OBLÉHÁNÍ SAGUNTA (219 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

OBLÉHÁNÍ SAGUNTA (219 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

Druhá punská válka mezí Římem a Kartágem

OBLÉHÁNÍ SAGUNTA (dnešní Sagunt)
219-218 př.Kr.
Hispánie (Španělsko)


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kartágo
Velitel: Hannibal Barkas
Počty: údajně 23.000 mužů

Saguntum
Velitel:
Počty: údajně 11.000 mužů
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obrázek
Poloha Sagunta (zdroj: http://www.thelatinlibrary.com/historia ... untum.html)

Hned na úvod musím vysvětlit, proč obléhání Sagunta dávám do seznamu bitev druhé punské války, přestože se jí Římané přímo neúčastnili. Podle smlouvy uzavřené mezi Hasdrubalem Sličným (+221) na straně Kartága a Římem, byla Hispánie (Iberie, dnešní Španělsko) rozdělena hraniční řekou Ebro (nebo též Hiberus - 910 km dlouhý tok) na sféry vlivu obou říší. Území na sever od řeky pak patřilo pod římský zájem, na jih pod Kartágo. Jižně ležícím Sagunťanům, sídlícími mezi oběma správními celky obou říší, pak měla být ponechána svoboda. Alespoň tak otázku Sagunta o dvě staletí později interpretoval římský historik Titus Livus (*59 př.Kr. – +17 po Kr.). Nicméně smlouva je smlouva a území Sagunta (kde mimochodem byla dne 25. října 1811 svedena jedna z bitev Napoleonských válek), tak patřilo do sféry vlivu Kartága. Jak se rozhodl Hannibal postupovat proti Sagunťanům, nebo lépe řečeno proti všem iberským kmenům [1] na jih od řeky Ebro, to již bylo plně v jeho kompetenci. I když názor Říma byl poněkud odlišný. A to díky tomu, že mezi Římem a Kartágem bylo sepsáno hned několik smluv, které umožňovali vícero výkladů a vzájemně se vylučovali.

Tím, že se Řím vložil do sporu, dal v sázku i vyvolání války s Kartágem. A to zcela vědomě, protože Saguntum leží dost daleko na jih (nedaleko Valenci) na to, aby se dalo o nějakém jiném výkladu hraniční řeky Ebro mluvit (Řím si sporného výkladu byl zřejmě vědo, proto ihned vojensky nezasáhl, ale nechal vše plynout tak, aby Kartágo mohlo být označeno za agresora). Samozřejmě dá se polemizovat o Hannibalových postupech, které možná nepřímo vedli k vyvolání sporu s Římem. Ale on byl prostě synem svého otce a byl vychováván nenávistí k Římu, která mu vydržela celý život. Otázkou tak spíše je, jestli postupem proti Sagunťanům sledoval v této fázi ryze Kartaginské zájmy, nebo in on vědomě riskoval vyvolání války s Římem.

Poněvadž by se však napadením Sagunta daly jistě do pohybu římské zbraně, táhl nejdříve s vojskem do území Olkadů – tento národ sídlil za Hiberem, spíše v kartaginském území než pod jejich panstvím -, aby to budilo dojem, že neudeřil úmyslně na Sagunťany, ale že byl krok za krokem zavlečen do této války postupem událostí, podmaňováním sousedních národů a nutností postarat se o zaokrouhlení hranic. Dobude bohatého města Cartaly, hlavního města tohoto národa, a vyplení je. Pád města způsobil zděšení v menších obcích, takže přijaly uložené výpalné a podrobily se. Vítězné vojsko a bohatou kořistí dovedl Hannibal do zimního tábora do nového Kartága (dnešní Cartagena). Když si tu zajistil oddanost všech občanů i spojenců štědrým rozdělením kořisti i přesným proplacením prošlého žoldu, postoupil s válkou do země Vakkeů. Jejich města Hermandiku a Arbocalu vzal útokem. Arbocala se dlouho držela jak svou statečností, tak početností svých obyvatel. Když se uprchlíci z Hermandiky spojili s vypovězenci olkadskými, tento národ byl poroben minulého léta, podnítili k odporu Karpeťany, nedaleko řeky Taga překvapili útokem Hannibala při jeho návratu z území Vakkeů a vznesli zmatek do řad vojska obtíženého kořistí. Hannibal se však do boje nepustil, utábořil se na břehu, a jakmile se u nepřátel rozhostil klid a ticho, přebrodil mělčinou řeku a ochranný násep tábora vedl jen tak daleko, aby nepřátelům zbylo místo k přechodu; učinil tak v rozhodnutí, že je při přechodu přepadne.
(Zdroje: Livius – Dějiny IV. – str. 22 – Praha 1973)

Hannibal měl v boji proti Karpeťanům k dispozici čtyřicet slonů, které spolu s jezdci rozmístil na břehu, kteří čekali, kdy nepřítel vstoupí do řeky, aby na něj zaútočili. Karpeťané si pak do boje proti Kartágincům povolali i jednotky Olkadů a Vakkeiů. Podle Livia jich bylo celkem sto tisíc, což byl počet značně nadsazen. Nicméně počet jich byl i tak jistě impozantní a v případě bitvy na otevřené pláni, by jejich počet zřejmě slavil úspěch. Takhle ale při přechodu řeky se počet obou armád stíral. Vojsko domorodých kmenů tak spoléhaje na své počty, se ihned vrhlo do řeky, aby napadli Kartágince, aniž by čekali na pokyn svých vojevůdců. Proti nim Kartáginci do brodu vyslali jízdu, která se s pěšáky srazila uprostřed koryta a díky své převaze (jezdec na koni proti pěšákovi po prsa ve vodě) je zcela zdecimovali. Pěšáci v proudu řeky, obtíženi oblečením a zbrojí, by byli snadnou kořistí i neozbrojeného jezdce, natož vyzbrojeného. Bitva se tak proměnila v krvavá jatka. Když již bylo jasné, že se Iberové přes řeku nedostanou, stáhl se zbytek zpět na břeh. Jejich zmatku a nekázně využil Hannibal, který na druhý břeh řeky poslal své muže a zahnal nepřítele na útěk. Poté se vrhl na plenění jejich území a během několika následujících dní zcela ovládl Karpeťany. Tím Punové zcela ovládli celé území na jih od Ebra (Hiberu), kromě Sagunťanů.

Obrázek
Iberské kmeny (zdroj: www.wikipedia.org)


Obléhání
Sagunťani očekávali, že teď jsou na řadě oni a proto se rozhodli požádat o pomoc Římany. V té době byli konsuly v Římě Publius Cornelius Scipio (otec pozdějšího přemožitele Scipia Africana) a Tiberius Sempronius Longus. Římané vyslechly posly Sagunťanů a přestože si byli vědomi rozdělení sféry vlivů mezi Řím a Kartágo, rozhodli se do sporů mezi Kartágo a Sagunťany zasáhnout. Dříve ale, než otevřeně po jejich boku pozdvihnou zbraně, chtěli si prošetřit vzniklou situaci, a proto se rozhodli vyslat legáty s pověřením prošetřit poměry. V případě, že by shledali pádný důvod, měli vyzvat Hannibala, aby ukončil své aktivity proti Sagunťanům, jakožto spojencům Říma. Nicméně již tímto krokem porušili smlouvu uzavřenou dříve, protože se vměšovali do záležitostí na jih od řeky Ebro, které spadali do Kartaginské sféry vlivu. Pokud by pak legáti neuspěli u Hannibali, měli se odebrat rovnou do Kartága a přednést své žádosti před punským senátem. Ještě ale než se římští legáti vydali na cestu, dorazila do Říma zpráva, že je Saguntum v obležení. To poněkud měnilo situaci. Celá záležitost tak byla v senátu znovu prodiskutována. Jedni zamýšleli přikázat ihned vytáhnout proti Kartágu do zbraně a vést proti nepříteli válku jak v Hispánii, tak i v Africe na zemi i na moři. Druzí chtěli omezit boje jen na Hispánii, na kterou by tak mohli udeřit plnou silou a v případě úspěchu se zmocnit jejího bohatství, které bylo tak bohaté na zlato, stříbro a železnou rudu. Třetí skupina byla toho názoru, že by senát měl nejdříve počkat až na zprávy poslů z Hispánie a podle toho se dále zařídit. Tento poslední třetí názor pak nakonec zvítězil. Jako vyslanci byli vysláni Publius Valerius Flaccus a Quintus Baebius Tamphilus. Jejich cílem bylo obležené Sanguntum a Hannibal. Pokud by neuspěli, měli dále pokračovat do Kartága.

Tato obec, daleko nejbohatší za Hiberem, ležela přibližně tisíc kroků daleko od moře. Obyvatelé pocházejí prý z ostrova Zakynthu a pomísili se s nimi někteří Rutuové rodem z Ardey. Ostatně tak velké moci se povznesli v krátké celkem době, ať už to způsobily dary moře nebo dary země, možná také přírůstek populace nebo i čistota mravních zásad, s jakou zachovávali spojeneckou věrnost až ke své zkáze.
(Zdroje: Livius – Dějiny IV. – str. 24 – Praha 1973)

Hannibal se na Saguntum přihnal s velkým vojskem, které cestou vše pálilo a pustošilo. Na město samotné pak zaútočil hned ze tří stran, přičemž hlavní útok byl veden proti jedné rohové baště, která oproti ostatním stála v jakéž rovině. Proti této věži nechal nastoupit své muže chráněné různými přístřešky, proti palbě vedené z hradeb, aby mohl k hradbám přisunout beranidla. Nicméně Kartágincům se nedařilo prolomit obranu města, protože už stavitelé si byli vědomi tohoto slabého místa, a tak věž byla mimořádně pevná a i zdi byly větší, než na jiných místech. Sagunťané také vybrali ty nejlepší muže, kteří čelili v tomto místě největšímu nepřátelskému tlaku. Ze začátku zatlačovali Kartágince metacími kopími a nedopřávali jim čas ke zbudování obléhacích prací. Později se obránci odhodlali i k útoku ve snaze zničit obléhací práce. Při těchto akcích byl počet mrtvých na straně obránců i útočníků přibližně shodný. Jednou se ale stalo, že Hannibal se odvážil příliš před obránci ukázat, aniž by využil obléhací valy a byl zasažen kopím do stehna. Rána těžce krvácela a kolem ležícího Hannibala se strhlo obrovské zděšení. Po několik následujících dní se pak dobývání omezilo jen na obléhání. Do doby, než se Hannibal z těžkého zranění vyléčí. Přestože panoval více méně klid zbraní, přesto Punové věnovali čas tomu, aby shromáždili potřebný materiál a prostředky k obléhání. Poté boje vypukly ještě ve větší míře a zuřivosti.

Co se počtu Kartáginců týče, Livius uvádí těžko uvěřitelných sto padesát tisíc mužů. Livius ale jako římský autor psal pro římsky orientovaný průběh druhé punské války. Rád uváděl daleko větší počty kartaginských ztrát, aby otupěl skutečnost a zároveň Hannibala rád líčil jako krvelačnou příšeru. Ovšem v tom mu sekundovali i další římští autoři. Naproti tomu dílo Řeka Polybia (*cca 203 - +cca 120 př.Kr.) považujeme za dosti věrohodné i vzhledem k tomu, že se narodil a žil v době, kdy Hannibal (+183 př.Kr.) dožíval své dny v Malé Asii na dohled Řecka. Pokud tedy budeme věřit jiným autorům, než Liviovi, tak počet Kartáginců dosahoval 23.000 mužů a počet obránců 11.000 plus obyvatelstvo města.

Aby Punové pronikly obranou města, připravili si obléhací zařízení, různé ochranné přístřešky a ke zdi města dotáhli několik beranů na bourání hradeb. Na řadě míst tak berany již porušily opevnění a objevili se první průlomy. Celá jedna strana města tak byla rozrušena. Poté k hradbám Kartáginci přisunuli obléhací věže a pokračovali dále v ničení opevnění, až se celá jedna velká část zdí sesunula. Punové doufali, že tímto průlomem konečně proniknou do města. V místě zbořených hradeb se tak střetla obě vojska seřazena v pravidelných šicích. Punové si již mysleli, že je město jejich, jeho obránci zase byli odhodláni bránit své rodiny a domovy do posledního dechu. Po dlouhém a nerozhodném boji na hradbách města se k vojákům přidali i měšťané a s jejich pomocí se Kartágince nakonec podařilo vytlačit.

Sagunťané měli tzv. falariku, druh vrhacího oštěpu s jedlovým ratištěm, které bylo všude zaobleno kromě na konci, odkud vyčníval kovový hrot. Tento čtyřhranný hrot, jaký bývá u kopí, ovinovali koudelí a natírali smolou; železný hrot byl dlouhý tři stopy, aby mohl vniknout do těla skrz pancíř. Avšak největší zděšení způsobil, zůstal-li vězet jen ve štítě a nepronikl do těla, protože když byla koudel uprostřed zapálena a kopí vymrštěno, právě tím prudkým pohybem vyšlehl oheň daleko prudčeji, takže to přinutilo postiženého odhodit výzbroj a bezbranný voják byl vystaven zásahům.
(Zdroj: Livius – Dějiny IV. – str. 26 – Praha 1973)

Obrázek
Stříbrná mince ze Sagunta (zdroj: www.wikipedia.org)


Římští vyslanci
Mezitím k Hannibalovi došla zpráva, že z Říma dorazili legáti. Vojevůdce jim naproti k břehům moře poslal své posly, aby jim vzkázali, že pro ně nebude mít čas a navíc že v bojové vřavě jim hrozí nebezpečí a tak v zájmu jejich bezpečnosti jim vůbec nedoporučuje, aby pokračovali k Saguntu. Když vyslanci pochopili, že o setkání s nimi není ze strany Hannibala nejmenší zájem, nasedli zase na lodě a pokračovali přímo do Kartága, jak jim bylo senátem z Říma doporučeno. Hannibal to předpokládal, a proto ke svým mužům do Kartága poslal list, v kterém své přívržence informoval o vývoji situace u Sagunta, a také je nabádal, aby aby neustupovali římskému nátlaku.

Jediným, kdo tak vyslancům na půdě Kartága naslouchal, byl Hanno, který byl zcela jiného názoru než kartaginský senát. Vzhledem k jeho vážené osobě, zavládlo na půdě senátu při jeho řeči ticho. Ale jinak, když domluvil, nikdo jeho názory nesdílel. Naopak. Bylo mu vyčítáno, že hovoří s ještě větším nepřátelským zaujetím než římský legát Valerius Flaccus, který zde přednesl požadavky Říma.


Punové pronikají do města
Zatímco Římané jednali v Kartágu, Hannibal před Saguntem dopřál svým lidem pár dní oddychu, aby nabrali síly před další, snad již rozhodujícím bojem. Přeci jenom po měsících obléhání, byli obě bojující strany značně unavené jak bojem, tak budováním opevňovacích prací na jedné, a opravou poškozených hradeb na druhé straně. Poté co si Kartáginci trochu odpočinili, roznítil jejich chuť po boji Hannibal tím, že každému z nich přislíbil slušný podíl z kořisti z dobytého města. Jenomže zatímco Punové odpočívali, dokázali obránci na místě, kde byly hradby nejvíce poškozené, postavit vnitřní improvizovanou hradbu. A právě do těchto míst mířil nejprudší Kartaginský útok. Sám Hannibal osobně povzbuzoval své muže a dohlížel na posunu obléhací věže vysoké několik pater. Ta svou výškou překonávala všechna opevněná místa v Saguntu včetně hradeb. Na každém poschodí byl umístěn nějaký těžký bojový prostředek vrhající velké oštěpy nebo kamenné koule. Tato technika pak spolu s lukostřelci smetla obránce z ochozů hradeb, načež Hannibal usoudil, že je čas vyslat k hradbám pět set Afričanů se špičáky, kteří měli za úkol podbourat hradební zeď. Vzhledem k tomu, že hradba nebyla pevně spojená maltou, ale pouze vymazaná blátem, tak to nebyl velký problém. Zeď se pak sesunula ve velké délce a do průlomů ihned vniklo čekající vojsko. To skutečně nakonec do města proniklo a nyní nastal boj o každý dům. Kartáginci z obléhací věže snesli metací stroje na vyvýšené místo přímo ve městě, odkud mohli zasáhnout na jakékoliv místo. Sagunťané na rychlo obehnali část města, kterou ještě drželi ve svých rukách, hradbou. Alespoň tak píše Livius. Mohlo se ale jednat jak o barikády, tak o skutečné hradby, protože Sagunťané nepoužívali žádné pojivo a tak stavební materiál mohli vzít z jiných úseků a jen tak na sebe navršit novou hradbu. Tomu ostatně nasvědčuje to, že podle Livia obránci „hradby“ stěhovali každým dnem tak, jak se zmenšovala část města, kterou ještě drželi ve své moci. Ostatně Saguntum leželo na vrcholu protáhlé skály a tak útočníci museli postupovat úzkým prostorem sevřeným vnějšími hradbami a uvnitř zaplněným městskou zástavbou.
Obrázek
Plán města (zdroj: http://poliremi.altervista.org/greci8)


Pád města
Jediná spása Sagunťanu, Římané, svou pomoc omezili jen na vyjednávání v Kartágu a tak obráncům mnoho nadějí na záchranu nezbývalo. Na čas jim svitlo na možnou záchranu. To poté, co Hannibal nečekaně vytáhl do boje s Oretány a Karpeťany, kteří vyvolali vzpoury pro provádění odvodů do Kartaginského vojska. V době Hannibalovi nepřítomnosti pokračoval v dobývání města Maharbal, který za pomoci tří beranů rozmetal další kusy opevnění a svedl s obránci řadu střetů. Hannibal se z výpravy brzy vrátil, a ihned hnal vojáky znovu do boje, ale zcela ovládnout město se mu opět nepodařilo. Nicméně situace Sagunťanů byla vážná a tak se pokusili s Kartáginci vyjednávat. Hannibal po nich požadoval, aby dali náhradou Tarenťanům a vydali všechno zlato a stříbro. Dále měli odejít z města jen s jedním kusem oděvu a usadit se tam, kam jim Hannibal přikáže. Na tyto podmínky ale obyvatelé města odmítli přistoupit. Ihned na jedno místo na fóru začali snášet všechno zlato, stříbro a soukromý majetek a házeli jej do ohně, který kvůli tomu účelu rozdělali. Řada z nich pak také sama skončila v plamenech, než aby se Kartágincům vzdali. Mezitím co Sagunťané ničili své bohatství, aby nepříteli nepadlo do rukou, ozval se velký hlomoz. To se zřítila jedna z obranných věží opevnění, kterou útočníci svou činnosti podkopali. Punové si všimli, že kromě volné cesty do města není město ani bráněno obránci jako obvykle. A tak toho ihned všemi silami využili, než se obránci vrátí z centra města, kde všichni likvidovali svůj majetek.

Kartáginci tedy nakonec pronikli do Sagunta a Hannibal vydal rozkaz vyvraždit všechny dospělé muže. Na první pohled se může toto jeho rozhodnutí zdát být krutým, ale taková prostě byla doba a na obyčejné civilní obyvatelstvo nebrala ohled ani jedna z bojujících stran. Nehledě na to, že pokud byla část Sagunťanů ochotná se za živa upálit, než aby se Punům vzdala, tak bylo jasné, že buď spáchají sebevraždu, nebo budou bojovat do posledního dechu.

Přestože byla velká část městského bohatství zničena, podařilo se zajistit dostatek finančních prostředků, které obohatily kartaginskou pokladnu. Zajatci se pak stali kořistí vojáků. Podle některých dějepisců padlo Saguntum osm měsíců od začátku obléhání. Poté Hannibal odešel se svými muži do zimního tábora v Novém Kartágu (Cartagena), kde se potřeboval nejdříve zotavit z dlouhého obléhání a vlastních ztrát (údajně 3.100 mužů), než začne podnikat přípravy na válku s Římem, která nyní již byla neodvratná.

Obrázek
Saguntum dnes (zdroj: www.wikipedia.org)


ZHODNOCENÍ
Pád Sagunta je všeobecně považován na vyhlášení války mezi Římem a Kartágem a tedy je považován jako příčina vzniku Druhé punské války, která trvala až do roku 201 př.Kr. a které padlo za oběť tolik lidí ve Španělsku, Itálii a v Africe. Nicméně k válce by zřejmě nemuselo vůbec dojít, kdyby Římané zakročili v prospěch svých spojenců, přestože výklad práva a pomoci byl poněkud nejednoznačný. Toho si byl Řím zřejmě vědom, protože se války nebál, ale vojensky nezasáhl až do doby, než byla válka vyslanci před kartaginským senátem oficiálně vyhlášena. Obléhání Sagunta, které pak podle dobových historiků (např. Polybios) trvalo dlouhých osm měsíců, mohlo poskytnout Římu dostatečně dlouho dobu k tomu, aby něco podnikli. Ti skutečně podnikli některé kroky, ale pouze ve svém vlastním zájmu. Saguntum tak bylo obětováno, jako příčina vznik války a stejně tak jeho obránci a obyvatelstvo. Kartáginci tak zmasakrovali téměř všechny bojeschopné muže a ostatní obyvatelé prodali do otroctví. Tímto krokem a vypleněním města, získala kartaginská státní pokladna dostatečné finanční prostředky na to, aby politická klika, která stála u moci a která podporovala Hanibalovo tažení, mohla toto tažení financovat. Také si tím Punové zajistili svůj vlastní týl, protože podle smělého Hanibalova plánu se počítalo přenést válku do Itálie. A za tím účelem bylo potřeba mít celou Hispánii ve svých rukách včetně části pobřežních území, která doposud ovládalo Saguntum. Riziko římské invaze do punského týlu, tak bylo eliminováno. Nyní již bylo jen otázkou času, kdy Punové postaví invazní armádu, s kterou přenesou boje do Itálie. Ten čas měl již brzy nastat.


Poznámky:
[1] Iberové - byli původní obyvatelé Pyrenejského poloostrova. Jsou pravděpodobně nazýváni podle řeky Iberu (dnešní Ebro). Zahrnují různé etnické skupiny a kultury, které se v mnoha ohledech od sebe lišily. Jednalo se o neindoevropské obyvatelstvo předřímské doby železné na poloostrově, které mělo styky s mykénskou civilizací a s Foiničany. Po příchodu Keltů mezi 9. a 7. stoletím př. n. l. došlo ke smíšení těchto dvou etnik a vzniku keltiberské kultury. Jejich původ je nejasný. Existují dvě teorie, z nichž jedna tvrdí, že přišli na poloostrov v době neolitu, a druhá, že se jednalo o původní obyvatelstvo západní Evropy, tvůrce tzv. megalitické kultury. Jejich hmotná kultura je datována dle nálezů mincí a keramiky importovaných z jiných oblastí Středomoří. V průběhu 3. století př. n. l. se dostali do područí Kartáginců, kteří však byli o století později během punských válek vytlačeni Římany.


Zdroje:
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Burián Jan – Hannibal – Praha 1967
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
• History revue – Praha, červenec 2010
• History revue – Praha, srpen 2010
http://en.domotica.net//Siege_of_Saguntum
http://poliremi.altervista.org/greci8
http://www.falanx.wz.cz/
http://www.iulius.wz.cz/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Dostal jsem od jednoho kolegy SZ ohledně, textu, kde píšu, že mírové podmínky stanovené Hannibalem kromě jiného obsahovali "aby dali náhradou Tarenťanům a vydali všechno zlato a stříbro. Dále měli odejít z města jen s jedním kusem oděvu a usadit se tam, kam jim Hannibal přikáže". Jsem rád že je kolega všímavý a klade si otázku, co mají co Tarenťané společného s Kartáginci v Hispánii. Tarenťané totiž pocházejí z jižního cípu Apeninského poloostrova (původem Řekové) a vedli válku proti Římu, ke které si pozvali épeirského krále Pyrrha. Ten se v roce 280 př.Kr. vylodil v Itálii a postavil se do čela protiřímské koalice tvořené kromě Řeky (Thúrie, Rhégion, Tarento atd.) také Lukány, Brutijci a Samnity. Tedy kmeny, které si v předchozích válkách Řím podmanil. Jak dopadla válka s Pyrrhem víme (známé "Pyrrhovo vítězství"). V roce 275 př.Kr. musel Pyrrhos Itálii opustit a Římané dobyli všechny bašty odporu včetně Tarentu. Nicméně tato zpráva z obléhání Sagunta (píše o ní přímo Livius v knize XXI kap. 12) a Tarenťanéch asi svědčí o tom, že Hannibal jejich vojenských služeb využíval. Většina kartáginského vojska byla tvořena žoldnéři, tedy není vyloučeno, že mezi nima byl nějaký Tarentský kontigent, který se buď mimořádně v bojích u Sagunta vyznamenal, nebo pro ně Hannibal žádal nové krajiny k obyvání, či z nějakého jiného důvodu žádal náhradu právě pro ně.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Jakožto člověk kterému fortifiakce a opevněná místa vždy mají co říci tento článek vyloženě vítám. Cekově se mi líbí popis obou aktivit obrany i dobývání.

Zvláště obrana mi potvrdila, že pro vojenství stejně jako pro jakoukoliv jinou lidskou činnost platí jednoznačně, že když se má něco udělat, postup bývá stejný. To popsané postupné rozebírání vlastního města a opakované budování dalších a dalších obranných linií je fascinující a naprosto reálné. Stejně postupovali obránci Vídne při druhém obléhání když muslimská armáda prolomila konečně hradbu. Stejně také postupovali obránci Brna. Brněnská posádka, tvořená 500 vojáky a asi tisícovkou příslušníků městské milice, ubránila město proti asi 28 tisícům vojákům generála Lennarta Torstensona. A také zde na budování nových obraných linií použili obránci hmotu svého města.

Hodně to říká o odhodlání a mimořádné loajalitě občanů. Myslím si že dobití města mimo satisfakci a něco kořisti nic moc Kartagincům nedalo.

Dobré počtení.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pátrač píše: Myslím si že dobití města mimo satisfakci a něco kořisti nic moc Kartagincům nedalo.
Dobytí Sagunta dalo Karthágu válku s Římem a to byl hlavní cíl Hannibalova snažení. Samotné obléhání bylo pro Kartháginskou armádu dost tvrdým oříškem (trvalo dlouhých osm měsíců), což byl možná důvod, proč se během pozdějšího tažení v Itálii do žádného dalšího obléhání nepustili.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Spíše bych řekl, že Hannibal neměl zapotřebí obléhání. Druhého největšího města Capui se zmocnil v roce 216 př.Kr. bez nějakého dlouhého obléhání a přezimoval zde. Další velká města, jako např. Tarentum se mu vydala dobrovolně, protože obyvatelé nebyli spokojeni s vládou Římanů. Vcelku bez problémů se pak s armádou přesouval libovolným směrem po celém Apeninském poloostrově. Jediné ěmsto, které skutečně chtěl oblehnout tak byl Řím. Ale k tomu neměl dostatečné prostředky. Proto se snažil neustále posilovat své řady, ale v tom jej bojkotoval kartáginský senát (speciálně Hanno Veliký), který mu odmítal poslat větší vojsko. Také jeho předpoklad o posílení vojska z řad spojenců se zcela nenaplnil, když se nechal Římany uplatit makedonský král (který před tím slíbil Hannibalovi pomoc). Rovněž spoláhal, že od Římanů odpadnou i města v centrální Itálii, ale to se také rovněž nestalo.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Možná ne každý ví, že Hannibal je považován za zakladatele výzvědných organizací:-) Ještě před vypuknutím války s Římem a tedy ještě před napadením Sagunta, vyslal Hannibal do Říma svého elitního zvěda, jistého Hasdrubala. Toto jméno bylo v punských dějinách poměrně běžné. Jmenoval se tak Hannibalův švagr (270-221 př.Kr.), který ale byl v té době již mrtev, a také jeho mladší bratr (245-207 př.Kr.), který byl ale v té době na vojenském tažení. Takže osoba Hasdrubala vyzvědače je nám neznámá. Zcela jistě se jednalo o člověka, který dokonale ovládal latinu, a který si v Římě vybudoval sí't špiclů. Údajně se zvědi mezi sebou domlouvají třeba dotykem ruky, pohybem prstů atd. Díky informacím z Říma Hannibal věděl, že mezi vojenskou elitu bude zařazeno i několik politiků, kteří vojenskému řemeslu zase tolik nerozumí, jako například Lucius Aemilius Paulu, a náležitě toho využil. Rovněž díky informacím z Říma se mu podařilo z města vylákat římského generála Tiberia Sempronia Longa. Ten totiž jakožto politik, dychtivě se žene do bitvy ještě před ukončením jeho funkčního období. Očekává tak, snadné plusové hlasy v nových volbách. Ovšem jak se přepočítal. Hanibal využil informací k tomu, že Říma i s vojskem vylákal z tábora dříve, než se mu dostalo potřebných posil a výcviku. Hanibal rovněž využil informací o vzájemné nevraživosti mezi římskými generály Fabiem Maximem a Marcusem Miniciem. Jejich vojska pak rozdrtil v protiútoku v Gerunii (217 př.Kr.). A tak bychom mohli pokračovat dále.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“