V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 37.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 37.

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 37.

Zleva – Chamberlain, Bonnet a Daladier.


Obrázek


V oblasti 4) Cesta k Mnichovské dohodě (zradě) dílu V. nám zbývá probrat události, které se staly v některých státech Evropy, ve zpravodajské, diplomatické a politické činnosti v měsících od začátku 1938 až do září tohoto roku.
Ještě na začátku roku 1938 se jeví francouzská snaha pomoci napadenému Československu jako reálná. Ale již počátkem roku 1938, když vyhodnocuje francouzský generální štáb celkovou strategickou situaci, zjišťuje, že z časových důvodů nemůže francouzská armáda pomoci ČSR nijak efektivně. Francouzský generální štáb zjišťuje, že by jeho armáda obsazení Československa nezabránila.
Na popud francouzského genštábu svolává premiér Francie, kterým byl L. Blum na 15. března 1938 tzv. „Stálý výbor národní obrany“ Francie.
Na probíhajícím jednání se hovoří o možnostech přímé a účinné pomoci Československu.
Ministr národní obrany Francie, kterým je v této vládě Daladier zdůrazní, že přímou vojenskou pomoc by měla poskytnout Rudá armáda, ale současná situace, kdy ani Polsko, ani Rumunsko nesouhlasí s průchodem sovětských jednotek svým územím, je její zapojení málo pravděpodobné. Daladier přitom ještě dodá, že za této situace může Francie při útoku na ČSR jen mobilizovat a vypovědět Německu válku, dále že Francie bude na svých hranicích s Německem vázat jen druhořadé a slabé jednotky, ale rychlé porážce AČSR nezabrání. Náčelník genštábu generál Gamelin upozornil, že rozvinutí francouzské ofenzívy pozdrží německá opevnění, i když jsou dosud velmi slabá a neúplná a pak dodal, že za ještě větší překážku považuje destrukce mostů a jiná ženijní opatření Německa. Předseda vlády Leon Blum jim na to odpověděl, že situaci za tak kritickou nepovažuje. Leon Blum nepochyboval, že bude-li Německo přesvědčeno, že mu Francie okamžitě vypoví válku, pak jen toto vědomí odradí nacistické Německo od útočné akce a dokonce šel tak daleko, že řekl, že vůbec Německo to odradí od války. Na konci porady pak Blum vyjádřil pevné přesvědčení, že vypoví-li Francie válku, přidá se k ní i SSSR. Ministerský předseda Francie Blum pak ještě doporučil, aby se znovu přes Velkou Británii jednalo s Belgií o povolení průchodu francouzských jednotek v Porúří a aby byl vyvinut tlak (diplomatický) na Rumunsko. Bukurešť má být donucena k souhlasu s průchodem Rudé armády přesně vymezenými a francouzskou vládou garantovanými koridory. Tedy tato porada vyzněla pro ČSR nadějně.
Jenomže!!!
Všechny tyto Blumovy návrhy na poskytnutí účinné pomoci napadenému Československu byly nereálné. Prostě nešly splnit!!!
Na této poradě se také vyjádřil francouzský vyslanec v Rumunsku Tierry, který řekl, že dojde-li k německému útoku na ČSR vyhlásí rumunská vláda v prvé fázi války neutralitu a operace na pomoc Československu lze očekávat jen v tom případě, že se pohne Maďarsko. Při tom všem bude záležet na postoji Francie. Vyslanec ve Francii zdůraznil, že rumunská vláda značně podléhá polskému vlivu a akce rumunské armády budou zaměřeny jen proti Maďarsku a nelze s nimi počítat proti Německu. Tranzit Rudé armády je přímo závislý na sovětském uznání připojení Besarábie k Rumunsku.
Francouzský velvyslanec v Moskvě R. Couloundre upozorní na poradě, že splnění spojeneckých povinností SSSR je podmíněno válečným vystoupením Francie a zatím se neobjevily žádné náznaky (v březnu 1938), že by se Sověti chtěli svému závazku vyhnout. Dodal, že SSSR dál důsledně požaduje zajištění průchodu nejen Rumunskem, ale i Polskem a dokonce i Baltskými státy. Pokud prý se Sovětům nevyhoví, získá SSSR důvod válce se vyhnout. Zbývá tedy Rumunsko, ale ani to není jisté.
Couloundre navrhl takový nesmysl, že by si Československo samo mělo oficiálně požádat sovětskou vládu o potvrzení sovětského spojeneckého závazku a zároveň by si mělo vyjednat záruky pro Rumunsko, že Sověti uznají připojení Besarábie k Rumunsku. Je jasné, že zvláště to vyjednání záruk pro Rumunsko nepřísluší ČSR, ale Francii, v podstatě obě dvě otázky jsou absurdní a přísluší Francii.
Na závěr tohoto březnového jednání roku 1938 sestavil ministr zahraničí Paul-Boncour zvláštní elaborát, kde shrnul výsledky porady. Součástí elaborátu byla řada otázek, které musí jednotlivé složky francouzského ministerstva vyjasnit.
Jednu z těch otázek si má skutečně vyjasnit čs. vláda sama v Moskvě. ČSR si má ověřit v Moskvě, v jakém rozsahu a časovém sledu může být sovětská pomoc poskytnuta. ČSR má v Moskvě zdůraznit, že naděje na příznivé rumunské stanovisko v otázce tranzitu je podmíněna sovětským uznáním připojení Besarábie k Rumunsku. Vše má být v SSSR doprovázeno rozsáhlou nabídkou produktů francouzských a čs. zbrojovek a obchodními dohodami o výhodných dodávkách průmyslových zařízení a některých surovin (DDF, 2, IX., č. 112, Note du Département, 5. 4. 1938 a AFMZV-kabinet 1938, č. 1550, 1-48, Krofta 10. 4. 1938).
Tyto další otázky z porady, se pak jako obecná formulace objeví v pokynech ministra zahraničí Boncoura ve formě sdělení a jsou rozesílána všem francouzským diplomatům v zahraničí od 5. dubna 1938. Sdělení doprovází dosti povrchní potvrzení věrnosti Francie svému spojeneckému závazku vůči ČSR.
Tady je zajímavé, že čs. vyslanec v Paříži Osuský tomuto sdělení nepřikládal zvláštní význam a do Prahy hlásil, že Paul-Boncour se dosud neodhodlal k pevnému a jednoznačně vyjádřenému stanovisku (AFMZV-TD 1938, č. 119, Osuský z Paříže, 5. 4. 1938.).
Ještě před těmito poradami, inspirovanými francouzským ministerstvem zahraničí, probíhá v Londýně, ve dnech 8. a 11. března 1938 několik schůzek britských opozičních politiků v čele s W. Churchillem, na kterých je kritizována zaslepená politika Chamberlainovy vlády. Program opozičních politiků Velké Británie nastíní obnovení „Velké aliance“ států západní, střední a východní Evropy, který by se postavil nacistickému Německu. W. Churchill tam naléhavě žádá, aby se okamžitě jednalo o vojenské kooperaci proti Německu, která by se aktivovala při jeho útoku na Československo. W. Churchill a opozice dál říká, že zcela nesmlouvavý postoj sice může Německo odvrátit od úmyslu rozpoutat válku, což se ale nepovažuje za výhodné, protože kdyby válka s Německem propukla ještě v roce 1938, byla by větší naděje ji vyhrát. Odklad německého útoku o rok by sotva narušil německou vnitřní jednotu a jen by prospěl dalšímu prudkému posílení Wehrmachtu, takže válečné střetnutí s Německem v roce 1939 by při úpadku francouzsko-britského zbrojení nemuselo dobře dopadnout. Churchill dokazoval, že vítězství v roce 1940 je nemožné (jak prorocké).
Bohužel opozice Velké Británie neměla v roce 1938 takovou váhu, aby dokázala změnit Chamberlainovu politiku.

Ani ne měsíc od porady padne dne 10. dubna 1938 francouzská vláda Leona Bluma.
Novým ministerským předsedou Francie je jmenován její dosavadní ministr národní obrany Eduard Daladier a ministrem zahraničí G. Bonnet.
Tato nová francouzská vláda sice ihned ujistí čs. vyslance Osuského, že vůči ČSR bude pokračovat ve své dosavadní politice (AFMZV-TD 1938, č. 342, Osuský z Paříže 12. 4. 1938 a DHMD, č. 44, Osuského zpráva z 19. 4. 1938.), ale z dobře informovaných kruhů přijdou informace, že se nová vláda odklání od konkrétních prohlášení vlády předešlé, které vytýká i přílišnou rozhodnost v otázkách, které zavazují Francii.
Tady je snad ještě taková malá zajímavost, že se této nové vládě Francie také prorokuje, že u vlády dlouho nevydrží (AFMZV-TD 1938, č. 328, Osuský z Paříže 8. 4. 1938.). faktem však je, že Daladierově vládě se v parlamentu Francie dostane rozsáhlé podpory a dostane potvrzeny určité plné moci ve finanční politice.
Nová vláda Francie ohlásí sice kontinuitu dosavadní zahraniční politiky, ale už v následujících měsících je vidět stále větší příklon k postojům britské vlády.
V ČSR vzbudí Daladierova vláda ohromné naděje. Čs. vyslanec v Paříži je přednostně pozván k audienci u ministra zahraničí Francie. Tady je mu sděleno, že Boncourův odchod nic nemění na francouzsko-čs. vztahu.
Hned další den, tedy 11. dubna 1938, po nástupu Daladierovy vlády ujišťuje čs. prezidenta Beneše o kontinuitě dosavadní zahraniční politiky francouzský vyslanec v Praze De Lacroix, který byl k tomu přímo zmocněn prohlášením nového ministra zahraničí Francie Bonnetem.
V rozhovoru s De Lacroixem čs. prezident Beneš poukáže na neblahé stanovisko polské vlády, nejen vůči Československu, ale i vůči celému systému kolektivní bezpečnosti.
Prezident Beneš požádá De Lacroixe, aby si francouzská vláda ověřila polský vztah ke spojenecké smlouvě s Francií. Beneš současně vyslanci připomene rozsáhlou protičeskoslovenskou kampaň francouzského tisku vztahující se k platnosti čs.-francouzské spojenecké smlouvy.
De Lacroix odpoví, že tato kampaň nemůže ohrozit účinnost a platnost smlouvy a Francie své spojenecké povinnosti dodrží.
Na Benešovu žádost zašle francouzský vyslanec své vládě telegram s doporučením, aby svůj postoj vůči spojeneckému Československu vyjádřila veřejně a naprosto jasně (DDF, IX., č. 157, De Lacroix z Prahy 11. 5. 1938.).
Sem potom také patří způsob, kterým sděluje výsledky pařížských porad francouzský velvyslanec v Moskvě R. Couloundre čs. vyslanci Z. Fierlingerovi. Opakuje mu sice oficiální francouzské prohlášení o platnosti čs.-francouzské smlouvy, ale současně ho upozorní, že v Paříži jsou vyslovovány značné pochyby o tom, jakým způsobem a jakými cestami může SSSR přijít Československu vojensky na pomoc.
Couloundre zároveň doporučuje čs. vyslanci, aby si čs. vláda dle přání generála Gamelina vyžádala v Moskvě podrobné informace o způsobu, rozsahu a časovém sledu vojenské pomoci a získala od sovětské vlády závazný příslib „takřka automatického vojenského vystoupení Rudé armády“. Podle Couloundra by prý to mělo pro francouzskou vládu zásadní význam, protože by jí to umožnilo „v případě nutnosti se dohodnout“ (tady to vlastně všechno nechávají Francouzi – ať si to ČSR všechno vyřídí sama).
Zároveň Couloundre Fierlingerovi naznačí možnost zahájení paralelních francouzsko-sovětských jednání stejného zaměření, které by představovalo určitý úvod k případné těsné spolupráci obou štábů (AFMZV-TD 1938, č. 507, Fierlinger z Moskvy 27. 5. 1938.). Francouzský velvyslanec se zmíní i o pochybnostech generála Gamelina o morálce Rudé armády ochromené Stalinskými čistkami a dodá, že stejné obavy francouzského generálního štábu tlumočil sovětskému velvyslanci v Londýně Majskému i W. Churchill (DVP-SSSR, XXI., č. 176, Majskij z Londýna 13. 5. 1938.).
Skutečnost však byla taková, že vzhledem k nepříznivé reakci Velké Británie se konkrétní jednání francouzského a sovětského genštábu neustále oddalovala.
Byli to naopak Sověti, kteří stále Francii vyzývali k jednání. Francouzská vláda stále odpovídala, že je čas, že není třeba situaci zbytečně dramatizovat a komplikovat ji svoláním konference sovětského, francouzského a čs. generálního štábu, když není ještě dosaženo dohody o možnostech průchodu Rudé armády.
Nakonec Daladier souhlasil s návrhem tajného, ale jen dvojstranného jednání, ale na politické úrovni. Pověřil moskevského velvyslance Couloundera, aby navázal kontakt se sovětskými představiteli. Z jednání zahraničních ministrů Bonneta a Litvinova vyplynulo, že SSSR má zájem jen o přímé jednání generálních štábů. Sovětská strana také Coulounderovi sdělila, že jí nemohou zajímat nic neřešící rámcová jednání vojenských přidělenců.
ČSR zatím prožívá v konci května další ze sudetských krizí (ozbrojení sudetští Němci napadají finanční stráže a AČSR vyhlásí pohotovost).

Teprve koncem května, tedy přesněji 27. května 1938, sdělí sovětský velvyslanec v Paříži Suric do Moskvy, že francouzská vláda projevuje přání projednat s odpovídajícími sovětskými představiteli, především pak s maršálem Vorošilovem, řadu praktických otázek, které stále akutněji souvisí s možností aktivace francouzsko-sovětské smlouvy. Suric však do Moskvy dodá, že se bude asi zřejmě jednat zas jen o jednostranné francouzské dotazy a nebude zájem o konkrétní jednání mezi spojenci (DVP-SSSR, XXI., č. 203, Suric z Paříže 27. 5. 1938.).
Je třeba zodpovědně říci, že k žádnému jednání generálních štábů SSSR a Francie nedošlo!!!

Zatím ministr zahraničí Francie G. Bonnet, na žádost francouzského generálního štábu, jedná s belgickou vládou. Ptá se belgické vlády zda by byla ochotna povolit průchod francouzských jednotek belgickým územím, pokud by bylo třeba poskytnout vojenskou pomoc Československu.
Nesouhlas podepře ministerský předseda Belgie Jansen tak, že poukáže na poslední velké manévry belgické armády, které se konaly na jihozápadních hranicích proti Francii. Tyto manévry mají vyjádřit smýšlení valné části belgických občanů, kteří kategoricky nesouhlasí s tím, aby vláda poskytla belgické území pro bojové operace proti Německu (AFMZV-kabinet 1938, č. 2087, Osuský do Prahy 17. 5. 1938.).

Stejné zklamání přinesou i francouzské dotazy v Rumunsku.
Rumunská vláda poukáže na svou ústavu, která zakazuje průchod cizích armád, ale řekne, že konečné stanovisko ještě nebylo vyřčeno.
Rumunsko v květnu 1938 stojí před dilematem. Na samostatnou politiku je Rumunsko slabé. Chtělo by se přimknout tradičně k Francii, ale nepovažuje ji za dostatečně pevnou, aby s ní společně vstoupilo do válečného konfliktu. Na druhé straně ví, že když vsadí na Německo, tak jak to požaduje část pravicových politiků, bude to znamenat, že se Rumunsko dostane do područí Německa.
Rumunská vláda tak několikrát sdělí do Paříže i do Prahy, že tranzit nedovolí (DDF, 2, IX., č. 467, De Lacroix z Prahy 27. 5. 1938 a telegram čs. vyslance Veverky týkající se rozhovoru s rumunským ministrem zahraničí Comnénem – AFMZV-TD 1938, č. 503, Veverka z Bukurešti 26. 5. 1938.), ale přece jen souhlasí se stavbou spojovací železnice. Rumunská vláda často naznačuje, že za určitých podmínek bude možno o této otázce jednat.
Zároveň Rumunsko francouzským emisarům sděluje, aby Francie ani Československo „předčasně nevyžadovali“ řešení otázky průjezdu Rudé armády. případné kladné vyřešení neovlivní dotazy a výzvy, ale rázné a konkrétní francouzské vystoupení proti německému tlaku na Československo a současně i francouzské garance rozsahu potřebných koridorů a sovětské uznání přivtělení Besarábie k Rumunsku.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 38.

I v květnu a červnu 1938 podléhá Rumunsko polskému nátlaku, které hovoří o společném rumunsko-polském postoji vůči SSSR a odvolávají se na spojeneckou smlouvu z 20. let. I když rumunští politici vědí, že polsko-rumunský svazek je slabý, nemají za dané situace žádnou jinou možnost. Všechny polské argumenty k pevnosti smlouvy rafinovaně podporuje německý Abwehr, nacistická propaganda i německá zahraniční politika. Výsledky tohoto působení se dostaví už při audienci polského velvyslance Lipského u H. Göringa dne 17. června 1938, když je tam řečeno, že jednání s Rumunskem je zaměřeno na orientaci ke společnému protisovětskému a tím i protičeskoslovenskému postoji. Polský nátlak se plně zaměřuje na Rumunsko. Francouzský vyslanec v Polsku hlásí, že se generál Ionescu obratně vyhnul debatě o průchodu Rudé armády prohlášením, že jde o záležitost politickou, která nepatří do jeho kompetence (DDF, 2, č. 72, Noël z Varšavy 22. 6. 1938.). současně se objeví informace, že náčelník rumunského generálního štábu projednával ve Varšavě podrobnosti polské a rumunské armády ve smyslu polsko-rumunské spojenecké smlouvy ze 3. března 1924 pro případ, že by hranice některého z obou států překročily jednotky Rudé armády. Tuto informaci však potvrzují jen někteří marxističtí historici (V. Král: Spojenectví čs.-sovětské v evropské politice 1935 -1939. Praha 1970).
Co je však doloženo, že došlo ještě k jednání polského vyslance v Berlíně Lipského s rumunským vyslancem Djuvarou, na kterém oba vyjádří shodné stanovisko k obraně dle polsko-rumunské smlouvy.
Celkem se však nepochybuje o tom, že by sovětské letouny mohly přelétávat přes rumunské území, neboť se objevila zpráva, že rumunská armáda nemá prostředky (PVO) jim v tom zabránit.
Ještě jednou se pokusí později nechvalně proslulý francouzský ministr zahraničí Bonnet jednat s Polskem. Chce nějakým způsobem prolomit kategorické stanovisko Polska a zároveň získat informace o záměrech polské vlády při vypuknutí čs.-německé války. Dne 22. května 1938, tedy v době, kdy AČSR obsazuje své hranice, povolá k sobě v Paříži Bonnet polského vyslance Lukasiewicze.
Bonnet mu předloží 5 otázek, aby zjistil jaká je v současné době polská zahraniční politika.
Na přímý dotaz, jak se Polsko zachová v případě německého útoku na ČSR, odpoví polský vyslanec, že zůstane mimo konflikt. Kdyby se Francie, po dohodě s Velkou Británií rozhodla poskytnout ČSR vojenskou pomoc, tlumočí Lukasiewicz vyjádření polského ministra zahraničí J. Becka, že polsko-francouzská spojenecká smlouva nezahrnuje žádné závazky k vystoupení Polska na straně Francie.
O tom jak tragická situace již v květnu 1938 byla, svědčí to, že o otázkách francouzského ministra zahraničí Bonneta ihned informuje Lukasiewicz německého vyslance ve Varšavě (ADAP, D, II., č. 289, Welczeck státnímu sekretáři von Weizsäckerovi 12. 7. 1938.). Zpráva do Berlína obsahuje i polské vyjádření k Bonnetově otázce o vztahu Polska k SSSR. Ve zprávě se říká, že Polsko považuje SSSR stále za svého úhlavního nepřítele, a že polská armáda použije v případě sovětského pokusu o průchod přes polské území všech svých sil, aby násilnému vstupu sovětských jednotek na polské území zabránila. Do Berlína letí také zpráva, že polský vyslanec Bonnetovi řekl, že nechápe Francii a její zájem o Československo, které takového zájmu není vůbec hodno, neboť provádí nevěrohodnou politiku a žene situaci až do krajnosti, protože vůbec není ochotno jednat o žádných ústupcích. Lukasiewicz také vůbec neodpověděl na Bonnetovu poznámku, že Francie považuje spojeneckou smlouvu se SSSR za velmi problematickou a v případě obnovení spojeneckých svazků s Polskem se jí ráda zřekne.
Doslova prý Bonnet řekl, cituji:
„…půjdete-li s námi, nebudeme Rusy potřebovat.“
Obdobným způsobem se pak vyslanec Lukasiewicz vyjádřil i při pozdějším rozhovoru s Daladierem.
Všechna jednání Bonneta s Polskem nakonec končí krachem, neboť polská vláda není ochotna plnit povinnosti vyplývající z jejího členství ve SN. Polská vláda pošle do Paříže své zásadní výhrady vůči plnění povinností ve smyslu čl. 16 Paktu Společnosti národů (DDF, 2, X., č. 48, Bonnetův záznam ze 17. 6. 1938.).
Na dotvrzení ještě polský ministr zahraničí J. Beck veřejně prohlásí, že Polsko považuje tento článek za nezávazný (DDF, 2, X., str. 316, pozn. 1.) a aby polská vláda zdůraznila své odhodlání nesplnit závazky dle čl. 16 SN, odvolá v srpnu 1938 ze Ženevy svou stálou delegaci (viz. C. J. Buchhardt: Meine Danziger Mission 1938-1939. Zürich-München. 1960 str. 162.).
Některé rozhovory Francie s Polskem proběhly již také v začátku května, před krizí v ČSR, tehdy se prý i Velká Británie pozastavovala nad polskou zahraniční politikou vůči ČSR. Podle hlášení francouzského vyslance ve Varšavě Noëla (DDF, 2, IX., č. 285, Noël z Varšavy 5. 5. 1938.) se britský vyslanec Kennard dotazuje 2. května 1938 J. Becka, co ovlivňuje zaměření polské politiky proti Československu a čím je odůvodněn ostentativní polský nezájem na osudu ČSR. Britský vyslanec tehdy vyslovil i otázku, zda Polsko dokonce nespolupracuje s Německem a zda si je polská vláda vědoma, že je také ohrožena německou agresí. Francouzský i britský vyslanec marně navrhovali polskému ministru zahraničí, aby se Polsko zapojilo do vzájemné spolupráce směřující k míru a udržení status quo ve střední Evropě.
Za 2 dny, tedy 4. května 1938 si u J. Becka vyžádá audienci francouzský vyslanec Noël a sděluje polskému ministru zahraničí J. Beckovi, že Francie je odhodlána dodržet své smluvní závazky vůči Československu a očekává od Polska podporu při mírovém řešení středoevropské krize a jednoznačné polské vyjádření, že Polsko nebude narušovat mezinárodní postavení Československa.
Polský ministr zahraničí J. Beck na toto sdělení francouzskému vyslanci povýšeně odpověděl, že takové návrhy nehodlá polská vláda akceptovat.
Beck pak dodal, že Polsko neuzavřelo s nikým žádné dohody proti ČSR a Německo nemá vážný úmysl Československo napadnout. Zároveň vyslovil i obavy z toho, aby ČSR nepřistoupila k plnění sudetoněmeckých požadavků příliš pozdě, protože pak by musela počítat s velmi nepříznivým vnitropolitickým vývojem.
Francouzský vyslanec Noël do Paříže pak ve zprávě podotkne, že to bylo prvně co Beck mluvil o ČSR objektivněji, ale svůj zásadní protičeskoslovenský postoj nezměnil.
Již v úvodu viz. zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2411
jsme o polsko-českých vztazích mluvili.
Vlivná část polské generality byla proti všem dohodám, které by se uzavřely s ČSR.
Polský generální štáb vedený vesměs protisovětsky a protičeskoslovensky zaměřenými důstojníky, měl jako své hlavní plány, jako polské strategické cíle, dosažení společných hranic s Maďarskem, nejpravděpodobněji na Podkarpatské Rusi (DDF, 2, IX., č. 454, Noël z Varšavy 26. 5. 1938.).
Pilsudským odchovaní generálové plánovali vytvoření bloku, který by zahrnoval Polsko, Maďarsko a Rumunsko. Viděli v tom kompaktní blok, který by odolal všem útokům jak z východu, tak i ze západu. Československo považují „pilsudčíci“ za hlavní překážku v uskutečňování jejich strategického plánu. „Pilsudčíci“ se o ČSR vyjadřují s velkým opovržením a s neskrývanou nenávistí.
Například náčelník polského generálního štábu generál Stachiewicz se i před francouzskými představiteli otevřeně přizná, že Čechy nenávidí. Doslovně prohlásí: „Nous détestens les Tchéques.“ Čechy nazývá proklatou zátěží střední Evropy a existenci ČSR označí za neudržitelnou, obrany neschopnou a vojenské pomoci nehodnou. Vyčte dokonce francouzským zástupcům, že hitlerovský nástup mohl být zastaven už v březnu 1936 při německé akci proti Porýní, kdy polská vláda nabízela Francii pomoc, i když tehdy polská armáda odmítla bojovat po boku Československa.
Pak však generál Staciewicz zdůrazní, že nyní (v květnu 1938) je situace jiná.
Německo ČSR rozdrtí dříve, než francouzská armáda stačí mobilizovat. Francouzským představitelům zároveň tvrdí, že polská armáda zachová v tomto konfliktu neutralitu. Připomene pak dál, že polská vláda očekává dělení Československa pod německým patronátem a že se polská armáda chystá na obsazení sporné oblasti Těšínska na základě dohody. V takovém případě by bylo pro Francii nejlepší ponechat svého problematického a nehodného spojence osudu, protože jeho rozpadu stejně nezabrání!!!
Tak neutrální to stanovisko polského generálního štábu zase nebylo. Dne 27. června 1938 jedná generál Stachiewicz s šéfem maďarské výzvědné služby Andorkem o polsko-maďarské spolupráci proti Československu a výslovně připustil, že polská armáda nemusí zůstat během německého útoku nečinná. Rozhodne se pro obsazení oblastí, které byly v letech 1918-1920 od Polska odtrženy, a bude-li nutné, vynutí si je i zbraní. Také v rozhovoru se svými spolupracovníky přednesl generál Stachiewicz otázku dalšího vývoje po zániku Československa.
Jaká byla úroveň jeho politického rozhledu, o tom svědčí prohlášení, že ani pak nebude Německo pro Polsko nebezpečné, protože se plně soustředí na ekonomické pronikání do Maďarska a do Rumunska a Polsko ponechá na pokoji jako nárazníkový stát, či jako budoucího spojence proti SSSR.
Již ale 10. června 1938 hlásí francouzský vojenský atašé generál Musse do Paříže, že došlo ke změnám smýšlení polského generálního štábu. Generál Musse se bavil s generálem Stachiewiczem a tento náčelník generálního štábu Polska připustí, že v řadách polské generality se začínají vyskytovat různé názory na hrozivé následky německé okupace Československa (DDF, 2, X., gen. Musse z Varšavy.).
Podobný názor o polských obavách zašle i maďarský vyslanec ve Varšavě Hory do Budapešti, kde zdůrazňuje, že někteří polští politici a značná část polských generálů se hrozí důsledků z okupace průmyslově vyspělého ČSR a jeho přeměny v německého vazala. Hory pak dodá, že právě tyto důvody nutí polskou vládu angažovat se v dosažení společné polské hranice s Maďarskem.
Tyto ojediněle uplatňované opoziční názory nic nemění na celkovém zaslepeném stanovisku Polska.
Na poradě nejvyšších polských představitelů (prezident Mošcicki, ministr zahraničí Beck, berlínský vyslanec Lukasiewicz a pražský vyslanec Papée) konané 12. května 1938 je rozhodnuto kategoricky odmítnout francouzské návrhy na změnu postoje vůči ČSR s odůvodněním, že takový zvrat by měl negativní vliv na dosavadní pro Polsko výhodné vztahy s Německem (ADAP, D, II., č. 160, zpráva OKW ze 17. 5. 1938.).

V květnu 1938 ještě neměly neúspěchy francouzské diplomacie tak velký vliv na odhodlání francouzské vlády spojeneckou pomoc ČSR poskytnout.
Ještě na zasedání 12. července 1938 francouzský ministerský předseda Daladier dokonce prohlásí, cituji:
„Nos engagements solennels avec la Tchécoslovaque sont, pour nous, inéluctables et sacrés.“ – „…naše závazky vůči Československu jsou pro nás neochvějné a posvátné. Francouzská vláda jako všechen francouzský lid, je ovládána dvěma city, které jsou stejně silné a jsou chápány, jak jsem si jist, všemi lidmi dobré vůle ve všech zemích, které stejně jako my milují čest a mír: je to přání, abychom nemuseli uskutečňovat tyto závazky, a pevná vůle nikdy neztratit slovo, které jsme dali, kdyby se stalo to neštěstí a naděje byla zklamána…“
Tato Daladierova řeč vzbudí pochopitelně v Praze ohromné nadšení, protože touto řečí dává francouzská vláda jednoznačně najevo svou vůli poskytnout ČSR spojeneckou pomoc.
I světový tisk věnuje této Daladierově řeči ohromnou pozornost a na chvíli je ovlivněno i veřejné mínění.
Ovšem pravou podstatu francouzského prohlášení někteří zkušení novináři označí jako pouhou slovní proklamaci, která může mít k uskutečnění velmi daleko, právě s poukazem na četné rozpory i zcela protichůdná jednání a prohlášení a neúspěchy francouzské diplomacie v Polsku a Rumunsku.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 39.

Stanovisko SSSR v měsících červnu 1938 a později jsme již probírali, řekli jsme si, že Sověti nechávali praktické uskutečnění vojenské pomoci na Francii.
Ještě začátkem června 1938 se sovětští diplomaté pokouší v Paříži sondovat, jak francouzská vláda posuzuje současný rozsah polsko-francouzské spojenecké smlouvy z 20. let. Sověty zejména zajímá jak se Francie dívá na případnou účast polské armády na anexi čs. území pokud Němci zaútočí na ČSR. Sověti také zkoumají, jak by Francie reagovala, pokud by v tomto případě Rudá armáda provedla protiopatření, aby tak zamezila polské intervenci v ČSR, a především jak by se Francie v takovém případě stavěla k závazkům, které jí vyplývají z polsko-francouzské spojenecké smlouvy.
M. Litvinov, sovětský ministr zahraničí pověřil vyslance SSSR v Paříži Hiršfelda, aby takové dotazy vznesl u francouzského ministra zahraničí Bonneta (DVP-SSSR, XXI., č. 216, Litvinov do Paříže 5. 6. 1938 a ND č. 17.). I když svými dotazy SSSR hovoří o vstupu do Polska, stejně tím jenom ale sledují to, že chtějí odradit Polsko od případné agrese proti ČSR.
Bonnet na sovětské dotazy odpoví, že je informován o tom, že Polsko zachová v případě vypuknutí války neutralitu, takže zatím není třeba vydávat žádná prohlášení. Zároveň však francouzský ministr zahraničí Bonnet dodává, že pokud by polské ozbrojené síly slibovanou neutralitu porušily, a vstoupily nepřátelsky na čs. území, necítila by se Francie smlouvou vázána. Podobné stanovisko vyjádří i před sovětskými diplomaty francouzský státní tajemník Léger a ještě jednou je potvrdí Bonnet, který navíc dodá, že od polského velvyslance Lukasiewicze získal prohlášení, že v případě francouzské vojenské pomoci napadenému ČSR by polská vláda znovu zvážila svůj postup.
Tehdy si Bonnet velice vážil tohoto prohlášení, opakovaně vyjadřoval svou spokojenost s alespoň takovým řešením polského postoje a od něj odvozoval svůj přehnaný optimismus. Bonnet stále věřil (v červnu 1938), že se nakonec podaří přimět Polsko k splnění jeho povinností podle článku 16 Aktu Společnosti národů.
Bohužel to byl alibismus a Bonnetův závěr byl nepodložený. Bonnet pro tyto věci vůbec nic neudělal. Jeho výroky jen umrtvovaly sovětské snahy o vyjasnění situace.
Bohužel, Bonnetovy výroky jsou s velkým nadšením přijímány v Praze, kde chybí v těchto měsících realismus. Pražská diplomacie má přece jiné zkušenosti s Polskem a zde podléhá iluzi (DVP-SSSR, XXI., č. 231 aj.).
Pro změnu polského postoje v červnu, v červenci 1938 chybí totiž argumenty. Polská vláda považuje francouzskou intervenci, aby zlepšila svůj vztah s ČSR za chabou a přijímá rozhodnutí, že taková změna dosavadní politiky by znamenala zhoršení vztahu s Německem, s tím Německem, které Polsku zajišťuje lepší bezpečnost než Francie.
Polské odmítnutí se zároveň vztahuje k odmítnutí francouzského systému kolektivní bezpečnosti, do které je zapojen SSSR.
Poláci dokonce vysloví přesvědčení, že jakýkoli příklon k Československu by přispěl k oslabení mezinárodní pozice Německa. To by mohlo znamenat, že Němci svůj nátlak nebudou moci provést, odloží svůj útok na ČSR, a Polsko nebude moci využít čs. kapitulace k obsazení sporného Těšínska. Řekli jsme si i, že Poláci, aby nemuseli na tyto dotazy stále odpovídat, odvolají své stálé zástupce ze SN a na svolané zasedání do Ženevy nejede ani polský ministr zahraničí Beck, ani jeho zástupce Szembek (viz. M. Zgórniak: „Sytuacja militarna w okresie kryzysu polityznege 1938 r.“, Warszawa 1979, s. 86).
Méně známo je, že se čs. diplomaté pokouší jednat i s polskou opozicí. Již několikrát dříve jednali tajně s gen. Sikorskim, na čs. území. Podobně jednají v květnu 1938 i s generálem Halerem, aby pak došlo k významnějšímu jednání čs. vyslance ve Varšavě J. Slávika s místopředsedou polské vlády Kwiatkowskim, který byl považován za určitého odpůrce J. Becka a jeho zahraniční politiky. Čs.-polský rozhovor na této úrovni se sice týkal ekonomických problémů a rozsahu využívání čs. přístavního pásma ve Gdyni, ale samozřejmě dojde přitom i na aktuální politické otázky doby.
Místopředseda polské vlády Kwiatkowski označí rozdmychávání sporu o Těšínsko jako naprosto nežádoucí a neužitečné. Zároveň poukáže i na kritickou strategickou situaci ČSR po Anšlusu Rakouska a vysloví politování, že nedošlo k navázání co nejtěsnější vojenské spolupráce s Polskem, které by pomohlo oběma stranám.
Bohužel, postavení polské opozice, proti „Beckovské klice“ je natolik slabé, že se jí až do vypuknutí 2. světové války nepodaří „ Beckovskou vládnoucí kliku“ odstavit.
Obsah rozhovoru Kwiatkowski – Slávik nezůstal utajen a přinesl Kwiatkowskému mnoho nepříjemností a nakonec se celý obsah rozhovoru prozradil i nacistickému Německu (ADAP, D, II., č. 162, německý vyslanec Moltke z Varšavy 17. 5. 1938.).

V tuto chvíli je třeba říci jednu smutnou skutečnost.
Prezident, vláda, čs. diplomaté, generalita a tím i lid ČSR podléhají až do sklonku léta 1938 jisté euforii a nemístnému optimismu.
Tento všeobecný optimismus ČSR tehdy posílilo i rázné vystoupení armády ČSR dne 21. května 1938, kdy zahnali Henleinovce do svých děr, nebo zpět do Německa. Optimismus posílilo také to, že vystoupení AČSR má příznivý ohlas v cizině, který je vykládán i jako couvnutí Hitlera před čs. odhodláním. Tehdy se zvláště oceňovaly, i ze souvislostí vytržená interpretace z vystoupení rumunského ministra zahraničí Comnéne za květnové krize (Rumunsko otevře koridor pro Rudou armádu).

V Československu se až do tragického zvratu v září 1938 všichni navzájem utěšují a odshora až dolu se snaží přesvědčit sami sebe, ale i zahraniční kolegy, že dojde-li k německému útoku na Československo, automaticky zasáhne Francie, Rumunsko se přikloní na stranu Francie a tím i Československa. Zároveň se tím otevře spojení pro Rudou armádu, což bylo všeobecně a především čs. levicovými kruhy neúměrně přeceňováno (tehdy informace o skutečném stavu průchodu Rudé armády Rumunskem a stavu jednání skoro nikdo neznal).
Přesvědčení všech lidí je posilováno i neurčitými optimistickými prohlášeními francouzského ministerského předsedy Daladiera, který kladně hodnotil rumunský postoj ke květnové krizi v ČSR. Nikdo se tehdy nezabýval střízlivějším, věcnějším a couvajícím hodnocením situace, které říkal Bonnet.
V té době (léto 1938) také dojde i k čs. iniciativě v projednávání tranzitu Rudé armády Rumunskem. Nejdříve se vše projednává v Moskvě. Tam Litvinov, ministr zahraničí SSSR, čs. vyslanci Fierlingerovi oficiálně prohlásí, že SSSR samozřejmě podepíše plné územní garance státům, které poskytnou průchozí koridory pro transfer sovětských jednotek. Zároveň Litvinov poukáže na rozhovory vedené s bývalým ministrem zahraničí Titulescem, kde se projednávala podmínka, že se Rudá armáda po skončení bojů závazně stáhne za tok pohraniční řeky Dněstr (AFMZV-PZ, Moskva 1938, č. 5, Fierlinger z Moskvy 18. 6. 1938.). Litvinov však pověří Fierlingera, aby čs. vládu důrazně varoval před rumunskými konspiracemi s Polskem, které by mohly veškerá jednání o transferu Rudé armády vážně narušit (což se také stalo, stejně jako že Rudá armáda přes Rumunsko nechtěla).

Bohužel, od června a července 1938 se situace v Evropě pro Československo vyvíjí jiným směrem, pro jeho další existenci nepříznivým směrem.
Situace vyústí do tragického Mnichovského řešení, kterému dá Francie na soustavný britský tlak nakonec přednost.
Zlom ve francouzském postoji nastane krátce po nástupu Bonneta do funkce ministra zahraničních věcí a Daladiera do funkce premiéra Francie. Rozhodujícím mezníkem je však Londýnské jednání Velká Británie – Francie, které se uskutečnilo koncem května 1938.
Od této doby začíná francouzská vláda podléhat beznaději z očividné bezvýchodné vojensko-politické situace ohroženého Československa, kterému při naprostém selhání Polska a málo nadějnému postoji Rumunska nemůže Rudá armáda pomoci tak, jak by to situace vyžadovala. Z francouzského hlediska vznikají pochyby, zda se SSSR vůbec do války zapojí a zda je vůbec Rudá armáda schopna boje odpovídajícím způsobem.
Francie se na základě rozboru situace a po vyjádření svého generálního štábu, prostřednictvím své vlády přizpůsobí britskému stanovisku, které se kloní k mírové dohodě s nacistickým Německem ohledně národnostně smíšeného Československa.
Francie se v této době klamně domnívá, že se čs. územními ústupky zachrání mír, nebo se přinejmenším válka odsune – Francie vlastně svého spojence chladně opouští.
Nyní ocituji slova historika Miloslava Johna – Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR, ze strany 142:

„Význam této diskutabilní francouzské zrady na Československu je nutno posuzovat nejen dle odborných vojenských hledisek (katastrofální zaostávání Francie a Velké Británie ve zbrojení), ale je třeba vzít v úvahu i silný britský vliv, který v kritickém roce představovaly Chamberlainovy krátkozraké a nefundované názory na celkovou středoevropskou problematiku. Neblaze působila i účinná nacistická propaganda. Dokázala přesvědčit značnou část světového veřejného mínění a vlády evropských států, že příčinou sporu je právě národnostně smíšené Československo. Pro nedostatek hodnotnějších informací o životě národnostních menšin v čs. státě (viz. M. John: Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938, kapitoly o čs. menšinách. Baroko a Fox, Beroun 1995) většina vlád těžko chápala, proč by k udržení české nadvlády nad sudetskými Němci, Maďary, Poláky a Slováky měla být rozpoutána světová válka. Tento rychle krystalizující a v čs. neprospěch se radikálně měnící všeobecný světový názor na čs. národnostní otázku považoval oddělení čs. pohraničí za spravedlivé.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 40.

Závěr, který si zde ve článku 40. k Mnichov 1938 řekneme, jsem zvolil od historika Miloslava Johna. V mnoha dalších historických knihách, které jsou i uvedeny v „Použitá literatura“, je závěr buď podobný, nebo stejný. Fakta jsou tam stejná. Jde o historickou literaturu, jejíž autoři prostudovali archivy otevřené po roce 1990.
Dovolte proto, abych citoval Miloslav John – Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR, str. 142, 143, 144 a 145:

„Za hlavního viníka 2. světové války a předchozí likvidace Československa lze bezpochyby označit nacistické Německo, které mělo plány na dosažení hegemonie v Evropě ve státním programu.
Tyto plány představovaly novější a propagačně lépe zdůvodněnou aplikaci odvěkých germánských rozpínavých snah zaměřovaných na východ a jihovýchod. Své plány chtělo hitlerovské Německo prosadit v případě potřeby i válkou. Zůstává ovšem otázkou, zda byla německá branná moc v roce 1938 skutečně připravena na válku proti hypoteticky semknutému bloku států. Uvážíme-li všechny příčiny vedoucí k obětování Československa a důvody, proč k válce s nacistickým Německem nedošlo už v roce 1938, kdy pro ni byly mnohem lepší podmínky, pak nelze pominout bezcharakterní, zrádnou, zaslepenou a neprozíravou politiku beckovského Polska, na niž Polsko samo za necelý 1 rok katastrofálně doplatí.
Velká Británie neměla k Československu přímé závazky a vždy se snažila jim vyhnout. Už na mírové konferenci v roce 1919 projevila jistou skepsi k rozdělování střední Evropy na několik států, uzavírajících svými hranicemi početné národnostní menšiny. V případě Československa přijala názor USA a Francie a řadu let považovala čs. stát za cenný stabilizační prvek ve střední Evropě. Ale v roce 1938, kdy se francouzský systém kolektivní bezpečnosti vinou Polska rozpadal a Francie se po vyhlášení belgické neutrality ocitla v hrozivém postavení, začala Velká Británie na Francii naléhat, aby se přizpůsobila jejímu pojetí zahraniční politiky. Československo požadovalo od Francie splnění spojeneckých závazků a francouzská vláda si postupně uvědomovala, že není v jejích silách porážce čs. armády zabránit a válku s Německem vyhrát. Francie proto hledala oporu ve Velké Británii, ale ta jí pomoc díky zaslepenosti tehdejší britské politiky neposkytla. Británie byla slabá a pro válku v Evropě naprosto nepřipravená a navíc se zaměřovala převážně na udržení svého impéria a záležitosti ve střední Evropě jí nezajímaly.
Dohodou s nacistickým Německem o mírovém odstoupení Němci obývaných částí Československa považovaly obě mocnosti v dané chvíli za rozumné řešení, i když mohlo mít jen dočasnou platnost. Rozhodně nepředpokládaly, že Hitler Mnichovskou smlouvu nikdy nedodrží. Ve vládách obou západních mocností se ozývaly hlasy, že mnichovské řešení, považované za momentálně nejpřijatelnější a umožňující zachování Československa, poskytne Francii a Velké Británii čas na přípravu k nevyhnutelnému osudovému střetnutí. Bylo zřejmé, že nacistické Německo získá vedle téměř kompletní výzbroje čs. armády především vysoce rozvinutý a výkonný čs. zbrojní průmysl, jeden z největších v Evropě, s bohatými zásobami strategických surovin, dokonale připravený na válečnou výrobu. Statisíce kvalifikovaných čs. pracovníků pak budou zařazeny do německých služeb (V září 1938 po povolání celé I. zálohy a menší části II. zálohy postavila čs. armáda téměř 40 divizí a skupin, což bylo množství, kterého britská armáda nedosáhla ani v roce 1941).
Francie a Velká Británie ztratily zbytek své prestiže v Evropě. Jejich zaslepená a slabošská politika přiměla řadu států Evropy a světa k pokusům o sblížení s nacistickým Německem.
Československo pozbylo donucenou Mnichovskou dohodou svého politického a vojenského významu. Nacistické Německo dosáhlo obsazením Československa takových strategických výhod pro nastávající válku, že nelze britské a francouzské rozhodnutí hodnotit jinak než jako katastrofální porážku obrovského dosahu a naprostý krach krátkozraké politiky (Francie vypověděla Německu válku 3. září 1939, tj. o den později než Velká Británie, která vstoupila do války hned po uplynutí ultimata k okamžitému stažení německých jednotek, které napadly 1. 9. 1939 Polsko. Až do zlomení polského odporu se francouzská armáda pokoušela o odlehčovací ofenzivu ve směru na Sársko, do které bylo nasazeno 10 pěších divizí. Ale už 9. září 1939 dostal velitel severního úseku generál Georges od hlavního velitele generála Gamelina sdělení o kritické situaci polské armády a instrukci, že je třeba se nadále orientovat převážně na obranné akce. Francouzská ofenziva, která zatím nepronikla ani k hlavní obranné linii Westwallu, začala po zastavení přísunu posil váznout a po sovětském přepadení východního Polska 17. 9. 1939 zcela ustrnula. Dne 30. 9. 1939 byl francouzské armádě nařízen ústup zpět do Maginotovy linie, který se zdařil bez větších ztrát, protože německý Wehrmacht začal s prvými ofenzivními akcemi na západě až od 16. října 1939).
Mnichov představoval prvý krok k postupnému rozpadu nejen francouzské, ale i britské koloniální říše. V prvních letech 2. světové války prožívala Velká Británie nejtěžší roky svých dějin.
Hypotetická společná obrana demokratických států proti Hitlerovi, zahájená za účasti Československa už v roce 1938, mohla v samém zárodku zabránit snad i rozpoutání ničivé 2. světové války. I kdyby se nacistické Německo od ní nedalo odradit, mohla být daleko kratší a jistě by si nevyžádala tolik obětí jako válečný konflikt v roce 1939-1945.
Nebylo by ale seriozní vinit z nesplnění spojeneckých povinností jen Francii, i když smlouva platila pro všechny případy „nevyprovokovaného útoku“. Takový útok ovšem mohlo těžko představovat vynucené odstoupení podstatných částí čs. pohraničí na základě dohody čtyř mocností v Mnichově. Čs. vláda ji byla donucena formálně schválit, nebo vzít na vědomí smutný fakt, že pokud tento ostudný dokument nepřijme, budou proti ní stát všichni, včetně bývalých spojenců. Mnichovská dohoda provedená bez účasti Československa, spíše připomínala kapitulační podmínky, jaké se obvykle diktují protivníku po prohrané válce. Mnichovská dohoda, uzavřená za účasti Francie, hlavního spojence Československa, vytvořila nezvyklý, bezprecedentní a nepředvídaný status.
Daladieruv podpis na Mnichovské smlouvě schválilo 4. října 1938 francouzské Národní shromáždění velkou většinou 535 hlasů. Jen 75 poslanců hlasovalo PROTI a 3 se hlasování odmítli zúčastnit. Ministerský předseda Daladier pronesl na obhajobu své politiky delší řeč, ve které se o nastávajícím osudu Československa licoměrně zmínil jen slovy:
„… Československo může i nadále pokračovat ve svém svobodném životě…“
Ale už o den dříve naznačil Daladier v rozhovoru s velvyslancem USA, že si nedělá iluze o zachování míru, protože nejdéle do 6 měsíců bude žádat Německo víc, což bude ostudnou porážkou francouzské politiky v Mnichově.
Dva dny před tím (2. 10. 1938) obhajoval v britském Parlamentě svou politiku i ministerský předseda N. Chamberlain, jeden z hlavních strůjců debaklu v Mnichově.
Aby poněkud uklidnil rozbouřenou sněmovnu, dal hlasovat o poskytnutí půjčky ve výši 10 miliónů liber šterlinků amputovanému Československu. Na jeho adresu dodal:
„… všichni jistě cítíme nejhlubší sympatie k tomuto malému a hrdinskému národu…“.
Nicméně hlasování o jeho politice v Mnichově nedopadlo tak ostudně jako ve Francii. Schválilo ji „jen“ 368 poslanců (dle některých pramenů 364), celkem 144 včetně hlasů sílící opozice, hlasovalo PROTI a 34 nehlasovalo.
V následujících dnech se řada opozičních poslanců v čele s W. Churchillem mnohokráte ve sněmovně ostře vyjádřila k ostudné a zaslepené Chamberlainově politice. Bylo pro lidstvo štěstím, že po dalších katastrofálních neúspěších během 2 let nahradil Chamberlaina W. Churchill, ve své době největší postava světových dějin.
„Mír pro naši generaci, honosně proklamovaný mnichovskými politiky koncem září 1938 a četnými francouzskými listy („L’Action“, „Les Temps“, „Le Populaire“), dosažený za cenu politického a vojenského paralyzování Československa, vydržel jen necelý 1 rok. Dne 1. září 1939 zaútočili Němci na Polsko, bez ohledu na jeho věrolomnou politiku. Polská armáda, napadená ze všech stran, nejvíce doplatila na neúměrné prodloužení hranic na jihu, vzniklé likvidací Československa, ke které na podzim roku 1938 Polsko tolik přispělo. V závěru svého odporu byla ještě od 17. září 1939 napadena Rudou armádou, která obsadila celou východní část Polska. Velká Británie a Francie sice s několikadenním zpožděním vyhlásily Německu válku, ale tragický osud Polska tím nezměnily.
Ani Francie, které Velká Británie mohla poslat na pomoc jen jeden jediný armádní sbor, se nebránila o mnoho déle než ze všech stran napadené Polsko. Němci bez váhání porušili holandskou, belgickou a lucemburskou neutralitu, obešli Maginotovu linii ze severu a porazili Francii během 6 týdnů od zahájení ofenzivy.
Velká Británie, která zanechala v roce 1940 veškerou výzbroj svého 1 armádního sboru na kontinentě, stála pak – naštěstí už pod vedením W. Churchilla – až do roku 1941 proti Německu sama a několik let těžce doplácela na zaslepenou politiku Appeasementu v roce 1938.“


Tolik tedy závěr V. díl. ČSR. Mnichov 1938.
Zde ještě český překlad úplného znění Mnichovské dohody:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=164
Pokračováním bude: VI. díl Polsko 1. září 1939.


Použitá literatura:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

Prosím, abychom názory na Mnichov 1938 směřovali do této rubriky:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=43958#43958
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Příčiny a události vzniku 2.sv války“