Claudiova invaze do Británie (rok 43)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Claudiova invaze do Británie (rok 43)

Příspěvek od kacermiroslav »

Claudiova invaze do Británie
Rok 43 po Kr.

Obrázek
Hranice Římské říše za císaře Claudia (41-54)
Britské ostrovy se někdy mezi 6. a 4.stoletím před Kr. stali cílem nových osadníků, Keltů. Mezi prvními dorazili Goidelové (nebo též Gaelové), kteří dali svůj jazyk gaelštinu Irsku a Skotsku. Dále následovali Britové nebo Bretonové, jejichž jazyk stál u zrodu Velštiny a francouzských Bretonců. Ostrovy nově příchozí samozřejmě nenašli liduprázdné, ale obývané Ibery. Ti podlehli náporu Keltů a byli vytlačeni mimo úrodná pole. Někdy v průběhu 4. století před Kr. navštívil Británii slavný řecký obchodník, zeměpisec a průzkumník Pýtheás z Massalie (dnešní Marseille ve Francii), který žil přibližně v letech 380-310 př. Kr. Objevený ostrov nazval Prettaniké, z čehož nakonec různými obměnami vzniklo Británie. Svou cestu, během které podnikl cestu k britským ostrovům a pronikl zřejmě až k severnímu polárnímu kruhu popsal v knize „Peri tú Ókeanú“. Ta se nám bohužel dochovalo pouze částečně a zprostředkovaně díky starověkým kritikům.

Kelti si na ostrovech vybudovali vlastní organizovanou a životaschopnou civilizaci, která fungovala na základech platných pro všechny až do 1.století před Kr. Tehdy na ostrovy zavítala „návštěva“ z Říma.

Poté co Gaius Julius Caesar pro Řím dobyl větší část Gálie (dnešní Francie), bylo logické, že dalším cílem se stane země za „kanálem“, Británie. Caesar potřeboval další slavné vítězství, kterým by se dále v Římě před lidem a senátem zviditelnil. Důvodů k invazi na Ostrovy měl víc. Zdejší Keltové podporovali odpor svých příbuzných v Galii. Navíc Caesar doufal, že tato bájemi opředená země je plná zlata, perel a dalších vzácných kovů. Proto se roku 55 před Kr. rozhodl uspořádá výpravu, nebo spíše průzkum bojem přes kanál La Manche. Nejdříve Caesar sondoval bližší informace o Británii na obchodnících, kteří s ostrovany obchodovali. Ti mu ale možná nepodali úmyslně přesné informace (báli se, že přijdou o svůj monopol na obchod). Jelikož byl Caesar tísněn časem, vyslal k Británii jednu válečnou loď, která měla najít příhodné místo k vylodění invazních sil. Poté se skutečně armáda v počtu dvou legii přeplavila přes kanál a začala dobývat ve jménu Říma novou zemi. Zde ale slavný vojevůdce narazil. Keltové se ukázali být těžkým oříškem a výpravu tak rozhodně nelze nazvat úspěšnou. Hlavním nedostatkem byla chybějící jízda. Proto se Caesar rozhodl roku 54 před Kr. vrátit posílen o jízdní jednotky, se kterými doufal, že si podmaní jednotlivé a rozdrobené keltské kmeny. Rok, kdy vojevůdce nebyl na ostrovech ale Keltové dokázali využít k vytvoření aliance, která měla společnými silami odrazit římský vpád. Caesarovi se sice nakonec podařilo vůdce Keltů Cassivellaua (ovládal území na sever od Temže) přimět k uzavření příměří a placení poplatků, ale již o dva roky později se Keltové těchto závazku vzdali. Římané neměli dostatečné prostředky, aby placení poplatků obnovili a tak celé tažení bylo v Římě kritizováno, stejně jako osoba Caesara. Caesar by se jistě na ostrovy časem vrátil a zjednal si pořádek podle svých představ, občanská válka jej ale zaměstnávala na pevnině a nakonec jeho násilná smrt tyto plány pohřbila definitivně. Britské ostrovy tak dále mohli žít svým vlastním životem až do vlády císaře Claudia [1] (císař v letech 41-54 po Kr.).


CLAUDIOVA INVAZE DO BRITÁNIE
rok 43 po Kr.

„Válečnou výpravu podnikl [Claudius] všehovšudy jedinou, a to ještě v nepatrných rozměrech. Když mu totiž senát přiznal triumfátorské odznaky a on to pokládal za poctu příliš levnou pro císařskou velebnost, zatoužil po cti skutečného triumfu, a k tomu, aby jej získal, vybral si napadnout Británii, o kterou se po božském Juliovi nikdo nepokusil a jejíž obyvatelé dělali tehdy nepokoje pro navrácení přeběhlíků. Když se tam plavil z Ostie, málem ho bouřlivý severozápadní vítr dvakrát potopil, jednou u Ligurie, podruhé u Stoichadských ostrovů. Proto urazil vzdálenost mezi Massilií a Gesoriakem po souši a teprve odtud se přepravil loděmi, v nepatrném počtu dní bez jakéhokoliv boje nebo krveprolití přijal část ostrovů na milost, do půl roku od svého odchodu se vrátil do Říma a zde neobyčejně slavnostně slavil triumf. K jeho spatření dovolil putovat do města nejenom předním mužům z provincií, nýbrž i některým vyhnancům. Také na střeše svého domu na Palatiu dal věnci za občanské zásluhy vedle nepřátelské kořisti umístit i věnce za námořní vítězství na důkaz, že se přepravil přes moře a jako by si je byl podrobil. Za jeho triumfálním vozem jela v kočáře jeho manželka Messalina. Potom následovali ti, kdož v téže válce získali triumfátorské odznaky, ale všichni pěšky a v lemovaných tógách, jenom Marcus Crassus Frci na vyšperkovaném koni a v tunice s vyšívanými palmovými ratolestmi, protože té pocty dosáhl již podruhé.“
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha V. kap. 17 - Praha 1974

Obrázek
Území ovládané kmenem Trinovantes (též Trinobantes)

Claudius, pro mnohé díky svému fyzickému handicapu podceňován panovník, se rozhodl vyslyšet požadavek lidu, který toužil po nových koloniích a rozhodl se zorganizovat výpravu proti Británii. Faktický důvod k napadení Ostrovů neměl, nicméně díky svárům lokálních panovníků se výprava již předem jevila jako snadná výhra. Césarovi se za jeho tažení podařilo některé z významných anglických kmenů přimět k placení tributu, který pak byl skutečně byť nepravidelně, placen. Také obchod mezi Ostrovy a pevninou čile kvetl. Britové pak díky Kanálů, jehož vody ovládali Římané, nepředstavovali žádné riziko. Ostatně i jeden z účastníků Césarova tažení z roku 54 př.Kr. psal svému bratrovi Cicerovi svůj názor, na který známý řečník a filozof odpověděl takto:

„De Britannicis rebus cognovi ex tuis litteris nibis esse nec quod metuamus nec quod gaudeamus (Ohledně britských záležitostí jsem z tvého dopisu pochopil, že tam není nic, kvůli čemu bychom se měli strachovat nebo radovat).“
(Zdroj: Ad Quintum Fratrem 21 III,1 – Cicero: Epistulae ad Quintum Fratrem et M.Brutum – Cambridge 1980)

Obdobného názoru byl i zeměpisec Strabón, který se vyjádřil, že „místní náčelníci … fakticky z celého ostrova udělali římskou državu“. Stejně tak hodnotí invazi i po finanční stránce, kdy je názoru, že náklady na invazi a následnou okupaci převýší příjmy z obsazeného území. Nicméně ne všichni soudobí historici jsou stejného názoru, jako doboví, výše uvedeni účastníci. Podle některých historiků se v procesu sjednocování britských kmenů pod vedením Cunobelina, dá hledat určitá hrozba pro Řím. Co tedy bylo nakonec skutečným důvodem k tažení na Ostrovy, není přesně známo. Historik Suetonius byl názoru, že se jednalo o císařovu samolibost. Historici jsou však spíše názoru, že celé tažení vzniklo z potřeby armády, která hledala novou půdu pro své veterány. Samozřejmostí měla být schopnost pokrýt z kořisti náklady za celou výpravu.

Ať již tedy byly důvody jakékoliv, byla v roce 43 po Kr. za osobní účasti císaře připravena nová invazní armáda složena ze čtyř legii (II, XX, XIV, IX) doplněná o pomocné sbory. Tři z těchto legii byly staženy z hranic Impéria na Rýně a jedna z Panonie. Legie II Augusta přišla z Argenorata, XIV legie Gemina přišla z Mogontiaka, XX Valeria Victrix z Novaesie a poslední IX legia Hispania byla přesunuta z Panonie. Celkem asi 50.000 mužů ve zbrani, včetně pomocných sborů, se přeplavila přes Rýn. V Batavii byla invazní armáda posílena o poslední pomocné sbory a poslána na severní pobřeží Galie. Armádě velel senátor Aulus Plautius. K překonání průlivu mezi pevninou a Anglii potřebovala armáda tři flotily. Po vylodění se Římané shromáždili v Cantiu, nedaleko místa, kde přistali, aniž by narazili na jakýkoliv odpor. Teď bylo jen otázkou, jakým směrem se dát. Za Caesara se věřilo, že Albion má tvar trojúhelníku, ale jeho rozměry nebyly známé. Ostatně ještě Tacitus (+ cca 115/124) se domníval, že Hibernie (Irsko) leží mezi Británii a Španělskem. Z Canutia vyrazilo římské vojsko na sever až k místu, kde měli překročit řeku.

„Barbaři si mysleli, že se Římané nedokážou přes řeku dostat bez mostu, a dost bezstarostně tábořili na protějším břehu pod širým nebem. Avšak [Plautius] tam vyslal jednotku batavských, kteří byli zvyklí v plné zbroji plavat přes mnohem bouřlivější proudy. Nečekaně napadli nepřítele a … zranili koně, kteří táhli jejich válečné vozy. Ve zmatku se nedokázali zachránit ani nepřátelští vojáci na koních.“
(Zdroj: F.Buecheler, A.Riese – Anthologia Latina – 1894)

Zřejmě po vzoru Hanibala a Pyrrha si s sebou na toto tažení vzal i bojové slony. Spíše než jejich vojenskou sílu je hodlal uplatnit jako psychologickou zbraň. Domorodci na ostrovech totiž slony samozřejmě vůbec neznali, a tak na ně tento obrovský savec s mohutnými kly a s lukostřelci na hřbetním stanovišti, musel působit, jak pekelné zjevení. Jedním z prvních cílů římské armády na Ostrovech, bylo dobývání Camuloduna (dnešní Colchester v Essexu, severně od Londýna nedaleko pobřeží), jehož byl císař osobně účasten. Toto keltské město je prohlašováno nejstarším městem v Británii. Podle archeologických nálezů byla lokalita skutečně osídlena již před třemi tisíci lety. Jmeno Camulodunum (občas ztotožňováno s bájným Artušovským Kamelotem) je pak latinská odvozenina od keltského Camulos (jméno keltského boha války). Město samotné pak bylo hlavním sídlem jednoho z britských kmenů zvaných Trinovantes (též Trinobantes), kteří sídlili severně od Temže v dnešním Essexu a Suffolku. Jejich severními sousedy byly Iceni a na západě Catuvellauni. Ti pak zřejmě za krále Addedomara (podle nalezených mincí vládl někdy v letech 25-10 př. Kr.) město významně opevnili. Jeho potomci, pak vedli s Římany čilý obchodní styk (zlato, obilí, stříbro, železo, kůže, otroci, lovečtí psy atd.). Za krále Cunobelia (Cunobelinus + rok 42) se podle Strabona dostavili jeho vyslanci na dvůr císaře Augusta (29 př.Kr. – 14 po Kr.) do Říma.

Cunobelinus, který měl dobré vztahy s Římem, zemřel ještě před invazí z roku 43. Někdy uváděno, že zemřel kolem roku 40. V době invaze vedené Claudiem a jeho vojevůdcem Aulem Plautiem (za zásluhy byl odměněn funkcí prvního guvernéra Británie; v letech 43-47) byla obrana řízena jeho syny Caratacusem a Togodumnusem. Oba bratři zřejmě nesdíleli otcovu politiku vůči Římu, a proto se zřejmě Claudius odhodlal k invazi, aby je potrestal. Catuvellauny dráždilo, že jsou uváděny jako spojenci Říma, přestože forma placení tributu určena již Caesarem byla placena jen sporadicky, jestli v této době vůbec. Navíc tento kmen se cítil být povýšen nad ostatní okolní kmeny, které to těžce nesly. V římské Galii se tak objevili někteří z uprchnuvších britských náčelníků, kteří se požadovali pomoci. Především Cantiané zavdávali silný důvod k rozhořčení a právě tento kmen kontroloval pobřeží, kde se římská armáda vylodila. Také průběžně informovali Řím o tom, co se v Camulodunu děje. Claudius tak měl z druhé ruky informace, že zatímco jeho „spojenec“ náčelník Cunobelin leží na smrtelné posteli, tak se jeho dva synové hádají o dědictví a nejstarší syn Adminius, dokonce musel emigrovat do Galie.

Nyní zase zpět k vlastnímu tažení. Poté co Plautius zajistil přechod přes Temži, pochodovala jeho vojska do Lughova města k Tamesis, kam to bylo jeden či dva denní pochody. Mezitím Plautius poslal pro císaře, aby ten mohl osobně vést své muže k pochodu na Camulodunum. Jak již výše popsal Seutonius, imperátor do Anglie přicestoval rychlou lodí z římského přístavu Ostie (u Říma), která jej dopravila do Massilie (dnešní Marseille ve Francii) a odtud po galských silnicích pokračoval k oceánu.

Claudius s vojskem, slony a obléhací technikou tedy překonávají Tamessis a zřejmě bez většího boje se zmocňuje Camuloduna a ihned zde nechal vybudovat opevněný římský tábor, který tak byl první svého druhu na Ostrovech. Poté Imperátor opět spěchá zpět do Říma, kde přesvědčil Senát, že dobyl velkého vítězství a zaslouží si uspořádání triumfu, výstavbu vítězného oblouku. Také jeho manželka měla mít prospěch z tohoto jeho „triumfu“, když žádal, aby obdržela čestné přední místo v Cirku (Maximu). Sám si pak nechal Senátem odhlasovat přídomek „Britannicus“. Claudius při tom na Ostrovech strávil pouhých šestnáct dní.

Samozřejmě sláva a moc plodí závist, ale také podlézání. Proto se třeba u jednoho nevýznamného římského básníka můžeme dočíst verše, které Claudiův triumf chválí takto:

„Zasněný Tiber ohraničoval tvé království, Romule;
Ten byl tvou hranicí, zbožný Numo,
A tvá moc, Božský, posvěcena v tvém nebi,
Stála na této straně nejvzdálenějšího oceánu.
Nyní však oceán plyne mezi dvěma světy:
Co kdysi bývalo hranice říše, jej její součástí.“


Stejně tak obyvatelé řeckého města Kyzika (v Malé Asii) se zřejmým úmyslem se císaři zavděčit, na vlastní náklady na místním Fóru vystavěli kopii Claudiova vítězného oblouku. Nebo sdružení cestujících atletů ze syrské Antiochie napsalo v řečtině imperátorovi blahopřejný dopis, který je nyní uložen v Britském muzeu.

Triumfální vítězný oblouk si pak Claudius nechal v Římě zbudovat na místě vybraném tak, aby byl na odiv všem obyvatelům věčného města. Via Flaminia byla hlavní dopravní římská tepna namířená z města na sever Apeninského poloostrova, která měla začátek na Foru Romanu poblíž Kapitolu, běžela k Porta Flaminia kolem mauzolea císaře Augusta. Přibližně v její polovině od jejího začátku k městským hradbám ji protínal akvadukt (Aqua Virgo). Na této důležité křižovatce si císař Claudius nechal zbudovat triumfální oblouk, aby zde zůstal jako memento na jeho vítězství v Británii.

TI.CLAV[DIO DRVSI F.CAI]SARI
AVGV[STO GERMANI]CO
PONTIFIC[I MAXIM TRIB.POTES]TAT.XI
COS.V.IM[PXXII CENS.PATRI]PATRIAI
SENATVS PO[PVLVSQUE] RO[MANVS Q]VOD
REGES BRIT[ANNORVM XI DEVICTOS SINE]
VLLA IACTVR[A IN DEDITIONEM ACCEPERIT]
GENTESQVE B[ARBARAS TRANS OCEANVM]
PRIMVS INDICI[ONEM POPVLI ROMANI REDEGERIT]

Senát a lid římský [věnuje tento pomník] Tiberiu Claudiovi, caesaru Augustovi Germanikovi, synovi Drusa, nejvyššímu pontifikovi, jenž zastával po jedenáct období moc tribuna, byl pětkrát konzulem, dvaadvacetkrát byl vítán jako Vítězný velitel, Cenzor a Otec vlasti, jemuž se vzdalo jedenáct králů Britů, jenž si je podmanil beze ztrát a který první přivedl barbarské kmeny za Oceánem pod pravomoc římského národa.

(Zdroj: Corpus Inscriptionum Lationarum – Berlín 1876)



POKRAČOVÁNÍ V TAŽENÍ
(43-47 po Kr.)

Obrázek
Římská tažení v Británii za Claudia a Plautia

Poté co se Claudius vrátil zpět do Říma, převzal po něm opět řízení armády Aulus Plautius, který měl za úkol co nejvíce rozšířit panství Říma. V následujících čtyřech letech pokračovalo dobývání Albionu všemi dostupnými prostředky (dobývání až na hranici Hadriánova valu nakonec trvalo více jak padesát let). Legie pod Plautiovým správcovstvím (Plautius se stal prvním správcem Británie) postoupily na linii spojující Isku na jihozápadě s Lindum Colonia na severovýchodě. Hlavním Římským vojenským odpůrcem, pak během této byl Cunobelinův syn Caractacus (Caradog), který stál již proti Claudiovi u Tamesis v roce 43, kde viděl, jak v boji padl jeho bratr (se kterým se nakonec proti Římanům spojil, když odložili své spory o dědictví po otci). Po pádu Camulodunumu uprchl na území Silurů. Nakonec byl ale poražen, dopaden a v roce 51 v řetězech převezen do Říma. Claudius ho ale propustil na svobodu, načež měl Caractacus pronést: „Proč ten, kdo vlastní tolik paláců, prahne po našich chudých obydlích?“

Jelikož sám císař neměl válečné zkušenosti, a nebál se to otevřeně přiznat (vojsko jej pozdravovalo titulem Imperátor, on sám tento titul, stejně jako řadu dalších sebekriticky odmítal), tak se obklopoval schopnými veliteli. Jedním z jeho nejschopnějších vojevůdců během tažení do Británie byl Vespasianus (pozdější císař v letech 69-79), který velel II. legii Augusta, která za tažení v letech 43-47 kromě jiného dobyla ostrov Vectis, ztečí dobyla dvacet keltských hradišť včetně Mai Dun. Ohněm a mečem zpustošila území kmene Dumnoniů a postavila pevnost Isca.

Kromě vojenských akcí se Římané pokoušeli diplomacií a úplatky udělat z některých kmenů své spojence. Podařilo se jim to například v případě Atrebatů na jihu, nebo Icenů na východě a Brigantů na severu. Tam kde probíhal odpor, který vedli především duchovní vůdcové Druidové ze své hlavní základny na ostrově Mona, se Římané snažili tento odpor zlomit mimo jiné i stavbou svatyní zasvěcených římským bohů. Domorodci pak byli zváni, aby se účastnili bohoslužeb. Další zlom v podmaňování Británie nastal v období let 60-61 a 78-79, kdy byl rozhodným způsobem zlomen odpor Druidů. Byl dobyt jejich ostrov Mona a nejposvátnější dubové háje byly zcela zničeny. Kromě toho ale Římané zakládali pevnosti, města, stavěly silnice, budovala venkovská sídla, lázně atd. To je ale již jiná kapitola.


ZÁVĚR
Po ukončení tažení byly Římany položeny základy k ovládnutí části Britských ostrovů a k jejich romanizaci. Byla zřízena nová provincie Camulodunum (dnešní Colchester), která se spolu s Londiniem (dnešní Londýn) stala novým zámořským centrem římské moci. Z těchto míst mohli Římané v následujících sto letech podnikat výpravy proti domorodcům, a ovládnout většinu Anglie, Walesu a část Skotska. Za císařů Hadriana a Antonia Pia (polovina 2. století) pak byla hranice římského Impéria vytyčena Hadriánovým a Antoniovým valem ve Skotsku. Británie tak kromě ohně a meče poznala i tu civilizovanou stránku Římského impéria, od kterého se tak mnoho naučila.



Poznámky:

[1] Claudius (Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus), vládnoucí v letech 41 - 54 n. l. byl členem julsko-claudijské dynastie. Narozen kolem roku 10 před Kristem (údajně 1.srpna). V roce 24 po Kristu, byl Claudius zvolen do nově založeného Collegia Sodalium Augustalium. Za Tiberia se stáhl do ústraní a žil na svých statcích v Campanii, protože mu Tiberius neposkytl žádný úřad. Ani Caligula neposkytl Claudiovi žádný úřad. Ale za jeho vlády pobýval v Římě na Palatinu v císařské rezidenci. Jenže na Palatinu ho nečekal žádný příjemný život. Caligula ho pokořoval kde mohl, vysmíval se mu, povolal ho například do kněžského kolegia a přinutil ho, aby za tuto poctu zaplatil do "státní" pokladny pohádkovou sumu 80 milionů sesterciů. V době kdy přicházely na denní pořádek provokace, zatýkání, politické procesy a pokyny k sebevraždě,zachránila Claudia jeho pověst podivína a vcelku neškodného blázna. Tak se stal Claudius pro Caligulu spíš zdrojem zábavy než nenávisti. Jenže tento podivín byl historikem, a výborným historikem. Jeho učitelem a přítelem byl sám Titus Livius, největší dějepisec Augustovy doby. Claudius se zabýval historií Etrusků a dějinami Kartága. Jeho třetím historickým dílem byla historie Augustova míru. Jen škoda, že se jeho práce nezachovala. Ale po svém pověstmi opředeném a poněkud groteskním nástupu na trůn se Claudius projevil jako státník, jakým nebyl žádný římský císař mezi Augustem a Traianem. Claudius, když dospěl k závěru, že spolupráce se senátem je nemožná, učinil to, co učil na jiném místě o sedmnáct století později habsburský císař Josef II., vytvořil vedle tradičních římských úřadů výbornou byrokratickou mašinérii, dobře fungující a sobě oddanou. Ústřední správa říše se za Claudia soustředila v jakýchsi ministerstvech či centrálních úřadech, které svěřoval propuštěncům, kterým mohl na sto procent důvěřovat a kteří měli pro funkce odpovídající schopnosti. Je pochopitelné, že římská společnost,založená na vykořisťování otroků, nesla těžce vládu opovrhovaných propuštěnců, a to možná vysvětluje i posměch, jímž byl Claudius stíhán. Opozice však císařovou pozicí neotřásla. Centralistický ráz římské říše, který jí Claudius vtiskl, trval téměř až do jejího zániku a úřednický systém, který zavedl, předznamenal všechny pozdější absolutismy. Za své vlády uděloval hojně římské občanství v provinciích. Úspěchy měla i Claudiova politika zahraniční. Žádný císař (s výjimkou Traiana) nerozšířil tolik území římské říše, jako "podivín" Claudius. Teprve dobytím zbylého severoafrického území Mauretánie (dnešní Maroko) se stalo Středozemní moře opravdovým mořem římského impéria. Za Claudia byla připojena k římské říši i Trákie, ale vrcholem vojenských úspěchů Claudiovy vlády bylo připojení Británie až po řeky Trent a Severn. Claudius vedl v roce 43 po Kristu osobně vojenskou výpravu proti Britům, sjednoceným pod Cunobellinem. Válka skončila dobytím střediska odporu Camadolunu (dnešní Colchester). Současně se dobytím Lydie stala čistě římskou i Malá Asie a krátce na to byly k Římu přivtěleny i zbytky někdejší říše židovské. Pro získání úrodné půdy nechal odvodnit Fucínské jezero. Nechal vystavit do Říma akvadukty a vybudoval kamenný přístav v Ostii, čímž zajistil Římu možnost dodávky obilí a dalšího zboží i v zimním období. Nač Claudius neměl štěstí, to byly ženy. S první manželkou, Urgulanillou se rozvedl brzy. Velmi krátce žil i se svou druhou ženou Aeleí. Teprve ve středním věku se oženil potřetí, s krásnou Valerií Massalinou. Byla asi o třicet let mladší než on. Claudius ji miloval, a se vším se jí svěřoval. Bohužel však manželská věrnost nebyl Messalininou silnou stránku. Její milenci se mohli počítat na stovky. Messalina rozdávala úřady a nechávala si za to platit "láskou". Když někdo z jakýchkoliv důvodů odmítl milovat se s ní hrozila mu ztrát života. A několik věrných manželů prý tak skutečně přišlo o hlavu. Poslední Claudiova manželka Agrippina mladší, která byla sestrou Caligulovou a tedy jeho vlastní neteří, si usmyslela, že nahradí přirozeného nástupce Britanika svým synem z prvního manželství. Podařilo se jí to. Claudius jejího syna adoptoval, oženil ho se svou dcerou Octavií a určil svým nástupcem. Tento Agrippinin syn se skutečně stal Claudiovým nástupcem a vešel do dějin jako neblaze proslulý císař Nero. Agrippina mezitím upevňovala své pozice. A pak v roce 54 po Kristu, Claudius náhle skonal. Smrt se připisovala, i když se to nedalo bezpečně prokázat, otravě houbami. Claudius zemřel na konci léta roku 54 po Kristu.


Zdroje
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967
• Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – Praha 1974
• Conolly P. Dějiny římské vojska – Bratislava 1992
• Davies N. – Ostrovy dějiny – Brno 2003
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974

http://www.planetware.com/map/vindoland ... vindol.htm
http://www.odysseyadventures.ca/article ... -forts.htm
http://hadrianswalllive.blogspot.com/20 ... -like.html
http://www.falkirklocalhistorysociety.c ... php?id=116
http://www.ancientvine.com/hadrianswall_new.html
http://www.aboutscotland.co.uk/hadrian/wall.html
http://www.almac.co.uk/falkirktcm/Rome.htm
http://www.warlordgames.co.uk/?p=620
http://www.antoninewall.co.uk/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“