Supermarine Spitfire

Moderátoři: Hans S., Tempik

Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od kacermiroslav »

V knížce "Německé letectvo 1933-1945" (Svojtka - 2011) jsem se dočetl zajímavý údaj, že k sestřelení stíhačky Spitfire byly v průměru potřeba 4 zásahy z leteckého kanónu MG 151/20 a MG FF/M ráže 20 mm. V případě čtyřmotorových bombardérů jako B-17 jich bylo potřeba v průměru 25 zásahů, u Lancasteru to bylo potřeba kolem 18-20 zásahů.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Tempik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1690
Registrován: 24/3/2008, 20:27
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Tempik »

Podobný údaj jsem četl také, ale jinde (Mike Spick - Stíhací esa Luftwaffe. Byl tam i počet potřebných zásahů pro sestřel 30mm kanónem. Byly to v průměru 3 na čtyřmotorový bombardér a ve většině případů stačil 1 zásah pro sestřel jednomotorového letadla.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od kacermiroslav »

Máš pravdu Tempiku. Také jsem na tuto informaci narazil v řadě publikací, že ke zničení letounu (i bombardéru) stačil často jen jeden granát ráže 30mm. Palebná síla Me 262, která se skládala ze 4x 30mm byla v tří sekundově dávce údajně 43 kg! Aspoň tak je uvedeno v knížce "Německé letectvo 1933-1945" (Svojtka 2011).

Hans S. na jiném místě uvedl jako vhodný tento následující zdroj k hmotnosti palby letounových zbraní: http://www.quarryhs.co.uk/WW2guneffect.htm
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Skeptik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 6728
Registrován: 16/1/2011, 22:28
Bydliště: Středočeská gubernia

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Skeptik »

Je ale potřeba si uvědomit, že jen o hmotnosti sekundové dávky to není.
Je to i o výkonnosti zbraně, jejího umístění a účinnosti střely.
Například vyjdu-li z uvedeného odkazu, pak porovnání např. P-51D, Spitfiru Mk IX E a Jaku-3 vypadá následovně.

P-51D ... 6x Browning M2
ničivý účinek M2 (součin rychlosti palby a účinku střely v cíli) ... 60 (bezrozměrné číslo odvozené v uvedeném odkaze)
ničivý účinek palubní výzbroje ... 360

Spitfire Mk IX E ... 2x Hispano Mk II + 2x Browning M2
ničivý účinek M2 ... 60
ničivý účinek Hispano ... 200
ničivý účinek palubní výzbroje ... 520

Jak-3 ... 1x ŠVAK + 2x UBS (syn.)
ničivý účinek UBS ... 74
ničivý účinek ŠVAK ... 143
ničivý účinek palubní výzbroje ... 291

Porovnání tedy pak je:
Spitfire Mk IX E (520) ... P-51D (360) ... Jak-3 (291)

Jenže,
jak P-51D tak Spitfire Mk IX měly zbraně v křídlech, což neumožňuje soustředěnou palbu do jednoho bodu (s výjimkou jediné vzdálenosti od cíle - té, na kterou jsou zbraně zastříleny). Dle různých vyjádření pilotů WWII byla účinnost výzbroje v křídlech zhruba o 30% nižší ve srovnání s účinností zbraní montovaných v ose trupu.
Pozn. Zde záleží i na střelecké zkušenosti pilota. Expert střílí zblízka do stanoveného bodu, nováček spíše "kropí".

Zavedeme-li tedy i toto pravidlo, výsledek se rázem změní na:
Spitfire Mk IX E (364) ... Jak-3 (291) ... P-51D (240)

A teď "Babo raď" :)
ObrázekObrázek

"Hádá-li se člověk s blbcem déle než pět minut, hádají se blbci dva," Jan Werich
"Važte si lidí, kteří hledají pravdu, a střezte se těch, kteří tvrdí, že ji našli," Voltaire
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Hans S. »

Jakékoliv koeficienty zvýhodňující zbraně v trupu postrádají smysl. To je konfigurace, která zvýhodňovala jen velmi dobré střelce a navíc ty zbraně musely být totožné. Balistika třeba kanonu ŠVAK a kulometů UBS je zcela odlišná a tedy i tyto zbraně jsou konvergovány do jednoho bodu, mimo který mají vertikální rozptyl. To se samozřejmě týká všech strojů s různými zbraněmi v trupu.

Třeba kanony a kulomety Fw 190 byly konvergovány vertikálně i horizontálně dokonce do třech (!) různých vzdáleností.

Drtivá většina pilotů nebyla schopna soustředěné střelby po vzoru H.-J. Marseille. Pokrytí větší plochy pro ně naopak bylo výhodné. Zpravidla i sebemenší poškození letadla znamenalo, že se pilot poškozeného stroje minimálně pokusil vyvázat z boje. Nikdy si nemohl být jistý, jak moc kriticky byl jeho stroj poškozen a kdy se mu rozpadne pod zadkem.Tzn. hodnocení hlavňové výzbroje bez ohledu na umístění v rámci letadla mi přijde naprosto správné. Důležitá je ale skladba munice. Třeba Minen-Geschossy, které používala Luftwaffe, byly extrémně účinné proti stíhačkám (resp. malým letadlům), ale již méně proti bombardérům, tam se naopak jako efektivnější jevily klasické explozivní nebo průrazné granáty. A zcela opačně u britského Hispana, které naopak nemělo možnost páskovat ekvivalent Minen-Geschoss, což ho proti určitým cílům zvýhodnilo a proti jiným naopak.
Uživatelský avatar
Skeptik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 6728
Registrován: 16/1/2011, 22:28
Bydliště: Středočeská gubernia

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Skeptik »

Není to nesmysl.
Vertikální rozptyl na běžnou vzdálenost palby za WWII tj. do 200 - 250 m je výrazně nižší než horizontální rozptyl křídelních zbraní.
Montáž zbraní do křídel je nouzovka, která má jedinou výhodu - není nutná synchronizace nebo umístění mezi válce řadového motoru a střelba dutým hřídelem reduktoru.
Ostatně kolik známe letadel s umístěnim zbraní v křídlech (s výjimkou kořenů křídel) po odstanění vrtule z přídě letadla (tj. dvoumotorové vrtuláky a všechny roury)?
ObrázekObrázek

"Hádá-li se člověk s blbcem déle než pět minut, hádají se blbci dva," Jan Werich
"Važte si lidí, kteří hledají pravdu, a střezte se těch, kteří tvrdí, že ji našli," Voltaire
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od kacermiroslav »

Skeptik píše:Je ale potřeba si uvědomit, že jen o hmotnosti sekundové dávky to není.
Je to i o výkonnosti zbraně, jejího umístění a účinnosti střely.
Skeptiku, to ti vůbec neberu brachu:-) jen jsem chtěl poukázat na jeden aspekt z celá řady. Ostatně i Hans S má pravdu, když někde psal, že 3 sekundová dávka se prakticky nepoužívala. Jen mě to v té knížce zaujalo a chtěl jsem se o tu informaci podělit:-)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Hans S. »

Skeptiku, neříkám nesmysl, ale říkám, že koeficienty postrádají smysl.

Za druhé světové války se střílelo na větší vzdálenosti. Konvergence u Luftwaffe byla standardně nastavena na vzdálenost 400 - 500 m (různé zbraně na různé vzdálenosti a ještě k tomu různě horizontálně a různě vertikálně) a to také byla běžná vzdálenost, na kterou se běžně střílelo. Ano, Hartmann šel často pod 100 m, ale to byla výjimka. Do vzdálenosti 500 m dorazí munice cca za vteřinu. Tedy "rovně" vystřelená munice klesne o nějakých 5 m. Křídelní zbraně většiny letadel byly ve vzdálenosti do 3 m (spíše do 2 m) od osy letounu.

Tvůj poslední argument je postaven ne úplně správně: Do trupu je montováno vše, co se tam vejde. Cokoliv, co je v křídle, je nouzovka - a je jedno, jestli jsou to zbraně, nebo nádrže. Ale neznamená to, že by efektivita zbraní v křídle byla nějak významně nižší, aby bylo vhodné zavádět nesmyslné 30% koeficienty. Stojím si za tím, že v dobách druhé světové války rozumný rozptyl zbraní spíše pomáhal, než naopak. Letadlo se zbraněmi v křídle bylo znevýhodněno spíše velkou hmotou daleko od osy.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od kacermiroslav »

Hans S. píše:Ale neznamená to, že by efektivita zbraní v křídle byla nějak významně nižší, aby bylo vhodné zavádět nesmyslné 30% koeficienty. Stojím si za tím, že v dobách druhé světové války rozumný rozptyl zbraní spíše pomáhal, než naopak. Letadlo se zbraněmi v křídle bylo znevýhodněno spíše velkou hmotou daleko od osy.
Tak snad bylo pro změnu výhodou, že zbraně v křídlech nemuseli být synchronizované a tak měli větší kadenci. Hansi S., ty určitě z hlavy víš, o kolik procent je cca větší kadence. Já mám nějak zafixované, že o 20-30%.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Dora Neun
desátník
desátník
Příspěvky: 53
Registrován: 4/1/2017, 12:58

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Dora Neun »

Ono to s tím snížením kadence nebylo tak hrozné. Například u elektricky odpalovaného MG 131 s nesynchronizovanou kadencí 900/min byl pokles jen asi 10%.
...Diese Überlegungen bestimmten den Entwurf der Fw 190, die kein "Rennpferd", sondern ein "Dienstpferd", wie die Kavallerie ihre Pferde nannte, werden sollte.
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Hans S. »

Dora Neun píše:Ono to s tím snížením kadence nebylo tak hrozné. Například u elektricky odpalovaného MG 131 s nesynchronizovanou kadencí 900/min byl pokles jen asi 10%.
Ano, u německých zbraní s elektrickým řízením (MG 131, MG 151 E) to bylo takto málo. Ale pak jsem narazil na opačné extrémy. Vzpomínám na nějaké japonské a snad dokonce i americké synchronizátory, kde byla ztráta kadence okolo 40%. A to už je opravdu hodně.
Uživatelský avatar
Tempik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1690
Registrován: 24/3/2008, 20:27
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Tempik »

Jak které řešení a jak která zbraň. U japonců to bylo snad i 40%. Navíc třeba dvoulistá vrtule bude mít jinou náročnost na synchronizaci, jako třeba pětilistá. Ostatně mám i za to, že jeden z důvodů proč němci setrvali u třílistých byla právě synchronizace, protože ji používali vlastně všechny její stíhačky.
Uživatelský avatar
Dora Neun
desátník
desátník
Příspěvky: 53
Registrován: 4/1/2017, 12:58

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Dora Neun »

Tempik píše:...Ostatně mám i za to, že jeden z důvodů proč němci setrvali u třílistých byla právě synchronizace, protože ji používali vlastně všechny její stíhačky.
Popravdě ani ne, i když původně to jeden z důvodů být mohl. Oni dlouho dávali přednost spíš vrtulím se širokými listy, takže na potřebu zvyšování počtu listů narazili prakticky až na konci války, když se dosahovalo rychlosti přes 700 km/h. Čtyřlistá vrtule by se tak byla celkem hodila třeba 109K, protože by zvedla rychlost cca. o 30 km/h (už tak bylo káčko dost rychlé, 735 km/h v 6000m). Ovšem z logistických důvodů se už taková vrtule do výroby nedostala, bylo vyrobeno jen pár K-14 s čtyřlistou vrtulí a snad se jich nemnoho dostalo i jednotkám...
...Diese Überlegungen bestimmten den Entwurf der Fw 190, die kein "Rennpferd", sondern ein "Dienstpferd", wie die Kavallerie ihre Pferde nannte, werden sollte.
Uživatelský avatar
Tempik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1690
Registrován: 24/3/2008, 20:27
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Tempik »

Já netvrdím, že šlo o hlavní důvod, ale jeden z mnoha. Ono nešlo jen o logistiku, ale třeba i hlavně o vývoj takové vrtule, což není úplně legrace. Pak přejít na výrobu atd atd. Ostatně tyhle všechno důvody jsou to, proč němci dávali přednost třílistým. Oni si to jen tak neřekli :-)
Uživatelský avatar
Skeptik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 6728
Registrován: 16/1/2011, 22:28
Bydliště: Středočeská gubernia

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Skeptik »

Hansi, nechci se hádat ... ani jeden z nás ve druhválečné stíhačce neseděl, a nevím jak Ty, ale já z letadla na vzdušný cíl nikdy nestřílel.
Vycházím pouze z vyjádření těch co obojí absolvovali - a ti se shodovali, že výzbroj soustředěná v trupu je významnou výhodou. Přiznám že koeficient 30% je můj odhad, ta vyjádření byla od:
- pouze jeden kanón a kulomet byl dostatečnou výzbrojí, protože v trupu montované zbraně jsou účinnější než ty v křídlech, po
- dva kanóny v trupu jsou jako čtyři v křídlech
Ale jak říkám, hádat se nechci - prakticky jsem to nikdy nezkoušel.
Zadruhé, a to jsem také psal, jde vždy o schopnost pilota. Memoáry nebo rozhovory většinou píší / dávají ti schopnější ... a pilot s více než 10-ti setřely už musel být zkušený střelec.

Ale přiznám, že vzhledem ke svému zájmu o letectvo SSSR jsem prakticky četl pouze memoáry pilotů létajících na Východní frontě.
Narazil jsem, pokud se pamatuji, pouze na jediné vyjádření, které přiznávalo výhodu i křídelním zbraním - bylo to u sovětského pilota P-40, který sice taky říkal, že zbraně v křídlech byly nevýhodou, ale na druhou stranu, že se této nevýhody naučil využívat, protože:
- 3 velkorážné kulomety na sestřel stíhačky stačily
- na stíhačky se většinou střílelo v zatáčce, a tak dával větší předstih, jako by zaměřoval pouze ty kulomety, co jsou ve vnějším křídle. Tím získal výhodu při špatném odhadu rychlosti, protože kulomety ve vnitřním křídle střílely cca 5 metrů před cíl (doufám že jsem to správně popsal - prostě v levé zatáčce se snažil cíl trefit kulomety z pravého křídla, a tak ty levokřídelní střílely před cíl).

Co se synchronizátorů týče, skutečně záleží na typu.
Jednoznačně nejlepší asi byly ty německé - elektrické. Tam se pokles kadence udává o cca 10%
Mechanické, hlavně díky jejich přesnosti, na tom byly hůře. Udává se pokles kadence o 20-40%. Ten sovětský snižoval kadenci, dle typu zbraně a její montáže, o 20 až 25%. Zda to u japonských a amerických bylo až těch 40% nevím, ale americké asi trochu horší byly, protože u P-39Q to mělo být o cca 30%.
ObrázekObrázek

"Hádá-li se člověk s blbcem déle než pět minut, hádají se blbci dva," Jan Werich
"Važte si lidí, kteří hledají pravdu, a střezte se těch, kteří tvrdí, že ji našli," Voltaire
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od Hans S. »

Skeptik píše:Hansi, nechci se hádat ... ani jeden z nás ve druhválečné stíhačce neseděl, a nevím jak Ty, ale já z letadla na vzdušný cíl nikdy nestřílel.
Seděl jsem cca v 5 druhoválečných stíhačkách a v dalších cca 5 bombardérech :)

Střelbu na vzdušný cíl ti posledních cca 15 let umožní celkem věrně interpretovat vyspělé letecké simulátory. Není ostuda si to vyzkoušet na vlastní kůži a pak porovnat.
Vycházím pouze z vyjádření těch co obojí absolvovali - a ti se shodovali, že výzbroj soustředěná v trupu je významnou výhodou. Přiznám že koeficient 30% je můj odhad, ta vyjádření byla od:
- pouze jeden kanón a kulomet byl dostatečnou výzbrojí, protože v trupu montované zbraně jsou účinnější než ty v křídlech, po
- dva kanóny v trupu jsou jako čtyři v křídlech
Vždyť si to vezmi už jen logicky: Kolik pilotů si vyzkoušelo letadlo s majoritou zbraní v křídle a zároveň s majoritou zbraní v trupu. Ve VVS se až na velmi malou část strojů z počátku války zbraně v křídle prakticky nepoužívaly. Všechna modernější letadla s moderními zbraněmi měla zbraně bez výjimky pouze v trupu. Ta byla doplněna určitým množstvím Lend & Lease strojů. Třeba u úspěšných Airacober byly ale křídelní kulomety redukovány, nebo zcela vymontovávány. Takže zbývalo pár P40 a Hurricanů u druhosledových jednotek.

Sověti zbraně v křídle prostě nepoužívali stejně tak, jako zbraně v trupu nepoužívali Britové. Jasně, možná existoval nějaký jedinec, který si vyzkoušel Lend-Lease Hurricane IIC a pak La-5 a řekl, že La-5 je na tom stejně, ale tam se porovnávají dvě letadla z úplně jiných epoch. Ostatně i ŠVAK a Hispano Mk.II jsou zcela odlišně koncipované kanony.
Zadruhé, a to jsem také psal, jde vždy o schopnost pilota. Memoáry nebo rozhovory většinou píší / dávají ti schopnější ... a pilot s více než 10-ti setřely už musel být zkušený střelec.
Souhlasím. Pilotů s více než 10 sestřely ale bylo u válčících stran kolik? 1%? Nebo méně? Chceš své "30%" koeficienty stavět na 1% těch nejúspěšnějších?
Ale přiznám, že vzhledem ke svému zájmu o letectvo SSSR jsem prakticky četl pouze memoáry pilotů létajících na Východní frontě.
No vidíš. A já vycházím především z údajů Luftwaffe, která jako jediné letectvo díky Fw 190 hojně používala oba koncepty. Mimochodem i u Fw 190 byly z počátku snahy soustředit veškerou výzbroj do trupu, od toho ale bylo upuštěno už ve stádiu projektu.

Obecně se piloti Luftwaffe shodují, že:
- Zavedení kanonů, standardně na Bf 109 E-3 významně posílilo, resp. zcela změnilo palebnou sílu letounu.
- Nástup Bf 109 F-1 (jeden 2 cm kanon v trupu) & F-2 (jeden 15 mm kanon v trupu) znamenal velký propad palebné síly
- Nástup Bf 109 F-4 (jeden 2 cm kanon v trupu) znamenal rozumnou kompenzaci palebné síly, ale stále ne na úrovni Bf 109 E
- Rüstsatz /R6 (dva 2 cm kanony v křídle), slangově označovaná jako Kanonenboot, velmi významný nárůst palebné síly
- Nástup MK 108 velmi významný nárůst palebné síly, dorovnání efektivity 3 ks 3 cm kanonů při zachování lepších letových výkonů => faktický ústup od konfigurace /R6
- Fw 190 jakékoliv verze - zcela mimo srovnání s jakoukoliv soudobou verzí Bf 109, samozřejmě s výjimkou Fw 190 A-1, který byl ale nasazen jen ve velmi malém počtu po dobu několika měsíců

Není mnoho letců, kteří se významně zapojili do boje jak na Fw 190, tak i Bf 109 a sepsali nějaké hlubší memoáry. Třeba oblíbené trio Hartmann, Barkhorn, Rall okolo Fw 190 spíše jen prošla. Jediný Barkhorn na něm i bojově létal, ale to byla Dora a na konci války se mu na ní už nepodařilo zaznamenat sestřel. Je zajímavé, že ti nejúspěšnější piloti letadla málokdy výrazněji hodnotili podle palebné síly. Spíše oceňovali specifické letové charakteristiky. A pak žehrání na slabou výzbroj Bf 109 při střetech se Šturmoviky, nebo s Fortressy - a naopak ceněné a často zmiňované zavedení Kanonenbootů. V memoárech pilotů Fw 190 jsem nikdy nezaznamenal jediné postěžování si na výzbroj.
- na stíhačky se většinou střílelo v zatáčce, a tak dával větší předstih, jako by zaměřoval pouze ty kulomety, co jsou ve vnějším křídle. Tím získal výhodu při špatném odhadu rychlosti, protože kulomety ve vnitřním křídle střílely cca 5 metrů před cíl (doufám že jsem to správně popsal - prostě v levé zatáčce se snažil cíl trefit kulomety z pravého křídla, a tak ty levokřídelní střílely před cíl).
Asi jsi to popsal správně, ale považuji to spíš za takové poválečné frajeření. Při střelbě v jen trochu ustálené zatáčce mají letadla velmi podobný náklon křídla, tudíž je celá tato teorie opravdu z říše fantasie. Ale taky jsem to v souvislosti s VVS a P40 někde četl :). Nehledě na to, že ti nejzkušenější piloti si nechávali seřizovat zbraně podle své oblíbené střelecké vzdálenosti a ti pak samozřejmě stříleli zhruba v oblasti konvergence.

Nehledě na to, že je nesmysl, že se na stíhačky střílelo nejčastěji v zatáčce. Prakticky na jakékoliv letadlo se nejčastěji střílelo, když letělo rovně a o ničem nevědělo. Teď nevím, jestli to byl Hartmann, Galland, nebo někdo jiný, ale někdo hodně úspěšný zmiňoval, že o něm pravděpodobně nevědělo 90% jeho sestřelů.


Abych to sumarizoval:
Zbraně v trupu mají řadu výhod, ale to jsou výhody týkající se především letových charakteristik a rozložení hmotnosti letounu. Z hlediska palebné síly ten rozdíl nebyl extra velký (viz. mé poznámky na vývoj zbraní u standardních stíhaček Luftwaffe). Samozřejmě, že řada pilotů tvrdila, že konfigurace v trupu je jim příjemnější, ale nějaké v pravdě šílené "30%" koeficienty jsou vážně hodně mimo. Ty tisíce bezejmenných byli rádi, když jejich "spray & pray" (sprejuj a modli se) přineslo alespoň nějaký zásah.

A abych to odlehčil:
Když se podívám na nadšené virtuální piloty holdující počítačovým simulátorům, tak těm je celkem jedno, v čem letí. Trefí stejný kulový v Bf 109 jako v Fw 190 :). Ale když už se trošku naučí střílet, tak jsou pohnutky navlas stejné, jako ty, které zaznamenala Luftwaffe před 70 roky.
ringlett
praporčík
praporčík
Příspěvky: 308
Registrován: 6/3/2012, 19:41
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od ringlett »

Našel jsem na jednom starém disku úplně první verzi výše uveřejněné monografie, pro alespoň částečné dokončení monografie to sem připnu. Prosím o jistý stupeň benevolence, jde o materiál starý dvacet let


Spitfire HF. Mk. VII - Type 351

V srpnu 1942 začala výrobní linky opouštět nová výšková varianta Spitfiru od počátku konstruovaná pro motory Merlin řady 60. Jednalo se o novou konstrukci využívající prvky nerealizovaného Spitfiru Mk. III. První stroje používaly přetlakovou kabinu stejnou jako verze Mk. VI, zatahovací ostruhové kolečko a nové křídlo se symetrickými chladiči, dvojicí 63 l nádrží v náběžné hraně, o 22 cm zkrácenými křidélky a prodlouženým rozpětím, standardem byl motor Merlin 64. Stroje dalších sérií dostali novou přetlakovou kabinu s odsuvným krytem Lobelle a motory typu Merlin 71. Do roku 1944 bylo vyrobeno pouhých 140 kusů, což bylo zapříčiněno lepšími výkony odlehčených strojů verze Mk. IX.

Rozpětí 12,23 m
Délka 9,46 m (s větším směrovým kormidlem 9,54 m)
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 661 km/h / 11500 m
Dolet 1060 km
Dostup 11 600 m
Hmotnost prázdného stroje 2600 kg
Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm



Spitfire Mk. VIII - Type 360

Novou standardní stíhačkou RAF s motorem Merlin řady 60 se měl stát Spitfire Mk. VIII, který se ale pro výrobní a konstrukční problémy zdržel o 11 měsíců a mezitím se plně rozeběhla výroba nouzové verze Spitfire Mk. IX, která plně vyhovovala požadavkům. Spitfire Mk. VIII byl novou konstrukci na základě nerealizovaného Spitfiru Mk. III, letoun měl zatahovací ostruhové kolečko a nové křídlo se symetrickými chladiči, dvojicí 63 l nádrží v náběžné hraně, o 22 cm menším rozpětím křidélek.

Letoun byl vyráběn ve verzích:
Spitfire F. Mk. VIIIc - letoun vybavený motory Merlin 61, 63 a 63A
Spitfire LF. Mk. VIIIc - letoun používající motoru Merlin 66
Spitfire HF. Mk. VIIIc - letoun určený pro velké výšky s motorem Merlin 70, 71

Letouny verzí Mk. VIII se používaly hlavně ve Středomoří a na Dálném východě, v Evropě se pro konkurenci verze Mk. IX nerozšířily a to i přes to že verze Mk. VIII byla ve všech režimech letu až o 13 km/h rychlejší a díky lepší konstrukci snášela větší přetížení.

V roce 1946 byl jeden letoun přestavěn na dvoumístnou verzi označovanou T. Mk. VIII, posunutím přední kabiny vpřed, díky zmenšení hlavní nádrže, a instalací druhé mírně zvýšené pod kapkovitým krytem. Pro zachování doletu byl vybaven dalšími nádržemi v křídle. Tento letoun posloužil jako vzor pro přestavby verze T. Mk. IX.
Spitfiru verze Mk. VIII vzniklo 1658 kusů.

Tabulka pro verzi F. Mk.VIII
Rozpětí 12,23 m
Délka 9,46 m
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 670 km/h / 8500 m
Dolet 1060 km
Dostup 11 600 m
Hmotnost prázdného stroje 2600 kg
Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm


Spitfire Mk. IX - Type 361

V červenci 1942 začala k útvarům, jmenovitě k 64. perutě, přicházet nová a stejně jako letouny verze Mk. V nouzová varianta označená Spitfire Mk. IX a vybavená motorem Merlin 61. Stroje vznikly jako urychlená reakce na nové německé Focke Wulfy Fw 190, které deklasovaly všechny dosavadní stíhačky RAF, neboť původní letouny konstruované pro motory Merlin řady 60, Spitfire HF. Mk. VII a jeho odvozenina Mk. VIII se pro konstrukční problémy ve výrobě značně opozdily. Od letounů verze Mk.V se verze Mk. IX lišila, kromě nového motoru, zesílenými podélníky trupu, souměrnými chladiči pod křídlem a novou čtyřlistou vrtulí Rotol. Prvních sto kusů vniklo přestavbou Spitfirů Mk. V.

V listopadu 1942 začala k foto průzkumným jednotkám přicházet upravená verze Spitfire PR. Mk. IX, bez výzbroje s instalací dvou svisle umístěných kamer za kabinou a se zvětšenou olejovou nádrží. Měla překlenout období do příchodu nových Spitfirů PR. Mk. X a XI, vybavených motorem Merlin 70 a přetlakovou kabinou, respektive motorem Merlin 61 bez přetlakové kabiny.

Letouny Spitfire Mk. IX byly původně dodávány s motory Merlin 61, 63 a 63A. Od jara roku 1943 ale začali pod stejným označení přicházet stroje s motorem Merlin 66, optimalizovaným pro menší výšky. U jednotek ale vyvstala potřeba tyto dvě verze odlišovat a tak se postupně rozšířilo označení Mk. IX A pro letouny s motory Merlin 61 nebo 63 a Mk. IX B pro letouny s motorem Merlin 66.

Stejným problémem, se ovšem zabývalo i Ministerstvo letectví, které v roce 1943 zavedlo oficiální označení pro všechny v té době používané verze typu IX následující označení :
Spitfire F. Mk. IXc - původní Mk. IX A
Spitfire LF. Mk. IXc - původní Mk. IX B
Spitfire HF. Mk. IXc - letoun určený pro velké výšky s motorem Merlin 70

Na jaře 1944 se ve výzbroji průzkumných jednotek objevila verze Spitfire FR. Mk. IXc vybavených šikmo vlevo zaměřenou kamerou F 24 nebo F 8 a se zástavbou výzbroje jako u verze F. Mk. IXc.
Až do podzimu 1944 se u všech vyráběných Spitfirů Mk. IX používalo výzbroje typu C, tj. dvojice 20 mm kanónů a čtveřice kulometů 7,7 mm. Poté se u jednotek začali objevovat i letouny s křídlem používajícím výzbroj typu ,,E,, tvořenou dvojicí 20 mm kanónů a dvojicí kulometů 12,7 mm, vybavené pod vnější částí křídla dvojicí závěsníků pro náklad až 150 kg pum. Takto vybavené letouny byly označovány jako Spitfire LF. Mk. IXe a vybavena motory Merlin 66 a většinou měla zkrácené rozpětí křídla. U letounů všech verzí se také začala od podzimu 1943 používat zvětšená směrovka, původně vyráběná pro Spitfiry verze Mk.XII.

V poválečné službě se tyto stroje v Československu označovali jako stíhací typ 89, tj. S – 89. Spolu s izraelským označením Yorkin je to jediné odlišné označení u uživatelů celé rozvětvené rodiny Spitfirů a Seafirů.

Letouny všech variant včetně starších pětek dodávané do Sovětského svazu, dnešní Ruské federace, byly vybavovány jinou radiostanicí s drátěnou anténou použitelnou i na radiostanicích sovětského původu. Několik strojů, minimálně dva doložené fotograficky, byly upraveny sovětskými techniky na dvoumístnou verzi zástavbou druhého pilotního prostoru do trupu za původní kokpit.
.
U několika desítek kusů verze Mk. IXe došlo i ke snížení trupu a použití kapkovité kabiny, úprav jinak použitých hlavně na Spitfirech verze Mk. XVI. Jednalo se o zástavbu motoru Merlin 66 do draku verze Mk. XVI, v době nedostatku motoru Packard Merlin 266. Sériová čísla pro obě varianty jdou napříč výrobními bloky verzí IXe a XVI.

Po válce byly Spitfiry verze IX upravovány na dvoumístnou variantu i v Británii a to podle vzoru Spitfiru T. Mk. VIII varianta byla označena jako Type 509. Některé dosud provozované letouny verze T. Mk. IX jsou svými provozovateli upraveny pro použití standardního krytu kabiny i na místě instruktora. Takto upravené stroje mají oba kokpity propojeny průhledným krytem pro zachování dobrého výhledu z kabiny instruktora.

Celkem vzniklo 5665 kusů Spitfirů verze Mk. IX.

Tabulka pro Mk.IX z přelomu let 1942/43

Rozpětí 11,23 m
Délka 9,46 m *
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 658 km/h / 8500 m
Dolet 756 km
Dostup 11 600 m
Hmotnost prázdného stroje 2545 kg
Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm

Spitfire Mk. XVI - Type 361

Od září 1944 přicházeli k jednotkám letouny verze Spitfire Mk. XVI, jež se od verze Mk. IX lišila pouze použitím motoru Packard Merlin 266, což byl americký licenční Merlin 66 a s ním spojených instalací, jež byly nezaměnitelné s motory Rolls - Royce. Jak bylo zmíněno výše, bylo v průběhu stavby možné pro konkrétní drak zastavět buď moto Packard nebo R&R, ale nebylo možné tyto motory zaměnit v průběhu oprav u jednotek. Motor tohoto provedení byl laděn pro výšky do 6500 metrů. Od října 1944 dostávali letouny této verze za kabinu zástavbu pomocné trupové nádrže o obsahu 66 galonů. Letoun mohl nosit stejné náklady jako Mk.IXe.

U této varianty byl u jako první od prosince 1944 používán snížený hřbet trupu a kapkovitá kabina.
Výkony a rozměry odpovídali Spitfirům L-F. IXe.

Spitfirů verze Mk. XVI vzniklo 1055 kusů.
ringlett
praporčík
praporčík
Příspěvky: 308
Registrován: 6/3/2012, 19:41
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od ringlett »

Spitfire LF. Mk. XII - Type 366

První sériový Spitfire LF. Mk. XII přišel k 41. perutě 24. února 1943 a představoval nástup Spitfirů s motorem Griffon do služby u jednotek RAF. Letouny Mk. XII vycházely ze série stavěné původně jako verze Mk. V, ale postupnými úpravami zůstalo z původní pětky jen křídlo se zkrácenými koncovými oblouky bez pozičních světel, trupy se blížily verzi Mk. VIII u sérií MB a nebo Mk. IX u sérií EN. Motory první série ( stroje s čísly začínajícími EN ) byly typu Griffon IIB, u druhé série (stroje s čísly začínajícími MB ) typu Griffon III a stroje třetí a čtvrté série (stroje s čísly začínajícími EN a MB ) Griffony IV nebo VI. Pouhých sto vyrobených kusů sloužilo u dvou operačních jednotek a pro různé pokusy. Letouny sloužily jako záchytné stíhací a byly nasazovány proti stíhacím bombardérům Luftwaffe, jež napadaly jihozápadní pobřeží Anglie. Z první linie byly staženy v roce 1944, v březnu od 91. perutě a v září od 41. perutě a vyřazeny v únoru 1946 jako zastaralé.

Rozpětí 9,93 m
Délka 9,70 m
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 630 km/h / 7300 m
Dolet 530 km
Dostup 12 200 m
Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm
Hmotnost prázdného stroje 2800 kg



Spitfire Mk. XIV - Type 379

Následovníkem Spitfiru Mk. XII se stala v květnu 1944 další, v podstatě nouzová, verze Spitfire Mk. XIV, poprvé nasazená u 610. perutě. Nové stroje byly odvozeny ze Spitfiru Mk. VIII zástavbou motoru Griffon 65, umožněnou zesílením trupových podélníků. Od svého předchůdce se však lišily zvětšenými ocasními plochami. Tato první verze byla označována Spitfire F. Mk. XIVc, stroje z pozdější výroby vybavené výzbrojí typu ,,E,, se označovaly se označovaly F. Mk. XIVe. Při použití zkráceného rozpětí křídla, se označení změnilo na LF. Mk. XIVc nebo LF. Mk. XIVe. Motory zůstali původní.

V listopadu 1944 se ve výzbroji 2. a 430. peruti objevila nová modifikace verze Mk. XIV, vybavená za kabinou pilota kamerou F. 24 pro šikmé snímkování terénu. Byla označována Spitfire FR. Mk. XIVc nebo e, podle typu výzbroje.
Od začátku roku 1945 se začaly letouny verze Mk. XIV dodávat se sníženým trupem a kapkovitou kabinou, doplněnou ještě instalací nádrže do trupu, za kabinu a u verzí pro ozbrojený průzkum za šachtu s kamerou.
Do ukončení výroby na konci roku 1945 vzniklo 957 kusů letounů verze Mk. XIV.


F. Mk. XIVc / e LF. Mk. XIVc / e FR . Mk. XIVc / e
Rozpětí 11,23 m 9,93 m 11,23 m *
Délka 9,86 m 9,86 m 9,86 m
Výška 3,79 m 3,79 m 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 715 km/h / 6100 m 715 km/h / 6100 m 715 km/h / 6100 m
Dolet 1360 km 1360 km * 1400 km
Dostup 13 600 m 13 140 m 13 600 m **
Výzbroj u verze „ C ,,
2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm
u verze „ E ,,
2 kanóny 20 mm a 2 kulomety 12,7 mm u verze „ C ,,
2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm
u verze „ E ,,
2 kanóny 20 mm a 2 kulomety 12,7 mm u verze „ C ,,
2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm
u verze „ E ,,
2 kanóny 20 mm a 2 kulomety 12,7 mm
Hmotnost prázdného stroje 3040 kg
* při použití zkráceného křídla rozpětí 9,93 m
** při použití zkráceného křídla se dostup zmenšil na 13 140 m
* při použití sníženého trupu a dodatečné palivové nádrže se dolet prodlouží až na 1400 km

Spitfire F. Mk. 21 - Type 356

První jednotkou vybavenou, ještě před koncem války, Spitfiry F. Mk. 21 se stala v březnu 1945 91. peruť, která jimi nahradila své čtrnáctky. Spitfire verze 21, postavený v počtu 122 kusů, se od dosavadních verzí odlišoval hlavně novým křídlem s pololaminárním profilem s výzbrojí čtveřicí 20 mm kanónů ráže 20 mm. Nové křídlo mělo účinnější provedení křidélek, vztlakových klapek a podvozek s větším rozchodem, poprvé u sériových Spitfirů uzavřený do zcela zakrytých šachet. Jinak se letoun v podstatě nelišil od starších Spitfirů verze XIV.

Rozpětí 11,25 m
Délka 9,86 m
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 722 km/h / 7300 m
Dolet 930 km
Dostup 13 100 m
Výzbroj 4 kanóny 20 mm
Hmotnost prázdného stroje 3130 kg


Spitfire Mk. 18 - Type 394

Pro verzi Spitfire Mk. 18 se stalo osudným zavedení nouzové verze XIV, neboť Spitfire Mk. 18 byl pro Griffon 65 konstruován, ale Spitfire XIV vznikl zástavbou tohoto motoru do draku Spitfiru Mk. VIII se zpevněnou konstrukcí trupu. A byla tak zopakována stejná situace jako se Spitfiry verzí Mk. VIII a IX. Letoun byl vyráběn ve dvou provedeních jako čistě stíhací F. Mk. 18,postavený v pouhých sto kusech a ve dvojnásobném počtu stavěné stíhací průzkumné FR. Mk. 18. Výkony letounů byly takřka totožné jako u verze Mk. XIV, až na větší dolet díky instalaci objemnějších palivových nádrží do křídla. Do služby vstoupily první kusy provedení F. Mk.18 až v květnu 1945, poslední kusy v provedení FR. Mk. 18 byly vyřazeny v roce 1951.

F. Mk. 18 FR. Mk. 18
Rozpětí 11,23 m 11,23 m
Délka 9,86 m 9,86 m
Výška 3,79 m 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 715 km/h / 6100 m 715 km/h / 6100 m
Dolet 1480 km 1480 km
Dostup 13 600 m 13 600 m
Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 2 kulomety 12,7 mm 2 kanóny 20 mm a 2 kulomety 12,7 mm
Hmotnost prázdného stroje 3200 kg 3200 kg

Spitfire F. 22 - Type 356/II

Odlišnosti verze Spitfiru F. 22 od Mk. 21, se dají spočítat na prstech jedné ruky, snížený hřbet trupu a kapkovitá kabina, nové větší ocasní plochy, převzaté od projektu Spiteful a elektroinstalace změněná z dosavadních 12 V na 24 V. Do služby vstoupily v počtu 278 kusů v roce 1946 k jednotkám Royal Auxiliary Air Force R(A)AF, v roce 1949 byly vyřazeny ze služby.

Rozpětí 11,25 m
Délka 10,03 m
Výška 4,12 m
Maximální rychlost / ve výšce 722 km/h / 7300 m
Dolet 930 km
Dostup 13 100 m
Výzbroj 4 kanóny 20 mm
Hmotnost prázdného stroje 3200 kg

Spitfire F. 24 - Type 356/III

Spitfire F. 24 byla vlastně verze F.22 se zvětšenou zásobou paliva, s úpravami pro jednodušší zavěšení podvěsné výzbroje, některé letouny byly upraveny na verzi FR. 24, výstrojí odpovídající verzi F. 24 s použitím kamery F. 24, pro snímkování v nízkém letu. Službu začala u jednotek RAF v listopadu 1946, poslední kusy byly od jednotek R(A)AF vyřazeny počátkem roku 1952. Vzniklo pouhých 54 kusů.

Rozpětí 11,25 m
Délka 10,03 m
Výška 4,12 m
Maximální rychlost / ve výšce 722 km/h / 7300 m
Dolet 1460 km
Dostup 13 100 m
Výzbroj 4 kanóny 20 mm
Hmotnost prázdného stroje 3200 kg
ringlett
praporčík
praporčík
Příspěvky: 308
Registrován: 6/3/2012, 19:41
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Spitfire

Příspěvek od ringlett »

Spitfire PR. Mk. XI - Type 365

V průběhu roku 1942 bylo kvůli výkonnostním nedostatkům Spitfirů PR. Mk. D bylo několik Spitfirů Mk.IX přestavěno na průzkumnou variantu, určenou k překonání doby během níž se rozbíhala výroba verze PR. Mk. XI.

Tato verze měla posloužit k nahrazení průzkumných Spitfirů PR. Mk. IV, jejichž výkony přestaly vyhovovat, používala křídlo verze Mk. IX s palivovou nádrží v prostoru před nosníkem křídla, spolu s novým trupem převzatým od verze Mk. VIII, upraveným pro instalaci kamer stejného provedení u verze PR. Mk. IV.

U strojů používaných taktickými průzkumnými perutěmi pro operace v malých výškách byla používána instalace dvou kamer F. 8. Byly po jedné umístěny do každé poloviny křídla, skloněné mírně ven od osy letounu. Do roku 1944 kdy výroba ustoupila modernější verzi PR. Mk. XIX, vzniklo 470 Spitfirů PR. Mk. XI.

Rozpětí 11,23 m
Délka 9,46 m *
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 670 km/h / 8500 m
Dolet 2600 km
Dostup 11 600 m
Hmotnost prázdného stroje 2600 kg


Spitfire PR. Mk. X - Type 387

Také tato verze měla posloužit k nahrazení průzkumných Spitfirů PR. Mk. IV, a měla doplňovat stroje PR. Mk. XI činností ve velkých výškách. Měla stejnou zástavbu kamer jako verze PR. Mk. XI, od níž se lišila použitím trupu ze Spitfiru HF. Mk. VII s přetlakovou kabinou. Letounů bylo vyrobeno pouze šestnáct kusů. Používaly se až do příchodu druhé série Spitfirů PR.Mk. XIX v lednu 1945.

Rozpětí 11,23 m
Délka 9,46 m *
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 670 km/h / 11 500 m
Dolet 2600 km
Dostup 12 600 m
Hmotnost prázdného stroje 2600 kg
* při použití směrovky určené původně pro verzi Mk. XII se délka zvětšila na 9,54 m




Spitfire PR. Mk. XIII - Type 352

Dalším vývojem Spitfiru PR. Mk. VII použitím nového motoru Merlin 32, upraveným pro malé výšky vznikl v březnu 1943 Spitfire PR. Mk. XIII, s výzbrojí zmenšenou na čtyři kulomety 7,7 mm. Šestadvacet postavených letounů vzniklo přestavbou z verzí Mk. II, V a PR. Mk. VII.

Rozpětí 11,23 m
Délka 9,13 m
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce až 650 km/h / 6100 m
Dolet 1450 km
Dostup až 10 000 m
Výzbroj 4 kulomety 7,7 mm
Hmotnost prázdného stroje 2300 kg



Spitfire PR. Mk. XIX - Type 389 a 390

První a zároveň posledním čistě průzkumným Spitfirem se stal Type 389 tedy vlastně Spitfire PR. Mk. XIX, vybavený motorem Griffon. První série z května 1944 byla odvozena ze Spitfiru Mk. XIV, s motorem Griffon 65 bez přetlakové kabiny, vzniklo jich 22 - 25 kusů.

Další série označené Type 390 už měly výškový motor Griffon 66 a přetlakovou kabinu, spolu se zvětšenou zásobou paliva v křídelních nádržích. Byl vybaven kamerami ve stejných sestavách jako verze PR. Mk. XI určená pro strategický průzkum.
Spitfire PR. Mk. XIX PS 852 dosáhl pravděpodobně největšího dostupu i rychlosti ze všech Spitfirů dne 5. 2. 1952 kdy vystoupal řízen F/Lt Powlesem do výšky 15 710 m a při návratu dosáhl rychlosti 1110 km/h, což odpovídá nejvyšší hodnotě Machova čísla dosažené vrtulovým letounem tj. M = 0,94.
Letouny tohoto typu dosloužily v roce 1954 jako poslední Spitfiry ve výzbroji RAF, ale ještě v roce 1963 byly použity pro nácvik boje proudových stíhaček s vrtulovými letouny.
Celkem vzniklo 225 Spitfirů průzkumné verze Mk. XIX.

Rozpětí 11,23 m
Délka 9,86 m
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 740 km/h / 6100 m *
Dolet 1160 km
Dostup 13 000 m
Hmotnost prázdného stroje 3200 kg
* u verze s přetlakovou kabinou rychlost 645 km/h / 12 200 m
ringlett
praporčík
praporčík
Příspěvky: 308
Registrován: 6/3/2012, 19:41
Kontaktovat uživatele:

Re: Supermarine Seafire

Příspěvek od ringlett »

Seafire Mk. I - Type 340

První Seafire Mk. Ib se do služby u jednotek Fleet Air Arm dostal až 15. června 1942, přesto že se o možném nasazení Spitfirů na palubách letadlových lodí hovořilo, a v prosinci 1939 existoval projekt Spitfiru se sklopným křídlem. Seafire Mk. Ib byl přestavbou Spitfiru Mk. Vb pro službu na moři a byl považován za nouzovou verzi nutnou k překonání doby do příchodu nových Seafirů Mk. IIc. Od Spitfiru Mk. Vb se Seafire Mk. Ib lišil instalací přistávacího háku typ ,,A,, do spodní části trupu za kabinu, zástavbou závěsů pro zvedání letounu jeřábem a instalací závěsů pro start z katapultu. Pro první přestavěné letouny s tropickým filtrem vzduchu některé prameny používají označení Hooked Spitfire. Letounů Seafire Mk. Ib bylo postaveno 166 kusů a byly používány u hlavně výcvikových útvarů.

Rozpětí 11,23 m
Délka 9,13 m
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 568 km/h / 6100 m
Dolet 756 km
Dostup 11 600 m
Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm

Seafire Mk. II - Type 357 a 375

Současně s prvními Seafiry Mk. Ib přišly do služby i Seafiry Mk. IIc už s konstrukcí upravenou a zesílenou pro službu na letadlových lodích a odvozené ze Spitfiru Mk. Vc. V důsledku instalovaného námořního vybavení poklesly výkony oproti verzi Seafire Mk. Ib. Kromě základní verze, často vybavené filtrem Vokes, vznikly ještě další tři varianty. Seafire L. Mk. IIc s motorem Merlin 32 určeným pro malé výšky a čtyřlistou vrtulí , Seafire LR. Mk. IIc totožný s L. Mk. IIc s instalací dvojice kamer F. 24 za kabinu pilota, jedna pro svislé a jedna pro šikmé snímkování terénu, verze měla zachovánu plnou výzbroj. Z první série Seafirů Mk. III ještě s pevným nesklopným křídlem se staly Seafiry F. Mk. IIc (Type 375). Celkem i s přeznačenými Mk. III vzniklo 400 Seafirů verze Mk. II.

Mk. IIc L. Mk. IIc LR. Mk. IIc
Rozpětí 11,23 m 11,23 m 11,23 m
Délka 9,13 m 9,13 m 9,13 m
Výška 3,79 m 3,79 m 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 560 km/h / 6100 m 565 km/h / 6100 m 560 km/h / 6100 m
Dolet 756 km 756 km 756 km
Dostup 11 600 m 11 400 m 11 400 m
Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm



Seafire Mk. III - Type 358

První Seafire s novým sklopným křídlem přišel k jednotkám FAA v listopadu 1943. Stále se jednalo o letoun odvozený ze Spitfiru Mk. Vc tentokrát ale vybavený novým sklopným křídlem, sklápěno bylo vně podvozkových šachet a u koncového oblouku. Letoun byl vybaven motorem Merlin 55, který u všech variant poháněl čtyř listou vrtuli. Prvních 30 kusů mělo ještě nesklopná křídla a bylo přeznačeno na Seafire F. Mk. IIc. Poté už byly stavěny Seafiry Mk. III vybavené sklopným křídlem, na něž navázala varianta LF. Mk. III s motorem Merlin 55M pro malé výšky a zní odvozené FR. Mk. III s instalací kamer jako u verze LR. Mk. IIc. Poslední vyrobenou variantou se stala série pro Irsko stavěná v roce 1946 bez palubní výbavy ve standartu Spitfirů Mk. Vc. Celkem vzniklo 1218 kusů verze Seafire Mk. III.


Mk. III LF. Mk. III FR. Mk. III Mk. III pro Irsko
Rozpětí 11,23 m 11,23 m 11,23 m 11,23 m
Délka 9,13 m 9,13 m 9,13 m 9,13 m
Výška 3,79 m 3,79 m 3,79 m 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 568 km/h / 6100 m 570 km/h / 6100 m 560 km/h / 6100 m 578 km/h / 6100 m
Dolet 756 km 756 km 756 km 756 km
Dostup 11 600 m 11 400 m 11 400 m 11 600 m
Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm



Seafire Mk. XV

První verzí Seafiru poháněnou motorem Griffon se stala v květnu 1945 verze Mk. XV. Letoun byl odvozen ze Spitfiru Mk. XII, ale použité sklopné křídlo odpovídalo verzi použité na Spitfiru Mk. IX, neboť mělo instalovány souměrné chladiče, navíc ovšem neslo ještě dvojici nádrží v náběžné hraně jako u verze Mk. XIV. Většina vyrobených letounů mělo hák typu ,,A,, ale posledních 70 kusů už mělo instalován nový hák na konci trupu označovaný jako ,,string hook,, neboli žihadlový, u kterého bylo nutno instalovat hrazdičku chránící ostruhové kolo před zamotáním do brzdících lan. Tato hrazdička nebyla u prvních letounů s novým záchytným hákem ještě použita. Velkým problémem se ukázal opačný smysl otáčení vrtule, neboť pro piloty zvyklé na Seafiry s motory Merlin, se velký reakční moment vrtule ukázal jen těžko překonatelný. Pro letectvo Barmy vznikla varianta Seafire Mk. XV bez námořní výstroje, používající křídlo Spitfiru Mk. 14, ovšem s výzbrojí typu b. Seafirů Mk. XV vzniklo 450 kusů, a to včetně letounů pro Barmu.

Mk. XV Mk. XV pro Barmu
Rozpětí 11,23 m 11,23 m
Délka 9,70 m 9,70 m
Výška 3,79 m 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 630 km/h / 7300 m 630 km/h / 7300 m
Dolet 530 km 750 km
Dostup 12 200 m 12 200 m

Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm 2 kanóny 20 mm a 2 kulomety 12,7 mm
Hmotnost prázdného stroje 2900 kg 3200


Seafire Mk. 17

Verze Mk. 17, se standardně instalovaným ,, string,, hákem, byla odvozena ze Seafiru Mk. XV snížením trupu a použitím kapkovité kabiny, u posledních kusů též použitím svislých ocasních ploch ze Spitfiru Mk. XIV, od Seafiru Mk. XV se lišila též instalací palivové nádrže za kabinu. U verze FR. Mk. 17 nádrž nebyla použita neboť zde byla dvojice kamer, jedna pro svislé a jedna pro šikmé snímkování. Namísto kamer bylo ovšem možno v případě potřeby namontovat přídavnou nádrž.
Vzniklo 217 letounů Seafire Mk. XVII.

Mk. 17 FR. Mk. 17
Rozpětí 9,93 m 9,93 m
Délka 9,70 m 9,70 m
Výška 3,79 m 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 630 km/h / 7300 m 630 km/h / 7300 m
Dolet 630 km 530 km *
Dostup 12 200 m 12 200 m
Výzbroj 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm 2 kanóny 20 mm a 4 kulomety 7,7 mm
Hmotnost prázdného stroje 2900
* pokud byla místo kamer instalována přídavná nádrž vzrost dolet na stejnou hodnotu jako u čistě stíhací varianty.


Seafire F. 45

Ze Spitfiru Mk. 21 vznikla, v počtu 50 kusů, instalací námořní výbavy varianta Seafire F. 45. Jako první ze Seafirů měl instalován pětilistou vrtuli, ovšem krokem zpět se stala instalace nesklopného křídla. Vzniklých padesát letounů bylo použito hlavně pro různé pokusy s vybavením a vlastně žádný se pro nevhodné vlastnosti pri vzletu a přistání na letadlové lodi nedostal do operační služby.

Rozpětí 11,25 m
Délka 9,86 m
Výška 3,79 m
Maximální rychlost / ve výšce 690 km/h / 7300 m
Dolet 930 km
Dostup 13 100 m
Výzbroj 4 kanóny 20 mm
Hmotnost prázdného stroje 3300


Seafire F. 46

Tak jak je u Spitfirů a Seafirů obvyklé i Seafire F. 46 vznikl navalizací Spitfiru F. 22, většina letounů měla instalované protiběžné vrtule a motor Griffon 85. Letounů vzniklo pouze 24, několik v úpravě pro ozbrojený průzkum FR. 46. Do služby vstoupily v průběhu roku 1947 a sloužily hlavně u cvičných jednotek.

Rozpětí 11,25 m
Délka 10,03 m
Výška 4,12 m
Maximální rychlost / ve výšce 715 km/h / 7300 m
Dolet 930 km
Dostup 13 100 m
Výzbroj 4 kanóny 20 mm
Hmotnost prázdného stroje 3300


Seafire F. 47 a FR. 47

Posledním strojem z celé rodiny Spitfrů a Seafirů se stala verze Seafire 47, od verze F. 46 se lišila vstupem vzduchu ke kompresoru posunutým na příď trupu a křídlem sklopným nejprve manuálně později hydraulicky. U nového křídla byla zvětšena hmotnost podvěsné výzbroje. Bylo vyrobeno pouhých devadesát kusů, většina ve verzi pro stíhací průzkum. Tato verze si však byly narozdíl od předchozích verzí s Griffony i zabojovala. A to v proti povstaleckých bojích v Malajsii a při intervenci vojsk OSN v Koreji.

Rozpětí 11,25 m
Délka 10,03 m
Výška 4,12 m
Maximální rychlost / ve výšce 715 km/h / 7300 m
Dolet 930 km
Dostup 13 100 m
Výzbroj 4 kanóny 20 mm
Hmotnost prázdného stroje 3459 kg
Odpovědět

Zpět na „Stíhací letouny“