Stránka 1 z 2

24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 7/3/2017, 20:11
od Pátrač
Obrázekxxxxx Obrázek

NEŠTĚSTÍ NECHODÍ PO HORÁCH
ÚVOD


Když jsem byl školák, tedy od šesté do osmé třídy, kdy jsem chodil na školy v Bučovicích, číslo popisné 710, byl jsem poměrně aktivní tvor. Škola mi sice jako správnému žákovi lezla na nervy, a jelikož fyzicky jsem nebyl nic moc a tedy pro mě nebyly zrovna ideální sportovní aktivity typu kopaná či košíková – byl jsem na oboje levej až patologicky, věnoval jsem se různým olympiádám a soutěžím, kde se mi jako jednotlivci, ale i jako členu soutěžních družstev poměrně dařilo. Je ale fakt, že na druhou stranu jsem chodil do řeckořímského zápasu. Tento úpolový sport se mi líbil. Nic divokého, ale chlapácké.

Ty soutěže byli biologická olympáda, kdy jsem se věnoval například chráněným stromům, a potom soutěže – jak jinak – o Sovětském svazu. Byly to dvě soutěže. Jedna se jmenovala podle slov Julia Fučíka „O zemi, kde zítra znamená již včera“, a druhá potom „Co víš o Sovětském svazu“. Vybíral jsem si třeba architekturu, dějiny, jednou dokonce zemědělství, takže jsem věděl, kolik se v této velké zemi produkovalo bavlny či kukuřice, ale když to šlo, tak kosmonautiku.

V té době jsem věděl strašně moc o všem, co bylo dostupné a sovětských kosmonautech, družicích, sondách na jiná kosmická tělesa a samosebou jsem četl vše ve sci-fi, co bylo k mání. Tak nějak souběžně jsem vnímal i konkurenci v USA, ale Jurij Alexejevič Gagarin pro mě byl největší hrdina. Skoro jako Vinnetou. Sergej Pavlovič Koroljov potom pro mě byl velký borec - viděl jsem o něm i film s názvem „Hlavní konstruktér“. A když letěl na Sojuzu T28 do vesmíru Vladimír Remek s Alexejem Gubarevem na svoji misi na Saljut 6, byl jsem velmi pyšný. Vladimír Remek je pro mě pořád člověk, který dokázal to co málokdo a tak to i zůstane.

Jenže když se buduje něco nového – zde to bylo raketové strategické vojsko a kosmický program ve vzájemném propojení, stejně jak na americkém kontinentu, tak se naráží na spoustu úskalí a nelze vyloučit havárie a katastrofy. V podmínkách Sovětského svazu navíc šlo i o snahu být za každou cenu lepší než ti druzí a tak se občas děly věci, které v dnešním vidění světa rozum obtížně pobírá. Například ať to stojí, co to stojí, k výročí VŘSR to musí být, aby sláva byla větší než loni. A o jedné takové katastrofě velkého rozsahu je tato práce, ke které mě rozhýbalo pouze a jen to, že na něco složitějšího jsem poslední dobu nějak línej.

Bude to o dni 24. říjnu 1960, kdy se odehrála takzvaná Nedělinova katastrofa. Tímto názvem je povšechně označován výbuch nově vyvíjené tajné vojenské balistické rakety R-16, který díky neuvěřitelnému lajdáctví a údernictví nastal právě 24. října roku 1960 na hlavním sovětském kosmodromu Bajkonur. Tak se na to podíváme.

Kapitola první: NĚCO MÁLO O KOSMODROMECH UŽÍVANÝCH DNES RUSKOU FEDERACÍ


Obrázek

Dislokace všech čtyř kosmodromů užívaných v současné době Ruskou federací.

Číslo jedna – nejvýznamnější: Kosmodron Bajkonur, někdy nazývaný i Bajkonur -Tjuranťan byl vybudován v Kyzyl-Ordinské a Karagandské oblasti na území tehdejší Kazašské socialistické republiky. Nyní je to Republika Kazachstán a Rusko si toto území od této země dlouhodobě pronajímá. Došlo k němu - výstavbě - na základě rozhodnutí vlády Sovětského svazu číslo 292-181 z 12. února 1955.

Nesl název 5. Naučno-issledovatělskij ispytatělnyj poligon Ministerstva obrany SSSR pro zkoušky balistických raket dalekého dosahu. V západním tisku byl často nazýván Tjura-Tam podle blízké železniční stanice. Asi proto to Tjuranťan. Původní vesnice Bajkonur leží asi 320 km severovýchodně od kosmodromu. Její jméno bylo v rámci maskirovky místa kosmodromu použito kvůli utajení jeho skutečné polohy.

Do té doby totiž pro pokusy s raketami jak kořistnímu německého původu tak hybridů smíšené německo-sovětské konstrukce a nakonec už vlastní konstrukce sloužila vojenská střelnice, známá jako Kosmodrom Kapustin Jar. Tuto střelnici – kosmodrom poznalo i několik generací našich československých raketčíků- zde se učili novou techniku ovládat a používat. Tato lokalita ale přestala vyhovovat pro pokusy s velkými, několikastupňovými raketami, vyvíjených kanceláří Sergeje Pavloviče Korolojova.

Obrázek

Sergej Pavlovič Koroljov

Proto maršál Mitrofan Ivanovič Nedělin, v té době velitel veškerého dělostřelectva Sovětského svazu, navrhl postavit základnu výrazně větší. Výstavbu nové základny dostal na starost – kdo jiný - generál ženijního vojska Georgij Maximovič Šubnikov. Na budoucí staveniště s prvními spolupracovníky se dostal již 12. ledna 1955. Jediné co měli, byly železniční vagóny, které jim sloužily jako dílny, obydlí i místo pro zábavu.

Obrázek

První budovatel kosmodromu Bajkonur Georgij Maximovič Šubnikov

Organizační struktura vojenské správy střelnice byla stanovena direktivou GŠ ozbrojených sil SSSR vydané dne 2. května 1955. Tento den byl později rozkazem ministra obrany SSSR č. 00105 ze dne 3. srpna 1960 de jure označen za datum zřízení kosmodromu.

Správou kosmodromu byla pověřena Raketová skupina strategického určení a později vybudovaný areál pro kosmický provoz převzaly Vojensko- kosmické síly. První úspěšný start balistické rakety se odsud uskutečnil už 3. srpna 1957. A protože se zde 4. října 1957 podařilo vypustit první umělou družici země, Sputnik -1, stala se raketová střelnice plnokrevným kosmodromem. Bajkonur je spojen s tím nejlepším, co se sovětskému kosmickému snažení podařilo, včetně mnoha světových prvenství.

Současný kosmodrom Bajkonur

Vlastní kosmodrom (bez dopadových oblastí ve střeleckém sektoru) zabírá plochu 6 717 kilometrů čtverečních.

Nachází se zde:
15 rampy devíti typů pro vypouštění kosmických nosičů,
4 rampy pro vypouštění mezikontinentálních balistických raket,
11 montážních budov se 34 halami pro přípravu nosných raket, družic a sond,
3 tankovací stanice pro plnění nádrží kosmických těles kapalnými pohonnými hmotami a stlačenými plyny,
- sledovací stanice s výpočetním střediskem pro zajišťování vzletu raket,
- stanice pro zkapalňování vzduchu pro výrobu kapalného kyslíku a dusíku (kapacita 300 t/den),
- tepelná elektrárna s výkonem 60 MW,
- energovlak s výkonem 72 MW,
2 letiště první “Krajnyj“ a „Jubilejnyj“, kde byla i přistávací dráha sovětského raketoplánu Buran,
470 km železničních tratí, z toho 40 km speciálního rozchodu pro pohyb speciálníhc vozidel pro přepravu kosmických raket na jednotlivé rampy
1 281 km silnic,
6 610 km elektrorozvodné sítě a
2 784 km spojové sítě.

Číslo dvě – nejstarší: Kosmodrom Kapustin Jar, někdy nazývaný Stanice Volgograd, byl původně vojenským vyzkumným zařízením, nyní to trvá, ale současně je to významný kosmodrom. Jeho oficiální název se postupně měnil. Napřed to byl Ústřední vědecko-výzkumný polygon Ministerstva ozbrojených sil SSSR, později 4. státní ústřední polygon a dnes to je 4. státní zkušební polygon Ministerstva obrany Ruské Federace.

Základna byla postavena zhruba 150 km na jihovýchod od města Volgograd, dříve Stalingrad a ještě dříve Caricin. Palebný dopadový sektor, tedy plocha určená k dopadu zbytků raket a těles je orientován na východ směrem k Aralskému jezeru. Komplex je rozmístěn na ploše 96x65 km blízko městečka Kapustin Jar.

Obrázek

Dislokace kosmodromu Kapustin Jar

O založení raketové střelnice bylo rozhodnuto už 13. května 1946, tedy krátce po ukončení bojových operací II. světové války v Evropě. Velký kormidelník soudruh Stalin rozhodl, že ukořistěné německé rakety nelze zkoušet v Německu, proto bylo nutné postavit základnu novou v Sovětském svazu. Rekognoskační skupina pod vedením generálmajora Vasilije Ivanoviče Voznjuka provedla výběr vhodných míst. Po vyhodnocení byly vybrány ke konečnému rozhodnutí dvě oblasti:

Primo: Kapustin Jar v Astrachaňské oblasti

Secundo: Stanice Naurskaja v Grozněnské oblasti.

Přestože vojáci považovali z hlediska dopravy, financí i nároků na přesidlování obyvatelstva z palebného dopadového sektoru za výhodnější Naurskou oblast, bylo rozhodnuto vládou a ÚV VKSb dne 3. června 1947 vybrat za místo pro toto pro budoucnost zásadní strategické zařízení právě Kapustin Jar. Velitel rekognoskační komise generál Vozňjuk se stal prvním náčelníkem polygonu.

Obrázek

První velitel kosmodromu Kapustin Jar, generál Vasilij Ivanovič Vozňuk. Byl to nejdéle soužící velitel kteréhokoliv sovětského - ruského kosmodromu. V čele Kapustin Jaru vydržel do roku 1974.

Výstavba začala velmi rychle 20. srpna 1947 a už 18. října odstartovala první balistická raketa v Sovětském svazu, šlo o německou raketu A-4 známou spíše jako V-2. Testovány zde byly rakety R-1 - poprvé úspěšně 17. září 1948, R-2, R-5, R-12, R-14 a mnoho dalších. Na základnu často dojížděli sovětští konstruktéři raket, také ti nejvýznamnější: Sergej Michajlovič Koroljov a Valentin Petrovič Gluško, kteří měli svou vývojovou kancelář v Podlipkách – Kaliningradu. Dnes toto město nese název Koroljov.

Obrázek

Kosmodrom Kapustin Jar - podzemní šachta pro mezikontinetální balistickou střelu

Od roku 1947 startovaly z Kapustin Jaru i rakety pro geofyzikální výzkum. Jako první to byla opět německá raketa A-4 (V-2) vybavená vědeckými přístroji a meteorologicko stanicí. Do založení kosmodromu Bajkonur byl Kapustin Jar jediným místem pro zkoušky balistických raket v Sovětském svazu. Když se Koroljov rozhodl pro stavbu mezikontinentální vícestupňové rakety R-7, bylo nutné hledat a vybudovat základnu větší. Jak už víme stalo se. Kapustin Jar však zůstal v provozu.

První úspěšný start kosmického nosiče proběhl 16. března 1962. Než se to podařilo, proběhly dva neúspěšné pokusy ve dnech 21. října a 21. prosince 1961. Raketa Kosmos-2 tehdy vynesla družici Kosmos 1. Kosmodrom byl používán pro starty menších vědeckých družic programů KOSMOS a od roku 1969 také INTERKOSMOS. Dále zde probíhali lety komerční zahraniční, kdy byly vyneseny indické družice Ariabhata a Bhaskara, nebo francouzská Signe 3. Družice byly vynášeny raketami Kosmos-2, Kosmos -2M a Kosmos -3M. V 80. letech zde probíhaly rovněž zkoušky modelů raketoplánu BOR.

Obrázek

Jedna z ramp pro vypouštění kosmických raket na Kapustin Jaru

Snížení počtu vypouštěných malých družic a takřka úplné přerušení zkoušek raket středního doletu po podepsání odzbrojovacích dohod 80. let vedly k uzavření a zakonzervování kosmodromu roku 1988.

Po desetileté pauze byl roku 1998 obnoven provoz kosmodromu. 28. dubna 1999 po dlouhé době vynesla raketa Kosmos-3M družice ABRIXAS a MegSat-0. Téhož roku byly do Kapustin Jaru přemístěny útvary z raketových střelnic z Emby a Sary-Šaganu. Na další kosmický start Kapustin Jar čekal do 19. června 2008 kdy raketa Kosmos-3M vynesla sérii šesti telekomunikačních družic Orbcomm.

Dne 28. prosince 2013 byla ze základny vystřelena v rámci testování starší mezikontinentální balistická raketa Topol (SS-25), dopadla do stanoveného cíle. Celkem do konce roku 2008 z kosmodromu odstartovalo 101 kosmických nosičů, z toho 85 misí bylo úspěšných.

Číslo tři – nefrekventovanější: Kosmodrom Pleseck byl a je nejvyužívanějším kosmodromem bývalého Sovětského vazu a dnes Ruské federace. O tomto kosmodromu bylo a je známo mnohem méně informací než o Bajkonuru, který je takovou výkladní skříní. Vzhledem k vojenskému programu a umístění významné vojenské raketové základny podléhala jeho existence po jistou dobu režimu přísného utajení. Celý jeho název zní Kosmodrom Pleseck - první státní zkušební kosmodrom.

Obrázek

Prvním velitelem kosmodromu byl generál major Michail Grogorjevič Grigorjev. Odvedl dobrou práci a tento kosmodrom rozhodně do zapomnění neupadne.

Nachází se 180 km jižně od města Archangelsk, nedaleko od železniční stanice Pleseckaja u městyse Pleseck v Severním železničním koridoru, vedeném z Moskvy přes Vologdu na Archangelsk. Zabírá plochu 1762 kilometrů čtverečních. Jeho střelecký sektor je orientován na sever, k Barentsově moři.

Obrázek

Zde je mapa s dislokací kosmodromu Pleseck s trasou a k dopadové ploše pro vojenský raketový program na plochu s názvem Slepička na Kamčatce.

Byl založen v roce 1957 jako tajný „objekt Angara“ – tyto objekty tvoří dnes základ samotného kosmodromu a téhož roku se stal první mateřskou základnou balistických raket R-7 a R-7A. tento projekt nesl také název „Objekt Angara“. První vojenský start byl uskutečněn v roce 1959 z první startovací plochy. V letech 1960 - až 61 vybudovány další 3 startovací plošiny, probíhaly další zkušební testy balistických raket a probíhalo vybavování vojenské základny a její trvalé přezbrojování. Po roce 1964 šlo o rakety R-9, R-14, R-16, R-16U.

Obrázek

Zajímavá fotografie odpalovací rampy na kosmodromu Pleseck.

V roce 1963 rozhodlo vedení Sovětského svazu o využití Plesecka ke startům kosmických lodí k dopravě kosmických zařízení na zemskou orbitu. Z původně výhradně vojenské raketové základy se tak stal plnohodnotný kosmodrom. První kosmický start proběhl 17. března 1966 s družicí Zenit-2. V roce 1968 ze byla vypuštěna první družice s mezinárodní účastí v programu Interkosmos. Následně v roce 1972 byl prolomen další milník, byla vypuštěna první zahraniční nesocialistická družice francouzský MAS-1. V roce 1976 dosáhl Pleseck světového prvenství v počtu vypuštěných automatických kosmických zařízení. Poté následuje řada „jubilejních družic“ : Kosmos-500 v roce 1972 Kosmos-1000 v roce 1978) Kosmos-1500 v roce 1983 a Kosmos-2000 v roce 1989.
Tato strategická základna byla vždy velmi sledována ze zahraničí a to halvně ze strany institucí NATO a USA zvláště. Co říkáte:

Obrázek

Unikátní fotografie ze špionážní družice pořízená nad kosmodromem Pleseck z roku 1967.

Kosmodrom se postupně rozrostl až na 6 startovních komplexů - 9 odpalovacích plošin; slouží k vypouštění raket typu Sojuz, Molnija, Kosmos-ZM, Cyklon-3, Zenit a Rokot. Základna zabezpečuje základní část kosmického programu spojeného s výzvědnými, vojenskými, národohospodářskými, naučnými i komerčními nepilotovanými raketami. Celkem z kosmodromu startovalo 1554 kosmických nosičů (z toho 1504 úspěšně) a bezpočet vojenských balistických raket. Cílem vojenských balistických raket byl většinou raketový polygon Kura („Slepice“) na Kamčatce.

Obrázek

Ostrý start do vesmíru, kosmodrom Pleseck 23. března 2016

Díky své severní poloze je vhodný pro starty družic na dráhy s vysokým sklonem k rovníku a dráhu polární, což je často případ vojenských družic. Mezi úspěšně vynesené objekty patří i všechny družice bývalé Československé socialistické republiky já si jako první pamatuji Magion. V březnu 2009 odtud startovala raketa Rokot s družicí ESA GOCE. 9. července 2014 odtud byla vypuštěna nosná raketa Angara 1.2PP, její těžká verze Angara A5 startovala 23. prosince 2014.

Obrázek

V současnosti spadá pod velení Kosmických vojsk Ruské federace a velí mu plukovník Nikolaj Nikolajevič Něstečuk. Toto je fotka stará tři roky, dnes už je asi generálem, ale musí to být mimořádná osobnost, když v hodnosti plukovníka velí takovému kolosu geostrategického významu.

Číslo čtyři: Nejnovější - Kosmodrom Vostočnyj. Je to stoupající hvězda kosmického programu Ruské federace. Je to kosmodrom pro civilní i vojenské starty. Stojí na rozdíl od Bajkonuru, který se nachází v Kazachstánu a ruská strana ho má v pronájmu, na ruském území, stejně jako Kapustin Jar či Pleseck a to v Amurské oblasti asi 300 km severně od města Blagověščensk. První nepilotovaná mise měla z tohoto místa odstartovat v roce 2015 a první pilotovaná o tři roky později.

Obrázek

Dislokace kosmodromu Vostočnyj

V dubnu 2012 přislíbil zprovoznění kosmodromu do konce roku 2015 místopředseda ruského vlády Dmitrij Rogozin. První start se nakonec uskutečnil až 28. dubna 2016. Při něm nosná raketa Sojuz 2.1a vynesla na oběžnou dráhu tři menší družice.

Důvodů pro stavbu se sešlo hned několik.

Primo: politický aspekt, kdy nový kosmodrom by měl upevnit pozici Ruska na rostoucím globálním kosmickém trhu.

Secundo: aspekt ekonomický: za pronájem Bajkonuru je nutné platit Kazachstánu roční pronájem ve výši 115 milionů dolarů. Zcela jistě také výstavba kosmodromu Vostočnyj podpořila a provoz bude podporovat ekonomickou situaci ruského Dálného východu.

Tertio: strategický - v případě roztržky s Kazachstánem nebude během pár let ohroženo nic více než tradice.

Výstavba se plánovala už od roku 2007. Její zpomalení způsobilo několik faktorů, ale zcela jistě to byla ekonomická krize, výpadek příjmů z ropy a zemního plynu a nakonec protiruské sankce přijaté velkou částí světových ekonomik v rámci ruských aktivit na Krymu a Ukrajině. Takže až v říjnu 2011 začalo mapování oblasti budoucího kosmodromu. Plánované investice měly dosáhnout v prvních třech letech 810 milionů dolarů. Měly zde stát kosmické výrobní komplexy, startovací rampy, výrobny a sklady paliv a také přistávací a vzletové dráhy tak veliké, aby bylo možno přijímat přistávání letadel An-124 Ruslan s bloky nosných raket.

Obrázek

Záběr z výstavby prvního komplexu pro starty kosmických raket

Poblíž se již dříve nacházela raketová divize a později kosmodrom Svobodnyj, což byla raketová odpalovací základna, používaná od roku 1996. Tento objekt byl původně plánovaný jako odpalovací základna pro mezikontinentální balistické rakety a v budoucnosti jako náhrada za kosmodrom Bajkonur. Výstavba však nebyla dokončena kvůli nedostatku financí a také se projevil vliv ukončení Studené války. Od roku 1997 se základna používá pro odpalování raket typu Start-1. Některé rampy mohou být upraveny na odpálení raket typu Rokot. na tomto kosmodromu došlo pouze k pěti odpalům. Když potom v roce v roce 2005 došlo k obnovení pronájmu bajkonurského kosmodromu, Ruská kosmická agentura přijala rozhodnutí druhý odpalovací komplex uzavřít.

I přes nařízení však 25. dubna 2006 došlo k vyslání izraelského satelitu Eros B na oběžnou dráhu pomocí rakety Start.

Myšlenka na stavbu kosmodromu v tomto regionu ale nikdy nebyla zcela zavržena, a nakonec se stavba kosmodromu Vostočnyj v druhé polovině roku 2011 mohla začít. Celá výstavba procházela permanentní krizí. Stavba narážela na problémy technické (původně zde byly jen pusté lesy a široko daleko žádná civilizace), ale i finanční – vrcholní manažeři totiž odkláněli toky peněz jinam, než kam měli - jako když se u nás tavěl tunel Blanka. Výsledkem byla dokonce stávka dělníků, kteří nedostávali výplaty. I přesto ale tisíce pracovníků nejrůznějších profesí dokázali v Amurské oblasti postavit kosmodrom s potřebným technickým zázemím, montážní halou, silniční a železniční infrastrukturou i přilehlým novým Hvězdným městem, ve kterém bude bydlet obsluha zdejšího areálu. Ale nakonec se Rusko dočkalo.

Obrázek

První dokončený startovací komlex kosmodromu Vostočnyj.

28. dubna 2016 ve 4:01 našeho času zaburácely motory rakety Sojuz 2-1A a mohutné zařízení se vydalo k obloze. Byl tak splněn poslední krok k tomu, aby se nový ruský kosmodrom Vostočnyj mohl opravdu označovat jako kosmodrom, tedy jako brána, která umožňuje lety do vesmíru. Start se podařil a raketa společně s horním stupněm Volga dopravila na oběžnou dráhu všechny tři vynášené satelity – Michail Lomonosov, Aist-2D a SamSat 218 D.

Obrázek

První kosmická mise z Vostočného Sojuz 2-1a

Nový kosmodrom zatím disponuje jedinou startovní rampou, která je určena k vypouštění raket Sojuz, ovšem ruská vláda počítá s rozšířením. V dalších letech by tak měla vyrůst rampa, která by byla určená pro starty nových raket Angara.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 7/3/2017, 20:19
od Pátrač
Kapitola druhá: trochu dobových reálií, personálií a technických plků.

Jde o dnes poměrně známou a do Gorbačovovi perestrojky dokonale utajovanou nehodu, která dle nevyšší odpovědné osoby - velitele, maršála Sovětského svazu Mitrofana Ivanoviče Nedělina, prvního velitele Strategických raketových sil Sovětské armády nese dle zahraničních komentářů jméno "Nedělinova katastrofa". Ruské zdroje ji označují za "Nehodu na kosmodromu Bajkonur".

Stručně řečeno, šlo o nehodu spojenou se smrtelnými následky pro velké množství vojáků, techniků a inženýrů a došlo k ní při uspěchaných pracích při přípravě prvního vzletu mezikontinetální balistické rakety R-16.

Pouhých 30 minut před plánovaným startem došlo k neplánovanému zážehu motoru druhého stupně zkoušené balistické rakety R-16. Vysokoteplotní plameny velkou silou udeřily do prvního stupně, prorazily jeho nádrže s palivem i okysličovadlem a logicky došlo k explozivnímu hoření stovek tun kapalných raketových pohonných hmot. Prostě to celé explodovalo.

Obrázek

Jeden z památníků obětem katastrofy.

Exploze a požár podle oficiálních údajů zabily 74 lidí. Někteří se doslova do písmene vypařili, další utrpěli strašlivé popáleniny a umírali přímo na ploše, kde k neštěstí došlo, dříve než mohla dojít pomoc, mnoho lidí utrpělo jak popáleniny, tak další mnohočetná zranění. Mnoho dalších lidí zemřelo následně v nemocnicích, jejich zranění prostě nebyla - pokud použiji dnešní mluvu - neslučitelná se životem. Počet mrtvých nakonec dosáhl asi 126 osob. A jak už jsem uvedl, mezi mrtvými byl i maršál Sovětského svazu Mitrofan Ivanovič Nedělin

Kádrová vložka číslo 1

Mitrofan Ivanovič Nedělin se narodil v ruské dělnické rodině 27. října 1902 v městečku Borisoglebsk ve Voroněžski gubernii.

Po ukončení povinné školní docházky začal pracovat od roku 1917 jako dělník na železnici. Tedy od svých 15 let. Boje první světové války se jen nedotkly. V březnu 1920 dobrovolně vstoupil do Rudé armády. Účastnil se bojů sovětsko-polské války vybojované od února 1919 do března 1921. Tato válka představovala střetnutí mezi sovětským Ruskem a po první světové válce obnoveným Polskem. Zde zažil jak vítězství, tak i porážky. A zcela jistě nabral zkušenosti. Dále se účastnil potlačení tambovského povstání. Povstání jako takové vypuklo 19. srpna 1920, kdy v několika přilehlých vesnicích Chirtovo, Kamenka a Tugolukovo zklamaně odevzdávali rolníci chléb komunistům a čekistům. V tentýž den došlo k několika malým potyčkám, které se jako oheň postupně šířily Tambovskou gubernií a přerostly v povstání. Do povstání se zapojily i Saratovská a Voroněžská oblast.

Rolníci likvidovali bolševické úřady, zabíjeli tamní úředníky sympatizující s bolševiky, sestavili brannou posádku a převzali moc do svých rukou. Bolševici vyslali svého člověka Alexandra Šlichtera povstání potlačit, avšak neúspěšně.

Obrázek

Mitrofan Ivanovič Nědělin ve třicátých letech

Situaci zhoršil konec výše jen zmíněné Polsko-sovětské války a porážka Wrangela na Krymu. Tato skutečnost pomohla obrátit pozornost na povstalce. V únoru 1921 byla vytvořena komise proti rebelům, v jejímž čele stál Vladimir Antonov-Ovsejenko.

Dne 27. dubna 1921 vyrazila Rudá armáda pod vedením Tuchačevského proti Tambovu. V té době velitel rebelů zemřel. Na základě svých operací rozmístil Tuchačevskij své jednotky kolem Tambova a zastavil dávky potravin do města, které se chystal vyhladovět. Tato taktika pomalu, ale jistě zabírala: brzy se vzdaly vesnice Koptevo, Chitrovo a Verchnespaskoje. Pod pohrůžkou zastřelení přibíral Tuchačevskij do armády obyvatele vzdávajících se vesnic.
Dne 23. června 1921 vydali Antonov-Ovsejenko a Tuchačevskij výnos o stanném právu. Byly uzákoněny popravy zajatců, neposlušných vojáků či vypálení vzdorujících měst. Jediní zajatci, kteří měli zůstat naživu, byli zdravotníci. Proti rebelům bojovali rudoarmějci kromě pěchoty také dělostřelectvem, letadly, obrněnými vozidly a dokonce chemickými zbraněmi, které byli používány zejména na vymýcení lesů a proti polím rolníkům sympatizujícím s povstalci. Povstalci tyto možnosti neměl, takže je pomalu čekala nevyhnutelná porážka. Tak se Nedělin účastnil boje proti vlastním lidem, které zbídačila bolševická moc, které sloužil.

Válku ukončil při bojích ve Střední Asii. Po skončení bojů zůstal v Rudé armádě. Od listopadu 1922 do květen 1923 – vystudoval vojensko-politické kurzy Turkestánského frontu a stal se komisařem a v politických funkcích se pohyboval do roku 1928.

Od listopadu 1928 do srpna 1929 prošel kursem dělostřelecké přípravy a znovu potom tím samým kurs od listopadu 1933 do ledna 1933. Na tomto základě změnil profesi a až do roku 1937 velel dělostřelecké baterii, dělostřeleckému oddílu a nakonec byl jmenován náčelníkem štábu školního pluku.

Ve druhé polovině třicátých let bojoval ve Španělsku. Krátce před válkou na jaře 1941 absolvoval kurzy zdokonalování velitelského sboru dělostřelectva při Dělostřelecké akademii Felixe Edmundoviče Dzeržinského. Velkou vlasteneckou válku začal jako velitel 2. dělostřelecké protitankové brigády zálohy Vrchního velení. Skončil ve funkci velitele dělostřelectva frontu. 13. května 1942 byl jmenován generálmajorem dělostřelectva. Následně velel dělostřelectvu tří různých armád a následně velel dělostřelectvu Severokavkazského frontu. Krátce - v červnu a červenci 1943 velel 5. průlomovému dělostřeleckému sboru.

V červenci 1943 až v červnu 1945 byl velitelem dělostřelectva Jihozápadního frontu, který byl od 20. října 1943 přejmenován na 3. ukrajinský front. Dne 25. září 1943 byl jmenován generál poručíkem dělostřelectva a 3. dubna 1944 potom generálplukovníkem dělostřelectva.

Po válce jeho kariéra nabrala strmý růst.

Od června 1945 do dubna 1946 byl ve funkci velitel dělostřelectva Jižní skupiny vojsk, což bylo uskupení sil Rudé armády v Maďarsku a Rakousku.

Následovaly techničtější funkce: od dubna 1946 do listopadu 1948 byl náčelníkem štábu dělostřelectva Ozbrojených sil SSSR, od listopadu 1948 do března 1950 byl náčelník Hlavní dělostřelecké správy Ozbrojených sil SSSR.

Potom znovu velel. V datech březen 1950 až leden 1952 a duben 1953 až březen 1955 byl velitel dělostřelectva Sovětské armády, od ledna 1952 do dubna 1953 měl funkci náměstka ministra vojenství SSSR pro vyzbrojování. Potom došlo k zásadní změně. Dne 3. srpna 1953 byl jmenován maršálem dělostřelectva.

Od března 1955 do prosince 1959 byl náměstkem ministra obrany SSSR pro speciální výzbroj a raketovou techniku a měl zásadní podíl na modernizaci sovětských ozbrojených sil zaváděním nové raketové a jaderné výzbroje. Řečeno stručně budoval mimo jiné i sovětské raketové síly strategického i taktického určení. V té době byl dne 8. května 1959 jmenován hlavním maršálem dělostřelectva.

Obrázek

Maršál sovětského svazu Mitrofan Ivanovič Nědělin

Vrcholem jeho kariéry byl vznik Raketových vojsk strategického určení jako samostatného druhu vojska. Maršál Sovětského Svazu Nědělin byl jmenován jejich prvním velitelem. Stalo se dne 17. prosince 1959 do funkce Hlavního velitele raketových vojsk strategického určení a náměstek ministra obrany SSSR. Zahájil formování velitelství a vytváření organizačních struktur vojsk, ale po několika měsících práce jeho smrtí dne 24. října 1960 vše skončilo.
Podle záznamů byl zasažen hlavním proudem plamenů a z jeho těla zbyla jen vrstva černého prachu s malými kousky tkání tence pokrývající betonovou plochu na místě, kde stál. Byl identifikován podle několika částečně roztavených vyznamenání a hlavně podle zbytků hvězdy Hrdiny Sovětského svazu. Jeho pozůstatky jsou pochovány u Kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.

Jedná se asi o největší katastrofu, která v dějinách světové kosmonautiky byla zaznamenána. Byla způsobena stručně řečeno hrubým porušování, bezpečnostních předpisů v rámci přípravy na ostrý start testované rakety, která měla být něčím, co svět ještě neviděl. Vše poznamenala touha, mít vše připraveno do výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Pro slávu tohoto svátku bylo v té velké zemi napácháno mnoho nesmyslů a škod. Lze položit a alespoň trochu zodpovědět otázku co předcházelo a doprovázelo katastrofu? LZE.

Do konce roku 1950 Sovětský svaz byl vyzbrojen třemi typy strategických raket:

Raketa R-5 Poběda byla sovětská balistická raketa středního doletu, v kódu NATO byla SS-3 Shyster. Šlo o první sovětskou raketu upravenou pro dopravu jaderné hlavice o hmotnosti až 1350 kg. Byla jednostupňová, s doletem cca 1200 kilometrů a jejím konstruktérem byl Sergej Koroljov. Do výzbroje byla zavedena v roce 1956 a byla vyřazena v roce 1968.
Obrázek

Raketa R-5- příprava na start

Veze rakety R-5A, R-5B a R-5C se od roku 1958 používaly k vědecko-výzkumným účelům.

Raketa R-12 Dvina byla sovětská balistická raketa středního doletu, v kódu NATO označována jako "SS-4 Sandal".

Tuto jednostupňovou raketu na kapalné pohonné látky vyvinuli pod vedením Michaila Jangela. Její celková výška byla 22 m a průměr 1,65 metru, dokázala nést jadernou hlavici o hmotnosti 1600 kg na maximální vzdálenost 2 080 km.

Obrázek

Raketa R-12, příprav na start

Verze R-12U byla modifikována pro starty z podzemního raketového sila. Díky použití dlouhodobě skladovatelných pohonných látek a poměrně velké mobility byla první opravdu operačně efektivně nasaditelnou sovětskou raketou středního doletu. Bylo vyrobeno přes 2 300 kusů). Ve výzbroji byla v letech 1960 - 1989. Modifikovaná verze rakety byla použita jako první stupeň lehkého kosmického nosiče Kosmos-2I.

Pro svět a jeho osudy je zajímavé, že rozmístění raket R-12 v roce 1962 na Kubě se stalo příčinou karibské krize.

Raketa R-7 byla první sovětská mezikontinentální balistické rakety, běžně známá pod přezdívkou Semjorka. Označení bylo SS-6, v rámci NATO byla nazývána Sapwood. Představovala ve své době špičku raketové techniky, ale byla zcela nevhodná pro vojenské nasazení vzhledem k tomu, že vyžadovala relativně dlouhou přípravu ke startu, rozsáhlé technické zázemí, velké montážní haly pro její přípravu a velkou vypouštěcí rampu na úrovni terénu, kterou nebylo možno skrýt před fotografickým průzkumem všeho typu. V bojové pohotovosti na rampě i po dalších vylepšeních nemohla být udržována déle než jeden měsíc. Ve výzbroji měla skončit v roce 1957, kdy od ledna tohoto roku probíhaly letové zkoušku. Moc dobře to nešlo, a tak byla do operačního nasazení zařazena až v roce 1959 a už v roce 1960 byla nahrazena lepším modelem.

Obrázek

Velká rodina raket R-7

Jenže její vojenská kariéra byla, v myslích celého světa potlačena. Jako bojový prostředek byla skutečně skoro k ničemu - třeba její natankování a příprava ke vzletu trvaly 32 hodin a pracovalo se třeba s kapalným kyslíkem, ale její modifikace určené pro kosmický výzkum se staly legendárními. A to jak mnoha nezpochybnitelnými úspěchy při dobývání kosmu, tak velkou spolehlivostí a výkonem.

První letové exempláře byly dopraveny na Bajkonur v lednu 1957. Přípravy prvního startu se protahovaly a tak k němu došlo až 15. května 1957; skončil však havárií a trosky rakety se zřítily asi 400 km od místa startu. Po dalších neúspěších se první úspěšný vzlet rakety uskutečnil 21. srpna 1957, raketa ulétla 6 314 km a maketa hlavice se rozpadla nad cílovou oblastí Slepička na Kamčatce.

Její první úžasný úspěch je, že 4. října 1957 vynesla na oběžnou dráhu první družici Země Sputnik 1. Bylo to také politické zadání a tuto raketu stačilo nepatrně upravit. Samotnou družici zkonstruoval samotný Koroljov. Protože byla k dispozici pro případ havárie záložní raketa stejné modifikace, byla s její pomocí vypuštěna 3. listopadu 1957 druhá družice Sputnik 2 a sovětští kosmičtí raketčíci najednou vypadali jako velcí mágové.

Obrázek

Sputnik 1 opouští startovací rampu - lidstvo vstupuje do vesmíru

Raketa procházela dalším vývojem a postupně vynesla do vesmíru Jurije Alexejeviče Gagarina, Valentinu Těreškovovou v kosmických lodích Vostok. Další mutace Voschod pokračovala v pilotovaných letech s kosmickými loděmi Voschod a nakonec přišla nosná raketa, na které stál nejúspěšnější kosmický program lidských dějin - Sojuz. Varianta Luna zajistila první zásah měsíce sondou Luna - v září 1959 a pořízení prvních snímků odvrácené strany měsíce v říjnu 1959.
Její mutace se používají dodnes.

Ale zpět k vojenské mu tématu. Raketa byla skládána na místě odpalu, později v hale a na rampu ji převážel gigantický přepravník vybavený hydraulikou pro její vztyčení. Její spořádání se čtyřmi dílčími motory kolem trupu druhého stupně, způsobily, že ji nebylo možno uložit v raketovém silu. Jejich velká cena způsobila, že do operačního nasazení jich bylo umístěno jen několik a jen čtyři byly schopny dosáhnout území USA, a to ze střelnice později i kosmodromu Pleseck.

Sovětský svaz se dostal už před několika lety do strategicky nevýhodné situace. Do konce roku 1950 měly Spojené státy na v pohotovosti ostrých 40 mezikontinetálních balistických raket na vlastním území. Kromě toho, Ve Velké Británii, v Itálii a Turecku byly rozmístěny strategické rakety středního doletu, které umožnily zasáhnout cíle v evropské části SSSR a na území jeho spojenců. V této situaci, kdy bylo nutno zachovat jadernou paritu, musel SSSR navýšit počty svých mezikontinentálních raket.

Sověti zde nebyli mimo mísu. Už v roce 1956 konstruktér nové konstrukční kanceláře, založené v roce 1951 v Dněpropetrovsku s názvem OKB-586 Michail Kuzmič Jangel, inicioval vznik mezikontinetálních balistických raket s raketovým motorem, který používal dlouhodobě skladovatelné pohonné hmoty. Palivo bylo dimetylhydrazin a okysličovadlo tetraoxid didusíku, čili nitrogen.

Obrázek

Michail Kuzmič Jangel

Použití těchto kapalných raketových pohonných hmot mělo umožnit dlouhodobé udržování raket v bojové pohotovosti k odpalu do jedné hodiny. Další novinkou mělo být použití plně autonomního naváděcí systému raket, bez dálkové rádiového navádění v konečné fázi letu.

Jenže zde došlo k mnohonásobné kolizi. Nové pohonné látky byly vysoce toxické, značně nebezpečné a nebyl pořádně vyzkoušené jejich vlastnosti při skladování ve velkých množstvích. Dále nebylo jisté, zda má SSSR dostatečnou vědeckou základnu pro vytvoření opravdu funkčního autonomního naváděcího systému. Samotný Koroljov byl dost ostře proti tomuto řešení. Jangelova kancelář pracovala na raketách R-14.

Raketa R-14 Usovaja, kód SS-5 Scean přitom byla sovětská balistická raketa schopná nést více hlavic. Měla dosah přes 4000 km, vyvíjena od konce 50. let a poprvé vzlétla v červnu 1960. Záhy byla zařazena do služby, v níž vydržela do roku 1989. Také R-14 se účastnila kubánské krize. Vývojově byla významná tím, že pracovala na dimetylhydrazin a že verze R-14U mohla nést tři současně vypouštěné hlavice. V provozu byla přibližně stovka R-14. Byla to silná zbraň - první verze mohly nést hlavico o ráži 1 megatuna.

Obrázek

Raketa R-14 Usovaja, kód SS-5 Scean

Konstrukční kancelář Arsenal potom pracovala na mobilní raketě R-15, kód NATO SS-X-14 Scapegoat. Měla pásový podvozek, který nesl odpalovací a skladovací tubus. Pracovala na tuhé pohonné hmoty a dost se jí věřilo. Nakonec její jediná úloha byla účast při vojenských přehlídkách v roce 1966 a 1967.

Obrázek

Raketa R-15, kód NATO SS-X-14 Scapegoat.

Ale vládní zakázka zněla jasně.

Dne 17. prosince 1957 bylo vydáno vládní nařízení přikazující vyvinout a uvést do operačního nasazení mezikontinentální balistické střely R-16. Práce šla rychle. Předběžný návrh nových raket byl dokončen v listopadu 1957. Zvláštní vládní komise pro odborné posouzení projektu stále hleděla konstruktérům na prsty. Motory pro ni vyvinul Valentin Gluško. Byla dvoustupňová a jako palivo poprvé používala dlouhodobě skladovatelný, ale vysoce toxický asymetrický dimethylhydrazin a jako okysličovadlo kyselinu dusičnou. Původní okysličovadlo nitrogen už bylo zamítnuto. Raketa sama o sobě byla pěkný pucek. Celková výška byla 34,3 m, její průměr byl 3 metry a mohla nést jadernou hlavici do hmotnosti 2 175 kg na vzdálenost 11 000 až 13 000 km.

Obrázek

Nákres rakety R-16 Grau kód NATO SS-7 Saddler

Palivo, které raketa požívala, bylo samotnými sovětskými vědci označováno jako Ďáblův jed. Byla vysoce toxická, ale hlavně byla hypergolická – při styku obou látek dochází k hoření okamžitě pouhou chemickou reakcí a nepotřebuje žádnou iniciaci. Navíc byla silně korozivní.

V lednu 1958 kontrolní komise, které neuniklo množství problémů, vládu informovala o potížích s termíny. Přesto vláda dostala ujištění, že raketa s požadovanými vlastnostmi může být hotova do konce roku 1964. Práce na raketě pokračuje. 28. srpna 1958 vláda vydala dekret 1003-476, které nařídilo ledacos, ale hlavně zahájení letových zkoušek na červen 1961 a konečné testování v posledním kvartálu roku 1962.

Na počátku roku 1959 v souvislosti s vývojem kolem takzvané " Berlínské krize " se prudce zhoršilo mezinárodní prostředí. Vedení státu požadovalo urychlení prací na raketách R-14 a R-16. Jangel byl povolán osobně referovat Chruščovovi. Co si řekli nevím, ale výsledek byl ten, že projekt rakety R-16 dostal prioritu. Jeho raketa se měla stát nosným pilířem obrany Sovětského svazu. Dne 13. května 1959 vydala dekret Rady ministrů SSSR o spojení Jangelovi konstrukční kanceláře při dokončovacích pracích se Státním raketovým centrem Viktora Petroviče Makjeva. To mělo celou práci urychlit a zajisti to, co toto nařízení opět stanovilo - ukončení prací v roce 1962.

Pokud by raketa fungovala dobře, během předstartovních operací by byla sledována a úkolována z řídícího velínu. Ze stejného místa by také byla napájena elektrickou energií, přestože na palubě měla dostatečný energetický zdroj. Po provedení všech plánovaných úkonů by byl pozemní zdroj energie odpojen a automaticky by došlo na přepojení na palubní systém, který potom zajistil energii pro raketu po celou dobu letu k cíli. Poslední z těchto operací byl povel "Start", při kterém by kontrola všeho, co raketu očekávalo, přešla na autonomní řídicí raketový systém. Raketa by tak zahájil svou činnost podle naprogramovaného sekvenčního diagramu, což byl sled kroků, které raketa vykonala po startu a konala během letu.

Základem pro autonomní systém označený "A-120" byl mimo jiné mechanický sekventor, což byl hřídel s vačkami, který byl otáčen krokovým motorem a různé mechanické ovladače díky tomu otevíraly jak energetické toky k různým zařízením, tak i k dalším mechanismům. Když se nad tím zamyslíte, bylo to něco jako programátor ve starších automatických pračkách. Inu dřevní doby.

Jeden z vážných technických problémů při použití popsané směsi pohonných hmot, bylo zajištění těsnosti všeho, co souviselo s uložením palivových složek v nádržích, jejich distribuci do spalovacích komor a při spalování. Dle všeho, v době katastrofy nebyl tento problém vyřešen na potřebné výši, a je otázka, jestli to při tehdejších možnostech bylo vůbec možné. Těsnost palivových nádrží a palivových potrubí bylo dosaženo prostřednictvím speciálních svařovaných konstrukcí. Když se takto pokusili upravit spalovací komoru, nefungovalo to, a proto bylo rozhodnuto oddělit vnitřní dutinu spalovací komory v místech nátoku paliva pomocí speciální kovové membrány.

U nátoku na turbočerpadla, která měla plnit spalovací komoru palivem a okysličovadlem byly speciální pyromebrány. Tím bylo palivo i okysličovadlo hermeticky uzavřeno v nádržích. Odpálení těchto pyromembrán bylo jedním z posledních kroků před startem. K nastartování motoru bylo nutné přijmout příkaz ke spuštění pohonu čerpadel pomocí pyrostarteru nahozeným pomocí autonomního systému "A-120". Po roztočení turbočerpadel byly odpáleny pyromebrány a současně se otevřely pneumatické ventily jednotlivých nádrží. Kapaliny vstoupily do spalovací komory a díky hyperbolickému efektu se zažehla spalovací reakce a raketa měla jít na svou cestu. A stejně to fungovalo v obou stupních rakety.

Jediné co mě napadlo, když jsem toto zpřekládal, že být raketčíkem v této době bylo asi povolání, ze kterého by asi neměla radost žádná dnešní pojišťovna.
Jangelova konstrukční kancelář zde dostala vlastní prostor, využít se měla i část infrastruktury vybudované pro doposud zde pracující Koroljovovu konstrukční kancelář.

Komplex pro testování raket R-16 se skládala ze tří lokalit.

Oblast číslo 41 sestávalo z komplexu se dvěma odpalovacími zařízeními pro samotné rakety a podzemní velitelské stanoviště. Poblíž potom stálo pracoviště pro měření parametrů letu..

Oblast číslo 42 zahrnovala montážní, testovací a montážní objekty, administrativu a pomocné objekty a zařízení. Také zde byly prostory pro vojenský personál, laboratoře, a kanceláře státní komise.

Oblast číslo 43 byla tvořena bytovými jednotkami pro vojenský personál a jejich rodiny.

Tovární zkoušky prvních střel byly dokončeny v srpnu 1960. 26. září 1960 dorazila na Bajkonur první letuschopná raketa, s produktovým číslem 8K64 LD1-ZT. V září 1960 bylo scháleno složení komise pro kontrolu prvního vzletu mezikontinetální rakety R-16. Předsedou komise byl jmenován náměstek ministra obrany SSSR a současně velitel strategických raketových vojsk, maršál dělostřelectva, nám už známý Mitrofan Ivanovič Nědělin. Jako technický vedoucí testu byl určen hlavní konstruktér rakety a konstrukční kanceláře OKB-586 Michail Kuzmič Jangelovi. A tak se dá říci, že všichni účastníci tragédie byl v jejím centru.

Obrázek

Výkres ukazující vztyčení rakety R-16 do startovací - palebné polohy

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 7/3/2017, 20:27
od Pátrač
Kapitola třetí: katastrofa na Bajkonuru 24. října 1960

Stav příprav startu rakety je trvale v ohnisku ÚV KSSS a vedení země. Na zkušebním polygonu se opakovaně objevovali jak Nikita Sergejevič Chruščov tak i jeho budoucí nástupce Leonid Iljič Brežněv. Čas se strašně rychle krátí, a jak je tomu v Sovětském svazu zvykem už od dvacátých let, velké úspěchy byly plánovitě připravovány tak, aby se staly součástí oslav něčeho významného- konce Velké vlastenecké války, data narození Vladimíra Iljiče Lenina, ale hlavně k výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Šturmuje se a práce probíhají ve dvou dvanáctihodinových směnách ve dne i v noci. První směna od 6 00 do večerních hodin byla pod vedením hlavního zkušebního inženýra Hrdiny sovětského svazu podplukovníka Alexandra Sergejeviče Matrjonina. Byly při ní testovány technické a provozní parametry. V nočních hodinách nastupovala armáda a řešila si své vojenské a zbrojní záležitosti. Makalo se jak o život a zatím stále v montážních halách.
Po odstranění četných zjištěných závad, byly zkoušky dokončeny k 20. říjnu 1960

Rán 21. října byla raketa vyjmuta z montážního a testovacího zařízení a dopravena do oblasti 41. Ve dnech 21. a 22. října byly prováděny předletové testy bojové hlavice, zvedání a montáž rakety na odpalovací rampě, připojení spojovacích kabelů a testování všech systémů. 23. října byla raketa natankována palivem a okysličovadlem a stlačeným dusíkem pro pohon turbočerpadel. Datum startu bylo určeno Státní komisí na 23. října 1960 v 19. hodin moskevského času.

Obrázek

Raketa R-16 vztyčená na odpalovací rampě, asi 22. října 1960

Jenže zde do dění vstoupil pan Murphy. Neznám jeho sovětskou podobu, ani jestli se něčím liší od toho nám známého, ale je schopen stejných poťouchlostí a dokáže napáchat velké škody.

Systém pyromebrán nebyl v této době ještě technicky dotažen k naprosté spolehlivosti. Když při plnění nádrží došlo k tlakovému rázu a to u čerpání kapalin nelze nikdy vyloučit - vím to, s čerpadly jsem dělal dlouhé roky - mohlo dojít k poškození těchto membrán. Pokud se to stane, a může jít i o mikroskopické trhliny, vzniká netěsnost. Prolínání paliva či okysličovadla může způsobit pomalé zaplavení turbočerpadla a přes něj se může dostat jedno či druhé do spalovací komory. Stačí, aby toho bylo málo. Pokud by tak prolínaly obě složky, mohla by následovat hypergolická reakce a samozápal motoru. Ale ani to nemuselo znamenat přímo katastrofu. Pokud by tam proniklo jen palivo, stačilo pomocí ručního ovládání pustit jako první palivo a potom okysličovadlo, a pořád mohlo jít o velký úspěch.
Dalším problémem bylo složitost ovládání odpalování pyromembrán. Při explozi pyronálože odstřelující membrány bohužel roztrhaly elektrické vedení v jejich dosahu a palivo a okysličovadlo mohlo zalít tyto části elektrických obvodů. To potom vedlo k falešným poplachům o selhání pyromembrán, a zastavení startu. Aby se toto vyloučilo při ostrém startu, technická komise rozhodla, že v tomto případě se nebude spoléhat na techniku. Bylo rozhodnuto provést protržení pyromembrán ručním ovládáním z řídícího stanoviště a pokud vše proběhne v pořádku, teprve potom bude předáno řízení vzletu palubnímu systému. Navíc při podezření na selhání bylo opět možno vzlet poměrně bezpečně přerušit.

V 18:00 v rámci přípravy při zahájení plnění nádrží na pohonné hmoty došlo k poškození pyromembrány na nádrži s okysličovadlem druhého letového stupně. Následně se stalo to samé s pyromembránou vedení paliva v prvním letovém stupni. A aby to nebylo málo, bylo zaznamenáno nepovolené aktivování vedení pro odpálení pyropatron pro rozběh parogenerátoru pro pohon turbočerpadel v prvním letovém stupni. A jedna z těchto pyropatron se téměř samovolně odpálila. To bylo dost závad najednou a práce byly zastaveny až do objasnění příčin těchto incidentů a stanovení dalšího postupu. V našem světě by se vše zastavilo. V tom světě závodů ve všem a politické angažovanosti, to ale nebylo jen tak.

Do práce se pustili elektrikáři. Zjistili, že vodiče k jedné z pyropatron jsou rozleptané, s rozpadlou izolací a není vyloučen jejich dotek a následný zkrat, pokud by v nich byl proud. Závada byla indikována přímo v autonomní řídící jednotce A-120. Tento stav byl onou indikací, která naznačoval odpálení. To ukazovalo na potřebu rychlého rozhodnutí. Dle technických specifikací totiž bylo možno takový stav elektroinstalace, gumových těsnění a přidružených prvků považovat za bezpečný jen velmi krátkou dobu. Tedy 24 hodin. Potom by bylo potřeba raketu vytankovat, poslat zpět do výrobní haly, rozebrat, vše opravit a znovu složit. Zvláštní důraz by musel být kladen na celou palivovou sestavu. Zdržení by bylo 4 až 6 týdnů, dle skutečně zjištěných závad.

První polovinu dne 24. října 1960 technici pracovali na odstranění závady. Jako první vyměnili poškozenou jednotku A-120 a pyropatrony pro rozběh turbočerpadel prvního stupně rakety.

Po obědě Státní komise povolala hlavního konstruktéra OKB-692 Borise Michajloviče Konopljova, který měl na starosti vývoj jak řídící jednotky A-120 tak i celého řídícího systému. Ten komisi sdělil, že jednotka není schopna zajistit bezchybný start, ale je schopna zajisti zbytek letu. Na základě jeho dobrozdání bylo rozhodnuto raketu odpálit bez použití řídící jednotky. Tedy, že pyromembrány se odpálí ručně z pozemního řídícího střediska. Řekl dále, že je možno do 30 minut odstranit falešné poplachy a do hodiny je možno přeinstalovat ovládání krokových motorů z jednotky A-120 do řídícího střediska.

Bohužel, proti se ozvalo jen pár hlasů. Zbytek týmů doporučil pokračovat v pracích na odpálení. I potom se ozvalo pár odborníků, že takové nevyzkoušené úpravy zkoušené rakety nejsou na místě. Byli umlčeni. Tím z celého problému vymizel poslední zbytek zdravého rozumu, co mohl neštěstí zabránit. Maršál Nědělin to završil, tím, že nemůže Chruščovovi říci, že start se odkládá, země a strana očekávají pouze úspěch.

A tak se pokračovalo. Přitom dle toho co jsem uvedl, byla raketa de facto v havarijním stavu a mělo se to provizorně zalátat. Aby byla dodána lidem plnícím tento úkol odvaha, maršál Nědělin se posadil na židli asi 17 metrů od spodku rakety na odpalovací rampě. Stejně se zachovali další vysoce postavení lidé.

- náměstek ministra všeobecného strojírenství Lev Archipovič Grišin

- lidé z konstrukční kanceláře Jangel, Konopljov, Firsov

- vojenští představitelé, například velitel polygonu generál major Konstanit Vasiljevič Geršik, jeho zástupce generál major Alexandr Grigorjevič Mrykin a další
Dále se zde nacházelo mnoho lidí, kteří s pracemi neměli nic společného, jen chtěli být u toho, až ta raketa vyrazí na svoji misi. Celkově se zde nacházelo asi 150 lidí.

Asi hodinu před startem byly ručně odpáleny pyromebrány oddělující nádrže obou letových stupňů od zbytku motorové soustavy. Zatím vše vypadalo jako v pořádku. Kolem 18 hodin 45 minut bylo oznámeno že do startu zbývá 30 minut a začalo poslední nastavování palubního řídícího systému. Lidé se začali pomalu rozcházet, ale ti nejvyšší otáleli. Asi po 10 minutách ale došlo k neplánovanému zážehu motorů druhého letového stupně.

Způsobil to další krok techniků, kteří chtěli dle zadání nastavit proudový distributor, tedy zařízení, jež mělo elektronickým signálem ovládat zážeh motoru a oddělení stupňů rakety během letu. Nastavení distributoru ale způsobilo sepnutí obvodů v raketě, otevření pyrotechnických ventilů a zážeh druhého stupně rakety. Bezpečnostní bloky, které by výbuchu zabránily, byly bohužel neaktivní. Po testech totiž zůstaly vypnuty.

Obrázek

Fotografie ohnivého inferna na Bajkonoru, 24. října 1960

Mohutné prameny prorazily nádrže s palivem i okysličovadlem prvního stupně, plameny pomohly promíchat tyto složky a vypuklo 20 vteřin dlouhé vražedné inferno. Lavinový požár zničil vše hmotné a usmrtil či velmi vážně zranil vše živé v okruhu 100 metrů. Požár doplnila i mohutná detonační vlna vzniklá tím, že druhý stupeň vybuchl a tlaková vlna napáchla další škody na celém Bajkonuru.

Požár skončil skutečně po 20 vteřinách, ale další dvě hodiny žár sálající z betonové plochy, zničené rampy a trosek rakety neumožnil zahájit záchranné práce.
Inferno zabilo skoro všechny, co se v prostoru rakety nacházeli. Počty obětí se v různých zdrojích liší, ale prokazatelně zahynul jeden maršál, 6 generálů a 8 vysokých státních úředníků. Spolu s nimi desítky vojáků a techniků. Další lidé následně umírali po nepřestavitelném utrpení na popáleniny, rozleptané plíce po vdechnutí výparů pohonných hmot, na těžká vnitřní zranění a mnohočetné zlomeniny kostí. U mnoha z nich to byla kombinace všech těchto zranění.
Jen náhodou při katastrofě nezahynul hlavní konstruktér rakety Michail Kuzmič Jangel, který si krátce před výbuchem odběhl zakouřit do podzemního krytu. Spolu s ním se tímto způsobem vyhnulo smrti několik dalších vysoce postavených osob.

Michail Kuzmič Jangel po překonání prvotního otřesu na sebe vzal roli posla špatných zpráv. Jangela se bajkonurská tragédie osobně velmi dotkla a způsobila mu nejen psychické, ale i jiní zdravotní potíže. Následkem události bylo i několik infarktů.

Obrázek

Trosky po výbuchu rakety

Hlášení, které podal telefonem přímo do Kremlu, oznámilo, že dne 24. října 1960 v 18 hodin 45 minut místního času došlo k požáru testovaného produktu 8K-64, v závěrečné fázi přípravy na zkušební start. Požár byl způsoben vznícením paliva a způsobil úplné zničení testovaného stroje a smrt či vážné zranění desítek lidí. Zranění jsou ve velmi vážném stavu. Katastrofu nepřežil ani maršál sovětského svazu Mitrofan Ivanovič Nedělin

V závěru zprávy žádal okamžitou lékařskou pomoc pro zraněné. Ta se rozběhla okamžitě. Po první rekognoskaci a vytvoření záchytného prvotního centra byly ranění tříděni a rozděleni po nemocnicích. Případy nejtěžších popálenin - 95 %povrchu těla, vypálené oči, odhořelé uši, prsty či genitálie - byly poslány do Moskvy a sháněly se po všech čertech kožní štěpy. Současně byly soustřeďovány zbytky těl dalších obětí. A zde nastal problém. Ostatky některých se sbírali za pomoci smetáčku a lopatky a jejich identifikace byla možná jen dle zbytků vyznamenání nebo osobních kovových věcí. Přesto ale bylo oznámeno, že se podařilo všechny oběti řádně identifikovat a po splnění nařízených náležitostí předat rodinám k pohřbení.

Jenže některé zdroje naopak tvrdí, že celkově 52 obětí identifikováno nebylo.

Počet obětí jak jsem uvedl, se dle různých zdrojů mění, ale nakonec se mi zdá číslo 126 jako nejreálnější, ale je to skutečně jen můj pocit.

Vyšetřovaní tohoto neskutečného průšvihu a katastrofy jakou do té doby a od té doby kosmonautika a raketový výzkum vůbec, naštěstí nepoznala, se rozběhlo okamžitě. Předsedou vyšetřovací komise byl jmenován Leonid Iljič Brežněv a bylo jasné, že tento nekompromisní stranický funkcionář se nenechá ničím obalamutit. Byl to zkušený voják, ostřílený politik a mnoho obětí osobně znal. Maršál Nědělin byl dokonce jeho blízký přítel. Chruščov se přímo ptal, co udělat Jangelem. Jenže i Jangelovi odpůrci odmítli svého kolegu hodit přes palubu a ve všeobecném konsenzu opakovali, že při zkouškách nových věcí se prostě může stát i něco takového. Nikdo neměl odvahu upozornit na přílišné šturmování před velkým státním svátkem, ale Chruščov asi věděl, že zde má máslo na hlavě i strana. Proto se neřešilo nic jiného než technická stránka věci a bezpečnostní opatření, užívaná při této události.


V komisi dále bylo mnoho velmi významných lidí. První náměstek ministra obrany Andrej Antonovič Grečko, místopředseda Rady ministrů Dmitrij Fjodorovič Ustinov, předseda Státního výboru pro technologii obrany v rámci Rady ministrů SSSR Konstantin Nikolajevič Rudněv , předseda Státního výboru pro elektroniku Valerij Dmitrijevič Kalmykov, vedoucí obranného průmyslu ÚV KSSS Ivan Dmitrijevič Serbin, vedoucí hlavního ředitelství 3. správy KGB Anatolij Michajlovič Guskov - bylo potřeba vyloučit možnou sabotáž, a dva ředitelé vysokých úřadů pro správu průmyslu a vědy ředitel Gleb Michajlovič Tabakov a Georgij Alexandrovič Tjulin.

Začátek vyšetřování byl neuvěřitelný. Brežněv shromáždil všechny přeživší, nechal si doložit stav všech raněných, jméno po jménu a zjistil, jak je postaráno o rodiny zahynulých a raněných. Poté všem shromážděným oznámil, že nikdo nebude potrestán. Bylo to logické. Všichni odpovědní za tuto katastrofu byli buď mrtví, umírali v nemocnicích, anebo byli tak vysoce postavení, že je potrestat nešlo.

Vyšetřovalo se asi opravdu poctivě. Škody byl velké a ztráty lidí byli omračující. Bylo proto nutno zjistit, co se dalo a zajistit, aby se to už nikdy nemohlo opakovat. Komise nakonec když se to shrne, oznámila čtyři hlavní příčiny katastrofy:

Primo: Hlavní příčinou nehody byla jednoznačně určena celá řada flagrantních porušení bezpečnostních předpisů opatření, což bylo způsobeno tlakem na termín do výročí VŘSR, i když to se logicky v zápisu neobjevilo.

Secundo: V nádržích rakety, připravené ke startu, již bylo napuštěno palivo i okysličovadlo, odstraněny uzavírací membrány v přívodech paliva i okysličovadla do motorů a byla aktivována palubní baterie, když se ukázalo, že je třeba provést výměnu programátoru, tu již několikrát zmiňovanou soustavu vaček spínající kontakty typu A-120, řídící automatickou startovní sekvenci, NEBYLO VYČERPÁNO PALIVO, PŘESTOŽE TO BYLO PŘEDEPSÁNO TECHNNIKO-BEZPEČNOSTNÍM PŘEDPISEM.

Tertio: Tím, že byla palubní síť rakety pod napětím, došlo po výměně při následném resetu programátoru k nechtěnému zážehu motoru 2. stupně, Kdyby byla, jak nařídil jiný předpis odpojena palubní baterie, opět by se nic nestalo.

Kvarto: Snaha za každou cenu stihnou požadovaný termín bez ohledu na reálný stav rakety, prací a materiálu. TO bylo hodně odvážné.

Místně odpovědní pracovníci se pravděpodobně domnívali, že mají věci pod kontrolou.

Co to přineslo lidem a celému projektu?

Už v polovině listopadu 1960 se podařilo vyřešit nedostatky na pyromebránách a jejich iniciaci. Současně bylo vylepšeno ovládání ústrojí druhého letového stupně. Některé palubní přístroje byly vyměněny za jednodušší a spolehlivější a bylo možno složit novou testovací raketu, která pod vedení šéfkonstruktéra Jangela byla 28. prosince poslána na Bajkonur a dorazila sem 1. ledna 1961. V té době na místě katastrofy vykonalo mnoho práce.

- byla vypracována a zavedena nové sestava bezpečnostních opatření, mimo jiné se v prostoru práce nesměl vyskytovat nikdo, kdo tam neměl co dělat,

- bylo provedeno mnoho proto, aby se eliminoval vliv blbců na probíhající dílčí procesy a celý proces byl učiněn maximálně blbuvzdorným, aby blbové nepřišli k úhoně a současně nemohli napáchat velké škody

- do rakety byly nově zabudovány vysoce účinné automatické protipožární systémy

- byl maximálně omezen počet manuálních úkonů nutných vykonat přímo na startovací rampě.

- byl změně harmonogram prací na samotné startovací rampě a při předstartovní přípravě rakety. Bylo zavedeno síťové plánování a realizace prací tak, aby na sebe navzájem navazovaly a probíhaly kontinuálně bez toho, že by se navzájem křížily. To umožnilo snížit počty nutných techniků a kontrolorů.

- po natankování rakety byl okamžitě počet lidí obsluhy minimalizován a potřebné osoby byly odlišeny barevnými rukávovými páskami. Pokud by se zde nacházela jiná barva pásky než předepsaná, dotyčný bez rozdílu postavení riskoval vážný postih. Nakonec se podařilo počet lidí potřebných k odpalu rakety snížit na méně než 25 lidí. Nikdo jiný se v době vyhlášení pohotovost ke startu nenacházel blíže než 3 kilometry od rakety.

Současně byla opravena poničená startovací rampa a postavena druhá záložní.

Druhý start rakety z polygonu 42 se konal 2. února 1961. Bohužel i ten byl poznamenán stranickými nápady a nebyl úspěšný. Před startem vysadila telemetrie, ale tlak z Mosky byl opět silný a tak Jangel rozhodl odpálit bez toho, že by mohl kontrolovat průběh letu rakety. Raketa úspěšně odstartovala, ale místo na Kamčatku spadla v Krasnojarské oblasti. Díky tomu, že nebyly údaje o telemetrii, nebylo možno zjistit, co vedlo k odchylce od trasy letu. angel dostal ťafku a skončil v nemocnici s vážným infarktem.

Při třetím ostrém startu konečně vše fungovalo, tak jak mělo. Start se konal 3. března 1960 a i když raketa opět nedosáhla cíle na Kamčatce, dík přesným údajům z telemetrie bylo zjištěno, že úbytek paliva a okysličovadla v nádržích druhého stupně rakety vyvolává podélnou nestabilitu a současně vede k velkému mechanickému namáhání trupu rakety. S tímto kýváním se palubní přístroje nedokázaly vyrovnat a střela se rozpadla během letu bez dalších škod.

Díky získaným zkušenostem bylo přijato mnoho dalších opatření, konstrukčních úprav a od srpna 1962 se raketa R-16 stala plně provozuschopnou a byla zařazena do sovětské výzbroje. Celkově bylo na sovětském území rozmístěno 186 odpalovacích pozici, z toho téměř 70 bylo připraveno pro verzi rakety R-16U, která byla modifikována pro start z podzemního raketového sila. Rakety byly vyřazovány z výzbroje v letech 1976 až 1977.

Obrázek

Usazování rakety R-16U do podzemního sila

Nakonec nastoupila pověstná sovětská maskirovka. Informace o tragédii označeny za přísně tajné. Oficiální zpráva byla vydána vůbec a rodinám byla předložena verze o letecké nehodě a k tomu zákaz o tom kýmkoliv mluvit. Nesměly ani vidět těla svých blízkých. To co zbylo z maršála Nědělina bylo pohřbeno u kremelské zdi, v jedné řadě s ostatky jaderného fyzika Igora Vasiljeviče Kurčatova, otce sovětské jaderné bomby. Je tak v dobré společnosti. Samotný pohřeb proběhl na Rudém náměstí 27. října 1960.

Obrázek

Prvotní pietní místo přímo na zkušebním polygonu 41

Pohřeb místopředsedy Rady ministrů SSSR, Státního výboru pro vojenskou techniku a náměstka ministra všeobecného strojírenství Lva Archipoviče Grišina e konal samostatně a je pochovám na jednom moskevském Hřbitově. Pohřby dalších obětí již byly součástí maskirovky. 48 důstojníků a vojáků je pohřbeno v masovém hrobu ve městě Bajkonur, které neslo do roku 1995 jméno Leninsk. Civilní oběti byly pochovány v Dněpropetrovsku, Charkově, Kyjevě, Moskvě, Zagorsk. Pohřbili je tajně. Pohřby šesti zaměstnanců konstrukční kanceláře OKB-586 se konaly na různých místech městského hřbitova Bajkonuru, bez uvedení data úmrtí.

Obrázek

Památník obětem katastrofy v Bajkonuru

V Sovětském svazu se dělalo vše pro utajení, ale nebylo to nic platné. Západní média se nakonec vše dověděla. Jako první o katastrově informovaly italský tisk, a to už 8. prosince 1960. 16. října 1965, britský deník " The Guardian » oznámil, že špion Oleg Peňkovskij potvrdil, že ke katastrově skutečně došlo. Nakonec v roce 1964 byla ustavena speciální komise, která prozkoumal archivy a vydala rozsáhlou a poctivě vypracovanou zprávu.

Katastrofa na kosmodromu Bajkonur ze dne 24. října 1960 nebyla jedinou katastrofou, která potkala raketčíky v celém světě v průběhu budování raketojaderných arzenálů a kosmických programů. Jednoznačně ale počtem obětí všechny jiné předčí a tím získal smutné prvenství.
O necelých dvacet později došlo k podobné katastrofě na Kosmodromu Pleseck. Bylo to 18. března 1980. Nehoda stála opět mnoho lidských životů. Došlo k ní při v rámci přípravy na vypuštění nosné rakety Vostok-2M .

2 hodiny 15 minut před plánovaným stratem došlo k výbuchu rakety na startovací rampě. V době exploze se v blízkosti rakety nacházelo 141 lidí. Exploze a následný oheň zabily na místě 44 lidí a dalších 43 lidí utrpělo popáleniny různého stupně závažnosti. Čtyři z nich zemřeli později v nemocnici.

Obrázek

Památník obětem exploze rakety Vostok -2M ze dne 18 března 1980

Katastrofa byla způsobena použitím katalyticky aktivního materiálu při výrobě filtrů peroxidu vodíku. Sice jsem nepochopil, k čemu toto médium v raketě bylo, ale bylo filtrováno pomocí filtrů připájeny pájkou z cínu a olova. Bohužel olovo způsobuje rozklad tohoto média. Při tankování rakety kyslíkem, došlo pod vlivem rozkladných procesů k rozpadu pájených spojů a kusy pájky spadly do nádrže s peroxidem a tím spustily divokou chemickou reakci. To vedlo k požáru třetího stupně rakety, její řetězové explozi, kdy každý stupeň bouchl sám a mimo zničenou raketu a těžkých ztrát na životech byl na tři roky vyřazen důležitý objekt - startovací rampa.

ZÁVĚR

Na památku katastrofy - a pravděpodobně také v souvislosti s pověrčivostí, neboť 24. října 1963, přesně o 3 roky později zde došlo opět k nehodě Koroljovovy rakety R-9A se po tragédii na Bajkonuru 24. října neprováděly žádné starty raket, později bylo toto nařízení zrušeno. Tato tradice se však, až na výjimky, dodržuje dodnes. A potom, že komunisté jsou ateisté. Prdlačku.

Byla to doba plná zásadních rozhodnutí, která byla dána rozdělením světa na dvě části, které mezi sebou soupeřili na mnoha kolbištích a toto soupeření přinášelo mnoho pozitivního, ještě více negativního a bohužel i obětí.

Touto prací nechci nikoho soudit. Chtěl jsem o této málo známé katastrofě podat informaci a tak nějak obětem, které po ní zbyli vzdát čest. Byli to stateční lidé, vlastenci hluboce přesvědčení o správnosti věci, kterou se rozhodli vykonat. Takoví byli i na druhé straně barikády.

I díky nim naše sondy létají do vzdáleného vesmíru, fotografují venkovní planety a jejich měsíce, asteroidy a komety. Na oběžné dráze jsme jako doma, a fungují věci, které si v té době o které jsem psal, nikdo nedokázal ani představit.

A na úplný závěr video:

https://www.youtube.com/watch?v=9y4MQeSgaVo

Zdroje - výběr

http://www.kosmonautix.cz/2013/05/vesmi ... -koroljov/
Катастрофа на космодроме Байконурe24 октября 1960 года
Катастрофа на космодроме Плесецк 18 марта 1980 года
http://jamsedlacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=273756
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ned%C4%9B ... katastrofa
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mitrofan_ ... d%C4%9Blin
http://www.warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=716
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kosmodrom_Pleseck
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kosmodrom_Bajkonur
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kosmodrom_Kapustin_Jar
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kosmodrom_Vosto%C4%8Dnyj

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 7/3/2017, 20:44
od Tomass
Pěkné téma, než se te tím prokoušu do konce - ten snímek Plesetsku nepochází z U-2 (přelety přestaly v roce 1960, po sestřelu G. Powerse), ale jedná se o snímek ze špionážní družice KH-7, jak je také uvedeno v popisku snímku.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 8/3/2017, 00:14
od kacermiroslav
Pátrači díky za zajímavý článek. Docela mě překvapil ten přístup "soudruhů" vše řádně vyšetřit. Na tu dobu fakt atypické.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 8/3/2017, 00:39
od Martin Hessler
Pátrač píše:Katastrofa byla způsobena použitím katalyticky aktivního materiálu při výrobě filtrů peroxidu vodíku. Sice jsem nepochopil, k čemu toto médium v raketě bylo, ale bylo filtrováno pomocí filtrů připájeny pájkou z cínu a olova.


Co se týče peroxidu vodíku, ten v raketách na tekuté palivo slouží k pohonu turbočerpadel. Rozkladem H2O2 vzniká kyslíko-vodíková směs, jež pohání paroplynovou turbínu, ta je spojena s čerpadlem vhánějícím palivo do spalovací komory. Poprvé tento princip použili Němci u raket A4.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 8/3/2017, 06:35
od Pátrač
Ten snímek Plesecku mě mrzí. Ve zdrojích ruského původu je to označeno jako snímek ze špionážního prostředku. Ani mě nenapadlo, že by to mohla být v roce 1967 družice, vzhledem k vysoké kvalitě snímku.

Co se týká vyšetřování, asi to jinak nešlo. Tolik mrtvých a takto vysoce postavených, to je masakr, který vyšetřen být musí a pokud by ke vší hrůze co lidé prožili byli ještě navíc byli bez sebe hrůzou co bude dál, asi by z nich nikdo nic rozumného nedostal.

Já si tím peroxidem nebyl moc jist. U A-4 si to pamatuji, ale že by to vydrželo až do 70.let, to je zajímavé. Ono je stejně fakt, že základ všeho co na světě do vesmíru létá a létalo do vesmíru nebo s hlavicemi a bylo na kapalinu, pochází z německé líhně.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 8/3/2017, 09:53
od kenavf
Pátrač píše:..Co se týká vyšetřování, asi to jinak nešlo. Tolik mrtvých a takto vysoce postavených, to je masakr, který vyšetřen být musí a pokud by ke vší hrůze co lidé prožili byli ještě navíc byli bez sebe hrůzou co bude dál, asi by z nich nikdo nic rozumného nedostal.
...

Oni tú precíznosť pri vyšetrovaní dodržovali aj pri iných dôležitých projektoch.Keď to bola nejaká "rutinná" nehoda tak možno na to kašlali ale čítal som napríklad o projekte nejakej rakety,myslím že to bola N1, kde dokázali zistiť aj z trosiek dopadnutých na zem,že boli v potrubiach nejaké pliešky ktoré tam nemali byť.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 8/3/2017, 12:01
od Pátrač
O preciznosti bych asi nikdy nepochyboval. Z osobní zkušenosti vím, jak pečlivě se u Sovětské armády vyšetřovaly třeba letecké nehody a katastrofy. Velmi, ale velmi pečlivě.

Mě zarazil, a dle zdrojů nejen mě, nečekaně lidský přístup. Kdy zde byla snaha zjistit pravdu, ale ne za cenu represálií a vyhrožování, jak to v historii této země bylo dost časté, kdy se lidé panicky báli udělat chybu, což pro ně mohlo mít osudové následky a když už se stala tak ji skrýt, opět aby nedošlo nějakým zlým věcem.

Tady se lidé nebáli a díky tomu se šlo posunout před. A v tom je velká hodnota tohoto přístupu. Když jsem to dával dohromady, marně jsem přemýšlel co ještě mohli udělat špatně aby to dopadlo jak dopadlo. Nic mě nenapadlo. Oni v tom jak do zmršit, nezanedbali nic.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 8/3/2017, 13:07
od kenavf
Pátrač píše:...
Mě zarazil, a dle zdrojů nejen mě, nečekaně lidský přístup. Kdy zde byla snaha zjistit pravdu, ale ne za cenu represálií a vyhrožování, jak to v historii této země bylo dost časté, kdy se lidé panicky báli udělat chybu, což pro ně mohlo mít osudové následky a když už se stala tak ji skrýt, opět aby nedošlo nějakým zlým věcem.

Tady se lidé nebáli a díky tomu se šlo posunout před. A v tom je velká hodnota tohoto přístupu. Když jsem to dával dohromady, marně jsem přemýšlel co ještě mohli udělat špatně aby to dopadlo jak dopadlo. Nic mě nenapadlo. Oni v tom jak do zmršit, nezanedbali nic.

On to bol skôr pragmatický prístup,ak by zúčastneným hrozil trest tak by mali tendenciu zapierať a skreslovať informácie,ale hlavnou snahou vyšetrovania bolo zabezpečiť aby sa podobná situácia už nezopakovala a podľa toho upraviť kontrolne mechanizmy a procesy.Vtedy je lepšie ľuďom slúbiť(a dodržať) beztrestnosť.A zároveň sa jednalo o špecialistov so skúsenosťami ktorých mali málo,pri toľkých mŕtvych sa to samozrejme zhoršilo ešte viac a boli by ohrozené ďaľšie programy a projekty.
Za Stalina by bol možno iný prístup.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 8/3/2017, 15:52
od riho
Obsiahla práca. Jej presnosť zhodnotím až ju celú prekúšem. Ale na začiatok by bolo dobré opraviť meno hlavného konštruktéra zo Sergeja Michailoviča na Sergeja Pavloviča. Mám na to takú mnemotechnickú pomôcku, prvá družica mala kódové označenie PS (Prostešnij Sputnik), čo je presmička Koroľových iniciálok a samozrejme zdroj nekonečných špekulácií.

Prvý úspešný štarť z Bajkonuru bol 15.8.1957 (R7), ale núspešne sa lietalo už od mája.

Prikladám ešte video z trubky, kde je nehoda zachytená
https://www.youtube.com/watch?v=JSE6JUpfNa4

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 8/3/2017, 17:53
od Pátrač
riho: opraveno, děkuji :razz:

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 9/3/2017, 15:22
od Amiz
Super článek !

Jen technická poznámka: všim jsem si že jako kdyby při psaní občas vypadlo poslední písmeno ve slově, někdy i první.... ten anděl (v originále angel) co dostal infarkt je půvabnej :lol:

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 10/3/2017, 20:08
od Pátrač
Amiz - kolego děkuji za pochvalu. I Pozorovatel-signalista mi sdělil, s velkou dávkou jedovatosti že tam mám hodne přelkepů :twisted: Tak jsem toho hodně opravil. Angela jsem nechal - je to opravdu půvabé.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 10/3/2017, 21:01
od argus123
Užasny článok, o katastrofe som už čítal skôršie, taktiež sa zaujímam o kozmonautiku. Ja len dodám že video ktore sa da najsť na youtube z tej katastrofy nieje celé, full záznam prakticky neexistuje kedže bol zostrihany a to čo bolo zostrihane bolo údajne zničené, takže existuje len jedno video ktoré nieje celé. Na zostrihanych častiach mali byť údajne aj detaily zhorených tiel. Každopadne SSSR velmi rada zatajuje a nerada otvára svoje videoarchívy kde su určite zaznamenané aj neúspechy sovietskej kozmonautiky.

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 10/3/2017, 23:16
od kozlustechnykus
Diky za super clanek!

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 13/3/2017, 09:50
od Pátrač
Jsem rád, že toto téma zaujalo. Pro mě to byla taková letučka která se rozlétla až moc a zájem mě těší. Kdyby jste někdo měl nějakou další doplňující informaci. Beru vše.

Děkuji

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 15/3/2017, 20:30
od jarl
Pátrač píše:Díky své severní poloze je vhodný pro starty družic na dráhy s vysokým sklonem k rovníku a dráhu polární, což je často případ vojenských družic. Mezi úspěšně vynesené objekty patří i všechny družice bývalé Československé socialistické republiky já si jako první pamatuji Magion. V březnu 2009 odtud startovala raketa Rokot s družicí ESA GOCE. 9. července 2014 odtud byla vypuštěna nosná raketa Angara 1.2PP, její těžká verze Angara A5 startovala 23. prosince 2014.

Až dosud jsem byl přesvědčen, že kosmodromy je kvůli startu vždy výhodnější budovat co nejblíže rovníku. Mohl by mi někdo vysvětlit v čem konkrétně spočívá výhoda severní polohy Plesecku a co je to polární dráha?

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 16/3/2017, 00:43
od Ataman
jarl píše:
Pátrač píše:Díky své severní poloze je vhodný pro starty družic na dráhy s vysokým sklonem k rovníku a dráhu polární, což je často případ vojenských družic. Mezi úspěšně vynesené objekty patří i všechny družice bývalé Československé socialistické republiky já si jako první pamatuji Magion. V březnu 2009 odtud startovala raketa Rokot s družicí ESA GOCE. 9. července 2014 odtud byla vypuštěna nosná raketa Angara 1.2PP, její těžká verze Angara A5 startovala 23. prosince 2014.

Až dosud jsem byl přesvědčen, že kosmodromy je kvůli startu vždy výhodnější budovat co nejblíže rovníku. Mohl by mi někdo vysvětlit v čem konkrétně spočívá výhoda severní polohy Plesecku a co je to polární dráha?


Malý průvodce po oběžných drahách:
http://www.kosmonautix.cz/2013/02/maly- ... h-drahach/

Re: 24. říjen 1960 - Neštěstí nechodí po horách

PříspěvekNapsal: 16/3/2017, 11:48
od Alfik
Polární (někdy také cirkumpolární) dráha je taková, která svírá s rovníkem pravý úhel - družice přelétá póly.
Protože Rusko leží dost daleko od rovníku, mají pro něj význam hlavně družice které mají dráhu buď polární, nebo alespoň svírající s rovníkem úhel dejme tomu 45 stupňů. Pro nás, protože Evropa leží jižněji než sev. části Ruska, stačí cca 30 stup.
Kosmodrom na rovníku má výhodu v tom, že pokud vypouštíš raketu s malým nebo nulovým úhlem sklonu k rovníku, můžeš naplno využít tzv. gravitační sklánění dráhy, tedy naklánění dráhy letu směrem na východ, aby se sčítala rychlost rakety s rychlostí otáčení Země, ale pokud chceš naopak vypouštět rakety s vysokým úhlem dráhy, tak musíš spálit o to více paliva poté, na sklonění dráhy na sever.
Takže třeba takový Pleseck je z tohoto pohledu kompromisem - když vypouštíš rovníkovou, není ideální, ale když vypouštíš polární, taky ne :) Ale stojí tě to zhruba stejně paliva :)