Stránka 1 z 1

Bitva o pevnost Fao (1914)

PříspěvekNapsal: 29/12/2017, 17:54
od Rase
Obrázek

Bitva o pevnost Fao

Bitva o pevnost Fao (Al Faw) začala 6. listopadu roku 1914 a jednalo se o první střet mezi Britským impériem a Osmanskou říší v Mezopotámské kampani.

Mezopotámie byla ovládána Osmanskou říší sice již od počátku 16.století, ale nikdy neprojevila snahu vybudovat v oblasti účinný správní systém nebo získat nad ní plnou kontrolu. Karavany navíc potřebovaly až čtyři měsíce, než se dostaly do Istanbulu. Situaci měla vyřešit řada reforem vyhlášených v roce 1839 a v roce 1888 byly zahájeny práce na železničním spojení Berlín–Bagdád. V roce 1915 byla již trať téměř hotova a cesta z Istanbulu do Bagdádu se zkrátila na 21 dnů. Pokud chceme pochopit důležitost této oblasti v první světové válce, musíme se podívat do sousedního Iránu - tedy Perské říše. Výhradní práva k využívání ropných ložisek v celé perské říši s výjimkou provincií Ázerbájdžán, Ghilan, Mazendaran, Asdrabad a Chorásán vlastnila Anglo-perská naftařská společnost. V roce 1914, před započetím války uzavřela britská vláda se společností smlouvu na dodávky nafty pro námořnictvo. Krátce po vypuknutí války v Evropě vyslali Britové vojenské jednotky na ochranu Ábádánu, kde byla jedna z nejstarších ropných rafinérií na světě. Britské operační plánování zahrnovalo i pozemní jednotky umístěné v oblasti Šatt al-Arab. K obraně oblasti byla z Britské indické armády vyčleněna posílená 6. indická pěší divize (Poona) jako Indický expediční sbor.
Velká Británie a Francie vyhlásily Osmanské říši válku dne 5. listopadu 1914, ale oficiální vyhlášení války přišlo dne 14. listopadu. Herbert Asquith, premiér Britského impéria, 5. listopadu prohlásil: "Je to osmanská vláda, ne naše, která odzvonila umíráček osmanské dominanci v Evropě i Asii." Jeho žena si do svého deníku zapsala: "Nenávidím Turky a doufám, že budou z Evropy vyhnáni. Kromě ohrožení Egypta nás podle mě příliš obtěžovat nebudou." Osmanská říše neočekávala v mezopotámském regionu žádné velké vojenské akce a měla v regionu umístěnu 4. armádu tvořenou dvěma sbory: XII. sbor skládající se z 35. a 36. divize v Mosulu a XIII. sbor tvořený 37. a 38. divizí v Bagdádu. Vzhledem k tomu, že Mezopotámie měla u vrchního velení nízkou prioritu, poslal Enver Paša na Kavkaz, ku podpoře 3. armády 37. divizi a velení XIII. sboru. Celý XII. sbor byl vyslán na Sinajsko-palestinské bojiště. Velitelství 4. armády bylo přesunuto do Sýrie místo velitelství 2. armády, jež se přemístilo do Istanbulu. Velení íránské oblasti tak zbyla místo 4. armády pouze 38. divize. Velitelem byl jmenován podplukovník Süleyman Askeri bej, který přesunul části divize k Šatt al-Arabu a zbytek sil byl umístěn v Basře. Je paradoxem, že osmanský generální štáb ani nevlastnil pořádné mapy Mezopotámie. Snahy nakreslit mapu za pomoci lidí, kteří v Iráku před válkou pracovali, selhaly a tak byl Enver Paša nucen zakoupit dvě německé mapy v měřítku 1:1 500 000.

Když Osmanská říše vstoupila do první světové války na straně Německa a Rakouska-Uherska, začali se Britové obávat o svá ropná zařízení v Perském zálivu. Aby svoji ropu uchránili, rozhodli se k neprodlenému úderu proti osmanským pozicím na pobřeží Perského zálivu. V místech, kde se Šatt al-Arab vlévá do Perského zálivu se nacházela staré irácké pevnosti Fao (Al Faw), která byla hlavním opěrným bodem v oblasti a bránilo ji 350 vojáků se čtyřmi děly. Pevnost měl za úkol dobýt britský Indický expediční sbor tvořený 6. indickou pěší divizí, jemuž velel generálplukovník Arthur Barrett a jehož politickým komisařem byl sir Percy Cox. Divize čítala čtyři a půl tisíce britských a indických vojáků, kteří se ke svému cíli vydali před třemi týdny z Bombaje. Britská ofenziva začala 6. listopadu 1914 ostřelováním z děl britského námořnictva. Téhož dne došlo k vylodění celé divize a útočníci se okamžitě setkali se silnou palbou z pevnosti. Když se indické jednotky rozhodly postoupit k pevnosti, setkali se s osmanským protiútokem, který sice zvládli odrazit, ale zároveň turci dosáhli svého a postup indických vojsk byl zastaven. Vojáci si vykopali v okolí zákopy a rozhodli se vyčkat na těžké dělostřelectvo. To dorazilo o pár dnů později, 8. listopadu a okamžitě zahájilo ostřelování pevnosti. Po proražení zdí se pěchota nahrnula dovnitř a po necelé hodině bojů v těsných útrobách pevnosti posádka kapitulovala. S pádem pevnosti Fao padla osmanská kontrola Perského zálivu a britská ropná zařízení v Ábádánu byla v bezpečí. Divize následně vyrazila směrem na Basru. Operační prostor byl omezen na oblast mezi řekami Eufrat a Tigris. Hlavním problémem byly přesuny zásob a vojáků přes močály a pouště, jež tento prostor obklopují. Dne 22. listopadu dobyly britské jednotky po krátké bitvě Basru, kterou bránily necelé 3000 arabských odvedenců spadajících pod irácké oblastní velitelství. Velel jim Sufi paša, kterého krátce po dobytí Basry Britové zadrželi a spolu s 1200 dalšími zajatými vojáky uvěznili. Hlavní část osmanské armády pod velením Halil paši se nacházela 450 km severněji v okolí Bagdádu. Jejich pokusy o vytlačení britských jednotek byly chabé a neúčinné. Dva týdny po dobytí Basry dorazili Britové ke Kurně. Britové ztratili na začátku mezopotámského tažení šest vojáků, Indové šedesát a Osmané více než jeden tisíc včetně tří set zabitých.

Hlavním cílem předsunuté obrany se stal irácký Bagdád. Začátkem roku 1915 převzal velení oblasti Süleyman Askeri bej (1884-1915), ale osmanská armáda neměla v této době k dispozici žádné síly, které by bylo možno do oblasti přesunout. Ostatní fronty zkrátka měly i nadále vyšší prioritu. Velitel tedy napsal arabským šejkům ve snaze sjednotit je k boji proti britským vojskům a znovu, a za každou cenu dobýt zpět Šatt al-Arab. Poněkud překvapivě ony jednotky opravdu dorazily a dne 12. dubna (časně zrána) napadl Süleyman Askeri bej s 3 800 muži britský tábor u Šaiby (Shaiba). Arabské jednotky nepředvedly žádné zvláštní výsledky, ale turecká pěchota provedla během dvou dnů řadu odhodlaných útoků na opevněné britské ležení. Jednotky byly přinuceny ustoupit po protiútoku britského jezdectva a zastavily se až 120 km proti proudu řeky u Hamisiye. Osmanské síly ztratily při této akci 1400 mužů, z čehož 1000 bylo zabito či zraněno a 400 padlo do zajetí. Nepřítel se zmocnil i dvou polních děl. Sám Süleyman Askeri bej byl u Šaiby zraněn a později se v bagdádské nemocnici zastřelil. Ve funkci velitele íránské oblasti jej nahradil Nureddin paša, jenž byl do této hodnosti jmenován 20. dubna 1915. Nureddin paša sice nevystudoval na vojenské škole, měl však bohaté bojové zkušenosti. Britové zahájili postup ke Kut-al-Amaře a případně až k Bagdádu. Enver paša se obával případného pádu významného města a uvědomil si chybu, jíž bylo podcenění významu Mezopotámského tažení. 38. divize byla reorganizována a do Mosulu vyrazila 35. divize, které velel Mehmet Fazıl paša. Dne 5. října vznikla 6. armáda, jejímž velitelem se stal 76letý německý polní maršál Colmar von der Goltz. Tento známý vojenský historik řadu let působil v osmanské říši jako vojenský poradce, ale tou dobou byl v Trácii, kde velel 1. armádě. Zde je nutno připomenout, že v roce 1915 již byla téměř hotova železniční trať Berlín–Bagdád a cesta z Istanbulu do Bagdádu se zkrátila na 21 dnů. Než se tedy von der Goltz dostal na mezopotámské bojiště, oblasti tak velel bývalý velitel Nureddin paša. Osmanské jednotky se snažily vytrvale napadat britské síly postupující proti proudu Tigridu, ale byly spolehlivě odráženy. Zásadní obrat ale přišel koncem listopadu, 40 km od Bagdádu, kde se vojska střetla v zásadní bitvě u Ktésifónu. Boje trvaly pět dní a skončily nerozhodně, když se v nastalé patové situaci vojska obou stran stáhla z bojiště. Britové ustoupili až ke Kut-al-Amaře, kde se zastavili a opevnili své pozice. Ihned je obklíčil XVIII. sbor pod velením Nureddina paši, skládal se z 45. a 51. divize a 2. kmenové jízdní brigády. Dne 7. prosince započalo obléhání a Nureddin paša předal velení dorazivšímu von der Goltzovi. Ten opevnil osmanské pozice a přístupové cesty před případnými snahami o vyproštění obránců. Ty následovaly velice brzy, ale Turci dokázali, že umí udržet obranné pozice i proti značné přesile. Dál se již jen odpočítával čas, než došlo k nejpotupnější porážce britských sil a kapitulaci do té doby největšího počtu britských vojáků v historii. To je již ale jiný příběh.

Zdroj:
Conrad Cato - The Navy in Mesopotamia (1917)
Frederick James Moberly - The Campaign in Mesopotamia 1914–1918 (1923)
Briton Cooper - Busch Britain, India, and the Arabs 1914–1921 (1971)
David Woodward - Field Marshal Sir William Robertson (1998)
Ron Wilcox - Battles on the Tigris (2006)

http://prvnisvetovavalka.org/britske-im ... vnost-fao/
https://en.wikipedia.org/wiki/Mesopotamian_campaign
https://archive.org/details/secretsofkuttit00mous

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek