Stránka 1 z 1

Pomocný křižník Thor

Napsal: 7/5/2012, 22:13
od jarl
Pomocný křižník Thor (1)
Obrázek

Historie pomocných křižníků
Ozbrojená obchodní plavidla se v námořních válkách používala odnepaměti, jelikož vydržování stálého válečného loďstva bylo velmi nákladné a pro narušování nepřátelského námořního obchodu se přezbrojené obchodní koráby hodily dokonce lépe, než velké válečné lodě. Po několik století bylo běžné, aby majitel vhodného plavidla požádal po vypuknutí války o vydání tzv. korzárského listu, po jehož získání mohl svou loď přeměnil v regulérní válečnou jednotku a za předem stanovený podíl z kořisti zajímat nepřátelské koráby. Tomuto systému učinila přítrž teprve Pařížská mírová smlouva uzavřená v roce 1856, třebaže poslední korzárské listy vydávala vláda Konfederovaných států amerických ještě během války Severu proti Jihu.

Během tohoto konfliktu se však objevily i jednotky, jež už je možné zařadit mezi první pomocné křižníky. Konfederace tehdy vyslala na moře přepadová plavidla vzniklá přestavbou obchodních lodí, která navenek připomínala obyčejná civilní plavidla, ale přesto nesla silnou výzbroj určenou k ničení nepřátelské obchodní flotily. Prvním z těchto obávaných korzárů se stal už v roce 1861 SUMTER, jenž během své bojové plavby potopil a zajal osmnáct seveřanských lodí, což Jižany povzbudilo ke stavbě dalších podobných jednotek. Jejich realizace se ochotně ujaly britské loděnice a v průběhu války Severu proti Jihu křižovala po světových mořích řada podobných korzárů maskovaných jako nevinné obchodní lodě. Zdaleka největších úspěchů dosáhla slavná ALABAMA, ale proslavily se i další jednotky (FLORIDA, SHENANDOAH), které se dodnes právem řadí mezi korzárské legendy, a Jižané dokázali civilní flotilu Unie zdecimovat takovým způsobem, že se vzpamatovávala několik desetiletí.

Obrázek
Přepadová loď Sumter

Další krok k vývoji pomocných křižníků učinilo Rusko během války s Tureckem vedené v letech 1877 až 1878, kdy bylo na Černém moři nasazeno mnoho ozbrojených obchodních plavidel (VĚSTA, VLADIMIR, ROSSIJA ...) označovaných jako „parníky aktivní obrany“ (parochody aktivnoj oborony), které patřily rejdařství ROPiT (Russkoje Obščestvo Parochodstva i Torgovli). O tom jak tyto pomocné křižníky vypadaly si lze učinit představu stručným popisem parníku VĚSTA. Tuto loď provozovali od roku 1856 pod jménem NORNA Britové, ale později jí získal ROPiT. Jednalo se o jednotku se železným trupem, jejíž délka dosahovala 62,09 m a výtlak činil 1800 tun. Parní stroj vyrobila společností John Penn & Sons a jeho výkon činil 500 koňských sil, což umožňovalo dosažení rychlosti dvanácti uzlů. Výzbroj tvořilo pět děl ráže 152 mm, dvě kalibru 107 mm, jedno ráže 87 mm a čtyři rychlopalné zbraně.

Ruské pomocné křižníky dokázaly úspěšně narušovat tureckou přepravu na Černém moři, kde například ROSSIJA zajala v prosinci 1878 parník MERSIN, na jehož palubě bylo přes 700 nepřátelských vojáků. Nejvíce se však proslavila VĚSTA, která pod vedeném kapitán-poručíka Baranova svedla v červenci téhož roku vice než pětihodinový souboj s tureckým obrněncem FETH-I-BÜLEND, a dokázala jej vážně poškodit, třebaže Rusové v boji přišli o 12 mužů a dalších 25 utrpělo zranění. Celkem se tato plavidla zmocnila třinácti nepřátelských lodí a není tedy divu, že Rusové hodnotili jejich činnost kladně a pomocné křižníky se zde těšily velké popularitě. Jejich úlohu kladně zhodnotil i velitel Černomořské flotily viceadmirál Arkas, jež o nich prohlásil: „Odvážné operace velitelů před nepřátelským pobřežím a přístavy vedené ve dne i v noci, dosáhly vynikajících výsledků navzdory tomu, že byly vedeny parníky nekonstruovanými k tomuto účelu, což dokládá, že jich velitelé dobře ovládali křižníkovou válku.“

Obrázek
Souboj ozbrojeného parníku Věsta s tureckým obrněncem

Na podporu výstavby podobných plavidel byla v roce 1878 založena známá paroplavební společnost Dobrovolné loďstvo (Dobrovojnyj flot), která svá plavidla v mírových časech využívala ke komerčním účelům, ale sloužili na nich aktivní či vysloužilí důstojníci válečného loďstva, a během války je přebíralo ruské válečné námořnictvo. Turecko válku prohrálo, ale Velká Británie na jeho podporu vyslala k Dardanelské úžině silnou flotilu pod velením admirála Hornbyho, která měla Rusko odradit od obsazení Konstantinopole. Rusové na popud admirála Popova odpověděli tím, že v USA za 1,01 miliónů dolarů koupili trojicí parníků COLUMBUS, SARATOGA a STATE OF CALIFORNIA, které v Kronštadtu vyzbrojili a pod jmény AZIJA, AFRIKA a JEVROPA je v hrozící válce s Británií plánovali používat k ničení jejího obchodního loďstva.

Obrázek
Pomocný křižník Jevropa

Tento vývoj znepokojil Velkou Británii, která zareagovala nejenom zvýšením tempa výstavby vlastních křižníků, ale i zařazením vhodných civilních plavidel na seznam pomocných křižníků. Při podpoře jejich výstavby Britové postupovali poněkud odlišným způsobem, neboť namísto zakládání vlastní obdoby Dobrovolného loďstva, poskytovali raději finanční podporu soukromým rejdařů. Podobně si počínaly i ostatní mocnosti, takže naši autoři Hynek, Klučina a Šňouřil mohli ve svém díle „Válečné lodě (3)“ napsat: „Od 80. let minulého století byly některé z nejrychlejších osobních lodí velkých rejdařství označeny jako pomocné křižníky pro případ války. Proto na jejich stavbu dostávali majitelé od státu značné subvence. Ostatní osobní lodě, které nedosahovaly velkých rychlostí, byly určeny s ohledem na snadnou přestavbu jako lodě transportní a nemocniční.“ O významu, který Britové těmto plavidlům přikládali, svědčí i to, že když americký koncern IMM zakoupil v roce 1902 významné rejdařství známé jako White Star Line, musel nejprve odsouhlasit, že převzatá plavidla bude v případě potřeby moci i nadále využívat britské válečné námořnictvo. V Německu se vládní podpoře těšily velké paroplavební společnosti NDL (Norddeutscher Lloyd) a HAPAG (Hamburg-Amerikanische Packetfarth Aktien-Gesellschaft ), jejichž parníky se na přelomu 19. a 20. století výrazně prosadily v transatlantické osobní přepravě a pravidelně se stávaly držiteli prestižní Modré stuhy.

Obrázek
Pomocný křižník Patriota

Tento vývoj představoval zřetelný odklon od původní koncepce nasazení nenápadných korzárů, která slavila takové úspěchy ve válce Severu proti Jihu. Ozbrojené pasažérské parníky totiž většinou dosahovaly značných rozměrů, takže jejich nápadné siluety bylo obtížné zamaskovat za některou z neutrálních nebo nepřátelských lodí a navíc se vyznačovaly enormní spotřebou uhlí. O bojové nasazení takovýchto ozbrojených parníků se jako první pokusilo Španělsko, které mj. v roce 1898 zakoupilo v Německu jednotky NORMANNIA, COLUMBIA a HAVEL, jež pod jmény PATRIOTA, RAPIDO a METEORO posílily jeho válečné námořnictvo. Žádných bojových úspěchů však nedosáhly a neosvědčily se ani další španělské pomocné křižníky využívané jako lamače blokády, v kteréžto úloze byly Američany potopeny jednotky ANTONIO LOPEZ a ALFONSO XII.

O mnoho lépe si ozbrojené osobní parníky nevedly ani během rusko-japonské války, takže za zmínku stojí pouze operace pomocných křižníků SMOLENSK a PETĚRBURG, které ještě pod vlajkou Dobrovolného loďstva propluly Černomořskými úžinami a teprve pak vyvěsily válečné standardy a jejich posádky na ně nainstalovaly doposud ukrývaná děla. Obě jednotky začaly kontrolovat neutrální plavidla v Rudém moři, kde se v krátké době zmocnily dvou britských (MALACCA a ARDOVA) a dvou německých (SCANDIA, FORMOSA) parníků převážejících kontraband. Rusové zajaté lodě osadili kořistními posádkami a odeslali je do Libavy, jenomže po zuřivých protestech Britů a Němců je později zase propustili a velitelé pomocných křižníků dostali rozkaz k návratu do Ruska.

Obrázek
Pomocný křižník Smolensk

Ozbrojené pasažérské parolodě se do korzárských operací zapojily i během počátečního období první světové války, kdy Německo vyslalo na moře pomocné křižníky PRINZ EITEL FRIEDRICH, KAISER WILHEML DER GROSSE, KRONPRINZ WILHELM, CAP TRAFALGAR, BERLIN a VICTORIA LUISE, které sice způsobily nepřátelskému námořnímu obchodu nezanedbatelné škody, ale celkově se příliš neosvědčily, jelikož se vyznačovaly přílišnou spotřebou paliva a bylo obtížné tato velká plavidla kamuflovat na civilní parníky. Největších úspěchů dosáhl KRONPRINZ WILHELM, jenž během osmiměsíčního působení zničil čtrnáct nepřátelských lodí o souhrnné tonáži 51 346 BRT a BERLIN, na jehož minách se potopil britský superdreadnought AUDACIOUS.

V další fázi této války se už podobné jednotky na německé straně nepoužívaly, ale námořní komunikace úspěšně narušovaly pomocné křižníky vzniklé přestavbou nákladních lodí, které měly tu výhodu, že díky svému nenápadnému zevnějšku je bylo obtížné rozeznat od tisíců podobných parníků brázdících každodenně světová moře a oceány. Mnohé z těchto plavidel se dodnes řadí mezi korzárské legendy (WOLF, plachetní SEEADLER), ale nejznámějším se stal MÖWE, který během dvou bojových plaveb připravil Dohodu o 41 lodí o celkové hrubé prostornosti 184 111 BRT (!), což přesvědčivě demonstrovalo správnost nově zvolené koncepce korzárské války, vedené sice menšími a pomalejšími, ale zato dobře vyzbrojenými plavidly s velkým akčním rádiem.

Obrázek
Pomocný křižník Wolf
Německé válečné námořnictvo v období mezi první a druhou světovou válkou
Porážka v první světové válce zasadila těžkou ránu německému válečnému loďstvu, které do té doby zaujímalo druhé místo na světě. Článek 181 Versailleské mírové smlouvy stanovil, že: „Po dvou měsících od nabytí právní moci této smlouvy aktivní síla německé válečné floty nesmí překračovat počet:
6 bitevních lodí typu DEUTSCHLAND nebo LOTHRINGEN
6 lehkých křižníků
12 torpédoborců
12 torpédovek
nebo stejného počtu válečných lodí postavených na jejich výměnu, jak předpokládá článek 190.
Žádná ponorka nesmí být započtena do tohoto počtu.
Všechny ostatní válečné lodě, pokud tato smlouva nestanoví jinak, musí být vyřazeny do rezervy nebo získat obchodní určení“.


Náhradu za tato, mnohdy již tehdy zastaralá plavidla, si Němci nemohli pořídit dříve než odslouží dvacet, respektive patnáct let a nové jednotky nesměly překročit smluvně stanovený výtlak. Třebaže se Německo snažilo od samého počátku ustanovení Versailleské smlouvy nejrůznějšími způsoby obcházet, nemělo dlouho žádnou možnost vybudovat silnější válečné námořnictvo. Situace se změnila teprve v první polovině 30. let, kdy se moci chopil Adolf Hitler, jenž byl od počátku rozhodnut dosáhnout zrušení všech omezení bránících vybudování nové armády a loďstva. V roce 1935 se mu podařilo dosáhnout tzv. námořní dohody s Velkou Británií, která povolovala Německu vybudovat flotilu dosahující 35% tonáže Royal Navy (tj. 420 595 tun) a zahájení stavby prvních ponorek. Vrcholem předválečných snah o vybudování silného námořnictva se měl stát plán Z, vypracovaný náčelníkem štábu válečného námořnictva viceadmirálem Gusem, a schválený počátkem roku 1939. Po je splnění mělo Německo v roce 1946 vlastnit 10 velkých bitevních lodí, 12 menších pancéřových lodí, 3 „kapesní“ bitevní lodě, 4 letadlové lodě, 5 těžkých křižníků, 16 lehkých křižníků, 22 předzvědných křižníků, 68 torpédoborců, 90 torpédovek, 189 ponorek a stovky pomocných plavidel.

Obrázek
Adolf Hitler a velitel Kriegsmarine

Naplnění těchto ambiciózních záměrů však zhatilo vypuknutí druhé světové války, takže zdejší námořnictvo zůstalo mnohem slabší než britské, díky čemuž se Němci soustředili téměř výhradně na útoky na protivníkův námořní obchod, k čemuž kromě ponorek plánovali využívat i své kapitální jednotky doplněné pomocnými křižníky, které tak dostaly ještě jednu příležitost, kterak se zapsat do dějin námořního válčení.
Konverze nákladní lodě Santa Cruz na pomocný křižník
Válka s Velkou Británii a Francií vypukla z Hitlerova pohledu předčasně a německé námořnictvo na ní nebylo dostatečně připraveno, takže hlavní válečné úsilí připadlo na armádu a letectvo, zatímco válečné loďstvo (Kriegsmarine) se muselo soustředit na ponorkovou válku doplňovanou občasnými výpady hladinových plavidel. Formálně stál v čele všech ozbrojených sil (tudíž i námořnictva) samotný Hitler, jenž sice během své armádní služby za první světové války žádnou závratnou kariéru neudělal, ale později ve své kaprálské torně objevil maršálskou hůl a nyní často osobně zasahoval do vedení armádních operací. Toho byla Kriegsmarine dlouho ušetřena, jelikož Hitler námořnímu válčení nerozuměl a operační záležitosti nechával v povolanějších rukou. Nejvyšší instancí bylo Vrchní velitelství námořnictva (OKM), které řídil velkoadmirál Raeder, ale řízení operací pomocných křižníků spadalo pod Vedení námořní války (SKL) vedené kontradmirálem Schniewindem.

Třebaže s využitím pomocných křižníků k narušování nepřátelského námořního obchodu se počítalo již v předválečných plánech (a sám Raeder sepsal počátkem 20. let dvousvazkovou historii operací těchto plavidel za první světové války), neučinili Němci v tomto směru žádná konkrétní opatření, takže během prvního válečného roku nebyli schopni vyslat na moře ani jedno takovéto plavidlo. Pomocné křižníky měly vzniknout přestavbou z nákladních lodí a v tomto směru měli Němci opravdu z čeho vybírat, jelikož jejich obchodní námořnictvo (Handelsflotte) patřilo k největším a nejmodernějším na světě a v předvečer druhé světové války čítalo 2459 lodí o úhrnné tonáží 4 482 662 BRT. Většinou se jednalo o zánovní plavidla, která by v případě zajetí znamenala pro spojence cennou kořist, a značná část (snad až 25 %) se jich v době zahájení nepřátelství nalézala mimo domácí vody a přestavovala lákavé cíle pro nepřátelské válečné lodě.

Obrázek
Velkoadmirál Raeder

Němci však k zajištění jejich návratu učinili náležité přípravy a kapitáni obchodních plavidel obdrželi už na jaře 1939 zapečetěné instrukce, kterak postupovat v případě zostření mezinárodní situace, takže když 25. srpna 1939 zachytili radiový signál „QWA 8“ vyzývající je k okamžitému návratu do Německa, poslušně změnili kurz, aby se pokusili proniknout do bezpečí ještě před zahájením bojů. Návrat se sice nepodařil zdaleka všem obchodním plavidlům, ale velké pasažérské parníky spojeneckou blokádou většinou pronikly (mnohdy za dramatických okolností) a zůstaly Německu zachovány pro použití k válečným účelům. Podobné štěstí však neměla řada nákladních lodí, jejichž velitelé je mnohdy museli sami potopit, aby nepadly do nepřátelských rukou, popřípadě zvolili internaci v neutrálních přístavech, takže počet zajatých německých lodí byl nepatrný a nemohl příliš rozhojnit spojeneckou obchodní flotilu.

Třebaže Němci dokázali většinu svých civilních lodí zachránit a disponovali tedy řadou plavidel vhodných ke konverzi na pomocné křižníky (podle Švedeho měli v roce 1939 celkem 80 nákladních lodí s rychlosti 14 a více uzlů), vznikaly v SKL i plány na utajenou přestavbu některých lodí v neutrálních přístavech, kam se po zahájení války ukrylo 198 jejich plavidel. Němci se již v září 1939 obrátili na vlády Japonska a SSSR s žádostí o tajnou přestavbu vybraných lodí, ale Japonci, v jejichž přístavech našlo útočiště čtrnáct německých plavidel, odpověděli záporně s odůvodněním, že splnění této žádosti by bylo v rozporu s jejich neutralitou. To SSSR byl podstatně vstřícnější a souhlasil i s poskytnutím podpory německým ponorkám a hladinovým plavidlům. Díky tomu začala v Murmansku koncem září přestavba parníku ILLER, ale Sověti svůj souhlas později zase odvolali, z obavy že tyto aktivity by neušly pozornosti spojenců, takže Němci si museli všechny pomocné křižníky zajistit vlastními silami.

Obrázek
Pomocný křižník Komet

Spolupráce mezi oběma státy však ještě nějaký čas pokračovala a SSSR nabídl Němcům k užívání nezamrzající zátoku Zapadnaja Lisa v blízkosti Murmansku, kde měla být zřízena tajná základna Kriegsmarine a právě odsud vyplul těsně před invazí do Norska tanker JAN WELLEM, jenž měl v Narviku zásobovat německé torpédoborce a sovětské úřady také v prosinci 1939 aktivně spolupracovaly při průniku velkého německého parníku BREMEN britskou blokádou a zdejší ledoborce dokonce v létě roku 1940 prorazily plavební koridor pomocnému křižníku KOMET přes zamrzlý Severní ledový oceán.

První plány na vznik pomocných křižníků se v Německu sice objevily už v roce 1934 a v roce 1938 bylo rozhodnuto zahájit přestavbu pěti vhodných plavidel, ale z těchto záměrů nakonec sešlo, takže když v září 1939 vypukla druhá světová válka, neměla Kriegsmarine ve stavu žádnou maskovanou korzárskou loď. Ovšem ihned po zahájení nepřátelství bylo rozhodnuto neprodleně zahájit konverzi šesti civilních lodí na pomocné křižníky a tato plavidla označována jako první vlna vešla do historie pod jmény ATLANTIS, ORION, VIDDER, THOR, PINGUIN a KOMET. Postupně byly s domácími loděnicemi uzavírány smlouvy na jejich přestavbu a očekávalo se, že se do bojových operací zapojí už během první válečné zimy, což se však ukázalo jako nereálné a plavidla první vlny vyplouvala na moře teprve od jara do léta 1940.

Obrázek
Banánová loď Santa Cruz

Tato kategorie válečných lodí se nazývala Handelsschutzkreuzer (HSK), což snad měl být pokus zakrýt jejich skutečnou podstatu, ale později už byly označovány jako pomocné křižníky (Hilfskreuzer) První šestice se podle velikosti dělila na dvě kategorie; těžké, kam patřily ATLANTIS, ORION, VIDDER a PINGUIN a lehké, mezi něž se řadí KOMET a popisovaný THOR. Budoucí úspěšný narušitel spojeneckého námořního obchodu byl ještě pod jménem SANTA CRUZ postaven hamburskou loděnicí Deutsche Werft, kde byl spuštěn na vodu 16. března 1938 a 6. května téhož roky byl předán majiteli, jimž bylo rejdařství Oldenburg-Portuguesische Dampfschiffahrts Gesellschaft Rhederei (OPDR). Tuto dodnes existující společnost založili počátkem 80. let 19. století August Schultze a Hermann Burmester, Zpočátku provozovali lodní dopravu pouze mezi německými a portugalskými přístavy, ale brzy přibyly i nové linky do Španělska a Afriky. Několik let před vypuknutím první světové války se OPDR začalo zabývat i dovozem tropických plodin, v kteréžto činnosti pokračovalo i po jejím skončení. Společnost prosperovala a počátkem druhé světové války již vlastnila 27 plavidel, mezi něž patřil i SANTA CRUZ.

Tato loď byla využívána k dovozu banánů, což znamená, že měla v podpalubí velký chladírenský box, v němž se tyto tropické plodiny přepravovaly z Afriky do Evropy, a americký autor Woodward píše, že Němci už za Výmarské republiky finančně podporovali majitele banánových plantáží, čímž se snažili iniciovat zahájení stavby těchto plavidel. Tento typ lodí měl totiž pro přestavbu na pomocné křižníky nespornou výhodu v rychlosti převyšující o několik uzlů běžné nákladní parníky, což byl nepochybně i důvod proč jejich stavbu podporoval i SKL, takže SANTA CRUZ měl již od samého počátku zesílený trup v místech, kde se později předpokládala instalace lodní výzbroje.

Obrázek
Plánek pomocného křižníku Thor

SANTA CRUZ byl středně velkou obchodní lodí, jež během své krátké předválečné kariéry převážela banány mezi Hamburgem a Afrikou, ale v době zahájení bojů se nalézala v Německu, kde jí v září 1939 převzalo válečné námořnictvo a určilo ke konverzi na pomocný křižník. Přestavbu provedla loděnice Deutsche Werft a podle původních optimistických odhadů německého velení se očekávalo, že každý pomocný křižník první vlny bude vypraven do dvou měsíců, což se brzy ukázalo jako zcela nereálné a THOR vstoupil do služby teprve v březnu 1940. Během konverze byla nejenom nainstalována lodní výzbroj, ale podstatnou změnou prošlo i podpalubí, kde byly zvětšeny prostory pro ukládání potravin a nově přibyly muniční sklady s nezbytnými výtahy. Vzhledem k navýšení posádky musely být značně rozšířeny ubytovací kapacity, neboť SANTA CRUZ sice mohl přepravovat tucet platících pasažérů, což však pro nynější účely nemohlo postačovat, a v podpalubí bylo také zřízeno vězení pro zajaté námořníky, ošetřovna a sklady nejrůznější potřeb.

Po přestavbě dosahoval THOR délky trupu na čáře ponoru 116 m, zatímco délka maximální činila 122 m; šířka byla 16,7 m a ponor dosahoval hodnoty 7,1 m. Výtlak byl 9200 tun a hrubá prostornost dosahovala 3862 BRT (Williamson uvádí 3860). Ve srovnání s většinou ostatních pomocných křižníků byl THOR poměrně elegantním plavidlem se dvěma stožáry (na předním bylo pozorovací stanoviště) a jedním mohutným komínem umístěným ve středolodí, kde se nalézal i nápadný velitelský můstek, jenž výrazně dokresloval lodní siluetu. Mezi můstkem a zadním stožárem byla velká nástavba a vyvýšeno bylo i předolodí. U paty předního stožáru ústily početné lapače vzduchu a na palubě byly umístěny dvě motorové lodice a dva veslové čluny. Lodní trup měl tři paluby a byl příčnými přepážkami rozdělen na sedm oddělených úseků, což představovalo jedinou pasivní ochranu popisovaného plavidla. Na lodi pochopitelně nechyběly ani kotvy, jeřáby, čerpadla, hasičské stříkačky, reflektory a zařízení na výrobu elektřiny. Spojení s velením Kriegsmarine zajišťovala silná radiostanice a posádka měla k dispozici i legendární kódovací přístroj Enigma.

Obrázek
Pomocný křižník Thor

Tento pomocný křižník je všeobecně znám pod svým bojovým jménem THOR, vybraným jeho prvním velitelem podle severského boha hromu a bouře, ale současně nesl i celou řadu dalších názvů. Během přestavby byl veden jako HSK 4 a jeho operační označení bylo „Schiff 10“. Také Britové, kteří se snažili činnost německých korzárů monitorovat, jim přidělovali vlastní označení a THOR byl ve Velké Británii znám jako „Raider E“.

K pohonu sloužila parní turbína typu AEG o výkonu 6500 koňských sil, která otáčela jednou lodní vrtulí o průměru 4,9 m. Páru vyráběly dva naftou vytápěné kotle typu La Mont s pracovním tlakem 35 atmosfér. Zásobu paliva tvořilo 3144 tun nafty, což při plavbě ekonomickou rychlostí deseti uzlů umožňovalo zdolat 40 00 námořních mil (Ivo Pejčoch tvrdí, že 36 00 mil při 12 uzlech). Německý publicista Friedrich Ruge uvádí, že maximální rychlost THORU nepřekračovala 16 uzlů, ale většina autorů udává 17 (Pejčoch, Woodward, aj.) nebo 18 uzlů (Galynja. Williamson, Brézet,...). Protože pomocné křižníky měly operovat ve všech klimatických pásmech a během pobytu v tropických vodách docházelo k značnému obrůstání trupu pod čarou ponoru - což mohlo snížit rychlost i o několik uzlů -, museli být k jejich čištění nasazováni potápěči, aby bylo vůbec možné dostihnout unikající obchodní plavidla.

Většina německých korzárů byla poháněna dieselovými motory, ale trojice ORION, VIDDER a THOR obdržela parní turbíny, což se nepříznivě projevilo na jejich doplavbě, neboť diesely měly podstatně menší spotřebu paliva, ale přesto byla nezávislost plavby popisovaného plavidla pro korzárské operace dostatečná a jeho parní turbína se v praxi ukázala jako provozně spolehlivá, což se rozhodně nedalo konstatovat o turbínách WIDDERU a ORIONU, jež se vyznačovaly častými poruchami.

Obrázek
Dělo ráže 150 mm na bitevním křižníku Derfflinger

Všechny německé pomocné křižníky řazené k první vlně měly jako primární výzbroj šest děl kalibru 150 mm (ve skutečnosti 149,1) o délce hlavně 45 ráží. Obvykle se uvádí (např. Kaščejev, či náš Pejčoch), že tyto kanóny byly sejmuty ze starých predreadnoughtů SCHLESIEN a SCHLESWIG-HOLSTEIN, ale ruský autor Galynja, jenž se této tématice podrobně věnuje ve své publikaci „Rejděry Gitlera“, to popírá a tvrdí, že tyto zbraně pocházely ze zásob námořního arsenálu. V každém případě se jednalo o kanóny SK L/45 vzor 1908, které se osvědčily za první světové války, kdy jimi byly vyzbrojeny nejenom kapitální jednotky, ale i některé lehké křižníky. Hmotnost těchto zbraní činila 5730 kg a jejich projektily (několika různých typů) vážily 45,3 kg. Úsťová rychlost byla 835 metrů za sekundu a dostřel při maximální elevaci měl údajně dosahovat až 19 400 (?) m, ale v reálných podmínkách na pomocných křižnících pravděpodobně nepřesahoval 10 000 m. Životnost hlavně dosahovala přibližně 1400 výstřelů a kadence bývá udávána od pěti do sedmi ran za minutu.

Dvě z těchto zbraní byly umístěny v otočných stanovištích v podélné lodní ose (jedno na zádi, druhé na přídi, zatímco zbývající podél lodních boků; první pár v prostoru mezi předním stožárem a velitelským můstkem, zatímco druhý mezi zadním stožárem a záďovým kanónem. Německé pomocné křižníky musely navenek připomínat obyčejné obchodní lodě, takže jejich výzbroj bylo nutné pečlivě zamaskovat, v čemž Němci projevili značnou vynalézavost. Boční baterie se skrývaly před zraky nepřátel pod falešnými nástavbami, ale nejméně jedno z dalších dvou děl mělo mnohem originálnější kryt připomínající buben na navíjení kabelů. Maskování děl mohlo být v případě potřeby velmi rychle odstraněno a jejich obsluhy byly schopné zahájit palbu během několika sekund. Lodní kanóny SK L/45 sice byly vyvinuty již počátkem 20. století, ale jednalo se o spolehlivý model, jenž stále ještě mohl odvést platné služby.

Obrázek
Maskované dělo kalibru 150 mm na Thoru

Kromě středorážních zbraní vybavili konstruktéři THOR i početnou artilérií malého kalibru . Údaje o těchto dělech se u jednotlivých zdrojů poněkud liší, i když naprostá většina pramenů (Pejčoch, Williamson, Zalesskij, Morskaja Kollekcija, ...) uvádí jedno dělo ráže 60 mm, dvě kalibru 37 mm a čtyři 20 mm, ale Galynja tvrdí, že THOR nesl ještě jeden trofejní kanón francouzské provenience (ráže 75 mm), jehož se Němci zmocnili v poraženém Polsku. Dělo ráže 60 mm mělo sloužit k vypálení výstražného výstřelu před příď zadržovaného plavidla, ale ještě během zkušebních plaveb bylo údajně sejmuto a během celé korzárské kampaně uloženo v podpalubí. Zbraně kalibru 37 mm a 20 mm (obě jsou označované jako model SK C/30 )sloužily primárně k obraně proti leteckým útokům, i když v případě potřeby je bylo možné použit i k palbě na hladinové cíle; první typ dokázal vypálit zhruba 30 výstřelů za minutu (projektil vážil 742 g) a výškový dostřel činil 6800 m, zatímco druhý měl reálnou kadenci 120 výstřelů za minutu (hmotnost granátu dosahovalo 134 g) a výškový dostřel byl 3700 m.

Hlavňová výzbroj byla silná a boční salva složená ze čtyř kanónů ráže 150 mm měla hmotnost 181,2 kg. Zdejší kanonýři byli navíc známí vysokou úrovní výcviku a při bojovém nasazení dosáhli dělostřelci THORU, pod velením kapitán-poručíka Koppen-Boehnkeho, velmi dobrých výsledků, k čemuž přispěl i jeden dálkoměr umístěný na nástavbě ve středu plavidla a centrální systém řízení palby obvyklý na válečných plavidlech.

Obrázek
Protiletadlové zbraně ráže 37 mm

Protože se předpokládalo, že německé pomocné křižníky budou plnit své úkoly dlouhodobě, a jejich zásobování střelivem během bojové plavby bude obtížné, musely převážet dostatečné množství munice. Proto THOR před vyplutím naložil 300 granátů pro každý kanón ráže 150 mm, zatímco zásoby střeliva pro děla ráže 37 a 20 mm činily 2000 kusů na hlaveň. Počet projektilů pro stavěcí dělo ráže 60 mm žádné použité prameny neuvádějí, ale pokud bylo opravdu ještě před první kampaní odmontováno, je možné, že THOR ani žádné granáty pro tuto zbraň nepřevážel. Nashromáždění velkého množství střeliva v muničních skladech představovalo v případném dělostřeleckém souboji značné riziko, jelikož magaciny na pomocných křižnících nechránily žádné pancíře, a jejich exploze musela loď zákonitě zničit, jak dokládá případ PINGUINU potopeného 8. května 1941 po zásahu do muničního skladu.

Další důležitou součástí výzbroje všech maskovaných korzárů první vlny se staly vrhače torpéd. THOR obdržel dva dvojité torpédomety o průměru 533 mm, které byly umístěny podél lodních boků v prostoru mezi nástavbou ve středolodí a zadním stožárem. Jednalo se o torpéda označovaná jako model G7a, jež dosahovala hmotnosti 1528 kg a jejichž výbušná hlavice vážila 280 kg. Pohon obstarával jeden čtyřválcový spalovací motor a jako palivo se používala směs nafty stlačeného vzduchu a vody. Dosah činil při maximální rychlosti 44 uzlů 6 km, ale při 30 uzlech narostl na kilometrů čtrnáct. Je všeobecně známo, že německá torpéda se v počáteční fázi války vyznačovala velkou nespolehlivostí, jež byla zapříčiněna především špatnou funkčností magnetické roznětky, což dokládá následující citát z knihy „Salvy nad vlnami“ od našich autorů Ivana a Jaroslava Hrbkových: „Torpéda plula k cíli ve větší hloubce, než na jakou byla nastavena, takže cíl obvykle podplula; další závadou bylo, že magnetická roznětka vybuchovala předčasně, tj. ještě dříve než torpédo dosáhlo cíle.“

Obrázek
Nakládka torpéda typu G7a na německý torpédový člun

Známá torpédová krize vyvrcholila právě v době, kdy se THOR vydal na svoji první bojovou plavbu, a tento problém se podařilo odstranit teprve koncem roku 1942, takže německé ponorky a hladinové lodě musely do té doby používat starší kontaktní roznětky, které však také nefungovaly zcela podle přestav SKL, což přivádělo německé ponorkáře k zoufalství, neboť málo co dokáže vojáky a námořníky rozhodit spolehlivěji, než vědomí, že se nemohou spolehnout na svou zbraň. S problémovostí torpéd musela zápolit už posádka ponorky U-47 při svém slavném útoku na Scapa Flow a podobně dopadl pomocný křižník ORION, jenž 29 července 1941 musel proti britské lodi CHAUSER vypálit snad až deset torpéd a teprve pak se parník potopil.

K lodní výzbroji je možné přiřadit i palubní letadlo, jež sice bylo primárně určené k průzkumu, ale v případě potřeby mohlo ostřelovat nebo bombardovat nepřátelská plavidla. V průběhu korzárské kampaně pomocného křižníku WOLF během první světové války se osvědčilo použití hydroplánu, takže není divu, že letouny byly vybaveny i všechny jednotky této kategorie nasazené do bojů druhé světové války. U popisovaného plavidla se jednalo o hydroplán Ar 196A-1 (posádka jej nazývala „Hammer“), jenž vyvinula koncem 30. let společnost Arado. Ar 196A-1 byl dolnoplošník poháněný jedním motorem BMW 132 K o výkonu 960 koňských sil, jenž mu umožňoval dosáhnout rychlosti pouze něco přes 300 km v hodině, kdežto dolet se pohyboval kolem 800 km. Výzbroj této verze měl údajně tvořit pouze jeden kulomet ráže 7,9 mm a dvě pumy o hmotnosti 50 kg.

Obrázek
Hydroplán Arado

Konstruktéři hydroplán opatřili dvojicí kovových plováků rozdělených na sedm samostatných komor. Start letounů z válečných lodí obvykle zajišťoval katapult, jehož instalace na palubě pomocných křižníků by ovšem prozradila jejich zaměření, takže musel být nejprve spuštěn na hladinu lodními jeřáby a teprve poté mohl odstartovat k průzkumnému letu. Tato verze nebyla ještě vybavena radiostanicí, tudíž pilot musel získané poznatky signalizovat ze vzduchu, popřípadě je předat teprve po návratu na mateřské plavidlo. Po přistání byl letoun vyzvednut a následně rozložen a uskladněn v podpalubí, odkud byl vytažen teprve tehdy, až se jej velitel rozhodl vyslat znovu do akce. Při manipulaci s křehkými hydroplány docházelo často k nejrůznějším poškozením, která je mohla učinit na dlouhou dobu nepoužitelnými, a mnohdy se je už nepodařilo opravit vůbec. Palubní letouny Arado mohly při vhodném použití odvést platné služby (i když je limitoval malý dolet), ale skladované zásoby silně hořlavého leteckého benzínu představovaly v boji potencionální riziko vzniku požáru.

Několik pomocných křižníků bylo upraveno pro kladení min a někteří autoři (např. Piekalkiewicz) udávají, že je nesl i THOR, což ovšem neodpovídá skutečnosti, neboť jeho bojové plavby jsou podrobně zdokumentované a žádný pokus o položení minových polí není zaznamenán. Je ale pravda, že původně měl být i THOR pro použití tohoto bojového prostředku upraven, ale na žádost jeho velitele (dle Galynji k tomu nakonec nedošlo a THOR žádné miny nenesl.

Obrázek
Pomocný křižník Pinguin upravený pro kladení min

Původní posádku banánové lodě SANTA CRUZ tvořilo 35 mužů, ale k obsluze pomocného křižníku bylo potřeba mnohem více lidí, tudíž THOR se nakonec stal dočasným domovem pro 345 mužů, mezi nimiž byli i čtyři důstojníky, kteří měli v případě potřeby převzít velení na ukořistěných plavidlech. Členy slavné posádky se stalo i několik důstojníků a lodníků, kteří na lodí sloužili ještě před její konverzí na korzárské plavidlo, což znamená, že s ní byli dobře seznámeni a mohli se o své zkušenosti podělit i se svými novými kolegy. Kriegsmarine měla i po svém rychlém posílení ve druhé polovině 30. let dostatečný počet vycvičených poddůstojníků a námořníků, o což se paradoxně postarala příslušná klauzule Versailleské mírové smlouvy, jež stanovila, že posádky lodí (nikoliv důstojnický sbor) budou tvořeny dobrovolníky, jejichž služební úvazek měl trvat dvanáct roků, a kteří se později stali základem obrozeného válečného námořnictva.

Na pomocných křižnících ovšem sloužili i záložní důstojníci a mobilizovaní příslušníci obchodní flotily, společně s dobrovolníky, a velitelé měli s obstaráváním kvalifikovaných posádek nemalé problémy, což dokládá i případ korvetního kapitána Weyhera (velitel ORIONU), jenž byl po přijímacím pohovoru nucen odmítnout plné 2/3 mužů určených ke službě na jeho plavidle. Tento problém však odstranil důkladný výcvik a posádky v praxi prokázaly znamenitou připravenost k plnění i těch nejnáročnějších úkolů. Celkem se na některém z těchto maskovaných korzárů aktivně zapojilo do válečných operací zhruba 3400 mužů, jejichž jména už sice většinou upadla v zapomnění, ale právě tito námořníci napsali poslední (a velmi úspěšnou) kapitolu v historii korzárských válek a jejich činy by neměly upadnout v zapomnění.

Obrázek
Odznak posádek pomocných křižníků

Je málo známou skutečností, že zprvu podceňované pomocné křižníky dosáhly brzy takových úspěchů, že jejich posádky (na rozdíl od svých předchůdců z první světové války) získaly v březnu 1941 právo nosit speciální odznak, jenž navrhl velkoadmirál Raeder. Odznak měl elipsovitý tvar (šířka 44 mm, výška 57 mm), po okrajích byl lemován zlatými dubovými ratolestmi, a korunovala jej říšská orlice se svastikou. Uvnitř byl na stylizovaném zemském glóbu s oblastí severního Atlantiku zobrazen vikingský drakkar.

Služba na pomocných křižnících byla psychicky náročná, neboť posádky se musely neustále vyrovnávat nejenom s možností, že kamufláž jejich plavidel bude odhalena, a ony budou přinuceny k zápasu na život a na smrt s regulérní válečnou lodí, ale i s mnohdy celé týdny či dokonce měsíce trvajícím obdobím, kdy se na obzoru neobjevila ani jedna nepřátelská civilní loď a Němci mohli bojovat toliko s ubíjející nudou. Během bojové kampaně zůstávali všichni odříznuti od jakéhokoliv kontaktu se svými rodinami a tito, většinou mladí muži, se museli vyrovnat i s dlouhodobou sexuální abstinencí. Také ubytovací podmínky nebyly na potřebné úrovni, neboť většinu původně volných prostorů zaplňovaly sklady všemožných potřeb a konstruktéři při přestavbě popisovaného plavidla zápasili s neustálým nedostatkem místa (z tohoto důvodu odmítal velitel instalaci skladu min).

Obrázek
Walter Nehm-řadový námořník z posádky Thoru

Dalším problémem bylo zásobování na širém moři, třebaže vedení Kriegsmarine dokázalo v prvním období války udržovat v chodu flotilu podpůrných plavidel, ze kterých bylo příležitostně možné potřebné zásoby získat, k čemuž mohla sloužit i kořist ze zajatých lodí. S jednotvárnou stravou a případným nedostatkem toaletních potřeb se disciplinovaní Němci dokázali nějak vyrovnat, ale co by s jejich psychikou mohlo udělat třeba spotřebování veškerých zásob kuřiva, si lze snadno představit. Za těchto okolností mohla na palubě kdykoliv propuknout „ponorková“ nemoc a jindy vzorná morálka se mohla během dlouhé plavby zcela rozložit.

Velení Kriegsmarine si bylo dobře vědomo tlaku, jemuž museli námořníci čelit, takže polský autor Piekalkiewitcz mohl ve své knize „Námořní válka 1939-1945“ napsat: „Také o posádky, během mnoha měsíců plaveb často vystavené velkému tlaku, bylo dobře postaráno. Na palubách pomocných křižník byly kinosály i bohatě vybavené knihovny, hrála se zde hudba i společenské hry, dokonce byla zavedena dovolená. Námořníci byli po dobu dovolené zbaveni služebních povinnosti - ovšem s výjimkou poplachu. Pomocný křižník Kormoran měl dokonce bazén“. Velitelé pro své podřízené také organizovali nejrůznější soutěže nebo loterie, slavilo se každé překročení rovníku a během plavby se vydávaly palubní noviny. K zábavě bylo možné použít i časopisy získané na zajatých plavidlech a posádka KORMORANU využila i ukořistěné piáno.

Obrázek
Posádka Orionu hraje karty

Největší odpovědnost za úspěch či neúspěch každého jednotlivého plavidla ležela na bedrech jejich velitelů, kteří byli proto velmi pečlivě vybíráni, což dokládá následující citát z knihy „Mirovaja vojna 1939-1945“: „Do funkce velitele pomocného křižníku se vybírali ti nejodvážnější a nejnápaditější důstojníci, schopni přelstít každého protivníka. Od velitele pomocného křižníku se také očekávala schopnost vést své podřízené a to nejenom ve vojenském smyslu tohoto slova, jelikož velitel musel být zároveň i kamarádem a důvěrníkem každého z jemu svěřených lidí“.

Potenciální velitelé budoucích maskovaných narušitelů spojeneckých námořních komunikací, byli vytipováni ještě v mírových časech a vesměs se jednalo o zkušené námořníky, kteří většinou prošli bojovou školou ještě v první světové válce. Získat místo velícího důstojníka na pomocném křižníku nebylo tak prestižní jako velení klasickému křižníku nebo bitevní lodi, ale průběh první světové války ukázal, že vydařená korzárská plavba představuje zaručený způsob, kterak získat vysoká vyznamenání a z některých kapitánů se staly známé osobnosti, jejichž memoáry byly čtenářsky oblíbené a vycházely ve vysokých nákladech.

Obrázek
Námořní kapitán Kähler

Velitelem THORU byl v říjnu 1939 jmenován námořní kapitán Otto Kähler, jenž tuto odpovědnou funkci zastával po celou dobu jeho první bojové plavby. Narodil se v roce 1894 a je zajímavé, že nepocházel z důstojnické rodiny, i když k námořnictvu měl patrně kladný vztah už od mládí, jelikož jeho otec se živil jako kapitán u obchodní flotily. Do řad Kaiserliche Marine vstoupil na jaře 1914 jako „jednoroční dobrovolník“ a prvním plavidlem, na němž mladý Kähler sloužil, se stal chráněný křižník HANSA. Začátek války prožil na palubě pancéřového křižníku ROON a v říjnu 1915 získal ceněný Železný kříž druhého stupně. Po dvou letech byl převelen k ponorkám a postupně prošel posádkami podmořských člunů UB 30 a UB 112.

U válečného námořnictva zůstal i po skončení první světové války, kdy si doplnil vzdělání na námořní akademii a ve 20. letech postupně velel několika menším plavidlům a poté nějaký čas zastával nejrůznější štábní funkce, aby se na moře v roce 1933 zase vrátil jako navigační důstojník lehkého křižníku KARLSRUHE. Zajímavou kapitolu z jeho kariéry představuje služba na školní plachetnici GORCH FOCH, jíž velel od března 1938 až do vypuknutí druhé světové války.
Úkoly pomocných křižníků a jejich maskování
Po skončení přestavby byl THOR 15. března 1940 zařazen do Kriegsmarine a zavlála na něm válečná vlajka. Maskovaní korzáři měli nepozorovaně proniknout nepřátelskou blokádou na volné moře a zapojit se do boje o námořní komunikace. Jejich úkoly výstižně shrnul francouzský spisovatel François-Emmanuel Brézet ve své knize „Historie německého námořnictva 1939-1945“: „Nasazením pomocných křižníků Kriegsmarine sledovala jiný cíl , než jaký si slibovala dosáhnout od ponorek. Od pomocných křižníků zdaleka neočekávala obrovskou tonáž potopených lodí, spíše si přála, aby tato plavidla narušila systém nepřátelských námořních tras, přinutila protivníka, aby rozdělil své eskortní síly a ulehčil tak jiným, mnohem citlivějším válečným oblastem.“

Velitelé měli rozkaz neútočit na spojenecké konvoje ani válečné lodě, což byly ostatně úkoly nad jejich síly, neboť pomocné křižníky sice disponovaly značnou palebnou silou, ale v dělostřeleckém souboji se díky své konstrukci nemohly měřit ani s jednotkou o velikosti torpédoborce. Proto se v případě odhalení nepřátelským válečným plavidlem doporučovalo pokusit se je přilákat na co nejmenší distanci a ve vhodný okamžik zahájit palbu ze všech děl a provést torpédový útok. Tato riskantní taktika představovala jediný způsob, kterak zdolat mnohem silnějšího protivníka, a za příznivých okolností mohla přinést úspěch, jak dokládá příklad australského lehkého křižníku SYDNEY potopeného 19. listopadu 1941 pomocným křižníkem KORMORAN.

Obrázek
Australský lehký křižník Sydney

Podle instrukcí měly jedinou povolenou kořist představovat osaměle plující obchodní lodě, nad nimiž měl THOR velkou převahu ve výzbroji a rychlosti. Ideální postup doporučovaný při zajímání nepřátelských plavidel popsali Ivan a Jaroslav Hrbkové následovně: „Obecná taktika užívaná všemi veliteli -ovšem s individuálními rozdíly- spočívala v tom, že se pomocný křižník nenápadně přiblížil k vyhlédnuté kořisti na dostřel, vyzval jí k zastavení a nevysílání rádiového signálu. Při neuposlechnutí byla loď ostřelována, přičemž první granáty mířily na rádiovou kabinu. To obvykle donutilo kapitána k zastavení; posádku pak převzal pomocný křižník a umístil jí ve zvláště upravených prostorách, kde zajatci zůstali až do odeslání jinou lodí do Francie nebo Japonska.“ To byl ovšem ideální scénář a ve skutečnosti nechávali němečtí velitelé často zahájit palbu bez varování, což si vyžádalo mnoho obětí mezi posádkami napadených plavidel. Velitele pomocných křižníků vedlo k tomuto tvrdému přístupu hned několik důvodů, díky nimž se dá jejich jednání, když ne omluvit, tak alespoň pochopit.

Od skončení první světové války se totiž používaní radiostanice na civilních lodích rozšířilo natolik, že jimi byla vybavena téměř všechna osobní a nákladní plavidla, což představovalo pro útočícího korzára nemalé riziko, neboť velitelé spojeneckých lodí měli nařízeno odvysílat zprávu o svém napadení a na místo střetnutí se mohla záhy dostavit některá z válečných lodí stíhajících německé pomocné křižníky. Britská admiralita sestavila pro obchodních plavidla seznam různých signálů, jež měly neprodleně odeslat v případě napadení nepřátelskou ponorkou, či hladinovým plavidlem. Přepadení pomocným křižníkem mělo být oznámeno opakovaným vysíláním znaků „QQQ“, pro útok klasickou válečnou lodě byl stanoven signál „RRR“ a spatření ponorky mělo být nahlášeno odvysíláním znaků „SSS“. Kromě toho byly britské civilní lodě hromadně vyzbrojovány děly, jež sice byla primárně určená pro boj s ponorkami, ale jejich velitelé je neváhali použít i proti pomocným křižníkům. Ráže těchto zbraní sice obvykle nepřekračovala 102 mm, ale i tyto kanóny mohly pomocný křižník vážně poškodit nebo dokonce potopit, což dokládá příklad korzára STIER ztraceného 27. září 1942 po souboji s americkou obchodní lodí STEPHEN HOPKINS.

Obrázek
Obchodní loď Stephen Hopkins

Nejlepší obranou pomocných křižníků před spojeneckými válečnými plavidly se stalo jejich maskování, které jim umožňovalo skrýt svou pravou totožnost a zmást nepřítele. Jednu z forem jejich kamufláže popsal polský autor Edmund Kosiarz: „Aby si křižníky zabezpečily maximální utajení a zejména možnost přiblížit se na potřebnou vzdálenost k osamoceně plujícím obchodním lodím, používaly v široké míře nejrůznější formy maskování, včetně používaní státních vlajek neutrálních a anglosaských zemí, stejně jako identifikační signály různých států.“ To však byl pouze ten nejjednodušší způsob, kterak ošálit spojenecké kapitány a repertoár německých triků byl mnohem širší.

Velitel si obvykle v Lloydově registru vyhledal vhodnou loď, za kterou se rozhodl svůj pomocný křižník vydávat, a pak nařídil přizpůsobit vzhled korzára vybranému plavidlu. K tomuto účelu přepravovaly všechny pomocné křižníky vhodný materiál, z něhož mohly být vyrobeny falešné nástavby a komíny, a také patřičnou zásobu barev (jenom nejmenší KOMET jich přepravoval 10 tun), aby námořníci mohli přemalovat trup takovým způsobem, že do nejmenších detailů připomínal plavidlo, za něž se korzár právě vydával. Při provádění nátěrů se doporučovalo používat tmavé barvy (černá, šedá, hnědá) aby lodní trupy v noci splývaly s temnotou a daly se rozpoznat pouze z malé vzdálenosti. Nápadití Němci vybavili tyto jednotky i teleskopickými stožáry a komíny, takže v případě potřeby mohli změnit jejich výšku, což mělo zmást nepřátelské pozorovatele. K oklamání protivníka se někteří členové posádek převlékali za ženy a procházením po palubě se snažili vyvolat dojem, že se jedná o nevinné plavidlo určené k přepravě cestujících. Pokud byl korzár odhalen a nemohl se vyhnout boji, mohlo být použito zařízení k výrobě dýmové clony, která jej měla skrýt před zraky nepřátelských dělostřelců.

Obrázek
Zamaskovaný pomocný křižník Orion

V případě, že velitel pomocného křižníku dospěl k názoru, že jeho identita byla prozrazena, nařídil upravit svou loď do podoby jiného civilního plavidla, což mohlo být provedeno během několika hodin. Němci se své korzáry vždy snažili připodobnit k lodím, které se v dané operační oblasti vyskytovaly v hojném počtu a dosáhli v tomto směru velmi dobrých výsledků. I ta nejdůkladnější kamufláž však mohla být prohlédnuta, k čemuž mohla přispět i zdánlivá maličkost, které posádka nevěnovala náležitou pozornost. Na tuto skutečnost doplatil pomocný křižník PINGUIN, jenž se vydával za norskou loď TAMERLAN natolik úspěšně, že pilot hydroplánu vyslaného z těžkého křižníku CORNWALL, se nechal ošálit důkladným maskováním, ale britský pilot si všiml, že posádka údajného TAMERLANU jej nepozdravila obvyklým máváním, což prozradilo jeho pravou identitu.

Pomocné křižníky měly za úkol narušovat spojeneckou námořní přepravu, takže musely aktivně vyhledávat potenciální kořist a snažit se jí zajmout nebo zničit. Plavidla první vlny ještě nenesla radar, takže velitelé se museli spolehnout na pozornost hlídek, které se střídaly ve vyvýšeném stanovišti na stožáru a příležitostně bylo možné využít služeb palubních hydroplánů, jež však mohly startovat pouze ve dne a jenom za příznivého počasí. Za tmy se používaly noční dalekohledy a v případě potřeby mohl velitel nařídit vystřelení osvětlovacích granátů, jichž popisované plavidlo přepravovalo padesát kusů.

Obrázek
Britský pomocný křižník Voltaire

Německé pomocné křižníky byly pro své úkoly dobře vybavené a po úspěšném proniknutí na volné moře dokázaly napáchat citelné škody. Mezi jejich potencionální protivníky patřily nejenom spojenecké regulární válečné lodě, ale Britové do honby za maskovanými korzáry nasadili i 25 vlastních pomocných křižníků vzniklých přestavbou pasažérských parníků. Tato plavidla se od svých německých protějšků lišila podstatně větším výtlakem (díky tomu představovala snadnější cíl) a jejich výzbroj nebyla nijak maskovaná. Třebaže pravděpodobnost setkání dvou znesvářených pomocných křižníků na širém moři byla poměrně malá, osud dopřál posádce THORU příležitost změřit síly hned se třemi takto upravenými plavidly.

Technické parametry:
Délka: na vodorysce 116 m; maximální 122 m.
Šířka: 16,7 m.
Ponor: 7,1 m.
Výtlak: 9200 tun.
Výkon turbíny: 6500 koňských sil.
Rychlost 18 (?) uzlů.
Výzbroj: 6 x 150 mm, 1 x 60 mm, 2 x 37 mm, 4 x 20 mm, 4 x torpédomet.

Použité zdroje:
Виктор Галыня: РЕЙДЕРЫ ГИТЛЕРА; Вспомогательные крейсера Кригсмарине. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2009.
Морская Коллекция 2/2010.
Ivo Pejčoch: NĚMEČTÍ KORZÁŘI; Pomocné křižníky první a druhé světové války. Vydalo nakladatelství ARES 2005.
Gordom Williamson: Kriegsmarine Auxiliary Cruisers. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing Lld. 2009.
Ivan Hrbek-Jaroslav Hrbek: SALVY NAD VLNAMY, od výstřelů na Westerplatte po zkázu Bismarcku. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1997.
Andrzej Perepeczko: Bouře nad Atlantikem (1). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2004.
François-Emmanuel Brézet: Historie německého námořnictva 1939-1945. Vydalo nakladatelství DEUS 2003.
Janusz Piekalkiewicz: Námořní válka 1939-1945. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Роберт Джексон: КРИГСМАРИНЕ; Военно-морской флот III Рейха. Vydalo nakladatelství Эксмо 2005.
http://lib.rus.ec/b/301624
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://militera.lib.ru/h/ruge/index.html
http://militera.lib.ru/h/ww2_german/index.html
http://www.bismarck-class.dk/hilfskreuz ... _menu.html
http://www.german-navy.de/
http://www.korabli.eu/galleries/kreyser ... brazheniya
http://www.deutsches-marinearchiv.de/Ar ... r/thor.htm
http://www.wikipedia.org/
http://www.navweaps.com/Weapons/WNGER_Main.htm
http://www.navweaps.com/Weapons/WTGER_WWII.htm
http://www.silenthunter.cz/forum/viewto ... bc3208a355
http://www.manions.com/archive/articles ... 0badge.htm
http://airwar.valka.cz/nemecko/ar_196/index.php

Napsal: 7/5/2012, 23:22
od Stuka
Dobrý článek. Doplnil mi vzdělání.
Odznak posádek pomocných křížníkú se mi moc libí.

Napsal: 8/5/2012, 00:27
od jarl
Mě se také líbí a tady jsou jeho moc pěkná vyobrazení: http://www.wehrmacht-awards.com/war_bad ... _badge.htm .Snažil jsem se napsat i něco zajímavého o lidech, kteří na německých pomocných křižnících sloužili, aby to nebyla jenom samá faktografie.

Napsal: 8/5/2012, 13:07
od Stuka
Dobře, žes dal odkaz na detail odznaku. Je opravdu krásné vypracovaný - koneckoncú jako většina německých insignií.

A jak vlastně dopadl Thor? Byl zničen?
Jeho kapitán Kahler vypadá jako mazaná liška. Co s ním po válce bylo?

Plavba na pomocném křížníku musela být zajímavá s momentem překvapení kdy se z ovce vyklube vlk. :) Neměli po válce problémy s porušováním nějakých dohod a pravidel?

Napsal: 8/5/2012, 13:55
od sahidko
Thor bol zničený 30. novembra 1942 (spolu s ďalšími dvoma plavidlami) pri požiari zásobovacej lodi Uckermark (pôvodne Altmark) v japonskej Jokohame.

Napsal: 8/5/2012, 14:37
od jarl
Stuka - Thor podnikl dvě bojové plavby a posléze byl zničen požárem v Jokohamě jak píše Sahidko. Časem se pokusím napsat další díl, kde bych chtěl podrobně zpracovat celou jeho kariéru, ale něco samozřejmě mohu uvést už teď.

Kapitán Kähler velel Thoru jenom při jeho první velmi úspěšné plavbě a po návratu do Německa byl převelen na pevninu a v roce 1943 povýšen na kontradmirála. Během spojenecké invaze do Francie zastával funkci oblastního velitele Bretaně a v září 1944 jej zajali Američané. Po válce byl propuštěn a zemřel až v roce 1967.

Německo tím, že své pomocné křižníky maskovalo jako obchodní lodě žádné mezinárodní úmluvy neporušovalo, takže jejich velitelům žádný trest nehrozil, pokud tedy před útokem vyvěsili válečnou vlajku a dodržovali pravidla válčení na moři. Po válce byl za válečné zločiny odsouzen jenom von Ruckteschell (velel pomocným křižníkům Widder a Michel), jehož útoky se vyznačovaly velkou bezohledností, ale ten byl naštěstí mezi svými kolegy výjimkou.

Napsal: 9/5/2012, 20:12
od radecky
Výborný článek . Malé dopřesnění: P v názvu HAPAG je Paketfahrt.

Napsal: 9/5/2012, 22:59
od jarl
Radecky - Věřím, že máš pravdu. Já ten tvar Packetfarth převzal od Galynji, a když jsem to ověřoval na hesle HAPAG na německé Wikipedii, tak jsem si toho rozdílu vůbec nevšiml. Asi se jedná o nějakou zkomoleninu. Díky za upozornění.

Re: Pomocný křižník Thor

Napsal: 23/10/2016, 11:19
od jarl
Pro představu, kolik zásob vezl Thor na svoji první bojovou plavbu nám mohou posloužit údaje o zásobách na pouze o málo menším pomocném křižníku Komet. Na něj před první bojovou plavbou naložili mj. 30 tun brambor, 35,6 tun masa, 60 tun mouky, 12,3 tun tuku, 32,1 tun zeleniny, 6 tun luštěnin, 5 tun cukru, 5 tun marmelády, 3 tuny kávy, 10 000 vajec, 12 000 lahví mléka, 100 000 litrů piva, 1 150 000 cigaret, 46 000 doutníků, 2500 lahví alkoholu, a 25 000 tabulek čokolády.

Re: Pomocný křižník Thor

Napsal: 24/10/2016, 20:48
od kacermiroslav
Na kolik cca měsíců jim taková zásoba měla asi vystačit? Dá se to nějak odhadnout? Je mi jasné, že "piráti" si přilepšovali ze skladů zastavených a následně potopených lodí a stejně tak si doplňovali palivo, vodu atd. a proto se to dá asi těžko odhadnout. Jinak na té zásobě piva je vidět, že Němci jsou příznivci tohoto nápoje, jako my:-) Asi by bylo docela vtipné, jak by byla vystrojená loď, pokud by její posádka pocházela pouze z českých zemí:-)

Re: Pomocný křižník Thor

Napsal: 24/10/2016, 20:58
od Rase
Přidám se otázkou. Docela mě zarazilo, kolik si vezli brambor. Přeci jen u masa nebo zeleniny se dá větší část zavařit do konzer, udit nebo nasolit, ale jak se skladovaly na lodi brambory ? Jen tak v pytlech (a průběžně probírat) nebo byl nějaký jiný způsob. Přeci jen bych čekal víc luštěnin a mouky, což je skladnější.
ps. pivo+brambory+vepřové = typická střední Evropa (a dánsko) :D

Re: Pomocný křižník Thor

Napsal: 24/10/2016, 21:31
od Quajak
A nemohli mít ty brambory třeba sušené - ty jsou na skladování podstatně nenáročnější

Re: Pomocný křižník Thor

Napsal: 24/10/2016, 22:25
od jarl
Na jak dlouho jim vezené zásoby měly vystačit nevím, ale třeba pomocný křižník Seeadler z první světové války jich vezl na dva roky. Za druhé světové války se však velitelé pomocných křižníků mohli spolehnout na dobře fungující systém zásobovacích lodí, ze kterých mohli živobytí průběžně doplňovat a nebyli závislí na tom co ukořistili a nebo naložili před vyplutím. Na druhou stranu se museli postarat o zajatce a pokud přepravovali třeba i několik set těchto neplánovaných strávníků, zásoby se tenčily velmi rychle.

Jak se skladovaly brambory nevím, ale brambory tvořily důležitou součást jídelníčku a všichni korzáři jich vozili velké množství. Maso přepravovali v lednicích a mrazících boxech, takže s jeho přechováním v poživatelném stavu nebyl problém.

Re: Pomocný křižník Thor

Napsal: 26/10/2016, 23:28
od jarl
Představu o tom jak vypadal jídelníček posádek německých pomocných křižníků po několika měsících na moři bez doplnění zásob si můžeme udělat citátem z knihy Přepadová loď 16 od Edwina Hoyta:

„Němci jedli černý chléb. Ve čtvrtek vařili mleté maso. Snídali obvykle jen kávovou náhražku a chléb namazaný margarínem. V poledne měli k hlavnímu jídlu bud hrách, fazole, čočku nebo těstovinu s jelitem nebo s jinak po německu upraveným masem. K večeři měli totéž, co ke snídani. V neděli dostávali brambory s vařenou zeleninou a maso buď vařené nebo dušené."