Stránka 1 z 1

Mezikontinentální balistická ŘS RT-2 / SS-13 Savage a další

PříspěvekNapsal: 28/4/2007, 12:56
od redboy
Mezikontinentální řízená střela RT-2 a přesun na kola. (1.díl)

Obrázek

Posledním ze série Sovětských mezikontinentálních balistických řízených střel je větev vývoje, která končí raketou Topol, která v poslední verzi vyústila v raketu označovanou jako Topol M která se stane základem RVSN Ruska. Jenže to je konec, kde byl začátek?


Vzdálené počátky:

V článku věnovaném raketě RT-23 sem se zmínil o projektu železniční verze MBŘS RT-2, který byl první známý projekt železničního OZ pro MBŘS v Sovětském svazu. Právě tato, první MBŘS na TPH je jakýmsi předchůdcem a počátkem vývojové větve, která končí až dnešními novými raketami Topol M. Vývoj rakety byl zadán výnosem vlády 4.dubna 1961. Výsledkem se měla stát lehká raketa na TPH s doletem 10000 – 12000 km, s vysokým stupněm bojové pohotovosti. Celý projekt dostalo na starosti OKB-1, respektive při něm vzniklý výbor hlavních konstruktérů. Vývoj běžel ve třech konstrukčních kancelářích s částečným dublováním konkurenčních prací za účelem zvýšení bezpečnosti vývoje.
1.a 3. stupeň byl vyvíjen v KB Mašinostrojenija, (KBmaš) bývalý SPKB-172 z Permu pod vedením Michaila Jureviče Cirulnikova (Михаил Юрьевич Цирульников). Palivo pro něj vznilalo také v Permu, v NII-130 a výrobu měl na starosti Permský prachový závod č.98.
2.a 3. stupeň vznikal v KB závodu Arsenal v Leningradě, v té době ještě CKB-7 pod vedením hlavního konstruktéra Petra Alexandroviče Tjurina (Петр Александрович Тюрин), palivo v GIPCh pod vedením V.S.Špaka a výroba v leningradském závodě nesoucí jméno Morozova.
3. stupeň vznikal paralelně ještě jeden a to v NII-125, pozdější NPO Sojuz pod vedením Borise Petroviče Žukova (Жуков Борис Петрович).
I když všechny konkurenční prvky byly vyzkoušeny, nakonec se do sestavy konečné verze dostaly 3. a 1. Stupeň z KBmaš a stupeň 2. Z CKB-7. Vývoj trval dlouho a vyžádal si značné úsilí, jako důsledek rozvoje motorů na TPH v Sovětském svazu. Právě motory doznaly mnoha změn a palivo pro ně nakonec pocházelo z NIIChT (Výzkumný ústav chemické technologie) pod vedením Jakova F. Savčenka. Tento Novosibirskij výzkumný ústav je dnes AOA NIIChT a v oboru pracuje dodnes.
V roce 1962, respektive 29.června toho roku byly změněny zadání projektu. Raketa měla dostat dvě bojové hlavice. Těžkou, o ráži 1,65Mt s doletem do 5000km a lehkou s doletem až 12000km. Projekt byl upraven v roce 1963. Pro raketu byly vyvíjeny tři startovací komplexy. Dva s podzemním silem a to jak se skupinovým startem, tak se samostatným a třetí bylo železniční OZ, jak jsme si řekli dříve. Nakonec bylo použito odpalovací zařízení jednotného startu s podzemními OZ. To bylo spolu s podzemním velitelským stanovištěm a dopravními systémy vyvíjeno v nám dobře známém Rudjakově CKB-34. Odpalovací šachta o hloubce 29,95m a průměru 3,6m byla uzavřena železobetonovým víkem odsouvaným pomocí raketových motorů na TPH. Raketa byla umístněna v kontejneru s uzavřeným dnem zavěšeném na amortizátorech. Raketa startovala pomocí motorů prvního stupně, ale systém byl předchůdcem pozdějšího „minometného“ startu. Aby nedošlo k přehřátí trysek prvního stupně a dna rakety, bylo před startem napouštěno do kontejneru určité množství vody. Její odpařování v průběhu startu způsobovalo odvod tepelné energie a produkovaná pára sloužila spolu s plyny hoření motoru jako pracovní plyn. Dva těsnící a vodící prvky umístněné na prvním stupni rakety zajišťovaly vedení v kontejneru v době startu. První stupeň rakety s motorem o tahu 91t a době chodu 75 sekund pak vynesl raketu na počáteční dráhu. V době letu prvního stupně byla raketa stabilizována čtyřmi skládacími stabilizátory. Ty byly v době startu složeny podél trupu. Stabilizátory byly mřížového typu. Tento velmi účinný a konstrukčně jednoduchý typ se stal v sovětské raketové škole standardní a na různých raketách je užíván dodnes. Naváděcí systém rakety byl inerciální se stabilizovanou plošinou a za řízení rakety byly zodpovědné naklápěcí trysky všech stupňů. Dělení stupňů bylo horké, to znamená, že k nahození motoru dalšího stupně došlo ještě před oddělením stupně předchozího. Typickým znakem tohoto dělení stupňů je přechodová část mezi jednotlivými stupni z příhradových nosníků, umožňující únik plynů po nahození motoru.
Celkem vznikla raketa o délce 21,27m a průměru prvního stupně 1,84m. Hmotnost 46,1t s lehkou bojovou hlavicí.

ObrázekObrázekObrázek

RT-2 na vojenské přehlídce v Moskvě v rpce 1965, trysky motoru druhého stupně a
stykování druhého a třetího stupně na již umístněný stupeň první v odpalovací šachtě.


Letové zkoušky začaly na základně Kapustin Jar. První start 5.února 1966 skončil nezdarem, při druhém pokusu 25.února ani ke startu nedošlo, ale den poté, 26.února 1966 došlo k první úspěšnému startu MBŘS s motory na TPH v Sovětském svazu. Poté byly zkoušky přesunuty na novou základnu v Plesecku kde probíhaly zkoušky na delší vzdálenost a do 3 října 1968 bylo provedeno 25 startů, z toho 16 úspěšných a z nich 4 na maximální vzdálenost do vod Tichého oceánu. Právě maximální dolet byl parametr, který se nikdy nepodařilo splnit a raketa měla s bojovou hlavicí o ráži 600kt a hmotnosti cca 500kg dolet 9600km. Přes to všechno byla raketa přijata do výzbroje a to bylo 18.prosince 1968 pod označením 8K98 RT-2. Sériová výroba byla zahájena v roce 1966 v Permském strojírenském závodě č.172 V.I.Lenina.
Rozmisťování raket začalo na základně Joškar-Ola v roce 1971 a celkem bylo v bojové hotovosti 60 raket, to je 6 pluků po deseti raketách. Jednotlivá sila byla ve vzdálenosti 10 -12km od sebe. K většímu rozšíření nedošlo. Důvodem byla existence raket UR-100 a celkově malé výkony rakety. Přesto se tak raketa stala v podstatě zakladatelem lehkých raket s vysokým stupněm připravenosti. Start mohl proběhnout po předstartovní přípravě o délce 3-5 minut. Zajímavostí je, že poprvé byla raketa veřejně představena ještě před zahájením letových zkoušek, 9.května 1965. To bylo nezvyklé, i když se raketa na přehlídce od bojových lišila. Trochu nezvyklé bylo i umisťování do sila. V přepravním kontejneru byla raketa do sila umisťována po částech. Nejprve první stupeň, poté druhý spolu se třetím a nakonec bojová část. Odpalovací kontejner nesloužil jako dopravní a byl také dělený na dvě části.

ObrázekObrázekObrázek

Řez silem s raketou RT-2 s těžkou bojovou hlavicí, umistňování druhého
a třetího stupně do OZ a pohled na již prázdný přepravní kontejner.



Po zrušení projektu mobilní verze rakety došlo k vývoji modernizované verze. Modernizace měla odstranit nevýhody rakety. Malou přesnost naváděcí soustavy, nemožnost měnit cíl a malou nosnost, která značně omezovala bojové hodnoty. Právě tím samým výnosem SM SSSR, kterým byl komplex 8K98 přijat do výzbroje byl nařízen i modernizační proces, stalo se to tedy 18.prosince 1968 (jen poznámka autora: moje matka měla v ty dny úplně jiné starosti). Raketa dostala zcela nový třetí stupeň se spalovací komorou používající sklolaminát, novou bojovou hlavici, elektronické prostředky ochrany proti systémům PRO. Modernizován byl i motor stupně druhého použitím nové pohonné látky. Naváděcí soustava doznal zvýšení přesnosti, minimální dolet klesnul na 1000km. Letové zkoušky započaly v prosinci 1969 a po dobu jejich trvání, do 14.ledna 1972 proběhlo 15 startů. Dva sice byly neúspěšné, ale vše běželo dle plánů a 8.prosince 1971 už byl první pluk raket 8K98P RT-2P v bojové pohotovosti. Modernizované rakety, jejichž výroba trvala až do roku 1982 postupně nahrazovaly předchozí variantu v původních silech pod Joškar-Ola. Tato základna byla jedna z mála, odkud mohly díky její poloze probíhat starty přímo z bojových pozic a při zkouškách toho bylo využíváno. Rakety postupně dosluhovaly, a životnost posledních měla skončit v letech 1992. Rakety se ovšem dostaly na seznam smlouvy START I a na jejímž základě byly vyřazeny, ovšem v roce 1990 jich bylo jen 40 a jejich konec byl bez ohledu na smlouvu jasný. Jejich bojová hodnota nebyla v té době již nijak valná a jde se domnívat, že jejich setrvání v bojové pohotovosti bylo spíše formální.
Ovšem, i když se nejednalo o nejrozšířenější raketu, stala se počátkem nového směru ve vývoji prostředků pro RVSN. Sama RT-2 posloužila jako zdroj pro projekty mnou již dříve zmíněných projektů: RT-25, což byl v podstatě 1. a 3. stupeň RT-2 a RT-15, což je pro změnu 2.a 3.stupeň. Jak ovšem víme koncem 60tých let už vše směřovalo k mobilním prostředkům a tam bude směřovat i naše pokračování,

ObrázekObrázekObrázek

Tahač s dopravním kontejnerem 15U39 k nabíjení RT-2 do OZ a žez raketou RT-2, poslední pak RT-2P

TTD:
Typ…………………………………..........RT-2/RT-2P
……………………………………............8M98/8M98P
Rok zavedení………………………....1968/1971
Označení pro odzbrojovací smlouvy..RS-12
Kod NATO…………………………......SS-13 Savage
Hmotnost…………………………….......46,1/51,9t
Délka………………………………..........21,27m
Průměr………………………………........2,0m
Dolet max…………………………......9600/10200km
Hlavice………………………………........600/750 kt

PříspěvekNapsal: 28/4/2007, 12:57
od redboy
Konečně na kolech.

Z popisu vývoje rakety RT-23 a jejich předchůdců víme, že vývoj mobilních strategických raket probíhal v Sovětském svazu na více frontách. Jednou z nich byla větev pocházející od nám zatím neznámého konstrukčního kolektivu. Tím byl Moskevský NII-1, pozdější Moskevský institut teplotechniky a vedl ho člověk, který byl dalším z konstruktérů, kteří se zapsali jako tvůrčí osobnosti sovětské raketové školy. Takže napřed seznámení s ním a jeho kanceláří.

Obrázek
Александр Давидович Надирадзе

Alexandr Davidovič Nadiradze (Александр Давидович Надирадзе) možná není tak známý jako Koroljov, Čelomej nebo Jangel, ale patří do stejné skupiny konstruktérů. Jeho práce ale nesouvisela s raketovou technikou tak dlouho jako u výše jmenovaných, ale rozhodně nebyla méně zajímavá. Alexandr Nadiradze se jak trochu už jméno napovídá narodil v Gruzii, 20.srpna 1914, ve městě Gori. Po skončení Zakavkazského průmyslového institutu přešel do Moskevského leteckého institutu. V roce 1938 pracuje jako inženýr v CAGI a dotáhne to na vedoucího skupiny. Zabýval se teorií a vědeckou činností v oblasti leteckých podvozků, mimo jiné na využití vzdušného polštáře jako přistávacího zařízení, což dotáhl na experimentech s letounem UT-2N do realizace, ale to se již psal rok 1941 a stává se hlavním konstruktérem zatahovacích podvozků v OKB Moskevského závodu č.22 nesoucího jméno S.P.Gordunova. Tam probíhá výroba letounů Il-4, Tu-2, po válce pak Tu-4, Mi-6, Mi-8…, ale zpět, na konci roku odchází k výzkumu raketové techniky a pracuje na reaktivních protitankových granátech, jak víme tomuto oboru v Sovětském svazu pšenka moc nekvetla. V roce 1945 vytváří a stává se generálním konstruktérem OKB při fakultě Národního komisariátu munice, kde pracuje na reaktivní munici na úrovni vědecké činnosti. V roce 1948 je toto OKB včleněno do KB-2 a v roce 1950 pak KB-2 do GS NII-642, kde Nadiradze pracuje na ŘS, prachových raketách, řízených pumách… , získané zkušenosti poté využil ve vývoji první sovětská meteorologické rakety MR-1. 15.října 1951 je Nadiradze jmenován hlavním konstruktérem projektu Čajka, což je celkem známá řízená puma UB-2000F přijatá na konci roku 1955 do výzbroje. Na konci roku 1957 ale GS NII-642 spadl do Čelomejova impéria OKB-52 (a mnohem později se z něho stává KB Vympel), ale Nadiradze odchází v roce 1958 do NII-1 a od roku 1961 se stává generálním konstruktérem a ředitelem tohoto institutu.

NII-1 jehož se stal ředitelem pochází z Národní CKB č.1 a do něj přešla část KB-2, to už je po válce a 1.4.1947 se z něj stává NII-1 MSChM, což je Ministerstvo zemědělského strojírenství. (V Sovětském svazu v té době se každé ministerstvo snažilo přiživit na zbrojní výrobě, je to trochu pozůstatek války, trochu snaha dostat se k penězům), v roce 1952 spadá institut pod ministerstvo průmyslu, a v roce 1954 pod MOP, od roku 1959 pod GKOT a v roce 1967 se z něj stává MIT, Moskevský Institut Teplotechniky a pod tímto názvem je známé pro práce na raketách. Po létech práce v roce 1990 se vrací pod křídla letecké výroby, zpátky pod MOP a 4.8.2004 se výnosem presidenta RF zařadil do konsorcia strategických obranných podniků. Ač pro laiky ne přilič známý podnik, oslavil 13.května 2006 60 let existence.
Za dobu své existence krom projektů o kterých zde budeme mluvit patří k jeho produktům např. neřízené rakety S-24, BM-24, BM-14, PTŘS Kobra, protilodní ŘS Vichr, Taktické rakety Luna…

V době kdy už Nadiradze v NII-1 působí, zde probíhá vývoj rakety nazvané Temp (9M72). Výsledkem měla být raketa o doletu 500-600km na TPH na mobilním podvozku. Výnos o jejím vývoji vznikl 21.července 1959. V květnu 1961 začaly letové zkoušky na Kapustin Jar, ale nikdy se nepodařilo dosáhnout požadovaných výkonů. Počátečních 425km se časem podařilo zvýšit na 460km, ale dál to nešlo. Pro raketu bylo vyvíjeno OZ v KB závodu č.221 „Barikády“ ve Volgogradě na podvozku pocházejícím z Minského automobilového závodu, MAZ-537. Systém měl být schopen ŘS odpálit do 30 minut, v případě bojové pohotovosti do doby 2-20 minut od rozkazu ke startu, mělo jít tedy opravdu o mobilní prostředek s vysokým stupněm bojové pohotovosti.. ale nebyl.. 16.července 1963 byl projekt z důvodu nesplnění zadaní ukončen.
To už ale od 5.září 1962 oficiálně běžel vývoj prostředku jiného, komplexu Temp S s raketou 9M76. Po zkušenostech s projektem Temp běžel vývoj výrazně uspokojivěji a 14.března 1964 na Kapustin Jar proběhl první start na vzdálenost 580km. Raketa měla být nosičem jaderné a nebo speciálně pro ni vyvinuté chemické hlavice na vzdálenost až 800km. Motory prvního i druhého stupně pocházely z NII-125. Podvozek na bázi MAZu-543A i vývojový tým OZ byl shodný s Tempem a po splnění technických požadavků byl systém v roce 1966 přijat do výzbroje. Dočkal se značného rozšíření a modernizací. Pro nás je důležité, že mezi červencem 1984 a únorem 1988 byl pluk těchto raket s 24 OZ dislokován u nás s velitelstvím u Hranic na Moravě.

Obrázek

Jsou známé nejen pod označením Temp S anebo kódem NATO SS-12 ale především pod označením OTR-22 které se stalo synonymem odzbrojování. Právě pod tímto označením raketa spadla do smlouvy o likvidaci raket krátkého (kam spadala) a středního doletu a na jejím základě byly staženy a poslední z 718 raket Temp S byla zlikvidována 25.července 1989.


ObrázekObrázekObrázek

Raketový komplex Temp, známý i z naší republiky.

Dalším vývojovým stupněm byl projekt označený Temp S2M zadaný v roce 1965. Mělo jít o mobilní prostředek o doletu překračujícím 8000km, tudíž už spadající do kategorie o které se tu bavíme primárně, o MBŘS. Hmotnost rakety měla být původně 32t, později došlo ke zvýšení na 37t. Motory všech stupňů vznikly v Žukovově NII-125 a celý projekt navazoval na raketu RT-2. Spousta potíží se točila kolem samohybného podvozku. Z počátku vznikl v CKB MAZ kolový podvozek MAZ-547 na bázi rodiny kolových tahačů MAZ-535 a MAZ-537. V roce 1965 v VNII tansmaš na základě zadání z NII-1 a samotného MOP vzniklo několik projektů o samochodné OZ pro raketu na základě pásových tankových podvozků. Z počátku padly návrhy na podvozek „objekt 432“ což byl podvozek nového tanku T-64 a tahače na podvozku „objekt 429“ se čtyřmi pásy, další variantou byl „objekt 432“ s kombinací „objekt 775“ a mnoho dalších variant. Potíže vznikly kvůli hmotnostním limitům. Vznikla „polopásová“ koncepce, v zápětí koncepce na dvou pásových podvozcích. V průběhu vývoje ale došlo ke změně. Výnosem SM z 6.března 1966 vzniklo zadání o vývoji nových mezikontinentálních raket na mobilních podvozcích.



ObrázekObrázekObrázek

Hledání jak mobilní raketu dopravovat. Jedny z mnoha variant

My jsme si o něm řekly v článku o RT-23 a vznikly tak projekty železniční RT-21 (s raketou 15Ž41) v KB Južnoe a mobilní Temp-2S ( s raketou 15Ž43) který dostal na starosti NII-1. Právě v tento projekt se přetavil Temp S2M.
V průběhu projektu Temp-2S se z NII-1 stává Moskevský Institut Teplotechniky a právě pod zkratkou MIT se o kanceláři mluví v době vývoje těchto a dalších prostředků. Projekt Temp-2S se stává odrazovým můstkem a právě tento projekt je přímým rodičem Topolů a Pionýrů.
Konstrukčně šlo o třístupňovou raketu s motory na TPH. Motory pocházely z NII-125, teď už vlastně NPO Sojuz kde se ovšem nezměnil generální konstruktér, tím je dále Boris Petrovič Žukov. Nové bylo řízení motorů jednotlivých stupňů. Na rozdíl od dřívějších naklápěcích trysek byla snaha použít jednodušší a lehčí systém. My už z článku o RT-23 víme, že v Sovětském svazu se hledalo jiné řešení, než je naklápění trysek motorů. I když je naklápění energeticky dobré, v Sovětském svazu jeho rozvoji bránily potíže z hmotností řídících orgánů. My už víme o alternativách. Jednou z nich je vhánění plynu (obvykle vzduchu) těsně za kritický profil trysky a tím vytváření rázové vlny, která změní vektor tahu motoru. Druhý způsob je u RT-23 použitý systém KB Južnoe, kývání hlavou. V MIT zvolily pro první stupeň systém jiný. Kdo se zajímá o rakety ví, že v Německu bylo pro řízení motoru rakety V-2 použity plynové kormidla z grafitu ve výtokových plynech motoru. Tento systém si sebou vzaly i rakety vycházející z V-2 jak na západě (např. PGM-11 Redstone), tak na východě. V SSSR to byly rakety R-1, R-2, R-5, R-12, R-14…. Tady došlo k rozvoji této technologie na rakety s motory na TPH. Čtyři tyto plynová kormidla z wolframu ve výtokových plynech motoru měly zodpovědnost za řízení rakety po dobu chodu prvního stupně. Ty byly podporovány čtveřicí mřížových řízených aerodynamických ploch a čtveřicí pevných. Motory druhého a třetího stupně byly řízeny principem vhánění plynu do výtokové trysky. Dělení stupňů bylo studené, k nahození motoru dalšího stupně došlo po oddělení stupně předchozího. Motory pro raketu pocházely od NPO Sojuz a na výrobu motorů všech stupňů byla použita technologie skelných vláken. Hmotnost rakety po přidání prostředků pro překonání systémů PRO dosáhla 41.5t. Dolet s hlavicí o ráži 650kt byl 10500km. Celková nosnost rakety byla 540kg. Existovala i hlavice o větší ráži 1,5Mt s doletem 9200km (?) o hmotnosti 940kg. Start probíhal principem studeného, minometného startu z přepravně startovacího kontejneru. Podobně jako u RT-2 byla raketa s různým průměrem stupňů vedena v kontejneru dvěma vodícími prvky na prvním stupni rakety.
Podvozek, jenž navázal na vývoj rakety komplexu Temp S2M byl vyvinut ve dvou variantách. Na pásovém podvozku tanku T-10 s prvky budoucího tanku T-80 (objekt 825 SP2) pocházejícího z KB-3 Kirovského Leningradského závodu. Druhá, nakonec přijatá varianta, pocházela z CKB Titan což bylo nám známé KB Volgogradského závodu Barikády. Jako šasi byl použit nový šestiosý podvozek 12x10 MAZ-547A z Minska. Ten byl poháněn dieselovým motorem o výkonu 746hp. Celková hmotnost komplexu s raketou dosáhla 85t.


ObrázekObrázekObrázek

I u systému Temp-2S pokračovalo hledání. Pásová a nakonec definitivní varianta a raketa 15Ž42

Zkušební starty započaly s maketou rakety v roce 1971 v Plesecku. Testy kompletní rakety 15Ž42 začaly 14.března 1972 a trvaly do prosince 1974. Výroba rakety probíhala ve Votkinském mechanickém závodě (a to se stalo u raket pocházejících z MIT pravidlem) a výroba snad dala celkem až 200 raket. A tady možná podotknete… však o žádné mobilní MBŘS Temp-2S ve výzbroji Sovětského svazu nevím, nikde se neuvádí…. No, máte pravdu neuvádí, teda ne nikde, ale byly.


Obrázek

Jedna z mála fotografií systému, který vlastně neexistoval.

První dva pluky se dostaly do bojové pohotovosti 21.února 1976 nedaleko Plesecka. Celkem se postupně dostalo do výzbroje sedm bojových pluků, což bylo pravděpodobně okolo 60 MBŘS (ruku do ohně bych za tuto informaci nedal, ale asi nějak takhle). Zbývající rakety, které nebyly použity při zkušebních startech skončily uskladněny v Plesecku a posloužily k vývoji nástupce. Každopádně je jisté, že tento typ raket se stal první mobilní MBŘS v bojové pohotovosti i když systém oficiálně do výzbroje přijat nebyl ( a proto se také neuvádí v oficiálních stavech). K pokračování vývoje nedošlo v souvislosti se smlouvou SALT 2. Právě při jejím projednávání se Sovětský svaz zavázal k ukončení rozmisťování tohoto komplexu a ukončení zkoušek (poslední start proběhl v dubnu 1976 a byl neúspěšný). Již rozmístněné rakety byly ve službě téměř 10 let a poslední byly staženy v roce 1985. ,

TTD:
Typ………………………………….....Temp-2S
……………………………………........15Ž43
Rok zavedení……………………….1976
Označení pro odzbrojovací smlouvy..RS-14
Kod NATO…………………………....SS-16 Sinner
Hmotnost……………………………..41,5
Délka……………………………….....18,5m
Průměr………………………………...1,79m
Dolet max…………………………...10500km
Hlavice………………………………...650kt

PříspěvekNapsal: 28/4/2007, 12:57
od redboy
Intermezzo středního doletu

Práce na raketě Temp-2S (15Ž43) za sebou ale zanechaly potomka. Tím přímým potomkem byl komplex Pioner s raketou 15Ž45. Tato raketa známější pod kódem NATO SS-20 Saber nebo označením RSD-10 je sice raketou středního doletu, ale díky jejímu vlivu se u ní zastavíme. Pro konstrukci rakety komplexu Pioner byly použity zkušenosti z vývoje komplexu Temp-2S. Vývoj začal oficiálně 28.dubna 1973 a probíhal velmi rychle. V podstatě se jednalo o dvoustupňovou raketu 15Ž43. První stupeň byl téměř shodný, stupeň druhý byl upraven pro nesení bojové části. Ta byla primárně složena ze tří samostatně naváděných hlavic. Ty nebyly pod aerodynamickým krytem, a proto se hlavice stala pro raketu velmi charakteristická. Měly ráži 3x150kt a raketa s nimi měla dolet 600-5000km. Mohly být zasaženy cíle až 100km od sebe. Ve vývoji byla i jednotná hlavice o ráži 1Mt, ale k jejímu použití pravděpodobně nedošlo. Nosnost rakety byla 1500-1740kg. Zkoušky rakety začaly v Kapustin Jar 21.října 1974 a do 11.března 1976 proběhlo 21 zkušebních startů. Právě 11.března 1976 byl komplex Pioner s raketou 15Ž45 přijat do výzbroje. Vývoj běžel souběžně s raketou 15Ž43 a tudíž velmi svižně a 30.října 1976 byl v bojové pohotovosti první pluk. Výroba běžela ve Votkinském závodě vysokým tempem a pluků přibývalo jak hub po dešti. Z komplexu Temp-2C si Pioner půjčil celý systém logistiky. OZ bylo na podvozku MAZ-547A, v podstatě stejném jako u Tempu. Ke startu mohlo dojít přímo ze zvolněných úkrytů na základně pluku anebo z připravených palebných pozic v okolí základny.


ObrázekObrázekObrázek

Rystém Pioner, jeden z muzejních exponátů a dobová fotografie z přesunu
Od 19.července běžel vývoj modernizované verze PionerUTTCh s raketou 15Ž53. Raketa zůstala stejná, modernizace se týkala systémů řízení a navigace. Výsledkem byla větší přesnost a dolet dosáhl až 5500km. Zkoušky proběhly mezi 10.říjnem 1979 a 23.dubnem 1981, ale již 17.prosince 1980 byl systém Pioner UTTCh s raketou 15Ž53 přijat do výzbroje. Na tuto modernizovanou verzi přešla i sériová výroba.
Raketa se dočkala značného rozšíření a svými výkony budila hrůzu po celé Evropě a nejen tam. Ve výzbroji postupně nahrazovala rakety R-12 a R-14 a v roce 1986 jich bylo ve výzbroji 441 rozmístněných komplexů a celkový počet byl vyšší. Právě raketa komplexu Pioner nese značný podíl na zhoršení vztahů mezi východem a západem v 80tých letech s přímým vyústěním na rozmístnění raket středního doletu v západní Evropě. Svým doletem měla dosah nejen po celé Evropě, ale i celé Asii a jen díky tomu, že nebyla rozmístněna na dálném severu nespadla pod dolet část Severoamerického kontinentu. Pod doletem byly základny Spojených států v jihovýchodní Asii, středomoří, Japonsku…..


ObrázekObrázekObrázek

Start Pioneru a hlavice vykukující z kontejneru na vozidle a jejich přistikovávání na raketu
Jedna je již připojena, druhá visí na ježábu.




Právě tyto rakety se staly hlavními aktéry smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Celkem bylo v rámci smlouvy zlikvidováno 509 OZ a 654 rakety. OZ byly z velké části přestavěny na užitková vozidla (převážně na jeřáby o nosnosti 120t) a předána do civilu a rakety s hlavicemi byly zničeny. Část raket mohla být zničena odpálením, to potkalo 72 raket a všechny starty proběhly úspěšně.


ObrázekObrázekObrázek

Možná a definitivní výsledek vývoje:
Pioner 3 a jeřáv na podvozku vyřazeného systému.
vedle pak perovka rakety systému Pioner


Probíhal ještě vývoj modernizované varianty Pioner 3, ale v souvislosti s likvidací třídy rakety byl vývoj v roce 1988 ukončen.

TTD:
Typ…………………………………....Pioner/Pioner UTTCh
…………………………………….......15Ž45/15Ž53
Rok zavedení……………………….1976/1980
Označení pro odzbrojovací smlouvy..RSD-10
Kod NATO…………………………...SS-20 Saber
Hmotnost……………………………..37t
Délka……………………………….....16,49m
Průměr………………………………...1,79m
Dolet max…………………………...5000/5500km
Hlavice………………………………...3x150kt MIRV


Obrázek

Pro raketu byl vyvinut mobilní komplex zabezpečení. Tento "mobilní gorodok" zajišťoval životní podmínky obsluh při dlouhodobém pobytu mimo základnu. Tyto systémy jsou součástí všech následujících mobilních komplexů a to nejen strategiských. Například systém S-300PS.......


Díky rozsahu sem tento článek pojal jako první díl, takže pokud Vás to baví, naschle u Topolů

PříspěvekNapsal: 28/4/2007, 14:28
od Alchymista
Dobrý článok, ako vždy :wink: .
K rakete Pioner sa viaže jedna kuriozitka - vycvičenoť obslúh v maskirovke bola na takej úrovni, že až do odzbrojovacích jednaní nebola na západe známa skutočná podoba systému, neexistovala jediná fotografia.

Vozidlá zabezpečenia (mašiny žizne-obespečenia) sú zaujímavá a osobitná kapitola - patria ku všetkým mobilným systémom (napríklad aj k delostreleckému systému Bereg), ale mnoho sa o nich nevie. Napríklad prvé vozidlo na poslednom obrázku je vyzbrojené vežou s guľometom (vzadu), zrejme veľkokalibrovým a predstavuje pohyblivú strážnicu pre "ochranku" systému . Ďalej by mala byť v zostave jedáleň s kuchyňou, sociálka, ubytovňa, ... Väčšinu poznám len podľa zmienok na internetových stránkach a vo filmoch.

Temp (9M72) foto

PříspěvekNapsal: 29/4/2007, 17:04
od geras
Dobrý den,
hodně mně zajímají typy neúspěšné a nezavedené do bojové služby. Z ruských stránek polygonu Kapustin Jar jsem věděl o typu 9M72 Temp, ale nenašel jsem nikde jedinou fotku. Hlavně by mně zajímalo odpalovací zařízení na MAZ 537. Ten je dost odlišný od MAZ 547 používaný u Scudů a SS-12 a k dispozici jsou foto a obrázky MAZ-537 jako těžkého dělostřeleckého tahače u mnoha typů mezikontinentálních raket, ale OZ na něm postavené jsem nikdy neviděl.
Nemáte je někdo ?

PříspěvekNapsal: 29/4/2007, 18:33
od redboy
Obávám se, že sehnat fotku je asi neřešitelné, já osobně žádnou publikaci o do výzbroje nezařazených operačně taktických raketách nemám. Je možná, že v Rusku něco je, ale vzhledem k tomu, že se systém nedostal ze stádia zkoušek, tak si myslím že nic moc.

Co se tahače týče, je o něm na stránkách opravdu dost , ale odpalovací zařízení na jeho bázi také nemám, ono je otázkou v jakém stádiu byl projekt v době kdy byl Temp ukončen.

PříspěvekNapsal: 4/5/2007, 22:01
od geras
Tak uz to zverejnili na podobne orientovanem serveru
http://forum.fortifikace.net/files/temp1_121.jpg

PříspěvekNapsal: 2/10/2011, 00:03
od kopapaka
Temp
Obrázek

Temp-S
Obrázek

PříspěvekNapsal: 2/10/2011, 02:47
od Alchymista
Fotka TEMP, zrejme na oz BR-225, je fakt unikát.

PříspěvekNapsal: 14/1/2012, 02:18
od kopapaka
A ještě jednou Temp...

Obrázek