II. díl Německo. Nacismus. Č 5.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

II. díl Německo. Nacismus. Č 5.

Příspěvek od michan »

II. díl. Německo. Nacismus. Č 5.

Než chodit ve Výmarské republice v podzimu 1923 nakupovat, je lepší markami topit v kamnech.


Obrázek


Ještě než budeme pokračovat, po Hitlerově propuštění z vězení, řekněme si základní prvky Hitlerova světového názoru. On tyto základní prvky sice ještě doplňoval a rozšiřoval, ale v zásadě zůstaly stejné tak, jak je ve vězení zapracoval do své knihy Mein Kampf.
Tyto zásady a právě jejich naplňování, vedlo u člověka s takovou mocí k tomu, že vznikla 2. světová válka.
1) Darwinova teorie – princip věčného boje. Hitler vždy prosazoval dle této teorie zápas silného se slabým a z toho vyplývající přirozený výběr. Hitler ho prosazoval i u lidstva za každou cenu, jako základ lidské existence.
2) Národní princip. Podle této teorie má být středem veškerého snažení a jednání vlastní rasa, případně vlastní národ. Ani „individuum“ ani „lidstvo“ nejsou pro národní socialismus nejdůležitější vazbou. Hitler prosazoval bezohledné zastupování národa dovnitř, dle principu – „obecný užitek vychází z vlastního užitku“, což se podobá socialismu a bezohledné zastupování zájmů národa navenek znamená nacionalismus.
3) Hitlerem prosazovaný vůdcovský princip. Princip sám o sobě u Hitlera říká, že dějiny tvoří pouze vyvolené osobnosti, kdežto masa je hloupá a neschopná diferencovanému myšlení a rozhodování. Masa je jen „lidským materiálem“ v rukách geniálních propagandistů, kteří mají díky svým znalostem psychologie mas tu schopnost, že těmto masám vnutí svou vůli.
Hitler spojuje sociálně darwinistickou filozofii „věčného boje“, se svou teorií „životního prostoru“, kterou si sám rozvinul v návaznosti na teze vedoucího německého geopolitika Karla Haushofera a pod vlivem momentálních ekonomických teorií. Hitlerovi vznikl obraz dějin, z kterých si odvodil zcela konkrétní závěry pro zaměření německé zahraniční politiky.
Podle této Hitlerovy teorie je základní podmínkou lidské existence „životní prostor“ národa. Což je určitá plocha území, která je v nejširším smyslu slova základnou pro výživu (znamenalo to zemědělské užitkové plochy, suroviny, zdroje energie atd.). Takto daná pozemková plocha tvoří současnou základnu, která omezuje hospodářské možnosti v předem daném „životním prostoru“, v němž žije předem daný počet lidí. Tento počet lidí není přirozeně statický a za normálních, tedy zdravých podmínek, stále stoupá. Potom se zákonitě musí stát, že se dostává omezená plocha území (životní prostor) do rozporu se vzrůstajícím počtem lidí, na kterém národ žije. Výživa lidu pak přestává být zajištěna. Hitler se samozřejmě zabýval i možnostmi jak rozpor životního prostoru řešit. Přiklonil se k tomu, že „životní prostor“ řešit politikou je jenom oklika.
Pro Německo Hitler vyvozoval, že budoucnost leží v hospodářské nezávislosti a politické řešení je jen podmíněné a přechodné.
A pak přímo říká, že budoucnost Německa může být zajištěna jen tehdy, pokud bude připraveno bojovat za rozšíření svého „životního prostoru“. Ve své knize se nechce ani vracet k tomu, že by Německo mělo trvat na svých koloniích, stejně jako na předválečných hranicích z roku 1914.
Dokonce tvrdí, že za takové cíle se ani nevyplatí Němcům bojovat.
Zcela otevřeně a jednoznačně tvrdí, a tady je ten prvek, který vede k 2. světové válce, že německý lid si musí válečnou cestou vydobýt „nový životní prostor“. Ihned nabízí kde, když říká, že Německo jej nalezne v Rusku. Hitler se žádnými morálními prvky v lidech obvyklých nezabývá a jednoznačně říká, cituji:
„Neboť žádnému národu nepatří na této zemi ani čtvereční metr této země a půdy ani podle jeho sebevětšího přání, ani podle nejvyššího práva. Tak jako hranice Německa jsou hranicemi náhody a hranice v daném okamžiku jsou výsledkem politického zápasu doby, tak také hranice „životního prostoru“ jiných národů… státní hranice jsou tvořeny lidmi a lidmi měněny.“
Již těmito větami jako kdyby vyhlašoval válku a jednou z něho bude mocný muž a začne tyto věty naplňovat. Tady jsou ony prvky Hitlerovy demagogie.
Své věty o „životním prostoru“ v Rusku dál současně rozvíjel se zahraničně-politickou koncepcí, která by mu umožnila vše realizovat.
Ze zkušenosti z 1. světové války věděl, že Německo nemůže opakovat vedení války na dvou frontách. Požaduje proto, aby Německo zapomnělo na své staré hranice s Itálií a Anglií a s těmito zeměmi uzavřelo spojenectví.
Hitlerovi zvláště koncem roku 1922 a začátkem roku 1923 leží na srdci spojenectví s Anglií. V těchto letech vypracovává ideu německo – britského společného postupu, který částečně mění v roce 1928, ale i po tomto roce má stále na mysli britsko-německý svazek.
Na srdci mu leží i německo – italský svazek, kde hovoří o tom, že se bude muset Německo vzdát jižních Tyrol (Horní Adiže), což mu jeho nacionalističtí přátele a pravicové kruhy označí za zradu.
Hitler všechnu tuto filozofii vyjadřuje pojmy „slabost, zbabělost, bezvládnost“ na jedné straně a „síla, vůle, energie“ na straně druhé.
Za slabé označuje buržoazii, kterou pohrdá. Hitlerovým cílem je zrušení buržoazie, a ty silné chce získat z řad dělnictva. Buržoazie je slabá, unavená, zbabělá a otupělá, v dělnících nachází nezdolnou pěst, kterou si vychová, kterou získá. To říká jak v roce 1922, tak v listopadu 1927. V dělnictvu vidí budoucnost, německý dělník je pro něho pramenem síly. A o dělníky se pak skutečně stará, vystupuje za zlepšení jejich podmínek, za možnost růstu v budoucím národně socialistickém státě, kde razí teorii – rovnost šancí. Nikdy nezapomene zdůraznit, že „společnost německého lidu“ musí vyřadit Židy a jiné méněcenné elementy.
Tady, v tomto bodě Hitler spojuje 2 nejdůležitější principy světového názoru, „Hitlerova světového názoru“ – sociálního darwinismu a „národního myšlení“. Stejné šance mají mít jen příslušníci německé národní pospolitosti, kteří pak povedou boj proti svým rasovým antipodům, což tady znamená především proti Židům.
Antižidovská propaganda představuje pro Hitlera přímý závěr z jeho všech zásad, které jsme si zde popsali. Jeho boj sice směřuje také proti buržoazii a dalším nepřátelům, ale především pak proti Židům. Hitler viděl ještě jednoho nepřítele. Tím nepřítelem byl internacionální marxismus, který však spojoval s bojem proti světovému židovstvu. Sám v únoru 1925 vysvětluje, že by bylo „psychologicky chybné stavět si více bojových cílů“, že je správné, „zvolit pouze jednoho nepřítele, kterého každý může vidět: ten je jediným viníkem“.
A právě tohoto nepřítele ve všech kategoriích, ve všech třídách, viděl v Židech.
Součástí Hitlerovy propagandy bylo, že propaganda musela být radikální, aby „zbabělé“ a „slabé“ elementy předem odrazila.
Jako cíl si Hitler postavil vytvoření revoluční elity, kterou označil pojmem „historická minorita“. Tady je patrná návaznost na Hitlerovu sociálně-darwinistickou filozofii když říká, cituji:
„Čím větší a vnitřně revolučnější je určitá idea, tím aktivnější budou její zastánci, neboť s bortící silou učení je spojeno nebezpečí pro ty její nositele, kteří se budou zdát vhodní k odstranění pro své malé, zbabělé šosáctství. V radikalitě propagandy spočívá záruka, že se k organizaci připojí pouze radikální lidé.“
Hitler tyto takzvané minority viděl i v bolševické straně Ruska, které se bál a kterou obdivoval. Viděl jejich fanatický boj za světový názor a viděl jak radikálně a bezohledně je prosazují proti svým nepřátelům. V komunistech a bolševicích viděl podstatu revoluce, revoluce která měla přinést vítězství světového názoru. Což přivede lidský život k radikální přestavbě. Hitler nechtěl, aby to byli bolševici kdo zvítězí, kdo revolucí předělají svět. Předělat svět chtěl on. Podchycoval pro svůj program sociální, hospodářské a vnitropolitické oblasti života stejně, jako zahraniční a rasové. Z těch pak odvozoval své politické cíle, z těch vytvářel svou ideologii. Již jsme si řekli – když si vzal do hlavy….
Těmito a ještě některými dalšími filozofiemi se Hitler zabýval ve vězení. Části o armádě a o dalších teoriích si řekneme průběžně.
Skvělé pojednání – odborný článek - o Hitlerově světonázoru najdete zde na Palbě od šéfa – od Lorda – v Lordově konfrontaci Hitlera s knihou Mein Kampf viz zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2291
Některé další osobnosti Hitlerovy třetí říše viz zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=64
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

II.díl. Německo. Nacismus. Č 6.

Když je Hitler dne 20. prosince 1924 propuštěn z vězení vypadá situace ve Výmarské republice Německo jinak, než by si reakční síly i on osobně přál. V Říši se nedaří ani komunistům (KPD), ani nacionalistům (NSDAP), ale ani dalším jiným ultrapravicovým a ultralevicovým hnutím.
Právě této fázi fungování Výmarské republiky se říká „Dobré roky 1924 až 1928“.
Co se pod těmito „Dobrými roky 1924 až 1928“ skrývá?
Jestliže jsme si popisovali srpen a září 1923 jako měsíce s největší inflací a s nejvíce znehodnocenými penězi v Říši (na nákup zeleniny se chodilo s velkým košem na prádlo, plným marek), tak vše končí s koncem roku 1923. Velkou zásluhu na tom má ministr hospodářství Hans Luther, který zemi dovede koncem roku 1923 k měnové reformě, která naznačuje, že nejhorší hospodářské problémy Německa jsou překonány. I když je nutno říci, že období velké inflace zanechává v Říši pocit nejistoty a nedůvěry.
V minulých dílech jsme říkali, že placení vysokých reparací a chyby ministerstva financí jsou ten počátek vysoké inflace.
V prvních poválečných letech financuje USA z velké části hospodářský vzestup v mnoha evropských zemích. USA je také přesvědčeno, že stejnou pomoc musí dostat i německé hospodářství, aby nebylo zcela zruinováno.
Je to právě v roce 1924 americký bankéř a politik Charles Dawes, který zpracuje plán, aby zmenšil reparace Německa.
Navrhne, aby se reparace přerozdělily na roční splátky, kterými se Německu pomůže.
Dále pak skupina amerických bank poskytne Výmarské republice půjčku 800 000 000 marek.
Dawesův plán zahajuje příliv amerických úvěrů a německé hospodářství vstupuje do fáze restrukturalizace a racionalizace. Již v roce 1927 dosahuje Německo předválečné úrovně své výroby a vstupuje do systému vývozů a dovozů.
Německé hospodářství zvýrazňuje tendence, které se ujaly již na začátku 20. století: růst velkých podniků, vytváření kartelů, zavádění moderního držení podniků, výrobní racionalizace a stále silnější zastoupení státu v hospodářské oblasti. Právě během 20. let 20. století zdokonaluje Německo své kartelové dohody v nejdůležitějších odvětvích své výroby (chemické, hutní, elektrické, těžební).
Jen v zemědělském sektoru se toho moc nestane. Tam převládá hluboká krize, která má prastaré kořeny. Zájmy zemědělského sektoru byly vždy odlišné od zájmů průmyslových a byl zde vytvořen velký mocenský blok, který stál již u základů bismarckovského Německa. Po 1. světové válce mnoho malých zemědělských podniků zkrachovalo a velké majetky, zejména na východě Labe, které si ponechaly velkostatkářský charakter, jsou málo produktivní a jsou uzavřeny jakémukoliv pokusu o změnu. Ve Výmarské republice chyběla pozemková reforma, která byla jedním z největších problémů a výmarské vlády tento problém zanechaly vládám následujícím (i později Hitlerovi). Lidé pracující v zemědělství jako celek, jsou vůči Výmarské republice naladěni nepřátelsky a tvoří také jedno z reakcionářských center.

Prezident Paul von Hindenburg po zvolení do čela Výmarské republiky v roce 1925.

Obrázek


Jsou to právě zemědělci, kteří hlavně od roku 1925, po zvolení Hindenburga prezidentem, nalézají stále větší prostor pro nespokojenost a později s příchodem hospodářské krize v roce 1929 tvoří základní úderné síly nacistického uchopení moci.
V politice to byla nejprve Francie, na jejíž přání vítězné mocnosti nejenže nařídily poraženému Německu platit vysoké reparace, ale také se ještě snažily zmenšit jeho mezinárodní a politický vliv tím, že jej vyloučily ze SN (Společenství národů) a tak usilovaly o jeho izolaci.
Tady je velká zásluha ministra zahraničních věcí Výmarské republiky Gustava Stresemanna (od roku 1923 – 1929). Byl to právě Gustav Stresemann, který má zásluhy na změnu této situace, tj. vyvedení Výmarské republiky z izolace.
Předcházelo tomu to, že jak Výmarská republika, tak SSSR se cítí poškozeni Versailleskou smlouvou, kterou neuznávají a podepíší spolu přátelskou dohodu. Je to ona smlouva z roku 1922, podepsaná v Rapallo, mezi SSSR a Výmarskou republikou. Rapallská smlouva přináší Německu velké hospodářské výhody, protože z této dohody vyplynou nové možnosti vzájemné výměny zboží a surovin mezi Německem a SSSR. Nejen to. V SSSR se cvičí jednotky Reischwehru, zárodek budoucího Wehrmachtu.

Kód: Vybrat vše

Link na Rapallskou smlouvu na wiki se trhá, tak ho umístím takto:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rapallská_smlouva
http://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/in ... apallo.htm

V Kazani má Reischwehr „ Tankovou školu“. Prostory a cvičiště pro součinnost dělostřeleckých a leteckých sil je pro Reischwehr vyčleněno ve Voroněži. Budoucí esa Luftwaffe a její piloti a budoucí instruktoři mají svou leteckou školu Lipecku.
O hladinovém loďstvu a ponorkách Výmarské republiky, pozdější Kriegsmarine, odborné články Norada, viz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1864
a
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1002

Když potom v roce 1924 skončí inflace a od ledna 1925 je dosaženo plné svobody obchodu, začíná Německo hrát podstatnější roli i v oblasti mezinárodní politiky.
Gustav Stresemann byl přesvědčen, že vyrovnání politické situace v Evropě může být dosaženo pouze v případě, že Výmarská republika vystoupí z izolace. Nahraje mu k tomu i situace v Porúří mezi roky 1923 až 1925.
Řekli jsme si, že v roce 1923 do Porúří vstupuje francouzská armáda ( přišli si pro suroviny, hlavně uhlí v rámci reparací). Tehdy výmarská vláda, po vyhlášení generální stávky, platí také mzdy stávkujícím. Hovořili jsme o inflaci, která vznikla, hovořili jsme i o reakcích vlády a o potlačeních reakčních sil v Německu ( součástí byl i Hitlerův „pivní puč“, který byl zničen). Koncem roku 1923 Výmarská republika protesty vůči Francii vzdá a vítězem je Francie. Ale to vítězství Francie se v následujících měsících promění v úspěch Německa. Jak jsme si řekli, Dawesův plán zajistí platební solventnost Německa. V tom okamžiku je to pařížská politika kdo utrpí. Francie je donucena, na nátlak VB, USA a Itálie (svých kolegů jako vítězných velmocí), stáhnout svá vojska z oblasti Porúří, což udělá v létě roku 1925. Končí tak první zkouška sil od 1. světové války mezi Francií a Německem. Velice to však přispělo na obou stranách ke stabilizaci sil v Evropě.
O tento postup se ve Francii zasadí zejména její ministr zahraničních věcí Aristid Briand, který svůj úřad zastával v letech 1925 až 1932.
Veškeré sbližování evropských států odstartuje Locarenská konference, která se koná v říjnu 1925. Její účastníci se vzájemně zaručí za národní hranice a vyjádří odmítavý postoj k používání násilí při řešení případných sporů mezi státy. Protože vše stvrdí svým podpisem i Výmarská republika, je již v roce 1926 přijata do Společenství národů (SN).
Gustav Stresemann pak v roce 1926 podepisuje novou dohodu o neutralitě a vzájemném přátelství se SSSR ( Tuto smlouvu se SSSR zruší až Adolf Hitler po svém příchodu k moci 1933/34, aby pak jednou – srpen 1939 se SSSR nechal podepsat smlouvu novou, i s ostudnými dodatky, a ona smlouva pak znamená vražení kudly do zad Polsku ze strany SSSR a rozdělení sfér vlivu v Evropě), aby dokázal, že zahraniční politika Německa je již zcela nezávislá.
Ve Výmarské republice jsou mnohými německými konzervativci kritizovány ústupky, které vláda podepsala evropským mocnostem. Mocnostem (Itálii, Francii a VB), které podepsaly přísné klauzule ve Versailleské smlouvě, kde je uznáno Německo jako poražené a kde je německá zahraniční politika nazvána neschopnou vrátit zemi její vedoucí úlohu na středoevropské scéně. Později i tuto kritiku využívá Hitler.
Za svoji mírovou činnost v Evropě jsou v roce 1927 Gustav Stresemann a Aristid Briand odměněni.
Je jim udělena v tomto roce Nobelova cena za mír.
V roce 1927 je velké množství lidí v Evropě přesvědčeno, že mír ve světě je pro následující roky zaručen.

Hitler se tedy z vězení vrací v 1. z „ dobrých roků Výmarské republiky 1924 až 1928“ a ihned je konfrontován s mnoha nepříznivými situacemi.
Po krachu puče je zakázána NSDAP stejně jako její noviny „Volkischer Beobachter“. Zároveň v úřadech Výmarské republiky existují snahy vykázat Hitlera z Německa, tedy vyhostit ho do Rakouska. K tomu nakonec nedojde a navíc je 16. února 1925 zrušen v Bavorsku výjimečný stav, čímž odpadá právní důvod pro zákaz NSDAP (zákaz platil také pro komunisty – KPD, i ti jsou zase povoleni v Bavorsku dne 16. února 1925).
Ale již velmi brzy na to, je Hitlerovi uložen zákaz veřejných projevů. Tímto zákazem veřejných projevů je Hitlerovi odňata jeho nejdůležitější zbraň v boji o masy lidí. Bavorsko zákaz veřejných projevů Hitlerovi vyhlásí 9. března 1925 a brzy potom se k tomuto zákazu připojí Prusko a většina dalších zemí Výmarské republiky.
Adolf Hitler tak nemůže celé 2 roky ve většině zemí Výmarské republiky přednášet žádné veřejné projevy.
Zrušení zákazu veřejných projevů pro Hitlera začne až 1. února 1927 Sasko a 5. března téhož roku je zákaz zrušen v Bavorsku. Například v největší zemi v Prusku zůstal zákaz projevu Hitlerovi v platnosti až do konce roku 1928.
Naposledy upravil(a) michan dne 7/4/2008, 08:31, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

II.díl. Německo. Nacismus. Č 7.

Nejdůležitější úkol, který Hitlera po propuštění z vězení čekal, bylo znovu uchopit moc v roztříštěném a zakázaném NSDAP.

Adolf Hitler propuštěn z vězení 20. prosince 1924.

Obrázek


Po dobu jeho věznění vypukly v NSDAP těžké rivalitní boje. V každém státě, v každé župě se objevovalo mnoho takzvaných „vůdců“. To, že se to Hitlerovi podařilo již do konce února 1925 jen svědčí o tom, jak se uměl vemluvit, jak uměl použít svůj „vůdcovský princip“ a jak se z něho stával diktátor.
Na 27. únor 1925 je svolána členská schůze NSDAP, které se účastní něco mezi 3 až 4 000 lidí. Argumentace Hitlera, jeho rétorika, jeho způsob jak získat lidi, to vše stojí za to, abychom část jeho projevu zde citovali. Hitler tady jasně proklamuje svůj absolutní vůdcovský nárok. Takovýmto způsobem i později získával lidi a přetvářel i jinak inteligentní lidi, v lidi poslušné, které později dovedl až k propadlišti dějin. Z jeho projevu dne 27. února 1925, cituji:
„Vy víte, že dnes zuří zlý rozhořčený spor. Nepožadujte nyní ode mne, abych v tomto sporu stranu chápal… Vidím svůj úkol pouze v jediné povinnosti, totiž znovu svést dohromady ty, kteří se spolu přou. To bych ale nemohl učinit, kdybych se stal stranou ve straně… nesoupeřím zde ale o velké masy samy o sobě… kdo nebude chtít přijít do společného tábora, ten zůstane mimo; kdo ale zamýšlí do něho vstoupit, tomu řeknu jedno: Spor je nyní u konce… kdyby se ale domníval, že by mohl svůj vstup spojovat s určitými podmínkami, ten mě zná špatně. Já jsem si 9 měsíců připravoval každé slovo; nyní vedu hnutí a nikdo mi nebude klást podmínky; neboť až ti pánové přijdou a některý z nich mi řekne, dávám si takovou podmínku a druhý, já si dávám zase takovou, tak těm mohu dát pouze jedinou odpověď: Příteli, nejprve počkej, jaké podmínky stanovím já.“

Do tohoto období, počátku roku 1925, patří také vznik SS, jednotek, které Norimberský proces po skončení 2. světové války označí, jako jednotky zločinecké. Ostatně oni to samy v 2. světové válce dokáží svými hrůznými zločiny.
Počátkem roku 1925 se ukazuje, že obnovit Stosstrup (úderný oddíl jako ochranka Hitlera) v původní podobě je nemožné. Hitler si uvědomil, že však svoji tělesnou stráž potřebuje, třebaže malou, musí být složena z bezpodmínečně oddaných lidí, kteří budou pochodovat i proti svému vlastnímu bratru. Sám později řekl, že chce raději 20 lidí v každém městě (pokud se na ně může člověk naprosto spolehnout), než nějakou nespolehlivou masu.
Proto vznikne v dubnu 1925 osmičlenná Stabswache, štábní garda. Za 14 dní jsou přejmenováni na Schutzstaffel. Toto je počátek hrůzné 20 let trvající historie jednotek SS.
Jako nováček do SS vstupuje pod - 168. člen - Heinrich Himmler, jejich pozdější říšský vedoucí (Reichsführer – SS). V roce 1933 si Hitler vybere z řad SS další „štábní gardu“. Tento okamžik je také okamžikem ustanovení osobní gardy, Leibstandarte SS Adolf Hitler a je také okamžikem vzniku bojových složek SS. Leibstandarte SS je pak výlučným majetkem svého pána a přísahá věrnost jen jemu. Bezprostředně potom na to vzniká další profesionální ozbrojená složka, „smrtihlav“, svazky SS Totenkopf zcela nezávislé na Leibstandarte SS Adolf Hitler, které jsou původně určeny k vykonávání dozoru v koncentračních táborech. V roce 1937 se již pyšní tím, že mají 3 pluky a přibývají jim další úkoly při udržování vnitřní bezpečnosti.
O vzniku a působení některých organizací v III. Říši viz zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=65

Ale vraťme se zpět k Hitlerovi roku 1925.
Historické prameny hovoří o tom, že Hitler byl tolerantní k rozdílným politickým směrům uvnitř strany. Věděl, že NSDAP spojuje lidi z různých politických táborů s velmi rozdílnou motivací. Pokud nebyla zpochybňována Hitlerova autorita a útočné zaměření NSDAP, bral Hitler lidi strany tolerantně. Tedy po bezpodmínečném uznání „vůdcovského principu“ dával členům strany velkou volnost pro rozvoj a vyjádření i odchylných politických postojů. Vystihují to 2 věci. Jednou je jeho proslov na zemském shromáždění dne 12. června 1925, kde říká a já cituji:
„Nečekejte, že se budu vměšovat do malých detailních sporů… Vžijte se do mé situace. Také já se mohu jednou splést. To vše spočívá v přirozenosti člověka, který je složen z masa a krve… umění vůdce spočívá v tom, že dává dohromady jednotlivé kameny mozaiky, v nichž chápe lidi jako daný materiál, takový, jací jsou, a zasazuje je tam, kam mají být zasazeni. Kdybych hledal jen dokonalé, kteří nemají žádné ostré hrany, tak bych byl jako Diogenes s lucernou pobíhal kolem a sotva bych našel 10 příznivců. Lidé jsou právě ve vědění a v tom, co umějí, diferencovaní. Vůdcovské stanovisko musí být: není možné získat hotové lidi, musí se odhlédnout od zdlouhavosti a člověka – tak jako stavební kámen – tak dlouho brousit a otáčet, až bude zapadat do stavby.“
Druhým příkladem je to, jak o Hitlerově řízení NSDAP hovoří pozdější vedoucí hospodářskopolitického oddělení a vůdce SA, Otto Wagner. Ten o Hitlerově způsobu řízení říká, že se přímo vyhýbal tomu, aby musel říci – chci to mít tak a tak. Hitler vždy předkládal ponejvíce filozoficky pojaté myšlenkové pochody svým příslušným spolupracovníkům. Ty seznamoval a vysvětloval, že se to musí chápat tak a tak, pojmout to z toho a z toho hlediska, rozhodnout podle těch a těch zásad a přitom dbát na to a na to. Právě na těchto jednotlivcích pak nechával, aby ve své oblasti za vše zodpovídali, aby jeho požadavky rozpracovali co nejpřiléhavěji tak, aby Hitlerem předložené všeobecné zaměření, které z toho vykrystalizovalo do velkého cíle, bylo časem dovedeno do co nejlepšího konce. A aby se dosáhlo Hitlerem požadovaného cíle.
Hitlerův způsob řízení vedl k tomu (zvláště v začátcích), že mu mnozí vyčítali, že je slaboch, nebo že své vůdcovské úlohy nebere vážně. Výtky samozřejmě chodily tehdy, když se někdo, nebo nějaký směr ve straně nedovedl prosadit a vyžadoval Hitlerovo rozhodnutí. Skutečnost však byla taková, že se Hitler v některých situacích, v souladu se svou mentalitou a svým chápáním úkolů stranického vůdce, snažil některé situace a jejich rozhodnutí oddálit. V kritickém okamžiku však Hitler velmi účinně a důrazně prosadil svou autoritu.
Takovým příkladem je například chápání Hitlerova chování ve sporu se severoněmeckým tzv. levým směrem NSDAP, který se soustředil okolo bratrů Otto a Gregora Strasserových a Josepha Goebbelse. Hitler byl zcela jiného názoru než Goebbels a bratři Strasserové např. v zahraniční politice. Přesto jejich důležitost uznával, nechal je žít a trpěl jejich určitou kritiku vedení v Mnichově. Když však Strasser a jeho příznivci v roce 1926 zpochybňují stranický program, provokují vnitrostranickou diskuzi o základních principech a když se snaží na základě toho zabývat se důležitými politickými otázkami, totiž rozhodnutími lidu o vyvlastnění šlechty, spoluprácí se sociálními demokraty a komunisty, čímž zpochybňují Hitlerem vybudovanou strategii. Když na základě toho zostří tón kritiky vůči „Mnichovu“. Když je tón stále ostřejší a dokonce se začnou kout plány, aby byl Hitler zbaven vedení a oni se začnou sápat na jeho místo – začne Hitler jednat.
Otto Strasser chápal Hitlerovo řízení jako slabost. Hitler však 14. února 1926 v Bamberku na svolaném zasedání útok odrazí, své vůdcovství prosadí. Na kritiku reaguje sice slabě, bratry ze strany nevyloučí. Mnohem více se snaží získat nadaného propagandistu Josepha Goebbelse. Vrazí tak klín mezi bratry Strasserovi a Goebbelse.
Goebbelse v listopadu 1926 Hitler pověří převzetím vedení Berlínské NSDAP. I když Goebbels dál zprvu zastupuje „levé pozice“ a sebe chápe jako ochránce revolučních a socialistických pozic v NSDAP ( a Hitlera a mnichovské vedení ještě kritizuje), je na Hitlerově straně.
Následující roky pak ukazují, že Hitler přijal správné rozhodnutí. Goebbels udělá z bezvýznamné berlínské župy NSDAP významnou stranickou baštu.
Spor se severoněmeckými vůdci Ottou a Gregorem Stresserovými nekončí, je jen dočasně odsunut.
Hitler se v té době také příliš nevěnuje hospodářským otázkám, snaží se jenom trefit do přání svých posluchačů. Přizpůsobuje se konkrétnímu publiku a v té době říká, že přeceňování hospodářství může lid spíše rozdělovat, než ho spojovat. Tvrdí, že kdyby se věnoval denním problémům, jako je zvyšování platů u státních úředníků, nebo zlepšování podmínek tam a tam, přebudovávání říšských daní, že by mnoho lidí od NSDAP odešlo.
Volby konané ve Výmarské republice dne 20. května 1928 nedopadly pro NSDAP určitě nejlépe. NSDAP při volbách do Říšského sněmu dosahuje 2,6% odevzdaných hlasů, což jí vynese 12 křesel v Říšském sněmu. Musíme si však uvědomit jak dlouho nemohla provádět propagandu davů, jak dlouho byla zakázána a další okolnosti.
Relativně vysoký podíl z voleb z 4. května roku 1924 6,5% hlasů je dán tím, že kandidovala na spojené kandidátce lidových a národních socialistů a vše bylo také ovlivněno událostmi z krizového roku 1923 a Hitlerovým výstupem v probíhajícím soudním procesu.
Samozřejmě málo se to pak může zdát vzhledem k roku 1930 (to už bude v době hospodářské krize a pod dojmem mnoha dalších událostí ), který byl pro NSDAP senzační.
NSDAP a Hitler volby v roce 1928 hodnotí jako dobré, neboť strana prvně kandidovala sama při volbách do Říšského sněmu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

II.díl. Německo. Nacismus. Č 8.

Po volbách v roce 1928 ( ve kterých řekněme NSDAP utrpěla porážku, ona si to však nemyslela), bylo jasné, že se její propagandisté v čele s Hitlerem musí zaměřit na masy. A masy to je dělnická třída. Proto také již od léta 1928 vznikají dokonce první národněsocialistické odbory. Jsou to „Národněsocialistické – podnikové organizační buňky – Nationalsozialistiche – Betriepszellen-Organisation (NSBO)“, které se organizují po vzoru komunistických buněk.
Hitler zároveň navazuje kontakty s nacionalistickými skupinami, jako je třeba „Stahlhelm“. V tomto spojení, se „Stahlhelm“, se připojuje k požadavku proti tzv. „Young-Plan“ (Youngův plán byl pokračování a novátorství Dawesova plánu o reparacích Německa, za 1. světovou válku, kde se měla zvětšovat doba splácení z Dawesových 30 let na Yongových 60 let, viz http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/423 ... ke-nemecko ).
Hitler tady tušil, že bude moci propagovat NSDAP. Spolupráce ve skutečnosti umožnila DNVP, Stahlhelmu a NSDAP to, že národní socialisté mohli na této kampani sdělovat svůj program, program NSDAP, široké německé veřejnosti. I když se žádné lidové hlasování o Yongovu plánu nekoná, je tato kampaň pro Hitlera velkým úspěchem.
Zaměření NSDAP na masy se částečně projeví při volbách do zemských sněmů v letech 1928 a 1929, které se konají ještě před Yong kampaní a před světovou hospodářskou krizí. NSDAP v některých regionech zdvojnásobí, nebo ztrojnásobí svá zastoupení. Nejvíce však začíná nárůst hlasů pro NSDAP po Yong kampani a především pak pod vlivem nastupující hospodářské krize 1929.
V NSDAP však také v této době dochází k velké vnitrostranické krizi. Původcem krize je opět Otto Strasser a jeho sekce „národně socialistická levice“.
Konflikt, který nakonec vede k vyloučení Strassera z NSDAP je ponejvíce mezi Goebbelsem a Strasserem. V jádře sporu šlo o konkurenční požadavky berlínského župního vedoucího (Gauleiter) Goebbelse a „Bojového nakladatelství“ („Kampfverlag“) Strasserovy skupiny sdružené kolem vydávání berlínských novin „Tageszeitung“. Goebbels se cítil novinami ohrožován a žádal od Hitlera rozhodnutí.
Pod tlakem Goebbelse přistoupil Hitler na 2 rozhovory 21. a 22. května 1930 se Strasserem. Pod tlakem Hitlera se jeden z bratrů Gregor přidá na Hitlerovu stranu a Otto Strasser zůstane sám. Dokonce Gregor Strasser pak o svém bratru hovoří, že se Otto bude držet jen tak dlouho dokud budou vycházet jediné noviny co má. A že Otto Strasser může okolo sebe shromáždit tak maximálně 200 až 300 lidí, což budou stejně jen opravdový sektáři, mladiství fanatici a z NSDAP vyloučení profesionální štváči. Takže i když Hitler velmi dlouho vše odkládal vyšel ze souboje, jako vítěz.

Jenomže většina občanů Výmarské republiky tyto vnitrostranické konflikty NSDAP nevidí, a nebo je považuje jen za okrajové záležitosti.
Němci mají jiné problémy!
V době mezi volbami, v květnu 1928 a září 1930, vzroste počet nezaměstnaných v Německu ze 6% na 13,5%.
Vpadla do toho „Světová hospodářská krize“, která začne 25. října 1929 „černým pátkem“, neslavně známým velkým krachem na burze v New Yorku.
Situace v Německu se zostřuje měsíc od měsíce.
Hospodářská krize se velice rychle rozšiřuje v krizi státní a v krizi v politické oblasti.
V důsledku hospodářské deprese klesají příjmy z daní a stoupají výdaje na pojištění nezaměstnaných.
Výmarská vláda velké koalice pod vedením říšského kancléře Hermanna Müllera (SPD) se rozpadá 27. března 1930, když řeší otázku jak by měl být schodek vyrovnán, kde vzít chybějící obnos. Má zvýšit daně, nebo odbourat sociální dávky.
Pádem této poslední vlády Výmarské republiky, která měla většinu v Říšském sněmu, nastává období, které má přímo vliv na pozdější nástup nacismu k moci.
Právě v letech 1930 až 1933 vládne ve Výmarské republice tzv. „prezidiální kabinet“. Říšští kancléři se již nemohou opírat o většinu v Parlamentu, ale o samotnou důvěru a zvláštní pověření říšského prezidenta Hindenburga. Prezident má dle článku 48 Ústavy právo ve výjimečných situacích vydávat nouzová nařízení. Nouzová nařízení sice může Říšský sněm zrušit, ale prezident má právo rozpustit Parlament a vypsat nové volby. Prezident je také oprávněn jmenovat, nebo odvolat říšského kancléře, stejně jako vládu, aniž mu do toho tak může Říšský sněm cokoliv říct.
Podle tohoto systému je prvním kancléřem poslanec středu Heinrich Brüning. Kancléř Brüning chce říšský rozpočet vyrovnat krácením státních výdajů a zvýšením daní. Když je tato zákonná předloha v Říšském sněmu zamítnuta, předloží kancléř říšskému prezidentovi 2 nouzová nařízení o zkrácení platu úředníků a o vyšším zdanění vysokých příjmů. Protože Říšský sněm zbaví účinnosti také tato nouzová nařízení, rozpustí prezident Hinderburg na Brüningovo přání Říšský sněm a nové volby stanoví na 14. září 1930. Kancléř Brüning si od těchto voleb slibuje posílení buržoazních stran a vytvoření většiny v Říšském sněmu.
To, co se stane ve volbách do Říšského sněmu 14. září 1930 lze nazvat „politickým zemětřesením Výmarské republiky“.
NSDAP zvětší svůj podíl hlasů z roku 1928, kdy měla 2,6% a 12 křesel na 18,3% a 107 křesel v Říšském sněmu. Stane se po SPD, která volby vyhrála (v roce 1928 – 29,8% v těchto volbách 1930 – 24,5%), druhou nejsilnější stranou v Říšském sněmu. Vedle NSDAP je to taky KPD (komunistická strana Německa), která posílí na 13,1% (když v roce 1928 měla 10,6%) a stane se čtvrtou nejsilnější stranou. Zajímavostí u KPD je, že svou volební kampaň pro volby v roce 1930 vedla převážně pod nacionalistickými hesly proti Yongovu plánu a Versailleské smlouvě (tedy skoro jako nacisti). Buržoazní strany utrpí ve volbách 1930 velké ztráty hlasů a musí se s tím smířit.
Kde se vzaly hlasy pro NSDAP?
Historické prameny říkají, že tato první přílivová vlna pro NSDAP podle všech šetření přišla ze tří zdrojů:
1) Z dřívějších voličů protestantské (liberální, nebo konzervativní) střední třídy a zájmových stran, které byly odpovědny přibližně za polovinu potenciálu NSDAP z roku 1930.
2) Z dřívějších nevoličů, kteří představovali kolem 1/5 voličů NSDAP.
3) Z dřívějších příslušníků SPD, kteří byli asi 1/7 voličů NSDAP v roce 1930.
Nejvíce pozoruhodné je to, že voliči přišli od SPD.
Hitlerova taktika legality NSDAP začala nést ovoce.
Navenek legalita - Parlament a parlamentní akce slouží k propagaci a revoluční agitaci NSDAP.
Ovšem stejně tak důležité, ne-li důležitější jsou mimo parlamentní akce SA. SA pořádá krvavé pouliční bitvy s komunistickým „Svazem bojovníků rudé fronty“ (Rotfrontkämpfer „Bund“). Tyto boje v ulicích začínají být pro příslušníky NSDAP, kteří se soustřeďují na parlamentní akce, velice nepříjemné.
Ale SA neútočí jen na „Rudé“.
Již krátce před volbami do Říšského sněmu, v srpnu 1930, dojde ke konfliktu mezi berlínským vedením SA, které vede Stennes a vedením berlínské NSDAP ( Goebbels a spol.). Berlínští SA chtějí, aby měly více kandidátů pro volby do Říšského sněmu. Hitler to nejprve odmítne a celou věc nebere vážně. Ovšem Stennesova SA zaútočí na jednací prostory NSDAP a zdemoluje je. Hitler se rozčílí a celou rebelii nechá zlikvidovat jemu věrnými SS. Sesadí OSAF (vrchního vedoucího SA-Obersten SA-Führer) Pfefera a sám zde převezme vedení. Konflikt je zatím potlačen a Goebbels se snaží sblížit se Stennesem, ale tehdy si Goebbels myslí, že Stennes stejně nedá na delší dobu pokoj.
A Hitler skutečně vidí v konstrukci SA chybu a připravuje se na její přebudování. Chce, aby SA neměla žádnou politickou ctižádost.
Hitler jako přímý důsledek berlínských událostí zavolá svého kamaráda Ernsta Röhma, který mu již několikrát poskytl důležité služby. Musí ho povolat z Bolívie, kam Ernst Röhm odešel v roce 1928, jako vojenský instruktor. K novým konfliktům však vede jak Röhmův tlak omezit Stennesovu moc, tak také nespokojenost četných aktivistů SA s Hitlerovou taktikou legality ( tvrdili, že už to není žádná „ Národní revoluce“).
Na konci března 1931 dosahuje krize kolem SA nového vrcholu. Konflikt mezi Röhmem a Stennesem se vyhrotil a Hitler musel zasáhnout, aby zadržel Röhma, který chtěl sesadit Stennese. V dubnu 1931 začala nová otevřená vzpoura berlínských SA, která se rychle rozšířila na celý sever a východ Německa. Hitler musel znovu použít pomoc svých věrných SS, aby zlikvidoval puč.
I v následujících letech se jednotky SA vyvíjejí pod vedením Ernsta Röhma směrem k nebezpečné občanské válečné armádě, která má na konci roku 1932 již přes 500 000 členů. Ernst Röhm se stále více přidává na stranu mužstva a stále více, ač ještě poslušný Hitlerovi, začíná v NSDAP se svými veliteli SA tvořit určitou opozici.
V roce 1932 Röhm ještě poslouchá, Röhm ještě ty nejagresivnější členy SA tlumí!


Použitá literatura.

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Erwin
Příspěvky: 7
Registrován: 6/1/2005, 13:04

Příspěvek od Erwin »

Perfektní a zajímavá série článků, ale to byla již i předchozí Itálie... Klobouk dolu před prací, kterou Michan do svých článků vynakládá. :up:
Nelson
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 857
Registrován: 11/6/2005, 10:25
Bydliště: Většinou doma

Příspěvek od Nelson »

Je zvláštní, že zrovna Sověti cítili k Němcům jakékoliv sympatie v kontextu s tím co sami před nedávnem zažili sami. A právě od Němců.
Mám na mysli separátní Brestlitevský mír, který jim mocnosti Dohody vnutily po tom co se po bolševickém převratu ruská fronta fakticky zhroutila. Vždyť jeho podmínky byly pro poraženého ještě tvrdší než Versailleská mírová smlouva.
ObrázekObrázek

Z Palby jsem odešel, dotazy už na mě nesměrujte.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Ď, Erwin.
Máš pravdu "mořský vlku" - to jsou ty paradoxy dějin.
Po příchodu bolševika v Rusku k moci ( vraždili, znásilňovali celé národy, kradli soukromý majetek a ničili historické památky), s nimi nemluvilo v Evropě a nejen tam - jak se říká " ani rádio".
Němci "zavinili 1. světovou válku".
Nikdo tyto dva státy k jednacímu stolu v roce 1922 nechtěl a ani nezval.
Ukřivdění nesnesli naprostou izolaci a ignoraci Evropy.
A je to tady, když vy nás nezvete a neuvědomujete si náš lidský a surovinový potenciál - přes rozdílnost názorů, přes problémy v 1. světové válce, tak tady máte náš vzdor.
Dá se jednoznačně říci, že to bylo krátkozraké a taky to v této formě trvalo jen 3 roky. Bylo však pozdě a napáchalo to moc zla a nekontrolovatelného zbrojení a utajování aktivit - zvláště ve vojenské oblasti ( konstruktéři a projektanti Německá si kreslili a navrhovali zbraně a zbraňové systémy do šuplíku)...
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

Vpadla do toho „Světová hospodářská krize“, která začne 25. října 1929 „černým pátkem“, neslavně známým velkým krachem na burze v New Yorku.

Mierna nezrovnalosť . Možno sa mýlim. V súvislosti s hospodárskou krízou sa používa pojem "čierny štvrok" 24. októbra 1929 ako dátum jej počiatku. Osobne som o "čiernom piatku" ešte nepočul.

viď: http://openiazoch.zoznam.sk/info/zpravy ... wsID=25611
Uživatelský avatar
Peters
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 243
Registrován: 21/2/2009, 14:00
Bydliště: Praha

Příspěvek od Peters »

Ano,máš pravdu,kolego.

Přesto bych rád bych citoval wikipedii:
"Již následující den, tzv. Černý pátek, následky krachu dospěly také do Evropy, na jejíchž burzách došlo ke shodnému efektu. V Evropě ovšem došlo k podobnému dění v menší míře již o dva roky dříve, v pátek 13. května 1927, kdy došlo k nenadálému a citelnému propadu kurzů na Berlínské burze. "

Ano,ve "Velký čtvrtek" začala hospodářská krize v USA.Ve "Velký pátek" poté i v evropě.
Obrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

Oki moja chyba. Túto tému nemám nejako hlbšie preštudovanú. Mierne ma to v texte zarazilo. Teraz už však samozrejme to sedí a ja to v danej pasáži namieste.
Odpovědět

Zpět na „Příčiny a události vzniku 2.sv války“