Mezikontinentální balistická ŘS R-36 / SS-9 (díl 1.)

Odpovědět
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Mezikontinentální balistická ŘS R-36 / SS-9 (díl 1.)

Příspěvek od redboy »

Mezikontinentální balistická řízená střela R-36 (díl 1.)

Obrázek


Úvod a konstruktér:


Jestliže v článcích věnovaných mezikontinentálním ŘS UR-100 a Minuteman jsem se věnoval nejpočetnějším strategickým ŘS obou hlavních protagonistů studené války a nastínil vývoj jejich jaderných arzenálů v podobě pozemních MBŘS, tak co takhle si připomenout, že nebylo jen u výše jmenovaných typů?
Vývoj v Sovětském svazu sem popsal v předchozím článku o UR-100 spolu s vývojem této poměrně zajímavé a vývojově rozvětveném MBŘS. Rozhodně se ale nejednalo o jedinou ŘS této kategorie v Sovětském svazu s takto pestrou historií a vývojem, který provázel v podstatě celou dobou, po kterou byly tyto nejhrozivější zbraně v dějinách ve výzbroji. Tou, které se zkusím věnovat dnes, je těžká mezikontinentální ŘS rodiny R-36.

Vývoj nejenom této balistické ŘS je spojen s konstrukční kanceláří OKB-586 pod vedením Michaila Kuzmiče Jangela (Михаил Кузмич Янгель). Toto OKB vzniklo jako samostatná konstrukční kancelář 10.4.1954 reorganizací konstrukčního úseku závodu ć. 586, což byl výrobní závod v Dněpropetrovsku na Ukrajině a nové OKB spadalo pod GKOT ( Národní komisariát obrané techniky), později přešlo do podřízenosti MOM (Ministerstva obraného strojírenství) a příkazem z 6.3.1966 se z něho později stává podstatně známější OKB Južnoe. Postupně se do podřízenosti OKB dostávají další konstrukční kanceláře a v roce 1966 mělo filiálky v Permu a Omsku. Od založení samostatného OKB se jeho hlavním konstruktérem stal zmíněný Michail Kuzmič Jangel.

Obrázek

Tento rodák z dědinky v Irkutské oblasti, akademik a dvojnásobný nositel zlaté hvězdy ještě jako dítě odjíždí do Moskvy, pracuje jako dělník v tkalcovské továrně. V roce 1931 nastupuje jako student Moskevského leteckého institutu a po jeho dokončení v roce 37 nastupuje do konstrukční kanceláře tehdejší jedničky v konstrukční škole Sovětských stíhacích letounů N.N.Polikarpova. Za války pracuje v letecké továrně v Novosibirsku a po jejím skončení pak ve známých KB nesoucích jména A. Mikojana a V.Mjasiščeva. Od roku 1950 je náčelník oddílu NII-88 což je známý institut vývoje raketové techniky, v kterém pracovaly mimo jiné desítky konstruktérů bývalého nacistického Německa. Právě v roce 1950 se NII-88 rozděluje na znovu vzniklé OKB-1 Sergeje Pavloviče Koroljova a v roce 1951 již je Michail Kuzmič jedním z náměstků jeho slavného a asi i známějšího šéfa. Díky relativně krátké době spolupráce těchto dvou slavných raketových konstruktérů je podle mě těžké bavit se o tom, že byl Jangel Koroljovovým žákem, ale velmi brzy se stane asi jeho hlavním konkurentem v oblasti raketových vojenských nosičů.
V květnu 1952 je Michail Kuzmič jmenován ředitelem hlavního vědeckovýzkumného ústavu raketové techniky pod který krom různých vývojových dílen závodů, vědeckovýzkumných institutů spadá i více jak deset samostatných KB a mezi nimi….Koroljovovo OKB-1.

To už jsme ale u 10. dubna 1954 a Michail Kuzmič Jangel jmenován generálním konstruktérem OKB-586. Co se stalo náplní tohoto OKB? No, to na sebe nenechalo dlouho čekat. Totiž již 13.října 1955 je pověřeno vývojem rakety dlouhého doletu. Touto balistickou ŘS je pozdější R-12 o doletu 2000km která se později především ve své verzi R-12U ( provedení odpalované z podzemního sila) stala hlavní jadernou silou Sovětských raketových sil strategického určení pro Evropské válčiště. Ve vrcholu nasazení (1966) těchto ŘS, jich bylo ve výzbroji 608 OZ!!!!! Přijata do výzbroje byla v první variantě v roce 1958. V tomtéž roce je zahájen vývoj následujícího typu BŘS, R-14 o doletu až 4500km. Později především ve verzi U stvořila spolu s R-12 hlavní sily středního doletu a v počtu 97 OZ byla ve výzbroji až do jejich postupného nahrazení mobilní ŘS RSD-10. Poslední kusy těchto raket byly zničeny v letech 1988-1991 v souvislosti se smlouvou o likvidaci raket středního a krátkého doletu podepsané mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.
Dalším stupněm se stal vývoj mezikontinentální ŘS. Výnos RM SSSR o vývoji balistické rakety této kategorie přišel 17.prosince 1956. Výsledkem vývoje tohoto projektu se stala MBŘS R-16. V tomto období již pomalu vrcholil vývoj rakety R-7 a vývoj tohoto období sem zmínil v minulém článku.

ObrázekObrázekObrázek

Výsledky práce týmu OKB-586: R-12, R-14 (na Kubě) a R-16

Na tomto místě nelze znovu nepřipomenout tragédii na kosmodromu Bajkonur ze dne 24.října 1960. Toho dne se připravoval první zkušební start rakety R-16. Natankovaná raketa o hmotnosti 140t stála na startovacím stole a probíhala předstartovní příprava. V průběhu testů byla zjištěna závada. Jednalo se údajně o celkem banální problém, ale raketa natankovaná cca 100t extrémně zápalného a toxického paliva a okysličovadla měla být podle předpisu paliva zbavena. To mělo být odčerpáno, porucha opravena a opět natankována. K tomu ale nedošlo. Na přímý pokyn velitele dělostřelectva a raketového vojska, maršála dělostřelectva Mitrofana Ivanoviče Nedelina, který si přímo na rampě, několik desítek metrů u rakety rozbalil pracovní stůl a spolu s pobočníky přihlížel přípravám startu. Příčinou bylo naprosto brutální podcenění problému a spěch s jakým zkoušky probíhaly. Celý projekt byl sledován až z nejvyšších míst politického a vojenského vedení Sovětského svazu. Tato chyba měla za následek tragický sled událostí. V době oprav zřejmě palivo a okysličovadlo proniklo do spalovacích komory motoru druhého stupně rakety. Došlo k zážehu jeho motorů a výsledná exploze v okruhu cca 100-120m zabila v podstatě všechny přítomné a zničila startovací pozici. Na místě zahynulo 76 lidí (z nichž 17 byly civilisté) a dalších 16 z 49 raněných podlehlo těžkým popáleninám později v nemocnici. Mezi oběťmi byl maršál Nedelin, Boris Konoplev hlavní konstruktér žízení R-16 pracovníci konstrukční kanceláře, výrobního závodu velené Bajkonuru i vojáci obsluhy OZ. Přímo u zkoušek byl přítomen i M.K.Jangel. Přežil v podstatě náhodou, chvíli před nešťastnou událostí odešel se skupinou konstruktérů a pracovníků OKB mimo rampu. Podle některých údajů na poradu, podle některých si prostě šel zapálit cigaretu. Sám generální konstruktér tragédii velmi těžce nesl, mezi oběťmi bylo nespočet jeho známých a přátel. Pravděpodobně se jedná o nejtragičtější havárii v dějinách Sovětského raketového vojska a je nasnadě, že o havárie a nehody nikdy nebyla nouze.

ObrázekObrázek
Výsledek říjnové tragedie: Exploze a její výsledek

Přes všechna zdržení a komplikace byl vývoj rakety R-16 ukončen. Rok po tragédii, 20.října 1961 byla R-16 přijata do výzbroje a 15.června i její šachtová varianta R-16U. Ta startovala jako první Sovětská MBŘS z podzemní šachty. Postupně bylo ve výzbroji až do roku 1977 až 190ks R-16. Většina v povrchovém OZ, zbytek v šachtovém OZ Šeksna-V. Vždy tři šachty cca 60m od sebe se společným VS a nádržemi paliva. I když raketa mohla být delší dobu v pohotovosti s natankovanými nádržemi, nešlo to trvale. Maximální doba v bojové pohotovosti s natankovanými nádržemi byla 30 dnů. K natankování docházelo v okamžiku vyhlášení vyššího stupně bojové pohotovosti. Šachta o průměru 8,3m a hloubce 54,6m měla vnitřní vestavbu o průměru 4,64m ze které raketa startovala. Inerciální navigační systém raketě s hlavicí o ráži 3 nebo 6Mt umožňoval postřelování plošných cílů. Proti R-7 to byl rozhodně pokrok. Byla to raketa srovnatelná s raketami Spojených států první generace.

Vývoj V OKB-586 ale pokračoval a zmíněné projekty nebyly jediné. Vznikl mimo jiné například projekt R-15, což byla raketa určená jako výzbroj ponorek. Po prvních zkouškách byl projekt ukončen ve prospěch R-21. Realizace se nedočkala raketa R-26, což byl vývojový stupeň R-16 ovšem už s hermeticky uzavřenými nádržemi s možností vysoké bojové pohotovosti podobně jako u UR-100. O projektu R-38 sem se zmínil v souvislosti její konkurence k „sotce“.

Vývoj:

Ale nyní k jádru pudla. V roce 1959 firma Martin navrhla USAF variantu těžké MBŘS Titan II a 30.června 1960 byl na její vývoj podepsán kontrakt. Mělo jít o těžkou raketu s vysokým stupem pohotovosti startující ze sila o vysoké odolnosti (20-70kg/cm2). No jo, ale co s tím? Odhad odborníků v Sovětském svazu řekl, že na zničení jednoho takového sila bude nutno minimálně čtyř raket R-16 a odhad končil u 14. Bylo nutno vyvinout nosič o pokud možno vyšší přesnosti, ale hlavně vyšší účinnosti bojové hlavice. To by potřebu raket na jeden Titan snížilo na 1-2 kusy. Vývoj těžké rakety získal zadání. Zájem o tento projekt projevily jak v OKB-586, tak v OKB-52 a aby to nebylo jednoduché v OKB-1 probíhal projekt globální rakety GR-1. Opět začaly obligátní konkurenční boje, podobně jako u lehké rakety ze které vznikla UR-100. Postupně se projekty vytříbily. Čelomej navrhoval svůj projekt UR-200. Jangel projekt R-36. To vše trvalo do roku 1962, v té době také začaly (nebo spíše dřív) úvahy o globální raketě ( Sovětské terminologii se lze setkat i s pojmem „orbitální bombardér“). To znamená raketě o neomezeném doletu. Principem je vynesení na oběžnou dráhu tělesa, které po určité části oběhu (nebo i více) prostě přistane podobně jako kosmická loď kamkoli pod trasou letu. (Pochopitelně s jiným účelem). Zadání k takovému projektu přišlo ze SM SSSR 24.září 1962, ale na projektu se pracovalo již dřív, jelikož již 15.března si Chruščov jako obvykle neudržel pusu na špagátě a zmínil se o tom, že Sovětský svaz bude disponovat prostředkem napadení který nebude potřebovat přelétat pře severní pól, ale kterýmkoli směrem. Jednalo se pravděpodobně (můj názor) o Koroljovův projekt GR-1. Oba konkurenti nabízeli možnost použít svou raketu jako klasickou MBŘS i jako orbitální i jako kosmický nosič.
Úvodní projekt rakety R-36 byl hotov počátkem roku 1962. Předpoklad byl použití dvou hlavic, 8F671 o střelbě na vzdálenost 10000km a 8F672 o menší ráži a pro dolet zvýšený na 15000km. Obě měl vyvíjet KB-11 (Arzamas-16). OKB-456 což je kancelář V.P.Gluška, později vývojem vzniklé KB Energomaš byla zodpovědná za hlavní motory. Systém řízení pak vznikal v Ukrajinském OKB-692, pozdějším KB Elektropriborostrojenija, dnes OAO Chartron pod vedením V.P Sergeeva. Inerciální naváděcí systém měl pocházet z NII-944, pozdější NIIPM in. Akademika V.I.Kuzněcova, R-36 byla první Sovětskou raketou s gyroskopickými plošinami. Pozemní zařízení měl mít na starosti CKB-34, dnešní OAO KB Speciálního strojírenství (KBSM) a pochopitelně další.
Raketa byla dvoustupňová. První stupeň vycházel z R-16 a technologie z R-26. 30% konstrukce byla shodná s R-16U. Poháněn byl třemi dvoukomorovými motory RD-251 od Gluška a jedním čtyřkomorovým RD-68M řídícím, z domácí dílny. Druhý stupeň byl mohutnější než u předchůdce, o stejném průměru jako stupeň první. Nosný motor byl analogem z prvního stupně s označením RD-252 a podobně řídící RD-69M. Palivové nádrže byly podobně jako u UR-100 hermetické, armatury byly membránové a oddělovaly palivové komponenty tak, aby mohla být natankovaná raketa po celou dobu životnosti v bojové pohotovosti. To byl opravdu problém. Palivo a okysličovadlo bylo jako bylo u Jangelových raket zvykem Asymetrický Dimetylhydrazin a Oxid Dusičitý. Všechny svary palivového systému byly prováděny v ochranné argonové atmosféře. Původní životnost v bojové pohotovosti byla 5 roků, později 7,5 roku. Jedná se tedy o systém jako u UR-100, ale ve větším. 16.dubna 1962 bylo rozhodnuto o vývoji rakety R-36, ale souběžně probíhal vývoj UR-200. Práce si vyžádaly značné náklady a čas. Jednalo se o rozsáhlý projekt. 14.února 1963 vyšlo usnesením vlády rozhodnutí o vývoji nových bojových hlavic 8F674 a 8F675, byly těžší, ale výkonnější. Bylo nutno pro ně raketu posílit, takže došlo k prodloužení prvního stupně o cca 1,5m. běžel také vývoj „orbitální verze“ s hlavicí 8F673.

V roce 1963 vydalo MO doplněk k zadání R-36. Jednalo o vybavení rakety radiotechnickými prostředky ochrany proti působení systémů PRO. Šlo o ochranu proti systému Nike Zeus. Úkol vyvinutí systému padl na jeden z oddílů OKB-586 jenž řídil Naum Isaakovič Urev. Jednalo se ale o úkol nový a postupně do něj byly zapojeny desítky odborníků. Od odborníků na balistiku, elektroniku, RL prostředky, výpočetní techniku….. Systém měl za úkol snížit, případně změnit charakteristiku hlavic letících ve střední části trajektorie nad atmosférou a na počátku jejího vnoření do atmosféry v RL a IČ spektru. Byl vyvinut povrch hlavic pohlcující elektromagnetické záření a zároveň tvořící tepelnou izolaci. Na dno hlavice byl umístněn systém měnící charakteristiky hlavice za letu. Hlavice byla doplněna skupinou klamných cílů co nejvěrněji napodobující vlastní bojovou část. Kontejnery s klamnými cíly byly umístněny v horní části druhého stupně rakety, ty byly na konci aktivního úseku lety odpalovány ve směru oddělení vlastní hlavice. Intervaly a počty odpálených cílů byl pro každou raketu individuální. K.M.Jangel sehnal na ministerstvu prostředky pro vybudování stendu, na kterém se zkoušela funkce a charakteristiky jak hlavice, tak klamných cílů. Na věži umístněné vzorky byly sledovány v různých vlnových délkách a spektrech. Zároveň na polygonu Kapustin Jar probíhaly testy na raketách R-12 a R-14 na trasách odkud nemohli být sledovány ze zahraničí. Od roku 1965 pak započaly zkoušky systému i na raketě R-36, ale charakteristiky a prostředky byly upraveny tak, aby se neprozradily a přitom zůstaly zachovány balistické vlastnosti. Systém dostal označení List a hmotnost prostředků byla 272kg. Jednalo o první prostředek tohoto typu v Sovětském svazu a N.I.Urev pak stál za všemi systémy ochrany proti PRO raket pocházejících z Jangelova OKB.

Jen vsuvka: Testy MBŘS v Sovětském svazu probíhali za stálého dohledu průzkumných prostředků Spojených států. Letouny USAF téměř trvale hlídkovaly okolo Kamčatky, kde jsou dopadové polygony a okolo lodí, které vyhodnocovaly testy při dopadech do oceánu. Jakýkoli start byl prováděn pouze v okamžiku kdy nebyla startovací a dopadová oblast pod dohledem průzkumných družic a letouny (RB-52, RC-135….) opustily hlídkovací prostor kvůli natankování. Start pak probíhal v tomto „okně“. V případě ohrožení nějakých dat údajně několikrát došlo k likvidaci rakety.

Pro zkoušky byl vybrán, jak jinak , Bajkonur. Jednak pozemní startovací komplex a jednak šachtový. Pro zkoušky z podzemního sila byl přestavěn zkušební komplex typu Šeksna pro R-16. Jedno ze sil zůstalo, jedno bylo přestavěno pro R-36 a jedno pro UR-200.
Letové zkoušky začaly 28.září 1963 a … výbuch na rampě. Paradoxně kvůli pozemnímu zařízení. 3.prosince první úspěšný start, ale 13.prosince opět výbuch na rampě. Nenaskočily hlavní motory, řídící však ano. Po 12ti startech byly úspěchy a neúspěch půl na půl. No, ale je tu konkurence, pokud se nezačne dařit, je po kontraktu. Jangel šáhl k risku, začal zkoušky na dolet 14000km. To bylo mimo dolet UR-200. 5.srpna 1964 hlavice úspěšně dopadá v obrovské vzdálenosti do oceánu.. úspěch, ale 11.srpna opět neúspěch, 9.září úspěch.

Obrázek

24. září 1964 na polygon přilétá oficiální navrtěna. N.S.Chruščov s předsedou prezidia nejvyššího sovětu L.I.Brežňevem zástupcem UV KSSS I.D.Serbinem a ministrem obrany R.Ja.Malinovským. První cesta vede, k V.N Čelomejovi a k jeho UR-200.. jenže následuje havárie jeho rakety, odpoledne navštíví komplex a expozici S.P Koroljeva a druhý den je na řadě expozice Jangelova. Na pořadu je zkušební start tří R-16 z podzemních sil v minutových intervalech a na závěr zlatý hřeb. Start R-36. Na minutu přesně se raketa zvedá ze startovacího stolu a mizí v nedohlednu. Všichni v napětí čekají na zprávu z lodi plující daleko v Tichém oceánu. Chruščov čte zprávu a bezeslova ji předává Malinovskému. Chyba od cíle je 1,3km. Naprostý úspěch. Samozřejmě, nemusí to nic znamenat, Jangel ale cítí že je rozhodnuto. Má více méně pravdu.

Z počátku roku 1965 je projekt UR-200 ukončen ve prospěch R-36. Je to ale zjednodušení, nemyslím, že byl důvodem jeden nezdařený start, je prostě faktem, že počátkem roku se připravují zkoušky UR-100 a těžká raketa zůstává Jangelovi.
14.ledna 1965 je připraven první start z podzemního OZ, upraveného ze sila R-16 na Bajkonuru. Je to také start z tohoto sila poslední. Raketa se ve hřmotu začne vynořovat ze sila, najednou se zastavuje a padá opět dovnitř. Následuje mohutná exploze 166t paliva a okysličovadla a silo mizí. Silo, teda to co z něj zbylo, je zavoženo pískem ale údajně ještě léta poté z hlubiny unikají páry okysličovadla. Vedlejší silo je přestavěno pro R-36 a z něj v červenci proběhne úspěšný start. Letové zkoušky úspěšně končí a v prosinci 1965 je podepsán příkaz k sériové výrobě.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

R-36 (8K67)

Vše se blížilo k úspěšnému konci. Po započetí sériové výroby zkoušky pokračovaly. Následovaly státní zkoušky celého komplexu. Započala výstavba odpalovacích zařízení, velitelských stanovišť a systému velení a řízení. Vše se završilo 21.července 1967 kdy byl systém R-36 s raketou 8K67 přijat do výzbroje raketových vojsk strategického určení. Jak bylo zvykem první pluk raket R-36 byl uveden do stavu bojové pohotovosti již dříve, 5.listopadu 1966. První pluk se šesti ŘS byl umístněn u města Užur v Krasnodarské oblasti. Jejich počet rostl, jak bylo v těchto dobách běžné velmi rychle. Do konce roku jich bylo 12, v roce 1967 80ks, o rok později 135 a vrcholu bylo dosaženo v roce 1972 kdy jich bylo ve výzbroji 288 kusů.

ObrázekObrázekObrázek

Motory prvního stupně, víko sila R-36 s době viditelnými plynovými kanály a řez silem.

Pozemní komplex pluku se skládal z šesti OZ, podzemních sil, vzdálených od sebe 8-10 km ovládané z jednoho velitelského stanoviště umístněného u jednoho ze sil. Později byl pluk složený z deseti OZ. Šachta o průměru 8,3m a hloubce 41,5m byla kryta posuvným víkem. Silo mělo odolnost cca 20 kg/cm2 Uvnitř sila byla cylindrická vestavba o průměru 4,64m v nichž byla ke startu připravená rakety. Pod raketou byl deflektor který plyny při startu rakety usměrňoval směrem nahoru. Ty proudily mezi vestavbou a stěnou sila nahoru kde pomocí plynových kanálů opouštěly silo usměrněny tak, aby nepoškodily startující raketu. Součástí startovacího komplexu byly systémy technického zabezpečení pro zajištění dodávek energie a předstartovní přípravu rakety v automatickém režimu. Předstartovní příprava rakety trvala 5 minut.
Raketa byla vybavena dvěma typy hlavic. Těžkou 8F675 o ráži 18-25Mt TNT a hmotnosti 5825kg, což byla jednoznačně nejvýkonnější hlavice raket vůbec a lehkou 8F674 o ráži 6-10Mt a hmotnosti 3950kg pro verzi s prodlouženým doletem. Standardní a asi i početnější byla varianta těžká. Údaje o ráži se ale dost různí.

Obrázek

Hlavice pro R-36 8F674 (?)

Už od roku 1974 jejich počet ve výzbroji začal klesat a začala postupná náhrada za generačního nástupce R-36M, ale o něm později. Poslední kusy R-36 základní verze byly vyřazeny v roce 1978. Do té doby s různými variantami UR-100 tvořily základ raketových prostředků strategických sil SSSR.

TTD:
Typ…………………………………...R-36
……………………………………......8K67
Rok zavedení……………………1967
Kod NATO…………………………SS-9 Scarp Mod-1/Mod-2
Hmotnost………………………….184/182t
Délka………………………………. 32.2/31.7m
Průměr……………………………….3m
Dolet max…………………………10200/15200km
Hlavice……………………………..1x 20?Mt/1x 10?Mt


R-36O (8K69)

Jak jsme si řekli, souběžně běžel vývoj „orbitální“ verze. Proč to? Aby sme to pochopili je nutno si říct jaký je rozdíl letu po balistické a orbitální dráze. Nebudu tu z toho dělat odbornou přednášku, takže krátce.
Balistická raketa se pohybuje po dráze jejichž výsledkem je balistická křivka. Na aktivním úseku stoupá směrem k cíli, po vypnutí motorů stoupá dál do okamžiku kdy gravitace převládne a hlavice pak klesá. Vrchol dráhy je dost vysoko, pro dráhu o doletu 10000km je cca.1300km nad zemí, pro dolet 15000km pak cca 1600km.
Kosmická, orbitální raketa uvede náklad na dráhu oběžnou. Po startu stoupá, ale ne po tak strmé dráze. Jakmile její rychlost přesáhne 7780 m/s výslednice rychlosti a gravitace způsobí, že se začne pohybovat po kruhové dráze okolo země v tomto případě cca 200km vysoko. Po vypnutí motorů pak pokračuje po této dráze teoreticky donekonečna (teoreticky ve vakuu).

Z výše uvedeného vyplývají dvě zásadní výhody. Raketa může startovat jakýmkoli směrem tak, aby se dráha pohybu protnula s cílem, čili nemusí to být směrem na cíl z pohledu geografie. Za druhé nejvyšší bod letu bude výrazně níže než v případě balistické dráhy. Ve výsledku tedy hlavice mohla přilétat na území Spojených států třeba z jihu tj, z oblasti kde neexistovala souvislá radarová síť radarů včasné výstrahy a ve výšce kdy doba od zjištění cíle do dopadu byla zlomkem proti balistické raketě. Krom toho je tu pár bonusů. Výrazně kratší doba letu k cíli, pokud se letí nejkratší trasou a nemožnost protivníka předvídat místo dopadu. V podstatě je jednalo o princip vylučující PRO. Tyto klady jsou ale vykoupeny zápory. Jednak k dosažení oběžné rychlosti je nutno výkonnější raketu ( to R-36 jistě byla), nebo menší hmotnost hlavice a nutným zlem byla menší přesnost zasažení cíle, ovšem to jen do jisté míry.

ObrázekObrázekObrázek

Start R-36O, vedle orbitální bojová část a její řez.
Všiměte si brzdícího motoru a manevrovacích motorků.


Úvodní projekt rakety R-36O byl dokončen v prosinci 1962. je nasnadě, že hlavní rozdíl byl u hlavice. Ta nyní musela vlastně tvořit kosmickou loď. Systém stabilizace a řízení letu, manévrovací motorky pro úpravu dráhy a brzdící motor, který hlavici zbrzdí před vstupem do atmosféry. Zajímavostí byly toroidní nádrže okolo brzdícího motoru na KPH, pracujícím na stejnou směs jako hlavní motory rakety. Jinak se vlastní nosná raketa příliš nelišila od verze 8K67.
První start 16.prosince 1965 skončil neúspěchem, porucha druhého stupně rakety. Celkem proběhlo cca. 19? zkušebních startů z toho 4? nezdařené. To je s otazníkem a já tomu nepřikládám celkem důležitost, je víceméně jedno kolik jich bylo a jejich úspěšnost musí být spojena s jejich úkolem, ale asi nějak takhle to bylo. Pokud se hlavice dostaly na oběžnou dráhu dostávaly obligátní Sovětské označení „Kosmos“. Starty nebyly předem hlášeny. První testy asi neměly provádět kompletní let, ale Kosmos U-1 a U-2 se ani neoddělily od druhého stupně rakety, což byla asi chyba.. To se stalo i později. Obvykle se pohybovaly po dráze ve výšce 160-200km a před dokončením prvního oběhu „přistávaly“ v Kazachstánu. Ale nejen tam. Zajímavým je start Kosmosu 316 23.12.1968. Pravděpodobně chybou se dostal na chybnou dráhu a 28.8.1970 jeho trosky dopadly na území Spojených států. Při jednom ze zkušebních startů byla hlavice vybavena padákem a přistála v Kazachstánu. Poslední start proběhl 8.8.1971.
Každopádně 20.května 1968 skončily letové testy a raketa R-36O (8K69) byla oficiálně přijata do výzbroje 19.listopadu 1968.
Operační základna byla poblíž Bajkonuru a sestávala z třech pluků, celkem 18 sil s ŘS od roku 1971. (v roce 1969 jich bylo 6, 1970 12 ). Z bojové služby byly vyřazeny k lednu 1983 v souvislosti se smlouvou SALT II, ale podle všeho již byly mimo bojovou pohotovost dříve. Smlouva SALT II tento typ raket definitivně zakazovala. 12 sil bylo zničeno, 6 zůstalo pro R-36M.

TTD:
Typ………………………………….R-36O
……………………………………....8K69
Rok zavedení………………….1968
Kod NATO………………………..SS-9 Scarp Mod-3
Hmotnost………………………….181t
Délka………………………………. 32.3m
Průměr………………………………3m
Dolet max…………………………neomezený
Hlavice……………………………..1x 2,3Mt

R-36P (8K67P)

Tuto část bych mohl začít podobně jako část věnovanou UR-100U. Jednalo se o prozatímní řešení vícenásobných hlavic. Modernizace se dočkala hlavice. Ta byla zcela nová. Na stabilizované plošině byla nová hlavice 8F676 se třemi samostatnými bojovými částmi 8F677 o ráži 2,3Mt a systémem obrany proti PRO, upravený a rozšířený List.. Bojové části byly tytéž použité v R-36O.
Hlavice byla typu MRV a jednalo se o první hlavici tohoto typu v Sovětském svazu. Vývoj začal oficiálně 8.prosince 1967. I když byla třeba rozsáhlá spolupráce hlavní vedoucím vývoje hlavice se stal V.G.Gudim. Původně se předpokládalo hlavice ukrýt pod aerodynamický kryt, ale ukázalo se, že hmotnostně výhodnější je bojové hlavice ukrýt jen částečně a vytvořit jakýsi aerodynamický deštník nad hlavicemi.Hlavice se oddělovaly pomocí mechanického systému a dopadaly ve zvoleném okruhu. Raketa získala hlavicí charakteristický tvar a je krom pozdější RSD-10 a svým nástupcem jedinou která má podobný vzhled bojové hlavice.

Obrázek

MRV hlavice pro R-36P a její zajímavá konstrukce.

První start varianty proběhl v říjnu 1968. Všechny testy včetně letu na maximální vzdálenost proběhly úspěšně a tak nic nebránilo přijetí do výzbroje. K tomu došlo 26.října 1970 a raketa R-16P (8K67P) postupně nahradila část prvních variant. Celkem jich bylo ve výzbroji cca 100 a patřily mezi poslední vyřazené v roce 1978.

TTD:
Typ…………………………………..R-36P
…………………………………….....8K67P
Rok zavedení……………………1970
Kod NATO…………………………SS-9 Scarp Mod-4
Hmotnost………………………….183,5t
Délka………………………………. 32.3m
Průměr………………………………3m
Dolet max…………………………10200km
Hlavice……………………………...3x 2,3Mt (MRV)

Obrázek

Rodinka R-36: R-36 s lehkou a těžkou bojovou částí, vedle R-36P a nakonec R-36O
Naposledy upravil(a) redboy dne 11/2/2007, 17:33, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Kosmické osudy R-36, Ciklon

Od počátku bylo plánováno R-36 použít jako kosmický nosič. Ono není divu, její nosnost je víc než dostatečná a ono jako kosmickou aplikaci jde jednoznačně označit už R-36O. Je to standardní kosmický nosič už hodně dlouhou dobu.

Je tu jeden kosmický projekt, se kterým je R-36 spojena od počátku stejně jako s projektem „kosmického bombardéru“, je to protidružicová zbraň označovaná jako stíhač družic, IS. Vývoj tohoto prostředku začal v roce 1961 v OKB-52 pod vedení Vladimira Nikolajeviče Čelomeje. Systém měl po startu na oběžnou dráhu vhodnou k zachycení cíle, odmanévrovat ta, aby zajištěno přiblížení k cíli na cca 1000m. Pak měl následovat výbuch cca 300kg těžké tříštivé nálože a cíl měl být zničen zásahem střepinami. Samotná orbitální část měla hmotnost cca 1400kg a šest manévrujících motorů. Celková doba práce motorů byla cca 300sekund. K navedení na cíl sloužil radiolokační systém. U pozdější modernizované verze i IČ čidlo. Původně měla být nosičem systému raketa UR-200, ale po ukončení jejího vývoje ve prospěch R-36 se nosičem stala Jangelova raketa.
Program letových zkoušek začal 1.11.1963 startem prototypu pod označením Poljot-1 a Poljot-2 12.4.1964, šlo o testy manévrování a nosnou raketou byla R-7. pak dochází k přetržce za nichž stojí spíš politika než technika. Odstranení N.S.Cruščeva postihne OKB-52 a projekt je předán Koroljovovi. Ale je už hotový a lidé od Čelomeje na něm dělají dál. První start na R-36 proběhl jako Kosmos-185 27.10.1967, opět jde o test manévrovacích schopností. Blížil se první ostrý test, ale R-36 startující s Kosmosem-217, což byl cíl pro zkoušku selhala, teda respektive cíl se od ní neoddělil a proto byl test odvolán. Další možná neúspěšný (dohad) pokus proběhl 20.10.1968 kdy explodoval Kosmos-249 při útoku na Kosmos-248. První zcela jistě úspěšný byl 1.11 kdy Kosmos-252 „dostal“ cílový Kosmos-248. celkem pro projekt proběhlo 38 startů rakety R-36. Některé testy neměly za úkol cíl zničit jen prolétnout v dostatečně malá vzdálenosti a cíl zachovat pro další útok.

Systém byl přijat do výzbroje a na Bajkonuru vznikla jednotka protidružicových raket. Podději byl modernizován a po přetržce mezi lety 1972-1976 probíhaly testy dál. 6.6.1982 startoval poslední, Kosmos-1375 a nedlouho poté byl systém stažem z bojové pohotovosti a zakonzervován. Řídící velitelské stanoviště systému bylo v pod Moskvou. Už v devadesátých letech byl systém postupně zrušen zřejmě kvůli technickému i psychickému zastarání.


Systém IS ale byl jen zlomkem kosmických startů rakety R-36, pro tyto potřeby nesoucí jméno Ciklon. Ta sloužila od roku 1965 a celkem je ke kosmickým účelům zaznamenáno 24 startů, z toho 17 úspěšných. Od roku 1971 už neprobíhají. Varianta Ciklon-2 se třetím stupněm a s nosností 2800kg na nízkou oběžnou dráhu startované stejně jako předchůdce z Bajkonuru. Celkem 113 startů od roku 1967 do současnosti a z toho 2 neúspěšné. Varianta Ciklon-3 startuje výhradně z Plesecku. Má větší třetí stupeň a nosnost 3600kg na nízkou dráhu. Je v provozu od roku 1977 a ze 121 startu je jich 5 neúspěšných.

Celkem to tedy dává 258 startů a úspěšnost přes 94%, což je pěkný výsledek. Nosič sloužil a slouží k vynášení především vojenských družic, v tom družic komunikačních, navigačních, průzkumných, RE průzkumu atd, atd.

ObrázekObrázekObrázek

Kosmický start, vedle Ciklon 2 na Bajkonuru a nakonec Ciklon 3 v Plesecku



Díky rozsahu sem článek o R-36 rozdělil na dva, takže pokud Vás to baví, naschle u R-36M
Naposledy upravil(a) redboy dne 11/2/2007, 18:13, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

redboy:
Prosba - nešel by název článku Mezikontinentální balistická řízená střela R-36 zkrátit na Mezikontinentální balistická ŘS R-36 aby bylo možno název doplnit takto - R-36 / SS-9 ?
Je to kvůli vyhledavačům - většinou se zadává dotaz právě ve formě SS-9 a byla by škoda, aby takto kvalitní článek byl vyhledavači "přehlížen.
Počet míst v názvu je navíc limitován a prosté přidání prostě nejde.
Jinak důraz na ty mezery mezi lomítkem - i to hraje svou roly v RSS kanálech.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Jo Pege v pohodě, ale takhle, pokud kod NATO musí bejt kompletní i s USA částí takže třeba SS-18 Satan. A myslím si, že skratka MBŘS a ICBM jsou natolik známé, že v pohodě.

"MBŘS R-36, ICBM SS-9 Scarp (díl. 1.)"

Pokud to takhle nějak může bejt, tak to v předmětech prostě změn, ale vem s tím i UR-100 a Minuteman, ať to má nějakou formu... ano?
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

Už je to upravený - s dalším zatím počkám. Za chvíli bude Právě Dnes načítat RSS kanál - ZDE:
http://www.pravednes.cz/index.jsp?panel=army

Uvidíme, jak se to projeví.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Odpovědět

Zpět na „Katalog balistických raket“