Tažení císaře JULIÁNA do Persie a jeho smrt (363)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Tažení císaře JULIÁNA do Persie a jeho smrt (363)

Příspěvek od kacermiroslav »

TAŽENÍ CÍSAŘE JULIANA PROTI PERŠANŮN A JEHO SMRT
rok 363

Obrázek
Tažení císaře Juliána do Persie[/align]

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Úvod, poznámky a závěr: kacermiroslav


Římské Impérium za dobu své existence prošlo celou řadou krizí, které ale většinou měli co do činění s vnějším nepřítelem. Zcela jiná situace ale nastala počátkem čtvrtého století, kdy nová krize dostala jméno nového náboženství, křesťanství. Toto náboženství hlásalo úctu k lidskému životu a všemu živému. To ale bylo v rozporu s potřebami Římské říše, která vždy měla mnoho nepřátel, a pokud měla přežít, musela být silná.

rok 313
Když jsme se jak já, Constantinus Augustus [1], tak také já, Licinius Augustus [2], šťastně sešli u Milána a projednali vše, co by náleželo k obecnému prospěchu a bezpečnosti, věřili jsme, že mezi ostatními, co mnohým lidem v budoucnu prospěje nebo co má být především nařízeno a v čem je obsažena úcta k božství, je to, abychom dali i křesťanům i všem svobodnou možnost vyznávat náboženství, jaké kdo chce … Proto jsme věřili, že je užitečně a velmi správně odůvodněn tento záměr, aby podle našeho domnění vůbec nikomu nebyla odpírána možnost zachovávati náboženství křesťanské nebo to náboženství, jemuž věnuje svou mysl a jež cítí pro sebe jako nejvhodnější …Domnívali jsme se, že je potřeba při tvé starosti ti to plně a jasně ohlásiti, abys věděl, že jsme dali křesťanům svobodnou a naprostou možnost vyznávati jejich náboženství. Až seznáš to, co jsme dovolili křesťanům, nahlédni, že též ostatním byla pro klid naší doby poskytnuta stejně plná a svobodná možnost vyznávati jejich náboženství tak, aby měli svobodnou příležitost uctívati to, co si kdo vyvolil… A ježto je známo, že křesťané nemají jen ta místa, kde si zvykli scházeti se, ale také ještě jiná místa, náležející jejich souborům, to je církvím, nikoli jednotlivým osobám, nařídíš…, aby všechna tato místa jim byla navrácena…
(Zdroje: Edikt milánský - Evropa do roku 1914, Historie v dokumentech – Jan Kvirenc – Dialog 2005)

Jenomže Římská říše nemohla být silná, pokud se její vojáci oddávali pouze modlení a nevěnovali se obraně hranic. A ta byla více než potřebná. Prakticky po celou dobu vlády císaře Constantia II. [3] (337-361), podnikali Peršané útoky na východní hranice Římského impéria. V roce 359 pak během vpádu dobyli významné město Amida (dnešní Diyarbakir, Turecko) a vyvraždili všechny její obyvatele a obránce. Celkem v Amidě zemřelo na třicet tisíc lidí. Více o pádu Amidy naleznete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4509

Nestabilitu říše navíc zvyšovaly rozpory mezi jednotlivými složkami křesťanství, které se v průběhu prvních tří století existence objevily. Tyto rozdílné názory na podstatu křesťanství se dostali i do nejvyšších míst. Císař Constantius II. vyznával ariánství [4] stejně jako část biskupů. Další část biskupů pro změnu byla katolického vyznání. Otázka víry se tak řešila na několika koncilech, počínaje prvním Nikajským koncilem v roce 325, ale nebyla do smrti císaře Constantia II. (361) uspokojivě vyřešena. S nástupem nového císaře Juliána [5] na trůn se vše mělo změnit.

Historici a teologové dodnes vedou dohady, co bylo příčinou odstoupení Juliána od křesťanství, a kdy k tomu došlo. Julián se narodil v roce 331 v Konstantinopoli, tedy téměř dvě desetiletí poté, co jeho nevlastní strýc císař Konstantin Veliký přijal roku 313 křesťanství Ediktem milánským jako povolené náboženství v Římské říši. Ustanovení křesťanství jako jediného náboženství se uskutečnilo až roku 380 za císaře Gratiána [6]. Do té doby vedle křesťanství existovala i pohanská náboženství. Záleželo na panovníkovi, jak byl k těmto dalším náboženstvím tolerantní.

Julián jakožto člen císařské rodiny dostával náležité vzdělání. Byl vychován k arianismu, které vyznával i jeho bratranec císař Constantius II. (císař v letech 337-361). Nicméně během svých studií se dostal i k četbě spisům pohanského rétora Libania (*cca 314 - +393), jakožto představiteli pozdní sofistiky. Jeho žákem ale nebyl, neboť Juliánův učitel Hekebolios byl Libaniovým sokem. Během studií Libaniových přednášek se zřejmě v Juliánově hlavě začal měnit názor na křesťanství. Brzy také navázal kontakty se stoupenci novoplatonismu, odebral se do Pergamu, aby zde naslouchal přednáškám filozofa Aidesiose. Díky stykům s jeho žákem Maximem z Efesu, kterého si velmi vážil, došlo zřejmě někdy v tomto období k jeho vnitřnímu odvrhnutí křesťanské víry. Křesťanství pro něho ztratilo zřejmě definitivní význam poté, co císař pro podezření z velezrady nechal roku 354 popravit jeho bratra Galla. Podle mnoha historiků se Julianus přiklonil k pohanství již v roce 351, třebaže na veřejnosti nadále vystupoval jako přesvědčený křesťan, což dokumentují z určitých Julianových výroků (např. když v roce 355 kritizoval vojáka v Gallii, kteří se podle něho uměli jen modlit), stejně jako z jedné řeči Libania, který v této souvislosti přikládal zvláštní význam právě výše zmiňovanému Maximovi. Podle některých novějších názorů se sice Julianus již před rokem 360 ztotožňoval s některými pohanskými postoji, to ovšem bylo pro pozdně antické křesťany typické. Teprve po smrti Constantia II. se prý Julianus skutečně odvrátil od křesťanství. Jak sám Julián poznamenává, poslední hezké dny jeho života skončili s jeho odchodem k císařskému dvoru v roce 355, kdy musel na Konstantinův rozkaz opustit Athény, kde společně s pozdějšími církevními Otci Grégoriem z Nazianzu a Basileiem z Kaisareie zahájil studium novoplatonismu u filozofa Priska.

Když se tedy po smrti Constantia II. stal císařem Julián, byla jeho první myšlenka upnuta k východním hranicím a k znovunastolení pořádku mezi Římem a Persii.


TAŽENÍ CÍSAŘE JULIANA PROTI PERŠANŮN A JEHO SMRT
rok 363

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Již brzy po smrti císaře Constantia zjistil perský král Šapúr, že válku, kterou vyvolal spoléhaje se na slabost Římanů, nyní proti němu povede nový vládce, muž plně kompetentní se značnými válečnými zkušenostmi. A Julianus, na něhož Constantiovou smrtí přešla nejenom vláda nad římskou říší, ale i vedení války na Východě, byl opravdu mužem v nejlepších letech, člověkem hrdým a sebevědomým, který s takovým úspěchem pacifikoval drsné a bojovné kmeny Germánie. Za čtyři roky svého působení na Západě vyhnal Alamany a další hrozné válečníky za Rýn a na východním břehu je sužoval tak dlouho, dokud je nedonutil podrobit se majestátu Říma. Osobně byl odvážný, temperamentní až neklidný a velmi ambiciózní, přičemž jeho přáním bylo vyrovnat se anebo dokonce zastínit všechny ty hrdiny dávné římské historie. Válku na svém východním pomezí proto neviděl jako problém, ale jako výzvu a příležitost dosáhnout stejné slávy jako např. Alexandr Makedonský nebo jeho předchůdci na trůnu císaři Traianus, Severus či Marcus Aurelius, jenž všichni osobně vedli anebo posílali vojenské expedice až daleko na východ, aby k provinciím evropským připojili i území v Asii. A proto i on, když usedl na trůn, se rozhodl se osobně postavit do čela velké armády a pomstít se Peršanům za všechno to pustošení a vojenské porážky uplynulých šedesáti let a dosáhnout takových úspěchů, které by ho opravňovaly s klidným svědomím přijmout honosný titul „Persicus“.

Můžeme však účinně pochybovat o tom, že by Julianus chtěl v Alexandrově stylu provést „konečné účtování s Persií“, jak nám to podsouvají tehdejší prameny. Jako vzdělaný muž byl velmi dobře obeznámen s římskými dějinami a velmi dobře tedy věděl o všech těch vojenských porážkách Crassem počínaje a Constantiem konče. Protože mu tedy muselo být jasné, že podrobené celé Persie by bylo velmi obtížné, ba přímo nemožné, byly jeho válečné cíle podstatně skromnější – pomstít se východním barbarům, terorizovat je, resp. vyrvat z jejich moci některé provincie. Pozorný římský důstojník, který jej po celou dobu doprovázel a celou tuto válečnou kampaň popsal, nám pak líčí, s jakou radostí se chopil příležitosti pokračovat ve válce na východě, která mu mohla přinést další vítězství. A opravdu jeho vojenský talent a zkušenosti stejně jako jeho schopnost nadchnout pro své cíle vojáky mu opravdu dávaly dobré vyhlídky na úspěch. Ale ambiciózní plány na dobytí nejenom celého sasánovského království, ale i dokonce Hyrkánie a vzdálené Indie jsou opravdu pouhým produktem historikovy představivosti.

Během svého pobytu v Konstantinopoli (od 11.prosince 361 do 12.května 362) se císař nejdříve vypořádal s věrnými předchozího císaře, ale hlavně pracoval na přípravě svého perského tažení, které mělo proběhnout co nejdříve. Opravou hradeb thráckých měst a pevností si zabezpečil týl pro případ gótského útoku a pro vojsko sehnal peníze, zbraně a proviant. Kromě východní armády pro něj vyčlenil i ty oddíly, které prozatím mohl postrádat na Západě, a všechny je svěřil dvěma pečlivě vybraným generálům Římanu Victorovi a perskému uprchlíkovi princi Hormisdovi.
Obrázek
Konstantinopol


Přesun vojska do Antiochie
Po skončení příprav nadchl legionáře kvalitním proslovem a finanční odměnou, a pak vyrazil přes bosporskou úžinu (Dobytčí brod) do Chalkédonu (Kadiköy, Turecko), odkud pokračoval přes Libyssu (Gebze, Turecko) do zemětřesením zničené Nikomédie (Izmit, Turecko). Podarovav přeživší obyvatelstvo trochou peněz, zamířil přes stejně postiženou Nikaiu (Iznik, Turecko), galatský Péssinús (Balahisar, Turecko), Ankyru (Ankaru, Turecko) a průsmyk Pylai (v Taurském pohoří, nyní Gülek Bogazi) do „Perly Orientu“ syrské Antiochie na řece Orontu (Antakya, Turecko), kam dorazil 14.června nebo července 362. Pobyt v tomto křesťanském velkoměstě však nebyl pro pohanského císaře zrovna klidný. Když poručil odstranit ze sousedství Apollónova chrámu na předměstí Dafné ostatky svatého Babyly, dne 22. 10. chrám čirou náhodou vyhořel. Julianus v tom viděl odvetu fanatických křesťanů, a proto poručil vše přísně vyšetřit. Na popravišti skončil jeden oblíbený kněz a křesťanský chrám byl uzavřen, za což se mu dostalo nenávisti antiochijských křesťanů.

Když se opět setkal se svými generály, začal na ně naléhat, aby urychleně vyrazili do pole proti Peršanům. Nakonec se však zklidnil a přijal názor odložit útok, dokud si vojáci z Evropy neodpočinou a nebudou ukončeny všechny přípravy. V plánu totiž nebyl nějaký pouhý výpad přes hranice, ale velký průnik až do samého srdce sasánovské říše ve stylu velké Traiana nebo Severa, kteří přinesli římské orly až na samý jih Mezopotámie. Pro úkol tak grandiózní rozsahu tedy bylo nutno shromáždit obrovské množství válečných zásob a materiálu, ale i opatřit nákladní lodě, které je povezou po Eufratu za pochodující armádou. Měl však problémy nejenom s fanatickými křesťany, ale i místními obchodníky, kteří neúnosně vyšroubovali ceny obilí. Poručil ji tedy ceny snížit, ale ti to ignorovali. Na státní náklady proto realizoval dovoz obilí z Egypta, ale překupníci obilí skoupili ještě dříve než, se dostalo do města – zásobování se zhroutilo. A tak po celou zimu roku 362 – 363 rekvírovali římští důstojníci vše potřebné, zatímco netrpělivý panovník vysmívaný rozmařilými obyvateli Antiochie se vztekal nad svojí nečinností a toužil vyměnit válku slov, kterou vedl se svými křesťanskými poddanými, za válku vedenou skutečnými zbraněmi, jež tak důvěrně znal.


Jednání s perskými vyslanci v Antiochii
Musel být ještě v Antiochii, když přijal vyslance perského vládce, kteří sondovali jeho ochotu uzavřít mír – král Šapúr asi znejistěl, když na trůn římských císařů usedl tento mladý a aktivní muž znalý válečnictví a toužící dobýt pro sebe slávy. Nevíme, jaké instrukce Šapúr svým vyslancům dal, ale pravděpodobně jejich prostřednictvím nenabízel žádné ústupky, což by římské zdroje rozhodně nepřešly mlčením, ale zřejmě pouze zachování stávajícího status quo. A pokud tomu opravdu tak bylo, není vůbec překvapující, že jim Julianus nepopřál sluchu. Císařově pověsti by však více prospělo, kdyby s nimi nejednal tolik povýšeně a hrubě. Podle jednoho zdroje totiž před jejich očima roztrhal dopis jejich krále, zatímco podle dalšího jim s opovržlivým úsměvem řekl, že již nemá v úmyslu si s jejich pánem vyměňovat poselstva, protože již za krátkou dobu jej navštíví osobně. A tak když byli takovým způsobem odbyti, opustili perští vyslanci Antiochii, aby králi sdělili, že musí čelit vážné invazi.

Ve stejnou dobu nabízeli císaři svoji pomoc různí nezávislí i polozávislí vládci z oblastí přiléhající k Mezopotámii a slibovali, že se připojí k jeho tažení. Takové návrhy by však náčelníci pouštních loupeživých kmenů udělali každému silnému útočníkovi, s jehož pomocí se jim mělo dostat kořisti, aniž by museli podstupovat nějaké velké riziko. Julianus však jejich návrhy velkopansky odmítl s tvrzením, že Řím raději dává pomoc svým spojencům než by přijímal pomocnou ruku od nich. Avšak udělal přinejmenším dvě výjimky, neboť ještě před tím než vyrazil z Evropy přijal do svých služeb silný gótský oddíl a z Antiochie poslal své posly k Saracénům, aby jim připomenuli jejich závazky poskytnout mu pomocné oddíly a aby trvali na jejich splnění. Až totiž bude postupovat do nitra Persie, tak bude nutné, aby tito lidé z pouště vystupovali jako jeho spojenci a ne jako nepřátelé, přičemž jejich přínos pro zdar celé akce mohl být stejně velký jako škody, které mohly způsobit. Jeho velkou chybou proto bylo, že tomuto spojenectví nevěnoval velkou pozornost a že nezabránil sběhnutí Arabů na stranu nepřítele, přičemž je docela možné, že kdyby se mu je podařilo k sobě více připoutat a udržet je na své straně, mohlo celé toto tažení skončit skvělým úspěchem Říma. Existovali ovšem ještě další „spojenci“, jež nemusel k tažení vybízet, ale mohl jim to přímo poručit. Ačkoliv byl arménský král Arsaces III. původně na trůn dosazen perským králem Šapúrem, podrobil se císaři Constantiovi a stal se dobrovolně římským vazalem. Třebaže se Arsaces vždy choval loajálně a nikdy neudělal nic proti zájmům Říma, Constantius pochyboval o jeho věrnosti. Ale Julianus jej považoval za přítele a spolehlivého spojence, a proto mu tedy začátkem roku 363 poslal dopis, v němž požadoval, aby sebral co největší branné síly a byl okamžitě připraven vyrazit do akce. Tón listu však byl tak nešťastný, že musel Arsaca, který se zřejmě snažil zachovat neutralitu a nemíchat se do sporu velmocí, vysloveně urazit a znechutit. Arménie totiž vždy byla vazalem jedné země anebo druhé země a bylo pro ni výhodné, že ani jedna z velmocí nebyla v této oblasti hegemonem. Další potíž pak byla v tom, že arménský král se jako pravověrný křesťan musel dívat na Juliána jako na odpadlíka od víry pravé, který silou zakročil proti jejím vyznavačům. A právě proto tuto královu neochotu císaři pomoci sdíleli především jeho vzdělaní poddaní spjatí s křesťanskou vírou. A pokud má pravdu arménský historik, který tvrdí, že dopis urazil náboženskou víru jeho země, pak jednal císař Julianus velmi nerozumně, neboť si znepřátelil Armény pravě v té době, kdy je nejvíce potřeboval pro válku s Persií. Síly, které císař shromáždil, byly imponující – 83.000 až 95.000 římských legionářů jízdních i pěších včetně gótských oddílů, ne méně než 20.000 Arménů a velké množství lehkých saracénských jezdců. A Julianus si sílu své armády dobře uvědomoval a jen hořel touhou se konečně utkat s nepřítelem.
Obrázek
Římská Antiochie


Perský vpád na římské území
Peršané ale nebyli nečiní a podnikli útok na římské území. Překvapený císař proto nařídil Procopiovi a komitovi Sebastianovi (egyptský vévoda), aby si vzali třicet tisíc vojáků a chránili bok postupujících vojsk. Pak se měli spojit s dvaceti čtyřmi tisíci muži arménského krále Arsaka III, spolu s ním projít přes Korduénu (východně od horního Tigridu, Kurdistán) a Moxóenu (jižně od Vanského jezera), vtrhnout na perské území a zpustošit úrodný kraj Chiliokómon. V případě potřeby měli jeho hlavnímu vojsku přijít na pomoc.


Vojsko vyráží z Antiochie
Antiochii císař opustil 5. 3. provázen nenávistí a pohrdáním místních křesťanů. Vojsko pochodovalo přes Litarbi a Hiapolis k Eufratu, který překonalo poblíž tohoto místa pomocí pontonových člunů, a pak kolem Banae dospělo do města Carrhae (Harran, Turecko), kde několik dnů odpočívali a císař ladil své válečné plány. Do jižní Mezopotámie totiž existovaly dvě cesty, z nichž první vedla pohořím Masius (Džebel Kara Dag a Džebel Tur v Korduéně, tj. Kurdistánu) k Tigridu a pak podél břehů rovnou na jih, zatímco druhá šla údolím Eufratu až na velké pláně na jeho dolním tok. První variantu si např. vybral Alexander Makedonský a císař Traianus, druhou pak Cyrus mladší, Avidius Cassius nebo císař Severus. Trasa kolem Tigridu však byla delší a její nevýhodou bylo i to, že nikdo nemohl zaručit loajalitu Arménů.
Tempo pochodu bylo opravdu svižné a Římané postupovali asi třicet dva kilometrů denně. Prošli Hierapolí (Membidž, Sýrie) a po pontonovém mostě překonali řeku Eufrat do osroénského města Batnai (Suruc, Turecko). Ve městě Karrhy (Harran, Turecko) se Julianus setkal se svým příbuzným Procopiem (comes rei militaris), předal mu purpurový plášť a vybídl jej, aby se chopil vlády, jestliže on sám v boji padne


Obsazení Kalliniku
Carrhae opustil po týdenním odpočinku dne 26. 3. roku 363 a pochodoval se svými šedesáti pěti tisíci muži po březích řeky Beliku (Belias obvykle však Balicha, nyní Nahr Balik) přímo na jih kolem osrhoenského hradu Davany až do Callinicu neboli Nicephoria (Rakka, Sýrie) nedaleko jeho ústí do Eufratu, kam za ním přišli náčelníci saracénských kmenů, aby mu darovali zlatou korunu a poddali se mu. Do Callinicu pak po Eufratu dorazila flotila čítající 1.100 lodí, z nichž 50 bylo válečných, 50 pontonových a zbývající tisícovka vezla zásoby, zbraně a válečné stroje. Pak císař pokračoval podél Eufratu až do Circusia neboli Circesia (Busejra, Sýrie) ležícího u ústí řeky Chabúru (dříve Abora), kam dospěl začátkem dubna.

Dne 27. 3. Julianus předstíral výpad za Tigris, ale přes strážní hrad Davany v Osroéně vtáhl do Kalliniku (Rakka, Sýrie), kde mu holdovali drobní saracénští králové. Počátkem dubna se k hlavní císařské armádě přidaly pomocné saracénské sbory, s nimiž se pokračovalo do pevnosti Kerkúsion (též Kirkésion, Busejra, Sýrie) na soutoku Abory (Chábúru) a Eufratu.


Dobývání perských pohraničních pevností
Protože se nyní již dostal až na samé římské hranice a čekal jej pochod územím nepřítele, učinil taková organizační opatření, aby předešel neočekávanému útoku. Arinthseovi a princi Hormisdovi poručil, aby se svými jízdními oddíly chránili levý bok jeho armády, Nevitta pak měl se svými legionáři postupovat vpravo a udržovat spojení s říční flotilou a konečně předsunuté oddíly tvořené 1.500 Lucilianovými jezdci dostaly za úkol zkoumat terén a všude pátrat po nepříteli. On sám s jádrem armády roztaženým na vzdálenost devíti mil pak bude ve volných tvarech postupovat v prostoru mezi nimi, přičemž zadnímu voji bude velet vévoda osrhoénský Secundius, dále pak Dagalaiphus a Victor. Když takto uspořádal svoji armádu, překročil dne 7. 4. řeku Chabúr, rozebral pontonový most a vyrazil proti nepříteli s podporou flotily, která měla zákaz armádu předbíhat nebo se za ním opožďovat. První zastávku udělal v Zaithe (nebo Zautha), městě známé nedaleko ležící hrobkou císaře Gordiana III. [7], který zde byl zavražděn. Zde Julianus povzbudil své vojáky skvělou řečí, v níž jim obšírně líčil římské úspěchy v minulých dobách a sliboval lehké vítězství nad nynějším protivníkem. Pak pokračoval dále a po dvou dnech dorazil k ruinám města Dura (Dúra–Európos), odkud mu to trvalo čtyři dny k Anathanu (Aná, Irák), silné perské pevnosti ležící na jednom z říčních ostrovů uprostřed říčního proudu. Protože jeho pokus překvapit posádku nenadálým útokem nevyšel, vyslal prince Hormisdu, aby přesvědčit Peršany ke kapitulaci s tím, že k nim bude milosrdný. A když se Peršané opravdu vzdali, poslal je jako vězně do Sýrie a usídlil je v Chalkidě v nevelké vzdálenosti od Antiochie, aby jejím protivným obyvatelům ukázal, jakého vítězství v Persii vydobyl. Protože však nechtěl svoji armádu oslabit tím, že by pro Zaithu vyčlenil posádku, poručil ji spálit, načež pokračoval dále po řece.

Avšak již po osmi mílích narazil na pevnost ještě mocnější, než byl Anathan. Jmenovala se Thilutha a všem se jevila jako prakticky nedobytná. I nyní se Julianus pokoušel vyjednávat, ale perská posádka se cítila v bezpečí a kapitulaci odmítla. Nicméně přislíbila neutralitu a zavázala se, že nebude do konfliktu mezi ním a králem Saporem zasahovat a napadat jeho zadní voje, dokud nebude jasné, kdo je vítězem. Julianus se nyní musel rozhodnout, zda se bude chovat jako Alexandr Makedonský, který s pohrdáním všechny takové kompromisní návrhy odmítal, a dobude pevnost silou svých zbraní, anebo nabídku Peršanů přijme a připustí existenci nepřítele za svými zády. Julianus se nakonec rozhodl pro druhou variantu, ustoupil a přiznal Thiluthě neutrální status. Jeho postup do nitra Persie tedy žádné obléhání nezdrželo, nepříjemným důsledkem však mohlo být to, že i ostatní města a pevnosti se zachovají stejně a budou mu případně blokovat ústupovou cestu.
Obrázek
Císař Julián


Průnik Římanů do nitra Persie
Po pětidenním pochodu dospěla římská armáda k starobylému městu Diaciře (Diakira nebo Dakira) neboli Hítu, v němž bylo uloženo velké množství potravin a různých zásob. Římané zde měli úkol značně ulehčený tím, že město bylo všeobecně považováno za nehajitelné a že jej většina jeho obyvatel včetně žen a dětí opustila. A třebaže leželo na protilehlém, tj. pravém břehu Eufratu, Římanům opravdu nečinilo potíže dopravit k němu pomocí lodí jakékoliv množství vojáků a obsadit jej. Ke cti císaře–filozofa pak rozhodně nepřispělo, že dopustil, aby jeho vojáci „nelítostně a beztrestně“ zmasakrovali všechny bezbranné osoby, na které narazili, a aby pak město vyloupili a vypálili.

Pak císař pokračoval ve svém pochodu a přes Sithu a Megium se dostal do Zaragardie či Ozogardany, kde ještě přežívaly vzpomínky na slavnou Traianovu expedici, neboť si zde místní lidé ukazovali jakýsi kamenný podstavec a nazývali jej „Traianovým soudem“. Až dosud Římané postupovali zcela bez problému, aniž narazili na jakýkoliv ozbrojený odpor, přičemž pouze jeden z nich byl zabit nepřítelem, když se v opilosti přeplavil na druhý břeh. Na polích pak nacházeli dostatek obilí, na loukách píci pro jejich koně a v okolních městech a vesnicích si mohli brát vše potřebné. Pouze jedna silná bouře jim strhla stany, potopila několik lodí s obilím a vnesla zmatek na jejich pravé křídlo. Naštěstí se živly utišili a již nic takového se neopakovalo.

Za Hítem opustili Římané asyrské pláně a sestoupili do aluviální babylónské nížiny, velmi úrodné oblasti protkané soustavou kanálů táhnoucí se často i na velké vzdálenosti od Eufratu. Dosud pasivní Peršané nyní konečně vytáhli do pole, aby opět použili taktiku rychlých a prudkých přepadů, v níž byli takovými mistry – nejvyšší perský generál (surena) spolu se saracénským králem (malikem) Rodosecesem sice nebyli dostatečně silní, aby mohli Římany porazit, a tak jej alespoň obtěžovali, „tahali jejich armádu za sukně“, napadali opozdilce a útočili na každý slabší oddíl, čímž se jim dařilo Julianův postup zpomalovat a někdy dokonce úplně zastavit, přičemž jsme informováni i o tom, že při jednom takovém přepadu málem padl do surénových rukou i samotný princ Hormisdas. V jiném případě pak nechali projít římský předvoj přes jistý široký kanál spojující Eufrat s Tigridem, aby se pak postavili do cesty hlavní římské armádě. Císař tehdy povolal zpět svůj předvoj, načež vyslal silný oddíl pod Victorem podél kanálu. Když Victor až daleko na východě našel vhodný přechod, přešel na druhou stranu, vrátil se po druhém břehu zpět, aby spolu s Lucilianem vpadli Peršanům do zad, zahnali je, a tak otevřeli hlavní armádě cestu přes kanál.


Pád Perisabory
Nyní se již Římané blížili k Perisaboře (Mruz Šapur, Irák), nejvýznamnějšímu městu této oblasti nepočítaje v to samozřejmě samotný o něco jižněji položený Ctesiphon (Ták–i–Kisrá u Bagdádu). I jeho obyvatelé odmítli mírové návrhy prince Hormisdy a uráželi jej, když jej nazývali přeběhlíkem a zrádcem. V tomto případě však již císař Julianus neustoupil a byl pevně odhodlán tuto lokalitu dobýt. Bohužel Perisabora představovala tvrdý oříšek, protože ležela na jakémsi říčním ostrově. Když z jedné strany byla chráněna řekou Eufratem, z druhé z něho vybíhajícím kanálem a ze třetí vodním příkopem kanál a Eufrat spojující. Hradby Perisabory pak byly zdvojeny, přičemž se na její severní straně vysoko nad Eufratem tyčila pevná citadela. Její posádka pak byla početná a plná důvěry v to, že dokáže své město ubránit. Bohužel pro ni zdi postavené pouze z pálených cihel spojovaných asfaltem nedokázaly dlouho vzdorovat úderům beranidla, které bylo nasazeno proti jedné z rohových věží. Když si tak Římané prorazili průchod a město obsadili, stáhli se Peršané do citadely a pálili na ně z luků, praků a válečných strojů. Bohužel hradby pevnosti byly tak vysoké, že na ně nemohli Římané dostřelit a palbu účinně opětovat.

Julianus se tedy rozhodl zaútočit přímo na bránu citadely s tím, že své muže povede osobně. A opravdu na druhý den vyrazil k bráně pouze s malým oddílem vojáků, kteří nad jeho hlavou zformovali své štíty do tvaru jakési „střechy“, přičemž jiní nesli potřebné nářadí a ženijní nástroje. Když však dorazili na místo, tak bohužel zjistili, že dřevěné veřeje jsou okuty železem a velmi solidně upevněny, takže prorazit si tudy cestu bude velmi obtížné. Přesto se o to alespoň pokusili… Ale Peršané neponechali tyto jejich aktivity bez povšimnutí, sbíhali se po celých houfech k ohroženému úseku, a tak zuřivě pálili dolů ze svých zbraní, že donutili Juliana ustoupit. Ale císař velmi brzo vymyslel alternativní plán a rozhodl se po vzoru jejího vynálezce Demetria zvaného Poliorcetes vybudovat „helepolis“, pohyblivou dřevěnou věž tyčící se často do tak obrovské výše, aby obléhatelé mohli po ni proniknout na hradby. Jeho muži se pak tohoto technického úkolu zhostili tak úspěšně, že obležení Peršané jen s hrůzou sledovali, jak dřevěné monstrum roste do výše. Nakonec vyhodnotili své šance na úspěšnou obranu jako nulové a nabídli jednání. Julianus pak ušetřil jejich životy a dovolil jim, aby odešli a připojili se ke svým krajanům, přičemž každý z nich si mohl s sebou vzít jeden náhradní oděv a určitou sumu peněz. Odměna za vytrvalost však byla sladká, neboť když Římané vstoupili do pevnosti, našli zde obrovské množství obilí, zbraní a dalších pro ně cenných věcí. Julianus pak vše rozdělil mezi vojáky a vše, co nemohli odnést, poručil spálit nebo naházet do Eufratu.
Obrázek
Obléhací věž Helepolis


Dobytí Maogamalchy
Třebaže se římská armáda již nyní nacházela na úrovni Ctesiphonu, stála směřovala na jih odrážeje útoky perských kavaleristů, kteří jí působili jisté ztráty, až konečně dorazila ke kanálu zvanému Nahr–Malcha neboli „Královská řeka“, který od Eufratu vedl přímo na východ, aby vyústil do Tigridu nedaleko Ctesiphonu. Protože kanál byl splavný i pro velké lodě, představoval ideální vodní cestu, kterou už jednou využil císař Severus. I Julianus se tedy vydal v jeho stopách s očekáváním, že se i podobně jako on celkem lehce zmocní tohoto velkého perského města. Ale jeho postup přes území oddělující tyto obě velké mezopotamské řeky byl obtížný a tudíž i velmi pomalý, neboť Peršané vše zaplavili vodou a každé suché místo využili k obraně. A tak Římané káceli palmy tak hojně rostoucí v této oblasti a na vorech postavených z jejich dřeva a na sešitých nafouklých kůžích pomalu ale jistě postupovali touto vodou zaplavenou oblastí vpřed, až jedenáct mil od Ctesiphonu narazili na silnou pevnost postavenou na obranu tohoto města, přičemž Ammianus ji nazývá Maogamalchou, kdežto pro Zosima je to Besuchis. Oba se však shodují na tom, že se jednalo o velké město s pevnou citadelou obsazené silnou posádkou. Třebaže Julianus již několik takových měst minul, aniž na na zaútočil, dobytí Maogamalchy se stalo otázkou jeho cti. Římané proto po několik dnů všemi možnými způsoby útočili na její hradby, zatímco Peršané se bránili velkými koulemi hořícího asfaltu, které na ně házeli z vysokých věží. Juliana tato nezvyklá novinka překvapila, přesto poručil, aby beranidla i nadále bušila do zdí i hradebních vrat a poutala tak pozornost nepřítele, zatímco se bude hloubit chodba vedoucí pod oběma hradbami až do centra města. A když Římané toto své dílo úspěšně dokončili, podnikli k odlákání pozornosti všeobecný útok na hradby, během něhož pronikly chodbou tři jejich oddíly až za hradby a otevřely ostatním vstup do města. Zdánlivě nedobytná Maogamalcha tak padla a byla nemilosrdně pleněna. Její obyvatelé, kteří se dosud válečnému úsilí císaře jen vysmívali, pak byli bez rozdílu věku, pohlaví či postavení nemilosrdně vražděni, aniž – jak se zdá – proti tomu Julianus jakkoliv zasáhl. A dokonce i ty nešťastníky, kteří se skrývali ve sklepích a různých podzemních prostorách, vyháněli ven z jejich úkrytů ohněm a kouřem, takže každý z nich stál před volbou, zda se udusit anebo zahynout mečem. Velitele perské posádky pak zachovali při životě a vzali do zajetí; nakonec však zúčtovali i s ním.


Bitva před Ctesiphonem (Ktésifontem)
29.května 363

Po pádu Maogamalchy nestálo mezi římskou armádou a Ctesiphonem, skutečným to cílem celé expedice, již nic jiného než řeka Tigris. Třebaže Ctesiphon již nebyl hlavním městem Persie, tak jako předtím říše parthské, a perský královský dvůr sídlil v Ištakaru neboli Persepoli, stále to bylo velmi důležité centrum, kam – jak se zdá – perský král tu a tam zajížděl. V jeho okolí proto pro jeho potěchu zbudovali různé zámečky a letohrádky vyzdobené různými obrazy a basreliéfy a obklopené stinnými zahradami. Královu touhu po lovu pak měli uspokojit divocí lvi, kanci a medvědi chovaní v jakýchsi oborách, které Peršané nazývali „ráji“. Julianus pak to vše vydal v plen svým drsným válečníkům, kteří dupali po květinách a okrasných keřích, pobíjeli zvěř v oborách a vypalovali letohrádky.
Po tomto rozptýlení Římané stále postupovali vpřed, přičemž pleněním a loupežemi si v této úrodné zemi v hojné míře opatřovali vše potřebné. Za sebou pak zanechávali jen zpustošenou a vylidněnou krajinu, která před tím byla tak a bohatá. Dosud také nenarazili na žádný větší odpor, a proto se jejich ztráty omezovaly pouze na menší množství vojáků a pár zvířat s nákladem. Teprve když se blížili ke Ctesiphonu, rozhodl se jeden Šapoúrův syn velící perské armádě provést průzkum bojem. Avšak když narazil na předsunuté římské oddíly pod Victorem a zjistil, jak jsou početné, neriskoval boj a stáhl se zpět. Julianus tak v klidu dosáhl až západního předměstí Ctesiphonu jménem Coche, který se dříve nazývalo Seleucií. Její dobytí nebylo snad pro něj obtížné; bohužel samotná metropole se nacházela na druhém, tj. východním břehu široké a hluboké řeky Tigridu. Julianus pak dobře věděl, že pokud se chce Ctesiphonu zmocnit, musí podobně jako císaři Traianus a Severus převést svojí armádu na levý břeh a zaútočit na jeho hradby právě zde. V tom se především spoléhal na svoji flotilu, která úspěšně proplula kanálem Nahr–Malcha. Bohužel v Coche zjistil, že tato voda místo toho, aby ústila do Tigridu někde nad Ctesiphonem, míří kamsi na jih. Kdyby tak kanál i nadále sledoval, dostal by se až hluboko do nepřátelské země, čímž by ohrozil své ústupové trasy a zvláště pak spojení s arménskou armádou Procopiovou a Sebastianovou, s níž se měl spojit. Nemohl ani svoji armádu rozdělit, pěšáky a jezdce zanechat na místě, flotilu poslat do kanálu a riskovat, že lodě – i kdyby kanálem úspěšně propluly – nebudou schopny překonat silný proud Tigridu až ke Ctesiphonu, který bude ležet v neznámé vzdálenosti proti proudu.
Obrázek
Královský palác v Ctesiphonu

Nyní však Julianus uplatnil své knižní znalosti. Vždy totiž pečlivě studoval záznamy o vojenských taženích svých předchůdců v této oblasti a z nich pak věděl o kanálu, který odbočuje z Nahr–Malchy a měl by jeho lodě přivést do Tigridu nad Ctesiphonem. Nyní mu tak nezbývalo nic jiného, než jej najít. Jeho muži tedy zadrželi několik vesničanů a s jejich pomocí po něm pátrali. A když jej opravdu objevili, sledovali jej až k jeho ústí do Nahr–Malchy, které Peršané zahradili vysokou hrází se stavidly. Julianus pak nechal hráz strhnout, načež se voda vřítila do starého kanálu a rychle jej zaplnila. Naštěstí se ukázalo, že je pro lodě splavný, takže armáda mohla po jeho březích postoupit až k Tigridu a utábořit se zde.
Když pak Julianus sestoupil až k prudkému toku této mohutné řeky, nemohl si nepovšimnout na jeho protilehlém bohužel však vyšším břehu sevřených mas nepřátelské jízdy a pěchoty stojících kolem zdí jakési královské obory. A za těmito vojáky v lesklých zbrojích stáli sloni „obrovští jak hory“ – ti pak legionáře obzvláště děsili. Protože věděl, že nemůže poslat svoji armádu přes řeku proti nepříteli tak výhodně postavenému, čekal na příchod noci. A když padla tma, vyslal přes odpor svých důstojníků na druhý břeh pět lodí každou s osmdesáti vojáky na palubě s úkolem zajistit předmostí a umožnit tak přeplutí celé armádě. Bohužel Peršané tento jeho předvoj zpozorovali a přivítali jej zápalnými šípy, přičemž mířili pak tak přesně, že již brzo dvě lodi zachvátily plameny. V této osudné chvíli, kdy zbytek flotily zaváhal a kdy hrozilo, že muži odmítnou pokračovat v akci, zachoval Julianus chladnou hlavu a zvolal: „Naši lidé přepluli řeku a ovládli druhý břeh. Ten oheň je signál, na němž jsme se domluvili, jestliže zvítězí.“ Vojáci tomu uvěřili a na zbývajících lodích se hnali na druhý břeh, zatímco jiní, pro které nezůstalo na jejich palubách místo, plavali na druhou stranu na svých štítech, aby pomohli svým kamarádům. Peršané, kteří se jim postavili na odpor, pak nebyli schopni čelit jejich prudkému útoku. A tak nejenom že hořící lodi byly uhašeny a jejich posádky zachráněny, ale všude na levém břeku přistávali římští vojáci a v husté palbě postupovali strmým svahem až na jeho vrcholek, kde se zformovali.

Protože obě znepřátelené strany nemohly svést bitvu v noci, boje nakrátko přerušily. Ale již na druhý den za svítání vedl Julianus své muže do útoku a donutil Peršany k boji zblízka. V poledne nad nimi definitivně zvítězil a zahnal je na útěk, přičemž Šapúrovi velitelé jménem Tigranes, Narseus a Surena jsou jmenováni mezi prvními, kdo opustili bojiště a uchýlili se za hradby Ctesiphonu. A za nimi pak v divokém zmatku prchala celá perská armáda těsně sledovaná Římany. Naše zdroje pak tvrdí, že tehdy mohl padnout do jejich rukou i samotný Ctesiphon, kdyby generál Victor sám zraněný šípem nezastavil své muže již připravené vpadnout do ještě otevřených městských bran. Je sporné, však zda vůbec mohla být tato odvážná akce korunována úspěchem, ale v každém případě Římané tento příhodný okamžik promeškali. Vrata se tedy opět zavřela a Ctesiphon byl prozatím v bezpečí, pokud nebude regulérně obléhán. Avšak perská armáda vyslaná na obranu Ctesiphonu utrpěla drtivou porážku od početně třikrát slabšího protivníka, přičemž ztratila na dva a půl tisíce mužů, kdežto Římané pouhých padesát (někdy je uváděno 70 mrtvých Římanů). A plody vítězství byly opravdu sladké… Římané se totiž zmocnili celého perského tábora i s jeho vybavením a zvláště pak velni cenných lehátek a stolů z masivního stříbra. Mrtvoly Peršanů a jejich koní ležící na bojišti pak obrali o ozdoby ze zlata a stříbra a o velké množství drahocenných oděvů, z domů a polí v okolí města pak získali tak velké množství potravin a zásob, že dobu nouze nahradila až „přílišná hojnost“.

Po tomto velkém vítězství bylo nutno stanovit další cíle celé této expedice. Až dosud by vše svědčilo proto, že Julianus chtěl obsadit Ctesiphon, který dosud padl Římanům do ruky při každé jejich invazi, a odsud si diktovat své podmínky. Ale nyní, když překonal všechny překážky a měl zahájit jeho obléhání, jej zřejmě přepadly pochybnosti o proveditelnosti tohoto plánu. Stěží však může předpokládat, že by toto město bylo ve 4. století nějak výrazně pevnější než bylo v době Parthů anebo že by jeho armáda byla slabá natolik, aby musela mít obavy z útoku. Vždyť se jednalo o nejsilnější armádu, kterou kdy Řím do jižní Mezopotámie vyslal, dostatečně vybavenou vším, co bylo pro válku a obléhání měst potřebné. Ale když Traianus, Avidius Cassius i Septimius Severus dobyli Ctesiphon bez jakýchkoliv potíží a Julianus se o něco takového ani nepokusil a vůbec na něj nezaútočil, musel k tomu mít nějaké dobré důvody.
Obrázek
Rekonstrukce královského paláce v Ctesiphonu


Cesta do Corduény (Kurdistánu)
A opravdu nyní byla situace zcela jiná – zatímco jeho předchůdci nejdříve úplně zničili veškeré armády parthské říše a potom se zaměřili na Ctesiphon, on prozatím tu obrovskou armádu, kterou proti němu „král králů“ Šapúr ze všech koutů své říše sebral, ještě vůbec ani neviděl. A tak kdyby se nyní utábořil před městem, mohl se snadno ocitnout mezi dvěma ohni, tj. s posádkou Ctesiphonu před sebou a s perským králem za zády. Není proto divu, že válečná rada vyslovila názor, že obléhání je příliš riskantní operace. Ale když jej nebudou obléhat, kterým směrem by se měli vydat? Nechat si jej v zádech a dále pokračovat do hloubi nepřátelského území, např. k Persepoli, by jistě bylo šílenstvím. Navíc přicházelo léto a s ním malárie, zásoby přivezené flotilou také rychle ubývaly, přičemž nelze jenom spoléhat na to, co ukořistí v protivníkově zemi. Julianovi a jeho rádců tedy bylo jasné, že pokud nebudou útočit, musí se stáhnout. Proto nejdříve spálili celou svoji flotilu s výjimkou nějakého tuctu lodí, které jim měli sloužit jako pontony. K tomuto kroku také měli dobré důvody, neboť bylo velmi obtížné dopravit lodě proti prudkému toku Tigridu až na římské území, zvláště když by k jejich obsluze museli vyčlenit nějakých dvacet tisíc vojáků, kteří by pak zákonitě chyběli bojovým jednotkám. A navíc byly pomalé a postup celé armády by jenom zdržovaly…

Pro Juliana tak byly přítěží a musel je obětovat. Po zničení flotily již nezbývalo nic jiného než vytyčit vhodnou trasu. Vojáci se hlasitě dožadovali toho, aby se vraceli opět kolem Eufratu, zatímco velitelé byli proti a měli k tomu i své dobré důvody. Toto území totiž již vyplenili, takže by bylo velmi obtížné zde získávat potraviny a píci pro koně. Kromě toho řeka byla v tuto dobu plná vody, která vystupovala z břehů a zaplavovala nízko položenou oblasti. Vlhký a teplý vzduch pak neobyčejně svědčil mouchám a komárům, kteří v obrovských hejnech sužovali lidi i zvířata. Julianus si proto vybral cestu kolem paralelně tekoucího Tigridu, v němž již nebylo tolik vody a jehož výše položené břehy se mu jevily sušší a tedy schůdnější. Kromě toho tamní úrodné a bohaté kraje již dlouho nenavštívil žádný nepřítel, takže jeho mužům mohly poskytnout vše potřebné. Římané se tedy vydali na sever podél Tigridu a po jeho levém břehu mířili do Corduény (Kurdistánu), římské provincie vzdálené pouhých 250 mil od Ctesiphonu.

Některé zdroje však uvádějí, že císařovy vojenské úspěchy srazily vladařskou pýchu perského krále „do prachu“ a že Šapúrův žal a úzkost prý byly tak velké, že jedl jídlo ze země a nedbal ani na úpravu svých vlasů. A protože prý chtěl „vykoupit jednou polovinou svého království bezpečí zbytku“, poslal za Julianem své vyslance, aby mu nabídli mír a slíbili, že se stane jeho věrným a spolehlivým spojencem. To vše je ale zřejmě pouze fikce, kterou chtěl jistý antiochijský rétor jménem Libanius po smrti svého pána i přítele Juliana utěšit nejenom sebe, ale i své čtenáře. Těžko potom říci, zda na jeho líčení je alespoň zrnko pravdy, zvláště pak když ani Zosimus, ani Ammianus se vůbec nezmiňují o tom, že by v této době došlo k nějakému vyjednávání. Perský král jistě nebyl v tak krizové situaci, aby si musel zoufat a posílat Julianovi sliby, že se mu podrobí. Dosud totiž neztratil žádné důležité město a jeho obrovská armáda sebraná ze všech koutů Persie dosud ani nezasáhla do bojů. Na druhou stranu jeho protivník sice v první bitvě zvítězil, ale pak se ani neodvážil obléhat Ctesiphon, tj. město, které nepatřilo v jeho říši ani k těm největším, ani k těm nejdůležitějším. A jestliže opravdu nabízel v této době jednání, pak buďto proto, aby Juliana odradil od ústupu a zdržel na místě až do doby, kdy přijde a osobně s ním zúčtuje, anebo v očekávání, že mu Julianus vědomý si své obtížné situace dá takové návrhy, které nebude možno odmítnout.


Bitva u Maranga (též Samarry) a smrt císaře Juliána
26.června 363

Římané zahájili ústup dne 16. 6. roku 363. Ale ještě všichni jejich vojáci ani neopustili svůj tábor, když se na obzoru objevil obrovský oblak prachu, jenž se neustále zvětšoval. A zatímco optimisté tvrdili, že prach zvířila stáda divokých oslů anebo že přicházejí saracénští spojenci, Julianus věděl, že přichází obrovská perská armáda. Proto zastavil svůj postup, poslal pro opozdilce a poručil se semknout a vybudovat opevněný tábor. Druhý den ráno se bohužel ukázalo, že vyhodnotil situaci správně, neboť když vyhlédl na pláň táhnoucí se východně od svého tábora, všude viděl blýskající se pancíře a zbraně Peršanů, kteří přenocovali v nevelké vzdálenosti. Na dlouhé úvahy však nebyl vůbec čas, neboť perská a saracénská jízda tvrdě zaútočila v marné snaze zmocnit římského trénu bráněného pěchotou. Julianus přesto pokračoval v ústupu zle tísněný perskými oddíly, které před ním a vlevo od něho systematicky ničily obilí a píci, kterou jeho vojáci tak zoufale potřebovali, zatímco ostatní útočily na jeho zadní pochodové proudy, čímž jej zdržovaly a působily mu ne zrovna zanedbatelné ztráty. Postup Římanů zcela zaměstnaných nejenom obranou, ale i svážením těch posledních zbytků potravin, tak byl zoufale pomalý a nečinil více než pouhých cca 10 mil denně.
Obrázek
Bitva u Samarry

A za Julianem se zvolna sunula celá perská armáda tvořená pěchotou, těžkou obrněnou jízdou vyzbrojenou dlouhými kopími, početnými oddíly lukostřelců a dokonce i slony, jejímiž veliteli byli dva Šapúrovi synové a generál, jehož římské zdroje nazývají Meranes. K velkému útoku Peršanů na římské zadní voje pak došlo v místě zvaném Maranga (Maronsa, jižně od Samarry), kde situace byla tak vážná, že se Julianus musel obrátit zpět a nabídnout nepříteli otevřenou bitvu. Ten pak jeho výzvu přijal a zaútočil svými obrněnými jízdními oddíly promíchanými s lukostřelci, za nimiž pak pomalu postupovali váleční sloni. Římští legionáři zaujali obranné postavení ve tvaru půlměsíce se středem značně staženým zpět a jen čekali, až se nepřítel dostane do prostoru mezi jejich křídla. A když k tomu opravdu došlo, sami zaútočili takovou rychlostí, že perští lukostřelci ani neměli čas použít své zbraně, a perskou jízdu donutili k boji zblízka, protože věděli, že tento způsob boje ji činí potíže. A opravdu Šapúrovi muži jejich tlak nevydrželi a po dlouhém a krvavém boji se dali na ústup kryti lučištníky, kteří vypouštěli mračna šípů. Vysoké teploty tohoto horkého letního dne však brzo donutili Juliana svůj postup zastavit a vrátit své muže do tábora, kde pak pobývali ještě několik dní, aby si odpočinuli a ošetřili své raněné. Peršané pak utrpěli tak těžké ztráty, že se je ani nesnažili znovu napadnout. Do všech stran však vyslali své oddíly s úkolem zničit veškeré potraviny a píci v širokém okolí a proměnit okolní krajinu v poušť. A opravdu řadoví římští vojáci již trpěli kritickým nedostatkem potravin, který byl jen trochu zmírněn dávkami jídla původně určenému důstojníkům a členům císařského dvora. Za těchto okolností pak není divu, že jindy rozhodný a rázný císař propadl obavám a melancholické náladě a že všude kolem sebe viděl znamení předpovídající pohromu a smrt – za jedné tmavé noci, když ve svém stanu studoval díla jednoho svého oblíbeného filozofa, se mu prý zdálo, že spatřil genia římského impéria s rohem hojnosti v ruce, jak odchází se zahalenou hlavou, pomalu a sklíčené. A o něco později, když vyšel na čerstvý vzduch, aby vykonal oběti za záchranu armády, zase uviděl jasný meteor, kterýžto optický jev si vyložil jako hrozbu boha Marta, který mu poslední dobou příliš nevycházel vstříc. Také dotázaní věštci mu radili, aby se nepouštěl do žádných vojenských podniků. Bohužel situace vyžadoval nedbat jejich rady a pohnout se vpřed, aby bylo možno získat alespoň nějaké potraviny. Bytí či nebytí celé armády pak záviselo na tom, jakou rychlostí dokáže ustupovat. Za svítání onoho dne 26. 6. roku 363 byly tedy stany opět strženy a celá římská armáda se vydala na pochod zdevastovanou krajinou, přičemž řeku Tigris měla po své levici a pásmo nízkých kopců po své pravici. Nepřítel nebyl vůbec v dohledu, a tak vojáci bez problémů postupovali vpřed. Když se ale přiblížili ke kopcům nedaleko města Samará, objevili se znovu Peršané a napadli jejich zadní voje. A když tam Julianus spěchal, aby své vojáky podpořil, dostal zprávu o dalším útoku vedeném tentokrát na svůj předvoj. Protože právě zde se jeho muži ocitli ve vážnějších potížích, obrátil se a vyrazil k ohroženému úseku. Ale cestou jej zastihl další perský útok vedený tentokráte zprava přímo na střed římské pochodové sestavy vedený těžkou jízdou a slony, který vyvolal v jeho oddílech paniku. Julianus nic takového neočekával, přesto se vrhl do boje v čele svých lehce obrněných jezdců, a aniž si nasadil ochranou zbroj, udeřil na nepřítele zezadu a sekal do hřbetů i podkoleních šlach koní i slonů. V tom však zasáhl pravou stranu jeho těla oštěp vržený nepřátelským jezdcem, prorazil kůži i svaly nechráněné pancířem a pronikl skrz žebra do jater. Julianus se pokusil vyrvat ostrou zbraň ze svého těla, pořezal si však pouze prsty, načež šokovaný bolestí a ztrátou krve omdlel a padal na zem ze svého hřebce. Jeho stráže jej však pozdvihly a dopravily do tábora, kde jej svěřily do péče lékařům. Ti však jeho zranění označili jako smrtelné.

Tato tragická zpráva se okamžitě rozšířila mezi vojáky a vybičovala jejich zuřivost a touhu po pomstě do té míry, že začali svými zbraněmi divoce bušit do svých štítů, načež se vrhli vpřed lhostejni k tomu, zda budou žít anebo v boji zemřou, a snažili se pobít co největší množství nepřátel. Ale Peršané, kteří si již byli jisti svým vítězstvím, jim zarputile čelili až do večera, kdy temnota učinila boji přítrž. Ztráty na obou stranách byly obrovské, přičemž nejvíce utrpělo právě pravé křídlo Římanů, kde magister officiorum Anatolius padl a prefekt Sallustius byl jen s obtížemi zachráněn svým pobočníkem. Ale velké množství mrtvých Peršanů, včetně generálů Meranese a Nohoradese a padesáti dalších satrapů a předních šlechticů, je stavělo do role vítězů. Bohužel všechny tyto jejich vojenské úspěchy nemohly vyvážit ztrátu milovaného císaře, který zemřel ve svém stanu kolem půlnoci ještě toho dne bitvy.
Obrázek
Smrt císaře Juliána


Jestliže se zabýváme osobou císaře Juliana, nemůžeme nevyzdvihnout jeho vojenskou zdatnost a jeho schopnost velet armádě v poli. Třebaže pro svůj útok proti Persii se rozhodl impulsivně, své tažení nepřipravil zcela důkladně a ne vždy velel perfektně, třebaže dostal celou svoji armáda do velkých potíží, byl právě on ten jediný, který byl schopen překonat všechny překážky a vést své muže bez vážnějšího ohrožení anebo ztráty cti do bezpečí. Nikdo jiný se u svých vojáků netěšil takové důvěře, v nikom se nesnoubila zkušenost velitele s takovou rázností a osobní angažovaností, kterých za těchto okolností bylo tak třeba. A teprve když se velitelé sešli nad volbou nového císaře, tak se ukázalo, jak jej bude těžké nahradit.

Pozn.:
Císařova smrt zasáhla všechny jeho stoupence, kteří v jeho osobě viděli návrat starých pořádků. Juliánův přítel, antiochijský rétor a filozof Libanios, podle svých vlastních slov po zprávě o císařově nečekané smrti pomýšlel na sebevraždu. Uvědomoval si, že císař, v nejlepších letech, který mohl impériu vládnout ještě řadu let, již nemůže uskutečnit jeho sny o starém Římě. Dospěl tedy k názoru, že Řím takový, jaký byl od dob Augusta, již nikdy nebude a naopak jej čeká zánik jako jiné staré civilizace. Že příčinu vidí v křesťanství, bylo více méně jasné. Také prostý lid byl zprávou o císařově smrti zdrcen. Například v mezopotamském městě Karrhai byl posel, který zprávu přinesl, rozlíceným davem ukamenován. Po celé říši se šířili zprávy, že za smrt můžou křesťané, kteří zosnovali Juliánovu smrt. To že kopí bylo vrženo z římských řad údajně potvrzovali i římští přeběhlíci v táboře velekrále Šápura II.


Volba nového císaře
Dne 27. 6. volili v obklíčení Peršany hodnostáři římské říše nového císaře. První kandidát prefekt pretoriánů Sallustius (Secundus Salutius), jehož předností byla nejenom vysoká hodnost, ale i dlouhá doba, po kterou sloužil římskému státu, se vymluvil na vysoký věk a špatný zdravotní stav. Druzí na řadě pak byli generálové Arinthseus, Victor, Nevitta a Dagalaiphus, za nimiž celkem logicky stáli jejich vlastní vojáci. Ale žádný z nich si nezískal přízeň celé armády, ani v nějakém ohledu nevynikal, ani neměl vlastnost, která by jej vyvyšovala nad ostatní. Neshody nad volbou nového císaře postupně přerůstaly v ostré spory, když zřetelně padlo jméno, které bylo oceněno potleskem – Jovianus [8]. Flavius Jovianus byl velitelem císařovy tělesné stráže (protector domesticus) a syna Varronianovým, původem ze Singiduna (Bělehradu). Nejdříve se zdálo, že takto bezvýznamný člověk nemůže mít vůbec žádnou šanci, ale opak byl pravdou. Vysocí generálové totiž vedli mezi sebou ostré spory a vzájemně na sebe žárlili. A proto Jovianus jako spíše civilní než vojenský hodnostář byl pro ně přijatelnější než kdokoliv z jejich středu. A právě proto tohoto bezvýznamného důstojníka oděli do purpuru a pozdravili jako augusta.


První boje nového císaře
Také perský král Šapúr byl jeho volbou velmi potěšen, protože římský dezertér mu jej vylíčil jako člověka zženštilého a nerozhodného. Proto svoji armádu ještě posílil početnými oddíly obrněné jízdy a v jejím čele se vydal za ustupujícím nepřítelem s úmyslem opět napadnout jeho zadní voje. Jovianus mu pak tento plán ještě ulehčil tím, že ještě v ten den, kdy se oděl do purpuru (tj. 27. 6.), opustil ochranu svého tábora a vyvedl svoji armádu na otevřenou pláň, kde již na něj čekali v plné síle Peršané odhodlaní rozsekat je na kusy. Jejich jízda a oddíly válečných slonů opět útočily na pravé křídlo Římanů, kterému nyní veleli Jovianus a Herculianus, uvedly jej ve zmatek a nakonec zahnaly na zběsilý útěk. Římské sbory utrpěly velké ztráty a byly by úplně zničeny, kdyby se zbylí vojáci neuchýlili na jakési vršky již obsazené římským trénem, z nichž zahájili hustou palbu na postupujícího nepřítele. Sloni zraňovaní oštěpy, které na ně seshora jen pršely, se totiž otočili a celí zuřiví bolestí se vrhli mezi vlastní jízdní oddíly, které úplně rozprášili. Mnoho těchto zvířat pak muselo být zabito vlastními mašery anebo vojáky, po nichž tak zuřivě šlapali, zatímco jiní podlehli ranám nepřítele. Po dlouhém a krvavé boji tak Římané Peršany porazili, načež pokračovali v pochodu, aby večer dorazili k městu Samará, menší to pevnosti na Tigridu, v jehož okolí se utábořili a nerušeně přenocovali. I po následující čtyři dny pochodovali po břehu této velké řeky obtěžováni nepřítelem, který se jim neustále stavěl do cesty. Ale když se zastavili a připravili se k rozhodnému boji, tak se zase stáhl, aniž riskoval střet zblízka. Jednou dokonce napadli Peršané římský tábor, překvapili stráže u brány praetoria a pronikli až k samotnému císařskému stanu, kde teprve byli pobiti legionáři. Zvláště velký problém pak představovali pro Římany Saracéni, které rozhořčilo zastavení výplaty peněz císařem Julianem natolik, že se spojili s Peršany, a nyní na ně jako jejich spojenci útočili. Teprve po zmíněných čtyřech dne dorazili Římané do malého města jménem Dúra, které leželo asi osmnáct mil od Samará. Zde někteří vojáci přišli na způsob, který podle nich mohl celou armádu zachránit – opustí levý břeh Tigridu, přeplaví se přes řeku a pak budou pokračovat přímo na západ až k římské hranici, která byla vzdálena pouze několik denních pochodů, pokud ovšem budou pochodovat ostatečně usilovně. Ale císař a jeho důstojníci něco takového odmítl. Vojáci však dali svoji nelibost najevo natolik důrazně, že císař, aby se vyhnul nejhoršímu, povolil pěti stům Galům a Sarmatům, známým jako výborní plavci, aby se pokusili dostat na druhý břeh. A tito barbaři v noci řeku opravdu překonali, pobili Peršany a ovládli ještě před úsvitem jimi střežený úsek levého břehu. Za nimi se pak vydala celá římská armáda, přičemž pro ty, kteří neuměli plavat, stavěli ze dřeva, klacků a kůží velké vory.

Perského krále takový vývoj situace značně překvapil, neboť mu bylo zřejmé, že mu uniká římská armáda, kterou již považoval za snadnou kořist. Velmi dobře totiž věděl, že jeho vojáci neumí plavat, že nemá sebou žádné lodě a že ve městě Dura ani nikde v jeho okolí již není v dostatečném množství žádný materiál, z něhož by mohl postavit vory. Jestliže by i nadále chtěl Římany pronásledovat, musel by postavit most. Ale jeho lidé nebyli natolik technicky zdatní, aby mohli takové dílo v rozumné době dokončit. A Římané mu tedy zřejmě uniknou, aniž docílí nějakého zisku… Takže se vůbec nemusíme podivovat nad tím, že za nimi poslal své vyslance, aby vyhodnotili situaci a vytloukli, co se dá... A mohli mít i úspěch, protože situace císaře Joviana nebyla vůbec jednoduchá. Kdyby jej totiž Peršané napadli, až se bude přeplavovat přes řeku, mohli mu jistě způsobit citelné ztráty. A i kdyby prudký tok Tigridu nakonec jeho muži překonali, čekalo by je ještě k hranicím plných 200 mil územím ovládaným nepřátelskými Saracény, k nimiž by se mohly připojit i některé perské jednotky, které by Šapúr mohl na druhý břeh rozhodně dostat.

Král Šapúr také věděl, že i kdyby vyjednávání nakonec nevedlo k žádnému úspěchu, tak že každý další den utrpení a nedostatku jenom umenšuje síly Římanů, což v konečném důsledku mohlo vést k jejich úplnému vojenskému zhroucení. Až se bude vyjednávat, může přece pracovat na svém mostě, a až jednání selže, může po něm dostat své muže na druhou stranu a s nevelkým časovým odstupem začít Joviana pronásledovat… Asi tak nějak Šapúr uvažoval, když posílal svého vyslance Surenu a další své přední šlechtice do římského tábora u města Dura.
Obrázek
Ústup Římanů po smrti císaře Juliána (na mapě vyznačeno červeně)


Mírová jednání
Zde perská delegace oznámila, že přišla dohodnout podmínky míru. „Velký král“, tvrdila, „si uvědomuje nestálost lidských záležitostí, přeje si jednat milosrdně s Římany a dovolit odchod zbytku jejich armády, pakliže Caesar přijme podmínky, na nichž trvá.“ Tyto podmínky pak sdělí kterémukoli římskému vyslanci, kterého Jovianus zplnomocní. Římský císař a jeho rada na to ochotně přistoupili a vyslali za Peršany dva vysoké důstojníky Arinthsea a prefekta Sallustia, kteří se po celé čtyři dny snažili tvrdé Šapúrovy podmínky zmírnit a přimět jej, aby se spokojil s něčím pro Řím přijatelnějším.

Ale perský vládce byl neoblomný, neboť každý den jeho protivníci slábli a jeho vlastní pozice se stávala pevnější. Neexistoval tedy žádný důvod, proč by měl v čemkoliv ustupovat. A tak císař Jovianus nakonec souhlasil [9] s tím, že pět provincií východně od Tigridu, které podstoupil Římu Šapúrův děd král Narses po porážce od Galeria, se vrátí zpět Persii se všemi jejími pevnostmi, obyvatelstvem a cennostmi. Pokud se však na jejich území nacházejí Římané, mají právo odejít a připojit se ke svým krajanům. Za druhé pak budou Persii vydána tři města ve východní Mezopotámii Nisibis (Nusaybin, Turecko), Singara (Sindžár, severní Irák) a pevnost zvaná Castra Maurorum (tj. „Tábor Maurů“, též Rhabdion) s tím ovšem, že všichni jejich obyvatelé, a to nejenom Římané, mohou odejít i se svým movitým majetkem ještě dříve než je obsadí perská armáda. Touto smlouvou tak Římané odevzdali do rukou nepřítele nejenom ona tři města, ale de facto i ta území mezi řekami Tigridem a Chabúrem, které z nich ovládali. A nakonec za třetí: Římané přeruší veškeré styky s Arménií a nebudou krále Arsaca podporovat v případném konfliktu s Persií. Mír pak byl podepsán na dobu 30 let, stvrzen přísahami a odevzdáním rukojmí za každou smluvní stranu.
Obrázek
Velekrál Šapúr II.


Císařská armáda pak nějakým způsobem překonala řeku a zamířila ke svým hranicím odrážeje útoky Saracénů. Po několika dnech se v perském posádkovém městě Ur či Adur (asi Zagura na křižovatce karavanních cest jižně od pohoří Džebel Sindžár, severní Irák) setkala se svými zásobovacími kolonami, které dostaly povolení překročit hranice východní Mezopotámie. Pak císař poručil vyklidit oněch pět provincií a zmíněná tři města, přičemž odmítl návrhy jejich obyvatel, že se budou Peršanům bránit sami bez jeho pomoci. Pak také nechal vyklidit arménské pevnosti a Arménům řekl, že nyní již musí spoléhat sami na sebe a nežádat jej ani o pomoc, ani o ochranu. A tak císař Jovianus – ačkoliv jej mnozí vybízeli, aby neplnil své závazky učiněné pod tlakem a pod dojmem bezprostředního nebezpečí – čestně splnil všechna ustanovení smlouvy.

A tak druhé měření sil mezi Persií a Římem skončilo úplně odlišnými výsledky než utkání první. A zatímco před lety dosáhl Řím velkých vítězství a skvělých diplomatických výsledků, nyní vše ztratil a byl nucen se stáhnout dokonce za původní linii. Nisibis, velká to pevnost východní Mezopotámie, byla v jeho držení snad od doby Verovy a účinně zadržovala útoky nejdříve Parthů a po nich i Peršanů, přičemž do rukou nepřítele se dostala pouze jednou, a to ještě na velmi krátkou dobu. Jak těžký to musel být úder prestiži Říma, když mu tuto oporu jeho moci na východě zvanou „kolonie“, tento klíčový bod obrany celé západní Asie, který držel po více než 200 let, vyrval z rukou nepřítel z nejmocnějších. A nejenom Amida a Carrhae, ale dokonce i vzdálená syrská Antiochie měly obavy z tohoto zejícího průlomu na východní hranici. A ačkoliv se tyto obavy ukázaly liché, protože Peršané po následujících 200 let nic z území Římanů na východě neukrojili, je nesporné, že zde vliv Říma klesal a Persie se zde pomalu stávala hegemonem. A za vše vděčila svému králi Šapúrovi II. a jeho válkám s Constantiem, Julianem a Jovianem.

Šapúr vždy věděl, kdy zaútočit a kdy přejít do obrany, kdy udeřit na nepřítele a kdy ho nechat jednat tak, jak předpokládal. Velmi dobře odhadl strategický význam města a pevnosti Nisibis a udělal vše proto, aby ji získal. Když roku 337 vyzval císaře k měření sil, mohl se tento jeho krok zdát jako příliš unáhlený a nezodpovědný, ale vývoj událostí mu dal nakonec za pravdu. Ve válce, která pak trvala 27 let, pak vybojoval četné bitvy s Římany a nikdy neodešel poražen, přičemž prokázal, že svými schopnostmi převyšuje Constantiovy a Jovianovy generály a že je velmi podobný Julianovi svojí kombinací odvahy, vytrvalosti a rozhodnosti. A tak docílil vítězství a přivedl Persii mocensky ještě výše, než byla o 2 generace dříve. A i kdyby se již nezasloužil o nic jiného, právem si zaslouží přízvisko, které mu přiřkli dějepisci – „Veliký“. Král Šapúr II. tak nepochybně patří mezi největší sasánovské panovníky, přičemž převyšuje své předchůdce a až na jedinou výjimku i své následovníky.
Obrázek
Mince císaře Joviána


ZÁVĚR
Kdoví jakým směrem by se ubíral osud Římské říše a de facto i křesťanství, kdyby císař Julián na vítězném tažení do Persie nepadl. Je nutno si uvědomit, že křesťanství bylo po dvou a půl staletích pronásledování v roce 313 uznáno jako jedno z povolených náboženství v Římské říši. Nicméně nebylo jediným náboženstvím, přestože jej vyznávali panovníci počínaje Konstantinem I. Velikým (autor ediktu Milánského z roku 313) a Constantiusem II. (337-361) konče. I Julián byl vychováván jako křesťan, ale v křesťanství neviděl budoucnost a proto po svém nástupu na císařský trůn začal prosazovat dřívější božstva. Jelikož celé Impérium zdaleka nebylo křesťanské (viz. přiložená mapka vztažená k rozšíření křesťanství k roku 325), nacházel ve svém úsilí jak protivníky, tak i příznivce. Jeho tažení do Persie by pak výrazně pozdvihlo jeho prestiž a prestiž Bohů, které vyznával a to by zcela jistě zviklalo ve víře i obyčejné lidi. Pokud by tedy Julián měl dostatek času konsolidovat moc a prosazovat dřívější božstva, mohlo se stát, že by křesťanství bylo nuceno opět vstoupit do „ilegality“. Takto se však situace vyvinula jinak a křesťanství mohlo nakonec být roku 380 prohlášeno jako jediným náboženstvím Impéria.

Samotné tažení, v kterém pokračoval Juliánův nástupce Jovianus, se pak po vítězném tónů předchozích měsíců, proměnilo v boj o přežití. Jovianus byl nakonec donucen uzavřít pro Řím nevýhodný mír, za což byl současníky i řadou pozdějších historiků kritizován. Juliánovi současníci, jako například historik Ammianus Marcellinus, který se osobně tažení účastnil, pak velice litovali císařova úmrtí a pro Joviána měli jen slova pohrdání:

"Na tomto místě jsi po zásluze obviňována ty, Štěstěno římského světa, neboť jsi za bouří rozvracejících stát vyrazila vládu z rukou zkušeného státníka" – (tím je míněn Juliánus) - "a nabídla ji mladíkovi, který se měl teprve zdokonalit a kterého není spravedlivé ani hanit, ani chválit. Vždyť z jeho předchozího života nebylo známo, že by se v záležitostech tohoto druhu osvědčil nějakými významnými činy. To ovšem vlastence zasáhlo až do morku kostí, že ... spáchal čin nedůstojný vlády a vydal Nisibis, jež už od dob kralování Mithradatova čelila tomu, aby se Peršané zmocnili Orientu."

Obrázek
Rozšíření křesťanství v letech 325 (hnědá barva) a kolem roku 600 (zelená)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Poznámky:

[1] CONSTANTINUS I. Veliký Flavius Valerius - vládce Říše římské v letech 306 - 337. Narozen kolem roku 275. Syn Constantiuse I. Chloruse. Jako vojenský uzurpátor ovládl roku 312 západní a roku 323 východní část římské říše, když roku 312 porazil Maxentia u Říma a roku 323 Licinia u Adrianopole a Chalkedonu. Constantinus I. Veliký pochopil význam křesťanství pro upevnění státní moci a ediktem milánským roku 313 je zařadil mezi povolená náboženství. Roku 325 předsedal 1. ekumenickému koncilu v Nikaji, křest však přijal až před smrtí z rukou ariánského biskupa. Na tomto koncilu zavrhl nauku Ariovu, že Kristus jako syn Boží není od věčnosti, a tudíž je mu podřízen (proti svaté Trojici). Císař se považoval i v duchovních věcech za rozhodčího. Roku 330 založil na místě Byzantia Constantinopolis (též Nový Řím, dnešní Istambul v Turecku) jako hlavní město východní části říše. V tom čase Constantinova dotace. Říší rozdělil na čtyři správní prefektury, dělené na diecéze a provincie. Úředníci státu se stali zřízenci dvorskými, princeps se změnil v pána (dominus), občané v poddané. Vedle pozemkové daně (podle katastru) byla zavedena výdělková daň (pro řemesla a obchod). Po smrti Constantinově se říše rozdělila mezi jeho tři syny. Constantius dostal Východ říše a Thrákii, Constanc Afriku, Itálii a Ilýrii, a Constantius II. západ říše. Constantius I. Veliký zemřel roku 337.

[2] LICINIUS Valerius Lucinianus - vládce Říše římské v letech 306 - 323. Spoluvladař císaře Constantinuse I. Velikého. Spolu s ním vydal roku 313 "Milánský edikt". Roku 306 zemřel v Británii císař Constantius Chorus a Galerius jmenoval novým augustem a svým nástupcem Licinia. O korunu se ucházel i syn Constantiův Constantin a syn Maximianův Maxentius. Roku 311 zemřel Galerius a Licinius zdědil po něm Thrákii a Ilýrii. Od roku 312, kdy Constantin I. Veliký porazil u Říma Maxentia se stal Licinius vládce východní části říše. Roku 323 byl Licinius poražen od Constantina I. Velikého u Adrianopole a Chalkedonu, vzdal se vlády a příštího roku byl popraven. Zemřel roku 324.

[3] Constantius II. - Constantius II. (Konstantin), vlastním jménem Flavius Iulius Constantius (* 7. srpna 317 v Ilýrii, zřejmě v Sirmiu – + 3. listopadu 361 v Mopsukrenai, Kilíkie), byl synem Konstatina Velikého a císařem římské říše od roku 337 (na východě) resp. 353 (jako jediný vládce říše) až do roku 361. Začal prosazovat primát křesťanství před ostatními vírami v říši. Po smrti císaře Constantina I. Velikého se říše římské rozdělila mezi jeho tři syny, přičemž Constantius II. Flavius Iulius obdržel východní část říše a Thrákii. Roku 350 byl jeho bratr Constans zabit ve vojenském povstání. Již předtím se Constans zmocnil území svého bratra Constantinuse II. (340), a tak se teď Constantius II. stal pánem celé říše. Svým caesarem nástupcem jmenoval Juliana Apostatu (odpadlík). Constantius zemřel roku 361.

[4] Ariánství či arianismus – jednalo se o christologickou herezi křesťanské víry, která popírala božskou podstatu Ježíše Krista. Název pochází od alexandrijského kněze Areia (lat. Arius, cca 260-336). Ariánství vyznávali především germánské kmeny usazené na území někdejší Západořímské říše a udrželo se u nich až do 7. století. Ariánství bylo odsouzeno již na prvním ekumenickém sněmu v Níkaji roku 325. Na prvním cařihradském (konstantinopolském) koncilu v roce 381 zvítězila představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici (svatá trojice: otec, syn a duch svatý).

[5] Julianus Apostata - Flavius Claudius Julianus (331 v Konstantinopoli – 26. června 363 poblíž vesnice Maranga u řeky Tigris), známý jako Julianus Apostata (řecky „Odpadlík“) nebo také česky Julián, byl v letech 361 až 363 římským císařem. Byl císařův bratranec, jenž už za života Constantia II. Flavia se osvědčil jako vojevůdce proti Alemanům a Frankům a jako císař zvítězil nad Peršany u Ktesifontu, zemřel v této válce. Byl ovlivněn novoplatonismem a úctou k antické minulosti. Roku 355 Constantiem II. jmenován Caesarem. Roku 360 i s vojskem veřejně odstoupil od Křesťanství. Zemřel na vítězném tažení proti Peršanům roku 363.

[6] Flavius Gratianus, známý též jako Gracián (18. dubna 359, Sirmium[1] – 25. srpna 383, Lugdunum), byl římský císař vládnoucí od 24. srpna 367 do 25. srpna 383, nejprve jako spoluvládce svého otce Valentiniana I., od 17. listopadu 375 jako samostatný panovník na západě impéria. Jeho matkou byla Valentinianova první manželka Marina Severa. Roku 383 byl usmrcen uzurpátorem Maximem.

[7] Marcus Antonius Gordianus - známý jako Gordianus III. (225 nebo 226 Řím – únor či březen 244 Zaitha, Mezopotámie), byl římský císař panující v letech 238–244, většinou pod poručnictvím jiných. Za vlády Pupiena a Balbina měl formálně titul caesara, tedy mladšího spoluvládce obou císařů.. By synovcem Gordiana II. a vnukem Gordiana I. Bojoval proti Gótům a Peršanům, proti říši Sásánovců. Jeho velitel osobní gardy, rozený Arab Phillipus, poštval vojsko ke vzpouře a dal ho zavraždit v roce 244 (perské prameny tvrdí, že padl v boji s nimi).

[8] Flavius Claudius Iovianus - (331 Singidunum – 17. února 364 Dadastana, Malá Asie), česky Jovián, byl římským císařem a nástupcem Juliana Apostaty. Vládl pouze osm měsíců v zimě 363 až 364. Jovianus vyznával křesťanství a upustil proto od protikřesťanské politiky svého předchůdce. V roce 363 uzavřením míru ukončil válku se sásánovskou Persií.

[9] Císař Jovianus nakonec uzavřel mír a odstoupil Peršanům pět svých provincií za Tigridem anektovaných kdysi Diokletianem: Arzanénu (východně od Amidy – Diyarbakiru), Moxoénu (jižně od Vanského jezera), Zabdikénu (kolem Bézabdé – Cizre), Rehiménu (u horního Tigridu, jižně od Moxoény) a Korduénu (turecký, íránský a irácký Kurdistán, východně od horního Tigridu) s patnácti tvrzemi včetně „Závory Orienty“ mohutné pevností Nisibis (Nüsaybin, Turecko), Singary (Džebel Singar, Irák) a Castry Maurorum. Podle dohody musely zmíněná města opustit jejich římské posádky, přičemž z Nisibis a ze Singary byl povolen odchod i civilnímu obyvatelstvu. Jovianus se dále zavázal neposkytnout pomoc arménskému králi Arsakovi, což vedlo k jeho pádu a ovládnutí Arménie Peršany.



Zdroje:
• Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
• Ammianus Marcellinus - Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
• Ammianus Marcellinus - Soumrak říše Římské – Praha 1975
• Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
• Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967

http://www.wall-maps.com/Classroom/HIST ... ry-map.asp
http://www.cais-soas.com/CAIS/Architect ... _islam.htm
http://www.tianya.cn/publicforum/conten ... 4836.shtml
http://wapedia.mobi/en/Roman%E2%80%93Persian_Wars
http://www.flickr.com/photos/bijantaravels/3276225412/
http://www.roman-empire.net/collapse/julian-index.html
http://www.flickr.com/photos/cool-art/4460351402/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“