Obléhání Alesie (52 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Obléhání Alesie (52 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

OBLÉHÁNÍ ALESIE (Alise-Sainte-Reine)
aneb zřejmě největší obléhací akce starověku a středověku
podzim roku 52 př.Kr.
Galie (dnešní Francie)


Obrázek
Socha umírajícího Gala může znázorňovat umírání svobody galských kmenů
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Římská republika
Velitel: Gaius Iulius Caesar
Počty: 50.000 – 70.000 mužů

Galské kmeny
Velitel: Vercingetorix, Commius
Počty: 180.000 – 330.000 mužů
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obrázek
Římský legionář neměl jako svou zbraň jen meč, štít a železnou kázeň. Jeho další neméně důležitým bojovým náčiním byla motyka, polní lopatka a trhač drnů. Důkazem tohoto tvrzení bylo obležení Alesie Caesarovým vojskem v roce 52 před Kristem. Starověká vojska mnohdy prokázala až neuvěřitelnou schopnost v ženijní a obléhací činnosti, ale případ Alesie (dnešní Alise-Sainte-Reine v Burgundsku ve Francii) byl svým rozsahem a důkladností přeci jenom ojedinělý. Zřejmě se jednalo o největší obléhací operaci celého starověku a středověku. Proto jsem se rozhodl napsat tento článek.

Roku 58 ř. Kr. obdržel Caesar od senátu do vojenské správy Ilýrii, Předalspkou a Zaalpskou Galii včetně místních kmenů, které zde od nepaměti žili. Aby mohl tento vojevůdce uplatnit svůj vojenský talent a ukojit svou touhu po moci, rozhodl se pro Římskou republiku získat celou Galii (dnešní Francie). K tomu ale potřeboval vhodnou záminku, kterou se nakonec stal galský kmen Helvétiu, který se pod tlakem Germanů dal do pohybu z území dnešního Švýcarska a podle Césara ohrožoval území, které mu bylo Římem svěřeno. V následných bitvách u Avaru a Bibracte byl kmen Římany zcela rozprášen. Poté Caesar využil situace, kdy galský kmen Sequanů pozval k svému boji proti dalšímu galskému kmeni Haeduů germánské Sueby pod vládou Arivista. Římané Sueby porážejí v bitvě u Štrasburku a upevňují si tím svou pozici ve střední Galii. Tímto vítězstvím si totiž zajistili respekt Germánů, kteří se dalšího spojenectví s galskými kmeny vzdali.

Caesar zahajuje své tažení do Galie na jaře roku 57 př.Kr, když táhne na sever proti Belgům. V jednom z útoků barbarů je římské vojsko málem zničeno, ale zachraňuje je brilantní stratég Caesar. Poté poráží kmen Nervis v bitvě u Sabis a Belgy v bitvě u Axony. Do římského zajetí se také dostává 53.000 lidí z kmene Atuatuků, kteří povstali proti Římanům. Ty následně nechal Caesar prodat do otroctví, aby tím kromě utržených peněz rozsel u Galů strach z jejich možného osudu, pokud se Římanům postaví na odpor. Rok poté co zahájil tažení, se mu podaří prakticky celou Galii ovládnout. Senát mu v odměnu za jeho vojenské zásluhy a bohatou kořist (včetně desítek možná i stovek tisíc otroků), kterou posílá do Říma, vystrojil oslavy trvající patnáct dní. V roce 55 př.Kr. se Římané pod Caesarovým velením vypořádávají s germánskými kmeny Usipetů a Tenkerů (bitva u řeky Másy) a následně po dřevěném mostě, který si zbudovali přes Rýn, vpadli do Germánie. Tato akce měla mít spíše psychologický efekt, než vojenský. Měla germánským kmenům chráněných mohutným tokem Rýna ukázat, že pro římskou armádu není problém tuto řeku překročit na místě, které si sami vyberou. Technický um v podobě dřevěného mostu neměl dlouhého trvání. Hned jak se Římané vrátili z Germánie, byl most zničen, aby se pro změnu nestal místem, které by mohli Germáni využívat k překročení Řeky na římské území.
Obrázek
Césarova tažení v Galii

O rok později (54 př.Kr) se Caesar rozhodl zkusit své štěstí na Britských (tzv. Malovaných) ostrovech. Jeho vojska se vylodila v Doveru, zpoplatnila si některé z kmenů usídlených na jihu Anglie, ale následně se stáhla zpět za Kanál na pevninu. Vojevůdcovu nepřítomnosti na pevnině využili galské kmeny, které se nehodlali smířit s římskou nadvládou a zaveleli ke společnému povstání. První povstání, kterému v letech 54-53 př.Kr. velel Ambiorix a kterého se zúčastnily kmeny Nerviů a Eburonů, bylo Římany potlačeno. A to přestože barbaři měli dispozici údajně 60.000 bojovníků a Caesar pouhých 7.000 legionářů. V roce 53 př.Kr. se vzbouřili Belgové, ale i toto povstání Caesar utápí v krvi a jednou provždy si podrobuje území Belgiku (území dnešní Belgie, Nizozemí, Lucemburska a části Francie). Ve stejné době se vypořádává i kmenem Treverů a jejich vládcem Indutiomarem. Znovu římský legionář po dřevěném mostě překračuje Rýn a napadá Germány, aby jim vzal chuť pomáhat Galům. V letech 53-52 př.Kr. pak vypukne dosud největší galské povstání (ve střední Galii), které vede náčelník Arvernů Vercingetorix. Tomu se podařilo spojit většinu galských kmenů v odporu proti Římanům a ohrozit tak vše, čeho doposud Caesar v Galii dosáhl. Římané tedy museli ihned vytáhnout do střední Galie, aby povstání potlačili ještě v zárodku. K zajištění severních území zde Caesar ponechal část vojska pod velením Tita Labiena. Vercingetorix u Galů prosadil vedení války ve formě spálené země, což římskému vojsku značně ztěžovalo situaci v zásobování, nicméně i tak nezadržitelně postupovali k hlavnímu městu kmene Arvenů Georgovii (Vercingetorix byl náčelníkem tohoto kmene). Cestou Římané oblehli významnou pevnost Avariko (Avaricum), kde předvedli svůj technický um v podobě obrovského, více jak 100 metrů širokého a 25 vysokého dřevěného tělesa s obléhacími věžemi, beranidly a přístupovými chodbami, které překonávalo ve skále vylámaný příkop a výšku nepřátelských hradeb. Toto dílo dokázali legionáři postavit za pouhých dvacet pět dní a pod palbou. U hlavního města Arvenů ale Římané narazili a byli nepřítelem tvrdě odraženi za velkých ztrát na obou stranách. Úspěch barbarů vyprovokoval vzpouru ve skutečně celo-galském měřítku. Caesar se měl na co těšit, ale zatím měl proti sobě Vercingetorixe s přibližně 80.000 muži, kteří se před jeho vojskem, po řadě menších šarvátek, stáhli do těžko přístupné Alesie.
Obrázek


POLOHA ALESIE
Galská pevnost Alesie ležela na plošině kosočtvercového půdorysu o délce 1.500, šířce 1.000 metrů s převýšením nad okolním terénem až 150 metrů. Plošina byla lemována údolími, nad kterými se vypínaly pahorky. Na západ od města se nacházela menší, přibližně tři míle dlouhá, planina. Na severu a jihu tekly potoky. Necelou polovinu náhorní plošiny zaujímala pevnost Alesie, její zbylou část využil Vercingetorix jako tábor pro svých 80.000 mužů.

„Hradiště Alesie bylo položeno na vrcholu velmi strmého kopce, takže ho nebylo možné dobýt jiným způsobem než dlouhotrvající blokádou. Ze dvou stran oblévaly úpatí hory dvě říčky. Na třetí straně hradiště se rozkládala planina dlouhá asi tři míle. Všude jinde kolem se v nevelké vzdálenosti od hradeb tyčily pahorky, vysoké jeden jako druhý. Východní stranu kopce, na němž leželo hradiště, naplnilo až k samotné hradbě galské vojsko a vybudovalo tam příkop a násep vysoký šest stop.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 223-224 – Praha 2009)

Vercingetorix věděl moc dobře, proč si jako úkryt zvolil právě tuto monumentální pevnost, která byla díky své poloze ve své době pokládána prakticky za nedobytnou. Před Caesarem tak vyvstal problém, jestli se má pokusit vzít pevnost čelním útokem z pochodu, tuto variantu hned sám zamítnul, nebo se pokusit ji oblehnout. Samozřejmě zvolil druhou variantu. Teď ale musel řešit otázku, jak dlouho mu bude trvat obléhání, jak velké zásoby má Vercingetorixovo vojsko s sebou, jak se bránit proti jeho výpadům z Alesie, a hlavně pak, jak si zajistit týl, proti dalším Galům, o kterých věděl, že dříve nebo později svému náčelníkovi přijdou na pomoc. Vercingetorix pak proti Římanům nechal zbudovat před Alesii přibližně tři metry vysoký násep s příkopem před ním, který měl jeho muže chránit před nečekaným římským útokem. Zároveň tento násep mohl plnit důležitou funkci při výpadech z města, kdyby bylo jeho vojsko obráceno na útěk, aby se zde mohlo znovu zformovat a bránit před případnými římskými pronásledovateli.

„Všechna galská opevnění jsou postavena asi tímto způsobem: podél obrysu budoucí zdi položí na zem napříč ve stejných vzdálenostech dvou stop a bez mezer trámy, které na vnitřní straně sroubí a prostor mezi nimi vysypou silnou vrstvou hlíny. Na čelní straně opevnění vyloží prostor mezi trámy velkými kameny. Když je vše na místě a dobře drží pohromadě, položí se další vrstva; v té jsou trámy opět stejně daleko od sebe, ale nikoli nad trámy, ale nad kameny nižší řady. A tak se ve stavbě pokračuje, dokud není hradba vybudována do patřičné výšky. Tento způsob konstrukce slouží kráse a pestrosti stavby a hradba nepůsobí neforemně, protože na průčelí valu vznikají dlouhé a rovné linie střídavě kamenů a konců trámů. Konstrukce je však také účelná a při obraně velmi užitečná, protože kamení chrání val před požárem a před beranidly zas dřevěná kostra, která je na vnitřní straně svázána podélnými trámy dlouhými kolem čtyřiceti stop a kterou nelze narušit ani tahem, ani tlakem.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 198 – Praha 2009)

Caesar měl za svých tažení z Galie dobré povědomí o výhodách zdejšího způsobu stavění pevností. Bylo mu jasné, že jen ostřelováním, toho příliš proti „pružným“ zdem nezmůže. Navíc v případě Alesie tu hrála svou roli poloha na skále, která okolní krajinu převyšovala o téměř sto padesát metrů. Na druhou stranu samotné město bylo také obklopeno četnými kopci, které Římanům poskytovaly slušný výhled na to, aby viděli, co se děje za zdmi města.
Obrázek
Opevnění kolem Alesie


POPIS OBLÉHACÍCH OPERACÍ
„Když se to Caesar od přeběhlíků a zajatců dověděl, rozhodl se vybudovat další opevnění následujícím způsobem. Nejblíže hradišti dal vykopat příkop široký dvacet stop s kolmými stěnami, aby jeho šířka byla na dně stejná jako v úrovni terénu. Všechna ostatní opevnění nechal budovat až ve vzdálenosti čtyř set stop od tohoto příkopu, to proto, že jejich obvod musel být velmi dlouhý a nebylo by snadné ho celý obsadit vojáky; tento první příkop bránil, aby nepřátelská přesila nemohla nečekaně v noci někde zaútočit nebo během dne ostřelovat ty, kteří byli na práce přiděleni. Takže ve vzdálenosti čtyř set stop od prvního příkopu nechal vést Caesar další dva, oba široké patnáct stop a oba stejně hluboké. Vnitřní z nich nechal na rovinatých a nižších místech naplnit vodou z řeky. Za nimi dal vybudovat násep, na něm hradbu s předprsní a cimbuřím a k úpatí předprsně nechal zarážet mohutné rozvětvené rohatiny, které měly zpomalit postup nepřátel. Celý val nechal obestavět věžemi, vzdálenými od sebe vždy osmdesát stop. Bylo nutné současně svážet dřevo na stavbu, shromažďovat obilí a budovat opevnění a přitom bylo naše vojsko často oslabeno, protože některé jednotky se vzdalovaly dost daleko od tábora. A Galové se co chvíli pokoušeli narušovat naše práce a podnikat výpady mnoha branami, a to početnými silami. Proto se Caesar domníval, že je třeba opevnění ještě zesílit, aby je mohl bránit menší počet vojáků. Dal tedy nasekat kmeny stromů nebo i hodně silné větve, zbavit je kůry a zašpičatit jejich konce. Současně dal vykopat dlouhé příkopy hluboké pět stop a do nich tyto kmeny zarazit a upevnit v půdě, aby je nebylo možné vyrvat. Nad zem čněly jen jejich větve. Pět takových řad bylo vzájemně spojeno a propleteno. Ti, kteří do nich vběhli, nabodli se na ostré kůly. Naši vojáci je nazývali „špičáky“. Před nimi byly v šikmých, navzájem se křížících řadách vykopány jámy, hluboké tři stopy a do hlouby se zužující. Do nich byly zařazeny zaoblené kůly šířky mužského stehna, na vrcholu zaostřené a opálené; ze země vyčnívaly sotva na čtyři prsty. Kvůli pevnosti a vzepření těchto kůlů byla na dně jam napěchovaná zemina do výšky jedné stopy. Zbytek jam byl vyplněn větvemi a proutím, které tyto nástrahy maskovaly. Těchto jam bylo vykopáno vždy osm řad vzdálených od sebe tři stopy. Že se podobaly květům, dostaly název „lilie“. Ještě blíže k hradišti byly do země zahrabány stopu dlouhé kolíky, pobité železnými háčky. Ty byly rozesety všude v malých vzdálenostech od sebe. Dostaly název „ostny“. Když byly tyto stavby dokončeny, nechal Caesar vybudovat ještě jeden řetěz opevnění po obvodu dlouhém čtrnáct mil, vedený co nejrovnějším terénem a obrácený proti vnějšímu nepříteli, aby ani velká nepřátelská přesila, která se mohla po útěku jízdy z hradiště objevit, nedokázala obsazené opevnění prolomit. Aby nebyl Caesar donucen opouštět s velkým nebezpečím tábor, nařídil všem jednotkám, aby si opatřily obilí a krmivo na třicet dní.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 225-227 – Praha 2009)

Díky samotnému Caesarovi a jeho Zápiskům o válce galské, známe dopodrobna vše ohledně obléhání Alesie a obléhacích prací. Jen si to převedeme do současné řeči.

Vercingetorix před Caesarovými muži ustupoval do Alesie, která skýtala dostatečnou ochranu pro celou jeho osmdesáti tisícovou armádu, protože samotné hradiště na náhorní plošině (v nadmořské výšce 360 až 420 m.n.m.) zaujímalo jen menší část. Cestou jej ale pronásledovali Římané a ještě poslední den předtím, než se Galové uzavřeli v Alesii se jim podařilo za bílého dne pobít asi tři tisíce Galů ze zadního voje. Následujícího po svedení jezdecké bitvy (její popis je dále v textu) propustil náčelník z Alesie jízdu, která měla za úkol rozjet se do okolní krajiny a povolat do zbraně další galské kmeny, které by jeho muže vyprostili z obléhání. Jeho muži tedy obsadili volnou, východní stranu kopce přičemž jednu stranu svého tábora opřeli o zdi Alesie a na druhé straně vybudovali příkop a přibližně dva metry vysoký násep.
Obrázek

Caesar viděl, že tato pevnost se jiným způsobem než obléháním nedá dobít. Proto rozmístil své legie na pahorcích (v nadmořské výšce mezi 385 až 430 m.n.m.), aby tak získal alespoň nějaké opěrné body pro své muže a začal s vytyčováním obléhacích prací včetně pozic táborů a pevnůstek. Aby jeho vojáci mohli pracovat na opevnění v relativním klidu a bezpečnosti, nechal nejdříve co nejblíže Alesii vybudovat asi tři až čtyři vysoký val s šestimetrovým příkopem (dvacet stop), který měl kolmé stěny. Nedalo se tedy z něj jednoduše dostat. Teprve až ve vzdálenosti 120 metrů (čtyř set stop) nechal budovat hlavní obranné linie. Účinnost tohoto valu se prokázala již krátce po jeho dohotovení, když se Galové pokoušeli narušovat budování obléhacích prací. Caesar samozřejmě tento první val nechal bránit k tomu určenými jednotkami dnem i nocí, aby se vyhnul dalším nečekaným nočním přepadům nebo dennímu ostřelování těch, kteří byli přidělení k obléhacím pracím. Jak již tedy bylo řečeno, ve vzdálenosti 120 metrů od prvního valu se budovala hlavní obléhací linie. Ta byla tvořena dvěma pěti metrovými příkopy ve tvaru klínu, přičemž vnější byl napuštěn vodou svedenou z okolních říček. Samozřejmě voda byla pouze v rovinaté a nížinné části. Určité části linie se šplhali po okolních kopcích a ty pak samozřejmě byli bez vody. Za dvojicí příkopů nechal Caesar zbudovat násep, přičemž hlínu použil z vykopaných příkopů. Aby se val nezhroutil, byl z vnějších stran složen z drnů, které umně za pomocí trhačů drnů (standardní výbava legionáře) na sebe skládali jako zdivo. Z vnitřní strany nebyl val kolmý (nebo šikmý) jako na vnější straně obrácené k nepříteli, ale tvořil po celé délce stupňovité schodiště pro snadnější přístup na vrchol valu. Do vnější strany pak byly zaraženy palisády a každých 25 metrů stála jedna, několika poschoďová věž, která mohla ukrýt mnoho lučištníků a mužů s oštěpy. Navíc v nich byly zřejmě umístěny vrhací stroje a katapulty. Vrchol hradby tvořily vodorovně upevněné klády. Stejný val a příkopy pak byly zbudovány na vnější straně otočené ven z města proti případným posilám, které se mohli objevit k Vercingetorixově pomoci každým dnem. Římské území tak leželo pouze mezi těmito dvěma valy a mělo proměnlivou šířku. Na straně u planiny byla tato linie nejužší, v jiných částech běžela jedna linie podél toku říček a druhá vnější po okolních pahorcích. V jednom kratším úseku byla linie dokonce trojitá. Opevněná vnitřní linie dosahovala těžko uvěřitelných 16 kilometrů a vnější dokonce 21 kilometrů. Celkem tedy museli římští legionáři postavit neuvěřitelných 37 kilometrů. To je, jako kdyby tímto stylem opevnili úsek například z Hradce Králové do Jičína.

Protože výstavba takového opevnění vyžadovala velké množství stavebního materiálu a také zásob pro obléhací armádu, musela velká část Římanů zajišťovat tyto zdroje v širokém okolí. Proti Vercingetorixovým osmdesáti tisícům mužů tak stanula mnohem menší část, než která by mohla účinně zajišťovat obranu linie. Tento úbytek sil se Caesar snažil vyrovnat zbudováním dalších pěti 1,5 metrů hlubokých šikmo umístěných příkopů na straně otočené k Alesii, do kterých byly vložené ostře zahrocené ostrve (každá s několika hroty). Probít se touto hustou a ostnatou spletí bylo velmi obtížné. Pně byly navíc tak hluboko zakopány, že je nebylo možno vytrhnout a uvolnit tak průchod. Těchto pět hustě spletených řad legionáři nazývali „náhrobními sloupy“.
Obrázek

Před tímto „plotem“ nechali Římané vykopat osm řad jam a v každé z nich byl zaražen zašpičatělý kůl. Těm se podle jejich tvaru říkalo lilie a byly nalezeny například před Antoniovým valem ve Skotsku, který byl ale zbudován až v polovině druhého století. Vedle „lilii“ nechal ještě před nimi Caesar ve velkém počtu zabodat kolíky s železným trnem, které zasypaly tak, aby z nich koukal jen hrot. Proniknout takovouto sítí pastí, ostrých vzájemně do sebe propletených větví, příkopů a samotného valu bráněného odhodlanými legionáři, nebylo rozhodně snadné. Pokud si někdo řekne, že některé obranné pásy jako „lilie“ nebo kolíky se železným trnem jsou zbytečné, tak je na omylu. Za dne jsou sice relativně dobře odhalitelné, ale v noci, kdy je každý slepý, jsou velice účinné. Bylo totiž více než jisté, že se Galové pokusí proniknout opevněním především v noci, kdy by byl jejich útok skryt tmou. Právě na železné kolíky a „lilie“ se pak krytí nocí, ale zároveň slepí Galové napichovali a jejich sténání upozornilo obránce o útoku.

„Obvod opevnění, které zřídili Římané, obnášel deset mil. Na vhodných místech rozložili tábory a postavili dvacet tří tvrzí, ve kterých byly rozmístěny stráže, aby nepřátelé nemohli podniknout nějaký překvapivý výpad. V noci tyto tvrze obsazovaly silné posádky a předsunuté hlídky.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 224 – Praha 2009)

Vedle malých pevnůstek určených ke strážní službě, bylo po celém obvodu rozloženo sedm velkých táborů pro pěchotu a čtyři tábory pro jízdu. V průsmyku na kraji tří mílové planiny byl umístěn hlavní tábor. Caesar pak měl tábor na jednom z pahorků, aby měl o celé operaci co nejlepší přehled. Celá opevněná linie pak byla legionáři vystavěna za pouhých šest týdnů, což byl skutečně obrovský výkon.


PRVNÍ JEZDECKÁ BITVA
Hned jak Římané začali s obléhacími prácemi, rozpoutala se na výše uvedené planině velká jezdecká bitva. Římané se ocitli v úzkých a tak byl Caesar nucen vyslat jim na pomoc spojenecké germánské jezdce. Navíc zpřed tábor vyvedl legie, aby mohl své postavení bránit pro případ nenadálého útoku galské pěchoty. Přítomnost legii zvedla morálku jezdců natolik, že se jim podařilo nepřítele zahnat na útěk. Ti se dali na bezhlavý úprk do města, ale brány nedokázali pojmout takové velké množství jezdců. Namačkáni hlava na hlavě, kůň na koni, se na jejich zadní voj vrhli Germáni. Začalo velké krveprolití. Někteří z Galů raději sesedli z koní a pokoušeli se sami překonat příkop a vyšplhat na hradby. Mezitím Caesar nechal legie postoupit a seřadit před valem vlastního tábora. Galové, kteří z hradeb sledovali boj na planině pod sebou, se domnívali, že se Římané chystají k hlavnímu útoku na jejich opevněný tábor a tak nastala panika. Mnozí ve strachu vzali nohy na ramena a utekli za hradby Alesie. Vercingetorix, když viděl tu paniku, nechal raději brány hradiště uzavřít, aby se jeho ležení zcela nevyprázdnilo. Mezitím se Germánům podařilo mnoho Galů pobít a zmocnit se jejich koní.

Po tomto neúspěchu se Vercingetorix rozhodl svou jízdu odeslat v noci pryč, aby ji zachránil a také, aby jezdci po okolní krajině u svých kmenů sháněli pomoc k vysvobození jeho armády. Jezdci tedy odjížděli ke svým kmenům s prosbou o pomoc a s informací, že vojsko má zásoby obilí pouze na třicet dní. Všem bylo jasné, že pokud se pomoc nedostaví, tak s Vercingetorixiem zahyne osmdesát tisíc Galů a civilisté z Alesie.

Aby měli Galové šanci se bránit co nejdéle, museli sehnat co nejvíce potravin. Proto Vercingetorix nechal pod trestem smrti zabavit všechno obilí z hradiště. Dobytek, který byl zahnán do hradiště nechal rozdělit mezi prověřené jednotlivce a obilí přiděloval jen zdráhavě a v malém množství. Vojáky, které předtím měl umístěné mimo hradby a valy nechal stáhnout za ochranné zdi, protože se rozhodl vyčkat příchodu posil. Spoléhal se přitom na počet Galů a na to, že mu vydrží jeho zásoby.
Obrázek


POMOCNÁ ARMÁDA
Mezitím co se Galové uzavřeli v Alesii a Římané kolem nich budovali neproniknutelné obléhací valy, se sešli předáci všech Galů, aby rozhodli které kmeny a v jakých počtech vyšlou své muže na pomoc Vercingetorixovi. Galie disponovala velkým množstvím kmenů a obrovským množstvím lidí, ale problém byl, jak statisíce Galů zásobovat a uživit při koncentraci na jednom místě. Nakonec bylo tedy rozhodnuto, že jednotlivé kmeny podle své velikosti, významu a lokalizaci vůči Alesii, postaví následující počet bojovníků.

„Takže Haeduům a kmenům na nich závislých, totiž Segusiavům, Ambivaretům a brannovickým Aulerkům nařídili postavit třicet pět tisíc mužů; stejný počet dostali za úkol vypravit Arvernové společně s Eleutety, Cadurky, Gabaly a Vella-vii, kteří většinou byli pod vládou Arvernů. Sequani, Senoni, Biturigové, Santoni, Ruteni a Carnuti měli dodat dvanáct tisíc bojovníků; Bellovakové deset tisíc; stejně tak i Lemovikové; po osmi tisících Pictoni, Turoni, Parisiové a Helvetiové; po šesti tisících Suessioni, Ambici, Mediomatrikové, Petrocoriové, Nerviové, Morini a Nitiobrogové; po pěti tisících cenomanští Aulerkové a Atrebati; po čtyřech tisících Veliocassové, Lexoviové a Aulerkové; tři tisíce Eburovikové; dva tisíce Turakové a Bojové; deset tisíc měly společně postavit kmeny, které žijí na pobřeží Oceánu a které se nazývají podle galského zvyku aremorické; patří mezi ně Coriosolité, Redoni, Ambibariové, Caleti, Osismové, Veneti, Lemovikové a Cellové. Bellovakové neodvedli počet, který měli přikázán, neboť prohlásili, že povedou s Římany válku ve vlastním jméně a na vlastní pěst a že jim nebude velet nikdo cizí; ale protože je o to požádal Commius, jejich důvěrný přítel, poskytli přesto dva tisíce mužů.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 227-228 – Praha 2009)

S poslední větou předchozího citátu se seznamujeme s mužem jménem Commius, který byl dříve jedním z Caesarových spolupracovníků v Británii. Vzhledem k tomu, že se Commius v Caesarových službách osvědčil, osvobodil římský vojevůdce jeho kmen od placení poplatků a vrátil mu práva a zákony. Kromě toho mu navíc propůjčil k službám kmen Morinů, určených jako jejich poddaní. Nicméně všichni Galové teď cítili, že si mohou zpět vydobýt svou svobodu, bez ohledu na jejich předchozí vztahy s Římem, ať byly dobré nebo špatné. Commius tedy shromáždil vojsko, které mělo zachránit obležené v Alesii, a bylo složeno z osmi tisíc jezdců a asi dvě stě padesáti tisíc pěšáků. Alespoň tyto počty uvádí sám Caesar ve své knize „Zápisky o válce galské“. Ne všichni historici souhlasí s těmito počty, a proto nejnižší odhady hovoří o jednom stu tisíc vojáků a nejvyšší dávají za pravdu Caesarovi.
Obrázek

Vojsko se shromáždilo na území kmene Haeduů, kde se spočítali a přidělili velitelé jednotlivým oddílům. Nejvyšší velení obdržel výše zmiňovaný Commius, který pocházel z kmene Atrebatů. Mezi další významné velitelé této „záchranné“ armády patřili Viridomar a Eporedorig, oba z kmene Haeduů, a Vercingetorixův bratranec Vercassivellaun. Vedle nich poskytli všechny zúčastněné kmeny své čelní představitelé do válečné rady. Poté toto obrovské vojsko vyrazilo sebevědomě k Alesii, jistí si svým vítězstvím vzhledem k početní převaze. Od jízdních poslů vyslaných z Alesie, měli totiž zprávy o odhadech počtů nepřátelských vojáků.

Mezitím co se Comminova armáda dala na pohyb k Alesii, stávala se situace obležených čím dál tím více kritickou. Jelikož Vercingetorix a jeho muži nevěděli, kdy přesně dorazí pomoc, svolali poradu a radili se, co podniknout. Padlo vícero názorů. Nechyběli ani poraženecké návrhy vybízející ke kapitulaci. Další předáci navrhovali podniknout výpad proti oblehatelům, dokud k němu mají ještě nedostatkem potravin dost sil. Pokud by se jim nepodařilo proniknout římskou obranou, měli alespoň na věčnost s sebou vzít co nejvíce Římanů.

„Jenže obleženým v Alesii došlo obilí jeden den před datem, kdy očekávali příchod pomocných sborů. Protože nevěděli, co se u Haeduů děje, svolali poradu a radili se o smutném osudu, který jim hrozí. Padly různé návrhy. Jedni radili ke kapitulaci, druzí k výpadu proti oblehatelům, dokud ještě mají k němu síly.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 228 – Praha 2009)

Poté ale pronesl k předákům svou řeč vznešený šlechtic Critognatus z kmene Arvenů, který navrhl udělat stejné opatření, jaké v historii v kritických situacích udělali Galové během válek s Kimbry a Teutony. Navrhoval bojovat do posledních sil, i kdyby měli přistoupit ke kanibalismu. Návrh byl radou přijat, ale ještě předtím, než by k tomuto zoufalému kroku museli přistoupit, padlo rozhodnutí, že všichni nemocní a těžce zranění musejí opustit hradiště. Stejně tak i civilní obyvatelstvo Alesie, pocházející z kmene Mandubiovů, které přijalo galské vojsko do své pevnosti, bylo vyhnáno před hradby svého hradiště včetně žen a dětí. Tím Vercingoterix sledoval snížení počtu hladových krků, které jak věřil, Římané budou muset přijmout, a Galům v pevnosti tak zbude toho obilí o něco více. Zástupy starců, žen a děti se tak vydali přes území nikoho k římskému opevnění a prosili obléhatelé, aby je vzali do otroctví a nasytili je. Caesar ale rozhodl tyto hladové krky, které by ujídaly jejich vlastní zásoby nepřijmout. Proto se vydali zpět k branám města, které ale zůstaly zavřené. Všichni ti nemocní, zranění, starci, ženy a děti odvrženi vlastními muži i nepřítelem teď umírali v linii mezi Galy a Římany (celé obléhání trvalo asi tři měsíce a zásoby v Alesii měli Galové jen na třicet dní).
Obrázek


DRUHÁ JEZDECKÁ BITVA
„Zatím Commius a ostatní galští vrchní velitelé dorazili s celým vojskem k Alesii, obsadili jeden z kopců poblíž ní a utábořili se tam, ne dál než míli od našich opevnění. Příštího dne zaplnili svou jízdou onu tři míle dlouhou pláň, o níž byla zmínka, a své pěší sbory umístili trochu stranou na svazích. Z Alesie byl o roviny rozhled, a jak se rozneslo, že pomoc je tu, všichni v hradišti se seběhli, radovali se a vzájemně si blahopřáli. Vypochodovali v plném počtu před hradiště, zasypali roštím a hlínou první římský příkop a připravili se k výpadu na život a na smrt. Caesar rozestavil celé své vojsko na oba náspy, aby každý byl na místě a věděl, kam patří, pokud to bude potřeba, a jezdcům nařídil, aby vyjeli z tábora a dali se do boje. Z našich táborů bylo na planinu vidět, protože všechny ležely na pahorcích okolo, a všichni vojáci napjatě sledovali, jak bitva dopadne. Galové zamíchali mezi své jezdectvo trochu lučištníků a lehkooděnců, kteří měli pomáhat vlastním jezdcům a odrážet útoky našich. Také jich nečekaně mnoho zranili a donutili opustit bojiště. Když Galové nabyli důvěry, že jejich jízda zvítězí, a protože měli dojem, že naši ztrácejí půdu pod nohama, seběhli se odevšad i obležení i bojovníci z vojska, které jim přišlo na pomoc, a povzbuzovali své jezdce křikem a ječením. Odevšad bylo na bojující vidět, a protože nebylo možné, aby jakýkoli statečný nebo naopak zbabělý čin unikl pozornosti ostatních, pobízela obě strany jak touha po slávě, tak strach z hanby. Od poledne až do západu slunce se bojovalo s nejistým výsledkem, když tu se na jednom místě shromáždily germánské oddíly, zaútočily a nepřítele obrátily na útěk. A když jezdci uprchlí, galští lučištníci byli obklopeni a pobiti. Také na ostatních místech pronásledovali naši ustupující Galy až k jejich táboru a nedali jim příležitost se vzpamatovat. Ti, kteří vyrazili z Alesie, se vrátili zpět do hradiště, smutní a téměř bez naděje na vítězství.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 230-231 – Praha 2009)

O tísni mužů obklíčených v Alesii se díky poslům vyslaným samotným Vercingetorixem brzy dozvěděla celá Gálie, která ihned začala sbírat vojsko, které by obležené vysvobodila. Díky lidským zdrojům, které Galie poskytovala, se podařilo během relativně krátké doby shromáždit těžko uvěřitelnou armádu o 8.000 jezdců a 250.000 jízdních bojovníků. Tato množství uvádí sám Caesar ve svém díle, které během tažení diktoval svým písařům. Těžko říct, nakolik jsou tyto informace přesné, ale i nejstřízlivější odhady hovoří o jednom stu tisíc bojovníků. Nicméně budeme i nadále věřit jinak důvěryhodnému Caesarovi a počítat s jeho odhady nepřátel. Celý tento kontigent se shromáždil u kmene Haeduů, kde se následně konala slavnostní přehlídka a poté vyrazili směr Alesie. Když kontigent dorazil k Alesii, rozložil svůj tábor na kopci přibližně jednu míly od římských linií. Aby Galové potřeli hrozbu nečekaných rychlých římských útoků, rozhodli se nejdříve se vypořádat s jejich jízdou. V půldenní jezdecké bitvě se Galové pokoušeli zničit římskou jízdu. Do svých jízdních řad zamíchali i pěší bojovníky s kopími a lučištníky, kteří dokázali nad očekávání hodně Římanů zabít a zranit. Nakonec se ale Římské jízdě podařilo svého soupeře v boji na pláni potřít a poté, co galská jízda z místa bitvy unikla, byli pěšáci a lukostřelci nepřítelem pobiti.

Jelikož se Galům nepodařilo de facto z pochodu prolomit nepřátelské linie a porazit římskou jízdu, rozhodl se Commius se svými náčelníky připravit celkový útok všemi jednotkami, které měl k dispozici. Proto vojsku dopřál jeden den oddychu, který využilo k vyhotovení zbraní a pomůcek potřebných pro prolomení římské obranné linie. Vojáci ve velkém připravovali otepe roští, dlouhé žebříky a háky na ještě delších ratištích a spousta dalších pomůcek.
Obrázek


NOČNÍ PŘEPAD
„Jen jeden den si Galové dopřáli klidu a během něho vyrobili spoustu otepí, žebříků a háků na dlouhých ratištích. O půlnoci potom potichu opustili ležení a zamířili k našim opevněním ležícím na rovině. Náhle spustili pokřik, aby tím dali obleženým znamením o své přítomnosti, a chystali se zasypat otepmi příkopy, zahnat praky, šípy a kameny naše vojáky z valu a pokračovat v dobývání, jak je obvyklé. Když Vercingetorix pokřik uslyšel, dal trubkou signál svým bojovníkům a vyvedl je z hradiště. Naši vojáci měli z předchozích dnů nacvičeno, kam každý patří, a nyní rychle obsadili val a ničili Galy kameny z těžkých praků, kůly, které si na valu přichystali, a olověnými střelami. V té tmě nebylo nic vidět a na obou stranách bylo mnoho zraněných. Také samostříly vedly prudkou palbu.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 231-232 – Praha 2009)

Další pokus o prolomení obléhání, se uskutečnilo o půlnoci, kdy se Galové pokoušeli pod rouškou noci překvapit legionáře. K jejich smůle, ale naráželi na skryté nástrahy, a nářek raněných Římany upozornil, že se nepřítel chystá k útoku. Aby se i muži uzavření v Alesii mohli přidat k útoku, vydali útočníci náhle velký řev, po kterém se otevřeli i brány Alesie a na římské linie zaútočili i Vercingetorixovi muži. Mezitím se ale pomocným sborům podařilo s přichystaným materiálem zasypat příkopy a utvořit relativně volný průchod v římské obléhací linii. Přestože byla tma, vedli Římané těžkou palbu ze svých praků a samostřílů, kterou hojně zasypávali nepřítele. V řadách Galů i Římanů bylo mnoho mrtvých a zraněných, ale legionáři se ukázali jako nepřekonatelná překážka a tak i teď se útočníkům z vnější i vnitřní strany (Vercingetorixovi muži se do vlastního boje zapojili se zpožděním, protože jim dlouho trvalo, než se dostali z města i s potřebným materiálem. Navíc už si nemoci a hlad vybírali daň na jejich bojových schopnostech) nepodařilo linie prolomit. Pokud se ve tmě Galové dostali mimo zasypané pasti a příkopy, vybírali si tuto hořkou daň v podobě dalších zraněných. Nakonec museli barbaři nad svítáním zatroubit k ústupu, protože se obávali, aby se do bitvy pro lepší viditelnost nezapojili další legionáři z výše položených pevností a táborů. Také Vercingetorixovi muži, kteří se sotva stačili zapojit do boje, se zase museli stáhnout za zdi města.
Obrázek


POSLEDNÍ ÚTOK
Po dalším z neúspěšných pokusů o prolomení římských linii a těžkých ztrátách, se galští předáci radili, co dále podniknout. Povolali mezi sebe lidé, znalé krajiny a radili se s nimi. Někteří z nich si všimli, že na severní straně opevnění Římané neobsadili rozlehlý pahorek (Réa 385 m.n.m). Právě pro svou rozlehlost jej Caesar vzhledem k počtům svých mužů, nemohl zahrnout do opevnění. Tábor si tak zřídili na méně výhodném místě na mírně svažující plošině o kus dál. Tábor drželi legáti Gaius Antistius Reginus a Gaius Caninius Rebilus se dvěma legiemi. Další galský útok tak bylo rozhodnuto směřovat sem, přes pahorek Réa a druhý vrchol (410 m.n.m.). Útok mělo provést 60.000 vybraných bojovníků pod vedením Arverna Vercassivellauna, který byl příbuzným Vercingetoriga. Jeho muži se v noci přesunuli pod pahorek, kde je Vercassivellaun nechal pár hodin v klidu odpočinout. V poledne se pak Galové dali do útoku na římský tábor (na mapě označen číslem 16). Současně s nimi zaútočili další pěší sbory i jízda na různá místa v opevnění.
Obrázek

Mužům v Alesii nemohlo uniknout pozornosti, co se děje a tak se rovněž chápali zbraní a vyrazili do útoku proti římským pozicím. Teď se plně projevila galská početní převaha a Římané jen s velkými obtížemi odráželi jednu řadu Galů za druhou, která neustále útočila s čerstvými silami. Caesar neměl dostatek mužů, aby dokázal soustředěnému útoku na tak velké ploše (napadena byla asi čtvrtina až třetina délky opevnění) na dlouho zabránit. Bylo jen otázkou času, kdy Římanům, kteří bojovali s neuvěřitelnou odvahou, morálkou a urputnosti, dojdou síly. Zřejmě nebylo legionáře, který by v boji nebyl zraněn. Nejtěžší situaci zažívali vojáci v táboře pod pahorkem. Dvě legie v počtu cca 10.000 mužů, se tam bránila více jak šesti násobné přesile, která byla odhodlaná stůj co stůj prorazit. Galové již byli předchozími boji a obhlídkou terénu seznámení s nástrahami a měli s sebou potřebný materiál pro překonání opevnění. Navíc z vyvýšených míst ostřelovali tábor a k překonání opevnění utvořili římskou formaci „želvu“, kdy byli bojovníci chráněny svými štíty ze všech stran. Tam kde obrana slábla, posílali legáti, kteří měli za úkol bránit tento úsek Marcus Antonius a Pius Trebonius, muže ze vzdálenějších pevností. Kritická místa tak byla pružně posilována, ale přesto si Caesar uvědomil, že nastává rozhodující moment celého obléhání.

„Nejhůře se nám vedlo u opevnění na pahorku, kam, jsme řekli, zamířil Vercassivellaunus. Velký vliv na to měl sklon toho místa před náspem. Část Galů tam ostřelovala náš val, část utvořila šik želvy a zaútočila. Unavené střídali hned čerství bojovníci. Všichni házeli pod naše opevnění hlínu, zasypali všechny nástrahy zakopané v zemi a umožnili si tím přístup na val. Našim už docházely oštěpy, šípy a síly. Jak to Césarovi oznámili, poslal jim na pomoc Labiena se šesti kohortami. Nařídil mu, aby stáhl kohorty zpět a podnikl protiútok, pokud nebude moci udržet val, ale aby se k tomu uchýlil jen v nejnutnějším případě.“
(Zdroj: Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské; str. 234 – Praha 2009)

Caesar osobně obcházel jednotky a povzbuzoval legionáře. Obležení Galové se tentokráte vzdali útoků na rovině, a soustředili se na okolní svahy. Římské pozice pak zasypávali deštěm střel, hlínou a roštím zasypávali příkopy a háky se pokoušeli strhávat palisádové opevnění. Do kritických míst Caesar povolal kohorty pod vedením mladého Bruta (Caesarův adoptivní syn) a legáta Gaia Fabia. Poté co boj přitvrdil, byl Caesar nucen povolat čerstvé zálohy, aby nahradily umdlévající jednotky. Tento úsek římské obrany byl pro daný moment zachráněný, ale situace se v římský neprospěch vyvíjela na dalších četných místech. Caesar se svým doprovodem zamířil na úsek, kam předtím poslal Labiena se šesti kohortami. K pomoci povolal čtyři kohorty z nejbližší pevnůstky, část jízdních jednotek a zaútočil s nimi chytře do nepřátelského týla. Nepřítel v těchto místech překročil náspy i příkopy a nezadržitelně se dral vpřed. Labienus měl k dispozici jedenáct kohort posbíraných z nejbližších pevností včetně těch šesti, které s ním vyslal Caesar, a poslal vzkaz hlavnímu veliteli, že se chystá k protiútoku. Caesar se chystal posílit tento protiútok svými čtyřmi kohortami. Ihned jakmile se dostavil na inkriminované místo, byl podle svého rudého obleku nepřítelem poznán. Ten s velkým křikem zaútočil přímo proti němu a jeho nejbližším druhům. Césarovi muži a další obránci také s mohutným křikem se vrhli proti nepříteli. Boj probíhal z blízka a Římané byli nuceni odložit oštěpy a zaútočili pouze meči. V kritickou chvíli se do boje zapojila římská jízda a záložní kohorty, která nepřítele napadla z týlu. Nepřítel sevřen z obou stran začal citelně krvácet. Padl Sedullus, velitel a předák kmene Lemoviků a Vercassivellaunus z kmene Arvenů upadl do zajetí. Řež postupně slábla, jak v boji vykrvácely galské kmeny. Podle Caesarových osobních Zápisků o válce galské padlo do římských rukou na sedmdesát čtyři nepřátelských korouhví.
Obrázek

Poté co obránci z Alesie spatřili výsledek tohoto střetnutí, ztratili naději na úspěch a utekli zpět do pevnosti. Když viděli Galové na vnější straně ústup svých spolubojovníků z vnitřního prstence římského opevnění, také se rozhodli k útěku z boje. Římané by jistě rádi využili nepřítelova útěku k pronásledování, ale neměli k tomu již dostatek sil. Tak alespoň jízda, která se kolem půlnoci zformovala, vyrazila za nepřítelem a zaútočila na poslední galské oddíly, které se stahovali z bitvy a mnoho jim pobili.
Obrázek
Caesar


ZÁVĚR
Po poslední zdrcující porážce si Galové uvědomili, že římské linie nejsou schopny prorazit, a pokud by v boji pokračovali, tak by jen jejich armáda zcela vykrvácela. Obleženým již nešlo pomoct. Proto v noci vyklidili tábor a rozutekli se do svých domovů. Cestou je ale pronásledovala římská jízda, která si dobře všimla, že Galové opouštění ležení, a ještě mnoho jich na útěku pozabíjeli nebo pochytali. Mezi nimi i byl živý chycen i Vercassivellaunus. Také Vercingetorix si uvědomil, že prohrál a s muži, kteří utíkali z tábora, utekla i jeho poslední naděje na záchranu. Příští den tedy svolal poradu, kde rozhodl o bezpodmínečné kapitulaci posádky v Alesii. Pokud by Caesar neprojevil o jeho osobu zájem, byl rozhodnut vzít si život. O tu možnost, aby Caesar ve svém vítězném průvodu v Římě měl i živého Vercingetorixe, se ale vojevůdce nechtěl nechat připravit. A proto vydal rozkaz, aby všichni Galové odevzdali své zbraně a vydali mu náčelníka. Caesar usedl na opevnění před římským táborem a zde přijal galské předáky a jejich kapitulaci včetně Vercingetorixe. Z pozice vítěze rozhodl vyčlenit z Galů muže z kmenů Arvernů a Haeduů, kterým dal svobodu ale jen proto, aby si je zavázal poslušností. Ostatní zajatce rozdělit mezi své muži, takže každý Říman obdržel jednoho svého osobního otroka.

Ztráty Římanů za celou dobu obléhání jsou většinou uváděny 12.800 mužů, tj. mrtvých a zraněných. Ztráty na straně Galských kmenů se dají jen těžko odhadnout, ale většinou se uvádí počty mezi 45.000 až 90.000 mrtvých a raněných a dalších přibližně 40.000 zajatých.

Poté zamířili Římané k Haduům, kam se dostavili i zástupci Arvernů, aby zde přijali jejich podrobení a četné rukojmí. Za odměnu propustil slíbených dvacet tisíc mužů z jejich kmenů. Titovi Labienovi nařídil odeslat jeho dvě legie spolu s jízdou na území Senonů. Legáty Gaia Fabia a Lucia Minucia Basila poslal rovněž se dvěma legiemi na území Remů, aby jim jejich sousedi Bellovakové nemohli škodit. Tím si zajistil další spojence. Gaia Antistia Regina poslal ke kmeni Ambivaretů a Tita Sextia k Biturigům. Gaia Caninia Rebila pak k Rutenům. Každého z nich vybavil jednou legií. Quinta Tullia Cicerona a Publia Sulpicu poslal na území Haeduů, aby zde zajišťovali dohled nad zásobováním. Sám Caesar se pak odebral do Bibracte (Saône-et-Loire, departement ve Francii).

Závěrečná čtyřdenní bitva u Alesie rozhodla o definitivním připojení Galie pod Římské Impérium, přestože jistá forma odporu ještě probíhala další dva roky. Moc Galských kmenů, ale byla zlomena a již se nikdy nedokázali postavit na takový odpor, jako v roce 52 př. Kr. u Alesie. Po sedmi letech tak Caesar završil své tažení a mohl se těšit na vítězný návrat do Říma, kde po obdržení zpráv o jeho vítězství vyhlásily dvacetidenní děkovné bohoslužby. Caesar si tak upevnil svou pozici jako vojevůdce, i politika. Jeho cesta k vládě nad Římem byla otevřena. A co Vercingetorix? Ten skončil v Římě v řetězech v Tullianu. V roce 46 př.Kr. po dlouhých více jak pěti letech věznění byl vyveden, aby kráčel v Césarově triumfálním průvodu. Krátce poté byl popraven patrně zardoušením.
Obrázek
socha Vercingetorixe v moderním pojetí


Zdroje:
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čornej a koletiv - Dějiny evropské civilizace I. - Praha, Litomyšl 1997
• Čornej, Kučera, Vaníček a kolektiv - Evropa králů a císařů – Praha 1997
• Gaius Julius Caesar – Zápisky o válce galské – Praha 2009
• Kolektiv – Dějiny Starověku – Praha 1963
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967

http://frogenyozurt.com/2010/11/a-good- ... nksgiving/
http://www.agoravox.fr/culture-loisirs/ ... esia-13269
http://militaryhistory.about.com/od/bat ... alesia.htm
http://www.abovethefields.com/wargame/top_cae/index.htm
http://www.historyofwar.org/articles/ba ... lesia.html
http://www.unrv.com/fall-republic/siege-of-alesia.php
http://web.ics.purdue.edu/~rauhn/roman_army.htm#s
http://hubpages.com/hub/Battle-of-Alesia-52-BC
http://www.livius.org/aj-al/alesia/alesia.html
http://rimane.blog.cz/0708/dobivani-galie
http://www.athenapub.com/caesarg1.htm
http://mikiania.ic.cz/galskevalky.htm
http://www.absoluteastronomy.com
http://www.historyofwar.org
http://www.alesia.com/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Podle samotného Caesara (tedy jeho Zápisků o válce galské) vůbec k povstání Galů nemuselo dojít, kdyby neselhali ve službě jeho pobočníci. Jak sám píše "Kdybych se mohl spolehnout na své pobočníky Ionneana a Prochoria, zadusil bych povstání toho psal už v zárodku". Ti měli za úkol provádět v Zaaplské Galii pravidelný průzkum a zjišťovat náladů u barbarů. Podle všeho ale raději seděli ve svých táborech a užívali si spokojeného života smetánky.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“