Zbrojní průmysl Srbska a bývalé Jugoslávie

Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Zbrojní průmysl Srbska a bývalé Jugoslávie

Příspěvek od Polarfox »

Zbrojní průmysl Srbska a bývalé Jugoslávie
aneb na pomezí dvou světů
Obrázek
V průběhu psaní různých článků o exotických zemích světa jsem slíbil zplodit i jednu evropskou zemi, ačkoli to ji nečiní o nic méně přitažlivou. Ostatně ona to již není tak úplně jedna země, ale mnoho států se společnou spletitou minulostí a v řadě případů i živenou nepřátelstvím a vzájemnými spory. Jedná se samozřejmě o soustátí bývalé Jugoslávie a jeho nástupnické státy. V roce 1991 se celý spolek začal hroutit jako domeček z karet a dozvuky sypání balíčku a neustálé změny na mapách a v heslech světových atlasů můžeme pozorovat dodnes. Ale tomuto rozpadu a víru násilí, který ho provázel, předchází dlouhé období, kdy Jugoslávie patřila mezi jedny z nejpilnějších „včeliček“ na poli relativně nezávislé zbrojní výroby. Po celou studenou válku balancovala mezi dvěma ohni a důsledně se připravovala na případnou agresi, která by chtěla narušit tuto pečlivě pěstovanou formu nezávislosti. Z těchto důvodů se můžeme setkat jak se západními technologiemi a zbraňovými systémy, tak i vyvinutým domácím zbrojním průmyslem. Jugoslávci tak vyráběli širokou škálu zbraňových systémů nejen pro pozemní síly (tanky, BVP, OT, raketomety, dělostřelectvo, atd.), ale za velkou část vybavení místním továrnám či loděnicím vděčilo i letectvo a námořnictvo (až po lodě velikosti menších fregat). Vynalézavost místním lidem rozhodně není cizí, což se prokázalo přinejmenším ve dvou případech. Poprvé bohužel při bojích se svými bývalými spoluobčany, kdy bylo vyplozeno až neskutečné množství improvizovaných konstrukcí (přičemž si ale stále zachovávaly dobrou kvalitu) a podruhé když podobné vynálezy a vynalézavost na straně Srbska zarputile čelily silám NATO. Místní zbraně a znalosti se staly i vyhledávaným obchodním artiklem, ačkoli řadu novějších obchodů zmařil rozpad země.

Po konsolidaci nových poměrů se některé státy začaly pomalu vracet k bývalým tradicím, což se týká především Srbska a Chorvatska, a tamější firmy navázaly na staré projekty či rozjely zcela nové. O invenci tedy není v oblasti stále nouze.

Toliko k úvodu. Vzhledem k rozsahu bylo nutno téma nějak rozdělit a po delším rozmýšlení jsem se rozhodl spojit bývalou SFRJ a Srbsko do jedné linie. Ať už je minulost Srbska jak chce černá, ještě po nějaký čas mělo nejblíže tomu, co by se dalo nazvat nástupce bývalého soustátí. Dnes je to jen jeden stát z mnoha, ale technologicky a návazností konstrukčních kanceláří má k bývalému zbrojnímu průmyslu nejblíže. Snad se mi podaří celek vhodně pojmout a moc ho nezamotat. O zbytku nástupnických států (hlavně o Chorvatsku, které si zaslouží samostatný článek, a Slovinsku) bude pojednávat nějaký budoucí „výcuc“. Předem upozorňuji, že to bude běh na dlouhou trať a že si, doposud pamatujíc ponejprve nevinný rozsah Íránu, občas tématicky odskočím :). Ale obsah se budu i přesto snažit svědomitě plnit. Ostatně je opravdu co plnit :).
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 11:26, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Seznam novinek:

30.7. - varianty tanku M-84 (M-84A/AB/ABK/ABN/AI/ABI/AB1/AS/M)
31.7. - tank M-90 Vihor, varianty tanku T-55 (T-55TZI/AI/H, VIU-55 a různé nestandardní úpravy), obrněný transportér M-60
5.8. - T-55 s věží M-18, varianty tanku T-34 (Tip A/B, M-628), varianty samohybky Praga M53/59 (M53/70, Ciciban, RL-1/2/4/2M/4M) a různé provizorní protiletecké systémy (RL-3, platformy TAM-150, FAP-13, tažené systémy typu Pracka atd.)
7.8. - M-80 a jednotlivé varianty, BTR-50S
9.8. - letouny Ikarus S-49, 451, 452, 453, 214, Kurir a SOKO 522
11.8. - letouny G-2, J-1, G-4 a P-2
15.8. - letoun J-22 Orao, salvové raketomety M-63/94 Plamen, M-71 Partizan, M-77 Oganj, M-87 Orkan, M-96 Orkan II, Oganj 2000 ER a Orkan CER
21.8. - torpédoborec Split, fregaty třídy Kotor, ponorky Tara, Sava, tříd Sutjeska, Heroj, Sava, miniponorky třídy Una, podmořské diverzní prostředky typu R-1 a R-2
24.8. - ex-italské torpédovky, torpédové čluny (Typ 201, Typ 108/55, 201 a 203), velké hlídkové čluny (Typ 131, Typ 140, Borac a Kraljevica)
27.8. - pušky a útočné pušky (M-24/48/59/64/67/69/70/76/77/80/85/90/91/92/93/07/21), kulomety (M-53/65/72/77/82/84/86/87/02/21), samopaly (M-49/56/65/84/97, MGV-176, Master FLG) a pistole (M-57/70/88 a varianty CZ-99)
3.9. - téma z prostorových důvodů rozděleno - námořnictvo a letectvo naleznete v příslušných sekcích, tento prostor je nadále vyhrazen pouze pro pozemní síly a jejich vybavení
3.9. - vozidla patřící do rodiny BOV, obrněné automobily (raritní M-8, modifikace BRDM-2)
4.9. - stíhač M-36 Jackson, vozidla na bázi 2S1, protitankové zbraně (pancéřovky M57/79/80/90, bezzákluzová děla M60/79, řízená střela Skakavac, protitankový kanón M87 Topaz) a improvizovaný raketomet Kosava
5.9. - hlavňové dělostřelectvo (tažené typy M-48/56/65, D-30J, M-46/84, M-84 NORA a samohybné NORA B-52, SORA a SOKO)
6.9. - protitankové řízené střely Bumbar, Drug a AT-3
17.9. - protiletadlové zbraně - kanóny a kulomety M-38/51/55/71/75, Bofors L/70, ZU-23, hybridní samohybný M-55AX, řízené střely Vulkan, modernizované SA-3/6
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 17/9/2011, 19:31, celkem upraveno 19 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Pozemní síly 01 - tanky

Obrněná technika - tanky

M-84 a jeho varianty

Historie tanku M-84 se začala psát již v 70tých letech, kdy bylo nutné hledat perspektivní náhradu za zastaralé tanky T-34 a zastarávající T-55. Po jistých peripetiích se nakonec podařilo zajistit licenci na ruský typ T-72 (v hodnotě 39 miliónů dolarů, která platila buď na 10 let a nebo na 1000 vyrobených kusů), v té době asi to nejlepší, co se mohli Jugoslávci sehnat. Což ale neznamenalo, že by k němu neměli výhrady a nesnažili se ho co nejvíce přizpůsobit vlastním představám. Tank M-84, jehož první prototyp spatřil světlo světa v roce 1983, tak obdržel místní plně integrovaný systém řízení palby SUV-M-84 (který mu poskytnul znatelně lepší palebné schopnosti oproti původnímu T-72), vylepšené prvky pancéřování (vylepšený kompozitní pancíř), pryžové boční kryty pojezdového ústrojí, navýšené množství zadýmovacích granátometů na bocích věže a později i silnější motor. Zásadní slabinu, tedy umístění munice, si konstruktéři dobře uvědomovali, ale žádný krok k vylepšení nebyl podniknut (bez zásadní změny konstrukce s tím nemohli stejně asi moc udělat). Navenek je ale M-84 s T-72 vzhledově velmi snadno zaměnitelný.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
standardní M-84 (vše pravděpodobně M-84A)

Výroba probíhala následovně:
Rok 1984 – 5 ověřovacích strojů
Rok 1985 – 24 kusů (10 kusů nulté série a 14 kusů první série)
Rok 1986 – 101 kusů (41 kusů první série a 60 kusů druhé série)
Rok 1987 – 120 kusů (20 kusů druhé série, 40 kusů plánovaných pro Libyi a 60 kusů třetí série)
Rok 1988 - 120 kusů (20 kusů třetí série a 100 kusů čtvrté série)

To dává celkem 370 tanků základní verze M-84. Zbytek z cca 650 vyrobených tanků M-84 všech variant připadá na vylepšené M-84A s novým motorem V-46TK o výkonu 1000 hp (M-84 780 hp), vyráběné od roku 1989 a exportní M-84AB (a velitelské M-84ABK). O jugoslávský tank byl totiž v zahraničí celkem zájem (M-84 si sondovaly státy jako Egypt, Libye, Írán, Pákistán, Kuvajt a snad dokonce i Švédsko), ale širšímu exportu nedošlo. Libye si tak objednala 200 tanků, které nikdy nebyly dodány (díky embargu) a stejně tak skončil i zájem Pákistánců (tentokráte kvůli rozpadu Jugoslávie, což byl hlavní limitující faktor, který zabránil celkem reálné možnosti dalších obchodů).

Export se zdařil, byť jen částečně, jen v případě Kuvajtu. Ten si objednal 215 tanků M-84 ve verzích M-84AB (200 kusů) a M-84ABK (15 kusů), část z nich možná ve verzi M-84ABN s německým navigačním systémem Teldix (který se ale příliš neosvědčil), ale před rozpadem stačilo balkánské soustátí dodat jen asi 150 kusů. Kuvajtské M-84AB se lišily ještě drobnými úpravami v navigačních a komunikačních systémech a blízkovýchodní zákazník s nimi byl velmi spokojen a místní osádky si je nemohly vynachválit a to údajně i ve srovnání s americkými M1 Abrams (při cvičeních dosahovaly M-84 lepších výsledků při střelbě a v závodu na 100 km byl vavřínem vítězů ověnčen taktéž jugoslávský výrobek). Před obsazením Kuvajtu bylo dodáno 6 tanků, které promptně padly do rukou Saddámovým vojskům (respektive 2 byly zničeny a 4 ukořistěny) a zbytek se trousil k exilové armádě. V roce 1991 bylo dodáno 71 vozidel, které se zúčastnily osvobozování své země, i když v rozletu jim bránila podobnost s iráckými T-72 a z řady operací tak byly pro jistotu vystrčeny. Poškození utrpěly 2 tanky (jeden protitankovou minou a druhý raketometem), ale po skončení bojů byly opraveny. V roce 1992 přišlo dalších 33 vozidel, což by dávalo dohromady 110 dodaných tanků oproti 150 běžně udávaným, ale další byly asi dodány později či jsou předchozí uvedená čísla nepřesná (ostatně část M-84AB v počtu 15 kusů blokovalo Chorvatsko, které je zařadilo dočasně do své armády a předalo až později, takže si řada strojů mohla projít obdobnou anabází).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
kuvajtské M-84AB

Rozpad bývalé Jugoslávie roztrousil M-84 a M-84A po všech nástupnických státech, které si z bývalé federální armády ukrojily každý svůj díl (ať už přeběhnutím nebo ukořistěním) a některé si uchovaly i dostatečné technologické a výrobní kapacity, aby mohly pokračovat ve vlastní produkci (Chorvatsko). V bojích mezi nástupnickými státy bylo zničeno něco kolem 40 strojů, jako slabina se objevilo již zmíněné uložení munice, čemuž se snažily později posádky čelit jinou taktikou nasazení. Ale rozpad soustátí neznamenal konec vývoje, neboť jak v Srbsku, tak i Chorvatsku, se objevily vlastní modernizované verze. My ale budeme v duchu zaměření článku sledovat především srbskou linii (ačkoli jim bude dáno se opět protnout na obchodním kolbišti).

První impuls přišel ze zahraničí. V polovině 90tých let Kuvajťané projevili zájem nejprve o vyprošťovací variantu a následně o modernizaci svých M-84AB. S vyprošťovací variantou Srbové neuspěli, i když se snažili vývoj maximálně urychlit (času bylo málo a motivace velká, spolu s tím se totiž pojila případná zakázka na další M-84A) a potřebné know-how a součásti koupili od Poláků. M-84AI, jak byl typ pojmenován, tak velmi připomínal polský WTZ-3. Pro export byl označen jako M-84ABI, ale nakonec byla vyrobena jen malá série M-84AI pro vlastní ozbrojené síly. Do soutěže o upgrade kuvajtských M-84AB pak srbské firmy vstoupily s horkým želízkem v ohni, tedy značně modernizovaným M-84AB1 (či M-2001) vyvinutým speciálně pro export, který by přivedl starší M-84AB na úroveň ruských T-90. Cena upgradu jednoho vozidla je jeden milión dolarů (?). Představen byl v roce 2004 a o rok později prodělal i celkem úspěšné předvádění u kuvajtské armády v pouštních podmínkách (dle Srbů). Postupně doznal dalších vylepšení a někdy v letech 2008/2009 byl přeznačen na M-84AS. M-84AS má zcela nový systém řízení palby, reaktivní pancéřování ruského typu Kontakt 5, kanón 2A46M se snadno vyměnitelnou hlavní a schopný odpalovat řízené střely AT-11, elektro-optický ochranný systém Štora a je nabízen s motory o výkonech v rozmezí 1000 až 1200 hp (V-46TK či V-46TK1). Dalším velkým plus je předělaný systém úložiště munice, v nové podobě mnohem bezpečnější tj. přemístěno úložiště a odděleno od prostoru posádky dodatečnými ochrannými prvky. Pancíř tanku je vyroben z titano/wolframo/hliníkové slitiny. V této podobě byl vybrán domácí armádou, která plánuje modernizovat většinu z 239 zbývajících M-84 a M-84A na tento standard. Modifikováno má být 212 tanků (což činí 4 jednotky po 53 tancích dle nové struktury) a zbytek bude vyřazen.

http://www.youtube.com/watch?v=zS--_qUm ... r_embedded (M-84AB1)
http://www.youtube.com/watch?v=gPyJY0VZ ... r_embedded (M-84AB1)

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-84AI (1, 2) a M-84AB1 (3 až 6)

Odlišná byla situace v Kuvajtu, tedy alespoň zpočátku, neboť po již zmíněných porovnávacích zkouškách z roku 2005, kterých se zúčastnil srbský M-84AB1/M-2001, polský PT-91 a chorvatský M-84D byl údajně v roce 2007 vybrán poslední jmenovaný (Chorvaté měli kromě toho dodat dalších 66 nových M-84D). Ale Kuvajťané finální rozhodnutí odkládali a nyní, v roce 2011, se zdá, že favoritem je M-84AS, který bude ještě vyšperkován dodatečnými francouzskými a běloruskými komponenty. Modifikováno má být 149 kusů (takže přeci jen dorazilo kolem 150 kusů) a je možné, že srbské a chorvatské firmy budou na modernizaci spolupracovat. Projekt M-84AS ale údajně vzbuzuje zájem i v jiných arabských státech. Možná jednu zajímavost na konec. Po internetu škodolibě proplouvají mnohde uváděné informace o kontraktu na modernizaci kuvajtských M-84AB tureckou firmou ASELSAN. Je to krásný příklad, nakolik se dá věřit wikipedii a jak se na základě jednoho článečku, který ve skutečnosti pojednává o modernizaci kuvajtských M1 Abrams, stane kontrakt na M-84 :D.

Obrázek Obrázek Obrázek
M-84AB1 v Kuvajtu (rok 2005)

Poslední variantou, se kterou se lze setkat, je verze M-84 s místním reaktivním pancéřováním M-99 (vyvíjeno v průběhu 90tých let, vývoj ukončen v roce 1999), snad značená M-84M. Objevila se na zbrojní expozici v roce 2009.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-84M

Vihor

Posledním sériově vyráběným jugoslávským tankem je M-84, ale nechybělo mnoho a v obrněných útvarech by ho doplnil, případně v budoucnu nahradil, typ M-90 Vihor (nalezneme i označení M-91 a M-92, které se nejspíše váže k jednotlivým etapám vývoje). Jugoslávci neusnuli na vavřínech a od pokročilého a zájem vzbuzujícího M-84A přikročili k dalšímu kroku a na konci 80tých let zahájili vývoj nového typu, do kterého by integrovali všechny poslední technologické novinky. Tank vzniknul pouze ve dvou prototypech, dalšímu vývoji zabránil rozpad Jugoslávie a rozdrobení technologické a výrobní základny. Teprve Chorvaté později na jeho základě vyvinuli vlastní variantu M-95 Degman.

Vihor se měl vyznačovat zcela novým a modernějším systémem řízení palby, vylepšeným kanónem 2A46 jugoslávské výroby s termální ochranou hlavně a schopným střelby protitankovými řízenými střelami (nejspíše typ AT-8), lokálně vylepšeným automatickým nabíjecím systémem (rychlost palby 10 ran za minutu), lepší pancéřovou ochranou zahrnující i vrstvu nekovových materiálů plus přípravu na instalaci bloků reaktivního pancéřování, motorem V-46TK1 o výkonu 1200 hp a nechyběl ani nový hasící systém, systém ochrany před ZHN a další vybavení. Hmotnost oproti M-84 narostla o 3 tuny, ale to šlo pravděpodobně na vrub lepšímu pancéřování.

Jak již bylo řečeno, jediným přímým pokračovatelem projektu Vihor je chorvatský M-95, zbylé projekty modernizací nástupnických států staví na typu M-84 (M-84As, M-84D atd.).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-90 Vihor

T-54/55 a jeho varianty

Ačkoli se od roku 1984 začal do výzbroje prosazovat nový tank M-84, po většinu poválečného období a až do rozpadu Jugoslávie tvořil početně nejvýraznější položku inventáře typ T-55. Jeho předchůdce T-54 začal být dodáván v roce 1961, první T-55 následovaly v roce 1964 a poslední byl koupen v roce 1983. Kupovány byly nejenom čistě bojové varianty a tak například české JVBT-55A, používané v Jugoslávii jako T-55TZI, měly být v průběhu let nějak vylepšeny, ale podrobnosti schází. Jako důležitou součást výzbroje bylo rozhodnuto T-55 náležitě modernizovat. V rámci projektu Igman měly dostat řadu komponentů z moderních M-84 (především zjednodušený systém řízení palby s laserovým dálkoměrem, motor a hasící systém), zadýmovaní granátomety, zesílené pancéřování (až o 50mm na některých místech), boční pryžové zástěrky zvyšující ochranu před kumulativními střelami, izolační vrstvu hlavně kanónu, dodatečnou ochranu střelce z 12,7mm kulometu a v neposlední řadě dvě střely AT-3 (4 rezervní vezeny v tanku). Takto upravené stroje byly označovány (snad) T-55AI. Pro export měla být nabízena varianta se 105mm kanónem.Do rozpadu Jugoslávie bylo modifikováno jen něco okolo 10 až 20 tanků. Kromě toho byla část T-55A vybavena novými motory.

Obrázek Obrázek Obrázek
T-55AI, na třetí fotografii varianta se 105mm kanónem

V konfliktech po roce 1991 užívaly všechny strany T-55 v hojném množství a zpočátku byly také hojně ztráceny (což ale připadá na vrub často nekoncepčnímu nasazení, nedisciplinovanosti, nedostatečné či žádné podpoře pěchoty a bojům v městské zástavbě). Proti moderním protitankovým zbraním se ukázaly zranitelné a tak si je posádky upravovaly přídavnou ochranou z plechů, dřeva, gumy i cihel. Z těchto konfliktů taktéž pochází T-55 s 37mm protiletadlovým kanónem na místě věže (asi vyloženě kusová či ojedinělá záležitost, údajně z bojů v Bosně) a nebo rovnou s věží ze stíhače tanků M-18 Hellcat (taktéž Bosna).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
improvizovaná ochrana (1 až 3), 37mm protiletadlový kanón na podvozku T-55 (Bosna) (4) a T-55 s věží z M-18 (Bosna) (5)

Srbové později své T-55 vyřadili (asi 210 kusů) a část z nich nabídli k odprodeji. Na export ale nabízejí variantu T-55H, která se dosti podobá projektu Igman. T-55H má termální ochranu hlavně (může být použit i 105mm kanón), motor z M-84, čidlo laserového ozáření, bloky reaktivního pancéřování, pryžové zástěrky pojezdového ústrojí, nový 12,7mm kulomet (M-87), hasící zařízení a systém ochrany před ZHN, možnost instalace zakopávací a minovyorávací radlice a pravděpodobně i jiné. Vyrobeny byly 3 kusy a k objednávkám zatím nedošlo. Když byly v roce 2004 T-55 vyřazovány a nabízeny k odprodeji (který je vzhledem k přesycení trhu těmito tanky diskutabilní), bylo rozhodnuto alespoň pár vozidel přestavět na ženijní variantu VIU-55 Munja. Osádku tvoří 2 muži plus 6 převážených ženistů a výzbroj sestává z 30mm automatického granátometu (M-93) a 7,62mm kulometu (M-84). Stroj je vybaven systémem GPS a širokou škálou speciálních prostředků potřebných k plánované činnosti. Motor zůstal zachován z typu T-55, ale je možno pořídit silnější typ. Počet modifikovaných kusů jsem nenalezl.

http://www.youtube.com/watch?v=Frdrl9bw79E (VIU-55 Munja)

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
T-55H (1 až 4) a VIU-55 Munja (5 až 8)

T-34/85 a jeho varianty

Pokud se něco z inventáře jugoslávské armády dá označit za stálici, tak je to tank T-34/85 (alespoň tedy na poli obrněné techniky a co do významu, neboť v ostatních oblastech má pár dotěrných konkurentů). S prvními z nich se Jugoslávci začali seznamovat již v roce 1944 a velké množství T-34 zasáhlo ještě do války o půlstoletí mladší. Nakupován byl v hojném množství a poslední velké dodávky se uskutečnily ještě v polovině 60tých let (600 tanků dodaných mezi lety 1966 až 1968, údajně z Československa, i když tady bych to bral s rezervou, šlo pravděpodobně o cenově výhodný obchod, prostě takový menší výprodej :), jinak už byl typ dosti za zenitem). Ale T-34 netekly jen směrem do Jugoslávie, ale byly i reexportovány do Angoly (1976, k MPLA) a snad i na Kypr.

Žádný z velkých modernizačních programů se neuskutečnil (jak se dozvíme dále) a tak jugoslávské „třicetčtyřky“ absolvovaly úpravy spíše udržovací (drobné úpravy motoru, vnitřního vybavení, instalace protiletadlového kulometu M2HB z vyřazených tanků M-4 Sherman, která proběhla v 70tých letech spolu s přidáním infračervených reflektorů) a v 80tých letech začaly vyklízet pole modernějším soukmenovcům a putovaly do skladů či k druhořadým jednotkám. Za války bylo mnoho vozidel reaktivováno a přes své stáří si tanky „oddřely“ další šichtu v podpůrné roli. I je si osádky vylepšovaly různým přídavným „pancéřováním“ atd. Po skončení bojů pak finálně putovaly do starého železa.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
improvizovaná ochrana z pancéřového plátu instalovaného na věž (1), pytlů s pískem (2), T-34 s kulometem M2HB (3), chorvatský (?) stroj s DŠK (4) a smutný konec, jež potkal řad těchto letitých vozidel (5)

T-34/85 se stal i základem pro vývoj prvních domácích tanků. V roce 1948 začaly práce na stroji, který byl označen jako Tip A (či Vozilo A). Ten sice z ruského tanku úzce vycházel, ale úkol neměli Jugoslávci tak snadný, protože nebyla k dispozici žádná výrobní dokumentace. Není tedy divu, že z lůna zatím mladého jugoslávského zbrojního průmyslu vyjel stroj s řadou dětských nemocí. Své si přisadil i stanovený „deadline“, neboť tank měl být hotový na přehlídku v roce 1950. Konstruktéři se snažili, až se jim kouřilo za patami a celé slávy se opravdu zúčastnilo 5 tanků Tip A (první a také poslední vyrobené kusy, leč nepředbíhejme). Od klasické T-34ky se jugoslávská verze lišila silnějším pancéřováním (a adekvátním nárůstem hmotnosti až o 3 tuny, což se projevilo horšími jízdními vlastnostmi), jiným tvarováním (korby i věže, což je patrné z fotografií již na první pohled), odlišnou sekundární výzbrojí (německé kulomety typu MG-42 namísto ruských DTM a na stropě věže umístěn americký Browning), úsťovou brzdou, vylepšenou hydraulikou a elevací kanónu, zaměřovačem z německého PzKpfw IV a kvalitativně nepříliš vyvedeným motorem převážně z místních komponentů. Výhled z vozidla byl horší než u T-34/85. Hned po přehlídce celá pětice pelášila na intenzivní zkoušky, z nichž vyplynula řada požadavků na zlepšení (na poli hmotnosti, výhledu, pohonné jednotky, zásoby munice, umístění protiletadlového kulometu). Výroba měla pokračovat dalšímu 10ti kusy a závady měly být postupně odstraňovány a změny zakomponovány do následného Tip B (Vozilo B, s 90mm kanónem). Vývoj ale obdržel pomyslnou stopku v podobě masivních dodávek západní techniky počátkem 50tých let a prototypy byly rozděleny mezi různá učiliště (2 kusy, nejprve použity k výcviku kadetů, později v roli cvičných cílů) a vývojová střediska (3 kusy). Jeden se dochoval ve velmi slušném stavu v bělehradském muzeu a druhý dosud existující kus je spíše vrakem, neboť je to jeden z nešťastných cílových tanků.

Další etapa plánovaných modernizací přišla v roce 1956, kdy bylo rozhodnuto opět zkusit vylepšit T-34 pod označením M-628 (a kódovým jménem Galeb). Rozhodovalo se mezi variantami AC (85mm kanón, jugoslávské kulomety M-53, vylepšená pohonná jednotka atd.) a AR (lišící se 90mm kanónem a 12,7mm protiletadlovým kulometem), z nichž dostala přednost druhá, ale program dospěl pouze k 5 nevyzbrojeným prototypům (možná bez věže) a pak byl ukončen. Z T-34 vychází i některé další projekty, ale to už se většinou jedná o směsku západních a ruských typů.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Tip A – dochovaný kus v muzeu v Bělehradu (1 až 3), tanky v době své největší slávy, v roce 1950 (4, 5) a celá pětice prototypů (6)
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 11:28, celkem upraveno 8 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Pozemní síly 02 – BVP, OT a jiné

Obrněná technika – obrněné transportéry a bojová vozidla pěchoty

M-80

Na konci 60tých let začalo jugoslávské velení koketovat s myšlenkou výrobní spolupráce s tehdejším Československem při produkci vozidel BMP-1. Neboť jsme se na to příliš přívětivě netvářili a po nechvalném roce 1968 možnosti kooperace zcela zamrzly, byli Jugoslávci nuceni vydat se cestou vlastního vývoje. Z následného projektu M-980 vznikl v roce 1974 první prototyp vozidla přijatého pak v roce 1979 do výzbroje jako M-80, které se z vnějšku BMP-1 dosti podobalo, přičemž se ale jedná o čistě domácí konstrukci s řadou odlišností. Počáteční série byla vybavena francouzským motorem o výkonu 260 hp (užívaném na BVP AMX-10P), ale již v projektové fázi se počítalo s instalací silnější pohonné jednotky. Ta byla vyzkoušena v roce 1980 a v roce 1981 začaly vyjíždět první sériové kusy varianty M-80A s licenčním německým motorem (o výkonu 320 hp). Výzbroj tvoří 20mm kanón M-55, 7,62mm kulomet M-86 a dvě odpalovací zařízení pro střely AT-3 (vezeny 4 střely), vozidlo je obojživelné a lépe pancéřované než ruský protějšek a převáží 7 pěšáků. Vyrobeno bylo okolo 800 vozidel, která byla přidělována k nejlepším jednotkám a i v bojích následujících po roce 1991 se dobře osvědčila.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-80 (1), M-80A (2 až 7)

Některé nedostatky (jako kanón malé ráže, nepříliš výkonný protitankový systém a další) měla řešit varianta M-80A1 Vidra vyvíjená na konci 80tých let, ale do výzbroje se již nestačila propracovat. Hlavními odlišnostmi byl nový stabilizovaný kanón M-86 ráže 30mm, vylepšený naváděcí systém pro střely AT-3, nový zaměřovač, 4 zadýmovací granátomety atd.

Obrázek
M-80A1

Kromě těchto základních variant existovala i řada více či méně realizovaných verzí s rozličnými úkoly (protiletadlové, sanitní či velitelské verze).

Realizované varianty:
M-80A KC – Velitelská varianta s rozšířeným komunikačním zařízením.
M-80A KB – Velitelská varianta pro vyšší celky.

Obrázek
M-80A KC

Nerealizované či zastavené projekty:
VK-M-80A – Velitelská varianta pro úroveň brigády, vyzbrojená pouze 7,62mm kulometem. Sériově nevyráběny.
M-80A LT (alternativně i LT-M-92) – Protitanková verze s odpalovacím zařízením pro 6 střel AT-3. Přednost jako platforma dostalo vozidlo BOV (BOV-1), vyrobeny pouze dva prototypy. Snad později použity v Bosně.
SPAT-30/2 – Protiletadlová kanónová varianta se dvěma 30mm kanóny (M-86) a zařízením J-171 (jako u Pragy M53/59), poté se pozornost přesunula na platformu BOV (BOV-30) a nakonec k projektu Sava. Vozidlo si zachovalo plnou plovatelnost.
M-90 Sava – Protiletadlová varianta s vylepšenou jugoslávskou variantou odpalovacího zařízení/střel ze systému Strela-10M (SA-13). Další vývoj ukončil rozpad státu.
M-80AI – Průzkumná varianta na bázi M-80A1 (do vybavení by patřil i průzkumný radar, osádka by byla 8mi členná – 4+4), plánováno 200 kusů, ale vývoj ukončil rozpad státu.
M-80A Sn – Sanitní varianta, která se nedostala do sériové výroby.
MOS M-80A – Minový pokladač, sériově nevyráběn. Výzbroj tvořil jeden 7,62mm kulomet, osádku řidič a dva operátoři prokládacího zařízení, pro které bylo k dispozici celkem 288 min typů TMNU-6 a 7. Pokládání mohlo probíhat za každého počasí a i do hlubokého sněhu.

SPAT-40/2 - Protiletadlová kanónová varianta se dvěma 40mm kanóny. Pouze projekt bez realizace prototypu.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
SPAT-30/2 (1 až 3), M-80A LT (4 až 6), M-90 Sava (7 až 9), VK-M-80A (10), M-80A Sn (11) a M-80A MOS (12 a 13)

Srbská armáda v současnosti využívá 320 vozidel M-80A, další jsou uskladněna. Na typ M-80A1 navázal v roce 2004 M-80/98A (dříve značen jako M-96), který má taktéž novou věž s 30mm kanónem M-86 (alternativně modernějším typem M-89), 7,62mm dálkově ovládaným kulometem, dvěma odpalovacími zařízeními pro nejnovější varianty střel AT-3 (ale i tak dosti zastaralých) a 4mi zadýmovacími granátomety. Sériově vyráběn není a není vůbec jisté, zda-li kdy bude.

Obrázek Obrázek
M-80/98A

M-60

Obrněný transportér M-60 je jedním ze symbolů mechanizace jugoslávské armády a jako takový zaujímá významné místo ve vývojové linii, ačkoli toto privilegium trochu kalí jeho nepříliš výrazné technické vlastnosti. Aneb řekněme si to na rovinu, moc se nepovedl. Vývoj začal již v 50tých letech a v roce 1958 byl připraven první prototyp. V následujících letech prošly zkušební kusy řadou testů, při nichž vyplouvaly na povrch dosti nelichotivé vlastnosti nového přírůstku, jako malý výkon motoru, poruchy mechanických součástí, problémy s podvozkem (mimochodem část řešení byla ke škodě nového vozidla převzata ze samohybného děla SU-76) a jiné. Prozatímně se upustilo i od dalších plánovaných verzí a způsobů užití (tahač polních děl, samohybný minomet, pojízdná dílna a jiné). Po instalaci všeho vybavení navíc ztratil plovatelnost. Přesto byla ale v roce 1961 naplánována rozsáhlá sériová produkce s tím, že vady budou postupně odstraněny. V roce 1964 byl představen veřejnosti a tentýž rok byl bez skrupulí nabídnut i na export.

Mezitím pomalu nabíhala sériová výroba, která dala do roku 1967 182 transportérů M-60 (12 zkušebních a 170 sériových vozidel), přičemž některé obtíže byly zažehnány, jiné zůstaly či se objevily nové. Není tedy divu, že armádní jednotky čekaly na nějaký podstatný průlom jako na smilování boží. To se zadařilo s příchodem verze M-60P, která již představovala celkem provozuschopný stroj. Kromě přechodu výroby na novou variantu bylo rozhodnuto přebudovat na M-60P všechny stroje starších sérií. Rozhodně to potřebovaly, neboť technické závady je stíhaly na každém kroku. Výroba vylepšených M-60P probíhala od roku 1971 a spolu se staršími M-60 (přestavovanými od roku 1972) dala do roku 1979 celkem 790 obrněných transportérů, z nichž bylo 190 vyvezeno do zahraničí (pravděpodobně všechny do Iráku).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-60P, na poslední fotografii irácký stroj ukořistěný Američany

Kromě základní varianty transportéru, vybaveného 7,62mm (M-53) a 12,7mm kulometem (M2HB) s kapacitou 3 členů osádky plus 10 převážených pěšáků, byla v roce 1973 zavedena i varianta M-60PB, která kromě toho nese i dvojici 82mm bezzákluzových kanónů M60. Přidán byl střelec z bezzákluzových kanónů a počet vezených pěšáků se snížil na 7. Existovala i velitelská verze M-60PK a testovány, ale nezavedeny, byly i varianty s 20mm kanónem a 82mm minometem. V průběhu válek mezi nástupnickými státy se objevily i různé „homemade“ stroje, jako je M-60P s 57mm raketometem (letecká raketnice UB-32). V průběhu bojů byl užíván i jako obrněná ambulance (kam patří třeba chorvatský M-60SAN).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-60PB (1 až 4), chorvatský exemplář M-60PB (5), M-60P s 82 minometem (6) a UB-32 (7 až 9)

Po rozpadu soustátí se M-60P rozprostřely mezi jednotlivé armády a následné boje ukázaly v plné nahotě jejich nedostatky a nyní již zcela zastaralou konstrukci. Nevyhovovala jak výzbroj, tak i ochrana a pohyblivost a byly postupně odsunovány do vedlejších rolí. Po válce a různých odzbrojovacích dohodách se jich jednotlivé státy začaly zcela očekávaně přednostně zbavovat. Ze srbských M-60P tak už neslouží žádný (velmi ochotně jimi a podobnými historickými exponáty, jako T-34, umořili zbrojní kvóty).

BTR-50S

Od poloviny 60tých let zakoupila jugoslávská armáda přes 200 obrněných transportérů BTR-50 ve verzích BTR-50PK a BTR-50PU. Vozidla sloužila jako velitelská pro nižší (BTR-50PK) a vyšší celky (BTR-50PU) a nedoznala žádných zásadních změn. Ty přišly až v roce 2005, kdy byla představena srbská varianta BTR-50S, která se vyznačuje novou věží (M91E) z BVP M-80. Věžový komplet sestává z 30mm kanónu, 7,62mm kulometu (M-86) a dvou odpalovacích zařízení prostřely AT-3. K dispozici jsou též 4 zadýmovací granátomety.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
BTR-50S

BOV

První obrněná vozidla BOV konfigurace 4x4 se začala objevovat v 80tých letech a ačkoli by se k typu našlo pár připomínek (v oblasti hmotnosti a podvozkové variability), bylo nakonec zavedeno do výzbroje a od každé ze základních variant (protitanková, protiletadlová a pořádková) se vyrobilo mnoho desítek kusů. Po rozdělení Jugoslávie skončil výrobní závod na území Slovinska (ale později zkrachoval). Skupina obrněných automobilů BOV se skládá z následujících variant:

BOV-1 (nebo též POLO M-83) – Protitanková verze vybavená odpalovacím zařízením pro šestici protitankových řízených střel AT-3 Sagger (přednostně modernějších variant s poloautomatickým navedením, ale schopné odpalovat i starší typ, celkem vezeno 14 střel, výzbroj doplňuje dálkově ovládaný 7,62mm kulomet M-86). Prototypy spatřily světlo světa již v roce 1980, ale typ byl zaveden do výzbroje až v roce 1983. Doposud užívány několika nástupnickými státy. Nejpočetněji je typ tradičně zastoupen v Srbsku.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
BOV-1, poslední vozidla patří chorvatské a slovinské armádě

BOV-VP/M (nebo též VPB M-86, po dobu vývoje nesla označení BOV-2) - Jedná se o variantu pro pořádkové síly. Vojenská policie užívala vozidla BOV-VP, polovojenská Milice pak téměř identické BOV-M. Vyzbrojeny jsou standardně jedním 7,62mm kulometem M-86, případně 12,7mm M2 (později se zvyšovala ochrana střelce různými provizorními či sériovými konstrukcemi, u srbských BOV-VP je do takovýchto věžiček možno osadit i 12,7mm kulomet M-87 či 30mm automatický granátomet M-93) a na každém boku jsou připevněny 3 zadýmovací granátomety. Vnitřní kapacita činí 2 členy osádky a 8 dalších mužů výsadku (a dále je v zadní části je vybaveno stupadlem pro 4 policisty/členy zásahových jednotek). První prototyp se objevil v roce 1986. Ačkoli se nejedná o příliš pancéřované vozidlo a původní role měla být pořádková, BOV-VP a M si prošly řadou intenzivních bojů. Některé BOV-VP speciálních jednotek ministerstva vnitra byly později modifikovány instalací věže z obrněného transportéru TAB-71 (rumunská obdoba BTR-60, která se taktéž dostala v jistém množství do jugoslávských služeb). Takto upravené stroje s věžičkou se 14,5mm těžkým kulometem se dle své zbraně nazývají BOV-VP/KPVT. Na rozdíl od BOV-1 a 3, které jsou porůznu vyřazovány, pořádkové BOV-VP/M slouží prakticky u všech nástupnických států.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
BOV-VP či M bez rozlišení státní příslušnosti (1 až 11) a BOV-VP/KPVT (12)


BOV-3 – Protiletadlová verze s trojhlavňovým automatickým kanónem M-55A4B1. Zbraň umístěna v otočné věži spolu se zaměřovacím systémem J-171 (licenční Galileo P36). Oproti původnímu určení byla tato varianta užívána zejména jako podpůrný prostředek v pozemních bojích. Po bojích skončily roztroušeny po jednotlivých nástupnických státech, kde ještě některé slouží, jiné jsou vyřazeny a nabízeny k odprodeji (což je případ Srbských BOV-3).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
BOV-3

BOV-30 – Výkonnější protiletadlová varianta s dvěma kanóny ráže 30mm, která byla vyrobena pouze v 8 exemplářích. Prototypy byly vyrobeny v roce 1985 (první čtveřice, která se zúčastnila vojenské přehlídky, z které pochází většina známých fotografií), ale z projektu postupně sešlo. Na vině byla přílišná váha dodatečného vybavení věže (k zaměřovači J-171 měl být přidán ještě radar a další vybavení) a účinek zpětného rázu zbraní. Většina vyrobených vozidel nakonec skončila na území Bosny a Hercegoviny (5 kusů).

Obrázek
BOV-30

BOV-KM – Velitelské vozidlo na bázi BOV-VP. Vzniklo v roce 1986 a to pouze v jednom prototypu. Zavedení do služby zabránila poté válka.

BOV-Sn – Sanitní varianta, která vznikla v roce 1988 a to pouze v jednom prototypu.

M-09 (či HS M-09) – Jedna z variant, kterou se snaží Srbové upoutat pozornost na zahraničních trzích a exportem se tak zbavit přebytečných obrněných vozidel BOV (po reorganizaci armády putovala do skladů řada BOV-1 i BOV-VP, ale především byly vyřazeny všechny BOV-3, k čemuž došlo v roce 2007). Společnost Yugoimport se tak pokouší o odprodej modernizovaných strojů postavených na bázi zmíněných přebytků. M-09 je upgrade protiletadlové verze BOV-3, který těží z přidání dvou čtyřnásobných odpalovacích zařízení pro protiletadlové střely Strela-2M na boky věže. Kupec se nenašel.

M-10 – Po dvou prototypech průzkumné verze (na bázi BOV-3) a varianty velitelského vozidla dělostřelecké baterie (na bázi BOV-VP) z roku 2009 a bez bližšího označení, se srbský vývoj soustředil na typovou řadu M-10 na bázi BOV-3. Existují celkem tři varianty – M-10K (později BOV M-10 ARTKOM, jako velitelské vozidlo dělostřelecké baterie), M-10KI (velitelsko-průzkumné vozidlo) a M-10I (později BOV M-10 ARTIZ, průzkumné vozidlo). Vnitřní vybavení se liší dle jednotlivé úlohy a všechny jsou vyzbrojeny dálkově ovládanou věží s kulometem ráže 12,7mm. Čtyři velitelské varianty M-10 se podařilo prodat Keňi jako součást kontraktu na samohybné houfnice.

M-11 – Zatím poslední člen rodiny BOV představený na zbrojní výstavě v roce 2011. Od M-10 se vizuálně liší upravenou přední částí vozidla v oblasti čelních průzorů. Nový je motor, výzbroj zůstává. Hlavní změny jsou uvnitř vozidla, ve vnitřním vybavení, které má ještě lépe vyhovět velitelským a průzkumným účelům vozidla (opět se plánuje celá skupina odlišných verzí jako u M-10).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-09 (1, 2), M-10 (3) a nejnovější verze M-11 (4)

Obrněná technika – obrněné automobily

M-8 Greyhound

Průzkumné obrněné automobily M-8 sloužily v jugoslávských ozbrojených silách od 50tých až po 70tá léta. I přesto přinejmenším jeden kus zasáhl do bojů probíhajících téměř o dvacet let později, neboť je znám jeden M-8 používaný bosenskými muslimy a vybavený věží z BVP M-80.

Obrázek
M-8, bosenská úprava

Modifikace na bázi BRDM-2

V Jugoslávii jsou BRDM-2 zastoupeny od roku 1967, ale k úpravě vozidel došlo až za éry Srbska, které nabízí vozidla M-05 Vuk a Kurjak.

M-05 Vuk – Hlavními devizami projektu je zvýšení kapacity vnitřních prostor (především odstraněním pomocných kol), které tak mohou pojmout další členy osádky (celkem 8 mužů, výstup usnadňují nové boční dveře), vybavení vozidla silnějším motorem, moderní elektronikou a pozorovacími přístroji. Věž je odstraněna a obměn doznala i balistická ochrana vozidla. Výzbroj je obdobná jako o ženijního tanku VIU-55 Munja, tedy 30mm automatický granátomet M-93 a kulomet M-84 ráže 7,62mm. K dispozici jsou též zadýmovací granátomety. M-05 je plánován jako součást výzbroje speciálních a pořádkových jednotek.

Kurjak – V genezi průzkumného obrněného vozidla Kurjak lze vysledovat dvě odlišné varianty. První se vyznačuje odstraněním pomocných kol a zvýšením vnitřní kapacity (tj. obdobně jako u M-05 Vuk, pojme pak 4+4 členy osádky), snahami o vylepšení pancéřové ochrany a novou výzbrojí a průzkumnými prostředky. Na modifikovaném vršku korby je umístěna nová věž s 20mm kanónem (alternativně 12,7mm a 7,62mm kulometem či automatickým granátometem ráže 30mm) a na úrovni čelních průzorů kabiny se nalézá senzorové zařízení TOMS (laserový dálkoměr, TV kamery a termovizní zařízení, systém je napojen na vyšší velitelské celky). Dle přání zákazníka může být namontován silnější motor. Tím již v základu disponuje druhá varianta představená v roce 2009, což je ale jen jedna ze změn. Nejdůležitější je odstranění věže a její nahrazení výsuvným stožárem se senzorovým zařízením TOMS (stožár lze vysunout až do 4metrové výšky), k němuž může být přidán i průzkumný radar PR-15. V přední části vozidla (místo původního umístění senzorů) se nově nachází dálkově ovládaná věžička s 12,7mm kulometem. Osádku tvoří 3 muži plus 5 členů výsadku.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-05 Vuk (1), Kurjak staršího provedení (2, 3) a novější varianta (4 a 5)

Obrněná technika – stíhače tanků

M-36 Jackson

V 50tých letech směřovaly do Jugoslávie nezanedbatelné dodávky stíhačů tanků M-18 Hellcat a M-36 Jackson. I když se oba obdivuhodně propracovaly až do 90tých let (kariéra M-36 trvala dokonce ještě déle), výraznějšími místními úpravami prošel pouze M-36. Těch Jugoslávie obdržela 399 kusů (verzí M-36B1 a M-36B2) a po dlouhá léta zastávaly důležitou roli v plánované obraně proti pronikajícím obrněným jednotkám protivníka, ačkoli na sklonku života si zaválčily hlavně jako podpůrný prostředek (zpravidla rozděleny po jednotlivých kusech či dvoučlenných skupinkách). Důležitou úpravou pro jejich další působení v jugoslávské armádě byla výměna originálních motorů za pohonnou jednotku V2 užívanou tanky T-34. Osádky si pak v průběhu bojů své M-36 upravovaly pomocí různých přídavných ochranných prvků, ostatně jak to bylo běžné u řady dalších typů. Poslední vystoupení M-36 se odehrálo v roce 2001 a teprve v roce 2004 putovala tato samohybná děla do výslužby.

Obrázek Obrázek Obrázek
M-36 srbské (1) a chorvatské armády (2), exemplář s přídavnou ochranou, později prodaný do Velké Británie (3)

Obrněná technika – ostatní

Modifikace na bázi 2S1 Gvozdika

I na bázi samohybné houfnice 2S1 vznikly dvě zajímavé úpravy, které se datují do období bojů v 90tých letech a v obou případech jde o výměnu věže za jiný zbraňový systém. Vznikl tak osobitý stíhač tanků s odpalovacím zařízením pro střely AT-3 Sagger (z vozidla BOV-3) a další varianta je vybavena věží z BVP M-80. Konverze se uskutečnila na minimálním počtu vozidel, spíše jen po kusu od každé varianty.

Obrázek Obrázek
2S1 s věží z M-80 (1) a s odpalovacím zařízením pro řízené střely AT-3 Sagger (2)
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 11:29, celkem upraveno 8 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Pozemní síly 03 - raketomety

Salvové a jiné raketomety

M-63/M-94 Plamen, M-71 Partizan

V roce 1963 (vývoj začal v roce 1958) se v Jugoslávii objevil první z řady místních raketometů (ačkoli vycházel z československého vz.51) a byl zaveden do výzbroje jako M-63 Plamen. Konstrukčně jde o 32ti násobný 128mm raketomet a koncipovaný jako tažený, který může odpalovat rakety M63 (dostřel 8,6 km) a M87 (ta se vyznačuje novou bojovou hlavicí s větším účinkem a dostřelem 12,5 km, ta se objevila kolem roku 1989). Celkem bylo vyrobeno okolo 500 kusů (?), které se dostaly v menším množství i na Kypr (18 kusů), v letech 1988-1989 navíc Jugoslávie zajistila dodávku raket M63 pro rakouské systémy Racketenwerfer M51 (místní označení pro československé vz.51 ráže 130mm). Raketomet Plamen používá samozřejmě Srbsko (cca 60 kusů, ačkoli lze nalézt i vyšší čísla), Slovinsko (?) (4 kusy), Makedonie (12 kusů), Bosna a Chorvatsko, které si ale vyvinulo vlastní varianty. Širokého užití se jim dostalo za bojů v 90tých letech.

Existuje i odvozená jednohlavňová varianta pro speciální jednotky a partyzánský způsob boje pojmenovaný příhodně M-71 Partizan. 12ti hlavňová varianta M-63 Plamen-R určená k montáži na vozidlo UAZ-469 nebyla sériově vyráběna.

Významné vylepšení přišlo s modelem M-94 Plamen-S, který je umístěn na šestikolovém nákladním automobilu (TAM-150 T11 BV) a používá přednostně rakety M87 s dostřelem přes 12 km a účinnější bojovou hlavicí. Systém disponuje přebíjecím zařízením s připravenou novou dávkou 32ti raket. Tato modifikace se objevila v polovině 90tých let a Srbsko jich obdrželo pravděpodobně do dvacítky kusů (udává se 18) a dalším zákazníkem byla Gruzie s 12 kusy. Gruzínské M94 se měly nacházet ve stavu jednotky, která se zůčastnila v roce 2008 bojů v Jižní Osetii.

Zmatek trochu panuje v munici, neboť některé prameny uznávají jen dva typy – M63 Plamen-A s dostřelem 8,6 km a M87 Plamen-D s dostřelem 12,5 km. Ale dá se najít celá škála Plamen-A až D.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-63 (1 až 3), M-71 (4) a samohybná varianta M-94 (5 až 9)

M-77 Oganj

Následující typ, vyráběný od konce 70tých let (vyvíjen od roku 1968, představen v roce 1975, vývoj ukončen v roce 1977 a o tři roky později již běžela výroba), byl již od počátku koncipován jako mobilní. Ráže zůstala totožná, tedy 128mm, ale munice je odlišná (typ M77 s klasickou HE hlavicí a dostřelem přes 20 km, případně varianty se submunicí, údajně snad může používat i munici pro systém Ogajn 2000 ER, tj. Grad-M a Grad-2000). Na šestikolovém nákladním automobilu (FAP 2026 BDS, pohon 6x6, první kusy byly umístěny na FAP 2020 BDS v konfiguraci 6x4) je umístěno i přebíjecí zařízení pro dalších 32 raket (Oganj je tedy opět 32ti násobný) a pro vlastní ochranu disponuje jedním 12,7mm kulometem umístěným na střeše kabiny. V současnosti jsou systémy roztroušeny v Srbsku (tradičně největší uživatel, cca 60 kusů), Makedonii (12 kusů) a Bosně a Hercegovině (7 kusů).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-77 (1 až 6) plus submunice (7)

M-87 Orkan/M-96 Orkan II/Orkan CER

12ti hlavňový raketomet ráže 262mm a třešnička na dortu vývoje salvových raketometů bývalé Jugoslávie. Disponuje velmi slušným dostřelem až 50 km (ve vývoji byla i raketa s dostřelem prodlouženým na 70 km), kromě klasické HE munice (a možná i termobarické) je schopen používat typy se submunicí (duální protitanková/protipěchotní v podobě 288 bombiček, případně 24 kusů magnetických protitankových min). Celý systém byl umístěn na podvozku osmikolového automobilu. Vývoj raketometu Orkan byl sponzorován Irákem, není tedy divu, že poprvé byl představen v roce 1988 právě v této zemi (první prototyp se objevil v roce 1985). Orkan je jedním ze systémů, které naplno zasáhnul rozpad Jugoslávie, neboť na počátku 90tých let teprve nabíhala sériová produkce a M-87 Orkan šly přednostně do Iráku. Ten na tom ovšem nebyl také nijak úžasně a do osudného roku 1991 obdržel minimální množství kusů typu Ababil 50, jak byl v Iráku značen. Ze 4 objednaných baterií obdržel pouze jednu (tj. 4 odpalovací zařízení, 4 přepravní vozidla pro rakety a velitelské vozidlo, plus 1000 raket, později ještě 2 další odpalovací zařízení). Později raketnice (v počtu 6ti kusů) umístil na odpalovací zařízení protileteckých střel SA-2 v mobilní konfiguraci a pojmenoval tento výtvor jako Al Nida. Životnost střel byla prodloužena výměnou motoru. Konec provozování zbylých Ababil 50/Al Nida znamenal rok 2003 a americká invaze.

Obrázek Obrázek
Al Nida

Dalo by se říci, že dosti obdobně dopadnul Orkan i v zemi původu. Ačkoli se podařilo vyvinout opravdu účinný systém s vysokou mírou automatizace a vyzkoušený v širokém rozmezí klimatických podmínek (při testech bylo odpáleno 500 raket v hlubokých minusových teplotách i vedrech horkých iráckých pouští), konečná výroba byla hubená. Srbové mohli disponovat jediným kusem (první prototyp, který byl v té době umístěn ve školním středisku), který se, kromě hloubkového ostřelování chorvatských pozic, později nechvalně proslavil i palbou na centrum Záhřebu (květen 1995). Kromě školního Orkanu se ve výrobě nacházely ještě 4 kusy, jinak součást série pro Irák, které ale byly dokončeny až v roce 1994 a následně si je rozdělilo rovným dílem Chorvatsko s Bosnou a Hercegovinou. Do ukořistění zásoby raket byly ale nevyužitelné (tedy až do konce roku 1995). M-87 Bosny a Hercegoviny byly snad v roce 1997 zničeny na střelnici Glamoc (po odzbrojovacích dohodách).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
první vyrobený M-87 (1), neznámý kus (2), chorvatské stroje (3 až 5) a bosenské stroje (?) (6 a 7)

Na Srbsko tak zbyly pouze zbytky v podobě 262mm raketnic. Nejprve došlo k montáži raketnic na lafetu prastarého protiletadlového kanónu (stará dobrá „osmaosmdesátka“). Toto provizorium vzniklo v roce 1993 pouze v několika kusech a není žádným překvapením, že bylo vyhodnoceno jako neúspěšné. Následující modifikace již byla přeci jen o něco použitelnější, i když se stále jednalo jen o levnou a provizorní konstrukci (později byla nabízena i na export jako modernizační balíček taktického raketového systému FROG). Jedno vozidlo ZIL-135 (jinak součást systému FROG-7B) tak bylo v roce 1995 modifikováno na nosič čtveřice raketnic systému Orkan, v roce 2004 následovaly dvě další. Označení celého kompletu nyní znělo M-96 Orkan II (ale lze se setkat i s názvy M-93, M-99).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-87 na lafetě 88mm protiletadlového kanónu (1) a M-96 (?) Orkan II (2 až 5)

Ze začarovaného kruhu se rod raketometu Orkan vymotal až v současnosti, kdy Srbsko představilo typ Orkan CER. Ten se konečně vrací zpět k původní linii a nese jistý punc kvality. Osminásobné odpalovací zařízení je umístěno na podvozku ruského těžkého nákladního automobilu KamAZ-63501 v konfiguraci 8x8. Systém je plně kompatibilní s původní municí, přičemž může používat i rakety s dostřelem prodlouženým na 65 km. K sériové (pokud vůbec nějaké, neboť všechny „fotografie“ na internetu jsou umělé) výrobě, a to jak pro domácí síly, tak pro případného zahraničního zákazníka, zatím nedošlo.

http://www.youtube.com/watch?v=Hq3WzJtrkEU (M-87 Orkan)

Obrázek
předpokládaná podoba systému Orkan CER

Oganj 2000 ER

Pokud byla řeč o systému Orkan CER, nelze se nezmínit o typu Oganj 2000 ER, který s ním má mnoho společného. Oba systémy vytyčují současnou linii vývoje srbských salvových raketometů. Oba používají podvozek KamAZ-63501, GPS systém, dle ceny a přání zákazníka více či méně automatizovaný palebný systém, rakety lze odpalovat jednotlivě i po salvách a to jak z kabiny, tak i vzdáleně a vyznačují se velkou mobilitou a rychlostí reakce. Oganj 2000 ER se odlišuje typem použitých raket, neboť je koncipován pro ráži 122mm, což jej činí kompatibilním s municí pro starší typ BM-21 a raketomety obdobné ráže. Dále byla pro něj vyvinuta munice Grad-M (dostřel 27,6 km) a Grad-2000 (dostřel 40 km) s klasickou HE hlavicí, případně hlavicí se submunicí (protitankové/protipěchotní bombičky). Odpalovací zařízení je 50ti násobné s přebíjecím zařízením. Přes korbu je v transportní poloze přetažena vyztužená plachta (což je výrazným rozpoznávacím znakem všech dosavadních jugoslávských/srbských mobilních raketometů), která slouží jak k ochraně před povětrnostními podmínkami, tak i vhodně maskuje účel vozidla, neboť to může být snadno zaměněno za obyčejný nákladní automobil. Typ bude nejspíše určen hlavně na export. S vizualizacemi se to má stejně jako u typu Orkan CER, navíc v katalogu Yugoimportu figurují nejnovější položky ráže 122/262mm pod názvem Dominator.

Obrázek
předpokládaná podoba systému Oganj 2000 ER

Kosava

Pod názvem Kosava (někdy též Ozren) se můžeme setkat s kuriózním raketovým systémem spojujícím do jednoho celku letecké pumy a motory z neřízených raket, to vše na podvozku nákladního automobilu. Jako mnoho jiných, i tento systém je výplodem konfliktů z 90tých let. Již jsme se takto mohli setkat s využitím zásob leteckých řízených střel (viz. systémy RL-1 až 4, Pracka atd.), i princip systému Kosava je obdobný. K leteckým bombám (FAB-250, FAB-100) se montuje pohonný systém sestávající ze 4 raketových motorů ze střel K-13 (v případě FAB-250), případně jeden z neřízené rakety ráže 127mm (FAB-100, ale spíše byly užity pozemní 128mm a 122mm rakety). Takto provizorně sestavené rakety jsou odpalovány z dvou až čtyřnásobného zařízení na podvozku nákladního automobilu TAM-110/150. Tyto provizorní zbraně měly údajně vysoký psychologický efekt a ničivou sílu, ale malou přesnost.

http://www.youtube.com/watch?v=abvsL6UF ... re=related

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
staré provedení z 90tých let se 100 kg (1 až 6) a 250 kg bombami (7 a 8)

Na celý koncept se ale očividně nezapomnělo, neboť v roce 2007 Srbsko nabídlo na export omlazený systém Kosava v novém hávu. Pro trojnásobné odpalovací zařízení na automobilu 6x6 je určeno několik typů střel, využívajících 100, 250 a 500 kg pumy, včetně palivovzdušných, laserově naváděných (například srbský typ LVB-250F) a kazetových (BL755). Dostřel je dle oficiální brožury uváděn v rozmezí 12-50 km, dle použitého typu. Jane´s uvádí variantu sestavenou z laserově náváděné bomby srbské výroby LVB-250F připevněné k tělu 262mm rakety ze systému M-87 Orkan. Dolet činí 26 km a hlavice sestávající z uvedené bomby se ve finální fázi letu odděluje. Cíl musí být ozářen pozemním návodčím. Těžko říci, zda-li mají být upravené rakety ze systému Orkan použity u všech verzí.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
současná verze, na poslední fotografii pravděpodobně s hlavicí sestávající z kazetové pumy
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 11:33, celkem upraveno 9 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Pozemní síly 04 – hlavňové dělostřelectvo

Tažené hlavňové dělostřelectvo

M-48 – První poválečná jugoslávská vlaštovka v podobě horského děla ráže 76,2mm. Typ M-48 je též znám pod pojmem „Titovo dělo“ a kromě zařazení k jugoslávským jednotkám se dočkal i exportu (dělo zakoupila Indie, Indonésie, Barma, Guatemala, Srí Lanka a snad i Rumunsko a Irák). Primárně byl projektován pro místní horské jednotky, ale lze ho použít i v roli klasického polního děla. Existují čtyři verze – B-1, B-1A1-I, B-1A2 a B-2, jež se liší použitým podvozkem, možnostmi tažení zvířaty a rozebrání děla na jednotlivé lépe transportovatelné součásti (například B-1A2 nemohla být tažena zvířaty a ani rozebrána, šlo tedy spíše o klasické polní dělo). Dostřel 8,7 km.

Obrázek
M-48

M-56 – 105mm houfnice spadající do druhé poloviny 50tých let. Vycházela z německého druhoválečného typu leFH 18/40, ale využívá americkou munici. Dostřel 13 km. Exportována do Guatemaly, Salvádoru, Indonésie, Mexika, Peru a na Kypr. V poslední době připravilo Srbsko modernizovanou verzi M-56A1 (někdy též značena jako M-56-2) s hlavní o délce 33 ráží, kterou se snaží nabízet k exportu. S novou municí má dostřelit až na 19 km.

Obrázek Obrázek Obrázek
M-56 v americkém muzeu (1), peruánská houfnice M-56 (2) a vylepšený typ M-56A1 (3)

M-65 – Kopie americké 155mm houfnice M114A1.

D-30J – Jugoslávská kopie rozšířené ruské houfnice D-30M ráže 122mm vyráběná od 70tých let. Místní úpravy (brzdovratné zařízení, úsťová brzda) a munice dosáhly navýšení dostřelu na 17,2 km. Jako D-30JA1 je označena modernizovaná srbská varianta (nejspíše další úprava brzdovratného zařízení). Zbraň byla osazena i na různé podvozkové skupiny (většinou nabízeno na export). Irák údajně vyráběl vlastní kopii D-30J pod názvem Saddam.

Obrázek
srbská D-30 blíže neurčené varianty

M-46/84, M-46/86 – Konverze ruského 130mm kanónu M-46 na ráži 155mm (M-46/84) a 152mm (M-46/86) a zahrnující i řadu dalších vylepšení a potřebných úprav. Délka hlavně 45 ráží a se speciální municí činí dostřel až 38,6 km (M-46/84). Typ byl údajně exportován do Iráku (M-46/84, Irák se snažil postupně překonstruovat svá děla na ráži 155mm a standardizovat tak svoje vybavení, navíc k 155mm typům měl k dispozici i výkonnou munici) a není bez zajímavosti, že ve vývoji měl zapojeny své nenechavé prstíky dělostřelecký expert Gerald Bull, který byl v 80tých letech se svým týmem najat za kulatou sumičku cca 15 miliónů dolarů. Jejich úkolem bylo zkonstruovat nové zbraně s prodlouženým dostřelem (M-46/84 a M-46/86) a na jejich konto připadají i další jugoslávské typy, které budou zmíněny dále (M-84 NORA-A, zrod lehkých variant pro montáž na vozidla). Taktéž měli vylepšit stávající dělostřeleckou munici (105, 122, 130, 152 a 155mm), hlavně v oblasti dostřelu a přesnosti. V katalogu Yugoimportu figuruje i typ M-46/96 ráže 155mm/45, takže nejspíše později došlo i k dílčímu vylepšení.

Obrázek Obrázek
M-46/84

M-84 NORA-A – Typ používající jako základ 152mm kanónovou houfnici D-20 ruského původu. Nejmarkantnější modifikací je výměna hlavně za novou o délce 39 ráží. Maximální dostřel se standardní municí činí 24 km. Existují i vylepšené odlehčené varianty M-84B1 a B2, odlišnosti jsou i v nabíjecím systému. S patřičnou speciální municí může být docílen dostřel až 27 km. Z taženého typu vychází i verze použité v samohybných systémech. V současné době Yugoimport nabízí v katalogu variantu NORA-C ráže 155mm/45 s pomocnou energetickou jednotkou.

http://www.youtube.com/watch?v=9hcUG1Jz ... re=related (ale trvá jim to než vystřelí :D)
http://www.youtube.com/watch?v=6i7JN0qd680

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-84 NORA-A

Samohybné hlavňové dělostřelectvo

M-96 NORA-B – První pokus o montáž kanónové houfnice vycházející z typu NORA-A proběhl v 90tých letech. Na místní podvozek (konfigurace 8x8) byla namontována 155mm zbraň s hlavní o délce 45 ráží a celý komplet posloužil jako testovací platforma pro další vývoj, z kterého vykrystalizovala NORA B-52, jež bude zmíněna dále.

NORA B-52 (či též NORA-B/52, M-03 NORA B-52) – První prototyp vylepšeného samohybného systému NORA B-52 se objevil v roce 2003 a nutno říci, že nabrané zkušenosti se zúročily, neboť o typ projevila zájem jak domácí armáda, tak i zahraniční zákazníci. Systém využívá houfnici s hlavní prodlouženou na 52 ráží a v případě exportní varianty je instalována na podvozek automobilu KamAZ 63501 (v srbské armádě pak FAP 2832). Dostřel činí 20 km s klasickou a 38-41 km se speciální municí, automatický nabíjecí systém umoňuje rychlost palby 6 ran/min a vezeno je celkem 36 ks munice. Automatický nabíjecí systém se ale objevil až u varianty NORA B-52K1. Do budoucna se plánuje vyvinout munici s dostřelem až 65 km a laserem naváděný typ. Rychlost kompletu na silnici dosahuje 80-100 km/h, v těžkém terénu pak 25 km/h. Reakční doba k zahájení palby či opuštění pozice je udávána na jednu minutu.

Co se týká typologie, tak můžeme odlišit celkem čtyři varianty (ale i přes nedávný původ systému v tom panuje celkem slušný zmatek):

NORA B-52 – základní varianta na místním podvozku bez automatického nabíjecího systému a se zbraní ještě vybavenou původním štítem (ale je možné, že fotografie typu s původním štítem zbraně ve skutečnosti zobrazují starší pokusný typ s hlavní o délce 45 ráží). Ta uvolnila místo pokročilejším NORA B-52K1 a NORA B-52KI.
NORA B-52K0 – Minimum informací, nejspíše nějaký mezistupeň.
NORA B-52K1 – varianta s automatickým nabíjecím systémem a odlišně řešenou nástavbou kolem zbraně. Tato varianta se momentálně vyrábí jak pro domácí síly, tak na export. Hmotnost 27,4 tuny. Domácím silám bylo do roku 2007 předáno 12 kusů, jak dodávky pokračovaly poté nemám bohužel tušení. Dalších 30 kusů pak odebrala Barma (Myanmar) a neznámé množství objednala Keňa.
NORA B-51KI – Nejnovější a pancéřovaná verze předchozího typu, prvně představena v roce 2011. Hmotnost 34 tun, pancéřovaná nástavba, dále disponuje dálkově ovládaným kulometem (ráže 7,62mm či 12,7mm) ve věžičce nad kabinou. Pancíř chrání jak osádku (včetně ochrany před ZHN), tak i zásoby munice, navíc je nyní vozidlo odolnější i proti minám. Celá koncepce je řešena jako modulární, dle přání zákazníka je možno namontovat různé zbraně (ráže 122/152/155mm) a úrovně ochrany. Lákavým parametrem bude jistě i ve srovnání s konkurencí výrazně nižší cena.

http://www.youtube.com/watch?v=6a8tp7uq0vg
http://www.youtube.com/watch?v=nfW15snlG64

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
NORA B-52 nejstaršího provedení

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
NORA B-52K1, předposlední obrázek představuje systém NORA B-52K1 připravený pro Barmu a poslední pak výrobní linku

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
NORA B-52KI

SORA (či SORA D30/04) – Samohybná houfnice ráže 122mm na podvozku 6x6 užívající typovou skupinu houfnic D-30 (případně místních variant D-30J a D-30JA1). Doplňkovou výzbroj tvoří dle potřeby a přání zákazníka 12,7mm kulomet či 30mm granátomet. K vybavení patří i zadýmovací granátomety. Vezená zásoba munice činí 40 kusů, hmotnost vozidla 15,5 tuny. Do budoucna má být houfnice doplněna poloautomatickým nabíjecím systémem. Místo 122mm houfnice mohou dle preferencí potenciálního zákazníka zaujmout i houfnice ráže 105mm. Prvně byl systém SORA představen v roce 2004.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
SORA v základní verzi s houfnicí D-30

SOKO – Kvalitativně hodnotnější konstrukce na podvozku 6x6 s pancéřovanou kabinou a zbraní umístěnou v otočné věži. Univerzálnost konstrukce umožňuje místo základní 122mm zbraně instalovat i 105mm typy (M-56, M-56A1, M101, M101A1) a snad i 100mm původně tankový kanón (?). K testování celé koncepce a věže byla použita i naše „Ještěrka“. SOKO je záležitostí posledních let a v „oběhu“ je cca od roku 2009.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
zkušební sestava na bázi M-53/59 (1 až 3), SOKO - 122mm verze (4 až 7) a 105mm verze (??) (8)
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 11:34, celkem upraveno 8 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Pozemní síly 05 – protiletadlové prostředky

Protiletadlové automatické kanóny, modifikované a hybridní systémy (samohybné)

M-53/59 a jeho varianty

První protiletadlové systémy M-53/59 (místní označení), či prostě jen Praga, začaly být do Jugoslávie dodávány v roce 1969 a celkem se i s vylepšenou variantou M-53/70 (dodávána od roku 1973) do výzbroje dostalo 789 kusů, což je opravdu úctyhodné množství. Nutno říci, že naše „Ještěrky“ byly u jihoslovanského odběratele velmi oblíbeny a ceněny, což se vztahovalo i na válečné použití z let 90tých, ačkoli tam sloužily v trošku jiné než původně plánované úloze. Na konci 70tých let byl sestaven projekt modernizace většiny samohybných kanónů Praga. Efektivita měla vzrůst přidáním italského zařízení Galileo P-36 (v licenci vyráběného jako J-171), ale v ohni byla i další želízka, neboť do standardní šestičlenné baterie samohybných kanónů měl být integrován radar M-85 Zirafa (efektivita systému se tak údajně zosminásobila). S definitivní formou přestavby se tedy čekalo a i díky tomu (ale hlavně kvůli preferenci jiných programů) se do rozpadu Jugoslávie nestačil záměr v převážné části realizovat (modernizace měla být několikafázová, v letech 1984-1990 měly být u 720 vozidel vyměněny motory, od roku 1985 pak mělo cca 350 vozidel obdržet zařízení P-36/J-171 a zbytek, tj. 350-370 vozidel, měl být integrován s radarem M-85). Do tvrdých bojů let následujících tak vyjížděly Pragy většinou v původní podobě (pouze část byla přemotorována a vybavena zařízením J-171).

Ačkoli ne že by to asi příliš vadilo, neboť velice rychle došlo k odklonu od protiletadlového boje k roli podpůrného prostředku. To bylo dáno situací, kdy na bojišti téměř absentovaly vzdušné cíle (pouze v roce 1992 si Pragy připsaly jeden chorvatský letoun MiG-21), a když se pak objevily v podobě letounů NATO, tak k žádným větším úspěchům nedošlo. Stroje NATO se držely v hladinách mimo dosah hlavňových prostředků a ručních protiletadlových střel, ale svoji roli hrál i dosti rozvrácený systém protivzdušné obrany a taktéž osádky již své návyky v protiletadlovém boji částečně ztratily. Pragy se tak prosadily především proti bezpilotním prostředkům a střelám s plochou dráhou letu (údajně sestřeleny 2 UAV a 12 střel), na které číhaly na jejich příletových koridorech.

Role podpůrného prostředku se ale typ zhostil na výbornou a jednalo se o zbraně díky své vysoké palebné síle dosti obávané. Většinou působily zpoza vlastních linií (kam je předurčovalo slabé pancéřování a kde často účinně zastavovaly nepřátelské průlomy) a nebo v připravených palebných postaveních, ale nevyhnuly se ani bojům v zástavbě (kde ale míra ohrožení adekvátně rostla). Opakovaně se prokazovala vysoká účinnost 30mm munice, která prorážela i zdi domů, tříštivá zas masakrovala nepřátelskou pěchotu v otevřeném terénu. Stejně jako u jiných druhů techniky, i u vozidel Praga posádky vylepšovaly ochranu různými plechy, rámy, pryžovými zástěrami a pro vlastní obranu byly osazovány kulomety M2HB ráže 12,7mm.

Obrázek Obrázek
bojové nasazení M-53/59 a improvizované pryžové ochranné „odění“

Do válečných let spadá taktéž řada více či méně standardizovaných úprav, především na poli výzbroje. Objevily se stroje opatřené 57 mm raketomety nad hlavněmi kanónů či s leteckými kanóny GŠ-23 namísto původní výzbroje (která mohla být ale relativně rychle znovu nainstalována) a velkou krabicí s municí pro tento žravý vysokokadenční upgrade. Některé Pragy dostaly místo původních zbraní 20mm trojhlavňový kanón M-55. Objektem zájmu se stávaly i samotné zbraně, tj. 30mm dvojkanón, který byl umisťován na podvozek vozidla FAP-13 (s nevýhodou absentujícího či nedostatečného pancéřování a špatné stabilizace při střelbě). Instalace na podvozek BVP M-80 již nebyla realizována.

Velice zajímavá je pak skupina upgradů, která zužitkovala nadbytečnou zásobu leteckých protiletadlových střel K-13M, R-60MK a R-73 (z letounů MiG-21 a MiG-29) a rozličné podvozky. Kromě nákladních automobilů a obrněného automobilu BRDM-2 se takovým základem stala i Ještěrka. Postupně vzniklo několik variant:

Ciciban - První vlaštovka na tomto poli, která vylétla z hnízda počátkem 90tých let (1993) a situuje se do rukou bosenských Srbů. Kanóny byly nahrazeny dvojicí řízených střel K-13A, kromě toho byla instalována řídící jednotka a napájecí blok. Tento typ ale neposkytoval příliš nadějné parametry a výsledky (použitelný jen ze zadní polosféry, střely to byly letité a velké množství jich explodovalo vzápětí po vypuštění či zcela vůbec) a brzy se přešlo ke kvalitnějším K-13M. Cicibanů bylo vyrobeno 6 kusů, další dva si pořídila srbská armáda jako taková (později snad značeny jako RL-1). V roce 1994 byl tímto systémem omylem poškozen španělský letoun CASA C-212. Protože Ještěrky byly třeba na pozemní frontě, tak byla část znovu přezbrojena na kanónovou variantu a odpalovací zařízení byla přemístěna na nákladní automobily TAM-150 a střely K-13 jsou k vidění i na jednom provizorně opancéřovaném automobilu FAP-13.
RL-1 – Značení pro vozidla Praga se střelami K-13.

Obrázek Obrázek Obrázek
K-13 na automobilech TAM-150 (1, 2) a FAP-13 (3)

Další etapa vývoje přišla s rokem 1999, kdy byli Srbové nuceni čelit leteckým úderům NATO. Během pár týdnů (asi 40ti dnů) byly urychleně vyvinuty systémy RL-2, 3 a 4, které již využívaly modernější střely R-60MK a R-73:

RL-2 – Praga se střelami R-60MK.
RL-3 – BRDM-2 se střelami R-60MK.
RL-4 – Praga používající nejmodernější dostupný typ R-73. Dálkový(šikmý)/výškový dosah činí 5/5 km, systém je použitelný ve dne i v noci na cíle dosahující rychlosti maximálně 300 m/s. Raketa je uchycena na kolébce s označením PAT-30/2.

RL-2, RL-3 i RL-4 prodělaly 13.4.1999 zkušební střelby (jako cíl byl použit 120mm osvětlovací minometný granát), všechny zasáhly cíl a byly druhý den zavedeny do výzbroje (nač nějaké průtahy že? :)). Ještě v dubnu byly 4x použity při noční ochraně Bělehradu. Při reálném použití se sice potvrdila místní vynalézavost a piloty NATO mohly takovéto zbraně celkem zaskočit, ale zároveň vyplul na povrch i hlavní nedostatek improvizovaného systému, tedy malý dosah. Konstruktéři se při jeho řešení dali další originální cestou a vznikly tak následující vylepšené varianty:

RL-2M – K R-60MK byl přidán startovací stupeň v podobě upravené 128mm dělostřelecké rakety. Uskutečnily se 3 zkušební odpaly, pak byl systém urychleně přijat do výzbroje, ačkoli nebyl zcela odladěn. Dosah 10/? km.
RL-4M – Obdobné řešení jako u RL-2M s tím rozdílem, že byla použita raketa S-24 ráže 240mm. Ta poskytla dosah 15/9,5 km. Po 6ti zkušebních odpalech byl systém v květnu 1999 přijat do výzbroje.

V červnu 1999 byly těmito střelami (RL-4M) napadeny dva americké bitevníky A-10 nad Kosovem. Raketa explodovala a pozorováno bylo odhození/odpadnutí přídavné nádrže, těžko ale říci, jak moc bylo letounu uškozeno. Mezi výhody těchto systémů patří pasivnost celého prostředku (a tím pádem určitá záludnost), mobilita a v době zavedení i prvek překvapení. Citlivost hlavice byla velmi vysoká a umožňovala vedení boje na velké vzdálenosti (údajně zachytila cíl až na vzdálenost 25 km a do výšky 15 km, což bylo i mimo dosah vylepšené varianty), ale bez možnosti přesného určení a někdy se tak střely rozhodly stíhat cíl až příliš vzdálený a vydaly se do širých dálav :). Obecně se ale tento na koleně a narychlo spíchnutý systém celkem vydařil a jen potvrzuje nespornou místní invenci a technickou úroveň.

Ačkoli byly systémy po skončení bojů demontovány a s další službou v srbské armádě se nepočítalo, někdy v roce 2004 byly obě varianty znovu vzkříšeny pro exportní účely. Společnost Jugoimport tak vystavovala a nabízela jak RL-2M (nyní s urychlovacím stupněm pocházejícím ze 122mm dělostřelecké rakety), tak RL-4M na tradičním podvozku ze samohybek Praga (vylepšených přídavným pancéřováním z tvrzené pryže, neboť kvůli váze bylo nutno rezignovat na jakékoli kovové prvky). Střely R-60MK a R-73 s prodlouženým doletem jsou také nabízeny jako alternativní/doplňková výzbroj pro komplety Strela-10M (SA-13) a Kub (SA-6). Potencionálními kupci mohly být maximálně chudší státy, ale žádný takový se nenašel a díru do světa tedy společnost s tímto výrobkem neučinila.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
RL-2M v roce 1999 (1), RL-2M a RL-4M v roce 2004 (2 až 5) a RL-2M v roce 2009 (6 až 8)

M-55AX

M-55AX (či 20/3 M-55AX) je hybridní protiletadlový systém srbské provenience skládající se z trojhlavňového 20mm kanónu M-55A4 a dvojice protiletadlových řízených střel Strela-2M na korbě nákladního automobilu TAM 110 T7 v konfiguraci 4x4. Standardně má být integrován se systémem řízení palby, který z velitelského postu dokáže ovládat celou baterii. Nabízen do zahraničí. V roce 2011 pak byl na stejném podvozku představen obdobný systém, kde ale zbraňovou část tvoří automatický dvojkanón ZU-23 a protiletadlové řízené střely jsou rozšířeny o další dva kusy.

Obrázek Obrázek Obrázek
M-55AX (1, 2) a nová varianta prezentovaná v roce 2011 (3)

Protiletadlové automatické kanóny a kulomety (tažené či stacionární)

M-38 – Druhoválečné německé automatické kanóny ráže 20mm typu Flak 38 a jejich místní konverze. Z dvojhlavňových jsou známy M-38/50 a M-38/52, ale není jisté, zda-li jde pouze o převzaté zbraně, nebo přinejmenším u varianty M38/52 o vylepšenou verzi. Ze čtyřhlavňových pak M-38V (převzatý německý originál) a M-38/61V, což je místní modernizovaná verze. 20mm kanóny rodiny M-38/Flak 38 sloužily ještě hluboko do 80tých (a v řadě případů i 90tých) let. Kromě nich se používaly i další starší typy, jako M-30 (Flak 30), M-35 (Breda) a 20/1 Mk. 1 (Oerlikon).

M-51 – Klasické americké čtyřče ráže 12,7mm, varianta M-51 představuje americký originál a M-51/61 místní modernizovanou verzi.

M-55 (či 20/3 M-55) – Jugoslávská variace licenčního kanónu Hispano-Suiza HS804, spojená do trojčete, které bylo vyráběno v několika odlišných variantách – M-55A2B1, M-55A3B1, M-55A4B1 a M-55A4M1, z nichž poslední byl určen pro protiletadlovou verzi transportérů BOV (BOV-3), ostatní jsou tažené. Velice rozšířená a v pozdějších konfliktech užívaná zbraň (především jako podpůrná v pozemních bojích). Provizorně montována na různé podvozky, včetně obrněného vlaku :). V současnosti již zastaralá zbraň s nedostatečným výškovým dostřelem a účinkem.

M-55A2B1 – Základní model, který byl zaveden v roce 1955. Ze zásobníků s kapacitou 60nábojů jsou podávány 4 typy nábojů – tříštivo-zápalné, tříštivo-zápalné se stopovkou, průbojně-zápalné a průbojně-zápalné se stopovkou. Kadence 1950-2250 ran/min (v průměru 700 ran/min na hlaveň).
M-55A3B1 – Použit benzínový motor k nastavení náměru a odměru, systém ovládán joystickem.
M-55A4B1 – Přidán ještě štít a hlavně licenčně vyráběný zaměřovač J-171. Montován na lafetu švýcarského kanónu GAI-D01 (?). Možnost integrace s vyššími řídícími celky a na export je nabízena i možnost doplnění o lehké protiletadlové řízené střely.
M-55A4M1 – Již zmíněná varianta pro protiletadlový systém BOV-3.

Lze se setkat i s jiným členěním, pro zajímavost uvedu:
M-55A1 – jednohlavňová verze pouze s prostřední zbraní, nezavedena do výroby
M-55A2 – dvouhlavňová varianta bez prostřední zbraně, na export
M-55A3 – obdobné prvnímu popisu
M-55A4 – taktéž

http://video.google.com/videoplay?docid ... &q=hispano (M-55)

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-55 neznámé verze (1), M-55A3B1 (2), M-55A3B4 (3 až 7) a M-55 ukořistěné za války v Angole (8 a 9)

M-71 – Další čtyřhlavňový systém ráže 12,7mm (kulomety AN/M3). Používány především k ochraně letišť (až do poloviny 80tých let, kdy byly staženy, ale za občanské války opět reaktivovány k palebné podpoře). Traduje se, že když se dvě zbraně na jedné straně zasekly, celý systém se nekontrolovaně roztočil, což měl být i jeden z impulsů k jejich vyřazení.

M-75 (či 20/1 M-75) – Jednohlavňová varianta blízce příbuzná M-55, čistě manuální ovládání. Munice podávána buď z klasických zásobníků s kapacitou 60 nábojů a nebo krabicovitých s 10ti náboji.

Obrázek Obrázek Obrázek
M-75

Bofors L/70 – Tyto světově proslulé automatické kanóny se v Jugoslávii objevily již před rozpadem federace, přičemž firma Bofors reexportem přes tuto zemi řešila své dilema při prodeji zbraní různým problémovým státům. Srbové později tento systém modernizovali (?) a nabízí ho na export.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
kanóny Bofors za bojů v 90tých letech, na druhém snímku na obrněném vlaku patřící RSK (Republika Srbská Krajina) (1, 2) a srbské Boforsy L/70 (3 až 8)

ZU-23M – Modernizovaný (bez bližších podrobností) dvojkanón ZU-23 ráže 23mm je taktéž nabízen k prodeji. Produkt je určen zahraničním zájemcům.

Obrázek
ZU-23M

Protiletadlové řízené střely

Vulkan – Pod jménem Vulkan byla od druhé poloviny 50tých let vyvíjena dvoustupňová protiletadlová řízená střela s dostřelem 30 km, která byla přes nadějný postup prací obětována ve prospěch nákupu ruského typu SA-2.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
různé vývojové varianty rakety Vulkan (1, 2), směřující až k víceméně finální podobě, která je i vystavena v muzeu (3 až 5)

SA-3 – První upgrade se datuje do roku 1998, kdy měla být k stávajícímu systému řízení palby přidána termální kamera a laserový dálkoměr, přičemž střelu tak lze odpálit bez klasického postupu s použitím radaru. Do systému mohou data proudit i z jiných radarových stanic. Tato modernizovaná varianta je spojena s mediálně známou kauzou z roku 1999, kdy jí padl za oběť „neviditelný“ letoun F-117. Ačkoli zde šlo spíše o lajdáctví Američanů a dobře připravenou léčku, než o kvalitu systému. V roce 2005 pak byla zavedena dále modernizovaná varianta S-125M1T Neva-1T, a v roce 2007 úspěšně završila zkoušky vylepšená verze S-125M1T Neva-M1T (opět značení brát s rezervou, možná jde o jedno a totéž). Radar (nyní značen jako SNR-125M1T) byl modernizován (laserový dálkoměr, optoelektronický kanál, napojení na výstražný radar), může nyní operovat ve dne i v noci v pasivním režimu, minimalizovala se doba pro detekci cílů a práci v aktivním režimu, zvýšila schopnost pracovat v prostředí radioelektronického rušení a snížilo nebezpečí ze strany zaměření a zničení pomocí protiradiolokačních raket.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
S-125M1T (střely a radar SRN-125M1T)

SA-6 – Kolem roku 1998 měly údajně systémy SA-6 projít obdobnými základními úpravami jako SA-3, na další důkladnější modernizaci se ale čeká.

Pracka

Kromě mobilních variant se střelami R-60 a R-73 (na podvozku M-53/59, TAM-150 a FAP-13) se v průběhu 90tých let (pravděpodobně též v roce 1999) objevily i zajímavé tažené varianty. První se sestávala z lafety 20mm trojkanónu M-55 a příslušného pylonu (respektive pylonu i se závěsníkem, neb opět se s tím moc nepárali :D) pro jednu střelu R-60MK. Systém byl nazván Pracka, ale údaje o službě a počtu vyrobených kusů mi nejsou známy. Nejspíše trpěl stejným handicapem jako RL-2, 3 a 4, tj. malým dosahem. Navíc konvertované letecké střely údajně vířily značné množství prachu a vozidla se musela po odpalu rychle přemístit na novou pozici, což je u taženého systému o něco složitější.

Obrázek Obrázek
Pracka

Z obdobného soudku je další varianta, která užívá střely K-13 a vzhledově je velmi podobná (až na jiný sklon rámu) zařízení instalovanému na vozidle TAM-150. Systém zachycený na fotografiích níže byl zabaven Chorvaty po obsazení letecké základny Udbina v srpnu 1995.

Obrázek Obrázek Obrázek
neznámý systém se střelami K-13
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 11:36, celkem upraveno 7 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Pozemní síly 06 – protitankové prostředky

Protitankové raketomety

M57 – Jugoslávská pancéřovka vyvinutá ze známého druhoválečného Panzerfaustu. Do služby vstoupila v 50tých letech. Hlaveň má průměr 44mm, nadrážová hlavice 90mm, průbojnost je udávána na 300mm. K lepší stabilitě při střelbě slouží dvojnožka, která je integrální součástí zbraně (spolu s optickými mířidly).

Obrázek Obrázek
M57 a munice

M80 – Vylepšená varianta M57. Průměr taktéž 44mm, hlavice 85mm, optika, možnost použití munice pro starší M57.

M79 Osa – 90mm pancéřovka (opětovně použitelná), široce rozšířená v jugoslávské armádě a v inventáři nástupnických států. Dosti podobná francouzskému typu LRAC F1. Průbojnost kumulativní hlavice je udávána na 400mm homogenního ocelového pancíře a nedávno byla pro M79 vyvinuta munice s termobarickou hlavicí.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M79 Osa

M80 Zolja – 64mm pancéřovka (jednorázová), dosti podobná americké M72 LAW či ruské RPG-18 (ačkoli údajně příznivějších charakteristik). Průbojnost homogenního ocelového pancíře činí 300mm při sklonu 90 stupňů. Široce užívána v bojích z 90tých let a řada se dostala i do rukou skupin spojených s organizovaným zločinem. Dosud by se měla vyrábět jak v Srbsku, tak i Makedonii a údajně byla vyvezena do Indonésie a Singapůru (?).

http://www.youtube.com/watch?v=N8kzP6CO ... re=related

Obrázek Obrázek Obrázek
M80 Zolja

M90 Strlsjen – 120mm pancéřovka (jednorázová), perspektivní nástupce M80. Dnes roztroušeny po Srbsku a Makedonii (jak fyzicky, tak i výrobně, neboť jeden stát vyráběl střely a druhý odpalovací zařízení), část se snad dostala i do Iráku.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M90 Strsljen

Bezzákluzová děla

M60 – 82mm bezzákluzové dělo, varianty M-60 (vzduchem plněné pneumatiky, rychlost tažení 50 km/h) a M-60A (pěnová náplň pneumatik, rychlost tažení 60 km/h). V současnosti již dosti zastaralé a nahrazované modernějšími zbraněmi. Přinejmenším několik kusů si našlo cestu i do Peru (k místní námořní pěchotě).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M60 (1 až 4), montovaný též na OT M-60 (5) a na vozidla peruánské námořní pěchoty (6)

M79 – 82mm bezzákluzové dělo, je vybaveno optikou. Inspirováno ruským typem B-10. Dle některých zdrojů nebyl typ do jugoslávské armády zaveden, neboť pancéřovka M79 Osa měla lepší parametry (dostřel i průbojnost) a zbraň tak byla nabídnuta na export.

Obrázek Obrázek
M79

Klasická protitanková děla

M87 Topaz – Podstatně modernizované klasické protitankové dělo, které je syntézou lafety jugoslávské houfnice D-30J (což mu dává dle potřeby možnost přenesení palby do jakéhokoli směru) a ruského kanónu T-12 ráže 100mm. Vše je doplněno místním systémem řízení palby M-91 (včetně laserového dálkoměru, systém může být použit i na starších kanónech T-12 a MT-12), což zbrani dává vysokou pravděpodobnost zásahu stacionárních a i pohybujících se cílů (cca 70%) a to až do vzdálenosti 2000 metrů. Pro M87 byla vyvíjena i speciální průbojná munice s použitím těžkých kovů. Co se týká realizace, tak projekt byl pravděpodobně opuštěn v 90tých letech.

Obrázek
M87 Topaz

Protitankové řízené střely

Skakavac – První pokus o vývoj vlastní protitankové řízené střely. Vývoj probíhal od konce 50tých let a k testování došlo na počátku dalšího desetiletí (cca 1963). Dostřel činil 1,6 km. Nezavedena do sériové výroby.

Obrázek Obrázek
protitanková střela Skakavac v muzeu (1) a při testech v roce 1963 (2)

AT-3 – Jedna z nejrozšířenějších protitankových řízených střel na celém světě, známá Maljutka/AT-3 Sagger, byla v Jugoslávii zavedena do výzbroje na konci 60tých let. Mezi lety 1968 až 1975 bylo z SSSR dodáno 600 odpalovacích zařízení, dalších cca 1600 (800 klasických a 750 pro vozidla) bylo následně (cca 1975 až 1990) vyrobeno místně. Z toho bylo 200 kusů (klasické varianty) exportováno (čísla ale obecně berte s rezervou). Ve výzbroji se postupně vystřídaly verze Maljutka-1 (MCLOS navádění), Maljutka-2 (SACLOS navádění) plus speciální deriváty Maljutka-2T/F s tandemovou/termobarickou hlavicí. Co se týká montáže na vojenskou techniku, dotyčné střely lze najít jak na obrněných vozidlech (M-80, BOV-1 a různé minoritní či improvizované konstrukce), tak i vrtulnících (licenční francouzský Gazelle). I v poslední době místní podniky produkují stále nové vylepšené verze, s kterými se snaží prorazit na světových trzích.

Jednotlivé varianty by měly být následující (v závorce způsob navedení, dosah, penetrace):

9M14M/MB1 (MCLOS, 3000m, 400mm) – od 1971
9M14P/PB (SACLOS, 3000m, 460mm) – od 1979
9M14P1/P1B1 (SACLOS, 3500m, 520mm) – od 1982
9M14P2/P2B1 (SACLOS, 3500m, 600mm) – od 1988, větší rychlost letu
9M14P3/P2B1 Maljutka-2T (SACLOS, 3500m, 900mm) – od 1992, tandemová hlavice (Milan 2T), větší rychlost letu a odolnost proti rušení, nějaké nejspíše prodány do Peru
9M14P3F/P3B1F Maljutka-2F (SACLOS, 3500m) – modifikace předchozí varianty s 3 kg termobarickou hlavicí (ekvivalent 8 kg TNT)

http://www.youtube.com/watch?v=ote87SAD4r0 (Chorvatsko 1991)

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
několik jugoslávských verzí střely AT-3 Sagger (včetně typů s termobarickou a tandemovou hlavicí) (1 až 6) a peruánská střela s největší pravděpodobností srbského původu (7)

Bumbar – Řízená střela krátkého dosahu (600 metrů) se SACLOS navedením a vysokou odolností proti elektronickému rušení. Bývá přirovnávána k francouzskému typu Eryx, a to jak celkovým principem a parametry, tak i přímo jako odvozená konstrukce, ale Francie jakékoli dodávky střel či technologií odmítá, tudíž může jít opravdu jen o inspiraci. Ve vývoji je varianta s dosahem 1000 metrů, laserovým navedením a taktéž verze se speciálními hlavicemi (termobarická, atd.). Průraznost současné tandemové hlavice je udávána na hodnotu přes 1000mm (800-900mm v případě reaktivního pancíře). Celý vývoj započal ještě před rozpadem Jugoslávie, ale spolu s ním na dlouhou dobu usnul a pokud byly nějaké komplety vyrobeny, tak pouze v minimálním množství. V současnosti celý projekt opět ožívá pod taktovkou Srbska a dle náčrtu vyvíjených verzí se zdá být nadějně rozvíjen.

http://www.youtube.com/watch?v=X6EXUSnPBj0

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Bumbar

Drug – Někdy zmiňován jako samostatný typ, jindy spíše jako upgrade k stávajícím raketám druhé generace. Dle Jane´s - hlavní odlišností je nahrazení spojovacího naváděcího kabelu systémem využívajícím laserový paprsek. Způsob navedení (SACLOS) zůstává identický. Tento Srbskem nabízený upgrade by mělo být možné aplikovat na systémy AT-4a/AT-4b Spigot (9K111 Fagot), AT-5 Spandrel (9K113 Konkurs), západní typ Milan a snad i další. Dle dostupných fotografií to zas trochu vypadá na novou střelu a ne konverzi jiných typů, ale těžko říci. Je taktéž možné, že se vzájemně zamotaly totožné názvy předválečného a poválečného projektu řízené střely.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
prokazatelně Drug (měly by to být fotky z muzea) (1 až 3) a něco, co je k popiskům fotografií označováno jako nejpokročilejší verze AT-3 (Maljutky) (fotografie pochází z roku 2009), ale nese až přílišnou vzhledovou podobnost s předchozím typem (4)
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 11:37, celkem upraveno 8 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Pozemní síly 07 – ruční zbraně

Ruční zbraně

Pušky a útočné pušky

M-24 – Puška M-24 (místní varianta pušky Mauser) byla vyráběna i po druhé světové válce, ale čistě poválečnými variantami jsou až M-24/47 a M-24/52.
M-48 – Další kopie již klasického německého typu Mauser. Přijata do výzbroje v roce 1948 a od německé K98 se liší pouze v detailech. Další verze – M-48A, M-48B, M-48BO, vyznačují se zpravidla prvky pro zjednodušení výroby, ale zachovávají si výrobní kvalitu. Existovala i odstřelovačská varianta M-48 s místní optikou (typ M-52, kopie ruského vzoru PU), sloužila jako náhrada za pušky Mosin a měla přispět ke standardizaci munice.
M-59 – Kopie ruského typu SKS. Varianta M-59/66 byla upravena pro použití puškového granátometu západní provenience a tomu odpovídajícími mířidly. Existují ještě varianty M-59/66A1 a A2. Zbraně se zúčastnily konfliktů v Somálsku, Afghánistánu, Čečensku, Iráku i na poli samotné Jugoslávie. Jsou oblíbenou položkou ve sběratelských kolekcích, neboť po ruských originálech patří k nejkvalitnějším.
http://www.youtube.com/watch?v=PtGwy5Hg ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=01PqGVog ... re=related
M-64 – První z klonů ruské zbraně AK-47. Verze M-64, M-64A. M-64B. Názory na zařazení do výzbroje se různí, každopádně standardní zbraní jugoslávské armády se stala až M-70. Někdy jsou ale tyto zbraně brány jako první varianty M-70 a značení M-64 se váže pouze k vývojové fázi.
M-67 – Totéž jako u M-64. S velkou pravděpodobností jsou M-64 a M-67 identické zbraně a předstupeň k M-70, pouze jsou použita vývojová značení z projektu plynoucího k finální M-70.
M-69 – Odstřelovačká puška na bázi pušek Mauser, připodobňována vzhledem k loveckým puškám.
M-70 – Jugoslávská varianta útočné pušky AK-47. Další varianty – M-70A, M-70B, M-70AB, M-70B1, M-70AB1, M-70B2, M-70AB2, M-70B1N, M-70AB2N a M-70AB3 (s podvěsným granátometem). Oceňovány pro svoji kvalitu, na poli AK a jeho derivátů řazenou k nejvyšším příčkám.
http://www.youtube.com/watch?v=jf-aqCkF ... re=related
M-76 – Odstřelovačská puška na bázi AK-47, ráže 7,9mm (7,92x57 Mauser). Nenáročná, spolehlivá, široce užívaná v pozdějších bojích. Ekvivalent ruského typu Dragunov SVD. Příbuznou zbraní je irácký typ Tabuk, který byl taktéž navrhnut firmou Zastava na základě zkušeností s M-70, M-72 a M-76. Licenčně má být M-76 vyráběna v Severní Koreji jako JeoGyeokBoChong (či Jeogyeok-Bochong).
M-77 – Exportní M-70 uzpůsobená pro západní munici ráže 7,62mm (7,62x51). Další varianty – přinejmenším ještě (či pouze?) M-77B1.
M-80 – Exportní M-70 uzpůsobená pro munici ráže 5,56mm (5,56x45). Verze M-80 a M-80A.
M-85 – Exportní karabina ráže 5,56mm (5,56x45) vycházející z ruské AKS-74U.
M-90 – Exportní variace na téma AK-74 (případně vylepšená M-80) v západní ráži 5,56mm. Verze M-90 a M-90A.
M-91 – Srbská varianta a zároveň nástupce předchozí zbraně v ráži 7,62mm (7,62x54). Vyrobena pouze v menší sérii (?).
M-92 – Konstrukce víceméně kopírující karabinu M-85, ale tentokráte v ráži 7,62mm.
M-93 Black Arrow/Crna Strela – Srbská odstřelovačská/protimateriálová puška ráže 12,7mm, do místních ozbrojených sil zavedena v 90tých letech. Dle wikipedie údajně exportována i do Arménie, Gruzie, Indonésie, Jordánska, Makedonie, Srí Lanky a nějaké se snad dostaly i na území USA. Testována v reálném boji na domácí půdě, údajně se osvědčila.
M-07 – Srbská odstřelovačská puška ráže 7,62mm (7,62x51). Systém Mauser, do srbské armády zavedena v roce 2007. Nejmodernější zástupce této kategorie v srbském katalogu.
M-21 – Nejnovější srbská útočná puška a zatím poslední článek celé vývojové řady. Ráže 5,56mm, představena v roce 2001, v Srbské armádě se vyskytuje počínaje rokem 2004 a velkosériová výroba běží od roku 2008. Kromě Srbska si snad našla cestu i do Iráku, Jordánska, Makedonie, Kamerunu, Bosny a Hercegoviny a Peru. Verze – M-21 a M-21S (zkrácená). Dle některých zkazků vycházela z izraelských pušek Galil ukořistěných od chorvatských jednotek.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Pušky M-59 (1), M-70AB2 (2), M-76 (3), M-91 (4), M-93 (5) a M-21 (6)

Kulomety

M-53 – Kopie slavného německého kulometu MG-42, který byl po válce vyráběn pouze s drobnými modifikacemi (nižší rychlost palby – 850 ran/min) a kvůli snadné zaměnitelnosti s německým originálem je i ideální rekvizitou pro historické spolky a válečné filmy. Originální MG-42 převzaté jugoslávskou armádou byly značeny jako M-53/42. Nulová série zbrusu nových kulometů se objevila v roce 1952 a o rok později již probíhala masová výroba. Výroba mohla snadno naběhnout díky převzaté výrobní lince a dalším strojům získaným později v rámci reparací. Jako bonbónek (leč pravdivý?) lze uvést to, že jugoslávské M-53 byly takto nejpřímějším následovníkem MG-42, neboť Němci neměli po válce pohromadě všechny plány a výrobní linku a jejich vlastní klon MG-1 tak museli z části zkonstruovat znovu pomocí reverzního inženýrství. M-53 byly exportovány přinejmenším do Iráku.
M-65 – Víceméně jugoslávský RPK.
M-72 – Lehký kulomet na bázi útočné pušky M-70. Verze - M-72B1, M-72AB1.
http://www.youtube.com/watch?v=2FMlBBVFOY0
M-77 – Exportní lehký kulomet na bázi útočné pušky M-77. Taktéž ráže 7,62mm, verze M-77B1.
M-82 – Exportní lehký kulomet na bázi útočné pušky M-80. Ráže 5,56mm, verze M-82 a M-82A.
M-84 – Lehký kulomet vycházející z ruského typu PKM.
http://www.youtube.com/watch?v=9kdGxnXdsR0
M-86 – Varianta M-84 pro instalaci do bojových vozidel, ekvivalent PKT.
M-87 – Kopie ruského těžkého kulometu NSV ráže 12,7mm. Vyráběn i v námořní variantě.
M-02 Coyote – Nejnovější srbský přírůstek na pole těžkých kulometů. Ráže 12,7mm.
M-21A – Lehký kulomet na bázi pušky M-21.

Obrázek Obrázek Obrázek
M-53 (1, 2) a M-72B1 (3)

Samopaly

M-49 – Kopie ruského PPŠ-41 s prvky z italského samopalu Beretta M-38. Novější variantou byl M-49/57. Poměrně rychle nahrazeny modernějším M-56.
M-56 – Zjednodušená kopie německého typu MP-40 v ráži 7,65mm (7,65x25). Disponuje úchytem pro bajonet. Široce používán ještě v bojích v 90tých letech.
http://www.youtube.com/watch?v=u0BGVKnSjos
M-65 – Exportní varianta M-56 v ráži 9mm.
M-84 – Licenční kopie našeho samopalu vz. 61 (Škorpion).
Master M-97 – Kopie typu Mini-UZI. Další verzí je M-97K, což je kopie Micro-UZI.
MGV-176 – Místní variace na typ American 180 z 80tých let. Svému vzoru je velmi podobný jak vzhledem, tak i parametry (ráže 5,6mm, vysoká rychlost střelby a kapacita zásobníku). Nabízen na export a vyráběn později Slovinci pro policejní jednotky. Použit zpočátku intenzivně při osamostatnění Slovinska a Chorvatska místní milicí, dále při bojích v Bosně. Je možno jej vybavit tlumičem.
http://www.youtube.com/watch?v=rFtjVubPjaA
Master FLG – Malý samopal ráže 9mm užívající princip pušek AK a samopalu MP-5A5 a existující kromě základní verze i ve variantách P (s tlumičem) a K (s krátkou hlavní, má blízko k typu MP-5K).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-49 (1), M-56 (2, 3) a MGV-176 (4 a 5)

Pistole

M-57 – Kopie ruské Tokarev TT. Ráže 7,65mm (7,65x25). Oproti originálu má delší pažbu a kapacita zásobníku je tak navýšena na 9 nábojů.
M-70 – Zmenšená varianta M-57 ze 70tých vyráběná pro méně výkonnou munici ráží 7,65mm a 9mm. Verze M-70 a M-70A.
M-88 – M-70 v ráži 9mm určená převážně na export. Verze M-88 a M-88A.
CZ-99 – Plánovaná náhrada za M-57 a M-70, první byly vyvinuty v roce 1989. Ráže 9mm (9x19 Parabellum), licenčně vyráběny i Jižní Afrikou a Izraelem. Exportovány do několika zemí.
CZ-999 – Další vývojová verze.
CZ-05 – Poslední varianta vycházející z CZ-99.
EZ-9 – Možná identická s CZ-05 (???).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
M-57 (1), M-70 (2), vzájemné porovnání předchozích typů (3) a CZ-99 (4)
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 11:39, celkem upraveno 5 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Pozemní síly 08 - export
rezervé
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 3/9/2011, 19:05, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Přidáno 31.7.2011: tank M-90 Vihor, varianty tanku T-55 (T-55TZI/AI/H, VIU-55 a různé nestandardní úpravy), obrněný transportér M-60.

Přidáno 5.8.2011: T-55 s věží M-18, varianty tanku T-34 (Tip A/B, M-628), varianty samohybky Praga M53/59 (M53/70, Ciciban, RL-1/2/4/2M/4M) a různé provizorní protiletecké systémy (RL-3, platformy TAM-150, FAP-13, tažené systémy typu Pracka atd.).

Přidáno 7.8.2011: M-80 a jednotlivé varianty, BTR-50S.

Přidáno 9.8.2011: letouny Ikarus S-49, 451, 452, 453, 214, Kurir a SOKO 522.

Přidáno: letouny G-2, J-1, G-4 a P-2.
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 3/9/2011, 18:40, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Přidáno: letoun J-22 Orao, salvové raketomety M-63/94 Plamen, M-71 Partizan, M-77 Oganj, M-87 Orkan, M-96 Orkan II, Oganj 2000 ER a Orkan CER.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17708
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Nenarazil jsi na cenové relace Oganj 2000ER a Orkan CER?
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Přidáno: torpédoborec Split, fregaty třídy Kotor, ponorky Tara, Sava, tříd Sutjeska, Heroj, Sava, miniponorky třídy Una, podmořské diverzní prostředky typu R-1 a R-2.
Nenarazil jsi na cenové relace Oganj 2000ER a Orkan CER?
Nenerazil, žel. Bůhví jestli to kdy vůbec vyrobí :)
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17708
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

škoda.. AČR by slušely :lol:
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

AČR nepotřebuje zbraně :D..tím by jsi narušil fikanou koncepci totálního odzbrojení :)
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Přidáno: ex-italské torpédovky, torpédové čluny (Typ 201, Typ 108/55, 201 a 203), velké hlídkové čluny (Typ 131, Typ 140, Borac a Kraljevica).

Přidáno 27.8.2011: pušky a útočné pušky (M-24/48/59/64/67/69/70/76/77/80/85/90/91/92/93/07/21), kulomety (M-53/65/72/77/82/84/86/87/02/21), samopaly (M-49/56/65/84/97, MGV-176, Master FLG) a pistole (M-57/70/88 a varianty CZ-99).
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Polarfox píše:MGV-176 – Místní variace na typ American 180 z 80tých let. Svému vzoru je velmi podobný jak vzhledem, tak i parametry (ráže 5,6mm, vysoká rychlost střelby a kapacita zásobníku).
Ta ráže sice není špatně, ale náboj je obvykle označován jak 22LR.
Ať to někdo nesplete 5,56 x 45mm :D
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Ta ráže sice není špatně, ale náboj je obvykle označován jak 22LR.
JJ, já vím, ale všude to mám v mm, tak jsem neuhýbal a radši to převedl :D Ale je to tak přesnější a jasnější, o tom žádná.

Každopádně koukal jsem na pár videí a jsou to zajímavé dlouhopalky :)
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17708
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Co je zač ta American 180? Má to zvuk jak cirkulárka?
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“