SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VI. Č 1.

Boje v rámci 2.sv.války

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VI. Č 1.

Příspěvek od michan »

Boje u Petrozavodska.

Obrázek



SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VI. Č 1.

Díl VI.

Část 1.

V době kdy německé jednotky pronikají k Moskvě (listopad 1941) mají Finové naději, že válka může skončit porážkou SSSR. Tím by byly pojištěny všechny výsledky Finů dosažené válkou. Je tady paradox, že zatímco státy s Hitlerem se radují – Francouzi, Belgičané, Holanďané, Dánové, Norové, Jugoslávci, Poláci i Čechoslováci mají při nejmenším špatné pocity.
Další velkou změnou ve světě je, že japonské letectvo zákeřně napadne dne 7. prosince 1941 americkou tichomořskou flotilu v havajském přístavu Pearl Harbour. Po několika dnech Německo s Itálií vyhlašuje USA válku.
USA je tak přinuceno se plně zapojit po boku VB a SSSR do 2. světové války. To je pro Finy rána. Vždyť USA dosud stála v čele zemí, které poskytovaly Finsku pomoc všeho druhu a i jinak obhajovaly jeho zájmy. Nyní se dalo od USA, jako od spojence SSSR očekávat nejméně to, že o Finsko ztratí zájem.
Mnohem horší však bylo, že vyhlídky Německa na vítězství, vstupem USA do války, se zmenšily. Ještě řadu měsíců nebyla americká válečná spoluúčast pro Finy vidět. Teprve 25. září 1942 velvyslanec USA v Helsinkách Schoenfeld předá finskému ministru zahraničí nótu. Nóta vyjadřuje obavy americké vlády, že by se Finsko, pod německým nátlakem, mohlo účastnit ofenzivních operací. Velvyslanec USA zdůrazní, že by bylo dobré prohlášení Finska, že finská armáda nemá v úmyslu překročit dosažené linie.
Finský prezident Ryti svolá poradu vlády za účasti maršála Mannerheima. Projednává se jakou ofenzivní operaci má USA na mysli. Je to očekávaný útok na Leningrad?
Finská vláda se shodne na stanovisku, že když se prozatím daří držet finskou armádu stranou ofenzivních operací za hranicemi finských zájmů, nemůže se finská vláda ve smyslu amerického požadavku oficielně zavázat k pasivitě. Finsko je závislé na Německu.
Finská vláda vše zformulovala diplomatickými obraty v tom smyslu, že Finsko vede obrannou válku proti sovětské agresi a rozsah válečných operací jeho armády je diktován pouze strategickými potřebami.
USA se zatím spokojily s mlhavou odpovědí Finů a nenásledovaly VB. Válku Finsku nevyhlásily.
Vraťme se zpět do konce roku 1941 a na začátek roku 1942.
SSSR odrazí německá vojska do večera 7. ledna 1942 o 100 někde až 250 km zpět od Moskvy, za velkých lidských a materielních ztrát pro Německo.
V té době se finský generál Heinrichs znovu ujímá funkce náčelníka generálního štábu finské armády (generál Hannel, jako pevnostní odborník, je jmenován generálním inspektorem opevňovacích prací – vláda i velení armády dle vývoje války na opevnění klade velký důraz). Generál Heinrichs po návratu z Německa informuje finské velení o tom, jak hluboký dojem vyvolala katastrofa u Moskvy v Německu.
Koncem ledna 1942 přijíždí prezident Ryti do hlavního stanu za maršálem Mannerheimem. Informuje ho o zásobovacích potížích a o tom, že nyní lze očekávat pomoc jen z Německa a Švédska. Dále ho informuje o snaze sovětské velvyslankyně ve Stockholmu Kolontajové, která se snaží, prostřednictvím švédského ministra zahraničí Güntera navázat spojení.
Tehdy mu maršál Mannerheim vyhodnotil situaci takto, cituji:
„Již potravinová situace sama o sobě, nehledě již k vojenské síle Německa, v této chvíli navazování jakéhokoli kontaktu vylučuje. Nepřátelská propaganda by toho nepochybně využila k vyvolání naší roztržky s Němci.“

Problémy německé armády u Moskvy nutí Němce hledat takové úseky fronty, kde by dosáhli úspěchu. Proto začátkem února 1942 přijíždí za Mannerheimem německý generál Dietl. Dietl byl nově jmenován velitelem samostatné 20. horské armády v Laponsku se štábem v Rovaniemi. Přijíždí přesvědčovat maršála o důležitosti německo – finském operace, při níž by finská armáda dobyla město Sorokka u Bílého moře. Maršál tuto operaci nechce, neboť finská vojska jsou unavená.
Po několika dnech píše maršálovi německý maršál Keitel. Ten navrhuje útočnou operaci proti Murmanské dráze s velkou německou leteckou účastí. Maršál o tom hovoří těmito slovy, cituji:
„Mé odmítavé stanovisko k tomuto návrhu se opíralo jak o vojenské, tak i o politické důvody. I kdyby vznikla možnost odříznutí Murmanské dráhy, znamenala by taková operace pouze úvod k vleklému boji, který bychom očividně nemohli zvládnout. Rusové by jistě nasadili všechny své síly na rychlé obnovení dopravy přes Murmansk a s účinnou podporou Němců z jejich odlehlých základen se nedalo počítat. A co se týče politického stanoviska, mohla by nás tato akce zaplést do světové politiky a přivodit vedení státu těžké problémy. Mé stanovisko v tomto směru bylo a zůstalo negativní, a jež to prezident Ryti mé názory sdílel, dal jsem maršálu Keitlovi odmítavou odpověď.“
Maršál Mannerheim pak vyslovil ale souhlas s vysunutím finských postavení v prostoru Rukajärvi a Maaselkä na vzdálenost 50 km od Murmanské železnice v úseku Sorokka – Petrozavodsk.
Německo šlo tak daleko, že znovu žádá Mannerheima, aby provedl útočnou operaci v Laponsku k ovládnutí Murmanské železnice s tím, že mu nabídne podřízení i německých jednotek. Mannerheim odmítne. Jak tehdy říkal, bylo mu to proti mysli převzít politické důsledky, které z toho plynuly, a měl ještě jeden velmi závažný důvod: kdyby byla Mannerheimovi podřízena i Dietlova 20. horská armáda, která byla z části rozmístěna na norském území, převzal by zároveň odpovědnost za německá vojenská opatření v severní části Norska. V Norsku však Němci nebyli považováni za spojence jako ve Finsku, nýbrž za okupanty a podmanitelé.
Mannerheim ocenil, že generál Dietl měl pro maršálovy důvody plné pochopení.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VI. Č 2.

Díl VI.

Část 2.

Ze všech německých plánů finské vrchní velení nakonec souhlasí s dobytím Sověty obsazených ostrovů Hogland, Lövskär a oba ostrovy Tyterskär ve Finském zálivu. Zde došlo mezi Finy a Němci k naprosté shodě. Ostrov Hogland Rusové vyklidili již v prosinci 1941, když začali stahovat své osádky z Hanko.
V lednu 1942 se však Sověti znovu vylodili na Hoglandu, donutili slabou finskou osádku k opuštění ostrova a nyní ho zase pevně drželi. Maršál Mannerheim pověří řízením operace proti Hoglandu a dalším ostrovům osvědčeného velitele z bojů v Zimní válce generála Pajariho. Němci nemají dostatek volných sil, aby se mohli podílet na dobytí ostrova. Hogland tedy musí dobýt Finové sami. Rozkaz k dobytí ostrovů vydává maršál Mannerheim dne 9. března 1942. Operace bude obtížná. Ostrov je od nejbližšího opěrného bodu, městu Kotka, vzdálen 40 km a je obklopen 20ti km souvislé ledové plochy. To znemožňuje překvapivé přiblížení útočících jednotek. Finští vojáci musí po celonočním přesunu na lyžích, před závěrečnou fází útoku, ještě zdolávat skalnaté pobřeží ostrova, které je pokryté hlubokým sněhem. To znamená velkou fyzickou námahu před samotným útokem ( ve většině případů se vojákům před útokem dá čas, aby byli fyzicky fit – zde to prostě nešlo). Navíc nemají přesné údaje o síle a výzbroji Rudé armády, která se na ostrově rozmístila.
Útok má být připraven a uskutečněn v noci, za úplňku, z 26. na 27. března 1942. Určená vojska se již během dne shromažďují na blízkých ostrovech. Odtud pak v noci v kolonách s koňským trénem a na lyžích, po setmění, zahajují pochod. Kolony, z nichž některé mají ale i auta, postupují po ledě z různých směrů. Těsně před útokem se jednotky spojují a vytváří útočné směry.
Samotná zteč ostrova začíná dne 27. března 1942 ve 3 hodiny 30 minut v noci. Finové využívají prudké sněhové bouře s hustou vánicí – své největší zbraně. Bouře trvá celou noc a ještě valnou část dne. Směr hlavního úderu je západní část ostrova. Sovětská posádka na západě, v síle 600 mužů, přes prvotní překvapení klade urputný odpor. Rozpoutají se těžké boje. Přesto již finské jednotky odpoledne obsazují střed ostrova a boje se přesouvají do jižního a severního cípu. Když odpoledne ustane bouře, zasáhne do bojů letectvo obou stran. Finové tento den utrpí při náletech značné ztráty. Ovšem příští den, tedy 28. března je finské letectvo připraveno. Při leteckých soubojích finské stíhačky sestřelí 27 sovětských letounů.
Kruté boje o jižní část ostrova Hogland trvají až do večera 28. března 1943. Teprve večer se zbytek sovětské posádky vzdá. Sověti tak ztratí významnou námořní základnu pro malotonážní válečná plavidla.
Finská armáda si na Hoglandu zřídí důležité pozorovací stanoviště protivzdušné obrany, které má chránit hlavní město Finska Helsinky a celé jižní Finsko.
Za několik dní zaútočí finská armáda na oba ostrovy Tyterskär a obsadí je. Na jeden z ostrovů a to Velký Tyterskär podniknou Rusové mohutný protiútok. Tady vypomohou Němci, kteří urychleně přisunou z Estonska svůj oddíl. Společnými silami Finů a Němců je útok Sovětů na Velký Tyterskär odražen. Oba ostrovy Tyterskär jsou pevně ve finských rukou.
Útok na ostrov Lövskär měli provést Němci. Ovšem u Leningradu jim vznikla těžká situace a tak byly německé jednotky, které měly na ostrov zaútočit přesunuty k Leningradu.
Jedna z finských jednotek v té samé době, tedy 27. a 28. března 1942 přepadne a obsadí ostrov Suursaari. Tady jim velice v útoku pomůžou osvědčené německé Stuky.
I boje zde na severu koncem března 1942 utichnou.

Historie zaznamenala i jednu méně známou událost z června 1942, bylo to v době, kdy se plánovaly oslavy 75 let polního maršála Mannerheima.
Maršál Mannerheim má svých 75 let slavit dne 4. června 1942. On sám plánuje inspekční cestu na frontu mezi vojáky, chce uniknout oslavám. Ovšem finský prezident Ryti chce, aby ten den strávil u něho, v prezidentském letním sídle u jezera Saima.
Při přípravách náhle 3. června 1942 ve 20 hodin přijde k prezidentu Rytimu německý velvyslanec von Blücher s oznámením, že 4. června 1942 přiletí sám vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler (zvláštní v době války Hitler k spojeneckým hlavám státu často necestoval, spíše oni navštěvovali jeho). Návštěvu potvrdí i vojenský přidělenec v hlavním stanu finské armády generál Schmundt.
Hitler chce osobně blahopřát k narozeninám maršálu Mannerheimovi.
Tato „náhlá návštěva“ vyvolá nejrůznější dohady. Sám maršál říkal, že mu nebyla moc po chuti a že neměl rád oficiality.
Ovšem Hitler vzkazuje, že nechce zasahovat do maršálova osobního programu a že ho tedy maršál nemusí vítat na letišti, aby neztrácel svůj čas.
Finští představitelé se domnívají, že Hitler bude určitě něco od maršála a Finska požadovat, jinak by přeci nemarnil čas výletem do Finska.
Od rána 4. června 1942 přijímá maršál osobní gratulaci prezidenta, členů vlády i předsednictva parlamentu.
Pak prezident Ryti v krátkém proslovu hodnotí maršálovy zásluhy o vlast. Připomene jak statečně bojoval v osvobozenecké válce (1918 – 20), jak se podílel na budování státu a armády v meziválečném období. Připomene jeho skvělé řízení bojů v Zimní válce a v této válce, která je jejím pokračováním.
V závěru oznámí, že byl polní maršál Mannerheim jednomyslně, rozhodnutím prezidenta, vlády i parlamentu povýšen do hodnosti – Maršál Finska.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VI. Č 3.

Díl VI.

Část 3.

Oficielní německá delegace v čele s Hitlerem přistane na letišti Imola. Na letišti Hitlera očekává finský prezident Ryti. Po přivítání jsou Hitlerovi představeni vysocí finští státní hodnostáři a to samé proběhne z německé strany. Potom se celý průvod auty odebere do sídla finského prezidenta Rytiho.
Kde přijme novopečený maršál Finska Mannerheim Hitlera, říká několik pramenů různě.
Jeden pramen říká, že to bylo u prezidenta, druhý pramen říká, že Hitler navštívil přímo hlavní stan maršála Finska Mannerheima. Historické prameny se však shodují v tom, že Hitlerovi Mannerheim představil své význačné generály a důstojníky.
Poté Hitler hovořil s prezidentem Rytim a v Keitlově doprovodu se odebral do Mannerheimova štábního vagónu. Tam zahájil Hitler jak bylo jeho zvykem dlouhý proslov. Obsahem proslovu bylo nejprve blahopřání maršálu Finska a pak Hitler ujistil Mannerheima, že si ho váží, on neznámý voják 1. světové války si cení maršála, který byl osvoboditelem národa.
Pak řekl jak lituje, že Německo nemohlo otevřeně podporovat Finsko během Zimní války. Znamenalo by to pro Německo válku na dvou frontách. Německo v té době nebylo připraveno. Připomněl úžasná vítězství na západě. Zdůvodnil válku na východě, že rozkaz vydat musel, protože Rusko bylo čím dál silnější a pohltilo by celou Evropu. Když mluvil o německých zbraních, řekl, že jsou to výborné zbraně, ale pro dobré počasí. Že je velkou chybou, že nebyly vyzkoušeny pro zimní počasí. To nyní napravujeme. Protože byl ve Finsku řekl, že mnozí mu říkali, že v zimě se nedá vést válka. To je ale nesmysl (ano Finové mu to předváděli).
A potom mluvil o spojencích. Kritizoval Itálii za její „rozpačitý přístup k válce“. O Rumunsku říkal, že se k Berlínu připojilo pozdě a že jeho přínos je směšně malý. Pak hovořil o tom, že se rozhodl učinit přítrž ruským nárokům vůči Finsku.
Dále hovořil o tom, že nebyl přesně informován o výzbroji SSSR. Prý mu nikdo neřekl, že Rusko má 35 000 tanků. Dále řekl, že Německo do těchto dní zničilo nebo ukořistilo těch ruských tanků 34 000…
Po proslovu následoval oběd, u kterého je zajímavé, že Hitler si dal vegetariánskou stravu, kterou zapíjel čajem.
Hitler se po obědě rozloučil a odletěl do Německa.
Finští představitelé i Mannerheim byli celou návštěvou překvapeni. Čekali nátlak na Finsko, které zatím vedlo válku poměrně nezávisle. Když Hitler hovořil o Itálii a Rumunsku, čekali kritiku Finska – ta se nekonala.
Návštěva Hitlera ve Finsku přesto, ale vzbudila velkou pozornost na „Západě“.
List Washington Post napsal, cituji:
„Hitlerova návštěva ve Finsku může mít jedno vysvětlení: Nacistické Německo, těžce tísněné Ruskem se snaží přimět Finy k zatarasení severní přísunové cesty, po níž je teď ruská válečná mašinérie zásobována.“
A americký státní tajemník Cordel Hull na tiskovce novinářům řekl, cituji:
„Vláda pozorně sleduje situaci, aby zjistila, jestli z Hitlerovy návštěvy nevzejde intenzivnější spolupráce namířená proti spojencům.“
Dohady přeci jenom byly předzvěstí dalších událostí.
Již koncem července 1942 Němci znovu požadují finský útok proti Murmanské dráze.
Generál Dietl z Jodlem navrhují, aby finské jednotky útokem z prostoru Rukajärvi na Bělomorsk poutaly Sověty. Německé jednotky by tak mohly útočit na Kandalakšu.
Wehrmacht to vše promítl do vůdcovy směrnice č. 44 z 21. července 1942. Operace dostala název Lachsfang (Lov lososů). Zároveň s tím byla naplánována operace Nordlicht (Severní světlo), s cílem „dobýt Leningrad, a tím uvolnit finské divize na Karelské šíji a zjednat pozemní spojení s Finskem.“
Vše se k maršálu Finska Mannerheimovi dostane 23. července 1942 prostřednictvím generála Talvely. Generál Talvela od ledna 1942 působil jako finský styčný generál u německého vrchního velitelství.
Mannerheim by s tím souhlasil pokud by skutečně Němci v září 1942 obsadili Leningrad. To by mohl stáhnout jednotky zajišťující Karelskou šíji. Ty by přesunul pro operaci „Lov lososů“ (Lachsfang). Byl ochoten souhlasit i s útokem na Bělomorsk.
Wehrmachtu dal po poradě s prezidentem Rytim na srozuměnou, že mimo toho, že mu uvolní jednotky po dobytí Leningradu (ale výhradně německými jednotkami), že ještě potřebuje pro postup na linii Sviru ještě uvolnit další finské divize.
Náčelník finského generálního štábu generál Heinrichs vše přeci jenom trochu zmírnil, když Wehrmachtu napsal:
„Mannerheim netrvá bezpodmínečně na německé ofenzívě až k Sviru, doufá však, že budou v pohotovosti na řece Volchov silné německé součásti k případnému vyproštění skupiny armád Svir.“
V této chvíli zahajují Sověti 27. srpna 1942 ofenzívu na německé frontě v prostoru Schliselburg – Senjavino jižně od Ladožského jezera. Němci jsou zaskočeni. Oznamují finskému hlavnímu stanu, že od Sovětů hrozí prolomení vnější fronty Leningradu. Proto je operace „Lov lososů“ (Lachsfang) na severu odvolána. Zároveň Němci pověří generála Erfurtha, aby s Finy projednal útok na Leningrad s omezeným cílem, které by urychlilo spojení finských a německých jednotek v souvislou frontu.
Mannerheim však na Leningrad nepůjde. Aby Němce nepopudil, taktizuje. Zašle odpověď dne 4. září 1942, kde si k požadavku na účast v operaci Nordlich (Severní světlo) vymýšlí různé důvody, proč finská armáda nemůže přesně dodržet německé podmínky.
To už ale Sověti poutají v prostoru Senjavena Němce tak, že musí neustále přisunovat nové a nové jednotky. Němci se musí vzdát plánované útočné operace k dobytí Leningradu. Na finské frontě nastane klid, jen s občasnými boji místního významu.
Nejvýznamnější akci podniknou Němci na Ladožský ostrov Sucho. Německé námořní komando 22. října 1942 zaútočí s cílem narušit zásobování Leningradu po vodě. Němci utrpí ztráty a podaří se jim jen rozbít u ostrova Sucho maják.
Jak klesala aktivita finských jednotek říkají i tato čísla:
Do prosince 1941 Finové vystřelí 530 000 granátů. V celém roce 1942 jen 70 000 granátů. Stejné snížení je i v poklesu finských ztrát. V roce 1941 je to 25 514 mužů a v roce 1942 7 621 mužů.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka VI. Č 4.

Díl VI.

Část 4.

Jak proběhl rok 1942 na východní frontě je jiná kapitola. Ale odezva německé porážky u Stalingradu se také projevila ve Finsku.
Dne 3. února 1943, tedy jeden den po německé kapitulaci u Stalingradu přijíždí finský prezident Ryti spolu s předsedou vlády Rangellem, ministrem obrany Valdenem a předsedou sociální demokracie Tannerem za maršálem Finska Mannerheimem do hlavního stanu.
Maršál Finska Mannerheim o této poradě říká, cituji:
„Během následující porady jsme se shodli, že velká válka dospěla k bodu obratu a pro Finsko to nyní znamená při první možné příležitosti najít cestu z boje ven. Zároveň však musím říci, že moc Německa nám v této chvíli ještě brání naše rozhodnutí proměnit ve skutek.“
Účastníci porady se shodli, že se vším je třeba seznámit finský parlament. Ministr obrany Valden požádal maršála, aby určil důstojníka, který by poslancům vysvětlil situaci finských a německých jednotek na frontě. Maršál pověřil tímto úkolem náčelníka zpravodajské sekce hlavního stanu plukovníka Paasonena.
Ten 9. února 1943 na tajném zasedání finského parlamentu seznámí poslance se situací. Poslanci jsou zděšeni. Žijí totiž v domnění, že dosažené úspěchy Finska jsou trvalé, ale hlavně nemají správné informace z fronty. Dozvědí se, že síla Německa je za vrcholem a branná moc Německa je napnuta k prasknutí. Vždyť Němci jen během zimy 1942/43 ztratili spolu se spojenci 60 divizí. To nejde jen tak nahradit. Plukovník Paasonen jim i řekl tajné informace o vážných rozporech uvnitř NSDAP Německa a mezi armádou. Seznámil je i s očekávaným otevřením „Druhé fronty“ v Evropě. To rozpory v Německu určitě ještě víc prohloubí. Závěrem říká, že Finsko je spjato z vítězstvími a porážkami německých zbraní. A že je možné očekávat něco takového, jako byl mír z roku 1940.
Zděšení poslanci žádají nové parlamentní zasedání s projednáním věcné argumentace, bez extrémně pesimistických závěrů.
Nové zasedání s referátem má provést náčelník generálního štábu generál Heinrichs spolu s ministrem obrany Valdenem.
Ti provedou nástin a přehled vojensko – politické situace s jednoznačným závěrem: Finsko nemá ještě volnost jednání a musí tudíž pokračovat v boji.
Ale události rozjitří i finskou veřejnost.
Ona totiž již 15. února 1943 vznesla sociální demokracie Finska požadavek, aby si Finsko vyhradilo právo vystoupit z války, jakmile to bude žádoucí a možné. Nastolila otázku separátního míru.
Němci se vše dozvědí a Ribbentrop dá příkaz německému velvyslanci v Helsinkách, aby prezidentu Rytimu vyložil, že v současné situaci mají Finové zachovat nervy a držet politickou linii. Pokud budou Němci i Finové držet frontu, nemůže dojít k domnělému ohrožení. Německá fronta už je prý stabilizována. A i na ostatních evropských frontách jsou Němci připraveni. To vše velvyslanec Blücher Rytimu řekne a přidá frázi, cituji:
„Německo a Finsko nejsou spjaty jen inkoustem podpisů na spojenecké smlouvě, ale i poutem krve prolité v bratrské bojové pospolitosti.
Také USA zareaguje. Je to v době, kdy byl ve své funkci dne 20. března 1943 potvrzen prezident Finska Risto Ryti, a byla ustavena nová vláda v čele s předsedou Linkomiesem.
Velvyslanec USA ve Finsku Mc. Clintock předá memorandum amerického státního departmentu, kde nabízí finské vládě podporu v její snaze o vystoupení z války.
Finsko vyšle do Berlína ministra zahraničí, aby tuto záležitost projednal.
Ve své knize Mannerheim říká, že se tohoto kroku obával, že Finsko nic nedosáhne, že naopak bude zmařena možnost kompromisu s americkou pomocí. Bylo to tak.
Ribbentrop se rozčílil, jednoznačně žádal, aby Finsko americkou nabídku odmítlo. Trval na tom, aby Finsko přijalo závazek, že bez Německa neuzavře žádnou dohodu o příměří, nebo míru. Ribbentrop dá jasně najevo, že je to požadavek Hitlera a že Hitlerovi se musí neprodleně vyhovět.
Německá zpravodajská služba (Abwehr) již dlouhou dobu samozřejmě pozorovala dění ve Finsku. Dodala do Německa i takovou informaci, že nový finský ministr zahraničí Ramsay, který je na rozdíl od starého ministra zahraničí germanofila Vittinga, je anglofilem. Tak tento Ramsay vyhodil ze dveří představitele finské fašistické organizace IKL (Isänmaallinen Kansanliike, Vlastenecké lidové hnutí). Dodají i to, že maršál Finska Mannerheim před představitelem německého vrchního velení ve Finsku generálem Erfurthem řekl, cituji:
„Už nebudu útočit. Ztratil jsem příliš mnoho lidí.“
Od německého vojenského atašé ve Finsku pak putuje do Německa 8. března 1943 tato zpráva, cituji:
„Od Stalingradu… podstatné zhoršení finského vztahu vůči Německu. Finská vláda již nevěří na německé vítězství. Zvlášť pesimistický je finský hlavní stan – Mannerheim.“
Ale mezitím finská vláda vše projednává a americkému představiteli pošle odpověď, že vzhledem k daným okolnostem bohužel nemůže nabídku USA využít.
Ale německá strana se s tím nespokojí. Domáhá se totiž písemného závazku, že finská vláda neuzavře žádný separátní mír.
Hitler totiž v této době pozval do svého hlavního stanu postupně všechny šéfy satelitních států, Maďarska, Rumunska, Bulharska a Slovenska a chce od nich ujištění, že zachovají věrnost a spojenectví s Německem.
Německý velvyslanec von Blücher to samé žádá od finského prezidenta Rytiho. Chce, aby také jel do Německa a tam se zavázal. Neochotu prezidenta Rytiho přijme jako výraz nepřátelství a na znamení protestu demonstrativně opustí Helsinky.




Zdroje :
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Väinö Linna - Neznámý voják.
Mé letité zápisky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Finsko-Ruský konflikt“