Nebudu nosit dříví do lesa, pouze bych upozornil na další zdroj s podobnou tématikou:
věc srdeční nicméně náctiletá, tak prosim o schovívavost: Leon Uris "Exodus" - já vím je to próza, nicméně....a potom ještě, Chel ha-Avir: Izraelské letectvo. Cheb : Svět křídel, 1994.
Co se týče "Exodu" jsou tam zajímavé pasáže ohledně prvopočátku... přelom století, velká válka, dvácátá a třicátá léta a dál, dále je tam pak více než patrný postoj Britů.
Přestože moje strana mince je patrná, v rámci objektivity je nutno říct, že zdroje a prameny k této tématice jsou více než jednostranné. Byť z nedostupnosti nebo neexistence (dost pravděpodobné) pramenů druhé strany. Myslím tím tedy vzájemné vztahy Židů a Arabů.
Československá vojenská pomoc Izraeli v době jeho vzniku
-
Franz Trubka
- 7. Major
- Příspěvky: 1815
- Registrován: 14/10/2010, 04:16
A opět jsem unesen... 
Kolego nádhera, musím si to stejně ještě přečíst, abych to pobral všechno, ale mohu říct, že jsem to proletěl "jedním dechem", nešlo přestat.
Jinak bych byl jen (bohužel) trošku skeptický k tomu, že za protižidovská vystupení u nás mohlo zejména 6 let nacistické propagandy. Židé byli instucionálně (rozuměj za pomoci zákonů) po celé Evropě pronásledováni po celá staletí, minimálně od doby, kdy ve starém Římě zvítězilo křesťanství a byl vydán první zákon zapovídající sňatky Římanů se Židy. Celé generace Evropanů byly vychovány tak, že Židé jsou méněcenná kategorie lidí a tato staletá masáž podle mě měla mnohem větší význam, než 6 let okupace. Antisemitismus byl v Evropě i Čechách brutálně přítomen dávno před Hitlerem, ten prostě zrůdně využil antisemitských nálad, které zde byly. Ostatně třeba Hilsneriáda u nás proběhla v době, kdy o Hitlerovi nikdo ani neslyšel..
S tím majetkovým motivem ovšem jednoznačně souhlasím, opět bohužel..
A k panu Zídkovi a jeho tvrzení, že kdyby Arabvé v 1948 uspěli, nebyly by další války ze uvést pouze to, že stejně tak by bylo možno tvrdit, že kdyby Židé v r.1902 přijali Chamberlainův návrh a zřídili si svůj vlastní stát v Ugandě, kam by se z Evropy odstěhovali, pak by nebyl holocaust..
Pitomost, opravdu nikdo nemohl vědět, jak to bude!
Kolego nádhera, musím si to stejně ještě přečíst, abych to pobral všechno, ale mohu říct, že jsem to proletěl "jedním dechem", nešlo přestat.
Jinak bych byl jen (bohužel) trošku skeptický k tomu, že za protižidovská vystupení u nás mohlo zejména 6 let nacistické propagandy. Židé byli instucionálně (rozuměj za pomoci zákonů) po celé Evropě pronásledováni po celá staletí, minimálně od doby, kdy ve starém Římě zvítězilo křesťanství a byl vydán první zákon zapovídající sňatky Římanů se Židy. Celé generace Evropanů byly vychovány tak, že Židé jsou méněcenná kategorie lidí a tato staletá masáž podle mě měla mnohem větší význam, než 6 let okupace. Antisemitismus byl v Evropě i Čechách brutálně přítomen dávno před Hitlerem, ten prostě zrůdně využil antisemitských nálad, které zde byly. Ostatně třeba Hilsneriáda u nás proběhla v době, kdy o Hitlerovi nikdo ani neslyšel..
S tím majetkovým motivem ovšem jednoznačně souhlasím, opět bohužel..
A k panu Zídkovi a jeho tvrzení, že kdyby Arabvé v 1948 uspěli, nebyly by další války ze uvést pouze to, že stejně tak by bylo možno tvrdit, že kdyby Židé v r.1902 přijali Chamberlainův návrh a zřídili si svůj vlastní stát v Ugandě, kam by se z Evropy odstěhovali, pak by nebyl holocaust..
Pitomost, opravdu nikdo nemohl vědět, jak to bude!
Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Pátrači, byl jsi rychlejší. Toto téma už jsem měl ve stadiu grafické úpravy textu. Porovnám to, co jsi napsal a doplním.
Na ukázku část z úvodu a něco o dodávce Spitfirů. Pošli mi tvůj článek, já tam jinou barvou doplním to moje, co jsem zjistil navíc. Bude to tak přehlednější.
Vojenská pomoc Československa vznikajícímu státu Izrael
*Jestřábi pouště – vzpomínky amerického pilota na Izraelskou válku za nezávislost, Leo Nomis & Brian Cull, Naše Vojsko 1999, ISBN 80-206-0572-X
Československo a Izrael v letech 1945 – 1956, ISBN 80-85270-12-9
Střelecký magazín 11/2005
HPM 5, 6/2003 : B-36 Mosquito
ATMilitaria 2, 7, 9/2006 : Akce – Důvěrné Izrael, Jan Máče
Letiště Pardubice – web o historii pardubického letiště,
Letecká vojenská akademie VÚ 4640
Radio Praha : Česko, svět a Evropa. Díl čtvrtý: česko-izraelské vztahy I., Herbert Brynda
***********Radio Praha : Česko, svět a Evropa. Díl čtvrtý: česko-izraelské vztahy I., Herbert Brynda
Před pětapadesáti lety bojoval nově vzniklý Stát Izrael o své přežití. Jednou ze zemí, která jej výrazně materiálně podporovala, bylo Československo. Již meziválečné Československo mělo velmi dobrý vztah k sionistickému hnutí, v Praze se dokonce na počátku 30. let konal sionistický kongres a jedním z center sionistického hnutí byla Podkarpatská Rus, kde byly připravovány sionistické kádry pro zemědělskou kolonizaci britské Palestiny. Počátek přátelského vztahu mezi československým prezidentem Masarykem a sionistickým hnutím lze nalézt v Masarykově vystoupení v kauze Anežky Hrůzové. Tento vztah byl po roce 1945 umocněn tragickým zážitkem holocaustu, při němž zahynulo na sedmdesát tisíc českých Židů, kdy československá vláda velmi významně podpořila úsilí židovské agentury a dalších sionistických organizací o vznik Státu Izrael. Jak připomíná historik Vladimír Nálevka, nejdůležitější byla vojenská pomoc v roce 1948:
"Není nadsazené tvrdit, že bez této pomoci by tento arabsko-izraelský konflikt dopadl jinak. Faktem je, že představitel Hagany (tajná vojenská organizace, zárodek izraelské armády) podepsal kontrakt o nákupu zbraní, většinou se jednalo o německý kořistní materiál, ještě před únorem 1948, v roce 1947. Ale v té podpoře pokračovala i komunistická vláda po únoru 1948, což bylo dáno celkovou orientací tehdy formujícího se sovětského mocenského tábora, protože Moskva předpokládala, že budoucí Izrael může být prodlouženým nástrojem sovětské politiky ve Středomoří jednak proti Velké Británii i proti tehdy konzervativně orientovaným arabským vládám."
Proto také Sovětský svaz podporoval vznik Státu Izrael a v čase začínající studené války došlo v izraelské věci k paradoxní spolupráci Američanů, Sovětů a Čechoslováků proti Velké Británii. Spojené státy a SSSR uznaly Izrael po jeho vzniku v květnu 1945 jako první a Československo jako třetí. Československé Spitfiry a další vojenské dodávky tehdy směřovaly do Izraele:
"Je třeba říci, že byly zaplaceny. Kromě geopolitckých úvah zde byly i úvahy obchodní a nedělejme si iluze: ty zbraně byly tvrdě zaplaceny v dolarech a po pravdě řečeno, tyto peníze pomohly komunistickému Československu překonat dolarovou blokádu, která byla uvalena po únoru 1948,"
upozorňuje profesor Nálevka z Filozofické fakulty UK. V květnu a červnu 1948, v okamžiku velké krize izraelského státu, měla československá pomoc paradoxně stejnou podobu, jaká byla v téže době použita při berlínské blokádě:
"Byl organizován letecký most Žatec-Bari-Haifa, kterým byly ony československé zbraně dopravovány. Na žatecké letiště přistávaly americké Dakoty, samozřejmě pilotované najatými dobrovolníky a často pod vymyšlenými znaky středoamerických států, ale faktem je, že tento most do značné míry předurčil charakter další letní ofenzivy izraelské armády, která zvrátila doposud negativní vývoj."
Kromě konkrétních dodávek zbraní se Československo - vlastně již od roku 1945 - podílelo na osidlování Izraele:
"Československo bylo vlastně jediným kanálem, jehož prostřednictvím se dostávali Židé z Východu do Izraele. Zejména chci v této souvislosti upozornit na situaci navrátilců z koncentračních táborů, kteří často bloudili v původně mateřských zemích, kde se často setkávali s nepřátelským přijetím. Musím upozornit například nejen na pogrom v Kielcích, ale i na pogromy u nás v Československu, v Topolčiankách a v Bratislavě, které nakonec podnítily velkou migraci přežilého židovského obyvatelstva do Palestiny,"
říká historik Vladimír Nálevka. Migraci organizovaly instituce tehdy ještě neexistujícího státu: zpravodajská služba Mossad a Hagana, přičemž pro Československo byla vytvořena samostatná zpravodajská organizace, která organizovala ilegální přesun židovské populace z východní Evropy:
"Československo tady vytvářelo dopravní předpoklady, organizovalo převoz a předávalo tyto transporty do americké zóny v Bavorsku, odkud pak Američané - zase tajně - dopravovali tyto lidi do černomořských nebo jadranských přístavů,"
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Již v roce 1947 se snažili agenti Hagany (ilegální židovská vojenská organizace, která se stala zárodkem izraelské armády) uzavřít kontrakty na nákup zbraní v Evropě. Po rezoluci OSN z jara 1947 se rozjeli emisaři Židovské agentury do celého světa, aby sháněli zbraně, ti, kdo je měli, vycítili výhodný obchod. Tak kupř. už v lednu 1948, tedy v době, kdy existovalo embargo na vývoz zbraní, uzavřela Zbrojovka Brno s Haganou kontrakt v hodnotě 1 milionu amerických dolarů, přirozeně v tehdejší hodnotě. Kontrakt mezi Zbrojovkou Brno a Haganou zprostředkoval jistý Abramovič, agent Hagany, dobře obeznámený situací na československém ministerstvu zahraničí a rovněž vnitra. A protože zbraně neputovaly do suverénního státu, tak Robert Abramovič alias Adam vybavil smlouvu falešnými doklady státu Etiopie a sionista Jan Masaryk, ačkoliv dobře věděl, oč se jedná, smlouvu kryl svým podpisem. Smlouvu s Haganou – a ne jednu – musel také podepsat a odsouhlasit jistý Zoltán Toman, šéf Státní bezpečnosti a pravá ruka komunistického ministra vnitra Noska. Československo, během studené války jeden z největších exportérů zbraní, ale nechtělo o zbraních s Izraelci nejprve vůbec jednat, neboť ve stejnou dobu již běžela jednání s Egyptem a Sýrií. To se ale sovětské straně vůbec nelíbilo, a proto Prahu tehdejší náměstek ministra zahraničí Valerijan Zorin varoval: …vzhledem k pozici, kterou zastáváme v Palestině, bychom měli Gottwalda upozornit na to, že prodej zbraní Arabům by mohli využít Anglo-Američané proti nám.” Kladnou odezvu našli emisaři Židovské agentury tedy v Československu. Nejednalo se tedy v žádném případě o nějakou spontánní akci Čechoslováků na pomoc proti arabské přesile bojujícím a zoufalým Izraelcům, což nám samozřejmě při současných vzájemných vztazích dává kladné body a vylepšuje image České republiky. Klíčovým aspektem pomoci Izraeli byla součást sovětské velmocenské hry. Dne 12. srpna 1948 však československá vláda, podrobující se změně politiky SSSR vůči Izraeli, přikázala do čtyřiceti osmi hodin dodávky zastavit. Závěrečné horečné lety odvezly nejen obvyklé náklady, ale i letadla, posádky a výzbroj.
Tady Izrael nakupoval kromě pěchotních zbraní (pušky, kulomety, střelivo) také vojenská letadla. Vedle materiální pomoci byli u nás též cvičeni izraelští vojáci (včetně pilotů a leteckých mechaniků). Vše probíhalo pod krycím názvem akce DI (Důvěrné Izrael). A tak se stalo, že ještě v době embarga na vývoz zbraní dostala Hagana do rukou 600 tun československých zbraní a střeliva, vesměs pušek a lehkých kulometů. Díky tomuto vyzbrojení mohla Hagana splnit svůj úkol: dobýt Jeruzalém. Stalo se tak ještě v dubnu 1948, kdy stát Izrael nebyl vyhlášen. Oficiální diplomatické styky s Izraelem byly navázány 14. července 1948.
V pátek 5. ijaru 5708 (14. května 1948) ve tři hodiny odpoledne prohlásil v Tel Avivu David ben Gurion vznik Státu Izrael. Nový stát vznikl na území, které podle rezoluce OSN č. 181 z 29. listopadu 1947 o rozdělení mandátní Palestiny na dva státy, na židovský a arabský, mělo připadnout židovskému státu. Vzápětí po tomto aktu vtrhly do země vojenské jednotky pěti arabských států - Egypta, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku. Tak začala První arabsko-izraelská válka, Válka za nezávislost. Izraelská armáda trpěla díky embargu nedostatkem zbraní, hlavně těžké techniky a letadel. Izraelské letectvo začínalo s lehkými civilními letouny používanými většinou jako pozorovací. Oficiální diplomatické styky s Izraelem byly Československem navázány 14. července 1948. V listopadu 1947 OSN na Palestinu a sousedící státy uvalila zbrojní embargo. V jednáních se přesto pokračovalo, ale teď již s tichým souhlasem Moskvy, která si ale vzhledem k embargu nechtěla pálit prsty tím, že by se přímo angažovala. Moskva se rozhodně postavila proti prodeji českých zbraní arabským zemím. To souviselo s postojem, který k palestinské otázce zaujala. Rovněž sionističtí představitelé se obrátili na Moskvu, aby do čs. jednání zasáhla. V této věci se spolu setkali Moše Šertok-Šaret a Andrej Gromyko v New Yorku 13. února 1948. Moskva vyvinula na Prahu potřebný nátlak a náklady zbraní určené Arabům se vrátily do Československa.
Finanční stránka byla pro Československo velmi výhodná. Do prodeje Spitfirů, jehož hodnota činila 1.375.000 US dolarů ( které musela izraelská strana vyplatit v hotovosti ), dosáhl objem dodávek výše 1.908.000 liber, tj. 7.630.000 US dolarů. Pro ukázku jeden letoun Avia S-199 včetně munice a vybavení stál 190 000 dolarů. Za stejnou cenu bylo 5 let později možno pořídit až tři trysková letadla Vampire.
Podniky, které poskytovaly své výrobky židovské armádě, byly Brněnská zbrojovka, Avie, Škoda, Tatra, Explozia Semtín a později Kovo a Omnipol.
SPITFIRY
Další typy letounů vyvezených z Československa do Palestiny byly anglické Spitfire a Avie S 199. V rámci akce DI (Důvěrné Izrael), bylo do Izraele tajně dodáno z ČSR mimo jiné i 25 letounů S-199 a 61 ( 62 ) kusů Supermarine Spitfire LF Mk IXE. Letouny byly do země dopraveny přes přes jugoslávskou Podgoricu
Za jeden kus Spitfire Izrael zaplatil 750.000,- Kč ( 23.000 USD )
Dodávky stíhacích letounů Supermarine Spitfire, které proběhly v letech 1948-1949.
První kontrakt ze září 1948 hovořil o dodávce 50 letounů tohoto typu.
Druhý kontrakt z počátku listopadu 1949 hovořil o nákupu 11 letounů, z toho dvou určených na náhradní díly. Část byla přelétnuta ( Helveta 1, 2 ), poté většina dopravena lodními transporty.
Velvyslanectví Státu Izrael při přípravě další smlouvy na podzim 1949 reklamuje, že při dodávce 50 letadel nebyl dodržen požadavek na dodání náhradních dílů, které měly reprezentovat 20% hodnoty letadel. V podmínkách MNO pro uzavření o koupi prvních třiceti Spitfirů se ale hovoří o 15%. Tato představa izraelské strany z pohledu druhé smlouvy, kdy vyslovila svůj souhlas s dodávkou 9 letuschopných strojů a dvou na náhradní díly by znamenala ze strany prodejce, že v případě dodávky 50 letounů měl prodejce Spitfirů dodat dalších 9 neletuschopných určených na náhradní díly.
. 20 Spitfirů letělo takříkajíc po vlastní ose, ovšem pod jugoslávskými výsostnými znaky. Sionisté měli a mají svoje lidi všude, tenkrát se dohodli s maďarskou a jugoslávskou vládou o průjezd jejich územím s dodávkami zbraní po železnici i vzduchem. Jednalo se o nové stroje zakoupené naší vládou v létě roku 1945. Spitfiry do Izraele, na rozdíl od Avií, měly doletět vlastními silami poté, co jim byly namontovány vnitřní přídavné nádrže. Pod křídly byly zavěšeny dvě další 300 litrové přídavné nádrže. Přelety však od počátku provázely velké potíže, při kterých byly některé letouny ztraceny. Proto se od tohoto způsobu přepravy upustilo a většina Spitfirů byla dopravena železnicí a po moři. Československo prodalo Izraeli celkem 61 Spitfirů, z toho byly 2 neletuschopné (určené na náhradní díly) a 12 náhradních motorů.
že do první poloviny ledna 1949 do Izraele bylo zasláno 20 letounů letecky, v bednách 16 letadel v prosinci 1948 a koncem února 1949 mohlo být vlakem odesláno 14 letadel (7+2+5), tedy dohromady 50 letadel, což by bylo v souladu s dohodou o prodeji letounů Supermarine Spitfire Státu Izrael
Následující údaje byly uvedeny v žádosti Závodského z 8. února 1949, jednajícího v zastoupení tehdejšího ministra vnitra Noska :
1) od 18.9.1948 do 10.1. 1949 bylo do továrny v Kunovicích pro Stát Izrael předáno celkem 45 letounů S 89,
2) z počtu 45 20 přelétlo, 16 bylo transportováno v bednách drahou, 7 připraveno k transportu v bednách a 2 havarovala, po opravě budou transportována v bednách“.
Letadla s vyšším sériovým označením byla méně opotřebená, a právě ta figurovala mezi těmi přelétajícími letouny v rámci operace Velveta 1 (např. TE564;TE531 a TE532) a Velveta 2 (SL632). O předání těchto letounů se rozhodlo až po likvidaci leteckého mostu z Žatce, jinak velmi úspěšného, neboť dopravní letadla touto cestou přepravila 25 mezků, tedy československých S-199. Proto také byla původní nabídka na přenechání 30 československých Spitfirů, které vyžadovaly i generální revizi, rozšířena o dalších dvacet Spitfirů.
Další Spitfiry byly zaslány po moři. Dvě velké dodávky dorazily do Izraele v únoru a březnu 1949. Poslední letadla opustila přistav Gdaňsk v lednu 1951. Z našeho pohledu jsou velmi důležité ty termíny těch dodávek a také skutečnost, že izraelská strana evidentně stroje, které byly zaslány v té poslední dodávce jako náhradní díly, nezapočítává do stavu zakoupených letadel. Ty Spitfiry, které nedorazily do Izraele v letuschopném stavu a nebyly začleněny do IAF, prostě izraelská strana nezná. Jakoby riziko jejich přepravy do Izraele nesla ze smlouvy československá strana, tedy jakoby izraelská strana nepřebírala zboží v Kunovicích.
Na ukázku část z úvodu a něco o dodávce Spitfirů. Pošli mi tvůj článek, já tam jinou barvou doplním to moje, co jsem zjistil navíc. Bude to tak přehlednější.
Vojenská pomoc Československa vznikajícímu státu Izrael
*Jestřábi pouště – vzpomínky amerického pilota na Izraelskou válku za nezávislost, Leo Nomis & Brian Cull, Naše Vojsko 1999, ISBN 80-206-0572-X
Československo a Izrael v letech 1945 – 1956, ISBN 80-85270-12-9
Střelecký magazín 11/2005
HPM 5, 6/2003 : B-36 Mosquito
ATMilitaria 2, 7, 9/2006 : Akce – Důvěrné Izrael, Jan Máče
Letiště Pardubice – web o historii pardubického letiště,
Letecká vojenská akademie VÚ 4640
Radio Praha : Česko, svět a Evropa. Díl čtvrtý: česko-izraelské vztahy I., Herbert Brynda
***********Radio Praha : Česko, svět a Evropa. Díl čtvrtý: česko-izraelské vztahy I., Herbert Brynda
Před pětapadesáti lety bojoval nově vzniklý Stát Izrael o své přežití. Jednou ze zemí, která jej výrazně materiálně podporovala, bylo Československo. Již meziválečné Československo mělo velmi dobrý vztah k sionistickému hnutí, v Praze se dokonce na počátku 30. let konal sionistický kongres a jedním z center sionistického hnutí byla Podkarpatská Rus, kde byly připravovány sionistické kádry pro zemědělskou kolonizaci britské Palestiny. Počátek přátelského vztahu mezi československým prezidentem Masarykem a sionistickým hnutím lze nalézt v Masarykově vystoupení v kauze Anežky Hrůzové. Tento vztah byl po roce 1945 umocněn tragickým zážitkem holocaustu, při němž zahynulo na sedmdesát tisíc českých Židů, kdy československá vláda velmi významně podpořila úsilí židovské agentury a dalších sionistických organizací o vznik Státu Izrael. Jak připomíná historik Vladimír Nálevka, nejdůležitější byla vojenská pomoc v roce 1948:
"Není nadsazené tvrdit, že bez této pomoci by tento arabsko-izraelský konflikt dopadl jinak. Faktem je, že představitel Hagany (tajná vojenská organizace, zárodek izraelské armády) podepsal kontrakt o nákupu zbraní, většinou se jednalo o německý kořistní materiál, ještě před únorem 1948, v roce 1947. Ale v té podpoře pokračovala i komunistická vláda po únoru 1948, což bylo dáno celkovou orientací tehdy formujícího se sovětského mocenského tábora, protože Moskva předpokládala, že budoucí Izrael může být prodlouženým nástrojem sovětské politiky ve Středomoří jednak proti Velké Británii i proti tehdy konzervativně orientovaným arabským vládám."
Proto také Sovětský svaz podporoval vznik Státu Izrael a v čase začínající studené války došlo v izraelské věci k paradoxní spolupráci Američanů, Sovětů a Čechoslováků proti Velké Británii. Spojené státy a SSSR uznaly Izrael po jeho vzniku v květnu 1945 jako první a Československo jako třetí. Československé Spitfiry a další vojenské dodávky tehdy směřovaly do Izraele:
"Je třeba říci, že byly zaplaceny. Kromě geopolitckých úvah zde byly i úvahy obchodní a nedělejme si iluze: ty zbraně byly tvrdě zaplaceny v dolarech a po pravdě řečeno, tyto peníze pomohly komunistickému Československu překonat dolarovou blokádu, která byla uvalena po únoru 1948,"
upozorňuje profesor Nálevka z Filozofické fakulty UK. V květnu a červnu 1948, v okamžiku velké krize izraelského státu, měla československá pomoc paradoxně stejnou podobu, jaká byla v téže době použita při berlínské blokádě:
"Byl organizován letecký most Žatec-Bari-Haifa, kterým byly ony československé zbraně dopravovány. Na žatecké letiště přistávaly americké Dakoty, samozřejmě pilotované najatými dobrovolníky a často pod vymyšlenými znaky středoamerických států, ale faktem je, že tento most do značné míry předurčil charakter další letní ofenzivy izraelské armády, která zvrátila doposud negativní vývoj."
Kromě konkrétních dodávek zbraní se Československo - vlastně již od roku 1945 - podílelo na osidlování Izraele:
"Československo bylo vlastně jediným kanálem, jehož prostřednictvím se dostávali Židé z Východu do Izraele. Zejména chci v této souvislosti upozornit na situaci navrátilců z koncentračních táborů, kteří často bloudili v původně mateřských zemích, kde se často setkávali s nepřátelským přijetím. Musím upozornit například nejen na pogrom v Kielcích, ale i na pogromy u nás v Československu, v Topolčiankách a v Bratislavě, které nakonec podnítily velkou migraci přežilého židovského obyvatelstva do Palestiny,"
říká historik Vladimír Nálevka. Migraci organizovaly instituce tehdy ještě neexistujícího státu: zpravodajská služba Mossad a Hagana, přičemž pro Československo byla vytvořena samostatná zpravodajská organizace, která organizovala ilegální přesun židovské populace z východní Evropy:
"Československo tady vytvářelo dopravní předpoklady, organizovalo převoz a předávalo tyto transporty do americké zóny v Bavorsku, odkud pak Američané - zase tajně - dopravovali tyto lidi do černomořských nebo jadranských přístavů,"
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Již v roce 1947 se snažili agenti Hagany (ilegální židovská vojenská organizace, která se stala zárodkem izraelské armády) uzavřít kontrakty na nákup zbraní v Evropě. Po rezoluci OSN z jara 1947 se rozjeli emisaři Židovské agentury do celého světa, aby sháněli zbraně, ti, kdo je měli, vycítili výhodný obchod. Tak kupř. už v lednu 1948, tedy v době, kdy existovalo embargo na vývoz zbraní, uzavřela Zbrojovka Brno s Haganou kontrakt v hodnotě 1 milionu amerických dolarů, přirozeně v tehdejší hodnotě. Kontrakt mezi Zbrojovkou Brno a Haganou zprostředkoval jistý Abramovič, agent Hagany, dobře obeznámený situací na československém ministerstvu zahraničí a rovněž vnitra. A protože zbraně neputovaly do suverénního státu, tak Robert Abramovič alias Adam vybavil smlouvu falešnými doklady státu Etiopie a sionista Jan Masaryk, ačkoliv dobře věděl, oč se jedná, smlouvu kryl svým podpisem. Smlouvu s Haganou – a ne jednu – musel také podepsat a odsouhlasit jistý Zoltán Toman, šéf Státní bezpečnosti a pravá ruka komunistického ministra vnitra Noska. Československo, během studené války jeden z největších exportérů zbraní, ale nechtělo o zbraních s Izraelci nejprve vůbec jednat, neboť ve stejnou dobu již běžela jednání s Egyptem a Sýrií. To se ale sovětské straně vůbec nelíbilo, a proto Prahu tehdejší náměstek ministra zahraničí Valerijan Zorin varoval: …vzhledem k pozici, kterou zastáváme v Palestině, bychom měli Gottwalda upozornit na to, že prodej zbraní Arabům by mohli využít Anglo-Američané proti nám.” Kladnou odezvu našli emisaři Židovské agentury tedy v Československu. Nejednalo se tedy v žádném případě o nějakou spontánní akci Čechoslováků na pomoc proti arabské přesile bojujícím a zoufalým Izraelcům, což nám samozřejmě při současných vzájemných vztazích dává kladné body a vylepšuje image České republiky. Klíčovým aspektem pomoci Izraeli byla součást sovětské velmocenské hry. Dne 12. srpna 1948 však československá vláda, podrobující se změně politiky SSSR vůči Izraeli, přikázala do čtyřiceti osmi hodin dodávky zastavit. Závěrečné horečné lety odvezly nejen obvyklé náklady, ale i letadla, posádky a výzbroj.
Tady Izrael nakupoval kromě pěchotních zbraní (pušky, kulomety, střelivo) také vojenská letadla. Vedle materiální pomoci byli u nás též cvičeni izraelští vojáci (včetně pilotů a leteckých mechaniků). Vše probíhalo pod krycím názvem akce DI (Důvěrné Izrael). A tak se stalo, že ještě v době embarga na vývoz zbraní dostala Hagana do rukou 600 tun československých zbraní a střeliva, vesměs pušek a lehkých kulometů. Díky tomuto vyzbrojení mohla Hagana splnit svůj úkol: dobýt Jeruzalém. Stalo se tak ještě v dubnu 1948, kdy stát Izrael nebyl vyhlášen. Oficiální diplomatické styky s Izraelem byly navázány 14. července 1948.
V pátek 5. ijaru 5708 (14. května 1948) ve tři hodiny odpoledne prohlásil v Tel Avivu David ben Gurion vznik Státu Izrael. Nový stát vznikl na území, které podle rezoluce OSN č. 181 z 29. listopadu 1947 o rozdělení mandátní Palestiny na dva státy, na židovský a arabský, mělo připadnout židovskému státu. Vzápětí po tomto aktu vtrhly do země vojenské jednotky pěti arabských států - Egypta, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku. Tak začala První arabsko-izraelská válka, Válka za nezávislost. Izraelská armáda trpěla díky embargu nedostatkem zbraní, hlavně těžké techniky a letadel. Izraelské letectvo začínalo s lehkými civilními letouny používanými většinou jako pozorovací. Oficiální diplomatické styky s Izraelem byly Československem navázány 14. července 1948. V listopadu 1947 OSN na Palestinu a sousedící státy uvalila zbrojní embargo. V jednáních se přesto pokračovalo, ale teď již s tichým souhlasem Moskvy, která si ale vzhledem k embargu nechtěla pálit prsty tím, že by se přímo angažovala. Moskva se rozhodně postavila proti prodeji českých zbraní arabským zemím. To souviselo s postojem, který k palestinské otázce zaujala. Rovněž sionističtí představitelé se obrátili na Moskvu, aby do čs. jednání zasáhla. V této věci se spolu setkali Moše Šertok-Šaret a Andrej Gromyko v New Yorku 13. února 1948. Moskva vyvinula na Prahu potřebný nátlak a náklady zbraní určené Arabům se vrátily do Československa.
Finanční stránka byla pro Československo velmi výhodná. Do prodeje Spitfirů, jehož hodnota činila 1.375.000 US dolarů ( které musela izraelská strana vyplatit v hotovosti ), dosáhl objem dodávek výše 1.908.000 liber, tj. 7.630.000 US dolarů. Pro ukázku jeden letoun Avia S-199 včetně munice a vybavení stál 190 000 dolarů. Za stejnou cenu bylo 5 let později možno pořídit až tři trysková letadla Vampire.
Podniky, které poskytovaly své výrobky židovské armádě, byly Brněnská zbrojovka, Avie, Škoda, Tatra, Explozia Semtín a později Kovo a Omnipol.
SPITFIRY
Další typy letounů vyvezených z Československa do Palestiny byly anglické Spitfire a Avie S 199. V rámci akce DI (Důvěrné Izrael), bylo do Izraele tajně dodáno z ČSR mimo jiné i 25 letounů S-199 a 61 ( 62 ) kusů Supermarine Spitfire LF Mk IXE. Letouny byly do země dopraveny přes přes jugoslávskou Podgoricu
Za jeden kus Spitfire Izrael zaplatil 750.000,- Kč ( 23.000 USD )
Dodávky stíhacích letounů Supermarine Spitfire, které proběhly v letech 1948-1949.
První kontrakt ze září 1948 hovořil o dodávce 50 letounů tohoto typu.
Druhý kontrakt z počátku listopadu 1949 hovořil o nákupu 11 letounů, z toho dvou určených na náhradní díly. Část byla přelétnuta ( Helveta 1, 2 ), poté většina dopravena lodními transporty.
Velvyslanectví Státu Izrael při přípravě další smlouvy na podzim 1949 reklamuje, že při dodávce 50 letadel nebyl dodržen požadavek na dodání náhradních dílů, které měly reprezentovat 20% hodnoty letadel. V podmínkách MNO pro uzavření o koupi prvních třiceti Spitfirů se ale hovoří o 15%. Tato představa izraelské strany z pohledu druhé smlouvy, kdy vyslovila svůj souhlas s dodávkou 9 letuschopných strojů a dvou na náhradní díly by znamenala ze strany prodejce, že v případě dodávky 50 letounů měl prodejce Spitfirů dodat dalších 9 neletuschopných určených na náhradní díly.
. 20 Spitfirů letělo takříkajíc po vlastní ose, ovšem pod jugoslávskými výsostnými znaky. Sionisté měli a mají svoje lidi všude, tenkrát se dohodli s maďarskou a jugoslávskou vládou o průjezd jejich územím s dodávkami zbraní po železnici i vzduchem. Jednalo se o nové stroje zakoupené naší vládou v létě roku 1945. Spitfiry do Izraele, na rozdíl od Avií, měly doletět vlastními silami poté, co jim byly namontovány vnitřní přídavné nádrže. Pod křídly byly zavěšeny dvě další 300 litrové přídavné nádrže. Přelety však od počátku provázely velké potíže, při kterých byly některé letouny ztraceny. Proto se od tohoto způsobu přepravy upustilo a většina Spitfirů byla dopravena železnicí a po moři. Československo prodalo Izraeli celkem 61 Spitfirů, z toho byly 2 neletuschopné (určené na náhradní díly) a 12 náhradních motorů.
že do první poloviny ledna 1949 do Izraele bylo zasláno 20 letounů letecky, v bednách 16 letadel v prosinci 1948 a koncem února 1949 mohlo být vlakem odesláno 14 letadel (7+2+5), tedy dohromady 50 letadel, což by bylo v souladu s dohodou o prodeji letounů Supermarine Spitfire Státu Izrael
Následující údaje byly uvedeny v žádosti Závodského z 8. února 1949, jednajícího v zastoupení tehdejšího ministra vnitra Noska :
1) od 18.9.1948 do 10.1. 1949 bylo do továrny v Kunovicích pro Stát Izrael předáno celkem 45 letounů S 89,
2) z počtu 45 20 přelétlo, 16 bylo transportováno v bednách drahou, 7 připraveno k transportu v bednách a 2 havarovala, po opravě budou transportována v bednách“.
Letadla s vyšším sériovým označením byla méně opotřebená, a právě ta figurovala mezi těmi přelétajícími letouny v rámci operace Velveta 1 (např. TE564;TE531 a TE532) a Velveta 2 (SL632). O předání těchto letounů se rozhodlo až po likvidaci leteckého mostu z Žatce, jinak velmi úspěšného, neboť dopravní letadla touto cestou přepravila 25 mezků, tedy československých S-199. Proto také byla původní nabídka na přenechání 30 československých Spitfirů, které vyžadovaly i generální revizi, rozšířena o dalších dvacet Spitfirů.
Další Spitfiry byly zaslány po moři. Dvě velké dodávky dorazily do Izraele v únoru a březnu 1949. Poslední letadla opustila přistav Gdaňsk v lednu 1951. Z našeho pohledu jsou velmi důležité ty termíny těch dodávek a také skutečnost, že izraelská strana evidentně stroje, které byly zaslány v té poslední dodávce jako náhradní díly, nezapočítává do stavu zakoupených letadel. Ty Spitfiry, které nedorazily do Izraele v letuschopném stavu a nebyly začleněny do IAF, prostě izraelská strana nezná. Jakoby riziko jejich přepravy do Izraele nesla ze smlouvy československá strana, tedy jakoby izraelská strana nepřebírala zboží v Kunovicích.
Upozornění pro všechny:
Žádné rasisticko-politické výlevy a výpady tady nebudou tolerovány a budou okamžitě mazány. Nemám zájem tady řešit různé hádky a urážky. Probírejte pouze technické a vojenské věci.
Pozn. Jisté názory už tady byly smazány. Viz uživatel Tarantis.
Žádné rasisticko-politické výlevy a výpady tady nebudou tolerovány a budou okamžitě mazány. Nemám zájem tady řešit různé hádky a urážky. Probírejte pouze technické a vojenské věci.
Pozn. Jisté názory už tady byly smazány. Viz uživatel Tarantis.
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Tak jsem se vrátil z cest a jsem potěšený jak se zde pohnuly věci. Hydrostare, děkuji za zásah i když nevím o co přesně šlo. Téma je dostatečně technicky a vojensky naplněné, takže můžeme setrvat v této rovině. Politika ale od toho tentokrát odtrhnout nejde. Proto prosím o klidné hlavy.
Komisaři - děkuji za velmi zajímavý doplněk - já v textu nic opravovat nebudu ale vložím do něj větu, že upřeňující informace ohledně letecké techniky je v diskusi. Pokud by se našlo cokoliv dalšího, dej to sem a nakonec to nějak učešeme.
Zemakt - máš pravdu - v poslední kapitole jsem se pokusil, jelikož tuto slabinu v tom cítím, o vyvážený pohled na obě strany. Myslím si, že je to korektní a pokud možno nestranné.
Ale je potřeba vidět, že jsem psal o naší pomoci Izraeli a až tak moc mě nezajímalo co na to druhá strana říkala. Prostě samotný problém vzniklý mezi Izraelem a okolím pro mě nebyl nosný. Od roku 1951 přece od nás Izrael nedostal ani podložku, naopak arabské armády dostávaly zbraní za sumy o jakých se nám ani nezdá.
Nakonec pro všechny palbáky - kolegové, v té práci je strašně moc jmen. Pokud narazíte kdekoliv na podrobnější informace o těchto lidech, fotografie těchto lidí, na fotky izraelských vojáků se zbraněmi od nás dodaných - směřujte to sem. Považuji za dobré, pokud se ke jménu dá přiřadit i tvář.
Díky. Pátrač
Komisaři - děkuji za velmi zajímavý doplněk - já v textu nic opravovat nebudu ale vložím do něj větu, že upřeňující informace ohledně letecké techniky je v diskusi. Pokud by se našlo cokoliv dalšího, dej to sem a nakonec to nějak učešeme.
Zemakt - máš pravdu - v poslední kapitole jsem se pokusil, jelikož tuto slabinu v tom cítím, o vyvážený pohled na obě strany. Myslím si, že je to korektní a pokud možno nestranné.
Ale je potřeba vidět, že jsem psal o naší pomoci Izraeli a až tak moc mě nezajímalo co na to druhá strana říkala. Prostě samotný problém vzniklý mezi Izraelem a okolím pro mě nebyl nosný. Od roku 1951 přece od nás Izrael nedostal ani podložku, naopak arabské armády dostávaly zbraní za sumy o jakých se nám ani nezdá.
Nakonec pro všechny palbáky - kolegové, v té práci je strašně moc jmen. Pokud narazíte kdekoliv na podrobnější informace o těchto lidech, fotografie těchto lidí, na fotky izraelských vojáků se zbraněmi od nás dodaných - směřujte to sem. Považuji za dobré, pokud se ke jménu dá přiřadit i tvář.
Díky. Pátrač
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 4/11/2010, 08:09, celkem upraveno 1 x.
Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:
JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Pár fotek vypůjčených ze serveru věnovanému izraelské válce o nezávislost
http://idf-israel1948.blogspot.com/
Boeing B-17 Flying Fortress
Avia S-199
československé kulomety v izraelských službách
Fotografií je tam pochopitelně více ...
http://idf-israel1948.blogspot.com/
Boeing B-17 Flying Fortress
Avia S-199
československé kulomety v izraelských službách
Fotografií je tam pochopitelně více ...
Začátkem roku 1948 se podařilo izraelcům zakoupit čtyři kusy letounů B-17G za cenu 15tisíc USD, kus. Letouny byly ovšem kompletně odzbrojeny, a pouze jeden z nich neměl odstraněny a zaslepeny střelecké věže. Stejně tak bylo odstraněno všechno vojenské vybavení. S vypuknutím války o nezávislost bylo ovšem vyhlášeno na stát Izrael vojenské embargo a kolem letounů se začala ochomítat FBI. Proto vzlétly tyto letouny 12.června 1948 z Miami do Puerto Rico. Odtud pak odletěly přes Azory na Korsiku, odkud konečně odletěly do Československa na základnu Žatec, kde přistály 17.června 1948. V průběhu letu se však Američanům podařilo zadržet jednu B-17 na Azorských ostrovech, a tak do Žatce doputovaly pouze tři letouny (a jeden z nich je právě vybaven oněmi věžemi).
V Žatci byly opět upravovány pro vojenské použití a rovněž se s napětím čekalo, zda-li se izraelským nebo československým nákupčím podaří sehnat střelecké věže pro zbývající dvě B-17. To se nakonec nepodařilo, a tak bylo rozhodnuto o bojovém nasazení. Vyzbrojené B-17 vzlétly ze Žatce, aby bombardovaly egyptské cíle. Dvě pevnosti měly za úkol zaútočit na město Gaza a leteckou základnu u města El-Arish. Ani jedna však svůj úkol nesplnila. Třetí pevnost pak měla za úkol bombardovat Káhiru, konkrétně královský palác, případně důstojnickou školu. Při tomto náletu zahynulo 30lidí a pro egyptské letectvo, jakožto i politiky bylo studenou sprchou. Doposud se potýkalo jen s nočními nálety letounů DC-3 a DeHavilland Rapide, které navíc neoperovaly nad hlavním městem.
B-17 podstatně rozšířily útočné možnosti izraelského letectva, a byly začleněny pod 69.letku "Patishim" (Kladivo; dnes provozuje letouny F-15I). A protože jich bylo málo byly nasazovány i několikrát denně. Z počátku dostávaly stíhací doprovod, ale později se od doprovodu ustoupilo neboť Arabové je příliš neohrožovali (a to přes fakt, že létaly ve dne). Například den po příletu do Izraele, tedy 16.července, vzlétla tato trojka si ráno zopakovat nálet na leteckou základnu u El-Arish, v poledne pak útočila na egyptské vojska na jihu a v noci pak na syrské pozice na severu. V dalších dnech pak útočily na Jordánce, Iráčany, syrský Damašek a samozřejmě Egypt.
Jedna B-17 byla nasazena i proti námořním cílům, a to první den 1949, kdy dva egyptské torpédoborce ostřelovaly Tel Aviv. Nicméně let byl neúspěšný, jelikož osádka minula cíl. Do ukončení války o nezávislost měly B-17 na svém kontě přes dvě stě bojových akcí.
Po válce o nezávislost se Izraelci snažili udržet B-17 v provozu zuby nehty, ale tenčící se zásoby náhradních dílů zapříčinily, že v roce 1953 již operovaly pouze dva stroje. Rovněž se podařilo do Suezské krize v roce 1956 namontovat střelecké věže, a rovněž i protilodní radiolokátor na jeden letoun. V roli námořních hlídkových letounů sloužily až do července 1956, kdy byly staženy ze služby. Jejich reaktivace proběhla v říjnu 1956, kdy se Izrael připojil k francouzsko-britské koalici. Jejich první výpad proti egyptským cílům, proběhl 31.října 1956, v pásmu Gazy. Kam také létaly nejčastěji. Nicméně se jim už nedařilo. Druhého listopadu byla jedna B-17 poškozena palbou ze země a čtvrtého listopadu obě letadla selhaly kvůli závadě na pumovém zaměřovači.
Do důchodu odešly tyto dva letouny definitivně v roce 1958.
V Žatci byly opět upravovány pro vojenské použití a rovněž se s napětím čekalo, zda-li se izraelským nebo československým nákupčím podaří sehnat střelecké věže pro zbývající dvě B-17. To se nakonec nepodařilo, a tak bylo rozhodnuto o bojovém nasazení. Vyzbrojené B-17 vzlétly ze Žatce, aby bombardovaly egyptské cíle. Dvě pevnosti měly za úkol zaútočit na město Gaza a leteckou základnu u města El-Arish. Ani jedna však svůj úkol nesplnila. Třetí pevnost pak měla za úkol bombardovat Káhiru, konkrétně královský palác, případně důstojnickou školu. Při tomto náletu zahynulo 30lidí a pro egyptské letectvo, jakožto i politiky bylo studenou sprchou. Doposud se potýkalo jen s nočními nálety letounů DC-3 a DeHavilland Rapide, které navíc neoperovaly nad hlavním městem.
B-17 podstatně rozšířily útočné možnosti izraelského letectva, a byly začleněny pod 69.letku "Patishim" (Kladivo; dnes provozuje letouny F-15I). A protože jich bylo málo byly nasazovány i několikrát denně. Z počátku dostávaly stíhací doprovod, ale později se od doprovodu ustoupilo neboť Arabové je příliš neohrožovali (a to přes fakt, že létaly ve dne). Například den po příletu do Izraele, tedy 16.července, vzlétla tato trojka si ráno zopakovat nálet na leteckou základnu u El-Arish, v poledne pak útočila na egyptské vojska na jihu a v noci pak na syrské pozice na severu. V dalších dnech pak útočily na Jordánce, Iráčany, syrský Damašek a samozřejmě Egypt.
Jedna B-17 byla nasazena i proti námořním cílům, a to první den 1949, kdy dva egyptské torpédoborce ostřelovaly Tel Aviv. Nicméně let byl neúspěšný, jelikož osádka minula cíl. Do ukončení války o nezávislost měly B-17 na svém kontě přes dvě stě bojových akcí.
Po válce o nezávislost se Izraelci snažili udržet B-17 v provozu zuby nehty, ale tenčící se zásoby náhradních dílů zapříčinily, že v roce 1953 již operovaly pouze dva stroje. Rovněž se podařilo do Suezské krize v roce 1956 namontovat střelecké věže, a rovněž i protilodní radiolokátor na jeden letoun. V roli námořních hlídkových letounů sloužily až do července 1956, kdy byly staženy ze služby. Jejich reaktivace proběhla v říjnu 1956, kdy se Izrael připojil k francouzsko-britské koalici. Jejich první výpad proti egyptským cílům, proběhl 31.října 1956, v pásmu Gazy. Kam také létaly nejčastěji. Nicméně se jim už nedařilo. Druhého listopadu byla jedna B-17 poškozena palbou ze země a čtvrtého listopadu obě letadla selhaly kvůli závadě na pumovém zaměřovači.
Do důchodu odešly tyto dva letouny definitivně v roce 1958.
Skelet - to je pane informace. Abych řekl pravdu nečekal jsem, že s toho dá tolik dohledat. Jinak prosím tě, co kdybys ty předchozí obrázky dal do většího formátu? Aby byly i v náhledu na příspěvek bez rozkliknutí lépe vidět? Jinak ten web co jsi dodal je fascinující:
- kulomety MG-42
- kulomety ZB-37
- naše pušky
Je tam ledacos a hodně to vypovídá, asi ta naše pomoc měla opravdu význam.
Skelete, kolego nenašel jsi někde kolik těch bombardovacích misí ze Žatce vlastně bylo realizováno?
- kulomety MG-42
- kulomety ZB-37
- naše pušky
Je tam ledacos a hodně to vypovídá, asi ta naše pomoc měla opravdu význam.
Skelete, kolego nenašel jsi někde kolik těch bombardovacích misí ze Žatce vlastně bylo realizováno?
Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:
JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
No někým jsem byl dořván (asi Hans), že mám dávat miniatury, tak to tak dělám 
K těm bombardovacím akcím, pokud myslíš B-17, tak pouze jeden a to během "přeletu" na domácí základnu v Izraeli.
Informací se dá najít kupodivu hodně. Jen to chce mít trpělivost. Ostatně ty stránky ti přeposílám přes SZ. Obzvláště chutná je stránka slavné 101. letky IAF.
http://101squadron.com/101/101.html
Zde čtu : 23.dubna zakoupil Otto Felix deset Avií S-199 za cenu 1,8mil.USD ( v cenách 2001 to odpovídalo 13mil.USD). Za jednu Avii zaplatili 44600 USD (porovnejte s cenou za jednu B-17), dále 6890USD za vybavení jednoho stroje, za výzbroj a munici jednoho stroje 120229USD. No a co zbylo z těch 1,8mega zaplatili výcvik pilotů.
Izraelci ze 101 si neopomenou rýpnout, že P-51D byla tehdy k mání za 4000USD, a že Al Schwimmer nakoupil 25 P-47D v Mexiku za 1mil.USD.
K těm bombardovacím akcím, pokud myslíš B-17, tak pouze jeden a to během "přeletu" na domácí základnu v Izraeli.
Informací se dá najít kupodivu hodně. Jen to chce mít trpělivost. Ostatně ty stránky ti přeposílám přes SZ. Obzvláště chutná je stránka slavné 101. letky IAF.
http://101squadron.com/101/101.html
Zde čtu : 23.dubna zakoupil Otto Felix deset Avií S-199 za cenu 1,8mil.USD ( v cenách 2001 to odpovídalo 13mil.USD). Za jednu Avii zaplatili 44600 USD (porovnejte s cenou za jednu B-17), dále 6890USD za vybavení jednoho stroje, za výzbroj a munici jednoho stroje 120229USD. No a co zbylo z těch 1,8mega zaplatili výcvik pilotů.
Izraelci ze 101 si neopomenou rýpnout, že P-51D byla tehdy k mání za 4000USD, a že Al Schwimmer nakoupil 25 P-47D v Mexiku za 1mil.USD.
Inu co se dá dělat. Nakonec to byl velmi dobrý obchod i když když si to co ji napsal vynásobíš a sečteš tak to nesedí. Jestli zapatili za jenu A199 44 600,- za vybavení jedné pak 6 890,- a výzbroj a munici jednoho stroje 120 229,- zelených tak to dává za jeden stroj součet 171 719,- Dolarů a to by při 25 kusech stálo 4 292 979,- Dolarů a nikoliv 1,8 milionu. Je pravda že jsem četl, že to byl hlavně u těch A 199 pro Izraelce hodně špatný kauf ale nebylo jiné cesty. Bojovalo se pod leteckou převahou Egypťanů 50 kilometrů od Tel avivu a něco se udělat muselo.
Rýpat mohou - ale je to spíše jen jemná ironie doby - kdyby jim ty stoje někdo byl ochotný prodat tak by to koupili jinde. Ale v dané době to tak nebylo. Je pravda, že naše armáda se tak třeba zbavila Spitfirů, na které stejně díky železné oponě nebyl dostatek náhradních dílů.
Rýpat mohou - ale je to spíše jen jemná ironie doby - kdyby jim ty stoje někdo byl ochotný prodat tak by to koupili jinde. Ale v dané době to tak nebylo. Je pravda, že naše armáda se tak třeba zbavila Spitfirů, na které stejně díky železné oponě nebyl dostatek náhradních dílů.
Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:
JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Jo tak to jsem přehlédl. Potom to sedí a i na ten výcvik něco málo zbyde. Jinak jich skutečně jelo pryč 25 kusů, mám i výrobní čísla ale to jsem do článku nedával - není to až tak důležité.
Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:
JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Tento doplňkový link jsem s potěšením pročetl a asi je potřeba souhlasit se závěrem, že tyto stroje byť to v podstatě byly krámy, měly z hlediska možností Izraele hodnotu své váhy ve zlatě. Měly hodně nedostaků ale letělo to, střílelo to a sypaly se z toho pumy.
I já jsem se dotkl momentu, že ten jeden nálet natolik otřásl morálkou egypkých vojáků, že ztratili vůli vyhrát. Do té doby si na nebi a působením z nebe na zem mohli dělat co chtěli. Když k tomu připočteme příslovečnou houževnatost izraelských vojáků je to tak jak je. Naši instruktoři ve většině kursů měli pro odhodlání, morálku a nasazení izraeleských frekventantů ty nejvyšší známky.
Je logické, že příchodem Spitfirů a P51 už bylo na obloze rozhodnuto. Je to zajímavé si uvědomit, že možná naše země nese v přeneseném slova smyslu odpovědnost za existenci jednoho státu.
I já jsem se dotkl momentu, že ten jeden nálet natolik otřásl morálkou egypkých vojáků, že ztratili vůli vyhrát. Do té doby si na nebi a působením z nebe na zem mohli dělat co chtěli. Když k tomu připočteme příslovečnou houževnatost izraelských vojáků je to tak jak je. Naši instruktoři ve většině kursů měli pro odhodlání, morálku a nasazení izraeleských frekventantů ty nejvyšší známky.
Je logické, že příchodem Spitfirů a P51 už bylo na obloze rozhodnuto. Je to zajímavé si uvědomit, že možná naše země nese v přeneseném slova smyslu odpovědnost za existenci jednoho státu.
Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:
JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Po dohodě s Pátračem budu postupně kopírovat můj článek. Promiňte, jestli některé údaje jsou zde již uvedeny, ale nelze je vyjmout z příspěvku, neboť by ztratil souvislost. ( To, co jsem už převedl, jsem si označil červeně, ale je možné, že jsem něco přehlédl )
Jinak, kompletní seznam letadel i s výrobními čísly a jejich bojovou historií je zde : ( stejně jako Pátrač jsem to neuváděl, mohu doplnit, až ji znovu seženu )
Jestřábi pouště – vzpomínky amerického pilota na Izraelskou válku za nezávislost, Leo Nomis & Brian Cull, Naše Vojsko 1999, ISBN 80-206-0572-X
Zdroje, ze kterých jsem čerpal :
*Jestřábi pouště – vzpomínky amerického pilota na Izraelskou válku za nezávislost, Leo Nomis & Brian Cull, Naše Vojsko 1999, ISBN 80-206-0572-X
Československo a Izrael v letech 1945 – 1956, ISBN 80-85270-12-9
Střelecký magazín 11/2005
HPM 5, 6/2003 : B-36 Mosquito
ATMilitaria 2, 7, 9/2006 : Akce – Důvěrné Izrael, Jan Máče
Letiště Pardubice – web o historii pardubického letiště,
Letecká vojenská akademie VÚ 4640
Letiště Planá – web o historii letiště
Radio Praha : Česko, svět a Evropa. Díl čtvrtý: česko-izraelské vztahy I., Herbert Brynda
Nowa technika wojskowa 11/1995, Izraelské letectvo – historie a současnost, Piotr Cebulok
Československo a Izrael v letech 1947-1953 : studie / Jiří Dufek, Karel Kaplan, Vladimír Šlosar. Brno : Doplněk, 1994. 203 s. Sg. C 279.225
Československo a Izrael v letech 1945-1956 : dokumenty / K vyd. připravila Marie Bulínová ... [aj.] ; Úvod Karel Kaplan. Praha : Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky : Historický ústav Armády České republiky : Státní ústřední archiv, 1993. 399 s. Sg. C 277.769
Chel Ha Avir : Izraelské letectvo. Cheb : Svět křídel, 1994. 241 s. Sg. P 21.915
Češi pomáhali při vzniku Izraele / Radek Gális. Českobudějovické listy 15/111 ( 13.05.2006 ), str. 28
Zbytek úvodu a jednání o spolupráci :
V listopadu 1947 uvalilo OSN embargo na vývoz zbraní na Blízký východ. Proto se Ben Gurion sešel s Ehudem Avrielem (pozdějším prvním izraelským velvyslancem v Československu) a předal mu seznam zbraní, které tehdy podzemní židovská vojenská organizace Hagana potřebovala.
Ben Gurion poslal Ehuda Avriela do Paříže, kde se kontaktoval se dvěma obchodními agenty české Zbrojovky. Avriel si v Československu domluvil schůzku s Robertem Abramowitzem, jenž měl kontakty na československé zbrojovky a generálem Píkou. Avriel se poté vypravil do brněnské Zbrojovky: "Čekal na nás služební vůz. Jeli jsme do úřadu a za hodinu byla smlouva podepsána," popsal Avriel domluvení první dodávky ručních palných zbraní v dvoudílném dokumentu izraelské televize Češi pro Izrael. Zbraně, které měly zamířit do Izraele, tehdy v Brně vybíral Avraham Haršalom, pocházející z dnešního Běloruska. Haršalomovi se podařilo uprchnout z Osvětimi a posledních šest týdnů války strávil v úkrytu v Praze. Později mu bylo uděleno československé občanství a v roce 1948 se přihlásil jako dobrovolník na letecký kurz do Olomouce. Avriel se také střetl s lidmi z československé vlády, kteří ovšem byli ochotni obchodovat toliko s vládou. Taková akreditace byla zakoupena v Etiopii, pak nebyl problém střetnout se s generálem Ludvíkem Svobodou, ministrem národní obrany a podepsat první kontrakt 10. Ledna 1948. Při této příležitosti Masaryk dal Avrielovi signál, když řekl: "čím více budete nakupovat, tím méně zůstane pro Araby". Ve shánění zbraní uspěl Avriel, který si v Československu domluvil schůzku s jistým Robertem Abramowitzem, jenž měl kontakty na československé zbrojovky. Avriel se poté vypravil do brněnské Zbrojovky: „Čekal na nás služební vůz. Jeli jsme do úřadu a za hodinu byla smlouva podepsána,“
Mezitím pokračovala jednání o zbrojních dodávkách. Již několik měsíců před vyhlášením Izraele vystupovala na straně zákazníka Jewish Agency (po vzniku státu Izrael vyslanectví izraelského státu) a na straně dodavatel čs. zbrojní podniky, sdružené v KOVO. Československo zastupoval též odbor Ministerstva národní obrany s názvem "sekretariát D", pod velením generála J. Heřmana.
Kontrakt mezi Zbrojovkou Brno a Haganou zprostředkoval Abramovič, agent Hagany, obeznámený se situací na československém ministerstvu zahraničí a rovněž vnitra. Generál Píka jako zástupce velitele generálního štábu čs. armády, státní tajemník Vlado Clementis, ministři Nosek a Masaryk zase jednali s jiným izraelským zástupcem Josefem Nashem v říjnu a v prosinci 1947 a v lednu 1948 o nepříznivých důsledcích československého vývozu zbraní do Sýrie, zejména nevlídném ohlasu mezi Židy v USA a zprostředkovali mu jednání ve Zbrojovce Brno a současně požadovali, aby židovské organizace pomohli s nalezením odbytišť pro zbrojní průmysl.
A protože zbraně neputovaly do suverénního státu, tak Robert Abramovič alias Adam vybavil smlouvu falešnými doklady státu Etiopie a Jan Masaryk, ačkoliv dobře věděl, oč se jedná, smlouvu kryl svým podpisem. Zbrojovka Brno už jednou svého času "vyvezla jistou výzbroj pro poraženého prezidentského kandidáta v Brazílii, který se pokoušel o puč, čímž porušila klíčovou zásadu vlády: Československé firmy mohou dodávat jen legálním vládám, nikdy povstalcům. Škodovka o tom s doklady informovala ministra zahraničí Beneše, došlo k výměně vrcholového vedení Zbrojovky Brno a zákazu, aby generálové, kteří v jejím vedení pracují mohli disponovat zbraněmi z tzv. augmentačních skladů MNO". (http://www.evida.cz).
Zbraně ze Zbrojovky Brno byly rovněž dodávány ilegální polovojenské, z hlediska tehdejšího anglického vnímání teroristické organizaci - Haganas, bojující proti Britům i zdejším Arabům v Palestině, tehdy mandátním území Velké Británie, kam se před druhou světovou válkou se stěhovali Židé z celého světa, rovněž tak během války, ale počet přistěhovalců se nejvýrazněji zvýšil po druhé světové válce. A už také začaly první rozmíšky se zde po staletí usedlými Araby. K provádění podvratných akcí jak proti Angličanům, tak proti Arabům bylo nutné mít zbraně, které se obchodní zástupci Hagany pokoušeli koupit v evropských zemích. Méně úspěšně už v USA, kde přijala vláda embargo na vývoz zbraní do tohoto citlivého území; k embargu se krátce na to přidala i Anglie a Francie.
Již v roce 1947 izraelský emisar tehdy ještě ilegální Hagany Ehud Ariel začal v Praze jednat o dodávkách zbraní.
Následovat bude :
S-199
Spitfire
finanční rekapitulace
výcvik leteckého personálu
výcvik ostatních vojáků
dodávky ostatních zbraní
Jinak, kompletní seznam letadel i s výrobními čísly a jejich bojovou historií je zde : ( stejně jako Pátrač jsem to neuváděl, mohu doplnit, až ji znovu seženu )
Jestřábi pouště – vzpomínky amerického pilota na Izraelskou válku za nezávislost, Leo Nomis & Brian Cull, Naše Vojsko 1999, ISBN 80-206-0572-X
Zdroje, ze kterých jsem čerpal :
*Jestřábi pouště – vzpomínky amerického pilota na Izraelskou válku za nezávislost, Leo Nomis & Brian Cull, Naše Vojsko 1999, ISBN 80-206-0572-X
Československo a Izrael v letech 1945 – 1956, ISBN 80-85270-12-9
Střelecký magazín 11/2005
HPM 5, 6/2003 : B-36 Mosquito
ATMilitaria 2, 7, 9/2006 : Akce – Důvěrné Izrael, Jan Máče
Letiště Pardubice – web o historii pardubického letiště,
Letecká vojenská akademie VÚ 4640
Letiště Planá – web o historii letiště
Radio Praha : Česko, svět a Evropa. Díl čtvrtý: česko-izraelské vztahy I., Herbert Brynda
Nowa technika wojskowa 11/1995, Izraelské letectvo – historie a současnost, Piotr Cebulok
Československo a Izrael v letech 1947-1953 : studie / Jiří Dufek, Karel Kaplan, Vladimír Šlosar. Brno : Doplněk, 1994. 203 s. Sg. C 279.225
Československo a Izrael v letech 1945-1956 : dokumenty / K vyd. připravila Marie Bulínová ... [aj.] ; Úvod Karel Kaplan. Praha : Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky : Historický ústav Armády České republiky : Státní ústřední archiv, 1993. 399 s. Sg. C 277.769
Chel Ha Avir : Izraelské letectvo. Cheb : Svět křídel, 1994. 241 s. Sg. P 21.915
Češi pomáhali při vzniku Izraele / Radek Gális. Českobudějovické listy 15/111 ( 13.05.2006 ), str. 28
Zbytek úvodu a jednání o spolupráci :
V listopadu 1947 uvalilo OSN embargo na vývoz zbraní na Blízký východ. Proto se Ben Gurion sešel s Ehudem Avrielem (pozdějším prvním izraelským velvyslancem v Československu) a předal mu seznam zbraní, které tehdy podzemní židovská vojenská organizace Hagana potřebovala.
Ben Gurion poslal Ehuda Avriela do Paříže, kde se kontaktoval se dvěma obchodními agenty české Zbrojovky. Avriel si v Československu domluvil schůzku s Robertem Abramowitzem, jenž měl kontakty na československé zbrojovky a generálem Píkou. Avriel se poté vypravil do brněnské Zbrojovky: "Čekal na nás služební vůz. Jeli jsme do úřadu a za hodinu byla smlouva podepsána," popsal Avriel domluvení první dodávky ručních palných zbraní v dvoudílném dokumentu izraelské televize Češi pro Izrael. Zbraně, které měly zamířit do Izraele, tehdy v Brně vybíral Avraham Haršalom, pocházející z dnešního Běloruska. Haršalomovi se podařilo uprchnout z Osvětimi a posledních šest týdnů války strávil v úkrytu v Praze. Později mu bylo uděleno československé občanství a v roce 1948 se přihlásil jako dobrovolník na letecký kurz do Olomouce. Avriel se také střetl s lidmi z československé vlády, kteří ovšem byli ochotni obchodovat toliko s vládou. Taková akreditace byla zakoupena v Etiopii, pak nebyl problém střetnout se s generálem Ludvíkem Svobodou, ministrem národní obrany a podepsat první kontrakt 10. Ledna 1948. Při této příležitosti Masaryk dal Avrielovi signál, když řekl: "čím více budete nakupovat, tím méně zůstane pro Araby". Ve shánění zbraní uspěl Avriel, který si v Československu domluvil schůzku s jistým Robertem Abramowitzem, jenž měl kontakty na československé zbrojovky. Avriel se poté vypravil do brněnské Zbrojovky: „Čekal na nás služební vůz. Jeli jsme do úřadu a za hodinu byla smlouva podepsána,“
Mezitím pokračovala jednání o zbrojních dodávkách. Již několik měsíců před vyhlášením Izraele vystupovala na straně zákazníka Jewish Agency (po vzniku státu Izrael vyslanectví izraelského státu) a na straně dodavatel čs. zbrojní podniky, sdružené v KOVO. Československo zastupoval též odbor Ministerstva národní obrany s názvem "sekretariát D", pod velením generála J. Heřmana.
Kontrakt mezi Zbrojovkou Brno a Haganou zprostředkoval Abramovič, agent Hagany, obeznámený se situací na československém ministerstvu zahraničí a rovněž vnitra. Generál Píka jako zástupce velitele generálního štábu čs. armády, státní tajemník Vlado Clementis, ministři Nosek a Masaryk zase jednali s jiným izraelským zástupcem Josefem Nashem v říjnu a v prosinci 1947 a v lednu 1948 o nepříznivých důsledcích československého vývozu zbraní do Sýrie, zejména nevlídném ohlasu mezi Židy v USA a zprostředkovali mu jednání ve Zbrojovce Brno a současně požadovali, aby židovské organizace pomohli s nalezením odbytišť pro zbrojní průmysl.
A protože zbraně neputovaly do suverénního státu, tak Robert Abramovič alias Adam vybavil smlouvu falešnými doklady státu Etiopie a Jan Masaryk, ačkoliv dobře věděl, oč se jedná, smlouvu kryl svým podpisem. Zbrojovka Brno už jednou svého času "vyvezla jistou výzbroj pro poraženého prezidentského kandidáta v Brazílii, který se pokoušel o puč, čímž porušila klíčovou zásadu vlády: Československé firmy mohou dodávat jen legálním vládám, nikdy povstalcům. Škodovka o tom s doklady informovala ministra zahraničí Beneše, došlo k výměně vrcholového vedení Zbrojovky Brno a zákazu, aby generálové, kteří v jejím vedení pracují mohli disponovat zbraněmi z tzv. augmentačních skladů MNO". (http://www.evida.cz).
Zbraně ze Zbrojovky Brno byly rovněž dodávány ilegální polovojenské, z hlediska tehdejšího anglického vnímání teroristické organizaci - Haganas, bojující proti Britům i zdejším Arabům v Palestině, tehdy mandátním území Velké Británie, kam se před druhou světovou válkou se stěhovali Židé z celého světa, rovněž tak během války, ale počet přistěhovalců se nejvýrazněji zvýšil po druhé světové válce. A už také začaly první rozmíšky se zde po staletí usedlými Araby. K provádění podvratných akcí jak proti Angličanům, tak proti Arabům bylo nutné mít zbraně, které se obchodní zástupci Hagany pokoušeli koupit v evropských zemích. Méně úspěšně už v USA, kde přijala vláda embargo na vývoz zbraní do tohoto citlivého území; k embargu se krátce na to přidala i Anglie a Francie.
Již v roce 1947 izraelský emisar tehdy ještě ilegální Hagany Ehud Ariel začal v Praze jednat o dodávkách zbraní.
Následovat bude :
S-199
Spitfire
finanční rekapitulace
výcvik leteckého personálu
výcvik ostatních vojáků
dodávky ostatních zbraní
Spitfire - pokračování
Ve výzbroji naší armády bylo ve výzbroji 76 Spitfirů, z tohoto počtu musíme vycházet pro možné počty exportovaných, a včetně neletuschopných kusů. Datace napovídá, že v poslední dodávce z Gdaňska cestovaly už jenom dva letouny dodávané jako náhradní díly. Do Války o nezávislost stihlo zasáhnout sedmnáct těchto stíhaček. Celkově tedy můžeme konstatovat, že 50 kusů bylo letuschopných, 9 neletuschopných na náhradní díly a dva v poslední zásilce z Gdaňska byl už jen „šrot“. Celkem tedy 50 + 9 + 2 nám dá celkově 61 kusů. Některé zdroje, uvádějící 59, neberou v úvahu ty poslední dva, tím se vysvětluje rozdíl. Jiří Máče ve svém článku v ATM č. 7/2006 uvádí počet 62.
Podle izraelské studie „Czechoslovak military aid to Israel“ se československá vláda rozhodla prodat 72 Spitfirů, získaných od Velké Británie. 26. srpna 1948 Čechoslováci souhlasili se zastavením prodeje letadel S-199 a dali souhlas k prodeji 50 Spitfirů za přiměřenou cenu, které Izrael potřeboval k zahájení nové ofenzívy. Proto bylo rozhodnuto o vzdušné přepravě 22 Spitfirů vlastní silou s přetankováním v Podgorici. 26. září 1948 šest Spitfirů opustilo Československo. Do Izraele dorazily pouze tři, když jeden z nich havaroval na letišti a dva byli donuceni přistát pro nedostatek paliva na ostrově Rhodos, kde je zadrželi Britové. To způsobilo komplikace jugoslávské vládě, která se ocitla pod americkým a britským tlakem. Až 8. prosince 1948 znovu otevřela letiště v Podgorici. Za tři týdny se touto vzdušnou cestou do Izraele dostalo dalších 10 Spitfirů z dvanácti (dva havarovaly pro špatné počasí) a mohly být použity v probíhající operaci Horew a připravované operaci Assaf. K 1. Únoru 1949 disponovaly IAF 6 použitelnými stroji Avia 199 a 60 britskými Spitfiry třidy XI z 84 zakoupených.
Další Spitfiry byly zaslány po moři. Dvě velké dodávky dorazily do Izraele v únoru a březnu 1949.
Nejprve bylo v červnu 1948 vydáno povolení na vývoz prvních 30 Spitfirů s výzbrojí a výstrojí, ale bez (nedostatkové) munice. Spitfiry byly od dosavadních uživatelů – Letecké základny 2 (České Budějovice), Letecké základny 5 (Pardubice) a Vědeckého leteckého ústavu (Praha-Letňany) - postupně v letech přelétány do Kunovic. Zde procházely celkovými revizemi a byly připravovány na dopravu k novému uživateli. Naprostá většina se jich do k novému uživateli dostala v rozmontovaném stavu – nejprve po železnici do některého ze středomořských přístavů a odtud lodí do Izraele. Zoufalá snaha Izraelců o jejich co nejvčasnější dodávku však vedla k tomu, že prvních osmnáct Spitfirů směřovalo do Izraele „po vlastní ose“, tedy vzduchem. Operace dostala název Velveta.
Operace VELVETA : přelety s mezipřistáním v Jugoslávii na letišti v Titogradu ( Podgorica )
Operace VELVETA 2 : Přeprava Spitfirů dopravními letadly do Jugoslávie, poté lodí do Izraele. Šest pilotů mělo za úkol přelétnout zbytek Spitfirů. Při této akci v důsledku silné sněhové bouře se museli vrátit do Kunovic, ovšem pilot Sam Pomeranz se zabil a Bill Pomerantz byl přinucen nouzově přistát v Jugoslávii , při kterém byl jeho letoun zničen.
Spitfiry čekal mimořádně náročný, a jak se mělo ukázat tak i nebezpečný a dobrodružný přelet z Kunovic do Izraele (letiště Ramat David), což byla trasa měřící celkem 1600 km. Po dohodě s jugoslávskou stranou se mezipřistání pro doplnění palivem mělo uskutečnit v Podgorici (jeden čas Titograd) u albánských hranic.
Přelet prvních pěti ( šesti ? ) Spitfirů : poslední tankování v ČSR proběhlo na letišti Kunovice, s mezipřistáním v Titogradu. 3.10.1948 přistály tři letadla v Ramat Davidu, dva pro poruchu přídavných nádrží přistály na Rhodosu kde je Řekové zabavili. Podle jiných zdrojů odlétalo z ČSR šest letadel, jedno ale při mezipřistání nevysunulo podvozek a dále v letu nepokračovalo. Při přeletu dalších bylo po náročných jednáních opět použito mezipřistání v Titogradu, letedla byla opatřena jugoslávskými výsostnými znaky. Jugoslávci však za požadovali za každou tunu 75 liber, nakonec však cena činila 50 liber ( 300 US dolarů ),
Na návrh Sama Pomerance, jenž byl hlavním organizátorem operace Velveta, byly z těchto důvodů Spitfiry při revizích v Kunovicích zbaveny výzbroje a dokonce měly vymontovány radiostanice, aby letouny mohly nést další palivovou nádrž za pilotní sedačkou. Kromě vnitřních měly instalovány ještě po jedné vnější 300litrové přídavné nádrži německé provenience pod každou polovinou křídla. Ke snížení aerodynamického odporu byla dokonce odstraněna i zpětná zrcátka.
První přelet, nazvaný operace Velveta 1, probíhal od 24. do 27. září 1948. Šestici Spitfirů, pilotovanou židovskými piloty a cizími dobrovolníky, kteří pro tento účel spěšně přicestovali z Izraele, vedl Sam Pomerance . Odstartovali z Kunovic časně ráno 24. září 1948 a po zdolání 500 kilometrů dospěli do místa mezipřistání v Podgorici, kde však došlo k prvnímu incidentu: při přistání pilot Naftali Blau zapomněl otevřít podvozek a dosedl na břicho. Stroj však nebyl odepsán a do svého cíle se nakonec dostal rozmontovaný na palubě transportního stroje Curtiss C-46 Commando i se svým lehce zraněným pilotem. Zbylých pět pilotů pokračovalo dále 27. září za doprovodu transportního Douglasu DC-4 od izraelské společnosti LATA (Lahak Tovala Avirit), jenž přistál v Podgorici předchozího dne. To mělo svůj důvod, neboť DC-4 nesl na palubě dinghy a další záchranné prostředky pro případ, že by některý ze Spitfirů havaroval v moři. Finální část přeletu (vzdálenost z Podgorice do Izraele činila 1100 kilometrů) kryl podobně vystrojený Douglas C-47 Skytrain. Trable skutečně nastaly, ale poněkud jiného ražení. Asi po dvou hodinách letu totiž Modi Alon a Boris Senior museli pro potíže s palivovou instalací nouzově přistát na řeckém území, konkrétně na vojenském letišti Maritza na ostrově Rhodos. Oba piloty Řekové internovali a jejich Spitfiry zabavili. Alona se Seniorem propustili 12. října 1948, ale oba zabavené Spitfiry používali ke svým účelům. Na jednom z nich následně jeden z řeckých pilotů smrtelně havaroval, druhý vydali Izraelcům až v září 1950. Ze šesti Spitfirů tedy 27. září 1948 dorazily na letiště Ramat David (50 km severovýchodně od Tel Avivu) pouhé tři. Naléhavá potřeba posílení izraelského letectva před ofenzívou, známou jako operace Chorev, urychlila operaci Velveta 2, která proběhla mezi 18. a 26. prosincem 1948. Oproti předchozí však přinesla určitou novinku. Protože i Jugoslávci povolením mezipřistání na svém území obcházeli embargo OSN, vynutili si, že na jejich území musí být Spitfiry označeny jugoslávskými výsostnými znaky, aby nebudily pozornost nepovolaných pozorovatelů. Byly namalovány ručně již v Československu a použity pouze pro přelet z Kunovic do Podgorici. Tam byly přemalovány na znaky izraelské (na šesti pozicích), s nimiž Spitfiry odletěly na místo určení, do Izraele. Operace Velveta 2 začala 18. prosince 1948 po několika dnech zpoždění, způsobeným zimními bouřkami. Z Kunovic tehdy odstartovala šestice Spitfirů. Nepřízeň počasí však trvala, na což doplatil sám vedoucí skupiny, Sam Pomerance. ve sněhové bouři smrtelně havaroval v jugoslávských horách, zatímco Bill Pomeranc, jehož cestou postihla porucha motoru, se zranil v Jugoslávii při havárii během pokusu o nouzové přistání. Zbylé čtyři Spitfiry se tedy pod vedením George Lichtera raději vrátily zpět do Kunovic. Navzdory přetrvávajícímu špatnému počasí se operace následujícího dne, 19. prosince, opakovala. Šestice Spitfirů (přibyly dva stroje, pilotované piloty,
kteří teprve nedávno ukončili výcvik a měli na Spitfirech minimum nalétaných hodin) pod Lichterovým vedením po řadě nesnází dospěla do Podgorice včetně defektního stroje Motiho Feina, který však byl přes noc opraven. Další šestice Spitfirů dorazila z Kunovic do Podgorice 20. prosince. Po přemalování znaků proběhl přelet z Podgorice do Izraele ve dvou skupinách. První, čtyřčlenná, doprovázená transportním C-46 Commando, odstartovala 23. prosince a přistála bez dalších incidentů na letišti Tel Nof (Ekron). O tři dny později, 26. prosince, se C-46 vrátil, aby doprovodil do Izraele šestici Spitfirů. Vzhledem k tomu, že nad pobřežím hlídkovaly egyptské stíhačky, vyletěl Spitfirům vstříc jeden ze dvou izraelských F-51D Mustangů, který své neozbrojené kolegy doprovodil až na letiště. Zbylé dva Spitfiry, které po přistání v Podgorici byly prohlášeny za neletuschopné, byly o dva dny později v rozebraném stavu dopraveny do Izraele ve dvou strojích C-46.
Protože při zmíněných přeletech došlo ke ztrátám cenných strojů, bylo koncem roku 1948 rozhodnuto o přepravě zbylých letounů po železnici a po moři – nejprve z Československa do jugoslávských, rumunských a italských přístavů a odtud lodí do Haify – podobně jako ostatní vojenský materiál z Československa. První vlakový transport, čítající 16 rozebraných Spitfirů opustil Československo 27. prosince 1948, dalších 25 pak vyrazilo 25. února 1949. V celních dokladech byly zásilky deklarovány jako zlomkové železo, resp. železné zboží. Poslední Spitfiry společně s dalším příslušenstvím převzala izraelská technická skupina v Kunovicích mezi únorem a dubnem 1950. O několik měsíců později, v červenci 1950 MNO na základě politického rozhodnutí vydalo zákaz k dalším nabídkám a kontraktům na vývoz vojenského materiálu do Izraele. Každopádně je však možno konstatovat, že byly bojově využity ihned po svém dodání. V této souvislosti je jen třeba podotknout, že v době války za nezávislost to byly právě letouny z Československa, které sestřelily nejvíce letounů. Z celkem 28 sestřelů, dosažených izraelskými stíhači v průběhu války za nezávislost v letech 1948-1949, připadla na Spitfiry větší polovina, konkrétně 15 a 1/2 sestřelu, z toho sedm egyptských stíhaček Macchi MC.205V, tři britské a tři a půl egyptského Spitfiru (polovina byla v podílu s Mustangem), dále jeden britský Tempest a jedna egyptská Dakota. Jen pro srovnání Avie S-199 dosáhly sedmi sestřelů, Mustangy čtyři a půl, a Beaufighter jeden. V důsledku časového tlaku nebyly bývalé československé Spitfiry kamuflovány jinak nežli tak jak do Izraele přišly. Horní plochy tedy kryla kombinace barev Dark Green a Ocean Grey, spodní pak Medium Sea Grey. Změnil se samozřejmě marking. Davidovy hvězdy byly aplikovány na šesti pozicích s tím, že křídelní měly zpravidla průměr 85 cm a trupové 45 cm. Před operací Yoav byly na Spitfirech 101. peruti na přelomu září a října 1948 označeny červenými a bílými diagonálními pruhy na ocasních plochách. Další dvě jednotky, které dostaly do výzbroje Spitfiry, 105. a 107. peruť, dostaly podobné označení poněkud později – první však měla pruhy černožluté, druhá modro-bílé. Spitfiry. Ke změně kamuflážního schématu došlo až na počátku roku 1949. Po incidentu ze 7. ledna 1949, kdy dvojice izraelských Spitfirů LF.Mk.IXE sestřelila tři ze čtyř hlídkujících britských Spitfirů FR.Mk.18 od 208. peruti RAF (čtvrtý sestřelili Izraelci ze země), došlo ke změně kamufláže. Spočívala v tom, že původní pole, na nichž byla nastříkána barva Ocean Grey byly nahrazeny barvou hnědou, aby nedošlo k záměně. Stejně jako jiné typy letounů izraelského letectva měly Spitfiry i další identifikační označení. V květnu 1948 byl zaveden systém písmen, kdy písmeno D znamenalo stíhací letouny a pak následovalo trojmístné číslo. Pro Spitfiry byl vyhrazen blok D-130 až D-159 (první dva, D-130 a D-131 nepocházely z československé dodávky, ale šlo o stroje sestavené z vraků egyptských a britských strojů). Pokud je známo, existovaly jen Spitfiry s označeními D-132, D-133 a D-134, dodanými v rámci operace Velveta 1. Tyto kódy byly umístěny na zádi trupu, vysoké 20 cm. V říjnu 1948 však byl zaveden nový systém – označování 30 cm vysokými černými čtyřmístnými evidenčními čísly. První dvě čísla (v tomto případě 20) udávala typ letounu (Spitfire), zbylá dvě pořadové číslo konkrétního stroje. Tak se ze Spitfiru D-132 stal 2003 a z D-133 2004 (D-134 byl mezitím odepsán při havárii).
Ve výzbroji naší armády bylo ve výzbroji 76 Spitfirů, z tohoto počtu musíme vycházet pro možné počty exportovaných, a včetně neletuschopných kusů. Datace napovídá, že v poslední dodávce z Gdaňska cestovaly už jenom dva letouny dodávané jako náhradní díly. Do Války o nezávislost stihlo zasáhnout sedmnáct těchto stíhaček. Celkově tedy můžeme konstatovat, že 50 kusů bylo letuschopných, 9 neletuschopných na náhradní díly a dva v poslední zásilce z Gdaňska byl už jen „šrot“. Celkem tedy 50 + 9 + 2 nám dá celkově 61 kusů. Některé zdroje, uvádějící 59, neberou v úvahu ty poslední dva, tím se vysvětluje rozdíl. Jiří Máče ve svém článku v ATM č. 7/2006 uvádí počet 62.
Podle izraelské studie „Czechoslovak military aid to Israel“ se československá vláda rozhodla prodat 72 Spitfirů, získaných od Velké Británie. 26. srpna 1948 Čechoslováci souhlasili se zastavením prodeje letadel S-199 a dali souhlas k prodeji 50 Spitfirů za přiměřenou cenu, které Izrael potřeboval k zahájení nové ofenzívy. Proto bylo rozhodnuto o vzdušné přepravě 22 Spitfirů vlastní silou s přetankováním v Podgorici. 26. září 1948 šest Spitfirů opustilo Československo. Do Izraele dorazily pouze tři, když jeden z nich havaroval na letišti a dva byli donuceni přistát pro nedostatek paliva na ostrově Rhodos, kde je zadrželi Britové. To způsobilo komplikace jugoslávské vládě, která se ocitla pod americkým a britským tlakem. Až 8. prosince 1948 znovu otevřela letiště v Podgorici. Za tři týdny se touto vzdušnou cestou do Izraele dostalo dalších 10 Spitfirů z dvanácti (dva havarovaly pro špatné počasí) a mohly být použity v probíhající operaci Horew a připravované operaci Assaf. K 1. Únoru 1949 disponovaly IAF 6 použitelnými stroji Avia 199 a 60 britskými Spitfiry třidy XI z 84 zakoupených.
Další Spitfiry byly zaslány po moři. Dvě velké dodávky dorazily do Izraele v únoru a březnu 1949.
Nejprve bylo v červnu 1948 vydáno povolení na vývoz prvních 30 Spitfirů s výzbrojí a výstrojí, ale bez (nedostatkové) munice. Spitfiry byly od dosavadních uživatelů – Letecké základny 2 (České Budějovice), Letecké základny 5 (Pardubice) a Vědeckého leteckého ústavu (Praha-Letňany) - postupně v letech přelétány do Kunovic. Zde procházely celkovými revizemi a byly připravovány na dopravu k novému uživateli. Naprostá většina se jich do k novému uživateli dostala v rozmontovaném stavu – nejprve po železnici do některého ze středomořských přístavů a odtud lodí do Izraele. Zoufalá snaha Izraelců o jejich co nejvčasnější dodávku však vedla k tomu, že prvních osmnáct Spitfirů směřovalo do Izraele „po vlastní ose“, tedy vzduchem. Operace dostala název Velveta.
Operace VELVETA : přelety s mezipřistáním v Jugoslávii na letišti v Titogradu ( Podgorica )
Operace VELVETA 2 : Přeprava Spitfirů dopravními letadly do Jugoslávie, poté lodí do Izraele. Šest pilotů mělo za úkol přelétnout zbytek Spitfirů. Při této akci v důsledku silné sněhové bouře se museli vrátit do Kunovic, ovšem pilot Sam Pomeranz se zabil a Bill Pomerantz byl přinucen nouzově přistát v Jugoslávii , při kterém byl jeho letoun zničen.
Spitfiry čekal mimořádně náročný, a jak se mělo ukázat tak i nebezpečný a dobrodružný přelet z Kunovic do Izraele (letiště Ramat David), což byla trasa měřící celkem 1600 km. Po dohodě s jugoslávskou stranou se mezipřistání pro doplnění palivem mělo uskutečnit v Podgorici (jeden čas Titograd) u albánských hranic.
Přelet prvních pěti ( šesti ? ) Spitfirů : poslední tankování v ČSR proběhlo na letišti Kunovice, s mezipřistáním v Titogradu. 3.10.1948 přistály tři letadla v Ramat Davidu, dva pro poruchu přídavných nádrží přistály na Rhodosu kde je Řekové zabavili. Podle jiných zdrojů odlétalo z ČSR šest letadel, jedno ale při mezipřistání nevysunulo podvozek a dále v letu nepokračovalo. Při přeletu dalších bylo po náročných jednáních opět použito mezipřistání v Titogradu, letedla byla opatřena jugoslávskými výsostnými znaky. Jugoslávci však za požadovali za každou tunu 75 liber, nakonec však cena činila 50 liber ( 300 US dolarů ),
Na návrh Sama Pomerance, jenž byl hlavním organizátorem operace Velveta, byly z těchto důvodů Spitfiry při revizích v Kunovicích zbaveny výzbroje a dokonce měly vymontovány radiostanice, aby letouny mohly nést další palivovou nádrž za pilotní sedačkou. Kromě vnitřních měly instalovány ještě po jedné vnější 300litrové přídavné nádrži německé provenience pod každou polovinou křídla. Ke snížení aerodynamického odporu byla dokonce odstraněna i zpětná zrcátka.
První přelet, nazvaný operace Velveta 1, probíhal od 24. do 27. září 1948. Šestici Spitfirů, pilotovanou židovskými piloty a cizími dobrovolníky, kteří pro tento účel spěšně přicestovali z Izraele, vedl Sam Pomerance . Odstartovali z Kunovic časně ráno 24. září 1948 a po zdolání 500 kilometrů dospěli do místa mezipřistání v Podgorici, kde však došlo k prvnímu incidentu: při přistání pilot Naftali Blau zapomněl otevřít podvozek a dosedl na břicho. Stroj však nebyl odepsán a do svého cíle se nakonec dostal rozmontovaný na palubě transportního stroje Curtiss C-46 Commando i se svým lehce zraněným pilotem. Zbylých pět pilotů pokračovalo dále 27. září za doprovodu transportního Douglasu DC-4 od izraelské společnosti LATA (Lahak Tovala Avirit), jenž přistál v Podgorici předchozího dne. To mělo svůj důvod, neboť DC-4 nesl na palubě dinghy a další záchranné prostředky pro případ, že by některý ze Spitfirů havaroval v moři. Finální část přeletu (vzdálenost z Podgorice do Izraele činila 1100 kilometrů) kryl podobně vystrojený Douglas C-47 Skytrain. Trable skutečně nastaly, ale poněkud jiného ražení. Asi po dvou hodinách letu totiž Modi Alon a Boris Senior museli pro potíže s palivovou instalací nouzově přistát na řeckém území, konkrétně na vojenském letišti Maritza na ostrově Rhodos. Oba piloty Řekové internovali a jejich Spitfiry zabavili. Alona se Seniorem propustili 12. října 1948, ale oba zabavené Spitfiry používali ke svým účelům. Na jednom z nich následně jeden z řeckých pilotů smrtelně havaroval, druhý vydali Izraelcům až v září 1950. Ze šesti Spitfirů tedy 27. září 1948 dorazily na letiště Ramat David (50 km severovýchodně od Tel Avivu) pouhé tři. Naléhavá potřeba posílení izraelského letectva před ofenzívou, známou jako operace Chorev, urychlila operaci Velveta 2, která proběhla mezi 18. a 26. prosincem 1948. Oproti předchozí však přinesla určitou novinku. Protože i Jugoslávci povolením mezipřistání na svém území obcházeli embargo OSN, vynutili si, že na jejich území musí být Spitfiry označeny jugoslávskými výsostnými znaky, aby nebudily pozornost nepovolaných pozorovatelů. Byly namalovány ručně již v Československu a použity pouze pro přelet z Kunovic do Podgorici. Tam byly přemalovány na znaky izraelské (na šesti pozicích), s nimiž Spitfiry odletěly na místo určení, do Izraele. Operace Velveta 2 začala 18. prosince 1948 po několika dnech zpoždění, způsobeným zimními bouřkami. Z Kunovic tehdy odstartovala šestice Spitfirů. Nepřízeň počasí však trvala, na což doplatil sám vedoucí skupiny, Sam Pomerance. ve sněhové bouři smrtelně havaroval v jugoslávských horách, zatímco Bill Pomeranc, jehož cestou postihla porucha motoru, se zranil v Jugoslávii při havárii během pokusu o nouzové přistání. Zbylé čtyři Spitfiry se tedy pod vedením George Lichtera raději vrátily zpět do Kunovic. Navzdory přetrvávajícímu špatnému počasí se operace následujícího dne, 19. prosince, opakovala. Šestice Spitfirů (přibyly dva stroje, pilotované piloty,
kteří teprve nedávno ukončili výcvik a měli na Spitfirech minimum nalétaných hodin) pod Lichterovým vedením po řadě nesnází dospěla do Podgorice včetně defektního stroje Motiho Feina, který však byl přes noc opraven. Další šestice Spitfirů dorazila z Kunovic do Podgorice 20. prosince. Po přemalování znaků proběhl přelet z Podgorice do Izraele ve dvou skupinách. První, čtyřčlenná, doprovázená transportním C-46 Commando, odstartovala 23. prosince a přistála bez dalších incidentů na letišti Tel Nof (Ekron). O tři dny později, 26. prosince, se C-46 vrátil, aby doprovodil do Izraele šestici Spitfirů. Vzhledem k tomu, že nad pobřežím hlídkovaly egyptské stíhačky, vyletěl Spitfirům vstříc jeden ze dvou izraelských F-51D Mustangů, který své neozbrojené kolegy doprovodil až na letiště. Zbylé dva Spitfiry, které po přistání v Podgorici byly prohlášeny za neletuschopné, byly o dva dny později v rozebraném stavu dopraveny do Izraele ve dvou strojích C-46.
Protože při zmíněných přeletech došlo ke ztrátám cenných strojů, bylo koncem roku 1948 rozhodnuto o přepravě zbylých letounů po železnici a po moři – nejprve z Československa do jugoslávských, rumunských a italských přístavů a odtud lodí do Haify – podobně jako ostatní vojenský materiál z Československa. První vlakový transport, čítající 16 rozebraných Spitfirů opustil Československo 27. prosince 1948, dalších 25 pak vyrazilo 25. února 1949. V celních dokladech byly zásilky deklarovány jako zlomkové železo, resp. železné zboží. Poslední Spitfiry společně s dalším příslušenstvím převzala izraelská technická skupina v Kunovicích mezi únorem a dubnem 1950. O několik měsíců později, v červenci 1950 MNO na základě politického rozhodnutí vydalo zákaz k dalším nabídkám a kontraktům na vývoz vojenského materiálu do Izraele. Každopádně je však možno konstatovat, že byly bojově využity ihned po svém dodání. V této souvislosti je jen třeba podotknout, že v době války za nezávislost to byly právě letouny z Československa, které sestřelily nejvíce letounů. Z celkem 28 sestřelů, dosažených izraelskými stíhači v průběhu války za nezávislost v letech 1948-1949, připadla na Spitfiry větší polovina, konkrétně 15 a 1/2 sestřelu, z toho sedm egyptských stíhaček Macchi MC.205V, tři britské a tři a půl egyptského Spitfiru (polovina byla v podílu s Mustangem), dále jeden britský Tempest a jedna egyptská Dakota. Jen pro srovnání Avie S-199 dosáhly sedmi sestřelů, Mustangy čtyři a půl, a Beaufighter jeden. V důsledku časového tlaku nebyly bývalé československé Spitfiry kamuflovány jinak nežli tak jak do Izraele přišly. Horní plochy tedy kryla kombinace barev Dark Green a Ocean Grey, spodní pak Medium Sea Grey. Změnil se samozřejmě marking. Davidovy hvězdy byly aplikovány na šesti pozicích s tím, že křídelní měly zpravidla průměr 85 cm a trupové 45 cm. Před operací Yoav byly na Spitfirech 101. peruti na přelomu září a října 1948 označeny červenými a bílými diagonálními pruhy na ocasních plochách. Další dvě jednotky, které dostaly do výzbroje Spitfiry, 105. a 107. peruť, dostaly podobné označení poněkud později – první však měla pruhy černožluté, druhá modro-bílé. Spitfiry. Ke změně kamuflážního schématu došlo až na počátku roku 1949. Po incidentu ze 7. ledna 1949, kdy dvojice izraelských Spitfirů LF.Mk.IXE sestřelila tři ze čtyř hlídkujících britských Spitfirů FR.Mk.18 od 208. peruti RAF (čtvrtý sestřelili Izraelci ze země), došlo ke změně kamufláže. Spočívala v tom, že původní pole, na nichž byla nastříkána barva Ocean Grey byly nahrazeny barvou hnědou, aby nedošlo k záměně. Stejně jako jiné typy letounů izraelského letectva měly Spitfiry i další identifikační označení. V květnu 1948 byl zaveden systém písmen, kdy písmeno D znamenalo stíhací letouny a pak následovalo trojmístné číslo. Pro Spitfiry byl vyhrazen blok D-130 až D-159 (první dva, D-130 a D-131 nepocházely z československé dodávky, ale šlo o stroje sestavené z vraků egyptských a britských strojů). Pokud je známo, existovaly jen Spitfiry s označeními D-132, D-133 a D-134, dodanými v rámci operace Velveta 1. Tyto kódy byly umístěny na zádi trupu, vysoké 20 cm. V říjnu 1948 však byl zaveden nový systém – označování 30 cm vysokými černými čtyřmístnými evidenčními čísly. První dvě čísla (v tomto případě 20) udávala typ letounu (Spitfire), zbylá dvě pořadové číslo konkrétního stroje. Tak se ze Spitfiru D-132 stal 2003 a z D-133 2004 (D-134 byl mezitím odepsán při havárii).
Naprosto Super práce.
Že jsme vozili zbraně a letadla do Izraele jsem věděl ale jak to tenkrát vlastně bylo to ne. Vaše práce velmi rozšířila moje vědomosti. Díky moc.
Při čtení jsem si vzpoměl že mám doma knihu s podobnou tématikou. Tak si dovolím trochu doplnit.
Kniha se jmenuje Kočáry pouště. Pojednává o Izraelském obrněném sboru -historie sboru od založení až po první polovinu 80.tých let.
V kapitole Válka za nezávislost (v té knize) se píše nejprve jen o ,,zbraních z Evropy" poté ,,pušky Mausek 98k z Československa" , ,,kulomety Spandau MG34" a ,,české kulomety Besa MG37" .
Je tam i fotka jekési obrněné kolony. Voják v Jeepu na místě spolujezdce za MG34. Ostatní na Jeepu a na nákladních vozidlech mají Mausery 98k.
Kočáry pouště, David Eshel, nakladatelství Bonus A, Praha 1995
Že jsme vozili zbraně a letadla do Izraele jsem věděl ale jak to tenkrát vlastně bylo to ne. Vaše práce velmi rozšířila moje vědomosti. Díky moc.
Při čtení jsem si vzpoměl že mám doma knihu s podobnou tématikou. Tak si dovolím trochu doplnit.
Kniha se jmenuje Kočáry pouště. Pojednává o Izraelském obrněném sboru -historie sboru od založení až po první polovinu 80.tých let.
V kapitole Válka za nezávislost (v té knize) se píše nejprve jen o ,,zbraních z Evropy" poté ,,pušky Mausek 98k z Československa" , ,,kulomety Spandau MG34" a ,,české kulomety Besa MG37" .
Je tam i fotka jekési obrněné kolony. Voják v Jeepu na místě spolujezdce za MG34. Ostatní na Jeepu a na nákladních vozidlech mají Mausery 98k.
Kočáry pouště, David Eshel, nakladatelství Bonus A, Praha 1995