Pevnost a emirát na Orontes

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Pevnost a emirát na Orontes

Příspěvek od t.hajek »

Pevnost a emirát na Orontes

Šejzar, Qal´at Shayzar شيزر شق, Sheizar, Sizara, Sezer, Sajiar

35°16'04"N 36°34´E

Obrázek

Ještě před článkem o třetí výpravě si odskočíme do Sýrie nějakých 30 kilometrů severovýchodně od Hamy. Zde leží vesnice Šejzar, kdysi výstavné město , jemuž vévodí zřícená pevnost, sídlo místních emírů a místodržících.

První osídlení u vstupu do údolí řeky Orontes, jak je v Sýrii zvykem, se datuje okolo čtyř tisíc let před naším letopočtem. První písemné zmínky o městě Sizara se objevují v egyptských záznamech ve druhém tisíciletí. Po rozpadu říše Alexandra Makedonského, sem byli vládnoucími Seleukovci pozváni usedlíci z Thesálie a město dostalo nový název Larissa. Římská správa i Byzanc se vrátili k odvozenině původního pojmenování Sezer. Roku 638 byl dobyt Araby, ale Byzantinci nerezignovali na tyto územní ztráty ani po letech a v desátém století do Sýrie vypravili několik vojenských výprav. Šejzar byl obsazen v roce 969, ale Byzanc se zde neudržela a roku 999 musel Basileos II. město dobývat znovu. Nyní byla byzantská přítomnost delší a Sezer se stal důležitpou hraniční pevností a sídlem biskupa. Právě místní biskup ale stál u konce ortodoxní nadvlády nad Šejzarem. V roce 1081 prodal město, pevnost a okolí arabskému fátimovskému velmoži Ali ibn Mundíghovi. Následné byzantské útoky nebyly úspěšné a nový pán zde mohl založit prosperující nezávislý emirát, kde vládl jeho rod dalších téměř osmdesát let.

Emír rychle ovládli široké území od Šejzaru, přes hory Nusayriyah až k moři včetně přístavů Tortosa a Latakia. S příchodem Seldžuků do Sýrie se musel vládce začít ohánět nejen zbraněmi, ale i diplomacií, v čemž on i jeho rod vynikali, přesto ztratil například město Jabla ve prospěch Damašku. Téměř vzápětí po dobytí Antiochie a vyplenění Ma'arrat al-Numanu oddíly první křížové výpravy navštívilo křižácké ležení poselstvo emíra ze Šejzaru s dary a nabídkou zásobování. Od toho si slibovali nejméně přátelské vztahy s útočníky, kteří by tak nemuseli poplenit emírovo území. I přes vcelku dobré vztahy se v nové situaci nepodařilo udržet území mezi mořem a horami. A bylo hůř. Jakmile se křižáci usadili, rozhlíželi se po další kořisti a jejich zrak až příliš často spočíval na Šajzaru, coby klíči středního toku řeky Orontes. Zejména Normané z Antiochie podnikali k Šejzaru pravidelné nájezdy. K tomu jim sloužily i základny v Apamei nebo Masjafu na východní straně hor Nusayriyah. Roku, roku 1108 a 1110 zahnali Mundíghové Tankreda z Antiochie, když již předtím roku 1106 porazili Viléma Jordana obléhajícího Tripolis. Poté začali křižáci šejzarský emirát považovat za rovnoceného partnera.

Roku 1111 se Šejzar stal centrem střetu dvou velkých armád, aniž by byl primárním cílem jedné z nich. Bagdádský sultán Muhammad I., hlava všech seldžuků v roce 1111 plánoval napadení severní Sýrie, podněcován Aleppem a Byzancí. Vlastní útok vedl vládce Mosulu Mawdud ibn Altuntash, v jehož vojsku měli nejsilnější oddíly Sukman al-Qutbi z Diyarbakiru, Bursuq z Hamadanu a Ahmadil z Mezopotámie. Silná muslimská armáda zaútočila na Edessu, kde se obránci stáhli do pevností. Poté se Mawdud přesunul k Aleppu, kde se k němu připojil vládce Damašku Toghtekin. Naopak Fakhr al-Mulk Radwan z Aleppa se obával o svou suverenitu a vystupoval neutrálně až nepřátelsky. Zatím v muslimském vosjku probíhal rozklad známý spíše z křižáckých tažení. Nižší velitelé Bursuq a Sukman al-Qutbi měli časté spory. Když Sukman těžce onemocněl, rozhodl se odjet se svými oddíly a zanedlouho zemřel. Bursuq nemohl zůstat pozadu a Mawduda rovněž opustil. Ahmadil ve snaze získat Sukmanovo území také pospíchal pryč, vznést nároky sultánovi v Bagdádu. Mawdud a Toghtekin se přesunuli k okolí Šejzaru. Emír Majd ad-Dín neviděl takovou sílu posvěcenou bagdádským sultánem u svého města příliš rád a požádal Tankreda o pomoc. Ten zatím držel svou armádu jižně od Antiochie a situaci “monitoroval”. Poté co se k němu připojily oddíly z Tripolisu, Edessy i jeruzalémského království pod velením Balduina I., vytáhlo vojsko k Apamee a došlo až k Šejzaru. Turecké útoky během přesunu nevedly k úspěchu, ale po dvou týdnech u Šejzaru se začalo projevovat nedostatečné zásobování, podpořené častými tureckými útoky. Balduin I. se opět vydal směrem k Apamee, opět obtěžován tureckými útoky. To byl konec celého tažení, Mawdudova armáda vyplanila okolí a odešla na východ.

V roce 1113 Šejzar neúspěšně napadli Asasínové, kteří si ve zdejších horách chtěli vybudovat základnu. Další Bursuqův útok byl do Sýrie veden v roce 1115 a boje mezi ním a aliancí Antiochie, Damašku, Mardinu a Aleppa si vyžádali za oběť vypálení města Šejzaru. Doposud víceméně neutrální nebo prokřižácky zaměřený emír se roku 1119 připojil k Ilgházího útoku na Antiochii, kde se oddíly ze Šejzaru účastnili muslimského vítězství na Ager Sanguinis nad Rogerem z Antiochie a následné porážky u Habu od aliance křižáckých států vedených králem Balduinem II.

Obrázek
Šejzar na jaře (krásně zelené stráně)

Král Balduin byl v roce 1123 zajat v Edesse a po věznění v Khrapurtu, Harránu a Aleppu byl v červnu 1124 převezen na Šejzar, kde místní emír zprostředkoval jednání o jeho vykoupení za 80 000 dinárů a předání několika pevností (neuskutečnilo se). Jako rukojmí splnění dohody posloužila Balduinova čtyřletá dcera Ioveta, a mimojiné i stejnojmenný Josselinův syn. Emír poté umožňoval návštěvy malé princezny členům královské rodiny včetně Balduina II. (Osobně si nedovedu představit dát do cizího až nepřátelského prostředí čtyřleté dítě, nemluvě o tam jak se asi sama malá princezna musela cítit. Nakonec po svém propuštění skončila v klášteře.)

Obrázek
Nádvoří, pohled na sever

V roce 1125 Šejzar přijal svrchovanost Bursuqa z Mosulu. Patrně i proto, že ze vzdáleného Mosulu nebude jeho pán do záležitostí emirátu nijak zásadně zasahovat. Po nástupu Zengího v roce 1127 se politicky opět osamostatnil. Roku 1134 na Šejzar zaútočili byzantší vojáci, kteří se sem vrátili v dubnu 1137. Císař Jan II. Komnénos vypravil do Sýrie velkou výpravu, která měla připomenout vazalské povinnosti Josselinovi II. z Edessy a Raimondovi z Antiochie. Spojená armáda měla za cíl dobýt Šejzra a případné další města a pevnosti. Po předpokládaném úspěchu se měl místním vládcem stát Raimond a Antiochie měla připadnout přímo Byzanci. Není divu, že kníže nehořel bojovým zápalem, který ve stejné míře dodával svým jednotkám. Jan II. byl hluboce zklamán a když se v květnu objevilo Zengího vojsko, tažení skončilo za jednacím stolem. Emír Izz ad-Dín usoudil, že bude lepší být vzdáleným leníkem císaře v Konstantinopoli než spojencem mocného souseda, byť souvěrce.

Období první poloviny 12. století bylo pro Šejzar a jeho panovníky relativně příznivé. Emír Majd adDín (1098-1137 a jeho bratr Izz ad Dín (1137-1154) dokázali se svým emirátem šikovně proplouvat mezi rozbouřenými vodami válek a nesvárů svých sousedů, ať už seldžuckých Turků nebo Franků z pobřežních států. Ve městě žila početná křesťanská komunita jako pozůstatek byzantského osídlení, stejně jako muslimové ať už vyznavači sunny či straníci ší´a. Nad těmi všemi držel emír svou ochranou tolerantní ruku. Díky synovi Majd ad Dína Usámovi ibn Mundíkh a jeho zápiskům se můžeme dovědět něco více o každodenosti a střetávání na hranici mezi křesťasnkým a muslimským světem. Skupiny urozených mužů z obou stran k sobě měly společensky a zájmově nečekaně blízko. Lov, sokolnictví nebo příprava na válku, to byla hlavní náplň jejich života. Sám Usáma se narodil před příchodem křížové výpravy a zemřel po bitvě u Hattínu. Svůj život strávil jako diplomat svého otce, strýce a později vstoupil do služeb Núr ad Dína, pobýval na dvorech v Káhiře, Damašku i Jeruzalémě.

Obrázek
Přízemí čtverhranné bašty

Šejzar si ponechával vysokou míru nezávislosti, která stejně jako toto bohaté a šťastné období skončila v roce 1157 zásahem vyšší moci. Velmi silné zemětřesení těžce pobořilo město i pevnost a mělo za následek faktický konec emirátu. Pod zřícenými zdmi zahynula celá rozvětvená emírova rodina včetně vládce Taj ad-Dawla Nasr ad-Dína. Přežila jen jeho manželka a diplomat Usáma ibn Munqidh, který byl tou dobou v Damašku. Nedaleká křižácká Apamea byla zemětřesením srovnána se zemí a nikdy nebyla obnovena. Křižáci se proto vrhli na realtivně snadnou kořist a rychle obsadili město, pevnost však odolala. Po odchodu Franků se objevil nový nepřítel, asasínové z Masjáfu nyní obsadili jak město tak pevnost. Křižáci se sem následující rok vrátili, ale úspěšně se vyvíjející obležení s nadějí na úspěch nakonec zakončili spory o to komu Šejzar připadne až padne. Posádka dokonce byla připravena kapitulovat, jen nebylo komu. S tím také obležení skončilo. Roku 1168 asasíny vyhnal Núr ad dín a oblast připojil ke své říši. Sloužil jako úděl pro Núr ad Dínovi a později ajjúbovské příbuzné a vojenské velitele. Roku 1241 byl obsazen potulnými oddíly Chorezmu. V roce 1260 a 1261 jej ovládli Mongolové a po jejich úspupu byl obsazen Mamlúky. Pevnost po obsazení Sýrie Osmany ztratila význam a zchátrala. Poslední ránu Šejzaru zasadilo další zemětřesení v šedesátých letech minulého století, které město prakticky zničilo a degradovalo na úroveň vesnice o pěti a půl tisíci obyvatelích.

Obrázek
Vstupní komplex

Hrad byl postaven na dlouhém a úzkém ostrohu vysoko nad levým břehem řeky Orontes. Z druhé strany byl chráněn městem a jak psal Vilém z Tyru: „Pevnost je zcela nepřístupná“. Nepodařilo se mi nikde najít plánek hradu ani nic bližšího ke stavebnímu vývoji, proto vše co zde napíši, vychází z mých pozorování, analogií a souvislostí s písemnými prameny. Jak vypadala původní byzantská pevnost a zda z ní něco zbylo, se nedá jednoznačně poznat, stejně tak, jak vypadala rezidence a hrad Mundíghů. Současný stav je změtí staveb a jejich zřícenin, z nichž se dá jednoduše identifikovat snad jen Bajbarsovo a Kalavunovo mamlúcké zdivo.

Obrázek
Náčrt dispozice

Obrázek
Satelitní pohled

Vstup do pevnosti vedl přes hluboký ve skále vytesaný příkop. Zde byl kdysi padací most zřejmě v průběhu osmanské nadvlády nahrazen vysokým zděným klenutým mostem. Vstup se v čtverhranné branské věži lomil. Věž byla zasazena do talu na jehož vrcholu v čele hradu stála čtverhranná stavba snad věž. Na straně nad řekou byl talus prodloužen směrem k jihu a přístupová cesta zde vedla klenutým průjezdem v jeho vnitřku. Můžeme se jen dohadovat, zda talus dosahoval i za branou výškové úrovně dnes zachovalé přední části. Pokud by tomu tak bylo, působila by tato část neskutečně impozantním dojmem. Boční strany hradu navazující na tal chránily dlouhé hradby zpevněné několika vystupujícími čtverhrannými věžemi. K hradbám se zevnitř přikládaly obytné a provozní stavby, takže uprostřed vzniklo dlouhé úzké nádvoří, připomínající spíše dvě souběžné městské ulice. Uprostřed dispozice na skalnatém útesu stála zřejmě palácová stavba.

Obrázek
Dva donjony vedle sebe – poznáte rozdíl?

Obrázek
Příkop na jihu

Obrázek
Plán donjonů

Hrad těžce poškodilo zemětřesení v roce 1157, po němž musel být opravován, stavební činnost zde pokračovala za Núr ad Dína i po dalším zemětřesení roku 1170. V roce 1233 byl do zadní nejchráněnější části hradu nad mohutný příkop postaven obdélný donjon inspirovaný křižáckými věžemi (které se již tou dobou nestavěly). Měl sloužit jako masivní štít před ostřelováním z jižního směru. K původnímu donjonu byla sultánem Bajbarsem přistavěna další o něco delší věž. Celek působí jako jedna mohutná stavba. Bajbars také zřejmě upravil vstupní komplex, ale největší díl měl sultán Kalavun, který roku 1290 dále upravoval donjony a jehož nákladem byl zřejmě postaven tal u vstupu.

POUŽITÁ LITERATURA
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lawrence, T. E.: Crusader Castles. London 1992.
http://www.burgenwelt.de
http://www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
http://www.maxvanberchem.org/en/scienti ... jets/?a=70

(provedena úprava obrázků) *T*
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Pevnost a emirát na Orontes

Příspěvek od Pátrač »

Jako je u Vás pane kolego zvykem, jde o velmi pěknou a zajímavou práci. Já osobně jsem nadšen z tohoto kusu fortifikace. U mě to ale není problém, já jsem nadšen i když najdu v lese 5 000 let starý val.

Zaujalo mě Vaše podivení natím, jakým způsobem tatík kšeftoval se svojí dcerkou. Ale jelikož jsem podbné podivuhodnosti našel napříč dějinami a to nejen v této oblasti, asi to tehdy bylo zvykem. Zdá se že děti, pokud se s nimi nepočítalo pro dynastiké záměry, měly pro své nadčlověčí rodiče jen malou hodnotu.

Je dobře že jste to zmínil- dokresluje to tehdejší životní realitu.

Na závěr bych Vás poprosil: až budete mít čas, vložte obrázky tak jak je na palbě zvykem, mě to roztáhlo monitor na půl metru.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Středověké fortifikace“