Attilův vpád do Galie a bitva na Katalaunských polích (451)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Attilův vpád do Galie a bitva na Katalaunských polích (451)

Příspěvek od kacermiroslav »

Attilův vpád do Galie a bitva „národů“ na Katalaunských (Maurických) polích
20.-21.června 451
Obrázek
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Úvod, poznámky a závěr: kacermiroslav


Především za vládce Attily, který se kolem roku 445 bratrovraždou zbavil spoluvladaře Bledy, začali Hunové ve 30. a 40.letech 5.století podnikat loupežné nájezdy jak proti Východořímské (Byzantské) říši, tak i proti její západní sestře Západořímské říši. Odraz těchto kořistnických vpádů se nám dochoval jak v místních kronikách, tak například postava Attily je popsaná v proslulém eposu „O Nibelunzích“ , kde vystupuje pod jménem Etzel, jako moudrý a osvícený panovník. V této době sahala moc Hunského svazu od Kavkazu a Kaspického moře na východě, po Dunaj a Rýn na jihu a západě. Centrum říše leželo v dnešním Maďarsku.

V roce 435 dorazilo do města Margus (Orašje) Východořímské poselstvo vedené Plinthou (Gót ve službách Konstantinopole), které mělo za úkol s vůdci Hunů Bledou a Attilou vyjednat mír. Krátce předtím totiž Hunové za krále Rugy (+434) podnikli útok proti římské Thrákie, vědomi si zaneprázdněnosti římské armády v bojích v Africe s Vandaly. Ruga sice během tažení, které nelze ani jako úspěšně označit, umírá. Nicméně císař si byl vědom, že pokud s nimi neuzavře příměří, tak neuspěje ani na bojištích v Africe proti Vandalům, ani na východě proti Peršanům. Proto se Konstantinopol rozhodla akceptovat zvýšení ročního tributu na 700 liber zlata (229 kg) a kromě toho se zavázala, že nepřijmou žádné hunské uprchlíky a rovněž neuzavřou příměří či spojenecké smlouvy s nepřáteli Hunů.

Ačkoliv byla smlouva podepsána oběma stranami, nebyla vždy řádně dodržována. Konstantinopol ze začátku řádně splácena roční tribut a vydala řadu vysoce postavených hunských uprchlíků, kteří byli samozřejmě ihned Huny popraveni. Naproti tomu Hunové čas od času dále podnikali nájezdy na území Byzance. V letech 441-442 utrpěla Ilýrie sérií drtivých hunských nájezdů, které byly Huny naplánovány právě v době, kdy Římané válčili s Vandaly v Africe a Peršany v Armenii, Syrii a Kapadocii. Důvodem vpádu nájezdníků na východořímské území mělo být údajné znesvěcování hunských pohřebišť biskupem z Margu a poskytování azylu hunským uprchlíkům. Provincie Thrákie a Dacie byly zcela zpustošeny. Náporu neodolalo ani město Viminiacium (dnešní Kostolac v Srbsku), které bylo do základů zničeno. Dále padnul Margus, který vydal jeho biskup viněný Huny ze znesvěcování jejich pohřebišť. Také padlo Singidunum (Bělehrad), Sirmium (Sremská Mitrovica v Srbsku), Naissus (Niš v Srbsku), Serdica (Sofie v Bulharsku) a Filippopolis (Plovdiv v Bulharsku). Východořímský velitel Flavius Aspar sice v řadě střetnutí utrpěl porážky, ale na druhou stranu se mu hunské představitelé podařilo přímět zasednout k jednacímu stolu. Cena míru byla pro Konstantinopol velice vysoká. Tribut byl stanoven na 1.400 liber zlata (458 kg). V danou chvíli se s tím Byzanc smířila, ale císař Theodosius II. byl rozhodnut po zklidnění situace, podmínky míru změnit. Velitel Nomos (magister officiorum) obdržel rozkaz opevnit nejrizikovější úseky obrany na Dunaji a také posílit dunajskou flotilu, která by udržela Huny na jejich straně řeky. V roce 444 pak Byzanc přestala platit tribut, což vyvolalo odvetnou reakci nomádů. Ti přitáhli pod Attilovým vedením až před hlavní město říše, Konstantinopol. Cestou porazili Římany v bitvě u Marcianopole (Reka Devnja v Bulharsku), ale za cenu vysokých ztrát. Mohutné hradby Konstantinopole Huny odradili od útoku na město. Nakonec bylo přistoupeno k vyjednávání. Pro Byzanc to opět znamenalo výrazné odlehčení od zlatého pokladu. Hunové jako výpalné obdrželi 6.000 liber zlata (téměř dvě tuny!) a zároveň byl roční tribut navýšen na 2.140 liber (700 kg). Kromě zlata se Byzanc musela vzdát celé Dacie Ripensis a části dalších tří provincií.
Obrázek

Roku 450 umírá císař Theodosius II. a na jeho místo nastupuje bývalý důstojník generála Flavia Aspara, Marcianos (450-457). Nový panovník odmítl smlouvu s Huny z roku 447 a chystal se k válce. Nicméně Hunové zaútočili jiným směrem. Byzantské provincie již totiž byly celé zpustošené a neskýtali potřebnou kořist. Konstantinopol pak byla chráněna hradbami, které byly pro nomády prakticky nepřekonatelné. Proto se Attila rozhodl se svými muži zaútočit na západ. Aby si chránil záda, rozhodl se dokonce stáhnout své lidi z dříve obsazených východořímských území a snížil výši tributu. Císař Marcianos byl ale rozhodnut neplatit žádnou částku. Attilu tento jeho krok rozčílí, ale svou pomstu si musí nechat až na dobu, kdy ukončí západní tažení.

Záminku k tažení na západ Attilovi poskytla sestra západořímského císaře Valentinina III. (425-455) Honoria. Císař totiž neměl mužského potomka a jeho sestra byla údajně těhotná se svým správcem statků Eugeniem. Aby se na trůn nedostal jejich potomek, nechal Valentinianus Eugenia popravit a svou sestru zavřít do domácího vězení. Ta ale tajně navázala kontakty s Attilou a slíbila mu mnoho peněz, pokud jí z vězení vysvobodí. Attila této situace využil a dokonce se prohlašoval za jejího snoubence. Pro sebe si pak jako věno nárokoval Gálii (dnešní Francie). Tomu musel císař zabránit, a proto svou sestru proti její vůli provdal za senátora Herculana. Bylo jasné, že válka s Huny začne každou chvíli. Císař se tedy raději z Ravenny stáhl jižněji do Říma.

Attila byl dobře informován o situaci v Galii i o odstředivých tendencích jednotlivých kmenů. Mohl tak doufat v jejich pomoc proti Římanům, stejně jako spoléhal na Vandaly krále Geisericha, kteří byli tradičním nepřítelem Vizigótů sídlících mimo jiné právě v Galii. Vojevůdce Flavius Aetius si byl dobře vědom hrozby ze strany Hunů a proto sliby i penězi nešetřil, aby zajistil jednotnou obranu Galie. Podařilo se mu uzavřít smlouvu se sálskými Franky. Ani Attilovi nebyla diplomacie cizí a pokoušel se na svou stranu získat ripuárské Franky, u kterých zrovna probíhal boj o moc. Attila i Aetius každý podpořil jednoho z pretedentů trůnu. Ti pak každý se svými muži přešli jedni na stranu Attily, druzí na stranu Římanů. Schylovalo se k obrovské bitvě. Podle historiků Aetius i Attila, každý z nich disponoval armádou o síle 80.000 až 100.000 mužů! Attila se ještě na poslední chvíli snažit obratnou diplomacii oddělit od Římanů Vizigóty, které ujišťoval o tom, že jejich panství není terčem jeho nájezdů. Samozřejmě císař Valentinianus III. tvrdil opak a tak se nakonec Vizigóti s králem Theodorichem I. přidali na stranu Římanů. Jistou roli v tom sehráli i příbuzenské vazby mezi Theodorichem a Aetiem, který byl jeho zetěm. Vizigótský král římskému vojevůdci napsal: „Vaše přání, Římané, je vyplněno. Podařilo se vám zasít nepřátelství mezi nás a Attilu. Budeme ho pronásledovat kamkoli nás povolá.“

V únoru 451 přitáhla obrovská Hunská armáda k Rýnu, který v březnu překonala. Následně bylo zničeno město Confluentes, ale Colonia Agrippina (dnešní Kolín nad Rýnem) hunskému útoku odolala. Dalším cílem se stal Treveri (Trevír v Německu). Poté se Hunové rozdělili, aby poplenili větší území a snadněji si opatřovali zásoby. Cestou jim za oběť padl Mettis (Méty ve Francii) a Remi (Remeš). Hunští spojenci Gepidové mezitím dobyli Argentoratum (Štrasburk), Nemetae (Spyer), Borbetomagus (Worms) a Mogontiacum. Na přelomu dubna a května 451 Aetius sjednocuje své síly v Arelate (Arles ve Francii). Hunové stáčí směr svých útoků na Aurelianus (Orleans), který je strategickým místem pro přechod přes řeku Liger (Loira). Město je obleženo a téměř Huny v červnu dobyto. Na poslední chvíli na scénu přijíždí Aetius se svými muži a v krvavé bitvě před městskými hradbami Huny poráží. Ti se stahují na severovýchod do Champagne. Cestou jsou napadeni sálskými Franky, jejichž útok odrazí Attilovi spojenci Gepidové vedení králem Ardarichem. Hunové jsou sice odraženi, donuceni ustoupit, ale nejsou zcela poraženi. Schyluje se k bitvě na Maurických polích, která je spíše známá jako bitva na Katalaunských polích (podle města Catalaunum, dnešní Chalons sur Marne).


ATTILŮV VPÁD DO GALIE
Obrázek
V průběhu invaze na západ museli Hunové řešit podobný problém jako Němci, když se připravovali na vpád do Francie v roce 1914 a znovu roku 1939. Z rýnské strany chrání Francii přirozená bariéra Vogéz, které umožňují přístup k Eifelu a Ardenám na severu. V podstatě jediná cesta přes hory vede podél toku Moselly, přes dnešní Lucembursko a poté ven do rovin champagnského kraje. Nebylo ale vhodné vpadnou do srdce Francie (nebo Galie), pokud se armáda vystavovala ohrožení ze severu - z Belgie nebo v tomto případě z oblasti, kterou ovládali Frankové.

Attila měl s Franky potíže. Po smrti starého franckého krále se jeho dva synové pustili do sporů o nástupnictví. Starší z nich se spojil s Attilou, kdežto mladší, kterému nebylo více než patnáct nebo šestnáct, hledal podporu u Římanů, a nakonec se jí dočkal u Aetia. Priscus potkal toho mladíka v Římě na sklonku roku 450 a byl zaražen jeho vzhledem: „Jeho první vous ještě nezačal rašit a jeho lněné vlasy byly tak dlouhé, že mu padaly až na ramena.“ Aetius ho adoptoval za svého syna - běžný postup k zajištění pevného spojenectví - a mladík se vrátil obtěžkán dary a sliby. Nejspíš získal potřebnou pomoc, která mu měla zajistit trůn, a dostat ho tím zároveň do římského područí. Nedělalo by dobrotu mít na pravém křídle římského vazala, podobně jako Německo nemohlo v roce 1914 dovolit, aby se neutrální Belgie zařadila do spojeneckého tábora. Aby mohlo úspěšně vpadnout do Francie, muselo Německo zabrat „ubohou, malou Belgii“ Aby mohl vtrhnout do Galie, musel Attila nejdříve neutralizovat ubohé, malé Franky.

Na počátku roku 451 postupovala Attilova hlavní armáda podél hraničního pásma po obou březích Dunaje dále proti jeho proudu. Přítoky zdolávala před brody nebo pomocí pontonových mostů, sestavených z kmenů poražených stromů v okolí. Zdá se, že jedno křídlo se odchýlilo na jih a pak nahoru podél toku Rýna přes Basilej, Štrasburk, Špýr, Worms a Frankfurt nad Mohanem, až se znovu spojilo s hlavním vojem, který mezitím pokračoval podél staré hranice od Dunaje k Rýnu. Hunové zřejmě překročili Rýn poblíž Koblenze, kde pokáceli stromy podél břehů a z kmenů zhotovili vory a pontonové mosty pro přepravu svých vozů.

Pozn.:
Ze zprávy Sidonia Appolinaria se k překročení řeky dozvídáme následujcí: "rychle padl pod sekyrami Hercynský les; olše se staly čluny a pokryly Rýn jakoby mostem" a Attila "rozlil své hordy na belgická pole". Bližší vodítko k určení překročení řeky nemáme. Nicméně dá se předpokládat, že hunské vojsko skutečně překročilo Rýn někde na území svých franských spojenců v oblasti nad Mogontiakem. Ostatně v jeho vojsku byli i Durynkové a Burgundové, kteří se k němu přidali cestou k Rýnu. Zásobovací kolony pak mohli do Galie postupovat jinou, pohlednější cestou podél Dunaje.

Odtud asi vyslal Attila v březnu roku 451 malou skupinu, aby sebrala Franky, kteří ještě neválčili v římských řadách. Tuto hypotézu podporuje fakt, že starší syn zemřelého franckého krále Elderic, který se přidal k Attilovi, se později objevil mezi Franky jako král s určitou autoritou. Frankové brzy vytvořili oddíl v Attilově vojsku stejně jako v římském, což by bylo nemyslitelné, pokud by byli i nadále všichni výhradně římskými spojenci, připravenými vpadnout Attilovi do týla.

Všechny zprávy o tažení pocházejí z pera křesťanských autorů, protože hořící pochodeň civilizace chránilo před vyhasnutím právě křesťanství: všechny byly sepsány později, a většinou jde o hagiografie umučených biskupů, zčásti vymyšlené a závislé na autorově imaginaci a zčásti vyjevující historickou pravdu. Ale i tak můžeme s jejich pomocí zmapovat Attilův postup. Hunové pravděpodobně podruhé překročili Rýn u Štrasburku a narazili zde na částečný odpor Burgunďanů. Ale hlavní útok začal blízko soutoku Rýna a Moselly u Koblenze. Toho jara se Hunové a jejich pestrá směsice spojenců vydala dále po obou březích Moselly, dvě samostatné skupiny na klikatých cestách, které se sbíhají na kamenném mostu s devíti oblouky v Trevíru.

Zde mělo jejich tažení skončit. Trevír byl hlavním městem římského území na sever od Alp až do doby, kdy se před padesáti lety místní vláda přestěhovala do Arles, a sloužil jako pevnost už po tři století. Jeho sedm metrů vysoké hradby spojovaly čtyři ohromné brány, z nichž jedna dodnes stojí, za což vděčí řeckému mnichovi z jedenáctého století, který se v ní nechal zazdít, a obestřel ji tak posvátnou aurou. Když se Hunové přiblížili, tato severní brána svítila jemnou žlutí, ale v průběhu dalších staletí získala tmavou patinu, jež se vytváří na povrchu každého stárnoucího pískovce, a stala se z ní porta Nigra, Černá brána. Žádné místo v Galii, ani kdysi, ani teď nevyjadřuje lépe římskou moc než tato schwarzeneggerovská bašta: 30 metrů vysoká, 23 metrů dlouhá a 22 metrů široká. Její kamenné kvádry, z nichž některé zdobí jména vyrytá do jejich povrchu hrdými zedníky, váží každý až šest tun. Nařezané bronzovými pilami, poháněnými vodou z Moselly, nejsou spojeny betonem, ale masivními železnými svorníky a tyčí se do výšky tří podlaží s celkem 144 obloukovými okny a párem zavalitých věží. Dvěma mohutnými spodními oblouky, opatřenými bránou a padací mříží, se vstupovalo do starého města, kde žilo 80.000 obyvatel. Jednalo se o dokonalou zmenšeninu Říma. Na stavbu trevírského mramorového paláce, kterou inicioval Constantinus v prvních letech 4. století, bylo použito 1,5 milionu dlaždic, dovezených na místo až z Pyrenejí a z Afriky. Městské lázně patřily vůbec k největším v říši, s výjimkou těch Diocletianových a Caracallových v samotném Římě. V jejich areálu nechyběla tělocvična, horké, studené a vlažné místnosti, pece na uhlí a dvoupodlažní sklepy. Na stadionu mohlo až 20 tisíc diváků sledovat souboje gladiátorů, zločince předhozené lvům a hry na pódiu sestaveném na dně arény (ze všeho už dnes zbyly jen trosky).

Trevír měl tedy hunské tažení definitivně zastavit. Nájezdníci ho však minuli téměř bez zastavení. Nemáme nejmenší potuchy o tom, co se přihodilo. Nedostatek pramenů nám dává jen hádat, že posádka, oslabená poté, co se hlavním městem Galie stal Arles, se jednoduše uzavřela za hradbami a nechal hunské oddíly projít okolo. Hunové pokračovali dále, přičemž nepochybně zde zanechali zadní voj, aby zablokovali údolí proti proudu řeky pro případ, že by se trevírským vojákům vrátila odvaha. V každém případě jediná informace, kterou máme k dispozici, se týká dalšího města ležícího na cestě jejich postupu - Mét. Podle jedné zprávy se Hunové poté, co marně bušili do métských hradeb beranidlem, rozhodli postupovat dále k pevnosti proti proudu řeky, kde je těsně před velikonocemi dostihla zpráva, že část oslabených městských hradeb se zřítila. Po chvatném nočním trysku dorazili zpět k průlomu a město 8. dubna padlo. Jednoho kněze vzali jako rukojmího, dalším prořízli hrdla a řadu lidí upálili přímo v jejich domech.

A pak dále dolů po mírných vápencových svazích ardenských kopců a ven do rovinatých prostor campi, otevřených savan, které daly jméno Campanii, pozdější Champagne. Tehdy byla oblast známá jako katalaunské pláně nebo také Kataulanská pole, podle latinského jména jednoho místního kmene, který dodnes připomíná město Châlons. Zde došlo k malé změně směru na sever od Châlons Remeši, centrálnímu městu Galie, kam se sbíhaly všechny významné cesty. Starobylé město s vítězným obloukem, který nechal postavit Augustus, a fórem bylo téměř prázdné, protože jeho obyvatelé uprchli ze strachu do okolních lesů. Uvnitř zůstala pouze malá skupina, jež doufala, že vše dobře dopadne, a s nimi arcibiskup a pár kněžích. Podle legendy zpíval prelát Nicasius právě Žalm 119, když se Hunové objevili. Možná doufal, že tento nejdelší z žalmů se svými 176 verši mu poskytne zvláštní ochranu. Neposkytl. Když se dostal k 25. verši - „Má duše ulpěla až v prachu. Zachovej mě naživu podle svého slova“ - usekl mu hunský meč hlavu. Později byl blahořečen jako svatý Nicasius.

Hlavní úder ale mířil na západ, na Orleáns, kde se už Attilovi staří nepřátelé Alani připravovali na napadení. Hunové se teď se svými vozy pohybovali jen pomalu, denně maximálně 20 kilometrů napříč krajinou vylidněnou strachem. Ti, kdo měli nějaký majetek, ho raději zakopali, bohatí se třásli ve svých opevněných sídlech, chudí prchali do lesů a do hor. Lidé dokonce začali opouštět jisté městečko na severu, ležící stranou hlavní linie hunského pochodu. Byli to Pařížané, kteří nechtěli být lapeni v pasti na svém ostrově uprostřed říčního toku. K rozumu je přivedl (jak jinak) svatý. Geneviėve, podobně jako později další svatá panna, se jako dítě starala o ovce a v patnácti letech vstoupila do kláštera, kde proslula svou přísnou prostotou a vidinami, z nichž to druhé bezpochyby pramenilo z toho prvního. Vynikala v zázračném uzdravování a v nahlížení do budoucnosti, obě schopnosti ji přišly při hunském vpádu vhod. Viděla, že musí jít o vůli Boží, kterou lze obměkčit pouze modlitbami a pokáním. Vzrušeně vyzvala měšťany, aby neopouštěli své domovy, a namísto toho očekávali Boží spásu. Muži jí nadávali a pokračovali v útěku z města, ale statečné ženy zůstaly, a své zbabělé manžely zahanbily. Tak exodus ustal. A hle, Hunové se k Paříži ani nepřiblížili. Samozřejmě ani neměli důvod, protože Paříž nestála v cestě jejich postupu. Ale měšťané si zapamatovali prostou venkovskou dívku, která uklidnila paniku, jež mohla budoucí metropoli proměnit v místo duchů, a učinili z Geneviėvy svatou patronku města.

Kde zatím byla císařská armáda? Když hunové zahájili svůj vpád, nikdo nevěděl, kam přesně míří. Snad byla jejich cílem Itálie. Valentinián nařídil většině svých vojáků, aby zůstali na svých základnách. Aetius byl z opatrnosti vyslán s malým vojskem do Arles v ústí řeky Rhony, kde očekával bezpochyby s rostoucí netrpělivostí další vývoj. Nyní Hunové mířili na jihozápad se zjevným plánem projít otevřenou krajinou Champagne a přes Loiru dále na jih k vizogótskému hlavnímu městu Toulouse. Na této trase se vyhnou Francouzskému středohoří, a až zdolají lesy kolem Loiry a dostanou se do otevřené krajiny, bude moct jejich jízda konečně plně využít svých předností.

V cestě na jih jim stála dvě velká města - Troyes a Orleáns. Strategickou pozici zaujímal už po řadu století Orleáns. Jeho původní jméno, nebo spíše latinská verze původního keltského názvu zněla Genabum, protože město leželo na genu, koleni Loiry, kde se tok řeky stáčel ve svém nejsevernějším bodě. V zimě se Loira proměňovala v dravou řeku, ale v létě se z ní stávala ideální vodní trasa, nejlepší způsob, jak cestovat hustými dubovými lesy jak směrem k pobřeží, tak na druhou stranu do výše položeného vnitrozemí a dále po Rhoně dolů do oblasti Středomoří. Zde se také sbíhaly důležité cesty, z nichž jedna vedla přes kamenný most dále na jih. Stručně řečeno, město bylo branou na severozápad. Caesar ho vypálil, Marcus Aurelius znovu postavil a pojmenoval po sobě Aurelianum, z čehož později vznikl název Orleáns. V pátém století byl Orleáns bohatý, veliký a rozvinutý, zcela zastiňoval malou Paříž a netrápil se přítomností Alanů v tamních lesích.

Hunům trvalo tři týdny, než překonali 330 kilometrů dlouhou vzdálenost od Mét k Orleánsu. Dorazili sem na začátku května. Obyvatelé se před nimi zavřeli za mohutnými hradbami a začali se připravovat na obléhání. Mezitím už křesťanský vůdce Anianus - později svatořečený za své skutky jako svatý Aignan (též Agnan) - vyrazil spěšně za Aetiem, aby zjistil, s jakou pomocí mohou orleánští počítat a kdy. Aetius právě pobýval v Arles v ústí řeky Rhony, Aniana tedy čekala dlouhá cesta, ať už po zemi nebo po vodě, ale nejspíš střídavě oběma způsoby. Vyrazil proti mohutnému jarnímu proudu Loiry a držel se jí 300 kilometrů (2 týdny cesty), potom přes hranici povodí u St. Etiene k Rhoně (1 den) a spěšně dál po proudu asi 200 kilometrů (dalších 5 dní). Stejný čas by pak potřeboval i Aetius, aby se dostal na sever: řekněme, že dohromady 5 týdnů - téměř marné úsilí, obzvláště pokud Hunové nepředstavovali jediné nebezpečí. Alani si totiž najednou uvědomili, že jejich příbuzní jsou hunskými vazaly a přidali se k postupující armádě. Jejich velitel Sangibanus poslal Attilovi vzkaz, že pomůže Hunům s dobytím Orleánsu výměnou za férové zacházení.
Vzhledem k velikosti hunské armády, doprovázené řadou vozů, které využívaly každou dostupnou cestu, vedl ji Attila přes řeky Aube a Seinu kolem Troyes. jistě si všiml krajiny na sever od Troyes, dnešního Aubského départementu, křídové stepi champagnského kraje, kde se Seina a Aube meandrovitě vlní vstříc jedna druhé napříč Katalaunskými poli. Troyes, rozkošné město tvořené dřevěnými domy s doškovými střechami a možná i jednou či dvěma kamennými vilami, nechránily žádné hradby - snadná kořist pro postupující Huny. Ve městě stál důležitý kostel, ve kterém působil biskup Lupus, proslulý svou účastí na misi do postrománské Británie před dvaceti lety, a který se proslaví ještě více - v tomto případě nechvalně - v souvislosti s Attilovým příchodem. Hunské jednotky vstoupili do Troyes. Město znamenalo příliš dobrý zdroj zásob, takže kolem něj Hunové nemohli projít jen tak bez povšimnutí. Nepochybně se pustili do drancování, které podnítilo vznik legendy, jež však beznadějně mísí skutečnosti s fikcí. Přesto se často bere jako historicky pravdivá. Podle Lupova oficiálního životopisu biskup zachránil své město a jeho obyvatele tím, že se postavil proti Attilovi. Na jejich setkání měla zaznít proslulá fráze spojovaná s hunským nájezdníkem. Předpokládejme, že ke střetnutí obou mužů skutečně došlo. Nedochovaly se zprávy o tom, jak se Lupus představil, ale pravděpodobně jeho úvodní slova mohla znít takto: Jsem Lupus, člověk Boží. V tom okamžik přišel Attila s ráznou, jednoduchou odpovědí, pronesenou bezvadnou latinou: „Ego sum Attila, flagellum Dei“ - „Já jsem Attila, bič boží.“

Takto si věc samozřejmě vyložili křesťané, protože hledali vysvětlení pro Attilovy úspěchy. bylo naprosto nepředstavitelné, aby pohan mohl proti Boží vůli porazit jeho vlastní říši. Proto ať už byl pohan nebo ne, musel mít Boží podporu, a nabízí se jediné možné vysvětlení, proč ji získal: křesťanstvo nežilo v souladu s božím očekáváním, a je teď za své prohřešky trestáno. Lidová pověst vypráví o poustevníkovi, který se dostal do rukou Hunů a předpověděl ji zkázu: „Jsi bič Boží, ale pokud se Bohu zlíbí, může zlomit svůj nástroj pomsty. Pak budeš poražen, abys dosáhl poznání, že tvá moc není pozemského původu.“ Stejnou frázi užívá při popisu Hunů i Isidor Sevillský, encyklopedista z šestého a sedmého století.

Biskup Lupus byl poté zastrašován. Vzhledem k tomu, že Attila podle všeho ztělesňoval boží trest, měla by následovat pokora, a nikoli odpor. „Který smrtelník by se mohl postavit proti biči Božímu?“ Oba muži pochopili, že si mohou být vzájemně prospěšní. Attila souhlasil, že ušetří Troyes – které pro něj už stejně nemělo žádnou cenu - pod podmínkou, že ho Lupus bude doprovázet, dokud Attila nerozhodne, že už ho nebude dále potřebovat. Biskup mohl být prospěšný v potlačování náznaku odporu ve svém stádu, nebo pokud bude Attila potřebovat někdy v budoucnu vyjednávat. Dohoda, kterou spolu oba muži uzavřeli, Lupově pověsti spíše ubírá na lesku. Byl rukojmím, jak by nepochybně sám tvrdil? Nebo spíše průvodcem, raným dokladem dnešního tzv. syndromu rukojmích, kdy se oběť ve snaze chránit sebe sama podílí na zločinu?

Mezitím dorazil Anianus do Arles, kde se všemi silami snažil Aetia přesvědčit, aby vytáhl jeho městu na pomoc. Orleáns nevydrží odolávat déle než měsíc. Podle zprávy o jeho životě vytyčuje lhůtu:

„Ať se tedy naplní proroctví Ducha, že osmého dne (před) červencovými kalendami (tedy 1. 7.) krutá bestie roztrhá naše stádo na kusy naléhavě tedy žádám toho patricije, aby nám vyrazil na pomoc před prorokovaným dnem.“

Pokud se pomoc vypraví až v druhé polovině června, vše bude ztraceno. Aetius mu dal své slovo a Anianus se vydal zpět domů. Aetius nyní stanul před nepříjemným úkolem vytáhnout do boje proti lidu, který znal už od dětství, jehož vojáky najímal a s nímž v posledních patnácti letech usiloval o život v míru. Pokud se rozhodne proti nim vystoupit, bude muset najít spojence v řadách Attilových nepřátel: Vizigóty, nejsilnější ze všech barbarských skupin rozptýlených po celé Galii a tradiční nepřátele Říma.

Theodericovi samotnému nezbývalo než s Attilou bojovat. Za posledních dvacet let si zvykl i na to, že je také Aetiovým nepřítelem, a nemohl tedy doufat v pomoc žádné strany. Připravoval se tedy na obranu své země, svého lidu a hlavního města Toulouse. Ani ho nenapadlo válčit s Attilou na nepřátelské půdě Galie. Aetius to všechno věděl. Dostat Theodorica do svého tábora bude vyžadovat ohromný kus rafinované diplomacie, pro kterou získal podporu od samotného císaře Valentiniana. Muž, který se mohl s úspěchem zhostit takového úkolu, žil shodou okolností docela blízko, v Clermont-Ferrandu. Nebyl jím samozřejmě nikdo jiný než Avitus. Patricij, učenec, diplomat, budoucí císař a Theodericův přítel. Poté, co před jedenácti lety opustil státní službu, vychutnával si život bohatého aristokrata, dohlížel na Avitacum a jeho rozlehlé pozemky s borovicemi, vodopády a okouzlujícím jezerem a věnoval se zde nejenom rozkoším smyslů a ducha, ale také politickým a kulturním záležitostem. Z vlastní zkušenosti věděl, že vojsko samotné císařství neochrání. Viděl, jak se migrující barbaři usazují a postupně mění. Došel k závěru, že mír může být posílen vzděláním podle římského vzoru.

Poté, co Theoderic dovedl svůj lid po dlouhém putování do míst, kde se konečně usadili, začal se poměřovat v míře civilizovanosti, pokud ne přímo s Římem, pak tedy alespoň s jeho provinciemi. Lichotilo mu, že udržuje přátelství s mužem, kterého obdivuje dokonce i v Římě. Ze svého sídla na břehu Aydatského jezera přenesl Avitus jemnou rafinovanost k Theodericovým nevzdělaným velitelům, oděným do kožešin, a jeho městu Toulouse (v té době se jmenovalo Tolosa), vzdálenému 250 kilometrů na jihozápad. Mladí Gótové nyní studovali Aeneidu a římské právo. Avitus se dokonce nabídl, že osobně povede výchovu nejmladšího a nejnadanějšího z nich Theoderica mladšího. Ze všech římských šlechticů nemohl nikdo jiný než právě Avitus zaručit vlídné přijetím na Theodericově dvoře. Byli s vizigótským králem přátelé, byli si téměř rovni. Osud Galie, a snad i celé říše, nyní spočíval na osobních vztazích tří mužů: velitele Aetia, mírumilovného patricije Avita a barbarského krále Theoderica, který římským pohnutkám nedůvěřoval, i když obdivoval římskou kulturu. Dav dyn po Anianově odjezdu už seděl Aetius v Avitově domě a líčil mu svou záležitost. Představuji si je oba v knihovně plné svitků s výhledem na borovice, horké lázně a okolní hory. Nebyl to jednoduchý případ, protože Aetius chtěl po Avitovi, aby využil svých přátelských vztahů s Theodericem a přesvědčil ho o nutnosti války. Attila nebyl Jako Theoderic. Bylo by ztrátou času přemýšlet nad dohodami, mírem a postupným vzděláváním. K tomu, co na setkání obou mužů zaznělo, nám poskytuje vodítko Sidoniova skladba. To nejpodstatnější mohlo vypadat asi takto: „Avite, nevnímej jako nějakou novou poctu, že se na tebe obracím se žádostí: Na tvůj rozkaz se nepřátelé přiklánějí k míru, a pokud má být válka, ty ji dokážeš vyvolat. Díky tobě zůstávají Gótové na svém území a kvůli tobě zaútočí. Přiměj je, aby tak učinili.“

A Avitus vyrazil k Theodericovi s naléhavou žádostí od samotného císaře Valentiniana, jejíž obsah zprostředkuje Jordanes zvučnými slovy, která, jak se můžeme domnívat, doručil Avitus osobně:

„Nejstatečnější z národů, bylo by od vás moudré spojit se proti římskému utiskovateli, který si přeje podmanit celý svět, který nepotřebuje pro válku příčiny, ale myslí si, že cokoli udělá, je správné. Uchvátí cokoli, na co dosáhne, je domýšlivý, pohrdá lidskými i Božími zákony, vystupuje jako nepřítel veškerenstva. Vskutku ten, kdo je nepřítelem všech, si zaslouží takovou nenávist. Žádám vás, abyste si vryli do paměti, co je vám už zřejmé: že Hunové nevyhrávají ve válečných bitvách, jejichž výsledek závisí na úsilí nás všech, ale mnohem podleji, lstí a podvodem. Aniž bychom se slovem zmínili o nás, umožní vám vaše hrdost, aby takové počínání zůstalo nepotrestáno? Vy a vaše mocná armáda, věnujte pozornost tomuto nebezpečí a spojte své ruce s našimi.“

Theodoricus reagoval jako hrdina, svou odpověď přednesl Avitovi v přítomnosti svých velitelů:

„Římané, dostanete, oč žádáte. Učinili jste z Attily i našeho nepřítele. budeme ho pronásledovat, kamkoli bude třeba, a jakkoli nadutý může být po tolika rozličných vítězstvích nad mocnými národy, Gótové vědí, jak se vypořádat s tímto zpupným lidem. Žádnou válku nenazýváme břemenem, pokud má dobrý důvod, protože ten, na koho se usmívá vznešenost, se žádného zla nezalekne.“

A tak diplomacie a osobní kouzlo dokázaly vytvořit to, čeho by nikdy nebylo možné dosáhnout žádnou válkou: sílu, která se mohla postavit největší barbarské armádě, jaká kdy ohrožovala říši. „Budou tomu vůbec moci uvěřit budoucí národy a lidé?“ vyjádřil se později Avitův zeť Sidonius, ochotně stavící úspěchy vyjednávání nad hrubou sílu. „Dopisy jediného Římana dokázaly odrazit barbarský útok.“ Za svá hrdinská slova se Theoderic dočakl okamžité odměny: „Šlechta zajásala a lid ho ochotně následoval“ - už nejen na obranu, ale vstříc Attilovi s cílem zastavit jeho tažení, s Theodericem v čele nesmírného davu a s jeho dvěma syny Thorismundem a Theodericem mladším po otcově boku, zatímco zbylí čtyři princové zůstali doma, aby chránili domácí hranici. „Jaký šťastný šik,“ komentuje Jordanes, který byl sám Gót. „Sladké přátelství, v němž se dočkal pomoci a útěchy od těch. které si vybral, aby společně čelili nebezpečí.“ Ani Aetius neztrácel čas. Rozeslal posly do každého většího města a ke každému barbarskému klanu, který v Galii našel svůj nový domov. Rostoucí hrozba útoku Attilových Hunů mu zajistila nové spojence: Šváby z Bayeux, Coutances a Clermontu, Franky z Rennes, Sarmaty z Poitiers a Autunu, Sasy, Liticiany, Burgunďany a další méně známé klany, dokonce i část divokých Bagaudů z Bretaňska. Řada z nich měla své vlastní informace o Attilově postupu od putujících kupců, některé měly v Attilově armádě přátele a příbuzné. Zvěsti se šířily na všechny strany - takže nebylo pro Aetia velkým překvapením, když se doslechl, že Sangibanus nabídl Attilovi pomoc při nadcházejícím obléhání Orleánsu.

Když se římské a barbarské armády spojily na neznámém místě, o němž prameny mlčí, vyrazily s Huny o závod k Orleánsu. Dostihy vyhrál těsně Aetius, možná o den, ale nejspíš o několik dní, během nichž stačil zatlačit nerozhodného alanského velitele Sangibana zpět a zároveň „provést v okolí města velké pozemní práce“. Podle některých je Hunové předběhli, což sice není pravděpodobné, ale vznikl tak alespoň velký příběh pokračujícího Anianova dramatu, který už byl ze své zběsilé cesty do Arles zpátky ve městě. S Huny těsně před samotnými branami a s vlastními lidmi ponořenými do modliteb (jedná se samozřejmě o křesťanský pramen) vysílá Anianus dvakrát na hradby věrného sluhu, aby se podíval, jestli už nepřichází pomoc. Muž se pokaždé vrátí s pokrčenými rameny. Anianus pak vyšle posla k Aetiovi: „Jdi a pověz svému synu Aetiovi, že pokud nedorazí dnes, dorazí už příliš pozdě.“ Anianus začíná pochybovat o sobě a o své víře. Pak se však rozpoutá blahodárná bouře, která přináší Orleánsu třídenní úlevu. Znovu se vyjasňuje a s tím se blíží skutečný konec. Město se pomalu připravuje na kapitulaci. Attila dostává od obránců vzkaz, v němž se chtějí domluvit na podmínkách. Podmínkách? Žádné podmínky, prohlašuje a posílá vyděšené posly zpět. Brány se otevírají a Hunové už vstupují dovnitř, když se náhle ozve výkřik z cimbuří. Obláček prachu v dálce, ne větší než mužská ruka, připomínající blížící se úlevu od sucha v biblickém Eliášovi - to římská jízda s vlajícími standardami s vyobrazením orla tryskem přijíždí k městu. „Boží pomoc!“ volá biskup a dav opakuje po něm: „Boží pomoc!“ Obránci znovu obsazují most, břehy řeky už jsou zbavené nepřátel a nájezdníci se stahují ulicí za ulicí. Attila nakonec dává signál k ústupu. Spása přišla samozřejmě ve stejný den - zaznamenaný jako 14. červen - který Anianus označil Aetiovi jako poslední možný. [Ve skutečnosti vii kal. julii znamenalo 1. července mínus osm dní, tj. 23. červen.].

Pozn.:
V době popisovaných událostí platil v římském impériu Juliánský kalendář, který v roce 45 př. Kr. nechal zavést Julius Caesar. Ten sice vylepšoval starořímský kalendář z doby republiky a snažil se o vyrovnání s tropickým rokem, jehož délku alexandrijští učenci spočítali na 365,25 dne. Vyrovnání probíhalo každé čtyři roky jedním přestupným dnem. Problém ale byl v tom, že tropický rok trvá 365,2422 dne, což znamenalo, že se juliánská kalendář oproti realitě zpozdil o jeden den za 128 let. Juliánský kalendář se v Evropě užíval až do roku 1582, kdy jej nechal papež Řehoř XIII. reformovat do dnešní podoby Gregoriánského kalendáře. Události před rokem 1582 tak někdy může být problém správně časově zařadit, aby odpovídali našemu dnešnímu kalendáři. O velké zemi, Rusku, ani nemluvě. Zde byl Juliánská kalendář používán ještě v průběhu První světové války. Velká říjnová socialistická revoluce, tak paradoxně nebyla v říjnu, ale podle Gregoriánského kalendáře až v listopadu).

Takováhle v podstatě beznadějná příhoda se šťastným koncem se hodí pro křesťanskou propagandu, a historici ji proto nemají příliš v lásce. Ale může v ní být zrnko pravdy, protože zmínku o ní najdeme i u současníka Sidonia. V dopise Anianovu nástupci Prosperovi kolem roku 478 se Sidonius zmiňuje o svém slibu, který dal biskupovi, že napíše „celý příběh o obléhání a útoku na Orleáns, kdy město bylo napadeno a jeho obrana prolomena, ale přesto nikdy neskončilo v troskách“ . Ať už se Hunům podařilo zdolat hradby ve chvíli, kdy se na obzoru objevil Aetius a Theoderic, nebo ne, nemůže být pochyb o tom, že jejich příjezd město zachránil. Událost od té doby připomínaly městské modlitby déle než tisíc let a ostatky svatého Agnana byly uctívány až do roku 1562, kdy je spálili hugenoti, a obrátili tak zápal měšťanů k ještě slavnější svaté, Johance z Arku, která Orleáns zachránila před obléháním(?) Angličanů v předešlém století. Na tom zda Attila město skutečně dobyl, nebo ne, vlastně až tolik nezáleželo. Od svých zvědů věděl o nově vytvořeném městském opevnění a o blížících se posilách. Nebylo možno obejít Aetia a Góty; vyhlídky na snadné vítězství nad Orleánsem s vyztuženou obranou vzaly za své. Nakonec se nedočkal pomoci ani od Sangibana, a tak mu nezbylo než takticky ustoupit z lesů kolem Loiry do otevřené krajiny, kde mohl bojovat podle vlastních pravidel.


BITVA „NÁRODŮ“ NA KATALAUNSKÝCH (MAURICKÝCH ) POLÍCH
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hunové (Ostrogóti, Alamani, Gepidové, Rugiové, Skirové, Durynskové…atd.)
Velitelé: Attila, Valamir, Ardaric, Berik
Počty: cca 30.000 – 50.000 mužů

Římané (Frankové, Vizigóti, Švábové, Coutances, Sarmati, Sasové, Burgunďané, Bagaudové…atd.)
Velitelé: Flavius Aetius, Merovech, Theodorich I., Gondioc, Sangiban
Počty: cca 30.000 – 50.000 mužů
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obrázek

O týden později a 160 kilometrů dále se přiblížili Hunové znovu k Troyes: vozy se pohybovaly po prašných cestách, zatímco pěšáci se rozprostřeli v otevřené krajině, a mezi tím vším volně projížděli jízdní lukostřelci. A na záda jim dýchala Aetiova bojechtivá armáda, čekající na příhodný okamžik. Blížilo se zúčtování. Místo pro rozhodující bitvu nejspíš určil střet dvou skupin jezdců, prořímských Franků s prohunskými Gepidy, kteří vedli ústupovou cestu. Obě bandy se setkaly a pustily se do šarvátky pravděpodobně poblíž vesnice Châtres, jejíž jméno mohlo pocházet z latinského castra, tábor. Châtresleží na Katalaunských polích s největším městem Châlons - latinsky Duro-Catalaunum („Trvalé místi Katalaunů“). Nadcházející střet proto pozdější historikové často nazývají bitvou u Châlons. Châlons však ve skutečnosti leží asi o 50 kilometrů dále na sever. Latinské prameny bližší době, o níž vyprávíme, hovoří o bitvě u Tricassis (Troyes), městu vzdálenému 25 kilometrů na jih, a tvrdí, že byla svedena blízko místa, jehož název zněl Mauriacum (psaná podoba se různí), dnešním Méry-sur-Seine, pouhé 3 kilometry od Châtres.

Nastal čas se rozhodnout. Attila byl zatlačen do defenzívy a jeho armáda umdlévala. Co bylo lepší: riskovat vše v otevřeném střetu, nebo pokračovat v ústupu a pustit se do boje až druhého dne. Žádný další den ale možná vůbec nepřijde. Každá armáda, která ustupuje přes nepřátelské území, připomíná nemocné stádo, snadnou kořist. Navíc další útěk, i kdyby byl možný, se neslučoval se životem bojovníka, a žádný velitel by si v takovém případě nedokázal udržet mezi svými muži autoritu. Byl snad právě tohle předpovídaný okamžik pádu národa, z něhož vzejde jako nový vůdce mladý Ernak? Ať se vyjádří šamani. Dobytek byl zabit, vnitřnosti prozkoumány, kosti rozdrceny, proužky z kanoucí krve analyzovány - a pohroma předpovězena. Vedle špatných měli šamani ale i pár dobrých zpráv. Zemře jeden z nepřátelských velitelů. A v Attilových očích existoval jen jeden skutečný velitel, na kterém záleželo: jeho starý přítel a nyní nový protivník Aetius. Takže Aetius zahyne. To bylo dobré, protože „Attila si Aetiovu smrt tak přál, že byl ochoten ze ni zaplatit i vlastním životem, neboť Aetus se postavil do cesty jeho plánům“ . Ale jak by mohl Aetius zemřít, pokud se Attila bitvě vyhne? Attilu doprovázel početný zástup nepříliš spolehlivých jednotek z podrobených kmenů a těžkopádné, nepostradatelné vozy se zásobami. Zároveň však měl k dispozici také elitní zbraň Hunů, své jízdní lukostřelce. Pokud udeří rychle, pokud možno v co nejpozdější denní dobu, příchod noci mu umožní přeskupit jednotky a pokračovat v boji další den.

Bylo kolem 21. června, tři hodiny odpoledne. Bojištěm se měla stát otevřená planina u Méry, která se dále na východ a na sever začíná mírně vlnit. Hunové si museli dát pozor, aby je nepřítel nezatlačil příliš doleva, kde by se chytili do pasti tvořené trojúhelníkem vod v místech, kde se sbíhají Aube a Seine. Budou bojovat jako Gótové u Adrianopole s obrannou hradbou vozů, jež zároveň poslouží jako zásobovací stanice, a s jízdními lukostřelci, kteří budou vypouštět své krupobití šípů na těžce obrněné protivníky. Hunové se otočili zády k řece a stanuli čelem k pronásledujícím římským vojskům, jež se právě rozvíjela po planině. Attila se postavil doprostřed, jeho hlavní spojenci - Valamir se svými Ostrogóty a Ardaric s Gepidy - po levici a pravici a desítka dalších kmenů se seřadila za nimi. Všichni čekali na Attilův povel.

Na římské straně obsadil Aetius se svými vojáky jedno křídlo, Theoderic a jeho Vizigóti druhé a uprostřed zůstal nespolehlivý Sangibanus. Přes mírně zvlněný terén na sebe budou obě strany výborně vidět, a mít tak neustále dokonalý přehled o protivníkově taktice. Attila doufá, že jeho střelci prolomí římský střed; Aetius zase spoléhá na to, že obě silná křídla proniknou za záda Attilových střelců a odříznou je od zásobovacích vozů. Nedaleko se pláň zdvihala do jedné ze svých mírných vln, která nabízela terénní výhodu. Attila si ji však nevšiml dostatečně rychle. Když ji zpozoroval a dal rozkaz jízdě, aby ji obsadila, Aetius už byl připravený. Stál, možná náhodou, možná i důvtipným plánováním, blíže. Vizigótská jízda, jíž velel Theodericův nejstarší syn Thorismund, dosáhla vrcholku jako první, a přinutila Huny k chvatnému ústupu z níže položených svahů. První kolo pro Aetia. Nezbývalo nic jiného než čelní útok. Attila přeskupil jednotky a pronesl ke svým vojákům krátkou řeč (samozřejmě hunsky), kterou uvádí Gót Jordanes latinsky, jako jednalo o doslovný překlad. Je v pořádku dovozovat, že král něco pronesl, a jeho slova se možná skutečně uchovala a našla si cestu do lidové slovesnosti, ale Jordanes psal o století později, kdy už byli Hunové dávno pryč, takže nechávám pouze na úsudku každého, co Attila skutečně mohl pronést. Následující řádky zachycují to nejpodstatnější:

„Považoval bych za pošetilé - ba přímo omezené - abych vás, kteří jste si podrobili tolik národů, pobízel jako král slovy. Čemu jinému jste zvyklí než boji? A co je pro statečného muže sladší než pomsta? Hleďte s opovržením na tento svazek nesourodých ras. Jak se rovnají do řad se zvednutými štíty, zocelení ne ranami, ale sotva prachem bitvy. Tak tedy do boje! Ať vás ovládne odvaha a rozběsní vaši zuřivost! Předveďte nyní svou zdatnost, Hunové, co dokážete se zbraní. Proč by jinak Nebe umožnilo tolikrát zvítězit, když ne proto, aby je připravilo na potěšení z téhle bitvy. Kdo jiný ukázal našim předkům cestu přes Maeotské bažiny, kdo jiný nechal ozbrojené muže podlehnout těm, kteří jsou dosud beze zbraně? Vrhnu první oštěp. Pokud někdo zůstane stranou, když Attila bojuje, je předem mrtvý.“

Tahle řeč samozřejmě nemůže být pravá. Jordanes chtěl zachytit něco z toho bojového ducha tváří v tvář smrti, který prostupuje muže už od úsvitů věků. A průběh bitvy samotné? Jordanes se zhostí úkolu s použitím velkých frází, které nám evokují popisy jiných bitev v řadě jazyků. V překladu dokonce sklouzává k volnému verši:

Srazili se zbraněmi v zápalu boje, rozbouření, strašliví, nelítostní, boj, kterému se nevyrovná žádná z dávných bitev. Jaké činy se udály! Hrdinové, kteří přišli o ten zázrak, nemohou doufat, že něco podobného kdy uvidí. Několik detailů, které v sobě skrývaly zrnko pravdy, přežilo dlouhou cestu časem v lidové paměti. Planinu zalil proud, „pokud můžeme věřit našim starcům“, krve, takže vyprahlí bojovníci tišili svou žízeň krví z vlastních ran. Starý Theoderic byl stržen z koně a zmizel ve změti bojujících těl, kde ho ušlapali k smrti jeho vlastní Vizigóti nebo (jak tvrdí jiní) ho proklálo kopí ostrogótského bojovníka Andaga. Pomalu se snášel soumrak, blížil se večer možná nejdelšího dne v roce. Taktika intenzivní hunské střelby neoslabila dostatečně římskou a vizigótskou linii, která namísto toho vyrazila kupředu, prolomila formaci hunské jízdy a klestila si cestu k zadním řadám, chránícím vozy. Attila, obklopený svými osobními strážci, se stáhl přes tažná lana do kruhu vozů, které v týle tvořily pojízdnou pevnost. Těsně za ním pronikl mezerou Thorismund, jenž ztratil v šeru orientaci a myslel si, že se vrátil ke svým vlastním vozům, než ho úder do hlavy srazil z koně. Zahynul by stejně jako jeho otec, kdyby se nepodařilo jednomu z jeho mužů odvléct ho do bezpečí.
S přicházející nocí chaos bitvy utichal. Vojáci se setkávali se svými druhy a usazovali se v roztroušených táborech.

"A střetli se čelem v bitvě, a byla to bitva litá, zmatená, krvavá a úporná. Jí rovné do té doby neznala celá minulost. Vypráví se o takových činech, které se v ní odehrály, že nemohl ve svém životě spatřit nic pozoruhodnějšího ten, komu nebyl dopřán pohled na tento div. Lze-li věřit vyprávění starců, pak se říčka, tekoucí podél té pláně nízkým korytem, rozlila z břehů naplněná krví z ran mrtvých bojovníků...A ti, kteří byli díky svým zraněním žízniví a vyprahlí, nabírali vodu smíšenou s krví. Řízením smutného osudu byli tak nuceni pít krev, o které tušili, že ji sami prolili"
(Zdroje: Jordanes, Getica 207).

"A tu se Visigóti oddělí od Alanů, napadnou Huny a málem by zabili samotného Attilu, kdyby prozíravě neprchl a neuzavřel se i se svými muži do ohrady tábora, jenž byl obehnán vozy. Třebaže to bylo opevnění chatrné, přece v něm hledali záchranu ti, jimž před krátkou dobou nemohl odolat žádný zděný val."
(Zdroje: Jordanes, Getica 210)

Noc musela být docela příznivá: kdyby pršelo, Jordanes by se o tom jistě zmínil. Takže si představte klidnou letní noc, ztemnělou mraky na obloze, do toho přízračné obrysy postav, frkání koní, řinčení a skřípání brnění, nářek raněných. Muži na koních i pěšky hledali své druhy, neschopní rozeznat spojence od nepřítele až do okamžiku, kdy ho uslyšeli promluvit. Aetius sám byl ztracen někde mezi Huny, aniž by ho poznali, dokud ho jeho kůň, klopýtající bojištěm přes mrtvá těla, nedonesl do bezpečí gótského tábora za hradby ze štítů, kde mohl ulehnout aspoň na pár zbývajících hodin této krátké letní noci ke spánku. Následující den po bitvě byl suchý, šedivý a zamračený. Pokud tomu tak skutečně bylo, představte si zbylé Římany, jak hledí přes své štíty na scénu žalostné bezútěšnosti - všude rozsetá těla, pasoucí se koně bez jezdců, Hunové ukrytí v tichosti za svými vozy, koryto řeky Aube lemovanou řadou stromů za holou plání, běžící vstříc šedivému úsvitu.

"Když druhého dne na úsvitu viděli, že pláně jsou pokryté hromadami mrtvol a že se Hunové neodvažují vyrazit, domnívali se, že vítězství je jejich, neboť věděli, že se Attila vyhýbá boji jen tehdy, je-li zničen velkou porážkou. I když však byl poražen, nepočínal si pokorně, ale řinčel zbraněmi, troubil na polnice a hrozil výpadem. Jako lev, který byl zasažen loveckými šípy, obchází kolem vchodu jeskyně a neodváží se sice zaútočit, ale ani nepřestává děsit své okolí řevem, tak i nejbojovnější král, ačkoli byl uzavřen v táboře, znepokojoval své přemožitele..."
(Zdroje: Jordanes, Getica 212)
Pat - s výhodou pro Římany, kteří byli ve své vlastní zemi, mohli se nechat zásobovat a držet zde Huny tak dlouho, dokud je nevyžene hlad. To by zabralo nějaký čas. Attila neprojevil žádnou známku toho, že by se hodlal vzdát, což podnítilo Jordanese k sepsání homérovského obrazu: „Byl jako lev zasažený oštěpy lovců, který chodí sem a tam před vchodem do svého doupěte a netroufá si vylézt ven, ale zároveň nepřestává děsit okolí svým řevem. A stejně i tento bojovný král zahnaný do úzkých vzbuzuje hrůzu u svých přemožitelů.“ Římané a Gótové se přeskupili, přiblížili a zahájili obléhání, přičemž vytrvalou střelbou bránili Hunům vystrčit hlavu. Attila viděl před sebou pravděpodobný konec. Jeho šamani předpověděli smrt velitele, nemuselo však jít nakonec o Aetia, ale o Attilu samotného. Připravil se oběťmi na hrdinskou smrt, jakoby měl vstoupit do hunské obdoby Valhala, příbytku zabitých bojovníků. Přikázal zhotovit pohřební hranici ze sedel - mimochodem náznak, že Hunové používali dřevěná sedla v mongolském stylu, nikoli kožená - aby byla k dispozici, až Římané zahájí rozhodující útok. Nikdo ho nedostanou živého, nikdy jim nedá možnost ho zabít nebo ho vidět zraněného umírat.
"...říká se, že král, který si zachoval i v tomto postavení hrdost, dal vystavět hranici z jezdeckých sedel a chtěl se vrhnout do plamenů, kdyby do tábora vtrhli nepřátelé, aby nikdo nejásal nad jeho smrtelnou ranou, nebo aby on sám, pán nad tak velkými národy, neupadl živý do rukou nepřátel"
(Zdroje: Jordanes, Getica 213).

Mezitím zaražení Vizigóti nikde neviděli svého krále, aby se postavil do čela útočníků právě v okamžiku, kdy se vítězství zdá být na dosah ruky. Vydali se ho hledat, až na jeho tělo narazili v hromadě jiných mrtvol. V průběhu dalšího obléhání vyzvedli svého padlého krále na nosítka a v čele s Thorismundem a jeho bratrem ho odnesli z bojiště, kde mu zajistili válečný pohřeb doprovázený rituálním bědováním - nelibozvučnými nářky, jak se o nich vyjadřuje Jordanes. Zdá se, že své pomalé procesí uspořádali přímo před zraky Hunů, aby demonstrovali svou hrdost na padlého vládce. „Byla to skutečně smrt, ale Hunové se stali svědky toho, že to byla smrt slavná.“

Jordanes tvrdí, že v průběhu dvoudenních bojů zemřelo 165.000 mužů, dalších 15.000 pak ve fransko-gepidské šarvátce o den dříve: celkem tedy 180.000 mrtvých. To je absurdní údaj v dobách, kdy se populace měst počítala na pár tisíc. Venkov nemohl dodávat dostatek jídla, aby uživil tak ohromné množství lidí. Nikdo se nedozví, kolik bojovníků zde skutečně zahynulo, ale i kdyby ztráty představovaly jen desetinu z Jordanesova počtu, byly by obrovské. Z armád, z nichž každá mohla čítat 30.000-50.000 mužů, nepřežila snad třetina: odhadem nějakých 15.000, a mezi nimi, jak šamani předpověděli, i jeden z velitelů, i když hlavní aktéři Aetius a Attila zůstali ušetřeni k zítřejšímu boji.

Thorismund to chtěl nyní s Huny definitivně skoncovat. Ale staršímu a uvážlivému Aetiovi se už hlavě rodil dlouhodobější plán. Aby ho mohl realizovat, potřeboval nejdříve provést něco šokujícího. Rozhodl se, že Huny nechá jít. Vyžaduje určité úsilí a odvážnější logiku, abychom pochopili proč. Vizigóti patřili k tradičním římským nepřátelům, kteří přistoupili na spojenectví jen tváří v tvář velkému nebezpečí, jež ztělesňoval Attila. Pokud by byl nyní Attila přemožen a Řím by se ho jednou provždy zbavil, Vizigóti by zůstali v poměrně silné pozici a stali by se stejně významnou hrozbou, jakou před nimi představovali Hunové - vlastně ještě větší, protože Aetius už znal Huny dlouho, a domníval se, že by s nimi dokázal znovu vyjednávat. Vizigóty znal také, ale nevěřil jim, ať už Avitus prohlašoval o jejich touze stát se součástí civilizovaného světa cokoli. Aetius šel v úvahách ještě dále. Měl už své zkušenosti a byl si jistý, že Vizigóti zůstanou hrozbou i do budoucna. A tak stejně jako kdykoli v minulosti bude i nadále potřebovat pomoc Hunů, aby je udržel v patřičných mezích. Bude lepší zachovat raději vratkou rovnováhu sil než riskovat naprosté zhroucení později. Attila žádal půlku říše, Vizigóti by mohli chtít celou.
Obrázek

Nic z toho samozřejmě nemohl Thorismundovi prozradit. Připomněl proto vizigótskému princi jeho bratry, kteří zůstali doma. Až se dozví o otcově smrti, kdo ví, jaké spory o nástupnictví vypuknou, pokud nejstarší Thorismund nebude poblíž, aby mohl prohlásit svůj nárok na trůn. Bude pro něj lepší, když teď potlačí svůj hněv, zprostí se svého závazku vůči Římanům a vrátí se domů, aby si zajistil nástupnictví. Nemusí se bát - Aetiova armáda už se o Huny postará. S podobnými argumenty se obrátili na své francké spojence. Zbylí Hunové brzy vyrazí, buď se probijí Ardenami, nebo je obejdou, čímž si zajistí dobrou pozici pro rozšíření své moci nad celou oblastí. Frankové musí být dost silní, aby je odrazili. Ve svém vlastním zájmu by měli vyrazit na cestu domů. Oba tábory souhlasily. A tak k velkému překvapení Hunů déšť šípů ustal, Vizigóti se obrátili na jihozápad a vydali se na svou 350 kilometrů dlouhou cestu zpátky do Toulouse, Frankové vyrazili směrem k Belgii a na bojišti se rozhostilo ticho. Attilovi vojáci ve svém vozovém táboře udiveně přemýšleli, co to znamená. Znali podobné ústupy, vždyť jejich střelci se uchýlili ke stejné taktice za posledních sto let nesčetněkrát. Muselo jít o léčku. Zůstali proto na místě. „Když ale po odchodu nepřítele ticho neustávalo, duch mocného krále pookřál vidinou vítězství a jeho mysl se znovu upnula ke starým proroctvím jeho osudu.“ Jeden velitel zemřel, takže on, Attila, měl zůstat naživu. Nemělo ale smysl pokračovat v boji. Hunové získali volnou cestu, jejich vozy začali odjíždět, a po cestách kolem Troyes putovalo invazní vojsko směrem k Mosele, poté k Rýnu a nakonec až do vzdáleného Maďarska.

Je docela možné, že se Attilova ústupu zúčastnil i Lupus. Po celou tu dobu byl rukojmím a průvodcem hunského krále, ať už dobrovolně nebo z donucení. Nejspíš pro záchranu svého života a ohroženého města radil Attilovi i na bitevním poli. Teď, když už měli všechno za sebou, vybíral nejvhodnější cestu k ústupu, aby dostal zdecimované huny co nejrychleji a co nejdále od Troyes. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak jeho úkol byl úspěšně splněn, byť ne právě k Lupově prospěchu, jak ukazuje jeho další osud (když připustíme, že vylíčení jeho života v sobě obsahuje zrnko pravdy). Poté, co se Hunové dostali bezpečně zpět k Rýnu, Attila dodržel, co slíbil, a propustil ho domů, kde na něj čekalo velmi chladné přijetí.

„Od svých vlastních lidí se dočkal jen odmítnutí za všechny výhody, které jim svými skutky zajistil. Namísto toho, aby ho občané vítali, jak by si zasloužil za to, že je ochránil nejen před ztrátou živobytí, ale i samotných životů, když ho viděli doprovázet Attilu k Rýnu, odmítli mu poslušnost a obrátili proti němu svůj vzdor, jako by byl s Attilou zajedno. Svatý muž se proto stáhl do Mont Lassoiru poblíž Châtillon-sur-Seine.“

Po ukončení pokání se vrátil do Troyes, kde žil dalších 25 let a umřel v odpuštění, slavný a velmi vážený, a řádným způsobem kanonizovaný jako svatý Lupus. Jeho jméno připomínají názvy desítek měst, kopců a kostelů po celé Francii. Galie byla zachráněna. A Attila přežil, aby se jednoho dne v blízké budoucnosti znovu připravil k boji.


ZÁVĚR
V médiích i literatuře je často bitva na Kataulanských polích hodnocena jako milník, který zastavil další vpády nomádských Hunů v jejích nájezdech po celé Evropě. „Bič Boží“ Attila byl poražen. Ovšem to není tak plná pravda. Aetius jej z výše popsaných důvodů nechal jít, přestože měl na dosah jejich téměř úplnou porážku. Hunové byli tedy poraženi, utrpěli nemalé ztráty, ale ty byly prakticky totožné s těmi, které utrpěli Římané a jejich spojenci. O nějakém rozdrcení Hunů se nedá tedy rozhodně mluvit. Ostatně již v září 451 podnikla menší skupina Hunů spíše demonstrativní nájezd do římské Ilyrie, kterou zpustošili. Smyslem této akce bylo vyslat varovný signál východořímskému císaři Markianovi, aby věděl, co jej čeká a nemine, až Attila znovu postaví velké vojsko. Nebojácný císař, který odmítl platit tribut uzavřený jeho předchůdcem, se osobně postavil do čela vojska. Bohužel bližší podrobnosti o této zářijové události nevíme. Císařský dvůr se pouze spokojil s prohlášením, že je s výsledkem „potěšen“, což samozřejmě může v politické hantýrce znamenat výhru, ale také prohru.

Dalším důkazem o nezlomené síle Hunů bylo jejich tažení do severní Itálie v následujícím roce 452. Hunové dobyli Emonu (Lublaň ve Slovinsku) a následně vpadli do severní Itálie. Výčet měst, kterých se barbaři zmocnili, je dlouhý, a nebudu jej zde celý vypisovat. Jen snad pro zajímavost, jako první padla jejich útoku za oběť Aquileia, která byla tři měsíce v obležení. Hunové ke zdolání obrany města použili i četné obléhací stroje. Jak vidno, zvládli nakonec i tuto techniku boje.

Nakonec Hunové další svůj postup na jih zastavují z nedostatku potravin a po epidemiích bahenní zimnice a zřejmě i moru, které trápí jejich tábory. K tomu se ještě přidala hrozba římského vojska pod Aetiovým velením, jehož početní stavy doplnil i východořímský císař Marcian. Obě vojska se setkávají na řece Mincius (Mincio), kde Attila s římskými vyjednávači, v jejichž řadách je i papež Leon I., uzavírá dohodu, podle které upustí od dalších tažení. Hunové si mohou ponechat kořist získanou v severní Itálii, ale mají propustit zajatce. Attila souhlasí, ale nakonec propouští pouze římské vojáky. Civilisty si odvádí do otroctví.

Další vojenská výprava se měla uskutečnit v roce 453. Uprostřed válečných příprav, jejimž terčem se měla stát Východořímská říše, ale Attila náhle na své vlastní svatbě umírá. Teprve teď si mohla celá Evropa oddychnout. „Bič Boží“ byl mrtev. Po jeho smrti se Hunská říše začala za jeho synů rychle rozpadat. Poslední větší vpád do římského světa se uskutečnil v roce 467, kdy se Attilův syn Dengizich pokouší na Konstantinopoli vymoci placení tributu vpádem do Moesie a Thrákie. O dva roky později ale umírá.



Zdroje
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková - Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Marcellinus Ammianus – Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
• Černej a kolektiv – Dějiny evropské civilizace – Praha, Litomyšl – 1997
• Hans-Christian Huf - Sfinga, záhady historie I. – Praha 1997
• Gibbon Edward – Úpadek a pád římské říše – Praha 1983
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967
• Taylor A. – Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• Ďjakov, Kovaljov – Dějiny Starověku – Praha 1963
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Gárdonyi G. – Ve stínu hunské slávy – Praha 1963
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Čapek, Pátek - Světové dějiny I. – Praha 1992

http://madamepickwickartblog.com/2010/0 ... o-clothes/
http://www.johnpratt.com/items/docs/lds ... ewton.html
http://www.allempires.com/forum/forum_p ... ?TID=13013
http://milasko.blog.cz/0804/mapa-3-huns ... 5-stol-n-l
http://www.awesomestories.com/assets/attila-in-gaul
http://www.geocities.ws/reginheim/battles.html
http://hismap.wz.cz/asie.php
http://www.gjp.cz/kovar/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.starovek.cz
www.slovane.cz
www.cojeco.cz
www.valka.cz
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“