V. díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 33.

Moderátoři: michan, Pátrač

Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

V. díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 33.

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 33.

Vládnoucí systémy ve státech Evropy v roce 1937.

Obrázek



Ještě stále pokračujeme v dokončení oblasti 3) československo-sovětská smlouva 1935 až 1938, abychom plynule později přešli do oblasti 4) Cesta k Mnichovské dohodě – zradě, kde celý V. díl dokončíme.

V době, kdy drama čs.-německé krize vrcholí (konec září 1938), po čs. odmítnutí Hitlerova Godesbergského memoranda, prakticky ustrnou kontakty se SSSR. Velvyslanec SSSR v Praze Alexandrovskij, podle všech známek dostal z Moskvy pokyn, aby se sovětští diplomaté a vojenští zástupci, kteří v Československu působili, pokud možno vyhýbali všem kontaktům s čs. představiteli vlády a vedení státu.
V této době jako sprcha působí prohlášení zástupce sovětského generálního sekretáře u Společnosti národů, který k delegátům členských států SN hovoří o SSSR v tom smyslu, že Rudá armáda není na tak rozsáhlý válečný konflikt připravena. Že Rudá armáda není schopna sama, bez spoluúčasti armády francouzské, reagovat na případnou žádost SN o vojenský zásah proti Německu. Toto prohlášení je dokumentačně doloženo a má oficiální charakter. Prohlášení naprosto znehodnocuje všechna pozdější tvrzení čs. a sovětských historiků, kteří až do roku 1989 dogmaticky prosazovali verzi o bezvýhradné ochotě SSSR jít Československu na pomoc, a to i v případě, že se Francie nezapojí.
Teprve 29. září 1938 dopoledne, tedy den před přijetím mnichovského diktátu, telegrafuje čs. vyslanec v Moskvě Fierlinger výsledky konzultace s Poťomkinem. Telegrafem sděluje, že SSSR váhal a váhá jít do války s Německem bez Francie, a to z obav, aby z případné jednostranné sovětské pomoci nevznikla ještě větší komplikace, než v případě sovětské pomoci republikánskému Španělsku. Zároveň se v telegrafu přiznává, že případné čs. odvolání k SN v Ženevě je v Moskvě posuzováno jen jako teoretické a okrajové (viz. Z. Fierlinger, Ve službách ČSR a časopis Historie a vojenství, 1968, str. 242.).
Prezident Beneš si udělal podrobný rozbor sovětských možností a s ohledem na aspekty mezinárodní politiky se už ani zřejmě neobracel na sovětského velvyslance v Praze s dotazem, zda by SSSR poskytl pomoc v každém případě – tedy i po zradě Francie.

Časně ráno 30. září 1938, tedy v kritických hodinách ČSR, ještě před zahájením závěrečného jednání čs. vlády o mnichovském diktátu, se prezident Beneš tísněn osudovým rozhodnutím, obrací na velvyslance Alexandrovského se žádostí o urychlené zprostředkování stanoviska sovětské vlády ke krizi, která vyplynula z předání ultimativního mnichovského diktátu. Je to doba kdy se čs. vláda musí sama rozhodnout, zda se mu má podřídit, nebo má armádě vydat rozkaz k zoufalému odporu na hranicích.
Beneš o vyjádření žádal zástupce sovětského lidového komisariátu Poťomkina maximálně do 06,00 až 07,00 pražského času.
Bohužel odpovědi na svůj dotaz se nedočkal…
Poválečná tvrzení, jejíž tendenčnost nelze jistě vyloučit říkají, že Alexandrovskij obdržel Benešův dotaz až v 9,30. Do Moskvy jej předal v 11,45. Ale již ve 12 hodin je Alexandrovskému oznámeno, že Beneš na sovětské odpovědi netrvá.
Podle některých jiných pramenů došel Benešův dotaz do Moskvy až v 17,00 Moskevského času a v 17,45 došel od Alexandrovského z Prahy další telegram sdělující, že Beneš bere svůj dotaz zpět a že čs. vláda přijala mnichovský diktát…
Všechny tyto zřejmé časové rozpory pramení jen zčásti z jiného časového pásma v Praze a Moskvě, ale i tak je jisté, že se sovětská strana, pro údajné potíže s šifrováním konkrétní odpovědi vyhýbala.
Svědčí o tom i to, že jakmile padlo v Praze osudové rozhodnutí o přijetí mnichovského diktátu, kupodivu telegraf opět bezchybně funguje.
Je pak zajímavé, že po přijetí druhého telegramu z Prahy převzal Alexandrovskij z Moskvy naléhavý dotaz, v kolik hodin předal Beneš svoje otázky a zda se při odůvodňování přijetí mnichovského diktátu neodvolával na to, že v požadovaném čase nedostal z Moskvy odpověď. Alexandrovskij z Prahy obratem odpovídá, že čs. vláda se o sovětském odmlčení a o absenci odpovědi na Benešův dotaz nezmiňovala. Zároveň sovětské velvyslanectví dodává, že někteří čs. představitelé přičítají čs. tragédii německé propagandě, které se podařilo přesvědčit Chamberlaina a Daladiera, že největším nebezpečím pro světový mír je poskytnutí sovětské pomoci Československu.
Jestliže tedy přijala čs. vláda mnichovský diktát kolem 17,00 pražského času, nemůže být její rozhodnutí diktát přijmout doručeno do Moskvy v 17,45 tamního času.
Vše vyvolává vážné pochyby, kdy vlastně tato jednání proběhla, jaký měla průběh a jaký účel sledovala.
Nelze vyloučit, že k nim ani nedošlo, neboť tvrzení o jejich uskutečnění se objeví až v roce 1959.
V dobových čs. historických pramenech o navazování kontaktů s Moskvou (29. a 30. září 1938) nenajdeme ani čárku. O takových jednáních nemluví ani Beneš, ani paměti jiných čs. aktérů. Lze předpokládat, že jde o poválečný falzifikát, který byl vykonstruován k vyplnění časových prodlev, který se pokouší dokazovat, že čs. prezident nabízenou sovětskou pomoc nevyužil a raději kapituloval.

Nutno tady říci také doložené věci. Tou je, že se nezávisle na čs. vládě pokouší i generální štáb čs. armády, který v době mobilizace sídlil na zámku Račice u Vyškova, navázat přímý radiový styk s Rudou armádou. Na přímý rozkaz arm. gen. L. Krejčího se po několik hodin vysílá na různých frekvencích přímý dotaz, zda sovětské jednotky přispěchají bojující čs. armádě na pomoc.
Radiotelegrafisté AČSR výslovně zdůrazňují, že konkrétní sovětská odpověď bude mít zásadní vliv na rozhodnutí čs. velení zda kapitulovat, nebo bojovat. Sovětská strana stále neodpovídá, a tak se obrací hlavní velitel čs. armády arm. gen. Krejčí s radiodepešemi přímo na velitelství Rudé armády a na náčelníka jejího hlavního štábu Šapošnikova, ale ani tady se nikdo neozval (viz. časopis Historie a vojenství, 1968, str. 242 a jiné).
Stejně marnou a podobnou akci podnikne na naléhavý rozkaz HVOA i velitelství čs. letectva (dle sdělení pracovníka operačního oddělení HVOA plk. gšt. J. Fetky z roku 1971 i radiotelegrafisty por. v zál. Vladimíra Simanova, příslušníka ústředny HVOA v Račicích). Dne 27. září 1938 konzultuje div. gen. ing. J. Fajfr otázku sovětské letecké pomoci. Fajfrovi se dostane neurčité odpovědi, aby se obrátil přímo na Moskvu. Prezident Beneš požádal SSSR o okamžité vyslání sovětských leteckých jednotek na čs.letiště Spišská Nová Ves, Tri Duby u Zvolena a Užhorod, která budou již od ranních hodin připravena přijímat sovětské letouny. Tato žádost byla okamžitě telegrafována do Moskvy vyslanci Fierlingerovi a ten už 28. září 1938 v 9,45 sděluje do Prahy, že čs. žádost o leteckou pomoc předložil sovětské vládě a doufá v její příznivé vyřízení.
Žádná odpověď ze SSSR nepřišla. Nepřiletěl jediný letoun!!!
K souběžné akci se rozhodlo i velitelství čs. letectva.
Velitelství čs.letectva se pokusilo využít přítomnosti několika sovětských důstojníků, o nichž se předpokládalo, že byli do ČSR vysláni, aby zajišťovali přílet sovětských letadel. K své činnosti tito sovětští letečtí důstojníci dostali všechny potřebné podklady. Až do prvního dne čs. mobilizace (z 23. na 24. září 1938) využívali vlastní radiostanice k velice řídké šifrované korespondenci se sovětskými letišti na západní Ukrajině. V průběhu čs. mobilizace se náhle veškerý radiový kontakt se sovětskou stranou přeruší. Sovětští letečtí důstojníci žádost div. gen. ing. Fajfra sice přijmou a údajně i chtějí odeslat, ale spojení nejsou schopni navázat.
Za mobilizace se sice několik sovětských vyšších leteckých důstojníků přesune na letiště Spišská Nová Ves, ale nějakou efektivní činnost nevyvíjejí a ještě před kritickými hodinami mnichovského diktátu odletí do SSSR. Jasně tím dají najevo, že AČSR nemůže se žádnou sovětskou leteckou pomocí počítat.
Je rozhodnuto… !!!

Tady je typické, že tyto naléhavé výzvy samotné čs. armády a letectva, tyto prokázané naléhavé výzvy, na které sovětská strana neodpovídá, marxistická historiografie nikdy neuváděla. To přesto, že tyto radiogramy jsou dokumentačně doloženy.
Totiž absence jakékoliv sovětské reakce jasně dokazuje, že SSSR vůbec neměl v úmyslu angažovat se ve válce s Německem bez Francie.
Je to totiž důkaz, že všechna komunistická tvrzení o nezištné sovětské pomoci za všech okolností jsou jen výmyslem, který byl vykonstruován pro účely propagandy…

Nyní bych opět citoval pana Miloslava Johna ze strany 294 a dále:

„Doposud známé dokumenty nenasvědčují, že SSSR byl v září 1938 připraven pomoci Československu bez jakýchkoli podmínek. Zastávají-li někteří historici dodnes jiný názor a jsou přesvědčeni o ochotě SSSR nezištně poskytnout vojenskou pomoc, měli by svá tvrzení doložit skutečně věrohodnými dokumenty a ne ‚vědecky dokazovat‘, že ‚jediný SSSR zůstal Československu do poslední chvíle věrný a že jen zrada reakční čs. buržoazie včetně prezidenta Beneše znemožnila připraveným silám Rudé armády dosáhnout jistého vítězství‘. Taková tvrzení by měla být dokázána jinak než pochybnými, po válce ‚objevenými‘ materiály (viz. F. Lukeš, Poznámky k čs.-sovětským vztahům v září 1938, ČSČH, 16, 1968, č. 5, str. 703 až 731.). Tato ‚vědecká díla‘ vesměs sestávají z nepřesvědčivých dílčích citátů, vytržených ze souvislosti a zařazených do kontextu bez odkazů na věrohodné podklady, a z překroucených polopravd, domněnek a naivních hypotéz, příliš okatě poplatných stanovené politické linii.
Charakteristické je, že v těchto ‚vědecky‘ zpracovaných souborech chybí nejen jakékoli přesnější údaje o tom, jak by Rudá armáda svou pomoc uskutečnila, ale i všechny další skutečnosti, které by mohly prosazované dogma zpochybnit, či vyvrátit. Samozřejmě se neuvádí známý fakt, že SSSR ve všech případech zásadně podmiňoval svůj zásah ve prospěch Československa předchozím vstupem Francie do války proti Německu, a to i koncem září 1938, kdy už bylo jasné, že Francie od svého závazku vůči Československu odstupuje (viz. L. Feierabend, Beneš mezi Washingtonem a Moskvou. Washington 1966, str. 133 až 135).
O samostatné pomoci Rudé armády se vlastně nikdy nejednalo.
Propagandisticky zaměřená vyjádření některých sovětských představitelů v tom smyslu, že by SSSR mohl přijít na pomoc jen na základě usnesení SN, či dokonce jen po čs. stížnosti na německou agresi mohla být pronesena jen proto, že za dané mezinárodní situace nemělo takové řešení ani nejmenší naději na realizaci. Ostatně šlo jen o neurčité přísliby a sama sovětská vláda o takovém řešení vůbec neuvažovala.

V roce 1990 předali Rusové čs. ministerstvu zahraničí složku obsahující údajně všechny dobové dokumenty vztahující s k historii čs.-sovětské spojenecké smlouvy a k problematice Mnichovské smlouvy. Už při prvém seznámení s předanými dokumenty vyslovili mnozí čs. marxismem nezatížení historici názor, že předaná složka obsahuje pouze torzo z původních dokumentů. Nápadná je například absence šifrovaných depeší z kritických zářijových dnů (Seznam předaných materiálů publikovala se stručným komentářem Milada Polišenská v časopise Mezinárodní politika, č. 4, 1990).
Spolu s ostatními dokumenty jsou dokladem toho, že SSSR nikdy neměl v úmyslu jít do války s Německem bez západních mocností. Sovětští diplomaté sice při jednání se svými francouzskými, britskými a čs. kolegy neustále vyzývali k soudržnosti a nesmiřitelnosti a nepřestávali zdůrazňovat, že SSSR je plně připraven dostát svým spojeneckým závazkům a zapojit se do války proti Německu, ale vyhýbali se přinejmenším odpovědím na dotazy, jak SSSR svou pomoc uskuteční. Diplomatické řešení otázek případného průchodu Polskem nebo Rumunskem ponechávali plně na Francii. Několikráte požadovali společná jednání generálních štábů, ač jim muselo být jasné, že pro západní mocnosti nepřicházejí jednání o koridorech za dané mezinárodní situace v úvahu a že podklady, které bude SSSR ochoten k nim poskytnout, budou patřit spíše do sféry propagandy. Pro licoměrný sovětský postoj je typické, že právě po prvých náznacích francouzských snah o zrušení spojeneckých povinností vůči Československu sovětští představitelé tím více prohlašovali, že SSSR své spojenecké závazky v plném rozsahu splní (viz. E. Eubank, Munich, Oklahoma UP 1963 aj.).“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 34.

Zvláštní skvrnou na marxistických historicích vždy bude, že se za Benešova života neodvažovali tvrdit, že čs. vláda v čele s Benešem raději kapitulovala, aby zachránila buržoazní systém a osvědčila svou poplatnost kapitalistickým velmocím. To skutečně začali tvrdit propagandisticky až po Benešově smrti.
Dodnes asi komunisticky orientovaní historici tvrdí, že stanovisko KSČ v září 1938 bylo to jediné správné. KSČ a pak její historici prosazovali svrchovaný odpor proti nacistické agresi opřený však o nabízenou sovětskou pomoc, jako jedinou přijatelnou alternativu pro ČSR. Ale ta sovětská pomoc je neodůvodněná a tak celá tato teze kulhá. Jasně jsme si prokázali a dokumenty to potvrzují, že SSSR se od pomoci ČSR distancoval, když od ní odstoupila Francie.
Jestli se ČSR měla v roce 1938 bránit za každou cenu proto vždy zůstane otázkou, na kterou si bude každý odpovídat sám, dle svých znalostí, dle svého vědomí a dle svého vlasteneckého cítění.

Sám prezident dr. Eduard Beneš (se všemi informacemi, které o krizi měl ze všech oblastí ČSR i světa) po zvážení všech pro a proti začal zastávat názor, že odmítnutí anglo-francouzského plánu a mnichovského diktátu bude znamenat okamžitý válečný konflikt s Německem, který je provázen nebezpečím, že západoevropské vlády uvěří argumentům nacistické propagandy o sovětském využívání ČSR jako nástroje pro bolševizaci Evropy.
Beneš věděl, že jednostranné poskytnutí sovětské pomoci nemá naději, stejně se však obával, že případný zásah Rudé armády, třeba jen proti Polsku, bude mít za následek odvrácení Francie a Velké Británie od ČSR. Kdyby totiž válka s Německem vypukla, vzniklo by tak nebezpečí, že Maďarsko a Polsko budou Německu všemi silami pomáhat pod záminkou, že tím zabraňují průchodu Rudé armády přes své území, za což budou při vítězství odměněni částmi likvidovaného Československého státu. Jakmile by vstoupily sovětské jednotky do Polska, nebo Rumunska, přestože na pomoc ČSR, bylo by podle Beneše vše označeno za sovětskou agresi a za pokus rozšířit bolševizmus do dalších zemí. Podle Beneše by tak již v září, říjnu 1938 vznikla světová válka, která by byla zaměřena hlavně proti SSSR. Pokud by západní mocnosti, hlavně Francie, hned nesplnily hrozby a výstrahy vyslovené při předávání mnichovského diktátu, rozhodně by ztratily na osudu ČSR zájem a přinejmenším by vyčkávaly jak vše dopadne. Tato válka roku1938 se mohla rychle změnit v „křižácké tažení proti bolševizmu“ a zničit tak ČSR jako stát bez naděje na obnovení.
Podle Benešovy dedukce by však v případě, že by okleštěný čs. stát dostal mocenské záruky svých hranic i státní suverenity, a byl přesto zatažen do války, bylo povinností Francie a Velké Británie čs. stát po vítězné válce znovu obnovit. Tady nebylo zcela vyloučeno, že by po takové německé porážce došlo znovu k uznání jeho původních hranic. Naděje na takovýto vývoj byly také podstatou tzv. Benešova plánu.
Podle všech vyjádření Beneše, podle jeho myšlení, se ukazovalo, že i kdyby byla jednostranná sovětská vojenská pomoc skutečně Československu nabídnuta, prosadil by Beneš s největší pravděpodobností to rozhodnutí, že by byl mnichovský diktát přijat. Beneš přitom vyhodnotil všechny geografické a politické překážky, které bránily uskutečnění případné sovětské pomoci. Věděl, že odpor Polska proti nastupující Rudé armádě by podporovali i Němci. Násilný průchod Polskem, nebo Rumunskem by způsobil zpoždění sovětské pomoci a kdyby i pronikla Rudá armáda do Československa, nebylo by jí možno zásobovat z místních zdrojů. Beneš věděl, že je situace bez naprosté podpory Francie beznadějná a tak se raději podrobil nátlaku západních mocností a „Mnichovský diktát“ přijal, protože ho zároveň doprovázely určité garance obnovy ČSR jako státu.

Nyní opět citujme co říká Miloslav John o Benešově rozhodnutí přijmout mnichovský diktát na str. 297 a dále:

„K jeho rozhodnutí vedly tedy důvody státně politické a národní. Chtěl především uchránit čs. stát od biologického vyvražďování v marné a naprosto neperspektivní válce. Snažil se zachovat legální základnu pro boj za obnovu zcela samostatného Československa v původních hranicích. Takovou základnu mohl představovat jen mezinárodně uznávaný čs. stát, i kdyby dočasně obsazený Německem. Opětné obnovení čs. republiky muselo být pro vítězné západní mocnosti závazné. Proto bylo pro Československo nutné dále spolupracovat s Velkou Británií a s Francií, podřídit se jejich současným možnostem a nevázat svůj osud na SSSR.
Čs. prezident nemohl nevidět měnící se postoje některých pravicových politiků a ani to, že značná část členů britské a francouzské vlády by případný branný odpor čs. armády považovala za potvrzení své zaslepené politiky appeasementu a tvrdila by přitom, že je nesmyslné rozpoutávat válku jen proto, aby Češi mohli ve svém umělém státě utlačovat sudetské Němce a další menšiny. Branný odpor proti německému útoku by dle Benešova názoru současně zbavil francouzskou i britskou vládu morální odpovědnosti a záruk slíbených garancí.
Na druhé straně nebylo pochyb o tom, že reakční kruhy na západě by jen uvítaly, kdyby se nacistické Německo a SSSR dostaly do válečného konfliktu a dlouhým zápolením se co nejvíce vyčerpaly. Bylo žádoucí, aby Německo porazilo SSSR a zaměřilo svou expanzi na východ. Konečně i obsazení Československa, Polska a německé ovládnutí Balkánu mohlo nepochybně vytvořit na východě ‚hráz proti bolševizmu‘. Německé pronikání ve smyslu odvěkého germánského ‚Drang nach Osten‘ muselo stejně jednoho dne narazit na zájmy sovětského Ruska.
Odklon Francie od prakticky neuskutečnitelné původní koncepce obrany Československa za pomoci Rudé armády, urychlený zaslepenou politikou britských konzervativních kruhů a ovlivňovaný obratnou německou propagandou, vedl k vytvoření čtyř mocností, Francie, Velké Británie, Německa a Itálie, namířeného v podstatě proti SSSR. Tato dočasná a jistě i neupřímná a povrchní aliance byla motivována společným zájmem, aby z titulu Československa nevznikla v září 1938 válka a aby byl SSSR z evropské politiky vymanévrován. Jinak měl pochopitelně každý ze signatářů Mnichovské dohody své představy o dalším vývoji událostí.

Francouzským představitelům, zejména z armádních kruhů, muselo být jasné, že odložením války zradou na Československu hrozba války s Německem nezanikla. Francie se domnívala, že spojí-li svou zahraniční politiku s Velkou Británií, získá v ní spojence, se kterým bude snazší zahájit proti Německu tvrdý postup. Předpokládala, že britský branný potenciál v krátké době podstatně vzroste a převáží téměř 40 čs. divizí (dle arm. gen. L. Krejčího 42 divizí) ztracených na východě. Oceňovaly se především značné možnosti britského válečného potenciálu, které dovolovaly uvažovat o vítězství nad Německem, pokud by se odvážilo útoku na západě.

Velká Británie sledovala především snahy o zachování impéria a o udržení všech kolonií. Na válku v Evropě zatím příliš nepomýšlela a její pozemní armáda byla proto velmi slabá. Britský zájem o poměry v Evropě, zejména na východ od Rýna, byly minimální. Náklady na zbrojení se soustřeďovaly na válečné námořnictvo a nejvýše z 20% i na ostatní zbraně. Jen letectvo dostávalo od roku 1937 poněkud zvýšené dotace. Dohoda v Mnichově tedy politické strategii Velké Británie naprosto vyhovovala.

Itálie vítala uvolnění možností upevnění svého panství v Africe, zejména Etiopii. svým postojem v mnichovské krizi posílila svoje pozice v Maďarsku, kde se zasazovala o revizionistický program. Plánovala také další rozšíření svého mocenského vlivu v Jugoslávii, v Albánii a v Řecku. Pokud jde o další vývoj, bylo fašistickým předákům jasné, že Itálie musí co nejtěsněji spolupracovat s nacistickým Německem a přenechat mu i vedoucí roli v rozšiřování hegemonie totalitního spojenectví.

Německo prozatím potřebovalo vyřadit Československo a dokončit výzbrojní program. Bylo výhodné, že čs. stát zanikl mírovou cestou, bez boje, který by jistě znamenal značné ztráty a přinesl velké zpustošení země. Jeho likvidací byl získán cenný čas, využitelný na získání náskoku ve zbrojení. Obsazením českého pohraničí a okleštěním čs. státu zanikla i jakákoli obranyschopnost čs. armády. Po necelých 6 měsících bylo při očividné neschopnosti západních mocností možné obsadit zbytek Čech a Moravy a zřídit satelitní Slovenský štát. Obnažila se tak celá jižní hranice Polska, což znamenalo pronikavé zhoršení jeho strategické situace v době, kdy vývoj přesvědčivě naznačoval, že další obětí německé agrese bude právě ono. Po zániku ČSR mohlo tak Německo působit na Maďarsko a Rumunsko, a zajišťovat tak potřebné podmínky k plánovitému rozšiřování hegemonie v Evropě.

Německé politické úspěchy, umožněné zřejmou slabostí a neschopností západních velmocí, nutily i sovětskou vládu k úvahám o adekvátních změnách zahraniční politiky. Vyústily za několik měsíců v podepsání sovětsko-německého paktu o neútočení, který umožnil zahájení války proti Polsku, v němž se na německé straně angažovala i slovenská armáda. Následný kurs sovětské politiky znamenal až do června 1941 nástup do jednoho z nejchmurnějších období dějin Sovětského státu, ve kterém jak sovětská ekonomika, tak i sovětská propaganda velmi účinně podporovala boj nacistického Německa proti západním mocnostem.“

Tolik tedy o oblasti 3) Československo-Sovětská smlouva z let 1935 - 1938. Nyní přejdeme plynule do oblasti:

4) Cesta k Mnichovské dohodě (zradě).
Tady budeme hovořit nejen o zrádcovském klimatu ve Francii, který vedl až k úplnému vypovězení francouzsko-československé smlouvy, ale i vojenských aspektech této smlouvy, které vedou až k Mnichovskému diktátu – zradě na ČSR. Neboť to byla právě Francie, která je tím hlavním viníkem, společně s Velkou Británií a v závěsu s Polskem, kteří zaviní to, že je v Evropě možné něco takového, jako je podepsání mnichovského diktátu. Když samozřejmě pominu ty největší viníky, o kterých jsme již mluvili v samostatných pojednáních, jejichž to byla státní politika – nacistické Německo a fašistická Itálie.
Tato oblast 4) bude mít 2 podtituly
a) Pochybnosti o platnosti čs.-francouzské spojenecké smlouvy .
b) Cesta k Mnichovské dohodě – zradě ČSR.

a) Pochybnosti o platnosti čs.-francouzské spojenecké smlouvy.
Teprve v druhé polovině roku 1937 se začínají objevovat první vážné náznaky pochybností o bezpodmínečném poskytnutí francouzské vojenské pomoci Československu, kdyby bylo napadeno Německem.
Je to čs. ministr zahraničí dr. Krofta, kdo z různých francouzských postojů vytuší, že se něco děje. Dr. Krofta tak odjíždí koncem října 1937 do Paříže a chce se pokusit prověřit funkčnost čs.-francouzské smlouvy i pro případ, že v Československu propukne široce založené Henleinovské povstání, do kterého by se zapojily v Německu zformované pučistické a iredentistické skupiny, které přijdou českým sudeťákům na pomoc a postupně se k nim mohou přidat i oddíly Wehrmachtu, přičemž by se všechny tyto síly dostaly do boje s AČSR. Dr. Kroftovi se dostane sice nepříliš výrazné, ale přece jen konkrétní odpovědi, že čs.-francouzská smlouva platí i v tomto případě.
Čs. ministr zahraničí Krofta tak může ve svých depeších oznámit čs. zastupitelským úřadům, cituji:
„Vzhledem k domněnkám, že garanční smlouva s Francií nám údajně nezaručuje její pomoc pro případ podobné branné intervence cizích mocností, k jaké došlo v Číně, nebo ve Španělsku, dostalo se mi v Paříži ujištění o bezvýhradné pomoci Francie v takovém případě. Při vhodné příležitosti má to být pověděno i z francouzské parlamentní tribuny (AFMZV-TO/1937 č. 655-679/37).“
Ale toto Kroftovo přání, aby to bylo pověděno z francouzské parlamentní tribuny splní francouzská vláda bohužel jen částečně a po dlouhém váhání. Řekne je jen ministr zahraničí Francie na svém stranickém sjezdu v Lille 27. října 1937, když vysloveně prohlásí, cituji:
„… bude-li útok konstatován, francouzská vláda za všech okolností, a ať je povaha útoku jakákoliv, dodrží své závazky vůči postiženým státům. Francie je již dodržela a bude dodržovat se všemi státy jak na poli omezených úmluv, tak i pokud jde o její závazky vůči Společnosti národů…“
Přestože tam není Československo vůbec zmíněno, Krofta i čs. diplomacie to chápe adresně, tedy pro ČSR. Dokonce dr. Krofta posílá depeši všem zahraničním diplomatům, ve které dodává, že Československo nežádá a ani nebude žádat rozšíření čs.-francouzské smlouvy a že k uklidnění čs. veřejnosti, znepokojené současným povážlivým vývojem v ČSR ( viz Google - vlož celý odkaz - odstavec – Stupňování požadavků. -
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sudetoněmecká_strana )
, Delbosovo prohlášení stačí.
Naposledy upravil(a) michan dne 4/8/2008, 08:05, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 35.

Když čs. vyslanec v Paříži dr. Osuský koncem října, přesněji 22. října 1937, chtěl od francouzského ministra zahraničí Delbose vyjádření k platnosti francouzsko-československé smlouvy, požádal ho také, aby slova o neochvějné francouzské vůli přispěchat napadenému ČSR na pomoc, pronesl při své návštěvě Prahy.
I tady byly problémy!
Celá cesta Delbose vyvolala značné rozpaky. Francouzský ministerský předseda Chautemps totiž nakonec rozhodl, že Delbos navštíví nejprve Varšavu, pak Bukurešť a Bělehrad a teprve potom se zastaví v Praze.
Mezitím však dojde dne 19. listopadu 1937 k jednání britského ministra zahraničí Halifaxe s A. Hitlerem, H. Göringem a gen. von Blombergem. Po tomto jednání vyzve Velká Británie francouzskou vládu k jednání 29. listopadu 1937 v Londýně. V Londýně pak britští zástupci upozorní Francii, že Velká Británie nemá o Československo valný zájem a že bude vždy podporovat každé snahy o řešení čs. krize mírovou cestou. Zároveň Britové prohlásí, že jsou proti tomu, aby Delbos jednal v Praze jménem britské vlády (jasný první náznak tlaku Velké Británie na Francii). Při tomto jednání v Londýně se jasně ukáže, že Britové již úplně rezignovali na francouzský systém kolektivní bezpečnosti. Zároveň Britové Delbosovi doporučili, aby působil na pražskou vládu tak, aby uspokojila požadavky sudetských Němců. A také Delbose vyzvali, aby Praze zbytečně nepotvrzoval francouzské odhodlání dodržet spojenecké závazky.
Delbos tedy jede z Paříže až 2. prosince 1937 a jede přes Berlín, kde se nejprve zastaví u ministra zahraničí Německa von Neuratha ( naprostá změna trasy, nejprve se jedou zeptat, zda nerozlobí Ádu! Tak to původně plánováno nebylo.).
Odpoledne 3. prosince přijede do Varšavy, 8. prosince jedná v Bukurešti a 12. prosince 1937 pak v Bělehradě. Tady bylo podivné, že se jugoslávská vláda nápadně dlouho nechtěla k jeho cestě vyjádřit.
Čs. vyslanci ve všech zmiňovaných státech úplně stejným způsobem upozorňují, že Delbos naznačuje i možnost pomalého ústupu francouzské zahraniční politiky od dosavadního systému kolektivní bezpečnosti. Zároveň říkají, že Paříž hledá vhodné kontakty s Německem.
Samotný Delbosův pobyt v Praze je sice vyhlašován jako velká manifestace čs.-francouzských spojeneckých vztahů, ale je skutečností, že se o francouzské vojenské pomoci vůbec nehovoří.
Samotné oficiální komuniké z návštěvy Delbose v Praze jen potvrzuje shodu názorů, společnou příchylnost Francie a Československa k SN a oboustranné přesvědčení o možnosti zachování míru a bezpečnosti v Evropě zajištěním všeobecné spolupráce a úcty k právům a povinnostem každého státu. Komuniké také zdůrazňuje, že francouzská i čs. vláda budou ochotny podporovat každé úsilí, které by mohlo zmírnit napětí a podpořit sblížení se všemi sousedními zeměmi a vyjadřovalo i přesvědčení, že takovému sblížení, výhodnému z politického i hospodářského hlediska pro všechny zainteresované státy a pro celou Evropu, nemohou existující závazky stát v cestě (AFMZV-TO/1937 č. 655-679/37. a také Zahraniční politika, 1937 str. 783).
V době Delbosovi návštěvy v Praze (prosinec 1937) vypukne ve Francii rozsáhlá novinářská kampaň, která je zcela zaměřena na zpochybňování platnosti čs.-francouzské spojenecké smlouvy a na níž francouzská vláda reaguje jen vlažně.
Jako první na spojenecké závazky k ČSR zaútočí člen předsednictva radikální socialistické strany poslanec francouzského Parlamentu E. Pfeifer. Ten interpeluje vládní představitele v Parlamentu, zda je účelné setrvávat na platnosti spojenecké smlouvy a zda je vůbec francouzská armáda schopna Československu účinněji vojensky pomoci. Zároveň vysloví pochybnosti o správnosti dosavadního francouzského stanoviska vůči čs. jako státu, jehož pestré národnostní složení je příčinou současného sporu s Německem, do něhož může být vtažena i Francie.
Nejvíce francouzské názory ovlivní projev ministerského předsedy Chamberlaina z 21. února 1938. Chamberlain v něm totiž propaguje myšlenku „Paktu čtyř velmocí“ (Velká Británie, Francie, Itálie a Německo), který by byl schopen zachránit světový mír na celou generaci. Zároveň Chamberlain ve svém projevu zlehčí již tak nevalnou spolehlivost a účelnost dosavadního systému kolektivní bezpečnosti, uplatňovaného v rámci Společnosti národů (DDF, 2, IX., č. 454, Noël z Varšavy 26.5.1938 a také viz. Zahraniční politika, 1938, č. 5, Kronika, str. 82 a zpráva čs. vyslance J. Masaryka ze dne 24. 2. 1938, AFMZV-DZ Londýn, 1938, č. 2.).
Vliv na francouzskou vládu má pak britské memorandum z 26. února 1938, které odpovídá na předchozí francouzskou výzvu ke společné akci ve prospěch Německem ohrožovaného Rakouska.
Velká Británie ve svém memorandu odmítá přebírat nové závazky, které by jim mohly z titulu událostí ve střední Evropě vtáhnout do války a zároveň ve svém memorandu vyzývá francouzskou vládu, aby nedávala Rakousku naděje, je-li naprosto jasné, že mu západní velmoci nemohou pomoci (DDF, 2, VIII., č. 276, Corbin z Londýna 26. 2. 1938).
To je ta první země, kterou chce Velká Británie Hitlerovi obětovat a Francie chce sekundovat – Rakousko.
Francie na britské memorandum v odpovědi potvrdí, že se bude pro Rakousko samostatně angažovat nejvýše ve smyslu běžných vztahů, které k Rakousku má i Velká Británie (kde jsou velmoci z 1. světové války, kde jsou ti garanti Versailleské smlouvy, co se s nimi stalo – podívejme se oni zrazují prvně!).
Francie jen ke své odpovědi Velké Británii připojí tehdy ještě významné prohlášení, že k Československu má Francie spojenecký závazek, který v případě potřeby dodrží (DDF, 2, VIII., č. 304, Delbos do Londýna 2. 3. 1938, č. 381, s. 370, Note du chef d’Etat-major de la Défense nationale a č. 406DeLacroix z Prahy 12. 3. 1938).
Zároveň však Osuský z Paříže posílá zprávu, že Delbos nechtěl vyhovět žádosti, aby toto pro ČSR kladné vyjádření opakoval na schůzi zahraničně-politického výboru francouzského Parlamentu 2. března 1938 (AFMZV – kabinet 1938, č. 941 a 1095, Osuský Kroftovi 4. 3. 1938).
Tehdy, onoho 2. března 1938, řídí debatu ve francouzském Parlamentu předseda zahraničně-politického výboru senátu senátor Henry Bérenger. Bérenger před zahájením sdělí Osuskému, že se budou projednávat 2 základní otázky:
1) Zda je vůbec pro Francii smluvní závazek vůči Československu stále platný.
2) Má-li Francie v případě potřeby přispěchat Československu na pomoc.
Když skončí jednání, Bérenger informuje Osuského, že, cituji:
„Nechyběli příznivci negativního výkladu a vehementně bylo hájeno stanovisko, že přátelská smlouva čs.-francouzská již není platná a závazná, protože tvořila součást Locarnských smluv, které pozbyly platnosti.“
Samozřejmě Osuský Bérengera upozorňuje, že čs.-francouzská smlouva vznikla samostatně v roce 1924 a že ani smlouva z roku 1925 nebyla nikdy považována za součást Locarnských dohod. Francouzská pomoc neměla být posuzována jen technicky, a pak Osuský přímo vysloveně dodává, cituji:
„… ale jde o to, zdali je Francie ochotna vyhlásit Německu válku v případě, že by Československo bylo napadeno. Československo se připravuje na to, aby mohlo svou povinnost splnit a je také ochotno svou povinnost splnit. Je přirozené, že pokud by Francie v případě napadení nechtěla bojovat, Československo by samo sebe, ani střední Evropu před Německem neubránilo. Vzájemná pomoc, kterou si Francie a Československo slíbily, spočívá v tom, že když jeden bude napaden, druhý začne proti útočníkovi válčit. Jakým způsobem si budou navzájem pomáhat, je věcí vojáků a budoucnosti, neboť dnes nemůže nikdo říci, kde se bude válčit a jak se bude válčit…“
Když odpovídal Bérenger Osuskému tak mu řekl, že většina členů zahraničně-politického výboru francouzského Parlamentu vůbec nepokládá pomoc Francie Československu za možnou bez podpory Velké Británie (rodí se zrada).
V tomto rozhovoru se ještě Osuský zmohl na to, že kdyby se jednalo o Velkou Británii, že ta by se vůbec neohlížela na postoj Francie. Zároveň řekl, že pevný postoj Západu by ostatně mohl Německo od války odvrátit. Toto své tvrzení opakoval Osuský při jednáních se západními politiky velmi často. Osuský stále dokazoval, že pokud Francie prohlásí, že po napadení Československa vypukne válka s Francií, bude jí Velká Británie jak diplomaticky, tak i politicky podporovat, neboť má zájem na tom, aby se Francie do války s Německem nedostala (AFMZV-kabinet 1938, č. 941 a 1095, Osuský Kroftovi 4. 3. 1938).

Ve Francii se začínají množit nové návrhy, které požadují na francouzské vládě reálnější a kritičtější posuzování spojenectví s Československem již od poloviny ledna 1938, od nové vládní krize, během které měli odstoupit ministerský předseda Camile Chautemps a ministr financí George Bonnet (sledujme činnost zvláště Bonneta).
Na nátlak prezidenta Francie Lebruna zůstane Chautemps ve funkci a vytvoří novou vládu. Při své staronové inauguraci Chautemps prohlásí, že spojenecká smlouva se Sovětským svazem představuje pro něj už jen jakousi „ruskou kartu“, která by se snad mohla někdy hodit při politickém manévrování s Německem.
Státní tajemník Francie Léger tyto Chautempsovy názory tlumočí Osuskému s poznámkou, že v podobné politické hře má pro Francii „ruská karta“ tak nejvýše 10 až 20% ceny, zatímco britská karta nejméně 60% (AFMZV-TO-1938, č. 29. a také AÚML-39, Osuský Benešovi 22. 1. 1938). Léger mu dále říká, že francouzská vláda proto nemíní spojenectví se SSSR zdůrazňovat, aby nevzbudila nepříznivý dojem, že se smlouva s Rusy prohlubuje. Že se sice Chautemps a Delbos stále ještě vyjadřovali, že pakt se SSSR má stabilní, neměnný význam, ale že ve skutečnosti Moskva už viditelně nestála v popředí francouzského zájmu. Důkazem byla i ta skutečnost, že Delbos při své dlouhé okružní cestě střední Evropou neuznal za vhodné navštívit i největšího francouzského spojence – SSSR.
Podle Osuského (jeho zpráv do Prahy) hovořil Delbos na zasedání francouzské vlády dne 22. února 1938 – o krizi francouzské zahraniční politiky, která se 2 roky plně spoléhala na součinnost s Velkou Británií. Delbos na tomto zasedání francouzské vlády přiznal, že nebyla věnována potřebná pozornost Chamberlainově politice, zvláště pokud jde o Itálii. Za této krize francouzské vládě nezbývalo nic jiného než se přimknout k SSSR. S tím ale politika britské vlády vůbec nemohla souhlasit. Právě proto prý Delbos navrhl, aby byla vytvořena nová francouzská vláda, která by provedla změny v zahraniční politice.
Ve skutečnosti to však byl rostoucí tlak nacistického Německa ve střední Evropě, který stavěl Chautempsovu vládu do situace, které nedokázala čelit. V ní zcela bezradný byl i její ministr zahraničí Delbos. Francie byla stále více izolována a vypadalo to tak, že při změnách v britské politice jí nezbude nic jiného, než ponechat střední Evropu nadvládě nacistického Německa a stáhnout se za svou zdokonalenou Maginotovu linii.
Francie začíná ve své zahraniční politice na začátku roku 1938 značně kolísat. Delbos na jedné straně potvrdí své závazky k ČSR (v projevu dne 26. února 1938), ale ve Francii je to bráno jen jako slovní proklamace.
Rozporná parlamentní debata, kterou Reynaud nazve výstižně „debata o demisi Francie“ (myšlena demise na vedoucí roli ve střední Evropě), ve které se ze 62 hlásících poslanců dostane ke slovu jen 28 je toho důkazem. Část poslanců navrhuje sblížení s Itálií a s Německem, jiní poslanci označí Versailleský mír za smrtelně nemocný a většina diskutujících otevřeně požaduje, aby Francie nepodnikala nic bez předchozí dohody s Velkou Británií a aby se Francie zasadila o vzkříšení „Paktu čtyř velmocí“ (byl navrhován již v roce 1936 a nepovedl se). Jen malá část poslanců francouzského Parlamentu zastává názor, že se má zachovat dosavadní systém kolektivní bezpečnosti a zásady spojeneckých smluv.
Hlasuje se o důvěře staronové Chautempsovy vlády. Staronová vláda zvítězí jen proto, že pravicoví poslanci a značná část poslanců středu demonstrativně ze zasedání odejde, nebo se hlasování zdrží.
Francouzské spojenectví s ČSR je sice zachováno, ale množící se projevy odporu nemohou čs. diplomacii ponechat v klidu.
A Francie znovu měnila vládu, v té době se rozhodlo Německo pro Anšlus. Paříž není ničeho schopna.
Čs. velvyslanec Osuský dne 10. března 1938 telegrafuje do Prahy o francouzské vládní krizi toto, cituji:
„Řešení vládní krize jsou tato: Vláda čistě lidové fronty – s radikály, nebo bez nich – by nemohla dlouho žít, neboť senát by ji nenechal. Opakování první Blumovy vlády je možné, ale ta by hospodářskou a finanční krizi nevyřešila…“
Za 2 dny, tedy 13. března 1938 v době Anšlusu Rakouska Osuský hlásí do Prahy, cituji:
„… vzhledem k rakouským událostem byly nastoleny 2 způsoby řešení vládní krize: buď vláda ministerských předsedů, nebo vláda národní obrany, od Marina po Thoreze. Klub socialistů dal Blumovi souhlas k druhému řešení…“
Skutečně Leon Blum vytvoří jakousi přechodnou vládu, ale ta je opět neschopna do Anšlusu Rakouska zasáhnout.
Pro Československo se situace ve Francii nevyvíjí dobře. Ve Francii začíná živelně vzrůstat kampaň proti platnosti čs.-francouzské spojenecké smlouvy, kterou podporují i poukazy oponentů na složitou a nedokonalou legislativu Společnosti národů.
Mnohem nebezpečnější však je, že se začínají ve Francii stále více citovat zprávy o stupňujících se národnostních potížích v Československu.
Protičeskoslovensky orientovaní autoři těchto výpadů se rekrutují především z pravicových kruhů Francie.
Velmi brzy se ukáže, že velká část těchto autorů postupuje přesně podle nadiktované nacistické propagandy, kterou řídí ve Francii bohatě zásoben německými penězi Otto Abetz.
Pojďme si nyní některé z nich říci, cituji přesně ze str.51 – Miloslav John, jeho výzkum:

„Nepříliš podložené nenávistné výpady proti Československu uveřejnil například 16. března 1938 ředitel listu ‚Le Jour‘ Bailly, který navíc přetiskl část oponentních názorů z listu ‚L’Eclaireur de Nice‘ z 22. března 1938, dále Doriotův fašistický tiskový orgán ‚La Liberté‘ (1. dubna 1938, autor Claude Jeantet) a pozadu nezůstal ani hlavní redaktor mezinárodně-politické rubriky listu ‚La Republique‘ Dominque, který publikoval obsáhlý, ve stejném duchu vedený článek 21. března 1938. Útoky na československo proslul i list ‚Gringoire de Jouvenel‘ ze dne 25. března, fašistický list ‚Action francaise‘, týdeník ‚Je suis partout‘ z 1. dubna 1938, který své prudké výpady doprovodil i otisknutím rozhovoru s Konrádem Henleinem. Ve stejném duchu psal i list ‚Candite‘. Rozsáhlý článek vyslovující se proti možnému uplatnění francouzské vojenské pomoci Československu uveřejnil 2. dubna 1938 i list ‚Paris Soir‘. Obecně málo rozšířený, ale členům francouzského Parlamentu zdarma poskytnutý list ‚Le Petit Bleu‘ otiskl 8. dubna 1938 elaborát doporučující Československo rozdělit. Tendenci tohoto nenávistného článku dostatečně charakterizují nadpisy jednotlivých statí, jako například ‚Zničte Československo, které je prachárnou Evropy, nebo budeme mít zítra válku!‘, ‚Ať zmizí Československo z mapy Evropy a s ním i smrtelný kvas války, který ve světě zaselo. Zmizí s ním také hrot namířený do evropského středu ruským komunismem‘, ‚Československo musí být chladně obětováno míru a evropské bezpečnosti. Jde o existenci nás všech. Je to otázka života a smrti!‘ a četné další (AFMZV-TO, PZ Paříž 1938, č. 40, 9. 4. 1938.).“

Tady je vidět demokracie naruby.
Do kampaně proti Československu, na popření účinnosti čs.-francouzské spojenecké smlouvy, se také zapojily různé pacifické a fašistické skupiny, jako je například skupina vedená pracovníkem zednářského hnutí Lucienem a poslancem Le Foyerem, kteří obviňovali Československo, že chce v roce 1938 zatáhnout Francii do války, kterou nemůže vyhrát. Velikou podporu těmto názorům poskytuje i právník René Casin.
Jen velice těžko se tehdy vyvracela tvrzení pravicového tisku, že sudetský problém v Československu je jen vnitřní záležitostí čs. státu, do kterého by neměla Francie zasahovat. Do všech hovorů, do všech komentářů ve Francii, se znovu dostala kritika nedokonalosti Versailleské smlouvy, která velice špatně řešila menšinové problémy nově vzniklých států po 1. světové válce.
Jako nejhůře vzniklý stát, jako odstrašující příklad Versailleské smlouvy, byl právě vždy uváděn národnostně nejvíce smíšený čs. stát.
Francie začala Československo v roce 1938 nenávidět!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 36.

Také dne 24. března 1938 se v parlamentním zahraničně-politickém výboru pokouší předseda jeho výboru H. Bérenger a bývalý ministr zahraničí Francie P. E. Flandin dokazovat neplatnost čs.-francouzské smlouvy. V rozpravě jim oponuje Paul-Boncour, ale jejich tvrzení se mu daří vyvrátit jen zčásti, neboť nedokáže zdůvodnit prudký vzrůst iredentistického hnutí v Československu, kdy se k Henleinovcům přidávají i někteří představitelé slovenské Hlinkovy strany (AFMZV TD 1938, č. 178 Osuský z Paříže 12. 3. 1938, č. 296 30. 3. 1938 a DBFP, 3, I., 25, Halifax do Vídně 1. 3. 1938).

Ve francouzském tisku, ve veřejném mínění Francie a pak dále ve světě, napáchá v roce 1938 nejvíce škody tvrzení o neplatnosti čs.-francouzské spojenecké smlouvy, které ve svých článcích prosazuje známý publicista prof. dr. Joseph Barthelémy, člen správní rady polooficiálního vládního listu „Le Temps“.
Profesor dr. Joseph Barthelémy je pozdějším kolaborantským ministrem vlády ve Vichy, za svoji činnost je v roce 1944 uvězněn. Elaboráty profesora dr. Josepha Barthelémyho se stanou tou základnou, která nejvíce přispěje v roce 1938 k odklonu Francie od ČSR (i nechvalně známý Bonnet – ministr zahraničí Francie - z nich vychází).

Barthelémy

Prof. Dr. Joseph Barthelémy v roce 1944 ( + 14. května 1945)

Obrázek



se v článku „Conscience angoisée“ („Úzkostné svědomí“) otištěném 11. dubna 1938 zdánlivě staví jako přítel Československa, ale současně neváhá označit ČSR jako shluk několika národností, kde pod českou nadvládou žijí nejméně 3 milióny Němců, k jejichž udržení v rámci ČSR by bylo zapotřebí vyhlásit Německu válku. Válku, která by pro čs. zájmy znamenala 3 milióny mrtvých Francouzů. Zároveň pan profesor Barthelémy dokazuje, že by tato válka byla nejen zbytečná, ale, že by ji ani sama Francie nemohla vyhrát, protože by v ní Německo podporovala Itálie. Pan profesor Barthelémy pak pomocí nejrůznějších právnických kliček a formulací dokazuje, že Francie vůbec není povinna přijít ČSR na pomoc, protože smlouva z roku 1924 je zcela závislá na postoji SN a následující pakt z roku 1925 zanikl německým vypovězením Locarna. Ve svém závěru článku pak vyzývá k neprodlenému opuštění Československa.
Tento text Barthelémyho jsme zčásti i říkali, říkali jsme i že „Le Temps“ byla polooficiální tribuna ministerstva zahraničí Francie, která uveřejňovala fundované články o zahraniční politice Francie.
Výzva profesora Barthelémyho k opuštění Československa narazí na prudké reakce francouzského tisku i francouzské vlády. Reakce jsou různé – PRO – i PROTI.
Vesměs pravicové noviny, i když s určitými výhradami, jsou PRO – opuštění Československa. Ostatní, tedy levicové a středové strany je ve svém tisku odmítají – jsou PROTI opuštění Československa.
Článek v „Le Temps“ vzbudí prudkou reakci u Osuského, který požádá státního tajemníka francouzského ministerstva zahraničí Légera, aby bylo uveřejněno oficiální komuniké, které uvede názory pana profesora Barthelémyho na pravou míru. Zároveň žádá nového ministra zahraničí G. Bonneta, aby odpověděl a nehoráznost pana profesora dementoval.
Francouzská vláda na tento popud sestaví zvláštní komisi, vedenou právním expertem Bardouxem. Komise vypracuje obsáhlý rozbor Barthelémyho argumentů v tomto článku a vesměs je klasifikuje jako pochybné a nesprávné (DDF, 2, IX., č. 1967, str. 434-435.).
Československý velvyslanec Osuský se však jednoznačného odsouzení Barthelémyho názorů v listě „Le Temps“ nedočká.
V „Le Temps“ je jen dne 14. dubna 1938 otištěn všeobecný článek, nazvaný „O míru ve střední Evropě“. Tento článek jen povšechně polemizuje s některými z Barhelémyho názorů, a byl spíše považován za první náznak očekávaných změn francouzské zahraniční politiky (AFMZV-PZ Paříž 1938-č. 52, 20. 4. 1938). V článku se sice potvrzuje právoplatnost čs.-francouzské smlouvy, ale zároveň je tam upozornění, že tento platný spojenecký závazek nesmí být pokládán za překážku na trvalou pacifikaci středoevropského prostoru - a teď to nejdůležitější – nastane-li pro ni vhodná situace ( jinými slovy – příprava na zradu).
Osuský musel znovu požádat státního tajemníka Légera o nápravu „špatného dojmu“ z tohoto článku a zároveň žádal odsouzení dalšího protičeskoslovenského článku, který pod názvem „Otazník nad Československem“ otiskne v listě „Le Matin“ dne 14. dubna 1938 publicista Stephan Lauzanne.
Pak teprve polooficiální vládní „Le Temps“ vydá v úvodníku článek, který poukazuje na vyloženě nesprávné a nepravdivé argumenty a úvahy, které byly otištěny v obou článcích (Barthelémyho i Lauzanneho).
V této souvislosti působilo zarážejícím dojmem přetištění Barthelémyho článku 14. května 1938 v bělehradském listu „Vrema“. Velmi nápadné totiž je už jen to, že redakce „Vrema“ věnuje jen minimální pozornost oficiálnímu dementi francouzské vlády a vůbec nepřidává žádné argumenty na stranu svého malodohodového spojence. Byl to jasný signál rychlého odklonu Jugoslávie od „Malé dohody“, stejně jako signál, že Jugoslávie nechce vzbudit nelibost v Německu, s kterým má po Anšlusu nebezpečné společné hranice.
Ale ve Francii pokračuje diskuze nad článkem pana profesora Barthelémyho dál.
Tak například v listu „Petit Parisien“ 14. dubna 1938 komentátor Bourghese s plnou podporou šéfredaktora Boise využije argumentů poskytnutých čs. vyslanectvím a Barthelémyho tvrzení zásadně odsoudí a vyvrátí. Barthelémyho otevřeně také napadnou Kérilisovy články v „L’Epoque“ a v „L’Eve Nouvelle“.
Podporu Československu vyjádří koministický list „L’Humanité“, socialistický list „Le Populaire“, katolický „L’Aube“ a známá novinářka G. Tabouisová v listě „L’Oeuvre“. Pro Československo příznivě vyzní i statě, které jsou uveřejněny v listu „Gringoire de Jouvenel“, kde protičeskoslovenské výpady odsoudí a vyvrátí André Tardieu. Ten ve svém článku dokazuje, že pokud Francie poskytne vojenskou pomoc Československu, nebude bojovat jen za jeho zájmy, tak jako se Francie nebila v roce 1914 jen za Srbsko, ale bude čelit opět rozpínajícímu se pangermanismu (AFMZV-PZ Paříž 1938-č. 45 ze 14. 4. 1938 a č. 52 z 20. 4. 1938.).
To byla PRO - Československo, ale jsou tady opět PROTI – Československu – PRO opuštění Československa.
Velmi brzy po článcích André Tardieho otiskne list „Gringoire“ opět článek jasně protičeskoslovenského pana profesora Barthelémyho, který znovu tvrdí, že spojenecký svazek s Československem už ztratil své opodstatnění a že Francie není povinna za problematické ČSR bojovat (viz. Ferdonnet: La crise tchéque. Paris 1938). Tento článek vyjde 22. dubna 1938 a je nadepsán „Měli by se Francouzi bít za Československo?“.
Pan profesor Barthelémy se pokouší v tomto článku o shrnutí všech již zveřejněných úvah o útocích na Československo. V textu svého článku označuje Československo za policejní a diktátorský stát, který je příčinou všech politických zmatků v Evropě. K této Barthelémyho argumentaci se v celé této štvavé tiskové kampani zaměřené na ponižování Československa připojí i list „Je suis partout“ s nenávistnou kritikou – „pochybené čs. demokracie“. Všechny Barthelémyho názory o neplatnosti čs.-francouzské smlouvy a o tom, že Francie nesmí bojovat za Československo, podpoří 23. dubna 1938 i vlivný list „Information financiére“.
Čs. vyslanectví v Paříži se pokouší na tuto nepříznivě působící protičeskoslovenskou kampaň reagovat tak, že zveřejní části oficiální rozmluvy Osuského s ministrem zahraničí Francie Bonnetem, kde chce dokonale objasnit francouzskou politiku vůči Československu. To se zdaří jen částečně (AFMVZ-TO 1938-č. 400, Krofta do Paříže 12. 4. 1938.).
Ale v této kampani proti Československu nezůstávají pozadu ani Britové, jejich tisk.
Tak například britský list „Daily Mail“, dne 6. května 1938, se svolením svého majitele lorda H. S. Rothermera (lord H. S. Rothermer byl znám svým kladným vztahem k fašismu – ve Velké Británii nebyl sám), otiskne článek, který velmi hrubě až neomaleně napadá Československo. „Daily Mail“ v článku přímo navrhuje, aby se Velká Británie o Československo vůbec nezajímala. Zároveň „Daily Mail“ zdůrazňuje, že chce-li si Francie pro čs. zájmy pálit prsty, je to jen její věc. Zároveň „Daily Mail“ oceňuje, že dřívější katastrofální francouzská politika je už naštěstí předmětem ostré kritiky, ve které nechybí ani prohlášení veřejných činitelů o nutné změně francouzského postoje.

A jsme u zrádce Bonneta a Daladiera!

Postoj Francie k otázce vojenské pomoci Československu se začíná měnit hned po nástupu nové vlády radikálního socialisty E. Daladiera, ale hlavně příchodem nového ministra zahraničí Bonneta.

Obrázek


Od této doby začíná podléhat francouzská zahraniční politika stále více vlivu Velké Británie a uvažuje o řešení čs. otázky mírovou cestou.
Nechme nyní mluvit pana Miloslava Johna – Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR, ze str. 57 a 58, cituji:

„Bonnet postupně shromáždil řadu argumentů, včetně podkladů čistě vojenských, svědčících o náročnosti francouzských závazků i beznadějné strategické situaci Československa a začal jimi velmi účinně ovlivňovat francouzské a britské politiky a vojáky. Vypracoval rozsáhlou studii „Note sur l’action possible de la France en faveur de la Tchécoslovaque“, s jejíž pomocí zpětně působil na francouzské činitele. Zařadil do ní četné, tendenčně zaměřené úvahy o bezúčelnosti čs. obrany, o malé vnitřní odolnosti čs. státu i o stavu jeho armády, podrobné odborné expertizy o nedostatečné připravenosti Rudé armády, která je dle zpráv z Moskvy v rozkladu a nezná ani cesty, jak se do Československa dostat. Tím se Francie dostává do bezvýchodné situace, za které nelze poskytnout vojenskou pomoc.
Oficiálně ještě francouzská vláda Bonnetovo stanovisko vůči Československu nepřiznávala. Naopak na opětné čs. dotazy, vyjadřující znepokojení nad ve Francii projevenými a málokdy přesvědčivě vyvrácenými pochybami o platnosti čs.-francouzské spojenecké smlouvy, francouzská vláda stále odpovídala jednoznačným prohlášením o posvátnosti jejího závazku vůči Československu. Během pohnutého roku 1938 se tak stalo dokonce několikrát, naposledy dne 12. července 1938, kdy předseda francouzské vlády E. Daladier oficiálně prohlásil – v překladu, že Francie své závazky k Československu vždy splní.
Další vývoj událostí, který ovlivnila především zaslepená britská politika a francouzská neschopnost statečně se proti německé rozpínavosti postavit, vyústil v ponižující, krátkodobě trvající a nic neřešící dohodu čtyř mocností v Mnichově, která vyhověla prakticky ve všech směrech nacistickému Německu, aniž by „zachránila mír“. Titíž britští a francouzští politici o rok později zavedli obě západní mocnosti do světové války, zahájené ovšem za mnohem horších podmínek, než se jevily v září 1938. Na svou katastrofálně zaslepenou politiku doplatilo především Polsko, jehož podíl na rozpadu Československa byl nemalý…“


Jasná věrolomnost, licoměrnost a zrada!!!

Jako poslední k V.díl ČSR. Mnichov 1938. - bude příští pondělí za b) Cesta k Mnichovské dohodě – zradě ČSR, kde si řekneme politické souvislosti, diplomatická jednání roku 1938 v Evropě a ve světě, které vedly až k Mnichovské zradě, zvláště bude zdůrazněn podíl Polska, ale i dalších států na Mnichovské zradě - v samotném roce 1938.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Michane, proč nazýváš v duchu komunistických historiků "Mnichovskou dohodu" "Mnichovskou zradou"?
Mohla by se konference v Mnichově konat bez předchozího souhlasu čs. vlády a prezidenta Beneše o odstoupení území s 50% a větší německou menšinou?
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Protože to jako zradu budu vždy cítit.
Ústupky všech stran a zemí, tedy i Československa se prostě ke zradě čs. lidu dospělo.
Jde o můj vnitřní pocit.
Ty si čti " Mnichovská smlouva - dohoda".
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
TonyHazard
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 2674
Registrován: 17/9/2007, 23:30

Mnichov 1938

Příspěvek od TonyHazard »

Plně souhlasím s michanem , já to beru také jako Mnichovskou zradu, proč by se nám francouzská a britská strana několikrát omluvila za tuto Mnichovskou ,,dohodu''. Nebudu to víc rozebírat, je to zde perfektně a podrobně uvedené.
ObrázekObrázekObrázekObrázek
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!
Na fóru Palba.cz jsem skončil, dotazy a SZ prosím neposílat.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Preambule Mnichovské dohody hovoří jasně:
„s ohledem na dohodu, jež byla o odstoupení sudetského území už v zásadě docílena, na podmínkách a formalitách tohoto odstoupení a na opatření z toho vyplývajících“

No s tou omluvou - GB odvolává podpis pod smlouvou až 5. 8. 1942, Francie v podstatě neústavně - 29. 9. 1942 (Francouzský národní výbor)
Pročpak nevypověděli smlouvu už v březnu 1939, hm?

A že se omlouvá nějaká další generace politiků, to je pouhé prázdné politické gesto. Hlavní je, že Postupimská konference nerozhodla o tom, že Mnichovská dohoda je de iure neplatná od samého začátku.

Ono by to totiž mj. znamenalo, že by GB, potažmo Bank of England musela vrátit 42 tun zlata, které převedla promptně Německu po okupaci zbytku ČR (píší - zbavují se jakýchkoliv závazků - "...His Majesty’s Goveerment regard themselves as free from any engagement in this respect...")...

Hodžova vláda a Beneš přijetím požadavků GB a Francie na odstoupení území dle porušili § 3 odst.1, § 64 odst.1 bodu 1 Ústavy Československé republiky.
Vláda podala aspoň demisi, Beneš ne.

A že Beneš se dopustil vlastizrady potvrzují jeho vlastní slova krajanům v Chicagu roku 1939:
"...Byli jsme ochotni k dohodě s Německem za cenu záruk naší neodvislosti a našich nových hranic..."
Edvard Beneš, Šest let exilu a druhé světové války, Praha 1945
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Rosomáku, Rosomáku!
ztratí profesionální, nebo i amatérský český historik pocit, že Mnichovská dohoda - smlouva je ve skutečnosti zrada - zrada s kterou byla i Čs. vláda nucena souhlasit - bude to s takovým historikem moc špatné....
Tvé vytržené věty z kontextu dalších textů na tom nic nezmění....
Buď tady to celé pojednání nečteš, nebo máš své nové pojetí dějin, založené na nějakém pojednání někoho - krajanů a pod....

Vypsat tak můžeš novou historii Mnichovské smlouvy, kterou jsi sestavil ty...

Doporučuji Rosomáku, aby sis své věty vytržené z kontextu různých myšlenek, nechal na slíbenou debatu po skončení V. díl. ČSR. Mnichov 1938.

Přestaň jak poškrábaná deska stále jen obviňovat Beneše.
Prezident, jakéhokoliv jména měl v září 1938 jen 2 možnosti:
a/ jdeme do toho.
b/ přijmeme diktát.
Jen z těchto možností byl výběr pro kohokoliv.
Beneš volil b/ ( se všemi vědomostmi a zkušenostmi).
Někdo by volil a/.
Dle mne je to vše.
To, že nesouhlasíme je možné, ale je to asi tak vše!!!
Vysvětlení, které Beneš nikdy nepopsal ( svým přátelům to v roce 1947 slíbil, nesplnil a zemřel 1948), proč neodstoupil, podal demisi, je v tom, že chtěl z titulu prezidenta ČSR v hranicích k 1. září 1938 ( nikoliv po ústupcích a Mnichovské smlouvě), jednat později s velmocemi o celistvosti státu - alespoň já tomu tak rozumím!!!

Rosomáku, mimo Tebe a možná pár extremisticky laděných hochů prezidenta Beneše nikdo z " Velezrady", nebo "Vlastizrady" neobvinil. Važ slova.
Mohl by to učinit jen soud - víš o nějakém?
Nehraj si na soudce....
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od YAMATO »

No tak to je pěkné, Michane, jakmile někdo vysloví o Benešovi jiný názor, hned je tu nálepka EXTRÉMISMUS: Pozor ne to! Moc velký pozor!

Nevytvářejmě zase falešné nedotknutelné ikony! Lex Beneš je tohoto krásnou ukázkou...

Osobně považuji Beneše za jedno z mnoha neštěstí této země. Viním jej především za jeho roli při zničení ČS demokracie v průběhu a po WW 2. To období 45-48 již skutečnou demokracií nebylo a Benešova "zásluhy" jsou evidentní.

Tož tak. Myslet si může každý co chce...ale pokud si tady ještě hrajeme na svobodnou společnost, tak bych opravdu šetřil s nálepkováním.

Zdar!
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

c) mezinárodní arbitráž.
d) rozhodnutí parlamentu.

Jestli Beneš je velezrádce nebo není, ať si to každý přebere, tak jako jestli je Mnichovská smlouva nebo zrada.
Souhlasíš s tím, že překročil pravomoci svěřené mu ústavou?
Sám píšeš, že Beneš volil b/. Ale copak jsme tu tehdy měli monarchii?
Takže zařadíme dle Tebe mezi tzv. extremisty Ladislava Rašína, generála Krejčího, generála Prchala a další z Výboru na obranu republiky atd.

Odpověz mi - mohla se konat konference v Mnichově, kdyby vláda a Beneš odmítli GB/Francie nátlak na odstoupení území dle Berchtesgádenských požadavků Hitlera (nezaměnovat s Godesberskými) a nepřijali je 21. 9. 1938?

Otázku o tom, proč vyhlásil dva dny poté mobilizaci na obranu území, které již de iure odevzdal a do těchto prostorů nasazuje mobilizovaný národ, na to jistě také máš odpověď.

BTW, poněkud se rozcházíš:
Protože to jako zradu budu vždy cítit.

Až ztratí profesionální, nebo i amatérský český historik pocit, že Mnichovská dohoda - smlouva je ve skutečnosti zrada - zrada s kterou byla i Čs. vláda nucena souhlasit - bude to s takovým historikem moc špatné....

Historik se nesmí nechat unést vlastním pocitem. Ale Ty píšeš, že ji jako zradu cítíš.
Proto Tě napadám, že ustupuješ ze svých zásad nestrannosti a chováš se stejně, jako ti, které kritizuješ.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

YAMATO, ta demokracie ses přepsal, určitě jsi chtěl napsat 35 - 38, čert to vem.
Já neřekl, že Rosomák je extrémista, - a pár extremistických hochů může nazvat velezradu a vlastizradu, aniž vědí co to je. To není automaticky totéž.
K Benešovi mám také výhrady, ale toto.
Co šlo dělat 30. září 1938, co mohl Beneš a spol. jsem napsal:
a/
b/
Nic jiného.
On Rosomák s tou velezradou a vlastizradou nepřichází poprvé.
Třeba jsi to nečetl.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

JO Rosomák, konala by se - pokud bychom vojensky nevystoupili - opět bez nás. Nezapomeň, že to byly velmoci...
c/
d/
Kdepak chlape - čas. Nikdo nevěděl, v té době, že Áda blafuje... válka měla být 2. října 1938
To hloupé bez pocitů - o jiné zemi. Každý i amaterský historik, když píše o své zemi nějaký ten pocit ztratí, až na Tebe ty můj hrdino...
A dost.
Dohady, hypotézy - ne končíme - necháme to na samostatnou debatu po skončení V. Mnichov!!!
Naposledy upravil(a) michan dne 4/8/2008, 14:39, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od YAMATO »

Nikoli, o žádné přepsání se nejde, mám na mysli především období za a po WW 2. O Benešovo přehnaném zalíbení v SSSR, o jeho "mostech" mezi východem a západem, o jeho autokratickém jednání (ostatně už samotné jeho jednání za krize bylo mimo hranice ústavy!), o zákazu části politických stran po válce atd. atd. To vše vědomě dělal ať již sám nebo s dalšími.

Nenapsal jsi explicitně o Rosomákovi, že je extremista, ale dal jsi ho přímo do souvislosti s "extrémistickými hochy", což je ve výsledku totéž. Nemluvě o tom, že spojuješ obvinění Beneše z vlastizrady automaticky s extrémismem! Což je nehodno nejen objektivitou se zaštiťujícího se historika.
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Jo tak, tam máš dost pravdy 45 -48 - tam o něm také tak nějak - no moc se do Stalina a spol zakoukal a oni si ze starého pána, těžce nemocného pána, dělali šašíky.
Není to jednoduché.
Vlastizradu - bez soudního rozhodnutí buď může říci kluk jen tak - nepatří to sem a nebo člověk... doplň si...
Chceš si povídat?
Nech to na debatu..
Naposledy upravil(a) michan dne 4/8/2008, 14:47, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Rosomáku, přestań - není to opět nic než hypotézy - dáme si je v debatě.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od YAMATO »

Však debatuj, debatuj. Na co debatu odkládat, když už je rozjeta?
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

YA - o čem - dobře se podívej co píšem....
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od YAMATO »

No nevidím v tématu debaty problém. Ale nechci se hádat. Jsi tu moderátor, pokud to vše výše považuješ za zbytečné, tak to smaž.
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

OK, Michane, stopuji diskusi, počkám si.

Příště to napiš na konec - Diskuse je odložena na konec seriálu.
Odpovědět

Zpět na „Příčiny a události vzniku 2.sv války“