Námořní balistická řízená střela Polaris

Odpovědět
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Námořní balistická řízená střela Polaris

Příspěvek od redboy »

Námořní balistická řízená střela Polaris

Obrázek

Na kalendáři je datum 6.května 1962 zhruba 12:15 místního času. 1300 mil jihovýchodně od Havajských ostrovů, uprostřed Tichého oceánu, který dělal čest svému jménu, nic nenasvědčuje dramatu. Poklidná hladina, na obloze se vznášejí bílá oblaka. Klid, ticho….

Vše se v okamžiku mění, do té doby poklidnou hladinu prořezává necelých 10m dlouhý doutník a v gejzírech vody se objevuje záblesk. Za ohlušujícího řevu raketového motoru zrychluje a s bílou stopou mizí ve výšce. Hladina se opět uzavírá, uklidňuje a nedaleko místa kde se rozplývá dým, jako poslední stopa po tom co se stalo, se z hlubin vynořuje periskop ponorky a míří tím samým směrem, jakým zmizel onen doutník, na jihozápad.
O nějakých 12 minut později se na jihozápadním obzoru objevuje záblesk. Je to 1900km daleko a o 3350m výš, nedaleko Velikonočního ostrova, ráje s klidnou nádhernou modrou lagunou. Hladinu Pacifiku ozáří nové slunce, o co je jasnější než to pravé, o to rychleji pohasíná a místo něj se vytváří bílý hřibovitý útvar stoupající vysoko do atmosféry.

Obrázek

V hlubině, v ocelovém těle ponorky se ozývá potlesk a výkřiky uspokojení, podobně na lodích pohupujících se v oblasti. Na nich cvakají spouště fotoaparátů a vrní kamery. Tou ponorkou je USS Ethan Allen (SSBN-608), tím doutníkem byla námořní balistická řízená střela UGM-27B Polaris A-2 a tím sluncem je termonukleární nálož W-47 o ráži cca 600kt TNT. Jde o výsledek operace Dominic, respektive testu Frigate Bird, jednoho z 36 výbuchů zmíněné operace. I přes potlesk a radost musí být všem jasné, že bylo stvořeno monstrum, neviditelná síla, jenž dělá z jakéhokoli místa na obrovských plochách oceánů skrýš pro budoucí konec světa. Jde o vyvrcholení snahy jenž začala o řadu let dříve a snahy která trvá do dnešních dnů. S trochou uspokojení můžeme říci, že se tenhle děj nikdy nestal mimo testovací polygon. Naštěstí.
My se podíváme napřed tam, kde tento děj začal.


Cesta na oceány

Použít raketu jako nosič jaderné zbraně není nápad, který by potřeboval mnoho představivosti. Každý měl už v době druhé světové války představu o tom, co balistická raketa v sobě skrývá za potenciál, především obyvatelé Anglických měst, cílů raket A-4/V-2 odpalovaných na jejich domovy z území za kanálem, z území okupovaných fašistickým Německem. Po úspěšném vývoji jaderné zbraně se nabídla ideální kombinace. Ve Spojených státech i v Sovětském svazu, v zemích, jenž byly protagonisty vznikající studené války, začala cesta v jednom bodě a tím byly právě zkušenosti Německých vědců. Právě kapalinové rakety A-4, testované od roku 1945 se staly prvními adepty pro novou aplikaci. Zatímco v Sovětském svazu, přes pokračující vývoj, dokonce byla upravená A-4 v malém počtu přijaty do výzbroje, ve Spojených státech k tomu nedošlo, ale i zde se jednalo o cestu jak dál.
6.září 1947 raketa A-4 startovala i z paluby lodi, tou byla USS Midway. Námořnictvo jevilo eminentní snahu, vlastnit balistické rakety, koneckonců v době ještě omezeného doletu se taktika odpalu z paluby ponorky nebo lodě u pobřeží protivníka jevila jako nadějná.


V roce 1954 byl zahájen projekt vývoje balistické rakety SM-75 Jupiter, pozdější PGM-19. O raketu projevilo zájem i námořnictvo. Od počátku bylo ale zřejmé, že použití kapalných pohonných hmot (KPH) na palubě lodě není ideální kombinace, ale výkon raket na tuhé pohonné hmoty (TPH) byl výrazně menší. I když byl navržen projekt rakety Jupiter S na TPH z února 1956, byla tato cesta brzy opuštěna. Raketa by vyšla o 16t těžší než její (50t) kapalinová verze.

Obrázek
PGM-19 Jupiter


Proti tomuto vývoji ale pracovaly dvě věci. Těmi byl jednak vývoj výkonnějších TPH, pokroky v chemii a vývoj menších a lehčích bojových jaderných hlavic, pokroky v jaderné fyzice. Už v prosinci 1956 se námořnictvo rozhodlo zahájit vývoj zcela nové rakety. Za tímto rozhodnutím stál admirál Arleigh Burke, který v roce 1956 požádal Výbor pro ponorkový boj při Národní Akademii Věd o vývoj technologií pro tento úkol. Vývojový program dostal označení Nobska a právě tento program vyústil v technologie pro splnění cíle. Nové rakety, nové třídy,Submarine-Launched Ballistic Missile (SLBM)

Ta dostala označení Polaris AX, a za vývoj nesly odpovědnost hlavně dvě firmy a to Lockheed Corporation za vlastní raketu a Aerojet General za motory rakety. To byl ale jen vrchol ledovce, protože na vývoji pracovaly desítky firem se stovkami subdodavatelů. Jako nosiče ŘS byly vybrány ponorky s jaderným pohonem. První ponorka s tímto typem pohonu už rok brázdila vlny a použití jako nosiče ponorky bylo pochopitelné, zajišťovalo to skrytou dopravu na vzdálenost, na kterou jde střelu odpálit na území protivníka se značnou měrou pravděpodobnosti to provézt skrytě.
Celý projekt Polaris byl jednoznačně nejsložitějším a nejdražším projektem strategických sil Spojených států a v té době probíhaly vývojové práce na značném počtu jaderných strategických prostředků. Tohle ale bylo obrovské dílo, od první části rakety po poslední část nosiče.

Vlastní raketa byla na svůj cíl velmi malá, s délkou 8,6m, průměrem 1,37m a hmotností 12700kg šlo o opravdu kompaktní raketu. Raketa byla dvoustupňová, se stupni řazenými sériově, s lehkou hlavicí o ráži cca 600kt, což nebylo na toto období nijak moc. Důvod byl zřejmý, prostor na palubě ponorky byl vzácný a drahý. U Aerojet vyvinuté motory byly s ocelovou spalovací komorou. Odlévané zrno na bázi polyuretanu, chloristanu amonného a hliníkového prášku mělo hvězdicovou dutinu. Motory obou stupňů měly čtyři trysky a řízení bylo realizováno změnou vektoru tahu pomocí prstenců na konci trysek. Jednalo se o jednoduchý ale celkem účinný systém. Motor prvního stupně pracoval do úplného vyčerpání paliva a po odhození startoval motor stupně druhého. Motor druhého stupně se zastavoval podle výšky zadané v programu naváděcího systému. Systém používaný u drtivé většiny raket na TPH funguje na základě prudkého poklesu tlaku ve spalovací komoře, toho je dosaženo vytvořením otvorů do spalovací komory, výsledkem je pokles tlaku a zastavení hoření palivové směsi.

Obrázek

Inerciální naváděcí systém, jehož základem byla gyroskopicky stabilizovaná plošina pocházela od firem Hughes a General Electric, tady spolu se střeleckým systémem na palubě ponorky. Vývoj ale byl na bedrech špičky doby (i dnešní) Massachusetts Institute of Technology.

Vlastní užitečné zatížení, termonukleární nálož W47 byla jedním z hlavních důvodů úspěchu rakety. Jednalo se totiž o první jadernou nálož nové generace, kde byla snahou zajistit co nejmenší rozměry a hmotnost hlavice. Jde o projekt jenž vedl osobně Edward Teller, jistě rozporuplná osobnost, ale stejně jistě geniální vědec. Podařilo se vytvořit termonukleární nálož o hmotnosti okolo 300kg, délce pouhých 120cm a průměru 45cm (rozměry zhruba, různí se zdroje), a právě malá hmotnost užitečného zatížení umožnila raketu vyrobit malou a na TPH. Původní ráže byla někde mezi 500-600kt TNT, později se zvedla až na 800kt a 1000ktTNT. Jednoznačný úspěch.

Výsledkem výše uvedeného se stala nová ŘS Lockheed Polaris A-1, po sjednocení systému značení ŘS po roce 1963 pak Lockheed UGM-27A Polaris A-1.

Prvním nosičem nové rakety se byla ponorka, která dostala jméno USS George Washington (SSN-598). Vznikla celkem zajímavě, jako úprava už rozestavěné stíhací ponorky třídy Skipjack , která měla nést jméno Scorpion. Trup byl v podstatě rozpůlen za velitelskou věží před sekcí s pohonem a do vzniklého prostoru byl vsazen nový úsek. Jeho hlavním vybavením bylo 16 vertikálních OZ z nichž měly být rakety odpalovány. Ovšem jak na to? Raketu lze odpálit z ponořené ponorky několika způsoby. Jednak jde raketu odpálit zažehnutím raketového motoru přímo v OZ a ten poté vynese raketu na hladinu a až na cíl. Je to relativně jednoduché, ale zažehovat raketový motor uvnitř OZ je celkem riskantní manévr a jednak odpor, který pohybu klade voda, je pochopitelně zcela jinde, než vzduch a z toho důvodu je použití motoru k pohybu ve vodě byl drahý luxus. Druhá možnost je napřed nějak raketu dopravit na hladinu a teprve poté motory nahodit tzv studený start. To je u ponorkových raket jednodušším než u velkých pozemních MBŘS, jak to znáte, specifická hmotnost rakety je ve vodě celkem malá. Další otázkou bylo jestli raketu odpalovat po zaplavení OZ vodou a nebo tzv suchý start, kdy je do posledního okamžiku OZ udržováno hermeticky uzavřené. Je nasnadě několik důvodů proč bylo zvoleno řešení sice složitější, ale efektivnější a to studený suchý start.

ObrázekObrázek
USS George Washington 9.6.1959 a "nabíjení" SLBM A-1 na moři.

OZ s typovým označením Mk. 17 byla vlastně vertikální šachta umístněná v trupu ponorky uzavřená vodotěsným víkem a byla součástí tlakového tělesa ponorky. Mělo vnitřní průměr 2,1m a délku 8,7m. Raketa byla uložena v druhém, soustředném válci o průměru 1,45 m. Ten byl vertikálně i horizontálně zavěšen na hydraulických tlumičích, které raketu izolovaly od otřesů vzniklých jak pohybem plavidla, tak startem ostatních ŘS, tak otřesům vzniklých bojovou činností. Na dně šachty byla kulová tlaková nádrž na stlačený vzduch, kterým byla raketa vymrštěna ven z OZ a vynesena nad hladinu. Před startem v době předletové přípravy se otevřelo víko OZ po vyrovnání vnějšího a vnitrního tlaku, raketu pak od vody izolovala jen tenká plastová membrána, která byla proražena startující raketou. Maximální hloubka ponoru v době startu rakety byla 30m a raketa v tom případě byla vynesena do výšky cca 5 m nad hladinu, kde došlo k zážehu motoru prvního stupně. Může se to dnes jevit jako celkem jednoduché, ale je třeba si uvědomit, že se jednalo o naprosté novum a testy OZ s maketou rakety, které probíhaly v testovacím bazénu si vyžádaly značný čas. OZ vyráběla firma Westinghouse a na vývoji dělal kdo jiný než Massachusetts Institute of Technology.

První letové testy programu začaly 11.ledna 1958, ale nešlo testy plnohodnotné, jen testy jednostupňové rakety, která měla ověřit základní předpoklady, především výrobce motorů, respektive systému řízení. Raketa s označením Polaris-TV, na pořadí bylo šest startů. To byl ale začátek.
Testy rakety ve dvojstupňové variantě začaly v září 1958. To byl dobrý termín, jelikož necelé dva roky po zahájení byl u zcela nového systému velmi dobrý výsledek. Jenže se z počátku moc nedařilo. Prvních pět startů rakety označené Polaris-AX bylo nezdařených. Problém byl v oddělení a nahození motoru druhého stupně, respektive jeho vibrace při chodu. 20.dubna 1959 pak proběhl první úspěšný let a i když se později pochopitelně taky nepovedlo vše, černá série byla zažehnána.
První představitel sériové varianty , první kompletní ŘS včetně řídícího systému, Polaris A-1, startovala a to úspěšně 29.září 1959. Jen za rok 1959 startovalo 20 různých raket v programu Polaris. První start z paluby ponorky, kterou byla USS George Washington proběhl 20.července 1960. Byl zcela úspěšný a nic na tom nezkazil neúspěch při startu následujícím.

ObrázekObrázek
Testovací Polaris A-1 na Mysu Canaveral a první start z paluby ponorky.

Operační nasazení raket na ponorkách začalo v listopadu 1960 a 15. téhož měsíce se SSN-598 vydala na první operační plavbu. To už byly k dispozici první dvě ponorky třídy George Washington a 11.3.1961 byla flotila pěti postavených ponorek této třídy kompletní. 7.prosince 1961 bylo tak ve výzbroji 80 ŘS AGM-27A Polaris A-1. Toto číslo ale bylo konečné a relativně brzy byly nahrazeny modernizovanou variantou.
Poslední plavbou rakety byla plavba zahájená v říjnu 1965 a tato plavba USS Abraham Lincoln (SSN 602) byla poslední s touto variantou.
Celkem bylo vyrobeno 163 raket AGM-27A Polaris A-1 a pře 100 (101?) z nich bylo odpáleno. Poslední 12.listopadu 1965. Tento start ukončil existenci první verze ponorkové strategické rakety ve výzbroji Spojených států.

TTD:
Typ…………………………………UGM-27A Poloaris A-1
Rok zavedení…………………….1960
Hmotnost……………………………12,7t
Délka……………………………….. .8,53m
Průměr……………………………….1,37m
Dolet max……………………………2200km
Hlavice……………………………....1x600kt (W47-Y1 v návratovém tělese MK. 1)
Naposledy upravil(a) redboy dne 30/6/2008, 21:57, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Nové verze

Už v listopadu 1958 vylo rozhodnuto o modernizaci rakety. Tato modernizace měla napravit některé nedostatky původní verze, ale nejednalo se o zcela zásadní změny. Co bylo nového?
No, hlavně druhý stupeň rakety, od stejného výrobce. Ten byl větší, celá raketa se tak natáhla o necelý metr. Výsledkem byl pochopitelně větší dolet, který tak dosáhl 2800km. Spalovací komora motoru druhého stupně byla ze skelného laminátu, takže došlo k odlehčení a systém řízení motorů se změnil na otočné trysky. Ty zůstaly čtyři, ale servopohony s nimi otáčely s celými a tak se měnil vektor tahu trysky. První stupeň zůstal původní.
Modernizací doznal i naváděcí systém, ale nijak zásadně, přesnost se zlepšila, ale stále byla v řádu přesnosti proti plošným cílům v podobě městských a průmyslových aglomerací protivníka. Podobně to bylo s hlavicí a návratovým tělesem, ty zůstaly stejné.
První start rakety která měla nést sériové označení UGM-27B Polaris A-2 proběhl na Mysu Canaveral 10.listopadu 1960. Testy běžely vcelku uspokojivě a občasné výpadky neměly zásadní vliv. To mělo za následek celkem rychlý vývoj a první start rakety z paluby ponořené ponorky proběhl 23.října 1961 z paluby ponorky USS Ethan Allen (SSBN-608). To byla první ponorka nové třídy.

ObrázekObrázekObrázek
Start UGM-27B Polaris A-2 z paluby USS Henry Clay. Nakládání a otevřená OZ na palubě USS Sam Reyburn třídy James Madison

Bylo změněno odpalovací zařízení. Nové označené Mk.12 muselo odpovídat větší délce rakety. Změna ale byla malá, většího prostoru bylo dosaženo změnou tvaru nádrže na stlačený vzduch určeného pro start rakety. Byla válcová a nižší. Způsob startu a nasazení rakety zůstal stejný.

Raketa verze A-2 přišla do výzbroje v červnu 1962 na palubě Ethan Allen ke které do roku 1963 přibyly další čtyři jednotky. Krom toho nahradily po roce 1965 ve výzbroji třídy George Washington rakety verze A-1 a objevily se na části plavidel nové třídy Lafazette. Od roku 1964 do roku 1970 jich bylo ve výzbroji 192 (podle jiných údajů 208). Poté začal jejich počet klesat ve prospěch modernějších a v září 1974, když se z plavby vrátila USS John Marshall (SSBN 611) jejich aktivní činnost skončila.
Celkem bylo vyrobeno 346 raket verze Polaris A-2 a z 227 startů jich bylo 212 úspěšných.

Jde se setkat s verzí Polaris A-2E, jejiž první start proběhl 5.března 1965, ale mě se nepodařilo zjistit spolehlivě její rozdíly proti verzi A-2, dost možná šlo o jiný typ návratového tělesa pro hlavici W47.

TTD:
Typ…………………………………UGM-27A Polaris A-2
Rok zavedení……………………….1962
Hmotnost……………………………..14,7t
Délka……………………………….... 9,45m
Průměr………………………………...1,37m
Dolet max…………………………….2800km
Hlavice…………………………….1x800kt (W47-Y2/3 v návratovém tělese MK. 1)




Ovšem, pokud byly úpravy na verzi A-2 spíše jen okrajové, napravující některé nedostatky, tak souběžně s ní probíhala modernizace zásadnější. Při troše nadsázky, ale možná i bez nadsázky vznikala raketa nová. Na obligátní otázku co se změnilo, jde odpovědět velmi jednoduše: vše.

Byl nový motor prvního stupně. Dostal novou spalovací komoru vyrobenou ze skelných vláken. Hmotnostní úspora vyla 200kg při nárůstu kvality a poklesu ceny. Úprav doznaly trysky a palivo. Zcela nový byl opět druhý stupeň. Ten vyvinula a vyrobila firma Hercules Powder Company. Spalovací komora ze skelného laminát zůstala, nové bylo palivo. Čtyři trysky nahradila jedna centrální a o řízení se staral systém vhánění plynu za kritický profil trysky. Plynem byl freon a řízení probíhalo v obou rovinách. Výsledkem byla jednak vyšší spolehlivost a i úspora hmotnosti.

Nový byl inerciální řídící systém, i když původních výrobců, Hughes a General Electric s větší přesností, spolehlivostí a v neposlední řadě výrazně menších rozměrů a hmotnosti.

Nová byla také hlavice. Ta byla ukryta pod aerodynamickým ogiválním krytem, takže raketa dostala zcela jiný, charakteristický tvar. Jednalo se o hlavici W47-Y2 o ráži 1-1,2Mt TNT a tím bylo dosaženo výrazně vyššího účinku na cíl. Spolu s doletem, který se zvedl na 4600km se tak výrazně zvedla užitná hodnota rakety.

ObrázekObrázekObrázek
UGM-27C Polaris A-3, její start a nakládání na palubu USS Stonewal Jackson

Raketa se opět zvětšila, délka stoupla na 9,9m a hmotnost na 16200kg.
Z důvodu nárůstu rozměrů se muselo upravit OZ. To dostalo označení Mk.21 a maximální průměr se zvedl na 2,2m. Změnou bylo nahrazení tlumičů za polyuretanový pěnový materiál v horizontální rovině zavěšení rakety. Důvodem byla poruchovost tlumičů a díky jejich nepřístupnosti jejich obtížná oprava. Tato pěnová hmota poskytovala stejné vlastnosti utlumené rázů a nepožadovala žádnou údržbu v provozu. Odstraněni pohyblivých mechanických dílů výrazně snížilo poruchovost. Další změnou bylo nahrazení pneumatického výmetného zařízení paroplynovým. Došlo k odstraněni nádrží na stlačený vzduch, a armatur s tím spojených, čímž se uvolnil prostor pro použití delší ŘS a místo nich byl umístněn plynový generátor na TPH. Ten při startu po zážehu vyprodukoval horké plyny, které přiváděné do prostoru naplněného vodou vytvořily páru. Ta poté přes reduktor vymrštila raketu ven z OZ a dopravila ji nad hladinu.

Letové zkoušky nové rakety byla zahájeny 7.srpna 1962 startem na Mysu Canaveral, to znamená v době, kdy byla verze A-2 zaváděna do výzbroje operačních ponorek a celý program zkoušek skončil 2.července 1964 po 38 startech z toho 20 zcela úspěšných a pouze dvou haváriích.

Do aktivní operační služby se nová raketa označená UGM-27C Polaris A-3 dostala na palubě ponorky USS Daniel Webster (SSBN 626), poslední ponorky třídy Lafayette zařazené do služby 9.dubna 1964 a operační se stala 28.září. Od tohoto okamžiku začal počet ponorek s touto raketou na palubě růst a vrcholu dosáhl v roce 1970 kdy to bylo 448 raket na palubě 28 lodí. Postupně se dostaly do výzbroje lodí třídy George Washington a Ethan Allen jako modernizace a nových ponorek třídy Lafayette a James Medison což bylo 18 plavidel.

17.listopadu 1966 startoval první testovací kus nové modernizační větve. Tou byla pozdější UGM-27C Polaris A-3T. Jednalo se o modernizační program Antelope, který měl modernizovat hlavici rakety se dvěma cíly. Jednak zvětšit účinek na cíl a jednak zajistit obranu proti prostředkům PRO.
Ani výkonnější hlavice nezaručovala zničení cíle vzhledem k přesnosti zásahu cíle. Tato nepřesnost vzniká nejen chybou naváděcího systému, ale pochopitelně i neurčitostí polohy vlastní i polohy cíle. Testy ukázaly, že více hlavic menší ráže je stejně účinných, nebo účinnější jak proti plošným cílům, kde na větší vzdálenosti od epicentra výbuchu prudce klesá účinek, tak proti cílům bodovým, jelikož je větší pravděpodobnost zasažení cíle blíže, než jednou hlavicí. Druhým faktem byly úvahy o systémech PRO. Ve Spojených státech věděli o projektu „A“ Gregorije Kisunka a věděli, že právě obrana proti raketám o relativně malém doletu, jako jsou námořní balistické ŘS je cílem projektu a v samotných Spojených státech se probíhaly projekty s tímto cílem. Větší počet hlavic by systém zahltil, případně umožnil útok pouze na jednu hlavici.

Výsledkem projektu Antelope, který měl vliv i na pozdější rakety Poseidon, byla v případě UGM-27C nová hlavice. Ta obsahovala tři samostatná návratová tělesa Mk-2 každé s jadernou termonukleární hlavicí W58 o ráži 200kt a hmotnosti cca 130kg. Byla to první hlavice typu MRV (Multiple Reentry Vehicle), čili vícenásobná hlavice se samostatnými návratovými tělesy bez samostatného navedení. Ty byly umístněny pod společným aerodynamickým krytem na vrcholu druhého stupně. Jejich oddělení probíhalo pomocí malých raketových motorků na TPH, které hlavice oddělily a ty poté samostatně zasáhly cíl cca 800-1000 m od sebe.

Přestavba raket UGM-27C Polaris A-3 na verzi Polaris A-3T byla přednostně ukončena u Atlantické flotily v červenci 1970 a v únoru 1972 už byly všechny operační rakety ve verzi A-3T a bylo jich 368. Historie raket Polaris v USN se uzavřela 1.října 1981, kdy se z poslední plavby s Polarisy na palubě vrátila USS Robert E. Lee (SSBN-601), třídy George Washington. Celkem bylo z různých důvodů odpáleno 274 raket Polaris A-3

TTD:
Typ…………………………………UGM-27A Polaris A-3/A-3T
Rok zavedení……………………….1964/1968
Hmotnost……………………………..14,7t
Délka……………………………….... 9,45m
Průměr………………………………...1,37m
Dolet max…………………………….4600km
Hlavice…………………………….1x1100kt (W47-Y3 v návratovém tělese MK. 1)/3x200kt (W58)

Obrázek

Polaris A-1, A-2, A-3

V US Navy tak byla ukončena cesta raket Polaris, jednalo se o jednoznačně úspěšný projekt, který dal do rukou USN stejně mocnou zbraň jakou byly pozemní MBŘS v rukou USAF a možná mocnější. Polaris jednoznačně ukázal, že použití balistických ŘS na ponorkách je správná cesta a vynaložené prostředky byly dobře využity a projekt století byl projekt úspěšný. Z poj´hledu dneška lze říci, že hlasy, které program kritizovaly byly zlými proroky. Pokračovatelem koncepce byly rakety Poseidon, a o nich někdy příště.

Já ale napsal, že cesta rakety se uzavřela u USN, ale to nebyla jediná složka ve které složily.
Naposledy upravil(a) redboy dne 30/6/2008, 22:32, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Polaris v zahraničí

V prosinci 1962 na setkání premiéra Velké Británie Harolda Macmillana s presidentem Spojených států Johnem F. Kennedym došlo právě z americké strany k návrhu použití raket Polaris pro Britské ozbrojené síly. Mělo se jednat o variantu Polaris A-3P, upravenou dle potřeb Britů.
Důvodem byl stav, kdy Velká Británi byla v podstatě závislá na jadrných zbraních Spojených států. Pomalu se blížil konec stavu, kdy jako nosiče mohly být pouze bombardovací letouny Avro Vulcan a Handley Page Victor, projekt aeromobilná balistické řízené střely AGM-48 Skybolt se nezdařil a byl ukončen a nic jiného nebylo k dispozici.

Na základě této nabídky byla vytvořena dohoda, jenž předpokládala použití ŘS Polaris A-3P a OZ dodaných ze Spojených států a jaderné hlavice a nosiče ze Spojeného království. Smlouva na tohle téma byla podepsána v dubnu 1963. Už témže roce byly zahájeny testy návratového tělesa pro použitou bojovou hlavici. Stejně byly zahájeny i práce na samotné jaderné náloži.
Testy rakety začaly počátkem roku 1964 a probíhaly ve Spojených státech. V říjnu 1967 byla zařazena do služby první ponorka určená pro nošená Britských Polarisů, HMS Resolution (S 22) a 15.února 1967 z její paluby u Mysu Canaveral startoval první Polaris A-3P. Poslední ze čtyř ponorek třídy HMS Revenge (S27) byla do služby zařazena 4.prosince 1969. Royal Navy se tak stalo vlastníkem 64 operačních raket a začala tak jejich dlouholetá služba.

ObrázekObrázekObrázek
Polarisy Royal Navy a jejich nosič, HMS Resolution

I když jaderná náplň a ponorka byla Britské dílo, je zřejmé, že jak na návratovém tělese, tak na ponorkách byla známka Američanů, Mk.1 a Lafayette. V roce 1967 dostala Anglie přístup do programu Antelope a na základě něho také zahájila práce na modernizaci vlastních Polarisů na úroveň A-3T.
V Anglii dostal vlastní program název Chevaline a jeho výsledkem byla nová hlavice postavená na základě Mk.2 a W-58. Rozdíl byl v tom, že hlavice raketa nesla dvě, byly silnější, o ráži 225kt a místo třetí byl součástí systém pro překonání PRO.
Jedna z hlavic byla připojena k druhému stupni podobně jako u standardní A-3, druhá ale byla součástí systému PAC (penetration aid carrier). Jeho součástí byla plošina s manévrujícími motorky na KPH (Hydrazin)a hlavně 27 trubkových OZ klamných cílů. Před oddělením druhé hlavice a tohoto systému byla odpálena řada cílů, různých typů do okolí obou pohybujících se hlavic. Cíle byly určeny pro simulaci v různých spektrech, od IČ, přes RL koutové odražeče a těžké cíle až po rozměrné nafukovací balony různých velikostí. Cílem bylo zakrýt přítomnost hlavic za množstvím klamných cílů.

Obrázek
Systém pro proniknutí systémem PRO, PAC.
Je dobře patrno vybrání pro bojovou hlavici, jednu ze dvou co Polaris A-3TK nesl.


Takto upravená ŘS dostala označení Polaris A-3TK a v letech 1982 až 1988 na ně byly přestavěny všechny Polarisy A-3P. V té době již nesloužily žádné rakety UGM-27 v námořnictvu Spojených států ve výzbroji nebyly, takže to byly jediné ve službě. Prodloužení aktivní činnosti umožnila i výměna motorů všech raket v polovině 80tých let Ve službě zůstaly až do roku 1996 kdy byla vyřazena poslední ponorka třídy Resolution, HMS Repulse (S23) a hlavice raket putovaly do skladů.

TTD:
Typ………………………………… Polaris A-3P/A-3TK
Rok zavedení……………………….1969/1982
Hmotnost……………………………/16,2t
Délka………………………………... 9,55m
Průměr………………………………..1,37m
Dolet max……………………………4600(?)/3700km
Hlavice…………………………….1x???kt /2x225kt



Nerealizovaný projekt

Rozvoj rakety UGM-27 Polaris A pokračoval dál přes ukončení verze A-3. V podstatě stejně jako když byla přijímána verze novám vznikala již další. Tou měla být verze Polaris B-3. Mělo se jednat o náhradu raket AGM-27C Polaris A-3T. Bylo navrženo několik variant, s různými úpravami. Modernější hlavice, systémy překonání PRO. Návrhy začaly na mírně upravené raketě o délce cca 11.7m až po přes 13 m dluhou verzi. B-3D měla nést hlavice Mk 12 jako je známe u raket Minuteman, nakonec od toho bylo upuštěno. I motory měly doznat změn, takže motor prvního stupně s jednou centrální tryskou a řízením jako u stupně druhého A-3. Padaly návrhy o použití raket i k účelů PRO, ne nasazení raket v silech pod hladinou moří, jako ochrana před napadáním pozemních MBŘS.

Tyto projekty pokračovaly, ale nedošlo k jejich naplnění, ani ke startů zkušebních vzorů a postupně vývoj plynule přešel v raketu novou a tou se stal UGM-73A Poseidon C-3, ale o něm někdy příště.


Program STARS

Polaris ale nedosloužil zcela, teda alespoň ne všechny ŘS. Polaris A-3 se stal základem rakety STARS-1. Jde o Polaris A-3 dovybavený třetím stupněm Orbus-1 na TPH. Raketa v této konfiguraci slouží k testům systémů PRO Spojených států. Podobně je to u nosiče STARS-2, kde navíc přibyl ještě stupeň 4. Kapalinový. Slouží k imitaci nepřátelských bojových hlavic. Od roku startovalo 9 raket Starts-1(naposled 28.září 2007 z Kodiak Launch Complex na Aljašce) se dvěma neúspěchy a dvě střely STARS-2. Jestli bude tento program ještě pokračovat nevím, ale nevylučuji to.

Obrázek
Raketa STARS-1

Berte na vědomí, že se jedná o strategické zbraně a v některých údajích se zdroje dost různí.


Děkuji za pozornost

redboy


Zdroje:

Vojenské rakety, Jiří Krouhlík, Bedřich Růžička, Praha 1985
Nuclear Weapons of the United States, James N. Gibson, Atglen 1996
Nuclear Weapons Databook
Válečné lodě 5., I. Pejčoch, Z. Novák, T. Hájek, Praha 1994
Internet
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Katalog balistických raket“