Letadlové lodě třídy Joffre

Odpovědět
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Letadlové lodě třídy Joffre

Příspěvek od Polarfox »

Letadlové lodě třídy Joffre
“aneb pozdě a ne přece“
Obrázek
Jelikož se Francouzi do budoucna nehodlali spokojit pouze s vlastnictvím víceméně experimentálního Béarnu, zahájili na konci 20tých let vývoj nových nosičů, který měl přinést první reálné plody právě v podobě dvojčlenné třídy Joffre. Zcela záměrně se zdržuji výrazu „vyvrcholení vývoje“, neboť francouzští konstruktéři na svá rýsovací prkna nezanevřeli ani v průběhu Druhé světové války. Protože o letadlových lodích třídy Joffre se toho příliš napsat nedá (respektive já nepatřím k těm, co by to dokázali :)), rozhodl jsem se článek rozhojnit alespoň o stručný přehled vývoje francouzských letadlových lodí v letech 1918 až 1945. Nalezneme zde řadu zajímavých projektů, od klasických nosičů až po hybridní koncepce. Takže vzhůru do 20tých let, údobí kdy letadlové lodi sotva odrostly dětským plenkám a jejich boky se ježily 203mm kanóny.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Letadlové lodě třídy Joffre

Příspěvek od Polarfox »

Vývoj francouzských letadlových nosičů v letech 1918 až 1945

Stručný přehled projektů a vývojových trendů:

PA1 (cca 1928 až 1929) – Výtlak 27 400 tun, délka 244m, výzbroj - 8x203 (4x2, po dvou věžích na přídi a zádi), 12x100 (12x1) a 8x37 (8x1). Kromě klasických letounů (v neznámém počtu, ale patrně koresponduje s následujícím projektem PA2) operujících ze zkrácené letové paluby se dvěma výtahy měl tento nosič disponovat i hydroplány (byly by vypouštěny pomocí dvou katapultů – pevného na přídi a otočného na zádi). Lehké pancéřování (blíže nespecifikováno).

PA2 (1930) – Varianta PA1 o výtlaku 28 500 tun, 244m, hladkopalubové uspořádání (letová paluba o délce 156m, jinak umístěné výtahy), odlišná pohonná jednotka (výkon 80 000hp, rychlost 27 uzlů). Výzbroj identická. Dvojpatrový hangár s kapacitou 40+14 letounů (horní a spodní hangár). Opět mix klasických strojů a hydroplánů (s příslušnými katapulty).

PA3 (1930) – Menší nosič bez těžké hlavňové výzbroje, výtlak 13 500 tun, délka 200m. Letová paluba o délce 148m, dva výtahy, jednopatrový hangár (kapacita 24 letounů). Výzbroj – 12x100 plus lehké 37mm kanóny. Pohonná jednotka o výkonu 75 000hp měla umožnit rychlost až 30 uzlů. Boky kryl pancíř o síle 50mm.

PA4 (1930) - Další rozvinutí projektu PA3, výtlak 19 000 tun, délka 222m, letová paluba o blíže nespecifikované délce měla dva výtahy, které obsluhovaly dvojpatrový hangár o souhrnné kapacitě 38 letounů (28+10). Výkon strojů 100 000hp, rychlost 30 uzlů. Výzbroj identická jako u PA3, zesílen pancíř (100mm).

PA5 (1930) – Variace na PA4, větší výtlak (24 500tun) a délka (234m), rozšířena kapacita spodního hangáru (celkově 48 strojů, neboli 27+21 ks). Výkon strojů 105 000hp, rychlost 30 uzlů. Výzbroj identická jako u PA3 a 4, pancéřové schéma patrně odpovídalo PA4 (??). Dle schématu se dá usuzovat na zakomponování pomocné vzletové paluby na přídi (čemuž odpovídá i odlišné rozmístění příďových postavení 100mm kanónů).

PA6 (1930) – Návrat k hybridní koncepci, výtlak 19 230 tun, délka 220m, vzletová paluba o délce 128m, dva výtahy, dvojpatrový hangár o souhrnné kapacitě 28 strojů (21+7), katapult na přídi. Výkon strojů 108 000hp, rychlost 31 uzlů. Výzbroj – 6x203 (2x3, dvě přídělové věže v superpozici na přídi, kvůli vyvážení hmotnosti můstku umístěny na levé straně), 12x100 (6x2) a lehké 37mm kanóny. Pancíř – boky 110mm, hlavní paluba 90mm.

PA7 (cca 1930) – Bez bližších informací, ale mělo by jít o variantu PA6, tj. podobný hybrid.

PA8 (??) – Bez bližších informací (pokud existoval a není zde nějaká mezera v řadě).

PA9 (1932 či 1934, dle zdroje)– Výtlak 19 500 tun, dvě vzletové paluby (podobně jako u britských a japonských lodí), výzbroj 12x100 (??).

PA10 (1934) - Menší nosič o výtlaku 14 000 tun, délka 200m, hladkopalubové uspořádání, letová paluba cca 200m (dva výtahy), kapacita hangáru 28 strojů. Výkon strojů 145 000hp, rychlost 33,3 uzlů, tudíž mělo jít o celkem svižný nosič (ale absentující pancéřování, ačkoli měla existovat i pancéřovaná varianta). Výzbroj – 12x100 (6x2), doplněných těžkými kulomety ráže 13,2mm v souhrnném počtu 32 ks (8x4).

PA11 (1934) – Varianta PA10, výtlak 15 350 tun, délka 220m, kapacita hangáru – 33 strojů. Výkon pohonné jednotky dosahoval hodnoty 145 000hp, rychlost pak 34 uzlů. Výzbroj identická, přidáno pancéřování hlavní paluby (maximálně 40mm). Existovaly dvě subvarianty se silnější ochranou – jedna s posíleným pancířem hlavní paluby (nyní maximálně 80mm, ale na úkor pohonu – nově 115 000hp, 32 uzlů), druhá s bočním pásem (100mm) a posílenou palubou (opět maximálně 80mm), ale o něco vyšším výtlakem (17 300 tun, výkon 145 000hp, rychlost 33,5 uzlu).

PA12 (1934) – Varianta řady PA10 a PA11, bez bližších informací.

PA13 (1935) – Výtlak 19 000 tun, délka 220m, nyní již klasické uspořádání s ostrovem na pravoboku, osa letové paluby mimo osu trupu (stejně jako u pozdější PA16/Joffre), dva výtahy, dvojpatrový hangár o vysoké kapacitě 70 strojů (48+22). Výkon pohonné jednotky - ??. Výzbroj – 12x100 (6x2).

PA14 (cca 1935) – Varianta předchozího s klasicky umístěnou palubou, menším ostrovem a větší kapacitou hangáru (až 76 letounů).

PA15 (1936) – Větší plavidlo (projektovány různé verze v rozmezí výtlaku 22 800 až 25 900 tun).

PA16 – Viz. Joffre a Painlevé.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
projekty PA1 (1, 2), PA2 (3), PA3 (4), PA4 (5), PA5 (6), PA6 (7), PA9 (8), PA10 (9, 10), PA11 (11), PA13 (12) a PA14 (13)

Z předválečných projektů stojí za zmínku ještě zvažovaná konverze nejstarší dvojice těžkých křižníků, Duquesne a Tourville, na lehké letadlové lodě o výtlaku 12 000 tun s kapacitou 12-14 nesených letounů. Tato idea je spojena s polovinou 30tých let (1935-1936) a ve hře byly celkem čtyři varianty:

Varianta A – Ponechání přední věže (2x203), vybudování letové paluby o rozměrech 139x22m a hangárové paluby o rozměrech 98x14,2m.
Varianta B – Ponechání zadní věže (2x203), vybudování letové paluby o rozměrech 139x22m a hangárové paluby o rozměrech 102x14,2m.
Varianta C – Bez těžké výzbroje, vybudování letové paluby o rozměrech 176x22m a hangárové paluby o rozměrech 116,5x14,2m.
Varianta D – Ponechání přední věže (2x203), vybudování letové paluby o rozměrech 139x22m a hangárové paluby o rozměrech 116,5x14,2m.

Nejspíše bylo uvažováno i o ponechání příslušné dvojice věží. Protiletadlovou výzbroj, přinejmenším u trojice variant s 203mm kanóny, mělo tvořit 12x100 (12x1) a 4x37. K realizaci se nakonec nepřistoupilo a bylo rozhodnuto věnovat se vývoji plnohodnotných nosičů s větším výtlakem a kapacitou nesených letadel. V horečnatém období přestavby francouzského loďstva po Druhé světové válce byl celý nápad ještě jednou oprášen, zvážen a znovu zavržen.

Obrázek
představa konvertovaného křižníku (verze bez těžké výzbroje)

Po vypuknutí války měla sice Francie řadu jiných a důležitějších starostí, než projektovat a stavět letadlové lodě, ale i tak bylo nutno se udržovat v obraze, nenechat rýsovací prkna zahálet a nezaspat světový vývoj. Takže i válečná léta nám mohou poskytnout řadu zajímavých projektů, z nichž nezanedbatelnou část tvořily poněkud kontroverzní hybridy. Vznikly celkem tři vývojové linie – jedna klasická a dvě zabývající se hybridními konstrukcemi (lišící se mírou pancéřování). Následující údaje jsou spíše orientační:

První linie se vyznačovala silným pancéřováním (kryjícím i hangáry) a zahrnovala projekty:

PA-PC – Výtlak 47 000 tun, čtyřdělová věž pro kanóny ráže 305mm na zádi plavidla.
PA1-PC – Výtlak 50 000 tun (plný), čtyřdělová věž pro kanóny ráže 330mm na zádi plavidla, protiletadlová výzbroj v podobě 24 115mm (12x2) a 80ti 25mm (20x4) kanónů. Plavidlo mělo mít také o něco silnější stroje.
PA1-PC2 – Prodloužená verze PA1-PC s o něco slabším pancéřováním (i tak ale pancíř vážil úctyhodných 22 000 tun a celá trojice projektů měla být zcela imunní vůči palbě 203mm děl, k dispozici mám ale pouze údaj u letové paluby – 190mm).

Druhá linie postrádala silný pancíř kryjící hangár, ale jinak šlo o obdobnou koncepci. Jednotlivé varianty byly následující:

PA1 – Výtlak cca 30 000 tun (28 764 tun), délka 241m, čtyřdělová věž s kanóny ráže 305mm na zádi.
PA2 – Výtlak 30 000 tun, čtyřdělová věž s kanóny ráže 280mm na zádi.
PA3 – Bez bližších informací, přechodový typ.
PA4 – Výtlak 35 000 tun, jinak bez bližších informací.
PA-5A – Víceméně PA4 s modifikovaným hangárem. Výtlak 39 000 tun (41 575 tun plný ??), délka 238m, lehká výzbroj v podobě 16ti 115mm (8x2) a 32ti 25mm (16x4) kanónů.
PA-5B – Finální verze, výtlak 42 000 tun, čtyřdělová věž s kanóny ráže 280mm na zádi, lehká výzbroj v podobě 24 115mm (12x2) a 120ti 25mm (30x4) kanónů. Síla bočního pancíře 250mm, pancéřování letové paluby dosahovalo hodnoty 130mm, posádku mělo tvořit 1 500 mužů.

Obrázek
PA-5B

Linie klasických nosičů je dosti mlhavá a zatím jsem nebyl schopen nalézt nějaké podstatnější informace, než zmínky o existenci projektů PA19 a PA25.

Obrázek
PA19 a PA25

Do období druhé světové války byl měl spadat ještě projekt PA21, který měl vytvořit hybridní plavidlo na bázi bitevní lodi třídy Richelieu. Výtlak by se pohyboval mezi 30 až 50 000 tunami, těžkou hlavňovou výzbroj by představovaly 380mm kanóny v jedné až dvou třídělových či čtyřdělových věžích na přídi, lehkou pak 100mm (16-24 ks, 8-12x2) a 25mm (36 ks, 9x4) kanóny. Ale těžko říci, do jaké míry jsou údaje správné, neboť několik zmínek o projektu PA21 je doprovázeno skicou mající svůj původ ve Velké Británii a která nemá s francouzským plánováním zhola nic společného.

Do podobné kategorie patří ještě zvažovaná konverze nedokončené bitevní lodi Jean Bart (třída Richelieu), která se v polovině války znovu ocitla na spojenecké straně. S poškozením přečkala americký útok, po změně stran z ní byly očesány 380mm kanóny (které posloužily sesterské lodi Richelieu) a nyní si vesele lenošila v severoafrické Casablance. Francouzští činitelé začali na počátku roku 1943 hledat možnost jejího zapojení do válečných událostí a jako první a zřejmá cesta se samozřejmě nabízelo její dokončení v podobě klasické bitevní lodi. Leč zázemí severoafrických základen na její dokončení nestačilo a tak se Francouzi obrátili s prosbou o dokončení na Američany. Ti se ale k celé záležitosti stavěli negativně (velkým úskalím byla těžká výzbroj, neboť by bylo třeba zavést výrobu nestandardních 380mm kanónů) a stejně tak odmítli návrh na přestavbu na čistě letadlovou loď (s ohledem na velkou náročnost přestavby a malý počet nesených letounů vůči velikosti lodi, letadel mělo být na palubě kolem 40ti kusů). Za zmínku stojí ještě alternativa přezbrojení britskými 381mm kanóny, které by byly sejmuty z bitevní lodi třídy R, ale ani ta nedošla realizace. Francouzská strana se snažila ještě situaci zvrátit s návrhy na hybridní nosič a těžkou doprovodnou protiletadlovou loď. Obě varianty měly být vyzbrojeny jednou čtyřdělovou věží s kanóny ráže 340mm (počítalo se sejmutím příslušných zbraní z postarší bitevní lodi Lorraine), ale zbytek výzbroje byl trochu odlišný. Hybridní verze měla nést 6 letounů (bez bližšího určení typu) a lehkou výzbroj v podobě: 30x 127mm (15x2), 68x 40mm (16x4) a ??x 20mm kanón. Protiletadlová varianta nesla ještě o dvě věže 127mm kanónů a čtyři 40mm čtyřčata více. Ale ani tady Američané neustoupili a návrh zamítli. Nedalo se tedy nic dělat a nedokončené plavidlo bylo odsouzeno k nečinnosti a čekání na lepší časy.

Obrázek
zvažovaná hybridní a protiletadlová varianta bitevní lodi Jean Bart

V roce 1945 byly v plném proudu plány na obnovu a posílení ozbrojených sil a v námořní oblasti samozřejmě nebylo možné vynechat letadlové lodě, neboť čerstvé zkušenosti hovořily zcela jasně o jejich vysoké hodnotě a perspektivnosti jako moderního bojového prostředku. Horší to ale bylo s realizací často dosti ambiciózních plánů, neboť francouzská ekonomika byla vyčerpána, průmysl rozvrácen a obnova země pohlcovala převážný díl z toho, co zůstávalo k dispozici. Jednou možnou cestou byla konstrukce zcela nových nosičů, další pak přestavba již existujících lodí (je příznačné, že Francie nakonec na čas rezignovala na obě varianty a vydala se cestou zapůjčení lodí ze zahraničí, leč to už je jiný příběh).

V rámci tohoto poválečného kvasu tak konečně přišlo na pořad dne vynesení finálního verdiktu v „kauze“ Jean Bart – sešrotovat či dostavět/přestavět. Zvítězila sice druhá varianta a plavidlo šrotišti na pár desetiletí uniklo, ale nastalo intenzivní handrkování o finální podobě, přičemž na výběr bylo mezi bitevní lodí a plnohodnotným letadlovým nosičem. Strhla se bitva mezi zastánci námořního letectva a jejich odpůrci z řad příznivců dělových plavidel. Pro bitevní loď hovořila cena (po započítání všech nákladů asi jedna miliarda franků), rychlost dostavby a získání druhé jednotky k osamocenému Richelieu. Francouzské námořnictvo by získalo jednotku použitelnou jako velitelské plavidlo a se silnou výzbrojí vhodnou pro účely palebné podpory. Zastáncům konverze na letadlovou loď se pro změnu líbila vysoká rychlost a již přítomné silné pancéřování. Ale bylo nutno také zhodnotit negativní aspekty – přestavěná loď by nesla v poměru ke své velikosti malé množství letounů (maximálně asi 54 ks), vyžádala by si minimálně 4 roky prací a vysoké finanční náklady (čtyři miliardy franků, za tyto prostředky bylo možno zafinancovat dostavbu v podobě bitevní lodě a ještě stavbu jednoho malého letadlového nosiče o výtlaku 15 700 tun, případně části většího). Z konstrukčního hlediska byl jako nejzávažnější problém shledán systém odvodu spalin, který by buď zasahoval do hangáru a snížil tak jeho kapacitu a nebo by bylo nutno posunout hangár o úroveň výše a dále tak navýšit náročnost prací, nemluvě o negativních vlivech na stabilitu. Varianta přestavby na letadlový nosič ostatně nebyla v té době nijak zvláště populární, každý opodstatněný důvod proti se opozičním admirálům hodil a tak nakonec došlo k jejímu zavržení. Jean Bart tudíž nakonec vstoupil do služby jako klasická bitevní loď (byť až v roce 1955).

Plány na přestavbu se opět spřádaly i kolem křižníků Duquesne a Tourville, ale mlsné pohledy se upíraly především k hydroplánovému nosiči Commandant Teste. Ten si vysloužil pozornost již dříve, ale po nějakou dobu to byla záležitost čistě hypotetického rázu. Dotyčné plavidlo se totiž nacházelo nejenom v rukou německé branné moci, ale ke všemu si hovělo potopené na svém kotvišti v toulonském přístavu. Pro přestavbu na lehký eskortní nosič měl Commandant Teste celkem dobré předpoklady – k původnímu účelu se již rozhodně nehodil :) a zároveň měl díky své původní roli pár konstrukčních prvků k dobru. V roce 1945 již byla situace příznivější a o přestavbě se dalo uvažovat i v reálných intencích – vznikla by tak eskortní letadlová loď o délce 177m a leteckým parkem sestávajícím z maximálně 30ti strojů (setkal jsem se s údajem 12 i 29 ks). Využívána měla být především k výcviku nových pilotů a cena přestavby byla odhadnuta na 800-850 miliónů franků. To bylo patrně shledáno jako příliš velká suma a na konci června 1945 bylo rozhodnuto o přestavbě na transportér letadel (bez nutnosti instalovat letovou palubu, cena 500 miliónů franků). Ale ani tento plán nebyl nakonec realizován.

Další cesta vedla přes řadu nerealizovaných projektů a provoz několika lodí britské a americké provenience až ke kýženému návratu domácích konstrukcí v podobě letadlových lodí Foch a Clemenceau z přelomu 50tých a 60tých let. Ale to již jde za hraniční rok 1945 a tudíž mimo rámec mnou probíraného období.

Letadlové lodi projektu PA16 – Joffre a Painlevé

Cesta k dvojici lodí projektu PA16 nebyla přímá a ani jednoduchá a handrkování nad podobou a počtem budoucích letadlových lodí probíhalo ve Francii po celou první polovinu 30tých let. Daný výtlakový limit umožňoval postavit buď jedno velké plavidlo nebo několik menších (dvě v případě výtlaku cca 18 600 tun, tři při výtlaku cca 12 450 tun) a ve hře byly jak klasické projekty, tak i oblíbené hybridy. Názorová linie se většinou držela vize dvou lodí o výtlaku 15 až 18 000 tun, ale v roce 1936, který se ukázal pro realizaci francouzských letadlových lodí jako rozhodující, byla momentálně přetřásána studie těžšího plavidla o výtlaku 23 000 tun. Z jeho letové paluby o délce 250 metrů mělo operovat 70-80 letounů (uloženy v dvoupodlažním hangáru), loď by nesla i silnou hlavňovou výzbroj (dvanáct 130mm kanónů v dvojitých postaveních) a pancéřovou ochranu na úrovni lehkých křižníků, rychlost by dosahovala hodnoty 30ti uzlů. Dle uvedených parametrů mohlo jít o velice zajímavý, ale také velice drahý nosič. Projekt (patrně šlo o PA15) byl vrácen k přepracování a pokud by nepřišel impuls zvenčí, tak by se tam nejspíše příslušní činitelé dohadovali dodnes. Nakonec celý proces postrčila výstavba dvojice německých letadlových lodí a generální štáb zadal v listopadu 1936 požadavek na studii letadlové lodi o výtlaku 12-15 000 tun a proces konečně dostal nějaký ten spád. Výsledkem byl návrh na výstavbu dvou lodí o výtlaku 15 000 tun dle projektu PA16, který byl přijat v prosinci 1936. V dubnu 1937 došlo k upřesnění specifikací (nyní výtlak 18 000 tun) a v červnu téhož roku k finálnímu schválení. V roce 1938 byly schváleny prostředky příslušnou dvojici nosičů, pro něž byla vybrána jména Joffre a Painlevé.

V polovině 40tých let (vstup prvního plavidla do aktivní služby byl naplánován na rok 1943) tak mělo francouzské námořnictvo disponovat dvojicí letadlových lodí následujících parametrů:

Výtlak 18 000 tun (plný 20 000 tun), rychlost 33 uzlů (stroje o výkonu 120 000hp), posádka 1 250 mužů. Dvojpatrový hangár (horní o délce 159m a dolní o délce 79m) měl souhrnnou kapacitu 40 letounů (15 stíhacích a 25 bombardovacích/víceúčelových) a stroje měly být na palubu dopravovány jedním výtahem ve tvaru T (v přední části letové paluby). Druhý výtah fungoval mezi spodní a horní hangárovou palubou (situován v zadní části plavidla). Každopádně pokud se někdy setkáte s nákresem či modelem Joffre/Painlevé se dvěma výtahy zasahujícími až na letovou palubu, jde o mystifikaci. Zvolený systém výtahů měl optimalizovat provoz a zjednodušit obsluhu na omezeném prostoru, ale zároveň se podbízí myšlenka, zda-li to přeci jen Francouzi poněkud nepřekombinovali. Samotná letová paluba (rozměry 200x28m) byla posunuta na levobok, což mělo kompenzovat hmotnost masivního ostrova. Zajímavým prvkem je velký jeřáb na zádi (možnost manipulace s letouny??). Úroveň pancéřování odpovídala lehkému křižníku - boční pás o síle 105mm, hlavní paluba dosahovala hodnoty maximálně 70mm (v oblasti skladů munice, pohonný systém krylo 40mm pancíře), strop spodní hangárové paluby 16mm a protitorpédové prvky ochrany cca 35-55mm. Neuvádím zde celý výčet (příčné prvky, atp.). Výzbroj představovalo osm kanónů ráže 130mm (L/45) (4x2, Model 1932, dvojhlavňové věže rozmístěné stupňovitě před a za nástavbou), osm 37mm kanónů (4x2) a těžké 13,2mm kulomety v celkovém počtu 28 ks (7x4).

Kýl prvního plavidla, Joffre, byl položen 18.11.1938 (loděnice Atelier et Chantiers de St. Nazaire-Penhöet), spuštění na vodu mělo proběhnout v prosinci 1940 a vstup do aktivní služby byl, jak již bylo řečeno, naplánován na rok 1943. Práce na druhé jednotce započaly v květnu 1939, ale již v září došlo k jejich přerušení (v tomto mezidobí se toho asi příliš nestihlo, což může být důvod pro často uváděnou informaci, že stavba Painlevé vůbec nezačala). Stavba Joffre ale pokračovala pomalu dále, byť původně plánované termíny se natahovaly (spuštění na vodu posunuto na prosinec 1940). Až doposud nebyl program výstavby zásadně ohrožen a v dubnu 1940 dokonce došlo ke schválení výstavby třetího nosiče (počátek stavby v roce 1943, vstup do služby v roce 1948), který měl nahradit letitý Béarn. Ale to se mělo velmi brzy změnit. V květnu 1940 byl Joffre hotov z cca 25%, v době pádu Francie (tj. o měsíc později) pak z 28%, přičemž trup byl dokončen po úroveň hlavní paluby. Před předáním do rukou Němců měl být poškozen, ale informaci o tom, jaké míry sabotáž dosáhla, jsem nikde nenalezl. Od tohoto okamžiku to s lodí šlo již jen z kopce. Zatímco plány posloužily jako inspirace pro německé konstruktéry, tak o loď samotnou Němci příliš zájem nejevili a pokud ano, tak v pro budoucí osud nepříliš příznivém smyslu. Což neznamenalo nic jiného, než potupné rozebrání plavidla za účelem uvolnění skluzu, kterýžto proces započal v první polovině roku 1941. Díky zoufalým intervencím admirála Darlana se sice podařilo několikrát vynutit pozastavení rozebírání (první v červenci 1941, rozebírání obnoveno v listopadu 1941, podruhé pozastaveno v únoru 1942 a finálně obnoveno v červnu 1942), ale na konečném osudu Joffre to nic nezměnilo. I tak ale nebylo do konce války zcela dokončeno a v květnu 1945 stále ještě zbývalo asi 1 000 tun materiálu.

Obrázek Obrázek
stav výstavby Joffre k 28.3.1940 (1) a hezký počítačový model dotyčného plavidla (2)

Jeden by řekl, že toto byl zvonec a pohádky je konec, ale projekt PA16 projevil ještě jeden finální záchvěv života. Jak již bylo řečeno v části věnované ostatním konstrukcím, Francie po válce zvažovala všechny možné i nemožné varianty, jak co nejrychleji přijít k letadlovým lodím. Jednou z možností bylo i obnovení stavby Joffre dle původních nebo upravených plánů, přičemž loděnice Penhoët stanovila dobu stavby na 3 roky (v případě, že se plány nějak zásadně nezmění). Na základě dosavadního světového vývoje byla vypracována modernizovaná varianta PA16A o výtlaku 24 530 tun a rychlosti 32,4 uzlu. Mezi hlavní změny patřilo především – přepracování a snížení ostrova (zlepšení stability), úprava výšky obou hangárů (+20/60cm u horního/spodního hangáru), změna dispozic předního výtahu (změna tvaru, zmenšen a umístěn mimo osu letové paluby), navýšení zásoby leteckého paliva a určité modifikace výzbroje (nové věže se 130mm protiletadlovými kanóny, nahrazení 37mm kanónů sedmi čtyřhlavňovými 40mm Boforsy). Letecká skupina měla sestávat z 30ti strojů (18 stíhacích a 12 torpédových), což je ve výsledku (pokud je tento údaj správný) ještě o 10 strojů méně než u předválečné verze. Není tedy divu, že jedním z hlavních protiargumentů byly zastaralost konstrukce a malý počet nesených letounů. O zbytek se pak postarala špatná ekonomická situace a stav loděnic.

Obrázek
projekt PA16A

Z linie PA16 ještě čerpaly dva další návrhy těžších letadlových lodí, PA27 (výtlak 26 130 tun, pancéřovaná letová paluba a důkladné vnitřní členění) a PA29 (22 500 tun, ochrana na úrovni křižníku) z konce roku 1945, ale ty zašly na stejné problémy (ostatně v poválečném marastu se nepodařilo zrealizovat ani lehčí typ PA28 o výtlaku 15 700 tun, který měl velice reálné šance na výstavbu). Ale tím již opravdu příběh letadlových lodí projektu PA16 končí.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Letadlové lodě třídy Joffre

Příspěvek od Lord »

No vida Polare! Těch projektů bylo požehnaně.
U Joffre je napsáno na fotce SHD Vincennes, tak se měla jmenovat? Nevíš, jak na tom byli frantíci s radarem?
Jinak kapacity letounů jsou vyšší než měli frickové, ale méně než amící. Rychlost taky o něco nižší.
S jakými typy letadel se tam počítalo? Vývoj byl asi někde v pánu, ne?
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Letadlové lodě třídy Joffre

Příspěvek od Polarfox »

Lord píše:U Joffre je napsáno na fotce SHD Vincennes, tak se měla jmenovat?
Nene, to je nějakej francouzskej archiv nebo organizace.
Lord píše:S jakými typy letadel se tam počítalo? Vývoj byl asi někde v pánu, ne?
Tak letadla jsou všechna popsána v článku o Béarnu, jinak do dokončení vývoje domácích typů by patrně operovali s americkými G-36A a V-156F atp.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Letadlové lodě třídy Joffre

Příspěvek od Lord »

Odkaz Letadlová loď Béarn - palubní letouny, tedy Dewoitine D.520, Lioré et Olivier 451, a "amerika" Vought 156F.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo“