Attilův vpád do Itálie (452)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Attilův vpád do Itálie (452)

Příspěvek od kacermiroslav »

ATTILŮV VPÁD DO ITÁLIE
rok 452

Obrázek
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Úvod, poznámky a závěr: kacermiroslav


ÚVOD
S příchodem Hunů….ne, jinak….s vpádem Hunů, protože to co následovalo se jinak než vpád snad ani nedá nazvat. Takže s vpádem Hunů do Evropy začali krušné chvíle všem národům a říším zde usazených, včetně Východořímské a Západořímské. Do poloviny 5.stoeltí trpěla pod jejich nájezdy především Východořímská (Byzantská) říše. Její vládci v Konstantinopoli si mír museli vykupovat ročním tributem v podobě obrovského množství zlata a i tak jejich bezpečnost nebyla nikdy jistá. Protože nomádi z jakýchsi asijských stepí se nerozpakovali ve své touze po kořisti opět chopit zbraní a znovu donutit východního císaře platit další a další výkupné. Jen hradby samotné Konstantinopole drželi Huny v relativně bezpečné vzdálenosti, ale okolní krajina a evropské provinci, které patřili východnímu Impériu, se po těchto vpádech doslova vylidnili ohněm a mečem Hunů. Kdo přežil jejich vpády, byl odvlečen do otroctví, kde končili deseti tisíce mužů, žen a dětí z římských území.

V roce 434 se stává vládcem Hunů Attila (více podrobností ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4609), který do evropských dějin vstoupil pod přezdívkou „bič Boží“ . Spoluvladařem se stává jeho bratr Bleda, kterého ale v roce 444/445 Attila zavraždí a stává se tak jediným vládcem. Poté ještě více stupňuje tlak na Východořímskou říši. Když už nebylo kde brát a přes Bospor se Hunové díky hradbám Konstantinopole nemohli dostat, rozhodl, že další útoky budou směřovat proti Západořímské říši, se kterou do té doby žili ve vzájemně výhodném spojeneckém svazku. Záminkou se mu staly neshody v císařské rodině. Sestra císaře Valentinina III. [1] Honoria se zamilovala do osoby (správcem statků Eugenius), která nebyla urozeného původu. Císař nechal Eugenia popravit a svou sestru zavřít do domácího vězení. Ta ale tajně navázala kontakty s Attilou a slíbila mu mnoho peněz, pokud jí z vězení vysvobodí (na důkaz svých slov mu poslala prsten). Attila této situace využil a dokonce se prohlašoval za jejího snoubence. Pro sebe si pak jako věno nárokoval polovinu Západního Impéria s Gálii (dnešní Francie). Tomu musel císař zabránit, a proto svou sestru proti její vůli provdal za senátora Herculana. Bylo jasné, že válka s Huny začne každou chvíli. Císař se tedy raději z ohrožené Ravenny stáhl jižněji do Říma.

A válka skutečně v roce 451. Hunové posbírali své muže a spojence a vtrhli do Galie (dnešní Francie). Cestou plenili, vraždili a dobývali měst. Naproti nim ale šla římská armáda s jejich spojenci, které velel vojevůdce Aetius. Ve dvoudenní bitvě „národů“ na Katalaunských polích byli Hunové poraženi, ale nikoliv rozdrceni (více o vpádu do Galie a bitvě na Katalaunských polích naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4587)

V médiích i literatuře je často bitva na Kataulanských polích hodnocena jako milník, který zastavil další vpády nomádských Hunů v jejích nájezdech po celé Evropě. „Bič Boží“ Attila byl poražen. Ovšem to není tak plná pravda. Hunové byli tedy poraženi, utrpěli nemalé ztráty, ale ty byly prakticky totožné s těmi, které utrpěli Římané a jejich spojenci. O nějakém rozdrcení Hunů se nedá tedy rozhodně mluvit. Ostatně již v září 451 podnikla menší skupina Hunů spíše demonstrativní nájezd do římské Ilyrie, kterou zpustošili. Smyslem této akce bylo vyslat varovný signál východořímskému císaři Markianovi [2], aby věděl, co jej čeká a nemine, až Attila znovu postaví velké vojsko. Nebojácný císař, který odmítl platit tribut uzavřený jeho předchůdcem, se osobně postavil do čela vojska. Bohužel bližší podrobnosti o této zářijové události nevíme. Císařský dvůr se pouze spokojil s prohlášením, že je s výsledkem „potěšen“, což samozřejmě může v politické hantýrce znamenat výhru, ale také prohru.
Obrázek


ATTILŮV VPÁD DO ITÁLIE
Kronikář Prosper píše: "Jak se Attila vzpamatoval ze ztrát utrpěných v Galii, zamýšlel napadnout Itálii přes Pannonii. Náš generál (Aetius) nepodnikl žádná opatření, jak to udělal při první válce (451), takže ani nezajistil průchody v Alpách, kde by mohl být nepřítel zastaven. Domníval se, že jedinou věcí, ve kterou mohl doufat, bylo opustit Itálii společně s císařem. Ale to se zdálo tak hanebné a nebezpečné, že strach byl přebit smyslem pro čest".

Po debaklu v bitvě na Katalaunských polích připravuje hunský král Attila další útok proti západním Římanům a je rozhodnut zaútočit přímo na Itálii – východní imperátor Markianos musí ještě rok počkat. S uspokojením přijal zprávu o rozdělení římské a vizigótské armády a nyní měl pocit, že vojsko císaře Valentiniana hravě porazí a roznese na kopytech. V Pannonii se mu podařilo shromáždit armádu, která se té jeho z minulého roku početně rozhodně vyrovnala, a již v únoru s ní vyrazil směrem na jih. Vrchní velitel západořímské armády Flavius Aëtius byl dokonale zaskočen, neboť byl přesvědčen o úspěchu svého velkorysého gesta a nyní očekával, že postačí, když s Attilou prostě jen začne znovu jednat, a Hunové ho opět zahrnou svým přátelstvím. Proto ani nerozmístil v průsmycích Julských Alp posádky, ačkoliv hunskou jízdu by bylo možno zde snadno zadržet, na což také poukazoval i jeden ze soudobých autorů. Attila tedy prošel horami, aniž narazil na odpor, a ohromený generalissimus se omezil se pouze na to, že odvezl císaře Valentiniana do Říma a plánovala jeho útěk do Galie. Itálii ponechal svému osudu.

První na řadě bylo město Emona (Lublaň, Slovinsko), která byla dobyta a srovnána se zemí. Po jejímž dobytí se Hunům otevřela cesta k malé, ale důležité řece Isonzo, tradiční italské hranici (místu, kde se za 1. světové války odehrávalo přinejmenším dvanáct bitev). Hunové však upírali svoji pozornost především k jižnímu konci Isonza.
Obrázek


Opevněné město Aquileia se mohlo pyšnit skvělou minulostí ochránce severovýchodního koutu říše. Tlusté hradby tohoto bohatého, strategického města byly často obléhány, ale nikdy se je nepodařilo dobýt - s jedinou výjimkou, když Alaric v čele Vizigótů táhl v roce 401 na Řím. Pokud byl úspěšný Alaric, proč by se totéž nemělo podařit Attilovi. A jak se Attila dozvěděl od svých zvědů, Aetius si byl tak jistý, že zahnal Huny zpátky do jejich klece, že městu ani nenařídil, aby se připravilo k boji. U Aquileie (Aquileia, Itálie) to tak šikmookým už moc nešlo – zdejší obyvatelé už něco měli za sebou a bránili své město velmi hrdinně a Hunové je ani nemohli vyhladovět, protože zásobování probíhalo po moři.

Události dostaly spád na konci června roku 452. Můžeme tak soudit díky papeži a několika ptákům. Papež Lev I. [3], se ve svých dopisech z května a června o invazi do Itálie nezmiňuje. Obléhání Aquileje ale zároveň nemohlo začít ani příliš později s ohledem na jeden nečekaný zdroj: čápy, kteří hnízdili na aquilejských střechách. Čápi vstupují do příběhu proto, že se obléhání protáhlo. Aquilejští obyvatelé nepotřebovali Aetiovy rozkazy: sami věděli nejlépe, jak odolávat útoku s využitím spolehlivého přístupu k otevřenému moři podél řeky. Po dvou měsících, kdy Aquileia dostála své pověsti, se k Attilovi musely donést nespokojené řeči jeho generálů. Jak dlouho to ještě potrvá? Vinice, sady a lány obilí uživí vojáky v období pozdního léta, ale kde je kořist, Nechme dále pokračovat Prisca, jehož slova zprostředkuje Jordanes:

„Vojsko už začínalo reptat a přálo si odejít, když si Attila, přemítající za chůze podél hradeb, zda má dát povel k odchodu, nebo ještě zůstat, všiml velkých bílých ptáků, konkrétně čápů, hnízdících na hřebenech střech, jak berou své mladé a oproti svému zvyku přelétají z města do volné krajiny. A protože Attily byl nesmírně bystrý a zvídavý, dostal předtuchu a řekl svým mužům: „Podívejte se na ty ptáky, kteří tuší, co se má stát, jak opouštějí odsouzené město, prchají z ohrožených pevností, jež čeká jistý pád. Nemyslete si, že v to není skrytý význam, je jisté, že ptáci vědí. Strach z toho, co přijde, změnil jejich zvyky.“

Gibbon, který je vždycky vděčným pramenem pro citaci, popsal scénu takto: „(Attila) sledoval čápa, jak se připravuje opustit své hnízdo na jedné z věží a odletět se svými mláďaty do volné krajiny. Chopil se s hbitou pronikavostí státníka této nicotné příhody, která vycházela vstříc pověrčivosti, a silně zvolal hlubokým hlasem prosyceným radostí, že takový domácí pták, tak pevně připoutaný k lidskému společenství, by nikdy neopustil své starobylé místo, pokud by tyto věže nebyly odsouzeny k blížícímu se pádu a osamění.“

Ať už nakonec řekl kdokoli cokoli komukoli, zafungovalo to. Bojový duch Hunů ožil a obléhatelé se vrátili k taktice, kterou s úspěchem použili před pouhými pěti lety při dobytí Naissu v roce 447. „Co k tomu dodat?“ komentuje Jordanes. „Roznítil srdce vojáků, aby se znovu pustili do útoku na Aquileiu.“ A obléhání dostalo pevné obrysy - praky na metání balvanů, „škorpiony“ (těžké samostříly vymršťující metrové šípy), beranidla, rozhoupávana pod krunýřem ze štítů. V pozoruhodně krátkém čase došlo k průlomu v aquilejských hradbách, se strašlivými následky pro město, „které vyplenili, rozsekali a poničili tak divoce, že po ně nezůstala ani stopa“
Obrázek
Fórum románské Aquileii

A co zatím dělali v době Attilova tažení Aetius a Římané? Nic moc, tedy alespoň podle našeho hlavního pramene Prospera, kronikáře a teologa z Akvitánie, který se stal jednou z vedoucích náboženských a literárních postav Říma. Prosper, zastávající pravděpodobně úřad na dvoře papeže Lva I., byl mužem jasných a vyhraněných názorů. Podle něj byl Aetius nepoužitelný zbabělec. Nevytvářel zásoby. Nestaral se o alpskou obranu. Nejraději by pelášil do bezpečí k císaři, pokud by mu to hanba dovolila. Nemusíme brát jeho slova hned jako evangelium. Prosper sledoval svůj vlastní cíl: měl ubrat Aetiovu věhlasu a nastrčit do popředí svého pána, papeže, aby se stal ruku v ruce s Bohem ústředním aktérem v nadcházejících událostech. Ve skutečnosti říše nikdy nebránila alpský průsmyk, protože jeho šířka efektivní obranu v podstatě znemožňovala. Itálie zažila v průběhu pátého století pět vpádů a ani v jednom případě se cizí vojska nesetkala s odporem dříve, než postoupila do údolí řeky Isonzo a k Aquileji.

Po třech měsících se však Aquileia ocitla Hunských rukou a byla zničena takovým způsobem, že už v následujícím století bylo obtížné ukázat místo, kde stála. Ti, kdo přežili, prchli na bezpečné laguny mezi ústím řek Piavy a Adiže, kde založili město Benátky. Co přesně následovalo po pádu Aquileje, se můžeme jenom dohadovat. Attila zřejmě vyplenil několik dalších menších měst v okolí. Vypálena a srovnána se zemí byla Concordie (Concordia), Altinum (Altino) a Liviovo rodiště Patavium (Padova?) a jejich obyvatelstvo odvlečeno do otroctví. Nyní se Hunové stočili na západ do Ligurie a smetli Catullovo město Vicetii (Vicenza?), Veronu, Brixii (Brescie?), Bergomum (Bergamo?) a Cremonu.
Obrázek

K překvapení všech ale nezamířil k sídlu císařské vlády v Ravenně. Možná v ní viděl příliš těžký cíl, možná také věděl, že císař je právě v Římě. V každém případě namísto toho vyrazil podél okraje pádské nížiny na sever. Než aby se dočkala stejného osudu jako Aquileia, otevírala jednotlivá města dobyvatelům sama své brány: Padova, Vicenza, Verona, Brescia, Bergamo a nakonec i Milán. Zde se Hunové tak zabrali do vypalování a rabování, že obyvatelé měli čas utéci. Podle jedné zprávy se Attila usídlil v císařském paláci, kde spatřil malbu pokořeného Skytha před dvěma římskými císaři východu a západu. Nápad se mu líbil, vadila mu jen konkrétní kompozice. Nařídil proto jednomu místnímu umělci, aby namaloval podobnou scénu s Attilou na trůně a dvěma římskými císaři sypajícími zlato k jeho nohám.

Obsazené bývalé císařské sídelní město Mediolanum (Milán), tak Ticinum (Pavie), ale z neznámých důvodů je ani nevyplenili, ani jejich obyvatelstvo nezotročili. Attila pronikl až k řece Minciu a jeho situace byla zdánlivě výborná. Na jihu nebyly žádné pevnosti a Aëtius neměl ani žádné vojsko, které by bránilo Apeninské průsmyky. Císař Valentinianus se nacházel v Římě, který byl rozlehlý a špatně hájitelný, vydán nepříteli na milost a nemilost. Zoufalí Římané však ani nepomýšlel na to, že by se ozbrojili a bránili městské hradby, pouze zděšeně vykřikovali, že od Attily nemohou očekávat takové slitování, jakého se jim dostalo od Alaricha.

Nyní se postup zadrhl. Hunové zamířili na jih přes Apeniny k Římu a ničili vše, co jim stálo v cestě. Priscus tvrdí, že Attila táhnoucí přesně v Alaricových stopách a se stejným záměrem, dostal od svých šamanů varování, že pokud se zmocní Říma, potká ho stejný osud: zemře hned poté, co dosáhne vítězství. Smrt se už tak jako tak vznášela ve vzduchu v podobě horka, nedostatku potravin a nemocí. Léto sice skončilo, ale září je na severních italských pláních stejně úmorné. Oblast byla navíc ideální líhní pro komáry nakažené malárií. Podobné obtíže trápily i další útočníky v pozdějších stoletích. V roce 540 začal franské vojáky „decimovat průjem a úplavice, kterého se nedokázali zbavit, protože neměli dostatek pořádného jídla. Říká se, že řádění těchto nemocí padla za oběť třetina franského vojska.“ Jiné franské tažení ztroskotalo ze stejných důvodů roku 553. Svůj vliv nejspíš sehrála i přítomnost armády v čele s Aetiem, i když se o ní dozvídáme pouze z jedné krátké a matoucí zmínky španělského kronikáře Hydatia, píšícího kolem roku 470. Avšak namísto výhradně vojenské odpovědi se Římané se Římané rozhodli pro diplomatickou reakci.

V neřešitelné situaci se Aëtius rozhodl požádat Attilu bez dalších okolků o mír a vyslal k němu poselstvo v čele s papežem Lvem I., kterého doprovázel čelný představitel senátu Trigetius, někdejším pretoriánským prefektem Itálie, jenž měl v diplomatických stycích s barbarskými králi své zkušenosti – roku 435 už uzavřel mír s vandalským králem Geiserichem. Třetím členem tohoto „nejvznešenějšího z poselstev“ byl Gennadius Avienus, konzul na rok 450, nesmírně bohatý muž známý tím, že bezohledně protěžoval své četné příbuzné.

Římská delegace se s Attilou sešla zřejmě u města Mantovy na břehu řeky Mincia a hunský král, jednal s papežem mezi čtyřma očima, aniž slezl z koně (podle jiného zdroje ve stanu). Informace o jednání s Attilou nám podává Prosper, ochotně dokumentující úlohu, již sehrál jeho pán, papež Lev I. Tam kde se Aetius spoléhal na svůj vlastní úsudek, opíral se Lev o Boha. Jeho misi k Attilovi posvětil senát a Valentinian III. „Nebylo nalezeno lepší řešení než vyslat k strašnému králi posly s žádostí o mír.“ Lev s sebou měl další dva společníky: Trygetia, bývalého prefekta a zkušeného vyjednavače s Vandalem Gaisericem v Africe, a bývalého konzula Aviena, jednoho ze dvou nejmocnějších římských senátorů. Hlavním úkolem Lva I. bylo pravděpodobně jen vyjednat jen výkupné za zajatce. Nejtěžší břemeno mise tedy leželo na dvou špičkových vyslancích. Přesto v Prosperovi vystupují jako skuteční zachránci Říma Lev a Bůh. V důsledku toho zprávy z pozdější doby oba další muže buď zcela pominuly, nebo výrazně přetvořily.

Attila byl zřejmě připraven setkat se, se třemi posly (možná v nich viděl zrcadlový obraz svých vlastních elitních logades), vedenými nejvyšším římským šamanem.

Jak líčí Prosper, „král zdvořile přijal celou delegaci, a byl tak polichocen přítomností nejvyššího kněze, že nařídil svým mužům, aby ukončili válečné akce, a se slibem míru se vrátil zpět za Dunaj.“

Přesně tímto způsobem. Magicky. Protože Lev byl v Prosperových očích živoucím ztělesněním Krista, působícího skrz člověka. „Vyvolení se těší přízni,“ prohlásil v jiném kontextu, „která jim nedovolí zahálet nebo se vyhýbat nepřátelským útokům, ale umožní jim náležitě jednat a podmaňovat si nepřátele.“

Jak setkání skutečně proběhlo, nikdo neví. Podle některých pramenů se odehrálo na březích jezera Garda, „na brodu přes řeku Mincius“ (na dnešním Minciu, který vytéká jezera Garda u Peschiery), i když si nedovedu představit, proč by Attila před napadením Říma cestoval na východ. Správně by měl mířit na jih. Jistě proběhlo tvrdé vyjednávání. Dost pravděpodobně hrozil Attila Itálii strašným osudem, jak prohlašuje Jordanes, „pokud mu nepošlou Honorii s jejím náležitým podílem na královském majetku“ . Římané přišli s protinabídkou: žádná Honoria, která byla buď bezpečně provdána, nebo „zavázána k cudnosti“ (což mohlo znamenat totéž s ohledem na její zuřivé odmítání manžela), ale v otázce královského majetku se bude možné dohodnout. Dojde k propuštění vězňů, vyplacení hotovosti a všichni odejdou se ctí.
Obrázek
Rafaelo Santi – Setkání papeže Lva Velikého s Attilou

Z nedostatku jakýchkoli přesnějších informací brzy povstaly legendy o zázraku. Patří k nim i verze maďarském kodexu ze 13. století (Gesta Hungarorum), v níž Attilu přiměla k ústupnosti vidina rozhněvaného ozbrojeného anděla. Attila sám si nejspíš z papežů mnoho nedělal. Už tak měl dost vážných důvodů, aby zastavil svůj postup. Nemoci, hlad, a k tomu náhlé uvědomění, proti čemu se vlastně postavil: musel nyní zřetelně vidět, že si vzal mnohem větší sousto, než jaké dokázal spolknout. Navíc se ocitl nebezpečně nechráněný, hluboko na italském území s východní částí Říma - Konstantinopolí - blíže k Maďarsku, než byl nyní o sám.

Obrátil svou armádu, překročil řeku Isonzo a odtáhl zpět do své země. Na podzim roku 452, když Dunaj znovu pokryla vrstva ledu, vyslal k Marcianovi nové poselstvo, jehož prostřednictvím vyhrožoval dalším ničením, „protože Theodosius pošetile nesplnil to, k čemu se zavázal, a vzkazoval, že se vůči svým nepřátelům stane ještě krutějším než kdykoli předtím.“

Šlo ale jen o plané vyhrožování. Na Katalaunských polích ztratil tisíce mužů, další tisíce podlehly řádění epidemií v Itálii. Nevrátil se domů dostatečně včas, aby mohl plně využít letní trávy na pastvinách. I kdyby se italská kampaň zaplatila Lvovým výkupným, od Marciána nepřicházelo nic, a nyní měl znovu před sebou vyčerpanou armádu a netrpělivé velitele. Výměna poslů ustala. Tu zimu se nad dunajskou hranicí rozlehlo hrozivé ticho, které Marciana znepokojovalo, protože neměl tušení, co Attila chystá. Až přijde jaro, bude třeba něco podniknout.


ZÁVĚR
I Attila měl velké problémy – v Itálii panoval hlad a mor a své Huny, jejichž počty byly vždy nízké, si po těžkých ztrátách při galském tažení nemohl dovolit ohrozit. Pustit se za Apeniny by bylo za těchto okolností čiré bláznovství, zvláště když se již první příznaky nemoci v jeho táboře objevily. Také vojsko východního císaře překročilo Dunaj a pod vedením shodou okolností také Aetia (Áetios) bojovalo úspěšně. Protože také hrozila vzpoura porobených Germánů, byl Attila, na nějž doléhaly síly lidské i přírodní, ochoten se dohodnout. Spokojil se s ročním tributem, dne 6. července povolil vyslancům odchod a začal se stahovat zpět do Pannonie s hrozbami na rtech, že zničí Řím, nevydají–li mu princeznu Honorii s přiměřeným věnem. Římané šíleli radostí, Aëtia oslavovali jako svého zachránce a po nějakou dobu pořádali každý rok v tento den vzpomínkové slavnosti. Velký biskup Leo (Lev) si však na jednom svém kázání stěžoval, že lidé místo toho, aby u hrobu apoštola Petra děkovali Bohu, se šli raději bavit do cirku.

Další hunská vojenská výprava se měla uskutečnit v roce 453. Uprostřed válečných příprav, jejimž terčem se měla stát Východořímská říše, ale Attila náhle na své vlastní svatbě umírá. Teprve teď si mohla celá Evropa oddychnout. „Bič Boží“ byl mrtev. Po jeho smrti se Hunská říše začala za jeho synů rychle rozpadat. Poslední větší vpád do římského světa se uskutečnil v roce 467, kdy se Attilův syn Dengizich pokouší na Konstantinopoli vymoci placení tributu vpádem do Moesie a Thrákie. O dva roky později ale umírá. Tím definitivně končí hrozba nomádských Hunů a jejich spojenců pro celou Evropu. Hrůzy této války, ale měli již brzy vystřídat další. O nich ale až příště.



Poznámky

[1] Valentinianus III. Vládce Říše západořímské v letech 425 - 455. Syn Placidie, Honoriový sestry, dosedl na římský trůn. Jeho rádcem byl státník Aetius. Roku 429 Geiserich, král Vandalů, přešel z Hispánie do severní Afriky a založil tam říši Vandalů s hlavním městem Karthágem.Roku 449 Anglosasové pronikli do Británie a založili tam říši (7 království). Roku 451 Attila, král Hunů, vtrhl do Galie, ale byl poražen na polích katalaunských (nad Marnou) od Aetia a spojených s ním Vizigótů, Burgundů a Franků. Roku 452 vpadl Attila do Itálie a zničil Aquilej, uprchlíci z ní pak založili Benátky. Roku 453 Attila za svatebních veselí v Uhrách zemřel. Hunové byli vytlačeni k Černému moři, v Uhrách se vytvořila říše Ostrogótů (v Panonii) a Gepidů (v Sedmihradsku). Roku 454 byl Aetius zavražděn z podnětu císaře. Roku 455 byl Valentinianus III. zabit.

[2] Marcianus nebo také Markianos případně Markian (okolo 390 – leden 457) byl v letech 450 až 457 císařem východořímské říše. Ačkoliv byl pod silným vlivem Aspara, prováděl celkem úspěšnou politiku. Přestal platit hunskému náčelníkovi, Attilovi, každoroční tribut. Protože Attila neměl dost sil k dobytí Konstantinopole, odtáhl brzo na to na západ do Galie (451) a Itálie (452). V roce 453 znovu vypukl konflikt mezi Attilou a Marcianem. Avšak dříve než válka vypukla, mocný hunský král skonal. Říká se, že Marcianus prý měl sen, ve kterém viděl Attilův luk zlomený. O několik dní později jeho velký nepřítel zemřel. Po Attilově smrti se hunská říše během následných zmatků rychle rozpadla a definitivně tak přestala představovat hrozbu pro východní císařství. I přes jeho krátkou vládu je Marcianus pokládán za nejúspěšnějšího a nejlepšího pozdněantického císaře. Na to poukazuje i pozdější zvolání během nastolování nových císařů: "Ať je tvé panování stejné jako Marcianovo!"

[3] Lev I. Veliký (Leon) Papežem zvolen v srpnu/září 440 (byl zvolen během své nepřítomnosti, když byl na diplomatické misi v Galii) – zemřel 10.11.461. Délka pontifikátu 21 let, 2 až 3 měsíce a 10 dní. Národností Ital z Říma. Dříve byl jáhen. Po papeži Sixtovi III. nastoupil první z jediných dvou papežů, kteří jsou známí pod přízviskem „Veliký“. Lev I. pracoval pro Celestina I. i pro Sixta III. a získal užitečné zkušenosti s přístupem ke kacířským odchylkám, ať už se jednalo o problémy táhnoucí se z dob vlády předchozích papežů, o oživení teorií z minulého století nebo o kristologické polemiky jeho současníků. Sixtus nepřipustil žádný kompromis, což je patrné z jeho jednání s kacířským východním mnichem Eutychem, který učil jistou formu monofyzitské hereze – víru, že Kristus má jen jednu přirozenost, lidská byla pohlcena božskou. Konstantinopolský patriarcha Flavián to odsoudil a Eutychos se odvolal do Říma. K vyřešení tohoto problému byl roku 449 svolán koncil do Efesu. Lev se nesnížil k tomu, aby se na koncil sám dostavil, ale poslal zástupce vyzbrojené doktrinářským prohlášením (Tome), ve kterém se potvrzuje ortodoxní učení o dvou oddělených přirozenostech vtěleného Krista. Lev současně poslal instrukce, že neočekává, že by jeho „Tome“ bylo podrobeno nějakému zkoumání nebo diskusi. „Řím se vyslovil, záležitost je uzavřena“, nepatří sice mezi jeho rčení, ale nepochybně by jeho smysl schválil. Měl podporu císaře – Valentinián III. potvrdil nárok na papežskou nadvládu ediktem (445), který Lvu umožnil zakázat neposlušnému galskému biskupovi Hilariovi z Arles, aby opustil svou diecézi. Nezdá se však, že by Lev zpychnul. Bral vážně své pastýřské povinnosti a byl pilným kazatelem. Jeho 96 dochovaných kázání svědčí o odhodlání podporovat půsty a milosrdné dary chudým a vystříhat se uctívání slunce na schodech chrámu sv. Petra. Byl také osobně statečný. Například roku 452 se sešel u Mantovy s hunským vojevůdcem Attilou, který napadl severní Itálii, a přesvědčil jej, aby své vojsko stáhl. Roku 455 se zase postavil proti Vandalovi Geiserichovi před hradbami Říma a jeho zásah trochu zmírnil drancování města, které následovalo. Lev I. byl zřejmě mužem , který nijak nepochyboval o tom, že plně uplatňuje autoritu sv. Petra, předanou římským biskupům, a že tato autorita předčí ostatní patriarchy a biskupy. Po smrti byl pochován ve vchodu do chrámu sv. Petra, ale roku 668 jeho hrobku přemístili do samotné baziliky, což byla velká čest, a Lev byl prvním pontifikem, kterému byla udělena. Lev I. rozšířil povinný celibát zavedený papežem Siriciem pro biskupy, kněze, jáhny, ještě i pro podjáhny.



Zdroje
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková - Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Marcellinus Ammianus – Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
• Černej a kolektiv – Dějiny evropské civilizace – Praha, Litomyšl – 1997
• Hans-Christian Huf - Sfinga, záhady historie I. – Praha 1997
• Gibbon Edward – Úpadek a pád římské říše – Praha 1983
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967
• Taylor A. – Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• Ďjakov, Kovaljov – Dějiny Starověku – Praha 1963
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Gárdonyi G. – Ve stínu hunské slávy – Praha 1963
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Čapek, Pátek - Světové dějiny I. – Praha 1992

http://atropesend.blogspot.com/2011/01/ ... ather.html
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.starovek.cz
www.palba.cz
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 19/5/2011, 11:39, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Konečně něco o mých oblíbených kočovnících z Velké Stepi.. Škoda, že autor neměl v rukách knuhu od Lva Gumiljova HUNOVÉ. Možná by to text trošku oživilo.

Ale bohužel je jen v ruštině a asi jen v univerzitních knihovnách. Nebyla by nějaká podrobná zpráva o rozhodující bitvě , tedy bitvě na Katalaunských polích?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Tak jakémukoliv zdroji se nebráním, ale je fakt, že ruštinu jsem už dlouho aktivně nepoužíval a měl bych asi problém něco přelouskat:-) takže se budu zatím držet těch zdrojů, které mám doma:-) co se Katalaunských polí týče, tak ty jsou ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4587

Je mi jasné, je toho teď v této sekci hodně a tak jsi to přehlídnul, stejně jako další články na téma Hunové, aneb tvý oblíbení nomádi:-)
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“