Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Organizace, jednotky, gardové pluky, pěchotní výzbroj.
Odpovědět
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od Mirek58 »

Sov. automatická PL děla 1928-194
Předchozí období od revolučního dění v Rusku se vyznačovalo porevolučními zmatky a naprosto z dnešního pohledu nepochopitelnými rozhodnutími ve všech oblastech ruské společnosti, zbrojní výrobu nevyjímaje. Teprve éra NEP i přes dvě velké krize ( 1923/24 a 1927/28), přinesla potřebné uklidnění ve společnosti , včetně výrobní sféry. Rubl získal opět svoji hodnotu (7.3.1924 byl do oběhu uveden zlatý dukát) a bylo možno opustit „revoluční experimenty“ ve prospěch obyčejné práce.

Rozhodnutí převést výrobu automatických děl z Leningradského závodu Bolševik na závod č. 8 se může hodnotit jako chyba pouze z krátkodobého pohledu. I přes nezvládnutou výrobu děla vz. 1928. Z dlouhodobé perspektivy je jasné, že záv. Bolševik byl přetížený a pověřením výrobou aut. Pl děl jiný závod byly po získání zkušeností další výrobní kapacity. Druhá sv. válka ukázala, že i takto posílená výrobní základna byla pro potřeby bojující armády v nových podmínkách slabá a ohrožená agresorem.

Ale, zkušenosti byly získány, jak z bojiště tak i z výroby. Nejdůležitější byl poznatek, že více druhů zbraní identické ráže a ke každé různé druhy munice, vzájemně nezaměnitelné, je cesta doslova do pekel. Další poznatek byl, že je sice krásné mít tak moderní a účinnou zbran jako automatické malorážové dělo ve výzbroji. Ale pokud není obsluha na patřičné úrovni, je taková moderní zbran v případě potřeby většinou němá.

Koncem dvacátých let minulého století Sov Rusko už mělo prostředky k tak potřebné modernizaci svých ozbrojených sil, které do té doby doslova přežívaly na zděděných a ukořistěných zbraní z WW1 a Občanské války. Malorážová automatická děla bylo potřebná modernizovat, jejich konstrukční zpracování bylo zastaralé, poplatné době svého vzniku. Vlastní pokus o modernizaci se nepodařil.
A v této době se velice hodily kladné vztahy s Výmarskou republiku, které v těchto letech vygradovaly do podoby konkrétní obchodní a vojenské spolupráce, výhodné pro oba vyděděnce na světové scéně. Díky reparacím uvaleným na Německo a izolaci Sov. Ruska, obchod mezi poraženým Německem a Sov. Ruskem částečně řešil problém poraženého Německa , současně i problém Sov. Ruska, kde sehnat obchodního partnera.
Výmarská republika získala tak potřebné devizy a SSSR potřebnou techniku a technologii. Takto započaté obchodní vztahy se vyvíjely k oboustranné spokojenosti až do přepadení SSSR v létě 1941. Koncem dvacátých let došlo ke zhoršení politických a hlavně obchodních vztahů mezi VB a sověty. VB měla co nabídnout v oboru aut. děl , např. konstrukce COW. Ale sověti se raději obrátili na Německo, které taktéž v tomto oboru předvedlo dobré výsledky (20 mm Becker).

Jednou ze zbraní pocházejících z Německa bylo 20 mm Pl automatické dělo s nábojem se spalitelnou nábojnicí. Náboj tvořil 189 gr tříštivý granát a 22 gr nábojnice (17 gr prachu a 5 gr spalitelný obal).
Zkoušky provedené v březnu 1928 v NIAP byly neúspěšné (nábojnice neshořely dokonale a díky zbytkům spalin docházelo k zádržkám zbraně).

Nejvýznamnějším aktem této spolupráce byl podpis dohody, na základě rozhodnutí SNK( Rada lidových komisařů)ze dne 28.8 1930, o nákupu šesti děl. zbraní od německé f. Rheinmetall- Bosig AG, přes krycí firmu Byutas (Výbor pro technické práce a studie), včetně výrobní dokumentace a vzorových kusů zbraní.
Šlo o:
37 mm PTK vz.1930 (sov. typ 1-K)
152 mm moždíř vz.1931
152 mm houfnice vz.1931
76,2 mm PL kanon vz.1930 ( 3-K)
20 mm PL aut. dělo vz.1930 (2-K)
37 mm PL aut. dělo vz.1930 (4-K)
Šlo o prototypy později sériově vyráběných zbraní pro Wehrmacht.
Německá strana se zavázala pomlčet o sov. výr. zařízeních a Sověti nikomu nepředat technologické tajemství dodavatelské firmy. Celková cena smlouvy činila 1 125 000 US dol.
Zajímavé je srovnání ceny 20 mm děla v obou státech, firma Rheinmetall inkasovala 24 000 RM a záv. č.8 za dělo 2-K 18 250 rublů.

20 mm aut. dělo bylo přijato po zkouškách do výzbroje RKKA pod názvem- 20 mm Automatické protiletadlové a protitankové dělo vz.1930-.
37 mm dělo bylo přijato do výzbroje RKKA pod názvem -37 mm automatické protiletadlové dělo vz. 1930- (37 mm dělo „N“).
Zbraně použité při zkouškách byly dodány z Německa.

Výrobou děl byl pověřen záv. č. 8 a na výrobě se podílely i záv. č. 92 (Gorkij) , č.13(Brjansk)a dodavatelská firma Rheinmetall se spolupodílela dodávkami dílů.
20 mm děl ( 2-K) bylo RKKA převzato k 1936 celkem 37 ks ( 13ks na koles. lafetě, 18ks na nákl. automobilech ZIS -6 a 8ks školních děl).
37 mm dělo (4-K) bylo vyrobeno ve třech kusech a v. 1932 bylo vyřazeno z výroby.

2-K // 4-K
Úst. rychlost: 845 // 840 m/s (20 mm // 37 mm)
Délka hlavně: 65 // 50 kal
Rychlost střelby: 135 // 120 ran/min
Dostřel: 2000/2000m // 7000/5000 m
Hmotnost: 172 // 300 kg
Hmotnost systému: 286 // 950 kg

Dodávky zbraní představovaly spíše vynucený technologický experiment, zaměřený hlavně na získávání zkušeností ve výrobě a při projektování nových zbraní při výstavbě nových výrobních a projekčních kapacit. Současně se tak sověti seznámili s nejmodernějšími konstrukcemi malorážových automatických děl.
Bohužel pro RKKA byla tato šance udržet krok v PL výzbroji, byla promarněna vývojem v dalších letech, kdy se konstrukční práce zaměřily na kombinované použití automatických malorážových děl. Shodný typ se měl využít jako pozemní a současně jako organická výzbroj letadel. Tato koncepce naprosto pomíjela rozdílné požadavky na výkony a vlastnosti zbraně u obou základních uživatelů. Dalšími směry vývoje zbraní byly například „ dynamoreaktivní“ zbraně, zakřivené hlavně pro střelbu „za roh“ a další podivnosti od kterých si zadavatelé a konstruktéři slibovali slávu.
Na jednoduchost a účelnost se v této době zapomnělo.
Např. v roce 1936 záv. č. 8 byl pověřen výrobou 20 ks zkušební serie 37mm automatického protiletadlového děla Špitalného, na lafetách 76mm děl 3-K, umístěných na nákladních automobilech JaG 10 a na podvozcích takku T 26 (s omezeným náměrem +12 st). Vyrobené zbraně neprošly zkoušlami na polygonu.
Celkově se třicátá léta v oblasti vývoje, organizaci výroby a vybavování RKKA dá jednoduše shrnout jako spousta prototypů, někdy i funkčních, prostředky promrhané a pozemní protiletadlová obrana na úrovní konce minulé války. Spočívala na poloautomatických dělech 76,2mm a kulometech 7,62 mm. Přesto některé typy byly dotaženy do finální podoby a bylo jen na vůli velení RKKA, zda byly přijaty, nebo ne.

AKT-37

V r. 1932 pracovníci Děl. akademie (OKB-43) Kondakov a Toločkov začali pracovat na univerzálním 37mm automatickém dělu, určeném pro pozemní Pl výzbroj a pro organickou výzbroj letadel AKT-37(AKT-2). Právě kvůli instalaci do letadel byl požadován malý zpětný ráz zbraně při výstřelu. Což obnášelo konstrukční složitost a ta byla ve finále důvodem pro nepřijetí do výzbroje.
Zbran měla převzatou hlaven a munici z německého typu 4-K. Automatika pracovala s využitím krátkého zákluzu hlavně. Novinkou byla konstrukce závěru hlavně, který zústával po vystřelení posledního náboje v otevřené poloze a tedy umožnoval zasunutí dalšího zásobníku bez přestávky v palbě. Předností zbraně byla vysoká rychlost střelby při nízké hodnotě zpětného rázu (700 kg).
Prototyp zbraně byl hotový koncem roku 1935 a po doladění 4.5.1936 byly provedeny zkoušky na letadle P-6 . Poruchovost zbraně činila 2,5% ( z 201 výstřelů).
Pro použití v pozemních silách byly zkonstruovány lafety děla dvoukolová, LAKT, v palebné poloze lafeta děla byla stabilizována tříramenným podstavcem a lafeta TAKT ( pivotová - tumbovaja) určená pro ložnou plochu nákladních automobilů, nebo pro dvouosý podvozek ZU -7 (Bofors). V letech 1936-1938 bylo v závodě č. 7 vyrobeno 15ks a záv. č. 4 5ks těchto zbraní. Porovnávací zkoušky Pl aut. děl proběhly 5. až 10.10.1938 a dle protokolu z 25.12.1938 nebyla zbran uznána schopna zařazení do výzbroje a dopracování nebylo doporučeno.

Ráže : 37 mm
Hmotnost granátu: 0,63 kg
Úst. rychlost: 940 m/s
Délka hlavně: 51,3 kal
Hmotnost zbraně: 240 kg
Rychlost střelby: 150/200 ran/min
Hmotnost systému : 1200/1630 kg ( lafeta LAKT/TAKT)
Zásobník : 5 ks nábojů

ASKON-37

Další vývoj AKT-37 přinesl automatické dělo ASKON-37( Automatický rychlopalný Kondakova). Autor s vývojem nečekal na ukončení zkoušek předchozího typu.
Modernizace přinesla zvýšení přesnosti střelby díky podélným žebrům hlavně, úst. rychlosti a rychlosti střelby díky zavedení urychlovače a přemístění zásobníku na kolébku zbraně.

Ráže: 37 mm
Délka hlavně: 63,1 kal
Hmotnost zbraně: 442,1 kg
Rychlost střelby: 250 ran/min
Hmotnost granátu: 0,645 gr
Úst. rychlost: 1060 m/s
Zbran byla sice proti předchozímu typu těžší, ale svoji vyšší hmotnost vyrovnávala úctyhodným výkonem a přesností střelby na delší vzdálenost.
Ke zkouškám byla zbran předána na lafetě TAKT a podvozku ZU-7 13.5.1938.

AKON- 45

Další automatickou zbraní na které pracovala kancelář OKB 43 a byla dotažena do podoby střelby schopného prototypu, bylo automatické dělo ráže 45 mm. Automatika pracovala tentokrát na principu odběru tlaku plynů z hlavně . Ideovým vzorem byl kanon McClean-Lewis. Na projektu se začalo pracovat v letech 1935.
Počátkem r. 1937 byl hotov prototyp zbraně AKON 45 a zkoušky proběhly na pivotové lafetě 76 mm děla 1914/15 systému Lender. V r. 1938 byly práce na zbrani ukončeny.

Ráže: 45 mm
Délka hlavně: 52,7 kal
Hmotnost zbraně: 350 kg
Rychlost střelby: 100-120 ran/min
Úst. rychlost: 800 m/s
Hmotnost granátu: 1,455 kg

AKON 76

Práce na této zbrani byly zahájeny v r. 1936 (OKB 43 Kondakov) s termínem předání zkušebního vzoru do konce roku 1937. Výroba probíhala v dílnách konstrukční kanceláře, hlavně dodal záv. č. 8. Práce byly ukončeny v r. 1938.
Ráže : 76,2mm
Hmotnost granátu : 6,61 kg
Délka hlavně : 50kal
Úst. rychlost : 900 m/s

Jedinou zbraní z oboru automatických PL děl konstrukční kanceláře OKB 43, která byla využita v ww2 byla lafetace kanonu VJA 23 pro instalaci na lodích a říčních člunech koncem roku 1944.
Lafetace byla dvou a čtyřhlavňová 2-U-23 // 4-U-23. Je paradox, že po celou válečnou dobu nechalo velení Rudé Armády bez povšimnutí tak výkonný aut. kanon a spokojilo se s jeho instalací na letadlech IL2. Přičemž výroba byla velice dobře zvládnutá a dodávala zbraně armádě v potřebném počtu, včetně munice.

Hmotnost systému: 1140// 1970 kg
Ochr. štít : 10-15 // 8 mm
Zás. munice : 2x 50 ks v pásu // 4x 65ks v zásobníku.
Hmotnost lodního PL systému U-23: 540 kg (jednohlavňový) nebyl přijatý do výzbroje, jednotlivé kusy kanonu VJA-23 se na člunech objevily díky iniciativě posádek, pokud si zbraně dokázaly „obstarat“.

Další zbraní, po které sáhli konstruktéři byl letecký kanon ŠVAK 20mm, ale při zkouškách této zbraně (1936) přizpůsobené pro pozemní PVO ( lafety Kolesnikova a Rheinmetal) byl nepřijatelný výsledek, pro nestabilitu zbraně při střelbě a malý výkon této zbraně.
Vzhledem ke slabým balistickým výkonům Švaků, byl zahájený vývoj CKBSV- 75 výkonnější 20 mm zbraně s náboji z 20mm vz. 30 AP 20 určené pro použití v letadlech, tancích i pozemní vojskové PVO.V březnu 1936 byla zadána do výroby zkušební série tří kusů, včetně lafety kolové a třínožkové (odměr 90 a 360st.) V únoru následujícího roku byly ukončeny zkoušky opět pro nedostatečný výkon granátu v cíli neúspěšně.
Obrázek

Protože konstrukce s náboji 20 mm vedly vždy k odmítnutí jednotlivých konstrukcí pro nedostatečný výkon, v roce 1937 byl zadán úkol zkonstruovat výkonný náboj v ráži 23mm, který byl realizován v r. 1939.

Hmotnost náboje 470gr
Hmotnost granátu 200gr

MP-6 , SG-23 , VJA-23 pro jednotný náboj 23 mm

Pro tento nový náboj OKB 16 (Taubin, Baburin)konstruuje zbran MP-3 s rychlostí střelby 300 ran/min. Automatika byla poháněna dlouhým zákluzem hlavně. Dalším vývojem , po doplnění o urychlovač závěru a přechodu na systém krátkého zákluzu hlavně, vznikla zbran MP-6 (PT-23TB poz. varinta pro výzbroj tanků) 600ran/m, která byla zavedena do výroby v závodech v Tule(č.66) a Kovrově(č.2) v srpnu 1940.
Obrázek

Hmotnost zbraně: 70kg (103 kg ), 46kg bez nábojů
Rychlost palby: 600/400 ran/min (max/prakt. s náb. pásem)
Úst. rychlost: 675/690 m/s ( 900 m/s?)
Dostřel dálka: 9 000 m max., prakt.: 2 500/3000 m ( výška /dálka)
Zásobník: 9ti řadý s 81náboji, nebo nábojový pás 150 nábojů
Bohužel zdroje se u údajů v závorkách liší, zřejmě se zde míchají údaje pro první verzi děla –MP-3 a finální MP-6.

Letecké zkoušky probíhaly na typu zakoupeném z Německa Me 110, kdy 20mm orig. kanony byly nahrazeny zbraněmi MP-6 ( 3710 výstřelů, pouze 6 selhání !). Zbran bylo plánováno instalovat do stíhače LAGG-1, IL -2, plánované sériové instalace na motoru VK-105, včetně pokusné instalace na motoru AM-38, se potýkaly s potížemi. U instalací na leteckých motorech se objevili problémy s prasklinami na blocích morů, které se přičítaly údajně až dvojnásobnému zpětnému rázu zbraně - 5 000kg. Přičemž konstrukční údaj činil 2200 kg a skutečně naměřený 2 8oo-2 900kg ( ŠVAK 20 mm- 2670kg). Zkoušky aut.děla MP-6 v provedení pro pozemní PVO měly probíhat v r. 1940 na převzatých kolových lafetách typů 25 mm 72-K a 37 mm 61-K.
Zatčení a zastřelení Taubina znamenalo i konec výroby MP-6 v květnu 1941(zastřelený na základě Příkazu lid.kom. vnitra SSSR č.2756/B dne 28.10.1941, bez soudu, příkaz podepsal Berija).
Přesto, že tato zbran byla ideální pro oba účely ( výzbroj letadel i poz. PVO), ale výtvor „zrádce“ se přece nemohl nacházet ve výzbroji RKKA. Vyrobené zbraně byly po vypuknutí války instalovány na provizorní lafety Tokarev a využity při obraně Tuly. Zajímavá je skutečnost, že MP-6 se zas vrátil do výzbroje VVS po přepracování na méně výkonný náboj vytvořený kombinací nábojnice typu 14,5x114 a střely ráže 23mm, pod názvem NS-23( Nudelman), kdy došlo ke snížení ústové rychlosti střely na 700 m/s.

Konstrukční kancelář OKB-14 vytvořila dva typy aut. malorážových děl pro jednotný náboj 23 mm, TKB-198 (SG-23 autorů Sališčeva a Galkina) a TKB- 201( VJA -23 autoři Volkov, Jarcev). Oba typy na rozdíl od předešlého využívaly pro funkci chodu automatiky odběr tlaku plynů z hlavně. Z nichž druhý typ byl zavedený do výroby především do výzbroje letadel IL-2,LAGG -3 (35.serie), kde nahradil předchozí typ MP-6. I když pro instalaci do subtilnějších typů letadel se nehodil pro svůj opravdu vysoký zpětný ráz(3 700 kg).

VJA-23
Délka hlavně: 72,8 ráží
Hmotnost zbraně: 66 kg ( letecká verze,bez nábojů)
Rychlost střelby: 650 ran/min max
Úst. rychlost : 890/920 m/s
Účinný dostřel : 2500/3500m ( výška/dálka)
Obrázek

Výroba :
1942-13 420ks
1943-16 430ks
1944-22 820ks
1945- 873ks ( záv. č. 2 a 66)
V poválečné době vyrobené zbraně našly využití jako vložně hlavně pro výcvik u tanků T55 a T62( do r. 1987).

100-K

V březnu 1938 byl v závodě č.8 (Kalinina) dokončený vzorový kus 37 mm aut. malorážového děla 100-K ( Čarnko, Komarický, Ljuljev). Automatika děla využívala opět tlak plynů odebíraných z hlavně. Velice zajímavé na zbraní je použití velice účinné ústové brzdy( 70%), kdy konstruktéři si mohli dovolit vypustit klasické brzdovratné zařízení a nahradit ho pouze jednoduchým vratníkem.
V měsíci dubnu až květnu 1938 zbran prošla závodními zkouškami. Kdy při 2111 ranách bylo registrováno jen 1,39% selhání z čehož 1,25% připadalo na vadné střelivo. Současně bylo ověřeno, že k přehřátí hlavně docházelo až po vystření dávky 120 ran.
25.7.1938 byla zbran dodána na zkušební polygon NIZP v Orenburgské oblasti. Zkoušky probíhaly na dvouosé lafetě převzaté z typu 49-K.

Hmotnost systému : 1850 kg (pochodová)
Rychlost střelby: 300 ran/min
Úst. rychlost: 915-920 m/s

Zbran zkouškami na polygonu prošla úspěšně a bylo doporučeno její dopracování do finální podoby. Vzhledem k vytížení závodu dalšími projekty (49-K, 61-K) byla tato opravdu výkonná, ale v praxi neověřená konstrukce opuštěna ve prospěch výše uvedených projektů.

ZIK-45 (49-K), ZIK-37 (61-K)

Po zakoupení zbraně Bofors 40 mm L/60 ( sloužil jako konstrukční vzor), v závodě č.8 (Kalinina)probíhaly konstrukční práce na přizpůsobení zbraně pro ráže využívané v SSSR( 45 a 37 mm). Výsledkem byla zbran ZIK-45 (pozdější značení 49-K), pro munici ráže 45 mm. V dokumentech Dělostřelecké správy byla vedena pod názvem, z počátku roku 1938, – dělo záv. č.8 tipu Bofors-.
Na záv. a polygoních zkouškách zbran 49-K dosáhla:
Obrázek

Délka hlavně: 75 kal
Rychlost střelby: 120/90 ran/min
Úst. rychlost: 960 m/s
Hmotnost granátu: 1,44 kg
Hmotnost děla : 675 kg
Dostřel: 10946 m
Cena v r.1940 : 60 000 rublů (seriová výroba)

V 07.1939 proběhly zkoušky upravené zbraně na polygonu NIZP výsledky:
Rychlost střelby: 140/120 ran/min ( při náměru 0/+85st)
Bylo při polygonních testech vystřeleno 2135 ran se 14 selháním, z toho 8 vinou munice. O rok dříve byly tyto výsledky : 2101 ran, 55 selhání, z toho 4 vinou munice.
V r. 1939 byla zbran 49-K oficiálně přijata do výzbroje pod názvem – 45 mm automatické protiletadlové dělo vz.1939- a závodu č. 8 byla zadána výroba série 190 ks děl.

Pro použití ráže 37 mm probíhal souběžně vývoj naprosto identického děla v ráži 37 mm pod označením ZIK-37, později 61-K.
Pro názor velení RKKA, že náboj 45 mm je pro použití při vojskové PL obraně příliš výkonný, v druhé polovině roku padlo konečné rozhodnutí o vyzbrojení ozbrojených sil typem 61-K a 72-K v ráži 37 a 25 mm.
Zbran 61-K byla přijata do výzbroje v r. 1939 pod názvem -37 mm aut.protiletadlové dělo vz.1939-
Práce na typu 49-K byly tedy zastaveny a začalo se nanovo.
Co toto opravdu vysoce „ fundované“ rozhodnutí znamenalo pro logistiku, je jasné. Rozjet další muniční linky, mimo zavedené a lodstvo, jak námořní, tak i říční bylo zas odkázané na poloautomaty 21-K a kul. DŠK. Tedy ve skutečnosti bez PL obrany.
Objednávka typu 61-K byla zadána záv. č. 8 v počtu 900ks pro r. 1940 a záv. č. 4( Vorošilova) pro r. 1941 ve výši 1700ks. Při tom do konce roku 1940 bylo vyrobeno 691 ks 37 mm děl vz.1939.
Pro výzbroj RKKA bylo plánováno celkem 10 132ks, vč, mob. zálohy 1 000ks.Cena této zbraně činila 65 000 rublů( zkušební serie).
V roce 1944 byla závodem č. 4 zkonstruovaná dvouhlavnová verze 37mm vz.1939 a pod označením V-47 byla přijata následující rok do výzbroje, kdy výroba dodala v r. 1949 78ks( záv č. 4)z objednaných 150.
Obrázek
Obrázek

Výroba typu 61-K( záv. č.4):
1942- 3896 ks
1943- 5477 ks
1944- 5998 ks
1945- 1545 ks + 100 ks ZSU37

Délka hlavně : 62,6 kal
Ůst. Rychlost : 860-960 m/s
Hmotnost děla: 370 kg
Hmotnost systému: 2 100 kg
Dostřel dálka / výška: 4 000/3 000 m(omezeno samodestrukčním zapalovačem))
Hmotnost granátu: 0,62-0,77 kg
Cena v r. 1940: 55 000 rublů (seriová výroba)

Děla 61-K byla v pozemních silách RKKA organizovaná v bateriích po 6ks děl a Pl praporech (6ks děl, 6ks kul.DŠK na divizní úrovni, gardové divize měly dvojnásobný počet děl.
Pro výzbroj jednotek VMF byla v r. 1938 vytvořena varianta děla pro umístění na lodích - ZAU 70-K a v r. 1940 přijata do výzbroje VMF.
Obrázek

V pozadí typ KZAU 2m3
Pro vyzbrojení plánovaných těžkých jednotek VMF byly dálevy tvořeny varianty ZAU-66-K dvouhlavnová a ZAU-46-K čtyřhlavnová.
Varianta 70-K byla vyrobená v počtu 1671ks a do r. 1943 nahradila poloautomaty ráže 45 mm( 21-K) na lodích , současně byly na lodích instalovány 489 kusů pozemní varianty děla 61-K.

ZIK-25 (72-K)

Práce na tomto typu automatického malorážového děla začaly v r. 1938 na záv. č.8 (Kalinina).Pod vedením M.N. Loginova. Úmyslem bylo materiálně zabezpečit poz. PVO na úrovni pluku.
Důvody pro zavedení tak ojedinělé ráže v RKKA nejsou jasně uvedené, zřejmě zde sehrály svou roli informace o Jap aut.PL dělech 25 mm Typ 96, výkonech Fr. konstrukce PLK 25 mm 1938 a současně i tlak na neustále vyšší výkon granátu proti vlastní zavedené jednotné ráži 23 mm ( což zase dění kolem předchozích typů popírá).
Automatika pracovala s využitím principu krátkého zákluzu hlavně. Zásobník byl na 7 nábojů.Na sov. poměry konstrukční práce byly neobvykle rychlé, protože celá zbran, včetně dvouosé lafety byla předána 11.10.1939 k továrním zkouškám a 25.3.1940 na zkušební polygon NIZAP. Zbran byla přijata do výzbroje pod názvem -25mm automatické protiletadlové dělo vz.1940-.
Výroba byla zahájena v r. 1941.
Pro tento typ byl v r. 1939-40 zkonstruován tříštivý granát se stopovkou, v r. 1941-42 protipancéřový a zápalný s autodestrukcí (10s).
V roce 1944 byla zkonstruovaná a zavedená dvouhlavnová verze 94KM a jednohlavnový lodní PL systém 84-KM vz.1944 (verze 84-K zkonstruovaná v r. 1941), kterých bylo vyrobeno a instalováno na lodě a čluny 1944-260ks, 1945-70ks.Pro PL výzbroj ponorek bylo závodem č. 88 zkonstruované v r.1944 25 mm dvouhlavnové dělo – 3-1-, z kterého na základě zadání ANIMI (1945) byl vyvinutý 25 mm aut. systém dvouhlavnového děla pro Pl výzbroj torpedových člunů ( hlavně umístěné nad sebou v uzavřené děl. věži, r. 1949 -KZAU 2m3- ).
Obrázek

Výroba: 1941-cca 300ks
1942- 236ks
1943- 1486ks
1944- 2353+12ks 94KM
1945-485ks+225ks 94KM (záv. č. 174,88 a 4)
Délka hlavně: 76,2( 82,6 ?)kal
Úst. rychlost: 910 m/s
Rychlost střelby: 240 ran/min
Hmotnost granátu : 0,28-0,288
Hmotnost systému: 1 200kg
Hmotnost děla : 164 kg
Dostřel výška/dálka : 2 500/3 000 m (omezena samodestrukčním zapalovačem)




Zdroje:
http://www.engine.aviaport.ru
http://www.airwar.ru
http://www.23ag.ru
http://www.ru.wikipedia.org
Širokorad: sov. aut. protiletdlová děla
ObrázekObrázek
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od Mirek58 »

Spotřeba munice a ztráty ve válečných letech

1942
25mm vz. 1940- 385 500 ks
37mm vz. 1939- 3 495 800 ks
1943
25mm vz. 1940- 339 600 ks
37mm vz. 1939- 6 266 200 ks
1944
25mm vz.1940- 707 600 ks
37mm vz. 1939- 7 164 400 ks
1945
25mm vz. 1940 - 214 400 ks
37mm vz. 1939- 4 547 500 ks

Ztráty zbraně:
1941: vz. 1940 -104 ks, vz.1939 - 1204 ks
1942: vz. 1940 - 40 ks , vz.1939 - 584 ks
Celkem za celé období 1941-1945 cca 3 500 ks
Tady je docela zajímavá spotřeba munice v letech 1943-45 pro tato PL děla, kdy podle některých LW nad východní frontou nelétala.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od Lord »

Přeneseno z http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=340450#p340450
Mirek58 píše:Protože jsem mezitím třeba procházel i takový fajnovosti jako jsou příkazy centrálních sov orgánů, indexy GRAU, mezinárodní smlouvy, zkrátka tu papírovou džungli, nikde jsem nenarazil na konkrétní nákup Boforsu. Dokonce v indexech GRAU jsou zavedeny i nakoupené kanony odjinud dovezené jako vzorové kusy. U nákupu tanků se dají dohledat i konkrétní smlouvy. U sovětů je hledání daleko jednodušší, než na západě, díky centralizaci se pak nemusí probíjet firemním stupněm. A tady u Boforsu nic takového není, jen vágní větičky. Jen ten odkaz v knize o úmyslu, který je odzdrojovaný.
Pátrej po čem uznáš za vhodné, vágní to třeba je, ano pár větiček, ty chceš najít nějaký přímý důkaz, radši hledej výkresy. Mně je to už jedno, na začátku jsi napadl něco, co je v podstatě asi dobře, máš vše sáhodlouze vysvětlené a odzdrojované, včetně ruských zdrojů, a furt mi přijdeš jak nevěřící Tomáš :) Ale v pohodě, od toho diskuse na Palbě jsou, pokud se budeme držet v konstruktivní rovině a kritice, tak to není od věci.

Kvůli naléhavé potřebě takového protiletadlového kanónu bylo na nejvyšší úrovni rozhodnuto o vytvoření protiletadlového kanónu na bázi švédského systému ...

Zdroje např. warspot.ru
Nebo topwar.ru

Dej sem klidně další.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od Lord »

Mirek58 píše:Sorry, ale 37 mm vz 61K nemá s Boforsem 25 mm M/32 nic společného.
Jeho vývojová geneze začíná u něm typu Flak 18 37mm - Rheinmetall - přes neúspěšný sov kanon 37 mm 4K vz 1930, dále AKT-37 Kondakova, modernizovaný na ASKON-37, následuje v konstrukční řadě ASKON-45, dále ZIK-45 ( 49 K), přijatá do výzbroje jako - 45mm automatický protiletadlový kanón mod. 1939 -.
A teprve poté byl z typu 49K Longinovem vyvinutý ZIK 37, tedy 61 K, protože armáda PL ráži 45 mm považovala za zbytečně silnou a především zmenšení ráže sebou neslo snížení hmotnosti celé zbraně.
Dávám sem Mirkovu hypotézu od které se začalo odvíjet flame!

Já už budu reagovat spíš tady ...
Polarfox píše:Co je zase tohle za ekvilibristické cvičení s cílem nějak přes Berlín na Karlín odolat neškodnému faktu, že sovětský kanón prostě je přímý derivát mechanismu Boforsu (v jeho 25mm variantě, která sdílí mechanismus s 40mm verzí)? :) Co se týká Krupp vs Bofors a vývoje...už v době, kdy byl mechanismus toho kanónu v plenkách, tak byly zahraniční vlivy ze Švédska vyštípány zákonem a i předtím se některé věci jely z komerčních i národních důvodů paralelně a utajeny před Němci. To že tam má někdo podíl a že obě strany ze spolupráce (významné) profitovaly neznamená automaticky totální soulad a propojení. Dále 37mm automatické kanóny měl v Německu pod palcem Rheinmetall, ne Krupp.
Mirku, lepší by bylo si přiznat, že jsi to po těch letech, co jsi psal svůj článek, trošku popletl. Polarfox má v podstatě pravdu, jistě si přečetl možná i tvůj článek, pak to co sem dal na Palbu já. Kdo rozumí psanému textu, tak je z něj vše zřejmé, a navíc to neuvádí jen nějaká wiki, ale také ruské zdroje. Mohli třeba z předchozích kanónů něco použít, ale gró bylo od Boforse.

Polarfox píše:Mirku, sorry, ale ty jsi poslední člověk, co by o něco takového zavadil. Víš stejně dobře jako já, že ty používáš akorát tyhle termíny (které si rychle splašíš ve vyhledávači nebo prvním materiálu, o který zakopneš), aby jsi působil zajímavě a fundovaně, ale v reálu jsi do žádné konkrétní smlouvy atp. sotva vlezl a u většiny ani nevíš, kde by jsi to měl hledat nebo jestli se k tomu vůbec máš šanci dostat. Když tě člověk pozoruje, tak ty jsi výkonnější než většina ruských výzkumníků, co tomu věnovala polovinu života.
Mirku, není skutečně nic snazšího, pokud jsi prolézal archivy sem dát odkazy, ale že tam něco není, ještě z toho nemusíš vyvozovat to co píšeš. Pokud ho nekoupili, tak sovětská rozvědka si dokázala dost věcí opatřit. V roce 1939 navíc mohli získat Boforsy v Polsku nebo ve Finsku, ale píše se spíše o lednu 1939, přitom 25 mm variantu Boforse koupilo snad ruské námořnictvo už dříve, pak si opatřili i 40 mm.

Něco se řešilo i zde, taková drobnost týkající se maďarských dodávek. Do Finska bylo dodáno určité množství původně polských ptk. Bofors ráže 37 mm.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=55662#p55662

Snad i polská ráže byla 37 mm, stejně jako sovětská.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Geneze - Sovětská automatická protiletadlová děla

Příspěvek od Lord »

Našel jsem další zdroj, věřte x nevěřte :rotuj: Jaká asi byla geneze vývoje děla.

Tento kanón byl námořní verzí armádního kanónu 37 mm 61-K, který byl odvozen od kanónu 45 mm 49-K, který byl sám odvozen od kanónu Bofors 25 mm (1") Model 1933.

Obrázek

Děla Bofors ráže 25 mm byla původně prodána sovětskému námořnictvu v roce 1935. Zkoušky byly úspěšné, a tak Rusové začali pracovat na zmenšené verzi střílející 45mm municí. Konstrukce 45 mm 49-K byla úspěšná, ale armáda usoudila, že 45 mm je příliš velká ráže pro automatickou polní zbraň, a proto požadovala snížení ráže na 37 mm. Tyto ruské konstrukce byly obecně podobné zbraním Bofors z 30. let 20. století, všechny měly společné prvky, jako jsou vratné pružiny a zásobníky.


Zdroj: http://www.navweaps.com/Weapons/WNRussi ... 7_70-K.php

Tohle vnáší do problematiky docela hodně světla!
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od Zemakt »

Asi ji ukončuje, řekl bych.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od Lord »

Taky si myslím, je to jasně popsané, ale zpochybnit lze ledacos. Mirek třeba bude dál pátrat a nenajde, že byl nějaký Bofors do SSSR prodaný :) AMEN.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Re: Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od hydrostar »

Ale Lorde, tys vysloveně ve tvém flejmu u japonských protiletadlových děl napsal, že ten ruský kanón vychází z Boforsu ráže 40 mm, který Rusové koupili ze Švédska. Tak bys měl argumenty spíš hledat ty na svou obranu a ne se navážet do neoblíbeného člena palby.
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od Lord »

To není pravda, se podívej na začátek
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=340392#p340392

Tam jsem napsal přesně tohle:
37 mm 1939 61K je "sovětský bofors". Skutečně švédský design byl revoluční a kopírovali ho skoro všichni, zpočátku bylo 40 mm dělo považováno za příliš těžké, ale dělalo se i 25 mm. Sovětské námořnictvo zakoupilo v roce 1935 několik děl Bofors 25 mm, a Michail Loginov z něj odvodil 37 mm 1939 61K.

Na to taky Mirek reagoval, takže to chce jen více pozornosti.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Re: Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od hydrostar »

A on reaguje tím, že žádný Bofors nekoupili a odkazuje se na vývojovou větev německých konstrukcí s podobným mechanismem. A vy po něm chcete zdroje. A tvé zdroje, že ho koupili? Wiki? Tam přispívám i já...
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Sovětská automatická protiletadlová děla do r. 1945

Příspěvek od Lord »

Vše je v původním vláknu, mám to sem snad znovu kopírovat?

Zdroje např. warspot.ru
Nebo topwar.ru

A to jsou přímo ruské zdroje, ne žádná wiki, jo. Jestli koupili nebo nekoupili, podstata je jiná. Pro informaci možná dobrý, ale Mirek to dával jako důkaz pro podporu své hypotézy. Mně to přijde jako slabý argument, když hafo dalších zdrojů píše jasně. Ale v klidu, kdo Mirka zná chápe jeho styl argumentace, kdo nezná, tak může být akorát zmaten.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Rudá armáda, pěchotní výzbroj“