Stránka 1 z 1

Mezikontinentální balistická ŘS UR-100 / SS-11

PříspěvekNapsal: 16/12/2006, 10:38
od redboy
Mezikontinentální balistická řízená střela UR-100

Úvod
Obrázek


Rozvoj balistických raket, který dnes vyvrcholil raketami, které jsou schopné zasáhnout v podstatě jakékoli místo na planetě, tj mezikontinentálních balistických řízených střel (MBŘS) sahá do válečného Německa. Tam vznikl základ balistických raket pod vedením Dr. Wernher Freiherr von Brauna. Z jeho práce ztělesněné v podobě známé V-2 tvořili základ vývoje jak ve Spojených státech, tak v Sovětském svazu. Tam byla v podstatě kopie V-2, pod označením R-1 dokonce v malém množství zavedena do výzbroje. My ale dnes trochu skočíme do pozdější doby. Skočíme až do roku 1963, respektive do března toho roku. 30.3.1963 byl oficiálně zahájen vývoj lehké MBŘS UR-100. Dobře, ale co tomu předcházelo a jaké byly důvody vzniku? K tomu si musíme poněkud objasnit stav na obou stranách fronty, v té době poměrně dost ostré studené války.

ObrázekObrázekObrázek

Vedle sebe:
Dr. Wernher von Braun na fotografii z roku 1964
Sergej Pavlovič Koroljov (Королёв Сергей Павлович)
Michail Kuzmič Jangel (Михаил Кузмич Янгель)


V Sovětském svazu bylo tomuto typu zbraní věnováno dost pozornosti. Jsme v době Chruščovovy raketománie, v době, kdy panuje v Sovětském svazu panika z možnosti napadení ze strany Spojených států. V době kdy je Sovětský svaz obklopen základnami USA a Sovětský svaz je pod doletem jaderných nosičů USA. Opačným směrem to není ale tak žhavé. V roce 1957 byl ukončen vývoj první MBŘS na světě, Sovětské R-7 pocházející z kanceláře OKB-1 Sergeje Pavloviče Koroljova (Королёв Сергей Павлович). Dá se říct, že to je vrchol původní cesty započaté ukořistěním V-2 a titul „první“ raketě R-7 (Semjorce) náleží, ale má to velké ale. To ale je v tom, že sice byla první úspěšně odzkoušena, ale ne první zařazena do výzbroje. S její bojovou hodnotou, to bylo ještě horší. Nebyl zásadní problém její malá přesnost, ani poněkud nevhodný naváděcí systém….. Co bylo opravdu špatné byla závislost na gigantických odpalovacích zařízeních a velmi dlouhá doba přípravy na start. Ten se u modernizované verze R-7A zkrátil na dvě hodiny, od ustavení na OZ, ale i tak nebylo možno v podstatě odpálit v praxi víc jak jednu ŘS za den. K tankování muselo docházet z důvodu použitého paliva těsně před startem z cisternových vagonů u OZ. Postupně bylo vybudováno šest odpalovacích zařízení a to v letech 1957 – 1961. Dvě na budoucím kosmodromu Bajkonur (odkud startovaly testovací ŘS i jejich kosmické varianty od roku 1957 a startují dodnes) a čtyři v letech 1959-1961 na základně u města Pleseck.(také pozdější „severní“ kosmodrom) Od září 1960 byla ŘS přijata do výzbroje a sloužila oficiálně do roku 1969. Bylo ale jasné, že takhle to nejde. Souběžně probíhal vývoj u konkurence, v OKB-586 pod vedením Michaila Kuzmiče Jangela (Михаил Кузмич Янгель). Toto Ukrajinské OKB, později OKB Južnoe, ještě později GKB Južnoe nesoucí Jangelovo jméno byl druhý velký hráč na poli balistických raket v Sovětském svazu. Jeho R-16 i přes tragédii, která se stala při pokusu o první start na Bajkonuru kdy 24.října 1960 při chybě tankování paliva, respektive práci na natankované raketě zahynulo100(?) lidí a mezi nimi i velitel raketového vojska a dělostřelectva maršál Mitrofan Ivanovič Nedelin, byla přijata do výzbroje 20.10.1961 a ve své modernizované variantě R-16U, 15.6.1963 i ve variantě startu z podzemní šachty. Postupně bylo v bojové pohotovosti až 190 ks těchto ŘS a poslední byly vyřazeny v roce 1977. Dá se říci, že toto byla opravdu první bojově použitelná MBŘS Sovětského svazu. Koroljov sice ještě v roce 1964 dostal do výzbroje svoji R-9A. Ta sice díky odpalovací šachtě a zásobám paliva přímo v ní řešila řadu problému původní R-7, ale použití kerosinu a kapalného kyslíku jako pohonných látek znemožňovala dlouhodobou připravenost na start. V letech 1964-1977 jich bylo ve výzbroji poměrně málo a to 23 kusů a poměrně brzy jen 19 (od r. 1971).

Naproti tomu ve Spojených státech sice přišli s raketami poněkud později, ale také efektivněji. První mezikontinentální střelou USA ale nebyla balistická raketa. Byla jí letounová střela SM-62A Snark pocházející od firmy Northrop. Jejích životnost ale byla krátká a tento typ nese smutné prvenství v podobě nejkratší dobu sloužící mezikontinentální střely a to od 18.března 1960 do 25.června 1961. Naopak první MBŘS USA byla SM-65 Atlas od firmy Convair (později pohlcené General Dynamics) a ta byla přijata do výzbroje v prvních šesti kusech ve verzi Atlas D (SM-65D, PGM-16D) 31.října 1959, čili téměř rok před „semjorkou“. Postupně jich bylo 30ks. Od 11.listopadu 1961 je začala doplňovat verze CGM-16E AtlasE. Tato verze již startovala z zodolněného OZ a postupně jich bylo 27 ks. Od 9.září 1962 dosáhly bojové pohotovosti první HGM-65E AtlasE jejichž počet dosáhl 72 kusů a tato verze již umístněna vertikálně v sile jak je známe dnes, i když operace tankování kapalným kyslíkem nebyla bez rizika a raketa před startem byla vysunuta nad terén a startovala ze startovacího stolu na povrchu. Mezitím,18.dubna 1962 byla do bojové pohotovosti uvedena MBŘS SM-68 (HGM-25 Titan) firmy Martin a do roka jich bylo 54. tyto jmenované ŘS byly postupně v letech 1964-1966 postupně odstraněny a nahrazovány ŘS druhé generace Minuteman I firmy Boeing (od 23.července 1962) a těžká MBŘS Titan II (od listopadu 1963) obě ve velmi odolném sile, se schopností startovat přímo z něj s vysokým stupněm pohotovosti.

V tomto mezidobí se staly tři věci. Jednak běžel vývoj raket Minuteman. To byla zcela nová kvalita. Malá, lehká MBŘS na TPH, v podstatě okamžitou schopností startu. Jednak byl 28.března 1961 prezidentem J.F.Kenedym představen nový projekt vývoje jaderných strategických sil na Minutemanech postavený, což podle odborníků umožní dosáhnout statusu „Assured Desruction“ (garantované zničení, AD) protivníka a to i v případě toho, že zaútočí jako první. Tento termín je později známý jako MAD „Matual Assured Desruction“ (garantované vzájemné zničení) jako důsledek toho, že v Sojuzu také nespali. No a třetí věcí byla Karibská krize. V té době byla platná jaderná doktrína „Hromadné odvety“. Ta spočívala v tom, že jakmile bude území Spojených států jakkoli ohroženo, bude následovat hromadný úder všemi prostředky, které mají Spojené státy k dispozici. To zní sice dobře (ve smyslu odstrašení), ale mělo to dvě vady, které se projevily právě v době Karibské krize. Jednak to nedává prakticky žádný prostor pro politiku a vyjednávání. Prostě se přejde přes bod a je konec, navíc v podstatě to nutilo k použití jaderných zbraní jako první, protože je nebylo možné efektivně ochránit a mít je v trvalé pohotovosti. (jaderný monopol byl definitivně pryč a díky Chruščovovým bubákům, nebylo jasné, jak na tom Sověti sou, že v té době na tom nejsou, v USA nevěděli) To vše nebylo v zájmu politiků i zdravého rozumu. No a jednak, tato doktrína a politikům jasný její výsledek, v podstatě znemožňoval jejího použití, protože není jak určit, kdy jsou vlastně Spojené státy ohroženy. V jednom okamžiku nejsou a v druhém je pozdě. Vznikl tedy projekt nové jaderné doktríny která po jisté době dohadů a jednání dostala označení doktrína „Pružné reakce“ (Flexible Response), která platila dlouhá léta poté.

PříspěvekNapsal: 16/12/2006, 10:38
od redboy
Konstruktér a konstrukce:

Obrázek
Vladimír Nikolajevič Čelomej, ЧЕЛОМЕЙ Владимир Николаевич

No a po dlouhém úvodu jsem tam, kde jsem chtěl být. Je tu tedy doba po Kubě, stav kdy Spojené státy deklarují rozmístnění 1000 ks MBŘS Minuteman ( a velmi pilně na tom pracují) v odolných silech po neuvěřitelně velké ploše Spojených států. Vrátíme se tedy do Sovětského svazu. Ten měl v na konci roku 1963 6ks R-7 a hlavně 90 kusů R-16 (32ks v prosinci 1962). R-9A začaly přicházet až v roce 1964 a vývoj těžké R-36 probíhal v OKB-586, ale měl před sebou ještě tři roky zkoušek. Probíhala také počáteční fáze projektu rakety RT-2 v OKB-1, ale tento projekt se táhl do roku 1968 a ve výzbroji byly až od roku 1971. Důvodem byly potíže s motory na TPH. To vše z pohledu velení Sovětských strategických sil nebyl dobrý pohled.
Vznik tedy výnos podle kterého má být vyvinuta lehká MBŘS, jednoduché konstrukce, měla být schopna dlouhodobého skladování v bojové pohotovosti v podzemním odolném sile a minimální dobou přípravy ke startu přímo z podzemí. V podstatě šlo o protiváhu proti ŘS Minuteman. Vznikl tu ale dost velký konkurenční spor. Na jedné straně tu byl návrh MBŘS R-38 od Jangelova OKB-586, což měla být malá raketa o hmotnosti okolo 30t, a na straně druhé návrh UR-100. Vývojem bylo nakonec pověřeno OKB-52 patřící MAP a GKAT, od roku 1966 je to CKBM (CKB Mašinostrojenija), od roku 1983 je to NPO Mašinostrojenija dnes je to Federální vědecko výzkumné středisko (FNPC). To je třetí hráč na poli Sovětských balistických raket. Ono je to ale trochu složitější. To co tady máme jako OKB-52 a vše pozdější je spojeno hlavně se jménem Vladimír Nikolajevič Čelomej (ЧЕЛОМЕЙ Владимир Николаевич). Toto OKB je jen vrcholem ledovce a v podstatě jde o Impérium. A to doslova. Čelomej postupně pod svoje křídla strhl spoustu samostatných konstrukčních kanceláří. Šlo by jmenovat ty nejznámější, ale ten výčet by byl dlouhý..např: kolektiv V.M Mjasiščeva, původní kolektiv O.P.Suchoje, OKB-301, což do smrti S.A.Lavočkina bylo jeho OKB, OKB-49 G.M.Berjeva a mnohé další výzkumné ústavy a institutů. Opravdu vzniklo impérium. Možná se ptáte proč? No, jednu věc je třeba říct hned na začátek a shoduje se na ní většina lidí, kteří se této historie zúčastnili. V.N.Čelomej byl nadmíru schopný konstruktér, vynikající manažer a vědec. Byl teoretik v oblastech proudových a raketových motorů. Je vrstevník Koroljovův a jeho věčný rival. Vystudoval tutéž školu, Kyjevský polytechnický institut. Když skládal disertaci, Koroljov putoval do lágru. Pracoval na proudových motorech, Ještě v době války dostává svůj první konstrukční tým a pracuje na nepilotovaných letadlech, mimo jiné na kopii a rozvinutí Německé V-1 (na podobné koncepci pracoval již dříve). Po válce se začíná směřovat k balistickým raketám a tam má hlavní slovo Koroljov, Čelomejův konkurent. Jeho KB je zrušeno. V té době pracoval na protilodních letounových střelách. Po zrušení jeho KB tuto práci dostalo KB-1 a v něm Berija ml., Sergej. Poprvé u něj zasáhla politika a rozhodně ne naposled. Po Stalinově smrti a příchodu N.S.Chruščova je vše jinak. Jednak se znají (z dřívějška) a jednak jak známo, Chruščova fascinuje cokoli, co má raketový motor. V jeho OKB-52 které opět dostává vznikají série letounových střel. Pocházejí od něj v podstatě všechny letounové námořní ŘS (Kometa-3, P-5, P-7, P-35, Meteorit, P-25, P-500… až po P-700 Granit). V letech 1957-1965 mu dělá náměstka Sergej Chruščov. Není to nikdo jiný, než syn generálního tajemníka (zase politika), zlé jazyky tvrdí, že právě to je za jeho úspěchy. No, těžko říct, jistě (naprosto jistě) to hrálo roli při vzniku jeho impéria, ale asi to nebude tak horké v tom, že to může za vše. Jak sám Chruščov ml. (který Čelomeje velmi obdivuje) říká: „Kdyby mělo moje jméno na něco zásadní vliv a otec by mě chtěl pomoci, vytvořil by mě vlastní KB“ a to zní logicky.
Díky pohlcení OKB-301 a nejen proto se začíná Čelomej zajímat o balistické rakety a vesmír. Údajně nabízí Koroljovovi „dělbu“ práce: Kosmický civilní program ty, vojenský já… jestli je to pravda nevím, ale každopádně Čelomejovo KB pracuje na strašné spoustě vojenských kosmických projektech. V podstatě co je na kosmu vojenského, v tom měl prsty… Průzkumné družice, PRO, protidružicivé zbraně, vojenská orbitální stanice Almaz včetně výzbroje i výbavy, pilotované kosmické lodě,…. No prostě kde co a pokud mohu posoudit, tak někdy o dost odvážnější a výkonnější než Koroljov. (koneckonců dnešní základní modul ISS lze vývojově vysledovat až k jeho Almazu…). K tomu všemu je nutno i nosné rakety a to je to co nás zajímá. V jeho plánech vzniklo několik MBŘS, které měly tvořit celou řadu.. od malé UR-100, přes UR-200 (byl to vlastně konkurent pro R-16 a R-36), UR-500 (to je dnešní známý Proton) až po projekt UR-700, což měla výt konkurence pro měsíční Koroljovovu N-1. Je hodně indicií k tomu se domnívat, že protlačení vývoje UR-100 proti R-38 bylo umožněno politickým vlivem generálního tajemníka, našel jsem také informaci, že bylo rozhodnuto o vývoji obou. Je těžko se dopátrat jednoznačně pravdy přes všechny technické problémy, politické a ekonomické rozhodování. Jedno je ale jisté: Jangel pracoval na těžké R-36 a Čelomej na lehké UR-100. je dost možné, že to takhle prostě mělo být a politikaření a konkurenční boj neměl takovou váhu.

Takže jsme u UR-100. a jak jsme řekli 30.3.1963 byl oficiálně zahájen vývoj lehké MBŘS UR-100. UR v názvu rakety znamená „univerzální“, podle návrhů Čelomeje měla být raketa nejen jako pozemní MBŘS, ale měla sloužit i jako raketa na ponorkách, jako lehký kosmický nosič. Uvažovalo se o jejím rozmístnění v kontejnerech v pobřežních vodách, kde by byla následně odpalována po vynoření kontejneru na hladinu i jako základ antirakety PRO dalekého dosahu (projekt Taran). Nakolik za to, že k realizaci těchto projektů nedošlo mohou technické překážky a nebo peníze se lze jen dohadovat. Jedním důvodem byla nevraživost mezi V.N.Čelomejem a D.F.Ustinovem od roku 1965 předsedou Vědeckotechnické komise UV KSSS, která měla v popisu práce přidělovat jednotlivé projekty, koordinovat vývoj a výzkum (je to ten orgán, který doporučoval RM SSSR postup na základě něhož potom byly vydávány výnosy o zahájení vývoje…), a později od roku 1976 maršálem Sovětského svazu a ministrem obrany (jestli se nepletu tak jediný ministr obrany SSSR, který nebyl voják z povolání). Jako námořní raketa vybrána UR-100 nebyla, důvodem je oficiálně nevhodnost konstrukce pro námořní službu, což je fakt. Projekt PRO dostal na základě Ustinovova výběru Georgij Kisunkov, i když ani ten nebyl nakonec realizován. Mimochodem, V.N.Čelomej měl i po odstranění Chruščova velkého zastánce a tím byl ministr obrany A.A.Grečko.
Víme že ve Spojených státech šli cestou motoru na TPH. To se snažili v Sovětském svazu také (viz. RT-2), ale prostě to nešlo. Čelomej šel jinou cestou. Podobně jako M.K. Jangel šel cestou dlouhodobě skladovatelných KPL. To sebou ale nese dost potíží. (Viz případ maršála Nedelina). Jsou toxické, žíravé, samozápalné. Špatně se s nimi pracuje, je potřeba náročná a drahá zařízení a kvalifikovaná obsluha. Jakákoli havárie je hra o životy. Jako palivo použil Asymetrický Dimetylhydrazin (toxická a hořlavá látka, možná si upomenete na bezpečnostní opatření při sběru trosek raketoplánu Columbia, důvodem je tato látka která slouží pro manévrovací motory) a jestli toto je problém, tak okysličovadlo je Oxid Dusičitý, látka jejíž nadechnutí, má za následek srdeční zástavu. Látky jsou po smíchání samozápalné.
Čelomej přišel s jiným řešením. Šlo o to , umístnit palivo do nádrží a celý systém pojal jako hermetický a motory od paliva oddělovaly membránové armatury. Tak prostě nebylo třeba žádné tankovací zařízení, látky nepřicházely do styku s okolím, což ještě zvyšovalo jejich životnost. Celá raketa je pak umístněna v hermetickém kontejneru (Ten pocházel z části OKB-52 kterou je dnes OKB Vympel), který sloužil zároveň jako transportní a zároveň se z něj ŘS odpalovala a chránil raketu od plynů při startu. Dá se říct s nadsázkou, že vznikla raketa, která byla schopna podobné exploatace jako raketa na TPH. Na druhé straně je potřeba říct, že TPH jsou lepší řešení, což dokazuje Minuteman, Topol…., ale prostě ze špatných řešení, se to jeví jako nejlepší a ve spojitosti s kontejnerem i praktické. Raketa byla dvojstupňová se čtyřmi jednokomorovými motory RD-0216 v prvním stupni (z OKB-154 S.A.Kosberga) a jedním jednomokomorovým RD-0235 a jedním čtyřkomorovým, řídícím ve stupni druhém. Oddělování stupňů bylo zajištěno motory na TPH. Řízení zajišťovaly otočné trysky motorů prvního stupně a výklopné trysky čtyřkomorového motoru stupně druhého. Naváděcí soustava byla inerciální a data se do ní zadávala po usazení do sila. (mohl být zadaný jeden cíl). Vznikla malá raketa o délce cca 17m průměru dva metry a startovací hmotnosti 42t. (Pro porovnání R-16 vážila 140t, Semjorka 270t, Atlas 120t a Minuteman I 30t). Jako odpalovací zařízení sloužilo svislé silo, kde byla raketa umístněna i se startovacím kontejnerem na amortizátorech. Víko sila bylo posuvné, železobetonové. Odolnost sila byla 20kg/cm2 a mělo vydržet explozi o ráži 1Mt ve vzdálenosti 1300m. Start rakety pak probíhal za pomocí letových motorů, jejichž plyny proudily proti deflektoru na dně šachty, ten je otáčel směrem vzhůru a podél venkovní stěny odpalovacího kontejneru až na povrch. Tam byly umístněny deflektory, žaluzie, které výstupní plyny odkláněly směrem ven od prolétávající rakety. Odpalovací zařízení pocházelo z KBOM pod vedením V.P.Barmina, systém řízení od NII AP pod vedením N.A. Piljugina a velitelské systémy z NNI-944 pod vedením Viktora Kuznecova.

Obrázek
Start UR-100

První start proběhl 19.dubna 1965 na Bajkonuru a první start z podzemního sila pak 17.června 1965. Oficiální protokol o přijetí do výzbroje byl podepsán 21.června 1967 spolu s MBŘS R-36, ale již 24.listopadu 1966 byly první tři pluky v bojové pohotovosti a výroba a rozmistňování se rozběhlo na plné obrátky. Výroba běžela ve třech závodech součastně a to v Moskevských Chruničevových závodech, v Omském leteckém závode č.166 a v Oremburgském závodě č.47. Do konce roku jich bylo v bojové pohotovosti 182, v roce 1967 již 514, 1968-659, 1969-859, 1970-982ks a vrcholu bylo dosaženo v roce 1971, kdy bylo v bojové pohotovosti 990 ŘS UR-100. Byl to také rok, kdy bylo ve výzbroji strategických sil Sovětského svazu nejvíce pozemních MBŘS celkem 1517ks (ke zmíněným UR-100 to byly ještě 190ks R-16, 19ks R-9A, 278ks R-36 a 40 nových RT-2 kde se konečně podařilo ukončit vývoj). Když se podíváme spět, na konec roku 1965, tak:… proti 800 kusům Minuteman IA/B a 54 Titanům II stálo „jen“ 226 MBŘS na straně Sovětského svazu (6xR-7, 197xR-16 a 23xR-9A). Jenže teď byl pohled jiný, šílenství „MAD“ bylo v plné síle.

ObrázekObrázek
Motory prvního stupně a manévrovací motorek.
ObrázekObrázek
Pohoná sousrtava stupně druhého a vedle silo prvních verzí UR-100

Provoz a vývoj

Rakety UR-100 jako součást komplexu 8K84 byly rozmístněny v silech tak, což bylo poprvé u Sovětských MBŘS, že díky automatizaci, mohly být sila od sebe vzdálena natolik, že nemohlo dojít k jejich zničení jednou hlavicí protivníka. Pluk s deseti ŘS měl vlastní velitelské stanoviště umístněné v blízkosti jednoho ze sil. Pro ŘS byly k dispozici dva typy bojové hlavice, těžkou o hmotnosti 1750kg a ráži 1,1Mt, (ta pocházela z NII-1011, což je známý Čeljabinsk-70, dnes Ruské federální jaderné centrum, VNII technické fyziky) která ovšem omezovala dolet na střední vzdálenost (4000km??). V praxi pravděpodobně nebyla vůbec používána ( a nebo na malém množství). Druhý typ, lehký o ráži 0,5Mt TNT a hmotnosti 770kg ( Jejím rodištěm bylo KB.11, což je Arzamas-16, později VNII experimentální fyziky) a umožňoval maximální dolet 11000km a střední kruhová odchylka od cíle je udávána v rozmezí 1,4-2,2km (já tyto údaje nebudu dál uvádět, jelikož se to zdroj od zdroje výrazně liší a jedná se o číslo stejně teoretické a spíš spekulativní), čili proti plošným cílům. Příprava na start trvala v řádu minut a v bojové pohotovosti raketa byla trvale po dobu několika roků.
23.července 1969 proběhl první zkušební start modernizované varianty UR-100M 8K84M. Od března 1970 postupně začaly být rozmístňovány tyto varianty. Rozdíl byl nepatrný, výkony podobné. Modernizována byla naváděcí soustava a hlavice byla doplněna klamnými cíly pro překonání systému PRO. Tento systém nazvaný Palma, pocházel z NII-108 které vedl Vitalij Gerasimenko.
Další, již výrazněji modernizovanou variantou byla UR-100K (15A20) jejichž první start proběhl 2.února 1971 a přijata do výzbroje 28.listopadu 1972. Opět byla upravena naváděcí soustava, to umožňovalo nahrát data do naváděcího systému dálkově z velitelského stanoviště, tudíž změnit cíl. Raketa se poněkud protáhla i když bylo možné použít stejné OZ, ovšem muselo být pro umístnění nové rakety upraveno. S jadernou hlavicí 1,3Mt se dolet zvýšil na 12000km. Tento typ zůstal ve výzbroji až do roku 1990 a k definitivnímu vyřazení došlo v roce 1994 v souvislosti s plněním odzbrojovacích smluv.
Poslední obměnou základního typu byla verze UR-100U (15A20U) jejichž první exemplář startoval 16.června 1971 a do výzbroje byla oficiálně přijata 26.září 1974. Hlavní změnou proti předchůdci byla hlavice. Ta nyní obsahovala tři samostatné bojové části o ráži 3x350kt. Jednalo se o hlavice bez samostatného navádění na cíl, čili variantu známou jako MRV (já v článku budu používat zkratek anglických, jelikož přesně vystihují problematiku a jsou známé. Oba názvy mají ruské ekvivalenty) Byla to z nouze ctnost, jelikož nebyla ještě zvládnuta technologie MIRV. Naproti tomu ve Spojených státech 16.srpna 1968 startovala poprvé MBŘS Minuteman III s hlavicí 3xMIRV a v roce 1976 již jich bylo ve výzbroji všech 450kusů. Bylo proto rozhodnuto UR-100 vybavit třemi bojovými hlavicemi a urychleně dokončit vývoj technologie MIRV. UR-100U sloužila souběžně s UR-100K až do roku 1990/1994. Celkem bylo pro použití ŘS UR-100K/U upraveno 420 odpalovacích šachet, které nahradily část UR-100 první verze. Ta byla postupně vyřazována a v roce 1986 již bylo ve výzbroji pouze 420 MBŘS UR-100K/U. To ovšem nebyly jediné ŘS nesoucí označení UR-100 a to je ale pokračování, ale předtím ještě proč?.

Obrázek

TTD:
Typ………………………………...................…UR-100/ UR-100K/UR-100U
……………………………………......................8K84/15A20/15A20U
Rok zavedení………………………..............1968/1972/1974
Označení pro odzbrojovací smlouvy...---/ RS-10/RS-10
Kod NATO………………………….................SS-11 Sego
Hmotnost……………………………................42,3t/50,1t/50,1t
Délka………………………………. .................16,7m/18,9m/19,1m
Průměr……………………………......................2m
Dolet max……………………………….............11000/12000/12000
Hlavice……………………………...............1x1,1Mt/1x1,3Mt/3x350kt MRV

PříspěvekNapsal: 16/12/2006, 10:39
od redboy
Jak dál v pozemních MBŘS v Sovětském svazu

Jak jsem se zmínil ve Spojených státech začala být rozmistňována ŘS Minuteman III. To byl zásadní přelom ve vývoji. Jestliže v roce 1970 se začala rýsovat situace, kdy Sovětský svaz dohnal kvantitativně převahu v počtu MBŘS u Spojených států (pomíjím tady letecký a námořní segment triády), tak příchodem Minutemanů III bylo vše jako dřív. V Sovětském svazu byla platná doktrína „zadržení“ (доктрине сдерживания), což předpokládalo stav, který vycházel z předpokladu, že potencionální protivník na Sovětský svaz nezaútočí, vědom si toho, že případná odveta způsobí jeho zničení. To ovšem předpokládalo dvě věci. Musela existovat parita v poštu a jaderný arzenál musel přežít první úder. Do této doby byla přesnost jaderných raket, především pozemních MBŘS sice se zlepšující, ale nemohlo dojít k bodovému zásahu každého sila, to přesnost neumožňovala. Příchodem hlavic MIRV na Minutemanech III a jejich vysoká přesnost tohle všechno vracela na začátek. Prvním krokem bylo dosáhnout zpět kvantity hlavic MBŘS. Krokem druhým byl zajistit schopnost přežití prvního úderu dostatečným arzenálem k zničení protivníka. Do té doby to zajišťovala organizační struktura, rozmístnění sil a jejich odolnost. Nyní bylo třeba hledat znovu.
Jaké byly možnosti? Návrh NII-88, který dělal na tuto věc posouzení zněl zvýšit odolnost jak stávajících, tak nových odpalovacích zařízení na takovou úroveň, aby odolaly blízkému zásahu protivníkovy hlavice. Za druhé zahájit vývoj raket s hlavicí MIRV a zvýšit tak počet jaderných hlavic.
Tento návrh podporoval i M.K.Jangel. Naproti tomu V.N.Čelomej ve svém vyjádření dokazoval, že přestavba stávajících OZ, jak na novém místě, tak na původním je ekonomicky neúnosná. Jeho návrh zněl vybudovat systém PRO, který by zaštítil oblasti rozmístnění MBŘS a zajistit tak jejich přežití v dostatečné míře. Zároveň považoval za zbytečné vyvíjet hlavici typu MIRV. Ustinov na základě porady rozhodl o vypracování studie nákladů na přebudování odolnosti stávajících OZ. To vše se stalo v únoru 1968. Vznikl značný rozpor a dlouhodobá diskuse. Na jedné straně stálo ministerstvo obrany a CKBM a na straně druhé VTK s Ustinovem v čele a KB Južnoe. Postupem času Čelomej změnil názor na vícenásobné samostatně naváděné hlavice. Problém zůstal okolo zvýšení odolnosti OZ. Ono to může působit jako žabomyší válka, ale problém to byl. Šlo o hodně. Na jedné straně bezpečnost, na straně druhé obrovské náklady.
Je těžké odhadnou co všechno stálo na straně jedné i druhé. Co vše bylo na misce vah. Jak přesně se spor vyvíjel a je jasné, že si každý bránil své stanovisko. Celý spor dopadl zhruba následovně:
Bude se intenzivně pracovat na technologii MIRV. Stávající rakety budou modernizovány pomocí technologie MRV (Takhle vznikla UR-100U a R-36 s MRV hlavicí), ale řešení bude pojato jako dočasné.
Utkinovo KB Južnoe vyvine novou raketu jako náhradu za UR-100 starých verzí. Ta bude umístnitelná do stávajících OZ s tím, že dojde ke změně startu rakety tak, aby bylo možno zesílit silo zevnitř. Bude vybavena bojovou hlavicí třídy MIRV ( to je budoucí MP UR-100)
Zároveň bude vyvinuta modernizovaná verze R-36 (Pozdější R-36M s odolným OZ) Neměly se přestavovat stávající OZ již rozmístněných MBŘS které zůstávají ve výzbroji.
Čelomejovo CKBM začalo pracovat na nové ŘS jako zásadní modernizaci UR-100 (Budoucí UR-100N).
Nová OZ budou budována ve vysoké odolnosti tak, aby zajistila přežití střel pro odvetný úder.

Celý pohled na věc v mém podání je jistě zjednodušený a neříká veškerou problematiku tohoto rozhodnutí. Ukazuje ale, co předcházelo třetí generaci MBŘS v Sovětském svazu a co bylo důvodem změn. Toto rozhodnutí předznamenává i budoucí vývoj a to jsou mobilní OZ. To je ale ještě o generaci dál a jde de facto o definitivní řešení problému přežití.


MR UR-100, trochu odbočka, první z třetí generace.

Výnos o vývoji této rakety byl podepsán v 2.září 1969, Tento výnos zadával vývoj jak rakety MR-UR-100, tak UR-100N tak R-36M. Bylo to přímým důsledkem výše uvedeného. Úkolem bylo nahradit UR-100 a to na nové kvalitě, totiž vybavit ji samostatně naváděnými hlavicemi a zajistit možnost zodolnění OZ. Ovšem je tu jedna zásadní změna a ta je i důvodem, že tato MBŘS do mého článku v podstatě nepatří. Ovšem vzhledem k tomu, že je zde název „UR-100“ a spousta zdrojů tuto ŘS do stejné skupiny řadí, udělám to i já. Ta zásadní změna je konstrukční kancelář. Tou není Čelomejovo CKBM, ale KB Južnoje, což je mnou zmíněné bývalé OKB-586 o kterém jsem mluvil v souvislosti s R-16 a R-36. Nyní ale Michail Kuzmič Jangel umírá (1971) a jeho místo zaujala další velká persóna Sovětské raketové školy. Tou je Vladimír Fedorovič Utkin (Владимир Федорович Уткин). Jeho jméno patří k nejznámějším v raketové konstrukční Sovětské škole. Je autorem známějších R-36M a především RT-23, ale i tahle ŘS patří k jeho pracem. Úkol byl vyvinou raketu, která nahradí UR-100 prvních variant, bude možné ji použít ve stejném OZ a bude mít výhody systému UR-100.

Obrázek
Vladimír Fedorovič Utkin, Владимир Федорович Уткин

Raketa byla také dvoustupňová, na podobném schématu jako předchůdce. Byly ovšem použity moderní technologie, nové motory. V prvním stupni byl jednokomorový motor RD-268 z OKB-456 od V.P.Gluška jako hlavní a čtyřkomorový s výklopnými tryskami jako řídící. Ve druhém stupni byl jeden jednokomorový nosný motor RD-262, z domácí dílny, a pro řízení byl použit v bočení princip vhánění plynu do části trysky tak, že došlo ke změně vektoru tahu a k náklonu sloužily čtyři reaktivní trysky, které jako médium používaly plyn pocházející z generátoru pohánějící turbínu hlavního motoru.

Naváděcí soustava byla inerciální s digitálním řídícím systémem. Co bylo hlavní, MBŘS byla vybavena zcela novou hlavicí. Ta pod aerodynamickým krytem obsahovala čtyři nové samostatně naváděné hlavice o ráži 550-750kt. Jednalo se tedy o první lehkou Sovětskou MBŘS s hlavicí typu MIRV. Za rozdělení hlavic odpovídaly motory na TPH a vlastní přesné navedení manévrující motory na KPH. Přesnost navedení jednotlivých hlavic se zlepšila a dolet byl 10300km.

ObrázekObrázekObrázek
Nekvalitní ale jediný co sem našel. Pohled po aerodinamický kryt na čtyři hlavice rakety MR UR-100,
Motory prvního stupně a vedle pak víko sila s Utkinovou raketou


ObrázekObrázek
Řez silem a vedle startující raketa. Je při nahorení motorů
po opuštění sila. Věc letící v pravo dole je kryt motorů, jakýsi píst,
který odděluje motory rakety a tlak plynů raketu katapultující
na povch. Tady už je pomocným motorem odhozen z cesty.


Rakety byly umístněny v hermetickém přepravním a startovacím kontejneru a ten byl při délce 21,6m umístněn v původní šachtě rakety UR-100. Musel být změněn systém zavěšení kontejneru v šachtě, amortizátorů vibrací a raketa startovala na jiném principu. Byla vymrštěna plynovým generátorem ven z kontejneru a ke startu hlavního motoru docházelo až na povrchu. To umožnilo raketu použít v původní šachtě i při větší délce a součastně zvýšit sílu stěn sila pro zvýšení odolnosti. Tento princip startu nesou všechny ŘS z konstrukce V.F.Utkina.
První zkušební start proběhl 26.prosince 1972, ale především hlavice si vyžádala delší vývoj. První pluk MR UR-100 (15A15) dosáhl bojové pohotovosti 6.května 1975 a oficiálně byl systém přijat do výzbroje 30.prosince 1975 spolu s UR-100N a R-36M. Rakety byly nasazeny nejen s hlavicí 4x750kt, ale část i s jednotnou hlavicí o velké ráži, cca 5-6Mt (3,6Mt). Celkem bylo rozmístněno 130 raket a postupně byly všechny vybaveny vícenásobnou hlavicí. Cca polovina OZ byla upravena na zvýšenou odolnost. Na první pohled je lze rozeznat podle nového krytu šachty. Ten je nyní ocelový a výklopný, nikoli posuvný jako u předchozích verzí. Poslední byly rozmístněny v roce 1978.
Modernizace se raketa dočkala brzy a 25.října 1978 proběhl první start modernizované varianty MR UR-100 UTTCh (15A16). Modernizace se týkala především hlavice, naváděcí soustavy. Nikde sem to napsáno nenašel, čili je to můj dohad, ale takhle brzká modernizace podle mě znamená jedno…potíže s hlavicí. Ale je to jen spekulace. První pluk byl v bojové pohotovosti 19.října 1978 a 17.prosince 1980 byl komplex oficiálně přijat do výzbroje. Jenže již na konci roku 1979 byly všechny rakety původní verze nahrazeny variantou UTTCh. V průběhu roku 1980 bylo pro tento typ přestavěno ještě 20 odpalovacích zařízení vyřazovaných UR-100 a tím se počet zvedl na 150 což vydrželo do roku1987 kdy začaly být postupně vyřazovány v souvislosti s odzbrojovacími smlouvami a náhradami. Posledních 47 bylo vyřazeno v roce 1991 a souběžně byly zničeny všechny OZ, krom jednoho, které je zachováno pro muzejní účely.

Obrázek

TTD:
Typ…………………………………MR UR-100/ MR UR-100 UTTCh
……………………………………..15A15/15A16
Rok zavedení……………………….1975/1980
Označení pro odzbrojovací smlouvy..RS-16A/RS-16B
Kod NATO…………………………SS-17 Spander
Hmotnost……………………………71t
Délka………………………………. 21,6
Průměr……………………………..2,25m
Dolet max……………………………….10320/10200
Hlavice…………………………….4x550-750kt MIRV

PříspěvekNapsal: 16/12/2006, 10:39
od redboy
Poslední generace „sotky“ UR-100N

V podstatě souběžně s vývojem rakety předchozí, byl zahájen vývoj v CKBM u V.N.Čelomeje. Je také dítětem výše zmíněného sporu. Čelomej sice vyšel z původní koncepce UR-100, ale začal znovu. Od vzniku původní verze uběhlo již téměř 10 let a může se spolehnout na vývoj který nastal v materiálech i technologiích. Výsledkem projektu se stala raketa na stejném schématu, ale proti předchůdcům poněkud nabyla. Výsledná hmotnost se dostala na 105t a je otázka, jestli se dál bavit o raketě lehké. Vznikla opět dvoustupňová ŘS v prvním stupni se čtyřmi motory RD 0233/0234 o celkovém tahu 1880kN pocházejících od OKB-154 a spalující stejné palivo jako předchozí typy. Ve druhém stupni je to jeden jednokomorový motor RD-0235/0236 stejného výrobce o tahu 255kN spolu se čtyřkomorovým motorem řídícím. Palivem je opět původní směs. Zcela nová byla hlavice o hmotnosti 4350kg spolu s řízenou platformou na které je umístněno šest samostatně naváděných hlavic stejného typu jako u Utkinově MR UR-100 pocházející z NII-1011. Ty jsou o ráži do 550-750kt. Součastně je používána hlavice jednotná o ráži cca 4-5Mt na části raket. Součástí hlavice byl systém maskování a klamných cílů, čemuž byla věnována zvýšená pozornost.

Obrázek
Raketa v kontejneru při přepravě.

První start nové ŘS se uskutečnil 9.4.1973 a byl pravděpodobně neúspěšný. (Našel sem ale údaj o tom, že dva úspěšné starty proběhly již v roce 1972, těžko říct) a letové testy trvaly do října 1975, (Možná se jednalo o 28 startů???) a MBŘS byla přijata do výzbroje 30.prosince 1975 pod označením UR-100N (15A30), ale už 26.dubna 1975 byl v bojové pohotovost první pluk s 10 ŘS a do konce roku jich bylo 60. Souběžně z vývojem rakety vzniklo nové OZ 15P735 velmi vysoké odolnosti. Odolnost je údajně opravdu vysoká a silo odolává přetlaku až 450 atmosfér, což je 450kg/cm2. Šachtu kryje mohutné ocelové víko otvírané odklopením. Pro raketu musela být postavena sila nová, ale byly stavěna na původních místech sil raket UR-100 postupně vyřazovaných. Původní silo bylo odstraněno a výkopová jáma zvětšena a do ní vybetonováno silo nové. Start rakety probíhal podobně jako u původní UR-100, čili za pomocí nosných motorů 1.stupně. Souběžně s vývojem odolných sil, bylo vyvíjeno nové velitelské stanoviště. To bylo v Moskevském CKBTM (Centrální KB těžkého strojírenství) pod vedením B.R.Aksjutina. Přinášelo to zcela novou koncepci. Bylo jasné, že protivník se na velitelská stanoviště soustředí jako na prvořadé cíle a počet použitých hlavic pravděpodobně stanoviště zničí. Bylo tedy vybudováno stanoviště o tvaru podobném kontejneru s ŘS. Toto VS bylo poté umístněno na amortizátory do šachty, podobné OZ raket, ale o vyšší odolnosti. Zároveň byl systém velitelských stanovišť zálohován spolu s komunikačními trasami a díky systémům velení a řízení mohl být hromadný odpal řízen z vyšších center velení až po úroveň centrálního velení ozbrojených sil.

ObrázekObrázek
Dva pohledy na víko OZ. Na tom druhém je dobře vidět žaluzie
na odvedení plynů při startu a červený kryt kontejneru.


Ale zpátky k raketě, postupně se počet raket v bojové pohotovosti zvedal a do roku 1978 bylo v bojové pohotovosti 180 MBŘS z toho 60ks s jednotnou hlavicí. Mezitím ale nastal problém, co problém? Prů..! V Sovětském svazu není možné zkoušet MBŘS na maximální dolet. Obvyklý a nejvzdálenější polygon na testy strategických raket je na Kamčatce, což je cca 7600km od Plesecku a cca 6500km od Bajkonuru, kde probíhaly zkoušky. Teprve po přijetí rakety v roce 1976 došlo ke třem haváriím rakety při testech na maximální dolet. Tyto testy se provádí obvykle s dopadem hlavic až hluboko v Tichém oceánu, v podstatě někdy až za úrovní Havaje. Tady nastal problém. První stupeň rakety se rozkmital a tyto kmity způsobily buď havárii, nebo zcela nepřijatelné zhoršení přesnosti. Problém si vyžádal urgentní řešení. Když pominu to hlavní, to je strategická raketa s pochybnou funkčností, tak jsou tu proti sobě opět Čelomej a Ustinov (od roku 1976 ministr obrany). Problém se ale podařilo celkem rychle najít. V okamžiku vypotřebování veškerého paliva prvního stupně (k čemuž při letu na menší než maximální vzdálenost nedochází) nastanou silné vibrace v souvislosti s chodem motorů a systém řízení druhého stupně je již nezvládne zcela odstranit. Nakonec bylo upraveno řízení motorů prvního stupně tak, aby byly vypnuty řízeně, ovšem to mělo za následek maximální dolet omezený na 9700km, což je ovšem o 300km méně, než zadání.
16.října 1976 bylo přijato rozhodnutí o modernizaci. Raketa dostala nový řídící systém, novou hlavici a dolet dosáhl původně plánovaných 10000km. Letové zkoušky proběhly mezi 29.říjnem 1977 a 29.červnem 1979 a proběhlo 68 cvičných odpálení a 6.listopadu 1979 byla oficiálně přijata do výzbroje. Její označení je UR-100NUTTCh (15A35). Jak bylo ale obvyklé, již v té době bylo zahájeno rozmistňování. Nejprve bylo nahrazeno 60ŘS s jednotnou bojovou hlavicí (do 1982) a do roku 1983 všechny původní UR-100N. V roce 1984 bylo ve výzbroji 360 MBŘS UR-100NUTTCh což byl konečný počet.
Spolu s 475 UR-100K/U, 60 RT-2P, 150 MR UR-100 a 308 R-36MUTTCh/M2 tvořily sovětské pozemní strategické síly a v bojové pohotovosti bylo na nich 6375 nukleárních hlavic. Od roku 1988 se jejich počet začal snižovat, což bylo jednak způsobeno příchodem nových ŘS a také limity odzbrojovacích smluv. Výroba raket která probíhala v Moskevských Chruničevových závodech skončila v roce 1985. V roce 1991, při podpisu START-1(SNV-1) bylo ve výzbroji 300 MBŘS tohoto typu s 1800 hlavicemi. 130 jich bylo na území Ukrajiny a odtud byly při rozpadu Sovětského svazu v roce 1992 odvezeny jejich bojové hlavice a později i část raket (32?). Počet raket klesal i v Rusku a v současnosti je jich v bojové pohotovosti 129. Po naplnění smluv START-2 bude mít Rusko 105 ŘS UR-100NUTTCh ale jejich počet hlavic musí klesnout z šesti na jednu (Pozemní MBŘS z více hlavicemi smlouva ruší), jenže osud smlouvy je spíš nejistý a tenhle stav nebude tak brzy naplněn, jestli vůbec.
Rusko podniká kroky ke zvýšení životnosti raket UR-100NU a nejen jich. V listopadu 1994 byla odpálena raketa po 18ti letech v bojové pohotovosti stará 20let. 10.června 1997 opět dvacet let starý kus z Bajkonuru, 7.října 1998 další, tentokrát 22let stará a testy pokračují. V součastné době má raketa prodlouženou životnost na 25 let tj až do roku 2010 a očekává se prodloužení na 30let služby a déle. Poslední start proběhl 9.11.2006 a součastně probíhá vývoj nové hlavice. Takže, i když už nebude navyšován počet těchto raket, jejich „život“ ještě nekončí.

Obrázek

TTD:
Typ…………………………………UR-100N/ UR-100N UTTCh
……………………………………..15A30/15A35
Rok zavedení……………………….1975/1980
Označení pro odzbrojovací smlouvy..RS-18A/RS-18B
Kod NATO…………………………SS-19 Stilleto
Hmotnost……………………………105t
Délka………………………………. 24,3
Průměr……………………………..2,5m
Dolet max……………………………….9700/10000
Hlavice…………………………….6x550-750kt MIRV


Vzhůru do kosmu

Na základě rakety UR-100N byl vyvinut i kosmický nosič. Pro starty jsou použity demilitarizované rakety. Byl přidán třetí stupeň Briz pocházející také z Chruničevových závodů a vznikl tak kosmický nosič označovaný jako ROKOT. Nosná kapacita je 1850kg na dráhu o výšce 400km. 30. června 2003 její pomocí byla vypuštěna Česká družice Mimosa. Krom zmíněné, byla použita jako základ kosmického nosiče Strela. Pokud je má informace správná, tak bylo zatím provedeno 11 startů ROKOTu z toho jeden neúspěšný. Součastně je tento typ rakety používán k jak vojenskému tak civilnímu vývoji.

ObrázekObrázek
ROKOT na OZ v kontejneru a vedle na cestě vzhůru s pokusnou družicí
iridium.


Co říci na závěr? Snad, že tato raketa se proplétá velkou částí vývoje Sovětských strategických sil a je jen štěstím planety, že všechny tyto stroje zůstaly tam kam patří.. pod zemí. Ještě bych se zmínil o člověku, konstruktérovi a vědci, který je pod většinou plánů podepsán. Vladimír Nikolajevič Čelomej je v prosinci 1984 hospitalizován s v podstatě banální zlomeninou nohy. Po příjezdu no nemocnice je informován, že o patro níž leží vážně nemocný D.F.Ustinov. 8.prosince 1984 Vladimír Nikolajevič umírá na embolii. Ustinov ho přežívá o 12 dní. Do smrti se neudobřili. Jeho místo v CKBM zaujal G.A.Efremov.

Berte na vědomí, že se jedná o strategickou zbraň a v některých údajích se zdroje dost různí.

Pokud Vás to ještě baví, děkuji za pozornost. Chtěl sem takhle představit nejpočetnější mezikontinentální řízenou střelu Sovětského svazu a její vývoj. Povedlo se? Nevím.

redboy

Zdroje:

P.A.Podviga - Strategičeskoe jadernoe vooruženie Rossii (Moskva 1998)
Oružie Rossii IV díl katalogu Vojennyj parad (Moskva 1997)
Nowa Technika Wojskowa 1997
Internet

Doplňky:

Start rakety ROKOT s českou družicí MIMOSA:
http://www.asu.cas.cz/~bezdek/mimosa_ce ... -start.zip

a můj střih cca 38MB k UR-100, od startu k dopadu:
ftp://81.19.45.134/ jméno: redboy soubor: UR-100.avi

Obrázek
A nazávěr přehled celé rodiny ukradený na fas.org

PříspěvekNapsal: 16/12/2006, 18:52
od michan
Chlape ď. To je zase bomba čím nás redboy na Palbě obohatil. Po skvělých vysvětlivkách teď toto. Projíždím to celou sobotu. Jen tak polovinu informací z toho co zde v odborném článku píšeš znám.
Je to skutečně síla, čím Rusáci disponovali a dodnes disponují.
Takže rozumím tomu dobře, že 6 hlavic mohou hodit do vzálenosti 9 700 až 10 000km? Tedy ne 10 jak jsem kdesi chytal informaci? S čím si to pletu?

PříspěvekNapsal: 16/12/2006, 19:01
od Pegeucko
michan:
Pleteš si to s SS-24 (RT-23) viz info ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=759
Příspěvek z 18/9/2005, 15:10 - předposlední na stránce

PříspěvekNapsal: 16/12/2006, 19:06
od michan
OK ď.

PříspěvekNapsal: 16/12/2006, 19:49
od Pegeucko
Přesunul jsem kategorii Jaderné a kosmické zbraně do tématu ARMÁDY PO ROCE 1945, aby bylo "více na očích" a toto téma jsem do něj vložil.
Kategorie je to "nadnárodní" a je možné do něj směrovat techniku a souvislé události všech zemí.

PříspěvekNapsal: 18/12/2006, 11:42
od redboy
Jelikož, jak sem kdysi avizoval, server kde ukládám videa končí, tak takhle:

ftp://81.19.45.134/

přihlašovací jméno: redboy

soubor: UR-100.avi

Napište, kdyby to nefungovalo.

Mezikontinentální balistická řízená střela UR-100

PříspěvekNapsal: 17/2/2007, 11:55
od Ekolog
Opravdu skvělý článek! Chci se zeptat k mezikontinentální balistické střele R-9A. Uvádíte, že u této rakety bylo použito pohonných hmot peroxidu vodíku a kerosinu. Opravdu byla použita tato kombinace? Tato kombinace snad byla pokusně používána, ale nemám informace, že by byla někdy použita v praxi. I vysokoprocentní peroxid vodíku jako okysličovadlo, nezajišťuje dostatečně vysoký specifický impulz. Navíc má řadu nectností, jako nestabilitu. Podle mého archivu, odkazy na prameny již nemám, bylo použito u "devítky" kombinace kapalný kyslík/petrolej. Pohon turbíny paroplynem z peroxidu vodíku. Pokud o "devítce" budete mít bližšší informace, velice bych je přivítal!

PříspěvekNapsal: 17/2/2007, 18:58
od redboy
Ekolog: Ano jde o kombinaci petrolej/kapalný kyslík. Moje chyba, já si to po sobě nepřečet. V článku to opravím a omlouvám se. Není v tom rozpor zdrojů, je to jen můj blud.

O R-9 sem se na Tvoji žádost napsat krátký článek, takže za chvilku bude na Palbě.

PříspěvekNapsal: 29/10/2007, 13:18
od redboy
Dnešní, s největší pravděpodobností úspěšný start UR-100NUTTCh (15A35) z Bajkonuru otvírá dveře prodloužení životnosti raket na 31 roků, to je poslední do roku 2016. Zasažený cíl byl jako obvykle na Kamčatce.

Re: Mezikontinentální balistická ŘS UR-100 / SS-11

PříspěvekNapsal: 5/8/2014, 01:30
od JiK
mam dotaz, zajimalo by mne, jaka cinnost se ocekava od posadky PO odpaleni rakety ze sila. Jake maji rozkazy?

Vrta mi to v hlave uz dlouho, jiste musi nejake rozkazy existovat, zajima mne, jak to bylo v 70 letech, v dobach Titanu nekde v Arizone a statickych raket v CCCP. A jak je to dnes, v dobe Minutenmanu III, posadka otoci 2 klicky, raketa vyleti a co? Musi existovat nejaka cinnost, uz jen proto, aby se ta posadka uklidnila a "opila rohlikem".

Co delaji lidi z ruskeho mobilniho sila pro Topol M?

Mam pocit, ze jsem nekde cetl o nejakych unikovych vychodech na povrch, z americkych sil....

Re: Mezikontinentální balistická ŘS UR-100 / SS-11

PříspěvekNapsal: 6/8/2014, 07:41
od Alchymista
Po pravde - u stacionárnych vypúšťacích síl neviem. Nikde sa o tom nikto nezmieňuje...
U Topol sa palebné postavenie zbalí a nasleduje presun na záložné stanovisťe... Čo tam - netuším, logicky by malo nasledovať ukrytie/maskovanie a ošetrenie techniky. Odpalovacie zariadenie (mobilné, i podzemné silo) je vždy spočítané tak, že môže dostať minimálne jednu dalšiu raketu - ale "druhý palebný priemer" existuje u RVSN len teoreticky, počet nerozmiestnených rakiet je veľmi malý v porovnaní s počtom rozmiestnených rakiet.
Riadiace odpalovacie stanovištia ruských RVSN sú dnes zväčša urobené tak, že tvoria kontajner, spustený do jedného zo síl v rámci palebnej jednotky (v sile je miesto rakety). Majú tam zásoby potravín, vody a energie na nejaký čas - zrejme by tam nejaký čas čakali na vystriedanie :???:

Re: Mezikontinentální balistická ŘS UR-100 / SS-11

PříspěvekNapsal: 4/1/2019, 20:31
od Julesak
Téma Avangard (Objekt 4202, Ju-71, Ju-74) oddelená do samostatného vlákna.