I.díl. Italský fašismus. Č 9.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

I.díl. Italský fašismus. Č 9.

Příspěvek od michan »

Premiér Ivanoe Bonomi.

Obrázek



I.díl. Italský fašismus. Č 9.

Díl I.

Část 9.

Ještě než Benito Mussolini stanul na vrcholu moci, čekala ho jedna těžká zkouška.
V červenci 1921 se novým premiérem Itálie stává Ivanoe Bonomi, který byl sice poslancem zvoleným za „Národní blok“, ale přátelsky nakloněn Mussolinimu nebyl. To přesto, že mu Squadristé (tak se běžně začalo fašistickým oddílům říkat) k moci pomohli. Bonomi proti této „občanské guerille“ – Squadristům nechá zasáhnout státní moc.
Ve městě Sarzana se postavilo 9 karabiníků a 3 vojáci proti 500 ozbrojeným fašistům. Jeden ze Squadristů vystřelil, karabiníci a vojáci vystřelili také. Na zemi zůstalo ležet 10 „černých košil“. Ostatní čenokošiláci byli tak překvapeni, že se na odpor nezmohli a začali utíkat. Na utíkající Squadristy se vrhlo obyvatelstvo města a fasci měli dalších 18 mrtvých.
Benito Mussolini protestoval v Parlamentu tak, že hovořil o tom, že se „takto“ nemůže postupovat proti fašistickému hnutí, které sice přehnaně, ale energicky vystoupilo na obranu státu!
A pak přímo mimo mísu, k překvapení všech, začal hovořit o spolupráci se socialisty a lidovci. O tom začal přesvědčovat i své spolustraníky fašisty. Jediným s kým fašisté nebudou spolupracovat jsou komunisté, s těmi mohou fašisté jen bojovat. K překvapení všech pokračoval, že fašismus ani nepraktikuje antiklerikalismus, a že jsou fašisté dokonce pro spolupráci s Vatikánem!
To řekl on, zapřísáhlý ateista!
Obrátil se dokonce na odbory s tím, že Konfederace CGL nemusí být pro fašisty opozicí, když se odloučí od Socialistické strany. Kdyby v té době neřekl, že fašisté mají „republikánské sklony“, čímž zarýpal do monarchie, vypadalo by to, že vznikla nová strana, která chce se všemi spolupracovat - mimo komunistů.
Mussolini jasně taktizoval a sledoval tím několik cílů – chtěl se přiblížit k hlavním politickým stranám a zároveň chtěl získat na svou stranu podnikatelské kruhy. Pro své nejbližší pak vysvětloval, že chce touto taktikou rozdělit nepřítele, aby ho mohl lépe zničit.
Zdánlivě se mu to podařilo.
Po jednáních byla dne 3. srpna 1921 podepsaná „Mírová smlouva“ mezi fašisty, socialisty, za vydatného přispění předsedy Parlamentu Enrica de Nicoly a zástupců odborového svazu CGL. Touto dohodou se zúčastněné strany zavazují, že se budou vzájemně respektovat a že ukončí násilné akce. Socialisté dokonce zruší své ozbrojené jednotky „arditi del popolo“.
Mussolini se moc dlouho neradoval.
Radost mu zkazili jeho vlastní lidé Squadristi – místní velitelé, jako Bottai v Římě, Italo Balbo v Ravenně, Grandi v Bologni a Farinacci v Cremoně, tedy všichni budoucí nejvyšší pohlaváři fašistické strany. Všichni se na Mussoliniho sesypali, že je příliš měkký, že je zrazuje a odmítli mu poslušnost. Ale tu poslušnost oni stejně nikdy neměli. Mussolini se bránil, ale odpovědí jeho spolustraníků bylo - ještě větší násilí.
Začala velká roztržka ve fašistickém hnutí. Když Mussolini neuspěl po dobrém, vysvětlováním své taktiky, přešel k výhrůžkám do vlastních řad. Fašisté ho však neposlouchali.
Mladý ambiciózní advokát, ředitel fašistického deníku Assalto – Dino Grandi svolal na 16. srpna 1921 do Bologně, shromáždění nespokojených fasci z Emilia Romagna.
Nejvíce se na shromáždění hovořilo o tom zrádci Mussolinim. Největší rozjitření nastalo, když Grandi vědomě připomněl, že Benito Mussolini nezrazuje poprvé, ale zradu již prokázal při fiumských záležitostech (fiumské nešpory), kdy zradil básníka Annunzia. Tehdy mnoho fasci nesouhlasilo s „Mírovou smlouvou“, kterou vytvořil tehdy premiér Giolitti.
Celé dlouhé měsíce se snažil Mussolini dostat fašistické hnutí pod kontrolu a podřídit si jednotlivé náčelníky měst. Brzy však zjistil, že je v koncích. Oznámil svou rezignaci a řekl, že se stává prostým bojovníkem milánského svazu. Když se Mussolinimu zdálo, že stoupá, byl tady náhle pád.
Grandi a ostatní pohlaváři na to čekali. Fasci ještě zvýšili své násilnosti (podle statistiky bylo od vzniku fasci do 1. září 1921 v Itálii zabito 166 levicových činitelů a stoupenců a 500 jich bylo zraněno. Fašisté také zničili 726 různých budov.).
Dokonce v září 1921 jeden z fašistických předáků, markýz Compagni z Florencie, poslal předsedovi vlády Bonomimu telegram, kde oznamoval, že se necítí být vázán dohodou z 3. srpna 1921.
Fasci začínají dál ukazovat co dokáží. Vynutí si snížení cen zemědělských výrobků o 50%. Dne 12. září vtáhne 3 000 „černých košil“ v čele s Dinem Grandim, Italem Balbem a Leandrem Arpinatim do Raveny. V té době také jeden squadrista zavraždí v Mola di Bari socialistického poslance Giuseppe di Vagno.
Teprve tehdy Benito Mussolini pochopil, že nemůže plout proti proudu a otočí. Začal psát o tom, že nemůže být mír dokud se fašistům bude říkat, že jsou zákeřní vrazi. Začal se přiklánět k tomu, že cesta k moci vede přes násilí. Nevzdal se sice parlamentní cesty, ale připojil se k proudu násilí.
Jedinou cestu, jak si všechny své odpůrce ve fašistickém hnutí podrobit, viděl v přeměně fašistického hnutí, v politickou stranu.
Tím, že by fašistické hnutí bylo stranou, by dosáhl hned několika věcí. Chtěl fašisty sjednotit, vtisknout jim organizační strukturu, naučit je uznávat hierarchii a na druhé straně chtěl být šéfem politické strany, se kterým je nutno počítat a bez něhož se ve straně nic nepohne. Začal mluvit o disciplíně, o tom, že je fašismus třeba změnit v armádu schopnou zasáhnout a buřičským šéfům sliboval vítězství v celé zemi. Mussolini tak postupně získává své fašistické šéfy měst, zvláště když mezi nimi takticky rozlišuje a využívá jejich slabostí i předností a zejména využívá jejich věčnou řevnivost. Venkovští velitelé, kteří ho před několika týdny svrhli ho nyní začínají opět zvedat na vrchol moci. Mussolini obratně využívá vlny násilí a vyhoupne se znovu do čela.
Krize ve fašistickém hnutí je pro tuto chvíli zažehnána.
Ovšem program, který nyní Benito Mussolini připravuje už nemá skoro nic společného s tím, co navrhl v březnu 1919, v domě č. 9 na náměstí San Sepolero, kdy se fasci zrodilo, nyní jsou to nové cíle, cituji:
„Budeme vždy pro stát, když se ukáže jako strážce, obránce a propagátor národních tradic, národního cítění, vůle národa; když bude schopný vnutit za každou cenu svou autoritu. Zastoupíme stát pokaždé, když se ukáže neschopným čelit a porazit příčiny a nositele vnitřního rozkladu principu národní jednoty. Postavíme se proti státu, kdyby měl padnout do rukou těch, kteří jej ohrožují a útočí na život země.“
V době těžké situace v Itálii se tyto myšlenky líbí podnikatelům, středním vrstvám i dělníkům, neboť jich hodně touží konečně po klidu a tohle se jeví, jako záruka klidu v Itálii.
Fašistický sjezd svolaný do Říma na 7. listopad 1921 všechny teze Mussoliniho potvrdí. Na tomto sjezdu je hlavním bodem programu založení fašistické strany.
Tři dny tady jedná 15 000 delegátů, kteří zastupují 320 000 členů sdružených do 2 200 fasci.
Na sjezdu Mussolini uzavře s vůdci opozice dohodu o tom, že smlouva se socialisty nepřichází v úvahu. Mussolini musí ustoupit, aby nebyl svržen úplně.
Dokladem „usmíření“ je to, že se obejme s Dinem Grandim. Ovšem to se s ním ještě předtím pohádal o to, zda má být nová strana víc parlamentní, nebo vojenská. Mussolinimu jde v první řadě o jeho osobní moc, kdežto Grandi je spíš „idealista“, který prosazuje nový režim. Zatímco pro Mussoliniho je režim prostředkem, pro Grandiho je režim cílem. Také pro toto vše Benito Mussolini neváhá a podepíše telegram, kterým fašistický sjezd zdraví d’Annunzia. Mussolini jen dělá to, co dělala většina italských politiků – kličkuje, taktizuje, aby ze svých slabostí učinil přednosti.
Partito Nazionale Fascista – Národní fašistická strana je založena 8. listopadu 1921.

Tablo zakladatelů NFS Itálie 8. listopadu 1921.

Obrázek

Prvním generálním tajemníkem Fašistické strany je zvolen bývalý anarchosyndikalista a spoluzakladatel fasci z náměstí San Sepolero – Michele Bianchi.
Ve výkonném výboru je na prvém místě uveden Mussolini a na druhém Grandi. Grandi již za pár dnů uzná, že „Duce“ může být jen jeden a v rámci možností a svých názorů se podřizuje.
Benito Mussolini jako „Duce“ stane v čele Národní fašistické strany.
Za 7 dní po sjezdu vypovídá Národní fašistická strana smlouvu se socialisty. Je to stejně jen formální tečka za existencí dokumentu, který „černé košile“ nikdy nedodržovaly. Fašisté nikdy násilnosti nezastavili. Když je roztrhán tento poslední papír, který je morálně stavěl do špatného světla, aktivita Squadristů se ještě zvýší. Vše na pozadí hospodářských problémů Itálie, které přetrvávaly a kde stále rostla politická nespokojenost. Politická a hospodářská nespokojenost obyvatel Itálie stále roste, což je vodou na mlýn Národní fašistické strany.
Zkušenost první a druhé poloviny roku 1921 je zároveň poučením a varováním pro Benita Mussoliniho, aby postupoval tak, aby si své místo šéfa fašistické strany udržel.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

I.díl. Italský fašismus. Č 10.

Díl I.

Část 10.

Koncem roku 1921 a na začátku roku 1922 se Itálie ještě více radikalizovala. Předseda vlády Bonomi nařídí v prosinci 1921 prefektům a podprefektům odzbrojení občanů a rozpuštění všech ozbrojených organizací. Prefekti i podprefekti se mají na místě rozhodnout, jak budou postupovat a ozbrojené organizace z moci úřední rozehnat.
Tento příkaz by samozřejmě nejvíce postihl fašisty. Ti protestují.
Bonomi se neodváží jít tak daleko, že by fašisty rozehnal. To znamená, že se fašistická strana (NFS) ještě více semkne. Mussolini dokonce nařídí celkovou militarizaci strany. Úkolem pověří squadristické velitele Italo Balba a fašistického poslance Ferrucio Vecchi. Ti si k tomu pozvou 2 „černé“ generály Ennia Gandolfa a Emilia de Bona. Vzniknou tak „milice“, jejichž uniformou se stanou už dříve používané černé košile Arditů a černé čapky.
Dle římského vzoru jsou milice rozděleny na centurie, kohorty a legie. Proběhne také členění funkční – principi (bojové jednotky) a triari (zálohy). Milice mají také své ženské a mládežnické sekce – balilly a avanguardisté.
Na přelomu let 1921 až 22 se fašismus organizuje ve všech směrech – vojensky, politicky i odborářsky.
V provincii Ferrara je už v únoru 1921 založena nová organizace (po likvidaci tamní socialistické „zemědělské ligy“). Tato organizace měst a venkova se jmenuje Fašistický hospodářský syndikát.
Mussolini i Grandi poznají, že tato aktivita je prostředkem pro boj proti „rudým“ a tak se přidají. Ona totiž již v červnu 1921 působila ve Ferraře tzv. Syndikální komora práce v čele s Edmondem Rossonim, bývalým revolučním syndikalistou. Tyto odbory odmítaly třídní boj a místo toho se snažily sjednotit pracující i podnikatele. To byl prazáklad budoucích fašistických korporací.
Konfederace syndikálních korporací výrobců složená z 5 korporací má datum zrodu 25. ledna 1922 a založena byla v Bologni.
V korporacích dochází k sjednocení všech lidí kolem společného programu a společné akce, která směřuje k silné Itálii a prosperitě pro všechny. Program přitahuje do korporací i fašistické strany, další členy a příznivce.
Tak jak roste síla Národní fašistické strany (NFS), snižuje se síla Bonomiho vlády. Bonomi ztrácí koncem roku 1921 postupně i svou podporu v Parlamentu. Giolittiovci (stoupenci bývalého premiéra Giolittiho) a nittiovci (stoupenci bývalého premiéra Nittiho) se sice spojují, aby pomohli Bonomimu, ale nezískají ke svému kroku socialisty a lidovce. Socialisté zůstávají na svých trvalých pozicích, tj. v opozici. Lidovci jsou věrní politice svého centra, tedy v jakési úloze jazýčku na vahách (uvidíme kam se přidáme).
Koncem prosince 1921 se položí Banca di sconto a to Bonomiho odepíše. Mnoho lidí přijde o své poslední úvěry i úspory.
V Parlamentu předloží opozice návrh, aby se hlasovalo o důvěře vlády. Vláda podporu nezíská a to je její konec.
Vládní krize pokračuje a začínají nové tahanice o tom, kdo sestaví vládu novou, a kdo jí podpoří. Na volný úřad premiéra se hlásí opět Giolitti. Proti tomu se postaví don Sturzo z lidové strany a musí se hledat takový premiér, kterého by podpořila alespoň většina. Volba padá na průměrného z průměrných – liberála Luigiho Factu. Jeho kabinet je sestaven z liberálů a v Parlamentu mu po boku stojí lidovci.

Premiér Luigi Facta.


Obrázek


Lidová strana se však v této době zabývá volbou nového papeže. Ve Vatikánu, po smrti Benedikta XV., je kardinály volen jeho nástupce. Novým papežem se stane kardinál Ratti pod jménem papež Pius XI.
V osobě papeže Pia XI. vidí Mussolini i fašisté osobu, která by fašistům nemusela překážet a s kterým je možná dohoda. Fašisté ještě více začnou Vatikánu nadbíhat a ještě více utlumí již ztlumený antiklerikalismus. Fašisté dokonce mluví o tom, že katolicismus může být využit, jako jedna z velkých italských národních sil pro italskou expanzi ve světě. Lichotka!
Nový premiér Itálie je skutečně slabý a neschopný, bez možností cokoliv v Itálii změnit. Brzy se mu říká, že je vlastně jako kdysi - Romulus Augustus - Augustulus ( císaříček, resp. vznešeňoučký), tedy něco jako poslednímu římskému císaři…
Pro fašisty to znamená jediné, že pokračují ve své cestě za mocí pomocí obušků a pistolí. Jak to má vypadat říká v polovině února 1922 v Popolo d’Italia sám Mussolini, cituji:
„Nyní ve světle nových politických a parlamentních zkušeností musí být seriózně zvažována možnost diktatury.“
Je ale jasné, že tuto situaci Itálie vyvolali poslanci NFS, kteří si počínali tak obratně v Parlamentu, že se jim podařilo Bonomiho vládu svrhnout a nastolit tohoto nového neschopného premiéra, kterým Luigi Facta byl. Je z toho patrné, že fašisté jdou k moci nejen násilím, ale i zákulisními intrikami v poslanecké sněmovně. Tento postup potvrdil Mussolini v dubnu 1922 na srazu fašistických činitelů v Miláně. Tady hovoří také o tom, že přesvědčuje ostatní politické strany, že v Itálii není jiná možnost než „vláda silné ruky“. To by umožnilo fašistům, že se ve státě stanou významnější silou a jednou budou mít možnost uchopit moc úplně.
Ale do fašistické strany vstupuje nová krize. Duce Mussolini je opět napadán, tentokrát stoupenci d’Annunzia. Mussolini odráží útoky opatrně, poučen z minulé krize. Hovoří o tom, že by některé squadristické živly neměly vnucovat svou vůli vedoucím politickým činitelům fašismu.
V této době se Benito Mussolinini naučí nedůvěřovat svým podřízeným a kolegům a to mu zůstane až do konce života.
Ještě v květnu 1922 musí stále odrážet útoky. Dokonce se musí vrátit z cesty do Německa (tady tvrdil předsedovi vlády Výmarské republiky Gustavu Stresemannovi, že jsou v Itálii jen 2 osoby, které rozkazují – Jeho veličenstvo a já), jen proto, aby zlikvidoval, jak on to nazval: „bídný pokus o rozštěpení“.
Toto stranické zemětřesení Benito Mussolini přestojí bez velkých šrámů. Je však patrné, že Benito Mussolini nerozkazuje nejen v Itálii, ale že má problémy s rozkazováním i ve své straně a že se v Německu vychloubal.

„Černé košile“ své akce stupňují od března 1922, aby ukázaly, že jsou v Itálii jediná možná síla, která ví co chce.
Například 26. března 1922 pochoduje ulicemi Milána (kde byla silná socialistická strana) 20 000 fašistů, kteří chtějí ukázat, kdo je v Itálii pánem.
A na 1. máje 1922 (svátku pracujících), kdy se tradičně koná generální stávka, fašistické milice zabijí 10 odpůrců fašismu. Za 12 dní ovládne výbojný Italo Balbo se 40 000 fašisty Ferraru. Italo Balbo využije této situace, aby si pro fašistické odbory vynutil úřad veřejných prací a tak získal na svou stranu spoustu nezaměstnaných. Podobná akce se odehraje 20. května 1922 v Rovigu. Tady je to navíc pod hesly: „Pryč s Parlamentem!“ „Ať žije diktatura!“
Koncem května se opět „vyznamená“ (z pohledu NFS) Italo Balbo, když na 5 dnů obsadí Bologňu, protože se tam tamní prefekt pokusil narušit přípravy fašistů na zákrok proti stoupencům socialistické strany.
Při akci v Bologni se rozhoupe předseda vlády Facta a pošle proti Italo Balbovi vojsko. Boj se však nekoná. Velící generál se totiž s fašisty domluví a ti v klidu město vyklidí. „Vzpurný“ prefekt, který se proti fašistům „provinil neposlušností“ je z Bologni přeložen na jih. Podobný kousek provede 3. července 1922 v Cremoně Roberto Farinacci. Ani Dino Grandi se nechce nechat zahanbit a vstupuje do Bologni. Bologňa je už po předcházející „návštěvě“ Itala Balba poslušná a není zde problém.
V Parmě se fašistům lidé postaví se zbraní v ruce. „Černé košile“ mají 39 mrtvých. Fašisté se pomstí později a o to tvrději.
V tomto čase Mussolini prohlašuje, že v italském životě už není žádná legální ani extra-legální síla, která by fašismus z Itálie dokázala vyhnat.
Naposledy upravil(a) michan dne 9/3/2009, 22:23, celkem upraveno 3 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

I.díl. Italský fašismus. Č 11.

Díl I.

Část 11.

Benito Mussolini od června 1922 stále více pošilhává po tom, jak uchopit v Itálii moc. Více a více píše o tom, že může vyvrátit vrata moci násilím, stejně jako otevřít bránu klíčem legality. Píše o tom, že fašismus je výrazem dnešního ducha, kdy se i Evropa otáčí „doprava“ a jen blouznivci a pitomci italského Parlamentu sní o „levicovém řešení“. Říká, že Itálie musí skončit s levicovou politikou a že v Itálii nemůže vládnout žádná vláda, která má v programu kulomety proti fašismu…
Ještě než rétorika Mussoliniho Italům dojde, padne vláda premiéra Facta.
Část socialistů se mu ještě chvíli snaží pomoci, ale už je pozdě. Mussoliniho to povzbudí, ale stále se ještě obává vzniku antifašistické koalice. I lidovci pochopí čeho se Mussolini bojí a natahují ruce k „rudým“.
Tomuto historickému kompromisu v létě 1922 zabrání Giovanni Giolitti .

Obrázek

Giolitti, stejně jako král Viktor Emanuel III., jsou závorou tohoto spojenectví mezi lidovci a socialisty. Giolitti dá přednost tomu, že by premiéra dělal on a dovolí svému věrnému Factovi, aby koncem července 1922 sestavil další vládní kabinet. Je to pro něho a pro krále lepší, než by vznikla „velká trojka“ – socialisté, liberálové a lidovci.
Na přání Viktora Emanuela III. je nová vláda, pod vedením premiéra Facty znovu na světě, to i přesto, že není žádnou zárukou, že učiní řádění fašistů přítrž, a že má ve svých řadách ministra vnitra Paolino Taddei (byl známý svou rozhodností a schopností jednat v zájmu demokracie). Ovšem jeden antifašista mezi tolika příznivci fašismu nic neznamená.
Na takto slabé vládě má svůj podíl také Aliance práce (vrcholný odborový orgán), která vyhlásila na 31. červenec 1922 generální stávku na celém italském území na podporu protifašistických sil.
To vyvolalo opačnou reakci!
Italové totiž byli zvyklí, že odbory vystupují pouze za sociální požadavky a tak byli touto generální stávkou zaskočeni, nyní to považovali za nový chaos levice a její stupňování požadavků.
Byl to jen krůček k tomu, aby se nová vláda místo středu stala vládou „napravo od středu“.
Mussolini se svou fašistickou stranou vše pochopil. Ihned upozornil poslance, že jestliže to dobrodružství levice vyústí ve zformování vlády protifašistické reakce, „musí fašisté odpovědět povstáním“.
Mussolini mobilizuje milice. Zároveň fašisté vydají vládě ultimatum, cituji:
„Dáváme státu 48 hodin času, aby podal důkaz své autority… Po uplynutí této lhůty si fašismus vyhrazuje úplnou svobodu svého konání. Zastoupí stát, který znovu dokazuje svou bezmocnost.“
Stávkující kapitulují. Stávka končí už 3. srpna 1922. Zvítězili fašisté!
Mussolini se o tom vyjádří, že to bylo Waterlo pro socialisty a odbory, které jsou tím nenapravitelně rozbiti. A že tato situace fašismu jen pomohla.
Tato krize v Itálii, vítězství fašistů v ní, znamená, že fašisté stojí začátkem srpna 1922 na startovní čáře „pochodu na Řím“, i když ještě pár obránců stojí na hradbách.
Po tomto extempore předstupuje dne 9. srpna 1922 druhá vláda premiéra Facta před Parlament.
O tom co ji čeká nejlépe hovoří fašistický poslanec Dario Lupi, cituji:
„Buď pohltí stát fašismus, anebo fašismus pohltí stát. Je nutné dovršit rozvrat v řadách nepřátel národa. Pokud nynější vláda nedokáže tohoto cíle dosáhnout, fašismus bude se zápalem a důvěrou pokračovat v národním úkolu, který mu svěřil osud a Bůh.“
Podle všech historických pramenů byl autorem tohoto příspěvku sám Mussolini a Lupi mu sloužil za hlásnou troubu.
V této době, počátkem srpna 1922, je Mussolini zaměstnán vyjednáváním. Chce se dohodnout s Nittim na nové vládě s fašistickým zastoupením. Chce jednat d’Annunziem, s kterým se chce sblížit a který měl výhrady k postupu fašistů za generální stávky. Schůzka s d’Annunziem se nekoná, neboť básník se zranil, když vypadl z okna ( bude se konat později).
Národní rada fašistické strany se schází dne 13. srpna 1922 v Miláně a všichni její členové se shodnou na tom, že vyhráli a že jim k tomu pomohli jejich nepřátelé. Hovoří o tom, že nadešel čas, aby ovládli stát – ať už legálně přes Parlament, nebo násilím - včetně ozbrojeného povstání.
Mussolini požaduje nové volby a hrozí „pochodem na Řím“!
Benito Mussolini oznamuje Itálii dne 19. srpna 1922, že století demokracie skončilo a že nastupuje: „Aristokratické, naše století, které vystřídá to minulé demokratické“.
Hovoří o tom, že ze státu všech občanů se stane opět stát několika jedinců.
O socialisty už se Benito Mussolini nezajímá, neboť ti už prohráli svou generální stávkou. Soustřeďuje svou pozornost na liberalismus. Začíná válka „-ismů“!!!
Drama v Itálii vrcholí!
Mezitím probíhají ozbrojené nájezdy fašistických milicí na lidi jiných názorů.
Fašisté pořádají sjezdy místních organizací. Konají se regionální sjezdy. Fašistická milice se cvičí veřejně jak postupovat až přijde jejich den D. Mussolini jezdí po celé zemi na všechny sjezdy a všude řeční. Upozorňuje, že fašisté musí mít na své straně armádu (jakoby nestačilo, že fašisté pohltili 50 000 demobilizovaných důstojníků a vojáků, kterým dali 4/5 původního platu). Mussolinimu nestačí ani, že fašisté mají armádní výzbroj, chce mít generály v každém případě neutralizované. Chce, aby vojenské jednotky zůstaly v rozhodujícím okamžiku v kasárnách.
Samozřejmě to předpokládá mít dobré vztahy ke králi Viktoru Emanuelu III., neboť italský velitelský sbor je jasně monarchistický. Kritik monarchie Mussolini přestává být republikánem a vyhlašuje, že fašisté vzdávají v mnoha městech úřední poctu panovníkovi…
Benito Mussolini pak dodá, cituji:
„Královský trůn není v sázce, ledaže by on sám chtěl vstoupit do hry. Je to jasné?“
Mussolini neklade jen řečnickou otázku, je to výzva i varování Viktoru Emanuelovi III.
Jak se zachová italský král Viktor Emanuel III.?
Král Itálie, Viktor Emanuel III., který se na začátku 1. světové války pod tlakem událostí nervově zhroutil, proti fašismu nebyl. To už i proto, že jeho blízký příbuzný vévoda z Aosty, který se netajil ambicemi na nástupnictví trůnu, se k fašistickému hnutí veřejně hlásil. Ale král měl ještě další důvody proč mu fašismus nebyl proti mysli. Bohužel i král, stejně jako mnoho Italů, viděl ve fašismu návrat ke starým pořádkům a tradicím. To mu také stále Mussolini při audiencích vysvětloval. Král i mnoho jiných se domnívali, že až fašismus splní svou historickou úlohu, odejde sám! No a nebo se mu v tom pomůže! Také královna matka s vládou silné ruky souhlasila a plány „černých košil“ se jí líbily.
Ale i politické a hospodářské špičky Itálie se již od Mussoliniho a fašistů neodtahovaly.
Budoucí Duce se setkal několikrát s liberály. Premiér Facta, který jednal s Bianchim a Grandim, šel až tak daleko, že brzdil i své ministry, když by chtěli proti fašistům vystupovat. Zabrzdil i ministra vnitra Taddee, který chtěl proti největším výstřelkům fašistů vystoupit. O situaci v Itálii jednal i Giolitti, který Mussolinimu nabídl dokonce místo ve své vládě. Podobně postupoval i Nitti. S podporou fašismu se přihlásil i bývalý premiér Salandra, který se prohlásil „za čestného fašistu“.
Mussolini měl stále větší podporu už nejen ve středních, ale i ve vyšších vrstvách. Přidávali se k němu stále více i řadoví Italové. Všechny spojovala představa, kterou hlásali fašisté – nový stát, sociálně spravedlivější a tudíž klidnější. Tento stát má být zároveň silný hospodářsky a má se zvýšit jeho mezinárodní prestiž. Pojítkem těchto myšlenek se má stát pojem „národ“, pod kterým se shromáždí všichni ti, kterým jde o budoucnost Itálie. Zatím tedy není jen jasné, jestli se to podaří parlamentními prostředky, nebo se bude muset přistoupit k násilí.
V projevu, v Udine dne 20. září 1922, předpovídá Mussolini, že přijde „velký skok“ - „fašistická revoluce“ a dále říká, cituji:
„Násilí je rozhodující, protože koncem července a začátkem srpna jsme za 48 hodin systematického a válečnického násilí dosáhli toho, čeho jsme nedosáhli za 48 let modliteb a propagandy.“
Zároveň Mussolini slibuje, že změna režimu se konat nebude, že jde jenom o nastolení „pořádku“.
V Cremoně je ještě konkrétnější když říká, cituji:
„Dali jsme se na pochod, který nemůžeme zastavit, dokud nebude dosaženo nejvyššího cíle – Říma.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

I.díl. Italský fašismus. Č 12.

Díl I.

Část 12.

Vzkaz Mussoliniho panovníkovi už nebylo vychloubání.
Proti fašistům Itálie již nestála žádná politická síla, která by byla schopná zvratu.
Komunisté se utápěli na výpadech proti všem a proti všemu. Socialistická strana po sérii porážek právě prodělávala rozkol. Lidovou stranu ve svém konání zastavili biskupové pokynem, že strana lidová zůstane jen divákem. Liberálové hlásali, že je jim bližší pravice než střed. Republikáni byli tak slabí, že nemohli nic vážnějšího podniknout. Pro armádu Itálie byli fašisté v uniformách bližší, než civilní politici. No a král, ten hleděl na Mussoliniho s pochopením. Nacionalistickým milicím, tzv. „modré košile“, fašisté nevadili.
Na italské politické scéně, scéně kompromisů, začíná pro fašisty čas sklizně!
Dne 27. září 1922 zaútočí ve svém novinovém článku Benito Mussolini na premiéra Factu a na italský Parlament.
Dne 29. září 1922 vydává vedení NFS pokyny jak postupovat při „pochodu“ (na Řím). Důležité je nechat na pokoji monarchii a jednáním paralyzovat armádu.
V historických pramenech o té době je zaznamenáno, že již v září 1922 celou akci popsal belgický velvyslanec u Vatikánu hrabě Bayens, který se tehdy od jednoho italského podnikatele dozvěděl, že, cituji:
„Houfy černých košil budou mobilizovány a vyzbrojeny karabinami a strojními puškami. Sjedou se na kongres do Neapole a odtud prý potáhnou na Řím.“
A tak to skutečně bylo.
Agenzia d’Informazione prozradí 3. října 1922 detaily o připravovaném převratu. Den na to 4. října Mussolini prohlašuje, že udeřila velká hodina a konstatuje, že situace je ve stavu, kdy by mělo dojít buď k volbám, anebo k povstání. Zároveň Mussolini rozděluje všechny Italy do 3 skupin:
1) Zúčastnění.
2) Sympatizující.
3) Nepřátelé.
Mussolini se ještě trošku domníval, že bude možná stačit, když si na předsedovi vlády Factovi vynutí vypsání předčasných voleb. Facta však ale váhal. Dokonce si na 6. října 1922 k sobě společně s ministrem vnitra a obrany Taddeim a Solferinem pozve generály Armanda Diaze a Pietra Badoglia. Chce se jich zeptat, co by se stalo, kdyby armáda zakročila?
Realista doby generál Badoglio premiérovi odpoví, cituji:
„Po pětiminutové palbě se celý fašismus rozsype!“
Ovšem otázkou samozřejmě zůstává, jestli by proti „černým košilím“ skutečně celá italská armáda chtěla zasáhnout???
Bývalý liberální premiér Orlando přichází s nápadem, že by se mělo využít rivality mezi Mussolini a d’Annunziem a uspořádat pochod na Řím v liberální režii s tím, že hlavním hrdinou by byl commandante z Fiume básník d’Annunzio. Datum je stanoven na 4. listopadu 1922 – na Den vítězství.
Ale to už dávno Benito Mussolini (v tuto dobu mu bylo 39 let) chystá, podobně jako kdysi César, překročit Rubikon a dobýt Věčné město!
Dne 11. října 1922 se konečně Mussolini sejde s d’Annunziem, aby si ho pojistil, popřípadě, aby jej neutralizoval.
V Miláně pak 16. října 1922 pokládá Mussolini shromážděným fašistickým předákům otázku, zda jsou jejich oddíly připraveny na splnění „revolučního úkolu“. Také se zde, po chvíli váhání, přítomní dohodnou, že už nelze čekat. Okamžitě je přistoupeno k přípravě „pochodu“.
Mussolini se v tu dobu nejvíce obával Giovanni Giolittiho. Stále si moc dobře pamatoval tahy Giolittiho, kterými vymazal z politické scény básníka d’Annunzia v případě Fiume.
V Bordigheře schválí 18. října 1922 fašističtí předáci plán akce.
Itálie je rozdělena na 12 zón, každá kontrolována tzv. inspektorem (inspektory jsou dosavadní velitelé milic těchto zón).
Na heslo z hora, budou „černé košile“ zmobilizovány, některé oddíly obsadí strategické objekty podle připravených rozkazů. Jiné oddíly jsou určeny k tažení na hlavní město Itálie Řím.
Generál milicí de Bono si vybral za shromaždiště fašistů pro pochod Santa Marinellu, Civitavecchii si vybral Monterotondo a Tivoli.
Datum puče je předběžně stanoven na období od 24. října 1922, kdy se má sejít fašistický národní sjezd v Neapoli, do 4. listopadu, do Dne vítězství.
Dne 20. října 1922 se ve Florencii setkají 3 fašističtí velitelé. Jsou to de Vecchi (mimo jiné autor přísahy a řádu milic, o kterých Mussolini prohlásil, že jsou náboženstvím fašismu), dále de Bono a Italo Balbo. Porady se s nimi účastní i generální tajemník fašistické strany Michele Bianchi a poslanec Giurati. Jsou dohodnuty poslední podrobnosti pořádání fašistického sjezdu a je rozhodnuto, s konečnou platností o tom, kdo bude inspektorem ve 12 zónách a kdo povede fašisty na Řím.
Jedné koloně má velet markýz Compagni a generál Ceccherini. Druhá kolona připadne Ulissovi Igliorimu a generálu Farovi. Velitelem třetí kolony se stal Bottai.
Zálohy, které se mají shromáždit ve Folignu, podléhají generálu Zambonimu.
V této době Mussolini vyšle poslední signál, kterým se chtěl dostat k moci legálně. Přes noviny si nárokuje 5 ministerských křesel: ministra vnitra, války, práce, zahraničí a námořnictva. „Skromně“ dodává, že „on osobně nemá úzkost z toho, že by se dostal k moci“.
V té chvíli vypadá div ne jako mučedník, který se chce obětovat pro svou vlast, když říká, cituji:
„Přijmu těžký úkol vládnout této zemi pouze proto, že Itálie může být zachráněna jen našim vlastenectvím a naší energií.“
Dne 23. října 1922 se konečně Mussolini dohodne s básníkem d’Annunziem „hrdinou z Fiume“. D’Annunzio mu slíbí, že jeho Arditi i on sám zůstanou v nečinnosti!
Ve chvíli, kdy list Popolo d’Italia, dne 24. října 1922, vysvětluje Mussoliniho usmíření s „básníkem národa d’Annunziem“, včetně dohody s jemu věrnou odborovou organizací námořníků, sedí Benito Mussolini ve vlaku, který směřuje do města pod Vesuvem - Neapole.


Použité materiály:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Tady, jak koukám, mám u Článku 10 - Benedikt XV. dobře a mám i dobře jeho nástupce Pius XI.
Z toho byl asi ten přecvak čísel XI. - nebo nevím proč 2x předtím Benedikt XI.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

No je to možné pri takom rozsahu sa to stáva.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Jasan a dík.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

Nový premiér Itálie je skutečně slabý a neschopný, bez možností cokoliv v Itálii změnit. Brzy se mu říká, že je vlastně jako kdysi Romulus Augustus, tedy něco jako poslední římský císař…
Nie je to sice faktická chyba, ale posledny rímsky cisár je uvadzaný ako Augustulus - císaríče. Cím je zvýraznena jeho vtedajsia pozicia.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Trasher87, ten Luigi Facta - nově zvolený premiér s podporou liberálů - ten je myšlen něco jako poslední římský císař - to když se mu rozpadá imperium a ono se skutečně rozpadalo - za půl roku a něco vládl Mussolini a fašisté. Nechtěl o ničem rozhodovat, zlepšit hospodářství, reformy jakéhokoliv druhu, nechtěl zasahovat proti extrémům a proti nasillí, ale především, tehdy byla silná levice a pravice by těžko něco prosadila.
Takováto cvičení zde rozepisovat nechci - vše je v textu... ( například, když se rozhoupal v Bologni, bylo již pozdě - fašisti se mu prostě vysmívali).
Odpovědi jsou většinou v textu, přečti si 2x.
Kdo byl skutečně posledním císařem římským si nepamatuji, v textech, ze kterých jsem čerpal bylo toto.
Pro naše jednání to důležité sice je, ale není to o tom.
Pokud mě dokážeš, že skutečně to co píšeš je poslední císař říše římské - opravím to.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

Inak nic v zlom. Samozrejme aj Romulus Augustus je spravne no v historiografii je zauzivaný pojem augustulus, ako iste zosmiesnenie jeho postavenia a moci, ktorou z titulu svojho postavenia uz nedisponoval. Myslim ze v spojeni s Factom je to dolezite, kedze aj ten sa nachadzal v obdobnej pozícii.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Tak už to máš jak sis to vymyslel - spokojen?
Opakuji ještě jednou - fakticky třeba správné, ale v popisu je sledována jiná myšlenka - fašismus a jeho cesta k moci.....
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

ok ved ja nespochybnujem clanok, len drobulinky fakt ktory mi nesedel. Myslim ze to bude len v prospech kvality tohto clanku, ktora je beztak vysoka.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Důležité je , aby neutekl smysl článku!!!!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Thrasher87
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 8/6/2008, 20:19

Příspěvek od Thrasher87 »

Clanok je vyborny. No vies ako je to velke veci su tvorene z malickosti. Inak ten clanok som precital jednym dychom a tvoju pracu tu na palbe treba len ocenit.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Takže, jestli jsem Thrasher87 ještě nepoděkoval, tak tímto Ti děkuji a protože mě to baví, tak jinde budu pokračovat.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Příčiny a události vzniku 2.sv války“