SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VIII. Č 1.

Boje v rámci 2.sv.války

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VIII. Č 1.

Příspěvek od michan »

Mapa Zimní válka.

Obrázek



SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VIII. Č 1.

Díl VIII.


Část 1.

Ještě jednu záludnost připravila sovětská vláda pro vpád SSSR do Finska.
Moskevský rozhlas dne 1. prosince 1939 v 21 hodin 50 minut oznamuje jako zvláštní zprávu agentury TASS – dnes byla ustanovena v pohraniční vesnici Terijoki (Zelenogorsk) „Lidová vláda Finska“. Měla to být protiváha oficielní finské vlády v Helsinkách. V čele této vlády stanul (byl Sověty stanut) vůdce komunistické strany Finska O. V. Kuusinen, ten žil od porážky bolševického povstání ve Finsku v roce 1918 v sovětské emigraci.
Protože toto politikum praktikoval SSSR i v dalších desetiletích (ČSSR – dělnicko – rolnická vláda 1968 –nezdařilo se plně jí zrealizovat, Afganistan s menší obměnou, Čečensko s menší obměnou) a některé prameny neuvádí přesné informace – řekneme si více. V 90tých letech minulého století se otevřely archivy NKVD a bývalého SSSR – je tedy možno poměrně přesně říci jak to bylo, doplnit tak i kusé zprávy z knihy: Zimní válka Sovětský útok na Finsko 1939 – 40 – Eloise Engleová, Lauri Paananen.
Od ustavení tzv. „Lidové vlády Finska“ si Sověti slibovali, že rozloží soudržnost Finska, podkopají autoritu legální finské vlády, možná vyvolají občanskou válku. Tím by snáze dosáhli vítězství v boji s Finskem.
Mannerheim sám ve svých pamětech uvádí, že utváření finské sovětské republiky se projednávalo již 13. listopadu 1939, tedy v den kdy finští diplomati opouštěli Moskvu po nezdařeném jednání.
Sověti nejprve jednali s Arvo Touminenem, bývalým finským komunistou, který žil ve Stockholmu. Jemu prvnímu nabídli místo premiéra v „Lidové vládě“. Touminen byl i po několika dnech informován o tom, že proti Finsku budou vedeny bojové operace.
Buď Sověti své rozhodnutí změnili, nebo se Touminen zalekl „čistek“ v Rusku – premiérem se nestal.
Reakce zahraničního tisku začala ihned odhalovat proč to Sověti provedli: SSSR chce loutkovou vládou Kuusinena zlikvidovat nezávislost Finska.
Finský lid okamžitě pochopil, že je Sověti chtějí rozeštvat a pevně se přimkl k vládě předsedy Rytiho.
Sovětské archívy vypovídají, že Moskva chtěla Finsko ovládnout již v létě a na podzim, kdy vznikala hrozba, že se Polsko s Finskem a Německem spojí proti SSSR.
Pravdou je, že Finové vždy v SSSR viděli stát, který je chce zbavit nezávislosti. Přispívalo k tomu oddělení východní Karelie od Finska v tzv. Karelofinské SSR. A naopak i snahy finských nacionalistů, kteří chtěli přičlenit toto území k Finsku.
Sovětská vláda poskytovala komunistické straně Finska otevřenou podporu a nutila jí k protivládnímu komunistickému povstání ve Finsku.
V roce 1920 vznikla ve Finsku alternativní komunistická strana pod vedením Arvo Touminena. Ta se tvářila, že je nezávislá na Moskvě, ale podřizovala se vlivu Kominterny, která byla podřízena sovětským státním zájmům.
Otto Vilgelmovič Kuusinen, byl členem levého křídla finské SDS (Sociálnědemokratické strany). V roce 1905 – 07, za revoluce, byl velitelem Rudé gardy v Helsinkách. Do revoluce 1917 byl předsedou výkonného výboru sociální demokracie a poslanec finského sněmu, delegát kongresů II. internacionály a později Leninův spolupracovník. Stal se jedním z vůdců finského bolševického povstání a byl členem revoluční vlády. Když byly Rudí poraženi ještě nějakou dobu žil ilegálně ve Finsku, kde vyvíjel protivládní revoluční činnost. Tajně jezdil na kongresy Kominterny, jako tajemník její exekutivy. Velmi obratně prosazoval internacionalismus proti národnímu komunismu. Později musel uprchnout do Sovětského svazu.
Ještě v roce 1922 získali finští komunisté ve volbách 27 křesel. Ovšem příští rok byl jejich klub v Parlamentu obviněn z velezrady a KS Finska zakázána.
V dalších volbách se komunisti zařadili do strany pod názvem „Volební sdružení socialistického dělnictva a drobných rolníků“, ostatní strany se od nich distancovaly. Byla totiž jasně patrná závislost na Moskvě. To ohrožovalo Finsko. Strana prováděla politické stávky a narušovala klid a pořádek v zemi. Distancovali se od nich i Sociální demokrati. Ti si nakonec vytvořili i své vlastní odbory.
Na přísně tajné poradě v červnu 1939 ve Stalinově kremelské pracovně, za účasti Mereckova (popsal to ve svých pamětech) je Kuusinen seznámen s plány Moskvy a je požádán o účast finské komunistické emigrace.
Jak víme v listopadu selhaly rozhovory SSSR Finsko. Mereckov na příkaz Vorošilova 17. listopadu 1939 předkládá plán útoku na Finsko. Tam dostane svůj prostor i Kuusinen.
Z pamětí N. S. Chruščova plyne, že si jej na sklonku podzimu 1939 pozval Stalin a za přítomnosti Molotova se „Domluvili s Kusinenem, že on se postaví do čela vedení budoucí lidové moci…“
Je tedy jasné, co bylo nejprve dávno domluveno ústně v rámci příprav na agresi, to se nyní uskutečnilo.
Jak dál potvrzují odtajněné dokumenty, přikročilo se k organizaci „finské lidové armády“.
Podle písemných dispozicí lidového komisaře obrany SSSR z 11. až 19. listopadu 1939 se ukládá do 24. listopadu 1939 dokončit zformování zvláštního svazku pod názvem 106. střelecká divize z Finů a Karelů. Podaří se to s třídenním zpožděním. Tedy Vorošilov obdržel hlášení 27. listopadu 1939, že bylo zformováno 13 000 mužů – tedy skoro 1 válečná divize.
Připravuje se i text politického dokumentu, jako návrh „Smlouvy o vzájemné pomoci mezi Sovětským svazem a Finskou demokratickou republikou.“
Autoři, odpovědní pracovníci lidového komisariátu zahraničních věcí A. A. Sobolev a S. P. Kozirev jej mají hotový 22. listopadu 1939.
Původně se předpokládalo, že smlouvu podepíše A. A. Ždanov a O. V. Kuusinen v městě Käkisalmi (Kexgolm).
Text je zachován v archivu zahraniční politiky i s poznámkami ve formulacích, které dodatečně udělali Molotov i Kuusinen.
Tato smlouva o vzájemné pomoci je osvědčeným trikem sovětské zahraniční politiky. Byla též použita při anexi Lotyšska, Litevska a Estonska.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VIII. Č 2.

Díl VIII.

Část 2.

Ale Sověti měli připraveny i další dokumenty: Provolání ÚV Komunistické strany Finska „K pracujícímu lidu Finska“ a „Deklarace“ budoucí vlády, které Kuusinen předložil sovětskému velení. Zde jsou na okrajích listů v archivech škrty a poznámky a připomínky Ždanova a Molotova.
Například Molotov na okraji připsal: Navrhuji v textu Provolání zvlášť zdůraznit, že výchozím cílem lidové vlády je nikoli podpora Sovětského svazu, ale povstání proti dosavadní vládě Finska. Zároveň je třeba vypustit myšlenku, že „nezávislé a samostatné Finsko je možné pouze v podmínkách přátelství s SSSR.“ Tyto připomínky jasně svědčí o tom, že Sověti chtěli vzbudit dojem, že jde o finskou iniciativu. Samozřejmě bylo vše předloženo Stalinovi.
Finové si ve svém prohlášení ÚV KSF počínali mnohem střízlivěji a brali v úvahu i realitu. Cituji z jejich dokumentu: „Někteří soudruzi se domnívají, že je třeba ve Finsku požadovat organizaci sovětské moci. Mýlí se. Takováto závažná otázka základní přestavby celého sociálního režimu nemůže být vyřešena jenom stranou, nebo jenom dělnickou třídou. Finská demokratická republika jako stát nesovětského typu nemůže se stát součástí Sovětského svazu.“
Samozřejmě Prohlášení ÚV KSF bylo zveřejněno dříve než bylo vyhlášeno ustavení „lidové vlády“.
Dne 30. listopadu 1939 se sešli v Leningradě ještě nejmenovaní ministři na první poradě, podle svědectví přítomné I. Lehtinenové se všichni shodli na rychlém ukončení války a rychlém vyřešení problémů se SSSR, které vedly ke krizi.
Když Rudá armáda vstoupila na území Karelské šíje, měli všichni budoucí ministři odcestovat do finské vesnice Terijoki.
Telegram, který poslal L. Z. Mechlis Stalinovi svědčí o tom, že dění okolo finské lidové vlády pečlivě ruský diktátor sledoval.
Mechlis mu píše: „1. prosince 1939 hodlám být v Terijoki, kam se chystá přijet Kuusinen.“
Rudá armáda svou 70. divizí dobyla Terijoki 1. prosince 1939 ráno. Již odpoledne tam přijel Kuusinen s členy „lidové vlády“. Vesnice Terijoki byla již před válkou vystěhována. Velká část jí lehla popelem. Požáru unikl bývalý důstojnický klub 1. mysliveckého praporu finské armády. V tomto domě je vyhlášeno ustavení „lidové vlády Finské demokratické republiky“.
Předsedou vlády a zároveň ministrem zahraničí se stane (z vůle Sovětů) Kuusinen, jeho náměstkem a zároveň ministrem financí M. Rozenberg, někdejší předseda parlamentní frakce Socialistické strany z 20tých let. Ministrem obrany se stane A. Anttilla. Mistrem vnitra T. Lehen, ten byl za povstání v roce 1918 sekretářem Sovětu lidových zmocněnců. Dalšími členy vlády jsou kandidát ÚV KSF A. Ejkija (ministr zemědělství) a člen ÚV KSF I. Lehtinen (ministr výchovy). Ministr pro záležitosti Karélie je P. Prokkonen, který byl občanem SSSR a do této doby používal jméno Prokofjev.
Kuusinen oznámil všem členům vlády, že rezorty jsou formální – pravomocí se ujmou až v Helsinkách.
První zasedání vlády rusky zaznamenal syn předsedy vlády Kuusinena. Byla zde schválena dodatečně vládní deklarace a ještě večer byla přednostně zaslána útočícím jednotkám Rudé armády. Říkalo se v ní že: „Nová vláda žádá o pomoc Sovětský svaz v boji za Finskou demokratickou republiku.“
V Deklaraci o které samozřejmě obsažně hovořili všechny sdělovací prostředky SSSR bylo mnoho zajímavostí. Například se tam říkalo, že vláda je prozatímní, protože podléhá schválení Parlamentu, který vzejde až z tajného hlasování v rovných a přímých volbách. Finy Deklarace nezaujala, neboť svědčila o neznalosti poměrů v zemi.
Mimo jiné se tam také oznamovalo zformování 1. finského armádního sboru jako základu „Finské lidové armády“.
Zahraniční politika ukládala usilovat o nastolení vztahů se SSSR a se všemi ostatními státy.
Dne 2. prosince 1939 odjel Kuusinen spěšně do Moskvy. V Kremlu se sešel se Stalinem, Molotovem, Vorošilovem a Ždanovem. Výstupem schůzky bylo uzavření smlouvy o vzájemné pomoci a přátelství mezi SSSR a Finskou demokratickou republikou.
Některé historické prameny uvádí, že smlouva byla podepsána ve Finsku v Käkisalmi. Nikoliv! Bylo to v Kremlu, v pracovně lidového komisaře zahraničí a místo Ždanova ji s Kuusinenem podepsal sám Molotov. Byla tak zdůrazněna mezinárodně politická závažnost smlouvy.
Ve smlouvě byly velké územní změny. Finsko dostávalo prostory Sovětské Karélie, o rozloze 70 000 čtverečních km. Finové o ně usilovali od svého vzniku. A to i s většinou karelského obyvatelstva. Byly to rozsáhlé oblasti severovýchodně a východně od Uchty, Reboly, Porosozera a Olonce. Hranice nyní měla nově procházet ve vzdálenosti 25 až 75 km od kirovské železnice. Petrozavodsk byl nyní vzdálen 30 km od sovětských hranic.
SSSR měl získat území na Karelské šíji, severně od Leningradu o rozloze 3 970 km čtverečních. Hranice tak nyní běží od města Kojvisto, přejmenovaného na Primorsk, k Ladožskému jezeru.
SSSR se pronajímal na 30 let poloostrov Hanko a prodávaly se mu ostrovy ve Finském zálivu Suursüri, Sejskari, Lavansaari, Tjutersaari, Koivisto a finská část Rybářského poloostrova a Středního poloostrova za polárním kruhem.
Smluvní strany se též zavazovaly, že v případě ohrožení Finska, nebo napadení Finska jakoukoliv evropskou mocností zavazují SSSR k pomoci. Dále tam byl zákaz uzavírat jakoukoliv úmluvu, nebo účast v koalici, která by byla namířena proti druhé straně.
Tajný takzvaný Konfidenciální protokol, který ke smlouvě patřil, obsahoval ustanovení, že si SSSR může rozmístit svá vojska na pronajatých územích.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VIII. Č 3.

Díl VIII.

Část 3.

Zajímavá byla i situace v helsinské Státní radě. Ta projednávala podepsání smlouvy „ Finskou lidovou vládou“ se SSSR. Vyskytl se zde názor, že by Finsko mělo utvořit na tuto provokaci „ Protisovětskou vládu“ a do jejího čela by měl postavit Kerenského, nebo Trockého.
Zvítězil zdravý rozum a ne „oko za oko, zub za zub“.
Ve světě „ lidová vláda“ vyvolala posměch a odsudek.
Německo, vzhledem k smlouvě se SSSR se zdrželo negativních, ale i pozitivních stanovisek. Nechtělo si totiž zničit ani sympatie u Finů. Zatím tedy ani neuznalo Kuusinenovu vládu.
Jak uvádí tajné informace NKVD, nedávno zpřístupněné – ve skandinávských zemích – finskou lidovou vládu a sovětskou smlouvu – nikdo nebral vážně.
Deník sovětské velvyslankyně ve Švédsku Kollontajové, který se dochoval v ruských archívech říká a já cituji:
“ Naše smlouva s Kuusinenem je pro nás logická, ale zcela nepochopitelná je zde ve Švédsku i v jiných zemích. Kuusinen je populární mezi komunisty, ale podporu lidu nemá“.
SSSR a jeho Lidový komisariát zahraničí neviděl žádnou možnost dohody s oficielní vládou v Helsinkách. Již 30. listopadu odmítl nabídku zprostředkování jednání o míru, které nabídly USA. Za čtyři dny se nabídlo Švédsko, jeho velvyslanec v Moskvě Vinter. Molotov ho odmítl, cituji:“ Sovětský svaz neuznává takzvanou finskou vládu v Helsinkách. Sovětská vláda uznává pouze vládu demokratického Finska“.
Na západě se ozvaly i nepočetné, nikoliv nevýznamné hlasy podpory „ lidové vlády“ Kuusinena. Bylo to v komunistických a levicově orientovaných intelektuálních kruzích.
Jmenujme některé.
V Anglii podporu vyslovil např. spisovatel G. B. Shaw, labouristický politik S. Cripps, v USA spisovatel J. Steinbeck ( Stejný Steinbeck, který byl za podporu USA ve válce ve Vietnamu v ČSSR zakázaný, a kterého jsme mi v 60tých, 70tých a 80tých letech velice milovali – mám ho rád i dnes - 2007), dánský spisovatel M. Anderson Nexö, indický politik Džavarhál Nehrú a další.
V USA se konala demonstrace 20 000 lidí levicového smýšlení, ti též vyjádřili podporu Kuusinenovi.
Ani zdaleka to nikde nebylo nic masového a převládajícího co by Kuusinena podpořilo.
Všeobecně svět spatřoval v „lidové vládě z Terijoki“ – vládu loutkovou. A svět dobře pochopil, že je to „Stalinova velmocenská politická hra“.
V samotném Finsku byla vláda Kuusinena vnímána, jako“vláda národních zrádců“.
Ale krajně levicové podzemí Finska, které nemělo odvahu se příliš ukazovat a doufalo, že až SSSR zvítězí a dojde do Helsinek, že vystoupí z tohoto podzemí a ujme se vlády - o sobě přece jen dalo vědět.
Je znám případ představitele levicového hnutí M. Rjuemäova. Ten narukoval do finské armády při mobilizaci. Odtud dne 19. prosince 1939 poslal složitou cestou „dopis“ předsedovi sociálnědemokratické strany a ministru zahraničních věcí Finska B. Tannerovi v němž píše a já cituji:
“ Finská dělnická třída je posílána na frontu proti své vůli, jde tam z přinucení, ale usiluje o mírové přátelské vztahy se Sovětským svazem“. ( No na těch bojích finských vojáků – dělníků – to tak vidět nebylo).
M. Rjuemäov se snažil svůj dopis uveřejnit ve finských novinách. Neuspěl! Uspěl až ve švédských novinách. Ve Finsku byl za to zatčen a uvězněn.
I sám maršál Mannerheim říká, že finský lid byl jednotný, až na pár pravověrných v komunistických kruzích obyvatelstva, kteří tvoří převážnou menšinu a pár žen v různých oblastech země. Ti žijí dřívějšími ideami a sní o sovětském Finsku.
Společnost národů útok SSSR na Finsko odsoudila a podala návrh na posouzení finské otázky.
Molotov tomu čelil ve Valném shromáždění tak, že oznámil a já cituji:
„Vztahy mezi Sovětským svazem a Finskem jsou zregulovány Smlouvou o vzájemné pomoci a přátelství, uzavřenou 2. prosince tohoto roku mezi lidovou vládou Finské demokratické republiky a vládou SSSR“.
Ó jak se to ušlechtilému Molotovovi hodilo – a je jasné proč to SSSR všechno dělal!!!
A co „ Lidová vláda v Terijoki“?
Tak ta moc práce neměla. Obyvatelstvo na osvobozeném území Rudou armádou skoro žádné – bylo předem většinou vystěhováno, nebo samo odešlo do vnitrozemí. Neměla komu vládnout.
Tak aspoň zasedala pravidelně.
Jen jeden rezort nějakou činnost vykazoval, bylo to vojenství.
Sovětská armáda z občanů karelské a vepské národnosti a z finských emigrantů organizovala postupně 1. armádní sbor. Byly to nejprve 2 divize o dvou plucích, samostatný tankový pluk a letecká jednotka. V polovině prosince měl 18 000 mužů.Nejprve byly divize nasazeny s ruskými jednotkami na Vyborgském směru ve druhém sledu sovětské 7. armády. Velitelství sídlilo v Terijoki. Dále byly na území sovětské Karélie utvořeny další samostatné pluky, ty se používaly k strážní službě na švédských a norských hranicích. Uvažovalo se, že bude utvořena 3., a 4. divize.
Vše samozřejmě při organizování a vytváření vojsk prováděli sovětští důstojníci, ti vše předložili napřed Ždanovovi, ten Stalinovi a Kuusinen to jen formálně dostal na vědomí.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1939-40 Zimní válka VIII. Č 4.

Díl VIII.

Část 4.

Jak jinak, samozřejmě se tzv. „lidová vláda Finska“ věnovala mimo vojenství též propagandě. Vydávala 4 listy novin a vyráběla letáky, ty rozšiřovala v jednotkách „lidové armády“ a shazovala je ze sovětských letadel do finského vnitrozemí.
Tam kde Rudá armáda osvobodila území, kde nebylo evakuováno obyvatelstvo, přikročili dle Kuusinenových instrukcí v kompetenci ministra Prokkonena k vytváření „místních výborů lidové vlády“. Pomoc poskytoval tajemník Karelského VKS (b) Kuprijanov. Prokkonenovi se nakonec zdařilo v takových oblastech vytvořit jen 7 výborů lidové vlády o 3 až 5ti členech. A to je všechno.
Ještě v průběhu prosince se přikročilo k obnově lesního a zemědělského hospodaření a zřizování obchodů se základními životními potřebami.
Ve školství se podařilo otevřít 2 školy, ty měly 77 žáků. Lidová armáda získala nakonec jen 720 zájemců.
Když potom Sověti s velkými ztrátami ustoupili jako u Tolvojärvi, Ilomatsi a Suomussalmi, a na některých místech byli zastaveni, vše ustrnulo. Přistupoval k tomu ještě jeden faktor. Většina území, kterou Rudá armáda dobyla měla připadnout SSSR a tady tajemník Leningradského výboru Solověv prováděl na tomto území sovětizaci.
Kuusinenova vláda se koncem prosince 1939 dostala do krize a vše záleželo na dalším průběhu války.
Již jsme si řekli, že svět začal projevovat sympatie zákonné vládě Finska.
Německo se zdržovalo otevřených projevů. Adolf Hitler prohlásil a já cituji: „Musíme se plně soustředit na válku proti Západu.“ Navenek byl postoj Německa neutrální a 6. prosince 1939 dostaly všechny německé zastupitelské úřady směrnici pro všechny pracovníky, kde se říkalo, cituji: „aby se v rozhovorech o finsko – ruském konfliktu vyvarovaly jakýchkoli antiruských výroků. Měli poukazovat na potřebu SSSR zvýšit bezpečnost Leningradu, dále na nepřátelský postoj Finska v posledních letech vůči Německu a na odpovědnost Anglie za vypuknutí války, přičemž Německo se na událostech nijak nepodílelo.“ Směrnice platila i pro tiskovou centrálu Říše. A v jednom z tiskových pokynů se též říkalo, cituji: „Naše city jsou přirozeně na straně Finska, neboť němečtí vojáci umírali za svobodu Finska a máme s Finskem přátelské vztahy. Německá politika však nesmí být určována sentimentem.“
Finové byli rozladěni, ale Německo vždy způsob našlo. Podporovalo Finsko tajně zbraněmi.
Svědčí o tom záznam italského ministra zahraničních věcí hraběte Ciana, cituji: „Přijal jsem finského vyslance. Děkoval za morální podporu prokazovanou jeho zemi. Prosil, abychom pomohli zbraněmi a podle možnosti i odborníky. Neodmítáme. Několik letadel bylo již odesláno. K tomu je třeba německého souhlasu. Kdy jej dostaneme? Vyslanec odpověděl, že v této věci nevidí překážky a sdělil, že i samo Německo poslalo Finům zbraně, zejména ukořistěné z Polska.
Rada Společnosti národů v Ženevě přijala v polovině prosince rezoluci vyzývající členské státy, aby poskytly Finsku maximální pomoc.
Ve světě hrozilo spojení demokratických států proti SSSR.
Americký kongres v lednu 1940 schválil návrh, aby Finsku bylo prodáno 10 000 pušek a do Helsinek odcestovalo 1 000 amerických pilotů, dobrovolníků, kteří se přihlásili k službě ve finské armádě.
Anglie, která se styděla vzhledem k Polsku, kterému nepomohla, a své „podivné“, „směšné“, nebo „válce v sedě“, poslala do Finska 214 děl, 101 letadel, 185 000 granátů, 17 700 leteckých pum a 10 000 protitankových min.
Francie, která na tom byla podobně s válkou a Polskem dodala 179 letadel, 472 těžkých děl, 5 000 kulometů, 795 000 dělostřeleckých nábojů, 200 000 granátů a několik tisíc kompletů výstroje vojáka. Mimo toho připravovala i dobrovolníky.
Noviny světa spekulovaly o válečných plánech spojenců proti SSSR, ale ony byly skutečností.
Již 19. prosince 1939 se nejvyšší spojenecká válečná rada usnesla připravit útok na SSSR.
A již 16. ledna 1940 byl plán bojové akce britských a francouzských vojsk na pomoc Finsku hotov.
Plán předpokládal přesun spojeneckých jednotek do Finska přes Norsko a Švédsko. Britové a Francouzi chtěli na finsko – sovětské frontě nasadit nejprve 100 000 a později dokonce 150 000 mužů. Dvě třetiny by bylo Britů a zbytek Francouzů.
Mimo pozemních jednotek se uvažovalo i o leteckých operacích proti SSSR v jižních oblastech. Generál Gamelin a admirál Darlan dostali dne 19. ledna 1940 od francouzské vlády rozkaz, zpracovat plán přímé invaze na Kavkaz. Autoři plán nazvali krycím jménem Jih (Sud). Nástupištěm útoku bude Balkán a Blízký východ. Připojí se Jugoslávie, Rumunsko, Řecko a Turecko. Tato vojska budou mít 100 divizí. Intervence slibovala, že bude mnohem efektivnější při napadení SSSR, než ta ze severu, neboť Švédsko a Norsko chtělo přispět jen 10ti divizemi.
Plán Gamelina počítal s bombardováním naftových polí v Baku a rafinérií nafty v Batumi. Bylo to v souladu s představami britské vlády, kde velitel britského letectva na Blízkém východě maršál William Mitchell připravoval pokyn k přípravě leteckých útoků na Baku a Batumi.
Francouzský velvyslanec v Ankaře zjistil v Turecku, že Turecko souhlasí s využitím tureckých letišť a s přelety letadel - to samé Irán.
Samozřejmě Stalin se o všem od svých špionů v hrubých rysech dozvěděl. Propadal návalům zuřivosti. Jsou zaznamenány jeho výroky a já cituji:
„Nezdary ve válce s Finskem, ohrožují naši zahraniční politiku a mohou být příčinou naší izolace. Je to ostuda! Válka ve Finsku musí být co nejdříve zakončena, dřív než se západní velmoci odhodlají napadnout Sovětský svaz!“
Co všechno pro vzniklou situaci Stalin a SSSR udělal si řekneme, stejně jako o dalších událostech, v Díl IX.


Zdroje : Eloise Engelová, Lauri Paananen - Zimní válka - Sovětský útok na Finsko 1939 - 1940.
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Mannerheim - memoáry.
Christhopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mé letité zápisky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Finsko-Ruský konflikt“