Stránka 1 z 1

Francouzská intervence v Čadu 1968-1972

PříspěvekNapsal: 11/10/2018, 19:18
od Mantra
Při příležitosti smutného 10. výročí léčky v Surobi distriktu jsem našel článek pojednávající o podobném přepadu ale na úplně jiném kontinentu, který se odehrál 11. října 1970 v severní části Čadu u osady Bedo a stál Francii 12 mrtvých a dvacet pět raněných, no a trošku víc jsem ho rozpracoval, což ani nebylo mým cílem. Tak snad to je čitelné.

Výsadkáři, vpřed!
Obrázek
znak 6. CPIMa

Tato intervence je považována za jednu z prvních a nutno říct, úspěšných, proti-povstaleckých operací. V současnosti se jim říká COIN (Counter-Insurgency). Francouzi při tomto nasazení s velkým úspěchem používali velice agresivní boj zblízka s leteckou podporou přizpůsobenou bojům proti povstalcům, kde hlavně čerpali ze zkušeností z bojů v Alžírsku a pomáhali upevnit státní moc diktátora v jednotlivých regionech, který musel v několika případech ustoupit.

Samozřejmě, že se jim nepodařilo úplně zlikvidovat ozbrojence z FROLINATu, ale pomohli upevnit čadskou vládu ve všech ekonomicky důležitých oblastech, zatlačili rebely do pouště na severu Čadu a omezili dodávky zbraní ze sousedních států.

FROLINAT vznikl ve městě Nyala v Sudánu v roce 1966 po několika letech „útlaku“ ze strany vládnoucích příslušníků Sara. Valná část FROLINATu byla tvořena muslimy z Centrálního a Východního Čadu, kteří vytvořili tzv. První armádu a doplnili je nomádi z regionu Borkou-Ennedi-Tibesti (BET), kteří byli v tzv. Druhé armádě.
Celkem jich bylo okolo pěti tisíc a naštěstí pro Francouze a Čadskou národní armádu (ČNA) nikdy nekoordinovali svoje akce. Všichni se cítili utlačeni od roku 1960, kdy Čad vyhlásil nezávislost a k moci se dostal diktátorský prezident Tombalbay.

Útoky se začaly objevovat v roce 1963 po zákazu všech politických stran a po nastolení prezidentského systému v Čadu. První velký útok přišel v roce 1965, kdy po čtyřnásobném zvýšení daní rozzuřený dav napadl ve městě Mangalmé místní finanční úřad a pobil všechny zaměstnance. Na oplátku ČNA vyplenila několik muslimských vesnic, což znamenalo 500 mrtvých. Akce namířené proti politickým představitelům moci se opakovaly do té doby, než rebelové získali více zbraní a mohli se postavit ČNA.

Část Francouzských jednotek, která už v Čadu byla od roku 1965, především výsadkáři, se zúčastnila bojů o získání nadvlády nad Aouzou v září 1968, které bylo obsazeno rebely. Což se povedlo a ČNA převzala zpět ztracenou základnu. Po uklidnění situace na severu se začali objevovat problémy na východě a ve střední části země.

V roce 1968 požádal Čadský prezident Francii o pomoc. Francouzská vláda v čele s de Gaullem souhlasila a do země byli nasazeni další vojenští instruktoři, kteří pomáhali rozvíjet ČNA, a zároveň byla Čadu poskytnuta materiální pomoc. Obojí ale nebylo v takovém rozsahu, aby to stačilo na upevnění vlády a vedení úspěšné operace proti FROLINATu, který využíval materiální podpory Libye a v sousedních státech Sudánu a Střední Africe měl svoje základny.

Vojáci se soustředili na letecké základně ve městě Fort-Lamy, současné hlavní město N´DJAMENA. Jednotky 6. vševojskového zámořského pluku (6. RIAOM) se začaly rozmísťovat na základny, byla zahájena restrukturalizace čadské armády a materiální a technická pomoc k obnově a doplnění techniky. Na pomoc při výcviku bylo vyčleněno 650 vojáků, kteří byli jak na vojenské akademii v Moussoro, kde probíhal intenzivní výcvik pěších jednotek, tak na důstojnické škole ve Fort-Lamy.

Rok 1969 - Nový francouzský přístup

První zárukou úspěchu bylo nasazení více francouzských vojáků a druhou byla úspěšná jednání s okolními státy, především s Libyí, o zrušení pomoci rebelům, výměnou za prodej několika stovek kusů letadel Mirage, Střední Afrika a Súdán přišly na pořad dne vzápětí.

Po zklidnění situace se francouzská vojska stáhla v roce 1972 a zbytek technické pomoci odletěl ze země v roce 1975 po státním převratu a zavraždění prezidenta Tombalbaye.

To ale předbíhám a je nutno se vrátit do dubna roku 1969 kdy Francie, v rámci operace LIMOUSIN, do Čadu poslala úkolové uskupení pod velením generála Michela Arnauda. Tento generál byl po neshodách se svými nadřízenými a Čadským prezidentem, v srpnu 1969 vystřídán brigádním generálem Edouardem Cortadellasem, velitelem 25. paradesantní brigády.

"Je potřeba doplnit pozemní bojovou techniku, nákladní vozy, džípy, obrněné auto-kulomety jsou nepostradatelné, a vzdušné síly jsou velice poddimenzované pro akci, kterou chci provést. Velmi často jsem zastaven nedostatkem vrtulníků nebo dopravních letadel“. Z jedné ze stížností generála Arnauda.

Generál Cortadellas považoval tuto funkci jako odměnu za svoji práci v zámořských oblastech. Za svoji úspěšnou misi byl v roce 1972 jmenován do hodnosti divizního generála. V armádě strávil 37 let, z čehož 30 mimo kontinentální Francii a 20 let byl ve velitelských funkcích.

Byl ženatý a měl tři děti, z nichž jeden ze synů padl 23. ledna 1971 v distriktu Gourou, Čad - byl nadrotmistrem 6. CPIMa a bylo mu 25 let.

Na základě rozkazu prezidenta de Gaulla byli všichni vojáci základní služby (i přes jejich nesouhlas) staženi a do Čadu byli nasazeni jenom profesionální vojáci, kteří v zemi strávili devět a více měsíců. Je třeba říci, že tato francouzská operace neměla takové mediální pokrytí jako válka v Alžírsku a tak za celou dobu kampaně bylo pořízeno a je uchováno ve vojenských archívech nějakých 640 fotek a pár filmů, některé je možné shlédnout na youtube. Většina fotek na internetu je lehce zaměnitelná s fotkami z Alžírska.

V rámci operace LIMOUSIN byl zahájen proces budování letišť a pozemních komunikací aby se zjednodušilo zásobování jak vlastních jednotek, tak místních obyvatel.

Náčelníkem štábu byl jmenován major Jean Dominique, který byl zkušený válečník z Indočíny a Alžírska. V Čadu jakmile mohl, řídil všechny operace. Plně zužitkoval své zkušenosti z partyzánské války a v roce 1971 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a z výsadkáře se stal rázem náčelník štábu 16. tankové brigády!! Na místě strávil dva roky a pak se stal velitelem 8. výsadkového pluku námořní pěchoty. Kariéru ukončil po 40. letech jako generál-major a zemřel 22. listopadu 1998.

Obrázek

Hlavní část bojových jednotek, tvořily pěší a obrněná rota s vozidly Ferret z 6. RIAOM, v Čadu se staly součástí 6. výsadkové roty námořní pěchoty 6. CPIMa – tzv. „Černých slonů“. Do této roty byli zařazováni výsadkáři z 3. a 8. výsadkového pluku námořní pěchoty.

Obrázek
bojová zástava 6. CPIMa

Další bojová rota byla výsadková rota z 2. výsadkového pluku Cizinecké legie pod velením majora de Chasteneta. Podporu všem bojovníkům poskytovali příslušníci 17. ženijního výsadkového pluku, 32. dělostřeleckého pluku, vrtulníkového letectva pozemního vojska se svými dvaceti vrtulníky Sikorsky H-34 ve verzi nákladní (unesl až 7 výsadkářů) nebo bojové podpory nazývané „Pirát“, které byly primárně vyzbrojeny německým 20mm kanonem MG151 a podle možností kulometem ráže 12,7mm, které výtečně pomáhaly pěším jednotkám. Celkem bylo pro pozemní boje vyčleněno 2500 vojáků.

ObrázekObrázek
pohled na MG 151

Letectvo vyslalo do Čadu tucet přepravních letounů Nord-Atlas N.2501 (Noratlas), které byly využívány jako přepravní, výsadkové nebo osvětlovací pro noční boje a dva transportní C-160 Transall, pro které to byl zároveň první křest ohněm, oba letouny byly zařazeny do služby před necelým rokem. Dále zde byly rozmístěny dva vrtulníky Alouette II, které se používali jako vzdušné místo velení nebo jako MEDEVAC s dvěma lehátky připevněnými na boky a pak zde byli tři průzkumné Piper Tripacer a jeden Broussard, které také rozvážely poštu pro vojáky v poli.

Francouzi v tu dobu vytvořili jakousi obdobu AC-130 Spectre a namontovali do jednoho Noratlasu dva 20mm kanóny Oerlikon s 5264 náboji, oba do bočních dveří. Bojově ho vyzkoušeli během února 1970, kdy byl nasazen na základnách Faya-Largeau (zkráceně Faya), Mongo a Abéché. Na konci února byl odsunut do Francie a zbraně byly demontovány. Jeho první neduh byl hluk při střelbě z 20mm kanónů na palubě, kdy nebylo slyšet vlastního slova natož pokyny v rádiu, a druhý problém byly vibrace, které vznikaly při střelbě z obou kanónů a ty způsobovaly největší problémy, i přesto, že drak letadla byl zesílen. Třetí problém byl při kroužení nad cílem, kdy odstředivá síla dostávala střelce do nepříjemných pozic, a nechtěná střelba z kanonu ohrožovala křídla.

Obrázek
Noratlas s 20mm kanónem

Již v roce 1968, po vytlačení ČNA z Aouzou, museli Francouzi rozmístit v Čadu devět bitevníků AD4 Skyraider se čtyřmi 20mm kanóny a schopné nést až 3,5tuny pum, z nichž pět bylo dlouhodobě uloženo ve skladu v Chateaudun, ve Francii. Bylo jich zde celkem šest, ale ten poslední byl ponechán na náhradní díly. Po jejich zprovoznění, vybavení přídavnými nádržemi, které byly speciálně převezeny z Djibouti a Tananarive, odletěli 30. srpna 1968 směrem k Fort-Lamy. Jak už to tak bývá „uloženky“ měly své mouchy. Jeden se vrátil těsně po vzletu a druhý musel přistát v Toulouse kvůli technickým problémům. Díky kanibalismu na posledním Skyraideru mohly všechny brzy pokračovat v letu.

ObrázekObrázek

Další čtyři provozní AD4 pod velením majora Blanca odletěli v tu samou dobu z Djibouti v doprovodu jednoho transportního Bréguet Deux-ponts „Sahara“, který přepravil náhradní díly a mechaniky.
Všechny Skyraidery a to jak z Francie, tak z Djibouti přistály 2. září 1968 ve Fort-Lamy. Po doplnění paliva ihned odstartovaly směrem k Faya, odkud 3. září odletěly pod velením kapitána Dagouata do Bardai. Tady byla letadla z Chateaudun předána pod velení letky 1/22 a letecký personál byl odeslán zpět do Francie. Tři dny po příletu se díky jejich podpoře mariňákům podařilo dobýt základnu v Aouzou.

Nutno podotknout, že ani jeden vrtulník či letadlo, nebyly vybaveny pro lety v noci. V celém Čadu nebyly, kromě Fort-Lamy a Faya, na letištích žádné mechanické pumpy pro tankování paliva do vrtulníků a letadel a tak se muselo palivo pumpovat ručně ze sudů, pomocí pumpy JAPY (představa tankování dvou a půl tisíce litrů do Skyraideru je děsivá). V rámci příprav na nějakou misi nebo v jejím průběhu se na tankování podílely i pěší jednotky.

Nový přístup vypadal hezky, ale nasadit cca. 2500 vojáků proti 3-5 tisícům ozbrojenců, uprostřed 3,8 miliónů obyvatel a na území dvakrát větším než jeFrancie, to už vyžaduje velkou odvahu, připravenost a nasazení. Což v tomto případě platí dvojnásobně. Ta připravenost pokulhávala v oblasti techniky, což dokládají různá hlášení „Obdrželi jsme náklaďáky, které bůh ví, jak dlouho někde stály bez povšimnutí. Museli jsme si je sami opravit, aby fungovaly. Makali jsme na tom celou noc.“

Jednotky žily jako kočovní nomádi a byly zásobovány čistě ze vzduchu. Tato taktika náročná pro vojáky přinesla brzo své ovoce, protože místní obyvatelé viděli rychle změny k lepšímu a rebelové byli nuceni se stáhnout.

Co se týká vybavení pěších jednotek, do roku 1970 jezdily většinou na Dodge Power Wagonech, které byly nahrazeny vozidly Dodge 4x4 a 6x6. Dále měli Jeepy Willise a vojáci si také pořídili koně, kvůli období dešťů aby neztratili momentum.

V té době vojáci neměli žádnou neprůstřelnou vestu ani nenosili helmy. Jejich osobní zbraň byl 9mm samopal MAT 49 nebo 7,5mm samonabíjecí puška MAS 49 a 9mm pistole MAC 50. Dále měli kulomety 7,5mm AA-52. K dispozici měli puškové a ruční granáty a to jak obranné, tak zápalné - fosforové. Jezdili na vozidlech v typických francouzských čepicích nebo šátcích kolem hlavy a motorkářských brýlích.

Uklidnění situace ve středním a východním Čadu

Začátkem dubna 1969 přistála druhá rota 2. REP ve Fort-Lamy a jako první úkol dostala na starosti vesnici Mangalmé, nějakých 500km na východ od základny. Letecky nebylo možné legionáře dopravit a tak 28. dubna 1969, vyrazilo přibližně 400 legionářů po ose přes základnu Mongo k plnění bojového úkolu s cílem zredukovat počty rebelů a pomoci nastolit normální život v prostoru Mangalmé. V rámci přesunu muselo být několik legionářů letecky evakuováno, protože se nemohli vyrovnat s horkem, které v oblasti panovalo a omezeným přísunem vody. Ihned první týden po dosažení Mangalmé, byla jednotka legionářů při první patrole přepadena vzbouřenci. Legionáři je dokázali dostatečnou dobu vázat na místě a povolali posily a leteckou podporu. Do oblasti byly vrtulníky dopraveny paradesantní jednotky, které pomohly obklíčit ozbrojence, a letectvo dodělalo zbytek. Po ukončení bojů bylo na místě, nebo hantýrkou legionářů „na koberci“ nalezeno 50 mrtvých rebelů a žádný francouzský voják nebyl zabit. Po prvních potyčkách s ozbrojenci, bylo jasné, že přímé boje nemají ozbrojenci možnost vyhrát a tak se uchýlili k partyzánskému boji.

První legionář, který padl na africkém území, od konce Alžírské války, se jmenoval Dupuis a byl zabit 4. listopadu 1969 při útoku na skupinu ozbrojenců v oblasti Faya.

Jednotky z 6. RIAOM, které úspěšně působily v distriktu Chari, jižně od Fort-Lamy, byly v říjnu 1969 vystřídány jednotkami Cizinecké legie a přesunuly se na sever. V březnu 1970 byli legionáři z Mongo staženi a nahradili je příslušníci 3. pluku námořní pěchoty.

Obrázek

LIBELLULE – první a poslední taktický výsadek

Ve východní oblasti ve vesnici Goz-Beida (GB) bylo 3. října založeno společné francouzsko-čadské velitelství EMFT 3, aby již 12. řijna muselo reagovat na chystaný útok rebelů proti GB. Ve vesnici nebyly žádné jednotky, kromě několika málo příslušníků místní policie a asi 50 nomádů. V té době ani rebelové nebyli dobře vyzbrojeni, většinou měli jenom jednu střelnou zbraň na 4-5 osob, ostatní měli šavle, kopí a luky. Generál Cortadellas rozhodl o vyslání pomoci. Ale jak dostat na takovou vzdálenost dostatečné množství lidí a techniky? Když tam ani nebylo letiště!

Plán byl jasný – 6. CPIMa provede vzdušný výsadek! 13. října ráno v 04.00 hodin startuje první vlna 4 Noratlasů s předpokládaným výsadkem nad cílem v 06.00 hodin. Označení prostoru výsadku dostal za úkol poručík Aubry. Rota měla velitelskou četu a 3 komanda pojmenovaná podle jejich velitelů – Bergés, Gros La Faige a Shaefer. Rotě velel kapitán Soissong. Úkolem roty bylo provést vzdušný výsadek, obsadit vesnici a získat co nejvíc informací o vzbouřencích, tak aby je bylo možno zničit co nejdřív. Zároveň bylo nutno provést průzkum přistávací plochy a zjistit zda je vhodná pro přistání letadel bez větších úprav. V pohotovosti byl jeden Pirát na základně Mongo a dvojice Skyraiderů ve Fort-Lamy.

Let probíhal v pořádku a v 05.50 hodin se letadla dostala do prostoru výsadku, ale rota nebyla schopná navázat rádiové spojení. Na zemi bylo vidět označení seskokové plochy, ale bez potvrzení rádiem nebylo možné seskočit. Letadla provedla průlet ve výšce 400m a pak vedoucí výsadku spatřil poručíka Aubryho, jak běží ve směru výsadku a dává rukama znamení, že je vše připraveno na výsadek. Výsadkáři dostávají zelenou a netuší, jaké přivítání je čeká na zemi. Jaké bylo překvapení, když všude kolem nich byli děti z GB, kteří v životě nic podobného neviděli. Výsadek proběhl v pořádku, až na čtyři lehce zraněné.
Výsadkáři se přesouvají na vyvýšeninu východně od vesnice ke zděné budově a letadla se vrací do Fort-Lamy, kde přistávají v 10.00 hodin. Rota stráví 2 týdny pěšími přesuny a je jasné, že v oblasti působí rebelové, kteří většinou kradou dobytek. Jednu takovou tlupu rota zadrží a stále častěji se stává terčem útoků, hlavně ve směru na vesnici Am Timam.

17. října je zjištěna další tlupa blízko vesnice Kalfi snažící se překročit řeku Bahr Azoum a zmizet v Sudánu. Je povolán Pirát a 22 rebelů je zlikvidováno a dva jsou zajati.
20. října probíhá další akce v okolí vesnice Haraze-Mangueigne společně s 3. rotou 2. REP pod velením kapitána Lesquera.

21. října rebelové napadli GB a snažili se proniknout do sultánova paláce, což se jim nepodařilo a tak zapálili desítku chatrčí a zmizeli. Znovu se objevili okolo čtvrté hodiny ráno, ale byli opět odraženi. Velitel roty vyslal dvě komanda k pronásledování. Je povolán Pirát, který se při pátrání po rebelech na břehu řeky Bahr Azoum stal terčem útoku a palubní střelec byl lehce zraněn, ale to nezabránilo v likvidaci 25 rebelů. Když rota dorazila na místo, našla už jenom jednoho zraněného a zajala ho. 29. října je rota stažena do Fort-Lamy a operace LIBELLULE je ukončena.

Po roce působení na jihovýchodě země byla situace v těchto regionech tak dobrá, že bylo možné zrušit jeden ze dvou vojenských štábů pro tuto oblast. To se stalo v dubnu 1970, a štáb se přesunul pod velením majora Malaterra na sever, do distriktu Zouar, kde panovala stále špatná situace.

Francouzské politické misi se dařilo obnovovat místní samosprávu i přes odpor prezidenta, a dosazovat na místa sultánů ty správné lidi, kteří se opět chopili soudní moci, výměnou za placení 10% příjmů do státní kasy, došlo i k propuštění 1000 politických vězňů. V součinnosti s armádou se podařilo vytvořit 60 jednotek domobrany a vyzbrojit je 2.400 ks zbraní. Dále vyvíjeli tlak na prezidenta, aby zahájil politiku usmíření a vyhlásil všeobecné volby.

Fronta BET

Tak jak se Francouzům dařilo v jižní části země, sever zůstával stále pod kontrolou FROLINATu, kam se ho většina přemístila.

EPHÉMÉRE

Na začátku března roku 1970 vydal generál Cortadellas nařízení k získání a obnově distriktu Ounianga, ležícím severně od základny Faya, jehož středisková obec Kebir leží na břehu jezera Yoa. Podle všech hlášení zde bylo okolo 140 rebelů, kteří zde žili i s rodinami a kontrolovali důležitou přísunovou komunikaci z Libye. Za úkol ji dostali jak mariňáci, tak legionáři.

20. března vyrazila motorizovaná četa Legie pod velením nprap. Renziho vpřed a po dosažení wádí Doum ji zastavila písečná bouře, která zároveň zrušila veškeré lety po dobu dvou dnů.
23. března se legionářům podařilo dosáhnout vesnice Kebir. Rebelové se hned pustili do boje s nově příchozími. Na pomoc legionářům byla vyslána rota mariňáků, která byla vysazena v Gouro, což bylo trochu z ruky a zkomplikovalo to situaci, ale po usilovném přesunu dosáhli vesnice 24. března. Společný útok na vesnici se odehrál za podpory Skyraiderů, kterým i když došla munice tak setrvali v prostoru a poskytovali alespoň psychickou podporu. Rebelové byli donuceni se stáhnout na druhou stranu jezera Yoa, kde se ukryli.

Komandu z 6. CPIMa se je podařilo napadnout až 27. března za výrazné podpory Skyraiderů a Pirátů, které svými údery zapálily porost u jezera. Druhý den když Francouzi provedli průzkum prostoru, nalezli 84 mrtvých rebelů a 11 jich zadrželi za cenu pěti mrtvých a devíti zraněných. Prostor byl po tomto úspěchu předán ČNA.

Obrázek
Mezi mrtvými byl major Guy Garcia, velitel praporního obvaziště, který byl zastřelen, když běžel poskytnout první pomoc raněnému. Tento doktor se proslavil už v bitvě 7. září 1969, kdy poskytl první pomoc a raněného nesl pod palbou na ramenou do krytu a byl zasažen. I přes toto zranění dokázal celou noc udržovat tři těžce zraněné při životě. Jeho život ukončila střela do hlavy.

Obrázek
V rámci bojů byl v boji muže proti muži, zraněn šavlí do obličeje nadpraporčík José Renzi. Byl ošetřen a již v dubnu se opět zúčastnil další akce v Eli, kdy utrpěl střelné zranění do ruky a do břicha. Ze všech těchto zranění se vylízal a v roce 1973 opustil armádu, aby se stal těžařem dřeva v Gabonu, kde v roce 1977 zemřel pod převráceným traktorem. Stal se patronem 123. promoce praporčické školy.

MOQUETTE

Další rychlá a neplánovaná operace začala 30. července a dostala krycí název Moquette a šlo o osvobození vesnice Akber v distriktu Djombo, nějakých 80km západně od Abéché. Vesnice byla napadena rebely v odhadovaném počtu 200, kteří zlikvidovali místní policii. Celá tlupa byla nalezena Tripacerem a čtvrté komando 6. CPIMa bylo vysláno ji zlikvidovat. Přesun po zemi nepřipadal v úvahu kvůli období dešťů a tak 4. komando nasedlo do letadla a přesunulo se do Abéché. 31. července byla tlupa opět spatřena, neboť uvízla díky rozbahněným cestám ve vádí Batha. Paragáni nasedli do 4 vrtulníků a ty je vysadili 1.5 kilometru od vesnice Gaminia.

Bylo jich 21, protože kvůli teplu a množství paliva jich nemohli vrtulníky vzít víc, a pustili se do rebelů hlava nehlava. První střet přinesl tři zraněné Francouze a poručík Raffenne se rozhodl stáhnout na vyvýšeninu nějakých 400m od místa bojů. Naštěstí vzbouřenci byli asi v šoku, protože je vůbec nenapadlo na stahující se komando zaútočit. A tak jim poskytli čas na ošetření raněných a zároveň operační skupina v Abéché, na základě obdržených zpráv a odposlechu rádia vyžádala Skyraidery, které se objevily ve správnou dobu a přerušily jakoukoliv aktivitu rebelů. Když se komando druhý den vrátilo na místo bojů, nalezlo několik desítek těl mrtvých rebelů. Podle odhadů zpravodajců, byla zlikvidována více jak polovina bandy. Tři zraněné Francouze, z nichž jeden byl těžce, si výsadkáři odnesli sami do vesnice Gaminia, kde je naložili do vrtulníků.

COCKER

Tato krátká operace proběhla 7. a 8. srpna 1970 v blízkosti vesnice Gouro. Byly při ní nasazeny jednotky ČNA a komando Chaussin. Všechno začalo honičkou Power Wagonů s dvěma Fordy plnými rebelů v blízkosti vesnice, kteří se snažili uprchnout. Jeden Ford byl zneškodněn, ale francouzská auta se dostala pod nečekanou palbu rebelů z boku, při které byl zabit por. Chaussin a tři další byli zraněni. Komando pod velením rotmistra Parisota zaujalo pozici a až do večera probíhali boje a to i přes přílet AD4. Další komando De Cockborne posílilo již bojující vojáky. Ihned po příchodu na místo byl poručík zraněn střelou do břicha. A tak až noc ukončila boje a rebelům umožnila se stáhnout. Ztráty na francouzské straně byli dva mrtvý a sedm zraněných.

Obrázek
poručík Pierre Chaussin zahájil svoji kariéru jako rotmistr u 8. pluku námořní pěchoty. Zúčastnil se bojů v Alžírsku, během kterých prokázal rozhodnost a schopnost velet svým vojáků a toi tváří v tvář silnějšímu nepříteli. V roce 1957 byl v rámci bojů u Medjemouny těžce zraněn. V roce 1961 se stal příslušníkem 3. RPIMa se kterým se zúčastnil bojů v Bizerte v Tunisu, kde opět prokázal svoji statečnost při dobývání opěrného bodu. V roce 1966 byl povýšen do hodnosti podporučíka a v červnu 1970 byl nasazen do Čadu, jako velitel komanda. Stal se patronem 2. promoce školy pro poručíky.

V září a na začátku října sváděla 6. CPIMa těžké boje v okolí Zouaru, kde rebelové napadli rotu ČNA a ukořistili hodně zbraní a munice. Rebelů bylo okolo 200 a ani pomocí leteckých úderů nebyli Francouzi schopni prorazit obklíčení dvou stanovišť ČNA v Mourso a Gabroa. Bylo potřeba získat čas a přisunout posily.

LÉČKA

V tomto mezičase byla 6. CPIMa stažena ze Zouaru, aby se účastnila oslav dne sv. Michala ve Fort-Lamy. Potom odlétá do Faya a odtud vyráží 9. října na průzkum oblasti N´Gourma-Kirdimi-Bedo ve vzdálenosti 50 až 120km od Faya. Patrola neměla po dobu dvou dnů žádný kontakt a byla na konci svých zásob a tak se velitel kapitán Canal v neděli 11. října 1970 rozhodl vrátit na základnu Faya a to byl začátek největších ztrát 6. CPIMa za celé čtyři roky v Čadu.

Kapitán Joseph Canal, zahájil svoji kariéru jako poručík, velitel čety pěšího pluku v Alžirsku. Po několika letech se stal výsadkářem a byl převelen k 8. výsadkovému pluku námořní pěchoty. U námořní pěchoty strávil většinu své vojenské kariéry a v roce 1993 byl jmenován do hodnosti brigádního generála. Svoji kariéru ukončil v roce 1995 a zemřel 15. srpna 2018.

Patrola byla složena z:
1. commandos – poručík Neau (ukončil kariéru jako plukovník v roce 1992)
2. commandos – poručík Beaufils
4. commandos – poručík Raffenne (ukončil kariéru jako generál-major)
velitelské čety – praporčík Jadoule, ta byla rozdělena na tři družstva:
obvaziště – doktor kapitán Marini
družstvo s bezzákluzovým kanónem vz. 57 (půjčeným od ČNA)
minometné družstvo s 81mm minometem (prap. Chan)
celkem: 105 vojáků

Celá jednotka se přesouvala na 15 vozidlech Dodge 6x6. Okolo 15hodiny patrola opustila osadu Bedo, směrem na Jih k osadě Kirdimi vzdálené nějakých 50km. Pro přesun byla rozdělena následovně – na čele jelo komando č. 1 poručíka Neau, za tímto předvojem jel kapitán Canal se svojí velitelskou četou, pak následovalo komando č. 2 a s trochu větším odstupem je následoval poručík Raffenne se svým komandem č. 4. Jednotka se přesouvala pomalu vpřed a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohla být napadena. Asi v polovině cesty okolo 16.30 hodin bylo vedoucí vozidlo zasypáno střelbou ozbrojenců, kteří se chytře ukryly za kameny vzdálenými méně než 10m od cesty a samozřejmě v prostoru, který neumožňoval jakýkoliv manévr.

Ihned po nastřelení prvního vozidla, byl napaden zbytek kolony, který byl roztažený přibližně na jednom kilometru. Jediné komando č. 4 bylo mimo prostor léčky.
Vzbouřenci byli velice dobře rozmístěni a jejich palba ihned přinesla několik obětí na straně Francie. Po útoku vojáci odhadovali, že na ně zaútočilo nějakých 130 vzbouřenců. Oběti byly hlavně ve vedoucím komandu, které bylo přibito k zemi těžkou palbou a byli jak „zajíci na střelnici“. Rebelové se pokusili třikrát proniknout do sestavy jednotky, ale byli pokaždé odraženi pomocí granátů. Po několika minutách se některým vojákům podařilo překonat palbu rebelů a schovat se za kameny podél cesty.

Když se o to samé pokusilo družstvo nrtm. Voronina, potomek ruských emigrantů, byl tento posledně jmenovaný zastřelen ranou přímo do srdce, většině jeho družstva se ale podařilo dostat do skrytu.

Obchvat

Zkušený poručík Raffenne a jeho čtvrté komando byly mimo prostor léčky a poctivě poslouchali zprávy, které chodily po rádiové síti. Na základě jejich zhodnocení nechal poručík sesednout celé komando a pěšky vyrazili směrem do prostoru boje. Samozřejmě šli oklikou, aby vpadli rebelům do zad a zároveň pomohli druhému komandu a velitelské četě, které se snažily probojovat směrem k prvnímu.
Čtvrté komando bylo zpozorováno rebely a část jich na něj zaměřila svoji pozornost a podařilo se jim zranit čtyři vojáky. I přes tyto potíže se „čtyřce“ podařilo dostat na úroveň vozidel obklíčené jedničky a zároveň sevřeli rebely do kleští.

Velitelská četa se díky tomuto manévru mohla dostat do výhodné pozice a zahájit palbu z bezzákluzového kanónu. Kapitán Canal řídil boj a předával veškeré došlé zprávy o vývoji situace svému radistovi a ten je posílal do Faya. Vyžadovali i leteckou podporu. Když byl radista zraněn, nahradil ho rtm. Poupeau, který se už do Faya nedovolal, protože na druhé straně si mysleli, že si z nich někdo dělá legraci…..

„Mezitím na základně Faya-Largeau probíhal turnaj v petangu mezi příslušníky letectva a mariňáky. Po něm se všichni odebrali do baru a v klidu popíjeli, když je vyrušil vyhlášený poplach a zpráva o nějakém přepadení, nějakých škodách, nic důležitého…“.

Okolo 18.30 hodin kdy už začala padat tma, se 4. komando po třech úspěšných ztečích podařilo dostat k vozidlu poručíka Neaua, který jako jediný z prvního vozidla přežil a rebelové se konečně dali na ústup. Francouzi zajistili perimetr a začali sčítat ztráty. Výsledek byl pro všechny šokující. Na místě zemřelo 11 vojáků a 25 bylo zraněno. Další těžce zraněný voják četař Thomas zemřel při převozu MEDEVACem do Francie. Mezi zraněnými byl i kapitán Canal a poručík Neau.

Doktor a sběrači raněných dělali, co umí, aby udrželi při životě všechny zraněné. Kapitán, po ošetření svých zranění, už opět vydával rozkazy ke zlepšení obrany, protože se obával dalšího útoku. Ten naštěstí nepřišel. Radista neustále zkoušel spojení až se konečně, na druhé straně ozval náčelník štábu major Dominique a začala alespoň omezená pomoc. Vzápětí odstartoval ze základny Faya jeden Noratlas, pilotovaný poručíkem Lallozem. V 00.59 byl na místě a vydržel až do rána, a po celou dobu shazoval světlice, aby těm na zemi usnadnil práci. Mechanici se pokoušeli opravit alespoň nějaká vozidla, aby se patrola mohla hnout z místa.

Na základně byl také jeden vrtulník Alouette, na který podporučík Koszela a kapitán Nefiolov namontovali lehátka a vyrazili v rozporu s platnými předpisy směrem k Bedo. Podařilo se jim provést tři rotace a odvézt ty nejvíce zraněné k doktorům na základně. A jak to viděl ppor. Koszela a praporčík Lourdais z letky 1/22:

„Jakmile jsem se dozvěděl o misi, kterou jsem měl absolvovat, ocitl jsem se mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně stály armádní předpisy, které zakazovaly jakýkoliv let v nočních podmínkách s jedním pilotem v nebezpečném prostředí a to hlavně s vrtulníkem, který nebyl připraven pro lety v noci a na druhé byl major Dominique, který mi tuto misi nařizoval
a sliboval, že se mě zastane před mými nadřízenými z letectva. Kapitán Nefiolov, velitel eskadry AD4 Skyraiderů se nabídl, že poletí se mnou jako navigátor. Hned jsem se cítil lépe, že nebudu sám ve vrtulníku, ve kterém jsem letěl naposledy 7. října po jeho převzetí a to necelých 15 minut průzkumného letu. Vzápětí mi mechanik hlásil, že natankoval 560l paliva, které za normálních podmínek stačí na čtyři a půl hodiny letu. Pak jsme namontovali lehátka. Letové podmínky byly na začátku noci dobré, obloha jasná a žádný vítr.

Obrázek
Alouette II s nosítky

Doba letu na místo podél vytýčené trasy zabere jednu hodinu a druhá možnost letět na přímo pouhých 35 minut. Z bezpečnostních důvodů volím tu delší trasu. Odlet 21.30hodin. I přes dobrou viditelnost a výšku letu 500 feetů (cca. 150m), mi přímá viditelnost neumožňuje rozeznat horizont a tak letíme podle letového plánu a hodinek. Rádio kontakt s patrolou se podařil po půlhodině letu, někde mezi Téléré a Ain Galakka. Označení přistávací zóny bude provedeno světlomety vozidel. Od tohoto okamžiku vypínám venkovní osvětlení, abych se náhodou nestal terčem. Jakmile jsem uviděl světla, začal jsem sestup pod úhlem 40 stupňů. Ihned po přistání vypínám rotor, ale turbínu nechávám pro jistotu běžet.“

Po sesednutí mi doktor Marini sdělil, že má třináct těžce zraněných a ti musejí být odvezení jako první, vždy dva na nosítkách a jeden uvnitř. Rychle počítám váhu pro vzlet – 1740kg, tzn. 140kg nad limit. Po vzletu se rozhoduji letět přímo do Fayi, ale vítr zvedl písek a tak se opět vracím na delší letový plán, který vede podél cesty, na které nás v nouzi najdou rychleji. Bez jakéhokoliv orientačního bodu se snažím navázat rádiový kontakt s řídícím střediskem, ale daří se mi to až po vystoupání do 500 metrů, žádám o vystřelení světlice pro lepší navigaci. Jakmile ji spatřím, jsem klidnější. První mise se blíží ke konci. Při příletu k základně je slyšet výstřely v její blízkosti, přepadení? Až ráno jsme se dozvěděli, že rebelové přepadli místní vězení a ČNA ho tvrdě bránila, ale ráno bylo vězení prázdné.

Druhý let se uskutečnil po půlnoci a navigace byla jednodušší díky světlicím z Nord Atlasu 2501, č. 171. Díky por. Lopazzi.

Třetí rotace, přesně v 05.45 hodin 12. října, nazpět se čtyřmi zraněnými.

Čtvrtá rotace se uskutečnila v 09.00 hodin s posledními třemi raněnými.

Vcelku jsem uskutečnil dva noční lety, celkem 4 hodiny letu a přepraveno šest zraněných, a dvě rotace ve dne, celkem 4 hodiny 20 minut letu a přepraveno sedm raněných.“


„Ten den jsme byli čtyři piloti AD čtyřek na základně Faya, major Pourchet, kapitán Nefiolov, velitel letky, nadpraporčík Corre „Pablo“ a já. Bylo rozhodnuto, že Pourchet a Nefiolov budou držet hotovost a my půjdeme spát. Ve tři hodiny třicet, ale bylo všechno jinak. Letěl jsem já a Pablo. Po rychlé snídani, noční vzlet a na místě jsme byli za úsvitu, udělali jsme několik průletů a nezjistili jsme žádný nepřátelský pohyb. Po všem tom utrpení, když jsme nahradili Noatlas, byli vojáci na zemi spokojeni, že nás mají nad sebou.“

S příchodem nového dne, provedli vojáci ohledání místa přepadení a nalezli 60 mrtvých rebelů a několik zraněných, k tomu bylo zabaveno 15 zbraní, které byly převezeny na Fayu. Vojáci našli prapor FROLINATu a ten je dodnes vystaven ve škole výsadkového vojska v Pau.

Obrázek

Jména padlých ze dne 11. října 1970:

nadrotmistrDimitri VORONINE (patron 169. promoce praporčické školy)
rotmistrBernard NESSUS (patron 280. promoce praporčické školy)
četaři GAGNOL a THOMAS
desátníci SCRIVE, RIGAUD a BLUTEAU,
výsadkáři DETAILLER, ARONDEAU, MARTIN, DOUTY a RAYGASSE.


Svědectví rotmistra PARISOTa, řečeného "Napo“:
" ... najednou gejzíry písku obklopují vozidlo, následované hlukem výbuchů a klepáním střel do plechů. Ten hluk je k zbláznění! Instinktivně reaguji a křičím na řidiče “Zastav!” a “Sesednout!“
Můj řidič, pro kterého je to první akce, se snaží vytáhnout svojí zbraň z držáku, ale nedaří se mu to. Povídám mu, ať si lehne na podlahu k pedálům a skrytý za náhradním kolem takto přežil nezraněný celou dobu……skály na pravé straně, nějakých 25 metrů od mé pozice. Běžím co nejrychleji, dostávám se nahoru a v tu chvíli vidím jednoho vzbouřence vycházet ze svého úkrytu se zbraní v ruce. Nemohu říct, co jsme viděli v našich očích, připadalo mi to jako týden, ale byla to chvilka….

Co jsme si tak mohli říct? Směs různých pocitů na pozadí střelby, a že jsme necítili nenávist….otočil jsem se, a myslel jsem, že mě střelí do zad, ale nic, jen jsem ho zahlédl, jak se schoval….
Na zemi u náklaďáku, se krčí přeživší za každým kolem. První mrtvý leží na korbě, Arondeau, a vedle něj leží další zraněný s prostřeleným stehnem. I přes hluk střelby ho slyším křičet….
Najednou si uvědomuji, že na mě střílí zezadu, jsou všude!! Ani neudělají přepadení podle pravidel!

Potom šok, jako když vás kopne kůň, jsem zasažen trhavou střelou, pravá noha se sama zvedne a mám pocit jako by mě mlátili železnou tyčí, vyhrnu si nohavici, ve stehně obrovská díra, že by se tam vešla plechovka piva…
Ve stresu, ale jsem klidný, že není zasažena tepna, pálí to, levá noha je taky zasažena. Jsem znehybněn. Zůstává mi jenom zápalný granát, který jsem dostal od legionáře. Jenom legionáři mají tyto granáty, protože jsou velmi nebezpečné, kvůli jejich 2.5s zpoždění…Vyndavám ho ze sumky, a najednou druhá rána do žeber, na levou stranu! Cítím, jak mi bublá plíce, říkám si to je konec, začínám křičet, a vystřílel jsem všechno.....

Vidím nakláďák, zraněné, mrtvé, živé….někdo křičí “dostali velitele družstva!!”, a ten někdo mi pak vezme můj nůž!!

Všichni si myslí, že předtím než člověk umře, tak si promítne celý svůj život, ale jelikož vidím stále to stejné, tak si myslím, že to asi není hned...nekřičím a držím granát pod rukou v písku, někdy se stává, že dodělávají raněné....Všude se střílí, jenom ne na mě, protože jsem vypadal jak mrtvola, ale mám jednu plíci a dýchám, ale strašně to bolí…Strach z odpálení granátu jsem překonal a jsem připraven vytáhnout pojistku, když přijdou. Naštěstí to jsou naši....................

Po několika dnech ve Fort-Lamy, mi doktor-kapitán Marini řekl, že s těmi zraněními co jsem utrpěl, roztrhané vnitřnosti, natržená slezina bych bez ošetření zemřel během čtyř hodin ale, jelikož morálka je 80% léčby, tak jsem to zvládl a přežil…Za to vše jsem dostal Vojenskou medaily a Záslužný kříž s ratolestí.

Smutný výsledek pro moje družstvo, 3 mrtvý, četař Thomas, výsadkář Arondeau – kuchař, poprvé na misi, a výsadkář Raygasse, který ač zraněný, vyběhl z krytu Dodge a rebelové ho sejmuli. Než zemřel, silně volal maminku.....

Na konci boje, operátor stanice Barbara, výsadkář Mizera, se na mě přišel podívat a vzal mi nůž, se slovy že mi ho vrátí
. A opravdu v roce 1974, se objevil u mých dveří se slovy: “Slíbil jsem, že ho vrátím, čepel je trošku poškozená, ale pomstil jsem vás!“ Detaily jsem vědět nepotřeboval.

Obrázek

Po výše uvedených ztrátách bylo komando Neau nahrazeno komandem Bouvinet.

PICARDIE II

Rota ani neměla čas na to se vzpamatovat z prožité hrůzy a již 17. října se zapojila do operace Picardie II. Tato operace byla naplánována na v termínu 20. – 24.října1970.
Obrázek

Jejím cílem bylo zajistit zásobování posádky v Zouaru pozemní cestou, uvolnit obklíčení Morsou a Gabroa, zlikvidovat většinu rebelů a zabavit ukradené zbraně. Pro tuto operaci byla 6. CPIMa doplněna četou vozidel Ferret (60. EBIMa). Dále se operace zúčastnily jednotky ČNA ze Zouaru ke kterým se přidala rota podpory a průzkumu (CAE) 2. REP a ze vzduchu je jistily tři Skyraidery a jeden Pirát.

17. října je vyslána logistická kolona z Faya do Zouaru,která se 20. října dostává do vádí Maro, kde vyčkává.
21. října je pomocí čtyř Noratlasů vysazena CAE 2. REP přímo do Zouaru a tím končí první fáze operace.

V noci z 21. na 22. října se CAE a jedna pěší četa ČNA rozmístila na severní straně průsmyku, 6. CPIMa, společně s vrtulníky zaujala prostor 60km jižně od Zouaru v Sherdě a jedna zásahová četa z velitelské roty ČNA byla na pozicích ve vádí Tosera.

Obrázek

22. října v 06.00 hodin má CAE vizuální kontakt s nepřítelem, ale prozatím ho nesmí napadnout, neboť se čeká na výsadek 6. CPIMa na jižní straně průsmyku. Tady ale přichází pan Murphy a celý plán operace je k ničemu. Ten jediný Pirát, který měli k dispozici, se porouchal a byli nuceni přistát na dvacet kilometrů vzdálené planině Daski a pokusit se ho opravit. A tak velení vydává rozkaz CAE k útoku. Rebelové se rozprchli na všechny strany a na dvě desítky jich bylo zabito.

Větší akce začala až 23. října, kdy legionáři společně s ČNA zaútočili ze severu na skupinu rebelů a z jihu na ně zaútočila 6. CPIMa za podpory AD4. V tu samou dobu komando Bouvinet útočí na základnu Mourso a v 10.00 hodin hlásí její dobytí potom, co se zbylí rebelové dali na ústup směrem na sever. V jejich ústupu jim měla zabránit nově vytvořená 2. výsadková rota ČNA tzv. Černých škorpiónů, ale ta bohužel přiletěla na místo pozdě a jelikož to bylo její první střetnutí, tak se nepustila do žádných větších akcí.

Večer 23. října se část rebelů pokusila projít na jih, ale byli zastaveni velitelskou četou CPIMa. Následující den probíhalo přeskupení sil a až v noci z 23. na 24. října se CAE s 2. výsadkovou rotou a zásahovou četou přesunuly ke Gabroa a za podpory obrněné čety ho obsadily. Celý den 24. října probíhalo prohledávání prostoru a všechny jednotky se stáhly do Zouaru. 6. CPIMa pokračovala v pronásledování rebelů hlavně v prostoru Tosera a zlikvidovala 41 rebelů a 2 zatkla.

27. října se po výslechu zajatců rozjíždí další akce k likvidaci logistické základy v Goubune, nějakých 65km severo-východně od Zouaru, která se nacházela v nadmořské výšce 1600 metrů. Bojů se zúčastnilo přesně 48 vojáků a to 12 legionářů, 12 mariňáků v každém komandu a 12 vojáků bylo ve velitelském družstvu. Všem těmto vojákům velel kapitán Canal. Po celou dobu je podporovali AD4. V průběhu celodenních těžkých bojů se francouzům podařilo zlikvidovat několik opěrných bodů, zabili 13 rebelů a nalezli skrýš s několika zbraněmi, mezi kterými i kulomety AA-52, a dokumenty.

Obrázek

Na konci roku byl z Čadu stažen 2. REP a tak tíha bojů zůstala na námořní pěchotě. V roce 1971 pokračovala veškerá vojenská aktivita na severu země.

BISON

Na základě rozkazu generála Cortadellase k provedení operace, která dostala název BISON, zahájily francouzské a pozemní jednotky ČNA v součinnosti s letectvem tuto operaci. Ta začala hned v lednu a skončila v březnu 1971 a jejím velením byl pověřen plukovník Gagnaux, velitel 6. RIAOM. Bylo do ní zapojeno na 1000 francouzských vojáků a 350 čadských, 150 vozidel, 17 helikoptér (z toho dvanáct od námořnictva, 33. flotila), čtyři Skyraidery a pět dopravních letadel. Plán byl jednoduchý, letecky vysadit pěší rotu, obklíčit zjištěnou pozici a za podpory Skyraiderů a Pirátů ji zničit.

Operace byla rozdělena do třech fází a byla průběžně narušována snahou zahájit mírové rozhovory.

BISON „ALPHA“

Proběhla od 11. do 18. ledna 1971 a úkolem uskupení bylo prozkoumat prostor okolo Bedo. Za celou dobu nebyl spatřen jediný rebel.

BISON „BRAVO“

Proběhla od 21. do 27. ledna 1971 a během této fáze došlo k prvnímu velkému střetnutí mezi osadami Beni-Erda a Beni-Drosso, nějakých 70km severo-západně od oázy Gouro, kde se nacházela skupina přibližně stovky rebelů. Byl vydán rozkaz pro obklíčení a následnou likvidaci skupiny.
21. ledna v 06.00 startuje devět prázdných helikoptér H-34 a jeden Aloutte II, které po půlhodině následují dva C-160 Transall s výsadkáři, praporním obvazištěm a PHM pro vrtulníky. V tu dobu byla přistávací plocha jižně od Gouro obsazena jednotkou ČNA, která byla vysazena již předešlý den.
V 07.00 přistávají oba Transally s nákladem a je vytvořena polní výdejna PHM a rozvinuto obvaziště.
V 07.15 přilétají vrtulníky, jsou doplněny palivem, nasedá do nich první vlna výsadkářů a odlétají do Moyounga. Transaly se vrací do Faya pro další dvě čety 3. RPIMa a pro další palivo.

Při přeletu vzdušného místa velení nad kamennou plání zadržený rebel naznačil místo, kde mají být rebelové. Samozřejmě, že to místo bylo úplně jiné, než hlásil na základně a podle kterého byl zpracován plán operace!! Major Dominique ihned vydává rádiem rozkazy a mění celý plán akce. Místo plánovaného výsadku necelý kilometr od původního místa, musí vrtulníky s mariňáky přistávat v těsné blízkosti rebelů. Někteří z nich jsou opravdu hodně blízko a vítají mariňáky hustou palbou. Chvíli po sesednutí z vrtulníku je zasažen i syn generála Cortadellase do hlavy. Po ukončení výsadku se vrtulníky vrací na základnu v Gouro.

V 08.15 se objevují dvě AD4, které byly ve vyčkávacím prostoru asi 30 km na jih od místa bojů, a zasypávají pozice rebelů raketami i střelami z kanónů, že patrony padají mariňákům na hlavu. Aby na ně nepadali rakety a střely z kanónů měli vojáci s sebou bílou látku, kterou si dávali na záda v případě útoku Skyraiderů na blízkou pozici.

Obrázek

V 10.00 je proveden výsadek druhé a třetí čety, díky němuž se podařilo rebely, kteří jsou bez ustání napadáni Skyraidery, obklíčit. K ničemu to nevede, protože terén je jeden velký labyrint. Je zabit další mariňák svobodník Demiras a několik dalších je zraněno. Je rozhodnuto, že obklíčení se bude držet celou noc. S příchodem tmy se na nebi objevuje Noratlas a osvětluje terén. Většině vzbouřenců se daří proklouznout z obklíčení. Ráno 23. ledna je nalezen tucet mrtvých rebelů a několik zraněných. Rychlé vrtulníkové výsadky zadrží ještě několik rebelů, kteří se snažili utéct z místa přepadu. Ten samý den odpoledne je operace ukončena a veškerý materiál a vojáci se stahují na Fayu.

BISON „CHARLIE“

Proběhla od 8. února do 10. března 1971, v rámci které, vojáci prováděli průzkum prostorů v okolí Bardai a která nepřinesla žádnou větší operaci.

KOUROUDI

Po skončení operace BISON došlo i na splacení dluhů za výše uvedenou léčku. Francouzi shromažďovali všechny možné informace, aby zjistili, kdo se na přepadení podílel a za osm měsíců, přesně 18. června 1971, načapali tuto bandu v nedbalkách a dobře připraveným přepadem, v pomalu stejném prostoru ji zlikvidovali. Tuto akci opět naplánoval a řídil osobně major Dominique, který měl své místo velení v Alouettu, kapitán Canal se jí nemohl zúčastnit, protože byl nemocný, velitel komanda č. 1 poručík Neau byl přítomen. Na akci se podíleli čtyři komanda, několik Skyraiderů a Pirát. V průběhu akce padli dva výsadkáři Martin a Diarra a bylo zabito 55 povstalců.

LANGUEDOC

Poslední větší akce na území Čadu se odehrála v únoru 1972 těsně před ukončením vojenské mise. V tu dobu už Čad rozvázal diplomatické vztahy s Libyí kvůli podpoře rebelů. Dodávky zbraní se realizovaly přes Sudán a pak se pašovali do distriktu Ouaddai, aby se dostaly k rebelům v Guéra a cílem bylo destabilizovat tuto oblast. Tomu bylo nutno zabránit.

Místo velení se 10. února rozmístilo v Mangalmé a mělo k dispozici rotu z 3. RIMa, tři jízdní čety Národní gardy, dvě čety výsadkářů ČNA a 1., 3. a 4. komando 6. CPIMa. Ve vzduchu je měl podporovat jeden Pirát, jeden dopravní H34, jeden Alouette II a průzkumný Tripacer.

Pěší rota 3. RIMa se dostala do prvního kontaktu s rebely již 14. února a vyvázla z něj bez větších problémů a několik jich zabila. 15. února 3. komando 6. CPIMa hlásilo možný výskyt většího počtů rebelů v jejich oblasti a byl upřesněn i směr postupu na Mangalmé. 18. února jako by se rebelové vytratili. V nejbližší vesnici Am-Dagachi o nich nic nevěděli a tak Francouzům došlo, že tam někde budou. V 10.00, 3km jižně od vesnice překvapilo družstvo rotmistra Barcelo bandu asi 50 rebelů odpočívajících v palmovém háji po nočním přesunu s nákladem zbraní. Ihned na ně zaútočili, ale byli hodně překvapeni, když po nich rebelové začali střílet z kulometů typu Bren a Lewis. Ihned byla povolána ostatní komanda na pomoc. Vyslání AD4 je zamítnuto kvůli promíchání bojujících stran a tak přilétá Pirát, na který rebelové ihned zaměřují svojí pozornost, je zasažen a musí přistát v bezpečném prostoru.

Okolo 16.00 hodiny rebelové ustupují a Francouzi mohou začít s kontrolou prostoru. Nalézají značné množství zbraní, 49 mrtvých rebelů a 7 zajatců, u kterých nalezli komerční vysílačku, z které se ozývala francouzština a tak zjistili, že je rebelové po celou dobu odposlouchávali. Francouzi v této akci ztratili 3 vojáky – major Le Puloch, praporčík Lartigaux a poručík Laval-Gilly, kteří zemřeli na palubě zříceného Tripaceru.

24. února je operace ukončena a jednotky se přesunuly do Mangalmé. V ten samý den ale velitelství obdrželo další zprávu o pohybu rebelů u vesnice Ouzine, nějakých 50km jihovýchodně od Am-Dagachi. Ihned jsou vyslány vrtulníky, následované Skyraidery a po zemi je následují čadští nomádi. Druhý den nad ránem je banda opět ostřelována a rozprchá se směrem do Sudánu, zanechávajíc za sebou veškeré zbraně. Trvalo dalších pět let, než se rebelům podařilo dostat zbraně do tohoto prostoru.

KONEC

Operace BISON ukázala sílu a limity francouzského kontingentu a zjistila další nárůst odporu jak proti nim samotným, tak i proti vládním složkám. Samozřejmě, že zde byla možnost pokračovat dál a přisunout další posily z kontinentální Francie, ale tato varianta byla opuštěna vzhledem k vysokým lidským, finančním a politickým nákladům, které by to znamenalo pro dosažení zanedbatelných výsledků.

Ekonomicky použitelný Čad, jižní a střední část, byl osvobozený a ČNA se podařilo vytvořit 12 nových bojových rot vycvičených a vybavených Francouzi, které mohly být schopny zajistit bezpečnost. K tomu se přidala dohoda Sudánu a Libye s Francií o dodání vojenského materiálu a FROLINATu došel aspoň na chvíli dech.

Jak jsem psal na začátku, Francouzi se stáhli z Čadu v roce 1972 a po dobu nasazení ztratily 39 vojáků, 100 jich bylo zraněno a padlo více jak 200 příslušníků ČNA.