PALBA.CZ

to major.plk + pátrač: celkem výstižné. Všechny strany se někdy chovaly v rozporu s normami MZ práva a pocit rasové či technické nadřazenosti v tom jistě hrál svou roli, bez ohledu na státní příslušnost.
K Pátračově debatě s Modrakem pouze podotýkám, že podle mého je celkem zbytečné bavit se o tom, kdo s tím začal, či kdo byl horší. Svinstvo zůstane svinstvem. To je podobné, když někteří (např. H.Ch. Huf) se snaží vysvětovat Tebou nastíněnou genocidu Arménů masakry tureckého civilního obyvatelstva armádami Balkánské ligy za I. balkánské války. O.k., docházelo k nim, ale co s tím měly společného arménské ženy a děti? A v Turecku je tato záležitost dodnes tabu, nic takového nebylo, mám s tím osobní zkušenost...
Ostatně nemusíme chodit tak daleko - kdykoli se v Čechách objeví zprávy o řádění RG po skončení WWII, tak se ozve volání "a co Lidice?!?".

Omlouvám se za OT, jenže vždycky když si na tohle vzpomenu, tak mě to vytočí..

Nejen Tebe. Je to podle biblického oko za oko, žub za žub. Jenže problém je jinak položený. Omlouvat jdno zlo druhým starším je sice možné ale není korektní. Je to jen odúvodnování neodůvodnitelného.

A je pravda že Turecko k tomu co udělalo nehlásí a nikdy nebude. V Rakouské oficiální historiografii je to uznáno, popsano a je vyjádřeno politování. Ale i tak je to v duchu - to ne my ale oni, ti před námi. Jinak bohužel na tomto zabíjení Srbů se podíleli i lidé ze zemí Koruny české.

Teda počet jsem si a pošušňal. Jen dodám, že titul vévoda není, v srbské tradici, šlechtický tak, jak to známe my. Je osobním a doživotním oceněním. Za zásluhy v boji s nepřítelem-ne tedy "jen" za statečnost. Můžem mluvit o jakési kombinaci (a berte, prosím, s odstupem) zlatého rouna, železného kříže s meči a brilianty a maršálské hodnosti.

P.S.:
Na Albánii a zajatce se kouknu. Ať si tady neplácám játra z voleje

Á Johane, pochvala od Tebe vždy potěší. Jde o to že se mi to líbilo, tvořit tuto práci. A to je potom výsledek poměrně dobrý. Na tu Albánii se mi podívej - je to poměrně důležité a mohlo by to trochu ustavit nějaký řád. Nezapomeň tom dodat i zdroje - jsou důležité.

Co se týče pochodu smrti, tak jsem na to letmo narazil v knize "Velitelé praporů SOS" (R.Lášek), kde jistý legionář tuto anabázi okrajově zmínil. Je tedy faktem, že zajatce při pochodu nikdo nehlídal ani nijakým způsobem organizoval. De fakto šli na vlastní pěst hnáni akorát hladem potažmo přežitím. Je otázka jaký to mělo vliv při rozhodování zda se dát směrem severním či jižním. Dle mého názoru šli tam, kde byl chleba nejblíž. Loajalita k monarchii či revolucionářské myšlenky jim byly stoprocentně u p....e.

Tak to by šli na východ - Bulharské vojská im boli doslova za pätami. Takže by som to nezjednodušoval iba na hlad. Ak dá boh, spracujem 3 ofenzívu. Zatiaľ iba čítam literatúru.

Sever/jih obrazně řečeno. A já bych to právě hodil na ten hlad dle vzpomínek toho týpka umírali hlady + ještě mrzli. Můžu to nascanovat dle zájmu.

Naskenuj a dej to sem jako obrázek či více. Mě osobně to zajímá a to tak že velmi.

tak nasacanováno mam, ale teď nevím jestli to semu můžu dát aniž by mne někdo z něčeho neosočoval?

Napiš odkud to je, kdo to napsal a kdy a kde to kdo vydal - tím je to kompletní informace a nemělo by to vadit. Pokud ano tak mi to pošli na e-amil, který mám u profilu.

Ok, prostě s tím mám špatné zkušenosti.










Zdroj: Velitelé praporů SOS, Radan Lášek, Codyprint 2007,
ISBN 978-80-903892-0-5

EDIT: opraveno, dík

Pekné čítanie, aj keď sa musia hľadať pokračujúce stránky v forume fota. Vlúdila sa ti tam chybička.

Srbské ambulance z období první světové války:

xxx

Děkuji, pěkné fotky

Ukázka dobové rakousko-uherské propagandy. Realita byla jak víme poněkud odlišná:

Z pamětí polního kuráta IR91 Jana Evangelisty Eybla:
"Po jednom z těžkých listopadových střetů v Srbsku přinesli na obvaziště jednoho pěšáka našeho regimentu. Byl nalezen s prostřelenýma nohama za rojnicí, kde už ležel nejspíš delší dobu, než ho sanitní patrola objevila. Poněvadž se plukovní lékař obával otravy krve, nařídil rychle jednat. Zatímco byl raněný svlékán, sevřel jednou rukou křečovitě svůj odložený chlebník, abychom s ním nemohli pohnout.
"Was haben Sie denn in dem Brotsack, dass Sie ihn gar nicht weglegen wollen? Sie brauchen ihm doch jetzt nicht mehr, jetzt werden Sie ins Hinterland kommen!" (Copak to máte v tom chlebníku, že ho nechcete dát z rukou? Teď už ho přece nepotřebujete, budete dopraven do zázemí!)
Se slzami v očích vytáhl z chlebníku břidlicovou tabulku, na které se houpala malá mycí houba a povídá:
"Das ist die Tafel, auf welcher mein siebenjähriges Mäderl schreiben lernte - ich nahm sie mit, damit ich eine Erinnerung an meine Lieben daheim - an mein Mäderl habe." (To je tabulka, na které se moje sedmiletá dcerka učila psát - vzal jsem ji do chlebníku s sebou - abych měl nějakou vzpomínku na svoje drahé doma - na svoji holčičku.)
Dojat takovou otcovskou láskou, podržel jsem ten chlebník, zatímco ho lékař zkušenou rukou obvazoval, ale on ani na okamžik nespustil z chlebníku zrak. Pak jsem mu chlebník vtiskl znovu do rukou, odmítaje jeho tiše zajíkavý dík.
A on se svým chlebníkem a malou břidlicovou tabulkou odjel pak do zázemí, domovu vstříc..."