Boje u hory Oldorobo (1916)

Moderátor: Tkuh

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Boje u hory Oldorobo (1916)

Příspěvek od kacermiroslav »

Boje u hory Oldorobo
německá Východní Afrika
12. února 1916


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Německo:
Velitel: Lettow-Vorbeck, Shulz
Počty: 1.200 mužů (Němci, Askarijci)

Britové (Dohoda):
Velitel: generál Michael Tighe
Počty: 6.000 mužů
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázek
Německá východní Afrika kolem roku 1912 (zdroj: www.eastafrica.cz)

Zatímco boje v Evropě, a především na západní frontě, se již dávno proměnili v nekonečná jatka, kde lidé i zvířata padali po statisících, tak válka v Africe se nesla v úplně jiném duchu. Jejím hlavním iniciátorem byl německý plukovník/generál Paul von Lettow-Vorbeck, který dokázal na své malé síly, které nikdy za dobu války nepřesáhli 10-12.000 mužů, vázat mnohem početnějšího nepřítele. I přes totální odloučenost od své vlastní a s nemožnosti doplnit početní stavy i výzbrojí své muže, pokračoval tento muž ve válce a vzdal se až 25. listopadu 1918, po předložení řady důkazu, že příměří bylo skutečně uzavřeno (11.11.1918). Aby tak dlouho vydržel bojovat s mnohem lépe vybaveným a početně vyšším nepřítelem, musel se Lettow-Vorbeck spolehnout na improvizaci svých mužů, jejich schopnosti, píli a také gerilový způsob boje, díky kterému se jej nepodařilo nepříteli nikdy dopadnout. Do karet mu nahrávala i okolní krajina. Německá východní Afrika, v které Lettow-Vorbeck vedl boje jako v poslední německé kolonii, zahrnovala území dnešní Tanzanie, Rwandy a Burundi a zaujímala plochu přesahující 380.000 čtverečných mil (994.996 km2). Bylo to tak území větší než Německa a Francie dohromady. A v této kupce sena se lehce ztratil i Lettow-Vorbeck se svými tisíci muži, přestože je naháněli desetitisíce dohodových vojáků. Východní Afrika pak byla ohraničena Keňou, Ugandou a vody Viktorinina jezera na severu země. Na západě hranice sousedili s Kongem, Rhodesii a jezerem Tanganika. Jižní území sousedila s Nyasalandem (u jezera Nyasa) a portugalským Mosambikem. Indický oceán pak představoval přirozenou hranici na východě země. V roce 1914 v této oblasti ovládané Německem žilo přibližně osm milionů domorodých obyvatel včetně asi 10.000 německých a dalších evropských kolonistů (z toho asi jen 3.500 Němců). Lettow-Vorbeck pak měl v roce 1914 k dispozici asi 300 německých vojáků [1] a důstojníků a dalších 2.500 Askarijů. Doprava do kolonie pak byla možná kromě přístupu z moře již jen parníkem po jezerech, nebo po jedné ze dvou železnic. Jedna spojovala druhý největší přístav Tanga s Moshi (nedaleko Kilimandžára), druhá pak přístav Dar es Salaam [2] s Kingomou u jezera Tanganika. Na sever od hranic německé východní Afriky provozovali Britové železnici v Ugandě spojující Mombasu (hlavní přístav britské východní Afriky) přes Nairobi do Kisumu na Viktorinině jezeře.

Obrázek
Německé východní Afrika (zdroj: www.wikipedia.org)

Přestože si Němci původně v koloniích počínali stejně krutě, jako ostatní koloniální velmoci, což vedlo i k řadě vzpour (např. roku 1900), tak si nakonec po řadě reforem začali získávat domorodé obyvatelé svým přístupem. Především pak v otázce lékařství a školství, což vedlo k výraznému zlepšení vztahů s domorodci [3]. Němečtí Askariové se pak během celé války ukázali jako velice loajální bojovníci, kterých si velice vážili i jejich němečtí důstojníci. Jejich bojová hodnota pak byla vysoká, přestože výzbroj se převážně skládala ze starých pušek Mauser model 1871, jejichž jednou z velkých nevýhod bylo, že po výstřelu zanechávaly jasně viditelný oblak černého kouře. Ze 14 oddílů (každý po 200 mužích), pak byly moderními puškami vyzbrojeny pouze tři oddíly. Lettow-Vorbeck přesto celé jaro a léto roku 1914 se svými Askariji prováděl cvičení, aby zvýšil jejich bojovou hodnotu. To se mu podařilo i s použitím několika kulometů, které z Německa obdržel. Nicméně základ své síly viděl Lettow-Vorbeck ve svých německých důstojnících, přičemž každý z nich musel mít alespoň tříletou praxi a ideálně nástup na základě doporučení. Samozřejmostí byl vynikající zdravotní stav a fyzická kondice [4].

Když pak válka vypadala na spadnutí, začal Lettow-Vorbeck své lidi na její průběh připravovat, přestože podle smlouvy uzavřené v Kongu roku 1885, měli všechny státy zachovat neutralitu v případě kolonií. Lettow-Vorbeck si byl vědom, že německé koloniální přístavy mohou poskytnout zázemí korzárským plavidlům a že jeho muži na sebe mohou vázat mnohem početně silnější protivníkovy síly. Držel se hesla, že každý dohodový voják, který bude stát proti jeho mužům v Africe, bude chybět na hlavních bojištích v Evropě. Nicméně německý guvernér Dr.Heinrich Schnee dával jednoznačně přednost mírů a to zejména v případě kolonií patřících Britům.

Bezprostředně po vyhlášení války von Lettow-Vorbeck ignoroval rozkazy ze vzdáleného Berlína, které pouze suše nabádali k opatrnosti, a zahájil prudké útoky na okolní nepřátelské državy. Se svými oddíly se mu podařilo přerušit důležitou železniční síť v Keni a začal dotírat i na další oblasti. Britové se rozhodli tento pro ně malý vojenský nepřátelský oddíl zlikvidovat v jednom větším střetnutí. Snadno si spočetli, že při takové aktivitě nemohlo němcům doma mnoho mužů zbýt a tak se rozhodli pro obojživelnou operaci, která by byla vedena na hlavní základnu von Lettow-Vorbecka v přístavu Tanga (nejsevernější přístavní město v dnešní Tanzánii). Avšak Britové se přepočítali. Na počátku listopadu 1914 utrpěli i přes svou výraznou převahu, drtivou porážku a byli nuceni se s Tangy stáhnout (více podrobností ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2945). V lednu 1915 se situace opakovala a německé jednotky opět porazili nepřítele v bitvě, tentokráte u Jassínu (více podrobností ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3020). Nicméně bitva u Jassínu byla prakticky předposlední z větších bitev na africké půdě, kterou von Lettow-Vorbeck vyprovokoval a vedl. Poté co za vítězství německé síly zaplatily téměř stovkou mrtvých a dvou stovek raněných, dospěl von Lettow-Vorbeck k názorů, že jsou to Pyrrhova vítězství, na kterých by brzy vykrvácel a dál již boj vést nemohl. Proto se rozhodl přejít na strategii vyhýbání se větším bitvám, kde by opět hrozila velká ztráta na lidech i nedostatkové munici a radši se rozhodl vysílat menší přepadové oddíly a to zejména do sousedních britských kolonií Rhodesie a do Keňi. Britům tento nový německý způsob boje „udeř a uteč“ nevyhovoval. Navíc po předchozích drtivých porážkách chyběla bojová morálka, a tak se raději rozhodli pro koncentraci svých sil v nejvíce ohrožených, strategických cílech. Tím sice zmenšili riziko porážky, protože si málokdo dokázal představit, že by na jejich bránící silné jednotky mohli zaútočit Němci se svými skromnými prostředky, ale zároveň je to učinilo těžkopádnými a nepohyblivými [5].
Obrázek
Boje v německé východní Africe (zdroj: www.wikipedia.org)

Většina bojů se vedla v buši, tedy v krajině porostlé vysokou travou s velkými otevřenými pláněmi přecházejícími do husté džungle. Kromě lvů, krokodýlu a dalších nebezpečných živočichů trápili vojáky zejména smrtící nemoci přenášené například mouchou tse-tse. Mnoho Evropanů a nosičů na následky těchto nemocí zemřelo. Kromě toho byly silně vysilující i dlouhé přesuny a pohyb v oblastech, které nebyly ani pořádně zmapované.

Vítanou posilou německých sil se stala posádka z lehkého křižníku SMS Königsberg pod vedením kapitána Maxe Looffa. Křižník byl již před válkou určen jako prostředek k ochranně této německé kolonie. Vzhledem k tomu, že se nepředpokládalo zapojení kolonií do války (viz. výše uvedená smlouva z roku 1885), byla tato síla více než postačující. Nicméně průběh války se šel nakonec jinak a tak SMS Königsberg již 6. srpna 1914 zajímá a potápí britský parník (výtlak 6.600 BRT) načež je po něm vyhlášeno pátrání. Honu na křižník se účastní několik desítek dohodových plavidel, ale kapitán loď uklidil do delty řeky Rufiji, kde byla objevena až počátkem roku 1915. Předtím ale ještě stačil v září 1914 udělat přepad britského přístavu Zanzibar, kde potápí křižník HMS Pegasus (třída Pelorus, výtlak 2.135 t, výzbroj 8x102 mm) a ničí přístavní zařízení. V létě 1915 se smyčka kolem Königsbergu utáhla a za pomocí dvou monitorů (s výzbrojí v podobě 152mm děl) se Britům podařilo přejít z blokády do útoku a křižník konečně potopili. Němcům se ale podařilo z křižníku odmontovat všechna děla, včetně hlavních děl ráže 105mm, která pak umístili na improvizované lafety. Tato děla pak používali až do uzavření příměří v listopadu 1918. Také posádka několika set Němců z křižníku a dalších pomocných plavidel byla vydatnou posilou sil von Lettow-Vorbecka, včetně lehkých zbraní, munice a dalšího materiálu.

V létě 1915 zahájili Britové vedení generálem Tighem útok na německý přístav Bukoba na Viktorině jezeře. Němci museli z této oblasti ustoupit a na místě zanechali důležitou radiovou stanici. Poté ale pokračovali v rychlých přepadových akcích v okolí největší africké hory (Kilimandžáro), což se Britům příliš nezamlouvalo, protože tato přítomnost německých sil v blízkosti britské východní Africe jim nedávala spát. Londýn tedy rozhodl posílit britské řady o další jednotky z Británie a Jižní Afriky. Hlavní velení obdržel někdejší Lettow-Vorbeckův předválečný přítel, generál John Smuts. Než se však tento dostal do oblasti, rozhodl se generál Tighe podniknout ještě jeden útok proti Německým pozicím kolem Kilimandžára. Ty jim totiž bránili ve vybudování zásobovací trasy od západu k břehům Indického oceánu.


Bitva u hory Oldorobo
Své soupeře spatřili Němci východně od hory Oldoroba, když zde dohodoví vojáci měli cvičení. Jejich formace v počtu tisíce i více mužů se rozvíjely směrem k hoře. Německým mužům bylo jasné, jak velké síly je nepřítel schopen proti nim nasadit. Na druhou stranu bylo rovněž jasné, že mají co do činění s nezkušenými muži, kteří se teprve cvičili v manévrování a boji. Začátkem února se spojenci s několika pluky přiblížili znovu od východu k Oldorobu. Jednalo se především o muže z Jihoafrické unie, Indie a Rhodesie (celkem 6.000 mužů). Němci tou dobou měli poblíž oddíl (Schutztruppe) kapitána Schulze, který tábořil u Tawety. Další oddíly o síle několika rot stály západně od Tawety na silnici do Nového Mashi a do Kahe, u plantáže Neu-Steglitz.

„Dne 12. února pronikl znovu evropský protivník, jehož síly jsme odhadovali na několik pluků, přibližně na 300 metrů k Oldorobu. Velení v Novém Moshi, které bylo v trvalém telefonickém spojení s majorem Krautem, usoudí, že nastal příhodný okamžik, a vydalo rozkaz k zahájení palby. V okamžiku, když velení opouštělo automobilem Nové Mashi, kdy se odebralo na bojiště, dostalo hlášení o účinnosti palby našich kulometů a dvou lehkých děl. Schulzův oddíl dostal rozkaz pochodovat z Tawety za Krautovým oddílem, přesunout se podél bojiště tak, aby byl chráněn proti palbě nepřátelského těžkého dělostřelectva a rozhodl boj útokem na nepřátelské pravé (severní) křídlo. Jednotky rozmístěné u Neu-Steglitz vyrazily na Tawetu“
(Zdroje: Paul von Lettow-Vorbeck – Boje ve Východní Africe za světové války 1914-1918 – Vzpomínky německého důstojníka – Praha 2004)

Německý štáb dostal několik zpráv o blížících se nepřátelských jednotkách vyzbrojených pancéřovými vozy, které je značně znejistili. V případě, že by to byla pravda, tak by to mohl mít pro Němce fatální následky. Po více jak půl roce válčení, bez doplňování zásoby z Německa, jim pomalu docházela výzbroj i munice a o těžkých zbraních ani nemluvě. Byli tak zcela odkázáni na to, čeho se jim na nepříteli podaří zmocnit, a co se jim podaří s jejich domorodými nosiči odnést. Těžká děla, těch nebylo tak jednoduché se zmocnit a ještě horší by bylo je z boje nějakým způsobem odtáhnout, aniž by jim v tom mnohem početnější protivník bránil, nehledě na zajišťování potřebné munice. Němci tak nedisponovali zbraněmi, které by pancéřové vozy dokázaly zničit z bezpečné vzdálenosti, přestože měli děla z Königsbergu. Ovšem jejich těžkopádná přeprava neumožňovala jejich rychlé nasazení v místech, která si to podle aktuální situace vyžadovala. Také s municí bylo potřeba více než šetřit. Nicméně tyto zprávy se ukázaly být falešné. Domorodci viděli pancéřový vůz prakticky v každém automobilu. Spojenci tedy postupovali ve velkém počtu i bez těchto vozů. Ovšem brzy narazili na německé opevněné linie a museli za velkých ztrát ustoupit. Následně proti jejich pravému křídlu vyrazil plně rozvinutý Schulzův oddíl.

„Četné střely vystřelované z anglických houfnic proti našim pozicím na Oldorobu nezpůsobily téměř žádné škody, i když protivník střílel přesně. Nepřátelské dělostřelectvo mělo velké zásoby nábojů, zatímco naše lehká děla se musela omezit na zvláště výhodné cíle nejen proto, že jsme měli málo munice, ale též téměř žádné šrapnely. Nepřítel ustoupil ve zmatku přes pori. Pohřbili jsme více než 60 Evropanů. Podle výpovědí zajatců a ukořistěných dokumentů se bitvy účastnily tři pluky 2.jihoafrické pěší brigády. Angličanům se tedy skutečně podařilo využít vojenských sil Jihoafrické unie pro své imperialistické cíle; podle dokumentace, která nám padla do rukou, se zdá, že při verbování vojáků bylo použito jako návnady vyhlídky na plantáže a farmy.“
(Zdroje: Paul von Lettow-Vorbeck – Boje ve Východní Africe za světové války 1914-1918 – Vzpomínky německého důstojníka – Praha 2004)

Britové podnikli těžký palebný přepad, přičemž využívali svých četných děl a zásob munice. Němci se ale před touto dělostřelbou stáhli hlouběji do hor a tak granáty dopadaly na prázdné zákopy. Poté následoval britský útok, který ale zcela ztroskotal na dobře maskovaných německých kulometních hnízdech. Nevycvičený a v boji nezkušený protivník se musel za velkých ztrát stáhnout zpět. Generál Smuts přijal zprávu o průběhu bojů o jedenáct dní později, když se dostavil do východní Afriky.

Já myslím, že je zcela jasné na co Lettow-Vorbeck ve zmínce o Jihoafrické unii narážel. Samozřejmě stejně jako Němci, tak i Britové měli v Africe kolonie, a vzhledem k příčinám války, jich měli mnohem mnohem více a jejich možností uměli Britové náležitě využít. Se svými dominii, která produkovala nejen potraviny, vojenský a lidský materiál, bylo britské impérium prakticky nepřemožitelné. Pokud západní fronta v Evropě byla stále nerozhodná, tak v Africe to bylo úplně něco jiného. Zde měli Britové ve všem obrovskou materiální i lidskou převahu nad vojsky, které bránili německou Východní Afriku. Britské evropské síly byly doplněny o materiál a zázemí Bečuánska, Jižní a Severní Rhodesie, která sousedila s německou kolonii. Na severu hraničilo německé území s Britskou východní Afrikou a Ugandou. Do těchto míst pak směřovali další koloniální jednotky z Indie, Nigérie, Gambie, Siera Leone, Zlatého pobřeží (Ghany), Nigérie a především z Jihoafrické unie (dnešní JAR). A právě z Jihoafrické unie pocházel nový velitel generál Smuts, který byl pověřen útoky proti Němcům. Generál Smith-Dorrien totiž nečekaně onemocněl. Smuts byl schopný organizátor, navíc znalý afrických poměrů, který dokázal během krátké doby vytvořit četné nové jednotky. Potřeba rychle tyto jednotky využít v boji se podepsala na jejich kvalitě výcviku. Také velké řadě mladých evropských důstojníků chyběly bojové zkušenosti a to vše se projevilo v bitvě u Oldoroba. Po ní bylo Britům jasné, že takto nemají šanci Němce porazit. Bylo tedy nutné se zamyslit nad tím, jak a co zlepšit.

Po neúspěchu u Oldoroba se Britové museli stáhnout, přestože je pronásledoval Schulzův oddíl posílen o další muže. Demoralizovaným, i když početným Britům, se podařilo znovu své jednotky soustředit a i díky obtížnému a nepřehlednému terénu ustoupit do svých výchozích opevněných táborů.

Němci se kromě řady dokumentů od ustupujících vojáků zmocnili i jejich osobních věcí, mezi kterými našli i několik deníků, v kterých bylo majiteli zapsáno, že dostali rozkaz (order), že nemají brát žádné zajatce. Skutečnost, že Britové žádné zajatce v bitvě nezajali (když tedy pominu, že moc příležitostí ani neměli), tyto informace jen potvrzovali. Lettow-Vorbeck tak považoval za důležité doptat se telegraficky u svého protivníka, co je na tom pravdy. To aby své muže instruoval, jak dále proti nepříteli, který by odmítal brát zajatce, postupovat. Líp řečeno, že by svým mužům vydal stejný rozkaz. Brigádní generál Malleson tyto informace samozřejmě popřel. Lettow-Vorbeck neměl důvod Mallesonovi nevěřit. Jen poukazoval na to, jaké hlouposti jsou obyčejní vojáci schopni do svých deníků zapsat, a že by se z toho bez patřičného prošetření, neměli vyvozovat předčasné závěry. Tím narážel pro změnu na záznamy německých vojáků, které se dostali Britům do rukou.

Když se pak například stalo, že 10. března byl askarii zajat britský nadporučík Barret, byl tento přesvědčen, že je jeho osud zpečetěn. K jeho překvapení byl ale askarii, se kterými nebyl žádný Evropan, ošetřen a přenesen k lékaři. Sám důstojník se k této situaci vyjádřil: „Vždyť vaši askarové jsou gentlemani“. Obdobná situace se stala i během bitvy u Oldoroba, kdy 12. února upadl do zajetí mladý Jihoafričan, který se ptal, jestli jej Němci zastřelí. Ti se jeho obavám vysmáli. Pokud na evropském válčišti docházelo ke zrůdnostem války, tak v Africe se gentlemanský způsob války ještě nevytratil.

V době probíhajících bojů u Oldoroba posílili Britové své jednotky i na hoře Longido. Tato těžko přístupná hora, která se dalo snadno bránit, byla Brity obsazena již dříve, ale pro potíže se zásobováním ji načas vyklidili. Nyní ale uznali za vhodné se sem znovu vrátit. Německý průzkum opakovaně slezl hustou vegetaci hory Longido a pozoroval dění v nepřátelském táboře. Ani domorodcům neušlo, že Britové k hoře přesunují značné množství volských potahů s vojenským materiálem. Bylo jasné, že se něco v tomto regionu chystá.

„Jeho [nepřátelské] nájezdy do oblasti Kilimandžára jsme odrazili za značného krveprolévání. Když jedna eskadrona indických kopiníků (lancet) táhla na jih mezi Kilimandžárem a horou Meru, zaútočila na ni okamžitě energicky jedna z našich jízdních hlídek pod velením nadporučíka svobodného pána von Lynckera. Naši askarové, kteří pochopili, jak velký význam mají koně pro naše válčení, se vrhli s voláním „Wahindi kamata frasi“ (To jsou Indové, chyťte koně) na nepřítele, který sesedl. Ten byl tak překvapen rychlostí, s níž si počínali naši lidé, že se dal na divoký útěk a zanechal část svých koní na místě. Kromě toho zůstal na bojišti padlý evropský velitel, jemuž se nepodařilo zabránit bezhlavému úprku jeho lidí“.
(Zdroje: Paul von Lettow-Vorbeck – Boje ve Východní Africe za světové války 1914-1918 – Vzpomínky německého důstojníka – Praha 2004)

Generál Smuts po zprávě o porážce u hory Oldorobo shromáždil početnou armádu (30.000 mužů), kterou rozdělil na dvě části. Jedna pod velením gen. Tigha měla za úkol zaútočit na Tavetu a Oldorobo. Generál James M.Stewart měl pak za úkol odříznout Němce v Longidu. Hlavní útok přišel 8. března 1916. To je ale již jiná kapitola.


Poznámky:
[1] K 1. lednu 1914 sestávali ze 136 německých vojáků, včetně 42 vojenských zdravotníků a dalších 2.472 místních vojáků tzv. Askari. Kromě těchto německých vojáků žilo v Německé Východní Africe asi 3.500 Němců.
[2] V roce 1914 166.000 obyvatel z toho přibližně 1.000 Němců.
[3] Na rozdíl od belgické, francouzské, anglické či portugalské koloniální nadvlády v centrální Africe, Němci pro své africké obyvatelstvo vytvořili vzdělávací program zahrnující základní, střední a odborné vzdělání. Kvalifikovaní vyučující, osnovy, učebnice, vyučovací materiály, to vše bylo naprosto bezprecedentní. V roce 1924, deset let po začátku 1. světové války a po šestileté britské nadvládě přinesla americká Phelps-Stokesova komise reportáž, v níž uvádí, že: „ Pokud jde o školství, Němcům se povedl hotový zázrak.“ Úroveň školství, které bylo dosaženo pod německou nadvládou, upadla až po delší době.
[4] Plukovník Paul von Lettow-Vorbeck započal válku ve Východní Africe s 216 bělošskými důstojníky a vojáky a s 2.540 domorodými vojáky (tzv. Askari). Prakticky ihned po vyhlášení války v srpnu 1914, byl von Lettow-Vorbeck odkázán jen na své síly a schopnosti a byl nucen se vším, co situace přinášela, maximálně improvizovat. Jeho sbor neměl jedinou moderní pušku, neměl žádné sklady ani polní lazarety a byl odkázán jen na vlastní nuzné zásoby. Válka v Evropě se totiž během krátké doby vyvinula tím směrem, že Německo nemohlo své odlehlé kolonii poskytnout prakticky žádnou pomoc, stejně jako žádné jiné ze svých kolonií. Navíc britské královské loďstvo hned v prvních dnech války ovládlo, až na výjimky, moře a tak účelně bránilo k dovozu jakýchkoliv vojenských zásob z domovského Německa. Tváří v tvář problematickému úkolu bránit Německou kolonii se čtyřiačtyřicetiletý, šedivý a na jedno oko slepý von Lettow-Vorbeck rozhodl vrhnout do boje. Jeho síly během krátké doby vzrostly až na 14.000 mužů, z čehož bylo 3.000 Němců a 11.000 černošských askarijů.
[5] Do tažení v německé východní Africe bylo od roku 1914 do konce války nasazeno více jak 250.000 vojáků pod vedením Britů (John Smuts, Jacís van Devater), Belgičanů (Charles Tombeur) a Portugalců (Ferrara Gil). Celé tažení zaplatilo životem na 10.000 mužů. Na německé straně padlo na 2.000 mužů. V listopadu 1918 se vzdalo celkem 115 Evropanů a 1.168 domorodých vojáků.


Zdroje:
• Gilbert M. – První světová válka, úplná historie – Brno 2005
• Hartl L. – Historie První světové války – Brno 2007
• Heřtová Y. – Zákopová válka – Praha 2008
• Keegan J. – První světová válka – Praha/Plzeň 2003
• Lettow-Vorbeck, Paul von – Boje ve Východní Africe za světové války 1914-1918 – Vzpomínky německého důstojníka – Praha 2004
• Thomas N. – Německá armáda za první světové války – Brno 2009
• Westwell I. – První světová válka den po dni – Praha 2004
• Winter J.M. – První světová válka – Praha 1995


http://www.read-all-about-it.org/archiv ... k_910.html
http://www.panzer-archiv.de/forum/print ... 272507521b
http://rapidttp.co.za/milhist/vol071sb.html
www.firstworldwar.com
www.wikipedia.org
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Len doplním o pohľad z druhej strany. V anglickej verzii je to bitka o vrch Salaita - Salaita Hill.
Zaujímavosťou je, že zatiaľčo Nemci používali dela z SMS Königsberg, Briti dela z Pegasusa - HMS Pegasus, 4 palcové. Pegasus je ten križník, ktorý potopil Königsberg v Zanzibare.
Útočilo 2000 juhoafričanov. Tí sa pred bojom zaprisahali - nebol to rozkaz ani nariadenie ich veliteľov, ale iniciatíva "zdola" , že zabijú "všetkých zasraných zulukafrov", ktorý prežijú delostreleckú paľbu. Preto aj tie zápisy v denníkoch. Delostrelecká príprava trvala 4 hodiny, vlastný útok 2 hodiny. Najväčšia vzdialenosť ktorú juhoafričania urazili bolo 2000 m.
Britské jednotky boli z :
7. peší pluk juhoafrický (JA) veliteľ podplukovník J. C. Freeth
5. p.pl. JA vel. pplk. J. J. Byron
6. p.pl. JA vel. pplk. G. M. J. Molyneux
Celkovo 60000 vojakov, 41 guľometov, 18 poľných diel, 4 ťažké 102 mm .
2 lietadla BE2C.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Rase »

Přidám několik netradičních fotografií z tehdejších novin:

Obrázek

Obrázek
Zebry se údajně používaly kvůli své vytrvalosti a rychlosti

Obrázek
Domorodá pěchota s netradičními pokrývkami hlavy (asi nějaké klobouky)
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Osobnost plukovníka Paula von Letow-Vorbecka je unikátní. Nejen tím že to byl voják, který s neuvěřitelnou zarputilostí bojoval na obrovském území a zadržoval zde neuvěřitelně početně velké síly armád tří států. Ale i tím, že se stal jedním z nejlepších gerilových válečníků celé sledovatelné lidské historie.

Zde je velmi kvalitní článek který se tomuto muži věnuje.

http://www.valka.cz/clanek_13959.html

Je to sice konkurence ale je to i web našich kolegů. Tak se na to podívejte.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Nemusíme info o Letow-Vorbeckovi hledat u konkurence. Článek o něm máme i ZDE :-)
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2948
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Já vím, ale předpokládal jsem že je známý tedy odkaz ke konkurenci nijak nesnižuje odvedenou práci ale spíše ukazuje další možnosti - je to velmi dobrá práce.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Námět

Příspěvek od 950 »

Článek je velmi pěkný. Pokud jste to ještě nečetli (vyšlo to v roce 2002 i knižně) přečtěte si článek od Richarda Uhlíře : "Německá koloniální policie v letech 1884-1920" na http://www.primaplana.net/txt/varia/uhl ... ruppe.html
Tam je o německé Schutztrupe in DOA a Polizeitruppe in DOA napsáno mnoho.
Doporučuji.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Ještě dodatek k tématu...

Příspěvek od 950 »

Portugalské vojenské síly na území Mosambiku

Před vstupem Portugalska do války v létě 1916

PRIMEIRA EXPEDIÇÃO EM 1914:
Comandante: Tenente-Coronel de Artilharia Pedro Massano de Amorim

- 4.ª Bateria de Artilharia de Montanha (4.baterie horského dělostřelectva)
- 4.º Esquadrão de Cavalaria n.º 10 (4. eskadrona 10. pluku kavalerie)
- 3.º Batalhão de Infantaria n.º 15 (3 prapor 15. pěšího pluku)
- Esquadra Engenharia (ženijní četa)
- Companhia de Saúde (zdravotní rota)
- Administração Militar (vojenská administrativa)


SEGUNDA EXPEDIÇÃO EM 1915:
Comandante: Major de Artilharia José Luís de Moura Mendes

- 5.ª Bateria de Artilharia de Montanha (4.baterie horského dělostřelectva)
- 4.º Esquadrão de Cavalaria n.º 3 (4. eskadrona 3. pluku kavalerie)
- 2.ª Bateria do 7.º Grupo de Metralhadoras (2. baterie 7. kulometné skupiny)
- 3.º Batalhão de Infantaria n.º 21 (3. prapor 21. pěšího pluku
- Companhia de Engenharia (Ženijní rota)
- Companhia de Equipagens (posádková rota)
- Companhias de Subsistência (týlová rota)
- Companhia de Saúde (zdravotní rota)


Po vstupu Portugalska do války v létě 1916 k výše uvedeným vojenským útvarům přibyly:


TERCEIRA EXPEDIÇÃO EM 1916:
Comandante: General José César Ferreira Gil

- Companhia Mista de Engenharia (Smíšená ženijní rota)
- Secção de Telegrafistas Sem Fios (Sekce bezdrátové telegrafie)
- 1.º Grupo de Artilharia (comando) (1. dělostřelecká skupina)
- 2.º Grupo de Artilharia (comando) (2. dělostřelecká skupina)
- 1.ª Bateria de Artilharia de Montanha (1. baterie horského dělostřelectva)
- 2.ª Bateria de Artilharia de Montanha (2. baterie horského dělostřelectva)
- 4.ª Bateria de Artilharia de Montanha (4. baterie horského dělostřelectva)
- 1.ª Bateria do 4.º Grupo de Metralhadoras (1. baterie 4. skupiny kulometů)
- 1.ª Bateria do 5.º Grupo de Metralhadoras (1. baterie 5. skupiny kulometů)
- 2.ª Bateria do 8.º Grupo de Metralhadoras (2. baterie 8. skupiny kulometů)
- 3.º Batalhão de Infantaria n.º 23 (3. prapor 23. pěšího pluku)
- 3.º Batalhão de Infantaria n.º 24 (3. prapor 24. pěšího pluku)
- 3.º Batalhão de Infantaria n.º 28 (3. prapor 28. pěšího pluku)
- Companhias de Infantaria n.º 21 (duas) (dvě pěší roty 21. pěšího pluku)
- Hospital Provisório (provizorní nemocnice)
- Ambulância (voj. ambulance)
- Padaria (voj. pekárna)
- Companhia de Automóveis (automobilní rota)
- Serviço Veterinário (veterinární služba)


QUARTA EXPEDIÇÃO EM 1917:
Comandante: Coronel de Cavalaria Tomás de Sousa Rosa

- Companhia de Engenharia ( ženijní rota)
- Baterias de Artilharia de Montanha (duas) (2 baterie horského dělostřelectva)
- Baterias de metralhadoras (duas) (2 baterie kulometů)
- 3.º Batalhão de Infantaria n.º 29 (3 prapor 29. pěšího pluku)
- 3. º Batalhão de Infantaria n.º 30 (3 prapor 30. pěšího pluku)
- 3.º Batalhão de Infantaria n.º 31 (3 prapor 31. pěšího pluku)

Pro tyto dvě expediční uskupení (3. a 4.) byl stanoven jediný cíl, spolupracovat se spojenecké sílami, účastnícími se kampaně, vázat na sebe část německých sil a tím zmírnit odpor kladený od Němců Britům a
Belgičanům.


Posily v roce 1918
Skupina absolventů týmu Indů (z Goa) a 20 dalších rot pěchoty.


---------------------------------------------------------------------------------



Force Publique – ozbrojené koloniální síly Belgického Konga, založené r. 1908.

Byly organizovány do 21 samostatných Companies, které spolu s dělostřeleckými bateriemi a ženijními jednotkami čítaly kolem 12 100 mužů. (Služba na 7 let)

Dále FP měli 6 rekrutačních výcvikových táborů pro 2 400 mužů.

Tyto Compagnies se nakonec rozrostly na více než 600 mužů (de facto do síly praporu), ale jejich jednotlivé jednotky, známé jako oddíly byly tak široce rozptýlené, že síla těchto Compagnies neměla skutečnou vojenskou hodnotu.
U každé z 21 Compagnies byla Compagnie Marche v síce 150 mužů. Každá taková polní rota měla mít 4 belgické důstojníky a poddůstojníky a mezi 100 až 150 askarii (africkými vojáky). V zásadě Compagnies Marche tvořily 2 nebo 3 čety po 50 mužích. 3 Compadnies Marche tvořily Bataillon Marche .

Belgičtí důstojníci a poddůstojníci v letech 1908-1912 postupně nahradili veškeré žoldnéře jiných evropských národností, kteří původně sloužili za plat ozbrojeným silám tzv. Svobodného státu Kongo. 2 875 mužů sloužících u Force de Catanquese byli poloautonomní silou o 6 Compagnies: 4 Compagnies Marche a další 2 pěchotní + cyklistická Compagnie a velitelství Bataillonu.

Krom toho existovala ještě Compagnie d'Artillerie et de Genie (ženijní a dělostřelecká rota) po obsazení Fort Boma u ústí řeky Kongo v Bomě. Ve Fort Boma byla baterie o osmi 160mm námořních dělech posádkou o 200 mužích, kteří za 1. světové války do bojů nikdy nezasáhli.

V roce 1914 Force Publique, včetně Force de Catanquese, činily asi 17 000 askariů s 178 bílými belgickými důstojníky a 235 bílými belgickými poddůstojníky. Většina sloužila v malých statických posádkách tzv. Poste, kde vykonávaly policejní roli. S vypuknutím první světové války byly jednotky Force de catanquese zorganizovány v Bataillons (tj. IIe a IIIme) pro vojenskou službu v Severní Rhodesii a východní hranici Konga. FP se podařilo shromáždit další prapor z menších jednotek, původně nazvaný IIIe ale se změnil na 11e, aby nedocházelo k záměně s Bataillon de Catanquese IIIme.

Force Publique se staly typicky koloniální armádou - disciplinovanou, ale s nevyhnutelně represivní rolí. Většina askariů byli ozbrojeni starými jednorannými puškami Albini ráže 11 mm. I nadále nosili modrou uniformu (s červeným lemem kolem krku a na přední straně otvor), červený fez a na něm křídla svobodného státu, která byla v období let 1915-1917 nahrazována khaki uniformou.
Ostatní zbraně tvořily kulomety Maxim ráže 7,62mm a 20 ks rychlopalných polních kanónků Nordenfelt 47 mm. Dělostřeleckou výzbroj představovaly polní houfnice Krupp ráže 7,5 cm.
Důstojníci měli pistole Mauser nebo FN

V roce 1916 se FP rozrostly do síly 3 mobilních Groupes (brigády),které operovaly v oblastech Kivu, Ruzizi a Tanganyika. Zahrnovaly celkem 15 praporů, poskládaných ze statických posádek a z koloniální policie z období roku 1914.

Prameny: www.operacional.pt/grande-guerra-1914-a-1918-ii/
http://www.rudi-geudens.be/html/titelbl ... blique.htm
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

A ještě něco k věci...

Příspěvek od 950 »

Artilleriebestand Schutztruppe DOA 1914 – 1918

Z období před 1. světovou válkou
8 ks 3,7 cm Revolverkanone Hotchkiss
11ks 3,7-cm Schnellkanone Maxim
3 ks 4,7-cm Nordenfelt
2 ks 6-cm-Kolonial-Kanone Krupp
11ks Feldkanone C/73 Krupp

Po vypuknutí války v srpnu 1914

Přírůstky reaktivací
1 ks 6,5-cm Gebirgskanone
1 ks C/73 Feldkanone
1 ks 15-cm Marinekanone

Přírůstky od námořnictva po zahájení britské blokády pobřeží DOA
Z hydrografické lodi "SMS Möwe"
3 ks 3,7 cm Revolverkanone (05.Sept.1914)

Z nákladní lodi "SS Rubens" (Sperrbrecher A / Kronborg) (18. Febr. 1915)
2 ks 6-cm- Bootslandungskanonen (dodávka z Německa)

Z nákladní lodi "SS Marie" (16. März 1916)
2 ks 7,5-cm-Gebirgskanone (Typ?) (dodávka z Německa)
4 ks 10,5-cm Feld-Haubitze m.98/09 " (dodávka z Německa)

Z lehkého křížníku „SMS Königsberg“
1 ks 6-cm-Bootslandungskanone, (05. August 1914)
2 ks 8,8-cm-SK (05. Sept. 1914) demontovány z lodi
10 ks 10.5 cm SK ab (Juli 1915) demontovány z lodi

Z pasažérského přípobřežního parníku "Adjudant"
3 x 4,7-cm-Kanonen Hotchkiss (06. Februar 1915 Rufiji)

Přírůstky z kořisti

1 ks 7-cm-Gebirgskanone (belgisch) -- (14. September 1916 Itaga)
1 ks 7-cm-Gebirgskanone (belgisch) (14. September 1916 Itaga)
2 ks 7,62-cm-Gebirgskanone (englisch) – (29. Oktober 1916 Ngominji)
2 ks 7-cm-Gebirgskanone (portugiesisch) – (01. Dezember 1916 Newala)
1 ks 3,7cm Revolverkanone (portugiesisch) – (10. Dezember 1916 Tschianga)
1 ks 7,5-cm (britisch) -- (16.Oktober 1917 Njangao)
2 ks 7-cm Gebirgskanone (britisch) (01. Mai 1918 Koronje)
1 ks 4,5-cm Leichtgeschütz (portugiesisch) -- (17.Juni 1918 Mubeya )
2 ks 7-cm-Gebirgskanone (portugiesisch) o.Verschl (01. Juli 1918, Kokosani)
1 ks 3" Stokes Mörser (britisch)-- (22.Juli 1918 Nyamirue )
1 ks 3,7-cm Kanone (portugiesisch) – (01.Dezember 1918 Namapa )






Ztráty na dělostřelecké výzbroji Schutztruppe 1914 – 1918

1914
05.Aug - C/73 -- Dar es Salaam
05.Aug - C/73 -- Dar es Salaam
05.Aug - C/73 -- Dar es Salaam
05.Aug - C/73 -- Dar es Salaam
13.Aug - 4,0-cm -- Shinxhaven „Herrmann“
09.Sept - 3,7-cm SK -- Kaporo
09.Sept - 3.7-cm SK -- Kaporo

1915
06.Mär - 3,7-cm Revolverk -- Speke-Golf „Muansa“
21.Mär - 10,5-cm SK -- Kahe
23.Juni - C/73 -- Bukoba
26.Dez - 3,7-cm Revolverk. Tanganjika „Kingani“

1916
09.Feb - 3,7-cm Revolverk -- Tanganjika „Hedwig“
09.Feb. - 4,7-cm -- Tanganjika „Hedwig“
22.Mär - 6,0-cm -- Latema Nek
16.Mai - C/73 - Njawarongo
18.Mai - 10,5-cm SK -- Kondoa-Irangi
06.Juni - 6,0-cm -- Mombo
06.Juni - 4,7-cm -- Sane-Paß, Langenburg
10.Juni - 3,7-cm SK -- Ukerewe
10.Juni - 3,7-cm SK -- Ukerewe
15.Juni - C/73 -- Gitega
15.Juni - 3,7-cm Revolverk -- Kwediboma b. Pongwe
15.Juni - 3,7-cm Revolverk -- Misungwi/Bukoba
24.Juni - 3,7-cm SK -- Lukigura
26.Juni - 6,5-cm -- Niakassu
03.Juli - 6,0-cm -- Kato
03.Juli - 4,7-cm -- Busirajombe
14.Juli - 10,5-cm SK -- Muansa
15.Juli - 4,7-cm -- Segera-Berg
24.Juli - 10,5-cm Haubitze -- Malangali
28.Juli - 4,0-cm -- Kigoma
28.Juli - 3,7-cm Revolverk -- Kassaba
28.Juli - 3,7-cm Revolverk -- Kassaba
01.Aug - 15-cm RK -- Dar es Salaam
15. Aug - 10,5-cm SK -- Bagamojo
15.Aug - 3,7-cm Revolverk -- Bagamojo
24.Aug - 8,8-cm -- Mlali
30. Aug - 10,5-cm SK -- Morogoro
02.Sept - 10,5-cm SK -- Korogwe
11.Sept - 3,7-cm SK -- Dutumi,
11.Sept - C/73 -- Dutumi
14.Sept - C/73 -- Tabora/Itaga
14.Sept - C/73 -- Tabora/Itaga
18.Sept - 10,5-cm SK -- Tabora
22.Sept - 3,7cm SK -- Tabora/Sikonge
22 Sept - 3,7cm-Revolverk -- Tabora
22.Sept - 7,0-cm (belg) -- Tabora
30.Okt - 6,0-cm -- Mkapira
01.Nov - 7,6-cm -- (brit) Ngominji
07.Nov - 3,7-cm --Revolverk Malangali
17.Nov - 7,6-cm --(brit) Lupembe
26.Nov - 10,5-cm --Haubitze Ilembule

1917
01.Jan - 10,5-cm Haubitze -- Tschimbe
15.Jan - 10,5-cm SK -- Kibata
24.Jan - 8,8-cm SK -- Likuyu
11.Mär - 3,7-cm Revolverk (port) -- Mingojo/Rovuma
01 Apr - 3,7-cm SK -- St. Moritz (Rukwa-See)
29.Juli - C73 -- Narungombe
01.Aug - 7,0-cm (belg) -- Mpopa
09.Aug - 3,7-cm SK -- Ssoissa
09.Aug - 3,7-cm SK -- Ssoissa
15. Aug - 3,7-cm Revolverk -- Mpepo
06.Okt - 7,0-cm (port) -- Mbemkuru
16. Okt - 4,7-cm -- Njangao
16.Okt - C/73 -- Luwegu
27.Okt - 10,5-cm SK -- Mahiwa
28.Okt - 10,5-cm SK -- Massassi
17.Nov - 10,5.cm Haubitze -- Njambindinga
17.Nov - 7,5-cm (brit) -- Njambindinga
18.Nov. - 7,5-cm Erh. -- Kitangari
28.Nov - 6,0-cm -- Rovuma
28.Nov - 3,7-cm SK --Rovuma

1918
01.Mai - 7,5-cm -- POA
22.Mai - 3,7-cm SK (port) -- Makoti
??.Juli - 4,5-cm (port) -- Kokosani
31.Okt - 3” Stokes (brit) -- Fife
25.Nov - 7,0-cm (port) -- Abercorn


Odpovědět

Zpět na „Ostatní bojiště“