Hrady Athénského vévodství

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Hrady Athénského vévodství

Příspěvek od t.hajek »

Hrady Athénského vévodství

Obrázek


V počátcích zajištění Franského výboje byly použity existující byzantské pevnosti na antických akropolích Sfittos, Aigosthena Livadia, Anavyssos, Athény. . Záhy však byly upravovány dle potřeb a zvyků západních rytířů. Přesto na území Athénského vévodství vznikla jen velmi omezená skupina staveb, kterým bychom mohli říkat hrady. Tak byla přestavěna Livadie, rezidenční Athény a vznikl hrad v Thébách. Na jihu Thesálie byla přestavěna byzanstská Lamia. A to je z velkých a „opravdových“ hradů vše. Zde sídlila nejvyšší vrstva aristokracie. Většina šlechty žila ve městech a neměla reálný pozemkový majetek, jak tomu bylo zvykem v západní Evropě. I pro to zde nevznikaly hrady, které by měly tyto majetky bránit.

Vznikla zde ale svérázná skupina staveb na první pohled připomínající francouzské donjony. Jednalo se stavby nižší šlechty, která si nemohla dovolit bydlení ve městech a usadila se na venkově. Po vzoru západoevropských donjonů pak vznikly stavby podobné spíše našim věžovým tvrzím, než opravdovým hradům.

Obrázek Obrázek
Oinoe u Marathonu, Vravrona

Jedná se o čtverhranné tří až pětipodlažní věže, řecky pyrgos. V přízemí byly zásobovací prostory, ale kupříkladu chyběla cisterna. Přístup byl v patře po dřevěných schodech. U některých věží je patrné, že vertikální spojení mezi patry nebylo uvnitř věže, ale po žebřících či schodištích vně. To samozřejmě zvyšovalo bezpečnost horních podlaží, na druhou stranu to znesnadňovalo běžný provoz. Věže obsahovaly vyjma vstupů jen minimum otvorů, několik střílen a jedno maximálně dvě velká okna v podstřešním patře. Jejich stavební úroveň není příliš vysoká, jedná se o díla místních stavitelů, vycházejících z byzantských a částečně italských vzorů. Prakticky bez výjimky jsou jedinými kamenickými detaily ostění portálů, pokud vůbec. Celek nejblíže připomíná bergfrit, ale bez jakéhokoli náznaku dalšího opevnění. Ani na těch nejodlehlejších místech se nezachovaly hradby nebo příkopy či valy. A nedá se mluvit ani o umístění v nějaké chráněné či nepřístupné poloze.

Obrázek
Vravrona celkový pohled

Obrázek
Haliartos, 3D rekonstrukce

Jejich obranná funkce byla tedy pouze limitovaná – bez většího množství vody a zásob a koneckonců ani obránců se věže nemohly dlouho udržet. Poskytovaly ještě tak dobrou ochranu proti náhlým přepadům pirátů. Také využití k souvislé kontrole pobřeží nebo řeckého území je nevyhovující. Byly stavěny, aniž by byly vizuálně propojeny a byť byly některé z nich nedaleko pobřeží, nebylo z nich často vidět na moře. Takové věže vyrostly např. v Liadě (Markoupoulo), Haliartosu, Vravroně, Aspropyrgu, Varnavě, Tatoi Oinoe v Megaře, Gaitaně, Oinoe u Marathonu, Platajích nebo Melissohori. Později nebyly Turky používány a řada z nich se zachovala. Bohužel, když jsem byl v Řecku autem a mohl si zajet, kam jsem chtěl, o existenci těchto věžích jsem neměl vůbec ponětí. Žádnou z nich jsem neviděl na vlastní oči, na rozdíl od níže popsaných hradů.


Obrázek

Athény
(Sathines Athina Αθήνα)

37°58'18.0"N 23°43'35.0"E

Řekne-li se antika, je pravděpodobné, že se většině lidí vybaví pohled na athénskou akropoli plnou antických staveb a jejich pozůstatků. Výrazné skalní návrší bylo zastavěno již kolem roku 1 500 před naším letopočtem, kdy zde bylo sídlo vládce tehdejšího státu mykénské kultury. V 8. století před naším letopočtem zde vznikl první ještě dřevěný chrám zasvěcený Athéně Polias. Na konci 6. století byl nahrazen již kamenným tzv. Starým Athéniným chrámem. Akropole byla po bitvě u Marathonu roku 490 vyrovnána 8 000 kamennými bloky o váze až dvě tuny. O deset let později bylo město i akropole zničeny Peršany.

Obrázek
Akropole – rekonstrukce kolem roku 400 před naším letopočtem

Za Perikla v letech 460-430 před naším letopočtem byl postaven dodnes zachovalý Parthenon, sloužící jako chrám i městská pokladnice. V roce 432 byl dokončen vstupní komplex Propyleje. Akropole pak sloužila jako náboženské a kulturní centrum. Nicméně příhodná a nepřístupná poloha místo vysloveně předurčovala k obraně. Tak akropoli dlouze dobýval Cornelius Sula v letech 87-86 a poničil místní budovy. Římští císaři však také rozpoznali význam Athén a jak Hadrián, tak Valerián nechali akropoli opravit a opevnit. Na konci 4. století v Parthenonu Athénu nahradilo zasvěcení Panně Marii Athénské. Také císař Justinián lépe zabezpečil akropoli novou hradbou před Propylejemi. Později se výhodně položený pahorek proměnil v pevnost a sídlo athénského správce a arcibiskupa, kteří proměnili Propyleje v palác.

Obrázek
Akropole – rekonstrukce kolem roku 1400, za krátké vlády Benátek

V roce 1204 se akropole pod vedením arcibiskupa Michaela Choniatese ubránila útoku Lva Sgourose. Arcibiskup pak po menším váhání otevřel Frankům brány a už se stěhoval.. Ortodoxní chrám Panny Marie se změnil na katolickou katedrálu. V roce 1210 se na akropoli přestěhoval z Théb pán Athén Oto de la Roche. Frankové upravili palác v Propylejích a patrně již tehdy zde postavili vícepodlažní donjon zvaný Řeky Frankopyrgos- Franská věž. Svým vzhledem se spíše podobal věžím na řeckém venkově. Zde ovšem bylo podsebití, které bránilo vstup. Ve věži bylo sídlo kancléře vévodství. V roce 1386 obsadil Nerio Acciaioli město Athény, ale obléhání akropole byl nucen přerušit. 2. května 1288 akropoli konečně dobyl, Athény se opět stali hlavním městem. Vévodové z rodu Acciaioli přestavěli palác do podoby současných italských paláců a shromažďovali zde antické památky.

Obrázek
Akropole – současný stav

Neriův nemanželský syn Antonio roku 1397 neúspěšně útočil na Benátkami ovládané Athény, ale roku 1402 byl již úspěšný. V roce 1432 Antonio II. s tureckou pomocí obsadil akropoli. Poslední vévoda Francesco II. se v letech 1456-1458 bránil na akropoli tureckému obléhání, ale nakonec kapituloval.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Palác v Propylejích

Parthenon opět změnil zasvěcení. Nyní z něj byla mešita s přistavěným minaretem u jihozápadního rohu. Propyleje dál sloužili jako sídlo agy, vojenského velitele. Erechtheion byl využíván jako harém.

Turci akropoli upravili na citadelu. Zesílili nejohroženější úseky hradeb a postavili novou hradbu před Propylejemi. Vznikly zde budovy kasáren, sklady, cisterny, namísto chrámu Athény Niké vzniklo postavení pro děla. Roku 1656 (také se uvádí rok 1646) udeřil do Propylejí blesk a značně je poničil. Největší zkáza snad v celé historii Parthenonu přišla za 6. benátsko-turecké války, zvané také Morejská. Po ústupu od Vídně byla osmanská vojska v defenzivě, čehož využili Benátky a obsadili Peloponés (Moreu). V září 1687 se benátská vojska vylodila v Eleuis a táhla na Athény a Théby. Turci evakuovali část obyvatel Athén, zbytek se stáhl do akropole, kde byla umístěna silná posádka. Parthenon sloužil jako skladiště všeho možného mj. i střelného prachu. Benátčané pod velením hraběte Königsmarcka začali s obléháním 23. září a jejich dělostřelectvo nevybíravě ničilo opevnění a stavby akropole. Večer dne 26. září šťastně nešťastná střela z moždíře zasáhla prachárnu, načež následoval obrovský výbuch. Střecha i velká část zdí byla zničena, zahynulo 200 lidí. Turci se bránili dál, ale po odražení útoku turecké armády z Théb dne 29. září obléhání skončilo. Posádka se vzdala výměnou za přepravu do Smyrny.

Obrázek
Obléhání Athén Benátčany roku 1687

Zkázu Parthenonu dovršil britský vyslanec v Konstantinopoli Thomas Bruce, sedmý hrabě Elgin, který získal od sultána Selima III. povolení odvézt nějaké kameny z Akropole. Vybral ta nejlepší díla z Parthenonu, Propylejí a Erechtheia a v letech 1801-1812 je nechal odvézt do Londýna.

Obrázek
Obrázek
Dva pohledy na ještě stojící Frankopyrgos

V druhé polovině 19. století byla realizována myšlenka na očištění akropole od nežádoucích cizích vlivů a přístaveb. Zmizely turecké stavby - mešita, minarety, kasárna, ale také samozřejmě nemohla zůstat franská věž symbolizující fragokracii a další stavby a to i včetně byzantských. Věž sama byla stržena za účasti Heinricha Schliemana v letech 1874-1875. Tato klasická antická akropole byla v roce 1987 zapsaná na seznam UNESCO.


Obrázek

Lamia
(Zeutounion Ζητοῦνιον, Zitouni)

38°53′50″N 22°25′52″E

Příhodný vrchol kopce s výhledem na masivy Parnassos, Oiti, Kallidromo a záliv Maliakos byl osídlen již v době bronzové. Kamenné opevnění zde vzniklo v klasické době antického Řecka, kdy zde prosperovalo město těžící z blízkosti průsmyku mezi jižním Řeckem a Thesálií. Město pak sehrálo hlavní roli v tzv. lamijské válce v letech 323-322 před naším letopočtem. Hradby nechal opravit a zesílit císař Justinián I., což nezabránilo v obsazením města Slovany v sedmém století. Důležitou roli hrálo také v bulharsko- byzantských válkách na přelomu tisíciletí.

Obrázek
Jižní hradby

V roce 1204 město s hradem obsadili vojáci Konráda z Montferratu. Ten jej přenechal templářům, kteří hrad přestavěli. Panství teritoriálně podléhalo Athénám. V roce 1210 byl do blízkého údolí svolán císařem Jindřichem Flanderským sněm, kde se řešily zejména církevní záležitosti franských států v Řecku. Za předchozí podporu templářů lombardskému odboji bylo také dojednáno předání hradu a panství Rainerovi z Travaglie. Roku 1214 lenní pán Oto de la Roche hrad Livadeia přijal jako léno od papeže výměnou za anulaci roční platby církvi. Roku 1218 byla Lamia obsazena epeirským vojskem despoty Teodora Angela Komnéna a později se stala součástí Janem Dukákem ovládané Thesálie. Až roku 1275 se Lamia vrátila pod athénský vévodský stolec. Jan Dukák požádal vévodu Jana I. de la Roche o pomoc před dalším Janem, Palailogem, který obléhal Neopatras, hlavní město Thesálie. Za záchranu Neopatrasu pak Janův bratr Vilém obdržel ruku Dukákovi dcery Heleny a s ní nemalé věno - Gravii, Siderokastron, Gardiki a právě Lamii.

Po bitvě u Halmyrosu a obsazení Athénského vévodství Katalánci v roce 1311, severní části zůstávali v moci Franků. Až roku 1318 sem Katalánci zaútočili a vytvořili z Lamie, Siderokastronu a Neopatrasu vévodství Neopatras. Ve čtyřicátých letech byly Lamia a Neopatras dobyty srbským carem Štepánem Dušanem IV. Po jeho smrti v roce 1355 se jich opět zmocnili Katalánci. Ti byli definitivně vyhnáni v roce 1391 a Lamii ovládl nový athénský pán Nerio Acciaioli. O tři roky později čelil hrad neúspěšně útoku Osmanů vedených sultánem Bajezidem. Po zdrcující porážce Turků u Ankary roku 1402 byla Lamia předána pod byzantskou svrchovanost. V roce 1410 Bajezidův syn Musa Celebi zaútočil na jih a město dva roky bez výsledku blokoval. Až v roce 1426 Turci Lamii dobyli. Roku 1444 bylo město obsazeno vojsky morejského despotátu, ale o dva roky později jí definitivně získali Osmani.

Obrázek
Půdorys hradu (bez budovy muzea)

V roce 1833 se Lamia stala součástí obnoveného Řecka a byla zde jako v hraničním městě umístěna kasárna řecké armády. V roce 1922 byla lokalita zapsána na seznam chráněných historických míst. Vojsko Lamii opustilo v roce 1941, ale Ministerstvo národní obrany ji předalo Ministerstvu kultury až 1973. V roce 1984 hrad převzalo město a budova kasáren byla upravena na archeologické muzeum.

Obrázek
Hmotová rekonstrukce

Jádro na nejvyšším bodě kopce zvané Acropyrgio je franskou prací. Má zhruba lichoběžný půdorys modifikovaného kastelového typu. Centrální nádvoří obíhají ze všech stran třípodlažní budovy. Vstup do jádra vedl z jižní strany, průjezdem v palácovém křídle. Směrem k severu odkud byl nejsnadnější přístup, byla hradba zesílená. Ze severozápadního nároží vystupuje bašta, ovšem bez možnosti flankování severní strany. Západní část jádra obsahuje zdivo s velkými kvádry, které je datované do přelomu 5. a 4. století před naším letopočtem. Pozdější byzantské a franské zdivo využívá o poznání menší kameny. Další bašta či věž vystupovala z hradeb v protilehlém nároží a vybíhala odtud hradba dolního hradu. Vstup do hradu vedl mezi touto věží a čtverhrannou věží v okružní hradbě. Tato hradba byla na nejpřístupnějším místě na severovýchodě zesílena ještě další čtverhrannou věží. Okružní hradba v první fázi snad ohrazovala jen plochý vrchol kopce a byla vedena v rovné linii s tupoúhlým nárožím směřujícím na jihojihovýchod. Na západě se pak hradba napojila na jihovýchodní roh jádra.

Obrázek
Jádro

Obrázek
Západní strana jádra s antickým zdivem

Patrně v další fázi byl hrad rozšířen jižním směrem ze svahu směrem k městu. Okružní hradba získala půdorys kruhové výseče, přičemž oblá jižní strana kopírovala vrstevnici. Východní nároží zpevnila čtverhranná bašta. Zhruba ve východní třetině hradby se nacházel vstup bráněný jak z nárožní bašty tak z pravoúhlého výstupku hradeb. Další baště podobný trojhranný výstupek byl na východní straně. V jihozápadním skalnatém nároží stála patrně dovnitř zatažená čtverhranná věž a nedaleko od ní ve svahu byla zabudována cisterna. Brána získala předbraní, kde se cesta lomila, a které bylo kompletně kontrolováno z jádra. Toto rozšíření můžeme snad připsat Kataláncům, pro které bylo typické použití vodorovných tesaných kvádrů zhruba ve středu výšky portálu bran – podobně jako na Livadii.
Turci do hradu přidali několik provozních budov, Řecká armáda pak v 19. století postavila na nádvoří obdélnou budovu kasáren, která má po úpravě na muzeum příjemný klasicistně antický vzhled.


Obrázek

Livadia
(Livadeia Λιβαδειά)

38°25'52.0"N 22°52'20.0"E

Hrad na vrchu svatého Eliáše je jednou z nemnoha velkých franských hradů v Attice a Boiócii. Byla zde akropole antického města a využívali jí i Byzantinci, nicméně v době franského záboru bylo místo patrně opuštěné. Počátky hradu jsou kladeny do prvních let franské vlády, nicméně v písemných pramenech se prakticky neobjevuje. V roce 1311 se Livadia stala jedním ze správních center Katalánců, kteří hrad výrazně přestavěli a rozšířili. V osmdesátých letech 14. století Livadia padla do rukou vojáků Neria Acciaioli. V roce 1394 se stal spolu s Thébami dědictvím Neriova nemanželského syna Antonia. Roku 1458 hrad obsadili Turci, kteří pevnost nepotřebovali a opustili ji.

Obrázek
Půdorys hradu

K místnímu hradu se dle Paradissise vztahuje pověst o přechovávané uctívané relikvii, lebce sv. Jiří. Aragonští panovníci jí chtěli získat a místní pány prosili, podpláceli, hrozili jim, jen aby vytoužený ostatek patrona svého rodu získali. Relikvie zůstávala dál v Livadii, až jí poslední katalánský vikář odvezl do Aegidy, kde jí prodal Benátkám. Benátčané pak slavnostně přivezli relikvii v roce 1450 do města na laguně. Ovšem nikde na internetu jsem její byť vzdálené potvrzení nenašel.

Obrázek
Hmotová rekonstrukce

Obrázek
Černobílá fotografie ještě ne zcela zalesněného návrší

Obrázek
Donjon

Obrázek
Parkánová hradba

Původní hrad zaujal skalnatý vrchol kopce nad řekou Herkynou, kde kdysi stával chrám boha Dia. Jádro tvořil nevelký čtverhranný třípodlažní donjon s menší přístavbou na západní straně. Od severního nároží donjonu vybíhala na východ po skalním bradle hradba. Když dospěla ke srázu lomila se na jihozápad a po příkrých skalnatých hranách vrcholu oběhla donjon z jihu a západu. Tak bylo vymezeno jádro. Před něj byl ze severu přiložen široký parkán. Z nejpřístupnější severní strany byla hradba zpevněna třemi čtverhrannými věžemi, z nich prostřední byla největší a po své pravé straně bránila vstup, opatřený předbraním či příhrádkem, kde cesta lomila.

Obrázek
Obrázek
Pohledy na jádro hradu

Katalánci do jádra nezasahovali, ale vylepšili obranné schopnosti hradu. Ze západního rohu jádra na skalním bradle vybíhala hradba zakončená čtverhrannou věžicí, která vylepšila pozorovací schopnosti posádky. Od západního nároží vybíhala širokým obloukem hradba, která sestoupila až k patě kopce a byla zakončena čtverhrannou baštou sloužící k zásobování vodou.

Obrázek
„Vodní“ bašta

Obrázek
Detail „Katalánského“ provedení portálu

O něco výše nad baštou z linie hradby vystupovala další čtverhranná bašta. V sedle mezi jádrem a nevýrazným protilehlým návrším stála branská věž, opět opatřená opevněným předbraním s lomenou cestou. Mezi branou a severozápadním nárožím bylo nejsnáze přístupná plocha zpevněna parkánem. Hradby jsou z hrubě opracovaného místního kamene, jen ostění bran je z pečlivě otesaných kvádrů, kde Katalánci použili pro ně typické vodorovně umístěné tesané kvádry zhruba ve středu výšky portálu bran. Patrně v průběhu 16. století byl v západním nároží jádra postaven malý kostelík sv. Sofie.

Obrázek

Théby
(Estivés, Thiva Θήβα, Cadmée, Kadmeia, İstefe)

38°19'25.0"N 23°19'03.0"E

Na slavnou antickou minulost Théb navázalo město v 10. století. Díky pěstování a zpracování hedvábí se vyvinulo v bohaté obchodní centrum. Jejich strategická pozice však znamenaly i ohrožení ze strany nepřátel Byzance. Tak byly roku 1147 vypleněny Normany, což byla ale jen dočasný pokles prosperity. Po zhroucení Byzance v roce 1204 toto nejbohatší město v regionu obsadil Lev Sgouros při své snaze založit si vlastní říši, aby vzápětí prchal před Bonifácem z Montferatu postupujícím ze severu. Théby Frankům otevřely brány a díky své důležitosti se staly sídelním městem nového pána celé oblasti Oty de la Roche. Při lombardském odboji v Soluňském království stál Oto pevně na straně císaře a nevyhnul se tak roku 1209 útoku jednoho z povstalců Albertina z Canossy na Théby. Město bylo obsazeno a císař Jindřich je společně oblehli. Ve městě se krátce bránili Ravano della Carceri a Albertino z Canossy, ale záhy Théby vydali výměnou za potvrzení svého postavení a majetku.

Théby tedy sice byli nejbohatším městem a zdrojem příjmů, ale z vojenského hlediska se patrně nejednalo o žádnou nedobytnou pevnost. V roce 1210 se Oto přesunul do Athén a Théby předal svému synovi Guyovi. Město pozbylo svého politického významu.

V roce 1240 obdržel Béla ze Saint Omer polovinu panství Théby jako věno své manželky Bonny, sestry Guye I. pána Athén. V roce 1258 po porážce athénského vojska u Karydy se sem uchýlil Guy I. de la Roche. Byl obležen achájským vojskem a kapituloval. Nakonec Bélův syn Mikuláš II. zde pak nechal v letech 1258-1280 v místech antické akropole vystavět hrad. Posledním členem rodu Saint Omer byl Mikuláš III., který se více angažoval na Peloponésu. V roce 1311 byly Théby obsazeny Katalánci, kteří z nich udělali hlavní město.

Obrázek
Donjon od paty návrší v roce 2007, dnes je na tomto místě sklep muzea

Když v roce 1331 shromáždil Valtr II. z Brienne dostatečné síly, napadl přes Épeir ze severu Katalánskou Boiócii. Katalánci se otevřené bitvě takticky vyhýbali. Navíc zničili hrad a opevnění Théb, aby se zde Valtr nemohl uchytit. Pro mě je to poněkud překvapivé, čekal bych v hlavním městě dobře zásobenou a silnou posádku, ale svůj účel to splnilo. Valtr neměl tolik prostředků, aby zde udržel vojáky nebo vedl delší obléhání a odtáhl.

Na jaře 1379 oblehl Athény Jan z Urtubie se svými Navařany v žoldu Neria Acciaioli. Nyní zde byla odhodlaná posádka věrná Petrovi IV. Aragonskému. Ovšem nálady ve městě byly různé. Řada místních obyvatel stranila a pomáhala obléhatelům a to včetně arcibiskupa Šimona Atumana a části „španělů“, kteří dříve podporovali stranu Marie Sicilské. Althénský vikář Galcerán z Peralty se vydal prolomit obležení, ale ve srážce před hradbami byl zajat. Na přelomu května a června Théby padly. Generální vikář Ludvík Frederik pak na Théby zaútočil roku 1380, ale s pomocí johanitů jej Urtubia odrazil. Od roku 1388 pak byli opět hlavním městem Athény.

Théby se roku 1394 stali společně s Levadiou dědictvím pro Neriova nemanželského syna Antonia, který ale nakonec ovládl celé vévodství. Konečně se Théby stali v roce 1458 z milosti sultána Mehmeda II. Dobyvatele údělem posledního athénského vévody Francesca II.

Obrázek
Letecký pohled na současné muzeum se zakomponovaným donjonem

Antická akropole byla zastavěna již Byzantinci. V letech 1853 a 1893 postihlo město ničivé zemětřesení a akropole byla zastavěna nověkými budovami. Prakticky nic tak nepřipomíná slavnou minulost. Ohledně vykopávek, odhalených základů atp., i když v Řecku ukazují každý kámen ze svého nejslavnějšího období, zde díky novověké zástavbě prakticky nic není. Nyní jsou Théby menším městem a „proslavené“ jsou v Řecku jako „hlavní město cikánů“, kteří zde zimují.

Thébská akropole rozhodně nevypadá jako slavnější athénská. Zde není žádná skála, žádný kopec, žádná dominantní výšina. Akropole byla na vyvýšenině, přesahující okolí jen opravdu nepříliš výrazně. Našel jsem sice údaj, že se zdvihá do výše 40-60 metrů na terén, ale osobně bych to viděl tak na 20 metrů převýšení maximálně. Navíc s poměrně pozvolným sklonem svahu.

Hrad vznikl na severní straně patrně v blízkosti jednoho ze vstupů do města. Jeho přesnou podobu neznáme, vykopávky nikdo zde nikdo nedělal (vždyť to není antika). Do dnešní doby se dochoval čtverhranný donjon o straně 16x13,6 m s 3 metry silnými zdmi. Zachovalo se klenuté přízemí a část prvního patra. Původně byl nejméně třípodlažní. Stála zde také sálová stavba, kde je písemnými prameny doložena nádherná malba znázorňující dobytí Sýrie v době 1. křížové výpravy. Dílo snad vzniklo za účasti umělců z dvora Marie Antiošské, manželky Mikuláše II. Za mé návštěvy v roce 2007 bylo muzeum s desítkami fragmentů antických soch a kamenických detailů umístěno v zahradě pod širým nebem a v několika novostavbách kolem. Za donjonem pak byla velká „díra“, jak jsem zjistil, základy nové budovy. Nyní je donjon zakomponován do nového archeologického muzea.


POUŽITÁ LITERATURA

Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Nicolle, D.: Crusaders castles in Cyprus, Greece and the Aegean 1191-1571. Oxford 2007.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol I. Anixi Attikis 1973.

http://www.ancientathens3d.com
http://www.burgenwelt.de
http://www.fmg.ac
http://www.kastra.eu/
http://www.palba.cz
http://wikipedia.org
http://www2.fhw.gr/chronos/projects/fra ... index.html
http://cog.50webs.com/
http://www.ime.gr/chronos/projects/fragokratia/
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2531
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Hrady Athénského vévodství

Příspěvek od palo satko »

velmi pekna robota. ucelena s obrazkami, klobuk dolu.
Obrázek
kik
četař
četař
Příspěvky: 72
Registrován: 24/1/2008, 14:38

Re: Hrady Athénského vévodství

Příspěvek od kik »

Asi si budu muset znovu přečíst Dějiny Řecka a zjistit, co se tam píše o tomto období. Nevím proč, ale domníval jsem se, že se Řecku vyhnuly boje a zmatky po dobytí Konstantinopole IV. křížovou výpravou. Naopak jsem si myslel, že zůstalo věrné zbytkům byzantské říše. Velice zajímavé a poučné, děkuji.
Odpovědět

Zpět na „Středověké fortifikace“