BITVA U TICINA (218 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

BITVA U TICINA (218 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

Druhá punská válka mezí Římem a Kartágem

BITVA U TICINA … aneb počátek Hannibalova triumfálního tažení Itálií …
listopad 218 př.Kr.
Severní Itálie


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kartágo
Velitel: Hannibal Barkas
Počty: 6.000 jezdců (dalších 20.000 mužů se do bitvy nezapojilo)

Řím
Velitel: Publius Cornelius Scipio
Počty: cca 4.000 jezdců (dalších 32.000 mužů se do bitvy nezapojilo)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázek
Hannibalo tažení během druhé punské války (Zdroj: www.wikipedia.org)

Bitva u Ticina měla odstartovat Hannibalovo triumfální tažení Apeninským poloostrovem. Ovšem v tom sychravém listopadovém počasí roku 218 př.Kr. měl k vítězným tažením na území římské republiky ještě hodně daleko. Jeho vojsko právě mělo za sebou namáhavý přechod přes Alpy. Ty pak byly pro tak obrovskou armádu, která do nich na začátku zimy v Galii (dnešní Francie) vstupovala, prakticky nepostupitelné. Alespoň před Hannibalem se o to nikdo nepokusil a i samotný Řím byl přesvědčen, že přechod velké armády, která navíc neměla ani dostatek zásob a dalšího potřebného materiálu, je nemožný. V tom se ale velitel římské armády Publius Cornelius Scipio (otec pozdějšího Hanibalova přemožitele v bitvě u Zamy 202 př.Kr., Scipia Africana) mýlil. Hannibal, stejně jako muži, který byl z afrických plání přivyklý na horké počasí, prokázal nesmírnou odolnost. Pro mnohé jeho muže a možná i pro něho samotného, byl sníh a led novinkou, se kterou za svůj život neměl zatím žádné velké zkušenosti. Stejně na tom byli i jeho Punové, Libyjci, Numiďané a další afričtí vojáci. Pro iberské spojence byl sníh a led znám, alespoň od těch kmenů, které pronikali do Pyrenejí. Nicméně v takovém to počtu, a navíc na začátku zimy, to nikdy nikdo nezkoušel a prakticky ani do dnešních dní nezopakoval (když tedy pomineme přechod Alp o deset let později, který uskutečnil s armádou Hanibalův bratr Hasdrubal Barkas).

Kartáginci na jedné straně vstoupili do Alp v počtu nějakých 40.000 – 50.000 mužů, ale na druhé straně o patnáct dní později jejich řady prořídli údajně až o 20.000 mužů a většinu válečných slonů, které s sebou rovněž vedli.

Když přišel k Alpám, které oddělují Itálii od Galie a které před ním nikdo s vojskem nepřešel kromě Řeka Hérakla (podle něho se dnes to místo nazývá Řecký průsmyk), zahnal alpské kmeny, které se pokusily zabránit mu v přechodu, otevřel si průchody, vytvořil cesty a dokázal, že plně vystrojený slon mohl projít cestou, po níž dříve jeden člověk beze zbraně mohl stěží lézt. Tudy převedl vojsko a dostal se do Itálie.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 135-136 - Praha 1977)

Obrázek
Místa některých bitev druhé punské války (Zdroj: www.wikipedia.org)

V důsledku mrazu, lavin sněhu, hladu, pádů do horských roklí a v bojích s místními Kelty, se Hanibalova armáda scvrkla na pouhých 26.000 vojáků (12.000 mužů africké pěchoty, 6.000 Iberských pěšáků a 8.000 jezdců). Když o deset let Alpy překračoval jeho bratr Hasdrubal Barkas, měl již přechod usnadněn, protože Keltové si uvědomili, že Kartáginci nejsou pro ně nebezpečím a že jejich zbraně se toužili napít římské krve, nikoliv jejich. Avšak Hannibal počítal s tím, že ztráty, které jeho vojsko utrpělo v Alpách, nahradí noví spojenci, kteří nebyli spokojeni s nadvládou Říma. Z části se mu jeho výpočty skutečně splnily, ale nyní vše záleželo na tom, jaký výsledek bude v první bitvě s Římany. Na druhé straně Alp totiž na Kartágince čekal Scipio, se kterým se Hannibal srazil již v Galii. I když v tomto případě se jednalo jen o menší šarvátku mezi kavalérii, kde na každé straně bojovalo jen něco do pěti set jezdců. Ovšem šarvátka to byla krvavá a téměř každý druhý jezdec nechal svůj život na bitevní pláni. Scipio tak na vlastní kůži poznal, jakého protivníka v případě Kartáginců, má proti sobě. Když mu pak Hannibal s vojskem unikl do Alp, rozhodl se své vojsko rozdělit. Jednu část s bratrem Gnaem poslal do Hispánie (dnešní Španělsko), aby zde blokoval vojska Hanibalova bratra Hasdrubala. Část svých sil pak po moři stáhnul zpět do Itálie, kde vyčkával, jestli Kartáginci přejdou přes neprostupné Alpy. Zcela jistě spoléhal na počasí a vysokohorský terén a byl přesvědčen, že brzy s vojskem opět odpluje do Hispánie za svým bratrem a posílí jeho řady. Ostatně Řím plánoval vést válku právě v Hispánii, která byla bohatá na drahé kovy a železo a tak ten, kdo ji ovládne, bude mít z jejího nerostného bohatství prospěch. Že by se měla válka vést na území Itálie, s tím nikdo nepočítal. Řím maximálně předpokládal, že se Kartáginci pokusí zmocnit svých někdejších zámořských kolonií v podobě Sicílie a Sardinie. Ale zde si byla římská republika jista svou silnou flotilou, která opanovala tyto vody. Kartágo za druhé punské války již nebylo takovou námořní hrozbou jako za první války, v jejiž důsledku přišlo i o početné námořnictvo mírovou smlouvou.

Konzul Scipio spolu s praetory (Manlius a Attilius) čekali v Předalpské Galii (Galia Cisalpina) na Hannibala a jeho vojsko a jistě věřili, že pokud projde, tak daň za průchod v podobě lidských ztrát bude tak velká, že jej pak v jedné bitvě rozhodným způsobem porazí. Ostatně síly k tomu měli dostatečně velké. Údajně 20.000 pěšáků ze spojeneckých kmenů, které doplňovali jeho tři legie (celkem asi 12.000 mužů) a 900 jezdců. Počet kavalérie byl ještě zvýšen posilou v podobě 2.000 galských jezdců a dalšího tisíce, které s sebou z Říma přivedl praetor Manlius. Když pomineme spojence, měl Scipio pod svým přímým velením tři legie a přibližně 4.000 jezdců, za záda pak celý Řím s jeho velkým materiálním i lidským bohatstvím, včetně v týlu řady opevněných táborů, do kterých se v případě potřeby mohl uchýlit (Gambou, Placentia atd.).

Hannibal po svém vstupu do severní Itálie narazil na kmen Taurinů, který byl bojové naladěn proti svým sousedům Insubrům (podle historika Polybia, který byl téměř vrstevníkem Hannibalovým, se Kartáginci nejdříve dostali ke kmeni Insuberů, kteří jim byli nakloněni, zatímco Taurové byli nepřátelští. To by také vysvětlovalo, proč později Hannibal napadl taurinské hlavní město). Mohl toho sice využít a vojensky podpořit jednu nebo druhou stranu a získat si tak prvního spojence na této straně Alp, ale nakonec dal raději přednost odpočinku svým mužům, než aby je ihned po namáhavé cestě postavil do zbraně. Mezitím Scipio připlul s vojskem z Galie do Pisy a ihned pospíšil k Pádu, aby zde čekal na Hannibala. Ke svým mužům přijal ještě nováčky od Manlia a Atilia, kteří hořeli nedočkavostí, aby se v bitvě srazili s nepřítelem a všichni dorazili do Placentie. Hannibal mezitím vyrazil ze zimního tábora a vzal útokem jedno taurinské město (hlavní město kmene), čímž si vysloužil zájem Galů žijících u Pádu. Ti pak jen čekali na vhodnou příležitost, aby odpadli od Římanů. Poté co Hannibal vyraboval taurinské město, hnul se z jejich území

Teď šlo jen o to, kde a kdy se obě vojska setkají. Římané jako první překročili Pád a utábořili se u řeky Ticinu (Ticinius - Ticino - německy Tessin - je řeka ve Švýcarsku (kanton Ticino) a v Itálii (Lombardie, Piemont), levý přítok Pádu. Je 248 km dlouhá. Povodí má rozlohu 7200 km²). Vzhledem k tomu, že Scipio očekával brzké setkání s Kartáginci, o jejichž pohybu měl zevrubné zprávy, rozhodl se promluvit ke svým mužům. Historik Livius nám dokonce přesně cituje jeho proslov, ale o jeho autentičnosti se dá jistě pochybovat. Proto jsem si z této řeči vybral jen krátkou část, která je věnována pohledu na nepřítele ve spojitosti s jeho přechodem Alp.

Naopak, tvrdím, mátohy jsou to, stíny lidí, jsou zmořeni hladem a mrazem, špínou, nečistotou, jsou pohmožděni a zmrzačeni skalami a roklemi; představte si k tomu omrzlé klouby, nervy ochrnuté věčným sněhem, údy zkřehlé třeskutým mrazem, poškozené a polámané zbraně, chromé a kulhavé koně. S touto jízdou se tedy utkáte, s touto pěchotou se budete měřit. Vždyť vy máte před sebou poslední zbytky nepřátel, nikoliv skutečného nepřítele! Až se dáte do boje, nebudu se ničeho víc obávat, než abyste přitom nemyslili na to, že Hannibal zvítězil nad Alpami.
(Zdroje: Livius – Dějiny IV. – str. 66 - Praha 1973)

Scipio pak podle Livia pokračoval dál v chvalořeči, ve stylu že v jízdní šarvátce u Rhodanu (Rhóny) právě jeho muži Kartágince porazili, a ti se pak dali na útěk a prchali dále až přes Alpy. A aby je mohl Scipio a jeho muži zastavit, že ihned spěchali k lodím a hnali se dále po souši až k úpatí Alp, aby se zde mohli nepříteli postavit. Hannibal naproti tomu místo proslovu nechal prý proti sobě zápasit na život a na smrt několik dvojic zajatých horalů. Pohled vojska na jejich zápas (dá se říci pohled jak na gladiátory), měl muže podnítit v jejich touze po krvi, což se i stalo. Na následném shromáždění i on promluvit k vojsku, ale jen krátce. V řeči pak podle Livia chválil jejich pochod z Nového Kartága až přes Alpy a sliboval jim všem podíl na kořisti z poražené římské republiky. Kromě toho jim údajně objasňoval důvody války. Přestože tuto řeč zaznamenal Livius o téměř dvě století později a tudíž opět se dá pochybovat o její autentičnosti, je zajímavé si část z ní rovněž připomenout, protože Livius, ačkoliv pořímský historik, zde de facto Hannibalovými slovy potvrzuje právo Kartága vést tuto válku proti Římu, který se ukázal být tím, kdo porušuje pravidla.

Nejdříve žádali, abych byl vydán k potrestání já, vůdce, potom jste měli být vydáni vy všichni, kteří jste se zúčastnili obléhání Sagunta; a kdybychom byli vydáni, měli jsme být potrestáni nejhoršími mukami. Přeukrutný a nesmírně nadutý národ chce všechno mít pro sebe, o všem sám rozhodovat. Myslí si, že má právo určovat, s kým máme válčit a s kým žít v míru. Omezuje nás a svírá hranicemi hor a řek a nesmíme je překročit; přitom však nešetří hranic, které sám ustanovil. „Nesmíš na druhou stranu Hiberu!“ nařizuje: „Nesmíš si nic začínat se Sagunťany!“ Namítneš: „Sagunt však leží u Hiberu?“ Odpoví: „Ty se vůbec nikam nesmíš hnout!“ Bráním se: „Nestačí ti, žes mi odňal mé nejstarší provincie, Sicílii a Sardinii? Bereš mi i obě Hispánie? A vyklidím-li je, přejdeš pak také do Afriky?“ Říkám: „přejdeš? Opravuji se: přešli! Dva konsuly poslali už letošního roku: jednoho do Afriky, druhého do Hispánie. Nikam se nemůžeme hnout, neuhájíme-li své nároky zbraněmi.
(Zdroje: Livius – Dějiny IV. – str. 71-71 – Praha 1973)

Po těchto posilujících slovech pronesených na obou stranách vojsk se již vše schylovalo k boji. Římané se rozhodli překročit přes Ticinus pomocí vorového mostu, nad kterým v předmostí zbudovali pro jeho obranu menší dřevěnou tvrz. Mezitím Maharbal, Hannibalův náčelník numidské jízdy, vyslal oddíl pětiset jezdců, aby plenili území římských spojenců, ale měl za úkol šetřit území těch galských kmenů, u kterých se předpokládalo, že budou spojenci Punů. Tou dobou Římané právě překračovali po mostě řeku na insubrijské území a rozložili svůj tábor pět set kroků od Vitumul, tedy poblíž místa, kde tábořili i Punové. Hannibal si uvědomil, že příchod římského vojska může značit okamžitou bitvu a proto Maharbala povolal zpět. Mezitím vykonal oběti za zdar první válečné akce na území Apeninského poloostrova. U Římanů po příchodu panovala poněkud ponurá nálada v důsledku několika neblahých znamení (do tábora pronikl vlk, který rozsápal všechny, co se mu postavili do cesty a sám pak nezraněn unikl. Také nedaleko hlavního stanu v táboře se usadil roj včel). Ta se pak velitel pokusil usmířit obětí a následně s jízdou v počtu asi čtyř tisíc mužů, vyrazil z tábora, aby obhlídl tábor nepřítele a zjistil jeho velikost, druhy bojových sil atd. Jenomže v té době vyrazil ze svého tábora i Hannibal včele jízdního oddílů v počtu asi šesti tisíc. Také on se chystal k průzkumu okolí. Ze začátku jeden druhého neviděli, ale vzápětí hustý oblak prachu zvěstoval, že se blíží velký jízdní oddíl.

Oba šiky se srazily a hotovily se k utkání. Scipio postaví do čela vrhače kopí a galské jezdce. Římany a jádro spojenců dá jako zálohu. Hannibal vytvoří střed hispánskou jízdou a křídla zajistí Numidy. Stačilo, aby se zdvihl válečný pokřik, a už prchali vrhači kopí do mezer mezi zálohy a připojili se k druhému šiku. Teď bylo utkání jezdců po určitou dobu nerozhodné. Potom však, protože pěšáci se připletli mezi jízdu, takže plašili koně a mnoho jezdců padalo s koní nebo seskakovali s koní sami tam, kde viděli, že jejich druhové jsou obklíčeni a v tísni, proměnila se rázem jezdecká bitva z velké části v bitvu pěší, až se konečně vynořili vzadu, po malé objížďce, Numidové, kteří měli stanoviště na křídlech. Ten děsivý pohled otřásl Římany; ještě víc je však vykolejilo poranění konsula a nebezpečí, jež však naštěstí odvrátil náhlý příchod jeho syna, hocha teprve na prahu dospělosti. Tento chlapec [pozn.: Scipio Africanus *235 - + 183 př.Kr.] bude jednou mladým mužem a dostane se mu slávy za šťastné dokončení téhle války. Tento muž bude také jednou odměněn příjmením Africanus za skvělé vítězství nad Hannibalem a Puny. V největším nepořádku však prchali střelci metacích zbraní, které Numidové napadali jako první. Jízda se naproti tomu držela pohromadě, vzala raněného konsula do svého středu, chránila ho nejen zbraněmi, nýbrž i vlastními těly, nikde překotně neustupovala, zachovávala sevřené řady a dopravila konsula bezpečně do tábora.
(Zdroje: Livius – Dějiny IV. – str. 73, 74 – Praha 1973)

V tomto prvním utkání mezi Římany a Kartáginci na území římské republiky, se jasně projevila převaha v Punské jízdě a především pak v Numidské kavalérii. Další výhodou byla početní převaha na straně Kartáginců, kteří disponovali šesti tisíci jezdci oproti necelým čtyřem tisícům na straně Římanů. Početní stavy ale bitvy nerozhodují, a tak nakonec rozhodujícím faktorem celého střetnutí bylo to, že římské vojsko bylo tvořeno především nováčky, kteří se zalekli hned prvního náporu nepřítele a do vlastních řad vnesli zmatek. Ztráty Římanů dosáhli polovinu mužů, kteří se bitvy zúčastnili, tedy kolem dvou tisíc mužů (uvádí se 2.300 mužů). Na straně Kartáginců byly ztráty pouze minimální.

Pro Hannibala tak bylo toto první vítězství na římské půdě více než důležité. Již jen proto, že jeho mužům dodalo novou odvahu po namáhavé cestě z Hispánie a přes kruté Alpy. Jejich sebevědomí tak stouplo. Zároveň pak vyslalo signál k okolním kmenům, které si uvědomili, že v osobě Hannibala a jeho mužů, může přijít nový vládce Apeninského poloostrova a zbavit je tak podřízenosti Říma.

Co se konsulova zranění týče, tak část zdrojů, především těch prořímských, hovoří o tom, že jej z boje zachránil jeho syn (tehdy asi sedmnáctiletý). Další zdroje, jako například Coelius uvádí, že jej zachránil jistý otrok ligurské národnosti.

Obrázek
Řeka Ticinus v dnešní Pavii (Zdroj: www.wikipedia.org)


Stáhnutí římského vojsko k Trebii
Jelikož Scipio uznal, že jej nepřítel převyšuje v jízdě i v kvalitě pěšáků v porovnání s jeho nováčky, raději se rozhodl další otevřený boj nepodnikat a to především v rovinatém kraji, kde by Hannibal naplno mohl kavalérii využít. Proto nechal v nejbližší noci sbalit celý tábor a vojsko se hnulo od Ticinu směrem k Pádu, aby jej překročilo po již dříve zbudovaném vorovém mostě. Římané si museli pospíšit, aby most nepadli Punům do rukou. Poté co vojsko překročilo Pád, dorazilo do opevněného tábora v Placentii. Mezitím se k Hannibalovi dostala zpráva o tom, že vojsko v noci opustilo své původní pozice u Ticinu a proto vyslal jízdu, aby jich alespoň co nejvíce na útěku pozabíjelo. Jezdci dorazili k Pádu právě v době, kdy řeku překračovali poslední jednotky. Ještě asi šest set opozdilců zůstalo na této straně řeky. Těch se Kartáginci zmocnili. Chtěli se také zmocnit vorového mostu, ale legionářům se podařilo odvázat oba jeho konce včas, a ten pak strhl proud řeky.

Někteří historici, jako Coelius, tvrdí, že Hanibalův bratr Mago, který velel těm jízdním oddílům, ihned překročil řeku a že sám Hannibal zvedl vojsko z tábora, aby se přes Pád přebrodilo. Prý k tomu použil slony, které rozestavil do řeky tak, aby jejich mohutná těla rozrážela dravou řeku. Této zprávě se dá ale těžko věřit, a nevěřil jí ani Livius. Pád v těchto místech je příliš dravý a navíc v listopadu i s velkým průtokem vody po podzimních deštích a tajícím sněhu v Alpách.

Podle všeho Kartáginci spíše po následující dva dny hledali vhodné místo k postavení vorového mostu. Po něm pak Magon se svou lehkou hispánskou jízdou překročil řeku a dorazil až na dohled k Placentie (dnešní Piacenza), kde hlídal pohyby nepřítele po několik dní. Mezitím Hannibal u řeky přijímal poselstva Galů, než i on s hlavním vojskem přitáhl k Placentii. Svůj tábor pak zřídil asi šest tisíc kroků od Římanů. Druhý den postavil své vojsko do bojových šiků a nabídl tak protivníkovi bitvu. Scipio ji ale odmítl a své vojsko nadále ponechal v bezpečí opevněného tábora. Ta bezpečnost římského tábora ale byla jen relativní. V následující noci totiž pomocné galské sbory v počtu asi dvou tisíc mužů a dvou set jezdců, povraždili hlídky u bran a přeběhli k Hannibalovi. Kdyby to byla předem naplánovaná akce, jistě by tohoto momentu Hannibal využil k útoku na nechráněné brány a římský tábor. O vítězi takovéhoto nočního přepadu by bylo zřejmě jasné dopředu. Hannibal pak vlídně přijal přeběhlíky ve svém táboře a po jejich vyslechnutí je poslal do jejich domovů, aby tam dále získávali podporu jeho tažení. Scipio, který se domníval, že nyní bude následovat útok Kartáginců spolu s Galy, se raději rozhodl následující noci svůj tábor přesunout k řece Terbii. Ta se totiž již nalézala mezi pahorky, což byl terén ne příliš vhodný pro jízdu. Scipio se tak snažil eliminovat hlavní Kartaginskou zbraň.

Hannibal se ale o jeho útěku dozvěděl a vyslal za nepřítelem jezdce, aby způsobili v římském vojsku zmatek v jeho zadním voji. Numidové se ale na místo pronásledování dali do rabování tábora, kde jak doufali, najdou nějakou tu kořist. Díky tomu se až na pár výjimek podařilo Římanům dostat až k Trebii, kde vyměřili a zbudovali nový tábor. Numiďané tak již na ně zaútočit nemohli a pobili jen pár opozdilců. Počkali ale, až za nimi přijde znovu Hannibal a postaví tábor nedaleko Římanů. Obě vojska tak stále zůstávala v kontaktu. Scipio pak obdržel zprávy, že jeho kolega Tiberius Sempronius Longus vytáhl s vojskem ze Sicílie a proto se rozhodl v bezpečí tábora vyčkat vydatných posil. Jelikož se ani jedno vojsko nechystalo napadnout tábor toho druhého, musel se Hannibal postarat o zásobování svého vojska. Rozhodl se tedy vyslat kohortu do Castidia, což byla osada, kam Římané svezli velké množství obilí a dalších zásob. Vojáci se již chystali k útoku na osadu, ale nakonec jim velitel posádky, jistý Dasius z Brindisi, vydal zásoby za menší finanční obnos v podobě čtyř set zlatých mincí. Punové u Trebie tak byli na čas zásobeni potravinami. S posádkou, která se jim vzdala, zacházeli dobře, aby se neřeklo, že Punové touží jen po krvi i těch, kteří se jim vydají na milost a nemilost.


ZHODNOCENÍ
Vím, že se budu opakovat, ale znovu musím jen zdůraznit důležitost této bitvy, přestože se v měřítku bitev punských válek spíše jednalo o větší šarvátku. Hannibal tak svou cestu Apeninským poloostrovem začal přesvědčivým vítězstvím. Římanům uštědřil nezanedbatelné ztráty (2.300 mužů, většinou jezdců), které ještě navíc znásobil o dalších 600 mužů, kterých se zmocnil při překračování řeky. Odezva na výsledek bitvy pak na sebe nenechala dlouho čekat, když k jeho vojsku přešlo nějakých 2.200 Galů. Kdyby pak Alpy nevzali až údajných 20.000 mužů, mohl Kartáginec disponovat vojskem dostatečně velikým k tomu, aby spolu se svými schopnostmi Římany drtivě porazil, jak to ostatně dokázal v řadě dalších bitev, které měli po Ticinu následovat. Přestože v této bitvě nemohl nepřítele na hlavu porazit, protože ten se boji více méně vyhýbal, vynahradil si to o měsíc později v bitvě u Trebie.


Zdroje:
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Burián Jan – Hannibal – Praha 1967
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
• History revue – Praha, červenec 2010
• History revue – Praha, srpen 2010
http://www.historyofwar.org/articles/ba ... cinus.html
http://www.unrv.com/empire/invasion-of-italy.php
http://www.falanx.wz.cz/
http://www.iulius.wz.cz/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Přesné místo bitvy u Ticina nám není známo. Předpokládá se, že k ní došlo severně od soutoku s Pádem v místě dnešního města Vigevana (asi 30 km jihozápadně od Milána). Jak již z texti výše víme, bitvy se účastnili především jízdní jednotky z jedné i druhé strany. Římský velitel Publius Cornelius Scipio (+211 př.Kr.) byl v bitěv těžce raněn. Život mu prý zachránil jeho tehdy sotva osmnáctiletý syn Scipio Africanus (236-183 př.Kr.), který se později účastnil jak bitvy u Trebie, tak i Kann (Caen). Mohl tedy na vlastní kůži pocítít důvtip a sílu Hannibalových plánů a mužů a rychle se od svého nepřítele učit. Ostatně právě Scipio Africanus byl ten, kdo Hannibala roku 202 př.Kr. porazil v bitvě u Zámy a stál tak u jeho vojenského konce. Možmí ironii osudu oba velcí protivníci umírají ve stejném roce.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“