Stránka 1 z 1

Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 2/8/2017, 19:08
od Pátrač
Obrázek


PLAMENOMETNÉ A CHEMICKÉ TANKY RUDÉ ARMÁDY
ÚVOD


Sovětský svaz vyvíjel plamenomety pro tankovou techniku soustředěně a plánovitě. K zabezpečení bojových úkolů tankových formací všech velikostí a ke splnění speciálních úkolů už poměrně dost dlouho před válkou. Před válkou to byly dva typy, kdy každá měl několik postupně zkoušených zaváděných variant.

V dalším textu použiji označení poválečného typu, je srozumitelnější a uchopitelnější. Tedy Ohňometný tank – OT. Toto označení se před válkou vyskytlo pouze u ohňometné verze tanku T-37.

Jinak byl používán termín BCHM- bojevaja chimičeskaja mašina – protože se předpokládalo i použití pro rozstřik bojových otravných látek a dokonce i zadýmování terénu, podle použitých přídavných zařízení doplňků. Prostě měl to být univerzální chemický bojový prostředek, plnící úkoly dle aktuální situace.

Kapitola první: LEHKÉ A STŘEDNÍ OHŇOMETNÉ A CHEMICKÉ TANKY RUDÉ ARMÁDY

Ohňometný tank T-27 – první plamenometný tank Rudé armády.

Tank T–27 byla sovětská bezvěžová tanketa a stručně jasně řečeno to byla kopie britského tančíku Carden-Loyd Mk.VI.. Sovětský svaz jej vyráběl v letech 1931–1933. Odhaduje se, že bylo vyrobeno 2 540 těchto strojů.

Nejpodstatnější změny oproti britskému vzoru představovaly úpravy podvozku, nahrazení britského motoru sovětským a menší úpravy na korbě. Vana i korba měly hranatý tvar a byly tvořeny nýtovanými pláty. Ty byly u svislých stěn silné 10 mm, u stropu 6 mm. Zbraní byl jeden kulomet DT 7,62 mm.
Historie popisuje pouze dvě nasazení těchto tanků. První bylo jejich použití při potlačení protisovětský nepokojů ve středoasijských sovětských republikách, kde se ještě proti povstalcům vyzbrojených někdy i předovkami prosadil. Jeho „pancéřování“ nedokázalo pořádně zadržet ani střely z kulometu. Nakonec skončil jako tahač lehkých děl.

Po katastrofálních ztrátách obrněné techniky v roce 1941 byly z těchto tančíků sestaveny improvizované bojové útvary, které byly nasazovány proti Němcům a jejich spojencům. Masakr, který to pokaždé přineslo, byl natolik zničující, že to bylo moc i pro zoufalé sovětské velení . Tančíky byly staženy z fronty do školských středisek nebo k pomocné službě, případně se vrátily k roli tahačů.

Obrázek
Ohňometný tank OT-27 první verze

Ohňometný tank vznikl z tohoto stroje tím, že v roce 1932 konstruktéři vyměnili jedinou palubní zbraň – kulomet za hadicový plamenomet KS. Označován byl a je jako ОТ-27/ХТ-27 (БХМ-4)

Celkově bylo vyrobeno 187 kusů. Do začátku velké vlastenecké války zůstalo v operačních stavech jen 32 vozidel. Postupně byly vyvinuty a vyráběny 4 varianty. Oba členové posádky měli jako osobní zbraň samonabíjecí pušku a někdy samopaly.

OT-27-1 - prototyp. Vyrobeny 4 kusy.

OT-27 vzor 1932 - první verze sériově vyráběných vozidel. Vyrobeno 12 vozidel.

OT-27 vzor 1933 – druhá verze s vylepšeným provedením. Bylo vyrobeno 177 vozidel.

OT-27M - modernizovaná verze. Vyroben jen prototyp v jednom kuse.

Hmotnost tančíku: 2,7 tuny
Pancíř maximálně 10 mm
Motor o výkonu - 40 HP
Rychlost pohybu na dálnici - 42 km za hodinu
Dojezd - 110 km

Výzbroj - plamenomet KS-1 s dosahem až 25 m, byly k dispozici dvě nádržky na hořlavinu o objemu 16 litrů. Tyto dvě nádržky zajistili až 26 zážehů plamene.

Posádka - 2 osoby.

Všechny bojeschopné ohňometné tanky byly v sestavě 8. mechanizovaného sboru. Bojového nasazení se dostalo pouhých 13 kusů, ostatní byli zničeny německými letadly za neustálých pochodů, nebo po poruchách je nebylo možno opravit a byly zničeny osádkami. Nasazeny bylo jen jednou a až na čtyři byli zničeny během několika minut. Poslední stroj byl ve zbytcích 8. mechanizovaného sboru zapsán 7. července 1941.
Podle některých zpráv čtyři kusy tohoto tančíku byly použity při nácviku vzdušných výsadkových operací v roce 1939.

Plamenometný tank OT-26 a jeho varianty - druhý v řadě.

Tank T-26 byl sovětský lehký tank vycházející z britského tanku Vickers Mark E vyráběný v letech 1931–1941. Celkem bylo vyrobeno cca 12 000 kusů tanku T-26. Ten byl vyráběn v mnoha modifikacích – první varianty byly dvouvěžové a vyzbrojené kulomety, následovaly dvouvěžové varianty, z nichž jedna věž nesla kulomet a druhá dělo, a posléze se přešlo na jednověžový stroj s kanónovou výzbrojí.

Dále se vyskytly modifikace na plamenometný tank, mostní tank a další úpravy. Stroj se dočkal nasazení v řadách republikánů v průběhu španělské občanské, bojích s Japonci , při obou fázích Sovětsko finské války a také v bojích Velké vlastenecké války. Nicméně již v roce 1939 bylo zřejmé, že jeho potenciál je vyčerpaný a že již nestačí na plnění válečných úkolů proti dostatečně vybavenému nepříteli a v roce 1941 byl definitivně stažen z výroby. V době zahájení operace Barbarossa byl stále nejpočetnějším tankem Rudé armády. Prvních čtrnáct dní bojů přežila jen malá část strojů

I tento stroj nesl v předválečném období označení buď CHT -26 (chimičeskij tank) – 26 nebo BCHM-3- (bojevaja chimičeskaja mašina -3).

Stručná historie základní plamenometné verze:

Sovětské armádní vedení rozhodlo v roce 1932 o zahájení výroby lehkého plamenometného tanku v leningradské továrně Klimenta Jefremoviče Vorošilova. Tank OT-26, podle jiných zdrojů ChT-26, nebo BChM-3, vycházel konstrukčně z tanku T-26 s kterým měl shodné jízdní vlastnosti.

ObrázekxxxxxObrázek
Sovětský ohňometný tank OT-26, dva různé pohledy na něj

OT-26 – tank vzor 1931, výzbroj: 1 plamenomet
-hmotnost bojová: 9 tun
- osádka: 3 osoby

Výzbroj
- plamenomet, počet a typ: 1x KS-24
- dostřel: 30-35 m
- doba výšlehu: 5 sec.
- obsah nádrže: 1x 360 dm3 (jiné prameny mluví o 1x 400 dm3)
- kulomet, počet, typ: 1x 7,62 mm DT
- zásoba střeliva: 1512 nábojů ve 24 bubnových zásobnících

Pancéřování
- korba: 15 mm
- věž, čelo a boky: 15 mm

Pohonná jednotka
- výkon: 66,2 kW (90 k) při 2200 otáčkách za minutu

No a nyní se podíváme na to, jak byl ten plamenomet v tanku T-26 uložen a jak se z něj stal ohňometný tank. Jak uvidíte, součástí ohňometné soustavy bylo i dýmotvorné zařízení. Tank tak měl dvě možné funkce.

Obrázek
Průhledový výkres ohňometného tanku OT-26.

Co na něm vidíme?
1 – tlakovou nádrž na hořlavou kapalinu- směs
2 - rozvod vzduchu
3 – potrubí do nádrže k uzavíracímu ventilu
4 – vypouštěcí potrubí dýmotvorné směsi do dýmotvorné soustavy
5 – přívodní potrubí k plamenometu
6 – pružná vysokotlaká hadice
7 – výmetná trubice – hlaveň plamenometu
8 – zapalovací zařízení
9 - talíř rozprašovače dýmotvorného zařízení
10 - ventil pro vypouštění dýmotvorné směsi do výfuku
11 – ventil plamenometu
12 – vysokotlaká láhev na stlačený vzduch
13 - vypouštěcí ventil dýmové clony
14 – systém trysek dýmotvorného zařízení

Stručná historie plamenometného tanku OT-130

Sovětské armádní vedení rozhodlo v roce 1936 o zahájení výroby lehkého plamenometného tanku v leningradské továrně Klimenta Jefremoviče Vorošilova. Tank OT-130, podle jiných zdrojů ChT-130, vycházel konstrukčně z jednověžové varianty tanku T-26 s kterou měl shodné jízdní vlastnosti.

Obrázek
Sovětský ohňometný tank OT-130 v boji – finská válka prosinec 1939

Armádní název: ognjemjotnyj tank OT-130 (огнемётный танк ОТ-130), další armádní označení: chimičeskij tank ChT-130 (химический танк ХТ-130). Vyráběl se v letech 1936 až 1938 a bylo vyrobeno mezi 400 až 500 kusy.

- hmotnost bojová: 10 tun
- osádka: 3 osoby

Výzbroj
- plamenomet, počet a typ: 1x 18 mm KS-25
- dostřel: 45-50 m
- doba výšlehu: 6 sec.
- obsah nádrže: 2x 180 dm3, jiné údaje mluví o 200 dm3
- kulomet, počet, typ: 1x 7,62 mm DT
- zásoba střeliva: 2898 nábojů ve 46 bubnových zásobnících

Pancéřování
- korba: 15 mm
- trup, shora: 10 mm

Pohonná jednotka
- výkon: 69,9 kW (95 k) při 3400 otáčkách za minutu

Výkony
- max. rychlost na silnici: 30 km za hodinu
- dojezd: 130-170 km

Stručná historie plamenometného tanku OT-133

Sovětské armádní vedení rozhodlo v roce 1939 o zahájení výroby lehkého plamenometného tanku v leningradské továrně K. Je. Vorošilova. Tank OT-133, podle jiných zdrojů ChT-133, opět vycházel konstrukčně z jednověžové varianty tanku T-26 V průběhu roku 1940 byly některé stroje vybaveny přídavným pancéřováním - takzvanými "ekranami", což byla reakce na jejich velké ztráty v sovětsko-finské válce

ObrázekxxxxxObrázek
Sovětský ohňometný tank OT-133 jako pěkný kousek pancíře a ten samý při vojskových zkouškách

Armádní název: ognjemjotnyj tank OT-133 (огнемётный танк ОТ-133), další armádní označení: chimičeskij tank ChT-133 (химический танк ХТ-133)
Vyráběl se v letech 1939 až 1940 a bylo vyrobeno 324 kusů

- hmotnost bojová: 10 tun
- osádka: 3 osoby

Výzbroj
- plamenomet, počet a typ: 1x 18 mm KS-25
- dostřel: 45-50 m
- doba výšlehu: 6 sec.
- obsah nádrže: 2x 180 dm3, nebo dle jiných zdrojů 200 dm3
- kulomet, počet, typ: už 2x 7,62 mm DT
- zásoba střeliva: 3150 nábojů v 50 bubnových zásobnících

Pancéřování
- trup: 15 mm
- trup, shora: 10 mm
- trup, dno: 6 mm
- věž, čelo a boky: 15 mm

Pohonná jednotka
- výkon: 66,2 kW (90 k) při 2200 obr. za minutu

Výkony
- max. rychlost na silnici: 30 km.hod-1
- dojezd: 130-170 km

Stručná historie ohňometného tanku OT-134

Na přelomu roků 1939-1940 byly vyrobeny dva prototypy plamenometného lehkého tanku OT-134 v leningradském Zavodě No. 174 Klimenta Jefremoviče Vorošilova. Tank, jako jeho předchůdci konstrukčně vycházel z jednověžové varianty tanku T-26. a byl i tento byl vybaven přídavným pancířem. V rozmístění výzbroje došlo k změnám, otočná věž obdržela tankový kanón a plamenomet byl přemístěn před čelní pancíř nalevo od řidiče. Jízdní vlastnosti měl shodné s modernizovanou verzí lehkého tanku T-26 vybaveného "ekranami" - to znamená přídavným pancéřováním, což už jsem uvedl.

V zimní válce s Finskem byl nejméně jeden z prototypů přidělen 210. samostatnému chemickému praporu a na začátku války s Německem byly oba prototypy v stavu moskevského vojenského okruhu.

ObrázekxxxxxObrázek
Ohňometný tank OT-134 a to samé vozidlo při vojskových zkouškách v Kubince

Armádní název: ognjemjotnyj tank OT-134 (огнемётный танк ОТ-134), další armádní označení: chimičeskij tank ChT-134 (химический танк ХТ-134). Vyráběl se v roce 1940 a byly vyrobeny jen 2 kusy – prototypy. Někdy je uváděno že to byla tak nějak soukromá aktivita uvedeného závodu a jeho konstruktérů.

- hmotnost bojová: 10,8 tuny
- osádka: 3 osoby

Výzbroj
- kanon, počet, typ: 1x 45 mm tankový kanón D-46
- zásoba vezeného střeliva: 140 nábojů
- kulomet, počet, typ: 1x 7,62 mm DT, kdy se někdy uvádí že byl ještě jeden kulomet se schopností střelby do zadní polosféry
- zásoba vezeného střeliva: 3150 kusů nábojů v 50 bubnových zásobnících
- plamenomet, počet a typ: 1x 18 mm KS-25
- dostřel: 45-50 m
- doba výšlehu: až 6 sec.
- obsah nádrže: 140 litrů a nádrž byla součástí trupové nástavby

Pancéřování
- korba: 15 + 30 mm
- věž, čelo a boky: 15 + 30 mm

Pohonná jednotka
- výkon: 66,2 kW (90 k) při 2200 obr. za minutu

Výkony
- rychlost na silnici: do 30 km.hod-1
- dojezd: 130-170 km

Chemický tank CHT-26 – tank pro chemickou válku.

Dvouvěžový prototyp na bázi T-26-1931 se zařízením:
- pro rozprašování bojové otravné látky TCHP-3 (танковый химический прибор),
- univerzálním plamenometem KS-24 s možností úpravy na
- zadýmovací tank se zařízením TDP-3 - танковый дымовой прибор
Vše bylo provedeno tak, aby bylo možno upevnit na tank bez konstrukčních úprav. Zařízení bylo vyráběno v závodě Kompresor.

ObrázekxxxxxObrázek
Sovětský chemický tank CHT-26 se zaříteník TCHP-3 a plnění tohoto zařízení chemickými látkami z doprovodného logistického vozidla.

A jak si vedly ohňometné tanky na bázi tanku T-26 v boji?

Tyto tanky prošly prvním bojovým nasazením v bojích s japonskou armádou u Jezera Chasan. Bitva u jezera Chasan byla sovětsko-japonský pohraniční konflikt. Bojové střety proběhly ve dnech 29. července až 11. srpna 1938 v prostoru mezi řekou Tumen, nyní v Čínské lidové republice, a jezerem Chasan, nyní na území dnešního Dálněvýchodního kraje.

V červenci 1938 japonské velení soustředilo poblíž sovětské hranice u jezera Chasan tři pěchotní divize, mechanizované brigády, jízdní pluk, tři kulometné prapory a přibližně 70 letounů. 29. července japonská vojska vstoupila do sporného území u výšiny Bezejmenná, ale byla odražena. 31. července Japonci, s využitím početní převahy, obsadili takticky důležitá stanoviště - výšinu Zajezerní a již zmíněnou Bezejmenou. K likvidaci vojsk, která vpadla na území Sovětského svazu, byl určen posílený 39. sbor, skládající se z 32. a 40. střelecké divize a 2. mechanizované brigády. Vojenské operace vedl náčelník štábu dálněvýchodního frontu Grigorij Štern. Celkové velení bylo svěřeno maršálovi SSSR Vasiliji Konstantinoviči Bljucherovi.

Pokusy zahnat Japonce 2. a 3. srpna pouze silami 40. divize byly neúspěšné. Během dvou dnů se zde soustředilo 15 000 vojáků, 1014 kulometů, 237 děl a 285 tanků. 6. srpna část 32. a 40. divize s podporou tanků přešla do útoku. Podporovalo je 250 letadel. Do 9. srpna byly japonské a mandžuské jednotky vytlačeny ze sporného území. 10. srpna nabídl japonský velvyslanec v Moskvě Mamoru Shigemitsu sovětům příměří, které bylo přijato a vstoupilo v platnost 11. srpna.
Nasazené ohňometné tanky utrpěly výrazně vyšší ztráty než stejně běžného provedení. Bylo to dáno tím, že aby mohl použít svoji hlavní zbraň, musely se k nepříteli přiblížit na vzdálenost pár desítek metrů. A srdnatí japonští vojáci je ničily zblízka velkými náložemi.

Následně byly nasazeny v obou fázích Sovětsko finské války. Tento složitý, hodně diskutovaný konflikt nebudu přibližovat. Ztráty které tankové jednotky Rudé armády v této válce utrpěly byl neuvěřitelné. Celkově zde bylo zničeno možná až 2 300 tanků všech možných typů. Při porovnávání ztrát tanků , bylo po válce konstatováni, že zatímco základní verze tanků T-26 činily19,9 %, tak ztráty ohňometných tanků na jejich bázi byly ve výši 34,3 %, což je asi opravdu hodně.
Slabé pancéřování totiž způsobilo, že tanky prorazilo skoro vše, co na ně střílelo a velmi často to vedlo ke vzplanutí vezených zápalných látek. Tyto tanky potom hořely řadu hodin, posádky zemřely strašným způsobem a byly tak vyhořené, že je nebylo možno opravit. Finští vojáci si vypracovaly skvělou techniku ničení tanků Rudé armády.

Dokud to šlo, používali protitanková děla. Potom, aby je ušetřili zničení, palbu ukončili a nastoupili tankoborníci se zápalnými láhvemi. Vše jistili střelci s pušek a samopalů, kteří nekompromisně postříleli posádku unikající z hořícího tanku. Plamenometný tank, pokud nepočítáme kulomet, je mohl ohrozit jen ze vzdálenosti 35 až 40 metrů a i když jejich působením utrpěli Finové určité ztráty, celkové vystoupení sovětských tankových sil hlavně v první fázi války, byla de facto katastrofa.

Nakonec bylo určité množství ohňometných tanků OT-133 posláno z fronty do Leningradu a zde obdržely přídavný pancíř o síle 30 až 40 mm. Od toho momentu už na ně nestačilo žádné finské protitankové dělo, i když za cenu ztráty části pohyblivosti. Tuto úpravu obdrželo 32 kusů těchto tanků. V místním závodě ve městě Suojarvi v Karélii u 8. armády, skupina dělníků ze leningradského závodu upravila dalších 15 kusů těchto tanků a dali tak šanci na lepší výsledky.

Chemický tank T-37, Т-37 химический nebo (БХМ-4), třetí v řadě.

Tento stroj rozhodně stojí za pozornost, na ruské Wikipedii je mu věnován rozsáhlý článek. Takže pár slov i o tomto kousku výzbroje.
Tento tank byl první obojživelný tank sestavách Rudé armády, a částečně z britského obojživelného tančíku Carden-Loyd a částečně z jeho již částečně poruštěných verzí T-33 a T-41, které nebyly pro nevyhovující parametry přijaty do výroby. Jeho sériová výroba probíhala v letech 1933 až 1936, postaveno bylo kolem 1200 tanků. Kromě toho vznikla plamenometná modifikace označená nověji jako OT-37, vyrobeno celkově 75 kusů a podvozek tohoto tanku se stal základem pro samohybné dělo SU-37. Byly zde i experimenty s použitím tohoto tanku u vzdušných výsadkových vojsk, ale výsledky projektu se ukázaly být neuspokojivé – zde došlo k předběhnutí doby.

Výzbroj tanku – velmi slabou - představoval kulomet DT - 7,62 mm, pancíř svislých stěn věže byl silný 6 mm, u vany pak 9 (čelo, boky) - 6 (záď) mm, což bylo samozřejmě ve třicátých letech s výhledem na možnou válku málo.

Tanky T-37 u bojových jednotek nahrazovaly tančíky T-27 a měly hrát významnou úlohu v průzkumu – zde by asi uspěly - a jako podpora v boji proti hůře vyzbrojené pěchotě. Byla to jen představ. Pasivní ochrana posádky byla ještě slabší než u tančíku T-27 a tank byl navíc značně poruchový. Na ruské wikině jsem četl, že jeho výroba byl soubor improvizací a šlendriánu od nekvalitní ocele, nekompatabilních náhradních dílů, po nepodařený motor a pojezdové ústrojí. V Polsku se do boje skoro nedostaly, ale získali hodnocení kde bylo jasně řečeno, že jsou vysoce nekvalitní a nevyhovující požadavkům moderní války.
Následovalo tentokráte již katastrofální vystoupení v Zimní válce. Přestože protitanková výzbroj Finů nebyla oslnivá kvalitou ani četností, jejich promyšlená organizovaná obrana pravidelně měnila nasazení těchto strojů v masakr. Jestli zde byly nasazeny i ohňometné tanky OT-37, nevím, ale asi ne.

Pod dojmem Zimní války rozhodlo vedení Rudé armády, že stroje budou při nejbližší příležitosti vyřazeny a nahrazeny novými. Jelikož však programy nárůstu ruských tankových sil byly nastaveny natolik optimisticky, že mu továrny vyrábějící tanky nestačily, přetrvaly nakonec stroje T-37 v sestavách mechanizovaných sborů až do roku 1941. Za bojů proti Wehrmachtu a jeho spojencům utrpěly strašlivé ztráty a byly urychleně staženy z fronty.
Nás ale zajímá těch 75 kusů plamenometných tanků.

Ohňometný tank Tank OT-37, jinak Chemický tank-37 a nebo Bojový chemický stroj-3, Т-37 химический (БХМ-4)

Závod „Kompresor“ v roce 1935 vyvinul ucelenou sestavu chemické výbavy pro tankovou techniku, konkrétně pro tank T-37. Tyto sestavy byly plamenometné nebo zadýmovací pro tvorbu dýmových clon. Pokud to byl plamenomet, byl to typ KS-35.

Každý plamenometný komplet obsahoval:
- nádrž pro uložení zápalné směsi nebo dýmotvorné směsi o objemu 37 litrů
- nádrž- láhev na stlačený vzduch o objemu 3 litry
- hadice
- pneumatická distribuční soustava – metný válec, redukční a uzavírací ventily, měřící přístroje – tlakoměry
- výmetnou hlaveň se zážehovým zařízení nebo zadýmovaní trysky.

Celé zařízení vážilo 89 kilogramů a pokud se týká plamenometu, jedna náplň stačila na 15 výšlehů do vzdálenosti až 25 metrů.

Zařízení bylo namontováno na pravé straně bojového prostoru tanku a výmetná hlaveň byla pohyblivá v úhlech od -5 až + 15 ° vertikálně a 180 ° horizontálně.

ObrázekxxxxxObrázek
Sovětský Ohňometný tank OT-37, či CHT- 37 nebo BCHM-4 v akcia druhý obrázek jej ukazuje v plné kráse.

Celkově bylo vyrobeno oněch 75 těchto tanků, z toho 34 v roce 1935 a 41 v roce 1936. Jenže po dvou až třech letech byla většina této výbavy z tanků demontována – proto si myslí že do války proti Finsku nebyly nasazeny. K 1. dubnu roku 1941 bylo v sestavě Rudé armády jen 10 těchto tanků a 4 se nacházely uloženy ve skladech.

Chemické/ ohňometné tanky na podvozcích tanků řady BT – další možnosti

Zkratkou BT, který pochází z ruského „Быстроходный танк“ - rychle jedoucí tank) se označovala řada postupných konstrukcí lehkých rychlých tanků Rudé armády vyvinutých, zavedených a používaných ve 30. a 40. letech 20. století.

Vzorem pro tyto bezesporu zajímavé tanky byl americký lehký kolopásový tank Christie M1930 vyvinutý americkým vynálezcem Johnem Walterem Christiem. V Svvětském svazu byly poháněny motory Mikulin M-5 a M-6, které byly výsledkem dobře zvládnuté sovětské licenční výroby amerického leteckého motoru Liberty a španělského Hispano-Suiza 8Fb, které však již brzy přestaly vyhovovat požadovaným parametrům. V pozdějších verzích byl použit motor Mikulin M-17, který vycházel z německého BMW VI- plodu sovětsko-německé mnohaleté spolupráce. Zajímavostí u těchto tanků bylo, že mohly jezdit i bez pásů.

Pro vývoj nové řady tanků inspirovaných Christiem byla zřízena zcela nová konstrukční kancelář, která byla součástí charkovského závodu ChPZ pod vedením S. A. Ginzburga a N. M. Toskina.

Prototypy přišly do ChPZ v lednu 1931 a byly označeny jako Original I a Original II (někdy jsou označovány jako BT-1, podle jiných pramenů je však toto označení vyhrazeno pro 350 strojů varianty BT-2, které dostaly namísto kanónu dvojkulomet DT ráže 7,62mm. První stroj prošel zkouškami a druhý stroj byl rozebrán za účelem studie jeho konstrukce. Prototypy se staly základem prvního sériově vyráběného tanku, který obdržel označení BT-2.

Vyráběné varianty:

BT-1 - přímé kopie Christieho prototypu, vyrobeno údajně 350 kusů, výzbroj byla kulomet a dvojkulomet

BT-2 - první čistě sovětské provedení, kdy prvních 60 kusů bylo vyzbrojeno jen kanónem, dalších 200 kusů potom kanónem a kulometem.
Obrázek

Tomuto tanku se předvídala velká budoucnost a tak v roce 1930 bylo rozhodnuto vytvořit chemické tanky na jeho podvozku a tím útvarům vyzbrojených touto technikou rozšířit možnosti při plnění úkolů v boji o speciální činnosti- použití bojových otravných látek a ohně. Prototypy byly označeny jako БХМ-2, tedy bojevaja chimičeskaja mašina-2 ale někteří autoři ji označují jako ХБТ-2 tedy chemický bystrochodnyj tank-2.

Napřed byly vyrobeny dva prototypy, stalo se v roce 1932. jeho schválení do výzbroje Rudé armády bylo rychlé a po vyrobení prvního vzorového sériového kusu bylo rozhodnuto vyrobit celkově 100 kusů těchto vozidel. Jenže současně se objevil plamenometný tank na podvozku BT-5 a tak tento plán nebyl dodržen. Celkově bylo vyprodukováno 22 tanků tohoto typu, tedy celkově jen 25 kusů včetně prototypů. Velké vlastenecké války se dočkalo jen 14 kusů a to jeden u bojového útvaru a 13 ve skladech mobilizačních zásob.

ObrázekxxxxxObrázek

Dva pohledy na sovětský chemický tank CHBT-2. Boční a pohled na záďovou část. Je na nich dokonale vidět přídavné chemické multifunkční zařízení.
Jako základ pro univerzální chemický stroj tedy posloužil lehký tank BT-2- U něj byl kanón ráže 37 mm nahrazen pneumatickým plamenometem KS-23, s dosahem plamene až 70 metrů. Kulometná výzbroj zůstala zachována.

Pro postřik terénu bojovými otravnými látkami byl tank vybaven přídavnými nádržemi na bocích s celkovou kapacitou 1000 litrů. Předpokládalo se, že při rychlosti nepřesahující 12 km za hodinu, mohl jeden tank vyrobit zamořené pásmo dlouhé 2 500 metrů a široké až 25 metrů. Bylo to dáno typem látky.
Dýmovou clonu tank vyráběl smícháváním dýmotvorné směsi S-IV, která byla vstřikována do výfukového potrubí,zde se odpařovala a expandovala. Kouřová clona bylo možno produkovat přibližně 50 minut, šířka neprůhledného dýmu byla až 10 metrů.

Jeho poslední funkcí měla být naopak schopnost dekontaminace zamořeného prostoru kdy toto zařízení mělo rozstřikovat chlorové vápno a tím odmořit velkou část terénu. Prostě zdá se, že se zde opravdu přemýšlelo.

BT-5 – vyrobeno 1621 kusů standardních a 263 kusů velitelských tanků BT-5RT s radiostanicí, potom několik dalších modifikací a mezi nimi i CHBT-5 chemický tank, kdy 12 kusů bylo skutečně chemických, určeno pro zřizování zamořených prostorů a jeden kus byl upraven jako tank Plamenometný. Naprostou raritou zde byl RBT-5, raketový tank.

ObrázekxxxxxObrázek
Zde je fotka sovětského tanku BT-5, což není nic neznámého, ale ta druhá je sovětský raketometný tank RBT-5, a to je pro mě poněkud záhada. Třeba někdy zkusím o tomto stroji něco dopátrat. Zde jen jako exkluzivita.

Vznik chemického tanku na této modernější základně už plně v sovětské konstrukční režii byl stejně jako u chemického BT-2 dám požadavkem armády doplnit tankové útvary tvořené tanky BT-5 a BT-7 speciální technikou se stejnými podvozky a motory- stejná schopnost pohybu a doplnění bojových možností takových útvarů. Takže tento typ měl nahradit méně perspektivní verzi na starším podvozku BT-2. Jenže i zde to bylo ukončeno po vyrobení celkově 15 kusů. Všechny tyto tanky byly ztraceny v boji:
- 2 kusy byl zničeny v bojích s Japonci u jezera Chasan,
- 8 kusů bylo zničeno v bojích opět s Japonci u Chalkin Golu
- 5 kusů bylo zničeno ve válce s Finskem
BT-7 – vyrobeno 2596 kusů standardních a k tomu 2016 kusů s radiostanicí a potom další výrobní varianty:

Obrázek
Sovětský tank BT-7 v boji u Chalkin Golu

BT-7-1 – vybaven válcovou věží

BT-7-1(U) - velitelská verze

BT-7-2 – osazen věží s klínovitým profilem

BT-7A – vyrobeno 155 kusů, vyzbrojen krátkým dělem ráže 76,2 mm, zvaný jako dělostřelecký tank- artillerijskij tank

Na základně tanku BT-7 roky výroby 1935 byl na přelomu let 1940 až 1941 založen Plamenometný tank OBT-7/OБТ-7, tedy Ogněmetnyj bystrochodnyj tank-7.
Dále na jeho bázi byl vytvořen Chemický tank označený ХБТ-7, „Xимический Быстроходный Tанк-7“. Chemický tank CHBT-7. Byl to multifunkční stroj, který byl způsobilý vytvářet zamořené prostory bojovými otravnými látkami , bojovat pomocí plamenometu a nakonec byl schopen plást i dýmové clony.

Obrázek
Sovětský chemický tank CHBT-7

Je to skoro neuvěřitelné ale na této bázi byl postaven jeden jediný stroj. Ten prošel vojskovými zkouškami velmi úspěšně, ale po vyhodnocení bojové činnosti jeho všech možných předchůdců bylo rozhodnuto nepokračovat- bylo jasné že cesta dál vede přes zaváděné tanky T-34 a KV-1 a jejich případné ohňometné verze.

BT-8 – označen také BT-7M, vyrobeno 788 strojů, dieselový motor, Tento tank sloužil dokonce i v útvarech NKVD. Na jeho bázi byl vytvořen ohňometný tank OT-7/ ОП-7.
Obrázek
Tank BT-8 někdy značený jako BT-7M

http://coollib.com/b/373239/read
http://ognemet.net/

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 2/8/2017, 19:30
od Pátrač
Kapitola druhá: STŘEDNÍ A TĚŽKÉ OHŇOMETNÉ TANKY RUDÉ ARMÁDY

Některé zdroje které jsem měl k dispozici praví, že i lehký obojživelný tank T-40 byl použit jako platforma pro ohňometnou úpravu.
Každopádně to byl sovětský obojživelný tank, který byl sovětským průmyslem vyráběný v letech 1940 až 1941. Byl původně určen jakožto náhrada za obojživelné průzkumné tanky T-37 a T-38. Nakonec jich bylo vyrobeno jen 222 kusů. Poslední kusy byly staženy v roce 1942 z bojových operací, kde se nedokázaly prosadit proti nikomu jinému než nekryté pěchotě a dosloužily jako výcviková vozidla.

Přestože by pojat moderněji než jeho předchůdci a vykazoval ve většině parametrů lepší výsledky, stále trpěl zásadním nedostatkem vlastním jeho předchůdcům - nedostatečnou výzbrojí a pancéřováním. Výzbroj byla tvořena kulometem DT ráže 7,62 mm a velkorážovým kulometem DŠK ráže 12,7 mm.
To bylo částečně sanováno nahrazením kulometu DŠK rychlopalným kanónem ŠVAK-T ráže 20 mm s vezenými 550 kusy náboji. V této variantě bylo vezeno pro kulomet DT 24 zásobníků, tedy 1512 kusů nábojů. Ale opět to byla v probíhající válce cesta špatným směrem. Tank se nakonec jako plovoucí nepoužíval, a byl přestavován na čistě suchozemskou verzi.

Obrázek
Tank T-40 s rychlopalným kanónem ŠVAK a tankovým výsadkem.

Jak vypadal nebo jak byla vystrojena jeho ohňometná verze nevím, asi to bylo jako u jeho předchůdců řešeno pomocí pneumatického plamenometu KS-103, některé prameny tvrdí, že to byl už výkonný pístový plamenomet ATO-41, vycházející hvězda tohoto druhu techniky. Zastavení prací je logické, válka se vyvíjela a nešlo ji zastavit jinak než vítězstvím. Bylo jasné, že další vývoj lehkých tanků jako ohňometných už je ztráta času a maření energií.

Střední plamenometný tank OT-34

Obrázek

V roce 1942 nastoupila na bojiště východní fronty jiná liga plamenometné techniky a to ohňometné tanky OT-34 a KV-8. Byly z nich složeny buď:
- samostatné tankové ohňometné prapory ve složení dvě roty ohňometných těžkých tanků KV-8 po 5 kusech a jedna rota ve které bylo 11 kusů středních ohňometných tanků OT-34. Počet ohňometných tanků v praporu byl tedy 21 kusů.

V roce 1942 bylo vytvořeno prvních pět samostatných ohňometných tankových praporů, rusky: отдельных огнеметно-танковых батальонов (оотб)

Ve velké vlastenecké válce bylo nasazeno celkově 7 těchto praporů s těmito čísly a názvem: 47. , 510. , 511. , 512. , 513. , 516. a 517. samostatný tankový ohňometný prapor. Tyto prapory byly jednotně k 1. lednu 1944 reorganizovány na samostatné tankové ohňometné pluky.

V roce 1944 byly zřízeny 500., 501., 502. a 503. samostatný tankový ohňometný prapor.
nebo:

- samostatné tankové ohňometné brigády, kdy tyto tanky byly v brigádě v počtu 59 kusů. Dva tanky patřili veliteli brigády a náčelníkovi štábu brigády. Následovaly tři tankové ohňometné prapory po 19 tancích – jeden pro velitele praporu, vždy to byl OT-34 a dvě roty tanků OT-34 po šesti tancích a jedna rota tanků KV-8 také se šesti tanky. Plán byl, aby každý front měl jednu, rusky: отдельную огнеметно-танковую бригаду РВГК (оотбр)

Když byly z brigád staženy tanky KV-8, změnila se se sestava tak, že dva prapory byl vybaveny ohňometnými tanky OT-34 a jeden prapor běžnými tanky T-34.
Tyto brigády ale za celou válku postavila Rudá armáda jen dvě. Mě se ale podařilo nalézt jen 235. samostatnou tankovou ohňometnou brigádu, která byla 7. února 1943 poctěna povýšením na 31. gardovou samostatnou tankovou ohňometnou brigádu.

Tolik k organizaci, byť jen stručně a jdeme na ty tanky. Na tank KV-8 se podíváme také, nyní se budeme zabývat tankem OT-34 a jeho mutacemi, které byly postupně čtyři.

Plamenometný či ohňometný tank OT-34 byl tank, který vznikl úpravou osvědčeného frontového tanku T-34 s kanónem ráže 76,2 mm. Ohňometný se stal tím způsobem, že po úpravě vnitřního prostoru byl kulomet obsluhovaný radistou nahrazen pístovým plamenometem ATO-41, což značí Automatický Tankový Ohňomet vz. 41. Zvenku na první pohled tank vypadal normálně, jen místo kulometu zde byla výšlehová trubice plamenometu. Konstruktérem této zbraně byl Ivan Alexandrovič Aristov.

Obrázek
Zde je vyobrazení automatického tankového ohňometu ATO vz. 41

Dosah plamenometu byl 60 až 70 metrů a při použití speciální viskózní směsi 90 až 100 metrů. Plamenomet byl schopen tří zášlehů za 10 vteřin. Jeho technologické schéma následuje:

Obrázek

Popis:
1- spouštěcí páka
2- rozdělovací ventil se zpětnou klapkou
3- akumulátor
4- redukční ventily
5- kontrolní manometr
6- přetlakový odvzdušňovací ventil
7- nádrž na zápalnou směs o objemu 100 litrů
8- uzavírací zpětný ventil
9- tlaková láhev se stlačeným vzduchem
10- elektrické cívky zapalovače
11 – pojistka proti samovolnému odpalu
12- zapalovač

Fungovalo to takto:

Píst ve válci samotného plamenometu je v horní úvrati. První poloha ovládací páky zajistí přetlak nad hladinou hořlaviny v nádrži a proudění kapaliny před píst, a tím jeho zatlačování do dolní úvrati. Objem válce byl 10 litrů kapaliny. Jakmile píst dosedne na doraz dojde k přepnutí ventilů tak, že se další nátok hořlavé směsi zastaví. Po zaměření se ovládací páka zasune k dolní úvrati a stane se následovné:

- je odpálena prachová nábojka ráže 37 mm která byla vytvořena úpravou protitankového granátu této ráže. Extrémně vysoký přetlak začne tlačit na píst válce plamenometu a hořlavina začne proudit ven v určeném směru

- elektrické cívky indukují na jiskřišti zapalovače potřebné napětí a proud a tím dojde k zážehu hořlaviny

- vrácení páky na první polohu odpojí elektrické obvody a navodí prvotní stav. Po dvou až třech vteřinách je možno výšleh opakovat, je-li to potřeba.

Zásobník nábojek obsahuje 5 kusů. Celkově byl tento plamenomet schopen až 10 šlehnutí plamenem, což bylo v dané době – v roce 1942 považováno za dostatečné.

Zní to jednoduše, ale konstrukčně to byl v dané době oříšek. Přesto se sním dokázali do jisté míry vyrovnat, a tento plamenometný tank byl opravdu velmi nebezpečný prostředek.

Nejenom že si uchoval palebnou sílu základního tanku, ale byl zde i spolehlivý podvozek a slušná pancéřová ochrana. Mohl tedy směle najíždět blízko k nepříteli a svoji pomocnou zbraň používat s maximální účinností. Tím, že se vzhledově od běžného tanku nelišil, nepřitahoval zvýšenou pozornost nepřátelských tankoborníků.

Bohužel tento typ plamenometu vykazoval jistou míru provozní nespolehlivosti a tím tank ztrácel na hodnotě. Proto bylo rozhodnuto koncepci tohoto plamenometu nikoliv změnit ale chyby vychytat – zkušenosti získané při bojovém nasazení tomu velmi pomohly. A světlo světa spatřil ATO-42, tedy Automatický tankový ohňomet vz. 42.

Jak se dospělo k zavržení pneumatických plamenometů jako palubní výzbroje tanků a jejich nahrazením novým typem? Inu to stojí za pár slov navíc. Původně jsem to chtěl vypustit, ale nakonec tento návrat v čase udělám, bude to celé zajímavější a jasnější.

Pneumatické plamenomety měly i s viskózní hořlavou látkou problém, že nedosáhly dále než 90 metrů. Jenže už za carského Ruska byl vyzkoušen a osvědčil se pístový prachový jednorázový plamenomet. Tedy naplněná tlaková trubka s tryskou a zážehovým zařízením měla v zadní části píst a za ním prachovou nálož. Ta byla na dálku odpálena elektrickou jiskrou. Účinek byl už v roce 1917 uspokojivý.

Zde byla viděna možnost prodloužení dosahu plamene, protože to bylo nutné k tomu, aby se útočící tanky nemuseli přibližovat moc blízko k nepříteli.
Vývoj tedy byl od roku 1941 směřován předně k výhradnímu užívání vysoce viskózních hořlavých směsí a v dalším k cíli nahradit pneumatický výmet pístem hnaným expanzí plynů po spálení střelného prachu. To současně mělo umožnit vyšší míru automatizace a střelbu za konstantních parametrů proudu ohně.
Rada lidových komisařů SSSR dne 13. března 1941rozhodla o zahájení prací na těchto úkolech s cílem zkonstruovat a vyrobit účinný automatický plamenomet a jeho hořlavou náplň pro uvažované nové ohňometné tanky na podvozcích tanků T-50, T-34, KV-1 a KV-3.

Byly to tedy dva úkoly. Ten první vyřešila komise a organizační složka pod vedením generálmajora Alexeje Pavloviče Ionova v letech 1938 až 1940. Nyní šlo jen o to, zahájit jeho výrobu v potřebném množství pro vojskové zkoušky a vyzbrojení prvních frontových strojů. Vysoká viskozita byla docílena v mícháním práškového aditiva označeného OP-2. Toto práškové aditivum bylo tvořeno naftalínovými a hliníkovými komponenty a dnes je považováno za pekelnou směs, která vytvořila sovětskou obdobu pozdějšího napalmu. U pneumatických plamenometů její zavedení zvýšilo dosah při zachování konstrukce o 30 až 50 procent. Výrobu zahušťovadla převzal do své péče lidový komisariát potravinářského průmyslu.

Obrázek
Fotografie vedoucího projektů vývoje viskosních hořlavých kapalin pro Rudou armádu - generálmajor letectva Alexej Pavlovič Ionov.

Tuto viskosní hořlavou směs nakonec Rudá armáda zavedla do všech ohňových zbraní od zápalných láhví přes přesné plamenomety, zemní fugasy až po tankové plamenomety.

Pístové ohňové fugasy se do roku 1941 používaly jen v pozemní variantě a mezi válkami někoho napadlo je adaptovat na mobilní verzi. Přece jen to byla poměrně objemná zařízení a tak bylo potřeba vytvořit úplně nový systém. Vývoj začal a to je zajímavé už v roce 1932 pod vedením Úřadu pro vojenské vynálezy a to přímo pod vedením generálního ředitel Výzkumného zařízení číslo 7 D.S. Golosova a šéfinženýra G.M. Filimonova.

Následně tento úkol převzal Vojenský ústav pro mechanizaci a motorizaci Rudé armády pod továrním číslem 37 v Ordžonikidze, dříve i dnes nesoucí jméno Vladikavkaz. V roce 1937 tento úkol přešel na hlavní ředitelství vojensko- chemického výzkumu a současně na hlavní ředitelství tankové správy.
Současně byl určen konkurenční tým pod vedením S. I. Novikova v Moskvě a to od roku 1938. Konečné slovo v konstrukci plamenometu s válcem o objemu 10 litrů potom měla skupina leningradských techniků pod vedením I. A. Aristonova a D. I. Elagina z výzkumného závodu číslo 174. Jejich model měl válec o objemu 15 litrů.

Výsledek byl na to, že se vše nakonec dělo v průběhu mimořádné brutálně vedené války, překvapivě dobrý. Vojskové zkoušky prokázaly, že zvýšení viskozity hořlavé kapaliny a současné zvýšení tlaku na píst na 30 až 40 atmosfér – dnes tuším 4 MegaPascaly zajistilo dosah proudu ohně 120 m a více.

V souladu s rozhodnutím výboru pro obranu číslo 427 ze dne 19. října 1940 pro už jmenovanou skupinu konstruktérů v Leningradu pod vedením D. I. Elagina a I. A. Aristova se podařilo na principu závěru kulometu DT vyvinout automatický prachový pístový plamenomet, kde pneumatická součást pouze plnila píst hořlavou kapalinou.

Výmetná prachová náložka byla získána adaptací závěru a nábojnice protitankového kanónu ráže 37 mm. Nábojová schránka obsahovala 4 nábojky ráže 37 mm. Prototyp byl instalován v tanku BT-7. Zážeh proudu hořlavé kapaliny byl elektrický.

Obrázek
Zde je fotografie lehkého tanku BT-7 se zabudovaným plamenometem podle výzkumného úkolu číslo 37.

Při zabudování 15 litrového plamenometu dle úkolu 37 do tanku BT-7 se ukázalo že to, co dobře fungovalo na zkušební stolici, v tanku není žádná hitparáda. Ukázalo se, že pružné hadice zpomalují průtok hořlaviny do válce plamenometu. Ukázalo se, že další pružná hadice mezi písem a samotnou tryskou se zapalovačem z pomaluje rychlost proudu hořlaviny na výstupu a tím klesá dosah. Mechanismus byl složitý a jeho zabudováni do tanku vyžadovalo velké úpravy interiéru vozidla. Následně byl tento projet ukončen.

Obrázek
Zde výkres uložení 15-ti litrového plamenometu podle úkolu číslo 37 v přední časti tanku BT-7

Naproti tomu desetilitrový plamenomet dle úkolu číslo 174 namontovaný na stojanu fungoval dobře, a rozdíl v dosahu od počátku činil 20 metrů a to bylo považováno za významné. Navíc byl konstrukčně jednodušší, méně nároční na materiál a počet pracovních hodin. Proto bylo rozhodnuto jej zavést do výroby a vyzbrojit jím nové typy ohňometných tanků. I zde byly jisté nedostatky, jejich specifikaci ale neznám. Ale šlo se do toho. Aristonov za tento počin obdržel Stalinovu cenu a to v té době bylo velmi významné ocenění.

Původně měl být tento plamenomet který obdržel označení ATO vz. 41 montován do tanků T-50 ale bylo jasné že tyto tanky na bojišti nedokáží přežít. Byl přece jen umístěn do jednoho kusu tohoto tanku, ale ukončení výroby vedlo k tomu, že nosným tankem měl být tank T-34.
V průběhu času byl tento plamenomet modernizován a tato vylepšená verze dostala označení ATO vz.42. Tak přečkala beze změn celý zbytek války.

Technologické schéma modernizovaného automatického tankového ohňometu ATO vz.42
Obrázek
Jeho popis jsem nesehnal, ale myslím si, že porovnáme-li podobné s podobným je poměrně čitelné.

Výkonové parametry automatických tankových ohňometů tanků OT-34.

Typ: ATO. vz.41
Popis: automatický plamenomet pístový poháněný spalinami střelného prachu, schopný palby jednotlivými zášlehy nebo automatickou dávkou 3 až 4 zášlehů
Dosah standardní směsí 65 až 70 m, což byla směs 60 % rostlinného oleje a 40 % petroleje
Dosah viskosní směsí 90 až 100 m, zde směs automobilní benzín a zahušťovadlo OP-2
Množství směsi v jednom zášlehu: 10 litrů
Provozní tlak v nádrži: 4,0 až 4,5 atmosfér
Provozní tlak v pístu: 25 až 30 atmosfér

Typ: ATO. vz.42
Popis: automatický plamenomet pístový poháněný spalinami střelného prachu, schopný palby jednotlivými zášlehy nebo automatickou dávkou 3 až 4 zášlehů
Dosah standardní směsí 60 až 70 m
Dosah viskosní směsí 100 až 130 m
Množství směsi v jednom zášlehu: 10 litrů
Provozní tlak v nádrži: 3,5 až 4,0 atmosfér
Provozní tlak v pístu: 35 atmosfér

Ale vrátíme se zpět k tanku OT-34.

Původně se v něm zkoušel plamenomet také pneumatický, dle výzkumného úkolu A-34 a tento plamenomet měl označení OP-34.
Plamenomet OP-34 se skládal z následujících částí - vybrány ty hlavní, viz toto schéma:
Obrázek

Co na něm vidíme?

čtyři tlakové láhve na stlačený vzduch o objemu 13 litrů a za tlaku 150 MPa;
redukční ventil pro zajištění konstantního tlaku ve výmetnici
ovládací válec pro otevření kulového ventilu, který byl umístěn v nádrži pro směs, instalovaného na dno nádrže na pravé straně
nádrž na hořlavou směs o objemu 100 litrů, kromě toho dalších 100 litrů bylo možno odebrat z palubní palivové nádrže
výmetná hadice s tryskou na konci
elektrický spínač pro zážeh proudu hořlavé kapaliny na konci trysky
nožní odpalovací pedál.

Dva kusy tohoto plamenometu byly nainstalovány do tanku T-34 už na jaře roku 1941. Dokonce bylo rozhodnuto o zahájení sériové výroby, ale začala válka a její katastrofální průběh vedl k ukončení těchto aktivit. Jenže válka ukázala že takový tank je nutný a nemůže to být lehký tank ale odolný a silný stroj. Takže když v roce 1942 byl k dispozici plamenomet ATO vz. 41, zůstalo už při něm.

A výsledkem byl střední plamenometný tank OT-34

Obrázek
Zde je střední ohňometný tank OT – 34 v plné kráse

Vývoj tanku byl ukončen v roce 1941. Výroba se rozběhla v roce 1942. Aby bylo možno do tanku umístit plamenomet, byl počet členů posádky umenšen na tři, byl vypuštěn radista-střelec z kulometu DT. Na jeho místo a místo jeho kulometu byl umístěn právě plamenomet ATO vz.41.
Obrázek
Ústí plamenometu ATO vz.41 na čelním pancíři plamenometného tanku OT-34.

Počty vyrobených kusů plamenometných tanků OT-34 byly tyto:
1942 bylo vyrobeno 309 kusů
1943 bylo vyrobeno 478 kusů
1944 bylo vyrobeno 383 kusů. V tomto roce už byl do tanků instalován modernizovaná ohňomet ATO vz.42.

V roce 1945 nebyl vyroben ani jeden, v roce 1944 se už vyráběl na i podvozku tanku T-34/85, tedy s výkonnějším kanónem. Celkem bylo vyrobeno 1170 kusů těchto tanků, což představovalo 3,3 % ze všech vyrobených tanků T-34.

V květnu 1944 bylo přijato rozhodnutí o vytvoření dalších samostatných praporů plamenometných tanků a současně bylo rozhodnuto, že tanky pro tyto prapory budou získány konverzí tanků T-34/85, tedy s výrazně silnější hlavní zbraní.

Stejně jako u předchozího modelu, který ale sám měl tři výrobní varianty, byl u tank T-34/85 demontován kulomet a provedeny dílčí úpravy. Byl instalován výhradně pístový prachový automatický tankový ohňomet vz.42. Rozdíl byl v tom, že 100 litrů hořlavé látky – vždy vysoce viskosní bylo v přídavných nádržích a tím celková kapacita nádrží tanku byla 200 litrů a to umožnilo 20 šlehnutí plamenem. TO bylo významné posílení bojových možností tanku.
Plamenomet byl pohyblivý ve svislé rovině -2 až + 10 ° , v horizontální ± 15 °.

Produkce:
v průběhu roku 1944 bylo postaveno 30 tanků OT-34-85,
v průběhu roku 1945 bylo postaveno 301, tj počet plamenometných tanků byl asi 1,4% z celkové produkce T-34-85 za války.

Už jsem uvedl, se velmi důležitým rysem všech verzí plamenometných tanků na bázi podvozku T-34 bylo to, že se nijak výrazně nelišil od běžného tanku. Dále byla zachována palebná síla a jízdní vlastnosti. Tak jako běžné tanky byly i ohňometné vybaveny kouřovými bombami pro vytvoření krycí dýmové clony v případě potřeby.

Velkou nevýhodou byla absence kruhového odměru pro působení ohněm na okolí. A potom i malá pohyblivost ohňomety ukotveného v čelním pancíři.Pro změnu směru palby ohňem, bylo nutno otočit celý tank.

Těžký plamenometný tank KV - 8

Obrázek

První variantu umístění automatického pístového prachového tankového plamenometu ATO vz. 41, tedy v čelní desce tankové korby už známe. Nyní se podíváme na druhou variantu umístění tohoto plamenometu, a to v otočné věži. Pro tyto účely byl vybrán vysoce odolný těžký tank KV-1. A na něm byla vyzkoušena možnost jak by to mohlo fungovat, kdyby se dalo plamenometem mířit otáčením věže.

V létě roku 1941 byly v továrním komplexu Krov v Leningradu, zahájeny práce na instalaci plamenometu ATO-41 do tanku KV. Po evakuaci závodu do Čeljabinského traktorového závodu práce na tomto projektu pokračovaly, ale logicky se vše zdrželo. Nový stroj dostal označení KV-8.
Kde se vzal tento tank na bojišti a ve výzkumáku?

Tank KV-1 byla první a klasická varianta sovětského těžkého tanku KV, zkratka představuje jméno vysoce ceněného vojáka Klimenta Jefremoviče Vorošilova. Tank byl vyvinut v roce 1939 jakožto jednověžová varianta dvouvěžových těžkých tanků SMK a T-100, které byly vyvíjeny jako náhrada za sice velmi fotogenické a bojově stejně tak velmi nezpůsobilé tanky T-35. Hlavním konstruktérem byl Josef Jakovlevič Kotin – fotka následuje.

Obrázek
Tento člověk byl od roku 1941 do roku 1943 hlavním konstruktérem tankové techniky v Čeljabinsku. Stojí za tanky KV-1, KV-2, KV-85. Dále řídil vývoj tanků IS-1, IS-3- Ale největšího úspěchu dosáhl konstrukcí a sériovou výrobou těžkých tanků IS-2 s kanónem ráže 122 mm. Na bázi jeho tanků vznikla i celá řada těžkých samohybných děl.

Původní prototyp byl vyzbrojen dvěma děly, první, hlavní kalibr měl ráži 76,2 mm a druhý potom ráži 45 mm. Oba kanóny byly v jedné věži. Jenže na dvě zbraně byla věž malá a tak byl ten menší vyloučen a posádka tak měla více místa.

Obrázek
Zde je fotka prototypu tank KV, zde ještě s oběma kanóny ve věži

Tank byl vyzkoušen přímo v bojovém nasazení pod dohledem zvláštní komise za zimní války v bojích na Karelské šíji. Zde se ukázalo že klasické protitankové zbraně Finů si s ním nedokáží poradit. V souvislosti s neúspěchem jeho vícevěžových konkurentů bylo rozhodnuto okamžitě zahájit sériovou výrobu, bez provedení obvykle požadovaných zkoušek. Do výzbroje Rudé armády byl přijat už 19. prosince 1939. Zároveň byl vydán pokyn vypracovat projekt speciálního lépe vyzbrojeného typu tanku, který by dokázal ničit dobře opevněná postavení nepřítele a tato linie výzkumu skončila tankem KV-2, který byl vyzbrojen houfnicí ráže 152 mm. Tato verze byla určena pro podporu pěchoty při boji o opevněná pásma.
Obrázek
Tato podivnost je sovětský těžký tank KV-2 s houfnicí ráže 152 mm

Pomocná výzbroj tanku KV-1 byly tři kulomety ráže 7,62 DT, obrázek následuje:

Obrázek

Tankový kulomet DT (DT-29) (DT = Děgťarjov tankovyj), později DTM, byla modifikace lehkého kulomet DP, snad nejznámějšího kulometu Velké vlastenecké války používána v tancích a v obrněných vozidlech. Zkonstruována byla roku 1929. Zbraň zůstala téměř stejná jako pěchotní verze, jenom místo pevné dřevěné pažby používala výsuvnou ramenní opěrku a nebyl montován tlumič výšlehu na ústí hlavně. Zásobník měl menší průměr, ale byl vyšší a obsahoval 60 nábojů místo 47 u verze DP. Kulomet se dal snadno z tanku nebo vozidla vyjmout a použít osádkou jako klasický lehký kulomet. Stačilo jen namontovat třmen s dvojnožkou, tlumič výšlehu a mechanická mířidla. Byla to jednoduchá a mimo občasné poruchy zásobníků velmi kvalitní zbraň.

Výroba tanků KV, překotně zahájená v už prosinci 1939, stihla ještě dodat několik strojů na bojiště zimní války, ovšem bylo jich jen málo a přišly po ukončení klíčových bitev. První stroje měly svařovanou věž, posléze se vyráběly i věže odlévané. Prvním velkým bojovým nasazením stroje se tedy stala až Velká vlastenecká válka. V čase jejího zahájení disponovala Rudá armáda 639 stroji KV-1 a KV-2. Celkem bylo vyrobeno údajně až 4775 strojů typu KV, kolik jich bylo konkrétně typu KV-1 se neví. Tyto tanky v boji obstály více než skvěle. V rukou dobré posádky byly nesmírně nebezpečné. Bohužel se vyznačovaly se velkou poruchovostí a mechanické poruchy jich vyřadily z boje více než nepřítel. A tato mašinka strašinka se díky sovětské umanutosti vybavit armádu ohňometnými tanky stala nejtěžším ohňometným tankem celé války.

Plamenometná verze byla realizována v několika provedeních.

Jako první to byl prototyp označovaný KV-6. Šlo o běžný tank KV-1, který měl vedle svého hlavního kalibru - kanónu ráže 76,2 mm nainstalován ještě ATO-41- Jenže se to moc nevydařilo. Bylo nutno snížit množství vezené kanónové munice a i tak tank vezl jen 150 litrů hořlavé směsi pro plamenomet. Tato zásoba byla na tak velký tank a předpoklady které měl plnit malá a stačila na 15 zášlehů. Proto nebyl prototyp schválen do sériové výroby.

Druhou verzí se stal prototyp označený KV-8 a o tom vlastně pořád v tét části píšu. Vývoj byl zahájen v listopadu 1941, i přesto, že válka se vyvíjela katastrofálně. Šlo se na to chytře. Jako základ byl vzat sériový stroj, ale tentokrát došlo ke změně hlavní výzbroje. Namísto původního kanónu ráže 76,2 mm byl do věže nainstalován kanón ráže 45 mm. Menší zbraň, logicky menší náboje a tím ve věži i v korbě tanku bylo výrazně více místa. To umožnilo v tanku uložit 3 nádrže s hořlavou kapalinou.

Obrázek
Těžký plamenometný tank KV-8, boční pohled

Na podlaze korby byla uložena nádrž na 450 litrů, a ve výklencích dvě nádrže po 120 litrech. Tím bylo možno vpálit 76 výšlehů. Dosah plamene běžnou hořlavou směsí byl okolo 70 metrů a při použití viskosní kapaliny až 120 metrů. Aby nebyl plamenometný tank na první pohled identifikovatelný, a nestahoval na sebe veškerou pozornost tankoborníků nepřítele, bylo přistoupeno k tomu, že přes kanón ráže 45 mm byla přetažena tenkostěnná trubka upravená tak, aby vše vypadalo jako původní kanón větší ráže. Inu, to známe – maskirovka.

Obrázek
Těžký plamenometný tank KV-8, čelní pohled

Pro kanón ráže 45 se nakládalo 88 kusů tankových granátů a pro kulomety 3402 kusů nábojů. Někdy se uvádí že další hořlavá směs byla vezena v externě umístěných nádržích – 200 litrů a potom je uváděn počet výšlehů na 96.

Také modernizovaný tank, označený jako KV-1S se dočkal plamenometné verze. I v tomto případě byla instalována zbraň ráže 45 mm. Tank dostal označení KV-8S. U tohoto tanku došlo ke zvýšení zásoby dělostřelecké munice na úkor snížení zásoby hořlavé směsi. Na palubě bylo 114 nábojů ráže 45 mm a 600 litrů hořlaviny. Méně bylo i nábojů pro kulomety – 2 394 kusů. To stačilo na cca 60 zášlehů. Hmotnost tanku KV-8S byla 43 tun a jeho osádku tvořilo 5 mužů stejně jako u běžného tanku KV-1S.

Obrázek
Modernizovaný těžký plamenometný tank KV-8S

Během výroby začal být do těchto tanků montován novější plamenomet ATO-42 a dosah plamene dosáhl 130 m. První tanky KV-8S se do bojových sestav dostaly až v roce 1943.

Nasazení těchto plamenometných tanků bývá hodnoceno pozitivně. Kruhový odměr hlavní zbraně i plamenometu a velké množství výšlehů jej činily velmi nebezpečným. Jediné co jej na bojišti omezovalo, bylo stejně jako u běžného tanku KV množství poruch. Pokud nebylo po jeho opuštění posádkou tank zničit, byl ukořistěn. Skvělí němečtí technici je potom opravili a byly zařazeny do boje proti svým původním vlastníkům.
Je zajímavé že pro tyto tanky byly vyvinuty speciální protipožární obleky. Ty se ukázaly jako velmi spolehlivé a je spodivem, že i přesto nedošlo k jejich masovému zavedení a to nejen pro osádky plamenometných tanků. Důvod neznám. No byl to zajímavý kousek pancíře.

http://pro-tank.ru/bronetehnika-sssr/og ... i/114-kv-8
http://coollib.com/b/373239/read
http://www.plam.ru/transportavi/tehnika ... _04/p6.php

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 2/8/2017, 19:43
od Pátrač
Kapitola třetí: PLAMENOMETNÉ DÁLKOVĚ ŘÍZENÉ TANKY A OBRNĚNÉ AUTOMOBILY.

Tato kapitola se bude věnovat zajímavému bojovému prostředku, který předstihl dobu. To předstihnutí doby bylo tak velké, že přes velký potenciál tyto prostředky nakonec v boji až na pár vyjímek neuspěly – nemohly. Jsou to dálkově ovládané tanky, které byly poté, co bylo naznáno a naprosto správně, že klasická výzbroj je u nich k ničemu, výhradně plamenometné a nebo sloužily jako nosiče těžkých náloží.

V další části je věnovám prostor ohňometným obrněným automobilům, které ale nakonec ohňometné nebyly a staly se prostředkem pro vedení chemické války.

Dálkově ovládané ohňometné tanky.

Na dálkovém ovládání tanků údajně už od roku 1927 pracovala instituce nesoucí název Centrální laboratoř drátového spojení.

Jako první to byla pomocí kabelu řízená verze sovětské kopie francouzského tanku Renault FT-17. Tyto tanky prokázaly jakousi nadčasovost a v některých armádách vydržely ve výzbroji až do konce 40-tých let. Vojskové zkoušky začaly 2. února 1930 na cvičišti u Leningradu. Výsledky se mi nepodařilo ověřit ale asi to nebyl úplný propadák, protože vojáci o tyto možnosti projevili vážný zájem. Jenže navádění po kabelu odmítli – příliš zranitelné střepinami granátů a velmi těžkopádné. Zadání bylo jasné- když dálkové ovládání tak po rádiu.

Následně se do řešení tohoto úkolu - neúkolu vložila další instituce - „Остехбюро“, tedy Zvláštní technická kancelář, pod něž spadala celá řada vědecko-výzkumných ústavů, včetně Vědecko-výzkumného ústavu spojení a elektromechaniky v Moskvě. Zde ale musím uvést, že šlo o soukromou aktivitu hlavního konstruktéra Zvláštní technické kanceláře, jímž byl Vladimir Ivanovič Bekauri.

Tato kancelář měla neskutečně široký záběr činností. Vyvíjela zařízení na bázi radiových vln, mj. dálkové ovládání tanků, což je obsahem této kapitoly, torpédových člunů, cílových lodí a letadel pro nácvik střelby a minových nástrah a polí odpalovaných na dálku a řadu dalších systémů.
Sám Bekauri byl to vynikající vědec a vynálezce v daném oboru, když již v roce 1925 vyvinul takřka sám radiové zařízení na dálkové odpalování řízených námořních minových polí. To mělo dosah až 25 km, bylo velmi spolehlivé a do výzbroje Rudé armády bylo zařazeno už v roce 1929! V roce 1932 byl již V. I. Bekauri velmi známý a ceněný specialista a vynálezce a byl mu udělen Řád Rudé hvězdy.

Jenže v polovině 30. let se „stará garda“ sovětských důstojníků začala na výzkum Ostěchbjura dívat jako na drahé a zbytečné hračky. Odtud zbýval jen malý krok k obvinění, že jde o protistátní činnost. V paranoidní atmosféře Stalinovy vlády byl výsledek zřejmý. V roce 1936 začalo Ostěchbjuro čelit obvinění, že provádí protisovětské aktivity. 8. září 1937 byl Bekauri zatčen a uvězněn a jeho návštěva v Berlíně v roce 1932 byla záminkou pro obvinění ze špionáže a propojení s maršálem Tuchačevským. 8. února 1938 byl Bekauri odsouzen k smrti a téhož dne zastřelen.

Následně na popud NKVD označil Stalin Ostěchbjuro za centrum kontrarevoluce a nařídil kolektiv rozpustit. Vše, čeho se tito vědci domohli obrovským úsilím a s nosným přispěním talentu hlavního konstruktéra, bylo v okamžiku rozmetáno, pracovní náplň silné a výkonné konstrukční kanceláře byla nesmyslně rozdělena mezi 40 jiných odborníků rozesetých v nejrůznějších organizacích a ústavech po celé zemi.
Věci se hýbaly neuvěřitelně rychle.

Už 23. března 1930 vyjel na zkušební polygon lehký tank T-18 (MS-1) vybavený rádiovou ovládací aparaturou Most-1 z Vědecko-výzkumného ústavu spojení a elektromechaniky, zkratkou NIISEM. Jezdil rychlostí max. 4 km/h a rádiový ovládací komplet „znal“ jen čtyři povely:
-vpřed,
-vlevo,
-vpravo
- stát
Dodatečně k 7. srpna 1932 zadala sovětská vláda Ostěchbjuru úkol vyvinout a připravit k sériové výrobě dálkové rádiové ovládání různých vojenských prostředků. Tím se vše legalizovalo, bylo možno získat lidi, materiál a prostředky. Krátce po vládním zadání prací u Leningradu zřízen speciální 4. oddíl armády, který prováděl všestranné zkoušky těchto vozidel.

Obrázekxxxxx Obrázek
Základní tank T-18 a jeho poslední model s kanónem ráže 45 mm

Zainteresované instituce díky tomu pokračovaly ve vývoji a vedle dalších prací na tančíku T-18 , což lze považovat za skutečně dřevní dobu, se začalo pracovat na dálkovém ovládání pro tančíky T-27 a nové lehké tanky T-26. Tančíkem T-18 se dále moc zabývat nebudu – na palbě máme starší, ale dostatečný článek viewtopic.php?t=1108 od kolegy sapíka. Kdo by se v tom chtěl hrabat hodně a hodně: https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A2-18 .

Zde má možnosti strávit hodně a hodně času studiem. Další obrázek ukazuje teletank T-18 od zadu – je vidět rozložení chemické výbavy.

Obrázek

Od 8. ledna 1933 se už testovala modernizovaná verze T-18, jejíž řízení obsahovalo už 16 povelů. O rok později tato mašinka dostala oficiální název TT-18, tedy „teleupravljajemyj tank-18“ neboli zkráceně „teletank“. už bylo možné na vzdálenost až 1500 m, i když testy ukázaly limitní rozsah 500 až 1 000 metrů dle konfigurace terénu, atmosférických podmínek a třeba i pokrytosti terénu vegetací. Vzniklo šest nebo sedm kusů.

Byl dvě varianty:

- základní verze, vyzbrojená 37mm kanónem a dvěma 7,62mm kulomety

- varianta s plamenometem či zařízením na uvolňování bojových plynů,

Sériová výroba nakonec schválena nebyla. Vlastní dálkové ovládání se sic poměrně dobře osvědčilo, ale přednost dostaly příslušné verze tehdy zaváděného tanku T-26.

Vojskové zkoušky dálkově ovládaných tanků T-26 označených v souladu s výše uvedeným TT-26, začaly koncem roku 1932. Šlo o speciální úpravy původní varianty se dvěma věžemi i novější s jednou věží. Zkoušky byly rozsáhlé a zkoušelo se dvojí různé osazení dle dodavatele

Řídicí aparatury dodané Centrální laboratoří drátového spojení nesly označení Pirit-1 a Pirit-2 a zvládaly 10, a ta lepší 15 různých povelů.

Řídící aparatury dodané kdežto systémy z Vědecko-výzkumného ústavu spojení a elektromechaniky nesly označení Reka-1 a Reka-2 a disponovaly 16 možnými příkazy.

Zkoušky prováděné do října 1933 potvrdily vyšší kvalitu přístrojů od Vědecko-výzkumného ústavu spojení a elektromechaniky. Tím bylo dáno, že od roku 1934 probíhaly veškeré práce na vývoji teletanků jen v režii Ostěchbjura, a jeho dceřiné společnosti Vědecko-výzkumného ústavu spojení a elektromechaniky.

Obrázek
Krásná fotografie teletanku TT-26, je vidět jak kulomet DT a také plamenomet KS-24

Během zmíněných testů se ověřil i koncept „telemechanické skupiny“ (telemechaničeskaja gruppa), který se později stal standardní formou nasazení teletanků. Šlo o dvojici vozidel, z nichž první, označený jako tank upravlenija, TU, s lidskou osádkou a řídicí aparaturou plnil úlohu řídicího pro druhé bezosádkové vozidlo, tedy pro teletank.

Zkouškami ale prošly i jiné metody, včetně ovládání teletanků z letadel.

Významné bylo též zjištění, že dálkově řízené tanky s kanóny jsou téměř nepoužitelné, jelikož ovládání zkrátka nedovolovalo přesné míření. Naopak jako efektivní a perspektivní se ukázaly tanky nesoucí plamenomety a chemické zbraně, u nichž nebylo přesné míření nutné. Tak bylo určeno budoucí použití teletanků pro zvláštní úkoly, při nichž navíc existovalo velké ohrožení lidských osádek. Dálkově řízené tanky měly:

- likvidovat fortifikace protivníka pomocí plamenometů a demoličních náloží,

- vypouštět otravné plyny a pokládat dýmové clony,

- zkoumat zaminované a zamořené prostory a hledat v nich průchody.

Údajně se také počítalo se záchranou osádek vlastních tanků z území nepřítele. To je skoro neuvěřitelné ale prameny jsou v tomto případě ve shodě.

V každém případě byl projekt teletanků celkově zhodnocen jako velmi slibný.

V roce 1935 zhotovil Vědecko-výzkumný ústav spojení a elektromechaniky další verzi ovládací aparatury nazvanou TOZ-IV, se kterou už se počítalo pro sériovou výrobu a ta se také rozběhla v závodě číslo 192. Díky tomu dodal strojírenský závod č. 174 do konce roku 1936 celkem 37 telemechanických skupin, tedy 37 teletanků TT-26 a 37 řídicích tanků TU-26.

Obrázekxxxxx Obrázek
Řídící tank TU-26, na věži jsou vidět pouzdra pro antény, které jsou právě svěšeny. Druhý snímek ukazuje potom TT-26 s aparaturou TOZ-IV. V masce věže jsou potom vidět jak kulomet DT tak i plamenomet RGAZ, modifikace plamenometu KS-24

Řídicí tank TU-26 se od standardního modelu na první pohled odlišoval pouze dvěma velkými anténami na stropě věže. Měl tříčlennou osádku a výzbroj stejnou jako základní model, tedy 45mm kanón a 7,62mm kulomet DT. Velitel tanku toho ale měl strašně moc. mimo jiné obsluhoval i pult ovládání s celkem 16 povely.

Teletank TT-26 představoval modifikaci plamenometného tanku OT-130, resp. chemického ChT-130, ale o tom jsem psal v první kapitole této práce.

Zmíněná první série teletanků a k nim náležejících řídicích tanků byla rozdělena mezi několik těžkých tankových brigád a tankových učilišť, ale vzhledem ke specifickým úkolům teletanků se ukázalo, že bude vhodnější je soustředit do zvláštních jednotek. Roku 1937 vytvořil Vědecko-výzkumný ústav spojení a elektromechaniky další generaci ovládacího systému nazvanou TOZ-VI, jíž byla vybavena druhá série teletanků. Tato série zahrnoval celkově 28 telemechanických skupin, tedy 28 dvojic TT-26 a TU-26. Vozidla z druhé série obdržela účinnější zbraň KS-25 schopnou fungovat jako plamenomet nebo vrhač dýmu, která měla oproti starším vyšší tlak, a tím i větší dosah.

V rámci reorganizace Rudé armády v letech 1938-1938 utvořily teletanky dva speciální tankové prapory:

217. speciální chemický prapor náležel do sestavy 30. tankové brigády u Jaroslavle,

152. speciální chemický prapor patřil pod 36. tankovou brigádu u Rovna na Ukrajině.

Každý se skládal ze tří čet po pěti telemechanických skupinách, což znamená tabulkový stav praporu 30 tanků. Existovala ještě 7. speciální četa teletanků u Mytišči u Moskvy a určité počty zůstaly u některých těžkých tankových brigád. Osádky TU-26 byly cvičeny v Uljanovské škole zvláštní techniky.

Jak to celé fungovalo?

Myslím si, že to nebylo špatné, i když jsem laik a co se týká těchto věcí, můj vývoj skončil u 100W žárovky a rychlovarné konvice.

Velitel v řídicím tanku posílal teletanku povely jednoduše tak, že na pultu autonomního řízení tanku mačkal tlačítka. Tedy žádný dnešní joysick. Rádiová stanice převzala povel a vyslala jej v podobě řídicího signálu, které zachycoval přijímač teletanku.

Soustava vysílač-přijímač byla vlastně mohla pracovat ve dvou pásmech, a to v pásmu KV a VKV. U tanků TT-18 a pokusných TT-26 se přijaté a zesílené signály použily k ovládání elektrických servomotorů, které byly připojeny k příslušným součástem tanku.

U sériových vozidel byl využit jiný princip. Signály řídily soustavu elektromechanických relé, jejichž pomocí se otevíraly či zavíraly ventily na ventilové hlavně u vzduchového kompresoru. Ten vháněl stlačený vzduch do pneumatických válců a jejich písty, které byly umístěny do míst kde normálně byla posádka, jako táhla ovládaly běžné manuální řídicí prvky. Soustavu pístů bylo možno snadno odstranit a teletank řídit i ručně. Mě osobně ta první soustava připadá rozumnější ale jak říkávali naše stařenka – proti gustu žádný dišputát…

Během oficiálních testů údajně prokázal systém vysokou spolehlivost, kdy teletank zareagoval na 2994 z 3000 příkazů, ovšem v bojových podmínkách občas nevysvětlitelně selhával.

Pro nepřítele by bylo pravděpodobně také snadné zjistit přesnou frekvenci signálů a zahájit rušení. Tedy pokud by hrozilo jejich masové nasazení a nepříteli by to stálo za pozornost.

Tehdejší vysílače a přijímače tvořené skleněnými vakuových elektronkami byly dost křehké a choulostivé. Měnily své vlastnosti podle počasí, takže s rostoucím tlakem vzduchu se ovládání stávalo citlivějším. Odezva tanku závisela také na napětí, jaké v té chvíli dodával zdroj elektřiny.

Teletanky měly i jisté „bezpečnostní“ prvky. Prvním bylo automatické zastavení, pokud se vozidlo na více než 30 vteřin ocitlo mimo dosah signálu. To bylo velmi moudré. Druhým, z mého pohledu takovým zábavnějším prvkem, byl malý spínač na krytu motorového prostoru. Pokud tank odmítl poslouchat a jel se pořád kam ho jeho mechanická duše táhla, bylo nutno jej doběhnout a stisknutím tlačítka zastavit. To mohl být počin i velmi riskantní- v boji při kulometné palbě nepřítele….

Pokud hrozilo ukořistění teletanku nepřítelem, osádka řídicího tanku měla kategorický příkaz zničit palbou 45mm kanónu vlastního záď věže teletanku, kde byly instalovány přijímače. Později byla do tohoto prostoru umístěna zhruba kilogramová nálož trhaviny, která měla zajistit spolehlivou destrukci utajovaných součástí.

Jak už to bývá, v době kdy Stalin a NKVD rozprášili zavedenou strukturu Vědecko-výzkumného ústavu spojení a elektromechaniky, velení Rudé armády projevilo zvýšený zájem o teletanky jako zbraň pro vedení bojů v opevněných pásmech. A tak se začalo koordinovat a zkoušet. Nevím z čeho lidé, co se na tom nově podíleli měli větší strach. Zda z neúspěchu – poprava nebo z úspěchu, který se znelíbí někomu z nomenklatury - opět poprava.

Vznikly dálkově řízené varianty:

- lehkých plovoucích tanků T-37, T-38 a T-40,

- středních tanků T-28, T-29 a T-46,

- těžkého, pětivěžového tanku T-35,

- rychlých tanků řady BT

- obrněných tahačů T-20 Komsomolec.

Např. obojživelný teletank TT-38 a „teletraktor“ TT-20 nesly kombinovaný přístroj KS-61T, který dokázal jak plnit funkci plamenometu, tak i prostředku pro tvorbu zamořených pásem a pokládání dýmových clon. Vše souviselo pouze a jen s tím co se do přístroje naplnilo a jaké bylo zadání.

Doplňkovou výzbroj tvořil 7,62mm kulomet, který ale plnil jen psychologickou funkci. obsluha ve velícím tanku ani netušila, kam z kulometu střílí. Ovládací souprava s 12 příkazy na tanku TU-38 nebo tahači TU-20 měla dosah asi 2000 m.

Testy ovšem nebyly zrovna úspěšné a tak práce na těchto typech skončily.

Nejvýkonnějším teletankem, který byl skutečně vyroben, byla bezesporu dálkově řízená verze rychlého tanku BT-7, jenž mohl jezdit na pásech i kolech. Vývoj telemechanické skupiny A-7 běžel od roku 1938. Rádiem ovládaný tank TT-BT-7 měl chemický přístroj KS-60 se zásobou 400 litrů hořlavin nebo jiných chemikálií. Toto soupravu vyvinul a vyrobil moskevský závod Kompresor. Co s tím tank dokázal nebo mohl dokázat?

- jako plamenomet měl dosah 50 m, a se 400 litry zápalné směsi mohl dát 18 zášlehů

- jako rozprašovač bojových otravných látek mohl pokrýt rozlohu 7200 m2

- jako zadýmovací prostředek mohl zadýmovat zónu o šířce 300-400 m.

Doplňkovou zbraní byl 7,62mm kulomet Silina s 1 000 náboji.
Řídicí tank TU-BT-7 nesl tutéž výzbroj jako základní model, tedy tankový kanón ráže 45mm kanón a dva 7,62mm kulomety, se 2 142 náboji

Obrázek
Ukázková fotografie telemechanické skupiny tanků BT-7, kdy vlevo stojí TT-BT-7 a vpravo stojí TU-BT-7. Jsou taková jakoby dvojčata.

Ovládací systém se 17 příkazy pracoval na vzdálenost až 4 000 m. Čeho se příkazy této verze týkaly?

Primo: pohybu - startování motoru, zastavení vozidla, přeřadit na vyšší převodový stupeň, přeřadit na nižší rychlostní stupeň, otáčení vlevo a vpravo

Secundo: zbraní - aktivace plamenometu, zamořovacího systému či dýmotvorného systému, spuštění střelby z palubních zbraní s možností otáčet věž z prav do leva a zpět.

Tertio: autodestrukce – aktivace autodestrukce, zrušení autodestrukce, detonace anebo převzatí záložní osádkou.

Zkoušky provedené v letech 1939-1940 prokázaly, že TT-BT-7 rozhodným způsobem překonává všechny starší typy teletanků a díky výtečné pohyblivosti se optimálně hodí pro předpokládanou útočnou manévrovou válku. Tedy k tomu, o čem se vedou spory, jestli ji SSSR plánoval nebo ne. Faktem je, že použití těchto tanků v obraně si lze představit dost těžko.

Tyto tanky – všechny co zde byly jmenovány, byly nasazeny ve dvou válkách.

První byla válka proti Finsku vybojovaná od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940. Navenek lehce porazitelné Finsko - sjednocené kolem své vlády a maršála Carla Gustafa Emila, svobodného pána z Mannerheimu –

což byl finský šlechtic, politik, diplomat a vojevůdce, jeden ze zakladatelů samostatného Finska. Tato mimořádná osobnost nejen finských dějin je považována za tvůrce Finských ozbrojených sil, byl regentem finského státu na začátku jeho existence, vrchním velitelem ve všech válkách, které Finsko jako samostatný stát vedlo a v pořadí šestým finským prezidentem.
Finským národem je ctěný jako národní hrdina a tvůrce a ochránce samostatnosti Finska, v prosinci 2004 jej Finové v televizním hlasování zvolili největším Finem všech dob. Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 20. století a vynikajícího stratéga zejména obranných, zdržovacích a ústupových bojů.


- dokázalo klást agresorovi nečekaně tvrdý odpor a Rudá armáda utrpěla obrovské ztráty při pokusech prorazit finská opevnění Mannerheimovu linii a nejen zde. Na Karelskou šíji, kde se odehrávaly nejtěžší boje, byl převelen 217. prapor a 7. četa teletanků. Informace o jejich působení během prosince 1939 a ledna 1940 nejsou jednoznačné. Zdroje se dohadují zda šlo jen o testy v bojových podmínkách nebo o přímé bojové nasazení. Každopádně se zdá, že došlo skutečně k pokusu zničit jeden či několik finských bunkrů.

Útvary teletanků každopádně zaznamenaly ztráty, a to zejména kvůli poruchám, terénu a klimatickým podmínkám. Tedy spíše než o bojové šlo o operační ztráty.

Nakonec došlo ke změně. Vznikala nová rádiem řízená bojová vozidla na bázi T-26. Jejich konstruktéry byli inženýři z leningradského závodu číslo 185, které vedl Anatolij Fjodorovič Kvarcov. Jako základ opět použili běžný T-26, ze kterého svěsili věž a ušetřenou hmotnost nahradily přídavným pancířem o síle 50 mm. Na místo věže přišel v případě řídicího tanku TU-26 otevřený prostor pro pult a obsluhu a u TT-26 tam byla instalována mohutná nálož TNT o váze od 300 do 700 kg se zpožděním výbuchu 15 minut.

K ovládání byl použit nový systém TOZ-VIII. Teletank měl po přiblížení shodit vezenou nálož u nepřátelského objektu a odjet do bezpečí. Při pokusech se ukázalo, že nálož 300 kg může zničit chodby až do hloubky čtvrtého podzemního patra.

Obrázek
Teletanky – řídící verze TT-26 pro skupinu „Poryvnik“

Šest dvojic těchto tanků vytvořilo bojovou skupinu „Podryvnik“, která byla 28. února 1940 nasazena proti finským opevněním v prostoru Summa. Povedlo se zničit dva objekty, ale většina teletanků byla ztracena v nepřátelské palbě nebo zapadla v těžkém terénu. Řízení totiž bylo nepřesné a překážka, kterou by běžný tank se zkušeným řidičem snadno překonal, leckdy znamenala pro teletank fatální past. Ostatně samy tanky T-26 už nevyhovovaly a pozornost se upírala na mnohem výkonnější vozidla BT. TO je asi poslední modifikace tanků T-26 na dálkové ovládání.

Obrázek
Zničený sovětský TT-26 od 217. ohňometného chemického praporu, Finsko, únor 1940

Faktem asi je, že čiperné, leč slabě pancéřované tanky řady BT byly útočnými vozidly, a to odráželo myšlení politiků SSSR a velení Rudé armády. Ta se dost možná chystala zahájit překvapivý úder proti Německu a Evropě, avšak pro obranu území SSSR se naprosto nehodila. Německý útok proto znamenal pro sovětské lehké tanky katastrofu.

Druhé nasazení bylo za Velké vlastenecké války. Po 21.červnu 1941 sovětské velení zoufale vrhalo proti nacistické invazi vše, co mělo, a tak se v prostoru Luck-Rovno zapojily i teletanky TT-26, ale pro německé střelce představovaly snadnou kořist a celá jednotka byla vyhlazena. Stejně dopadl také pokus o použití teletanků v květnu 1942 u Charkova. Nakonec bylo z mnoha kusů vymontováno dálkové řízení a bojovaly standardním způsobem.

Obrázek
Unikátní fotografie siamských dvojčat – vlevo v předu stojí tank TU-26 a před ním jeho nástroj, TT-26

Určitý počet teletanků se přesunul do Kubáně na jih Ruska, kde se snad pracovalo na rádiem řízené verzi tanku T-34/85. Existuje i neověřený údaj, že při bojích o Sevastopol v únoru 1942 byla proti Němcům vyslána šestice tančíků T-27, které byly řízeny po drátech a vezly nálože tritolu. Snad až dvěma z nich se povedlo explodovat v německých pozicích. Improvizované dálkové řízení prý zkonstruoval inženýr Alexandr Petrovič Kazancev. My jej známe jako skvělého spisovatele sci-fi povídek, novel i románů. Jeho kniha Zkáza Faeny je mistrovský kousek.

Jak tyto zajímavé a veskrze zvláštní stroje hodnotit? Těžko říci. Je naprosto jasné, že ve 30. letech šlo o koncepčně naprosto revoluční zbraň, která tehdy neměla obdobu. Až za války se objevily podobné konstrukce jako miniaturní německý tančík Goliath.

Bojové využití teletanků TT-26 proti Finsku nebylo právě ohromujícím úspěchem, což ovšem částečně zavinil i fakt, že T-26 jako jejich základ sám o sobě zastaral. Nasazení v obraně proti Německu totálně selhalo už z logiky věci - proti zkušeným osádkám německých tanků a stejně tak zkušeným obsluhám protitankových děl tato pomalá vozidla neměla naprosto žádnou šanci.

Výpadky dálkového řízení ale ukazují, že tehdejší rádiová technika prostě nestačila nárokům a vizím konstruktérů. Vlastně i to paradoxně dokládá, že teletanky byly futuristickou koncepcí, která výrazně předběhla svoji dobu. Přesto ale musím napsat, že je to fascinující záležitost.

Sovětští konstruktéři ale dálkově ovládaným systémům věnovali velké úsilí a neomezili se jen na tanky. Vznikly také:

- prototypy rádiem řízených střelišť, jakýchsi malých betonových bunkrů bez osádky, jež byly vyzbrojeny kulomety Maxim či plamenomety FOG-2, což byly plamenometné fugasy. Obrázek
Zde je fotka plamenometného fugasu FOG-2. V oněch betonových hnízdech jich byla vždy baterie pěti kusů. Budu se jim věnovat v samostatné práci

- dálkově ovládané verze několika typů železničních vozidel, např. nákladních lokomotiv, motorového obrněného vozu Uragan a motorové obrněné drezíny Smerč. Jejich výzbroj byla tvořena plamenomety a bojovými otravnými látkami

- dálkově řízený torpédový člun a

- systém dálkového řízení letadel, která se užívala jako terče při cvičných střelbách.

Samostatnou kapitolu tvoří řada typů rádiem ovládaných náloží, které byly masivně využity armádou i partyzány ve válce proti Německu; ke známým případům patří zaminování a dálkově spuštění odpálení budov v Kyjevě a Charkově a Oděse.

Ohňometné a chemické obrněné automobily

Obrněný automobil OA-23CH byl sovětský projekt středního obrněného automobilu s chemickou nástavbou. Jeho platformou byl nákladní automobil ZIS-6 meziválečné konstrukce. Obrázek nákladního automobilu ZIS -6 následuje, byla to konstrukce využitá na mnoho účelů- od běžného válníku, přes cisterny na PHM až po nosiče raketometu BM-13, slavných Kaťuší. Existoval i v kolopásové verzi.

Obrázek
Sovětský nákladní automobil ZIS-6

Tento obrněný automobil ale zůstal jen v poloze projektu, možná jednoho prototypu – to se mi nepodařilo ověřit - a dál se nepokračovalo, do sériové výroby nešel.

Byl to společný projekt kanceláře závodu DRO ve městě Vyksa a závodu Kompresor v Moskvě. Byl rozpracován v roce 1937.

Vozidlo bylo celopancéřované a rozděleno do tří částí:

- motor převodový prostor byl v přední části vozidla, pohon vozidla byl koncipován jako 6x4, tedy dvě hnané nápravy. Pro zlepšení průchodivosti terénem bylo možno na zadní nápravy natáhnout housenkové pásy a tím vznikl takový jakýsi kolopás.

- ve střední části seděli řidič a velitel vozidla, který současně obsluhoval chemickou, zadýmovací či ohňometnou výzbroj

- v zadní části byla speciální výbava.
Pancíře byly vyrobeny válcovaných ocelových desek, které byly svařeny do tak,,aby měly sklon a lépe tak odrážely dopadající stely. Velitelské věž měla kuželový var. Pancíř měl odolávat pěchotním zbraním.

Mimo chemickou multifunkční výbavu bylo vozidlo vyzbrojeno tankovým kulometem DT ráže 7,62 mm.

Vozidlo bylo osazeno speciální chemickou výbavou označenou KS-18, stejnou, jako měl jiný obrněný automobil značený stejně, tedy KS-18. Budeme se mu věnovat v dalším textu. Výbavu vyrobil právě závod Kompresor. Nádrž měl obsah 800 litrů, k ní patřila i souprava tlakovací.

Uvažovaná adaptace na ohňomet nakonec nebyla realizována, ale prototyp na ni prý byl připraven také. Výmetnice měla být instalována na pravé straně vozidla před věží.

Nakonec vozidlo zůstalo v chemické rovině použití a to:

- tvorba zamořeného prostoru v šířce 25 metrů a délce až 500, nejčastěji se měl používat yperit

- nebo naopak odmořování terénu pomocí rozstřikování aktivního chlorového vápna v šířce až 5 a délky až 300 metrů– ideální pro vytvoření průchodu zamořeným pásmem.

- tvorba dýmové clony za použití směsi S-IV, parametry clony se mi nepodařilo dohledat.

Obrněný automobil KS-18 (КС-18 ), značený jako BCHM-1(БХМ-1)

byl sovětský projekt středního obrněného automobilu s chemickou nástavbou. Jeho platformou byl nákladní automobil ZIS-6 meziválečné konstrukce. Je to ten samý nákladní automobil, co byl použit po vývoj obrněného automobilu chemického OA-23CH.
Vývoj automobilu byl dokončen a byla zahájena sériová výroba, kdy bylo celkově vyrobeno 94 kusů.

Obrázek
Ideový výkres obrněného chemického automobilu KS-18

V roce 1935 závod DRO ve městě Vyksa na základě zadání Vojenského chemického odboru při generálním štábu Rudé armády zahájil vývoj chemického automobilu v obrněné verzi na platformě podvozku nákladního automobilu ZIS-6, projekt byl označen jako KS-18.
Zadání požadovalo univerzální chemický automobil se zvýšenou balistickou odolností, schopný vyvářet zamořené prostory, dýmové clony, odmořovat zamořený terén a osazený ohňometem. Vývoj se podařilo dosáhnout do konce, dva prototypy prošly vojskovými zkouškami a v roce 1937 byla zahájena sériová výroba, ukončená v roce 1939.

Obrázek
Fotografie obrněného chemického automobilu KS-18

Vozidlo bylo celopancéřované a rozděleno do tří částí:

- motor převodový prostor byl v přední části vozidla, pohon vozidla byl koncipován jako 6x4, tedy dvě hnané nápravy. Pro zlepšení průchodivosti terénem bylo možno na zadní nápravy natáhnout housenkové pásy a tím vznikl takový jakýsi kolopás.

- ve střední části seděli řidič a velitel vozidla, který současně obsluhoval chemickou, zadýmovací či ohňometnou výzbroj. Oba nastupovali do vozidla dveřmi v zadní části velitelského prostoru. Pozorování okolí bylo možno třemi průzory v čelní desce kabiny a ve dvou bočních na levé a pravé straně. V kabině byla i radiostanice typu 71-TK a kolem kabiny byla upevněna anténa v podobě zábradlí.

- v zadní části byla speciální výbava.

Pancíře byly vyrobeny válcovaných ocelových desek, které byly svařeny tak, aby měly sklon a lépe tak odrážely dopadající střely. Pancíř měl odolávat pěchotním zbraním. Pancéřování mělo skříňový tvar a nad základní profil poměrně výrazně vystupovala velitelská část- dejme tomu kabina.

Mimo chemickou multifunkční výbavu bylo vozidlo vyzbrojeno tankovým kulometem DT ráže 7,62 mm.

Vozidlo bylo osazeno speciální chemickou výbavou označenou KS-18. Výbavu vyrobil závod Kompresor v Moskvě. Nádrž měl obsah 1000 litrů, k ní patřila i souprava tlakovací.

Uvažovaná adaptace na ohňomet nakonec nebyla realizována, ale prototypy jím byly vybaveny. Výmetnice byla instalována na pravé straně vozidla před kabinou. Jenže slabá balistická ochrana a velká velikost vozidla- čelní plocha byla 2,0 x 2,2 metru značily, že by vozidlo nepřežilo přiblížení se k nepříteli na potřebných 50 metrů a ohňomet byl nakonec vypuštěn.

Nakonec vozidlo zůstalo v chemické rovině použití a to:

- tvorba zamořeného prostoru v šířce 25 metrů a délce až 500, nejčastěji se měl používat yperit.

- nebo naopak odmořování terénu pomocí rozstřikování aktivního chlorového vápna v šířce až 6 a délky až 400 metrů– ideální pro vytvoření průchodu zamořeným pásmem.

- tvorba dýmové clony za použití směsi S-IV, parametry clony se mi nepodařilo dohledat. Vím jen, že dýmotvorné zařízení mohlo pracovat 25 až 30 minut.

Tato vozidla byla určena pro posílení bojových možností a ochrany proti otravným látkám tankových brigád. Každá brigáda měla mít v organizační struktuře 4 takové stroje. Bohužel se mi nepodařilo dohledat žádné informace o jejich mírové službě.

Jak to bylo s jejich bojovým nasazením?

Ve válce s Finskem bylo nasazeno 9 kusů těchto vozidel, které byly přičleněny k tankovým brigádám Severozápadního frontu. Jak si vedly a k čemu vlastně byly použity není mi známo.

Když vypukla Velká vlastenecká válka byla tato vozidla nasazena proti nepříteli. O jejich nasazení nejsou zprávy, ale je prokázáno že minimálně jeden tento automobil Němci zničili v létě 1941.

Obrázek
Zničený obrněný chemický automobil KS-18, červenec 1941

Tyto zajímavosti by asi mezi plamenometné prostředky neměly patřit, ale vzhledem k tomu, že původně měly mít i tuto funkci, dal jsem je sem. Možná až někdy budu řešit chemické prostředky Rudé armády a to jak pro útok bojovými otravnými látkami tak naopak pro boj s těmito látkami použitých nepřítele, tak samosebou tato vozidla budou součástí i té další práce.

ZÁVĚR

No kolegové máte za sebou další Pátračův traktát na téma Rudá armáda. Z chemické služby jsem vyjmul selektivně to nejvíce akční a navíc po celou válku poměrně hodně využívaného Rudou armádou. Tedy plamenometné tanky a další plamenometné obrněné prostředky.

Je to poměrně kompaktní, je zde toho i dost, ale je jasné, že jsem čerpal z ruských zdrojů a tak je to limitováno možnostmi, které mají moje znalosti ruštiny a schopnosti hledat na ruských webech.

I tak je to ale asi nejpodrobnější práce na toto téma, u nás dostupná. Je to první kolo práce, kterou bych chtěl zmapovat. Další bude kratší práce o ručních a zákopových plamenometech a plamenometných fugasech. Připojím i ruční zápalné prostředky a zápalné pumy. Ale to až někdy, jelikož se vracím k Rudé armádě v obraně.

Tak co Aarone, jsi spokojený?


https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%91%D0%90-23
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 2/8/2017, 20:57
od Aaron Goldstein
Pecka!!! Obrázek

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 3/8/2017, 06:42
od Pátrač
Tvé uznání mě těší. :rotuj: Na další chemii si ale musíš počkat- budeme se bránit o dušu a do posledního vojáka.

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 3/8/2017, 10:10
od Aaron Goldstein
Jinak si dovolím fotečku OT-34-85

Obrázek

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 9/8/2017, 22:14
od Tomass
Ještě jsem se tím neprokousal, ale jednoznačně palec nahoru. Bezva téma i rozsah práce :up:

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 10/8/2017, 05:38
od Pátrač
Díky, je to téma poměrně čtivé a technika veskrze zajímavá. I když abych řekl pravdu některé spojenecké konstrukce kdy si hořlavinu táhly v pancéřovém přívěsu za sebou mi připadá životaschopnější, hlavně proto, že nebylo v tanku tolik hořlaviny.

Rudá armáda měla velké možnosti, jen je investovala do špatných rozhodnutí.

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 10/8/2017, 10:01
od Tomass
Ještě by stálo za zmínku uvést, že tím vývoj klasického plamenometného tanku v Rudé armádě nekončí. T-54/55 se taktéž vyráběl v plamenometné variantě pod označením OT-54 a TO-55 (OT-55). V obou případech byl plamenomet montován místo koaxiálního kulometu. Dále existoval prototypový Objekt 483, kde byl plamenomet místo kanonu. To samé platí o T-62, ze které vznikla plamenometná varianta s označením TO-62, opět montována místo koaxiálního kulometu. Tam pokud se nepletu už vývoj končí.

Obrázek
OT-54

Obrázek
TO-55

Obrázek
Objekt 483

Fotku TO-62 jsem bohužel nikde nenašel.

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 18/8/2017, 15:32
od Krojc
Trochu jsem se tímto a obdobnými tématy zabýval v lednu v roce 2008 - viz http://www.fronta.cz/dotaz/sovetske-tel ... ove-rizeni. Možná by to mohlo sloužit jako doplnění shorauvedeného neobyčejně rozsáhlého a dokonale zpracovaného článku.

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 19/8/2017, 21:02
od Pátrač
Ohoj kolego - děkuji za doplnění- Tvé práce jsem si všiml až jsem byl hotový, jsem rád, že se v tom nevrtám sám. Díky

Re: Plamenometné tanky a chemické tanky Rudé armády

PříspěvekNapsal: 19/8/2017, 22:09
od Julesak
Pátrač - teším sa na ďalšie diely zo série.
Krojc - pekný článok na málo známu tému.