Vzestup a pád japonského armádního letectva

Moderátor: Hans S.

Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Vzestup a pád japonského armádního letectva

Příspěvek od Hans S. »

Následující řádky do značné míry vycházejí a porovnávají mé poznatky uvedené v článku o japonském námořním letectvu uvedeném ZDE. Případnému čtenáři tedy doporučuji přečíst nejdříve tento starší článek.

Obrázek


Japonské armádní stíhací letectvo

Snad v žádné armádě druhé světové války nevládla taková nevraživost, jako mezi složkami armády a námořnictva. Letectvo jako takové vzniklo již v říjnu 1915, kdy byla sestavena první armádní letecká jednotka. Skládalo se z letadlové a balonové části a dále pak z letiště. V roce 1917 měla již dvě letadlové letky (tzv. čutai), v prosinci 1919 se oddělila balonová čutai a v srpnu roku 1922 byla tato první jednotka reorganizována v čistě stíhací a záhy byla vystavěna jednotka další. Námořní letectvo se vyvíjelo zcela samostatně.
Z hlediska techniky bylo nově vznikající stíhací letectvo zpočátku plně závislé na importu z Francie, když používalo prvoválečné letouny Nieuport 24 a Spad XIII, resp. pozdější Nieuport 29. Posléze se na ostrovech rozjela jejich licenční výroba.

Armádní letectvo mělo od počátků poměrně systematickou organizaci velice podobnou evropským standardům. Jako základ sloužil tzv. šotai (roj). Ten tvořily vždy tři letouny - velitel a dvě křídla, která ho měla krýt. Čtyři šotai obvykle tvořily čutai (letka), ten tedy papírově disponoval dvanácti letadly a piloty. Obvykle dva až čtyři čutai tvořily sentai (skupinu). Útvar velikostně velice podobný německé Gruppe. To byla také největší samostatná jednotka japonského armádního letectva. Několik sentai mohlo být v případě potřeby seskupeno v tzv. rentai, resp. v daitai.


Výcvik:

Japonské armádní letectvo přistupovalo k výcviku svých pilotů z dnešního pohledu mnohem pragmatičtěji, než námořní protějšek. Nároky kladené na piloty sice byly vysoké, ale ne přehnané. Zároveň měla armáda větší množství výcvikových center. Díky tomu byl zajištěn mnohem lepší přísun "nové krve" k bojujícím jednotkám a samotné armádní letectvo se díky tomuto mohlo mnohem snáze vyrovnat s těžkými ztrátami způsobenými v boji. Výcvik pilotů trval značně neurčitou dobu zjevně v přímé závislosti na předchozí službě v armádě, resp. na vlastnostech a schopnostech jedince. Pilot mohl k jednotce odejít stejně dobře za rok a půl, jako za pouhé čtyři měsíce (a to v mírovém období).

Obrázek
Hiromiči Šinohara, nejúspěšnější stíhač japonských armádních leteckých sil.

Psychologie

Pro člověka ze západu je velmi obtížné chápat myšlení Japonce a vojáka zvláště. Život těchto lidí je postavený na trochu jiných hodnotách a u letců vše působilo snad vůbec nejvýrazněji. Pro většinu vojáků na světě je hlavní touhou pouhé přežití a jemu, ať již přímo či nepřímo, podřizují většinu svého konání. Oproti tomu Japonci byli doslova živeni bojem a padnout v boji pro ně bylo obrovskou ctí. Průměrnému japonskému pilotovi nedělalo větší problém vyměnit svůj život za protivníkův, obětovat se pro společnost. Tyto vlastnosti vojáků jsou pro velitele jistě velmi vítanou záležitostí, protože takový voják zcela jednoduše cítí mnohem menší strach, než voják vychovaný podle západních tradic. Jenže v konečném důsledku se to projeví ve zbytečných ztrátách, kdy chuť a ochota žít byla určitým způsobem potlačena. Stát se válečným zajatcem znamenalo pro japonského vojáka upadnout v naprostou nemilost, bylo to pro ně obecně něco nepředstavitelného. Raději, než aby riskoval zajetí, tak Japonec narazil i se svým letounem do země. Snaha přežít, dovést poškozený stroj domů, byla potlačena. Dlouhou dobu neexistoval pro japonské piloty žádný kladně motivační prvek, žádná vyznamenání. Největší poctou, které se mohlo pilotovi dostat, byla posmrtná citace. Absurdní, strategicky nevhodné a nepřijatelné, ale pro Japonce tradiční. V pozdějších fázích války si vyšší kruhy japonského velení uvědomily důsledky tohoto směřování a zavedli určité formy vyznamenání + ve výjimečných případech věnovali svým vojákům citace i za jejich života. To představovalo jistý zlom, který ale přišel až příliš pozdě. Navíc měnit stovky let staré zvyklosti nebylo jednoduché. Cena života každého z letců jim měla být vštěpována již od výcviku, ale to bylo protijaponské a tedy nepřijatelné.
Zajímavá je úvaha o počtech sestřelů, kterých japonští armádní piloti dosáhli. Vedoucí eso armádního letectva, Hiromiči Šinohara, si do svého osobního deníku poznamenal, že jeho definice vítězství je taková, když se nepřítel zřítí v plamenech na zem a žádné jiné nikdy nehlásil. V Číně dosáhl 58 sestřelů, ale krátce před ukončením bojů byl sám zabit.
Zajímavý je také vztah pilotů k nepříteli jako takovému. Japonci cítili úctu k bojujícímu vojákovi, ale opovrhovali jím, pokud nebojoval, nebo byl dokonce zajat. Střelba na padáky i třeba nalétávání do nich letadlem, nebyla nikterak vyjímečnou záležitostí. Ale i zde je vše mnohem složitější - Bundži Yošiama sestřelil nepřátelský letoun, ten nouzově přistál. Yošiama sedl vedle něj a svého soupeře zabil. Pokud by toto bylo ještě nějakým způsobem pochopitelné, pak krádež hodinek a pistole jako suvenýru se pro západního člověka jeví jako absolutní barbarství. Jeho velitel, Kendži Šimada udělal po sestřelu nepřítele podobně neuvěřitelnou věc - vedle trosek letounu svého soupeře přistál a na jeho tělo položil květiny.
Pro člověka ze západu je nejjednodušší definicí japonského pilota zřejmě toto: Člověk považující svou čest za nejvyšší hodnotu, opovrhující nebojujícím nepřítelem a ochotný kolektivu obětovat vše.

Obrázek
Satoši Anabuki, druhé největší eso japonských armádních leteckých sil. Dosáhl oficiálně 38 sestřelů, byť ve svém osobním deníku uvádí vítězství ve 48 soubojích. Byl jedním z mála pilotů, kteří bojovali od začátku a do konce, přežil filipínskou kampaň i celou válku.

Kamikaze

Tento fenomém vznikl v roce 1944 právě v japonském armádním letectvu. Jak již bylo uvedeno dříve, pro Japonce měl vlastní život svým způsobem mnohem menší hodnotu, než pro člověka snad kdekoliv jinde na světě - pro vojáka bylo ctí se obětovat pro slávu Japonska. Akce pilotů kamikaze jsou obecně známou záležitostí, méně se však ví, že piloti zcela běžně od počátku konfliktů naráželi svým letounem do nepřítele, což velice často zaplatili životem. Toto činili jak méně zkušení, tak i veteráni. Po vypotřebování munice se tato činnost stávala zcela běžnou. Piloti si neuvědomovali, že v budoucnu mohou sestřelit mnohem více nepřátel, než tímto často fatálním činem.


Bojové operace:

1937 - 1941:
Prvního sestřelu v japonském letectvu bylo dosaženo rojem Yošio Hiroseho 19.9.1937 nad Čínou, kdy japonští piloti hlásili čtyři vzdušná vítězství. Zpočátku ale větší slávu sklízelo japonské námořní letectvo operující ve více exponovaných oblastech. Armádní stíhačky často operovaly jako podpora pozemních vojsk, což dávalo jen minimum příležitostí k boji. Karta se obrátila s masovým nástupem Sovětů, kdy právě armáda mohla ukázat svou sílu. Úspěch proti spojeným silám Sovětského Svazu a Číny byl absolutní. Japonští stíhači si jako jistě sestřelené nárokovali přes 1000 sestřelů při pouhých 64 ztracených letounech. To dávalo fantastický poměr 17 : 1, ale pro Japonce se to paradoxně stalo tou nejhorší možnou zkušeností, jakou mohli získat. Po boji s nepřítelem se zcela podřadnými schopnostmi nebyly učiněny adekvátní kroky ani v přístupu k formacím, ani k samotné taktice boje. Nutno dodat, že ani VVS se nikterak nepoučilo a o dva roky později figurovalo v roli stejných statistů proti Luftwaffe.
Armádní letectvo mělo dva roky na přípravu, ale krom rozšíření svých počtů pokrok učiněn nebyl.

1942:
S počátkem tichomořského tažení provázely činnost armádního letectva další úspěchy, byť rozhodně nedosahovaly takové míry, jako v předcházejících letech. RAF, Američané, Holanďané..všichni se ukázali býti mnohem houževnatějšími soupeři, kteří navíc byli vybaveni velmi kvalitní leteckou technikou. Přesto kde se objeví japonské stíhačky, tam je převaha jednoznačná a jen naprosté minimum leteckých bitev dopadá jinak, než vysokými ztrátami spojenců a žádnými, nebo minimálními, u Japonců. Poměr sestřelů ku ztrátám u stíhacích sentai činil přibližně 7:1, ale pozvolna klesal s taktickým vyspíváním nepřítele. Zlom, podobně jako u námořního letectva, nastal v bitvě o Guadalcanal v druhé polovině 1942. Letecké školy i továrny ale byly schopny ztráty krýt poměrně bez potíží.

Obrázek
Kendži Šimada. Když padl, tak mu bylo již 39 let. Mezi svými piloty, pro které mohl být otcem, se ale těšil obrovské úctě a respektu.

1943:
Rok 1943 se ukázal být jako kritický a v mnoha směrech zlomový. 59. Sentai, v jehož čele stáli Takeo Fukuda a Šigeo Nango, začal měnit zaběhnuté pořádky a rozšířil tradiční šotai ze tří na čtyři letadla. Ta se v boji měla případně rozdělit na dva páry. Postupně byla tato zcela zásadní změna zavedena i u všech ostatních jednotek. Ztráty okamžitě klesly, míra úspěchů naopak rostla.
Ač se piloti takticky začali vyrovnávat svým soupeřům, jejich ztráty stoupaly přímo úměrně s přesilou, které museli čelit spolu se značnou technickou převahou nepřítele. Zkušenosti se ukázaly být jen malou ochranou proti nepříteli, který znal a uměl využívat trumfy svých strojů. Veteráni byli koseni téměř ve stejné míře jako jim podřízení a mnohem méně zkušení piloti. Když konečně začala přicházet výkonnější letadla, tak ta se ukázala být natolik krajně nespolehlivá, že výkonnost jednotky v konečném důsledku téměř nestoupla.

1944:
Zatímco rok 1943 můžeme ještě považovat za relativně úspěšný, kdy ztráty byly pod kontrolou, rok 1944 předznamenával především v oblasti Pacifiku konec. Výcviková centra přestala stíhat dodávat nové piloty. Spolu se zrychlováním výroby letounů docházelo k jejímu znekvalitnění, přehlížení technických problémů a ty se pak vázaly jeden na druhý. Když Američané do oblasti přesunuli k P38 a P47 i P51 a do akcí se ve velké míře zapojovaly výkonné námořní F6F a F4U, tak japonské Slunce začalo definitivně zapadat.
Při bojích o Filipíny ztratili Japonci velkou část svých zkušených pilotů i letounů. Z většiny jednotek zbyla pouhá torza. Ty často bojovaly až do téměř úplného zničení a jejich piloti tak neměli možnost předat své bohaté zkušenosti - tato praxe velmi dobře fungovala u Luftwaffe, RAF i letectva spojených států. Japonsko ale jednoduše nemělo čím frontové jednotky nahradit.

1945:
Ztráty armádního letectva paradoxně klesly a opět vzrostly úspěchy. U nově zaváděných konstrukcí se dařilo vychytat chyby a většina jednotek stažených přímo na ostrovy nebyla pod takovým tlakem, jako v předchozím období. Letectvo podporovalo Okinawskou operaci a snažilo se bránit náletům čtyřmotorových bombardérů, byť jen s omezenými úspěchy. Když se nad japonskými ostrovy objevili narušitelé, bylo letectvo stále schopno boje, byť o držení výrazné nadvlády už nemůže být řeč.


Taktika:

Armádní letci bojovali od počátku do konce v poměrně velkých formacích, které často tvořily desítky letounů. "Volné lovy" několika málo stíhaček byly podnikány spíše v menší míře koncem 30. let, později v podstatě vymizely zcela.
Jak již bylo zmíněno dříve - v letech 1937 až 1942 Japonci v boji zaujímali tradiční tříčlenné roje. Formace, kde je jednoznačně určen útočící stroj a dva bránící letouny. Z hlediska dynamiky boje vše značně vylepšilo zavedení čtyřčlenných rojů tvořených dvěma páry. Luftwaffe tuto taktiku vyvinula v druhé polovině 30. let na základech zkušeností ze Španělska. Američané v roce 1942, postupně se k ní dopracovalo RAF, VVS i ostatní letectva - a zůstává platná dodnes. V průběhu roku 1943 se na ní postupně adaptovalo japonské armádní letectvo, to námořní nikdy.
Armádní letci si uvědomovali i výhody nepřátelské taktiky "Hit & Run", tedy "Udeř a uteč". Věděli, že když ji nepřítel striktně dodrží, tak míra jejich vlastní úspěšnosti klesne. Zároveň věděli, že jejich stroje nejsou k provádění této taktiky tak vhodné, jako nepřátelské, a proto většinou bojovali tradičně, tedy při relativně nízkých rychlostech v utažených manévrech. Taktiku udeř a uteč aplikovat tedy sice uměli, ale jen s omezeným úspěchem. Stejně jako samotnou taktiku znali samozřejmě i s tím spojený význam výšky - velice účelně rozdělovali své stíhačky do různých hladin, aby tak poskytli níže operujícím letounům adekvátní krytí.
V roce 1943 a pozdějších letech si tak japonské letectvo po taktické stránce prakticky v ničem nezadalo se svými soupeři. Na přelomu let 1944 a 1945 dosáhli podobných poznatků v boji se čtyřmotorovými bombardéry, jakých dosáhli piloti německé Luftwaffe. Naučili se útočit zepředu a z převýšení.
Pokud tedy porovnáme taktiku japonského armádního a námořního letectva, pak to armádní bylo o mnoho let napřed.


Výzbroj:

Typ 91, Typ 92, Ki-10
Japonské armádní letectvo používalo poměrně pestrou směs letadel. Již v první polovině 30. let vyvinuli Japonci tři domácí konstrukce - stíhačky typ 91 (hornoplošník) a typ 92 (dvouplošník) ještě se zahraniční spoluprací, typ 95 označovaný také jako Ki-10 ale již zcela samostatně. Dvouplošník Ki-10 v roce 1935 dosáhl maximální rychlosti 396 km/h a do výšky 5000 m se dokázal vyšplhat za fantastických 5 minut. Výzbroj tvořila dvojice 7,7 mm kulometů. Všechny tři letouny se zapojily do bojů v Číně a stály tak za zrodem prvních velkých úspěchů japonského letectva. Již v jeho průběhu ale byly houfně nahrazovány mnohem výkonnějšími Ki-27.

Ki-27 (Typ 97)
První moderní stíhačka japonského armádního letectva. Počátek vývoje byl zahájen v roce 1935. Prototyp vzlétl v říjnu 1936, ale po celý následující rok na něm byly prováděny další úpravy (například výrazná rekonstrukce křídla), než byl konečně v prosinci 1937 schválen do výroby. Tento malý a velice agilní dolnoplošník s relativně velkým křídlem dosahoval maximální rychlosti 460 km/h a do 5000 m vystoupal za 5 minut a 22 vteřin, což je na jednoplošník této doby velmi slušná vizitka i přes přítomnost pevného podvozku. Slabinou byl dolet, pouhých 400 km, dále pak výzbroj tvořená dvěma 7,7 mm kulomety. Letoun ale v nezměněné podobě zůstal ve výrobě a výzbroji jednotek mnohem déle, než zůstat měl. Až do konce roku 1942 sjelo z výrobních linek 3386 Ki-27.
Ki-27 jasně překonával soudobý námořní letoun A5M i většinu letounů, které mohl nasadit nepřítel. V omezené míře se byl schopen postavit i starším spojeneckým letounům během pokračujícího tažení v jihovýchodní Asii.

Obrázek

Ki-43 "Hayabusa"
V době zavedení Ki-27 byly zároveň vypsány požadavky pro nový letoun - maximální rychlost 500 km/h, výstup do 5000 m za 5 minut a dolet 800 km. Měly zůstat zachovány manévrovací schopnosti Ki-27. Požadavky byly považovány za nesplnitelné, přesto byl vyvinut letoun, který vypadal jen jako zvětšená kopie Ki-27 se silnějším motorem. Při testech ale stroj nesplnil požadavky na obratnost v horizontální rovině (mnohem lehčí Ki-27 jej při srovnávacích testech deklasoval) a projekt byl zrušen. Několik prototypů se dostalo do rukou firmy Tačikawa, aby zjistila potenciál stroje a případně jej dopracovala. Následně byly instalovány Fowlerovy vztlakové klapky vyvíjené pro Ki-44. Snažení bylo korunováno úspěchem a letoun v utažených zatáčkách téměř dosáhl mistrovství staršího Ki-27. Armáda vydala pokyn k velkosériové výrobě třech subvariant, ty se lišily pouze výzbrojí (dva 7,7 mm kulomety, dva 12,7 mm kulomety, resp. kombinace). Ki-43-Ia se začaly vyrábět v průběhu dubna 1941. Maximální rychlost činila 490 km/h, do 5000 m vystoupal za 5 minut a 12 vteřin, dolet činil 900 km. Stroj stále nenesl žádnou pancéřovou ochranu pilota, nebo samosvorné nádrže - tedy formy pasivní ochrany, které v této době již začínaly být standardem u většiny stíhacích letounů. Dále oproti soupeřům nenesl radiostanici a byl vybaven jen zastaralým trubkovým zaměřovačem (ač námořní letectvo již dva roky používalo klasické reflexní). Ki-43-I byly vyráběny do února 1943, kdy již byly zcela zastaralé a naprosto nevhodné k frontovému použití. Navíc se Ki-43-I potýkaly po celou dobu služby s nedostatečnou pevností křídla. To vedlo k celé řadě smrtelných havárií.
V únoru 1942 vzlétl následovník, Ki-43-II. Letoun dostal výkonnější motor. Křídlo prošlo radikální vnitřní rekonstrukcí, přičemž bylo značně zpevněno. Koncové oblouky byly zmenšeny, což zlepšilo obratnost v příčné ose letounu. Stroj byl pevnější i po všech stránkách výkonnější, byť obratností se svému předchůdci rovnat nemohl. Výzbroj tvořily standardně dva 12,7 mm kulomety. Dále bylo v průběhu výroby instalováno pancéřování pilotního prostoru, standardně i jednoduché (ne zcela účinné) samosvorné nádrže. Letoun již nesl i kompletní radiovybavení a reflexní zaměřovač. Vznikly tři subvarianty. Později se objevila poslední varianta Ki-43-III s ještě výkonnějším motorem a několika menšími změnami. Výroby Ki-43 byla zastavena až s koncem druhé světové války, byť piloti si na nedostatečnou výkonnost a výzbroj svých letounů stěžovali již od roku 1942. V průběhu roku 1943 již část letců svého tažného koně považovala obecně za zastaralého ve všech výkonových parametrech - toto je věc (obzvláště v japonské armádě) neslýchaná, nebylo zvykem, aby si piloti stěžovali na své letouny. Dlužno dodat, že měli naprostou pravdu.

Ki-44 "Šóki"
Ve stejné době, jako vznikly požadavky, na jejichž konci stál Ki-43, byly vypsány podmínky i zcela jiné. Nový stroj měl do výšky 4000 m vystoupat za 4 minuty a dosahovat maximální rychlosti 600 km/h. Na rok 1938 požadavky více než značné. Konstruktéři ale nebyli vázáni absurdními požadavky na zachování obratnosti Ki-27. Výsledný letoun zapůsobil velice kompaktním vzhledem. Vybaven byl jen relativně malým křídlem s nižším aerodynamickým odporem. Manévrovacím schopnostem napomáhaly tzv. Fowlerovy klapky. Ty fungují tak, že se vysunou nejen dolů, ale zároveň i mírně za křídlo a zvětší tak jeho celkovou nosnou plochu. Přesto bylo plošné zatížení natolik vysoké, že letoun se se svými "armádními kolegy" při boji v utažených zatáčkách absolutně nemohl měřit. Zpočátku byl přijímán s jistou nevraživostí právě díky slabší ovladatelnosti při nízkých rychlostech i celkové obratnosti při boji v zatáčkách. Později si piloti svého oře oblíbili a naučili se "Šóki" používat - tedy využívat jeho rychlost a akceleraci. Bylo to do poloviny roku 1944 jediné japonské letadlo, které se mohlo z hlediska letových výkonů skutečně měřit se špičkovými stroji soupeřů. Kvality letounu ukazuje také fakt, že jednotky jím vybavené nikdy nezažily skutečné "vyhlazení", jejich ztráty se vždy držely v relativně rozumných mezích. Poměr jejich ztrát a vítězství byl zřejmě dokonce výrazně lepší, než u pozdějšího Ki-84. Byť tuto úspěšnost můžeme přisuzovat i nasazení v méně exponovaných oblastech.
Šóki byl vyráběn ve dvou základních verzích - Ki-44-I a později, od poloviny roku 1942 Ki-44-II s výkonnějším motorem, pancéřovou ochranou pilota a samosvornými nádržemi (opět dle západních norem ne zcela účinnými). Výzbroj byla značně variabilní, většinou ji ale tvořily čtyři 12,7 mm kulomety. Paradoxně toto letadlo až do konce války používalo zastaralé neergonomické trubkové zaměřovače, další nevýhodou byl slabý dolet.


Obrázek


Ki-45 "Toryu" & Ki-46
Ki-45 byla těžká dvoumotorová stíhačka, jejíž vývoj započal v roce 1937. V lednu roku 1939 vzlétl prototyp, ale po jeho otestování zůstaly na tvářích pilotů spíše rozpaky. Projekt byl ukončen, aby byl znovuotevřen v říjnu roku 1940. Letoun vykazoval relativně slušné výkony, ale (stejně jako ostatní dvoumotorové stíhačky této doby) byl zcela deklasován při souboji s jednomotorovými stroji nepřítele. Jeho hlavní úlohu následně tvořila protivzdušná obrana japonských ostrovů, kde operoval poměrně úspěšně. V podobné roli působily koncem války i upravené Ki-46, původně pozorovací letouny. Při soubojích se svazy B29 ale díky nedostatečné stabilitě při střelbě a slabé stoupavosti neuspěly.

Ki-61 "Hien" & Ki-100
Vývoj letounu byl zahájen v roce 1940 souběžně s neúspěšným Ki-60. Jako pohonná jednotka měl sloužit motor Ha-40, což by mírně upravený licenčně vyráběný německý DB 601. Japonským konstruktémům se podařilo vytvořit stíhačku schopnou dosáhnout rychlosti 590 km/h vyzbrojenou dvojicí 7,7 a dvojicí 12,7 mm kulometů a vybavenou všemi prvky pasivní ochrany. To byl při použití již zastarávajícího motoru DB 601 úctyhodný výkon (pro srovnání, Bf 109 E se stejným agregátem dosahoval rychlosti okolo 560 km/h, nesl jen lehčí pancéřovou ochranu pilota a narozdíl od japonského kolegy neměl samosvorné nádrže), byť stoupavost byla spíše slabá, zároveň výhled z kabiny způsobil u pilotů spíše rozčarování.
Tím ale úspěchy Ki-61 do značné míry skončily. Motor trpěl velkou nespolehlivostí a vzhledem k tomu, že stroj se zapojil do bojů až na jaře 1943, tak jeho výkony maximálně na úrovni již více než rok používaného Ki-44-I působily spíše mdlým dojmem. Ki-61 zapůsobily především instalací německých 20 mm kanonů MG 151/20 a tedy radikálním zesílením výzbroje. Jejich bojové výsledky ale byly poplatné době a výkonům. V praxi jejich jednotky nedosahovaly výrazně větších úspěchů, než ty na klasických Ki-43-II.
V roce 1945 se do výzbroje jednotek dostal letoun Ki-100, který představoval Ki-61 s výkonným hvězdicovým motorem. Část letounů nesla novější kapkovitý překryt kabiny. Ki-100 byl zřejmě nejoblíbenějším stíhacím letounem japonských armádních leteckých sil. Stroj byl sice díky značně narušené aerodynamice rychlostně pouze srovnatelný s Ki-61, ale udržoval si obratnost, nesl silnou výzbroj a měl mnohem lepší stoupavost.

Ki-84 "Hayate"
Vývoj byl zahájen v prosinci 1941 a na letoun byly kladeny tvrdé požadavky v podobě maximální rychlosti 650 km/h, schopnosti vystoupat do 5000 m za 4 minuty a 30 vteřin. Výzbroj měly dvořit dva těžké 12,7 mm kulomety a dva 20 mm kanony. Měl kombinovat obratnost a dolet Ki-43 s výkony a výzbrojí Ki-44. Japonským konstruktérům se požadavky na výkony splnit skutečně podařilo. Největším problémem konstrukce se ukázal být krajně nespolehlivý motor Ha-45. Ač měl letoun potenciál bojovat i s těmi nejsilnějšími stíhačkami nepřítele, jeho bojová účinnost nebyla tak vysoká. Do toho se zřejmě nejvíce promítlo nasazení na Filipínách, kdy Ki-84, stejně jako ostatní letouny, byly masakrovány obrovskou přesilou. Když se k tomu přičetla nespolehlivost motoru, byl debut letounu všechno, jen ne úspěšný. Letounu je nutno přičíst k dobru, že byl nasazen ve velkých počtech a na nejvíce exponovaných místech, přesto se mu dařilo (i přes klesající úroveň pilotů) vzdorovat a obstál se ctí.

Obrázek


Resumé:

Japonské armádní letectvo bylo po organizační stránce na válku připraveno velice kvalitně. Taktický vzrůst nastával během druhé poloviny roku 1942 (počátek chápání principů Hit & Run a celkových energetických záležitostí boje) a především pak se zavedením nového typu formací v roce 1943. Tím se japonské armádní letectvo přiblížilo svým soupeřům a jednoznačně překonalo letectvo námořní. Ztráty se tak dařilo držet na nižší úrovni, než v námořnictvu. I zde se ale naplno projevilo zastarávání letadel. Ki-27, který byl koncepčně zastaralý v roce 1935 přišel k jednotkám roce 1937. Ki-43, který se hodil tak maximálně pro pozdější fáze války v Číně dorazil na sklonku roku 1941. Mimo veškeré trendy projektovaný Ki-44 se ukázal být velmi silným letounem, ale nedisponoval dostatečným doletem, aby mohl ve službě nahradit nevýkonné Ki-43. A když se konečně objevily Ki-84, tak i přes velice funkční systém výcviku žilo jen málo zkušených pilotů, kteří by je mohli pilotovat a v maximální možné míře využít potenciál letounu. Piloti armádního letectva ukázali obdivuhodnou schopnost adaptace. Ale v roce 1942/1943 bylo již příliš pozdě na to, aby se výrazně změnilo smýšlení vrchního velení a uvažování japonských konstruktérů.
Nejvíce armádní letectvo vyniká právě v porovnání s námořnictvem. To si vychovávalo svou malou elitní armádu pilotů, která byla nenahraditelná. Sebevědomí námořní piloti nedokázali rozpoznat zastaralost svých taktických postupů a většina věcí u nich závisela čistě na manuálním umění vlastní pilotáže. Na rozdíl od armády dokázali až mnohem později odhalit nedostatky svého oře A6M, což se projevilo na průtazích vývoje jeho následovníků. Námořnictvo v roce 1945 skončilo tam, kde v roce 1941 začalo - stejná taktika, stejný letoun, jen bylo téměř totálně zničeno. Armáda byla taktéž poražena, ale na konci války byla její letecká složka transformována v poměrně moderní prvek mající ve výzbroji moderní a výkonné letouny, jejichž pilotům byla vštěpována moderní taktika. Toho byla hrstka žijících zkušených pilotů schopna využít.


Obrázek
Japonský pilot v "plné polní"
Naposledy upravil(a) Hans S. dne 13/2/2009, 02:51, celkem upraveno 6 x.
Obrázek
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

Ten pilot v plné polní a mečem je skvělý, to ho opravdu tahal do pilotní kabiny při každém letu?
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

sa58 píše:Ten pilot v plné polní a mečem je skvělý, to ho opravdu tahal do pilotní kabiny při každém letu?
Ta fotografie bude spíš póza :). Ptal jsem se odborníka na danou tématiku a údajně katanu tahali zřejmě jen někteří z pilotů kamikadze. V těsném kokpitu by se pletla.
Obrázek
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od hydrostar »

Ta čísla z bojů s SSSR se mně trochu nezdají. Co já vím, tak Japonci měli po určitých zkušenostech strach z I-153 a I-16 jim taky moc nevoněl. Nemáš nějaké podrobnosti o bojích s SSSR?
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
Micuhide Akechi
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 141
Registrován: 11/10/2006, 11:13
Bydliště: Příbram

Příspěvek od Micuhide Akechi »

Skvělé Hansi, mnohokrát děkuji za takový článek.
Ještě nikdy jsem se nesetkal s takovou ucelenou charakteristikou poněkud opomíjeného armádního letectva. Často je to něco ve stylu: „Armáda? Jó, to jsou ti hoši, co neumějí létat nad vodou a mají ty směšné Oskárky“. Ale třeba jsem jenom měl smůlu na zdroje. Válku v Pacifiku jsem začínal objevovat s pomocí knih pana Hubáčka a po přečtení několika z nich jsem stále netušil, že existovalo také něco jiného než Zero a Betty.
Ale i když je tenhle článek moc pěkný, věčnému rýpalovi jako jsem já to nedá a s rozkoší si do něj dloubnu. No, radši to trochu omezím.
Rozpaky ve mě budí pasáž věnovaná rokům 1937 - 41. To, že není zřetelně oddělen konflikt s Čínou a paralelní se Sovětským Svazem je příliš zkratkovité. Žádné spojené síly Sovětů a Číny nikdy neexistovaly, jen pár dobrovolníků. Ti ale bojovali proti námořnictvu. Stejně tak nepřítel nebyl tak úplně podřadný. To platilo v Číně a jen z počátku u Chalchyn-golu. Později se tam objevili zkušení letci a v nových I-16 byli japonským orlů přinejmenším rovnocenným soupeřem. A co se týče dosažených vítězství: někteří japonští letci po válce označili údaje za přehnané, sami sověti přiznávají 150 ztracených strojů.
A ještě myšlenku na závěr: Nevraživost mezi armádou a námořnictvem je všeobecně známá, někdy docházelo až k absurdním situacím a Japoncům to dost za války uškodilo. Ale konkurence (někdy) podporuje i růst. Dostalo by se Japonsko tak daleko bez tohoto pnutí?

Ad meče v letadlech: pan Vějřík v knize Vzestup a pád orlů Nipponu popisuje případ, kdy Daisuke Kanbara u Chalchyn-golu přistál u svého poraženého protivníka a zabil jej svým mečem. Nevím ovšem, jestli se nejedná jen o leteckou „latinu“.
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

hydrostar píše:Ta čísla z bojů s SSSR se mně trochu nezdají. Co já vím, tak Japonci měli po určitých zkušenostech strach z I-153 a I-16 jim taky moc nevoněl. Nemáš nějaké podrobnosti o bojích s SSSR?
Čísla nejsou pouze z bojů se SSSR, to je výčet nároků a ztrát japonského armádního letectva během celého konfliktu do ukončení akcí v roce 1939.

Zdrojů je zoufale málo, ale slovo "strach" jistě nebylo v této fázi války na místě. Úspěšnost Japonců byla obdivuhodná, domnívám se, že za to více než jejich vlastní schopnosti, nebo technické vybavení, mohla neschopnost nepřátel, jistě ne nepodobná té, kterou známe z pozdějšího období v roce 1941, možná na tom bylo dokonce ještě hůře.
Většina poznámek o bojích působí až komicky a nebýt pozdějších německých úspěchů podobného rozsahu, bylo by vše neuvěřitelné, paříklad cituji z knihy "Jednotky stíhacích letadel japonské armády" (autoři Hata, Izawa, Shores):

V průběhu odpoledne 22. června překročily sovětské stíhačky hranici u Amkuro, jihovýchodně od Kanjuru. 2. a po ní i 1. čutai z 24. sentai vzlétly, aby je zastavily. 2. čutai se střetla zhruba se šedesáti sovětskými stíhačkami a hlásila 18 sestřelů při ztrátě čtyř letadel, včetně velitele kapitána Šigenobu Morimota. Pátý letoun nouzově přistál a jeho pilot se později vrátil ke své jednotce. Mezitím se 1. čutai připojila k boji a hlásila další dvě vítězství. O hodinu později nastal další poplach a 1. čutai opět vzlétla a utkala se s více než deseti letouny I-15 a podobným počtem letounů I-16. Krátce na to je následovala je následovala 2. čutai a ihned se připojila k bitvě. Jednotky 24. sentai tak celkem nahlásili dalších 25 vítězství, tentokrát beze ztrát.

Není úplně důležité, kolik letadel Japonci v daném souboji skutečně sestřelili (byť vzhledem k tomu, že se celý odehrál nad vlastním územím a bylo tedy možné spočítat vraky, je nějaké výrazné pochybení asi docela nepravděpodobné), ale vzhledem k tomu, že proti formacím I-16 a I-15 nahlásili 45 sestřelů při ztrátě čtyř vlastních pilotů, tak jejich morálka musela být na vysoké úrovni. A to jsem jako příklad vybral souboj s moderními ruskými letadly, proti kterým bylo dosahováno relativně nižších úspěchů s vyššími ztrátami.
24. sentai létal s letouny Ki-27, ty byly prakticky ve všech směrech (krom výzbroje) nadřazené kterémukoliv letounu na frontě.
Obrázek
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od hydrostar »

Právě příchod I-153 prý (přesně nevím, kdo to napsal, snad dohledám) znamenal částečný problém. Několikrát se stalo, že I-153 letěly nízkou rychlostí s vysunutým podvozkem. Japonci je považovali za I-15 a takto na ně zaútočili. Po zasunutí podvozku a nabrání rychlosti I-153 musel znamenat velký problém. I-153 byl v některých případech víc jak rovnocený stroj.
24. sentai létal s letouny Ki-27, ty byly prakticky ve všech směrech (krom výzbroje) nadřazené kterémukoliv letounu na frontě.
Čím byly lepší? Rychlostí? Obratností? Proti I-153 nebo I-16 nebo I-15 (tady určitě).
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
Micuhide Akechi
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 141
Registrován: 11/10/2006, 11:13
Bydliště: Příbram

Příspěvek od Micuhide Akechi »

O té taktice jsem taky už slyšel, ale moc se mi nezdá. Představa, že se budu někde plouži s vysunutým podvozkem a čekat, až si mě všimne nepřítel. Navíc, možná se pletu, ale nebyl podvozek zatahován ručně? Ki-27 překonával Čajku v rychlosti i stoupavosti a podle některých zdrojů na něj Čajka nestačila. Jiné samozřejmě tvrdí opak.
Obrázek
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

Micuhide Akechi píše: Rozpaky ve mě budí pasáž věnovaná rokům 1937 - 41. To, že není zřetelně oddělen konflikt s Čínou a paralelní se Sovětským Svazem je příliš zkratkovité.
Z japonského pohledu se jednalo o konflikt týkající se jednoho tažení. Bral jsem popis jednotlivých období skutečně velmi zjednodušeně spíše pro vystižení "pocitů" v samotném letectvu a o popis bojeschopnosti.
I pozdější období jsem bral velmi "šmahem" (snad ještě více), ideální by byl alespoň základní rozbor všech tažení, ale to by bylo výrazně nad rámec tohoto článku. Zájemce o tuto tématiku bych odkázal na tebou zmiňovanou knihu Lubomíra Vejříka "Vzestup a pád orlů Nipponu", ta mě koneckonců inspirovala nejen svým názvem :).

Zjevně máš o tuto oblast zájem, určitě bys zvládl dát dohromady podrobnější práce o této oblasti druhoválečných bojů. Četl jsem tvůj starší článek o F2A a pokud z tohoto jednoho příkladu mohu soudit, tak máš čtivý sloh. A Palba potřebuje lidi, kteří budou ochotní zpracovávat témata v podobné kvalitě, jako je ten o F2A.
Micuhide Akechi píše:A co se týče dosažených vítězství: někteří japonští letci po válce označili údaje za přehnané, sami sověti přiznávají 150 ztracených strojů.
Ano, počet vítězství je vždy diskutabilní. Christopher Shores to zmiňuje i v předmluvě své výše uvedené knihy. Asi bych z ní mohl zkusit zjistit nároky týkající se pouze bojů se Sověty, ale není účelem této práce rozebírat, o kolik % (ne)byly nároky přehnané.
Micuhide Akechi píše:A ještě myšlenku na závěr: Nevraživost mezi armádou a námořnictvem je všeobecně známá, někdy docházelo až k absurdním situacím a Japoncům to dost za války uškodilo. Ale konkurence (někdy) podporuje i růst. Dostalo by se Japonsko tak daleko bez tohoto pnutí?
Konkurence velmi často podporuje růst, ale v armádě je potřeba vedle zdravé konkurence (třeba mezi jednotkami, nebo i částmi jednotek) celková kooperace. Takhle Japonsko muselo vkládat do vývoje dvojnásobek prostředků. Poznatky zjištěné u námořnictva nebyly předávány armádě a naopak. Krásný příklad máme u "armádních" Fowlerových klapek (byť je později zavedlo i námořnictvo) a třeba reflexních zaměřovačů (ty zase zavedla později armáda). Nejen vývoj různých letounů, ale i velké množství montážních linek zatěžovalo průmysl - většina strojů používajících zcela odlišné díly. Japonsko na konci roku 1944 v jednu dobu vyrábělo Ki-43, Ki-44, Ki-45 (tady si nejsem jistý, jestli výroba ještě běžela), Ki-61, Ki-84, A6M, J2M, N1K. To je 8 různých stíhacích typů a od každého z nich třeba ještě více subverzí. K tomu nutno přičíst i rozdílné palubní přístroje, jiné zbraně.
Nevraživost a konkurence jistě posilovala bojového ducha, ale v Japonsku se rozrostla do absurdních, možná lépe říci až obludných rozměrů.
Micuhide Akechi píše:Ad meče v letadlech: pan Vějřík v knize Vzestup a pád orlů Nipponu popisuje případ, kdy Daisuke Kanbara u Chalchyn-golu přistál u svého poraženého protivníka a zabil jej svým mečem. Nevím ovšem, jestli se nejedná jen o leteckou „latinu“.
To asi letecká latina nebude. Pravděpodobně ho tedy skutečně zabil přímo svou katanou. Třeba takový Saburo Sakai se o vožení meče ale vůbec nezmiňuje, moc konkrétních zdrojů o tomto tématu načteno nemám.
Obrázek
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

hydrostar píše:
Hans S. píše:24. sentai létal s letouny Ki-27, ty byly prakticky ve všech směrech (krom výzbroje) nadřazené kterémukoliv letounu na frontě.
Čím byly lepší? Rychlostí? Obratností? Proti I-153 nebo I-16 nebo I-15 (tady určitě).
Tehdejší I-16 typ 10 byl srovnatelný z hlediska rychlosti (údaje u Ki-27 hovoří o maximální rychlosti 440 - 460 km/h, I-16 typ 10 dosahovaly rychlosti okolo 440 km/h, tedy nanejvýš srovnatelné), výrazněji pak překonán stoupavostí i obratností. I-153 na tom byl ještě o něco hůře, byť obratností se japonskému letadlu zřejmě vyrovnal. V horší situaci bylo námořnictvo se svými A5M, ale těm se na obzoru rýsoval Reisen.
Micuhide Akechi píše:O té taktice jsem taky už slyšel, ale moc se mi nezdá. Představa, že se budu někde plouži s vysunutým podvozkem a čekat, až si mě všimne nepřítel. Navíc, možná se pletu, ale nebyl podvozek zatahován ručně?
Také jsem o této taktice četl a také se mi to zdá trochu přehnané. Možná se jednalo o ojedinělou akci, nebo i mýtus. Rozeznání vysunutého podvozku je možné až na kratší vzdálenosti, kdy bylo potřeba již budovat pozici. Takže i pokud by to japonští soupeři skutečně dělali, z hlediska obecně platné taktiky boje je tento přístup zcela špatný.
I-153 měly podvozek zatahovatelný elektricky, nebo hydraulicky. Manuálně rukou musel pilot kroutit u I-16.
Obrázek
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od YAMATO »

Hans S. píše:O Ki-44: Plošné zatížení ale bylo natolik vysoké, že letoun se se svými "armádními kolegy" při boji v utažených zatáčkách absolutně nemohl měřit. Zpočátku byl přijímán s jistou nevraživostí právě díky slabší ovladatelnosti při nízkých rychlostech i celkové obratnosti při boji v zatáčkách, později si piloti svého oře oblíbili a naučili se Šóki používat - tedy využívat jeho rychlost a akceleraci. Bylo to do poloviny roku 1944 jediné japonské letadlo, které se mohlo z hlediska letových výkonů skutečně měřit se špičkovými stroji soupeřů.

On zde byl také značný problém s ovladatelností...a start a přistání skutečně nebyly pro každého. Ovšem piloti, kteří tento stroj zvládli, nebyli žádný béčka, což by (spolu s nespornými klady stroje) vysvětlovalo toto...
Hans S. píše:Kvality letounu ukazuje také fakt, že jednotky jím vybavené nikdy nezažily skutečné "vyhlazení", jejich ztráty se vždy držely v relativně rozumných mezích. Poměr jejich ztrát a vítězství byl zřejmě dokonce výrazně lepší, než u pozdějšího Ki-84.
Ki-84 byl masovou stíhačkou, Ki-44 jakýmsi speciálem pro menší počet "vyvolených"...asi byl škoda, že jich nebylo vyrobeno víc na úkor zjevně nedostatečných Ki-43.

Hans S. píše:O Ki-45: Letoun vykazoval relativně slušné výkony, ale (stejně jako ostatní dvoumotorové stíhačky této doby) byl zcela deklasován při souboji s jednomotorovými stíhačkami nepřítele. Jeho hlavní úlohu následně tvořila protivzdušná obrana japonských ostrovů, kde operoval poměrně úspěšně.
Tórju byl pravděpodobně vůbec nejblíže (ze zavedených těžkých stíhačů) ideálu zkloubení výhod jednomotorových a dvoumotorových stíhačů. Jeho obratnost a ovladatelnost byla výtečná...nikoli však ve srovnání s Ki-43, což způsobilo počáteční znechucení, vzhledem k tomu, že nebyly zprvu dostatečně využívány jeho klady...rychlost, palebná síla. Proto přešel spíše k bitevnímu nasazení...a pak se stal nejúspěšnějším japonským strojem pro boj s těžkými bombardéry.

Hans S. píše:O Ki-61" Motor trpěl velkou nespolehlivostí a vzhledem k tomu, že stroj se zapojil do bojů až na jaře 1943, tak jeho výkony maximálně na úrovni již více než rok používaného Ki-44-I působily spíše mdlým dojmem. Ki-61 zapůsobily především instalací 20 mm kanonů a tedy radikálním zesílením výzbroje. Jejich bojové výsledky ale byly poplatné době a výkonům.
Zcela zjevně byl na vině již nedostatečný motor. S Ha-140 byly výkony velmi dobré, jenže bohužel tento motor byl velmi nepovedený...
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

YAMATO píše: Tórju byl pravděpodobně vůbec nejblíže (ze zavedených těžkých stíhačů) ideálu zkloubení výhod jednomotorových a dvoumotorových stíhačů.
O tom bych si dovolil zapochybovat. Těžké stíhačky vznikaly především (a dalo by se asi říci výhradně) kvůli potřebě nošení těžké výzbroje a dosažení vysokého doletu. Velmi dobře se vše podařilo skloubit u P38, který nesl velmi těžkou výzbroj, měl obrovský dolet a dosahoval rychlostí srovnatelných s lehkými stíhačkami. Jinou cestu k podobnému cíli zvolilo RAF se svým Mosquitem, další zase Luftwaffe s Bf 110, resp. Me 210/410. Právě P38 považuji za vítěze kategorie "těžká denní stíhačka s dlouhým doletem". Ki-45 mi naopak přijde oproti všem konkurentům slabší.

Ještě k Ki-44: svého stájového kolegu Ki-43 nemohl nahradit ze zcela jednoduchého důvodu - nedisponoval takovým doletem a zřejmě jej nebylo možné v tomto parametru ani dalším vývojem Hayabuse přiblížit. To je také důvod, proč až na výjimky nebyl nasazován společně s ostatními letouny, ale jen na úkoly, na které stačil (tedy ideálně role záchytné stíhačky).
Obrázek
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od YAMATO »

No nevím, podle japonských pilotů bylo možno s Ki-45 vést rovnocený manévrový boj s P-40. Kritizováno bylo, že nebyl lepší, ale cca srovnatelný. Čili v rámci možností této kategorie ty byl výborný stroj. Slabší byl v rychlosti, ovšem když ho srovnáme se standardem IJA té doby (Ki-43), tak to zas tak hrozné nebylo.

Ovšem, dolet byl problém Ki-44.
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

P40 měl velmi podobné plošné zatížení jako Ki-45, dokonce i poměr výkonu k hmotnosti letounů dosahoval podobných hodnot. Ve výsledku tak Ki-45 vykazoval podobnou stoupavost, jako P40 a oba letouny zřejmě byly docela vyrovnané, co se týče boje v utažené zatáčce. P40 ale musel mít obrovský náskok co se týče rychlosti výkrutu (i na poměry jednomotorových letadel na tom byly právě P40 velmi dobře a naopak pro dvoumotorák je toto nejvíce degradující parametr). S vyrovnaným pilotem byly šance Ki-45 mnohem nižší, než u P40 a to i v případě, kdyby se pilot P40 oprostil od zaběhnutých taktik a začal s nepřítelem manévrovat při nízkých rychlostech. Ki-45 byl jednoznačně nejméně úspěšným z typů armádního letectva. Dosahoval nejmenšího počtu sestřelů a trpěl nejvyššími ztrátami. V noci byla situace jiná.
Obrázek
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od YAMATO »

Ano, správně, v noci to bylo jiné. On byl asi hlavně zase problém (podobně jako třeba u Bf 110) ve způsobu nasazení. Protože sbaha ho použít podobně jako Ki-43 byla samozřejmě nesmyslná, ten stroj měl jiné přednosti...a poté, co to Japonci pochopili, se stal vysloveně úspěšným.

Mimochodem...vždy mě udivovalo, že neměl ve standardu schopnost nosit pumy. Sice se snad na některé závěsníky namontovali u jednotek, ale určitě to bylo minimum. Přitom bitevní nasazení bylo časté, Ki-45 Kai Ib byl dokonce speciálně pro bitevničinu upraven.
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Uživatelský avatar
Micuhide Akechi
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 141
Registrován: 11/10/2006, 11:13
Bydliště: Příbram

Příspěvek od Micuhide Akechi »

Jo jo, bitevní letoun bez pum vypadá divně, zvlášť když byli Japonci schopni navěsit 500 kg pum i na křehké Ki-43. Možná očekávali, že Ki-45 si vystačí s kanóny.
Mimochodem, koukám, že ten maník s mečem pózuje právě na Ki-45. A ten určitě jeden meč navíc unesl.
Obrázek
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

Ki-43 ve verzi, kdy nosil dvojici 250 kg pum, nebyl zase tak přehnaně křehký. Měl standardní pancéřování i ochranu palivových nádrží. V principu nebyl o tolik více zranitelný a "křehký", než jiná letadla podobné velikosti.

Jinak k meči: zjistil jsem, že je mohl nosit pouze šlechtic, což je samo o sobě dost selektivní. Takže i kdyby všichni šlechtici v letectvu létali s mečem, tak by to bylo jen malé % celkových počtů. Trošku jiná věc je kamikadze, v tomto případě totiž údajně mohli být piloti před svým letem povýšeni do šlechtického stavu. Ale i tak asi bylo obvyklejší nošení toho dlouhého nože, který nevím, jak se jmenuje. Ne katany.
Obrázek
Uživatelský avatar
Daver
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1573
Registrován: 5/10/2004, 21:11
Bydliště: Plzeň

Příspěvek od Daver »

pravděpodobně máš na mysli wakizashi.
"Nemůžeš-li střílet, staň se bunkrem, nemůžeš-li se hýbat, staň se zbraní, nemůžeš-li vyhrát, staň se hrdinou."
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Hans S. »

jo, to je on :)
Obrázek
Nelson
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 857
Registrován: 11/6/2005, 10:25
Bydliště: Většinou doma

Příspěvek od Nelson »

Hans S. píše:Jinak k meči: zjistil jsem, že je mohl nosit pouze šlechtic, což je samo o sobě dost selektivní. Takže i kdyby všichni šlechtici v letectvu létali s mečem, tak by to bylo jen malé % celkových počtů. Trošku jiná věc je kamikadze, v tomto případě totiž údajně mohli být piloti před svým letem povýšeni do šlechtického stavu. Ale i tak asi bylo obvyklejší nošení toho dlouhého nože, který nevím, jak se jmenuje. Ne katany.
Nechci se hádat Hansi, ale u císařských ozbrojených složek byl obřadní meč součástí slavnostní důstojnické uniformy. Na jejich nošení měl právo kdejaký poručík a na původu vůbec nezáleželo. A mám dojem, že za velmi výjimečných podmínek mohlo být právo nosit meč uděleno i nižším šaržím. Na různých aukcích se i dnes dá při troše štěstí sehnat tehdy celkem běžně používaná japonská důstojnická katana vz. 94 (vlastně je to varianta katany nazvaná gunto). Klasické zdobené obřadní meče byly příšerně drahé a mohl si je dovolit jen málokdo a tak byla vyráběna tato mnohem levnější ale i jednodušší verze.
Mimochodem, v minulosti bylo dědičné právo nosit katanu (případně v kombinaci s krátkým wakizaši nebo dýkou tanto) výjimečně udělováno i lidem kteří primárně nebyli bojovníky a samozřejmě je mohli nosit i mistři, kteří se jejich výrobou zabývali.

A v případě sebevražedných jednotek neopravňoval jejich příslušníky k nošení meče jejich původ ale právě to že byli při ukončení kurzu povýšeni a zařazeni mezi důstojníky.
ObrázekObrázek

Z Palby jsem odešel, dotazy už na mě nesměrujte.
Odpovědět

Zpět na „Různé“