Stránka 2 z 2

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 13/6/2018, 08:34
od Alfik
Tomass píše:Např. typ VII měl dokonce u hlavního průlezu ještě zajišťovací závoru, která při povolování průlezu a nesprávném vyrovnání tlaků měla zabránit katapultaci důstojníka mimo plavidlo.

Jojo. Byla to západka (takový "hák") s pákou, postup byl: otočit kolem ovládajícím závory, poklop se pootevřel, pak zatlačit na tu páku a souč. přitáhnout o kousek ten poklop. Pak jej odlehčovací pružiny držely otevřený napůl, pokud jej posádka neotevřela nebo nezavřela úplně, protože stejná zajišťovací západka byla na druhé straně pro zcela otevřenou polohu. Jinak by se totiž ten poklop samovolně pohyboval (bouchal by) při pohybu na vlnách.
Ta západka na polohu "skoro zavřeno" měla kromě toho tlaku ještě jeden účel: takto se poklop nechával pootevřený při bouřkách, deštích a silném vlnobití. Větral, ale vody se dovnitř dostalo mnohem méně.

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 13/6/2018, 09:45
od Vlastimil Čech
Ponorkáři museli zkusit jak ta hovádka boží :cry: ... Tíseň, zima, vlhko, dusno, horko, vlhko, dusno, zápachy všeho druhu a původu, vlhko, dusno, pořád stejné ksichty, a každou chvíli hrozí hnusná smrt... všeho druhu... fuj :sad: . Dobře, že nejsu ponorkářem...
-------------------------------------
Měli ti chlapi aspoň nějakou výhodu oproti ostatním? Mluvil jsem kdysi s ponorkářem, který přežil snad 4 ponorky... jednou nevyplul protože byl marod, jednou měl dovolenou a než se vrátil, tož vypluli bez něho...
Popisoval, jako to bylo, když je hledal anglický echolot... prý to znělo, jakoby někdo klepal do trupu lodi kladívkem.... Prý strachu a hrůzy zažili neopísaně... A to se dobrák k ponorkám přihlásil dobrovolně... z mladické nerozvážnosti... No jak to bylo přesně nevím vyprávěl to v hospodě, dost "pod vlivem" :lej:
Prý z toho ponorkářského kurzu zůstal naživu sám... nevím, hádat se o věc nebudu... Ztráty životů musely být obrovské...

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 13/6/2018, 12:13
od kenavf
Ponorkári mali asi najvyššie percento úmrtnosti,asi väčšie ako osádky bombardérov.

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 13/6/2018, 12:35
od Tomass
Kdysi jsem měl rozepsaný článek o operaci Anadyr (1962) s cílem rozebrat sovětské ponorkové operace ponorek třidy Foxtrot v Karibiku, ale o ta data jsem bohužel přišel. Každopádně to byla silná káva i na mě. Pro dieselové ponorky to bylo na hranici únosnosti a hladinové loďstvo USN to tehdy dalo sovětským ponorkám poměrně slušně sežrat. Nedostatek pitné vody, teplota v ponorce 40-60C, nemožnost nabrat čerstvý vzduch i několik dní za sebou, 100% posádky různé zdravotní potíže (přehřátí organismu, kožní vyrážky u všech, atd.), velitel na pokraji šílenství a doktor který nemůže změřit nikomu teplotu, protože prostě je všude víc než 37C. Snad se k tomu jednou vrátím a dopíšu to. Na ponorkách to skutečně nikdy žádný med nebyl a až s příchodem novějších technologií se to stalo o něco únosnější.

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 13/6/2018, 12:55
od ringlett
kenavf píše:Ponorkári mali asi najvyššie percento úmrtnosti,asi väčšie ako osádky bombardérov.



přesně 75%, ze 40t jich přežilo asi 10t, a o ještě jen proto, že z těch 25% se z 60% jednalo o námořníky ve výcviku

doporučuji knihu das Boot, nebo film, ale předpokládám, že to známe všichni

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 13/6/2018, 13:48
od bat
Památník zde: https://www.ubootehrenmal.de/web3/ každého padlého ponorkáře jmenuje.

Jsou-li tam všechny ztráty např. z ponorek K-Verbande nevím. Mimochodem sloužit na normální ponorce bylo jistě drsné, ale u K-Verbandu to muselo být něco extra (kde koneckonců torpédo G-7 našlo také využití).

Torpéda FAT a LUT

PříspěvekNapsal: 5/2/2019, 09:36
od Krojc
Programované řízení německých torpéd LUT a FAT

Zhruba na konci prvního desetiletí 20. století už německá torpéda disponovala nově vyvinutým předem nastavitelným řízením části plavby směrovými kormidly v rozsahu ± 90°. Tím byla částečně eliminována potřeba ponorek s torpédomety pevně vestavěnými v trupu pracně zaměřovat cíle celým plavidlem s patřičným předběhem. Jednalo se tedy s jistou nadsázkou o první primitivní systém programovaného řízení pracujícího na principu nastavování ovládání směrových kormidel torpéd u části zařízení, které Němci označují jako GA neboli Geradlaufgerät, tedy přístroj pro udržování přímého běhu torpéda.
Jeho nejdůležitější součástí je gyroskopické udržování směru uložené v Kardanově závěsu, to však při jeho použití v programovaném řízení zůstalo takřka beze změn. Zcela se však změnil způsob, jakým působil tento přístroj na faktické přímé ovládání řídících ploch směrového kormidla. Zařízení GA VII v torpédech typu G7v bylo v novějších torpédech G7a a G7e nahrazeno inovovaným zařízením této řady s označením GA VIII. Hnací silová část gyroskopického řízení byla vyrobena jako vnitřní otáčivý kotouč s celkem 28 vyfrézovanými vybráními naběračkovitého tvaru. Na tato vybrání po aktivaci zapůsobil přes dvě příslušné trysky iniciační impuls tlakového plynu o tlaku až 200 atm přicházejícího do motoru, který byl redukčním ventilem značně snížen na tlak 6 atm a impuls trval po dobu cca 0,20 – 0,28 sekundy. Tím celé zařízení získalo prvotní dostatečnou rotační energii v řádu až 14 000 ot/min. Vybavovací – ovládací část pak udržovala pomocí převodů nastavení výchylky směrových řídících kormidel od osy gyroskopu, které bylo zadáno před odpalem. Ofukování vnitřního hnacího prstence pokračovalo při proběhu torpéda snižujícím se tlakem po dobu cca 1 minuty, což postupně zvýšilo otáčky hnací části až na cca 20 000 ot/min. To bylo plně postačující na vyvíjení dostatečně velké síly udržující osu gyroskopu v nastaveném směru.
Při vychýlení z nastaveného kursu zařízení GA pomocí vnějšího prstence na držáku gyroskopu vychýlilo táhla ovládání směrových kormidel v opačném směru odchylky a tím ji eliminovalo. Působení táhel bylo silově podpořeno pracovními válci na stlačený vzduch, které udržovaly patřičné vychýlení kormidel.
Pokud bylo potřebí nastavit zmíněné vychýlení směrových kormidel před odpalem, bylo to provedeno nastavením aretačního kotouče ovládání směrových kormidel v rozsahu až ± 90° od osy gyroskopu. To se provádělo pomocí malého šnekového soukolí, kterým obsluha nastavila výchylku na příslušnou stranu. Před odpalem bylo propojení ovládacích táhel a kotouče vodicími pouzdry uvolněno a při odpalu s nastavenou výchylkou kormidel torpédo plulo v oblouku s min. poloměrem cca 95 metrů. Poté po opětovném propojení řídících táhel s kotoučem ovládání směru, a to pomocí vešroubování vodicích pouzder na táhla jejich protočením energií stlačeného vzduchu, pokračovalo torpédo s pomocí gyroskopického řízení v přímé plavbě až do předem nastavené vzdálenosti samodestrukce.
Počátky vývoje systému řízení torpéda FAT
Vše započalo dotazem jednoho přemýšlivého kapitána, bývalého ponorkáře působícího na OKM, který se v TVA (Torpedoversuchsanstalt – Výzkumný ústav torpéd) dotázal polooficiální cestou, zda by bylo proveditelné upravit torpéda typu G7a tak, aby po absolvování předem nastavené vzdálenosti přímé plavby začala až do vyčerpání pohonu opisovat kruhy o průměru 1 – 1,5 km. Bylo to rozvinutí zajímavé myšlenky, že poté, co torpédo svůj cíl mine a bude mít ještě zásobu pohonu, mělo by pro zvýšení pravděpodobnosti zásahu začít opisovat kruhy a tak využít další možnosti zasáhnout cíl.
Zkoušky torpédových střeleb provedené už dříve však naznačovaly, že po minutí původního cíle při následném opisování kruhu o zmíněném průměru torpédo vzhledem ke značně velkému rozptylu nemá prakticky žádnou větší šanci pohyblivý cíl zasáhnout, a to ani když pluje v konvoji jiných plavidel. Zásadní vliv měla mj. také skutečnost, že nárazová pistole torpéda neměla po značnou část pevně nastavené kruhovité dráhy plavby torpéda možnost se aktivovat, neboť na to mohla využít jen úzké rozmezí vzájemného úhlu plavby torpéda ke kursu cíle. Při nárazu na cíl v nevhodném úhlu byla aktivace torpédové pistole nejen nespolehlivá, ale existovala jistá možnost, že odražené torpédo se následně po nepředvídatelné dráze mohlo přiblížit k odpalující ponorce a zasáhnout ji.
TVA a tazatel se následně shodli, že pravděpodobnost zásahu by se mohla zvýšit takovým nastavením torpéda, které by mu umožnilo opisovat smyčky, což by dokázalo zabezpečit zařízení nazývané kódovým názvem Specht (Datel) a typovým označením GA VIIIs. To právě úspěšně procházelo zkouškami v tehdejší základně KM v Gotenhafenu – dnes polská Gdynia. To mělo sloužit k silovému řízení akustického torpéda a obsahovalo mj. pružinou poháněný strojek s kódovým označením FAT (Federapparat Torpedo – pružinový aparát pro torpéda). Pro zajímavost můžeme uvést, že své kódové jméno obdrželo zařízení údajně podle hlasitého klepání, které bylo vytvářeno poskoky snímacích běžců po kotoučích při rychlé činnosti programovacího zařízení.
Tehdejší výsledky aparátu při zkouškách byly natolik uspokojivé, že FAT byl pokusně vestavěn do řídícího bloku torpéda G7a a toto spojení vykázalo řadu výhod. Nevýhodou se ukázala snaha takto upraveného standardního torpéda postupně se při opisování klikaté dráhy nořit stále hlouběji, čímž se pravděpodobnost zásahu částečně snížila nebezpečím z podplutí případného cíle.
Ale mezitím se konstrukce zařízení FAT pracujícího na mechanicko-pneumatickém principu, jinak spolehlivého a výrobně nepříliš náročného, začala rozbíhat, a to ve vylepšeném provedení. Přístroj FAT se v konečné verzi skládal z pěti řídících kotoučů s tvarovanými výstupky-vačkami, propojených ohebnou hřídelí, na obou koncích vybavenou dvěma šnekovými pohony. Ty přenášely hnací sílu od klikové hřídele motoru torpéda. A jak vlastně systém pracoval?
První kotouč řízení určoval svým nastavením délku běhu torpéda, po jejím uplynutí přeřadil pohon u zařízení k vybavování kursu GA na další kotouč a sám se z ovládání směrového kormidla odpojil. Takto postupně se do záběru dostávaly i ostatní řídící kotouče, které mohly obsahovat další řídící programy nastavování kursu podle toho, jakým způsobem a kde byly na kotouči vytvořeny tvarované výstupky-vačky. Programování tímto způsobem obsahovalo jednoduché příkazy: dlouhý oblouk vlevo, dlouhý oblouk vpravo, krátký oblouk vlevo a krátký oblouk vpravo. U příkazu „Dlouhý oblouk“ byla délka plavby cca 1,9 km, u krátkého pak cca 1,2 km. Nastavení doby záměny kotoučů bylo možno měnit postupně v krocích mezi 500 m - 1,5 km proběhu jediným nastavovacím vřetenovým šroubem, který se ovládal skříňkou nastavování FAT, poháněnou malou klikou umístěnou zevně na trubici torpédometu. Dálka proběhu torpéda byla pevně nastavena na 12,5 km a rychlost plavby na 30 uzlů. Poloměr zatáčky při změně směru byl rovněž pevně nastaven na 170 metrů.
Šnekové jednoduché zařízení pohonu kormidel u typu GA VIII bylo na inovovaném zařízení GA VIIIs určeném pro FAT, jak již dříve uvádím, zaměněno dvoušnekovým s dvojitým dorazem. Dorazy byly různě vysoké. Horní doraz určoval při odpalu pomocí horního vodicího pouzdra citované nastavení délky proběhu torpéda - naprogramovaný úsek plavby a spodní doraz pomocí vodicí kladky běžící po srdcovitě tvarované vačce, po proběhu nastavené délky oblouku vracel nastavení gyroskopu na původní hodnotu. Poté vstoupil do hry další programovací kotouč, který určoval průběh další části plavby torpéda. Po jeho otočení o 360° se odpojil a následoval další kotouč až do celkové délky proběhu. Když se uvedenou nectnost ohledně nechtěného zanořování podařilo dále eliminovat (přinejmenším teoreticky) používáním bezkontaktních magnetických roznětek v torpédových pistolích, torpéda začala být zralá k nasazení v boji.
První nasazení FAT v boji
K prvnímu bojovému nasazení uváděném v oficiálních dokumentech OKM mělo dojít v prosinci roku 1942 v severním Atlantiku a ve Středomoří. Kvůli zřetelné stopě z bublin pohonu torpéda ale bylo nařízeno, že jeho nasazení musí být omezeno pouze na noční dobu, aby nebyl programový běh nového typu torpéda předčasně zpozorován a vyzrazen tak nepříteli. Nezbytnost dodržet zásadu současné doby nasazení nové výzbroje na více místech v boji vedl k tomu, že torpéda typu FAT bylo na počátku možno použít pouze na deseti novějších bojových ponorkách vybavených zařízením FuMG typu FuMo 30. To byl ponorkový radar pracující v pásmu 368 MHz s dosahem cca 6 – 8 km, který umožnil relativně dobrý přehled velitele ponorky o situaci na hladině na delší vzdálenost, než by mohly být nepřátelské lodě nalezeny opticky či hydroakusticky.
První úspěšné bojové nasazení torpéd FAT ohlásil 28. prosince 1942 kapitánporučík Dieterichs, velitel U-406 po útoku na konvoj ONS 154. Chlubil se potopením dvou lodí a poškozením dvou dalších, skutečnost ale byla poněkud skromnější. Podle poválečných záznamů byly té noci v konvoji poškozeny zásahem torpéd celkem tři lodě, žádná ale nebyla potopena. Velitel ponorky použil proti nepříteli dvě torpéda FAT a tři torpéda T III, není ale dodnes zřejmé, které zásahy ze tří potvrzených lze přisoudit typu FAT a které T III.
Velitel ponorky ale formuloval své hlášení optimisticky a nadšeně se také vyjádřil o novém radaru FuMo 30. Dne 8. ledna 1943 byl však vydán rozkaz BdU (Befehlshaber der U-bottwaffe - velitele ponorkového loďstva), aby v severním Atlantiku bylo nasazeno co nejvíce torpéd G7v-FAT, a to bez ohledu na fakt, zda daná ponorka disponuje radarem FuMo 30 čili nic. Nasazení torpéd G7v-FAT ve Středomoří bylo naopak pozdrženo až na další, neboť v tamních vodách o vysoké průzračnosti byla bublinková dráha torpéda viditelná často i v noci, jak se s nevolí a zklamáním přesvědčila řada německých ponorkářů a jejich italských kolegů. Skutečné nasazení torpéd G7v-FAT ve Středomoří bylo nařízeno až později, když už paradoxně nebylo takřka nikoho, kdo by je na tamním válčišti mohl proti Spojencům použít.
Rovněž v severních zeměpisných šířkách bylo kvůli velmi světlým nocím nasazení ponorkových G7v-FAT na příkaz Dönitze pozdrženo až do května roku 1943. Jasný a prokazatelný zásah torpédem typu FAT docílila ponorka U-92 kpt. Oelricha dne 22. února 1943. Ten dokázal třemi jednotlivě odpálenými torpédy FAT zasáhnout konvoj ON-166 o velikosti desítek nákladní lodí plujících ve dvou kolonách. Velitel nařídil torpédovému důstojníkovi nastavit na GA VIIIs v torpédech FAT přímý běh na 8 km a dlouhou levou smyčku. První FAT zasáhlo cíl v časech 10 minut 30 sekund a třetí torpédo v čase 11 minut 31 sekund po odpalu. Z konvoje byla nahlášena ztráta motorové nákladní lodě M/S N. T. NIELSEN ALONSO o výtlaku 9 348 BRT.
Dne 17. března 1943 hlásil kapitánporučík Strehlow, velitel U-435 dva zásahy torpédem typu FAT. Ta byla nastavena na vzdálenost přímého běhu 5km a 4 km, odpálena s přestávkou 30 sekund a zásahů bylo docíleno takřka současně při započetí 3. resp. 4. smyčky po proběhu torpéd v čase 13 minut a 40 - 46 sekund po odpálení. Spojenci bylo potvrzeno bylo potopení S/S WILLIAM EUSTIS o výtlaku 7 196 BRT z konvoje HX-229.
Je nutno ale dodat, že v případech zásahů torpédy FAT u Oelricha ani Dieterichse se nepodařilo uvedené lodě potopit výhradně torpédy FAT a jiné ponorky musely poškozeným a velmi pomalu plujícím lodím dát svými klasickými torpédy rány z milosti.
V květnu roku 1943 obnášela dodávka torpéd G7v-FAT pro ponorky cca 100 kusů a na této úrovni se pohybovala i nadále. Celkově byla torpéda G7a všech modifikací dodávána v té době tempem cca 350 kusů měsíčně. Výše dodávek stoupala jen velmi pomalu i přes řadu opatření v průmyslu.
Elektrické torpédo typu FAT
Vedle typu G7v-FAT bylo souběžně vyvíjeno také elektrické rychloběžné torpédo G7e-FAT, a to z původního typu T III. Jako označení nového torpéda pak bylo užíváno i kódového slova FAT II.
Toto torpédo mělo vzhledem k rychlosti a omezenému dosahu manévrovací možnosti limitovány pouze dvěma kotouči a dvěma programovými příkazy pro GA – „Dlouhý oblouk“ a „Kruhová dráha“. Kotouče programované vačkou pro krátký oblouk byly využity pro kruhovou dráhu o průměru 340 metrů. Tento programový krok byl původně zamýšlen jako obrana proti plavidlu pronásledujícímu ponorku v kýlové linii, ať už bylo vepředu a shazovalo protiponorkové hlubinné pumy anebo plulo vzadu a sledovalo ponorku v dosahu svého hydroakustického aktivního zařízení, a to až do doby, než bude odzkoušeno a zavedeno samonaváděcí torpédo T V (později nazývané Zaunkönig - Střízlík).
První nasazení torpéd FAT II bylo uskutečněno v květnu roku 1943 ve Středozemí a Severním moři, kde bylo do obou válčišť dodáno po 50 kusech FAT II. Od června téhož roku dostávaly také ponorky působící v Atlantiku torpéda typu FAT II na svoji sebeobranu jako „Zerstörerabwehrtorpedo – Torpedo na obranu proti torpédoborcům“. Obvykle měly pro tento účel umístěna dvě torpéda FAT II v zadních torpédometech. Dodávky torpéd FAT II činily v květnu 1943 asi 100 kusů, ale jejich počet vyráběný v dalších měsících zvolna rostl, v srpnu už to bylo skoro o polovinu víc.
Příště něco o dalším praktickém užívání torpéd FAT v bojích o Atlantik.


Zdroje:
Mueller, H.: Die technische Entwicklung der Torpedowaffe, Berlin 1959
Roessler, E.: Die Torpedos der deutschen U-Boote, Herford 1984
http://www.ubootarchiv.de/ubootwiki/index.php/
http://www.kbismarck.com/u-boot/utorpedo.htm
http://navweaps.com/Weapons/WTGER_WWII.php
Schiffner, Dohmen, Friedrich: Torpedobewaffnung 1. Auflage, MDDR 1987, Interdruck Leipzig, ISBN3-327-00331-9
https://digitalcommons.georgiasouthern. ... ontext=etd

Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 7/2/2019, 08:14
od Krojc
Programované řízení německých torpéd LUT a FAT

Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 7/2/2019, 08:23
od Krojc
Vývoj a nasazení G7e s FAT

V předjaří roku 1943 zesílili němečtí námořní odborníci a výrobní arzenály snahu o další zdokonalení G7e-FAT a jeho úspěšné bojové nasazení. Dosavadní největší potíž tkvěla v tom, že torpédo tohoto typu mělo pro skutečnou účinnou plavbu po klikaté dráze příliš malý dosah. Ten činil při rychlosti 30 uzlů běžné teplotě nanejvýš 5 km.
Proto se TVA rozhodl jako jedno z řešení vyvinout přepínač rychlosti, který by po ukončení první fáze proběhu automaticky přeřadil zapojení elektrických akumulátorů hnacího soustrojí ze sériového na paralelní. Tím by se sice snížila rychlost proběhu na dvacet uzlů, ale současně by se zhruba ztrojnásobil zbytkový proběh torpéda jako takový.
Dopředná rychlost smyčkového tvaru proběhu by se přitom zvětšením průměru zatáčení vyrovnala. Bohužel také pak docházelo k tomu, že po snížení rychlosti plavby na dvacet uzlů přepojením ze sériového na paralelní zapojení akumulátorů se torpédo zanořilo hlouběji, než byla nastavena jeho optimální hloubka nebo docházelo ke kolísání hloubky plavební dráhy. Bylo to mimo jiné způsobeno změnou velikosti sil dopředné setrvačností na řídící kyvadlový systém záďových kormidelních ploch při zpomalení. Proto bylo zapotřebí uskutečnit takový zásah do nastavení hloubkových ocasních ploch, aby se po snížení rychlosti na dvacet uzlů jejich nastavení automaticky změnilo a tím bylo eliminováno nežádoucí zanoření. Mechanické řešení změny nastavení bylo poměrně jednoduché, fungovalo výhradně při smyčkové fázi proběhu torpéda, a to za snížené rychlosti při současné pulzačně probíhající změně náklonu těla torpéda. Eliminace nežádoucího pulzačního jevu byla uskutečněna pomocí výsuvných ocasních ploch.
Po této úpravě odpadla navíc nezbytnost používat u těchto vylepšených typů speciální roznětnou distanční pistoli Pi 2, která průběžně vyhodnocovala napětí akumulátorů.

Další výzkumy a vylepšení následují
Dalším způsobem, jak prodloužit proběh torpéda G7e, bylo samozřejmě zvýšení kapacity hnacích akumulátorů. Od prvních měsíců roku 1942 vyvíjeli němečtí výzkumní pracovníci v tomto směru zvýšené úsilí a požadavky na ně dále rostly. Proto byla postupně zkonstruována celá řada zkušebních typů akumulátorů s větší činnou plochou desek elektrod a jejich větším počtem.
Dne 3. února roku 1943 proběhla v Hagenu velká porada odborníků zainteresovaných do problému návrhů řešení, jak zvýšit kapacitu akumulátorů u torpéda G7e. Jak vyplývá z nalezeného archivního zápisu z porady, z TVA se zúčastnili Kpt. zur See Hintze, Dr. Mayer a Dipl.Ing. Roggenkamp, z TWa OKM pánové Scheller a Dipl. Ing. Otto, z Torpédového institutu v Kielu Dipl. Ing. Weinberger, z CPVA vládní rada Dr. Ralfs a Dr. Determann, z AGC to byli Prof. Cornelius a Dr. Neugebauer, z PTR Dr. Von Steinwehr, z AFA Berlin ředitelé Wehrlin a Winckler a za domácí specialisty z AFA Hagen to byli ředitel Clostermann, ředitel Drost, Prof. Baars, Dr. Beste a vrchní inženýři Pöhler, Bischof a Bronstert.
Pánové z AFA účastníkům porady sdělili, že u běžně používaného torpédového akumulátoru typu 13 T 210 lze v současnosti zaručit namísto 85 Ah zvýšenou kapacitu až 93 Ah při prvním plném nabití nabíjecím proudem 800 A při teplotě cca 30°C. Při zvýšení objemu činných složek v nejvíce přípustném zvětšení obalu akumulátoru zkoušky prokázaly zvýšení kapacity až na 107,2 Ah. Akumulátor tím ovšem ztěžknul na celkovou hmotnost o 4% větší než u stávající 13 T 210.
Vyšší kapacitu měly jen typy 15T 210 těžší o 3%, u nichž byl počet anodových desek zvýšen o dvě. Pro TVA bylo tou dobou ve výrobě u producentů speciálně pro účely zkoušek celkem objednáno 100 kusů zmíněných akumulátorů, které měly mít plnou prvotní kapacitu až 116 Ah při nabíjecím proudu 800 A. Z AFA k tomu vydali prohlášení, že oproti stávajícím 13 T 210 zcela jistě nenastanou žádné újmy na životnosti a provozní bezpečnosti, protože vzhledem ke používaným nastavením a možnostem výrobního zařízení nedojde prakticky k žádným větším změnám, ani kupříkladu ve vzájemné rozteči deskových elektrod. AFA tedy nebude mít žádné námitky proti tomu, aby tyto akumulátory byly po zkrácených přejímacích zkouškách odeslány na frontu. Kontrakt platící do této doby na 100 kusů akumulátorů bude zvýšen na 600 kusů. Ale tyto akumulátory budou zabudovány do stávajících typů elektrických torpéd, zatímco do vyvíjených dalších typů elektrických torpéd budou dodávány nově navržené akumulátory řady 17 T 210.
Další a další zkoušky a inovace
Jak se ukázalo v dalším průběhu vývoje a zkoušek, bylo možné při rychlosti proběhu 20 uzlů celkem bezpečně a přesně řídit za pomoci zvětšených výsuvných vertikálních ocasních ploch i stávající torpédo T II o negativním vztlaku cca 270 kg, bylo ale nutné dosáhnout stavu, kdy se totéž bude dařit na stejně vybaveném typu torpéda rovněž při počáteční rychlosti 30 uzlů. K tomu přistoupila i neustále se zvyšující hmotnost vestavovaných akumulátorů.
Na jaře roku 1943 bylo v AFA proto rozpracováno pět kusů pokusných kusů akumulátorů 17 T 210. Ty měly při zvětšené délce užitného prostoru 1 420 mm celkem 52 článků, každý se 17 anodami. Dvojice těchto akumulátorů měla hmotnost 800 kg, čili o 133 kg více než u dvojice akumulátorů běžného typu 13 T 210. Zato však při nabíjecím proudu 930 A a 30°C měl nový typ plnou prvotní kapacitu až 130 Ah. Když se k tomu přidala skutečnost, že k nim bylo možno do těla torpéda přidat ještě dva přídavné články v samostatných obalech, dalo se s takovou sadou akumulátorů dosáhnout při rychlosti 30 uzlů proběhu o polovinu většího než u běžného G7e, tedy zhruba 7 500 m. Bylo sice kvůli prodloužené době činnosti ovládacích zařízení přidat větší kapacitu přídavné tlakové nádoby, což mělo také určitý dopad na hmotnost torpéda. Hmotnost torpéda vzrostla o 200 kg, negativní vztlak pak o 32%. Nové torpédo, které úspěšně prošlo přejímacími zkouškami, obdrželo oficiální označení T III a.
Těžší torpédo si samozřejmě vyžádalo větší dynamický vztlak, proto muselo být stálé nastavení vodorovných řídících ploch zvětšeno z hodnoty 2°na dvojnásobek. To však zhoršilo nautické vlastnosti torpéda při přímém běhu, takže jak vnitřní, tak vnější řídící kotouč GA už nemohly být nastaveny kolmo. Jelikož se nedařilo najít nějakou rychlou pomoc při odstranění této vady na kráse, bylo na spojovacím vřetenu gyroskopického řízení nastaveno trvalé vychýlení 0,3°Bb, takže pole rozptylu přímého běhu bylo znovu vycentrováno.
Zdokonalení FAT pro elektrická torpéda
Kromě zvýšení výkonů elektrických torpéd, k němuž mělo posloužit i zavedení programovatelného řízení, se stalo i vylepšení programovatelného řízení FAT. Tímto úkolem byla pověřena stávající kapacita vývojových dílen TVA v Eckenförde. Úkol zněl takto: kurs torpéda řízený pomocí FAT musí být možno nastavit rovnoběžně s kursem cíle tak, aby se torpédo dalo odpálit z libovolné polohy. Takové torpédo bylo skutečně vyvinuto, bylo nazýváno Lagenunabhängiger Torpedo – torpédo nezávislé na poloze. Dostalo proto kódové označení LUT, současně obdrželo nové programovací řízení FAT III.
Standardním tvarem proběhu tohoto nového německého smrtícího námořního vynálezu byla křivka přibližně pilovitého či vlnovitého tvaru, po které mohlo torpédo plout rychlostí kolísající mezi 5 až 21 uzly s možností nastavení délky proplouvaného úseku dráhy (oblouku) o vyosení až 170°. Tato plavební dráha torpéda následovala po počátečním přímém proběhu, jehož délka byla rovněž programována.
Zatímco u FAT I a FAT II byla nejvyšší pravděpodobnost zásahu cíle dosahována při kursu proběhu torpéda v okamžiku zásahu okolo 90° ve vztahu k cíli, přičemž při hodnotách 0°a 180° dosahovala nuly, vykazovalo torpédo typu LUT prakticky neměnnou pravděpodobnost zásahu cíle při řízení kursu přímého běhu pomocí GA i při řízení kursu při „kličkování“ pomocí programovaného řízení LUT. To by umožnilo zkušeným velitelům ponorek aktivně zaútočit na nepřátelské protiponorkové plavidlo plující v kursu 0° odchýleném od kursu ponorky.
Ovšemže byl všeobecně u ponorkářů tento způsob křižujícího kursu odpálených torpéd typů FAT II a LUT hlavně zpočátku po jejich zavedení ve své účinnosti silně přeceňován. Především bylo nezbytné při jejich použití přizpůsobovat nastavení oblouků jednotlivých smyček LUT zjištěné či odhadnuté rychlosti plavby napadeného konvoje, ale pokud se to podařilo, pravděpodobnost zásahu cíle opravdu značně vzrostla. Výhodou bylo takové nastavení torpéda, která vyžadovalo stanovit rychlost plavby konvoje s přesností na dva uzle či méně. Pokud LUT před odpalem bylo správně nastaveno, pak se s velkou pravděpodobností do konvoje úspěšně zahryzlo.
Oproti řízení FAT bylo řízení LUT prováděno i přímo příslušným zařízením v průběhu plavby v klikatém kursu. Proto bylo u vnějšího řídícího kotouče použito trojího dorazu. První doraz řídilo přímý běh po odpalu, druhý pak zabezpečil první oblouk a třetí doraz ovládal následný další oblouk. Poté následovalo automatické zpětné přeřazení na druhý doraz atd. Nastavení délky přímého běhu a oblouků se provádělo na sekvenčním obvodu hnaném pomocí hřídelky od pohonu torpéda. Stejně tak jao u FAT bylo možno nastavit krátký oblouk nebo dlouhý oblouk. Dlouhý oblouk měl délku 3 840 metrů a krátký pak 1 350 metrů. Dálka přímého běhu po odpalu se nastavovala pomocí vřetena přímého běhu, přičemž jedna otáčka proti směru hodinových ruček odpovídala 77 metrům přímého běhu. Na dorazech se nastavoval směr přímého běhu a kurs torpéda po proplutí prvního a druhého oblouku. U torpéd LUT se tím stavěl úhel mezi kursem torpéda a kursem nastaveným v GA, rovněž tak úhel mezi kursem torpéda a GA po proplutí prvního a následně druhého oblouku proběhu.
Rychlost plavby torpéda, tzn. relativní rychlost torpéda ve směru daném LUT byla řízena podle toho, zda torpédo plulo krátkým či dlouhýám obloukem.
Tak kupříkladu u krátkého oblouku byla nastavena rychlost 10 uzlů a úhel 85°, u dlouhého pak 30 uzlů a úhel 0° a konečně u rychlosti LUT okolo 25 uzlů to byl úhel 34,2°. Nastavení hodnot pro zařízení LUT přenesl torpédový zaměřovač (Torpedo-Schuss Apparat) jako analogové hodnoty zjištěné periskopem nebo torpédovým zaměřovačem na můstku do LUT-Stellzeug (stavěcí mechanismus LUT). Ten pak přenesl naměřené hodnoty do torpéda. Podle příslušných tabulek pak byly koncově nastaveny hodnoty rychlosti a úhlů.
Zkoušky a zase zkoušky
Detailní přezkoušení programovacího řízení LUT provedla TEK (Technische Einnahmkomission -Technická přejímací komise) v období mezi 7. říjnem a 9. prosincem roku 1943. Za tím účelem připravili v TVA celkem 60 torpéd T III a LUT. Od tzv. Odpalovacího stabilního zařízení JIH bylo nejprve uskutečněno dvacet odpalů kvůli kontrole rychlosti plavby, přímosti proběhu a udržování nastaveného zanoření. Vše bylo důkladně proměřeno a propočítáno, ale první den přejímacích zkoušek se podařilo podle nalezených záznamů i přes veškerou snahu dosáhnout předepsané tolerance 1,5% u přímého běhu na 5 km pouze třetině torpéd a 78% torpéd se vešlo do 2% mezí při proběhu přímým kursem na vzdálenost 5 až 7,5 km. Bylo přitom pouhým okem možno sledovat značné výchylky ze zadaného kursu.
Druhý den střeleb se po důkladné předodpalové přípravě výkony torpéd značně zlepšily: všechny odpaly se na vzdálenost 5 km vešly do kursové tolerance 1,5% a na úseku 5 – 7,5 km to bylo celých 90%. Odborníci se snažili vysvětlit odlišné výsledky hlavně silně kolísajícími mořskými proudy v zátoce Eckenförder Bucht.
Celkem bylo při zkouškách odpalů provedeno až 184. Část jich prováděla ponorka U-970, přičemž podle protokolů o střelbách bylo nastaveno v programovacím zařízení celkem 104 krátkých a 80 dlouhých oblouků. Vyhodotit bylo možno pouze 124 odpalů, neboť výsledky šedesáti odpalů nebylo možno pozorovat buď kvůli selhání elektrického osvětlení nebo celkově špatné viditelnosti. Navíc bylo při střelbách nutno použít náhradních těžkých nevýbušných hlavic, takže torpéda na konci proběhu nebylo zdvižena na hladinu jako obvykle naplněním hlavice vzduchem, který vytlačí zátěžovou vodu, ale potopila se na samé dno zátoky, kde je museli vojenští potápěči kus po kuse v bahně najít a pracně vylovit. Běžně k těmto účelům užívaný Torpedofangboot byl v tomto případě zaměstnán i s posádkou jako příruční sklad použitých torpéd, jejichž vyzvedávání se protáhlo na několik týdnů.
Tím ale zkoušky torpéd typu LUT při německé důkladností nemohly skončit. Od poloviny prosince 1943 odpálila ponorka U-970 dalších 100 kusů těchto novinek, přičemž se podařilo vyhodnotit s různou přesností celkem 84 odpalů.
Výsledky přejímacích zkoušek nové zbraně
Výsledky této fáze praktických přezkušování nové techniky byly shrnuty do několika dokumentů, z nichž vyplývají dva hlavní závěry.
Prvním je ten, že naměřené odchylky v průměru oblouku se u oblouků vlevo lišily u odchylek v obloucích vpravo. To vedlo ke odklonu od správného celkového kursu ve směru většího průměru oblouku. Oproti obloukům u FAT byly oblouky u LUT proplouvány s ostřejším způsobem prováděnou odchylkou řídících ploch.Jako doporučení k odstranění tohoto nežádoucího jevu byla omezena mezní výchylka řídící plochy kursu na pravobok.
Dalším zjištěním bylo, že hodnoty uváděné v tabulkách pro nastavení programovacího zařízení LUT přesně neodpovídají hodnotám zadaným při nastavování dorazů č. 2 a č. 3. Naměřené odchylky se pohybovaly v rozmezí ± 2,75°. Také toto se významně projevovalo v proplouvání jednotlivých smyček dráhy. Způsobovala to podle většinového mínění odborníků ohebná hřídel přenášející krouticí moment mezi dvěma šnekovými převody u programového řízení. Proto se přítomní shodli na doporučení nahradit ohebnou hřídel sice složitější a dražší, ale méně deformovatelnou pevnou hřídelkou s Kardanovými klouby. Totéž pochopitelně platilo i pro hodnoty pro přenášení na řízení přímého běhu torpéda.
Stabilita zanoření torpéda G7e-LUT při proběhu s novými výkonnějšími akumulátory typu 17 T 210 byla přezkoušena celkem devatenácti odpaly ze stálého zařízení a 22 odplay z ponorky. Překročení pevně daných tolerancí nebylo zjištěno. Při provádění oblouků se ponor torpéda zvětšil zhruba o 1,5 metru. Tímto jevem způsobené snížení pravděpodobnosti zásahu cíle bylo následně vyhodnoceno jako přijatelné.
V závěru těchto zkoušek byly v zátoce Lübecker Bucht provedeny střelby novými torpédy na jednotlivý cíl plující pomalu i rychle za pomoci zařízení pro řízení palby torpédy (Torpedo-Schuss Apparat), dále pak na konvoj lodí sestávající z 9 jednotek ve třech kolonách. Mimo jiné bylo pozorováno, že obranný odpal torpéda s nastaveným krátkým obloukem proti rychle plujícímu cíli z pozice 0° musí být považován za východisko z nouze, neboť účinnost a pravděpodobnost zásahu u takového provedení útoku se v žádném případě nedá porovnávat s pravděpodobností zásahu u nového akustického torpéda T V Zaunkönig.
Zásadou použití torpéda LUT při odpalu na vzdálený jednotlivý cíl byla podle názoru odborníků nutnost přesného odhadu vzájemné vzdálenosti útočící ponorky od cíle. Na tom byla úspěšnost zásahu v praxi rozhodující měrou závislá. Současně přítomní hodnotitelé konstatovali, že za panujícího stavu výzkumu radarů je takové zařízení pro ponorku jen těžko obstaratelné, zvyšuje možnost jejího zjištění tím, že U-boot aktivně vysílá a ani stávající přesnost podobných zařízení jako je užívaný FuMo 30 není bohužel pro tyto výpočty dostatečná.
Závěr zkoušek byl však celkem jednoznačný. V polovině prosince roku 1943 vzhledem k horšící se situaci na Atlantiku i jiných námořních válčištích rozhodla přejímací komise TEK o zahájení dodávek nové zbraně LUT k těm, kdo ji budou muset používat. Především je třeba dodat stávající modely T I , tedy G7a-LUT I a T III, tedy G7e-LUT I. Předtím budou ještě provedeny střelby prvních 100 kusů T III - LUT I s akumulátory 13 T 210 a cvičnými hlavicemi. Bylo stanoveno, že je nezbytné uskutečnit na jeden kus torpéda 1,22 odpalu v přímém proběhu a 1,08 metodou LUT.
Při tomto dodatečném přezkumu selhalo jenom jedno jediné torpédo LUT. Výsledek byl samozřejmě označen jako velmi dobrý a "...proto budou průběžné kontroly torpéd stanoveny za bojového použití tak, že 30 % nulové série projde zkušebním odpalem s přímým proběhem a LUT, načež měsíčně deset kusů s bateriemi typu 17 T 210 provede odpal se systémem LUT, čímž budou tyto zkoušky definitivně ukončeny. Z hlavní produkční série bude pak každý kus nejprve přezkoušen na přímý proběh a při odpalu LUT s akumulátory staršího typu 13 T 210. Při úspěchu přezkušování bude u této zbraně i nadále používáno těchže nastavení."
V průběhu zkoušek byla vypracována i systémově novější zařízení s nutností je přezkoušet v praxi – jmenovitě LUT II. Při zavedení LUT byla s úspěchem použita nově vyvinutá vylepšení u přepínání v LUT z pera konstruktéra Mar. Ing. Assmanna.
Impulsem k započetí vývoje LUT II bylo zavedení rychlejších dalekoběžných torpéd s PHM typu Ingolin, jejichž rychlost překračovala 45 uzlů. Dosavadní LUT I mohlo při rychlosti 45 uzlů a krátkém oblouku dosáhnout nejnižší použitelné relativní rychlosti pouze okolo 16 uzlů. Aby se dalo použít i při menších nastavených hodnotách rychlosti, muselo nastavení směrových řídících ploch umožňovat dosažení úhlové změny větší než 180°. Toho bylo dosaženo vestavěním čtvrtého dorazu v GA Assmannova nového provedení. Opatření znamenalo při rychlosti 30 uzlů a dlouhém oblouku snížení minimální rychlosti na nula uzlů a při krátkém oblouku se jednalo o 4 uzly. Kvůli jedinečnosti výsledků tohoto řešení bylo rozhodnuto, že veškeré vyrobené kusy budou přestavěny na standard s novým LUT II.
Konečně už v boji
Bojové nasazení torpédové zbraně v podobě T III a LUT I se uskutečnilo až v únoru roku 1944. Ke dni 1. července téhož roku bylo těmito typy vyzbrojeno na 50 frontových bojových plavidel. Standardní výzbroj nejběžnějšího typu ponorky VII C byla vepředu 3 torpéda T V, pět T III a LUT I, vzadu pak dvě T V.
Specializovaná střelecká centrála pro torpéda typu LUT nabídla veliteli ponorky přehled potřebný pro nasazení torpéd typu LUT včetně údajů pro uložení do programované části torpéd. Proto byly vypracovány i nové povelové řady nezbytné pro provádění odlišných činností vyžadovaných při vedení palby novými torpédy.
Používána byla řada základních nastavení proti jednotlivému cíli (dvě torpéda) nebo konvoji (4 torpéda). Jejich přesné povelové řady přesně odrážely činnost a pořadí, v jakém musela být daná činnost provedena. Byl to jakýsi druh typového scénáře, který měl stále méně zkušeným mladým velitelům ponorek napomáhat v přesném a rychlém rozhodování za bojové situace. Šlo prakticky o následující typy bojové situace při odpalu torpéd:
1. Odpal s obratem – rychlost torpéda 30 uzlů, poloha na kursu 0°, přímý běh 5 km, rychlost křižování 11 uzlů, krátký oblouk, zvrat 180°, úhel rozptylu 10°
2. Obranný odpal – proti pronásledujícímu protiponorkovému plavidlu a proti dalším jednotlivým cílům před přídí – rychlost torpéda 30 uzlů, poloha na kursu 0°, přímý běh 1 km, rychlost křižování 11 uzlů, zvrat 180°, úhel rozptylu 5°
3. Záďový odpal – proti jednotlivému cíli v záďovém sektoru – rychlost torpéda 10 uzlů, poloha na 180°, rychlost křižování 11 uzlů, krátký oblouk, úhel rozptylu 5°
4. Poloha vlevo nebo Poloha vpravo – proti konvoji nebo jednotlivci nacházejícím se na boku -rychlost torpéda 10 uzlů, poloha na 70°, přímý proběh 3 km, rychlost křižování 6 uzlů a 16 uzlů, dlouhý oblouk, zvrat 90°, úhel rozptylu 5°
5. Poloha 0 - proti konvoji v příďovém sektoru – rychlost torpéda 10 uzlů, poloha na kursu 0°, přímý proběh 3 km, rychlost křižování 5 a 16 uzlů, dlouhý oblouk, zvrat 180°, úhel rozptylu 5°
6. Poloha 180°- proti konvoji v záďovém sektoru – rychlost torpéda 10 uzlů, poloha na kursu 180°, přímý proběh 3 km, rychlost křižování 5 uzlů a 16 uzlů, dlouhý oblouk, zvrat 0°, úhel rozptylu 5°
7. Poloha zdola – ponorka pod útokem protiponorkového doprovodu při útoku uvnitř konvoje – rychlost torpéda 10 uzlů, poloha na kursu 180°, přímý proběh 500 metrů, rychlost křižování 6 uzlů, dlouhý oblouk, zvrat 0°, úhel rozptylu 18°
K těmto základním nastavením bylo třeba dodat upřesnění podle příslušných tabulek, odhadů kursu nepřítele vzhledem ke kursu vlasní ponorky, jeho rychlosti a hlavně co nejpřesnější změření vzdálenostik cíli.
Při nasazení torpéd LUT v rocích 1944 a 1945 na starých ponorkách ale bylo nesmírně obtížné i takovýto předpisový či vzorový postup vůbec akceptovat. Úspěchy byly pak vcelku přirozeně pouze omezené.
Příklady nasazení torpéd LUT všech typů jsou uvedeny velmi precizně v základní souborné práci o ponorkách zemí Osy a jejich bojových úspěších od vynikajícího autora marinistických knih Dr. Rohwera, a to pod původním německým titulem „Die U-Booterfolge der Achsenmächte 1939 – 1935“.
Pokusím se zde podle zásady pars pro toto stručně popsat několik případů nasazení torpéd typu LUT, uvedené ve válečných záznamech U-Bootwaffe.
Tak kupříkladu dne 29. června roku 1944 ponorka U-984 pod velením Obl. Siedera odpálila dvě torpéda LUT proti konvoji EMC 17. Nákladní lodě „Henry G. Blasdel“ o výtlaku 7 116 BRT a „Edward M. House“ o výtlaku 7 240 BRT byly pouze poškozeny.
O pár týdnů později, přesně 5. července 1944 odpálil velitel U-953 Obl. Marbach na dvě lodě dvě torpéda LUT a jedno samonaváděcí typu T V Zaunkönig . Po uběhnutí patřičné doby v čase 4 minuty 27 sekund od odpalu bylo slyšet silnou explozi a ke dnu šla britská nákladní loď S.S. „Glendiming“ o výtlaku1 927 BRT. Opodál plující ponorka U-763 pod KptLt. Cordesem zaslechla po bezvýsledném útoku za 11 minut a 48 sekund výbuch vlastního torpéda LUT po autodestrukci na konci proběhu.
11. červenec byl dnem, kdy U-953 hlásila po odpálení tří torpéd LUT potopení jedné parolodě. Potvrzení úspěchu ale nebylo možné.
Po dalších devíti dnech zaslechla posádka U-309 Obl. Mahrholze po odpálení tří torpéd LUT po 9 minutách a 30 sekundách proběhu výbuch časem spíše odpovídající autodestrukci torpéda na konci proběhu. Kladný výsledek, tedy případný zásah, nebylo možno potvrdit.
Dne 24. července 1944 zaslechla posádka již zmiňované Mahrholzovy ponorky U-309 po třech jednotlivých odpalech torpéd LUT dva výbuchy torpéd v časech 5 minut 35 sekund 8 minut 40 sekund. Později bylo potvrzeno, že těmito torpédy byla poškozena britská loď S.S. „Samneva“ o výtlaku 7 219 BRT.
Dvě potopené lodě hlásil Obl. Stuckmann velící na U-621 dne 29. července 1944 po odpálení jednoho Střízlíka a dvou LUT. Doby dvou explozí byly zaznamenány po 1 minutě a 50 sekundách, resp. 53 sekundách proběhu torpéd. Bylo potvrzeno potopení jediné lodě – plavidla pro podporu vylodění „Prince Leopold“. Dne 30. července poškodila Stuckmannova U-621 zásahem jednoho ze tří odpálených torpéd LUT britský S.S. „Ascanius“ o výtlaku 10 048 BRT. Na den 2. srpna připadlo téže posádce nejisté štěstí, že po odpálení salvy dvou torpéd LUT zaslechla po proběhu 8 minut a 48 sekund, respektive 9 minut a 13 sekund dvě exploze torpéd. Potvrzeno nemohlo být ani dodatečně nic dalšího, takže šlo nejspíše o autodestrukci obou torpéd na konci proběhu.
A konečně už téměř poslední příklad: ponorka U-480 Obl. Förstera odpálila salvu tří torpéd LUT a po proběhu trvajícím 9 minut a 20 sekund posádka zaslechla zdáli osamělou explozi. Nahlášený zásah nebyl nikdy potvrzen.
Jeden z dalších a pravděpodobně úplně poslední potvrzený úspěšný zásah torpédem LUT zaznamenal dne 22. března roku 1945 do lodního deníku ponorky U-315 její velitel Obl. Zoller. Potvrzením jeho úspěchu bylo prohlášení britské Admirality o tom, že v tomtéž čase byl potopen britský S.S. „Empire Kingsley“ o výtlaku 6 996 BRT. Další salva dvou torpéd LUT způsobila jen hluk vzniklý autodestrukční explozí hlavic obou torpéd po proběhu v trvání cca 8 minut a 30 sekund. Následně nahlášené zásahy spojeneckých lodí nebylo možno ze žádných pramenů potvrdit. Můžeme směle říci, že veškeré naděje vkládané na konto budoucí úspěchů torpéd LUT se zaměřily v poslední fázi války na moři do ponorek typu XXI. Tyto moderní stroje, které při své relativně velmi vysoké rychlosti pod hladinou a velkém dosahu plavby na povrchu, s jejich možností využít Schnorchelů a trupů pokrytých speciální kaučukovou vrstvou proti odrazu radarových vln nebo impulzů, měly mít při bojovém nasazení LUT značně vyšší šance zasadit Spojencům na moři citelné údery, se však už na bojiště takřka vůbec nestihly dostat. Tento typ měl pro vybavení torpéda LUT ještě jednu velkou výhodu oproti svým přechůdcům: do jeho výzbroje byl zařazen nejnovější německý typ aktivního sonaru, který mohl veliteli pro výpočty poskytnout neobyčejně přesné údaje o protivníkovi a navíc uměl v pasivním modu využít impulsů sonaru vysílaných nepřítelem k varovnému hlášení o existenci a poloze nepřátelského protiponorkového plavidla bez toho, aby sám svou polohu vyzradil. Ale v moři na bojové plavbě ke dni ukončení bojové činnosti byly pouze první dva tyto skvělé podmořské stroje a ty neodpálily ani jedno torpédo.
Hodnocení systému LUT a činnosti odborných institucí odpovědných za vývoj této řady torpéd
Otázky spojené s co nejlepším nastavením programovaných zatáček na kursech odpálených torpéd byly v TVA v Eckenförde pouze na okraji zájmu, ať už vzhledem k přetíženosti a špatnému personálnímu obsazení nebo ke spoustě dalších úkolů, které se na tuto instituci s probíhajícím vývojem valily. Proto se nikdo nezabýval ani tak choulostivou problematikou, jako bylo dokonalé seřizování jemných přístrojů používaných k řízení torpéd LUT.
Z matematicko-taktického i technického hlediska je rozhodujícím faktorem nastavení optimílního programu pro řízení torpéda pomyslné rozdělení sfér výskytu plavidel protivníka na zóny o jisté pravděpodobnosti zásahu, což u cíle po grafickém vyobrazení vytváří obvyklé Gaussovy křivky seskupení výskytu směrodatných odchylek.
Přži skutečně optimálním propočtení a dokonalém bezchybném nastavení programovacího aparátu řízení torpéda by ještě navíc měla tato práce na lodi vykonána ve velmi krátkém časovém období, ve kterém jsou naměřené hodnoty dat týkající se cíle stále ještě aktuální a vystihují skutečný stav věcí.
Pokud by cíl měl kruhovitý tvar a jeho koordináty by se rovnoměrně pohybovaly neměnným směrem, pak by bezpochyby byla ideální křivkou pro naprogramování přesného zásahu cíle spirála. Ta by teoreticky sledovala v jistém náklonu „vrstevnice“ graficky vyobrazené hory - Gaussovy křivky. Při zohlednění podlouhlé formy lodního trupu musí pak zákonitě taková spirála nabýt tvaru programovaného pro řízení torpéd LUT tak, aby s co největší pravděpodobností zasáhly nepřátelské plavidlo kolmo na jeho bok, tedy kolmo na podélnou osu plavidla.
Je zcela jasné, že takto komplikované křivky, které navíc musí v co nejvyšším stupni zohledňovat předpokládané pohyby zvoleného cíle, nebyly za tehdejšího stavu výpočetní techniky možno přesně definovat, bylo pouze možné spolehnout se na velmi velkou technickou zdatnost a představivost lidí pracujících na řešení tohoto a jemu podobných problémů. Nasazení mnohem větších prostředků nebo mnoha dalších zkušených techniků k nalezení rychlejších a dokonalejších řešení za dob probíhající války bylo zjevně nerentabilní, ba nemožné. Proto také TVA na vlastní vývoj takových dokonalých torpédových programovacích zařízení záhy po jejich sestrojení resignoval.

Zdroje:
Mueller, H.: Die technische Entwicklung der Torpedowaffe, Berlin 1959
Roessler, E.: Die Torpedos der deutschen U-Boote, Herford 1984
http://www.ubootarchiv.de/ubootwiki/index.php/
http://www.kbismarck.com/u-boot/utorpedo.htm
http://navweaps.com/Weapons/WTGER_WWII.php
Schiffner, Dohmen, Friedrich: Torpedobewaffnung 1. Auflage, MDDR 1987, Interdruck Leipzig, ISBN3-327-00331-9
https://digitalcommons.georgiasouthern. ... ontext=etd

Následovat by měl (doufám) po jistém čase článek o dálkově řízených torpédech typu G7f pod kódovými názvy NY a NYK, po něm pak v dalším již značně vzdáleném časovém obzoru snad konečně i samonaváděcí torpéda G7s – Falke a Zaunkönig.
Něčím taky musím v mezidobí být živ ;-))

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 7/2/2019, 12:20
od Zemakt
Velmi zajímavé, díky. Vcelku mne pak zaraží kolik úsilí těmto typům torpéd Němci věnovali, a s takovými praktickými výsledky. De facto nula.

Obrázek

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 7/2/2019, 18:38
od Vlastimil Čech
člověče, nebyl jste v minulém životě ponorkářem???? Krásný článek!

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 7/2/2019, 19:15
od Franz Trubka
Ja se taky pridam.Spouste veci v clanku nerozumim,protoze je mi tahle problematika cizi,
ale je to po delsi dobe clanek o technice a ne zpolitizovane keci...
Dik,Franz :up:

Torpéda NY a NYK dálkově řízená

PříspěvekNapsal: 28/2/2019, 13:29
od Krojc
Torpéda G7f řízená na dálku (NY a NYK)
Od počátku vývoje použitelných torpéd existovaly snahy jejich konstruktérů o co největší přesnost zásahu. Torpédo řízené buď samostatně, tedy samonaváděcí, je jedním způsobem řešení, torpédo řízené na dálku obsluhou naváděcího zařízení například po drátěných vodičích je řešením dalším.
Na samém počátku realizace podobných konstrukčních nápadů a jejich konkrétních řešení byly pokusy o to, aby nosič náplně trhaviny nalezl svůj cíl patřičně rychle, aby totiž cíl nebyl rychlejší než torpédo a nebo nedokázal snadno útok takové zbraně vymanévrovat.
Jakmile se ve výzbroji námořních plavidel objevilo funkční, spolehlivé a dostatečně účinné torpédo pohybující se rychlostí okolo 30 uzlů, vyrojily se v krátké době snahy torpédo k cíli navádět tak, aby se zvýšila pravděpodobnost zásahu cíle, kdyby už jen proto, že torpédo je zbraň dosti nákladná a plýtvat jimi není právě ten nejlepší způsob použití rozpočtových peněz na námořnictvo.
Celá řada řešení, ať už přinášená v císařském Německu pány Deetjenem a Wichmannem, přiděleným k odborné pomoci plukovníkovi Schwedlerovi na popud Wilhelma von Siemense nebo typy jako Nordenfeldtovo, Sims-Edisonovo, Patrickovo torpédo v USA nebo Brennanovo torpédo ve Velké Británii se objevila už po vypuknutí Velké války; dávno před ní rakouský konstruktér G. De Luppis prováděl pokusy s nahrazením mechanického pohonu a mechanického řízení torpéda řízením elektrickým.
Výhody takové zbraně byly nasnadě: v případě elektrického pohonu neviditelnost pod hladinou, bezpečnost při bojovém nasazení, téměř naprostá nezávislost na počasí a stavu hladiny moře spolu se silným účinkem bojové náplně na cíl. Akumulátorové baterie dodávaly tehdy již dostatečné množství energie pro pohon, jejich výroba byla technologicky zvládnutá a také kvůli elektrickému řízení po vodičích byla volba elektropohonu jasnou záležitostí.
Kostrukční řešení jednoho z prvních použitelných typů bylo následující: mezi oběma řadami akumulátorových baterií byla umístěna cívka s navinutým drátem a řídící systém. Torpédo bylo řízeno jedním vodičem a druhý zastupovala slaná mořská voda. Drát procházel od řídící aparatury do doteku na cívce, pak se odvíjel z cívky středem hřídele hnacích šroubů přes průchodku dozadu a tudy vycházel ven z těla torpéda. Hnací motory byly dva stejnosměrné protiběžné a drát řízení byl zapojen druhým koncem do obdobné cívky s drátem umístěné ve vypouštěcím zařízení. Za hlavicí s bojovou náplní byl instalován elektrický reflektor svítící šikmo dozadu tak, aby bylo možné přesně nalézt polohu plujícího torpéda.
Toto torpédo mělo být přednostně nasazeno za tmy. Použít jej mělo být možné i za dne, i když poněkud komplikovaným způsobem: reflektor měl sloužit jako orientační bod obsluze pozorovacího zařízení na palubě letounu sledujícího chod torpéda a o odchylkách informoval příslušný pozorovatel obsluhu naváděcího zařízení pomocí radiového vysílače. Kromě navádění po drátu se předpokládalo také bezdrátové řízení, ale tady technici narazili na nepřekonatelné problémy s vhodným provedením antény na torpédu.
Vyvinutí elektrického pohonu v použitelném provedení pro normální bojová torpéda se stalo od roku 1916 prvořadým úkolem konstruktérů této zbraně. U Němců vedly práce k vyvinutí elektrického torpéda E/7, jak bylo označováno pro potřeby Kaiserliche Marine. Firma Siemens své pokusy s dálkovým řízením nevzdala a s omezenými zdroji v nich pokračovala až do konce Velké války.
Znovu se problém s dálkovým řízením torpéda objevil před vypuknutím další války v náplni práce Torpedo-Versuchsanstalt TVA. Tam obdržel kódové označení G 7f. Šlo nejprve o bezdrátové navádění v dlouhovlnném elektromagnetickém rozsahu, který není mořskou vodou v určitém rozsahu frekvencí příliš pohlcován. Ohledně vysílání povelů pro bezdrátové řízení a k problémům s anténou na torpédu vypracoval TVA návrhy různých řešení a praktickým zkoumáním otázky přenosových možností pověřil NVA (Nachrichtenmittelversuchsanstalt). Zpočátky panovaly velké iluze o rychlém vyřešení těchto problémů, ale potíže s průnikem elektromagnetického vlnění skrze vrstvu vody byly značné, zvláště v případě, který byl navrhován jako běžné řešení: letoun vysílající povely bezdrátově měl sledovat bublinky vystupující nad hladinu z motoru torpéda, přičemž poloha letounu takřka přímo nad řízeným torpédem vyvolávala nejvyšší útlum vysílané energie. Proto by bylo zapotřebí aparatury pro nasazení na palubě letounu zkonstruovat s velmi vysokým efektivním vyzařovacím výkonem.
Proto TI navrhoval řízení pomocí akustických ultrazvukových povelů, které bude vysílat plavidlo řídící běh torpéda. Při praktických pokusech však shledal NVA kvůli rušivým zvukovým impulsům pocházejícím z kavitace hnacích šroubů a vibrací od hnacího motoru toto řešení za zcela a naprosto nevyhovující a prakticky neproveditelné.
Proto se vedení TI a TVA vrátilo velmi záhy zpět k myšlence elektrického dálkového navádění. To bylo vyzkoušeno s plavidlem, které mohlo vyzařovat dostatečně velké množství energie v daném kmitočtovém pásmu. Rovněž se konaly pokusy automaticky propojit bez vidu torpéda jeho kurs se změnami kursu a rychlosti vlastní a protivníkovy lodě.
Na poradě 22. dubna 1937 na TVA bylo mezi zástupci TVA a NVA dohodnuto, že
“... při vlnové délce 1500 metrů je možné použít řídící povely pro navádění torpéda G7f do hloubky 2 – 2,5 metru. Dodržení této hloubky plavby lze zaručit u torpéda pouze při klidné hladině. Proto je žádoucí řídit torpédo ve větší nastavené hloubce plavby. Jako vlečnou anténu doporučujeme jednoduchý vodič o délce 30 – 40 metrů. Pro dosažení ještě větších hloubek plavby s možností jejího řízení a navádění na dálku je třeba ještě větší vlnové délky.“
Proto TVA zkoumalo anténní dipól o délce 30 – 60 metrů, který snižoval nejvyšší rychlost torpéda o jeden uzel. NVA opětovně přezkoumal příjmové poměry v závislosti na hloubce vody. Při zkouškách byl ponorkou pod hladinou v anténní hloubce 7 metrů zachycen signál Morseovou abecedou, který pocházel od silného anglického vysílače vzdáleného od ponorky několik set km.
Dne 27. dubna 1938 přednesl TI na margo dalšího vývoje torpéda G 7f tyto návrhy:
Je nezbytné provést následný rozsah výzkumu a vývoje:
1. Vyvinutí vysílací a přijímací aparatury pro morseovkou vydávané řídící impulzy
2. Vyvinutí nezbytných řídících aparátů pro torpédo a vhodnou anténu
3. Vyvinutí počítacího aparátu, který po zadání známých dat pro vypuštění torpéda pro něj zprostředkuje změny kursu a odpovídajícím způsobem je odbaví prostřednictvím povelového vysílače.
Peo vyřešení druhé otázky v pořadí navrhl TI kvůli pracovnímu přetížení NVA, aby do prací na vyřešení řídící aparatury byla zapojena firma GEMA z Berlína – Köpenicku, která vůči ostatním firmám dokáže práce udržet v tajnosti. Pro rychlejší zapracování musí ale GEMA dostat z TVA a NVA personální posily. Proto byl k těmto účelům navržen k přemístění ing. Thomsen. Dále by ještě jednou mělabýt přezkoumána otázka akustického řídícího aparátu. Na všechny tyto problémy a jejich vyřešení bude OKM požádáno o přidělení částky 300 000 RM.
Dne 10. května 1937 NVA sdělil OKM o doposud uskutečněných zkouškách následující:
„Příjmové poměry v různých hloubkách vody byly vyzkoušeny v daném vlnovém rozsahu a byl zkoumán vliv různých vhodných antén, obzvláště pak padla otázka, zda jako přijímací anténa může sloužit samo tělo torpéda. Nejprve bylo použito směrové zaměřovací antény na ponorce pod hladinou a později pak 5 m dlouhého dipólu s tím, že poměry příjmu byly zjištěny u vlnových délek 785 m, 1263 m a 1571 m. Zkoušky proběhly ve Schleiemünde. Ukázalo se, že u větších vlnových délek byl příjem možný až do hloubky 4 metry, u vlnové délky 785 m pak pouze do hloubky 2 metrů. Pokud by mělo torpédo sloužit jako anténa, je třeba použít velmi dlouhé vlny. Pro tyto výzkumné účely bude do výroby zadáno kovové těleso tvaru torpéda, které bude uprostřed rozděleno izolujícím propojem tak, aby se vytvořil dipól.“
Dipólové torpédo ale shledal TVA značně problematickým, jelikož v případě využití pohonu z G7a by být tlaková nádrž z oceli nezbytně nahrazena umělohmotnou, což v současné době není z materiálově-technických a pevnostních důvodů prakticky proveditelné. Ing. Thomsen navrhl dipólovou anténu, která se před vypuštění torpéda navine na cívku umístěnou na ocasní části a po vypuštění se odvine do vody. Drátová anténa vlečená torpédem proto zaujme ideálně vodorovnou polohu v rovnoměrné hloubce od hladiny jako torpédo samo, jehož tělo vytvoří s odizolovaným koncem drátu dipól.
Na požadavek přidělení částky 300 000 RM reagovalo OKM (Nwa) dopisem ze dne 16. června 1938 do TI následovně:
„Nám zaslaným hlášením o zkouškách je zřejmě problém G7f blízko vyřešení. Další práce budou sledovány i nadále prostřednictvím pověřenců OKM a NI. Proto je nyní zcela bezvýznamné, zda by se stanoviště řídící obsluhy mělo nacházet na palubě letounu nebo lodě. Zda jsou spojovací a technické vývojové práce v podniku GEMA natolik zatěžující, že by dalším přenášením požadavků a nadměrným pracovním zatížením ohrozily další důležité úkoly (výzkumné práce na radaru), je zapotřebí ještě prověřit. Přemístění Ing. Thomsena ke jmenované firmě na žádost TI nikterak nezamýšlíme uskutečnit. Pokud TI věří, že problémy torpéd G7s a G7f v dané oblasti prací si vyžadují speciálně úsilí Ing. Thomsena, je zapotřebí zvážit, zda vůbec má smysl poskytovat nějakého jeho nástupce do oddělení vývoje torpéd v TVA k zapracování.“
Následující průběh událostí se vyvinul tak, že k pracem na nových torpédech namísto berlínské firmy GEMA byla ke spolupráci na vývoji řiditelných torpéd přizvána firma Siemens (tedy správněji Siemens&Halske) a v té souvislosti obdržel původní projekt G 7f nové kódové označení NY.
V půli roku 1939 byly k dispozici první povelové přístroje vyvinuté Ústřední laboratoří (ZL) firmy Siemens&Halske. Po začátku července 1939 proběhly hladinové zkoušky na palubě ponorky Typ II s pětimetrovou anténou uspokojivě, proto byla celá aparatura vestavěna do ponorky, aby byl získán prostor pro četné měřicí přístroje. Měření provedená před Pelzerhakenem byla ve svých výsledcích silně ovlivněna nepříznivými okolnostmi, jmenovitě poškozením dvoumetrové antény při ponořování, relativně vysoká byla úroveň rušivých signálů různého původu v místě měření, navíc se proměňující nepravidelně podle toho, kam a jak ponorka plula a konečně vadily i rušivé signály telegrafních stanic, které zčásti pracovaly na vlnových délkách užívaných pro předávání řídících povelů.
Následovala velká porada všech důležitých zúčastněných: TVA, OKM Mwa IV, NVK, S&H, na níž se rozhodlo, že v termínu 11. července původně plánované zkoušky zařízení NY nebudou provedeny a jejich termín se odkládá. Namísto toho ale dr. Dahme z NVK o své vůli urychleně zdokonalil systém vestavby povelové antény, aby tímto opatřením zlepšil vzájemný poměr signál/šum na přijatelné hodnoty a odzkoušel vše na ponorce Typ II. Ústřední laboratoř nastavila řídící stupeň povelové aparatury na novou frekvenci. Dne 18. července pak bylo možno po těchto změnách opět provést pokusy s ponorkou U-32. Při nich bylo dosaženo a také naměřeno dostatek příznivých hodnot. Při délce antény 4,5 metru bylo možné ještě ve vzdálenosti 20 km od vysílače bezchybně zachytit 85% vyslaných řídících povelů. Dne 27. července bylo na vzdálenost 10 km prokazatelně přijato při hloubce antény 4,5 metru celkem 78 bezporuchových řídících signálů. Čtyři dny nato byl přednesen referát o pokusech s bezdrátovou povelovou řídící aparaturou NY a o problémech s vývojem G 7f. V první přednášce Ing. Thomsen konstatoval o takticko-technických vlastnostech a všeobecném stádiu vývoje G 7f v jednotlivých bodech zkráceně následující:
1. Zkušenosti z vypouštění a střeleb
a) Odhadnutí postupu, jak dovést torpédo na kolizní kurs s cílovým plavidlem, je problém
b) Odhadování podle viditelných bublinek. Řízení z letounu. Návrh NVA: Řízení reléově
pozemním silným vysílačem, který bude klíčován z letounu.
c) Vázaný postup. Zde jsou však těžkosti ohledně přesného stanovení okamžité polohy
torpéda a nepřítele. Zlepšení by bylo možno dosáhnout provázáním G 7f s G 7s.
d) Rozšířené měření počáteční rychlosti. Měření lineární rychlosti cíle
e) Použití záměrné v zaměřovači jako vysílače impulzů povelového zařízení k navádění
2. Stav vývoje: Na vzdálenost 20 km lze při nastavení hloubky proběhu torpéda na 4 metry bezpečně předávat řídící povely. Čtyři povelové přístroje jsou t.č. ve stavbě, s výhledem jejich dokončení ke konci roku 1939. K témuž datu pro ně budou připravena čtyři torpéda typu G 7a.
Ve druhé přednášce Dr. Rindfleisch z NVK rekapituloval radiotechnické podklady dálkového řízení.
1. Pro přenos povelů přicházejí v úvahu vlnové délky velmi dlouhých vln od 1 000 do 20 000 metrů.
2. V Severním moři lze použít pro přijatelné výsledky hloubek 3 – 4 metry, v Baltickém moři až do 7 metrů.
3. Doporučena je proto délka drátové odvíjené antény přibližně 50 metrů.
4. Řízení na dálku ponorkou nelze za současného stavu techniky prakticky uskutečnit.
5. Vysílací výkon ERP řídící a naváděcí radiostanice okolo 1 kW je doporučen a postačující.
Ve třetí přednášce nakonec shrnul Dr. Wolff ze S&H - ZL problematické body řešení takto:
1. Abychom se zbavili při příjmu následků atmosférického rušení, je třeba každý povel pro jistotu třikrát opakovat.
2. Jako odpomoc proti rušení prováděném silnějšími vysílacími zdroji je třeba po každém vyslaném řídícím povelu změnit frekvenci. K tomu potřebné zařízení bude ve čtyřech povelových přístrojích nyní již stavěných už zabudováno.
Nakonec bylo rozhodnuto, že celká zkoumaná pokusná paratura NY bude předána do NVK k dispozici k dalším pokusům v Severním moři.
Dne 19. srpna 1939 se konala v TVA porada týkající se dosud otevřených otázek ohledně čtyř torpéd pokusného typu NY svěřených jim do péče. Účastnili se jí od Siemense Dr. Wolff a Ing. Helwig za SAM A-Werk, za OKM - MWa Ing. Thomsen a vl. rada Scheller, z TVA pak Dr. Tschentke a nám.ing. Schaper.
Ohledně nastavení úhlu předběhu na aparatuře přímého běhu GA bylo rozhodnuto, že podle směrodatného příjmu řídících povelů může nastavení úhlu předběhu v GA být provedeno předběžně na 5° na pravo bok i levobok. Mimoto může být nastaveno překrývání pevně nastaveného záměrného úhlu střelby před započetím střelby samé (tak jako dosud pomocí seřizovacího vřetenového šroubu). Jako konstrukční řešení byl zvolen motorový přesuv pomocí seřizovacího vřetenového šroubu o 5°na levobok nebo pravobok. Přesun pevně nastaveného úhlu střelby vzhledem ke kursu bylo možno nastavit pomocí diferenciálního soukolí. K tomu účelu bylo využito přístroje s-GA (zařízení ke kontrole přímého běhu s úpravou) u torpéd G 7s, které umožňovalo i při běžícím gyrokompasu přestavení uzamykacího prstence před sestavu trysky.
Ing. Schäfer potvrdil, že konstrukční práce vyhrazené pro TVA s využitím dostupných součástek pro sestavení čtyř kusů torpéd budou ukončeny a uzavřeny do konce roku 1939. Také zástupce Siemensu poté ujistil, že určený termín bude firmou dodržen a proto určil Ing. Thomsen závěrečný termín pro výrobu čtyř torpéd pokusného vzoru NY na konec roku 1939.
Za registraci výsledků zkušebních řízených odpalů byl určen jako odpovědná osoba Ritz-Schreiber z DVL. Jeho stávající objem práce je třeba převést do SAM. Anténa bude navržena, zkonstruována a vyrobena v Ústřední laboratoři ve spolupráci s firmou Siemens-Kabelwerk. Měla se skládat z izolovaného vodiče s obnaženým zakončením. Jeho konečný účinný průřez by měl být stanoven až po zkušebních odpalech. TVA současně zajistí zkonstruování a výrobu odvíjecí cívky antény a její umístění na zadní část torpéda.
Generátor pro napájení přijímací aparatury byl vyroben v provedení pro provozní otáčky kolísající mezi 6 000 – 9 000 ot/min a jeho pohon byl odebírán od hnací hřídele pohonu. Za vývoj pohonu byl zodpovědný TVA, za generátor pak Ústřední laboratoř – ZL. Ta měla především přezkoumat otázku, zda lze vyrobit prostorově úspornější generátor stejnosměrného proudu, protože použitý alternátor s potřebným usměrňovačem zabral v omezeném prostoru těla torpéda více místa. Ještě než se tyto práce mohly rozběhnout, musel být jejich náběh v souvislosti se všeobecným pozastavením vývoje nových torpéd v TVA na příkaz OKM uprostřed října ukončen.
Události na mořích a oceánech mezitím začínaly brát poněkud jiný směr. Jestliže do roku 1941 byly německé U-booty velmi obávaným protivníkem a přes relativně malý počet dokázaly Spojencům zasazovat tvrdé údery zejména v Atlantiku, pak s postupným rozšiřováním válčišť a nárůstem protiponorkových sil všech druhů začaly postupně ztrácet dech. Jestliže chtěl BdU Dönitz v roce 1942 své síly zkonsolidovat a na jaře se vrhnout svými vlčími smečkami na konvoje, potřeboval se vyzbrojit nejnovějšími druhy zbraní, které by jeho ponorkám překonat sílící ochranu konvojů a zlepšit poměr potopené tonáže k počtu jeho potopených a poškozených U-bootů. To byl jeden z důvodů, které vedly OKM k obnovení a tlaku na urychlení vývoje prací na netradičních druzích torpéd. Vrchní velitelství Kriegsmarine mělo po předchozích přesvědčivých úspěších Dönitzových U-bootů za to, že s lepší výzbrojí dokáží konvoje Spojenců snad úplně eliminovat.
Další výzkumné práce na tomto projektu (NY) se rozeběhly až v předjaří roku 1942. Dne 26. května 1942 Ing. Thomsen z titulu referenta pro zvláštní torpéda v TWa (Torpedo-Waffenamt IIc) sdělil zúčastněným jiné, oproti dřívějšímu zcela opačné stanovisko OKM:
„OKM rozhodlo o znovuzapočetí prací na vývoji torpéd G 7F. Pokusy by měly přinést důkaz, že dálkové řízení torpéda vyvinuté firmou Siemens a příslušné aparatury vestavěné do torpéda jsou technicky a výrobně proveditelné. Provedením pokusů pod vedením Prof. Küpfmüllera pověřuje firmu Siemens, která dodá personál pro obsluhu zkušebních zařízení do Gotenhafenu (dnes polská Gdynia – pozn.aut.). Pro pokusy s torpédem G 7f je stanovena priorita stupeň SS.“
Následně v roce 1942 provedené pokusy v Gdyni potvrdily jejich zásadní oprávněnost. Dosažené vzdálenosti řiditelnosti a přiřazené hloubky proběhu torpéd byly využitelné výhradně při použití nejdelších vln, kdy mělo atmosférické rušení jen omezený vliv. Praktické odpaly ze stabilních vypouštěcích zařízení rovněž přinesly uspokojivé výsledky.
Pro další pokračování ve vývoji neslo torpédo získané přestavbou z G 7a (Gerät 12) a G 7as (Gerät 31) oficiální označení NY (Gerät 32). Mezitím firma Siemens navrhla, a to v návaznosti na jejich vlastní pokusy z roku 1916, vyvinout elektrické torpédo řízené po vodiči. Tento projekt obdržel označení NYK (NY-Kabel).
V zápisu z porady dne 21. 12. 1942 o torpédu NYK s firmou Julius-Pintsch KG (JPK) stojí toto:
„ Toto torpédo řízené po drátě by mělo být řízeno elektrickými impulsy po řídícím vodiči při proběhu po hladině se světelným značením vyzařujícím dozadu, aby bylo možno torpédo navést na cíl z ponorky. Z toho vyplývá, že bojové nasazení je dáno noční tmou. Proto by na torpédu měla být umístěna jedna cívka, ze které by se řídící vodič odvíjel tak, aby spočíval ve vodě. Z toho důvodu by mělo být torpédo G 7e a příslušný torpédomet odpovídajícím způsobem upraveny. OKM hodlá vývoj vést jako čistě firemní a to u firem SAM (řízení) a JPK (úprava torpéda a torpédometu). Pro sériovou výrobu by byla firma JPK generálním dodavatelem.“
Dne 23. února 1943 byla v provozu A u firmy SAM v Berlíně–Mariendorfu uspořádána porada o nezbytných změnách k provedení na Gerät 20 pro použití na torpédu NYK. Porady se účastnilo celkem 12 zástupců SAM a JPK působících v těch nejvyšších funkcích. Závěry z porady zněly následovně:
„Aparatury v zadní části budou upevněny na žebrech trupu torpéda. V těle v tunýlku bude umístěno diferenciální soukolí pro ovládání hloubkových kormidel. Pro průchod táhel ovládání kormidel je potřeba vytvořit v zadní části těla jeden až dva malé otvory. Držák aparátu TA pro řízení hloubky plavby (jde o běžný Tiefenapparat, ne o Meycke-Gerät) musí být v odšroubovatelném provedení, aby se dal vsunout do zadní části těla torpéda a namontovat. Zmiňovaných pět tlakových lahví na stlačený vzduch bude rozmístěno uprostřed těla torpéda stejně jako u Gerät 37 (FALKE). V přední části těla torpéda u hlavice je třeba namontovat zdroj světla – lampu. Vzplouvatelná hlavice pro zkušební střelby musí být nahrazena zcela novou cvičnou hlavicí, která bude vybavena novými nafukovacími gumovými vaky, protože torpédo je těžší než je normální G 7e a dosud používaná hlavice výtlakem evidentně nestačí. Toto nové torpédo se zařízením NYK obdrží kódové označení Gerät 43.
Zkušebními střelbami provedenými se zařízením Gerät 43 by se mělo začít v časném létě 1943 a proto musí firma JPK dodat už na přelomu dubna a května 1943 dodat deset kusů torpéd, na kterých následovně provede firma SAM dohodnuté úpravy.“
Úřad TWa IIc zavedl ke dni 16. března 1943 kvůli dalším pracím na torpédech G 7f následující organizační opatření:
1. Řízení veškerých prací souvisejících s vývojem a stavbou přebírá OKM TWa a u bezdrátového řízení na dálku to je OKM Nwa s podporou AGC.
2. Pro spolupráci mezi OKM TWa a RLM-Technisches Amt ohledně těchto otázek bude vytvořena AG Torpedofernlenkung.
3. Základní výzkum bude veden ve shodě s OKM FEP a jím pověřenými firmami a ústavy.
4. Vývoj u průmyslových firem bude pokračovat podle směrnic OKM.
5. Pokusy budou nejprve prováděny průmyslovými firmami u IVN v Neubrandenburgu, později v TWA Gotenhafenu s účastí průmyslových firem.
6. Provádění zkoušek po ukončení vývojových prací bude provedeno u TEK s účastí NEK.
7. TVA Eckernförde se bude podílet na řešení otázek ohledně zajišťovacích mechanismů a pistole torpédového roznětu.
8. Vývoj torpéda NY bude uskutečněn u SAM (dálkové řízení) a DWK Friedrichsort (Výroba torpéd). Vývoj torpéda NYK bude uskutečněn u SAM (dálkové řízení) a JPL (Výroba torpéd).
Od 15. do 17. března 1943 shlédli Ing. Thomsen a Ing. Sylvester z OKM u firmy Silurificio ve Fiume (dnes chorvatská Rijeka – pozn.aut.) italské torpédo ráže 450 cm řízené po vodiči, které tato firma vyvinula ve spolupráci se samostatným vývojovým pracovníkem Ing. Groccim. Torpédo bylo určeno pro nasazení z letounu. Po odhozu z letounu se z torpéda uvolnil plovák, ve kterém byla zabudována radiová přijímací aparatura. Plovák zůstal s torpédem ve spojení pomocí tenkého vodiče, který se odvíjel z torpéda. Bublinková stopa vycházející z torpéda byla pro lepší viditelnost obarvena. Navádějící letoun dával povely pomocí vysílače do přijímací aparatury na plováku, která je měnila na příslušné elektrické vybavovací impulsy pro ovládání kormidel torpéda nastaveného na proběh po hladině. V torpédu byla namontována ovládací aparatura, která podle řídících impulsů do elektromotorů v GA přestavovala táhla, čímž působila přímo na nastavení úhlu předběhu v GA.
Při předvádění ve Fiume bylo torpédo řízeno z pevného odpalovacího stanoviště patřícího firmě Silurificio. Přestože jeho výška plošiny pro pozorovatele byla 15 metrů, byla stopa po torpédu na relativně klidné hladině pozorovatelná pouze do vzdálenosti cca 1 200 metrů. Po vydání řídícího povelu se torpédo navedlo na nový kurs po proplutí dráhy tvaru kruhové úseče o poloměru 150 metrů.
Navádění podle pozorované bublinkové stopy se ukázalo jako předpokládaná slabina tohoto způsobu řízení. Bublinková stopa, jakkoli viditelná i zabarvená, musela nejprve překonat cestu od výstupu z torpéda ke hladině. Proto nikdy nezobrazovala okamžitou polohu torpéda a jeho kurs, ale údaje z nedávné minulosti.
Funkce naváděcího panelu na střeleckém stanovišti, která měla automaticky propojit danou přesnou polohu torpéda, nefungovala uspokojivě. Přesto se návštěvě dostalo možnosti uvidět nové technické řešení a získat poznatky o této koncepci, které mohly ovlivnit další vývoj německých torpéd vybavených dálkovým řízením.
Naváděcí aparatura zkonstruovaná v SAM pro torpédo NYK obsahovala polarizační relé, s jejichž pomocí mohlo torpédo provádět úhybné manévry na obě strany kursu a před cílem se krátkodobě ponořit. Pro ovládání změn směru plavby bylo vyvinuto jednoduché krokové řízení kormidel, působící přímo na kormidelní strojek. Později bylo zkušeností s ovládáním využito pro konstrukci řízení ovládacích kormidel, které bylo plynule bezstupňové a působilo na základnu aparatury GA pro řízení přímého běhu torpéda.
Jako možnost zlepšení viditelnosti naváděcího světla torpéda za zhoršené viditelnosti kvůli navádění s pomocí ponorkového periskopu – mělo probíhat z relativně velmi malé výšky objektivové hlavice periskopu nad hladinou – bylo navrženo použití šikmo vzad svítícího relativně výkonného reflektoru. Světelný zdroj, který měl v noci sloužit k navádění torpéda, byl tedy vylepšen a měl mít značnou viditelnost ze zadní polosféry ve vztahu k torpédu.
Problém tkvěl v tom, že světlo pro navádění svítilo prakticky přímo do hlavice periskopu a protože obě zařízení byla nízko a téměř rovnoběžně s hladinou, ta vytvářela při nasvícení množství rušivých odrazů, které navíc mohly z určitých pozorovacích úhlů torpédo i prozradit. Kvůli tomuto nebezpečí byly učiněny pokusy s infračerveným a ultrafialovým světlem. Jiné pokusy byly uskutečněny s naváděním podle pasivní hydroakustické aparatury na ponorce, která měla možnost sledovat kurs torpéda a současně i cíle, na který bylo torpédo vypáleno. Tehdejší německé hydroakustické zaměřovací aparatury pasivního typu – hydrofony - byly na svou dobu velmi dokonalé.
Tyto pokusy s nejrůznějšími způsoby navádění a řízení byly zaměřeny na techniku, kterou mělo používat také torpédo NY. Nebyla však ještě vyjasněna otázka, kdo by vlastně měl ony velmi dlouhé vlny řídícího signálu vysílat, zda by se mělo využít některého velmi silného pozemního vysílače ovládaného reléovým způsobem (klíčováním) ze slabého vysílače umístěného na palubě ponorky. To bylo zcela zjevně řešení, které bylo nevhodné pro velké prostory oceánů, na kterých by měl tento způsob fungovat. Současně se ukázalo, že omezené možnosti pozorování torpéda, které měly ponorky, také značně omezovalo použitelný dosah, který se postupně snižoval se zvětšující se vzdáleností k cíli až na úplnou nepoužitelnost dálkového řízení, neboť skutečná poloha torpéda se stala nezjistitelnou.
Pokusy nabíraly dlouhodobý charakter a Hitler spolu s OKM tlačili na urychlení nákladného vývoje torpéd, neboť mezitím doznala situace německých ponorek na oceánech a mořích příznaků blížící se úplné katastrofy. Vlčí smečky se staly minulostí a německé U-booty se z obávaných lovců a velké hrozby pro Spojence staly štvanou zvěří. Proto dne 4. února 1944 nařídilo oddělení TWa IIc toto:
„V zájmu soustředění úsilí vývojových kapacit, které jsou k dispozici pro řešení vývoje torpéd, je nezbytné kvůli tomu, že ukončení vývoje torpéd NY (bezdrátově řízené torpédo) není v dohledu, okamžitě vývojové práce zastavujeme.“
Další práce se soustředily na dálkové řízené torpéd pomocí vodiče. Torpédo NYK se tím dostalo do popředí zájmu. Mělo už ale sloužit poněkud jinému účelu. Vzhledem k tomu, že U-booty se už na moři až do doby předpokládaného nasazení typů XXI a XXIII prakticky nemohly objevit, bylo v OKM rozhodnuto, že nová torpéda budou sloužit u pobřežní obrany k ničení plavidel, která se přiblíží na hranici viditelnosti. Toto torpédo dostalo kódové jméno T X SPINNE (Pavouk). Jeho rozměry, pohon a bojová hlavice odpovídaly běžnému torpédu G 7e T II. Roznětové zařízení se skládalo z nárazové pistole AZ Pi 1. Základním rozdílem v obsahu těla oproti běžnému torpédu spočívalo v kabelové cívce, upraveném zařízení pro přímý běh torpéda s-GA Specht a povelovém přístroji řízení (Kommandogerät). Vyrobeno bylo celkem asi 200 kusů tohoto torpéda pro pobřežní torpédové baterie. Jistou, i když nepřiznanou roli v tom mohlo hrát i dřívější zkušenost se zničením novoučkého německého těžkého křižníku BLÜCHER, který byl potopen dvěma zásahy starých torpéd typu Whitehead Mk Vd z norské pobřežní torpédové baterie Kaholmen (u vjezdu do přístavu v Oslo v úžině Drøbak Sound) hned na počátku invaze německých sil do Norska v roce 1940.
Předpokládalo se také jejich rozličné nasazení nedaleko základen Kriegsmarine. Proto také dne 28. března navštívil námořní kapitán Spörel z velení jednotek Kleinkampfmittel-Verband prostory TVA, kde si prohlédl torpédo T X. Po jednáních byla uzavřena dohoda a ujednány technické podrobnosti ohledně transportu T X pozemní cestou a konstrukce jak silničního přepravníku, tak odpalovacího vozu. Obé bylo ihned vyrobeno v jednom zkušebním kuse, nejprve odpalovací vůz.
Vůz pro odpalování byl velmi jednoduché konstrukce a měl dvě velká kola válcovitého tvaru. S pomocí lanového navijáku bylo možno T X stáhnout z ližin vozu přímo do vody. Vůz také měl pouze omezenou nosnost, kterou mu zvyšovalo třetí malé pomocné kolo. Na závěr jednání byly provedeny tři zkušební odpaly, které proběhly bez problémů. První odpal proběhl z odpalovacího vozu, druhý ze stálého podhladinového torpédometu a třetí dokonce jen z provizorního dřevěného odpaliště uloženého do vody. Odpaly se uskutečnily za tmavé noci. S pomocí vzad svítícího reflektoru bylo možno torpéda sledovat pohodlně až do vzdálenosti 1 500 metrů.
Přesto se opětovně ukázalo, že řízení torpéda vyžaduje dobrý výcvik a značnou zručnost obsluhy. Pro tyto účely byl vyroben cvičný stůl ze skleněné tabule o rozměrech 2 x 4 metry, která ležela ve výši očí návodčího. Po simulovaném odpálení torpéda řídil návodčí z vozíku značkované torpédo podle odrazu světla, které vytvářelo označení okamžité polohy torpéda promítané shora na skleněnou tabuli. Na desce cvičného stolu se pohyboval magneticky tažený model nepřátelské lodě. Úkolem obsluhy bylo udržovat pomocí ovládání povelového přístroje světelný bod označující polohu torpéda na kursu k nepřátelskému plavidlu. Ten se pohyboval danou rychlostí směrem k cíli a byl ovlivňován i „stavem moře“ – kolísáním vozíku.
Tento způsob výcviku se alespoň na cvičných aparaturách osvědčil a prakticky se udržel ve všech výcvikových zařízeních patřících Kriegsmarine, a to až do vyklizení všech pobřežních stanovišť před postupujícími jednotkami nepřítele. Ale to jsme poněkud předběhli události.
Následovala další jednání a nakonec bylo odpovědnými místy ve velení OKM rozhodnuto, že pro skupinu armád „Západ“ (Gruppe WEST) budou předpokládané torpédové baterie vybaveny trojhlavňovými torpédomety pro T X a je nutno je nainstalovat ihned. Do doby invaze Spojenců ale jejich výstavba a instalace nebyly nikde dokončeny a baterie ani nedosáhly bojové pohotovosti, takže torpéda T X nebyla tímto způsobem nasazena.
Zbývala torpéda NYK a ta byla nainstalována do vhodných prostor na severu. Byly ale učiněny pokusy použít je po vylodění v Normandii jako tzv. malý bojový prostředek (Kleinkampfmittel), konkrétně jako výzbroj Kleinkampfmittel-Verbande.
V období mezi 20. listopadem a 10. prosincem roku 1944 bylo v TVA v Gotenhafenu vyzkoušeno nasazení T X SPINNE (Gerät 43cp) z nejmenších ponorek. Byla k tomu použita miniponorka typu MOLCH z KdK. Celkem bylo z plavidla odpáleno 22 torpéd T X, z čehož 20 ve dne a 2 v noci. Patnáct odpalů proběhlo dobře, torpéda se dala řídit a bylo s nimi docíleno zásahů cíle v rozpětí vzdálenosti mezi 500 – 3 500 metrů. Pět torpéd bylo neřiditelných buď kvůli poškození nebo přetržení povelového vodiče hnacími šrouby torpéda. Dva další odpaly byly neřiditelné z toho důvodu, že povelový vodič byl přerušen přímo v miniponorce MOLCH.
Torpéda byla vypouštěna ve všech situacích relativně bezproblémově a dala se s úspěchem řídit z pozorovací kupolky najmě na kratší vzdálenosti. Periskop miniponorky typu MOLCH byl ale slabý a opticky nevýkonný, takže se pro navádění T X z ponořeného stavu nedal vůbec použít.
Po povelu řídící aparatury „AUF“ vyplulo uvolněné torpédo na hladinu a pokračovalo tam v proběhu po hladině. Mohlo se ale na povel opět ponořit a pokusit se uniknout tak nepřátelským pozorovatelům. Mimoto byl do povelového zařízení včleněn prováděcí dvoupolohový příkaz pro značkovací reflektor – Zapnout a Vypnout. Jednočlenná obsluha miniponorky disponovala automatickým udržováním nastaveného kursu svého plavidla, takže se mohla soustředit na navedení torpéda na cíl.
Používané torpédo T X mělo pneumatické zařízení GA (Assmann-GA) s jedním regulátorem. Protože mělo pozitivní výtlak pouze ca 10 kg, bylo pro nasazení miniponorek velmi důležité, aby jeho těžiště bylo umístěno v 1 865 mm. Měla být původně použita jedna akubaterie normálně používaná v torpédu ZAUNKÖNIG (13 T Spezial) o hmotnosti 440 kg a 36 článcích. Ta by umožnila torpédu T X dosáhnout rychlosti 24 uzlů. Hmotnost torpéda bez bojové hlavice, ale s cívkou plnou povelového vodiče, byla 542 kg, výtlačný objem cvičné hlavice cca 1 300 litrů, takže při normální bojové hlavici bylo možno použít pouze akubaterii o maximální hmotnosti do 369 kg. To ale v praxi znamenalo, že pro pohon mohla být použita pouze slabší akubaterie 13 T 210 o hmotnosti 364 kg.
Pro primární nastavení hloubkových kormidel se osvědčilo používat nastavení +1° napevno. Provedené pokusy prokázaly, že Gerät 43cp se velmi dobře hodí pro nasazení jako malý bojový prostředek, i když jeho možnosti jsou do jisté míry omezené, jelikož dochází u cca 25 % odpalů z různých důvodů k přetržení povelového vodiče.
Přest tato dobrozdání a veškeré úsilí věnované vývoji, výrobě a zavádění do výzbroje však na nepřátelská plavidla nikdy nebylo bojově odpáleno ani jedno jediné torpédo T X.

Zdroje:
Mueller, H.: Die technische Entwicklung der Torpedowaffe, Berlin 1959
Roessler, E.: Die Torpedos der deutschen U-Boote, Herford 1984
http://www.ubootarchiv.de/ubootwiki/index.php/
http://www.kbismarck.com/u-boot/utorpedo.htm
http://navweaps.com/Weapons/WTGER_WWII.php
Schiffner, Dohmen, Friedrich: Torpedobewaffnung 1. Auflage, MDDR 1987, Interdruck Leipzig, ISBN3-327-00331-9
https://digitalcommons.georgiasouthern. ... ontext=etd

Re: Mukdenský incident

PříspěvekNapsal: 28/2/2019, 23:56
od Krojc
Pokud jste toho názoru, že je to vhodné, jistě se bránit nebudu. BTW ta moje (německá;-) ) torpéda budou pokračovat, takže by se taky mohla dát nějak k sobě.

Re: Mukdenský incident

PříspěvekNapsal: 1/3/2019, 01:17
od Mirek58
Jedna prosbička:
Ty "torpéda" graficky trošku uprav, mám na mysli odstavce, mezery, strašně takhle nahuštěný text unavuje oči, prosím.
A díky.

Re: Mukdenský incident

PříspěvekNapsal: 1/3/2019, 11:11
od jarl
Krojc píše:BTW ta moje (německá;-) ) torpéda budou pokračovat, takže by se taky mohla dát nějak k sobě.

Když mi bude řečeno, co mám konkrétně udělat, není problém.

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 12/3/2019, 14:00
od Krojc
Torpéda G 7s – samonaváděcí akustická, typy FALKE a ZAUNKÖNIG
Torpéda patřila vždy ke zbraním účinným, ale relativně drahým a choulostivým na přesnost výroby i pečlivost údržby. Je tedy jen samozřejmou snaha takovou cennou zbraň učinit ještě účinnější tím, že jí zajistíme větší pravděpodobnost zásahu i u cíle, který se pohybuje, dokonce i po značně komplikované trajektorii.
Jedním z použitých řešení, která byla v minulosti vyvinuta a používají se s větším či menším úspěchem dodnes, je samonavedení na cíl, což je uskutečnitelné i u torpéda. Principů samonavedení bylo v minulosti i v dnešní době použito několik a některé se ukázaly jako velmi účinné. Navádění takové zbraně se musí přednostně spoléhat na vlastní vestavěné zařízení, které takový úkol dokáže s různou měrou spolehlivosti splnit.
Jedním z prvních námořních specialistů, kteří se zabývali vývojem takové zbraně, byl kupříkladu švédský námořní kapitán Karl Leon. Ten teoreticky využil efektu vlastního také lidskému sluchu, totiž zaměřování přicházejícího zvuku podle časové prodlevy, ve které se jeho dopad zaznamená ve dvou či více od sebe oddělených receptorech. Směrová kormidla torpéda by se pak automaticky nastavila do takové polohy, kterou by zařízení pro samonavádění určilo jako směr ke zdroji daného zvukového vlnění.
Jako první bylo nutno vyřešit praktický problém: torpédo fungující na tomto principu musí nutně opomenout zvukové vlny vyvolávané vlastním plavidlem, aby se po odpálení na cíl ihned nezaměřilo na něj. Toho lze dosáhnout tím, že příslušná samonaváděcí aparatura je aktivována až po tak dlouhém proběhu torpéda, že zvuk vlastních lodních šroubů už prakticky nezaznamená. Také lze využít toho, že směrovost jeho akustického zařízení je nastavena v jistém úhlovém rozsahu směrem vpřed.
Rovněž další vynálezci se pokoušeli navrhnout obdobné samonavádění torpéd podle zvuku, tedy akustické. Realizace takových nápadů je vždy odvislá od daného stavu techniky a v době, kdy se první návrhy tohoto zařízení začaly objevovat současně s vývojem účinnějších torpéd, byl dost velkým problém takové funkčně spolehlivé a hromadně vyrobitelné zařízení zkonstruovat.
Dalšími problémy při vývoji samonaváděcích torpéd byla řada dalších rušivých zdrojů zvuku, které by torpédo prakticky znemožňovaly použít. Kromě hluku vlastních lodních šroubů a dalších mechanismů plavidla bylo nezbytné eliminovat citlivost na silné zvuky produkované samotnou aparaturou torpéda – motorem, kormidelním zařízením, gyroskopy, vyfukováním zplodin hoření spalovacího motoru, hydrodynamickým hlukem, kavitací hnacích šroubů torpéda apod.
Na počátku třicátých let převládal mezi německým odborníky názor, že eliminace zmíněných rušivých zvuků by se dalo dosáhnout frekvenčním omezením zvukového samonavedení na rozsah ultrazvuku. Kratší vlny zvuku v tomto kmitočtovém rozsahu by podle teoretických předpokladů eliminovaly nejen rušivé zvuky vlastní torpédu a jeho částem, ale dokonce by mohly zlepšit směrovost a tím pádem i přesnost navedení torpéda na cíl.
K prvním praktickým pokusům došlo až v roce 1935 s přezbrojováním německého válečného námořnictva prakticky ve všech druzích zbraní a s vývojem nových typů roznětů jak pro miny, tak pro torpéda a hlubinné protiponorkové pumy.
Vše probíhalo v NVA a torpédo určené pro tento druh použití obdrželo název G 7s, tedy v němčině Selbstlenktorpedo (samonaváděcí torpédo), který se vžil i pro dnešní dobu. Pro běžný styk odborníků pak se užívalo i německého výrazu Eigenlenktorpedo (torpédo s vlastním navedením). Pro další pokračování ve vývoji mělo velký význam vlastnictví souboru výsledků praktických zkoušek, které mělo za důsledek skutečnost, že známá firma Atlas z Brém byla pověřena vývojem vlastního přijímacího zařízení zvukových vln a další dvě firmy, konkrétně ELAC z Kielu a AEG z Berlína měly smlouvou přiřčen vývoj příslušného elektronkového zesilovače.
Cílem celého vývoje vedeného NVA bylo vyvinutí vlastního torpéda se samonavedením pro nasazení na válečných lodích všech vhodných typů. Vojáci požadovali nejmenší použitelnou rychlost 30 uzlů a tím bylo jako základ vývoje jednoznačně zvoleno torpédo typu G 7a, respektive torpédo se stejným druhem pohonu.
Na počátku roku 1939 předložily výše jmenované společnosti vzory jimi vyvinutých zařízení. Následně byla tato zařízení vestavěna do hlavic pokusných vzorů torpéd (magnetostrikční ultrazvukové mikrofony a zesilovač), kabelové vedení vybavovacích signálů probíhalo středem tlakové nádoby a v zadní (ocasní) části bylo upravené běžné zařízení GA pro udržování přímého běhu torpéda, které manévrovalo kormidelními plochami na pravobok nebo levobok podle samonaváděcí aparaturou zachycených signálů a zesilovačem zpracovaných vybavovacích povelů.
Vyrobené vzorové kusy byly přezkušovány v Eckenförde-Süd a to tak, že podél proběhové dráhy torpéda byly namontovány zdroje zvuku. Odpálené torpédo se po určité proběhlé vzdálenosti navádělo střídavě na ten či onen zdroj zvuku – bóji a odchylku měřily přesné přístroje podle bublinkové dráhy výtokových plynů motoru torpéda a zaměřování dráhy současně probíhalo i optickým pozorováním a ručním záznamem pozorování.
Návrhy použití a alternativ se objevily vzápětí. Vyrojilo se tolik různých požadavků na úpravy a změny, že jimi byly výzkumné týmy přímo zahlceny. A pokud se samotného pojmu „zahlcení“ týče, bylo mimo jiné také nutno odstranit nežádoucí projevy zahlcování akustického zařízení na torpédové hlavici, které ve svých důsledcích vyvádělo torpéda mimo předpokládanou dráhu vedoucí k dalšímu zdroji zvuku na předvolené trase.

Pokusy pokračovaly odpalováním torpéd G 7as z torpédometů Geleitbootu – hlídkového plavidla doprovodu konvojů - bývalé torpédovky, v zátoce Eckenförde Bucht, což na počátku úspěšným navedením na cíl nekončilo. Proto byla torpéda G 7 as dodatečně vybavena malým reflektorem, který svítil kolmo vzhůru ke hladině a tam v noci vytvářel jasný světlezelený kroužek, takže skutečný proběh torpéda se dal daleko snadněji a přesněji pozorovat.
Při pokusech s ještě neodladěným samonaváděcím hydroakustickým zařízením doslova šokovala přítomné pány odborníky Ing. Thomsena z OKM a Dr. Hilgarta z NVA i další zúčastněné následující příhoda.
Po odpalu torpéda z Geleitbootu bylo možné na tmavé noční hladině zahlédnout z jeho paluby jasně zelenou svítící skvrnu, která po minutí prvního zkušebního zdroje zamířila stejně jako poněkud hůře viditelná bublinková stopa přímo z pravoboku na trup Geleitbootu. Pánové se vrhli na břicha na palubu zádě právě včas, aby přes okraj zahlédli otáčející se lopatky lodního šroubu a plochu kormidla Geleitbootu zespodu jasně osvětlené podplouvajícím torpédem.
Byl to skutečně první vydařený pokus o odpálení torpéda na cíl se samonavedením pomocí hydroakustické samonaváděcí hlavice. Přesné datum události jsem bohužel v protokolech nenalezl, ale zúčastnění se shodli na společné vzpomínce, které se dlouho nemohli zbavit a tato událost se prý nejspíše konala jedné velmi tmavé noci někdy v druhé polovině července roku 1939.
V souvislosti s vypunkutím války a navazujícím přerozdělením úkolů při vývaji zbraní dostal TVA záhy po přelomu let 1939/1940 finanční zajištění svého rozpočtu v kapitole týkající se vývoje akustických samonaváděcích torpéd a jeho úplného převedení do Eckenförde. Současně s tím byl ale pozměněn cíl vývoje. Nové torpédo mělo být na požadavek OKM a BdU přepracováno a poté přednostně nasazováno proti obchodním plavidlům.
Takové zadání pochopitelně změnilo i výchozí fyzikálně-technické předpoklady. Obchodní plavidla vytvářejí svými hnacími šrouby velmi odlišné zvukové vlny, které se liší v závislosti na ponoru lodě a tedy velikosti jejího nákladu, na rychlosti plavby, druhu pohonu lodě a dalších faktorech. Pomaleji se pohybující cíle pak vytvářejí nižší hladinu zvukových vln, což staví před vývojové týmy problé, jak co nejlépe odlišit za daných okolností poměr signál/šum natolik, aby ani slabší zvuky nebyly překážkou pro přesné navedení na cíl.
Volba byla jednoznačná - snížením rychlosti torpéda, aby nevytvářelo nadměrný vlastní rušivý šum a s tím spojeným zvýšením citlivosti samonaváděcí hlavice, aby se výsledný poměr signál/šum co nejvíce zlepšil. To ale vedlo k horečným diskusím mezi institucemi a odborníky v nich pracujícími. Klasická dosavadní představa, že torpédo je tak dobré, jak vysoká je jeho rychlost, musela v tomto případě doznat elementárních změn.
Průměrná rychlost konvojů obchodních plavidel se pohybovala mezi 8 až 14 uzly. Příslušná nová teoreticky vypočtená rychlost proběhu torpéda G 7s pro dosažení co nejvyšší pravděpodobnosti zásahu cíle musela být přizpůsobena jeho rychlosti a optimálně pak činila okolo 20 uzlů.
To sebou ale přineslo další, zpočátku nečekanou možnost použít pro samonavádění také elektrického torpéda G 7e, což vzápětí vedlo ke schválení nové samonaváděcí varianty G 7es.
Výhody takového řešení byly nasnadě: úroveň vlastního hluku torpéda s elektrickým pohonem byla řádově nižší než u klasického paroplynového pohonu.
Vývoj zprvu pokračoval pro obě varianty souběžně, avšak brzy vyšlo najevo, že torpédo G 7es je nejen daleko vhodnější pro vestavbu akustického samonavádění, ale že je i lehčí vyvinout pro něj příslušnou aparaturu – zdroj elektřiny už byl k dispozici. Proto byl zanedlouho vývoj G 7as odsunut do pozadí a upřednostněn naopak urychlený vývoj G 7es.
Vedení TWa k tomu jednoznačně stanovilo:
„Doposud byla jako základní hodnota předpokládané výroby měsíčně vyrobených torpéd brán stejný počet, odhlédnuto od typu G 7s. Ohledně typu G 7es lze důvodně předpokládat, že kvůli malému množství zaváděných konstrukčních úprav, změn a vylepšení i ve výrobních závodech a také proto, že torpédo G 7e je již plně funkční a odzkoušené, že problémy s výrobou nebudou nijak velké. U výroby G 7as je to daleko větší problém, neboť například nezbytný průchod kabeláže středem tlakové nádoby způsobuje nečekaný problém se snížením její skutečně využitelné kapacity. Proto se dá předvídat, že případná sériová výroba většího množství G 7as by velmi negativně ovlivnila také celkovou produkci potřebného a již nasmlouvaného množství typů G 7a. Vývojářské práce zaměřené na G 7es už natolik pokročily, že torpédo může nést jak zařízení napájená z akumulátoru, tak i ta, která jsou napájena pomocí nového generátoru. Sad akubaterií už bylo vyrobeno asi 120 kusů, takže je nezbytné pro bojové nasazení nechat urychleně vyrobit ještě příslušné množství generátorových napájecích sad.
Vývojové práce na G 7as jsou nyní ve skluzu. Zejména dnes existuje nebezpečí, že nebude možné bez jejich nově konstrukčně vyřešených generátorových napájecích sad tato torpéda vůbec bojově použít. Lze toliko doporučit buď přestavět tovární sériovou výrobu na typ generátorové sady pro elektrotorpéda anebo pokračovat v dalším vývoji G 7as jako nosiče nového typu generátorem napájených aparatur. V zájmu koncentrace vývojových a konstrukčních kapacit musí proto padnout rozhodnutí nadále se věnovat plnému nasazení na G 7es...“
Dále se memorandum věnuje vývoji předpokládaných torpédových typů G 7u a z něj vycházejícho G 7us. Jmenovitě se zmiňuje o výhodách odstranění kabelu a povelového vodiče potřebných u stávajících aparatur torpéd řízených na dálku.
Vývoj G 7es tak dostal jednoznačnou přednost jako válečně naléhavý požadavek, což vedlo ke značnému rozšíření výzkumných a vývojových záměrů TVA, a to s obzvláště významným zapojením Fyzikálně-technického říšského ústavu v Berlíně (PTR) a zvětšeným objemem výzkumných prací ve firmách již zapojených do projektu.
Pokusy prováděné v Eckenförde Bucht s torpédy typu G 7as přinesly nečekaný poznatek, že tyto vody se pro provádění praktických zkoušek se samonaváděcími akustickými torpédy nehodí, neboť odrazy veškerých nežádoucích zvuků od blízkého břehu při běhu torpéd přehlušovaly zdoje zvuku, na který měla být torpéda naváděna, nehledě na skutečnost že lodní provoz udržovaný poblíže zkušebního polygonu byl dalším nikoli nevýznamným zdrojem silných šumů. Proto se tato zátoka stala posledním místem v mělkých příbřežních vodách, které bylo pro účely zkoušek s akusticky samonaváděcími torpédy využito. Na přímý návrh TVA nařídil TWa v říjnu 1940 jako zřízení nové pobočky výstavbu nového vyhovujícího polygonu v okolí Gotenhafenu (dnes polská Gdynia). S tím spojené bylo také nařízení o příslušné přesunutí prací oddělení věnujících se typu G 7es na novou lokaci.
Postup při vývoji tohoto typu torpéd ukázal, že problematika týkající se řešení praktických výrobně-technických i vývojářských prací byla na počátku značně podceněna, což posléze vedlo k nezbytně nutnému rozšíření vývojářských kapacit, protože vzhledem naléhavosti přiřčené tomuto projektu byly dosavadní kapacity naprosto nepostačující. OKM se proto rozhodlo vypomoci a při jednáních s firmami a jejich vedeními, zúčastněnými na projektu, významných dohod o tom, že vedoucí síly průmyslu (uzavřena zvláštní smlouva s firmou AGC) pomohou s nasazením vlastních sil do TVA, a to přinejmenším dočasně v řádu měsíců.
Prof. Osenberg, který byl původním iniciátorem těchto požadavků, byl poctěn tím, že tyto akce byly nazvány společným názvem Osenberg-Aktion. V jejím průběhu bylo pro potřeby vývoje přesunuto do příslušných vývojářských kapacit, kupříkladu do TVA, TWa a řady dalších institucí celkem přibližně 5 000 vědecko-technických pracovníků, kteří byli ze značné části vyreklamováni přímo z frontové služby, kde sloužili jako řidiči, kancelářské síly a v podobných jiných vedlejších zařazeních, a to s poukazem na jejich nepostradatelnost pro válečné nasazení v průmyslu.
Současně s přemístěním oddělení TVA zabývajícím se vývojem G 7es do Gotenhafenu tam byl převeden vynikající specialista Ing. Steidle z AGC, který byl nově pověřen vedením tohoto oddělení. Ten se ukázal být neúnavným pracovníkem, dobrým manažerem ostatních pracovníků a celého oddělení, který rozuměl otázkám nejen vysoce odborným, ale také se orientoval ve financích, organizačních otázkách a srozumitelném vydávání příslušných příkazů v pravou chvíli jejich potřeby. V roce 1942 byl vystřídán Dr. Aschoffem, který sice oplýval technickým nadáním a talentem při vyhledávání chyb v technických řešeních, ale jeho manažerské schopnosti byly na jiné úrovni. Přesto hlavně díky jeho předchůdci se podařilo práce vedoucí ke schválení torpéda do bojové služby dovést do úspěšného konce.

Kromě výstavby pobočky TVA v Gotenhafenu, která až do konce války zaměstnávala na dva tisíce vysoce odborných vědeckovýzkumných pracovníků (včetně vojáků a vojenských námořníků pro obsluhy lodí a Torpedofangbootů – člunů pro lovení torpéd, prováděla tato pobočka v prostoru Gdaňské zátoky (Danziger Bucht) i velmi významné a rozsáhlé výzkumně-vývojové práce.
NVA provedlo základní vědeckotechnické práce při výzkumu akustického samonavádění torpéd, ale záhy bylo zřejmé, že při optimalizaci výsledků této zbraně a nalezení způsobů, jak potlačit spojenecká protiopatření proti jejich bojovému nasazení, v celé řadě předpokladů a následných změn v řešení problémů při zvyšování pravděpodobnosti zásahu chybovalo.
Nejen proto byly přidělené finanční prostředky na výzkum převedeny do PTR. Jejich tehdejší předseda správní rady Prof. Esau, který byl současně i členem předsednictva AGC, požadoval zvlášť naléhavě řešení problémů samonaváděcí akustické aparatury. Hlavním cílem výzkumného programu bylo vydělení konkrétních hydroakustických šumů a vypracování poznatků a metod využití jejich šíření ve vodním prostředí. Zejména se jednalo o problémy spojené se zvukovým tlakem v závislosti na vzdálenosti od lodě a směru jeho vyzařování, tedy vpřed a vzad a mezi těmito směry vzájemně. Byly vypracovávány a vyhodnocovány diagramy a tabulky, jakým způsobem, při jaké rychlosti a u kterých vojenských a obchodních plavidel se daný jev projevuje a jeho ohodnocení bylo zaznamenáváno ve stupnici od 1 do 10.
PTR a TVA na problémech pracovaly dva roky, aby byly vypracovány příslušné střelecké diagramy, tabulky a teoretické poznatky. S jejich pomocí mělo být možné za bojového nasazení při předpokládaném proběhu torpéda, při známé charakteristice přijatých zvukových vln, znalosti manévrovacích vlastností torpéda dokázat se navést na cíl a ve všeobecnosti zabezpečit vysokou pravděpodobnost zásahu.
Dalším výzkumným úkolem v TVA v Gotenhafenu, který na to měl přidělené rozpočtové prostředky, bylo zredukovat rušivé zvuky. Všechny zdroje případného nežádoucího zvuku v torpédu byly důkladně přezkoumány. Speciální pozornost byla věnována vícelistým hnacím šroubům v různých kombinacích dvojic protiběžných šroubů. Dále přitom byla detailně zkoumána otázka vedení zvuku tělem torpéda a možnosti jeho odstínění vůči detekčním mikrofonům. Poté byla sestavena listina obsahující nezjdůležitější problémy a jejich popis. Zejména se jednalo o problémy akustiky – šíření potřebného (užitečného) zvuku, vznik a šíření rušivých šumů. V další oblasti, elektrotechnice, byly pojmenovány potíže se stavbou stabilně pracujícího zesilovače s velmi vysokým koeficientem účinnosti a velkým faktorem zesílení při vhodném napájení. Mechanické problémy tvořilo přizpůsobení balistických vlastností torpéda na speciální požadavky akustického samonavádění – obzvláště pak malý poloměr zatáčení a stabilita proběhu při relativně omezené rychlosti plavby. Dalším velmi důležitým problémem k dopracování byla teorie samonavádění an sich, tedy postupy řízení a navádění, výpočty trajektorií.
Vlastnosti torpéda G 7e: pohon kompaktní jednovanovou akubaterií typu 13 T 210 s vyhříváním a elektromotor o výkonu 32 HP při 1125 ot./min. Rychlost torpéda max. 20 uzlů při proběhu 7 500 m. Pro delší proběh torpéda bylo zapotřebí zvýšit zásobu tlakového vzduchu pro ovládání kormidel. Tedy konkrétně ke třem původním tlakovým nádobám umístěným v zadní části torpéda bylo zapotřebí přidat dalších pět do středu k těžišti torpéda, čímž celková zásoba stlačeného vzduchu dosáhla 40 litrů při natlakování na 200 atm.
Konstrukce samonaváděcí aparatury: dva magnetostrikční ultrazvukové směrové přijímací senzory s kódovým názvem Storch (Čáp) byly nastaveny na pracovní kmitočet cca 25 kHz a jejich osa příjmového laloku byla vychýlena na obě strany od podélné osy torpéda o 25°. Byly připevněny na silentbloky z pěnové pryže umístěné v plastové kopulce v kapalinové lázni skládající se z glycerinu a etylenglykolu.

Zesilovač s kódovým názvem Amsel byl velmi citlivého rezonančního provedení se sedmi zesilovacími elektronkami, které s pomocí elektronického přepínače s frekvencí 100 Hz zesilovaly odděleně signály z každého směrového senzoru. Tím se dosáhlo stejného zesílení v obou povelových kanálech. Řídící relé pracovala v zapojení do uzavřeného můstku a působila na řídící povelovou aparaturu (Kommandogerät) pod kódovým názvem Ente (Kachna), která následně vydávala řídící povely pro ovládací segmenty stranových kormidel. V trysce aparatury pro přímý běh torpéda GA byly za tím účelem umístěny tři magnety: vysunutí/zasunutí do záběru Z, další dva pro nastavení kormidla na levobok nebo pravobok. Pokud magnet Z dostal řídící povel od GA, přitáhl na 1 – 1,5 sekundy. Torpédo provedlo zatáčku ve směru na levobok či pravobok podle toho, která část pevného můstkového zapojení vyslala stranový řídící povel. Jestliže poté nebyl vyslán jiný řídící povel, vrátilo se torpédo po jedné až dvou sekundách opět do přímého běhu. Můstkové zapojení reagovalo přepnutím na příslušnou stranu teprve poté, co načtený rozdíl napětí mezi kanály zesilovače přesáhl 20%. Pro ilustraci lze uvést, že při úhlu dopadu zvuku od cíle ve velikosti 25° zboku na senzorovou část byl průměrný poměr signál/šum asi 75%.
Pokusné odpaly z pevného odpalovacího stanoviště v Gotenhafenu, které proběhly v prvních měsících, byly však velmi neuspokojivé. Zapisovače zkušební měřicí aparatury vykazovaly při klidném proběhu torpéda nevysvětlitelné rozdíly v napětí mezi oběma kanály příjmu vykazované magnetostrikčními senzory a navíc i ty byly zesilovačem nevysvětlitelně zkreslovány. Kolísání dosahovalo v klidovém stavu až 15%. Pro objasnění vzniku tohoto jevu kolísání nulového nastavení bylo nasazeno mnoho úsilí řady předních výzkumných pracovníků. Jednotlivé přijímače dostaly druhý vybavovací a registrační kanál, s jehož pomocí zapisovače zkušebních měřících aparatur dokázaly odhalit tento jev jako matematicko-fyzikálně propojenou závislou funkci úrovně naváděcího signálu.
Přitom se ukázalo, že převládající asymetričnost vytvářených šumů pocházející ze šroubů hnací soustavy torpéda je způsobována jinak slabou odrazivostí šumů ode dna v mělčí části zátoky, čímž docházelo k odklonu při zaměřování polohy cílového zvukového zdroje.
Po následujících zásazích provedených s cílem snížit šumové úrovně elektrických i akustických rušivých signálů musela být stále přetrvávající asymetričnost zvládnuta pomocí sníženého počátečního napětí regulovaného zesilovače. K tomu byla přizpůsobena nová řídící úroveň signálu povelové aparatury dosažená pomocí tlumící zpětné vazby.
Bojové nasazení torpéda T IV FALKE
V měsících únor a březen roku 1943 bylo šest ponorek vyplouvajících na bojovou plavbu do severního Atlantiku každá dvěma torpédy T IV, která dostala kódový název FALKE (Sokol). Před vyplutím absolvovali důstojníci z dotyčných ponorek a obsluhy torpédometů dvoudenní proškolení v pobočce TVA v Gotenhafenu, zaměřené na získání některých základních dovedností a znalostí o nové zbrani, ale především na získání důvěry v její vysoké bojové schopnosti.
Vzhledem k nedostatečné bezpečnosti torpédometů při bojovém nasazení tehdy zcela nové torpédové roznětové pistole, pracující na principu setrvačnosti při nárazu na cíl, musela být torpéda T IV umístěna pouze do záďových torpédometů. Ze stejných důvodů mělo být bojové nasazení T IV přerušeno po odpálení tří torpéd. Podle oficiálního válečného deníku velitele ponorkového loďstva (KTB des BdU) admirála Dönitze byla torpéda T IV odpálena ve dvou případech ponorkou U-221 námořního nadporučíka Trojera, jeden odpal T IV byl proveden z U-382, které velel kapitánporučík Juli. U-382 vypálil dne 23. února 1943 na konvoj UC 1 kromě T IV také jedno torpédo typu FAT a dvě torpéda typu G 7e. Jedno z vypálených torpéd zasáhlo m/t MURENA, další torpédo vybuchlo v blízkosti jiného velkého tankeru.
Při nasazení z U-221 šlo o útok ze dne 7. března 1943 na m/s JAMAICA o výtlaku 3 015 BRT, který se po zásahu nejméně jedním T IV potopil.

Pro další vývoj torpéda T IV FALKE byly jako stěžejní úkoly stanoveno, že počáteční pevná přímá část proběhu torpéda musí být prodloužena ze 720 na 1 000 metrů, dále bylo absolutně nezbytné dosáhnout konstrukčními úpravami dokonale bezpečného používání nové torpédové pistole se setrvačným roznětem. Po uskutečnění nezbytných změn a úprav bylo torpédo FALKE schváleno pro bojové nasazení v severním Atlantiku v předpolí tamních základen. Ode dne 1. září 1943 bylo toto torpédo uvoněno také pro bojové nasazení ve Středomoří.
Mezitím v květnu 1943 způsobilo zesílení protiponorkové ochrany konvojů v severním Atlantiku a nasazení nových dokonalejších protiponorkových prostředků Spojenci takřka úplnou porážku útočících U-bootů. Němci z této situace učinili závěr, že samonaváděcí hydroakustické torpédo je třeba přepracovat na účinný prostředek boje s protiponorkovou ochranou konvojů a stíhacími skupinami spojeneckých protiponorkových plavidel spolupracujících s letadly, které začaly v Atlantiku získávat nad U-booty absolutní převahu. Ponorky byly po převážnou dobu bojové plavby nuceny trávit pod vodou a už ani plavba s polovynořenou věží v noci spojená s nezbytným nabíjením akumulátorů jim neskýtala žádné bezpečí.
Úpravy torpéda T IV měly být uskutečněny, jak jinak, v co nejkratší době, aby ponorky nebyly jako dosud proti konvojové ochraně a stíhacím skupinám s torpédoborci bezbranné. Za tím účelem nastolilo OKM otázky urychleného vyřešení těchto problémů:
1. Zvýšení rychlosti proběhu torpéda na úroveň potřebnou pro plnění nových palebných úkolů
2. Zavedení bezkontaktní roznětové pistole, která by byla natolik citlivá, aby odpálila bojovou hlavici i při detekování menších plavidel. Nárazová pistole by v novém samonaváděcím hydroakustickém torpédu byla u tehdejších plavidel s menším ponorem prakticky neúčinná, neboť kvůli poměru signál/šum muselo akustické samonaváděcí torpédo plout v hloubce nejméně 3 metry pod hladinou, čímž byly odstraněny rušivé šumy pocházející z vlnění hladiny. Současně měla být zavedena mezitím zdokonalená bezpečná torpédová pistole se setrvačným roznětem pod označením T-Pi-AZ.
Za nejvhodnější rychlost proběhu nového modelu bylo zvoleno 24 uzlů. K tomu ale bylo zapotřebí použít k pohonu silnější akubaterie, konkrétně typ 13 T 210 Spezial se 36 články a kapacitou zvýšenou na 93 Ah.
Druhý problém se s přihlédnutím k rychlým a velkým změnám směru torpéda a relativně nízkému rozdílu rychlostí mezi torpédem a cílovým plavidlem po náběhu k provedení ostré zatáčky nedařilo vyřešit s pomocí stávající indukční bezkontaktní roznětové pistole. Místo toho bylo pro nový typ roznětové pistole zvoleno distanční řešení roznětu pomocí odpalu z odstupu od cíle, které bylo ve vývoji ve firmě PTR už od počátku války. Spočívalo v tom, že cívka v pistoli byla napájena střídavým proudem a tak vytvářela obvyklé doulalokové dipólové rozptylové elektromagnetické pole. Pokud toto pole nebylo narušeno, nebylo ve vinutí jiné přijímací cívky umístěné kolmo na osu cívky vysílající indukováno žádné napětí. Pokud došlo k narušení elektromagnetického pole vysílající cívky pohybem feromagnetického tělesa nebo nějakého vodiče, druhá cívka dostala k vyvinutí proudového impulsu ve svých závitech potřebné elektromagnetické průchozí pole a došlo k iniciaci pistole. Toto bezkontaktní roznětné zařízení bylo označováno kódovým názvem TZ 5, pistole pak obdržela typové označení Pi 4c.
Jenže ještě před montáží komplikovaného eletronického zesilovacího zařízení, dalších elektrických prvků akustického samonaváděcího řízení a indukčního roznětu došlo při přezkušování zapojení k velkým problémům. Za úzké spolupráce mezi pobočkou TVA v Gotenhafenu a firmami účastnícími se vývoje a konstrukce této řady samonaváděcích hydroakustických torpéd se ve velmi krátkém čase podařilo vzájemné ovlivňování složitých zařízení prakticky úplně eliminovat. Nové torpédo pak dostalo oficiální označení T V kódové označení Gerät 45 a kódové jméno ZAUNKÖNIG (Střízlík).
Takticko-technická data T V:
Hmotnost 1 511 ± 25 kg, hmotnost hlavice s přijímačem a zesilovačem 48 kg. Vzplovatelnost 133 kg – přibližně 11%. Pohon: elektromotor o výkonu 55 HP při 1 350 ot./min. Akubaterie: 1 vana společně pro 36 článků. Zásoba stlačeného vzduchu 5 tlakových nádob po 5 litrech objemu každá. Rychlost proběhu: 24,5 uzlu s příhřevem na vzdálenosti 5 700 metrů, bez příhřevu na 5 000 metrů. Aparatura pro přímý běh GA: typ GA VIIIs (Specht), jedna výpustní tryska GA s přímým reléovým elektromagnetickým ovládáním. Poloměr zatáčení na kursu 75 metrů, možnost odpálení z úhlu ± 90° (do předběhu nebo zpětného odsazení). Roznět TZ 5 s bezkontaktní torpédovou pistolí Pi 4c. Bojové nasazení možné až do stavu moře 6°B. Bojová hlavice s náplní trhaviny o hmotnosti 273 kg.
Naváděcí aparatura pro samonavedení obdobně jako u T IV. Zdroj potřebného elektrického napětí pro samonaváděcí a roznětovou soustavu generátor (kódové označení Unke) dodávající 25 V a 250 V stejnosměrných a 17 V střídavého napětí.
Původně počítalo velení OKM s plným bojovým nasazením těchto nových torpéd při normálním průběhu pokusů a praktických testů nejdříve v roce 1944. Vzhledem ke zmiňované kritické situaci ve vedení ponorkové války BdU adm. Dönitz nařídil plnou bojovou připravenost prvních T V nazývaných ve slangu námořnictva Zerstörerknacker (Louskáček na torpédoborce) na 1. říjen 1943. Přímým rozkazem byl tento již tak napjatý termín zpohotovení opět s ohledem na přímo katastrofální situaci v konvojových bojích na Atlantiku přesunut na den 1. srpna 1943, aby německé ponorkové loďstvo mohlo opět úspěšně napadnout konvoje v severním Atlantiku před příchodem podzimních bouří.
To by ale bylo možné výhradně tehdy, kdyby vývoj Střízlíka získal zvláštním zplnomocněním říšského ministra zbrojního průmyslu spolu s jeho výrobou nejvyšší prioritu. Jinak OKM hrozilo, že při původních termínech vývoje, testů a výroby bude riziko úplné porážky U-bootů v Atlantiku ještě v roce 1943 naprosto reálnou věcí. Dokonce navrhlo, že pro časovou tíseň bude rezignovat na zavedení posledních úprav a vylepšení vlastností nové torpédové zbraně, takže budeo nutné počítat se zhruba 10 % selhačů při samonavedení a se samovolnými odpaly hlavic za proběhu způsobenými vadnými roznětovými systémy.
Výrobci vše potřebné obdrželi a tak bylo možné ke dni 1. srpna 1943 ohlásit zpohotovení pro bojové nasazení u celkem 80 vyrobených torpéd typu T V pro vyzbrojení celkem 20 U-bootů působících ze základen na západním pobřeží. Je ale třeba dodat, ž oproti běžnému postupu nebyla torpéda typu T V před bojovým nasazením tzv. zkušebně nastřelena, ale byla pečlivě přezkoušena na zvlášť k tomu účelu zřízenými zkušebnami vybudovanými v horečném spěchu přímo na základnách ponorek.
Bojové nasazení samonavdáděcích hydroakustických torpéd v reálu
První skutečně bojové nasazení Střízlíka přímo při útoku proběhlo při útoku „vlčí smečky“ sedmnácti U-bootů proti konvoji ON 202 v rozmezí od 20. do 24. září 1943. Torpéda bylo do ponorek rozmístěna vždy stejně – po dvou do příďových a po dvou do záďových torpédometů každé jednotky. Takovéto rozmístění mělo napomoci tomu, aby si ponorky dokázaly prorazit cestu skrze ochranu konvoje likvidací či poškozením protiponorkových ochranných plavidel až k obchodním lodím, kde by pak měly volné pole působnosti.
V průběhu akce bylo vypáleno na různé cíle celkem 24 torpéd nového typu T V. Nadšení velitelé ponorek hlásili rádiem ve svých šifrovaných hlášeních, že se jim podařilo úspěšně zasáhnout celkem 13 plavidel jistě a tři další pravděpodobně, z čehož mělo být podle ponorkářů až 12 torpédoborců ochrany konvoje a jedna obchodní loď. Ve skutečnosti podle zápisků velitele konvoje a hlášení po doplutí do cíle plavby bylo v konvoji zasaženo toto: jedna fregata a jedna korveta potopeny, další fregata poškozena, ale plavbyschopná a rovněž i bojeschopná. To v praxi znamenalo, že ochrana proti ponorkám neutrpěla žádné velké ztráty a zůstávala až do konce plavby v plné bojeschopnosti, přičemž U-booty nedosáhly svými torpédy ani na jednu z pečlivě střežených obchodních lodí s cenným nákladem.
Vzhledem k velmi krátkému přímému proběhu torpéd T V při odpalu ze záďových torpédometů se musela po jejich použití ihned potopit v poplachovém režimu (Tauchalarm) do značné hloubky. Tím však byly možnosti pozorování zásahů odpálených samonaváděcích torpéd buď velmi omezené, nebo se prakticky rovnaly nule. Torpéda T V, respektive jejich účinnost byly mylně posuzovány podle výbuchů bojových hlavic buď na konci proběhu při autodestrukci nebo v kýlové brázdě ve vodě silně zvířené hnacími šrouby, kde panoval silný hluk v nejrůznějších kmitočtových hladinách. Proto byla hlavně v počátečních fázích bojového nasazení skuteční efektivita samonaváděcích torpéd typu T V silně přeceňována, a to i poté, co jimi byly vyzbrojovány ponorky působící ve Středozemním moři.
Je také třeba dodat, že řada spojeneckých plavidel zabývajících se protiponorkovým bojem a ochranou konvojů měla velmi brzy na laně ve vleku za zádí v bezpečné vzdálenosti podhladinový zdroj hluku vydávaného zařízením zvaným FOXER, což odvádělo akustická samonaváděcí torpéda dál od lodi samé a torpéda pak bezpečně vybuchovala v kýlové brázdě vlečné lodě. Když se k tomu přidala často a pečlivě prováděná demagnetizace (degaussing) trupů lodí, původně vyvinutá proti německým magnetickým minám v britských vodách a zdokonalení FOXERu vložením silného zdroje kolísavého magnetického pole, není divu, že nové německé typy torpéd v praxi vlastně dost zklamaly. O těchto spojeneckých protiopatřeních se ale Němci dověděli a prakticky přesvědčili až se značným zpožděním a to už bylo na patřičnou vývojovou reakci dalších nových typů příliš pozdě.

Ke dni 1. prosince 1943 vypadalo souhrnné hlášení ohledně efektivity bojového nasazení Střízlíků uvedené v KTB BdU takto:
Až doposud odpáleno bojově 71 torpéd T V, z toho hlášené zásahy 40 T V (tedy 56,3%), hlášené chybné navedení 15 T V (21,1%), chybný odpal 7 T V (9,9%), selhače - 5 uvízlých v torpédometu, 3 předčasně vybuchlá torpéda krátce po odpalu a jedna tzv. „mrtvolka“ (Toter Mann) - odpal se zdařil, ale torpédo vyplulo bez pohonu pouze setrvačností po vymetení stlačeným vzduchem.
O skutečných výsledcích bojového nasazení torpéd T V do 30. listopadu 1943 píše klasik marinista Dr. Rohwer ve svém stěžejním díle „Die U-Boot-Erfolge der Achsenmächte 1939 – 1945“ toto:
potopeno šest doprovodných plavidel v konvojích, 3 doprovodná plavidla v konvojích poškozena, dvě nákladní lodě zaměřeny a potopeny samonaváděcími T V, celkem tedy 11 úspěšných zásahů ze 77 odpálených torpéd typu T V (což činí 14,3%).
Pokud tyto výsledky porovnáme s těmi, kterých dosahovaly U-booty například v roce 1941, pak velkým zklamáním je konstatování, že nepřátelské lodě zasáhlo každé sedmé vystřelené ponorkové samonaváděcí torpédo, a to i v porovnání s použitými torpédy první fáze bitvy o Atlantik schopnými pouze klasického přímého běhu a procentem jejich úspěšných zásahů (Dodat data....).
BdU Dönitz k tomu stanovil tyto poznatky a zásady:
Jednoznačně se prozatím nedá určit důvod neblahé skutečnosti, že přes první úspěchy se zvyšuje počet chybných odpalů a minutí cíle. Iohledně toho je třeba očekávat hlášení a zdůvodnění velitelů. Na těchto základech postavené vyhodnocení prvních 50 odpalů musí poskytnout téměř úplné objasnění veškerých dosud zjištěných selhačů, minutí cíle a chybných odpalů. Přezkoušení stávajících zkušebních stanic na seřizování torpéd i přes jejich další výstavbu bude pokračovat a je třeba zjistit, zda toto úsilí naopak nepřináší snížení kvality zkušebního personálu vyvolávající následně větší procento chyb při práci. Fronta má stejně jako předtím k této zbrani velkou důvěru.
Na základě četných hlášení ponorek existuje podezření, že protivník nasadil obranné prostředky v podobě hlukových bójí proti hydroakustickým samonaváděcím torpédům.
Zvýšené dodávky nových T V předpokládané v prosinci nebudou postačovat na vyzbrojení každé ponorky torpédy T V a takovéto vyzbrojení je zapotřebí z výrobních důvodů o jeden až dva měsíce pozdržet, neboť dodávky montážních celků a výrobních dílů se z některých oblastí opožďují kvůli letecké hrozbě a zřejmě proto vznikne přestávka v dodávkách torpéd na frontu. Dosavadní stupeň vyzbrojování ( čtyři kusy pro každou ponorku v Atlantiku, 3 kusy pro příbřežní akce v domácích vodách a 4 – 6 kusů pro každou ponorku ve Středozemním moří) bude možné i po dobu předpokládané přestávky v pravvidelných dodávkách udržet.
Pro další vývoj ZAUNKÖNIGu požadujeme: proměnné nastavení pro přímý úsek proběhu torpéda (vzdálenost musí být možno zvětšit na nejméně 800 metrů) a zvětšení úhlu předpěhu nebo negativního předběhu z ± 90° na ±180°, aby bylo možno torpédo T V odpálit z jakékoliv polohy vůči cíli."

Od ledna 1944 bylo torpédo T V nasazováno do akcí v Severním moři a od dubna téhož roku i v Černém moři. Zhruba od poloviny roku 1944 byly zkušebními stanicemi na seřizování dodaných torpéd T V vybaveny následující základny: Brest, Lorient, Saint Nazaire, La Pallice, Kiel, Toulon, Pola, Trondheim, Narvik a rumunská Konstanca. K zapracování a podpoře těchto zkušebních stanic byla nucena pobočka TVA v Gotenhafenu do nich přesunout značnou část svého zkušeného personálu odpovídající tomuto náročnému úkolu. Zbytek jejího personálu byl dokonale vytížen neustálým vylepšováním stávajících T V a odstraňováním jejich dětských nemocí. Je proto zcela zřejmé, že zaměstnání dalšími vývojovými pracemi na samonaváděcích torpédech připadlo na velmi malou část původního personálu TVA. Těžištěm dalšího vývoje této zbraně se proto nezbytně musel stát průmysl a jeho vývojářské, konstrukční i výrobní kapacity, jakkoliv už válkou a různými vznikajícími problémy omezené. Počítat s dalším výraznějším posunem ve vývoji T V se v pobočce TVA v Gotenhafenu dalo počítat nejspíše až někdy na počátku roku 1945.
Dodávky T V na frontu vzhledem k neblahým důsledkům vzdušných útoků nedosahovaly požadované výše a tak bylo nezbytné v únoru a březnu 1944 omezit oproti prvotním předpokladům vyzbrojování jednotlivých ponorek ze čtyř na dva kusy T V. Poprvé od léta 1944 mohla být každá ponorka třídy VII C být nazbrojována do bojového nasazení předpokládanou plnou výzbrojí T V v počtu pěti kusů. Od 1. července 1944 záznamy KTB BdU na základě hlášení velitelů ponorek o odpalech T V o jejich úspěšnosti říkají toto:

Dpoposud odpáleno 345 kusů T V, z čehož bylo 175 hlášených zásahů (50,7%), pravděpodobných zásahů 20 (5,8%), zřejmých minutých cílů 67 T V (19,4%), nevyjasněných minutí cíle 44 (12,7%), nouzových odpalů 4 (1,2%), nezjištěno nic 2 odpaly (0,6%), selhače celkem 33 T V ( z toho 17 kusů pouze vymetení z torpédometu, 7 předčasných explozí bojové hlavice, 3 „mrtvolky“, 1 uvíznutí v torpédometu, 1 běh po hladině a exploze, 1 selhání při běhu a 3 neobjasněná selhání po odpalu).
Hlášení o potopení a poškození nepřátelských plavidel pomocí T V uvedla, že zasažen byl jeden křižník, 128 torpédoborců a doprovodných plavidel (fregaty, korvety) a k tomu 23 pravděpodobných zásahů plavidel této kategorie, 3 ponorky, 18 obchodních lodí a dva tankery.

Pokud opět provedeme srovnání s poválečnými ověřenými údaji, zjistíme, že Dr. Rohwer uvádí ve svém již citovaném díle toto:
ke 30 červnu 1944 - 1 potopený lehký křižník, 21 protiponorkové plavidlo (všech kategorií) potopeno, 15 protipoorkových doprovodných plavidel poškozeno, 1 vylďovací člun typu LST potopen, 1 vyloďovací člun typu LCT poškozen, 7 obchodních lodí potopeno, z čehož tři plavidla zásahem T V. Celkem tedy bylo potvrzeno 49 zásahů ze 359 úspěšně odpálených torpéd.
Se vzrůstající neproniknutelností protiponorkové ochrany konvojů byly nesprávně vyhodnocovány detonace torpéd obzvláště na konci proběhu nebo v kýlové brázdě. Obzvláště tíživým problémem pro německé vedení ponorkové války bylo neustálé zesilování protiponorkové ochrany dalšími a dalšími plavidly, která byla silněji vyzbrojena a disponovala stále dokonalejší detekční technikou pro boj s ponorkami jak na hladině, tak pod ní – viz již zmíněný FOXER a další technická vylepšení, jmenovitě centimetrový radar na hladinových plavidlech a na palubách protiponorkových hlídkových letounů, výmetnice protiponorkových pum HEDGEHOG, zdokonalené a účinnější protiponorkové hlubinné pumy a lodní sonary s delším dosahem včetně shazování pasivních i sonarových aktivních bójí z letadel.

Tyto skutečnosti vedly k 1. červenci 1944 BdU k vyvození následujících závěrů:
1. „Velký počet hlášení velitelů ponorek v březnu a dubnu 1944 dává na uvážení problém, že protivník nalezl protiopatření na útoky s pomocí T V. Hlášení jednoznačně hovoří o pozorování nejrůznějších druhů dosud neznámých zdrojů hluku a šumu pod hladinou, které jsou vysílány nepřátelskými zařízeními umístěnými na torpédoborcích, protiponorkových plavidlech a doprovodných eskortních plavidlech u konvojů. Zvuky jsou popisovány jako cirkulárka v plném běhu, vrzání a silné skřípění, prskání neseřízeného dvoutaktního motoru a podobně. V takových případech se jedná s největší pravděpodobností o bóje jako zdroje rušivých zvuků vlečené za doprovodnými plavidly..….
2. Ve třech případech existuje podezření ze svedení T V z kursu k cíli pomocí hluk vydávající bóje, ve čtyřech případech pak přes nepřátelská protiopatření - zdroj rušivých hluků - torpéda T V docílila zásahu. V jednom dalším případu bylo pozorováno zničení pohybujícího se T V pomocí protiponorkových pum svržených do kýlové brázdy a nastavených na výbuch těsně pod hladinou.
3. Těžištěm dalšího vývoje je bezpochyby kromě konstrukce nových typů ponorek také konstrukce nových typů torpéd určených pro nasazení na nových U-bootech, tedy s požadavky na úhel odpalu ±170°, odpal z velké hloubky, měnitelná dálka přímého proběhu torpéda a na taková zabudovaná zařízení, která by umožnila nepřátelskou obranu vymanévrovat.“
Dalším vývojovým stupněm tohoto samonaváděcího hydroakustického torpéda se stal jeho blíženec ZAUNKÖNIG II, označovaný jako T XI. Jeho bojové nasazení bylo předpokládáno spolu se zcela novým typem ponorky, XXI. Tato ponorka neměla žádné záďové torpédomety a proto by musela její torpéda dobře umět takřka zázračné ukázky manévrování, aby splnila to, co od nich Němci očekávali.

Torpédo T XI se odlišovalo od T V především od základu přepracovanou aparaturou pro přímý běh torpéda GA, která měla schopnost rychle přestavit kurs běhu o ± 170°, nazývanou Assmann-GA. Kromě jiných vlastností mělo torpédové hydrostatické zařízení pro dodržování hloubky plavby TA u ZAUNKÖNIGu II možnost nastavení hloubky proběhu až na 15 metrů (šlo o překonstruované zařízení značené TA 2). Rovněž délka jeho počátečního přímého běhu se dala nastavit u polohy 0° na 900 – 1 000 metrů, u polohy 180° pak na 350 – 500 metrů, dodány byly tichá provedení hnacích šroubů typu Kort a tím se rovněž významnou měrou zlepšil poměr signál/šum pro naváděcí zařízení. Dalším opatřením s podobným účelem byla vestavba čtyř přepínatelných detekčních mikrofonů U4E2/N2E v hydrodynamicky tvarovaných výčnělcích na hlavici se snímacím úhlem 40°, propojovaných přístrojem Ente 75. Takto sestavené samonaváděcí aparatury dokázaly rozpoznat velikost cílového plavidla a tak navést torpédo do nejvýhodnější polohy vůči cíli. Současně se zlepšenou směrovou citlivostí se pochopitelně zvýšila i schopnost torpéda vyhledat cíl na větší vzdálenost.

Ještě něco odlišovalo nový tišší typ T XI – výhodná vlastnost oproti dřívějšímu provedení tkvěla také v tom, že cíl plující při útoku z polohy 0°, tedy v kontrkursu, dříve vyžadoval kvůli manévrovacím schopnostem torpéda nastavení nejnižší možné rychlosti na 10 uzlů, zatímco novému typu postačovalo osm uzlů a stále si drželo stabilní a přitom plně manévrovatelný chod.
Jakmile byl konstrukčně dopracován a odzkoušen systém čtyř detekčních senzorů, bylo ve výrobě nařízeno montovat namísto dvoukanálového původního provedení nové, čtyřkanálové.
Aby bylo eliminováno nežádoucí detekování u magnetostrikčních senzorů T V a T XI, byla citlivost aparatury Amsel zvýšena automaticky až po zjištění prvního cíle. U torpéda T XI bylo zjišťování cíle dodatečně upraveno přepojením U4E2 na N2E, tedy čtyřmikrofonový detektor napojen na dvoukanálový vybavovač. Jelikož však N2E mělo o 20% nižší citlivost než U4E2 a širší rozsah úhlového zaměření, ale N4E2 bylo citlivější o 25% než U4E2, bylo po dalších zkušenostech v TVA rozhodnuto, že přijímač bude nadále používat novou kombinaci propojených podsystémů U4E2/N4E2.

Teoretickou křivkou sledování cíle torpéda ZAUNKÖNIG i ZAUNKÖNIG II byla opakovaná ostrá zatáčka - zvrat. Přitom občas docházelo k nežádoucímu jevu, že obzvláště v poslední části nasměrování na cíl nestihlo torpédo včas natolik ostře změnit dráhu, že cíl mu doslova uplaval, protože jej nedokázalo z důvodu vlastních limitů a mechanických omezení v kormidelním řízení dohnat.
Pro samonavádění byla tedy vypracována předpisová naváděcí křivka. Systém Ente u ZAUNKÖNIGů mohl přepínat druh navádění mezi tříbodovým (stabilní postup navádění) a dvoubodovým (labilní postup bez nulové polohy). V prvním případě bylo směrové kormidlo vychýleno pouze po dobu, po kterou drželo přitažené příslušné relé ovládání směru. Můstkové zapojení relé pak vypnulo, jakmile se povelový signál přestal vybavovat pro jednu stranu. Jakmile můstkové relé odpadlo, bylo torpédo řízeno gyroskopickým zařízením GA pro přímý běh opět na přímý původní kurs. Ve druhém případě bylo směrové kormidlo nastaveno na krajní doraz do příslušného směru až do okamžiku, kdy byl naváděcí aparaturou vydán nový řídící povel pro nastavení kormidla do opačného směru rovněž do krajní polohy. Proto torpédo vykonávalo klikatou dráhu mezi osami jednotlivých postranních detekčních laloků směrových magnetostrikčních mikrofonů - „pendlovalo“.
Rozsáhlé výzkumné práce na křivkách samonavedení torpéd ZAUNKÖNIG vedly k následujícím závěrům:
1. Odpaly do přední polosféry na příď plavidla na kontrkursu lze provádět pouze s labilním nastavením vybavovacího zařízení
2. Oodpaly pro určité polohy cíle zádí k ponorce jsou za současného stavu techniky možné pouze se stabilním tříbodovým nastavením vybavovacího zařízení.
U typu ZAUNKÖNIG II bylo možné nastavit ještě samonavádění typu „kontra“ nazývané kódově „Truthenne“ (Krůta). Při tomto typu manévru bylo torpédo odpáleno směrem na příď cíle se stranovou odchylkou 15°- 20°. Při prvotní samonaváděcí fázi byla citlivost detekčního zařízení snížena zvláštním blokačním systémem, takže zvuky od cíle byly detekovány čidly poměrně pozdě. Po prvotním zjištění cíle se torpédo otočilo a opsalo polokruhovou dráhu ve směru zdroje zvuku, přičemž ale jeho detektory byly od počátku tohoto manévru zablokovány. Po opsání polokruhové dráhy byly senzory opět aktivovány a torpédo zamířilo ve směru detekovaného zdroje hluku. Tento manévr zvaný „kontra“ měl být aplikován v případě, že je nutné u cíle předpokládat vlečenou hydroakustickou rušící bóji (Foxer).
Pro další etapu vývoje ZAUNKÖNIGu byla upravována verze ZAUNKÖNIG III, která měla splňovat následující požadavky:
1. Zvýšený akční dosah – proběh přidáním 17 kladných desek do každého článku zcela bezúdržbové akubaterie, do které byla přidána další kyselina při vyhledávací fázi proběhu torpéda
2. Využití tříosého samonavádění
3. Systém pro řízení torpéda na kolizním kursu.
Bezprostředně po ukončení válečného konfliktu byly spojeneckými odborníky vyhodnoceny registrační karty TI vedené až do ledna roku 1945, které obsahovaly záznamy o provedených 610 odpalech torpéd T V. Vyhodnocení poskytlo následující výsledky:
pozorováno bylo 58 přímých zásahů (9%), 281 předpokládaných odposlechnutých zásahů (46%), 158 potvrzených chybných odpalů (26%) a 113 dalších selhačů (19%).
Tyto údaje byly pečlivě porovnávány s rozsáhlou databází spojeneckých záznamů v téže problematice a rovněž se záznamy v KTB jednotlivých ponorek. Již zmiňovaný Dr. Rohwer, na jehož práce se zde několikrát odvolávám, mohl proto v roce 1964 předložit svou podrobnou dokumentační studii pod názvem „Auswertung der ZAUNKÖNIG-Frontschüsse von September 1943 bis Mai 1945“ (Vyhodnocení bojových odpalů torpéd ZAUNKÖNIG od září 1943 do května 1945), která zahrnuje údaje o 761 bojovém odpalu torpéd T V z ponorky a prokazuje z tohoto počtu odpalů celkem 112 zásahů (14,74%).
Z celkového počtu bojových odpalů T V bylo 464 uskutečněny proti torpédoborcům, fregatám, korvetám a jiným doprovodným plavidlům zajišťujícím protiponorkovou ochranu. Zde autor uvádí celkem 77 potvrzených zásahů, ted o něco lepší procento zásahů (16,6%). Po zmíněných 464 odpalech bylo zaslechnuto nebo pozorováno 324 detonací bojových hlavic (69,8%), o zbytku není nic uvedeno.

Výsledky podrobněji uvádí Dr. Rohwer následovně:
Přímý zásah (kódově Trumpf) 8
Zásah po samonavedení za stíhání (Ass) 67
Zásah bez aktivace samonaváděcí hlavice (Joker) 2
Celkový počet zásahů tedy 77 (16,6%)

Chybný odpal s předčasnou detonací 11
Chybný odpal s detonací blízko cíle
(obzvláště v kýlové brázdě) 90
Chybný odpal s detonací na konci proběhu 146
Celkový počet chybných odpalů
s potvrzenou detonací 247 (53,2%)
U zbývajících chybných odpalů – celkem 140 (30,2%) - nebyla žádná detonace zaznamenána.

U vyhodnocení spojeneckých protiopatření je velmi zajímavá skutečnost, že z chybných odpalů bylo 37 přičteno na vrub činnosti obranného rušícího zařízení (FOXER) a 32 chybné odpaly byly zaviněny vlivem svrhávaných hlubinných pum, tedy celkem 17,8% všech chybných odpalů, respektive 14,9% ze všech zmiňovaných odpalů torpéd T V.
Proto Dr. Rohwer na základě těchto rozborů konstatuje, že obranná opatření Spojenců nebyla tím základním důvodem pro omezenou účinnost torpéd T V. Pozoruhodný je vysoký počet detonací poblíže cíle a detonací na konci proběhu (50,8%), které svým hlukovým účinkem na posádky ponorek měly značný vliv na přeceňování efektivity zásahů U-bootů těmito torpédy a přitom na straně Spojenců byl stejný jev s tak četným výskytem v průběhu války hodnocen jako velmi vysoká účinnost jejich vlasních protiopatření.
Zdroje:
Mueller, H.: Die technische Entwicklung der Torpedowaffe, Berlin 1959
Roessler, E.: Die Torpedos der deutschen U-Boote, Herford 1984
http://www.ubootarchiv.de/ubootwiki/index.php/
http://www.kbismarck.com/u-boot/utorpedo.htm
http://navweaps.com/Weapons/WTGER_WWII.php
Schiffner, Dohmen, Friedrich: Torpedobewaffnung 1. Auflage, MDDR 1987, Interdruck Leipzig, ISBN3-327-00331-9
https://digitalcommons.georgiasouthern. ... ontext=etd

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 12/3/2019, 14:01
od Krojc
Projekty samonaváděcích torpéd
PFAU, TAUBE, MÖWE, MÄRCHEN a ACKERMANN

Od roku 1937 probíhaly souběžně s vývojem hydroakustických samonaváděcích torpéd v NVA také práce obdobně zaměřeného charakteru i v TVA. Měl je na starosti Ing. Schaper a šlo o řešení pomocí ovládání vychylování dráhy pracujícího na fázovém principu. Toto principiálně odlišné zaměření zvolil Ing. Schaper proto, že potíže s amplitudově ovládaným řešením samonaváděcí aparatury se v té době zdály neřešitelné. Ing. Schaper hodlal k samonavádění torpéda na cíl využívat fázového posunu zvukových vln dopadajících na senzory zešikma. Poté, co se mu podařilo nejprve teoreticky vypracovat metodu, jak by bylo možné do praktického technického provedení zapracovat uvedený princip činnosti, navrhl a vyrobil ve vlastní dílně příslušnou aparaturu. Ta byla vytvořena ve tvaru prstence a měla obal z lehkého kovu, který byl rozdělen na schránky ve tvaru kruhové výseče podobně jako dort. Každá schránka obsahovala jeden stupeň zesilovací aparatury. V protikladu k již dříve zmíněné aparatuře Amsel obsahovala fázové stupně zesilování, kteréžto zařízení jako celek obdrželo kódové označení Pfau (Páv) a neobsahovalo trubice ocelové, ale z lehkého kovu (duralumin). Tato aparatura měla být podle záměru svého tvůrce využitelná jak pro běžně užívaná torpéda G 7a i G 7e ráže 53 cm, tak i pro letecká torpéda F 5 ráže 45 cm.
Silný zpomalovací impuls po odhozu leteckého torpéda vzniklý při nárazu na hladinu vyvolal nezbytné úpravy v upevnění celého zařízení do odpružených závěsů. V prvotní podobě mělo zařízení byt vyráběno zcela bez mechanických reléových částí.

S Pávem byla podniknuta hned na počátku vývoje velká řada pokusů s funkcí zaměření cíle, která však vedla k neuspokojivým výsledkům. Poněvadž TVA nedisponovala dílenskou kapacitou pro práce, které by umožňovaly vestavět do torpéda v přiměřeném měřítku celou aparaturu Páva, byly tři aparatury v patřičném provedení objednány v závodě AEG v Berlíně. Jejich dodávka se uskutečnila ještě v roce 1939 a vše bylo pečlivě přezkoušeno v laboratorním prostředí v TVA. Ale ještě předtím, než bylo možno uskutečnit střelecké zkoušky, byly v TVA vzhledem k vypuknutí válečného konfliktu práce na samonaváděcím zařízení na principu fázového posunu zastaveny, aby se veškeré síly TVA mohly plně soustředit na práci na naléhavějších problémech a úkolech.
V průběhu roku 1941 bylo autorovi řešení Ing. Schaperovi vydáno povolení pokračovat v započatých pokusných pracích, avšak výhradně ve velmi omezené míře a na původním systému z roku 1939. Kvůli tomu bylo využito pro kompletaci systému zesilovače řešení prof. Bergmanna a k sestavení aparatury s náležitou směrovou charakteristikou bylo využito zvukovodu. I když se kompletně sestavená aparatura Pfau ukázala jako téměř rovnocenená s parametry již používané aparatury Amsel, projevilo válečné námořnictvo o tyto odlišné konstrukční postupy jen malé pochopení.
Firma AEG, která již v tomto oboru investovala slušné prostředky, se proto obrátila na Luftwaffe a hodlala je nabídnout pro jejich letecká torpéda. Zařízení Amsel bylo z několika důvodů (omezený prostor i objem, řešení celého systému torpéda bez akubaterie) dosti nevhodné. Bezpečné chování torpéda F 5 po odhozu z letadla při využití aparatury Pfau nabízelo o dost kratší dobu vývoje až k produkční verzi než dosud jinde užívaný Amsel, který by zřejmě vyžadoval úplnou rekonstrukci na jiný systém s elektrickým napájením.
Konečná fáze vývoje až k produkčnímu provedení byla tedy přesunuta do firmy AEG v Berlíně a tam především zásluhou Dr. Feckera bylo toto samonaváděcí zařízení dovedeno až k úplně „dospělé“ verzi. Ke konci roku 1943 dostala tato silně pozměněná konstrukce označení Pfau 43 a její původní prstencovité řešení se osvědčilo. Každý stupeň zesilovače byl umístěn do samostatného oddílu. Po jejich vzájemném propojení byly jednotlivé části ve schránkách zapraveny do zálivkové hmoty a tou byl jejich zbývající prostor zcela zaplněn.
Oproti modelu Pfau určenému pro Luftwaffe byl Pfau 43 pro válečné námořnictvo vybaven znovu trubicemi ocelovými, které ale nebyly napevno navařeny, ale kvůli možnosti výměny usazeny nahoru na jednotlivé schránky. Celá samonaváděcí aparatura byla do hlavice torpéda elasticky usazena na podkladovou přírubu z pěnové pryže. Odolnost vůči suvné síle byla u celého zařízení přibližně na úrovni 300 kg.
Konstrukce a způsob činnosti torpédového samonaváděcího hydroakustického systému Pfau:
Na rozdíl od amplitudově řízené aparatury, kterou bylo možno rozpoznat na torpédu už při běžném pohledu zvenčí, byla hlavice Páva dokonale hladká, zcela bez vnějších výstupků. Aparatura Střízlíků ZAUNKÖNIG I naopak potřebovala na klasické hladké torpédové hlavici umístit hydrodynamicky tvarované plastové výstupky ze hmoty zvané Phenolplast, v nichž byly uloženy magnetostrikční detektory zvuku v tlumících vložkách z pryže. Vše včetně obdobných výstupků pro vlastní přijímače bylo zvenku patrné i u ZAUNKÖNIGu II.
Za stěnou těla torpéda byly u Páva umístěny v trychtýři z ocelového plechu krystalové mikrofony pracující s krystaly ze Seignettovy soli. Trychtýř sám byl vevnitř vylepen tlumicí vrstvou z mechové pryže. Každý mikrofon byl propojen s jedním širokopásmovým zesilovačem. Jelikož zesilovací aparatura musel u Páva mít možnost umístění do leteckého torpéda F 5 o ráži 45 cm, bylo využití užitečného objemu torpéda větší (úspornější) než u torpéda ráže 53 cm vybaveného aparaturou Amsel.
Obě aparatury zesilovačů musely ale pracovat podle fáze, amplitudy i frekvenčního průběhu dokonale symetricky. Napětí poskytovaná detekčními mikrofony byla jimi následně zesílena a předána do součtového a rozdílového zapojení. Pokud dopadly zvukové vlny zboku, pak se na součtovém a rozdílovém zapojení vytvořily různé amplitudy, které pak Amsel využil v můstkovém zapojení k vytvoření pro řídících povelů pro směrová kormidla.
V podstatě mezi Pfau a Amsel nebyly žádné zásadní rozdíly, pokud se týče konkrétní činnosti, protože změna ve fázovém posunu v mikrofonech se následně projevila ve změně amplitudových vztahů v připojení mikrofonů k zesilovači. Avšak resonanční přijímač Amselu byl užíván pro úzké kmitočtové pásmo a vysoké frekvence. Kvůli zapojení pracoval mimoto se stálou časovou konstantou. Naproti tomu systém Pfau pracoval se značně měkčím řízením zesilovače. Kromě toho můstkové zapojení Páva bylo schopno daleko širšího vybuzení než bylo konstrukčně možné u prvních Amselů z AEG nebo firmy Elac.
Na základě těchto vlastností Dr. Fecker věřil, že lze využívat jedno univerzální stabilní nastavení, takže v případě pevného nastavení bojové zatáčky přejde řízení automaticky do labilního systému navedení se správným znaménkem. Pokud tedy torpédo jmenovitě provede bojovou ostrou zatáčku relativně těsně u hnacích šroubů zamýšleného cíle a Pfau proto obdrží na jedné straně více než trojnásobný rozdíl detekovaného napětí, přepne na kruhovou dráhu v tomto směru až do okamžiku, kdy na druhé straně obdrží odpovídajícím způsobem silný detekovaný signál.
Nyní (již vrchní) inženýr Schaper pokládal Pfau rovněž ze velmi vhodné torpédo pro způsob samonavedení na kolizním kursu. Dosažení stálého předběhu by mělo být s pomocí nastavení proběhu v řetězci zatáček snadnější než u Amsel. Metoda samonavádění pro tento případ byla popisována v jeho poznámkách následovně:
„Torpédo bylo vypáleno do vypočteného cílového trojúhelníku na kolizní kurs. Po dosažení odpovídající vzdálenosti byl s pomocí nastavení časového proběhu po řetězci zatáček určen odpovídající předběh a aparatura přepnuta na systém udržování přímého běhu GA. Torpédo pak pokračovalo stejným kursem dál a ten byl změněn – korigován pouze v případě, že podklady pro střelbu tohoto torpéda byly vypočteny špatně anebo protivník změnil kurs plavby. Tím bylo zabezpečeno co nejkratší navedení torpéda na cíl. Po dosažení zadané úrovně přijímaného signálu bylo možné, aby samonaváděcí systém vydal pro navedení v blízkosti cíle i jiné naváděcí povely.“

V pobočce TVA v Gotenhafenu byly provedeny v roce 1944 srovnávací testy odpalů torpéd se zařízeními Amsel a Pfau. Systém Pfau byl přitom zabudován do těla torpéda ZAUNKÖNIG. První porovnání, které provedl Dr. Aschoff dne 4. února, přineslo poznatek, že zdánlivá velikost cílového plavidla u Pfau v závislosti na poloze je oproti tehdejšímu systému ZAUNKÖNIGu s jeho 25°snímacím úhlem zařízení Storch o zhruba polovinu větší. Jednoduše to spočívalo ve zlepšeném poměru signál/šum u aparatury Pfau a mimoto také ve značně zvětšené citlivosti Páva oproti tehdejšímu zařízení Amsel. Dr. Aschoff ale považoval danou citlivost u Pfau za nadměrně vysokou a obával se těžkostí při bojovém nasazení kvůli zmenšené délce proběhu před odjištěním roznětu pistole za situace, kdy by byly vykazované výchylky kursu nepravidelné vůči odpovídajícím zjištěným hodnotám. Pokud by ale citlivost Pfau byla výrazněji snížena, pak by se zdánlivá velikost cíle nejevila příliš větší oproti ZAUNKÖNIGu s Amselem a čtyřkanálovým systémem Storch a výhoda možné vyšší citlivosti by se vlastně nijak při samonavádění neprojevila. Konečné vysvětlení otázky, co by bylo výhodnější, ale do konce války nikdo ze zaintersovaných odborníků nepodal.

Luftwaffe si své nové letecké torpédo Pfau L vyzkoušela na polygonu TWP u Oxthöftu a pokračovala ve zkouškách ještě po přemístění TWP do Travemünde i v březnu a dubnu roku 1945. Celkem bylo provedeno 26 odpalů s leteckým torpédem ráže 45 cm LT-IB4 vyzbrojeným akustickým samonaváděcím zařízením Pfau L. Dne 25. dubna 1945 byla tato vyzkoušená a nastřelená letecká torpéda se samonaváděcím zařízením letecky přesunuta do Vaernesu u Trondhemu, ale k jejich bojovému nasazení již do konce války nedošlo.
Takticko-technická data leteckého samonaváděcího torpéda LT IB4 se systémem Pfau:
Ráže v mm 450
délka v mm 5 192
hmotnost v kg 795
celkový výtlak pro ɣ=1 v kg 642
vzplovatelnost v % cca 22
Užitečné objemy zařízení:
nádoba na stlačený vzduch v litrech 163, nejvyšší povolený plnicí tlak 200 atm
palivová nádrž v litrech 22,5
olejová nádrž v litrech 1,9
Pohon:
čtyřválcový motor systému Brotherhood
výkon 32 HP při 760 ot./min.
Proběh 7 500 m při rychlosti 24 uzlů
Bojová hlavice GK 5 s roznětem S 30:
délka 1650 mm, celková hmotnost 332 kg, bojová náplň 180 kg S 18. (Výbušnina S 18 se skládala ze 32% dusičnanu amonného, 6% dusičnanu sodného, 2% dusičnanu draselného, 10% etylendiamindinitrátu - PH-Salz, 10% hexogenu a 40% hliníkového prášku).
Roznětný systém:
Setrvačná pistole Pi 43 s 10 kg výbušniny S 2 jako počinové náložky (S 2 se skládala ze 67% tritolu, 8% hexogenu a 40% hliníkového prášku).
Distanční pistole Pi 52A (s pasivním indukčním roznětem), výrobek firmy Debold&Co., Falterbach am Inn.
Naváděcí systém
Gerät S 30 (Pfau-Luft). Hmotnost 39 kg, objem 26 litrů. Výrobce AEG, pobočný závod Bensen im Sudetenland (dnešní Benešov nad Ploučnicí, ČR).
Systém řízení úhlové výchylky směrových kormidel (elektrické dálkové ovládání gyroskopické aparatury GA pro řízení přímého běhu torpéda)

Dvě další pasivní samonaváděcí aparatury n hydroakustickém základě byly vypracovány pobočkou TVA v Gotenhafenu pod kódovými názvy MÖWE a TAUBE.
U systému MÖWE se jednalo o překonstruování zařízení torpéda ZAUNKÖNIG na vestavbu do torpéda G 7a, torpédo proto obdrželo označení G 7as. Jelikož toto torpédo vydávalo silné rušivé zvuky a mělo jiné pásmo pracovních kmitočtů než mělo G 7e, bylo zapotřebí provést velký objem výzkumných prací spojených s praktickými zkouškami. Mimoto bylo nezbytné vyvinout také zvláštní napájení palubní sítě elektřinou kvůli zesilovači. Náhradou za běžná zařízení GA a TA mělo torpédo MÖWE obdržet řízení ovládacích ploch ve třech osách, které bylo převzato od Luftwaffe. Dá se s jistým zjednodušením celé problematiky říci, že tento projekt odpovídal v hlavních rysech projektu torpéda G 7as z roku 1939.
S přihlédnutím k obřímu rozsahu úkolů, kterými byla zavalena pobočka TVA v Gotenhafenu v souvislosti se vznikem seřizovacích stanic torpéd ZAUNKÖNIG přímo na základnách v roce 1944, práce na projektu pokračovaly velmi pomalu a do konce války nepřekročily vývojové stadium.

Pracovní kmitočty zvolené pro systémy Amsel a Pfau měly při své volbě jeden z hlavních úkolů zlepšit vzájemný poměr signál/šum.
V průběhu vývoje a obzvláště pak po prvních bojových nasazeních T V se vynořil problém velmi rušivých zvuků pro hydroakustické samonaváděcí systémy vydávaných vlečenou rušicí bójí typu FOXER nebo jinými klamnými cíli. Tento typ spojeneckých protiopatření si vyžadoval jako zdroj silných rušivých signálů omezení kmitočtů na co nejužší pásmo v nízkých frekvencích, které vydávaly za plavby velké plochy, kupříkladu lodní trup, aby tyto životné důležité části lodě byly rušením chráněny.
Ústřední laboratoře firmy Siemens und Halske tedy dostaly smlouvu na proměření základních parametrů akustiky pod vodou ve vztahu k současnému stádiu samonavádění, tedy zda je vůbec nyní možné v tomto frekvenčním rozsahu samonavedení provádět. Velmi důkladná měření byla provedena Dr. Spandökem za pomoci TVA v Gotenhafenu. Při nich se ukázalo, že v přímém protikladu k systémům využívajícím k navádění ultrazvukový vlnový rozsah, jenž vykazuje spojitou závislost na rychlosti plavby cíle je systém potenciálně využívající velmi nízkých kmitočtů vystaven vlivu tvorby rezonancí a různících se i kolísajících otáček lodního pohonu a proto vykazuje velké odchylky. K tomu ještě přistupuje velký útlum těchto nízkých kmitočtů v mělkých vodách poblíže břehů.
Výzkum tvorby rušících zvuků v těchto nízkých kmitočtech byl opětovně uskutečněn Dr. Meisterem a Ing. Albrechtem na počátku roku 1944 prostřednictvím PTR. Při nich byla naměřena řada otřesů uvnitř bojové hlavice G 7e ve frekvenčním rozsahu 10 – 20 Hz. V průběhu zkoušek a měření bylo prokázáno, že kolísající úroveň pohyblivých vnějších zdrojů rušivých zvuků ve většině případů vyvolává jejich vybuzení pod nejnižší úrovní otáček motoru torpéda (u 24 uzlů to činilo cca 22 Hz). Závěrečný posudek Dr. Spandöka vyzněl tak, že velmi nízké frekvence – kmitočet několika Hz – nepřicházejí rpo navádění vůbec v úvahu. Oproti tomu podle jeho názoru se jevily jako použitelné kmitočty v rozmezí 50 – 100 Hz.
Tyto výzkumy byly ukryty pod kódovým označením TAUBE. Vzhledem k omezeným vyhlídkám na to, že uvedené problémy se samonaváděním budou vbrzku vyřešeny, dostala problematika TAUBE až druhý stupeň naléhavosti, což za dané situace konce roku 1944 znamenalo v praxi jejich odložení na neurčito.

Každé plavidlo vyrobené z feromagnetického materiálu způsobuje svým trupem jistou deformaci přirozeného magnetického pole země. Tento jev využívaly k roznětu první typy tzv. magnetických rozněcovačů v pistolích německých torpéd. Bylo logické, že dříve nebo později některého ze zainteresovaných napadne možnost využití tohoto jevu ke zkonstruování samonaváděcího zařízení pro torpéda. Předpokladem pro úspěch ale bylo vyvinutí a vyrobení natolik citlivých měřicích aparatur, které by takovéto deformace způsobené lodním trupem naměřily v dostatečně velké vzdálenosti a tento fakt použily ke tvorbě řídících povelů samonaváděcí aparatury. Tento projekt samonaváděcího torpéda dostal kódové jméno MÄRCHEN (pohádka, báchorka či výmysl).
V souvislosti s jinými úkoly se podařilo prof. Schwenkhagenovi z TH Danzig zkonstruovat a odzkoušet stabilní zesilovač pro měření těch nejslabších stejnosměrných napětí, s jehož pomocí se zdálo možné detekovat a změřit deformaci přirozeného magnetického pole země v odstupu několika délek lodních trupů. Velkou výhodou této metody se zdál být fakt, že u používaného odpalu torpéda na cíl zezadu nabízela zcela nové, úspěšnější a dosud nepoužívané způsoby samonavedení na cíl.
Teoretické výzkumy provedené Dr. Hosemannem v pobočce TVA v Gotenhafenu a praktická měření v laboratořích prof. Schwenkhagena však ukázaly, že požadavky na rovnoměrnost kompenzace přirozeného kolísání magnetického pole země v různých oblastech světa, které bylo nutno splnit, aby byly eliminovány rušivé vlivy smaotného pohybu torpéda v magnetickém poli země, by byly natolik náročné, že jejich praktická realizace na torpédu MÄRCHEN není možná. Vývoj Pohádky byl proto záhy poté úplně zrušen.
Návrh s velmi zajímavým teoretickým řešením samonaváděcí aparatury pro torpédo vyšel z kolektivu prof. Ackermanna z TH v Danzigu. Předpokládal, že při bojovém nasazení torpéda T V by se dalo využít silného hydrodynamického proudění způsobovaného samotným hnacím šroubem cílového plavidla. Jeho principem měly být citlivé tlakové kapsle na obou stranách torpédové hlavice, které by zaznamenávaly tlakové rozdíly a nasměrovaly torpédo pomocí příslušného vybavovacího povelového zařízení na tu stranu, kde by v kýlové brázdě byl zjištěn vyšší tlak – tedy by de facto byla zaměřována náběhová tlačná plocha hnacího šroubu nebo kormidla ve vychýlené poloze. Tak by se torpédo stalo něčím na zůsob hada pohybujícího se v kýlové brázdě lodě až do jejího zásahu. Toto řešení samonaváděcí aparatury dostalo kódové jméno ACKERMANN (Oráč, rolník – či jméno autora projektu).

Modelové pokusy v malém vlečném vodním kanálu jednoznačně prokázaly, že zejména vysoce zatížené lodní šrouby dokáží zvířit vodu v kýlové brázdě až na vzdálenost několika délek za lodním trupem, což je možno dobře využít. Praktická měření při pohybu torpéda zaznamenávající změny tlaku vody působené jeho vlastním pohonem a hydrodynamickými změnami kvůli tvaru těla však už v praxi proměřovány nebyly.
Výhodou tohoto druhu pasivního samonavedení nazývaného také Kielwasserschlängler (had v kýlové brázdě) proti aktivnímu navádění IBIS bylo, že bylo možno rozlišit, kterým koncem cílové plavidlo směřuje, zda k torpédu či od něho. Větší nevýhodou by ale bylo, že proběh torpéda, respektive jeho hloubka nastavení by musela být shodná s osou lodního šroubu.
Zdroje:
Mueller, H.: Die technische Entwicklung der Torpedowaffe, Berlin 1959
Roessler, E.: Die Torpedos der deutschen U-Boote, Herford 1984
http://www.ubootarchiv.de/ubootwiki/index.php/
http://www.kbismarck.com/u-boot/utorpedo.htm
http://navweaps.com/Weapons/WTGER_WWII.php
Schiffner, Dohmen, Friedrich: Torpedobewaffnung 1. Auflage, MDDR 1987, Interdruck Leipzig, ISBN3-327-00331-9
https://digitalcommons.georgiasouthern. ... ontext=etd

Re: Torpéda G7

PříspěvekNapsal: 12/3/2019, 14:02
od Krojc
Německý vývoj aktivních naváděcích hydroakustických zařízení pro torpéda
Aktivní metody řízení při samonavádění torpéd byly německými specialisty německého válečného námořnictva v oboru torpéd v prosinci roku 1942 zamítnuty. Ti nevěřili v možnost uskutečnění vývoje takového zařízení kvůli omezenému dosahu detekce cíle při aktivním vyhledávání a tehdejší stav techniky by znamenal, že by muselo dojít ke konstrukci zcela jiných systémů – ty dosavadní neskýtaly pražádnou naději, že by se jejich rozměrné aparatury do jakkoliv velkého torpéda běžné ráže vůbec vešly.
Nicméně se malá skupina vědeckých a konstrukčních pracovníků, ve které byli kupříkladu takoví specialisté, jako ing. Hünnebeck z KWI (Kriegswissenschaftliches Institut – Vědeckotechnický ústav) z Düsseldorfu a Dr. Kietz z firmy Atlas z Brém, na počátku roku 1943 začít takřečeno na vlastní triko vývoj jednoduchého zvukového vyhledávacího zařízení pro torpéda, který uskutečňovali s vypůjčeným ženijním člunem pro vyloďování pěchoty (Infanterieboot) a skromnými finančními prostředky. První zkoušky se jim podařilo záhy uskutečnit, protože Dr. Kietz se předtím zúčastmnil na konstrukčních pracích na torpédu G 7es a proto byl s nejnovějšími poznatky ohledně vývojových prací v oblasti samonaváděcích torpéd dobře obeznámen.
Jejich zařízení obdrželo kódové jméno „Boje“. Nejprve o něj projevila zájem Luftwaffe na samonavádění jejich leteckých torpéd. Jako už bylo řečeno, válečné námořnictvo bylo od počátku k této zbrani naladěno skepticky a zaujalo proto vyčkávací postoj. Mimoto byl z pochopitelných důvodů takřka všechen zájem námořnictva v té době soustředěn na dokončení vývoje projektového zadání FALKE/ZAUNKÖNIG.
V TVA v Gotenhafenu byly nějaké práce na systému Boje prováděny, ale pouze jako nástin náhradního řešení s cílem využít jej v případě neúspěchu naváděcího systému ZAUNKÖNIG nebo kvůli jeho rušení nepřítelem pro výměnu jeho hlavicového systému Amsel za vyvíjený aparát Boje. Tak se stalo, že systém Boje po jisté době vývoje vynikajícím způsobem odpovídal svým systémovým řešením na dosavadní problémy s odpaly samonaváděných torpéd do přední polosféry U-bootu a současně bylo možno jej použít jako obranné torpédo v některých obzvláště kritických situacích.
V hlášení pocházejícím z března roku 1943 Ing. Zessler oznámil své zjištění, které potvrdily již dřívější vzniklé obavy, že účinky odražených zvukových vln v kýlové brázdě cílových plavidel účinkují silně negativně na pasivní naváděcí systém. Nabídl proto k vyřešení těchto nevýhod jejich eliminaci pomocí aktivního akustického samonavádění přesně tak, jak již dal na vědomí Dr. Kietz hned na počátku vývojových prací v únoru roku 1943. Pro co nejlepší víceúčelové vestavění vysílací i přijímací aparatury byly provedeny předběžné pokusy s pomocí cílového plavidla VINETA. Během nich se ukázalo jako nejvýhodnější řešení vestavby dvojice budičů kmitů užitých pro vysílání i příjem s vějířovitou vyzařovací i přijímací charakteristikou 2 x 40°, která byla zaměřena osami ± 40° od podélné osy torpéda; budiče byly umístěny do plastikových hydrodynamicky tvarovaných výběžků na hlavici, uloženy v glykolu a měly přijímací úhel 20°.
Jako vysílací kmitočet bylo zvoleno cca 80 Hz s délkou impulsu 1/10 sekundy a s odstupem jednotlivých impulsů 1/3 sekundy. Vyslání impulsu bylo uskutečněno vybitím kondenzátoru, impulsní klíčování pak prováděl elektricky poháněný spínač s vačkovými kontakty. V době mezi jednotlivými naváděcími impulsy byl detekován vracející se odraz pomocí přijímací části aparatury. Vlnění hladiny ale často dávalo falešné odrazy, které skrývaly odrazy od cíle. Nehomogenní povrchové vrstvy vody navíc občas silně tlumily zvuk odražený od cíle, čímž jej před zaměřením překrývaly. Aby se užitečně projevila síla odražených zvukových vln od cíle a dostala tím pro relé odpovídající povelový signál, bylo nezbytné, aby byla oddělena od rušivých pazvuků, čili aby bylo při příjmu dosaženo minimálně 3 – 4x větší amplitudy než měly zvukové vlny rušícího pozadí.
Odfiltrování užitečného drazu zvukových vln od rušícího pozadí bylo prováděno zvětšením přijímací citlivosti v nepřímé úměře k příjmu rušících vln pozadí. To bylo dosaženo s pomocí členu s časovou konstantou, který ve vysílací periodě nechal exponenciálně odpadnout negativní napětí na první elektronce zesilovače.
Detekované signály z obou zesilovačů (levobok a pravobok) byly vedeny k vybavovacím relé. Ty pak řídily výtokovou trysku GA, takže existovaly tři řídící funkce:
1. Přestavování GA odpojeno – zpožďovací relé GA přidržovalo po dobu 0,6 s po přijetí řídícího povelu – přímý proběh torpéda
2. Krajní vyložení kormidla na pravobok
3. Krajní vyložení kormidla na pravobok.
Za běžného symetrického řízení působily příznaky detekovaného odrazu přes vybavovací zařízení přímo na kormidla řízení směru proběhu torpéda až do okamžiku, než přišel odraz, který po vybavení povelovou aparaturou nastavil směrové kormidlo do krajního vyložení na příslušnou stranu, odkud byl odražený signál detekován. Torpédo pak pokračovalo novou trasou ke zjištěnému cíli, načež se opět zapojila do činnosti aparatura GA pro udržování přímého běhu torpéda.

Za průměrné rychlosti šíření zvuku ve vodním prostředí zhruba 1 500 m/s a odstupu jednotlivých impulsů 1/3 s byla největší vzdálenost, ze které bylo možné detekovat jednotlivé impulsy, přibližně 250 m. Při rychlosti torpéda 24 uzlů a vějířovitém přijímacím diagramu 2x40° činil kolmý odstup jednotlivých vysílaných a detekovaných signálů cca 2,5 metru. Zvětšení této vzdálenosti se dalo získat prodloužením mezidobí vysílaných signálů , což ale vedlo k omezení jejich vysílaného počtu v daném časovém odbdobí. Kromě toho se dařilo se systémem Boje detekovat cíle ve vzdálenosti větší než 250 m od zdroje vysílaného signálu jen při obzvláště příznivých podmínkách. U značně rychlejšího torpéda než T V by musela být perioda odstupu mezi signály nutně ještě zkrácena, což by opět velmi omezilo nejvyšší možnou detekovanou vzdálenost k cíli.

Při útocích do zadní polosféry cíle se u normálního řízení pomocí systému Boje torpédo navedlo do kýlové brázdy lodě namísto zásahu. Aby se tomuto nežádoucímu důsledku dalo zabránit, musela být zvolena jiná metoda samonavedení a řízení na cíl. Ta dostala krycí jméno „Vorrecht“ (Privilegium, přednost).
Bezprostředně po odpálení torpéda řídící systém při jejím použití nastavil plnou výchylku směrových kormidel na levobok nebo pravobok. Poté přebíral řídící systém signál z vysílače na preferované straně ostré zatáčky, a to současně či předtím, než byl po stejné vysílací periodě zaregistrován signál z druhé strany proběhu torpéda. Pokud se však cílové plavidlo změnou svého kursu dostalo na stranu, která nebyla na torpédu pomocí systému Vorrecht nastavena jako prvotní řídící, torpédo přešlo i přes toto nastavení na samonavedení do kýlové brázdy cíle.
Další vývoj tohoto samonaváděcího aktivního zařízení byl směrován na úpravy systému pro jiné úspěšné metody navádění na kýlovou brázdu cílového plavidla pro útok ze zadní polosféry cíle. Při jejich využití torpédo přecházelo hadovitým způsobem proběhu přes kýlovou brázdu cíle tam a zpět nebo plulo paralelně podél ní ve stejném kursu jako cíl. Metoda Pendeltrack (Klikatý kurs) byla či se alespoň jevila jako výhodnější, neboť torpédo neztrácelo kontakt s kýlovou brázdou a zásah kolmo do boku cíle je daleko účinnější než zásah do zadní části v oblasti hnacích šroubů. Mimoto při zvolené metodě klikatého kursu bylo pro úspěšné navedení na cíl zcela lhostejné, zda torpédo aktivně vysílanými impulsy detekuje kýlovou brázdu nebo bok cílového plavidla.
Tato metoda aktivního samonavedení na cíl ale měla od počátku i svá úskalí. Opožděným či pomalým vybavením řídících povelů mohlo při pendlování dojít k tomu, že torpédo opsalo kruhovou dráhu a mohlo zamířit i opačným směrem než na cíl. Pokusy potlačit toto „rozhoupávání“ směrových kormidel nevedly ale vždycky k udržení žádoucí hadovité plavební dráhy torpéda s konstantní amplitudou. U aparatury Boje bylo proto zapotřebí pečlivým vyměřením rozhodnout velikost vhodného, stále stejného úhlu překřížení kýlové brázdy cíle a tím se podařilo nežádoucímu rozkmitání řídícího systému úplně zabránit.

Od poloviny prosince roku 1943 provedl Dr. Kietz první ohlášené zkušební odpaly na moři. Cílovou lodí byl FREIBURG. Došlo i na zkoušky navedení přes kýlovou brázdu cílového plavidla. Účinný rozsah odstupu vysílaných detekčních signálů byl přirozeně menší než u lodních cílů a činil cca 50 metrů.
Určitá část těchto prvních zkušebních odpalů byla provedena mimo program, takže tyto zkoušky byly hodnoceny jako neuspokojující. Chybné odpaly byly povětšině naváděny na zdánlivé odrazy, které vznikaly často přímo v aparatuře zesilovačů. Pro tyto pokusy byly zvoleny laboratorní vzorky od firmy Atlas z Brém.
Kromě těchto přístrojů zadalo RLM (Reichsluftfahrtministerium – Ministerstvo letectví) smlouvu na předsériovou výrobu typu Atlas 62. V únoru 1944 se mohlo první zařízení Boje v předsériovém provedení představit TWP Hexengrund a další tři kusy stejného přístroje pobočce TVA v Gotenhafenu pro vestavění do torpéd G 7e pro jejich volnou dispozici. Nastřelení těchto předsériových Boje započalo v květnu a zodpovědným za jeho provedení byl ustaven Dr. Holle. Dalších dvacet kusů Boje bylo v předsériové rozpracovanosti. Z tohoto množství měl TVA obdržet 13 kusů a TWP sedm zbývajících. Mezitím uzavřela RLM a OKM smlouvu na celkem 800 kusů sériových provedení Boje. Při dalších pracích na zdokonalení konstrukce obdržel původní projekt Boje nové kódové jméno; v rámci běžné „ornitologie" názvů produktů TVA bylo zařízení posléze přejmenováno na Geier (Sup).
Kromě firmy Atlas-Werken se sídly v Brémách a v Mnichově se na tomto projektu podílela také společnost s názvem Minerva sídlící ve Vídni. Zde začal jistý Dr. Karobath se souběžným vývojem, který měl oproti produktům společnosti Atlas přinést mnohé výhody. Šlo o pracovní kmitočet, který byl řízen elektronkovým impulsním generátorem pracujícím na přesně dané frekvenci 77,5 Hz, což umožňovalo bezchybné identifikování odražených signálů na pozadí nepříznivého rušení i umělého původu.

Další obzvlášť výhodné potlačování a kompenzování rušivých šumů mělo vymazat z přijímaných odrazů signálů překryvné šumy. Ty byly přijímány v daleko širším pásmu frekvencí, než bylo nastavení klíčování vysílací frekvence vlastního elektronkového impulsního generátoru. Každý přijímač kmitů pracoval teď pro oba zesilovače, z nichž jeden měl zesilovací charakteristiku a rezonanční křivku širokopásmovou a druhý úzkopásmovou. Oba zesilovače byly zapojeny přes usměrňovač proti sobě, což v praxi znamenalo, že pokud při vybuzení obou zesilovačů bylo výstupní napětí vybuzeno kontinuálním kmitočtovým spektrem, vyrušily se vybavené signály do ovládacího zařízení vzájemně už v zesilovači a nebyl vydán žádný řídící povel.
Pokud byl ale detekován odraz v úzkém frekvenčním pásmu, byl veden do úzkopásmového zesilovače a zde mnohonásobně více zesílen, než tomu bylo ve druhém širokopásmovém zesilovači. Následoval povel vybavovacího zařízení pro směrová kormidla navádějící torpédo do směru vlastního odraženého a zpracovaného signálu.
Pro uvedené potlačování a kompenzaci nežádoucích šumů byl nejprve použit dvoupásmový přijímač kmitů, jehož kmitočtový vzájemný odstup měl činit 9 kHz. Později se však uplatnil jednopásmový přijímač, který pracoval na kmitočtu 3 kHz s postranními pásmy na oba směry ± 2,5 kHz, navíc měl jednodušší konstrukci pro výrobu a byl dokonce citlivější než dvoupásmový v původní aparatuře.

Jelikož hladina rušivých šumů kolísala podle zvlnění moře (němečtí specialisté to nazývali „akustickým počasím“), mělo být namísto jednoduchého pevně naprogramovaného řízení zesilovačů vyvinuto automatické vyrovnávání úrovně zesílení podle úrovně vnějšího hluku působeného zvlněním hladiny. Musel ale pracovat opravdu bleskově, aby dokázalo včas reagovat na kolísání úrovně rušivého šumu v čase a přitom nepřeregulovávat úroveň zesilování detekčních signálů na pracovním kmitočtu. Proto pomocí sekvenčního obvodu v průběhu vysílání signálu byla nastavena regulační doba pro zesilovač na relativně vysoké negativní hodnoty, čímž bylo možno kompenzovat hladinu rušivých šumů po vyslání naváděcího signálu. Pokud se objevil na detektoru pouze natolik krátkodobě, že regulační systém na něj nezareagovala současně se zvýraznil oproti hladině rušivých šumů dostatečně vysoko, výstupní napětí zesilovače krátkodobě naskočilo do špičky, což bylo okamžitě zaznamenáno a zpracováno povelovou aparaturou řízení směrových kormidel.

Řídící systém pracující se samonaváděcí metodou Vorrecht měl být vyráběn sériově. Jeho citlivost a rozlišovací schopnost měla být taková, aby dokázal rozlišit mezi vzdáleným (více než 20 metrů) a blízkým (méně než 20 metrů) zdrojem odrazu vlastních detekčních signálů. Proto měla samonaváděcí aparatura umožnit, aby torpédo při přibližování zepředu nebo ze strany na malou vzdálenost automaticky přešlo na navádění na kýlovou brázdu cíle, přičemž podle vloženého systému navedení Vorrecht mělo dále torpédo nastavit proběh tak, aby překročilo v přesně daném úhlu kýlovou brázdu cíle a poté se navedlo na cíl ze strany pomocí správně zvolených bodů obratu.
Aparatura s výše uvedenými vylepšenými výkony obdržela v TVA kódové jméno GEIER 2. Současně byl produkt firmy Atlas přejmenován na GEIER 1 a pro sériovou výrobu bylo do budoucna určeno výhradně provedení GEIER 2.

Na podzim roku 1944 bylo u TWP a v pobočce TVA v Gotenhafenu uloženo na stovku torpéd v provedení GEIER 1. Dále bylo k dispozici dvaadvacet vzorových provedení GEIER 2, jenže ještě s původními vysílači naváděcích signálů, které neuměly kompenzovat rušivé šumy a ani se do nich už vyvinutá a odzkoušená kompenzace nedala dodatečně zabudovat. To znamenalo, že pro kompenzování rušivých šumů akustického pozadí muselo být užito původní automatické programové řízení. Nastavená úroveň signál/šum 1 : 50 se dala použít při stavu moře 3.
Nejprve ale bylo nezbytné odstranit v celém zařízení zdroje elektrického rušení, které narušovaly příjem vysílaných impulsů v přijímací aparatuře. V průběhu pokusných odpalů na hluboké vodě a při stavu moře 1 – klidná hladina – se prakticky vůbec u torpédového aktivního samonaváděcího systému nevyskytovaly chybné povely ke změně kursu. Vybavovací povely ke změně kursu torpéda vytvářela při daném stavu výhradně cílová loď WALTER HOLZAPFEL a její kýlová brázda.
Za stavu moře 4 byly občas zaznamenány chybné naváděcí povely ovlivněné vysokou hladinou rušivých šumů, což vedlo k trvalému chybnému detekování odražených vlastních signálů daného torpéda a docházelo ke tvorbě klopného momentu velikosti 9 – 12°na pravobok. Pokud ke klopení na pravobok nedošlo, byly naváděcí signály i za stavu moře 4 prokazatelně správně detekovány a použitelné. Vzdálenosti torpéda od cílového plavidla činily na počátku pouze 25 – 50 metrů. Posléze se zvětšily až na 200 metrů. Hlavní potíž vyvstala v klonění torpéda a přehnaně ostrém vplouvání do zatáček, což vedlo kupříkladu k labilnímu navádění v obratech na kursu. Jako prozatímní řešení bylo zvoleno řízení LGW, které dokázalo zabránit díky své tříbodové metodě samonavedení nežádoucím náklonům. Předpokladem bylo, že oscilátor bude střídavě odstavován, takže by měl neustále jako základní nastavení stav "vyrovnání do horizontu".
Při jedné z porad ohledně systému GEIER dne 26. října 1944 sdělil Dr. Kietz, že od května 1944 bylo uskutečněno celkem 600 zkušebních odpalů s přístroji řady GEIER, z nichž bylo zaznamenáno jen něco málo přes jedno procento selhačů a chybných odpalů. Ze selhačů pak 28 případů bylo připsáno nefunkčnosti aparatury GEIER. Velká část problémů s tímto typem aparatury byla tedy relativně úspěšně vyřešena, část ještě pouze neúplně nebo vůbec ne.

Při této poradě varoval Dr. Aschoff podle zápisu před přílišným optimismem ohledně celého tohoto systému. U takto komplikovaných konstrukčních a taktických řešení metod samonavádění, jaké v daném okamžiku představuje v praxi systém GEIER, by si neměl nikdo dělat přílišné naděje na šťastné zásahy za obratu do předních polosfér cíle a za překračování kýlové brázdy cíle v úhlu 30° by také příliš ruku do ohně nevložil. Zde jeho mínění:
"Musí se při celkovém hodnocení určitě vzít v úvahu, že odpaly vzorně seřízených pokusných torpéd nejsou při frontovém nasazení právě nejtypičtější. Vysílací a detekční úhel do vějíře 2 x 40° u vysílačů a přijímačů v torpédové hlavici je pro účely vyhledání cíle výhodný, ale obraty prováděné na plavební dráze torpéda v průběhu samonavádění při použití metody Vorrecht vykazují stále zatáčky vychýlené osou mimo žádoucí směr a tedy mimo navedení na zaměřené cílové plavidlo, respektive jeho příď."
Částečného odstranění této nectnosti mělo být docíleno zavedením tzv. Schwenkstorch, (Výkyvný čáp), což bylo základem pro možné zavedení aktivně-pasivního GEIERu, kteréžto torpédo navrhl Dr. Unkelbach a rovnou jej pojmenoval GEIER 3. Pasivní samonaváděcí aparatura měla s pomocí zařízení Schwenkstorch navést na směr k nepříteli, zatímco aktivní vyhledávací a řídící systém by převzal řízení torpéda v blízkosti cíle.
Toto zařízení (Schwenkstorch) vyvinul Ing. Steinkamp ve společnosti Atlas v Brémách. V něm se pohyblivý výkyvný vysílací prvek s vlastní rezonancí cca 80 Hz a vyzařováním na plochu cca 85 x 100 m² pohyboval svou osou v intervalech 2 – 3 sekundy, čímž byl docílen zaměřovací úhel ± 60°.
Jeho výhody, tedy jmenovitě nedetekování rušivých šumů kromě zvuků odražených od cíle, přesnější směrová charakteristika a větší vzdálenost detekce cíle jej od jeho předchůdců s pevnou vyzařovací charakteristikou výrazně odlišovaly. Oproti zařízením Amsel a Zweifachstorch (Dvojitý - dvoukanálový Čáp)však byla jeho citlivost omezenější, neboť předpokladem jeho bezchybné činnosti byla nezbytnost velkého odstupu signálu od šumu v poměru alespoň 1 : 100.
S torpédem upraveným pro použití aparátu Schwenkstorch byly uskutečněny tři zkušební odpaly v Gotenhafenu za stavu moře 2 – 3 na hloubce 4 metry. Při nich byl Torpedofangboot bezchybně detekován na pravoboku ve vzdálenosti cca 200 metrů. S tímto zařízením bylo možné dopracovat stávající metody vyhledání cíle samonaváděcím zařízením v torpédu a vyvinout i zcela nové, zejména vyhledávání a zasažení cíle na kolizním kursu podle prof. Küpfmüllera a metodu s proměnným šikmým úhlem podle Dr. Hosemanna.
Při samonavedení s kolizním kursem vůči cíli se torpédo navede samo na ten kurs, který vykazuje veškeré zatáčky jako nejkratší obraty ve směru proběhu, takže faktor prodloužení skutečné dráhy vůči dráze předpokládané je roven jedné.
Pokud se z této dráhy torpédo odkloní, působí řídící člen na úpravu dráhy ve správném směru tak dlouho, dokud není splněna uvedená podmínka, čímž torpédo nabere správný kurs na cíl. Aby byly obraty prováděné na trajektorii k cíli co nejmenší, měl by podle návrhu prof. Küpfmüllera také ještě být udržován konstantní úhel mezi osou gyroskopického zařízení pro přímý běh torpéda GA a podélnou osou torpéda. Při této naváděcí metodě nepotřebují hodnoty jako vzdálenost k cíli, tak ani jeho kurs být při odpalu známy, ale kurs cíle musí být v průběhu navádění zůstat co možno nezměněn.

Při střelbě samonaváděcím torpédem metodou šikmého úhlu (někteří mladí ponorkoví velitelé ji nazvali v ponorkářské škole v Gotenhafenu Schieler (Šilhoun, šilhavec) podle Dr. Hosemanna je třeba nastavit šikmý úhel pohybu torpéda při navádění tak, aby v každém bodě trajektorie torpéda byla předem nastavená hodnota úhlu ɛ mezi nastavení GA a stanoveným kursem torpéda průběžně řízena, prostřednictvím povelového přístroje (Kommandogerät) a dvou potenciometrů opravována a tak dodržena plánovaná dráha k cíli.
Jiný projekt, který se při vývoji typu GEIER objevil, byl Dr. Unkelbachem navrhovaný upravený Schnellboot-Geier, tedy GEIER proti rychlým torpédovým člunům.

Boj s tak rychlými cíli, jako jsou motorové torpédové čluny s maximální rychlostí okolo 45 – 50 uzlů, není pomocí klasických torpéd ani kvůli rychlostem ani malým rozměrům cíle prakticky uskutečnitelný. Bylo by k tomu zapotřebí dosáhnout přímého zásahu spíše zepředu. Všechny doposud známé německé typy pasivního samonavádění vedoucí k přímému zásahu cíle se ale orientují na navádění ze zadní polosféry cílového plavidla. Tak rychlý cíl by i tomu nejrychlejšímu torpédu bez problémů ujel do bezpečí a zůstal daleko mimo jeho maximální dosah.
Aktivně naváděný GEIER by se této nevýhody klidně mohl zbavit a kurs torpéda nasměrovat samonavedením přímo do trupu cílového plavidla. Jelikož se vzájemná vzdálenost torpéda GEIER a cílového plavidla dá změřit, dá se to využít tím způsobem, že roznětové zařízení torpéda se uvede do činnosti při určitém odstupu od cíle. Výbuchem silné bojové hlavice v malé vzdálenosti by byl relativně křehký a naprosto nechráněný trup torpédového člunu vystaven prakticky jistému zničení tlakovou vlnou. Tato situace by nastala v okamžiku, kdy by se vzdálenost k cíli jevila torpédovému samonaváděcímu zařízení jako dostatečně malá nebo by se blízká vzdálenost k cíli po jistou kratší dobu neměnila.

Ke dni 20. listopadu roku 1944 bylo celkem uskutečněno zhruba 1 000 zkušebních odpalů s torpéda GEIER a provedena rozsáhlá řada důležitých měření s pomocí cílového plavidla VINETA.
Dne 18.prosince 1944 byl GEIER zařazen do rozhodující fáze budoucího vývoje v oblasti torpéd. Pro potřeby bojového nasazení bylo v předjaří roku 1945 uvolněno okolo 100 zastřílených a prý i přezkoušených torpéd GEIER 1(Gerät 47). Ale jejich skutečný stav frontovým potřebám podle těch, kteří je měli nasadit do boje společně se svými životy a životy svých posádek, rozhodně ani trochu neodpovídal. Stížnosti byly na nemožnost přezkoušet celý systém po svízelné a dlouhé dopravě, nedostatek jakýchkoliv náhradních součástek a neznalost obsluh ohledně údržby a nastavování jednotlivých prvků zařízení. Zkrácené kursy mladičkých velitelů ponorek prováděné už pouze v zátoce poblíže Gotenhafenu a často rušené nálety prostě nemohly do jejich mysli zasít semeno důvěry v tak komplikovanou novou zbraň. Ta měla stejně jako některé další novinky být ve výzbroji nových typů U-bootů XXI a XXIII, které ale i se svou inovovanou torpédovou výzbrojí a vynikajícími takticko-technickými výkony přišly příliš pozdě, než aby se jich spojenecké lodě musely obávat.
Jediným dokonalým specialistou na zasahování metodou navedení do kýlové brázdy cíle, ne však dokonalým ve smyslu provedení, bylo torpédo s kódovým názvem IBIS. Tento projekt byl konstrukčně navržen a do realizace nabídnut Dr. Grützmacherem z PTR.

Dr. Grützmacher nezávisle na nápadu Dr. Kietze navrhoval, aby rušivý šum a kavitační i vzduchové bubliny vznikající v okolí lodního šroubu v kýlové brázdě plující lodi, které tolik vadily typu ZAUNKÖNIG při navádění na cíl, byly využity pro systém aktivního navedení na tyto zdroje šumů. Nápad jej přivedl k velké řadě prováděných měření odrazu zvukových vln v kýlové brázdě a na počátku roku 1944 navrhl a zkonstruoval vysílací a přijímací zařízení pro aktivně samonaváděcí torpédo, které by bylo speciálně vyvinuto pro tyto metody napadení cílů a tento projekt posléze obdržel kódové jméno IBIS. Tento projekt zahrnoval kromě obvyklých částí samonaváděcího aktivního zařízení v hlavici i další část systému umístěnou v zadní části těla torpéda. Zadní část aparatury obsahovala ultrazvukové vysílací zařízení s trvalou vlnou. V hlavici pak byla umístěna poněkud dále od předku dvě přijímací zařízení. Přijímací aparatura pracovala na známém již systému Amsel. Torpédo typu IBIS mělo být odpalováno do zadní polosféry cíle s malým předběhem. Při přibližování ke kýlové brázdě cílového plavidla mělo přijímací zařízení na jednom boku detekovat odraz vysílané trvalé ultrazvukové vlny od vodní zvířené masy kýlové brázdy cíle. Zpracování signálů a vybavení povelů pro řídící plochy směrových kormidel navedly torpédo na kýlovou brázdu a řídily její překročení. Jakmile odrazy po překročení kýlové brázdy zaznamenala druhá část zařízení na opačném boku torpéda, které dostalo povel k provedení změny kursu na opačnou stranu, zpět do kýlové brázdy. Torpédo pak po klikaté plavební dráze „pendlováním“ typickým pro samonaváděcí torpéda pokračovalo udaným směrem a způsobem až do zásahu cíle.
Nevýhodou IBISu byla úhlově omezená schopnost navedení do zadní polosféry cíle.

Dr. Grützmacher provedl celou řadu měření odrazu ultrazvukového signálu na modelové měřicí dráze při různě vytvářených kýlových brázdách. V létě roku 1944 byl další projektový vývoj torpéda IBIS zastaven v souvislosti s tím, jak se jednotlivé vývojové a konstrukční kapacity musely nuceně soustředit na omezený počet projektů vývoje torpéd. Vývojářské kapacity by stejně nebyly schopny rychlého vývoje takové samonaváděcí zbraně, jakou by měl být IBIS, souběžně s vyvíjenou řadou typů GEIER. I kdyby toto omezení vývojových prací nebylo praktikováno, zřejmě by samonaváděcí aparatura s využitím vysílané trvalé vlny ultrazvuku měla v bojovém nasazení jen velmi omezené praktické využití pro speciální případy útoku ze zadní polosféry cíle za velmi přesně limitovaných podmínek.

O bojovém nasazení kteréhokoliv typu z řady aktivně samonaváděcích torpéd toho ostatně není nic známo – dodávám, že alespoň já jsem nic takového neobjevil a byl bych vděčen, kdyby mi někdo informovanější mé tvrzení vyvrátil.

Jediné, co je jisté, je skutečnost, že veškerá technická dokumentace, uložená až těsně do příchodu sovětských vojsk v pobočce TVA v Gotenhafenu a v prostorách OKM vyhrazených BdU ve Flensburgu, se za nějaký ten čas přinejmenším zčásti objevila v USA, kde ji odborníci s účastí britských specialistů podrobně prostudovali. Došlo i na porovnání jejich vlastní konstrukce, která byla pečlivě utajována – akustického samonaváděcího torpéda proti U-bootům Mark 24 vypouštěného z letadel, které se ve své roli osvědčilo.
Sovětské námořnictvo také nepřišlo ohledně tohoto typu zbraně zkrátka – jeho potápěči objevili ve vraku německé ponorky U-250, potopené na mělčině opodál ostrovů Berjozovyje v září 1944 dvěma hlídkovými protiponorkovými plavidly typu Morskoj Ochotnik, torpéda T V a poté, co jejich „střeva“ odborníci důkladně prozkoumali, J. V. Stalin nařídil, aby části aparatury byly předány Britům. Ale jeho podřízení jej v tomto případě oklamali – něco málo Britům sice předali, ale ohledně většiny částí samonaváděcí aparatury se britští inženýři vrátili takřka s prázdnýma rukama.
Zdroje:
Mueller, H.: Die technische Entwicklung der Torpedowaffe, Berlin 1959
Roessler, E.: Die Torpedos der deutschen U-Boote, Herford 1984
http://www.ubootarchiv.de/ubootwiki/index.php/
http://www.kbismarck.com/u-boot/utorpedo.htm
http://navweaps.com/Weapons/WTGER_WWII.php
Schiffner, Dohmen, Friedrich: Torpedobewaffnung 1. Auflage, MDDR 1987, Interdruck Leipzig, ISBN3-327-00331-9
https://digitalcommons.georgiasouthern. ... ontext=etd