Dějiny pozdní antiky v letech 370–374

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny pozdní antiky v letech 370–374

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny pozdní antiky v letech 370 – 374

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky: kacermiroslav



Rok 370
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Vpád Sasů a Franků
Velký počet Sasů a sálských Franků napadl římské území v deltě řek Rýna a Waalu; první nápor sice zadržel comes Nannienus, ale protože měl málo vojáků, bylo jasné, že nemůže tlaku barbarů dlouho odolávat. Na pomoc mu proto vytáhl generál pěchoty (magister peditum) Severus, který útočníky definitivně zpacifikoval a přinutil je uzavřít mír. Když se však již v poklidu vraceli do svých domovů, napadl je ze zálohy a do jednoho pobil.
Obrázek
Zlatý Solid císaře Valentinina I.

Burgundové válčí s Alamany
Císař Valentinianus I. [1] se snaží porazit alamanské Bucinobanty krále Macriana, a proto vešel do spojenectví s jejich úhlavními nepřáteli Burgundy, s nimiž měli spory o hranice a solné doly. A opravdu Burgundové jako jeho spojenci vyrazili do boje, postoupili na horní Rýn, vytlačili Alamany z oblasti mezi Taunusem a Neckarem a podle dohody na břehu řeky čekali, až se k nim připojí římská armáda. Protože však žádný Říman nedorazil, poručili burgundští náčelníci povraždit všechny zajatce a vrátit se domů. V tento příhodný okamžik zaútočil na otřesené raetijské Alamany generál jezdectva Theodosius, porazil je a mnoho jich pobil. Váleční zajatci byli usídleni v Itálii kolem řeky Pádu s povinností tributariů obdělávat půdu.

Pozn.:
Macrian (Makrian, lat. Macrianus) – byl králem alemanského kmene Bucinobantesů sídlícího kolem Mohuče a bratrem Hariobauda. Podle historika A.Marcellinuse byl Macrian v roce 359 přítomen jednání s císařem Juliusem Apostatou spolu s dalšími alamanskými králi (Hariobaud, Urius, Ursicinus, Vadomar a Vestralp). Snažil se sjednotit jednotlivé alamanské kmeny a podnítit v nich boj proti Římu. Jeho snaha ale nebyla všemi Alamany přijata. Tím byl vytvořen prostor ke vzniku nepokojů. Císař Valentinianus I. se je rozhodl vyřešit sesazením Macriana („turbarum rex artifex“). S pomocí přeběhlíků se mu Macriana podařilo zajmout a uvěznit. Na jeho místo byl císařem dosazen Fraomar, kterého ale kmen odmítl přijmout. Císař byl nakonec nucen v roce 371 Macriana propustit, pokud nechtěl riskovat otevřenou válku. Nicméně podařilo se mu krále donutit přijmout spojenectví s Římem namířené proti Frankům. Od této doby byl kmen Bucinobantesů foederatem Římské říše. Macrinus během kampaně proti Frankům umírá (371), když byl přepaden se svým doprovodem ze zálohy.

Politické procesy v Římě
Císař Valentinianus a jeho panonští rádci se snaží terorem potlačit senátorskou aristokratickou opozici. Z jejich popudu proto vedl římský prefekt pro zásobování a vikarius Flavius Maximinus v letech 368 – 371 politické procesy a byl císařem ještě nabádán „k přemrštěné ráznosti“ – lidé byli obviňováni z magie, travičství, cizoložství, krutě mučeni a přísně trestáni, většinou smrtí.

Prohlášení císaře k náboženské otázce
Nábožensky tolerantní císař prohlásil, že žádný kult, který vyznávali jeho předkové, nepokládá za zločinný.

Pozn:
Tolerantní císařův přístup k náboženské otázce nám například podává pilný historik Ammianus Marcellinus:
"Jeho vláda proslula tou umírněností, že mezi rozličnými náboženstvími zůstal nestranný, aniž koho zneklidnil nebo nařídil, aby se to, či ono uctívalo. Rovněž nenutil své poddané výhružnými zákazy přiklánět se pokorně k tomu, co on sám určil, nýbrž zanechal jednotlivé strany nerušeně tak, jak je nalezl."
(Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt)

Císař se rozvádí a vstupuje do nového manželství
Roku 370 se císař Valentinianus rozvedl se svojí manželkou Marinou Severou (před 375) a vstoupil do nového manželství s vdovou po uzurpátorovi Magnentiovi [2] Justinou (*cca 340 - +cca 391).

Pozn.:
Valentinianus I. měl v úmyslu založit na římských tradicích další císařský rod (jako například constantonovskou, claudio-iuliovskou dynastii atd.), který by se u moci udržel co nejdéle. Proto když roku 367 nečekaně těžce onemocněl, rozhodl se ze svého tehdy jen osmiletého syna Flavia Gratiana udělat svého nástupce (Augusta). Logikou věci bylo, že dynastická posloupnost by měla být schopna utišit nepokoje, kdy se na každém konci říše tu a tam prohlašuje někdo císařem. Tím by se předešlo vzájemné rivalitě jednotlivých generálů, kteří se nejčastěji vojskem za tučné sliby, nechávali prohlašovat Augusty. Valentinianus s novou manželkou Marinou Severou, která byla považována za velkou krasavici, zplodil syna (pozdější císař Valentinian II.) a tři dcery. Jeho dynastie se nakonec u moci udržela kupodivu dlouho, celých 91 let. Zajímavé ovšem je, že po své smrti (375) byl císař pochován po boku své první manželky.

Sv. Martin zakládá další klášter
Sv. Martin založil u galského města Tour klášter Marmoutiers a dal mnišskému hnutí pevné regule.

Pozn.:
Sv. Martin (*316/317 - +8.11.397 v Candes) patří mezi nejznámější svaté („Sanctus Martinus Turonensis“). Narodil se v Sabarii v Panonii (dnešní Maďarsko) jako syn tribuna římské armády. V patnácti letech vstoupil do armády a roku 334 byl přidělen k vojenské posádce v Gaul (dnešní Amiens ve Francii). Tam jednoho dne – už jako důstojník – uviděl u bran města neoblečeného žebráka a impulzivně rozťal svůj vojenský plášť mečem na dvě části a jednu z nich žebrákovi daroval. Krátce poté se nechal pokřtít a o pár let později odešel z armády, aby se věnoval péči o chudé. V roce 371 se stává biskupem v Tours. Krátce předtím založil zřejmě nejstarší klášter v západní Evropě. Dvě století po jeho smrti nechal nad jeho hrobem vztyčit Martin z Bragy náhrobek s tímto textem:

„Ve zbožnou Kristovu smlouvu jsi pojal velké a rozličné národnosti. Alaman, Sas, Durynk, Panonec, Rugijec, Slovan, Norik, Sarmat, Ostrogót, Frank, Burgund, Dák a Ala se radují, že pod tvým vedením poznali Boha…“

Tento nápis na náhrobku by měl dosvědčovat to, že Slované přišli do styku s biskupem Martinem a jeho christianizační činností na středním Podunají nejpozději k datu jeho úmrtí (+ 397). Bohužel nápis na náhrobku zhotovený o téměř dvě století později nemůžeme s realitou ověřit a tak zůstává pouze u důkazu z druhé ruky.

Sv. Ambrož císařským místodržícím
Světská kariéra právníka a přísedícího soudu Ambrosia (sv. Ambrože) [3], pozdějšího milánského biskupa, začíná: na přímluvu praefekta praetorio Proba jej císař jmenoval konsulárem (tj. místodržícím) provincie Liguria et Aemilia, se sídlem v Mediolanu (Milán).

Stavební aktivity papeže Damasa
Papež Damasus [4] postavil kostel sv. Vavřince v Damasu.

Zákonem je římským občanům zakázáno nejenom uzavírat sňatek s barbary, ale i nosit kalhoty.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Císař táhne proti Peršanům
Císař Valens vyrazil z Konstantinopole na válečnou výpravu proti Peršanům, avšak jeho postup byl tak pomalý, že na zimu dospěl pouze do syrské Antiochie (Antakya, Turecko). Na královský stolec Ibérie (Gruzie) opět dosadil svého favorita Sauromaka, který se bratrsky podělil o vládu se svým bratrancem perským klientem Aspakurem. Na straně Arménů zasáhl do boje proti Peršanům římský comes Arintheus.
Obrázek
Kavkazská Ibérie

Arménským králem se stal Bab, situace v Arménii a Iberii, počátek další římsko–perské války
(369) Syn arménského krále Bab (Para, Papa) využil ústupu perských obléhatelů města Artogerassy [364] a odešel pod ochranu římského císaře Valenta, který mu za místo pobytu určil město Neocaesareu. O něco později [369] se však na radu Cylacese a Artabannese vrátil do Arménie, kde byl roku 370 provolán místními vlastenci s tajnou podporou císaře arménským králem.

Za těchto okolností perský král Šapúr [5] ještě jednou rozpoutal válku a vstoupil do země v čele obrovské armády, vyhnal Baba i s jeho poradci Cylacesem a Artabannem do hor, obnovil obležení Artogerassy [zima roku 370], přinutil ji ke kapitulaci a zmocnil se královy matky Pharandzem a Arsacových pokladů. Nakonec se dohodl s Babem a přinutil jej, aby mu poslal hlavy zrádců Cylacese a Artabanna. Arménie by pak jím byla úplně pacifikována, kdyby se do celé věci nevložil Řím, který s obavami sledoval, jak narůstá moc jeho odvěkého soupeře. A tak Šapúrovy úspěchy znamenaly pro Persii pouze počátek dalších potíží.

Arméni a Iberové totiž nade vše milovali svobodu a nezávislost a vždy byli ochotni postavit se se zbraní v ruce každému, kdo by ji ohrožoval. Jako křesťané vždy stáli na straně Říma proti Peršanům, na které pohlíželi jako na nesnášenlivé pohany. A vlastenci obou těchto zemí se i nyní postavili Šapúrovým snahám získat nad nimi vládu a snažili se vybojovat si svobodu a autonomii. Situaci pak měli ulehčenou i tím, že současní vládci římského impéria se nijak nepodíleli na uzavření ostudného míru z roku 363, kterým je předhodili Persii, takže se nijak jako křesťané necítili vázáni nějakými smlouvami uzavřenými s pouhými pohany. Brali ohled pouze na zájem svůj a svého impéria a byli ochotni zasáhnout proti Peršanům rozpínajícím se do severozápadní Asie.

Řím pak nejdříve otevřeně intervenoval v Iberii, možná i proto, že tato země nebyla v mírové smlouvě z roku 363 výslovně zmíněna, a otevřeně podpořil vyhnaného Sauromaca, aniž otevřeně porušil mírové podmínky. Koncem roku 370 tedy do země vstoupil ze severněji položené Laziky vévoda Terentius, jehož 12 legií dostalo úkol obnovit v zemi suverenitu Říma. Terentius pak bez problémů postupoval až k řece Cyrus, kde se setkal s králem Aspacuresem dosazeným Peršany, s nímž zahájil vyjednávání. Aspacures se nakonec postavil na stranu Říma, ale ptal se Terentia, zda by s ohledem na to, že Sapor drží jeho syna jako rukojmí, souhlasil s rozdělením Iberie podle řeky Cyrus, takže sever by dostali Římané, když si na něj činí nárok, a jih by zůstal pod jeho vládou. Protože ani Terentius nechtěl žádné potíže, tak souhlasil s tím, že severu a západu budou vládnout Římané v osobě krále Sauromaca a východu dostane Aspacures.

Když o tom dostal perský král Šapúr zprávy, velmi jej to rozhořčilo, a i když opravdu Iberie nebyl ve smlouvě z roku 363 zminěna, přece z celého ducha této smlouvy muselo všem být jasné, že se její ustanovení vztahují i na ni a že Řím nerezignoval nejenom na Arménii, ale i na tuto zemi. A proto velmi ostře protestoval proti jejímu rozdělení, ke kterému došlo nejenom bez jeho souhlasu, ale dokonce i bez jeho vědomí.

Ve stejnou dobu, kdy Terentius napadl Iberii, přilil císař olej do ohně již otevřením porušením míru z roku 363, když vyslal komitu Arinthseuse s rozkazem pomáhat Arménům, kdyby je Sapor obtěžoval. A již celkem zbytečně si perští vyslanci stěžovali v Konstantinopoli – Římané se k nim chovali opovržlivě a nic na své kavkazské politice nezměnili. Když nyní Sapor viděl, že válka je nevyhnutelná, již nehodlal plýtvat časem na diplomatické řešení tohoto sporu a začal sbírat velkou armádu nejenom mezi svými poddanými, ale i mezi svými spojenci rozhodnut začít boj na jaře a potrestat Řím jak nejlépe dovede za jeho křivopřísežnictví.

A také Římané se připravovali na válku odhodláni čelit invazi, o níž věděli, že rozhodně přijde, a na východ poslali silnou armádu pod komitou Traianem a alamanským exkrálem Vadomairem. Protože však nechtěli formálně být těmi prvními, kdo poruší mír, poručili svým generálům, aby nezahajovali boj jako první, ale aby čekali na útok nepřítele. A k tomu mělo dojít opravdu brzo… (→371)

Pozn.:
Tou mírovou smlouvou z roku 363 byla míněna smlouva, kterou Římané podepsali po tažení císaře Juliána do Persie, jeho smrti a potížích, které měl jeho nástupce s Peršany. Více podrobností k tomuto tažení naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4526

Athanarich pronásleduje křesťany
Po urovnání vztahů s východořímskou říši obrátil gótský náčelník Athanarich svůj hněv proti domnělým zrádcům ve vlastních řadách a v letech 369 – 372 krutě pronásledoval křesťany – v jeho očích rozkládalo toto vyznání výlučně spjaté s římským státem tradiční společenství víry v gótských zemích. Hlavním podnětem k následným represím bylo objíždění území se sochou bohyně Země, které mělo v každém novém vegetačním období zajistit úrodnost polí, plodnost lidí i dobytka. Křesťané nebyli ochotni účastnit se tohoto pohanského obřadu, a tak byli mnozí upáleni, přičemž gótský liturgický kalendář zná i hromadné upálení dvaceti šesti křesťanů v jejich kostele, a to na popud jiného pronásledovatele, dílčího předáka Winguricha. Představitel křesťanské strany náčelník Fritigern byl poražen a život mu zachránily římské pohraniční jednotky, mezi oběťmi perzekuce najdeme ariány, katolíky i přívržence Auddaiovy (Bůh má lidskou podobu).

Katolík sv. Sabas, o němž vypráví nejznámější legenda, byl prostý venkovan, nebohatý, ale svobodného původu. Když se jeho vesnice chystala ke konání obvyklých obětí, bylo na shromáždění jejich příslušníků rozhodnuto, že křesťanům má být k jídlu předloženo neposvěcené maso oběti. O tom, že by se slavnosti nemuseli zúčastnit vůbec, se nedalo uvažovat, protože bozi by za to mohli přivodit trest na celou vesnickou komunitu. Za bezpečnější se tedy považovalo božstva obelstít. Ale Sabas s tímto řešením nesouhlasil, a proto byl ze vsi vypovězen, ne ovšem navždycky. Posléze přežil tento gótský křesťan i své druhé vypovězení a padl teprve za oběť pronásledování předáka Atharida roku 372.
Z území Tervingů byl vypovězen i biskup Wulfila (v překladu Malý Vlk), potomek římských zajatců, kterých se Gótové zmocnili v jisté kappadocké vesnici ve 3. století (známý svým překladem bible do gótštiny). Většina jeho komunity jej následoval na římské území, ale místo toho, aby se vrátili do svých maloasijských a balkánských osad, z nichž pocházeli jejich předkové, vytvořili kolem dunajské hranice samostatnou enklávu, která existoval ještě v polovině 6. století. Nikdy nesplynuli s většinovou společností, mluvili gótsky, ale sám biskup ovládal i latinu a řečtinu. Severně od Dunaje však zůstává i nadále řada křesťanů, udržujících úzké styky se svými bratry v římském impériu, např. gótský kazatel jménem Sansalas, který se volně pohyboval přes hranice.

Hunové táhnou na západ
Vysychání stepí a nutnost získat bohatší pastviny, hlad či silný populační tlak přinutil před rokem 370 kočovné Huny k pohybu na západ a jejich tlak na okolní národy postupně narůstá. První na řadě byli Alani, typičtí nomádi, kteří se se svými stády pohybovali severně od Kavkazu mezi Kaspickým mořem a Donem. Třebaže byli pověstnými bojovníky, kteří často napadali oblast Kimmerského Bosporu (Kerčský průliv), Arménii a Persii, neměli v boji pro Hunům vůbec žádnou šanci. V čase a za okolností, které neznáme, byli poraženi, přičemž o život přišlo ohromné množství lidí. Část Alanů ustoupila na západ a zbytek se přidal k vítězům. Krátce po roce 370 zahájili Hunové a Alani společný útok na bohaté vesnice greutungského krále Ermanaricha, jehož království sahalo od Donu po Dněstr a od Černého moře k Pripjatským bažinám. Pokud Góty napadali v malých skupinách, Ermanarich statečně odolával; brzy ale podniknou soustředěný útok. Informace o tom, že hunským králem v této době byl jistý Balamber, je Jordanův omyl, neboť se jednalo se o gótského krále Valamera, který žil až v Attilově době.

Pozn.:
Hunský bojovník nad ostatní vynikal svou velkou mobilitou. Měl k dispozici hned několik koní a ty za jízdy střídal. Jel tak vždy na odpočatém, malém a houževnatém koníkovi, který si vystačil i s tím málem, co našel pod sněhem. Což byla velká výhoda oproti například sice statným, ale na „provoz“ náročným římským koním, které tak byly především v zimním období téměř nepoužitelné. Pro Huny byl kůň celý jeho život, na jeho hřbetě žili, bojovali, umírali. Jejich další velkou výhodou bylo jejich jezdecké umění, o kterém se historik Ammianus Marcellius [6] vyjádřil slovy:

„Na svých otužilých, i když ošklivých koních sedí Hunové jako přikováni a občas na nich jezdí po ženském způsobu, když vyřizují své potřeby. Ze svého koně kterýkoliv příslušník tohoto národa nakupuje a prodává, jí a pije, skloněný k úzké šíji svého zvířete spí hlubokým spánkem. Jeli potřeba poradit se o důležitých záležitostech, radí se všichni společně v tomto postoji“.

Jejich „přikování“ k sedlu jim umožňoval tvar sedla, který byl vpředu i vzadu vyvýšen, a které bylo tvořeno dřevěnou kostrou. U Hunů se také objevují první, i když primitivní třmeny, které představovali kožené bandáže jako opěra pro nohy. Toto vše umožňovalo hunskému bojovníkovi střílet z luku v jakémkoliv režimu jízdy a na všechny strany. Luky pak byly s dvojitým zakřivením (tzv. reflexní), přibližně 100 cm dlouhé s tím, že dolní oblouk byl kratší. To mělo jezdci umožnit lepší pohyb se zbraní na koni. Tento asymetrický reflexní luk složený až z šesti různých materiálů (dřevo, rohovina, zvířecí šlachy, lepidlo, hedvábí a lak) měl pak dostřel až 250 metrů, přičemž na 70 metrů byla jejich přesnost velice vysoká. Šípy se používali s kovovou špičkou o délce 60-80 cm a díky síle luku dokázali probít běžnou ochranu tehdejších bojovníků. Také bojová taktika byla založena na zcela jiných principech, než jak byla zvyklá vojska v Evropě. Hunové útočili v oddílech po 500 až 1.000 jezdcích, přičemž se přiblížili k nepříteli a využívaje své vysoké pohyblivosti a dostřelu kompozitních luků, zasypaly nepřítele přívalem šípů. Díky vysoké pohyblivosti se snadno vyhnuli případnému protiútoku, stáhli se předstírajíce útěk a pak svůj útok znovu opakovali. Ze zálohy pak často útočila další vlna jezdců, která dílo zkázy dovršila. Tato taktika slavila hlavně úspěch v otevřených pláních. V boji zblízka používali dlouhé a oboustranně broušené meče nebo rádi používali lasa, kterými strhávali nepřítele z koní. Kromě zbraní využívali Hunové i psychologii. Na svých tvářích si již od mládí dělali různé jizvy, kterými děsili nepřítele. Hunští válečníci se hojně uplatňují i v žoldnéřských službách pro římskou říši a další.

Smrt katolických hodnostářů
Konstantinopolský ariánský patriarcha Eudoxios, který měl tak výrazný vliv na náboženskou politiku císaře Valenta, zemřel a na uprázdněný biskupský stolec nastoupil jeho souvěrec Démofilos, zatímco ortodoxní si zvolili Evagria. Jako důsledek dvojí biskupské volby propukly v metropoli nepokoje a osmdesát katolických hodnostářů přišlo do Nikomedie (Izmit, Turecko) postěžovat si imperátorovi. Církevní historik Socrates Scholasticos tvrdí, že arián Valens je nechal všechny posadit na loď a tu zapálit. Nikdo prý nepřežil.

Narození krále Alaricha
Někdy v letech 369 – 371 se v dunajské deltě na ostrově Peuke narodil Alarich, pozdější gótský král a dobyvatel Říma.

Narození Hypatie
V rodině filozofa Theona se narodila filozofka a matematička Hypatie. Po studiích v Athénách si tato žena „tradiční víry“, krásná, inteligentní a morálně přísná, otevřela školu v křesťanské Alexandrii, kde se velmi brzo stala trnem v oku brutálním a přímočarým alexandrijským biskupům. Ti na ni poštvou své fanatické mnichy, kteří ji roku 415 doslova roztrhají na kusy.


Rok 371

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Výpad Římanů za Rýn
Císař Valentinianus I. se snažil zlikvidovat vzpurného krále alamanských Bucinobantů Macriana, ovládajícího pravý břeh Rýna oproti Mogontiacu (Mohuč, SRN), a proto proti němu podnikl roku 371/372 ozbrojenou akci. Z výpovědi přeběhlíků se zjistilo, kde se zdržuje, načež byl v tichosti přemostěn Rýn a směrem na Mattijské vody (Wiesbaden, SRN) vyrazil císař, generál pěchoty Severus a velitel jízdy Theodosius starší. Římská armáda však byla nedisciplinovaná a ryk při loupežích a oheň zakládaných požárů vyburcovaly královu ochranku, která jej posadila do kočáru a odvezla do bezpečí. Zuřící imperátor alespoň vypálil alamanské území do vzdálenosti padesáti mil od řeky, na alamanský trůn dosadil Fraomaria, načež se zklamaně stáhl do Trever (Trevír, SRN). Již za krátkou dobu uskutečnili Římané další výpad za Rýn. Fraomarius byl sesazen a jako velitel alamanské jednotky poslán bojovat do Británie, zatímco Macrianus získal vládu zpět.

Narození budoucího císaře
Na podzim se císaři a jeho druhé manželce Justině narodil syn a otcův nástupce Flavius Valentinianus (II.) [7].


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Římsko–perská válka, problémy v Antiochii
Na jaře začalo válečné tažení východního císaře Valenta proti Peršanům. Římská armáda se přesunula po obvyklé trase ze syrské Antiochie (Antakya, Turecko) do Hierapole (Membidž, Sýrie) a zahájila bojové akce, aby se na zimu opět vrátila zpět. Bez výrazných úspěchů nebo proher jedné či druhé strany potrvá římsko–perská válka až do roku 374. V Antiochii bylo zlikvidováno spiknutí zástupce notaria císařské rady Theodora a před soud se dostal velký počet místních anticky orientovaných intelektuálů.

Pozn:
Anticky orientovaných - tím je myšleno, zastánci starých náboženství, filozofií, vzdělanosti atd. Římská vzdělanost byla postavena na základech řecké filozofie a vzdělanosti. Díky tomuto přístupu známe z doby Říma celou řadu významných historiků a filozofů, kteří nám podávají důležité detailní informace o různých vojensko-politických událostech i o běžném životě a filozofii tehdejší doby. Bohužel tento proces vzdělanosti s nástupem křesťanství byl z velké části odvržen a po pádu Západořímské říše, se většina Evropy doslova a do písmene ponořila do kulturní doby temna.

Římsko–perská válka (371 – 376)
(370) Jakmile zima roku 370 skončila, přešel perský král Šapúr arménskou hranici s velkou armádou tvořenou obrněnou kavalérií a lukostřelci a s podporou spojeneckých sborů napadl Římany v blízkosti místa zvaného Vagabanta. Císařské oddíly se však nejprve začaly v dešti šípů stahovat, a teprve když měly několik raněných, dali jejich velitelé povel k boji, neboť nyní mohli tvrdit, že mír porušila druhá strana. Po ústupu tedy následoval jejich protiútok a propukl boj, v němž Římané zvítězili, když protivníkovi způsobili hrozné ztráty. Ale toto vítězství jim nepřineslo žádnou strategickou výhodu a zdálo se, že ani jedna strana netouží po nějaké velké bitvě. Konflikt tak přešel do stadia jakési záškodnické války, v níž se štěstí klonilo střídavě na jednu a pak na druhou stranu. Teprve na konci léta roku 371 se sešli perští a římští velitelé, aby dojednali příměří. To pak Šapúrovi umožnilo odejít do Ctesiphonu a římskému císaři, který boje osobně řídil, do zimních táborů v Antiochii.

Ozbrojený konflikt se pak vlekl po dobu dvou či tří let. Protože však císař Valens nebyl rozhodně žádný vojenský genius, spokojil se s ochranou římské hranice před perskými nájezdy a udržováním svého vlivu v Arménii a v Iberii. Ale také jeho perský protivník Šapúr se již musel cítit starý a vyčerpaný, když na válečných výpravách byl již od svých 16 let. Boje se tak střídaly s vyjednáváním až do roku roku 376, kdy by uzavřen mír.(→376)

Pozn.:
Podle Faustuse se bitva konala u Bagavanu. Na římské straně velel bitvě vojevůdce Traian, který později 9.srpna 378 zemřel v bitvě u Adrianopole. V letech 371 až 374 působil na Východě v hodnosti „rei militaris“ spolu s Alamanským králem Vadomarem. S ním pak měl za úkol v roce 371 bránit východní hranice Impéria ohrožované Peršany. Římané pouze sledovali pohyb nepřítele, byli připraveni zasáhnout, ale na výslovný císařův rozkaz měli nechat nejdříve zaútočit Peršany, aby tito pak mohli být označeni za agresora. Nějaký čas se tak obě armády jen „okukovali“, než byla římská pěchota napadena perskou jízdou a donucena k bitvě.


Rok 372

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Výpad Římanů za Rýn
Císař Valentinianus I. ve snaze zlikvidovat vzpurného krále alamanských Bucinobantů Macriana, ovládajícího pravý břeh Rýna oproti Mogontiacu (Mohuč, SRN), podnikl proti němu roku 371/372 ozbrojenou akci. Z výpovědi přeběhlíků se zjistilo, kde se zdržuje, načež byl v tichosti přemostěn Rýn a směrem na Mattijské vody (Wiesbaden, SRN) vyrazil císař, generál pěchoty Severus a velitel jízdy Theodosius starší. Římská armáda však byla nedisciplinovaná a ryk při loupežích a oheň zakládaných požárů vyburcovaly ochranku, která krále posadila do kočáru a odvezla do bezpečí. Zuřící imperátor poručil alespoň vypálit alamanské území do vzdálenosti padesáti mil od řeky, na alamanský trůn dosadil Fraomaria a poté se zklamaně stáhl do Trever (Trevír, SRN). Již za krátkou dobu uskutečnili Římané další výpad za Rýn. Fraomarius byl sesazen a jako velitel alamanské jednotky poslán bojovat do Británie, zatímco Macrianus získal vládu zpět.

Sv. Augustin má syna!
Roku 372/373 se osmnáctiletému Aureliovi Augustinovi (sv. Augustinovi) [8], pozdějšímu „učiteli církve“, a jeho kartaginské milence narodil syn Adeodatus.

Pozn.:
Bylo by chybné, domnívat se, že svatí, tak jak je známe dnes, se svatými již rodili :-) Augustin nebyl výjimkou. Narodil se roku 354 v rodině pohanského římského úředníka a zbožné křesťanky Moniky (svatá Monika). Těžko říct, jak tato nesourodá dvojice mohla formovat myšlení mladého Augustina, ale v každém případě mu rodiče dopřáli tradiční římské vzdělání v Tagastě a Madauře, kde se věnoval rétorice. A jako každý správný student, i Augustin si dokázal svá studia náležitě zpříjemnit. Žil nevázaným životem a roku 372 (někdy uváděno i 373) se mu narodil nemanželský syn). Jeho matka způsob jeho života zavrhovala a neustále se modlila, aby syn prozřel. Ciceronův spis „Hortensius“ jej vyprovokoval k zájmu o filozofii a následnému vstupu do manichejské (spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím a buddhismem) sekty, kde setrval devět let.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Tresty antiochijským spiklencům
Po potlačení spiknutí zástupce notaria císařské rady Theodora vedl na jaře císař Valens v syrské Antiochii (Antakya, Turecko) soudní procesy proti anticky orientovaným intelektuálům: k smrti odsouzen a mečem popraven byl i novoplatónský filozof, přítel a učitel císaře Juliana, Maximus z Efezu.

Pozn:
Maximus z Efezu narozen kolem roku 310 byl představitelem Neoplatonismu, stejně jako jeho svěřenec císař Julian Apostata (361-363). Po odklonu od křesťanství za krátké vlády tohoto císaře (Apostata řecky znamená odpadlík), se s novým panovníkem vrátil starý řád nastolený Ediktem milánským roku 313. Maximův arogantní postoj ke svým rivalům a oponentům, jen rozmnožoval řady jeho nepřátel. Poté stačilo jen málo, aby bylo rozhodnuto se jej definitivně zbavit. Údajně se měl na adresu císaře vyjádřit slovy, že „zemře podivnou smrtí a nebude mít ani slavnostní pohřeb a hrob“. Po tomto prohlášení byl Maximus převezen do Antiochie, kde se zrovna nacházel i císař Valens. Soud nicméně pro Maxima vyzněl příznivě a ten byl poslán do svého rodného města. Zde jej ale prokonzul Asie Festus na počátku roku 372 nechal popravit.
Obrázek Obrázek
Digitální pohledy na antickou Antiochii


Rok 373

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Firmovo povstání
Comes Afriacae Romanus zasáhl do nástupnického sporu mezi syny berberského vládce v oblasti západní Kabylie (Alžírsko) a jednoho z nich, Firma, osočil z bratrovy vraždy. Firmus se sice snažil hájit, ale protože jeho listy do Říma byly zadržovány, neviděl jinou možnost, než se spojit s „lupiči a heretiky (donatisty), prohlásit se císařem a postavit se do čela povstání. To zachvátilo celou Mauretánii: vzbouřenci dobyli Caesareu (Cherchel, Alžírsko), Icosium (Alžír, Alžírsko), selhaly však jejich pokusy ovládnout město Tipasu (východně od Caesaree). Císař Valentinianus předal velení v Mauretánii svému nejlepšímu veliteli Flaviovi Theodosiovi staršímu (otec pozdějšího císaře Theodora I. Velikého) a vyslal jej s početným vojskem do Afriky s úkolem vojensky zasáhnout. Římská armáda se vylodila a zahájila bojové akce proti Berberům. Ti se však rozhodujícímu střetu vyhýbali a ustupovali. Tažení se zúčastnil i Magnus Maximus, uzurpátor z let 383 – 388.

Pozn.:
Celý konflikt de facto vznikl kvůli jedinému člověku a to Comes Afriacae Romanovi. Tento muž předvedl své „kvality a loajalitu“ k Římu již v letech 364-365, kdy nechal africké provincie na pospas vpádům berberských kmenů a svou účast na straně obyvatel si vymiňoval úplatky. V tomto případě zasahoval (bez vědomí Říma) do nástupnických sporů po smrti krále Nubela (král maurských foederátů; spojenců Říma). Král po sobě zanechal řadu legitimních synů i synu zrozených ze vztahů se souložnicemi. Jeden z nich Firmus, se snažil dosáhnout svého legitimního nástupnictví na trůn u samotného římského císaře. Vytrvale na císařský dvůr zasílal listy plné stížností na Romana a jeho neoprávněné zásahy v tomto sporu. Roman jak se zdá, byl zřejmě uplacen Firmovými protivníky a bránil mu ujmout se vlády. Listy adresované císaři se k jeho rukám nikdy nedostali. Romanovi se vždy podařilo prostřednictvím svých podplacených špionů listů zmocnit. Jelikož Firmovi došla trpělivost poté, co od císaře nedostal žádnou zprávu, rozhodl se povstat proti římské nadvládě.

Vojenská kariéra budoucího císaře Theodosia začíná
Roku 373 byl Theodosiův syn Theodosius mladší jmenován do funkce místodržícího provincie Moesia Prima (Horní Moesie). Provincii brání proti Sarmatům.

Remigiova sebevražda
Zkorumpovaný náčelník císařských úřadů Remigius, známý z aféry kolem afrického města Leptis (Lebida u města Homs v Libyi) z let 364 – 365, odešel na odpočinek na svůj statek u Mogontiaka (Mohuč, SRN). Protože však nechvalně známý praefekt praetoria Maximinus začal vyšetřovat jeho aktivity – a on se měl opravdu čeho obávat –, raději spáchal sebevraždu.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Smrt alexandrijského arcibiskupa Athanasia
Po 46 letech na alexandrijském biskupském stolci – byť přerušovaných četnými útěky před trestající rukou zákona a odchody do vyhnanství – zemřel místní ortodoxní biskup Athanasios [9] a v úřadě jej vystřídal jeho souvěrec Petr. To se samozřejmě nelíbilo ariánskému císaři Valentovi a Petr byl zatčen a uvězněn, zatímco na biskupský stolec byl dosazen arián Lucius. Proti katolíkům zahájil císař opět represe – kláštery byly ničeny, mniši poháněni před soud, vězněni a mučeni.


Rok 374

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Konec Firmova povstání
Roku 374/375 potlačily pannonské a moesijské sbory generála Theodosia staršího povstání domorodých Berberů v severoafrické Mauretánii. Vůdce vzbouřenců Firmus se po prohrané bitvě dal na útěk, byl však zadržen jistým berberským náčelníkem, a protože mu hrozilo, že bude vydán, spáchal sebevraždou. Po potlačení Firmovy revolty následovaly tvrdé represálie proti všem jeho přívržencům a zvláště pak proti africké křesťanské sektě donatistů (zákaz jejich druhého křtu, obvyklé konfiskace majetku atd.) Theodosius získal v Africe usvědčující dokumenty, na jejichž základě nechal zatknout úplatného a pletichářského comita Afriky Romana (viz rok 364, 365 a 373). Romanovi společníci Remigius a Palladius raději spáchali ze strachu před trestem sebevraždu, hlavní viník Romanus však spravedlnosti unikl.

Pozn.:
Poté co se Theodosius starší (magister equitum) se vylodil v Igilgili, získal na svou stranu Firmova bratra Gilda. Během pochodu se k jeho vojsku přidávali některé z kmenů, které se krátce před tím přidali k Firmově povstání. Jiné kmeny v lokálních bitkách zcela zničil. Pokud jeho muži narazili na dezertéry či zrádce z řad Římských vojáků, neváhal Theodosius použít tvrdé tresty, jako utínání rukou, upalování zaživa atd. Firmovi po Theodorových úspěších valem ubývalo spojenců. Jeden z jeho někdejších spojenců jej zajal a chtěl vydat Římanům. Firmus jej předešel tím, že spáchal sebevraždu oběšením. Jeho mrtvé tělo nechali následně přivázat na hřbet velblouda a poslat k římskému vojevůdci. Ten celé povstání doslova utopil v krvi. Jeho obětmi se stali především donatisté (Donatisté a novaciáni - fundamentalistické větve katolické církve rozšířené zejména ve 4. století. Byli zásadně proti opětovnému přijetí křesťanů, kteří v době pronásledování pod nátlakem odpadli od církve), které Theodosius vinil z předchozích represí vůči jejich katolickým odpůrcům. Paradoxem doby se stalo, že hlavní viník Romanus spravedlivému trestu unikl, zatímco Theodosius (císařův nástroj při potlačování Firmova povstání a dalších bojů s barbary a rebely) byl pod neznámou záminkou pohnán k soudu a na počátku roku 376 v Kartágu popraven stětím.

Průnik Kvádů do Pannonie a porážka římské armády
Velké problémy však nastaly v Pannonii. Provincionální vojenský velitel Marcellianus zahájil v souladu s obranou politikou západního císaře Valentiniana I. stavbu pevnosti na levém břehu Dunaje, tj. na území Kvádů, a proto nebylo divu, že proti tomu jejich král Gabinius oprávněně protestoval. Marcellianus situaci vyřešil tak, že jej pozval na hostinu a při odchodu z ní ho poručil úkladně zavraždit. To vyvolalo obrovské pobouření a vedlo k povstání. Kvádové a Sarmaté překročili právě v době žní hraniční řeku Dunaj, zaútočili do vojensky nekrytého prostoru v dnešním Maďarsku a Rakousku a pronikli až k důležitému římskému centru Sirmiu (Sremska Mitrovica, Srbsko). Na dobře opevněnou císařskou rezidenci se sice neodvážili zaútočit, zpustošili však venkovské oblasti, kde vraždili venkovany, kradli obilí a dobytek, a naloupenou kořist posílali za Dunaj. Právě v tuto nešťastnou dobu jela dvanáctiletá Constantia, dcera zemřelého císaře Constantia II., do Galie na svatbu s Valentinianovým synem Gratianem. S doprovodem vyrazila ze Sirmia směrem na Cibalae (Vinkovci, Chorvatsko) a když právě obědvala na státním dvorci Pristská vila, byla zaskočena Kvády. Málem upadla do zajetí a jen s obtížemi se jí podařilo vrátit se zpět do Sirmia (zachránil ji místodržící Messala, který ji rychlým státním povozem přemístil do 36 km vzdáleného Sirmia).

Barbaři ze smrti krále Gabinia vinili náčelníka polních vojsk Equitia a zuřivě ho pronásledovali do „nejvzdálenějších končin provincie Valerie“, zatímco proti nepříteli se vydaly vzájemně se svářící pannonská a moesijská legie. Každá však postupovala na vlastní pěst, takže Sarmatům nečinilo velké potíže je rozprášit. Poražení a demoralizovaní legionáři nyní začali řádit na území říše ještě hůře než barbaři. V kritické situaci však zasáhl mladý dux Moesiae (místodržitel provincie Moesia Prima, tj. Horní Moesie) Theodosius mladší, který Sarmaty v krvavé bitvě porazil a přinutil uzavřít mír.

Pozn.:
Valentinianus I. pokračoval v díle císaře Commoda, který rovněž ve velkém opevňoval tyto hranice. Pevnosti, které leželi na protějším břehu Dunaje pocházeli ještě z časů Markomanských válek (podrobně zpracováno ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3305) a tak se spíše dá mluvit o obnově a zlepšení obranyschopnosti již dříve existujících opevnění. Velitel polních vosk v Ilyrii Exitus s obavami sledoval vzrůstající nepokoj na druhé straně řeky a výstavbu jedné z těchto sporných pevnosti na území Kvádů, raději zastavil do doby, než jak rozhodne císař. Císař ale dal na názor prefekta Maximina, který intrikoval proti Equitovi. Měl totiž zájem získat jeho úřad pro svého syna. Do provincie Valerie byl na jeho rozkaz vyslán jeho syn Marcellianus s rozkazem prosadit pokračování ve stavbě linie opevnění. Marcellianus pak nechal protestujícího kvádského krále úkladně zavraždit.

Obrázek
Stálé římské opevnění a jeho vnitřní rozvržení

Valentinianus organizuje pomoc pro Pannonii, mírová smlouva s Macrianem
Císař Valentinianus I. zpustošil alamanské území a pak zahájil u Basilie (Basilej, Švýcarsko) stavbu pevnosti Robur. Když dostal zprávu o římských porážkách v Ilýrii, okamžitě poručil vojsku vyrazit na pomoc. Jeho velitelům se jej však s poukazem na blížící se zimu podařilo přesvědčit, aby akci odložil na jaro příštího roku. Aby jeho armády měly na Rýnu krytá záda, byl k mírovému jednání pozván nepolapitelný alamanský král Macrianus a císař se osobně musel u Mogontiaka (Mohuč, SRN) obtěžovat na pravý břeh řeky, aby zde podepsal mírový dokument. Macrianus tuto smlouvu nikdy neporušil a nakonec padl ve válce proti Frankům krále Mallobauda.

Ambrosius biskupem milánským
Milánský ariánský biskup Auxentius zemřel a volí se jeho nástupce. Lid i duchovenstvo, katolíci i ariáni se shromáždili v kostele a hrozilo, že se strhne bitka. Milánský místodržící Ambrosius (sv. Ambrož), známý „spravedlivým zastáváním svého úřad“, přispěchal zjednat pořádek a promluvit k davu. Jeho řečnický výkon byl tak přesvědčivý, že někdo – prý nějaké dítě – vykřiklo: „Ambrož budiž biskupem.“ a všichni shromáždění to na znamení souhlasu opakovali. Místodržící však nechtěl úřad přijmout s poukazem na to, že nemá příslušné vzdělání a že není ani pokřtěn. Nakonec však s císařovým souhlasem a následném křtu (30. 11.) přijal biskupské svěcení (7. 12., po deseti dnech?) a usedl na milánský biskupský stolec. Imperátor jeho volbu potvrdil a nařídil ostatním biskupům, aby se podřídili vůli lidu. Ambrožova církevní kariéra začala obvyklým rozdáním veškerého jmění chudým včetně dědictví po svém zemřelém bratru Satyrovi.

Sv. Augustin na scestí
Roku 373 nebo 374 se Aurelius Augustinus (pozdější sv. Augustin) stal členem sekty manichejců.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Uvěznění arménského krále
Římský generál Traianus spolčený s arménskými disidenty vznesl obvinění proti mladému arménskému králi Papovi. Tvrdil, že je ke svým poddaným krutý a že jej lidé do té míry nenávidí, že by mohli podporovat Persii. Pap proto na pozvání císaře Valenta odcestoval do Konstantinopole, ale již cestou byl zajat a uvězněn v Tarsu (Tarsus, Turecko). Králi se však podařilo i se svoji družinou prchnout a vrátit se zpět do Arménie, přičemž diplomaticky předstíral, že se nic nestalo.
Obrázek
Pevnosti na středním Dunaji za vlády Valentinina I.



POZNÁMKY (některé části citovány z www.wikipedia.org):

[1] Valentinianus I. (321 – 17. listopadu 375) byl císařem římské říše v letech 364 až 375. K vládě byl provolán vojskem. Uznal, že jeden panovník není schopen uhájit celou říši proti nájezdům barbarů a proto jmenoval spoluvladařem svého bratra Flavia Valenta, kterému svěřil východní část říše a sám se ujal vlády v západní části. V oblasti náboženství byl tolerantní, projevoval také nezvykle velký zájem o osudy nejchudších vrstev římské říše. Zemřel při svém tažení proti Kvádům ve vojenském táboře u Komárna (Brigetium).

[2] Flavius Magnus Magnentius (kolem 303, Ambianum – 10. srpna 353, Lugdunum) byl římský vojevůdce a vzbouřenec proti císaři Constantovi. Od 18. ledna 350 až do své sebevraždy v roce 353 ovládal západní polovinu římské říše.

[3] Svatý Ambrož, lat. Aurelius Ambrosius (okolo 340 v Trevíru – 4. duben 397 v Miláně), byl latinský církevní otec, od roku 374 biskup v Miláně. Ambrož je považován za obratného politika, který i díky svému vlivu na císaře Gratiana a Theodosia významně napomohl vítězství nauky nikajského koncilu na Západě. Roku 1295 jej papež Bonifác VIII. jmenoval jako prvního učitele církve. Ambrož byl plodným autorem v oblasti teologie, biblické exegeze, a katecheze. Svými promluvami ovlivnil sv. Augustina a také ho pokřtil.

[4] Damasus I. - papežem byl zvolen 1.10.366 – zemřel 11.12.384. Délka pontifikátu 18 let, 2 měsíce a 11 dní. Narozen asi kolem roku 305. Národností Ital z Říma. V době jeho zvolení mu bylo asi 61 let. Byl synem kněze a později se stal jáhnem. Damasus postavil několik kostelů, nechal opravit katakomby pod bazilikou sv. Petra a podporoval kult mučedníků. Zajímal se také o literaturu a složil několik básní na počest předchozích papežů a křesťanských mučedníků. Damasus I. znovu otvírá seznam svatých. Když zemřel Liberius, vypukly v Římě nepokoje a Damasus si najal hrdlořezy, aby zmasakrovali přívržence jeho protivníka, antipapeže Ursina. Násilnosti pokračovaly i po Damasově vysvěcení, až konečně nový papež pevně ovládl situaci. Za podpory císařského dvora energicky uplatňoval nároky římského arcibiskupa a často se zmiňoval o Římu jako o „apoštolské stolici“. „Východ snad apoštoly poslal“, říká ve verších vyrytých na pamětní desce zasazené nad místem, kde leží pohřben Petr a Pavel, „ale zásluhou jejich mučednictví získal Řím vyšší právo pokládat je za své občany“. Damasus měl i šarm, který uplatňoval zvláště na ženy vyšší třídy. Tato taktika možná trochu dodala váhu obvinění z cizoložnictví, kterému musel čelit. Argumentoval logicky: obraťte na víru ženy a příbuzní muži je budou následovat. Taková politika se setkala s jistým úspěchem. Křesťanství se v aristokratických kruzích stalo ne-li přímo módním, tedy alespoň přijatelným, což na oplátku jen posílilo stoupající prestiž a moc papeže, kterou Damasus stavěl na odiv a zdůrazňoval svým osobním životem a bohatstvím kostelů „zářícím zlatem“ a „zdobených vzácným mramorem“. Boj s kacířstvím a shizmatem však ještě nepatřil minulosti. Za svého pontifikátu Damasus pokračoval v boji proti těm, kdo vyznávali odchylky nebo odmítali uznat nadřazenost Petrova stolce. Dne 28.2.380 se dočkal důstojné odměny za své úsilí. Toho dne totiž císař Theodosius I. (379-395) nařídil, aby „všichni obyvatelé říše“ přijali „způsob náboženství, které Římanům předal apoštol Petr a které nyní vyznává biskup Damasus a Petr z Alexandrie“. Damasovo kouzlo a sílu osobnosti, pravděpodobně jeho dva nejdominantnější rysy, můžeme pozorovat i v reakcích na něho. Sv. Jeroným mu roku 376 napsal „Ačkoli mě Vaše Eminence leká, vaše vlídnost mě k Vám přitahuje“, a následujícího roku souhlasil, že se stane jeho sekretářem. Právě na Damasův příkaz Jeroným opravil a přeložil do latiny Septuagintu – řeckou verzi Starého zákona – i Nový zákon a poskytl tak západní církvi revidované vydání bible, Vulgátu, což představovalo důležitý centralizující krok, který přispěl k uchování latiny jako hlavního liturgického jazyka v Římě a Říma jako střediska biblické vzdělanosti. Sv. Bazil zase pokládal Damasa za vznětlivého člověka, se kterým se nedá jednat. Připomínal mu, jak napsal v dopise příteli, to, co řekl Diomedes o Achillovi: „Člověk by neměl prosit, protože ten muž je prý nadutý“.

[5] Šapúr II. - perský velekrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 309–379. Byl korunován při svém narození v roce 309. Jeho otcem byl král Hormizd II. (vládl 302–309), matkou jedna z královských konkubín, která také za něho v prvních letech vládla spolu se svým druhým mužem Bahrámem Kušanským. Doba Šápúrova panování, se vyznačovala řadou úspěchů ve válkách s římskou říší a etniky na východě, ale také vnitřním neklidem, vyvolaným téměř čtyřicetiletým pronásledováním křesťanů.

[6] Ammianus Marcellinus – narozen v Antiochii někdy mezi rokem 325 až 330, pravděpodobněji roku 330. Pocházel z Řecka a během svého mládí získal dobré vzdělání. Vstoupil do armády, kde bojoval proti Alamanům a Peršanům. Roku 363 se účastnil císařova tažení do Mezopotámie. Po smrti císaře Juliana (+363) odešel do Říma, kde se věnoval historii a literatuře. Je považován za posledního významného římského historika. Jeho kniha „Rerum gestarum libri“ (Soumrak říše římské) byla vydána v Čechách roku 1975. Rozsáhlé dílo měl celkem 31 knih, ale dochovaly se nám pouze knihy 14 až 31. Autor navazuje na Tacita a začíná svůj děj smrtí císaře Nervy v roce 96 a končí smrtí císaře Valenta (+ 378). Bohužel zachovány máme děje mezi léty 353 až 378. Dílo je velmi ceněno pro svůj objektivní přístup. Na druhou stranu tím, že Marcellinus nepsal ve svém rodném jazyce a používal jisté básnické obraty, tak se některé části stávají nejasné. Ze samotného textu pak lze mezi řádky číst, že autor nebyl nakloněn křesťanství.

[7] Flavius Valentinianus, známý jako Valentinianus II., případně Valentinián II. (podzim 371, patrně Augusta Treverorum – 15. května 392, Vienna), byl římský císař panující od 22. listopadu 375 do 15. května 392 na západě impéria. Jeho spoluvládcem na východě byl v letech 375–378 strýc Valens a v letech 379–392 Theodosius I., západní část říše do roku 383 reálně spravoval bratr Gratianus.
[8] Aurelius Augustinus (též sv. Augustin nebo Augustin z Hippo) (354 Thagaste, dnes Souk-Ahras v Alžírsku – 430 Hippo Regius, dnes Annaba (v dnešním Alžírsku) byl biskup a učitel církve v období pozdního římského císařství; je též svatým katolické církve, jehož svátek připadá na 28. srpna. Augustinus je jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských filozofů a teologů, představitel latinské platónsky orientované patristiky.
[9] Athanasios - Svatý Atanáš Alexandrijský (řecky Athanasios, polatinštěle Athanasius, počeštěle též Athanáš; asi 295 - 2. května 373) byl jako jáhen sekretářem alexandrijského biskupa Alexandra, po jeho smrti (328) nastoupil na jeho místo. Ještě ve funkci biskupského sekretáře se účastnil 1. nikájského koncilu (325). Atanáš bojoval celý život proti arianismu. Vysloužil si celkem pět vyhnanství (335, 339, 356, 362 a 365). Podařilo se mu prosadit dočasně mír na alexandrijském synodu v roce 362. Snažil se také získat na svou stranu semiariány a smířit se s apolinaristy. V jeho listech Serapionovi se poprvé objevuje diskuze o božství Ducha svatého.




Zdroje:
A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
Ammianus Marcellinus - Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
Ammianus Marcellinus - Soumrak říše Římské – Praha 1975
Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967

http://ahmed-maher-egypt.blogspot.com/2 ... 23-ad.html
http://picasaweb.google.com/lh/photo/o5 ... kgI5K0RSPA
http://rim.me.cz/cisarove/valentinianus ... nianus.php
http://seedsofchristianity.com/wordpress/?p=2428
http://www.numisology.com/Antioch.htm
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“