SAON - soukromá rezidence antiochijských šlechticů

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

SAON - soukromá rezidence antiochijských šlechticů

Příspěvek od t.hajek »

Saon
35.595833°N 36.057222°
Obrázek
Čelo hradu z východu

Qal‘at Sahyūn قلعة صهيون Qalaat Salah ad-Din Saone, Saon, Saôn (fr.) Sehunna, Sahone (řec.)

Dalším křižáckých hradů v Sýrii, které hodlám přiblížit je mohutný Saon. Byl postaven na skalnaté ostrožně se dvěma hlubokými roklemi na severní a jižní straně. Chránil obchodní stezku mezi 24 km vzdálenou Latakií, Antiochií a Aleppem. Spolu s okolními hrady Bourzey a Balatonous střežil východní hranice Antiochijského knížectví.

HISTORIE

Opevnění na místě pozdějšího hradu vybudovali již Féničané a bránili se zde roku 334 př. n.l. útokům vojska Alexandra Makedonského. Opevněné místo později využili i Římané a Byzantinci. V 10. století místo obsadili Arabové, konkrétně Hamdámidovští emíři z Aleppa. Z držení strategického území se dlouho neradovali. Roku 975 se Saonu během byzantské ofenzívy proti Aleppu zmocnil císař Jan Tzimiskis a nechal jej důkladně opevnit. V držení Byzance nová pevnost, označovaná za nedobytnou, zůstala až do druhé poloviny 11. století. Střežila cestu z Latakie do Antiochie a Kylýkie.

Při svém útoku na jih proti Latakii, pevnost obsadili roku 1108 Tankredovi antiochijští Normané. Roger ze Salerna předal hrad na jaře 1119 Robertu Fulcoyovi, zvanému Malomocný, jednomu z původních družiníků Tankreda de Hauteville. Panství Roberta, nově používajícího predikát de Saon, zahrnovalo i pevnosti Zerdana a Balatnous.

V červenci roku 1119 zaútočil vládce Aleppa Ilghází z Mardinu na Antiochii. 28.července byla armáda Rogera ze Salerna překvapena a prakticky zničena v bitvě na Ager Sangvinis (Krvavém poli). Robert ze Saonu se tohoto tažení nezúčasnil, ale ihned po bitvě musel začít být velmi aktivní. Jakmile se o porážce na severu dověděl král Balduin II., vytáhl proti Ilgházímu, spojil se Ponsem z Tripolisu a zbytky antiochijských rytířů, kterým velel právě Robert. Muslimská armáda po drtivém vítězství zatím v klidu obléhala Zerdanu patřící k panství Saon. Křižácká armáda blížící se k Zerdaně se ale dověděla o jejím pádu a ustupovala k Habu. Frankové vytvořili formaci, ve které bez problémů postupovali otevřenou krajinou, ale zároveň jim umožnila okamžitou reakci na napadení nepřítelem. Pravé křídlo pod vedením Ponse sestávalo z jízdních bojovníků, levé křídlo tvořili antiochijští rytíři s Robertem de Saon v čele. Jako předvoj jelo 700 jezdců, za nimi pochodovali kopiníci a střelci. Celek uzavíral zadní voj tvořený jeruzalémskou jízdou s králem Balduinem II, který mohl sloužit jako záloha.

14. srpna Balduionovi vojáci narazili na Ilgházího. Od brzkého rána Turci podnikali rychlé jízdní útoky a útočili zejména lukostřelbou, postupem dne útoky začaly nabývat na síle a donutili křižáky zastavit. Předvoj v centru sestavy byl rozehnán a podobně dopadlo i pravé křídlo, kdy řada rytířů prchala a šířila katastrofické vize v Antiochii a Tripolisu. Pons se s jádrem svých rytířů probil ke králi. V centru sestavy se zatím zuřivě bránila pěchota, která bez podpory jízdy utrpěla těžké ztráty. Lépe se dařilo Robertu de Saon, který v čele antiochijské jízdy porazil protivníkovi oddíly a.. rozhodl se, že využije vojska, které měl sebou a zaměstnané muslimské armády. Uprostřed bitvy odjel s úmyslem opět se zmocnit ztracené Zerdany. Balduin a jeho záloha nakonec měli hlavní vliv na výsledek bitvy. Se svou jízdou neustupoval a podporoval všechny ohrožené úseky. Turky nakonec rozhodný odpor odradil od pokračování boje a ustoupili. Ilghází byl odražen, ale křižáci utrpěli velké ztráty. V muslimském táboře bylo Ilgházího nerozhodné jednání pořipisováno pozitivnímu vztahu k alkoholu.

Tečkou za celou bitvou bylo zajetí Roberta de Saon, který se nezmocnil vytoužené Zerdany a jen se svou družinou projížděl krajinou kontrolovanou tureckými jezci. Robert byl odveden do Aleppa, kde jej vládce osobně připravil o hlavu. Robertova lebka ozdobená zlatem a drahokami pak sloužila jako pohár na Ilgházího oblíbené víno.

Obrázek
Plán hradu

Vládcem panství a hradu Saon se stal Vilém, původně zvaný de Sardana (Zerdana). Byl to buď Robertův syn nebo blízký příbuzný. Za jeho vlády panoval na hradě čilý stavební ruch. Původní byzanská pevnost byla rozšířena o křižácké stavby. Saon nebyl jen hradem, ale stejně jako Margat nebo Montreal bylo k jádru přihrazeno opevněné městečko, které bylo za jádrem. Vzhledem k nepříliš exponované a víceméně nedůležité roli, kterou Saon hrál po celé 12. století o jeho osudech nic bližšího nevíme. Byl sice považován za hlavní pevnost ve vnitrozemí severní Sýrie spolu s hrady Bourzey a Balatnous, ale nedotkla se ho válečná tažení a poklidně zde vládl rod pánů ze Saonu. Je to jeden z mála větších hradů, který byl soukromých rukách a nepatřil žádnému rytířskému řádu. Výše uvedenému odpovídala i menší posádka, která měla za úkol jen lokální ochranu obchodní stezky.

Obrázek
Plán horního hradu P.Deschamps

Vilém spolu s bratrem stál na straně krále Fulka při revoltě antiochijské kněžny Alice. Vilém zemřel v jedné ze srážek s muslimy roku 1132. Čerstvá vdova Beatrix se záhy provdala za Josselina II. z Edessy a Saon přešel na Vilémova bratra Garentona (+1155). Garenton měl tři syny Rogera, Garentona II. a Josselina (+1194). Na Saonu sídlili nejméně bratři Roger (+1195) a Garenton II. (+1175), oba užívali predikátu de Saon. Roger měl s manželkou Avicií dva syny, Matthieua (+1193) a Pascala (+1209).
Poklid a „nuda“ se změnily po bitvě u Hattínu 4. července 1187. Křižácká vojenská síla byla zničená a Saladin se bez potíží věnoval obsazování jednotlivých hradů a měst. Po roce od osudné bitvy Saladinova vojska zahájila další tažení tentokrát směřované proti knížectví Antiochie. Síly křižáckých států se nestihli mobilizovat a pomoc z Evropy byla zatím slabá. 27. července 1188 k hradu přitáhl sám sultán a jeho syn Az Zahir Ghází. Saladin se položil na východní plošině před hradem a dvě velké mangonely umístil severně od ostrožny tak, aby ostřelovaly severovýchodní roh pevnosti. Tedy nikoli nejsilnější čelo za příkopem, ale boční hradbu, kde byl sice příkrý sráz, ale ne kolmé stěny jako v příkopu. Az Zahirovi síly byly na níže položené a lépe přístupné jižní straně. Čtyři mangonely zde stříleli na jižní hradby městečka u brány. Obléhací stroje bombardovaly hrad dva dny kameny o váze 50 až 270 kg, které byly později nalezeny při archeologických výkopech. Obránci se několikrát pokusili o výpad s cílem mangonely zničit, ale bez úspěchu. Po způsobených škodách byl dán 29. července povel k útoku, pravděpodobně jak na jihu tak na severovýchodě, aby byly síly obránců rozděleny. Az-Zahir z jihu napadl poničené hradby západní části a bez větších potíží jí obsadil. Útok pokračoval přes mělký příkop oddělující město a horní hrad. Muslimové obsadili i nádvoří vlastního hradu a obránci se stáhli do donjonu a byzantské pevnůstky. Než slunce zapadlo, souhlasili obránci s navrhovanými podmínkami kapitulace. Vojáci mohli odejít, šlechtická rodina se vykoupila. Většina pramenů se shoduje, že posledním majitelem hradu byl Mathieu de Saon.
Některé prameny ovšem uvádí, že rodina se vykoupila, ale pán hradu byl odveden do Damašku, kde byl popraven. S tím ale nekorespondují data úmrtí mužských členů rodu de Saon. Nejdříve po roce 1188 zemřel právě Mathieu ( +1193), ale musel by být v zajetí pět let. To by dříve nebylo tak neobvyklé, jenže situace za třetí křížové výpravy byla jiná. Jednou z podmínek kapitulace Akkonu roku 1191 bylo propuštění křesťanských zajatců. Stížnost Richarda Lví srdce směřující k Saladinovi, ale obsahovala výtku, že mezi propuštěnými nebyl žádný rytíř. Nebyl tam prostě proto, že Saladin žádného v zajetí neměl. Mathieu by byl jistě propuštěn nejpozději právě v srpnu 1191. Zmínku o popravě saonského pána s největší pravděpodobností můžeme odkázat na kronikářskou licenci.
Obrázek
Jižní brána a opevnění jižní strany
Saon padl po pouhých třech dnech. Zvěsti o jeho snadném dobytí byly dalším šokem pro obyvatele otřesených křižáckých států. 1. srpna byl bez boje obsazen Balatnous a panství Saon přestalo existovat. Proč padl mohutný hrad tak snadno, je otázka na kterou se snažil odpovědět historik Hugh Kennedy i pozdější generál John Hackett při své bakalářské práci na Oxfodu. Oba spatřovali důvody ve špatně opevněné jižní straně, kde sice stály mohutné hradby a věže, ale prostor pod nimi byl víceméně mrtvý. Věže měly minimální flankovací schopnosti a k obraně sloužily pouze ochozy. Tudy prakticky nerušeně pronikly muslimské oddíly k západní části, kde překonaly dlouhé a narušené hradby a slabou obranu. Z již napsaného je patrné, že posádka nebyla právě největší, jak z důvodu financí i jen z té skutečnosti, že se dokázala stáhnout do prostorově velmi omezených objektů donjonu a kastelu. Na kvalitní obranu by bylo potřeba mnohem více mužů, než kolik jich bylo k dispozici, i když je možné, že jich na hradě nikdy ani více nebylo. Dalším faktorem byla absence válečných strojů, tzn. Saladinovy katapulty nic neobtěžovalo v jejich činnosti. I zde je možné vidět příčinu pádu hradu v jeho soukromých majitelích, kdy válečné stroje byly drahé a páni de Saon je nepořídili. Naopak na řádových hradech byly standardní součástí výzbroje a například templářský hrad v Tortose se ubránil právě kvůli nim (jak uvidíme v některém z příštích článků). Svou roli mohlo sehrát i 50 let klidu, které Saon zažíval, aniž by jej někdo vojensky ohrozil. Majitelé tím byli ukolébání a ani se nepokoušeli zlepšit jeho vyhlídky při obléhání stavbou výraznách flankovacích prvků. Spoléhali na pasivní obranu, masivní zdi a pověst nedobytného hradu.

Obrázek
Letecký pohled z východu

Od Saladina získal hrad Saon spolu s hradem Bourzey emír Nasr al-Don Manguwiris (Mankawbars). Pevnost nyní hrála důležitou roli jako předsunutá bašta při útocích na Latakii a prakticky rozdělovala Antiochijské knížectví na dvě části. V rodě Manguwirů zůstal Saon až do roku 1272, kdy byl předán mamlúckému sultánovi Bajbarsovi. V roce 1280 hrad obsadil bývalý damašský guvernér Sonquor al-Ashgar a vybudoval si zde prakticky nezávislé panství. To bylo trnem v oku mamlúkům z Káhiry a společně s dobytím Latakie jej roku 1287 sultán Kalawun opět podřídil své kontrole. Ve 14. a 15. století zde bylo sídlo jednoho z okresů Tripoliské provincie, ale hrad stále ztrácel na významu až byl opuštěn. V roce 1840 sloužil jako cíl dělostřeleckého ostřelování tureckým vojskem a v druhé polovině 19. století jej poničili vojáci Ibrahíma Paši.

Název hradu v arabštině Sahyún ovšem znamená Sion, a tak byla zřícenina z politických důvodů roku 1957 oficiálně přejmenována na Saladinův hrad, Qalaat Salah ad-Dín. Roku 2006 byl zařazen na seznam UNESCO.

STAVEBNÍ VÝVOJ

Féničané si pro stavbu opevnění vybrali velmi výhodné místo. Zhruba 150 metrů široký ostroh je na severní, západní a jižní straně ohraničen příkrými srázy. 600 metrů před koncem ostrohu je pak skalnatá vyvýšenina, která umožňuje dobrou obranu a chrání západní část. Přístupnou východní stranu bylo nutné více zabezpečit a na konci 10. století zde byly vybudovány celkem čtyři paralelní hradby přetínajících šíři ostrohu. První menší hradbu převyšovala hlavní hradba cca deset metrů vzdálená. Zajišťovala mnohem lepší možnosti flankování, kdy se střídali polookrouhlé a čtverhranné věžice. Cesta se ze severu stočila a na západ procházela jižně od nejvyššího místa ostrohu. Zde postavili byzantinci pevnůstku lichoběžného půdorysu obrácenou k útočníkům rovnou stranou s čtverhrannými věžicemi v nárožích a uprostřed. Ze zbylých vrcholů dispozice vystupovaly čtverhranné věže. Uvnitř tohoto jádra, připomínajícího kastelové schéma, bylo malé nádvoří obklopené obytnými křídly. Kastel byl z východní strany obklopen dvěma pásy hradeb. Sever a jih chránila hradba, která přímo vyrůstala ze skály. Západně od jádra byla postavena další hradba, která oddělovala přední obrannou část od západně ležícího hospodářského zázemí, či menšího městečka.

Obrázek
Byzantský kastel

Obrázek
Druhá byzantská hradba

Celá západní část ostrohu byla patrně již byzantinci obehnána hradbou. V nejzápadnější části stála okrouhlá věž. Vstup do této části vedl i z jižní strany čtverhrannou branskou budovou. Z byzantského období se zde zachovala kaple. V další fázi byla před první menší hradbu předsunuta nová hradba s mírně vysunutými polookrouhlými věžemi se střílnami, které později využili a přestavěli křižáci. Před touto hradbou byl vyhlouben příkop. Vstup do pevnosti byl veden po padacím mostě mezi dvojicí polookrouhlých bašt v severní části čelní hradby. Původní první hradba téměř zanikla. Do prostoru nádvoří před ohrazením kasteluy byla k hradbě přistavěna rozměrná cisterna 30 metrů dlouhá a 15 metrů hluboká. Dispozice hradu získala rozměry 150 x 720 metrů a obsahuje plochu 6,5 ha. Byzantské zdivo je dobře rozpoznatelné, jedná se o využití malých pravidelných kvádrů.

Obrázek
Příkop a skalní jehla

Obrázek
Pohled na příkop a jehlu z čela hradu

Po převzetí hradu křižáky začaly práce na přizpůsobení opevnění „moderním trendům“ či spíše západním zvyklostem. Jako první byl do impozantních rozměrů prohlouben příkop. Přetínal celou 156 metrů širokou ostrožnu, dosahoval vlastní šířky čtrnáct až dvacet metrů. Jeho hloubka pak dosáhla 28 metrů, kterou ještě umocňují hraby a věže čela hradu. Masa horniny, kterou bylo nutné odtěžit byla nějakých 74 000 kubíků vápence. Vytěžený kámen dobře posloužil jako stavební materiál pro křižácké stavby. Věže byly stavěny z bosovaných kvádrů různé velikosti, často více než metr dlouhých. Uprostřed příkopu byl otesán skalní blok, který sloužil jako pilíř pro padací most, monumentální „Saonská skalní jehla“. V horní části je dostavěn zdivem- zde je patrná hloubka původního „mělkého“ byzantského příkopu. Hlavní vstup do hradu zůstal na původním místě a vedl po dřevěném a v posledním úseku padacím mostě přes zmiňovaný příkop do branské budovy, na kterou navazovaly další obytné stavby přistavěné k hradbě. Původ příkopu není zcela jasný, někdy je kladen již do byzantského období, ale užití vylámaného kamene na křižáckých částech hradu ukazují spíše až na počátek 12. století.

Obrázek Obrázek

Jihovýchodní nároží čela

Obrázek
První patro donjonu

Křižáci výrazně zesílili a přestavěli čelo hradu. Druhá byzantská hradba (původně první) zcela zanikla pod novými stavbami. Pravděpodobně díky nevyhovujícímu byzantského kastelu, či jen díky nepochopení, trvání na tradici a nutnosti zesílení východní hradby byl jižně od brány postaven klasický čtverhranný třípodlažní donjon o výšce 24 metrů, v přízemí s pět metrů silným zdivem. Na něj navazovaly místnosti se stájemi a sklady, v jejichž suterénu byly rozměrné cisterny na vodu. Tento prostor byl sklenutý křížovou klenbou na šestnácti mohutných sloupech. Na jižní straně na „stáje“ navazovala hradební věž s obdélným půdorysem. Od ní vedla mohutná hradba podél jižní strany hradu. Zpevňovaly jí další dvě čtverhranné věže. Nejzápadnější z těchto věží obsahovala v přízemí lomený vstup a sloužil jako výpadní branka. Tyto věže jen velmi málo předstupovaly před hradbu a neumožňovaly plnohodnotné flankování. Věže i hradby obsahovaly minimum střílen a obránci spoléhali zejména na ochozy kryté cimbuřím. Zde se projevil vliv byzantského stavitelství, kdy ochoz nebyl průběžný a každá z věží se mohla bránit samostatně.

Obrázek
Západní část hradu, městečko

V nejvyšší úrovni hradu jižně od byzantského kastelu byl postaven katolický kostel. Západní část hradu byla odělena mělčím příkopem. Zdejší dlouhé hradby zpevnili čtyři čtverhranné věže. V této části stály obytné a hospodářské budovy. V době své největší slávy bylo toto městečko zcela zaplněné, protože pozůstatky franckého osídlení se našli i na neopevněné části ostrožny před hradem.

Obrázek
Nádvoří horního hradu s minaretem

Ajjúbovci dostavěli poničený severovýchodní roh jehož zakončení je obdobné jako na současných hradbách citadely v Káhiře a opravili jižní hradby. Muslimům nevyhovovalo strohé ubytování v donjonu nebo kastelu a Nasr al-Don Manguwiris nechal na hlavním nádvoří postavit palác s lázněmi hamám. Dalšího rozšíření se obytný provoz dočkal za mamúků, kdy byla postavena mešita s čtverhranným minaretem a další budovy byly dostavěny k hradbám, stejně jako v prostoru nádvoří horního dvora. Od roku 2001 probíhají vykopávky, které odhalili ajjúbovský palácový komplex podobný stavbám v Aleppu a došlo na restaurování hradeb a mešity s minaretem.


POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lawrence, T. E.: Crusader Castles. London 1992.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1097-1192. Praha 2007.
www.burgenwelt.de
www.orient-latin.com
www.romeartlover.it
http://wikipedia.org
http://pages.usherbrooke.ca/croisades/b ... ges_en.htm
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: SAON - soukromá rezidence antiochijských šlechticů

Příspěvek od t.hajek »

Díky úsilí fondu izmaílitského imáma Agy Chána vznikla v dobách požehnanějších tato úžasná publikace o Saonu, kterou jsem objevil až nyní

http://archnet.org/system/publications/ ... 1384788818
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Středověké fortifikace“