Stránka 1 z 1

XI. díl. " Operace Husky", Sicílie 1943. Č 25.

PříspěvekNapsal: 4/4/2011, 05:24
od michan
XI.díl. Operace Husky, květen 1943. Č 25.

Mapa postupu Spojenců od 12. července do 17. srpna 1943.

Obrázek

Průběh bojů od 13. července 1943.

Bylo 15. července 1943, když dal velitel britské 51. divize vysokohorské pěchoty generál Wimberly rozkaz své divizi, aby dobyla předmostí u řek Dittaino a Simeto. Zároveň měly britské jednotky obsadit letiště v okolí Gerbini. Prudkým útokem pak předmostí nad Dittaino, na silnici z Romacca do Catanie, získala britská 152. pěší brigáda a to v noci z 15. na 16. července 1943. Britská 51. divize vysokohorské pěchoty měla po všech útocích od začátku vylodění (od 10. do 16. července 1943) ztráty 30 důstojníků a 194 vojáků zabitých, 17 důstojníků a 284 vojáků nezvěstných – prakticky je nutné nezvěstné započítat do zabitých. Zraněných bylo za ono období 77 důstojníků a 833 vojáků.
Na den 19. července 1943 nasměroval generál Wimberley svou 51. divizi vysokohorské pěchoty na Paterno, na kterém měla divize zahájit útok ve 22 hodin večer svou 154. brigádou. Na levém křídle pak 153. brigáda dostala úkol dobýt Sferro a železnici v jeho okolí a to se jí také po dělostřelecké přípravě podařilo. V této oblasti pak německo-italská vojska vyklidila Gerbini a boje zde ustaly.
Na americkém úseku vylodění rychle postupovaly jednotky II. sboru (z něho 1. a 45. pěší divize) generála Omara Bradleye, které směřovaly k severnímu pobřeží. Odtud se měly stočit na východ a postupovat ve všeobecném směru k Messině, zatímco americká 3. pěší divize a 2. obrněná divize (2. obrněná divize už byla z amerického sboru „Keys“) měly vyčistit západní úsek Sicílie, kde zůstaly už jen italské jednotky.
Dne 16. července 1943 vojáci americké 3. pěší divize postoupili do blízkosti Favary, kde zaujali výhodnou pozici k útoku na Agrigento. Všechny americké jednotky, které postupovaly podél pobřežní silnice k Porto Empédocle, měly tu výhodu, že byly na požádání podporovány z moře palbou lodního dělostřelectva.
Americké oddíly, které postupovaly z Raffadali, obklíčily Agrigento od západu a do samotného města vstoupily večer 16. července 1943.
V té samé době dorazila na rovinu východně od města Agrigento americká 2. obrněná divize ze sboru „Keys“, která se připravovala k prudkému útoku na sever – do Palerma.
Na britském úseku byl 16. července 1943 dobyt s konečnou platností a po těžkých a krvavých bojích, již tolikrát zmiňovaný most v Primasole.
Dne 18. července pak na americkém úseku obsadila 45. pěší divize Caltanisette a postupovala dál k Termini, když 20. července 1943 dobyla St. Villalba. Vojáci americké 1. pěší divize pak útočili na směru Caltanisetta-Cefalu, a když dne 21. července 1943 obsadili Alomenu, zamířili přes Nicosii do Troiny. Celý tento útok byl veden podél silnice číslo 120 směrem na Randazzo.
Bylo 16. července 1943, když velitel útoku na Sicílii, britský generál Alexandr, vydal rozkaz ke konečné likvidaci všech obránců na ostrově Sicílie. Podle tohoto rozkazu měla Montgomeryho 8. armáda, po obsazení Catanie a letišť v oblasti Gerbini, postoupit k hoře Etna (sopce Etna) a ze severovýchodu dobýt nejvýchodnější město Messinu, aby tak odřízla ústupovou cestu německo-italským vojskům, která se budou snažit ze Sicílie utéct.
Pattonova 7. americká armáda pak měla ovládnout silnice kolem Etny, v Petralii přerušit hlavní silnici, která spojuje východní a západní část ostrova a při svém postupu severovýchodním směrem měla podpořit britskou 8. armádu. Tento rozkaz pro americkou 7. armádu vyvolal u Pattona nespokojenost a generál Patron se ohradil. Následovala druhý den nová direktiva, která určila Američanům úkol, aby zaútočili na západní část ostrova Sicílie a zároveň dobyli důležité město Palermo a jeho přístav.

Bylo 17. července 1943, když na catanské rovině, přímo proti hoře Etna, byl zablokován německo-italskými obránci další postup britské 8. armády a byla jen malá naděje, že Britové proniknou průsmyky směrem na sever.
Montgomery měl náhle 2 protivníky:
a) Nepřátelskou obranu na úbočích mohutného horského masivu Etny, kde německo-italská vojska využívala přírodní obranná postavení, která se táhla od Etny až k moři.
b) A tím druhým nepřítelem byla malárie.
Za celou dobu bojů Spojenců ve Středomoří neutrpěla jejich vojska takové ztráty na lidech, jako tady u Catanie, místa, které bylo malárií doslova zamořeno.
Zároveň stály proti Montgomeryho jednotkám ty nejsilnější bojové svazky obránců. Právě proti Britům se německo-italská vojska bránila nejhouževnatěji. s využitím místního terénu. Polní maršál Kesselring totiž dostal z Berlína příslušné rozkazy, které zněly, že se na Sicílii musí bojovat až do konce. Ve stejném duchu pak vydal rozkazy, že je nutné udržet severovýchodní část ostrova Sicílie a jen v případě největší nutnosti a beznadějné bojové situace, začít připravovat eventuelní evakuaci německých jednotek přes Messinskou úžinu. Kesselring se během celého období, kdy na Sicílii probíhaly těžké boje, obával spojeneckého vylodění v Kalabrii, což by evakuaci přes Messinskou úžinu znemožnilo.
Také proto dne 15. července 1943 přiletěl generál Kesselring do Milazza, aby se zde poprvé setkal s nově jmenovaným velitelem německého 14. ts, generálem Hubem, který převzal kontrolu nad akcemi německých jednotek na Sicílii (nejen to, jak uvidíme, Němci již prakticky přebírali veškerou obranu Sicílie).
Již příští den, tedy 16. července 1943, Kesselring spolu s italským generálem Guzzonim navštívili obranné pozice a přikázali všem velícím důstojníkům držet obranu za každou cenu. Ten den také do bojů na Sicílii zasáhla i německá 29. divize pancéřových granátníků, jako nový německý svazek, který sem byl přepraven z Foggia v Itálii. Také na pobřeží Messinské úžiny byly rozestavěny baterie německého protiletadlového dělostřelectva, které nebývalým způsobem posílily PVO celého prostoru.

Dne 18. července 1943 sváděly nejtěžší boje svého působení na Sicílii kanadské jednotky, když po velice těžkých bojích s německou 15. divizí pancéřových granátníků, večer, dobyly město Valguarnera. Pak se Kanaďané rozdělili do tří směrů.
1) První směr – do Enny.
2) Druhý směr – do Leonforte a Assoro.
3) Třetí směr – do Catenanuovy.
Když se kanadské jednotky blížily k Enně, viděli jejich vojáci, že od západu již do města Enna vstupují Američané. Část kanadské 3. pěší brigády, stejně jako části 2. pěší brigády zamířily do Lenforte, zatímco 1. pěší brigáda postupovala na Assoro (samozřejmě všechny brigády byly z 1. kanadské pěší divize generálmajora Guy Simmondse). Města Leonforte a Assoro ležela na těžko dostupných výšinách za údolím řeky Dittaino, odkud se dali obránci dobře sledovat pohyby všech spojeneckých vojsk.
Dne 19. července 1943 vojáci americké 3. pěší divize generála Truscota vyrazily na sever směrem na Palermo. Byl to rychlý pochod, vždyť za bojů, po 33 hodinách usilovného pochodu, urazily vzdálenost 86 km.
V tu dobu již bylo spojeneckým velitelům jasné, že postup do Messiny na úplném východě Sicílie nebude rychle možný.
Proto dne 20. července 1943 nařídil generál Alexander pozastavit útok na Palermo a Trapani a Američané měli provést obrat východním směrem a postupovat vlastně do britského sektoru směrem do Messiny a také podél severního pobřeží.
Generál Montgomery pak 21. července 1943, po několika marných protiútocích, kterými chtěl proniknout stále do Catanie, rozhodl, že na tomto svém celém úseku přejdou britské jednotky do dočasné obrany a na Sicílii se musí přisunout nové čerstvé jednotky ze Sousse v Tunisku.
Tou čerstvou jednotkou byla britská 78. pěší divize, jejíž jednotky začaly na Sicílii přicházet mezi 25. a 30. červencem 1943.
Pro celkově připravovaný generální útok na německo-italskou obranu, který byl plánován na 1. srpna 1943, byla do amerického úseku přepravena také i americká 9. pěší divize. To znamenalo, že počet útočných divizí na Sicílii stoupl z 10 divizí na 12 divizí.

PříspěvekNapsal: 4/4/2011, 05:33
od michan
XI.díl. Operace Husky, květen 1943. Č 26.

Dne 21. července 1943, obsadila americká 3. pěší divize Corleone a další den pak Američané pronikli k severnímu pobřeží a ovládli důležité město a přístav Palermo. V tom momentě zůstal německo-italským obráncům vlastně na Sicílii jenom jediný pořádný přístav, a tím byla, až na východě, Messina. Tato skutečnost se zvlášť negativně projevila na morálce italských vojsk. Američané pak z Palerma postupovali na východ, kde chtěli bojujícím jednotkám pomoci prorazit obranu. Tak se jim podařilo 25. července obsadit Termini a 29. července již bojovali v oblasti San Stefano. Do konce července 1943 pak byly všechny italské jednotky, s výjimkou těch italských jednotek, které bojovaly pod německou kontrolou – vyřazeny z boje.

Tady musíme začít opět hovořit o všeobecné situaci na italské pevnině. V Římě se totiž koncem července a začátkem srpna 1943 začala zásadně měnit politická situace.
Od 24. července 1943, kdy se jasně rýsovala porážka Italů na Sicílii, začal pád fašistického režimu, když tzv. „Velká fašistická rada“ svou většinou hlasů, včetně hlasu hraběte Galeazza Ciana, Mussoliniho zetě, a až do února 1943 také italského ministra zahraničí, vyjádřila Mussolinimu nedůvěru. Další den, tedy 25. července 1943, zbavil italský král Viktor Emanuel III. Mussoliniho funkce ministerského předsedy a nechal Benita Mussoliniho zatknout. Zároveň do čela italské vlády jmenoval, tehdy královskému dvoru blízkého, maršála Badoglia. V tu chvíli také začala vlastně tajná jednání o uzavření příměří mezi Itálií a Spojenci.

Pojďme si vše vysvětlit podrobněji, neboť situace v červenci 1943 zásadně ovlivnila i 2. světovou válku ( jeden ze tří zakládajících členů OSY se hroutil a byl postupně vyřazen z boje)
Celou tuto situaci jsme zkráceně začínali popisem v začátku Plánování „Operace Husky“ v Č 2. - Co se to dělo v Itálii v lednu až dubnu 1943?, na odkaze:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4463
No a právě v květnu 1943 se v Římě, v nejvyšším politickém velení fašistické Itálie situace přiostřila. On totiž v květnu 1943 dostal Benito Mussolini do svých rukou zprávu, kterou vypracoval generál fašistických milic Renzo Montagne. Šéf fašistických milic Mussoliniho varoval před zvýšenou aktivitou spiklenců. Montagne dokonce ve své zprávě naznačil, že se připravuje vláda, kde nebude mít Duce místo a zároveň mu ve stejné zprávě vyjmenovával ty fašistické pohlaváry, kteří s takovým krokem souhlasili, a kteří takové kroky podporují. Benito Mussolini obvinění odmítl jako neopodstatněné. Ale koncem měsíce května 1943 byl znovu na nebezpečí puče upozorněn a znovu nevěřil. Zajímavostí však je, že se začal připravovat na všechny eventuality (i když velkým podmětem byl jeho zdravotní stav), neboť sepsal i svou závěť.
Dne 13. května 1943 kapitulovala německo-italská vojska v Africe a 12. července 1943 Spojenci obsadili ostrov Pantelleria, který byl vlastně takovým odrazovým můstkem při skoku na Sicílii. Tehdy dovolil Mussolini obráncům Pantellerie, aby kapitulovali bez boje, i když k tomu dodal – jinotaj - které ovládal jako bývalý novinář – „Britové a Američané právě zvoní u dveří“.
Benito Mussolini však v červnu 1943 ještě stále v hloubi duše věřil, že to není konec, že ještě přijde obrat, který mu z Německa sliboval Adolf Hitler. Právě proto ještě 24. června 1943 přesvědčoval fašistické předáky ve vedení fašistické Itálie o tom, že je potřeba zastavit nepřítele, jak on opět květnatě a novinářsky říkal: „Na linii, kde končí voda a začíná země.“
Při té příležitosti prohlásil, opět v jeho jinotajích, že je nutné „zesměšnit autory a rozšiřovatele detektivních románů“. Tenhle jinotaj je již otevřená narážka na zprávy, které se k Mussolinimu dostávaly, že je jeho postavení ohroženo a že se proti němu chystá spiknutí.
Historikům z toho plynulo, že Mussolini odmítal všem zprávám o spiknutí uvěřit, neboť si jen a jen hrál se slovíčky, kterými vše odmítal.
Aby tato slova naplnil, že nevěřil, tak ještě při odchodu ze zasedání vlády hovořil v dalším jinotaji, když řekl, cituji:

„zrazeném Kristovi: ‚Ježíš měl jen dvanáct apoštolů a vychovával je tři roky… V hodině zkoušky ho jeden zradil pro třicet stříbrných, jiný ho třikrát zapřel a další si nebyli vůbec jisti‘.“

Jediný jeho věrný ideolog fašismu, Roberto Farinacci, stále věřil, že Itálie bez Mussoliniho nemůže být a tak Duceho 27. června 1943 varoval před komplotem, který chystá italský král Viktor Emanuel III. Ale opět, Mussolini, jako diktátor, místo aby zasáhl a nechal všechny spiklence pozatýkat, klidně si odjel na pár dní na dovolenou. Částečně se to přikládá jeho zdravotnímu stavu, neboť o zhoršení svého zdravotního stavu psal i své přítelkyni (Clarettě Patacciové). Spíše se však historici přiklánějí k tomu, že většina diktátorů ztrácí v určitém období míru soudnosti. I Mussolini něco takového zase v jinotaji vyjádřil, když říkal, cituji:

„Nemohu souhlasit, když si někdo myslí, nebo se jen domnívá, že takový režim, jako je fašistický, by mohly porazit čtyři, nebo čtyři sta spřísahanců. Perfektní státní organizace, čtyři sta tisíc příslušníků věrných a bojových milic, tři milióny členů strany, masy respektující a obávající se této síly, šéf držící na svém místě více než kdy jindy, s tím jdeme.“

Mussolini byl nebetyčně pyšný a vše si namlouval. Mussolini přehlédl, že na diplomatické frontě v té době proběhl, byť neúspěšný, ale přece jenom provedený italsko-maďarsko-rumunský pokus uvolnit si ruce pro případné rozhovory s protifašistickou koalicí. Mussolini ani nepochopil, že čistka provedená mezi italskými prefekty a státními úředníky nesměřovala k posílení fašistického režimu, ale že to byla čistka, která měla oslabit jeho přívržence a že na konci tohoto řetězce bude svržení jeho samotného – vůdce fašistické Itálie.
Do toho pak přišel 10. července 1943 spojenecký útok na Sicílii. Útok na ostrov, o kterém Benito Mussolini v roce 1937, když tam přijel na vojenské manévry prohlásil, to když si prohlédl pobřeží, cituji:

„že jen největší blázen by mohl myslet na invazi. Tady se nevylodí nikdy ani jeden voják.“

A ono se stalo a Mussolini se přesvědčil o opaku. Samotné vylodění na Sicílii Mussoliniho zastihlo v Sette Vene, což je poblíž Bolsenského jezera, kde se právě formovala „divize M“. Byl to typ jednotky jejíž založení Mussolinimu navrhl Heinrich Himmler v dubnu v Salzburgu, aby i v Itálii byla jednotka podobná německé „Waffen – SS“.
Benito Mussolini tehdy okamžitě služební cestu přerušil a vrátil se do Říma. Do Říma se tehdy vraceli dva nejvýše postavení lidé Itálie – diktátor a panovník – ale každý s jiným úmyslem.
Benito Mussolini chtěl bojovat a ještě více upevnit fašistický režim.
Italský král Viktor Emanuel III. se vracel s opačným cílem – Duce měl z italského života zmizet a král chtěl i liberalizovat, alespoň částečně, fašistický režim a chtěl, aby nová vláda zahájila se Spojenci jednání o příměří. Nakolik chtěl král úpravu fašismu, tak o tom nejlépe vypovídá fakt, že mu velice vadilo spojenectví amerického prezidenta Roosevelta s „rudým Ruskem“, takže i v těchto posledních chvílích před začátkem spiknutí znovu váhal a dokonce Mussoliniho sesazení označil za nemožnou věc.
Jenomže italská generalita a realističtí předáci fašismu už byli rozhodnuti!
Generál Vittorio Ambrosio, náčelník generálního štábu italských ozbrojených sil seznámil krále s návrhem nové vlády – „Vlády národní jednoty“ – v čele s maršálem Pietrem Badogliem. Král místo aby dal přímý souhlas, začal generálu Ambrosiovi oponovat, že státní převraty se v Itálii nikdy nedařily, ale celý plán přece jenom Viktor Emanuel III. neodmítl.
Koncem července 1943 měl Mussolini slavit 60. narozeniny a měl v té době jiné starosti. Musel bojovat na dvou frontách.
Na jedné čelily jeho „černé košile“ a italští vojáci s německou pomocí invazním spojeneckým vojskům na Sicílii.
Na druhé bránil Itálii před Hitlerovým přáním zničit třeba celý Apeninský poloostrov, jen když to odvrátí porážku OSY.
Dne 17. července 1943 psal Mussolini do Berlína Hitlerovi telegram, ve kterém říkal, cituji:

„Obětování mé vlasti nemůže mít jiný význam, než zpozdit přímý útok na Německo. To je přitom vojensky a ekonomicky silnější než Itálie. Má země, která vstoupila do války o tři roky dříve (než Mussolini počítal – chtěl přece až 1942) se po dvou kampaních rychle vyčerpala… Věřím, Vůdče, že nadešla chvíle společně posoudit situaci, abychom se dobrali co nejpříhodnějších závěrů jak pro společné zájmy, tak i pro zájmy každé z obou zemí.“

PříspěvekNapsal: 4/4/2011, 05:36
od michan
XI.díl. Operace Husky, květen 1943. Č 27.

V druhé polovině července 1943 se dokonce Benito Mussolini zabýval myšlenkou, zda by přece jenom nebylo lepší, aby Itálie ukončila válku. Trochu ho trápilo, že by Hitler vše považoval za zradu OSY. Někteří Mussoliniho blízcí říkali, že to i chtěl udělat a vše upínal k červencové poradě s Hitlerem. Hitler totiž vyzval Benita Mussoliniho k urychlené poradě, která se konala 19. července 1943 v severoitalském městečku Feltre, které si Adolf Hitler pro konání vybral. Cíl porady byl z německé strany jasný. Adolf Hitler chtěl získat od italské strany, jejího zástupce Mussoliniho slib, že italská armáda bude bojovat mnohem aktivněji. Především však až do konce a všemi prostředky. V takové atmosféře samozřejmě Mussolini nemohl o nějaké kapitulaci „ani pípnout“. Hitler svou řečí i naznačoval, že by Italové mohli být k pokračování v boji přinuceni dokonce i silou. A tak se Duce vůbec neodvážil před Hitlerem ani zmínit, že by válku nějak rád ukončil. To i přesto, že italský náčelník štábu v rozhovoru s Mussolinim trval na tom, Duceho přesvědčoval, o nutnosti odpoutat se od Německa. Při samotné poradě vytýkal Hitler špatné bojové vlastnosti italské armády Mussolinimu a Mussolini všechny Hitlerovy invektivy nejprve snášel s pokornou tváří. Po chvíli se Mussolini rozčílil a Hitlerovi řekl, že fakt uvažoval o nutnosti odpoutat se od Německa. V zápětí, ale prohlásil, že nechtěl, cituji:

„jediným tahem zničit dvacet let režimu.“

Když se loučili, končil Mussolini slovy, cituji:

„Naše věc je společná.“

Právě tato poslední slova pro spiklence znamenala, že budou muset konat.
Z porady ve Feltre s Adolfem Hitlerem, se Benito Mussolini vrátil do Říma dne 21. července 1943. Byl to shodou okolností den, kdy byl Řím poprvé cílem spojeneckých bomb. A byly to právě tyto bomby, zprávy z porady s Hitlerem ve Feltre, které u italského krále Viktora Emanuela III. rozhodly. Nyní již král neváhal – „Duce musí pryč!“
V té době již také náčelník generálního štábu generál Ambrosio, který po poradě s Hitlerem prohlásil, že je Mussolini blázen, vydal příslušné pokyny k zahájení akce, která měla vést k Duceho sesazení. Jako první příhodný okamžik sesazení, bylo vybráno zasedání Velké fašistické rady, které bylo programově svoláno na 24. července 1943. Ač o datu svolání zasedání Benito Mussolini věděl, a to již od 16. července 1943, formálně se postavil proti. Cítil se unaven.
Nutno zde říci, že Benito Mussolini opět věděl co se chystá. Totiž tajemník fašistické strany Carlos Scorza mu přišel říci, že v odposlouchávaném telefonním rozhovoru maršála Badoglia s ministrem královského domu hrabětem Acquaronem padla slova zmocnit se šéfa vlády hned při vstupu do královské rezidence Villa Savoia.
A opět, Mussolini tuto zprávu odmítl, odmítl ji stejně jako všechny předtím. V tomto momentě zase řekl, že nechce nic slyšet o „detektivních románech“.
Bylo 24. července 1943 odpoledne, když se Benito Mussolini vydal na zasedání Velké fašistické rady. Jen své manželce Rachel prý poznamenal, že, a teď cituji:

„by stálo za to všechny zavřít dříve, než se začne.“

Mussolini znal program jednání již dva dny, neboť mu ho předem doručil Dino Grandi (Mussoliniho odvěký nepřítel a sok) jeden z vůdců spiknutí. Právě v těchto okamžicích se Dino Grandimu plnil jeho sen, nyní se mohl Ducemu pomstít. Samotný program byl dokument, který již mezi řádky mnohé naznačoval a Benito Mussolini, jako bývalý novinář, uměl mezi řádky číst. Přesto prý byl Mussolini klidný. Mnohem nervóznější prý byli všichni spiklenci. Tak například Dino Grandi se před zasedáním Velké fašistické rady došel nejdříve vyzpovídat u svého kněze ze svých hříchů, potom prý si pro jistotu vzal do kapes dva ruční granáty a vyrazil na zasedání fašistické rady. Podobně nervózní prý byli i ostatní spiklenci.
Bát se však nemuseli, neboť Mussolini jim to ještě ulehčil tím, že pro tento večer dal svým pretoriánům, svým mušketýrům, své tělesné gardě volno.
Bylo 17 hodin 5 minut dne 24. července 1943, když Benito Mussolini vstoupil do haly Benátského paláce, místa, kde se Velká fašistická rada před válkou scházela. Všichni přítomní Duceho pozdravili zvednutou paží. Benito Mussolini jen ztěžka usedl do svého křesla na stupínku. Jako nejvyššímu funkčně mu patřilo první slovo. Benito Mussolini ani tentokrát nikoho nešetřil. Nadával všem, když hovořil o vojenské situaci, kritizoval italskou armádu, kritizoval italský generální štáb a nezapomněl ani na dříve odstoupivšího maršála Badoglia. V zápětí vyzdvihoval bojovou morálku Německa. Ruku si držel neustále na žaludku, což svědčilo o bolestech, o žaludečních vředech. Nadával Italům 1 hodinu 50 minut. Do řeči, do Mussoliniho monologu, vstoupil krátkou poznámkou jen generál fašistických milic Emilio de Bono, který se zastal italských vojáků a k němu se přidali ještě bývalý ministr Giuseppe Bottai a ortodoxní fašista Roberto Farinacci. Všichni tito 3 pohlaváři byli fašisty od první hodiny založení strany, byli u všeho od začátku fašistického hnutí. Totéž platilo i o Dino Grandim, který si vzal slovo po těchto třech. Benito Mussolini pozorně naslouchal. Samozřejmě ostatní spiklenci dobře věděli o čem bude řeč.
Dino Grandi, odvěký nepřítel Mussoliniho, ve své řeči obviňoval Duceho z „vraždy fašismu“!!! Byla to jen předehra, po které následovalo to hlavní co spiklenci vmetli Mussolinimu do tváře. Grandi svou řečí chtěl, aby byla obnovena pravomoc příslušející králi, Velké fašistické radě, parlamentu a korporacím ( korporace – něco podobného, jako odbory). Vše řečené mělo být provedeno v souladu s ústavními zákony. Měl to tedy být fašismus bez Benita Mussoliniho. Tou prvou věcí, která to měla zajistit a nesnesla odklad, bylo převzetí veškeré moci v Itálii králem Viktorem Emanuelem III.
Ve stejném duchu pak vystoupil svou řečí Giuseppe Bottai a na jeho slova navázal i Galeazzo Ciano (zeť Mussoliniho), který vše ještě vyšperkoval tvrzením, že to nejsou oni, kdo jsou zrádci, že oni jsou ti, kteří byli zrazeni. Jeho tchán Benito Mussolini se poté pokusil, a to za přispění tajemníka fašistické strany Carla Scorzy o „odložení diskuze“. Nebylo mu vyhověno. Dino Grandi totiž odklad odmítl s tím, že o osudu vlasti je nutné jednat, bude-li to třeba i týden. Také další fašističtí předáci, jako příklad uvádím vůdce nacionalistů Luigi Federzoni, souhlasili s Grandim. Teprve o půlnoci Mussolini debatu na čtvrt hodiny přerušil a odešel do své pracovny. A tak se druhý díl zasedání Velké fašistické rady přesunul vlastně do 25. července 1943, neboť se pokračovalo až 15 minut po půlnoci.
A Mussolini začal útočit. Prováděl slovní výpady proti jednotlivým státním a stranickým funkcionářům, Mussolini se snažil přesvědčit všechny přítomné o tom, že je to jenom on a zase jenom on, kdo je schopen ještě zvrátit vývoj války, stejně jako celkový vývoj situace ve prospěch Itálie a že je král Viktor Emanuel III. na jeho straně. Doslova říkal, že, cituji:

„král může mít ke mně takovou řeč: Drahý Mussolini, v poslední době se skutečně nedařilo, ale po horší fázi války může následovat fáze lepší. Začal jste, pokračujte tedy. Král může hovořit i jinak, a to je pravděpodobnější: Pánové tohoto režimu, nyní, když cítíte vodu pod bradou, si vzpomínáte, že existuje ústava, že v této ústavě je článek 5 o královské nadřazenosti ústavě. A jsem to já, kdo je obviňován, že dvacet let porušoval ústavu království. Vstupuji tedy na jeviště, přijímám vaši výzvu. Protože vás pokládám za odpovědné za tuto situaci, využívám vašeho tahu, abych vás zlikvidoval.“

Této řeči využil Carlo Scorza, pověstný svou poslušností šéfovi, Ducemu, využil tohoto výpadu k předložení vlastního návrhu, jehož jádrem bylo opět Mussolinimu vyslovit plnou důvěru.
Pokračovat budeme příště.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S. a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S. a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Případné doplnění a diskusi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=112