SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka V. Č 1.

Boje v rámci 2.sv.války

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka V. Č 1.

Příspěvek od michan »

Mapa operace u Petrozavodska.

Obrázek



SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka V. Č 1.

Díl V.

Část 1.

Německé jednotky dne 8. září 1941 prorazí od jihovýchodu u Schlüsselburgu (Petrokreposť) sovětské linie a proniknou k Ladožskému jezeru. Tento okamžik pro město Leningrad znamená, že je odříznuto od okolního světa, a že se ocitá v obklíčení. Německé jednotky jsou teď od finských vzdáleny 40 až 70 km. Od Leningradu je to na Karelské šíji k finské frontě směrem na Viipuri – Vyborg (Viipuri – Vyborg finské jednotky obsadí počátkem září 1941) 25 místy 40 km sovětského zázemí, které sahá k Ladožskému jezeru. Ladožské jezero a toto zázemí je jediná cesta, po které mohou Sověti zásobovat Leningrad, jeho obyvatelstvo a obránce potravinami a municí.
Již 22. srpna 1941 poslal maršál Keitel maršálu Mannerheimovi německé návrhy, jak by měly vypadat operace finské armády v nejbližších měsících.
Wehrmacht v nich požaduje, aby finská armáda pokračovala v útoku na linii řeky Svir. Němci však vznáší i nový požadavek, to aby Finové prolomili sovětskou obranu severně od Leningradu a na dvou místech se spojili s německými jednotkami. Chtějí, aby finské jednotky, které útočily z předmostí jižně od Sviru dotáhly své útoky až k německým úderným jednotkám jižně od Ladožského jezera. A finské jednotky, které útočí z Karelské šíje, se mají spojit s německými mezi Leningradem a Ladožským jezerem, tedy severně od řeky Něvy.
Maršál Keitel ve svém dopise o Leningradu říká, cituji:
„Nemáme v úmyslu Petrohrad dobýt prvním útokem. Město má být spíše obklíčeno a v rámci přípravy k jeho dobytí nejprve zdeptáno leteckými údery a intenzivní palbou obléhacího dělostřelectva. Z německého hlediska je žádoucí, aby se výhledově co možná největší finské síly podílely na obklíčení Petrohradu ze severu, přičemž mezi Petrohradem a Ladožským jezerem by došlo k spojení našich úderných jednotek.“
Požadavek maršála Keitela se Mannerheimovi nelíbí. Zdá se mu, že překračuje finské národní zájmy a možnosti finské armády. Je to znát i na jeho odpovědi, kterou zaslal do Německa, cituji:
„Požadavky, které se kladou na finskou armádu, jsou v důsledku změněné situace značně přepjaté a vyvolávají u mě pochybnosti o jejich úspěšném splnění. Potíže, které se všude ukazují, jsou mnohem větší, než je přijatelné, nutí mě k opatrnosti v příslibech týkajících se finské armády v příštích operacích.“
Maršál dále poukazuje na to, že finské jednotky mají vysoké ztráty, z nich plyne pokles bojeschopnosti. Dále vysvětluje, že finské armádě chybí zálohy. Říká, že je nutno počítat se stále větším odporem sovětské armády v opevněném prostoru před Leningradem. A že postup finské armády po obou stranách Ladožského jezera je nemožný.
V dalším hodnocení poukazuje i na to, že útok na námořní základnu Hanko přesahuje finské možnosti.
V dopise však souhlasí s tím, že finská armáda bude dále poutat sovětské jednotky před Leningradem. Keitelovi doporučuje, aby Wehrmacht útočil na opevněný prostor u Leningradu z jihu.
Upozorní také na to, že by měl velké potíže s finskou vládou pokud by finská armáda překročila staré finské hranice před Leningradem. Znovu upozorňuje na to, že Finsko vede obrannou válku a útokem na Leningrad by Finsko dalo znovu Sovětům důkaz, že je pro Leningrad hrozbou. Připouští, že určitý postup na sovětská území je možno místně ospravedlnit, pokud půjde o zlepšení strategické situace.
Dále maršál Mannerheim říká, že na naléhavou žádost německého velení „Karelská armáda“, v příštích dnech obnoví postup přes Oloněc na řeku Svir.
Ovšem možnost zřízení předmostí na jižním břehu řeky Svir, odkud by byl zahájen postup na jih od Ladožského jezera zpochybní.
Generál Erfurth, který působí u finského generálního štábu jako německý přidělenec, však doprovodí dopis maršála Mannerheima průvodním dopisem, který však má trochu jiné znění, než jsou myšlenky maršála Mannerheima, cituji:
„Za předpokladu velkého úspěchu se dá Mannerheim pravděpodobně k této operaci přemluvit. Jak se zdá, má jenom starost, že skupina armád Nord uvázne na Volchově a jemu by mohl připadnout úkol postupovat s „Karelskou armádou“ až k Volchovu.“
Němci si dají obě zpráva dohromady a reagují rychle.
Do finského hlavního stanu přiletí náčelník operačního oddělení Wehrmachtu generál Alfréd Jodl. Jako záminku má předání německých vyznamenání.
Maršál Mannerheim dostane Železné kříže všech tří stupňů, EK I, EK II a Ritterkreuz (Rytířský kříž). Nejvíce však maršála potěší, že Německo zajistí Finsku 15 000 tun obilí.
Maršál Mannerheim navštíví finského prezidenta Rytiho. Po několikadenním jednání, je rozhodnuto!
Maršál je připraven překročit staré finské hranice! Maršál je připraven pokračovat v útoku až k sovětským opevněným obranným liniím!
Ve svých pamětech říká, že měl špatné svědomí, to však přehlušovalo zjištění, že by finská armáda mohla získat výhodnější pozice.
Ze všech jednání je potom jasné, že generálu Jodlovi přislíbí i dobytí předmostí na jižním břehu řeky Svir.
Po těchto jednáních pak „Karelská armáda“, která má levé křídlo jištěno částí sil 7. finského sboru v prostoru Sordavala, zahájí nový útok na jižním úseku fronty u Tuloksy, severně od Olonce.
Finové zde mají útok dobře připraven. Stojí zde 7 finských divizí, které mají 16 000 mužů a připraveny jsou ještě 4 brigády.
Naproti tomu Sověti zde mají 272. střeleckou a 3. divizi Lidobrany, které mají jen 14 000 mužů. Dále zde mají Sověti jen zbytky 71. a 54. střelecké divize a 2 operační skupiny (Jih a Petrozavodsk).
Finské podpůrné dělostřelectvo je zde velice silné a přesahuje všechny možnosti Sovětů.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka V. Č 2.

Díl V.

Část 2.

Dne 7. prosince 1941 se podaří 1. myslivecké brigádě finského 6. armádního sboru útokem dosáhnout severně od vesničky Lodějnoje Pole řeky Svir, je to pokračování zářijového útoku, kdy byla tato řeka překročena.
Již 8. prosince 1941 pak 1. myslivecká brigáda pronikne až k velkému železničnímu mostu na středním toku řeky Svir. Finská vojska tak přetnou důležitou Murmanskou železnici o kterou se 3 měsíce bojovalo na severu. Pro SSSR vznikají potíže. Nyní nelze dovážet do Murmanska žádné zboží a samozřejmě nelze ani přivážet zboží, které putuje přes moře z Anglie a USA. SSSR musí nyní dopravovat zboží oklikou přes Bílé moře do Archangelska (přístav, který v zimě zamrzá), který je vzdálen od Murmanska (v zimě díky Golfskému proudu nezamrzá) 450 námořních mil. Je to problém, ale Sověti do dvou měsíců dokončí rozestavěnou železniční trať Bělomorsk – Obozerskaja a zboží z Murmanska a do Murmanska opět proudí.

Finský jižní útočný klín „Karelské armády“ již 11. září 1941 překročil řeku Svir a právě to prvé překročení řeky Svir nám vylíčil Väinö Linna, když říká:
„Každému družstvu byl přidělen člun. Hledala se nejvhodnější místa pro spuštění člunů. Kulomety byly umístěny na přídi, odkud budou při převozu střílet…Kolem čtvrté hodiny přišel rozkaz ‚připravit k útoku!‘ Vojáci zaujali místa u člunů. Pokoušeli se nemyslet na to, že dávka z kulometu může provrtat člun i je samé. Přemítali, zda je možné plavat se vší výstrojí a výzbrojí, ale došli k závěru, že ne… Protější břeh rozrývala soustředěná dělostřelecká palba. Když už trvala asi 5 minut, začali strkat čluny k vodě. Kouřové bomby zahalily nepřátelské postavení do tak husté clony dýmu, že kdosi ulehčeně konstatoval: ‚Skrz tohle můžou střílet jen podle zvuků.‘
‚Kupředu!‘ … Byly spuštěny motory a vojáci odrazili čluny od břehu… Šrouby zabraly a čluny vyrazily. Další útočná vlna už byla na cestě k řece. Nepřítelova palba byla vzhledem ke kouřové cloně slabá a bezplánovitá. Zasažen nebyl nikdo. Rokka ležel na přídi ve člunu druhého družstva a pálil do mračna kouře. Stačil vystřelit jen několik dávek a člun narazil na pevnou půdu. První padl jeden z ženistů, zavrávoral na kamenech a klesl do vody, jež se zbarvila krví… Běželi závojem kouře vzhůru do svahu zarostlém travou. Kouř se poznenáhlu rozptyloval, ale viditelnost byla dosud špatná… Nepřátelská postavení byla na pokraji lesa. Kouř se mezitím zcela rozptýlil, takže už jim neposkytoval ochranu. Jeden z Kariulotových lidí padl. Ostatní zalehli a odpovídali střelbou. Koskela dal rozkaz kulometníkům, aby zaujali postavení a ničili nepřítelovy automatické zbraně…“
Jak jsme již nahoře uvedli dobyje jižní útočný klín „Karelské armády“ v prosinci 1941 na jižním břehu řeky Svir předmostí. A toto předmostí pak rozšíří na 100 km šířky a 20 km hloubky.
Na středním úseku fronty pak Haglundova skupina 7. armádního sboru mohutnými útoky v šířce 100 km zatlačí sovětskou operační skupinu „Petrozavodsk“ na východ až k hlavnímu městu sovětské Karelofinské SSR, jež toto město Petrozavodsk brání.
Jak finská armáda vypadala, při tomto postupu k Petrozavodsku v letních a podzimních měsících historikům zachytil Väinö Linna, když říká, cituji:
„Byla to divná armáda. Jiné armády světa se jí snad podobaly při ústupu nebo na útěku, ale žádná v útoku. Oni však vyhlíželi stále stejně. Ať vítězili, či prohrávali, vždy to byli jen nepořádné houfy, klopýtající vpřed. Každého rána sice vyrazili v pochodovém proudu, ale již během první hodiny pochodu se proudy rozpadly na malé skupinky, které se ubíraly vpřed na vlastní pěst, bez ohledu na to, co se na vojně sluší a patří. Pušky nesli, jak kdo chtěl. Jeden se brouzdal bos v příkopu s botami přehozenými přes rameno a při chůzi si šlapal na erární podvlékačky. Jiný se opět vysvlékl do půl těla, aby se opálil a mundůr nesl v podpaží. Další měl přes rameno hůl a na ní plesnivý kufr. Bylo v něm několik prázdných zavařovaček a pár dámských střevíců, nalezených ve dvorci, kolem něhož pochodovali. ‚Člověk nikdy neví co se může hodit.‘ Ale brzy letěl kufr do příkopu, kde se začal hromadit i cennější výzbroj… Míjeli vesnici za vesnicí. Po všech cestách pochodovala vojska Ladožskou Karélií. Nad nimi se válela hustá mračna prachu, jež se mísila s modravým dýmem z nesčetných lesních požárů. A slunce připalovalo. Ale všichni ti, co neměli na chodidlech puchýře a jimž se do ramenou nezařezávaly řemeny – jásali: ‚Finsko na pochodu!‘“
Finští vojáci „Karelské armády“ byli v bojových akcích prakticky stále bez střídání, postupovali po špatných silnicích od hranic až k Oněžskému jezeru. Před sebou vždy odstranili nepřátelský odpor a věřili, že již další nebude. On však byl!
Väinö Linna pak dále pokračuje, cituji:
„Každým dnem byli nemluvnější a zlostnější. Sebemenší maličkost se stávala příčinou třenic a hádek. Oči stále hlouběji zapadaly a více a více vystupovaly lícní kosti. Během několika týdnů byly hladké chlapecké tváře zbrázděny vráskami vyrytými utrpením. Kulometník Lehto se stával čím dál nenávistnějším. Jednou těsně vedle něho vybuchl granát, avšak Lehtovi se jako zázrakem skoro nic nestalo. Jenom na nějaký čas ohluchl. Právě v té době z navršeného vzteku zastřelil raněného zajatce s odůvodněním, že mu šlo jeho sténání na nervy.“
Jiný zarostlý Rus, kterého finští vojáci zajali, měl tento osud, cituji:
„Rusa přivedli s rukama nad hlavou. Pod vrstvou špíny měl obličej popelavě bledý. Třásl se jako osika. Těkal očima z jednoho na druhého ze strachu, že ho zastřelí. Očima je prosil, aby to neudělali. Mohlo mu být kolem třicítky. Oblečen byl v umolousané rubašce a rajtkách, v jejichž kapse mu našli granát. Na nohou měl rozšmajdané holínky. Jeho obličej nesl stopy přestálých útrap. Lehto dostal rozkaz odvést ho na velitelství. Pobídl zajatce do kroku. Vykročil za ním s pažbou pušky pod paží. Po chvíli třeskla rána a ozval se výkřik. Zazněl další výstřel. Lehto se vracel. Zajatec se prý pokusil o útěk, musel ho zastřelit. Opravdu musel?
Jednou při ústupu z jedné výšiny jsme museli zanechat na místě raněného. Když jsme výšinu dobyli zpět našli jsme kamaráda svlečeného, s probodeným bokem. Jeden z Kuriluotových samopalníků za to zastřelil 3 ruské zajatce. O 2 dny později ho roztrhal na kusy granát. Smrt už nebyla otázkou morálky. Smrt zatínala svou kosu do lidí jak ji napadlo.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka V. Č 3.

Díl V.

Část 3.

Útok finské armády na hlavní město Karelofinské SSR Petrozavodsk je připraven na 17. září 1941. Čelní útok prováděl finský 7. armádní sbor, který byl posílen jedním plukem přisunutým z Karelské šíje. Dále na město útočí myslivecká brigáda 6. armádního sboru a některé samostatné finské jednotky na Petrozavodsk útočí ze severovýchodu. Do 30. září 1941 postoupí finská vojska až na předměstí. O těchto bojích v předměstí a městě Petrozavodsk pak hovoří Väinö Linna ve své knize – Neznámý voják, cituji:
„30. září večer jsme dosáhli předměstí Petrozavodsku. Ve večerní tmě před námi leží opevnění Suollusmäki. Pozorovali jsme nepřátelská postavení zesílená překážkami ostnatého drátu… Ráno 1. října bylo krásně jasno. Nebe bylo modré, bez mráčku. Postupovali jsme mlázím podél sloupů vysokého napětí. Nebyli jsem posláni na sever, místo toho jsem dostali za úkol blokovat případný nepřátelský výpad z města. Město samo ještě nebylo v dohledu, vadilo v tom zalesněné návrší, ale jeho blízkost byla nicméně už patrná. Všichni si pospíšili, aby už byli na hřebeni. Dole pod nimi leželo letiště a za ním domy Petrozavodsku. V dáli na obzoru jsme viděli záliv Oněžského jezera. Nad městem se válela oblaka kouře a tu a tam bylo ještě slyšet jednotlivé výstřely. Vzhled města byl překvapivý. Několik bílých kamenných domů mezi chaotickými shluky starých baráků. Cítili jsme se jaksi podvedeni. Ale sama krajina byla krásná. Modrá obloha se chvěla nad třpytícím se zálivem a ve velké dálce se v modrošedém oparu nejasně rýsovaly břehy Oněžského jezera.“
Finská armáda obsadí Petrozavodsk dne 2. října 1941 po těžkých pouličních bojích. Finové si jej přejmenují na Äänislinna (Oněgaburg).
Sovětské jednotky 7. armády, které jsou z Petrozavodska vyhnány, ustoupí za řeku Svir a do oblasti severně od Oněžského jezera. STAVKA rozkáže, že zde musí vybudovat pevnou obranu.
V Petrozavodsku Sověti zanechají, a Finové se domnívají, že úmyslně, sudy s vodkou. Finští vojáci se opijí a začnou oslavovat vítězství. Oslavy se zvrhnou v drancování opuštěných domů a dalším nešvarům.
Leninovu sochu na náměstí vojáci nahradí finským polním dělem.
Zde malý výňatek z knihy Väinö Linna, cituji:
„Podporučík Kariluoto byl šťasten. Se svou rotou ve dvojstupu vstupoval rozstřílenou Třídou 1. máje do města, o němž slýchal v dětství otce i jeho přátele, že je to hlavní město velkého území, kde žijí rodní bratři Finů pod cizáckým jhem. Vštípil si do vědomí, že jejich osvobození je historický úkol Finů. Většina mladých finských vlastenců to měla na paměti. A nyní byl tento úkol splněn. Odkudsi bylo slyšet střelbu a křik. U Ukkossalmi ještě stále hořelo a plameny šlehající k podzimnímu nebi barvily je na rudo.“

Finský 2. armádní sbor, svými dvěma divizemi, Laatikainennovy skupiny pak útočí na severním křídle k úzké šíji mezi Oněžským jezerem a jezerem Seg. Těžké boje zde pak probíhají celý říjen a listopad 1941 a teprve začátkem prosince 1941 je pak tato šíje, jako konečný operační cíl na severu obsazena.
Když finská vojska dobýjí vesnice Medvěžegorsk a Povenec na Bělomořsko – Východomořském kanálu, je pak fronta mezi oběma jezery stabilizována. Boje zde probíhaly v mírně horském terénu.
Sovětské velení Karelského frontu zde stabilizovalo frontu tak, že sem do obrany poslalo operační skupinu „Maselskaja“.
Výsledkem finských ofenzivních bojů od července 1941 do prosince 1941 je obsazení dvou třetin sovětské Karélie včetně jejího hlavního města Petrozavodsk.
Finští nacionalisté jásají. Vždyť několik generací těchto nacionalistů toužilo, aby došlo k spojení všech historických oblastí finského osídlení do tzv. jednotného – Velkého Finska.
Velkoněmecku v čele s Hitlerem však jak víme tyto úspěchy finské armády nestačí! Již jsme si řekli, že znovu u maršála Mannerheima v září 1941 stále požadují těsnější a těsnější sevření Leningradu na Karelské šíji a ještě další postupy na Ladožské frontě. Maršál Mannerheim znovu po zářijové a říjnové ofenzívě finských vojsk píše maršálu Keitelovi na jeho naléhání tuto odpověď, cituji:
„Jak již, Excelence, víte, finské jednotky na Karelské šíji překročily státní hranice (mezi Běloostrovem a Sirkiäsaari 7 – 15 km) a dosáhly části vnějších pevnostních objektů Severozápadního frontu před Petrohradem. Jednotky stojí nyní na čáře Běloostrov – Ochta – jezero Lembolovskoje – Sirkiänsaari – Vanhajaama. Nepřítel se brání houževnatě a podniká protiútoky i s nasazením tanků (52 t). Jelikož další postup mých jednotek, které nejsou vybaveny tanky ani těžkým dělostřelectvem, by si vyžádal neúnosně vysoké ztráty a operace severovýchodně od Ladožského jezera vyžadují všechny jednotky, které mám k dispozici, budu na dosažené linii poutat nepřítele.“
Co to znamenalo? To znamenalo, že finská armáda na Karelské šíji přešla do obrany a přestala útočit. Zároveň je patrné, že Sověti svou obranu na Karelské šíji vylepšili, posílili a dokonce přecházejí do protiútoku.
Zároveň to ale byla finská reakce na malý německý podfuk. Němci totiž aniž informovali finské velení odveleli od Leningradu (z jihu) německou 4. TA před Moskvu.
Maršál Mannerheim si to vyložil tak, že ho Němci podfoukli a on má nyní se svou armádou ze severu bojovat za Němce.
Již jsme řekli, že tento poklid na Karelské šíji maršál využil k tomu, že odtud odvelel na jiné úseky 2 finské divize.
Pochybnosti maršála Mannerheima vyvolává i německý požadavek, aby finská vojska pokračovala v útoku za řekou Svir. Přesto však na důkaz dobré vůle útok Finové podpoří i když omezenými prostředky.
Dne 16. října 1941 začíná útok německého 39. as ze skupiny armád Nord na směru Volchov – Tichvin – Svir. Finové tam přesunou německou 163. pd a v případě, že budou mít Němci úspěch chtějí finskou 5. a 11. divizí podpořit tento útok z předmostí Lodějnoje Pole na jižním břehu Sviru.
Němci dobyjí za těžkých bojů svým 39. as Tichvin 8. listopadu 1941. Mannerheim však rozkaz k útoku německé 163. divizi nevydá. Řeka Svir totiž zamrzla a Sověti mají tak v celé šířce 350 km možnost provádět protiútoky. Tady by byl jeden křídelní útok, jedné divize zbytečný. A má pravdu.
Již 9. prosince 1941 sovětské jednotky 4. armády generála Mereckova po těžkých bojích vytlačí Němce z Tichvinu. Ty jsou nuceni se počátkem ledna 1942 stahovat na čáru z níž před časem vyrazily do útoku.
Rudé armádě se tak podaří vrazit klín mezi německé a finské jednotky. To znemožní jejich spojení a zdvojení obkličovací fronty je nemožné.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka V. Č 4.

Díl V.

Část 4.

Abychom lépe pochopili pozdější sled událostí, které vedly k tomu, že si Finsko svou nezávislost uhájilo, musíme si říci i některé politické události roku 1941 a i tajné věci, které se k běžnému občanu té doby nedostaly.
Když vstoupilo Finsko po boku Německa do války proti SSSR, naléhá Německo na Finy, aby přerušili diplomatické styky s Velkou Británií.
Finsko to oddaluje. Pro Německo dává odůvodnění, že vede válku proti nepříteli, který ohrožuje jeho svobodu a samostatnost (SSSR).
Ale v létě 1941, se vzhledem k bojům, které proti SSSR Finsko vede, vztahy s Velkou Británií zhoršují.
Velvyslanectví VB v Helsinkách se stále zvětšuje. Britové provádí ve Finsku špionáž proti Německu, ta však nezůstane před německým abwehrem utajena. Němci protestují u finského ministra zahraničí Vittinga. Dokonce Adolf Hitler požádá finského prezidenta Rytiho dopisem, aby finská vláda učinila neodkladná opatření proti zneužívání diplomacie k protiněmecké špionáži.
Finský ministr zahraničí se o to pokouší žádostí u Britů, ale neuspěje. Vztahy VB a Finska jsou narušeny a situace se dál vyvíjí.
Dne 22. září 1941 finský ministr zahraničí prostřednictvím norského velvyslanectví obdrží nótu. Britská vláda v ní dává najevo, že když Finsko zastaví bojovou činnost a stáhne své jednotky za hranice z roku 1939 je VB ochotna obnovit přátelské vztahy. Dále VB říká, že bude – li Finsko pokračovat v postupu na ruské území, cituji:
„vidí se britská vláda nucena nejenom během trvání války, ale i po uzavření míru jednat s Finskem jako s otevřeným nepřítelem.“
Odpověď finské vlády zdůrazňuje, že SSSR vystoupilo v roce 1939 proti Finsku jako útočník, Finsko nyní vede obranný boj. To, že VB chce jednat s Finskem jako otevřeným nepřítelem je těžko pochopitelné.
Následuje britské ultimatum, které Fini obdrží 28. listopadu. V ultimatu se říká, že Finsko má do 5. prosince 1941 zastavit vojenské operace a upustit od další aktivní činnosti.
Maršál Mannerheim potom říká, cituji:
„Nóta přišla uprostřed porady vlády, které jsem se právě účastnil. Projednávání nedostatku pracovních sil a udělování dovolené významným kontingentům mužstva, otázek, které byly na pořadu dne se odložilo a místo nich byla věnována veškerá pozornost britské nótě.“
Maršál Mannerheim pak hovoří o projednávání, kde padlo i to, že strategické bezpečnosti bylo dosaženo. Vláda nakonec požadavek VB přijme, operace jsou zastaveny.
Maršál Mannerheim brzy dostane dopis prostřednictvím amerického velvyslance v Helsinkách. Dopis píše dne 22. listopadu 1941 britský premiér Winston Churchill.
Obsah dopisu je velice zajímavý. Britský státník se snaží přátelsky připravit Finy na to, že budou pravděpodobně donuceni vyhlásit Finsku válku. Proto jej cituji:
„Jsem velice zarmoucen tím, co vidím přicházet, že totiž z loajality k našemu spojenci Rusku budeme nuceni Finsku vyhlásit válku. Když to učiníme, pak také válku povedeme , jak to situace vyžaduje. Zcela jistě Vaše jednotky postoupily dost daleko, aby během války zajistily bezpečnost své země a mohly by se nyní zastavit a zasednout k odpočinku. Není nutné zveřejňovat nějaké vysvětlení, ale lze zcela jednoduše zanechat boje a vojenské operace přímo zastavit, k čemuž tvrdá zima poskytuje potřebné zdůvodnění, a tím de facto vystoupit z války. Přál bych si, chtěl bych Vaší Excelenci přesvědčit, že my nacisty porazíme. Cítím se nyní mnohem přesvědčenější než v roce 1917 nebo 1918. Bylo by pro mnohé přátelé Vaší země v Anglii velice trapné, kdyby se Finsko spolu s provinilými a poraženými nacisty ocitlo na lavici obžalovaných. Vzpomínky na naše příjemné rozhovory a naší korespondenci o poslední válce mě nutí k tomu Vám poslat toto čistě osobní poselství k Vaší úvaze, ještě než bude pozdě.“
Maršál Mannerheim odpověď odesílá Winstonu Churchillovi 2. prosince 1941. Po poděkování za osobní vzkaz pak píše, cituji:
„Jsem přesvědčen, že Vaše Excelence nahlédne, že je pro mne nemožné zastavit probíhající operace, které podle mého názoru nabízejí potřebnou jistotu. Bylo by politováníhodné, kdyby se tyto operace podniknuté na obranu Finska měly stát příčinou konfliktu mezi mou zemí a Anglií a byl bych velice zarmoucen, kdyby se Anglie cítila přinucena vyhlásit Finsku válku. Bylo od Vás velice milé, že jste mi v těchto kritických dnech poslal osobní poselství.“

Maršál ve svých vzpomínkách pak říká, že toho chtěl Winstonu Churchillovi říci otevřeně více, chtěl mu vyložit složitost situace malého státu na pomezí dvou mocností, který nemá při obraně hranic a své existence jinou možnost než být s jednou velmocí proti druhé. Chtěl mu napsat, že stejně bude po dobytí osady Karhuäki zastavovat válečné operace. Že bude válku předstírat, ale ekonomická a vojenská závislost Finska na Německu ho nutí nemít roztržku s Němci. Že Finsko nemá moc velký manévrovací prostor a že nemůže jen tak uposlechnout premiéra a vystoupit z války. Také se mu chtělo napsat, že již Finové odmítli vstup do „Paktu tří“.
Chtěl toho ještě napsat hodně, ale uvědomoval si, že premiér vše činí na nátlak Moskvy. Moskva bude chtít vědět o čem Mannerheimovi psal. Vystříhal se tak všeho co by mohlo být po zveřejnění zneužito.
A tak následovalo to co přijít muselo!

Dne 6. prosince 1941 Velká Británie vyhlásila Finsku válku.

Dne 6. prosince 1941 finský parlament manifestačním usnesením potvrdí – přisvojení území odtržených od Finska mírovou smlouvou se Sověty! Oblast sovětské Východní Karélie, kterou finská vojska obsadila, se považují za prozatímní zástavu! Území mají být pádným argumentem při uzavírání míru!

Na začátku roku 1942 dostanou ještě Finové dobrou zprávu z fronty u ostrova Hanko. Finové zde neměli mnoho jednotek na obsazení ostrova od začátku války, ostrov Hanko proto ostřelovalo jen dělostřelectvo. Nic se zde nedělo a tak dokonce v srpnu 1941 odtud stáhl Mannerheim finskou 17. divizi na východokareskou frontu, kde měl nedostatek sil. Finům zůstali u Hanko k dispozici jen jednotky pobřežní obrany a švédský dobrovolnický prapor pod velením podplukovníka H. Berggrena. Znamenalo to jen izolaci ostrova.
Když přišla tuhá zima 1941/42, okolní moře zamrzlo a Sověti se rozhodli, že Hanko vyklidí. Chtěli to udělat dříve než by k nim Finové a Němci po ledě přišli.
V noci z 2. na 3. ledna 1942 připlují pro sovětskou posádku Hanko transportní lodě. Na minových zátarasech mají těžké ztráty. Přesto posádku Hanko odvezou.
Dne 4. ledna 1942 vtáhnou finské jednotky na opuštěnou základnu Hanko. Veškeré zařízení a budovy samozřejmě Sověti při odchodu zničili.
Finy čeká práce!

Zdroje :
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Väinö Linna - Neznámý voják.
Mé letité zápisky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Finsko-Ruský konflikt“