Pomocný křižník Thor (2)

Lodě Bismarck, Tirpitz a další, ponorky, ponorkové základny.

Moderátoři: Zemakt, jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od jarl »

Pomocný křižník Thor (2)
První bojová plavba
Na jaře 1940 byl THOR dislokován v Kielu, který byl největší německou námořní základnou na Baltickém moři, takže byl dobře opevněn a existovalo zde i potřebné zázemí pro válečná plavidla. Koncem 30. let bylo v Kielu šest suchých doků různé velikosti (plus deset plovoucích), námořní arzenál a sídlilo zde i několik velkých loděnic. Zdejší rejda byla hluboká od 11 do 17 metrů a s volným mořem jí spojovaly dva kanály. Z této základny podnikala posádka budoucího úspěšného korzára výcvikové plavby a cvičné střelby a námořníci čekali, kdy vyplují na první bojovou plavbu.

Tento okamžik nadešel ve večerních hodinách dne 6. června 1940, kdy námořní kapitán Kähler vydal rozkaz zvednout kotvy, načež korzár opustil Kiel a vyplul na severovýchod směrem k úžině Velký Belt. Posádka v houstnoucím soumraku hleděla na mizející břeh a mnozí muži si jistě kladli otázku, zda jim vrtkavá štěstěna dopřeje ještě někdy příležitost vkročit na rodný břeh, a nebo jim uchystá mokrý hrob. V uplynulých měsících se seznamovali se svým plavidlem a nyní zazněl dlouho očekávaný povel k vyplutí, jenž byl dozajista přijat se smíšenými pocity, kdy se v myslích všech námořníků svářilo radostné vzrušení s obavami z neznámé budoucnosti. Otto Kähler však byl dobrým psychologem, takže zároveň s rozkazem k odplutí posádce oznámil, že jejich plavidlo od nynějška ponese hrdé jméno THOR, aby odlehčil nervózní atmosféru provázející zahájení bojové plavby.

Němečtí korzáři první vlny pronikali na Atlantik podél norského pobřeží, jelikož úzký kanál La Manche kontrolovali Britové a Francouzi, jenomže právě tehdy probíhaly boje o Norsko, takže THORU při plavbě přes Severní moře reálně hrozilo setkání s některou spojeneckou válečnou lodí. Proto pomocný křižník zpočátku doprovázely torpédovky FALKE a JAGUAR společně s lamačem blokády SPERRBRECHER 4, jenž disponoval silnou protiletadlovou výzbrojí a velel mu námořní kapitán Drevin. Ve vzduchu kroužila vojenská letadla, jelikož krytím byla pověřena i Göringova Luftwaffe. Konvoj nepozorovaně proplul úžinami Velký Belt, Kattegat a Skagerrak, načež převzaly doprovod maskovaného korzára minolovky M 2 a M 6. Německé uskupení zamířilo do norského přístavu Bergen, kam bez zvláštních příhod doplulo 8. června. Spojenecká průzkumná letadla konvoj neobjevila, k čemuž kromě nezbytného štěstí přispělo i špatné počasí omezující viditelnost na minimum.

Obrázek
Thor

V té době už Němci ovládali celé jižní a střední Norsko, včetně Bergenu, ale THOR přesto tento přístav hned následujícího dne opustil, a v doprovodu několika stíhačů ponorek odplul do odlehlého Sorgulenfjlordu, kde měla posádka klid na zamaskování korzára do podoby nevině vyhlížející obchodní lodě. Kähler si s volbou vhodného plavidla, k němuž měl svůj pomocný křižník připodobnit, nelámal hlavu a rozhodl se „rajder“ vydával za fiktivní sovětské plavidlo ORSK s domovským přístavem v Oděse. Námořníci poprvé použili vezenou zásobu barev a trup obdržel tmavý nátěr a na stožáru nyní vlála rudá vlajka se srpem a kladivem, která měla náhodné pozorovatele přesvědčit, že se jedná o plavidlo patřící k obchodní flotile státu „dělníků a rolníků“.

Sorgulendfjord THOR opustil 11. června, kdy se velitel rozhodl využít špatné viditelnosti a vydat se na riskantní průnik na Atlantik. Korzár, skrytý mlžným příkrovem, se držel poblíž norského pobřeží a rychle směřoval na sever, ale 12. června se náhle vyjasnilo a nad „rajderem“ přeletělo několik letounů, ale naštěstí mu žádný nevěnoval pozornost. Brzy se viditelnost opět snížila a korzár nerušeně pokračoval v plavbě a již v noci z 16. na 17. června pronikl Dánským průlivem mezi Islandem a Grónskem na volný oceán a posádka si mohla ulehčeně oddechnout, protože nejnebezpečnější úsek plavby měla za sebou. Průnik usnadnila mlha a sněhové přeháňky, díky čemuž Němci bez povšimnutí propluli mezi nepočetnými spojeneckými hlídkujícími plavidly, jenomže oceán není „Tálinskej rybník“ a jak podotýká americký autor Woodward, plavba poblíž jižního okraje ledových polí byla za těchto podmínek riskantní a korzára mohl hned na počátku jeho mise stihnout osud TITANIKU.

Atlantický oceán má rozlohu 106 500 000 kilometrů čtverečních a vedly přes něj důležité námořní komunikace spojující Velkou Británii s USA, Kanadou, zeměmi Latinské Ameriky a koloniemi v Africe. Z hlediska Britů měly největší význam trasy do Kanady a Spojených států, kde však byla lodní doprava organizována do konvojů doprovázených válečnými plavidly, takže hlavní pásmo činnosti německých korzárů zahrnovalo oblasti ve středním a jižním Atlantiku. Určité nebezpečí pro pomocné křižníky paradoxně představovaly i německé ponorky snažící se narušovat především frekventované komunikace mezi Británií a Severní Amerikou, jejichž velitelé neměli žádnou možnost prohlédnout maskování korzárů, kteří se tak snadno mohli stát kořistí německých podmořských člunů. O tom, že Kähler nebral toto nebezpečí na lehkou váhu svědčí i příklad z 21. března 1941, kdy ve středním Atlantiku raději nepronásledoval neznámou obchodní loď, aby se nedostal do oblastí, ve které operovali němečtí ponorkáři.

Obrázek
Námořní kapitán Kähler

Kromě obrovského britského obchodního loďstva patřily mezi potenciální cíle i kupř. lodě Norska (počátkem války disponovalo plavidly o hrubé prostornosti 4,5 milionů BRT), Nizozemska nebo Francie, a Británie si pronajala i mnohá plavidla neutrálních států, takže posádka „rajderu“ mohla doufat v bohatou kořist. Německé rádiové zpravodajství dokázalo částečně dešifrovat britské depeše, takže bylo schopné se slušným úspěchem monitorovat pohyby nepřátelských válečných lodí, ale tyto informace se k velitelům pomocných křižníků většinou nedostaly, takže němečtí korzáři museli spoléhat na pozornost hlídek ve strážním koši a přízeň štěstěny.

Námořní kapitán Kähler se rozhodl pobyt v nehostinném severním Atlantiku co nejrychleji ukončit, takže příď pomocného křižníku nyní směřovala k jihu a THOR se každou otáčkou lodní vrtule přibližoval oblastem, kde bylo možné bez přílišného rizika zahájit bojové operace. Během přesunu na jih zahlédly hlídky čtyři neznámé lodě, ale Kähler se rozhodl neútočit, aby se zbytečně neprozradil ještě dlouho před dosažením plánované operační oblasti v jižním Atlantiku, kde se podle Kašejeva měl přednostně věnovat ničení spojeneckých velrybářských lodí. Jelikož však základní podmínkou úspěchu bylo dokonalé maskování a sovětská vlajka by v těchto končinách byla příliš nápadná, nařídil velitel provést další změnu identity a korzár se od 23. června vydával za jugoslávský parník VIR s domovským přístavem Split. Ani tato loď ve skutečnosti neexistovala, což mohlo představovalo zbytečné riziko odhalení, ale Kähler se v tomto směru odlišoval od ostatních velitelů pomocných křižníků, kteří v Lloydově registru obvykle nejprve vyhledali vhodné plavidlo, jemuž pečlivě přizpůsobili vzhled své přepadové lodě.

V této souvislosti je nutné připomenout, že podmínky za jakých bylo možné přeměnit obchodní loď ve válečné plavidlo upravovala od počátku 20. století VII. haagská konference. Tato ustanovení přijatá v době kdy svět živ v okouzlení z dlouhého období „Belle Époque“ nepřežila první vážnější střet s realitou a z německé strany byla částečně porušována už v období Velké války. Přesto byly tyto závazky stále v platnosti, takže polský autor Perepeczko mohl o německých pomocných křižnících ve své knize „Bouře nad Atlantikem (2)“ konstatovat „že neodpovídaly požadavkům a předpisům VII. haagské konference z roku 1907, která platila v době začátku a trvání 2. světové války.“

Obrázek
Kertosono

Další obchodní loď spatřila posádka THORU 1. července ve 14:15 západně od Kapverdských ostrovů a tentokráte už Kähler nezaváhal a nařídil neznámý parník pronásledovat. Onou lodí byl nizozemský KERTOSONO (9289 BRT) plující z New Orleansu na Nizozemské Antily odkud měl pokračovat do Freetownu. Parník patřil rejdařství Koninklijke Rotterdamsche Lloyd a po světových mořích se plavil od roku 1923. KERTOSONO nebyl ozbrojen a kapitán nařídil po vypálení varovného výstřelu zastavit a jeho muži nekladli Němcům žádný odpor. Na jeho palubu se dostavilo komando vedené poručíkem Sanderem, který asi nevycházel z údivu, když jej na zadržené lodi přivítalo několik čínských námořníků voláním „Heil Hitler“. Při kontrole nákladu bylo zjištěno, že parník, kromě dřeva, asfaltu a papíru, převáží i 250 tun oceli a zemědělské stroje s palivem, mezi nimiž nechybělo ani dvanáct traktorů.

Náklad, určený Britům, představoval cennou kořist a protože německá armáda mezitím obsadila francouzské atlantské přístavy, rozhodl se Köhler KERTOSONO odeslat do Lorientu. K tomuto rozhodnutí jej vedla i starost o zajatce, mezi nimiž bylo i několik žen a jedno dítě, které by dlouhodobý pobyt v lodním vězení dozajista snášely s obtížemi a jejich stížnosti a nářky by posádce pomocného křižníky působily zbytečné starosti. Kořistní posádce složené z poručíka Sandera a čtrnácti mužů se opravdu podařilo dopravit KERTOSONO 13. července do Lorientu, kde sloužil jako depotní loď pro ponorky.

THOR plul i nadále na jih a 6. července překonal rovník, což byl vítaný důvod k oslavě, takže na palubě proběhl tradiční námořnický rituál spojený s „křtem“ nováčků, načež korzár pokračoval v bojové plavbě a 7. července narazil na další kořist. Starší (sloužící od roku 1917) britský parník DELAMBRE (7032 BRT) nesl jedno dělo kalibru 102 mm a patřil loďařské společnosti Lamport & Holt. Plavil se z Rio de Janeira do Freetownu, odkud měl pokračovat do Británie. K tomu však nikdy nedošlo, protože kolem 12. hodiny se na obzoru objevil THOR a třebaže kapitán Pratt se pokusil uniknout (aniž by odvysílal zprávu o podezřelé lodi) byl po dvou hodinách dostižen a němečtí dělostřelci dostali poprvé příležitost prokázat své kvality.

TROR zahájil ze vzdálenosti asi 8000 metrů palbu z pravobočních kanónů ráže 150 mm a třetí salvou zasáhl cíl, načež DELAMBRE bez jediného výstřelu kapituloval. Na parník se přeplavil přepadový oddíl vedený poručíkem Meckmannem a zadržel zde celou posádku (44 mužů) a jednoho pasažéra, jimž byl filmový herec Mollinson, jemuž nyní osud nečekaně přidělil nezáviděníhodnou roli zajatce. DELAMBRE převážel náklad kůží, dřeva a bavlny a byl potopen výbuchy demoličních náloží.

Obrázek
Delambre

Již o dva dny později spatřili Němci belgickou loď BRUGES (4983 BRT) se zajímavou historií. Tuto loď sice nyní provozovala společnost Armement Deppe S.S., ale původně (od roku 1904) se jednalo o německý parník KYBFELS, jehož počátkem první světové války zajali Britové a posádka „rajderu“ nyní dostala příležitost jej alespoň nakrátko navrátit do německých rukou. Belgický kapitán ovšem zpočátku na výstražné výstřely nereagoval a zastavil teprve po vypálení třetího granátu. Na BRUGES se opět vypravilo abordážní komando vedené tentokráte nadporučíkem Meyerem a brzy dostal Kähler hlášení, že zadržená loď přepravuje 6746 tun obilí z argentinských přístavů Mar de Plata a Necochea na St. Vincent a do Freetownu, ale posádku korzára jistě více potěšilo živé prase, které posloužilo jako vítaný zdroj čerstvého masa. Němci starý parník potopili explozí demoličních náloží a belgičtí námořníci putovali do lodního vězení, kde rozmnožili počet zajatců na devadesát osob.

Štěstěna korzárům přála i nadále, takže se 14. července poblíž brazilského ostrova Trinidad zmocnili britského plavidla GRACEFIELD (4631 BRT) provozovaného paroplavební společností E.J. Sutton & Co. Tato dvanáct let stará loď opět mířila do Freetownu odkud měla pokračovat do Velké Británie a v jejích útrobách se nalézalo 7430 tun pšenice a otrub. Posádka poslušně zastavila stroje, spustila záchranné čluny a loď opustila. Protože THOR svou oběť dostihl až v podvečerních hodinách, nechtěl Kähler k její likvidaci použít dělostřelbu, která by ve tmě mohla přilákat některou ze spojeneckých válečných lodí, takže nařídil odpálit na GRACEFIELD torpédo, jehož výbuch však k potopení parníku nestačil a druhý „úhoř“ nebyl schopen udržet přímý směr a začal opisovat kruhy. Proto bylo nutné použít lodní kanóny a definitivní tečku za existencí britské lodě tedy učinily 150 mm projektily. Posádka byla přemístěna na THOR, i když Pejčoch a Perepeczko uvádějí, že se předtím pokusila využít tmy a v záchranných člunech uprchnout.

Němci mohli být s dosavadní korzárskou kampaní spokojeni, protože THOR vydávající se stále za jugoslávský VIR, během pouhých dvou týdnů připravili Spojence o čtyři lodě, aniž by nepřátelé zaznamenali jeho přítomnost v Atlantiku, ale všem bylo zřejmé, že tyto příznivé okolnosti nevydrží věčně, a že je toliko otázkou času, kdy bude jejich činnost odhalena a oni budou muset čelit protiopatřením ze strany britského válečného námořnictva. Zajetí všech lodí doposud probíhalo hladce, takže posádka THORU nepřišla ani o jednoho námořníka a k žádnému úmrtí nedošlo ani na spojeneckých plavidlech.

Námořní kapitán Kähler se rozhodl i nadále pobývat ve středním Atlantiku a do jižních oblastí tohoto oceánu se plánoval přemístit až později. Díky tomu spatřili 16. července na úrovni Rio de Janeira další parník plující směrem na jihozápad. THOR se zezadu nepozorovaně přiblížil na vzdálenost 8000 metrů a protože na zádi stíhaného plavidla byla zřetelně vidět dvě děla, rozhodl se velitel tentokráte zahájit palbu bez varovaní. K tomuto rozhodnutí jej vedla skutečnost, že jeho protivník byl prokazatelně ozbrojen, takže nehodlal riskovat dělostřelecký souboj, v němž mohl nepancéřovaný pomocný křižník snadno utrpět vážné škody.

Napadenou lodí byl dvanáct let starý britský parník WENDOWER (5489 BRT) náležející rejdařství British Steamship Company, plující z Velké Británie do Buenos Aires s nákladem 7250 tun uhlí. První dvě salvy byly krátké, ale třetí a čtvrtá zasáhly cíl a na zádi WENDOWERU vyšlehly plameny. Britská posádka vedená kapitánem Winterem se však rychle vzpamatovala a Němci viděli, že k dělům běží jejich obsluhy a radista THORU zachytil volání o pomoc. Dělostřelba proto pokračovala i nadále a výbuch jednoho 150 mm projektilu zničil nepřátelskou radiostanici a další způsobil nový požár. To přesvědčilo Brity, že odpor je marný, takže zastavili stroje a vzdali se.

Na hořícím WENDOWERU se vylodila přepadová skupina, které velel poručík Schlüter, jež plavidlo zajistila a umístila v podpalubí nálože. Pak převezla na pomocný křižník 38 přeživších členů britské posádky, ale parník se stále držel na hladině, takže jej Němci museli dorazit několika výstřely z děl, načež převržený „uhlíř“ zmizel v hlubinách. Radost z vítězství jim však pokazila skutečnost, že v boji zahynuli dva britští námořníci a další dva utrpěli těžká poranění, takže později přes veškerou snahu lodního lékaře také zemřeli a byli s veškerými poctami pohřbeni po námořnickém zvyku do moře.

Štěstěna korzárovi zatím přála, díky čemuž dostihl hned následujícího dne nizozemskou nákladní loď TELA (7377 BRT), náležející společnosti Wrachtwaart Maatschappij, a plující z Argentiny do Freetownu. Tentokráte proběhlo zadržení bez komplikací a neozbrojený parník zastavil ihned poté, co před jeho příď dopadl první varovný projektil. Obsazení provedl opět poručík Schlüter, jenž při kontrole nákladu zjistil, že TELA převáží kromě 2555 tun prosa, 2407 tun kukuřice a 489 tun pšenice, také zásoby mraženého drůbežího masa a dokonce i živé opeřence, což Němcům umožnilo rozhojnit zásoby potravin. V první fázi války bylo sice možné čas od času vyhledat zásobovací loď a doplnit živobytí, ale přesto byl proviant z nizozemského parníku vítanou kořistí, tím spíše, že v lodním vězení pomocného křižníku se po zadržení TELY nalézalo skoro 200 zajatců, které bylo nutné živit. Po přemístění posádky byl parník potopen explozí v podpalubí a „rajder“ pokračoval v bojové plavbě, aniž by Němci tušili, že brzy budou muset vybojovat svoji první námořní bitvu.

Na TELE byly objeveny i dokumenty ze kterých bylo možné získat přesné informace o spojenecké přeplavbě v této oblasti, na jejichž základě se velitel rozhodl i nadále setrvat u pobřeží Jižní Ameriky a pokračovat v korzárských operacích, jež mu zatím přinesly slušné úspěchy. V té době už ovšem Britové tušili, že ve středním Atlantiku působí německé přepadové lodě (kromě THORU ještě WIDDER) a kontradmirál Harwood vyslal k jejich stíhaní větší množství válečných plavidel, mezi nimiž nechyběl ani jeho vlakový těžký křižník HAWKINS a pomocný křižník ALCANTARA.

Na palubě korzára v té době vládla dobrá nálada, protože 20. července přišla rádiodepeše, aby velitel vybral třicet členů posádky k dekorování Železným křížem druhé třídy a připravil THOR k setkání se zásobovací lodí REKUM. Ocenění posádky a vyhlídka na shledání s krajany německé námořníky potěšilo a námořní kapitán Kähler doufal, že REKUM bude moci převzít zajatce, kterých se na jeho pomocném křižníků tehdy tísnilo už 194. Navzdory očekávání však v následujících dnech neobjevili žádnou další kořist a situaci nezměnilo ani vyslání průzkumného hydroplánu, jenž vzlétl 27. července.

Obrázek
Alcantara

Teprve následujícího dne spatřila hlídka kolem 9. hodiny vrcholky stožárů neznámého plavidla a THOR se je vydal pronásledovat. Korzár se tehdy plavil 650 námořních mil východně od Rio de Janeira a panovala vynikající viditelnost, díky čemuž velitel údajně již na vzdálenost 28 000 metrů (dost možná spíše yardů) rozeznal, že se jedná o velký parník a pojal podezření, že tato loď by mohla být nepřátelský pomocný křižník. Instrukce z SKL i zdravý rozum v takovém případě velely pokusit se střetnutí s nebezpečným protivníkem vyhnout, takže Kähler nařídil v 10:01 vyhlásit bojový poplach a změnit kurz. Jeho podezření se brzy potvrdilo, neboť velitel neznámé lodě se vydal THOR pronásledovat a vzdálenost mezi oběma plavidly se rychle zkracovala.

Onou pro Němce zatím tajemnou lodí, byl pomocný křižník ALCANTARA pátrající v těchto vodách po německých korzárech. ALCANTARA byl původně pasažérský parník sloužící od roku 1927 rejdařství Royal Mail Lines. Postavila jej světoznámá loděnice Harland & Wolf a po přestavbě v letech 1934 až 1935 měl délku 203 metrů a hrubou prostornost 22 209 BRT. Pohonná jednotka o výkonu 20 000 koňských sil umožňovala parníku dosažení rychlosti 20 uzlů a v jeho útrobách mohlo být ubytováno až 1319 cestujících. Začátkem druhé světové války jej převzalo válečné námořnictvo a přestavělo na pomocný křižník vyzbrojený osmi děly ráže 152 mm a dvěma kalibru 76 mm. ALCANTARA pod velením fregatního kapitána Inghama v červenci 1940 operovala nejprve poblíže Pernambuca, ale Harwood se ji později rozhodl vystřídat HAWKINSEM a pomocný křižník vyslal k Trinidadu, kde jí objevil THOR.

Německý korzár plul kurzem 230 stupňů a brzy dosáhl své maximální rychlosti sedmnácti uzlů, což však k úniku nestačilo, jelikož jeho protivník sice původně plul pouze 11,5 uzly, ale i Ingham nařídil zvýšit rychlost a ALCANTARA brzy dokázala vyvinout 20 uzlů, takže boj se stal nevyhnutelným. Souboje mezi pomocnými křižníky bývaly dosti vzácnou záležitostí a v průběhu první světoví války se utkaly toliko německý CAP TRAFALGAR a britská CARMANIE a tento souboj skončil potopením nepoměrně slabšího CAP TRAFALGARU.

Tentokráte však byly síly na obou stranách přibližně vyrovnané, jelikož pomalejší a o něco hůře vyzbrojený THOR byl zamaskovaný za obchodní plavidlo, takže mohl využít momentu překvapení a jeho nepoměrně menší trup skýtal horší cíl. Těsně před 14. hodinou (často bývá uváděno o hodinu méně, což zřejmě způsobil časový posun mezi Británií a Německem) zachytila radiostanice THORU šifrovanou depeši z ALCANTARY a Kähler se rozhodl zahájit boj. Spoléhal se na kvalitu svých dělostřelců a doufal, že dokáže brzy poškodit nepřátelský křižník natolik, aby se mohl z boje stáhnout.

THOR snížil rychlost na patnáct uzlů, aby vibrace turbíny nerušily zaměřování lodních děl, změnil kurz, takže bylo možné pálit plnou pravoboční salvou a zahájil boj. Maskování děl bylo bleskově odstraněno, ze stožáru spadla červenomodrobilá jugoslávská vlajka, kterou nahradila válečná zástava Kriegsmarine a kanóny vyplivly směrem k nepříteli vzdálenému 13 800 metrů první čtyři granáty, které dopadly 100 metrů od ALCANTARY. Další salvy následovaly v krátkých intervalech a Němci brzy docílili několika zásahů. Dva granáty třetí (možná už druhé) salvy dopadly na britský pomocný křižník, jenž musel střílet proti slunci, což se podepsalo na přesnosti jeho dělostřelby, a další dobře mířené salvy rychle následovaly.

Obrázek
Německý Železnýkříž I. třídy

ALCANTARA inkasovala hned v prvních minutách boje jeden zásah mezi velitelský můstek a komín, další 150 mm granát způsobil průstřel levého boku na čáře ponoru, díky čemuž začala do strojovny vnikat voda, třetí dopadl na lodní záď a čtvrtý poškodil zaměřování jednoho děla. Ale škodám neunikl ani THOR, jenž v 14:10 zasáhl první „šetipalcový“ projektil, jenž však prolétl skrz trup aniž by explodoval, ale přesto poničil elektrické vedení, v důsledku čehož vázl přísun munice k předním dělům. Další granát vybuchl na člunové palubě, kde vyřadil z boje několik námořníků a poškodil torpédomet na pravém boku.

ALCANTARA se začala naklánět na levý bok a její rychlost poklesla na patnáct (později dokonce na deset) uzlů, čehož využil THOR k zaujetí takové polohy, aby britským dělostřelcům skýtal co nejmenší cíl a pokračoval v palbě, jež poškodila nepřátelské lodi nástavby, zničila radiostanici a vyřadila systém řízení palby. Vzdálenost mezi bojujícími plavidla se mezitím zkrátila na 9100 metrů, ale v 14:21 nechal Kähler položit kouřovou clonu (podle Kašejeva jí naopak vytvořila ALCANTARA) a Němci boj na nějaký čas přerušili, ale poté co THOR dýmovou clonu obeplul, byl boj nakrátko obnoven, avšak v 14:35 se „rajder“ znovu zahalil umělou mlhou a rychlostí patnácti uzlů odplul na jih.

Bitva skončila německým úspěchem, protože ALCANTARA byla vážně poškozena, zatímco THOR větší škody neutrpěl. Němečtí dělostřelci stříleli nejenom přesněji, ale i rychleji (284 granátů ráže 150 mm oproti 152) a třebaže THOR opustil bojiště, jeho posádka se mohla právem pokládat za vítěze prvního souboje mezi pomocnými křižníky ve druhé světové válce. Je pravda že Kähler se mohl pokusit své vítězství zpečetit doražením svého protivníka torpédy, nebo obnovit dělostřelecký souboj, ale námořní kapitán od samého počátku zamýšlel nepřítele pouze zpomalit a pak bojiště opustit. Pokračování bitvy by si vyžádalo další spotřebu dělostřeleckých granátů a britský křižník byl nepochybně stále ještě schopen boje a jeden šťastný zásah 152 mm projektilem mohl zvrátit dosavadní průběh bitvy a způsobit na THORU fatální poškození, které by na širém moři nebylo možné opravit.

Kromě toho se na obzoru mohly kdykoliv objevit siluety dalších britských válečných lodí spěchajících ALCANTAŘE na pomoc (radista údajně zachytil jejich komunikaci), takže velitel korzára nechtěl pokoušet štěstěnu a před vítěznými vavříny upřednostnil bezpečnost jemu svěřeného plavidla, posádky a také početných zajatců, pro něž musel být souboj obou pomocných křižníků velmi stresující záležitostí. Díky tomu mohla ALCANTARA, která v boji přišla o dva námořníky a na čtyřicet dalších utrpělo zranění, doplout 1. srpna do Rio de Janeira a po provizorní opravě zamířit do Jižní Afriky, kde se nalézaly nejbližší britské suché doky, aby se zde mohla podrobit náročné opravě a následné rekonstrukci, takže do služby se vrátila až za několik měsíců.

Radost z vítězství však posádce THORU kalil pohled na padlé spolubojovníky, jelikož smrtka řádila i na palubě německého pomocného křižníku a tři námořníci zemřeli v boji a další čtyři byli zranění. To pro posádku představovalo smutnou povinnost rozloučit se s padlými druhy, takže na palubě proběhl ještě téhož dne vojenský pohřební obřad a poté se námořníci museli věnovat opravám a změně maskování. Jejich falešná identita byla prozrazena a Spojenci od nynějška s jistotou věděli, že na Atlantiku působí další přepadová loď, jejíž jméno však neznali, takže jí přidělili označení „Raider E“.

THOR odeslal depeši o svém souboji s ALCANTAROU na velitelství Kriegsmarine a 30. června připlul do blízkosti odlehlého ostrova Tristan da Cunha, kde v následujících dnech posádka provedla údržbu kotlů, opravila utrpěné škody a provedla změnu kamufláže, což bylo o to těžší, že nepřátelé nyní znaly přibližné rozměry THORU a dalo se předpokládat, že od nynějška budou plavidlům této velikosti věnovat zvýšenou pozornost. Po skončení všech prací se Kähler znovu spojil s SKL, kam oznámit svůj úmysl křižoval na spojnici mezi pobřežím Jižní Ameriky a mysem Dobré naděje a čekat na připlutí zásobovacího plavidla REKUM.

REKUM se na dohodnuté místo dostavil 25. (jinde se udává 26.) srpna a THOR se mohl začít věnovat doplňování paliva. Tato operace se na širém moři prováděla tak, že posádka jedné z lodí spustila na hladinu hadici, druhá jí vylovila a touto hadicí proudila nafta do palivových nádrží korzára. Čerpání paliva mohlo probíhat pouze za příznivého počasí a obě spojené lodě během něj představovaly snadno zranitelný cíl pro nepřátelská plavidla a letouny, takže Kähler rozkázal nejprve vyslat do vzduchu průzkumný hydroplán, a teprve poté, co jej pilot ujistil, že v dohledu není žádná loď, mohlo být zahájeno doplňování paliva. THOR během 26. a 27. srpna natankoval přes 1000 tun nafty (Galynja uvádí 1508 tun, Pejčoch 1750), převzal doručenou poštu a posádka využila vzácné příležitosti k napsání dopisů, které měl REKUM dopravit do Francie, což byla během bojové plavby první příležitost navázat kontakt s blízkými osobami, čehož námořníci rádi využili.

Kähler doufal, že se mu podaří získat náhradu za padlé muže a námořníky, které odeslal do Francie na KERTOSONU a zejména, že REKUM jej zbaví starosti o zajatce. V tomto směru byl ovšem zklamán a ve chvíli, kdy se obě lodě 28. srpna rozloučily, tísnilo se v lodním vězení stále 194 spojeneckých námořníků. THOR patřil mezi nejmenší německé přepadové lodě, takže dlouhodobý pobyt takového množství osob představoval pro posádku nemalou starost a byl pochopitelně nepříjemný i pro samotné zajatce, kteří podle Perepeczka „dlouhé období zimních bouří na jižní polokouli trávili v příšerných podmínkách stísněni v nákladním prostoru.“. V této souvislosti je zajímavé, že ruský autor Galynja uvádí, že krátce po souboji s ALCANTAROU způsobil jeden kouřící Nizozemec malý požár, což velitele THORU jistě jenom utvrdilo v přání, co nejdříve se všech zajatců zbavit.

„Rajder“ se nyní mohl znovu zapojit do korzárských operací, takže velitel dal povel k návratu do oblasti poblíž Brazílie, ale ještě během přesunu přijal THOR další radiovou depeši a po lodi se bleskově rozšířila radostná novina, že jako odměnu za vítězný souboj s britským pomocným křižníkem, byl Kähler dekorován Železným křížem první třídy a dalších padesát jeho podřízených obdrželo Železný kříž druhé třídy. Dne 8. září po dlouhé době konečně spatřili další obchodní loď, jíž byl neutrální jugoslávský parní FEDERICO GAVIC (5283 BRT), patřící společnosti Dubrovačka Plovidba A.D., jehož však museli po kontrole nákladu propustit, což bylo nepříjemné, neboť jugoslávská loď mohla o přítomnosti THORU ve zdejších vodách informovat britské válečné lodě, takže Němci raději pokračovali v plavbě

Obrázek
Kosmos

Štěstěna se od Němců nyní odvrátila a korzár několik týdnů marně pátral po další kořisti, ale 26. září si vše vynahradil, když průzkumný hydroplán objevil velkou plovoucí mateřskou základnu KOSMOS (17 801 BRT) pro norskou velrybářskou flotilu. THOR jí dvěma varovnými výstřely přinutil zastavit a při kontrole bylo zjištěno, že KOSMOS přepravuje 17 662 tun rybího tuku. Toto plavidlo patřilo společnosti Anders Jahre, plulo z Velrybí zátoky na Curaçao a velel mu kapitán Andersen. Velrybí tuk sice už nebyl tak hodnotnou surovinou jako o sto let dříve, ale stále se jednalo o cennou komoditu, které se německému hospodářství nedostávalo, takže Kähler zprvu uvažoval, že by mohl KOSMOS osadit kořistní posádkou a odeslat do Francie, ale nakonec se jej rozhodl potopit (podle von der Portena s velkou lítostí) odpálením demoličních náloží. Je zajímavé, že velitelství rozhodnutí KOSMOS potopit podrobilo kritice, jelikož se domnívalo, že byla reálná naděje dopravit jej do Francie, ale přesto šlo o mimořádný úspěch, protože se jednalo o největší plavidlo potopené pomocným křižníkem za celé období první a druhé světové války.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od jarl »

Počet zajatců se nyní rozrostl o dalších 89 osob a v lodním vězení muselo panovat takřka babylonské zmatení jazyků, protože se zde nyní tísnili námořníci norské, nizozemské, belgické a britské národnosti a THOR se nutně potřeboval těchto nedobrovolných pasažérů zbavit. V následujících dnech provedla posádka údržbu kotlů a pohonné jednotky, takže když 8. října spatřili šedesát mil severně od rovníku siluetu další obchodní lodě, byl už THOR opět plně bojeschopný a mohl zahájit pronásledovat. Jednalo se o britské chladírenské plavidlo NATIA (8715 BRT), které provozovalo rejdařství Royal Mail Lines. Dvacet let stará loď se plavila z Británie do Buenos Aires a nevezla žádný náklad; velitelem byl kapitán Carr. THOR se asi v 13:30 přiblížil na vzdálenost zhruba 9000 metrů, odhalil svou pravou totožnost a bez varování zahájil dělostřeleckou palbu. NATIA byla brzy zasažena a Kähler nechal dělostřelbu zastavit, ale britský velitel měl pro strach uděláno a nařídil odvysílat signál „QQQ“ (původní „QQQQ“ byl krátce po zahájení války zkrácen) oznamující, že byl napaden pomocným křižníkem.

THOR tedy palbu obnovil a jeho radiostanice navíc nepřátelské vysílání úspěšně rušila. Woodward uvádí, že THOR vypálil 175 granátů a dosáhl dalších čtyř zásahů (Galynja udává osm až devět), než NATIA konečně zastavila a statečná posádka jí opustila v záchranných člunech. Němci na nehybnou loď vypálili torpédo, ale ani výbuch jeho 280 kg hlavice k potopení nestačil a THOR musel do nehybného vraku vypálit dalších 35 granátů, než NATIA konečně zmizela pod hladinou. V boji zemřel jeden britský námořník a dalších 84 přeživších upadlo do zajetí, bohužel ještě jeden muž brzy podlehl svým zraněním a byl pohřben do moře.

Obrázek
Natia

Kähler už dále nemohl odkládat konečné řešení zajatecké otázky a lodní kotle potřebovaly vyměnit manometry, takže se spojil s velitelstvím a obratem dostal odpověď, že náhradní díly může dopravit zásobovací loď RIO GRANDE, která také převezme spojenecké námořníky. K naplánovanému setkání došlo 9. listopadu a THOR obdržel nejenom „objednané“ manometry, ale i 250 tun nafty, proviant a další zásoby, zatímco na RIO GRANDE přešla většinu zajatců. Na pomocném křižníku zůstali pouze zranění a kapitáni zajatých britských lodí, zatímco z posádky korzára bylo na RIO GRANDE převeleno patnáct mužů, pro které tímto bojová kampaň skončila.

RIO GRANDE kotvil od počátku války v Rio de Janeiru a jeho odplutí mohlo zkomplikovat německé vztahy s Brazílií, takže se tento parník na moři raději vydával za sesterský BELGRAMO. Obě lodě zůstaly pohromadě až do 16. listopadu, aniž by je odhalil nepřítel, což může posloužit jako důkaz, že v tomto období války fungoval německý zásobovací systém dobře a Britové proti němu, až do prolomení německých kódů, nebyli schopni podniknout takřka nic, což francouzský publicista Brézet označil za „skandál.“

THOR nyní křižoval Atlantikem mezi mysem Dobré naděje a brazilským pobřežím, ale oceán zůstával pustý a žádná kořist se neobjevovala. Posádka nyní zažívala klidné časy, protože se už nemusela starat o stovky zajatců a v této souvislosti je zajímavé že Kähler po válce udržoval kamarádské vztahy s kapitánem Carrem (bývalým velitelem NATIE) a lze usuzovat, že základy jejich přátelství byly položeny právě v tomto období, kdy si mohl rozhovory se zajetými kapitány zpestřovat „nudnou“ službu.

Dobře pracovalo i radiové zpravodajství, díky čemuž THOR přijal 24. (Pejčoch uvádí 22.) listopadu varovnou depeši od SKL, ze které vyplývalo, že v jižní části Atlantického oceánu se pohybuje množství spojeneckých válečných lodí; bitevní loď RESOLUTION, šest těžkých křižníků, čtyři lehké a tři pomocné křižníky. Německý „rajder“ operoval až do 2. prosince poblíž ústí řeky La Plata, kde sice žádnou kořist neobjevil, ale během přesun na jih se 5. prosince ráno vynořil z mlhy britský pomocný křižník CARNARVON CASTLE.

Obrázek
Carnarvon Castle

Osobní loď CARNARVON CASTLE byla dokončen v roce 1926 pro paroplavební společnost Union Castle Line, jež jej používala k přepravě cestujících mezi Velkou Británií a Kapským Městem. Po rekonstrukci z let 1937 až 1938 měl hrubou prostornost 20 123 BRT, délku 209,2 metrů a mohl přepravovat 699 pasažérů. Stroje o výkonu 26 000 koňských sil mu umožňovaly vyvinout rychlost 20 uzlů. V roce 1939 jej v Kapském Městě zrekvírovalo válečné námořnictvo a po vyzbrojení osmi děly ráže 152 mm a dvěma kanóny kalibru 76 mm, zařadilo pod velením fregatního kapitána Hardyho do služby. CARNARVON CASTLE zadržel počátkem prosince na moři brazilský parník ITAPE a při kontrole zjistil, že převáží i 22 německých námořníků z posádky potopené kapesní bitevní lodě ADMIRAL GRAF SPEE, které zajal a rádiodepeši informující o tomto činu zachytil THOR, jehož velitel usoudil, že Britové museli zadržet RIO GRANDE a rozhodl se změnit operační oblast.

Hlídky spatřily CARNARVON CASTLE v 5:31 ve vzdálenosti asi 5000 metrů a Kähler nechal neprodleně vyhlásit bojový poplach a pokusil se zmizet v mlze směrem na jihozápad. Mlha se však na chvíli rozptýlila a také Britové zpozorovali německý pomocný křižník a vydali se jej pronásledovat. Z CARNARVON CASTLE vyzvali THOR k udání jeho identity, a když Němci nereagovali rozblikal se reflektor znovu a britský velitel přikázal prchající lodi zastavit. Korzár však pokračoval v plavbě maximální rychlostí, takže Hardy nařídil v 6:59 vypálit varovný výstřel, jenž dopadl několik set metrů za zádí THORU.

Tehdy bylo zřejmé, že útěk před rychlejší britskou lodí se nepodaří, takže Němcům nezbylo nic jiného než přijmout boj a doufat, že i tentokráte dokáží svého protivníka vážně poškodit. V 7:01 bylo odstraněno maskování, posádka vztyčila válečnou vlajku se svastikou a THOR zahájil palbu ze tří záďových děl na vzdálenost 12 900 metrů a brzy změnil kurz, aby slunce znesnadňovalo nepřátelským dělostřelcům zaměřování a položil kouřovou clonu. CARNARVON CASTLE vybočil doleva, aby přešel na paralelní kurz a střelbu opětoval.

Dobře vycvičení němečtí dělostřelci pálili v šesti sekundových intervalech jednu salvu za druhou a protože obrovský trup britské lodě tvořil výtečný cíl, docílili brzy prvních zásahů, zatímco na THOR nedopadl během boje ani jeden granát. Němci v 7:30 nasadili do boje i dvě torpéda, ale ani jedno nezasáhlo, protože CARNARVON CASTLE se jim dokázal vyhnout. Obě lodě v průběhu bitvy opsaly velký oblouk a vzdálenost mezi nimi se postupně zmenšovala až na 7100 metrů, takže Němci mohli dobře sledovat výsledky své přesné střelby (dělostřelecký důstojník napočítal nejméně dvacet zásahů), neboť na zádi CARNARVONU CASTLE vypukl požár a nad jeho palubou se zvedal hustý sloupec kouře. Britský pomocný křižník se krátce po osmé hodině pokusil z boj odpoutat a přikrytý dýmovou clonou zamířil s náklonem 10 stupňů na levobok k severu, ale THOR kouřový příkrov obeplul a pokračoval v palbě až do 8:09, kdy Kähler nařídil změnit kurz a plnou rychlostí odplout na jih.

Obrázek
Poškozený Carnarvon Castle

Bitva skončila jasným vítězstvím Němců, kteří svého protivníka zasáhli 27 projektily a způsobili mu četná poškození. CARNARVON CASTLE měl zaplavený muniční sklad, poškozenou promenádní palubu, prostřelený komín, zasažen byl i můstek stejně jako anténa radiostanice a během boje byl vyřazen i systém řízení palby. U děla číslo čtyři vybuchly prachové náplně pro náboje ráže 152 mm a v lodním boku nad úrovní vodorysky se objevily dva velké průrazy. Bolestivé byly i lidské ztráty, které podle většiny zdrojů (Pejčoch, Kašejev, Perepeczko, Brézet, Holicki) dosáhly počtu 37 mrtvých a 82 zraněných, což by představovalo zhruba 40 % početního stavu posádky, ale jinde (např. Galynja) se uvádí „pouze“ šest padlých a 32 zraněných. Přesto se CARNARVON CASTLE dokázal 7. prosince dovléci do Montevidea, kde byl provizorně opraven a následně odplul do Jižní Afriky, kde prošel generální opravou a do služby byl znovu uveden až v květnu 1941.

Fregatní kapitán Hardy sice uvedl, že německý „rajder“ byl několikrát zasažen, ale ve skutečnosti THOR neutrpěl žádné škody, takže hlavní starostí jeho velitele byly rychle ubývající zásoby střeliva, neboť během bitvy bylo spotřebováno dalších 593 projektilů kalibru 150 mm. Nepříjemné bylo i zjištění, že některé z obstarožních děl musely z důvodů přehřátí hlavní během boje dočasně přerušit palbu. Zpráva o bitvě vyvolala okamžitou reakci ze strany Britů, kteří k pátrání po nebezpečném korzárovi vyslali těžký křižník CUMBERLAND a dvojici lehkých křižníků, ale bez úspěchu, protože THOR odplul do jižního Atlantiku, kde čekal na připlutí zásobovacích lodí.

Jako první se na smluvené místo 21. prosince dostavil tanker EUROFELD a brzy dorazila i kapesní bitevní loď ADMIRAL SCHEER a posádky všech tří plavidel mohly společně strávit vánoční svátky. Slavnostní náladu ještě přiživila rádiodepeše z SKL, ve které se sdělovalo, že námořní kapitán Kähler byl za dosažené úspěchy dekorován Rytířským křížem, což posádka právem vnímala jako ocenění svého dosavadního počínání. 27. prosince připlula ještě cisternová loď NORDMARK s kořistním parníkem DUQUESA a později i STORSTADT. THOR si doplnil zásoby paliva a potravin, ale tolik potřebnou munici žádná z lodí nevezla , takže korzár musel pokračovat v bojové plavbě pouze s třetinou původního množství střeliva.

Kähler se s velitelem kapesní bitevní lodě dohodl na rozdělení vzájemných operačních oblastí a THOR se měl do konce ledna 1941 pohybovat jižně od 30. rovnoběžky. Posádka korzára si 1. ledna vyslechla Hitlerův projev a 7. ledna se s ostatními krajany rozloučila a zamířila na jihovýchod, kde však žádnou kořist neobjevila a brzy se „rajder“ znovu setkal s EUROFELDEM a později i s ADMIRALEM SCHEEREM a dalšími doprovodnými plavidly. Tehdy THOR načerpal 1350 tun nafty a opustilo jej čtrnáct námořníků, kteří měli postupně doplňovat kořistní posádky na velrybářských plavidlech, jichž se před nedávnem zmocnil pomocný křižník PINGUIN a korzára opustili i poslední zajatci.

Obrázek
Admiral Scheer

Pak se THOR opět mohl začít věnovat pátrání po kořisti, ale zatímco v letních a podzimních měsících potápěl jedno spojenecké plavidlo za druhých, v zimě jej štěstí opustilo a hlídka nespatřila ani jednu obchodní loď. Aby své muže nějak zaměstnal nechal velitel 26. ledna změnit maskování, takže THOR se nyní vydával za smyšlené jugoslávské plavidlo BRAČ, a posádka provedla čištění kotlů. V první polovině února „rajder“ zamířil na sever a znovu se dvakrát setkal s EUROFELDEM, přičemž vždy načerpal přes 300 tun paliva, ale náboje se ani tentokrát doplnit nepodařilo. Teprve 16. února připlula zásobovací loď ALSTERUFER a na THOR mohlo být přeloženo nejenom 1000 granátů kalibru 150 mm, ale i pět torpéd, pošta a další potřeby. Překládání ztěžovalo špatné počasí, což bylo nepříjemné, neboť torpéda musela být převážena na nafukovacích člunech, ale vše se podařilo zvládnout a 28. února se pomocný křižník od ALSTERUFERU odloučil a pokračoval v plavbě s posádkou rozmnoženou o sedmnáct mužů.

Kähler dostal rozkaz doplnit palivo flotile zajatých velrybářských lodí, které postupně připlouvaly od 5. března a po dočerpání zásob nafty se vydávaly na plavbu do Francie, kam většinou opravdu v pořádku dopluly. THOR opět načerpat několik set tun paliva z cisternové lodě SPICHEREN a po výměně trubek u levého kotle mohl pokračovat v honbě za nepřátelskými obchodními plavidly v prostoru kolem Kapverdských ostrovů. THOR zkontroloval 23. března jeden španělský parník, jenž musel zase propustit, protože nepřepravoval náklad určený pro Spojence, ale o dva dny později se na Němce po dlouhých měsících konečně usmála štěstěna a oni dostali příležitost dosáhnout dalšího úspěchu, jenž měl byl ovšem vykoupen značnými obětmi na straně napadeného plavidla.

Kolem sedmé hodiny ranní se nad horizontem objevil sloupec kouře a v 7:50 už bylo zřejmé, že se jedná o velký ozbrojený parník plující jižním kurzem a Kähler nařídil vyhlásit bojový poplach. Touto lodí byla čtrnáct let stará britská osobní loď BRITANNIA (8799 BRT), patřící rejdařství Anhon Line, která během války sloužila jako vojenské transportní plavidlo. Její posádka spatřila hrozící nebezpečí teprve ve chvíli, kdy se „rajder“ přiblížil na vzdálenost 10 000 metrů a BRITANNIA se pokusila uniknout na sever, zahalena dýmovou clonou.

Protože hrozilo reálné nebezpečí, že parník dokáže uniknout, nařídil Kähler vyvěsit válečnou vlajku a THOR zahájil palbu na vzdálenost 9800 metrů. Protivník odpovídal ze záďového děla ráže 152 (?) mm a začal vysílat signál „RRR“ značící napadení válečnou lodí, jenž byl brzy změněn na přesnější „QQQ“, a Němci se jej marně pokoušeli rušit. Zatímco britská dělostřelba k úspěchu nevedla, THOR vypálil na unikající loď 159 projektilů ráže 150 mm a dosáhl několika zásahů, které zažehly požár, načež se britský velitel rozhodl marný boj ukončit a loď přibližně 750 mil západně od Freetownu zastavila a vzdala se.

Na její palubě asi během bitvy propukla panika, neboť při přibližování k nehybné BRITANNII spatřili Němci ve vodě muže, jenž po vytažení tvrdil, že spadl do moře z pronásledované lodě a Galynja uvádí, že o místa v záchranných člunech propukla později bitka mezi posádkou a pasažéry. BRITANNIA měla na palubě 527 osob, z čehož 337 patřilo k cestujícím, mezi nimiž sice převládaly vojenské osoby, ale v tomto počtu bylo i dvanáct žen a mnoho dalších civilistů. Němci nechali posádku a pasažéry nastoupit do záchranných člunů, načež prázdné plavidlo potopili dělostřelbou a vysokou rychlostí odpluli k jihozápadu, aniž by se pokusili zachránit trosečníky, jimž pouze sdělili, že k místu neštěstí se blíží válečná loď.

Kähler své jednání později zdůvodňoval tím, že radiostanice THORU zachytila vysílání britské válečné lodě vzdálené pouze něco přes 100 mil, takže musel místo potopení co nejrychleji opustit (o situaci ovšem zaslal zprávu SKL) a očekával, že osobám v záchranných člunech bude během několika hodin poskytnuta pomoc, tím spíše, když zprávu o napadení BRITANNIE pomocným křižníkem zachytila i radiostanice ve Freetownu. Bohužel skutečnost byla zcela odlišná a o život díky tomu přišlo celkem 195 osob. Zbytek postupně zachránila španělská plavidla CABO DE HORMOS a BACHI společně s britskou lodí RARANGA a jeden člun s 38 zbědovanými trosečníky dokázal doplout až do brazilského Sao Luis, což byl bezesporu mimořádný výkon!

Obrázek
Britannia

Rádiodepeši z CABO DE HORMOS o záchraně prvních 77 trosečníků a výzvě k pátrání po dalších stovkách pohřešovaných, zachytil 29. března i THOR, což podle Galynji šokovalo (привело в шок) velitele i jeho posádku, ale jednalo se o pozdní lítost a námořní kapitán Kähler se po zbytek života musel vyrovnávat se skutečností, že svým rozhodnutím odsoudil k hrozné smrti hladem a žízní téměř 200 lidí, což byl mezi německými pomocnými křižníky z druhé světové války smutný rekord. Svůj díl viny na této tragédii ovšem nesou i Britové, neboť velitel BRITANNIE přijal beznadějný boj i za situace, kdy měl na palubě přes 500 osob a třebaže loď byla využívána jako vojenský transport, přepravovala kromě příslušníků RAF a Royal Navy i množství civilistů, kteří de facto sloužili jako živé štíty. Proto se jako nejrozumnější jeví konstatování, že zemřelí cestující a členové posádky se stali obětmi nevybíravých praktik totální války, k čemuž pravděpodobně později dospěli i spojenečtí vyšetřovatelé, díky čemuž nebyl Kähler obžalován z válečných zločinů.

Ještě téhož dne, kdy zmizela v hlubinách BRITANNIA, zastavil THOR další obchodní plavidlo, jenž bylo identifikováno jako švédský parník TROLLEHOLM (5047 BRT), náležející společnosti Svenska Mexiko Linien A.B. TROLLEHOLM se plavil z Británie do Jižní Afriky s nákladem uhlí a protože přepravovaný náklad byl určen Spojencům, nařídil jej Kähler potopit odpálením náloží v podpalubí a švédští námořníci přešli do zajetí.

Koncem března zahájila posádka „rajderu“ údržbu kotlů, což byl pravděpodobně také důvod, proč se Kähler rozhodl nezkontrolovat nápadně osvětlený (tudíž zřejmě neutrální) parník, jenž byl spatřen v noci z 29. na 30. března. Po skončení oprav THOR znovu začal pátrat po spojeneckých obchodních plavidlech a příležitost se naskytla už 4. dubna, kdy byl na jihozápadě v 6:15 spatřen hustý kouř a později se nad horizontem vynořila silueta velkého pasažérského parníku. THOR se tehdy nalézal 900 mil západně od Kapverdských ostrovů a jeho velitel se nenechal odradit tragickým osudem BRITANNIE, nařídil změnit kurz na 260 stupňů a obě lodě se k sobě rychle přibližovaly, protože korzár zvětšil rychlost z původních šesti uzlů na patnáct.

Němci pro ošálení protivníka vyvěsili řeckou vlajku, posádka byla uvedena do bojové pohotovosti a opatrný Kähler plul nyní kurzem 160 stupňů, aby se vycházející slunce drželo za zádí THORU a v případném souboji oslňovalo nepřátelské dělostřelce. Tato opatření se ukázala jako prozíravá, protože neznámou lodí byl britský pomocný křižník VOLTAIRE, jehož posádka nečekaně dostala příležitost dopadnout německého korzára, jenž v předchozích měsících těžce poškodil dva britské pomocné křižníky.

VOLTAIRE byl postaven v Belfastu a od roku 1923 jej provozovalo rejdařství Lamport & Holt Line, v jehož službách přepravoval cestující (maximálně 680 osob) mezi New Yorkem a Jižní Amerikou. Jednalo se o plavidlo s hrubou prostorností 13 248 BRT, jehož délka činila 170,3 metrů a stroje o výkonu 7500 koňských sil stačily k dosažení rychlosti patnácti uzlů. Po zahájení války byl vyzbrojen osmi děly kalibru 152 mm a dvěma ráže 76 mm a využíván jako pomocný křižník. VOLTAIRE opustil 30. března Trinidad a pod velením fregatního kapitána Blackburna nabral kurz na Freetown, kam měl připlout 9. dubna.

V 6:45 se vzdálenost mezi oběma plavidly zmenšila natolik, že z VOLTAIRU mohli za pomoci signální lampy vyzvat THOR k udání identity, na což Kähler odpověděl vyvěšením válečné vlajky a vypálením výstražného výstřel před příď neznámé lodi. Téměř současně však Němci rozpoznali na příďové nástavbě děla a všem bylo jasně, že je čeká třetí souboj s nepřátelským pomocným křižníkem. Kähler nehodlal ztrácet drahocenný čas a už v 6:46 nechal na VOLTAIRE ze vzdálenosti 9200 metrů vypálit salvu ze všech děl na pravém boku. Velitel THORU k tomu později uvedl: „Zasáhli jsme hned první salvou a už tři minuty po zahájení střelby na vzdálenost 92 hektometrů vypukl uprostřed nepřátelské lodě silný požár“.

Obrázek
Voltaire

Sehraní němečtí kanonýři opět pálili v šestisekundových intervalech a VOLTAIRE se pod přívalem 150 mm granátů rychle měnil v plovoucí vrak. Britové sice odpovídali ze svých „šestipalcovek“, ale jejich palba byla nepřesná a jeden z prvních německých projektilů zničit generátor na výrobu elektřiny, což vyřadilo centrální systém řízení palby, takže britské salvy byly většinou krátké. Vzdálenost mezi bojujícími plavidly se i nadále zkracovala a THOR, pokračující ve smrtící palbě, začal mít stejný problém jako v předcházející bitvě, protože hlavně děl se postupně přehřívaly a jednotlivé zbraně vypovídaly poslušnost.

Kähler však tento problém vyřešil změnou kurzu, která umožnila nasadit do boje děla na levém boku a THOR pokračoval v palbě. VOLTAIR utrpěl poškození kormidla, takže po sedmé hodině začal při rychlostí třinácti uzlů opisovat velké kruhy, což jeho osud zpečetilo, protože těžce poškozená loď ztratila možnost úniku a díky zničené radiostanici nemohla ani přivolat pomoc. THOR nejenže i nadále střílel jednu salvu za druhou, ale v 7:15 vyslal proti svému soupeři i jedno torpédo, ale brzy začala selhávat i děla na levém boku, díky čemuž musel v 7:41 palbu zastavit.

Neovladatelný a hořící VOLTAIRE sice ještě střílel z posledních dvou děl, ale jeho situace byla kritická a bylo zřejmé, že loď nakloněná na levý bok je odsouzená ke zkáze. Vzdálenost mezi oběma pomocnými křižníky se mezitím zmenšila na pouhých 5800 metrů a Kähler se chystal nepřítele dorazit torpédy. Ještě předtím než „úhoři“ stačili opustili torpédomety a vydat se na smrtonosnou pouť k boku britské lodě, rozhodl se Blackburn kapitulovat a na přední nástavbě VOLTAIRU se v 8:06 objevila bílá vlajka.

Britští námořníci se nalézali v zoufalé situaci, jelikož všechny lodní čluny byly buďto úplně zničené a nebo natolik poškozené, že je nebylo možné použít, takže posádka VOLTAIRU se musela spolehnout pouze na záchranné pásy, vesty a nejrůznější improvizované záchranné prostředky. Ponechat je za této situace jejich osudu, by se rovnalo jistému rozsudku smrti, takže námořní kapitán Kähler se rozhodl přiblížit na 3000 metrů a pokusit se vylovit bezmocné trosečníky. Tentokráte se nemusel obávat připlutí další spojenecké válečné lodě, protože VOLTAIRE nestačil odvysílat zprávu o souboji s THOREM, ale Kähler se bál, že výbuch muničního skladu na hořícím pomocném křižníků by mohl zničit i jeho plavidlo, takže nařídil zastavit a k místu tragédie vyslal jenom záchranné čluny.

VOLTAIRE se potopil v 8:35, ale na hladině pokryté naftovým povlakem i nadále bojovalo o život zhruba 200 námořníků - mnozí byli vážně zranění - odkázaných na pomoc od svých přemožitelů. Němci postupně vylovili z vody 197 přeživších, mezi nimiž byl i fregatní kapitán Blackburn, jeho zástupce a dalších osmnáct důstojníků, ale přesto Britové ztratili 72 mužů, kteří přišli o život ještě během boje. THOR se zde zdržoval až do 13:00 a pak odplul na sever, takže když se na místo zkázy VOLTAIRU 6. dubna dostavil kanadský pomocný křižník PRINCE DAVID, našel zde již jenom velkou naftovou skvrnu.

Bitva tedy skončila jasným vítězstvím německého korzára, jenž ale v boji spotřeboval 724 granátů ráže 150 mm, jejíchž zásoby se tedy opět nebezpečně ztenčily, což však tentokráte tolik nevadilo, protože velitel se rozhodl bojovou plavbu ukončit a vítězný „rajder“ se vydal na zpáteční plavbu. Během 55 minut trvajícího boje nebyl THOR ani jednou přímo zasažen a jedinou škodu způsobil v samém závěru bitvy letící 152 mm projektil, jenž poškodil anténu. Je pozoruhodné, že během všech tří soubojů s nepřátelskými pomocnými křižníky inkasoval THOR jenom dva zásahy od ALCANTARY, což je pro Royal Navy výsledek vskutku hanebný a nelze jej omluvit ani horším výcvikem jejich dělostřelců na pomocných křižnících. Britové se však poučili a zbývající plavidla této kategorie byla přezbrojena moderními děly s větším dostřelem, ale žádný jejich pomocný křižník už v dalším průběhu války příležitost napravit tuto nelichotivou bilanci nedostal.

Mezi zachráněnými námořníky z VOLTAIRU bylo i 72 zraněných a třebaže němečtí lékaři jim věnovali veškerou péči, dva brzy zemřeli a rozmnožili počet padlých na 74. Pohřební obřad se uskutečnil 5. dubna za účasti nejenom námořního kapitána Kählera, ale i fregatního kapitána Blackburna a těla obou námořníků byla svěřena moři. Radiostanice byla brzy zprovozněna, takže THOR informoval o úspěšné bitvě SKL, což pro něj mohlo mít osudové následky, protože německé velení tuto zprávu s velkou radostí oznámilo světu, přičemž ovšem neopatrně prozradilo také polohu pomocného křižníku.

THOR pokračoval v plavbě na sever, ale Kähler nařídil změnit maskování a „rajder“ se nyní vydával za sovětskou obchodní loď (jméno se nikde neuvádí). V této kamufláži se 12. dubna setkal s cisternovou lodí ILL, maskovanou jako španělské plavidlo CAMPOAMOR. Tanker převzal 170 zajatců a korzár si doplnil zásobu potravin a pokračoval v plavbě severním kurzem.

Jeho poslední kořistí se 16. dubna stala švédská obchodní loď SIR ERNEST CASSEL (7739 BRT) patřící rejdařství Grangesberg-Oxelosund. Na její palubu se dostavilo přepadové komando, které po provedení kontroly sice zjistilo, že loď nepřeváží žádný kontraband, ale jelikož jí měli pronajatou Spojenci a v Lourenco Marques (dn. Maputo) měla naložit náklad pro Velkou Británii, nařídil jí Kähler potopit a švédská posádka přešla do zajetí.

Brzy poté změnil THOR kurz na západ a zamířil k Biskajskému zálivu. SKL byl o jeho návratu informován, takže se nad ním ráno 23. dubna objevily dva hydroplány He 115, jež k němu navedly torpédoborce FRIEDRICH IHN, BRUNO HEINEMANN a ERICH STEINBRINCK, které mu měly poskytnout doprovod při riskantním přesunu kanálem La Manche. Během plavby se přihnala silná bouře, jež německou formaci 24. dubna zahnala do Cherbourgu, ale už o tři dny později byl THOR znovu na moři a v doprovodu početné flotily eskortních plavidel pokračoval s nočními mezipřistáními v Le Havre a Hoek van Holland v cestě do vlasti.

Dne 30. dubna triumfálně zakotvil v Hamburku a dobrodružná plavba byla u konce. Jeho první korzárská kampaň skončila skvělým úspěchem, neboť během 329 dní trvající plavby urazil 57 532 námořních mil a Spojence připravil o dvanáct plavidel o souhrnné tonáži 96 547 BRT. Je pozoruhodné, že THOR se sice musel střetnout se třemi nepřátelskými pomocnými křižníky a ozbrojený odpor kladlo i několik dalších plavidel, ale přesto ztratil během celé kampaně jenom tři námořníky, zatímco v důsledku jeho činnosti Spojenci přišli o 314 zabitých a další stovky mužů upadly do zajetí. Největší zásluhu na zdárném průběhu bojové plavby měl nepochybně jeho velitel, jenž naplnil francouzské námořnické přísloví, že „správný kapitán se zrodí v bouři“ a svou loď a posádku úspěšně provedl všemi nástrahami, které mu připravili nepřátelé a nevyzpytatelný osud.

Obrázek
Pinguin

Značných úspěchů dosáhli i další korzáří, takže Brézet mohl napsat, že „pokud by Kriegsmarine v březnu 1941 udělala bilanci první vlny pomocných křižníků došla by k tomuto výsledku - 80 potopených nebo zajatých lodí (494 291 BRT), i když vzápětí uvedl, že „zklamáním na druhé straně bylo to, že protivník na základě činnosti pomocných křižníků nerozptýlil své eskortní síly a že nedošlo k narušení jeho námořní dopravy, což bylo to, o co Němci původně usilovali v první řadě.“

Posádka THORU se však podobnými úvahami nemusela zatěžovat, protože nastoupila na zaslouženou dovolenou, po jejímž skončení se řada námořníků na slavný pomocný křižník již nevrátila, protože byli převedeni jinam. Mezi nimi nechyběl ani námořní kapitán Kähler, jenž byl převelen k službě na pevnině, kde jeho kariéra úspěšně pokračovala, takže byl 1. února 1943 povýšen na kontradmirála a jmenován velitelem námořní oblasti v Bretani. V následujícím roce obdržel ke svému Rytířskému kříži ještě Dubové ratolesti, ale v září 1944 byl zajat Spojenci a zbytek války strávil v zajateckém táboře v USA. Do vlasti se vrátil až v únoru 1947 a živil se jako konzultant v lodní dopravě. Umírá 2. listopadu 1967 a o jeho až dojemném sepětí s popisovaným plavidlem svědčí skutečnost, že projevil přání, aby byl na jeho náhrobku vyveden všeříkající nápis: „Otto Kähler, Kommandant von Hilfskreuzer Thor“ (Otto Kähler, velitel pomocného křižníku Thor).

Použité zdroje:
Виктор Галыня: РЕЙДЕРЫ ГИТЛЕРА; Вспомогательные крейсера Кригсмарине. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2009.
Ivo Pejčoch: NĚMEČTÍ KORZÁŘI; Pomocné křižníky první a druhé světové války. Vydalo nakladatelství ARES 2005.
Морская Коллекция 2/2010.
Gordom Williamson: Kriegsmarine Auxiliary Cruisers. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing Lld. 2009.
Morze, Statki i Okrety 7-8 2007.
Andrzej Perepeczko: Bouře nad Atlantikem (2). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2007.
François-Emmanuel Brézet: Historie německého námořnictva 1939-1945. Vydalo nakladatelství DEUS 2003.
Эдвард фон дер Портен: Германский флот во Второй мировой войне. Vydalo nakladatelství Яуза 2007.
http://lib.rus.ec/b/301624
http://www.bismarck-class.dk/hilfskreuzer/thor.html
http://www.wikipedia.org/
http://www.korabli.eu/galleries/kreyser ... brazheniya
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od Martin Hessler »

Zajímavá eskapáda a pozoruhodně úspěšná loď. Kahler i jeho posádka měli být skutečně na co hrdí.
Zaujala mne jedna věc. Z případu potopení vojenské dopravní lodi Britannia lze dovodit, že praxe, na kterou jsem kdysi narazil v souvislosti s "případem Laconia", zřejmě nebyla u Britů nikterak ojedinělá. Konkrétně šlo o přepravu vojenských osob, civilistů (moderní terminologií non-combatants), žen a dětí nejen na jednom plavidle, ale dokonce na vojenském transportéru - podotýkám, že vojenské dopravní lodě, včetně pro vojenské účely rekvírovaných civilních parníků, mají statut válečného plavidla a jsou tedy legitimními cíli bojových akcí. Tím spíše, jsou-li vyzbrojeny děly. Navíc, přeprava žen, dětí a válečných zajatců na jedné lodi společně s vojáky (combatants) odporuje mezinárodnímu právu a nese všechny znaky válečného zločinu. Ženy, děti, civilní uprchlíci a zajatci mají právo na přepravu nemocniční lodí, jejiž označení, registrace a pohyb po plavební trase podléhají velmi striktním předpisům (mimo jiné musí být předepsaným způsobem natřená a označená, její vyplutí, cíl a předpokládaná trasa plavby musí být předem oznámena Mezinárodnímu Červenému kříži, nesmí nést žádnou výzbroj - což se vztahuje i na osobní zbraně posádky, za všech okolností musí plout plně osvětlená a při setkání s válečnými plavidly bojujících stran je povinna zachovávat rádiový klid).
To všechno samozřejmě neomlouvá K.z.S. Kahlera v tom smyslu, že neposkytl trosečníkům z Britannie dostatečnou pomoc. Ale z jeho chování v průběhu kampaně Thoru, kdy se poměrně důsledně snažil šetřit životy posádek, které nekladly ozbrojený odpor, bych si troufal usoudit, že imunitu nemocniční lodi by bez výhrad respektoval.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od jarl »

Případ Britannia je jednou ze smutných kapitol válčení na moři, ale zaujímat k němu nějaké jednoznačné stanovisko bych se neodvážil, i když je samozřejmě smutné, že Britové přepravovali na jedné lodi (sloužící jako vojenský transport) vojenské i civilní osoby a doufali, že vše dobře dopadně a Němci se nic nedozvědí.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od Martin Hessler »

Také k případu nezaujímám nějaké jednoznačné, neřku-li odsudné stanovisko. A pro úplnost bych dodal, že Němci se nejméně v jednom případě dopustili shodného jednání: šlo o jednu z nejhorších (co do počtu civilních obětí) katastrof v dějinách námořních válek, torpédování pasažérské lodě Wilhelm Gustloff na Baltu v r. 1945. Velení Kriegsmarine tehdy při přesunu ponorkových námořníků z dosahu blížící se ruské armády nechalo nalodit tisíce civilních uprchlíků. OPRAVA (kvůli lepšímu pochopení): A jelikož byl tento skutek po válce z morálního a historického hlediska odsouzen coby válečný zločin (aniž by však za něj byl, alespoň pokud je mi známo, někdo konkrétní pohnán před soud), sluší se uvést, že Spojenci dělali v průběhu války, často s podobně tragickými následky, totéž.
Nepokouším se soudit žádnou ze zúčastněných stran. Ale nemá-li být historie pouze propagandou vítězů, je nutné použít obdobná měřítka pro jedny i druhé. Řečeno slovy četaře Jelena z románu o čtyřech tankistech a psovi: "Neuč jiný mejt si ruce, když ti z dreku čouhaj sotva uši!" :rotuj:
Naposledy upravil(a) Martin Hessler dne 14/8/2012, 17:11, celkem upraveno 1 x.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od kacermiroslav »

Jarle, super článek. Doufám, že se dostaneš k popisu druhé bojové plavby THORU, která byla neméně zajímavá a úspěšná jak ta první. Co je pak u této lodi zajímavé, že jako jediný pomocný křižník z období WW1 a WW2 nejen že svého nepřítele potopil, ale dokázal z místa boje odplout. A přitom i v předchozích dvou případech mnoho nechybělo, aby THOR své silnější soupeře poslal ke dnu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od Zemakt »

Pěkné čtení, díky. Mám dotaz ohledně posádky britských pomocných křižníků. Posádka byla rekrutována z té původní plus záložáci? Nebo to dělostřelecké fiasko bylo způsobeno opravdu tím, že na děl. výcvik prostě zbůhdarma hodili bobek? Že to britové podělali jednou beru, ale po druhé a po třetí, systémová chyba?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od Destroyman »

Martin Hessler píše:Němci se nejméně v jednom případě dopustili shodného jednání: šlo o jednu z nejhorších (co do počtu civilních obětí) katastrof v dějinách námořních válek, torpédování pasažérské lodě Wilhelm Gustloff na Baltu v r. 1945. A jelikož byl tento fakt po válce odsouzen coby válečný zločin, sluší se uvést, že Spojenci dělali v průběhu války, často s podobně tragickými následky, totéž.
Opravdu? Nechci Jarlovi plevelit blbiny pod článkem, nicméně by mě opravdu zajímalo, kdo, kde a kdy byl za Gustloffa odsouzen coby válečný zločinec. Pokud si pamatuju, tak Petersenovi a Zahnovi se nestalo nic (resp. Zahnovo vyšetřování nebylo do konce války uzavřeno), Dönitz dostal deset let (ovšem za něco úplně jiného) a Marineska z námořnictva sice vyhodili, ale to bylo za chlast. :D
さようなら。
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od jarl »

kacermiroslav-Pokračování určitě bude. Původně jsem teď sice chtěl začít dělat něco jiného, a k Thoru se vrátit až si dokoupím další literaturu, ale asi se do toho pustím hned.

Zemakt- Jakým způsobem sestavovali Britové posádky svých pomocných křižníků nevím, ale předpokládám, že z původních posádek rekvírovaných lodí jich mnoho nezbylo a většinu tvořili záložáci společně s aktivními příslušníky Royal Navy. Osobně předpokládám, že hlavní důvod britských neúspěchů byl tem, že svoje pomocné křižníky brali opravdu jako pomocná plavidla, zatímco Němci je využívali k aktivnímu vedení korzárských operací a jejich posádky prošly důkladným výcvikem.

Jinak jsem samozřejmě rád, že se vám článek líbí. Pomocné křižníky jsou mé oblíbené téma a hodlám se k němu ještě někdy vrátit.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od kacermiroslav »

Osobně si myslím, že právě systém pomocných křižníků mohl pro Německo mít daleko větší význam, než budování silného hladinového loďstva po vzoru admirála Raedera. Pokud by se investice např. do jedné bitevní lodě třídy BISMARCK (200 mio Marek) vložily do stavby unifikovaného pomocného křižníků, mohlo takových plavidel vzniknout hned několik (možná až desítek), což by v konečném důsledku znamenalo zahltit moře těmito plavidly, které by tak mohli napáchat daleko větší škody než velcí bitevníci, jejichž pohyb byl neustále hlídan jako oko v hlavě. Ovšem v případě střetnutí s nepřítelem se téměž vždy jednalo o předem prohraný boj. Pro tento účel tak jako ideální vidím lodě typu Panzerschiffe (viz. články na téma lodí třídy DEUTSCHLAND a Panzerschiffe D).
ObrázekObrázekObrázek
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od Bublifuk »

Míro, obecně s Tebou souhlasím, viz, mé komentáře pod články o Panzerschiffen. Na druhou stranu je zase otázkou, zda Německo disponovalo těmi několika desítkami plavidel vhodnými pro přestavbu na pomocné křižníky. Už takhle se upravovaly i lodě s turbínami a tedy i s vysokou spotřebou (Thor byl výjimka a i tak byly jeho stroje úsporné, zase ale náročnější na údržbu), protože rychlých nákladních lodí s diesely nebyl dostatek.
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od kacermiroslav »

Já si právě myslím, že nebylo potřeba na poslední chvíli hledat vhodné lodě k přestavbě, když korzárská koncepce byla u Kriegsmarine počítáná již se stavbou třídy DEUTSCHLAND, tedy pokud se nepletu. Německo tak mohlo již ve dvacátých, třicátých ledech postavit flotilu několika obchodních lodí, které by po drobných změnách mohli sloužit jako korzárské. Už v době stavby tak mohla být konstrukce vyztužená v místech nesení budoucí výzbroje, také pohonná jednotka mohla být podle toho vybrána, atd. Takhle Německo na pomocné křižníky přestavělo tuším jen 9 lodí.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Pomocný křižník Thor (2)

Příspěvek od jarl »

Němci měli před válkou dostatek obchodních lodí vhodných na přestavbu na pomocné křižníky, ale jejich přestavbu zdržovala velká vytíženost loděnic, které se po vypuknutí války musely přednostně věnovat jiným zakázkám. Chtěl bych ale upozornit, že Němci se přípravám na přestavbu vhodných plavidel věnovali už dlouho před válkou. Psal jsem o tom už v prvním dílu, z něhož sem přidám pár ilustračních ukázek.

"První plány na vznik pomocných křižníků se v Německu sice objevily už v roce 1934 a v roce 1938 bylo rozhodnuto zahájit přestavbu pěti vhodných plavidel, ale z těchto záměrů nakonec sešlo, takže když v září 1939 vypukla druhá světová válka, neměla Kriegsmarine ve stavu žádnou maskovanou korzárskou loď."

"Tato loď byla využívána k dovozu banánů, což znamená, že měla v podpalubí velký chladírenský box, v němž se tyto tropické plodiny přepravovaly z Afriky do Evropy, a americký autor Woodward píše, že Němci už za Výmarské republiky finančně podporovali majitele banánových plantáží, čímž se snažili iniciovat zahájení stavby těchto plavidel. Tento typ lodí měl totiž pro přestavbu na pomocné křižníky nespornou výhodu v rychlosti převyšující o několik uzlů běžné nákladní parníky, což byl nepochybně i důvod proč jejich stavbu podporoval i SKL, takže SANTA CRUZ měl již od samého počátku zesílený trup v místech, kde se později předpokládala instalace lodní výzbroje."

Všechno však zhatilo brzké vypuknutí války s Británií, s čímž velení Kriegsmarine nepočítalo a během války se podařilo dokončit přestavbu jenom malého počtu lodí, a proto Němci sondovali možnost utajené přestavby některých obchodních lodí kotvících v neutrálních přístavech:

"Třebaže Němci dokázali většinu svých civilních lodí zachránit a disponovali tedy řadou plavidel vhodných ke konverzi na pomocné křižníky (podle Švedeho měli v roce 1939 celkem 80 nákladních lodí s rychlosti 14 a více uzlů), vznikaly v SKL i plány na utajenou přestavbu některých lodí v neutrálních přístavech, kam se po zahájení války ukrylo 198 jejich plavidel. Němci se již v září 1939 obrátili na vlády Japonska a SSSR s žádostí o tajnou přestavbu vybraných lodí, ale Japonci, v jejichž přístavech našlo útočiště čtrnáct německých plavidel, odpověděli záporně s odůvodněním, že splnění této žádosti by bylo v rozporu s jejich neutralitou. To SSSR byl podstatně vstřícnější a souhlasil i s poskytnutím podpory německým ponorkám a hladinovým plavidlům. Díky tomu začala v Murmansku koncem září přestavba parníku ILLER, ale Sověti svůj souhlas později zase odvolali, z obavy že tyto aktivity by neušly pozornosti spojenců, takže Němci si museli všechny pomocné křižníky zajistit vlastními silami."
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Kriegsmarine“