Norimberský proces II.

Politici, organizace, generálové, piloti, příběhy apod.
Odpovědět
sznessy

Norimberský proces II.

Příspěvek od sznessy »

Článek čerpá převážně z knihy, kterou napsal dr. G. M. Gilbert: „Norimberský deník“. Dr. Gilbert byl jmenován vězeňským psychologem po celou dobu procesu. Jeho hlavní povinností bylo udržovat denně úzký styk s vězni, aby mohl podávat zprávy veliteli věznice plukovníkovi B. C. Andrusovi o jejich duševním stavu a ze všech svých sil pomohl zajistit řádný průběh nastávajícího procesu. Bylo velmi zajímavé poznat nacistické vůdce z blízka, ale občas bylo docela náročné číst pasáže, kde se popisovaly např. zvěrstva z Osvětimi. Své poznatky vám předkládám ve svém článku.

Kapitola 1

1.1 Úvod

Dne 8. srpna 1945 se čtyři velmoci vítězné protihitlerovské koalice v Londýně usnesly na Dohodě o stíhání a potrestání hlavních zločinců evropských zemí Osy. Současně v téže době potvrdily i Statut Mezinárodního vojenského tribunálu, který měl za úkol soudit válečné zločiny spáchané během druhé světové války a který byl základnou, z níž vycházel mezinárodní proces s hlavními válečnými zločinci probíhající v době od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946 v Norimberku. První zasedání vlastního Mezinárodního vojenského tribunálu se konalo 18. října 1945 ve velkém sále budovy Spojenecké kontrolní rady na Postdamerstrasse v Berlíně. Od 20. listopadu, přes Stalinův odpor, pokračovalo zasedání v Norimberku, na symbolickém místě nejhonosnějších nacistických slavností, stranických sjezdů, kde byly vyhlášeny známé norimberské zákony. Norimberk byl během války těžce poničen, ale Justiční palác, kde se konala přelíčení zůstal, jako by zázrakem neporušen.

1.2 Obžalovací spis

1.2.1 Jednotlivé doby obžaloby

1) ZLOČINY PROTI MÍRU – zejm. příprava a zahájení útočné války.
2) VÁLEČNÉ ZLOČINY – zvláště porušení válečných zvyklostí (týrání vězňů, jejich využívání k otrocké práci, deportace, usmrcování rukojmích, ničení měst a civilních oblastí neospravedlnitelné vojenskou nutností).
3) ZLOČINY PROTI LIDSKOSTI – především vyhlazování a vraždy spáchané na civilním obyvatelstvu, násilné přesuny civilistů a pronásledování z příčin politických, rasových nebo náboženských, bez ohledu na to, zda bylo porušeno místní právo země, kde k trestným činům došlo.
4) SPIKNUTÍ – tj. spol. postup a zosnování zločinů (viz výše).

1.2.2 Seznam obžalovaných

Bormann Martin (1900 – 1945?) – Hitlerův pobočník a oblíbenec, člen NSDAP od roku 1925.

Dönitz Karl (1891-1981) – Německý velkoadmirál, vrchní velitel ponorkového a válečného námořnictva. Masovým nasazením ponorek se snažil o zvrat ve válce. Od 1. 5. v souladu s Hitlerovým přáním a poslední vůlí hlava Říše.

Frank Hans (1900-1946) – Německý politik, člen NSDAP od roku 1927. Od roku 1930 poslanec, pak bavorský ministr spravedlnosti. V letech 1934 – 1945 ministr bez portfeje, za války generální guvernér Polska.

Frick Wilhelm (1877-1946) – Německý politik, říšský ministr vnitra a právník. V letech 1943 až 1945 zastával post říšského protektora v protektorátu Čechy a Morava.

Fritzsche Hans – Hlavní komentátor německého rozhlasu. Úředně jeho funkce spadala pod ministerstvo propagandy.

Funk Walter – Říšský ministr hospodářství a prezident Říšské banky. Prováděl tajné hospodářské přípravy na válku a přijímal do banky zlato uloupené Židům.

Göring Hermann (1893-1946) – Byl synem významného armádního důstojníka. Během roku 1912 sloužil v pruské armádě. V roce 1914 sloužil v pěchotním pluku v oblasti Vosges. Jeho přítel Bruno Loerzer ho přesvědčil, aby se přidal k německému letectvu. O rok později dokončil Göring školení s FEA 3, v roce 1915 přešel do FFA 25 a často létal jako Loerzerův pozorovatel. Po přeškolení se stal pilotem a první vítězství získal 16. listopadu 1915. Sloužil v rozličných jednotkách a za následující tři roky nahromadil dalších 17 vítězství. 8. července, po smrti Wilhelma Reinharda, se stal velitelem JG 1. Ve 2.světové válce se stal velitelem Luftwaffe, Hitler ho roku 1939 určil svým nástupcem, ale v dubnu 1945 ho zbavil všech funkcí za pokus navázat styk se spojenci

Hess Rudolf (1894-1987) – Německý politik, zástupce Hitlera v NSDAP. V květnu 1941 tajně a údajně z vlastní iniciativy odletěl do Skotska a pokoušel se sjednat mír se Spojeným královstvím.

Jodl Alfred (1890–1946) – Německý generál. Narodil se 10. května 1890 ve Würzburgu jako syn penzionovaného kapitána královského bavorského dělostřelectva. V roce 1910 nastoupil ke 4. bavorskému polnímu dělostřeleckému pluku. O rok později byl povýšen na poručíka. V roce 1921 byl převelen do Reichswehru (Německá armáda). V roce 1932 byl povýšen na majora a převelen na Truppenamt (generální štáb). V roce 1935 se stal velitelem oddělení L (národní obrana) na úřadu branné moci (Wehrmachtamt). V roce 1938 byl povýšen na generálmajora. O rok později se stal šéfem operačního úřadu OKW (později operačního štábu OKW), kde sloužil až do konce války. V roce 1940 byl povýšen na generála dělostřelectva, v roce 1944 na generálplukovníka.Byl zodpovědný za většinu operací v SSSR a vypracoval plán útoku na Jugoslávii a Řecko. Byl šéfem velitelského štábu wehrmachtu, vyslal německou delegaci, aby podepsala kapitulaci.

Kaltenbrunner Ernst (1903-1946) – Rakouský a německý politik. Po smrti R. Heydricha šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu.

Keitel Wilhelm (1883-1946) – Narodil se v září 1883 v Helmscherode poblíž Gandersheimu v Brunšvickém vévodství. V roce 1917 sloužil jako operační důstojník generálního štábu sboru námořní pěchoty ve Flandrech. V roce 1926 se stal vedoucím organizačního oddělení v Truppenamtu (maskovaný generální štáb). V roce 1933 byl povýšen na generálmajora a stal se velitelem pěchoty II. vojenské oblasti v Postupimi. O rok později se stal velitelem dělostřelectva v nově organizované 22. pěší divizi v Brémách.V roce 1935 se stal šéfem Wehrmachtamtu na ministerstvu války. V roce 1940 byl povýšen na polního maršála.

Neurath Konstantin von (1873-1956) – Do roku 1938 byl říšským ministrem zahraničí, později říšský protektor Čech a Moravy (1939-1941). Představoval typ junkerského aristokrata spolupracujícího s nacisty. Před rokem 1933 působil jako diplomat v mnoha evropských zemích, pak byl ministrem zahraničí a ministrem bez portfeje. Spojencům proti němu chyběli důkazy, a tak byla požádána česká strana, podklady pro jeho obžalobu vypracoval tým pod vedením Bohuslava Ečera.

Papen Franz von (1879-1969) – Jako člen křesťansky orientované strany Centrum připravil půdu k Hitlerovu nástupu. Do roku 1934 působil jako vicekancléř, potom se stal velvyslancem v Rakousku a Turecku.

Raeder Erich Hans Albert (1876-1960) – Německý admirál, od roku 1935 vrchní velitel válečného námořnictva. Roku 1943 pro spory s Hitlerem odvolán z funkce. Před tribunálem tvrdil, že námořnictvo vedlo válku čestně.

Ribbentrop Joachim von (1893-1946) – Německý diplomat. Spolupracoval s Hitlerem už roku 1921. V letech 1938-1945 zastával post říšského ministra zahraničních věcí. Je považován za duchovního otce osy Berlín – Řím – Tokio. Roku 1939 podepsal se Sověty pakt o neútočení, jenž je znám i pod názvem Ribbentrop – Molotov.

Rosenberg Alfred (1893-1946) – Německý politik a publicista, člen a ideolog NSDAP. V letech 1923-1945 vykonával funkci šéfredaktora ústředního listu Völkirscher Beobachter. Nechvalně proslul jako antikomunista a antisemita. Od roku 1941 do konce války byl ministrem pro obsazená území na východě. Nařčení z vyhlazování Židů odmítl tím, když tvrdil, že pro Židy měl připraven prostor v Rusku, kde by mohli rozvíjet svou kulturu. Projevil prý také několikrát lásku ke Slovanům.

Sauckel Fritz (†1946) – Působil jako generální zplnomocněnec pro pracovní nasazení

Seyss–Inquart Arthur (1892-1946) – Rakouský politik a vůdce tamní nacistické strany, velmi aktivně vystupoval při německém anšlusu Rakouska. V letech 1940-1945 říšský komisař pro Nizozemí, po Hitlerově smrti ministr zahraničí.

Schacht Hjalmar (1877-1970) – Německý politik a bankéř. Po 1. světové válce se podílel na řešení problému německých reparací. Dlouhou dobu působil jako prezident říšské banky a v letech 1935-1937 byl ministrem hospodářství.

Schirach Baldur von (1907-1974) – Německý politik, vůdce mládeže a župní vedoucí Vídně. Před soudem označoval Hitlerjugend za kulturní organizaci.

Speer Albert (1905-1981) – Německý architekt a politik. Členem NSDAP se stal už v roce 1931. Zastával funkci generálního inspektora výstavby v říši, později byl ministrem zbrojní a válečné produkce. Vystavěl mj. sídlo NSDAP v Berlíně. Už v roce 1943 Hitlerovi jako jediný tvrdil, že válka je prohraná.

Streicher Julius (1885-1946) – Německý politik a vydavatel týdeníku Der Stürmer, v roce 1935 byl hlavním iniciátorem norimberských zákonů. Před uchopením moci nacisty byl 8× trestně stíhán. Při své řeči na obhajobu zprvu prohlásil, že je vyvoleným apoštolem antisemitismu, pak obvinil z masových vražd Hitlera a Himmlera, nakonec dokonce tvrdil, že nacistickým funkcionářům navrhoval vytvoření samostatného židovského státu, oni však prý jeho návrh odmítli.

Robert Ley – ( -1945) - Vůdce německé pracovní fronty

Kapitola 2

2.1 Období do začátku soudního procesu

2.1.1 Reakce na obžalobu

Nacističtí vůdcové byli během jednoho měsíce mezi obžalobou a začátkem soudního procesu v samovazbě. Během této doby vykrystalizovali jasné reakce na obžalobu, které by se podle mě daly rozdělit do čtyř skupin. První skupinou byly arogantní a cynické reakce typu: „Vítěz je vždy soudcem, poražený obžalovaným“ (H. Göring ) nebo „Tento soud je triumfem světového židovstva“ (Julius Streicher). Do druhé skupiny by se pak dali zařadit generálové (aj. vysoké vojenské hodnosti), pro které byla charakteristická reakce: „Pro vojáka je rozkaz rozkazem!“ (Polní maršál Keitel). Třetí skupinu tvoří nacisté, kteří ať už vědomě či nevědomě tvrdili, že nechápou proč jsou obžalováni: „Vůbec nechápu proč jsem byl obžalován“ (Hjamar Schacht). Do čtvrté skupiny patřil jediný člověk, který přiznal vinu nacistického režimu: „Proces je potřebný. Spoluodpovědnost za tak strašné činy musí být dokonce i v autoritativním systému“ (Albert Speer)

Zmínil bych se ještě o reakci, kterou učinil Joachim von Ribbentrop: „Jsou obžalováni nepraví lidé“. Ne snad, že bych chtěl zpochybňovat Ribbentropovu vinu, ale tento výrok v sobě nese podle mě něco pravdivého a to, že se před tribunál nedostaly ty „největší ryby“. Adolf Hitler se 30. 4. 1945 oženil s Evou Braunovou, aby pak za několik hodin spáchal sebevraždu, dodnes se vedou spory o tom, zda se zastřelil, nebo se otrávil. Má se za jisté, že čerstvá novomanželka Braunová požila jed, přičemž stejně odešel ze světa i jejich pes. Ministr propagandy Joseph Goebbels několik hodin před dobytím říšského kancléřství usmrtil všech 6 svých dětí a pak i s manželkou spáchal sebevraždu. Vedoucí SS, ministr vnitra a vrchní velitel koncentračních táborů Heinrich Himmler se v lednu 1945 pokusil tajně vyjednávat se západními spojenci, 28. 4. byl Hitlerem zbaven všech funkcí, koncem května padl do britského zajetí, kde spáchal sebevraždu. Stejný osud měl i Göring, o něm se ale zmíním později, protože on se před norimberský tribunál dostal. Před soud v Norimberku se dostal také Hitlerův pobočník Martin Bormann, přestože v květnu 1945 zmizel, jeho tělo nebylo nalezeno, ale pravděpodobně padl při obraně Berlína. Byl odsouzen v nepřítomnosti a roku 1954 byl definitivně prohlášen za mrtvého.

2.1.2 Sebevražda Roberta Leye

24. října našli Roberta Leye oběšeného v cele. Roztrhal na pruhy vojenský ručník a udělal si z něho smyčku, kterou uvázal na klozetovou rouru. Napsal lístek, že už déle nemohl snášet všechnu hanbu.
Jeho sebevražda způsobila na velitelství věznice značný rozruch. Počet strážných byl zvýšen čtyřikrát, takže u každé cely stála stáž po celých 24. hodin.
Za zmínku snad stojí to, že všichni obžalovaní souhlasili s vyjádřením H. Göringa : „ Je dobře, že je mrtev, měl jsem pochybnosti jak se bude chovat před soudem. Vždycky byl takový rozháraný a všechny jeho řeči byly podivné.“ Jediným, kdo pro Leye truchlil byl řekl bych až vulgární fanatik Julius Streicher. Ley totiž donutil odebírat německé dělníky Streicherův časopis „Der Strümer“ a byl jediný, kdo byl ochoten se s ním stýkat v internačním vězeňském táboře v Mondorfu. Přesto pokládal Streicher Leyovu sebevraždu za zbabělost.

2.1.3 Psychologické testy

U obžalovaných byly během samovazby provedeny psychologické testy, které se skládaly z těchto částí:

A. Verbální část testu
1. Opakování čísel (zapamatování číslic dopředu a zpět)
2. Počty (řešení jednoduchých početních úloh)
3. Informace (zjišťování obecných vědomostí)
4.Podrobnosti (vyšetřovaná osoba má říci, čím jsou si dvě věci podobné)

B. Perforační (názorová) část testu
5. Symboly (převádění čísel na symboly)
6. Uspořádání obrázků (seřazení obrázků příběhu tak, aby dávaly smysl)
7. Kostky (sestavování obrazců z kostek podle předlohy)
8. Doplnění obrázků (vyšetřovaná osoba má říct co na obrázku chybí)

Jsou to standardní testy pro dospělé, které poskytují dobrý obraz schopností, jež se normálně pojí k akademickému vzdělání. Testy inteligence byly přepočítány metodou Wechsler- Bellevue, která počítá se snížením průměrné inteligence se zvyšujícím se věkem a nepředpokládá její stálou úroveň v každém věku. Tím bylo umožněno spravedlivého srovnání u mužů tak různého stáří. Je však třeba vzít v úvahu, že skutečná inteligence těch starších, jako Papena, Raedera, Schachta a Streichera, byla o 15-20 bodů nižší, než je uvedeno v tabulce IQ, avšak jejich relativní postavení v příslušných věkových skupinách je přesně.

Jméno IQ
Hjamar Schacht 143, Albert Speer 128
Artur Seyss-Inquart 141, Alfred Jodl 127
Herman Göring 138, Alfred Rosenberg 127
Karl Doenitz 138, C. Von Neurath 125
Franz von Papen 134, Walter Funk 124
Erich Raeder 134, Wilhelm Frick 124
Dr. Hans Frank 130, Rudolf Hess 120
Baldur von Schirach 130, Fritz Sauckel 118
J. von Ribbentrop 129, Ernst Kaltenbrunner 113
Wilhelm Keitel 129, Julius Streicher 106

Kromě Streichera měli tedy nacističtí vůdcové nadprůměrnou inteligenci. To jen potvrzuje fakt, že nejúspěšnější lidé na jakémkoliv úseku lidské činnosti – ať už v politice, průmyslu, vojenství nebo na poli zločinu – mají zpravidla nadprůměrnou inteligenci. Je ovšem třeba si uvědomit, že IQ jen ukazuje mechanickou schopnost mozku a nemá nic společného s charakterem nebo morálkou ani s jinými prvky, kterých si je nutno všímat při hodnocení osobnosti.

2.2 Zahájení soudního jednání

2.2.1 Čtení obžalovacího spisu (20.listopadu)

Strašný seznam nacistických zločinů obsažených v obžalovacím spise se zapisuje do protokolu. „Bod jedna. Společný plán spiknutí…Dosažení totální kontroly nad Německem…Využití nacistické kontroly k přepadení cizích států…Bod dvě. Zločiny proti míru…Porušování mezinárodních smluv, dohod a záruk…“
Napětí v lavici obžalovaných se uvolnilo, když poznali, že se na zahajovacím jednání pouze čte obžalovací spis, s nímž se už seznámili. Tiše seděli, jejich pozornost ochabovala, někteří přepínali sluchátkové překládací zařízení na jiné jazyky, jiní se rozhlíželi po soudní síni, aby si udělali úsudek o soudcích, žalobcích, reportérech a publiku.
Pokračovalo se ve čtení obžalovacího spisu. „Bod tři. Válečné zločiny: …vraždění a trýznění civilního obyvatelstva…a válečných zajatců…Deportace na otrockou práci…Vraždění rukojmí…Bod čtyři. Zločiny proti lidskosti…Vraždění, vyhlazování, zotročování…Pronásledování z politických a rasových příčin…“
Ribbentrop byl postižen závratí a hučením v uších a musel být odnesen ze soudní síně. Později Göring prohlásil, že nyní už si je jist, že Hess je blázen, protože mu během jednání řekl: „Uvidíte, že tento přízrak zmizí a do měsíce budete vůdcem Německa.“

2.2.2 Zahajovací řeč žalobce Jackson (21. listopadu)

Všichni obžalovaní se hájili, že jsou nevinní, někteří to doplnili dodatkem „ve smyslu obžaloby“.
Soudce Jackson pak začal svou zahajovací řeč jménem obžaloby. Líčil, jak se strana zmocnila moci s pomocí padouchů z úderných oddílů SA, kteří „terorizovali a umlčovali demokratickou opozici a spojili se s politickými oportunisty, militaristy, průmyslníky, monarchisty a politickými reakcionáři.“
Měsíc po Hitlerově převzetí moci využili požáru Říšského sněmu jako záminky, jak přimět Hindenburga, aby zrušil základní záruky výmarské ústavy a propůjčil Hitlerovi diktátorskou moc.
Nacisté prakticky uplatňovali svou protikřesťanskou ideologii pronásledováním různých církví, zejména katolické, a to přesto, že podepsali se Svatou aliancí konkordát. Pastora Niemölerra uvrhli do koncentračního tábora, aby zlomili opozici evangelické církve.
Nacistické zločiny proti křesťanství byly hlavním tématem rozhovorů obžalovaných během oběda. „Zločiny proti křesťanství!“ poznamenal Rosenberg cynicky. „Vždyť to bylo naše právo!“ vybuchl Göring. „Byli jsme suverénní státem a byla to jen naše věc.“
Po obědě žalobce Jackson popisoval zločiny proti židům. „Nejukrutnější a nejrozsáhlejší zločiny, které nacisté připravili a provedli…Ghetto bylo výzkumnou laboratoří k vyzkoušení represivních opatření…Bylo zlikvidováno 60% evropských židů, což je asi 5,7 miliónů…Dějiny neznají podobné zločiny…“
Žalobce Jackson pak pokračoval dále a popsal jednotlivé akce, které byly uskutečněny na základě programu vyhubení židů: „Ohavné norimberské zákony z roku 1935, dobře naplánované „spontánní“ povstání 9. a 10. listopadu 1938, vyprovokované pogromy a masové popravy na Východě, zahájené roku 1941, sadistické ukrutnosti, mučení, trápení hladem a masové vraždění v koncentračních táborech – nemluvě už o vedlejších jevech, jako byly například „vědecké pokusy“, při nichž podchladili skoro až k smrti mužské oběti, aby je pak opět zahřívali sexuálním stykem s nahými cikánkami a jejich „živočišným teplem.“ „Zde dosáhla nacistická degenerace vrcholu.“

O přestávce se Schirach ptal Göringa, kdo dal rozkaz k brutálnímu zničení varšavského ghetta a podobným opatřením. „Myslím, že Himmler,“ odpověděl Göring neochotně. Schirach potřásl hlavou a zamumlal: „Strašné!“ Göring pokračoval: „Ano. Vím, že německý národ budou navěky proklínat za tyto ukrutnosti. Ale tyto zločiny byly tak neuvěřitelné, dokonce i v onom malém měřítku, o němž jsme se dověděli, že nebylo obtížné nás ujistit, že všechny podobné pověsti jsou jen pouhou propagandou. Himmler měl k provádění těchto úkolů speciálně vybrané psychiatry. Nezdál se být typem vraha.“
V závěru své řeči soudce Jackson prohlásil: „Tou pravou žalující stranou na tomto soudě je civilizace. Ve všech našich zemích ještě bojuje a není dokonalá. Žaloba netvrdí, že Spojené státy ne kterákoliv jiná země neměly vinu na tom, že německý národ se tak lehko stal obětí lichocení i zastrašování nacistických spiklenců. Upozorňuje však na hroznou řadu útoků a zločinů. Které jsem vylíčil, upozorňuje na fyzické rány, vyčerpání zdrojů, na ničení všeho, co bylo na světě krásné nebo užitečné, a na ještě větší možnosti eventuálního ničení v budoucnosti. Útěchou obžalovaných může být jedině naděje, že mezinárodní právo zůstane tak pozadu za morálním vědomím lidstva, že to, co z mravního hlediska je vysloveným zločinem, není nutno z právního hlediska pokládat za vinu.“

Streicherova cela: Dr. Gilbert se zeptal Streichera „jako muž muže“, zda nemá výčitky svědomí, když si pomyslí, že svou štvavou propagandou připravil cestu k pronásledování a masovým vraždám, jak se popisovalo v odpoledním jednání.
„Žádnou cestu jsem pro takové věci nepřipravoval,“ protestoval. „Když už jde o toto – což se od roku 1919 do roku 1934 nespáchaly žádné vraždy? Ale to všechno dělal Himmler, Já jsem proti vraždě. Proto jsem nemohl na konci války, když jsme byli v Tyrolsku spáchat sebevraždu. Rozhodl jsem se, že ponesu svůj křiž.“
„Ale proč jste publikoval všechnu tu sexuální špínu o židech?“
„Já – špínu?“ řekl a oči mu zajiskřily. „Vždyť je to všechno v talmudu. Židé jsou obřezaná rasa. Což Josef nezhanobil rasu s faraónovou dcerou? A jak to bylo s Lotem a jeho dcerami? V talmudu je plno takových věcí! Nyní mě ukřižují! Vím to. Tři soudcové jsou židé.“
„Jak to víte?“
Poznám krev. Třem z nich je nepříjemné, když se na ně dívám. To vím. Studoval jsem rasové učení dvacet let. Charakter ukazuje stavba těla. V těchto věcech jsem odborník. Himmler si namlouval, že tomu rozumí, ale neměl ve skutečnosti o těchto věcech ani potuchy. Sám měl černošskou krev.“
„Skutečně?“
„Ano, ano“ ušklíbl se vítězoslavně, „Poznal jsem to podle tvaru hlavy a vlasů.“

2.2.3 Propaganda (23.listopadu)

Major Wallis líčil, jak Hitler a Goebbels, využívajíce úspěšně propagandu k „ovládnutí mas“, dali svou propagandistickou mašinérii úplně do služeb „psychologické přípravy národa na politické akce a vojenskou agresi“. „Hitler kontroloval všechnu výchovu, informační a kulturní činnost. Goebbels odpovídal za oficiální a stranickou propagandu. Rosenberg se specializoval na šíření rasově politické ideologie a Schirach infikoval německou mládež nacistickým učením.“
V polední přestávce vyprávěl Frank ostatním, že mu žena psala, jak musí posílat děti žebrat o chleba. Pak se náhle obrátil na Rosenberg a řekl:“Povězte mi, bylo všechno to ničení a bída za potřebí? Jaký byl vůbec smysle celé rasové politiky?“
Rosenberg neodpovídal. Frank, Fritzsche a Schirach vyjadřovali své zoufalství nad zkázou Německa a naznačovali, že vinna je rasová politika: „Samozřejmě, nečekali jsme,
že to povede k tak strašným událostem, jako bylo masové vraždění a válka. Hledal jsem jen mírové řešení rasového problému.“

2.2.4 Plány útočné války (26. listopadu)

Mr. Aldrman četl osudný „Hossbachův záznam“, který zaznamenává tajný Hitlerův projev z 5. listopadu 1937, v němž narýsoval své útočné plány před Göringem, Blombergem, Fritschem, Raederem a Neurathem.
Mnozí z obžalovaných vyjadřovali své překvapení nad tímto dokumentem, jenž odhaloval koncepci Hitlerovi mocenské politiky. Jodl řekl, že o tom tehdy neměl ani potuchy. Seyss- Inquart k Hosssbachovu záznamu poznamenal: „Kdybych byl roku 1937 věděl, že učinil takové prohlášení, určitě bych si dvakrát, zda se mám k němu přidat.“
Frank řekl: „Jen počkejte, až si to přečte německý národ a uvidí, jak diletantsky vůdce zpečetil jeho osud.“
Ribbentrop vypadal velmi špatně. Smutně potřásl hlavou a řekl: „ Ne, nikdy mi o něm nic neřekl.“

2.2.5 Promítání filmu o ukrutnostech (29. listopad)

Göring, Ribbentrop a Hess se nahlas smáli, když se četl záznam Göringova telefonického rozhovoru s Ribbentropem ze dne Hitlerova triumfálního vstupu do Vídně. Göring všechno líčí žertovně, s ptáky jak cvrlikají, apod. Náhle však v lavicích obžalovaných utichla zábava. Když velitel Donova ohlásil, že se bude promítat dokumentární film o nacistických koncentračních táborech, jak je našla americká vojska.
Schacht protestuje když ho jeden ze soudních zřízenců požádal, aby si přesedl – že se musí dívat na film. Odvrátil se, založil si ruce křížem a dívá se nahoru na galerii…(Film začíná)…Fritzsche (který před tím neviděl žádnou část filmu) je bledý a sedí celý zděšený, když se promítají scény, jak jsou vězňové zaživa upalováni ve stodole…Hess třeští oči
na plátno…Neurath má skloněnou hlavu a nedívá se…Funk si zakrývá oči, vypadá jako v agónii…Ribbentrop zavírá oči…Sauckel si utírá čelo…Frank křečovitě polyká, mrká, snaží se zadržet slzy…Fritzsche pozorně sleduje film, má svraštěné čelo, zřejmě trpí…Göring se většinou nedívá, vypadá ospale…Schirach film napjatě sleduje, těžce dýchá, šeptá něco Sauckelovi…Doenitz má skloněnou hlavu, nedívá se…Streicher říká: „Tomu nevěřím.“
Po promítnutí filmu Hess poznamenal: „Já tomu nevěřím.“ Göring mu šeptá,
aby mlčel.

2.2.6 Lahousenovo svědectví a Hessova paměť (30. listopad)

Ke svědecké výpovědi se dostal generál Lahousen, hodností nejvyšší žijící člen abwehru (vojenské zpravodajské služby). Ribbentrop, Keitel, Jodl a jiní se pod tíhou jeho výpovědi hroutili. Jeho přítomnost a svědectví všechny obžalované zjevně šokovaly. Poprvé se dozvěděli o rezistenci uvnitř abwehru a slyšeli jednoho z vlastních generálů usvědčovat Hitlera z agrese. Generál Lahousen líčil svou účast v pozemním hnutí v německé zpravodajské službě, kterou vedl jeho šéf, admirál Canaris. Jejich cílem bylo pokud možno zbrzdit Hitlerovy plány útočné války, a kdyby se to nepodařilo, zabránit úspěšnému výsledku války, nebo zabít Hitlera. Popsal dále úlohu Göringa, Keitel a Jodla, kterou sehrávali s Hitlerem při společném vypracování plánu na bombardování Varšavy a vyhubení polské inteligence, šlechty, duchovenstva a židů.
Göring zuřil: „Takový zrádce! Na toho jsme 20. července zapomněli (jde o čistku, která následovala po atentátu na Hitlera). Hitler měl pravdu – zpravodajská služba byla organizací zrádců! Není potom divu, že jsme prohráli válku – naše vlastní zpravodajská služba se zaprodala nepříteli! Počkejte, až mu položím tuto otázku: Proč jste se nevzdal funkce, když jste byl přesvědčen, že vítězství Německa by bylo tragédií? Jen počkejte, až ho dostanu!“
Hessův obhájce dr. Rorscheidt se snažil přesvědčit soud, že Hess není schopen se obhajovat pro ztrátu paměti. Najednou napsal lístek a požádal stráž, aby ho odevzdala jeho obhájci., ten ho však ignoroval. Obžaloba tvrdila, že Hess je schopen se hájit, protože ho psychiatři neuznali duševně chorým. Asi za půl druhé hodiny učinil Hess prohlášení, které působilo v zasedací síni jako bomba: „Má paměť je opět normální. Z taktických důvodů jsem simuloval ztrátu paměti. Ve skutečnosti mám jen mírně oslabenou schopnost soustředění…Až dosud jsem ztrátu paměti předstíral i před svým obhájcem, Proto jednal s nejlepším úmyslem, když zastával názor, že jsem ztratil paměť.“ Soud odročil jednání v pekelném zmatku.
Dr. Rorscheidt byl celý zmatený a nevěděl, kdy jeho klient lhal,zda před tím, nebo na posledním soudním jednání. Když pak dr. Gilbert navštívil Hesse v jeho cele, měl paměť úplně v pořádku a dovedl odpovídat na otázky o svém uvěznění, o letu do Anglie, o své roli ve straně, a dokonce i o svém mládí. Dr. Gilbert potom navštívil několik obžalovaných a sdělil jim, že se Hessovi vrátila paměť.
Göring tomu zpočátku nechtěl věřit, ale pak se chechtal radostí, že Hess napálil soud i psychiatry. Pochyboval, že by se mu skutečně paměť vrátila a litoval, že neviděl kyselé tváře soudců a žalobců.
Ribbentrop byl úplně ohromen. „Myslíte Rudolfa Hesse – našeho Hesse? To je neuvěřitelné!“

2.2.7 Promítání nacistických filmů (11. prosince)

Promítání nacistických filmů o nástupu k moci vyvolalo u mnoha vězňů citové reakce na jejich staré symboly: projevy Hitlera, Goebbels, Hesse, Rosenberg; záběry o růstu branné moci; vyřešení problému nezaměstnanosti; vojenské přehlídky se slavnostními pochody;
Sieg Heil atd.
Schacht dojetím poznamenal: „Je snad něco špatného na tom, když se řeší otázka nezaměstnanosti?“
Fritzsche řekl: „Mám aspoň zadostiučiní, že existovalo Německo, pro něž mělo cenu pracovat – Německo do roku 1938.“
Ve filmu se dále ukazovalo, jak Hitler budoval svou válečnou mašinérii. Když se objevila první letadla, Doenitz se ušklíb: „Ha, letci!“ Göring se opřel o opěradlo a šeptal: „Pst, mlčet!“ Později, když ukazovali námořní přehlídku, řekl Doenitz: „Každý vidí, že ti jsou nejlepší ze všech.“ „Nejsou špatní, nejsou špatní,“ říkal Göring.
Ribbentrop byl úplně nadšen vůdcovým hlasem a zjevem. Plakal jako dítě, jako by se mrtvý otec vrátil domů. „Vy necítíte tu nesmírnou sílu jeho osobnosti? Nevidíte, jak lidé ztrácely hlavy? Nevím zda to můžete cítit, ale my to cítíme. Kdyby Hitler ke mně přišel i nyní do mé cely a řekl: „Udělej to a to!“ udělal bych to.“
Göring byl v dobré náladě: „Mohl bych obžalobě ušetřit mnoho námahy. Nemusí promítat filmy a číst dokumenty, aby se dokázalo, že jsme vyzbrojili Německo pro válku. Přirozeně, zbrojili jsme. Vyzbrojil jsem německo po zuby. Lituji jen, že jsem nezbrojil ještě víc. Já jsem si samozřejmě vážil vašich smluv…jako kusu toaletního papíru. Chtěl jsem udělat německo velkým. Kdyby to bylo šlo mírovou cestou, dobře, kdyby ne, taky dobře.

2.2.8 Masové vraždění v Polsku (14. prosince)

Prchavý plamének nacistického nadšení, který vzplanul po promítání nacistických filmů, úplně zhasl při uvádění důkazů o promyšlených masových vraždách. Před zahájením dopoledního jednání se snažil Baldur von Schirach, chytit zbytku cynismu a skepse k celému procesu, naočkovaných mu Göringem. „Velice pochybuji, že by se některá německá žena dala vědomě udělat stínítka na lampu z lidské kůže,“ řekl.
„Tak si je pro ni dal udělat německý muž a ona to vzala jako samozřejmost,“ odvětil ostře dr. Gilbert.
„Jaký je v tom rozdíl?“ Schirach se opřel o opěradlo se zbabělým pohledem.
Dopolední jednání: Major Walsh četl ještě několik výňatků z důkazového materiálu a vyhladovění a vraždění židů v Polsku.
Z Frankova deníku: „Že odsuzujeme 1 200 000 židů k smrti hladem, poznamenávám jen na okraj. V případě, kdyby židé hladem nepomřeli, je samozřejmé, že to bude mít za následek urychlení protižidovských opatření.“
Ze zprávy generála SS Stroopa o likvidaci varšavského ghetta: „…proto jsem se rozhodl zničit celou židovskou čtvrť zapálením všech bloků…Často zůstávali židé v hořících budovách tak dlouho, až pro nesnesitelné horko a nebezpečí, že uhoří za živa, raději vyskakovali z vyšších poschodí…Se zlámanými kostmi se pokoušeli přelézt přes cestu do obytných bloků, které ještě nebyly zapáleny nebo hořely jen zčásti…Také pobyt v kanálech byl už po prvním týdnu velmi nepříjemný…Velmi mnoho židů, jejichž počet se nedal zjistit, bylo usmrceno, když byly vyhozeny do vzduchu kanály a bunkry...Jen vytrvalým a neúnavným úsilím nás všech se nám podařilo pochytat 56 065 židů, kteří byli pak evidentně pobiti. K tomu počtu je třeba připočítat mnoho židů, kteří přišli o život následkem výbuchů
a požárů; spočítat je ovšem nebylo možno.“
V přestávce vykřikl Jodl silným hlasem: „Ta hnusná, drzá esesácká svině. Představte si, že napsal 75stránkovou nabubřelou zprávu o malé vyvražďovací akci, zatímco velká polní tažení, kde bojovali vojáci proti dobře vyzbrojenému nepříteli, odbude na několika stranách.“
Major Walsh pokračoval v četbě důkazového materiálu o vraždní židů v Treblince
a v Osvětimi. Polský dokument: „Všechny oběti se musely úplně svléci a vyzout, šaty a boty se pak posbírali, načež všechny oběti, napřed ženy a děti, nahnali do komor smrti…malé děti tam jednoduše házeli.“ V době, kdy se toto dělo, napsal si guvernér Frank do svého deníku: „(16. prosince 1941) Židé jsou pro nás mimořádně škodlivý jedlíci. Máme jich v generálním gouvernementu asi 2 000 000.“ A v lednu 1944 píše: „Dnes máme ještě asi 100 000 židů.“
Polední přestávka: Jak u Göringova, tak u Frankova stolu byl předmětem rozhovoru Hitler. Hess a Ribbentrop, sedící u Frankova stolu, nahodili otázku, zda Hitler o tom všem věděl. Frank výsměšně odpověděl, že by to asi jinak nebylo možné. Tvrdil stále, že se to všechno dělo na Hitlerovy rozkazy.
Mezitím Keitel nahodil u Göringova stolu otázku, zda vůdce neměl zůstat až do konce při svých stoupencích a nést odpovědnost za své rozkazy. „Pomyslete však na jeho postavení“, řekl Göring v zoufalé snaze brzdit otevřenou opozici v řadách obžalovaných. „Ano, postavení hlavního válečného zločince,“ dodal dr. Gilbert. „Ať je to jak chce, byl přece hlavou našeho státu. Nemohl by snést, aby stanul před zahraničním soudem. Vždyť jste vůdce znali. Byl by první, kdo by vstal a řekl: „Já jsem dával rozkazy a beru všechno odpovědnost na sebe.“ „Ale raději bych desetkrát zemřel, než abych viděl německého vůdce tak poníženého.“
Frank ostře odpověděl: „Už i jiní vládcové stáli před soudy!“
Tím poprvé od zahájení procesu dal otevřeně najevo, že nesouhlasí s Göringem, a zlostí zčervenal. „On nás do toho dostal a nezbývá nám nic jiného než říci pravdu.“
Keitel, Doenitz, Funk a Schirach náhle vstali a odešli od Göringova stolu, což obvykle nečinili. Göring zůstal u stolu sám.
Po jednání navštívil dr. Gilbert některé obžalované aby zjistil jejich reakci na shromážděný materiál a jejich stanovisko k Hitlerovi a straně vzhledem k novým odhalením.
Rosenbergova cela: Rosenberg byl jako obyčejně celý zmatený. „Přirozeně, je to hrozné – nepochopitelné, celá ta věc. Nikdy bych nevěřil, že se všechno takhle zvrátí. Nevím. Hrozné! – a v takovém rozsahu, to musel vůdce k tomu dávat rozkazy, nebo to dělal Himmler s vůdcovým souhlasem.“
„Co soudíte o Hitlerovi nyní?Co si myslíte dnes o programu strany, když vidíte výsledky?“
Rosenberg asi minutu mlčel. Hleděl k zemi, mnul si ruce a škubal rameny. Nakonec řekl: „Nevím. Zdá se mi, že se to všechno dostalo jinam. Mohu vás ujistit, že na začátku jsme neměli v úmyslu zabíjet nikoho. Vždycky jsem byl zastáncem pokojného řešení. Židé měli být odstraněni ze svých vlivných pozic – to bylo všechno. Židovskou otázku jsme chtěli vyřešit mírovou cestou. Dovolili jsme dokonce 50 000 židovských intelektuálů vystěhovat se do ciziny.
Schachtova cela: „Domnívám se, že si ostatní začínají uvědomovat, co je čeká. Já si nemusím dělat žádné starosti. Jenom doufám, že to půjde rychle a že to budu mít brzy za sebou.
Funkova cela: Funk byl skleslý, jako vždy obraz bídy. „To se už nedá snést. – Navěky je Německo potupeno. Věřte mi, to je horší než jakékoliv důsledky procesu. (povzdechl si) Myslíte si, že jsem měl tušení o vraždění výfukovými plyny v autech a o podobných hrůzách? Přísahám, že jsem o těchto věcech slyšel v Mondorfu. Dělal jsem, co jsem mohl, abych zabránil bezpráví.

(3. ledna)

Dopolední jednání: Plukovník Amen vyzval bývalého šéfa Sicherheitsdienst Ohlendorfa, aby vypovídal jako svědek. Ohlendorf líčil, jak se vydávaly rozkazy k masovým vraždám, jak se prováděly a jak byl pověřen velením zvláštní jednotce, která měla likvidovat 90 000 židů. U vedl hrozné podrobnosti o masovém střílení mužů a vraždění žen a dětí výfukovými plyny v přizpůsobených autech. Všechno se dělalo na přímý Himmlerův rozkaz podle vůdcových pokynů, takže musel poslechnout. Na obžalované to působilo všeobecně deprimujícím účinkem, protože německý úřední činitel, o jehož věrohodnosti nebylo pochyb, dosvědčil nezvratná fakta a masové vraždy a přiznal se k účasti na nich.
Hned po skončení jednání se Göring pokoušel paralyzovat svědectví slovy: „Tak, další, který zaprodal svou duši nepříteli! Co si myslí ta svině, že tím získá? Tak jako tak bude viset!“
Funk se chabě pokoušel Ohlendorfa bránit a řekl, že ho poznal jako čestného a přímého pracovníka svého ministerstva a že není pochyb o věrohodnosti jeho svědectví, které podal v zájmu pravdy. Také někteří z ostatních prohlásili, že svědectví je určitě spolehlivé. Frank dokonce k němu vyjádřil obdiv jako k člověku, který si kvůli pravdě podepsal rozsudek smrti.
U oběda byl Fritzsche tak zničený, že sotva mohl jíst. Frick přes to všechno poznamenal, že by nebylo špatné jít si za tak krásného počasí zalyžovat.
Odpolední jednání: Během Ohlendorfova křížového výslechu způsobil velký rozruch Speer. Jeho obhájce se zeptal svědka, za je mu známo, že Speer se v únoru pokusil zavraždit Hitlera a Himmlera že chtěl vydat nepříteli, aby pykal za své zločiny. Mezi obžalovanými to vyvolalo senzaci. Dívali se na sebe ohromeně, zatímco Göring ve svém koutě na lavici obžalovaných nadával a zuřil.
V přestávce se Göring vrhl k místu, kde seděl Speer, a zlostně se ho zeptal, jak se mohl odvážit učinit toto zrádcovské doznání na veřejném soudním jednání a rozbít tak celou jejich jednotnou frontu! Došlo k ostrému sporu, kdy Speer Göringovi doslova řekl, aby táhl k čertu. Göring ohromením ztratil řeč. Vrátil se na své místo a šeptem vyjadřoval své pohrdání nad Speerovou zradou svým sousedům Hessovi, Ribbentropovi a Keitelovi, kteří s ním více sympatizovali.

2.2.9 Svědectví maršála Pauluse (11. února)

Během polední přestávky ukázal dr. Gilbert obžalovaným noviny a když Jodl uviděl titulek „HESS ODLETĚL DO ANGLIE NA HITLERŮV PŘÍKAZ“, vybuchl: „To je hnusná lež! Nikdy v životě jsem neviděl někoho tak zuřit jako Hitlera, když se dozvěděl, že Hess odletěl do Anglie. Zuřil tak strašně, že byl zralý pro svěrací kazajku.
„Proč?“ zeptal se dr. Gilbert.
„Protože se bál, že si Italové budou myslet, že jednáme o mír za jejich zády a je necháváme v kaši. Zuřil jako pominutý!“
Pak se Jodl a Keitel začali bavit o očekávaném odpoledním svědectví von Pauluse. „Pochopitelně, tito generálové nyní svědčí jen proto, aby se zachránili. Nemohl však Paulus dojít sám k názoru, že Hitler ničí Německo naprosto bezohledně a dobrodružně a že se tedy necítí být vázán přísahou věrnosti Hitlerovi?“ řekl Jodl.
Tu vybuchl Keitel: „Měl tedy toto rozhodnutí učinit, než byl zajat! Neměl přijímat železný kříž, měl odmítnout povýšení na generálplukovníka a polního maršála, meč i jiná vyznamenání a neměl posílat vůdci poselství věrnosti – to je můj názor! Já jsem se ho u vůdce vždycky zastával. Že mu není hanba svědčit proti nám.“
Odpolední jednání: Paulus vypověděl, že pokud je mu známo, připravovalo Německo zločinný útok proti Rusku přinejmenším už od 3. září 1940, a tím porušilo pakt o neútočení uzavřený s Ruskem. Hitlera obvinil z neodpovědné politiky a řekl, že Keitel, Jodl, a Göring jsou spoluvinní za plány útočné války i za nesmyslné obětování německých životů.
Během odpolední přestávky nastal nepopsatelný rozruch ve vojenské klice obžalovaných. Vzrušeně diskutovali mezi sebou, zlostně se obraceli na své obhájce. „Zeptejte se té hnusné svině, zda ví, že je zrádce. Zeptejte se ho, zda už požádal o ruské občanství!“ Vykřikoval Göring na svého obhájce.

2.2.10 Svědkové kteří přežili vyhlazování (25. května)

Židovský občan města Vilna podal svědectví o tom, jak bylo povražděno – kromě šesti set - všech osmdesát tisíc židovských obyvatel Vilna speciálním komandem a jak děti byly vražděny hned po porodu, což postihlo i jeho vlastní děti. Plukovník Smirnov pak popisoval na základě dokumentů pokusy, které se prováděly na vězních koncentračních táborů, masové vraždění nemocných v nemocnicích atd.
Dále vylíčila Severina Šmaglevskaja, vězeňkyně z Osvětimi, jak se tam zacházelo s ženami a dětmi. Děti, které se narodily v táboře, hned matkám odebrali a nikdo je už neviděl. Řekla s potlačovanou hořkostí: „Jménem všech žen Evropy, které se staly matkami v koncentračních táborech, chtěla bych se zeptat německých matek: Kde jsou nyní naše děti?“
Několik obhájců stisklo rty. Když pokračovala a popisovala, jak roku 1944, v době velkých útoků, házeli živé židovské děti do pecí krematoria, většina obžalovaných sklonila hlavy. Funk se otočil zády ke Streicherova a unaveně se opřel o opěradlo lavice. Frank zrudl. Rosenberg se neklidně vrtěl. Göring problém vyřešil jako obvykle – sňal si sluchátka. Hess jako by neposlouchal.
Po skončení jednání, ještě než obžalovaní odešli na oběd, ptal se Doenitz jeho obhájce dr. Kranzbuhler: „Nikdo nic nevěděl o žádné z těchto věcí?“ Doenitz zavrtěl hlavou a smutně pokrčil rameny. Göring se otočil a řekl: „Samozřejmě že ne!“

2.2.11 Závěrečné řeči obžaloby (26. červenec)

Žalobce Jackson přednesl závěrečný projev jménem americké obžaloby.
„V jedné věci si můžeme být jisti: Budoucnost se nikdy nebude muset ptát s nedůvěrou, co mohli nacisté říci ve svůj prospěch. Dějiny budou vědět, že mohli říci všechno, bylo jim dovoleno mluvit. Měli proces, jaký by oni, v době své pompézní slávy, nebyli nikdy povolili žádnému člověku…Nyní však na konci procesu máme před sebou prověřené důkazy o zločinech a vyslechli jsme chatrné omluvy a ubohé výmluvy obžalovaných. Předpokládaný rozsudek, o němž jsme uvažovali na začátku procesu, není už přiměřený. Je čas vynést konečný rozsudek, a jestliže se můj návrh bude zdát tvrdý a nekompromisní, je tomu tak proto, že to odpovídá důkazům…

Velká a mnohostranná činnost Göringova byla z poloviny činností militaristy, z poloviny činností gangstera. Měl své tlusté prsty ve všem. Vybudoval letectvo a poslal ho proti bezbranným sousedům…Byl tu horlivý Hess, jenž obsluhoval, dříve něž podlehl touze po výletu, stranickou mašinérii jako strojník, předával rozkazy a propagační instrukce…
Nebo Ribbentrop dvojí tváře, obchodník se lží, který naléval čisté víno do zlých vod nedůvěry…Kaltenbruner, velký inkvizitor, oblékl si zakrvavený Heydrichův šat, aby udusil opozici a terorem si vynutil poslušnost…Rosenberg, duchovní otec myšlenky „panské rasy“, autor nenávistné doktríny, která dala podnět k vyvražďování židů…Fanatik Frank, který upevnil nacistickou kontrolu vytvořením nového autoritativního pořádku bez jakéhokoli právního omezení…Bezohledný organizátor Frick pomáhal straně dostat se k moci, dohlížel na policejní úřady, aby tím zajistil její moc, a přičlenil hospodářství Čech a Moravy k německé válečné mašinérii…Jedovatý a vulgární Streicher fabrikoval a rozšiřoval oplzlé rasistické spisky, které podněcovaly obyvatelstvo, aby akceptovalo a podporovalo stále zuřivější akce v zájmu „rasové očisty“…Funk jehož kouzla Hitlerovi umožnila financovat obrovský program znovuvyzbrojení a tajně ho provádět…

Doenitz nabádal svou smečku ponorkových zabijáků, aby vedli námořní válků podle zákonů džungle…Admirál Raeder tajně vybudoval německé loďstvo, aby ho pak nasadil v řadě agresí, na jejichž přípravě se podílel…Schirach vycvičil mládež a předával ji straně jako fanatickou, slepě oddanou vykonavatelkou její vůle…Sauckel, největší a nejukrutnější otrokář všech otrokářů od dob egyptských faraónů…Jodl zradil tradice své vojenské cti, aby uskutečnil barbarské cíle nacistické politiky…Papen, zbožný agent bezbožného režimu, přidržoval třmeny když se Hitler dostával do sedla…Kdybyste se měli vyslovit, že tito mužové jsou nevinní, byla by to pravda asi tak, jako kdybyste tvrdili, že nebyla válka, že nebylo zabitých, že nebylo zločinů.“

Většina obžalovaných reagovala uraženě a překvapeně, že je obžaloba stále považuje za zločince. Papen odsoudil závěrečnou řeč obžaloby: „Byla to spíš řeč demagoga než vedoucího představitele americké obžaloby!Proč jsme tu osm měsíců seděli? Obžaloba nevěnovala nejmenší pozornost naší obhajobě. Stále nás nazývají lháři a vrahy.“ Nejostřeji se vyjádřil Schacht: „Domnívám se, že jsme měl tomu člověku říct do očí, že ho chci zabít! Byla to ubohá řeč!“ S tímto názorem byly všichni obžalovaná ztotožněni.

Sir Hartley Shawcross zahájil svou svoji řeč jménem anglické delegace. Stručně shrnul vývoj – upevnění nacistické moci, agresivní zločiny, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, a nazval obžalované docela sprostými vrahy. Poté se ve své řeči dostal k masovému vraždění židů; citoval Streicher, Franka, Schiracha a Hösse. „Masové vraždění se stalo státním průmyslem s přidruženou výrobou.“ V lavici obžalovaných vzrůstal neklid a nepřátelství, když chladná, ale výstižná slova sira Hartleyho ťala do živého. Papen si skryl obličej v dlaních, když byla řeč o balení vlasů zavražděných žen, o posílání zlatých prstenů a zlatých plomb do Říšské banky. Frank, Göring a Rosenberg se ponořili do četby překladu.

Sir Hartley pak přečetl svědectví očitého svědka o masových popravách jednoho z Himmlerových „einsatzkommand“: „Bez křiku a pláče se tito lidé svlékli; stáli po skupinkách, které tvořili jednotlivé rodiny, líbali se, loučili a čekali na pokyn esesáka, který stál u okraje jámy s bičem v ruce. Stál jsem u jámy čtvrt hodiny, ale neslyšel jsem ani nářek, ani prosby o milost. Pozoroval jsem jednu rodinu, asi osmičlennou, manželům mohlo být asi padesát let, jednomu dítěti tak rok, ostatním osm až deset let, dvě ženu už byly dospělé, staré asi dvacet a dvacet čtyři let. Jedná stará žena s vlasy bílými jak sníh držela nejmenší dítě na rukou, něco mu zpívala a něžně ho laskala. Dítě radostně výskalo. Manželé to pozorovali se slzami v očích. Otec držel za ruku asi desetiletého chlapce a tiše s ním mluvil. Hoch stěží přemáhal slzy.

Otec ukazoval rukou k nebi, hladil chlapce po hlavě, jako kdyby mu něco vysvětloval. Tu esesák u jámy křikl něco na svého druha. Ten odpočítal asi dvacet osob a nařídil jim, aby odešly za násep. Byla mezi nimi i rodina, o níž jsem se už zmínil. Dobře si vzpomínám na štíhlé černovlasé děvče, které šlo kolem mne. Dívka na sebe ukázala a řekla dvacet tři let. Obešel jsem násep a octl jsem se před obrovským hrobem. Byl přímo napěchován mrtvými, leželi jeden na druhém, takže jim bylo vidět jen hlavy. Skoro ze všech hlav prýštila krev a stékala jim na ramena. Část postřílených se ještě hýbala. Někteří zdvíhali ruce hlavy, aby ukázali, že ještě žijí. Jáma byla ze dvou třetin plná. Podle mého odhadu v ní leželo asi tisíc lidí. Podíval jsem se na esesáka, který je střílel. Seděl těsně na okraji, nohy mu visely do jámy, na kolenou měl samopal a kouřil cigaretu. Lidé, úplně nazí, scházeli po několika schodech, vykopaných do stěny jámy, dolů a lehali si na zastřelené, na místo kam jim esesák přikázal. Když došli na své místo, ulehli k mrtvým nebo postřeleným a někteří hladili ty, co ještě žili a tiše s nimi hovořili. Pak zazněla série výstřelů. Podíval jsem se do jámy a viděl jsem, jak se někteří ještě hýbají, jiní už leželi bez hnutí na mrtvých zastřelených před nimi. Z týlu jim prýštila krev.“

Kaltenbruner se tvářil lhostejně. Sauckel si přejížděl rukou po čele, Fritzsche byl bledý, rty měl sevřeny. Göring vypadal unaveně, podpíral si hlavu rukou, nespokojeně se pohnul a změnil polohu. Schirach se nehýbal, jen se mračil. Frank a Rosenberg četli překlad řeči. Frick seděl smutně. Když padlo jeho jméno v souvislosti s euthanasií duševně nemocných, starých a chorých lidí, lehce zčervenal a sklonil hlavu.
Sir Hartley pak uvedl citát z Goetha, jenž řekl, že německý národ jednou postihne osud, protože se důvěřivě podrobuje každému padouchovi, jenž apeluje na jeho nejnižší pudy, který ho posiluje v jeho nepravostech a učí ho chápat nacionalismus jako výlučnost a brutalitu. A sir Hartle dodal: „Jak prorocká slova, vždyť tu jsou šílení padouši, kteří to dělali.
Frank nahlas spílal „tomu proklatému Angličanovi“. Rosenberg bručel a Frick si také něco mumlal.

„Co na tom záleží, že někteří propadli tisíckrát životem a jiní milionkrát?...Lidstvo samo – které, nyní bojuje ve všech zemích za obnovu obecných prostých věcí – svobody, lásky a porozumění - , přichází před tento soud a volá: „To jsou naše zákopy, nechť zvítězí!“…Až přijde čas vynést rozsudek, vzpomeňte si na ono svědectví (o masové popravě) ne s touhou po pomstě, ale s pevným odhodláním, že takové věci se už nikdy nesmí opakovat. Otec – vzpomínáte si – ukázal na nebe, jako y něco vysvětloval svému chlapci!“

Soud pokračoval ještě další měsíc. Zástupci obžalovaných nacistických organizací se vzájemně obviňovali ze zvěrstev a válečných zločinů. A pak, 31. srpna 1946, poslední den procesu, předneslo 21 obžalovaných své poslední řeči.
Göring zradil Hitlera a pronesl řeč, v níž velkoryse obhajoval svou nevinu, dovolával se svědectví Boha a německého národa, že všechno dělal z čistého patriotismu. Toto pokrytectví tak rozlítilo Papena, že když odešli k obědu, přistoupil v jídelně ke Göringovi a vztekle se ho zeptal: „Kdo je probůh odpovědný za všechno to ničení, když ne vy? Vy jste byl druhým mužem ve státě! Nikdo není za to zodpovědný?“ A rukou ukázal na zříceniny Norimberka, které bylo vidět z okna jídelny. Göring drze sklíčil ruce na prsou a vmetl Papenovi do tváře: „Nu, a proč nevezmete na sebe odpovědnost vy? Byl jste přece vicekancléřem!“
„Já na sebe beru svůj díl odpovědnosti!“ odvětil Papen rudý ve tváři. „Ale co vy? Vy nechcete na sebe vzít odpovědnost vůbec za nic! Všechno, co umíte, jsou jen vaše chvástavé projevy! To je hnusné!“
Göring se smál, jak se starý pán zlobí.
Většina ostatních obžalovaných přiznávala, že byly spáchány strašné zločiny, ale jako jednotlivci prý jednali v dobré víře a podle svého postavení ve funkcích. Generálové je prováděli rozkazy, admirálové, politici jen pracovali pro vlast, finančníci se starali jen o obchod.

2.3 Rozsudek (1. října)

Göring: „Göring, od roku 1922 kdy vstoupil do strany a převzal velení SA, organizace, která byla vytvořena pro pouliční boj, byl Hitlerovým rádcem a jedním z hlavních vůdců nacistického hnutí. Vybudoval gestapo a vytvořil první koncentrační tábory, které roku 1934 předal Himlerovi…V noci před vpádem do Československa a před okupací Čech a Moravy vyhrožoval při jednání Hitlera s presidentem Háchou, že bude bombardovat Prahu, jestliže Hácha nepovolí…Velel leteckým silám (luftwafe) při útoku na Polsko i za agresivních válek, které následovaly potom…Protokoly obsahují četná Göringova doznání, že je spoluodpovědný za otrocké práce…Göring pronásledoval židy…Nedá se uvést nic jako polehčující okolnost…Jeho hrozná vina nemá obdoby…Nic nedokáže omluvit tohoto člověka.

Usnesení poroty: vinen proti všem čtyřem bodům obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Hess: „Jako führerův zástupce patřil Hess k vedoucí klice nacistické strany…Byl oprávněn rozhodovat Hitlerovým jménem…Hess byl informovaným a dobrovolným účastníkem německých agresí proti Rakousku, Polsku a Československu…Při odletu do Anglie vezl s sebou Hess některé mírové návrhy, které, jak tvrdil, byl Hitler ochoten přijmout. K tomuto odletu došlo jen deset dní po tom, kdy Hitler určil přesné datum pro útok na SSSR.“

Usnesení poroty: vinen proti prvnímu a druhému bodu obžaloby.
Rozsudek: Doživotní vězení.

Ribbentrop: „Ribbentrop hrál významnou roli v diplomatické činnosti, která vedla k útoku proti Polsku…Rovněž hrál významnou roli při Hitlerově „konečném řešení“ židovské otázky…Ribbentrop se účastnil všech nacistických agresivních činů od okupace Rakouska až po vpád do Sovětského svazu…Ribbentrop sloužil Hitlerovi dobrovolně až do konce právě proto, že Hitlerova politika a jeho plány odpovídaly jeho vlastnímu přesvědčení.“

Usnesení poroty: vinen proti všem čtyřem bodům obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Keitel: „Keitel byl přítomen 23. května 1939, když Hitler vyhlásil své rozhodnutí napadnout Polsko…Keitel podepsal k útoku proti Belgii a Nizozemsku…Keitel vypověděl, že nesouhlasil s útokem na SSSR z vojenských důvodů a též proto, že to bylo porušení paktu o neútočení. Přesto plán Barbarossa podepsal…Keitel nařídil, aby v odplatu za útoky proti vojákům na Východě bylo za každého zabitého německého vojáka popraveno 50 až 100 komunistů, a dodal, že lidský život na východě nemá žádnou cenu.“

Usnesení poroty: vinen proti všem čtyřem bodům obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Kaltenbruner: „V době, kdy Kaltenbruner byl velitelem RSHA, zabývala se tato organizace prováděním rozsáhlého program válečných zločinů proti lidskosti…RSHA měl vedoucí úlohu v konečném řešení židovské otázky…Podle jeho pokynů bylo zavražděno asi 6 miliónů židů…Byl vyšším vedoucím SS a policie.“

Usnesení poroty: vinen proti třetímu a čtvrtému bodu obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Rosenberg: „Jako ideolog strany rozvíjel a rozšiřoval nacistickou doktrínu…Jako vedoucí APA stál v čele organizace, jejíž agenti se aktivně účastnili nacistických intrik po celém světě…Rosenberg měl velkou odpovědnost za koncepci politiky v okupovaných východních územích…Pomáhal formulovat hlavní teze germanizační politiky, vykořisťování, nucené práce, vyhlazení židů a odpůrců nacistického režimu a vytvořil správu, která tuto politiku prováděla…Aktivně se účastnil pustošení východních zemí.“

Usnesení poroty: vinen proti všem čtyřem bodům obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Frank: „Frank byl jmenován velitelem civilní správy okupovaného polského území a 12. října byl jmenován generálním guvernérem…Vyhlásil politiku: S Polskem se bude jednat jako s kolonií; s Poláků se stanou otroci velkoněmecké světové říše…Frank byl dobrovolným a vědomým pomocníkem při používání teroru v Polsku.

Usnesení poroty: vinen proti třetímu a čtvrtému bodu obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Frick: „Frick jako zuřiví nacista odpovídá ve značné míře za to, že se německý lid dostal zcela do moci NSDAP…Jeho zákony byly likvidovány opoziční strany…Jako zuřivý antisemita se snažil dostat židy z německého společenského a hospodářského života…Bylo mu známo, že duševně choří, nemocní a staří lidé – zbyteční jedlíci – byli systematicky vyhlazováni. Byly mu podány stížnosti na tyto vraždy, avšak Frick neudělal proti nim nic.“

Usnesení poroty: vinen proti druhému, třetímu a čtvrtému bodu obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Streicher: „Za 25 let, během nichž Streicher přednášel a psal o nenávisti vůči židům, byl znám jako antisemita č. 1…Streicher řídil bojkot židů 1. dubna 1933…Vystoupil ve prospěch norimberských zákonů…Je odpovědný za rozboření synagogy v Norimberku 10. srpna 1938…Už v roce 1938 začal vyzývat k likvidaci židovské rasy.“

Usnesení poroty: vinen proti čtvrtému bodu obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Funk: „Funk zahájil svou činnost na hospodářském poli, když byly jasně stanoveny plány nacistů k vedení agresivní války…V roce 1942 uzavřel Funk dohodu s Himmlerem, podle níž Říšská banka měla dostat určité množství zlata, skvostů a deviz od SS, přičemž uložil svým podřízeným, kteří měli vypracovat podrobnosti dohody, aby nekladli příliš mnoho otázek. V důsledku této dohody poslaly SS Říšské bance osobní majetek odebraný obětem, které byly zlikvidovány v koncentračních táborech. Zlato z brýlí, zlaté zuby a plomby byly uschovány v Říšské bance. Funk to popřel a prohlásil, že o ničem takovém nevěděl…Tribunál je toho názoru, že Funk úmyslně zavřel oči nad tím, co se dělo…“

Usnesení poroty: vinen proti druhému, třetímu a čtvrtému bodu obžaloby.
Rozsudek: Doživotní vězení.

Schacht: „Schacht aktivně podporoval nacistickou stranu před tím, než 30. ledna 1933 uchvátila moc, a podporoval jmenování Hitlera kancléřem…Jako ministr hospodářství a generální zmocněnec pro válečné hospodářství se aktivně účastnil organizace německého hospodářství pro válku…Nebylo dokázáno, že Schacht prováděl znovuvyzbrojení jako součást nacistického plánu k vedení agresivní války…“

Usnesení poroty: nevinen.

Doenitz: „Ačkoliv Doenitz vytvořil a vycvičil německé ponorkové loďstvo, nebylo zjištěno, že by se účastnil spiknutí k rozpoutání agresivní války…Tribunál je toho názoru, že nebylo zcela nepochybně prokázáno, že Doenitz úmyslně rozkázal, aby byli vražděni lidé, kteří se zachránili z potopených lodí……Doenitz je obviněn, že je zodpovědný za Hitlerův rozkaz o commandech z 18. října 1942, podle něhož byly posádky četných spojeneckých motorových torpédových lodí předány SD a postříleny.“

Usnesení poroty: vinen proti druhému a třetímu bodu obžaloby.
Rozsudek: Deset let vězení.

Raeder: „15 let velel německému válečnému námořnictvu. Doznává, že válečné námořnictvo porušilo Versailleskou smlouvu, a trvá na tom, že to bylo ctí pro každého námořníka…Návrh vpádu do Norska se zrodil poprvé v Raederově hlavě…Raeder se snažil odvrátit Hitlera od úmyslu napadnout Sovětský svaz…Je dokázáno, že se Raeder účastnil plánování a provádění agresivní války.“

Usnesení poroty: vinen proti prvnímu, druhému a třetímu bodu obžaloby.
Rozsudek: Doživotní vězení.

Von Schirach: „Von Schirach využíval Hitlerjugend k výchově německé mládeže v duchu nacionálního socialismu a prováděl v jejích řadách rozsáhlý program nacistické propagandy…Když se stal gauleiterem Vídně, začaly už deportace židů…V jeho kanceláři byli zprávy, v nichž bylo popisováno vyhlazování židů.“

Usnesení poroty: vinen proti čtvrtému bodu obžaloby.
Rozsudek: Dvacet let vězení.

Sauckel: „Brzy poté, kdy byl Sauckel jmenován do své funkce, vydal příkaz vládním úřadům v různých okupovaných oblastech, aby byla vydána nařízení o zavedení pracovního nasazení do Německa…Jeho stanovisko bylo vyjádřeno v jednom nařízení takto: Všichni tito lidé musí být tak živeni, tak ubytováni a musí se s nimi zacházet tak, aby podali co nejvyšší výkon při co nejmenších nákladech…Důkazy svědčí o tom, že Sauckel řídil program, podle něhož mělo být deportováno na otrockou práci přes 5 000 000 lidí, z nichž mnozí byli vystaveni strašným krutostem a velmi trpěli.

Usnesení poroty: vinen proti třetímu a čtvrtému bodu obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Jodl: „Jodl projednával vpád do Norska s Hitlerem…Aktivně se účastnil plánování akcí proti Řecku a Jugoslávii…Jeho obhajoba se v podstatě zakládá na doktríně plnění rozkazů shora, jíž podle 8. článku Statutu nemůže být použito k obhajobě…Nejsou žádné polehčující okolnosti…“

Usnesení poroty: vinen proti všem čtyřem bodům obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.
Von Papen: „Von Papen aktivně pomáhal Hitlerovi vytvořit v letech 1932-1933 koaliční vládu a napomáhal k tomu, aby byl Hitler 30. ledna 1933 jmenován kancléřem…Důkazy neponechávají pochybnosti o tom, že hlavním cílem von Papena jako vyslance v Rakousku bylo podlomit Schusniggův režim a upevnit pozice rakouských nacistů…Používal jak intrik, tak i výhružek…Podle Statutu může být uznán vinným, jestliže se účastnil plánování útočné války…To nebylo dokázáno..“

Usnesení poroty: nevinen.

Seyss- Inquart: „Seyss- Inquart se účastnil posledních fází nacistických intrik, které předcházely německou okupaci Rakouska…Jako říšský komisař v Nizozemsku používal nemilosrdně teroru…Byl informovaným a dobrovolným účastníkem válečných zločinů proti lidskosti…“

Usnesení poroty: vinen proti druhému, třetímu a čtvrtému bodu obžaloby.
Rozsudek: Smrt provazem.

Speer: „Účastnil se na provádění programu otrocké práce… Vyvinula se praxe, podle níž Speer oznamoval celkovou potřebu dělníků a Sauckel prováděl nábor…Sauckel Speer průběžně informoval o tom, že dělníky získal nuceně…Za polehčující okolnost je tře třeba uznat, že v posledním stadiu války byl jedním z mála lidí, kteří měli odvahu Hitlerovi říct, že válka je prohraná, a že je potřeba podniknout kroky, aby se zabránilo nesmyslnému ničení výrobních kapacit…“

Usnesení poroty: vinen proti třetímu a čtvrtému bodu obžaloby.
Rozsudek: Dvacet let vězení.

Von Neurath: „Ačkoliv věděl o agresivních plánech, udržoval formální styky s nacistickým režimem jako říšský ministr bez portefeuille…Von Neurath byl jmenován říšským protektorem Čech a Moravy 19. března 1939…Věděl, že válečné zločiny a zločiny proti lidskosti byly páchány pod jeho jménem…“

Usnesení poroty: vinen proti všem čtyřem bodům obžaloby.
Rozsudek: Patnáct let vězení.

Fritzsche: „Byl v čele jednoho z 12ti oddělení ministerstva propagandy…Jsou důkazy, že Fritzsche někdy ve svých rozhlasových projevech činil rozhodná prohlášení, která měla propagandistický charakter. Tribunál však nemá za to, že směřovala k tomu, aby podnítila německý lid k provádění zvěrstev na poražených národech…“

Usnesení poroty: nevinen.

Kapitola 3

3.1 Poprava v Norimberku v denících Alberta Speera

13. říjen 1946
Dozorce jde od cely k cele. Ptá se, zda chceme využít našeho práva na denní kolečko v přízemí. Dvůr je ještě stále zavřený. Musím ven, protože mě cela začíná nesnesitelně tížit. Prosím jej, aby mě vzal s sebou. Ale mám strach vidět odsouzené na smrt. Dozorce mě z druhé strany drží za pochromovaná pouta, společně spoutáni jsme s obtížemi sešli po točitém schodišti. Každé došlápnutí na tento železný schod zní jako úder hromu.
V hale vidím jedenáct vojáků, kteří pozorně hledí do jedenácti cel. Uvnitř bylo jedenáct mužů, kteří zbyli z vedení Říše. Šéf Vrchního velitelství wehrmachtu Wilhelm Keitel, kdysi neoblíbený a opovrhovaný, zatímco během norimberského procesu rozumný a důstojný; generálplukovník Alfred Jodl, nejužší spolupracovník Keitela, kdysi typ inteligentního důstojníka německého generálního štábu, který, fascinován Hitlerem, v sobě dalekosáhle popřel morální tradice svého stavu. Hermann Göring, hlavní postava procesu, který na sebe s velkou arogancí převzal veškerou zodpovědnost, aby poté vychytrale a energicky celou vinu odmítl; požitkář a parazit, který ve vazbě znovu našel svoji osobnost a vystupoval tak bystře, inteligentně a pohotově, jako nikdy od začátku Třetí říše; Joachim von Ribbentrop, Hitlerův ministr zahraničí, jehož arogance ustupovala víře v Krista, která někdy nabírala groteskní rysy; Julius Streicher, norimberský župní hejtman (Gauleiter), jeden nejstarších Hitlerových druhů, který byl kvůli sexuálně podbarvenému antisemitismu a jeho křiklavému přijímání úplatků uvnitř strany outsiderem a během procesu se stranil všech obžalovaných. Pak Wilhelm Frick, zamlklý muž, který z Hitlerovy apatie dělal zákony; Alfred Rosenberg, zmateně myslící a všemi, včetně Hitlera, vysmívaný stranický filosof, jehož obhajoba během procesu k úžasu nás všech vedla k důkazu, že považoval nenávistnou vyhlazovací politiku na východě za neblahou, i když zůstal Hitlerovi oddaný; pak Fritz Saukel, který začínal jako námořník, vystoupal do funkce župního hejtmana a ve válce byl duševně a morálně přetěžovaný úkolem dopravit nuceně nasazené z okupovaných zemí do Německa; a Arthur Seyss-Inquart, Hitlerův říšský komisař pro obsazené Holandsko, po devět měsíců na lavici obžalovaných můj soused vpravo: přátelský Rakušák, který měl nejvyšší IQ z nás všech a během několikaměsíčního procesu získal mé sympatie, mimo jiné také proto, že nehledal žádné výmluvy; konečně také Hans Frank, generální guvernér Polska, jehož vlastní deníky odhalovaly bezohledné, téměř bestiální jednání, který se ale všech svých přiznaných zločinů zřekl a stal se věřícím katolíkem; jeho nadání vroucně a fanaticky věřit ho neopustilo. Jak mi nedávno vyprávěl Gilbert (soudní psycholog – pozn. překl.), pracuje na svých memoárech; a jako poslední muž Ernst Kaltenbrunner, šéf gestapa, který v procesu se vší vážností popíral pravost jím podepsaných dokumentů, vysoký Rakušák s ostrými rysy obličeje, ale zvláštním světlem v očích.
Tak, jak vyžaduje vězeňský řád, leží většina na zádech. Hlavu k vnitřní stěně cely, ruce na dece. Strašlivá podívaná, všichni ve své bezvládnosti: vypadá to, jako by již leželi na márách. Pouze Frank sedí u svého stolu a pilně píše. Omotal si mokrý ručník okolo hlavy, aby, jak řekl Pflückler (vězeňský lékař – pozn. překl.), si zachoval svěží mysl. Seyss-Inquart se dívá k otevřeným dveřím, usmívá se na mě pokaždé, když kolem nich projdu; a pokaždé mi přejede mráz po zádech. Déle už to nevydržím. Zpátky do své cely, rozhoduji se, už nikdy sem dolů nesejdu.
14. říjen 1946
Americký dozorce se na mě směje, jako by chtěl říct: „Odvahu!“. Myslel to samozřejmě v tom nejjednodušším smyslu a skutečně budu potřebovat spoustu odvahy, abych přestál těch dvacet let. Ale nebude to ještě těžší pro rodinu a děti? Nebudu potřebovat ještě více odvahy až budu čelit jejich otázkám, když mě teď nebo později navštíví a budou chtít vědět, jak mohlo dojít k tomu, že jsem se podílel na režimu, kterého se obával a kterým opovrhoval celý svět; vždycky budou dětmi válečného zločince. A odvaha mé ženy, když se posadí naproti mně a nevysloví to, co si vyčítám: že těch předchozích deset let nepatřilo jí, ale Hitlerovi a těch dvacet roků ležících před námi taky. A konečně odvaha vyjasnit si minulost a můj podíl na ní. Pozoruji, jak obtížné, vlastně jak nemožné pro mě bude vylíčit jen ty jednoduché a zločinem nezatížené epizody s Hitlerem.
V mých úvahách jsem si náhle uvědomil, že naším, již delší dobu trvajícím tichem z povzdálí proniká bušení. O chvíli později jsem pocítil vztek nad tím, že se provádějí opravy v nočních hodinách. Najednou mi blesklo hlavou: Teď se staví šibenice. (Zde se zřejmě Speer mýlí. Plukovník Andrus ve svých pamětech píše, že se šibenice stavěly teprve pár hodin před popravou – viz. pozn. na str. 23). Občas jsem měl za to, že slyším pilu, pak opět přišla přestávka. Nakonec zase několik úderů kladivem. Kupodivu se mi zdály čím dál tím hlasitější. Asi po hodině zavládlo zase naprosté ticho. Na mé pryčně jsem se nezbavil myšlenek, že bylo postaveno popraviště. Bezesná noc.

15. říjen 1946
Po celý den [jsem byl] nervózní. Noční události mě vyváděly z rovnováhy. Chybí chuť k jakýmkoli zápiskům.

16. říjen1946
Probudil jsem se v neurčitou hodinu. Na dolní chodbě jsem slyšel kroky a nesrozumitelná slova. Poté ticho a z téhož místa vyvolání jednoho jména: „Ribbentrop!“ Otevřely se dveře cely, posléze neklid, nato útržky slov, dusot holínek a rachotící kroky, které se pomalu vzdalovaly. Nedostává se mi vzduchu, sedím vzpřímeně na pryčně, slyším své srdce hlasitě tlouct, současně si uvědomuji, že mám studené ruce. A už se kroky vracejí, nyní další jméno: „Keitel“. Znovu se otevírají dveře, zase neklid, opět se ztrácí zvuk kroků. Je vyvoláváno jméno za jménem. S některými mě spojovala společná práce a vzájemný respekt, někteří mi byli vzdáleni a sotva kdy mi zkřížili cestu. Ti, kterých jsem se bál, nejprve Bormann, pak Himmler, chyběli, také Goebbels a Göring nebyli při tom (Goebbels, Himmler a Göring spáchali sebevraždu, Bormannovi se podařilo utéct před spravedlností – pozn. překl.). Některými jsem opovrhoval. Zase kroky: „Streicher!“. Následovalo hlasité, rozčílené prohlášení. Z našeho patra se ozvalo zvolání: „Bravo, Streicher!“. Podle hlasu to byl Hess. Dole dále pokračovalo vyvolávání jmen. Nedokážu odhadnout, jak dlouho to trvalo; mohly to být hodiny. Seděl jsem se sepjatýma rukama.
Možná, že bych za své situace dal přednost smrti těchto jedenácti mužů. Německý vězeňský lékař Dr. Pflücker mě před pár dny, když jsem mu řekl o strachu kandidátů na smrt, konejšivě ujistil, že mu bylo dovoleno každé
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

sznessy, výbornej článeček!
co borci soudíte o zradě v ABWEHRU? Z kterýho se Jodl a Keitel sesypali?
Opravdu je lidskou přirozeností rovnováha? Rusům prý také zrádci vyzradili postup při výrobě atomové bomby ... myslí někteří lidé skutečně tak, že když by jste se měli stát moc velkým pánem začnou Vám házet klacky pod nohy?
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Borci neříkejte, že nic nevíte o spiknutí v Abwehru. Ať už to bylo mnoho chybných informací týkající se například počtu tanků vyráběných v Rusku, které se významně lišili od skutečných čísel a která byla dosti nižší než ve skutečnosti o čemž se na vlastní kůži Němci předsvědčili při klešťovém úderu Rudé armády u Stalingradu.
Možná na samostatnou debatu někde jinde, ale to není problém časem přesunout...
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Radar
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 513
Registrován: 24/8/2004, 12:24
Bydliště: Okolo Plzně :-)))
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Radar »

Lord: Já bych to neviděl jako spiknutí, ale jako neschopnost německých tajných služeb zjistit skutečný stav tanků ve Stalinově armádě...
Nešlo jen o čísla, ale i typy tanků jejich tech. parametry atd. atd.
Při započetí Babarossy tomu tak jistě bylo. I Hitler tehdy řekl jednovu tankovému generálovi, že kdyby věděl, že rusové mají tolik tanků, třikrát by si napadení ruska rozmyslel. Navíc mnohdy ani neexsitovali mapy ruských uzemí, a němci tak šli do bojů mnohdy naslepo....

Ano další věc bylo vedení Abwehru Admirálem Canarisem, v době, kdy Canaris záměrně zkresloval data, údaje pro neměcká vojska....
Než na to SD přišla odvedl hodně práce.....
ObrázekObrázekObrázek

Neruš nepřítele, když dělá chybu …
( Napolen )
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Ano o Rusku se toho věru moc nevědělo, jak před Barbarossou tak ani poté. Pouze se všeobecně soudilo, že čistky v armádě snížily její efektivitu což měla dokazovat rusko-finská válka (ovšem zde panovali specifické podmínky). Pokud jsou udávány počty těžké výzbroje, Rusové prý disponovali před Barbarossou asi 20 tisíci tanky! Němci přesto dokázali v počáteční etapě ruského tažení jich tisíce zničit (moment překvapení a neefektivní nasazování ruských tanků v boji). Ovšem Rusové byli schopni své ztráty rychle a kvalitně (odolnějšími tanky KV než měli Němci) nahrazovat, navíc začali zavádět do výroby tank T-34 (za celou válku se jich vyrobilo přes 50 000 ks!) Takže frickové měli i zkreslené informace o možnostech ruského těžkého průmyslu.

Ovšem máš pravdu, že to bylo spíše tím, že Němci nenašli v Rusku nějakou skupinu či síť o kterou by se mohli při získávání informací ze zázemí opřít, nelze opominout ani činnost sovětské kontrarozvědky.

Co se týče vyššího vedení Abwehru je například známo, že určití důstojníci předali Francii důležité informace o připravovaném útoku na Západ. Už tehdy někteří uvažovali o uzavření míru ze západními mocnostmi (asi nevěřili, že Francie by mohla tak rychle zkolabovat). V Německu vždy existovala určitá skupina lidí, která považovala Hitlerovy plány za příliš riskatní a nebezpečné. Ovšem je otázkou jak si celou věc představovali, o míru bylo možné uvažovat jen v případě odstranění Hitlera a jeho kliky.
Z tohoto pohledu se potom může zdát předávání či zkreslování informací jako zradou. Nebo kalkulovali s tím, že případné neúspěchy by mohli oslabit jeho pozici a vést v čas k pádu režimu??

Norimberk si všímal i tohoto aspektu a sice toho jak nacistický režim dokázal manipulovat celým německým národem - jistě velkou roli zde hrála propaganda (masové sdělovací prostředky - rádio, noviny). Lidé tak dostávali zkreslené informace o realitě a navíc to sloužilo i jako příprava jak k válce tak třeba i k vyhlazování lidí, i když je třeba vzít v potaz, že ani Hitler snad sám zpočátku neuvažoval o fyzické likvididaci židů, zpočátku šlo spíše o jejich odstranění z veřejného života, doufalo se, že židé emigrují do jiných zemí. Někteří odcestovali, jiní nemohli, protože je odmítali ostatní státy přijmout, někteří doufali, že to nakonec nebude tak hrozné.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Radola Gajda
Poddůstojník v záloze
Poddůstojník v záloze
Příspěvky: 407
Registrován: 10/10/2004, 14:29
Bydliště: ČR

Příspěvek od Radola Gajda »

Výborný článek,podle mne zatím nejlepší co tu zatím,kdy byl napsán.
Nejvíce jsem se pobavil,při prohlášení Hesse o tom,že Goering se stanem do měsíce druhým vůdcem:-)))
Obrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Gajda poděkuj sznessymu.
Polemika zda se Hess skutečně zbláznil nebo ne?? Dle jeho chování možná trpěl schizofrenií. Měl jako by dvě já? Po celý proces působil většinou zmateně, i když občas měl i světlé chvilky. Je zajímavé, že byl přitom schopen vyplnit inteligenční test, kde dopadl naprůměrně. Je známé, že Hess podléhal mystice, takový lidé někdy nejsou schopni rozeznávat realitu od snů ... jeho výrok o přeludu je zajímavý ... nicméně možná toto říkal i čalouníkovi než se chopil moci :o
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Radar
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 513
Registrován: 24/8/2004, 12:24
Bydliště: Okolo Plzně :-)))
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Radar »

V návaznosti na Snezzyho článek přidávám malou statistiku:
Dne 20.11.1945 byl v Norimberku zahájen mezinárodní soudní proces se skupinou 22 hlavních nacistických válečných zločinců. Skončil 1.10.1946.
Tribunál byl ustanovený na základě dohody USA,SSSR,VB,FRANCIE z pracovníků jejich vojenské justice.
Hlavní žalobci za: SSSR-Roman Ruděnko (prokurátor)
USA-Robert Jackson (člen nejvyššího soudu)
FRANCIE-Francois Menthon (min. spravedlnosti)
Soud se sešel 138-krát. Projednal 38.000 výpovědí. Převážně písemných , podepsaných 155.000 osobami.
Zápis soudního líčení dosáhl téměř 17.000 stran. Průběh jednání je zachycen na 3032 km zvukového pásku a důkazní materiál vážil 700 tun. Obžalováni byli obviněni ze zločinu proti míru a přípravi války,
z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti. Rosudek byl vynesen 1.10.1946
K trestu smrti bylo odsouzeno 12 lidí a to:
1.vůdcův tajemník-MARTIN BORMAN
2.říšský maršál a velitel letectva-HERMAN WILHELM GORING
3.říšský ministr zahraničních věcí-JOACHIM VOM RIBBENTROP
4.polní maršál a náčelník štábu vrchního velitelství-WILHELM KEITL
5.polní maršál a šéf bezpečnostní služby-ERNST KALTENBRUNNER
6.ministr pro okupování východního území-ALFRED ROSENBERG
7.guvernér Polska-HANS FRANK
8.majitel a vydavatel proti židovského listu-JULIUS STREICHER
9.zmocněnec pro nasazení pracovních sil-FRITZ SAUCKEL
10.náčelník Operačního štábu Vrchního velitelství brané moci-ALFRED JODL
11.ministrvnitra a říšský protektor v Čechách a na Moravě-WILHELM FRICK
12.guvernér Rakouska a Nizozemský komisař-ARTHUR SEYSS-INQUART

Rozsudek byl vykonán 16.10.1946 . Popravčím byl seržant am. armády: JOHN WOODS.

Nadoživotí byli odsouzení tři lidé:
1.Hitlerův zástupce a vůdce NSDAP-RUDOLF HESS
2.ministr hospodářství-WALTER FUNK (byl propuštěn 16.5 1957 a zemřel 31.5 1960)
3.velkoadmirál a vrchní velitel námořnictva-ERIK READER (ale kvůli zdravotnímu stavu byl 26.9 1955 propuštěn a zemřel 6.1 1960 .

Na 20 let byli odsouzeni dva lidé:
1.vůdce nacistické mládeže-BALDUR VON SCHIRACH (po odpykání trestu byl 30.9 1966 propuštěn a zemřel 8.8 1974
2.ministr zbrojní výroby-ALBERT SPEER ( po odpykání trestu byl 30.9 1966 propuštěn a zemřel 1.9 1981)

Na 15 let byl odsouzen:
1.první protektor Čech a Moravy-KONSTANTIN VON NEURATH (v listopadu 1955 byl ze zdravotních důvodů propuštěn a zemřel 14.8 1956)

Na 10 let byl odsouzen:
1.admirál a Hitlerův nástupce ve funkci hlavy státu-KARL DONITZ (po odpykání byl 1.10 1956 propuštěn
a zemřel 24.12 1980)

Milost dostali tři lidé:
1.prezident říšské banky-HJALMAR SCHACHT
2.vedoucí říšského rozhlasu-HANS FRITSCHE
3.velvyslanec v Turecku a Rakousku-FRANZ VON PAPEN
ObrázekObrázekObrázek

Neruš nepřítele, když dělá chybu …
( Napolen )
laky

Příspěvek od laky »

výborné. Existuje ešte niečo lepšie ??
Radar
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 513
Registrován: 24/8/2004, 12:24
Bydliště: Okolo Plzně :-)))
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Radar »

Teď ti nerozumím. Jak lepši?
ObrázekObrázekObrázek

Neruš nepřítele, když dělá chybu …
( Napolen )
laky

Příspěvek od laky »

.. že či sa nenájde ešte viac o procese. Nejaký ďalší článok.
stoupa
Příspěvky: 9
Registrován: 29/10/2007, 23:09
Bydliště: České Budějovice

Příspěvek od stoupa »

Jenom jedna hnidopišská poznámka... "von" Paulus nebyl von, používal titul neoprávněně a byl prostě Paulus s červenou krví, modrý měl leda křečáky :P
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

"von" Paulus nebyl von,
Totéž by se dalo říct o Jodlovi, ale to není podstatné. chci napsat něco jiného.
Před lety bych na to nikdy ani nepomyslel, ale dnes zastávám názor že z pohledu vojáků byl Norimberský proces opravdu "právem vítězů" jak ho nazval Göring. I když za nikoho z nich nehodlám orodovat, rozsudek vůči např. Jodlovi mi spravedlivý nepříjde. Jestli ano, pak měli být minimálně - Rundstedt, Manstein nebo Guderian odsouzení stejně. A pokud by právo platilo universálně, jak by dopadli Le May nebo Harris?
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
lkala
praporčík
praporčík
Příspěvky: 306
Registrován: 26/8/2008, 12:52
Bydliště: Brno

Příspěvek od lkala »

Norimberské popravy


Jelikož v současné době nemohu pokračovat ve svých článcích o leteckých motorech a mám celkem dost času, postupně jsem pročítal svoji knihovnu. Narazil jsem na zajímavé detaily z exekuce odsouzených v Norimberském tribunálu. Nedalo mě to a rozhodl jsem se napsat krátký příspěvek k článeku na toto téma.

Přípravy na popravu začali již před posledním dnem Norimberského (hlavního, tedy s hlavními protagonisty třetí říše) procesu. Konkrétně se dá říci, že první technické přípravy jsou z poloviny srpna 1946, kdy byly v londýnském provaznictví John Edgington a spol., objednány konopné provazy. Byly specifikovány požadavky, které zněly, že provazy musí být z prvotřídního italského konopí, délka 3,1 m a musí mít kožené obložení oprátky, aby nedošlo k poškození kůže oběšeného. Objednávku učinil zmocněnec Spojenecké kontrolní komise pro Německo a byla firmou John Edgington dodána letecky do Norimberku dne 5. října 1945. Cena jednoho provazu byla 50 dolarů, celkem bylo objednáno 40 provazů.
V době dodávky provaz již byl určen muž, který popravy provede. Původně měl exekuce řídit britský kat Albert Pierrepoint, ale ten měl na tuto dobu již nasmlouvánu jinou práci ve Vídni a také se chytala do penze. Proto byl vybrán jako náhradník seržant americké armády John C. Woods. Ten sloužil pod generálem Pattonem v Severní Africe, v Normandii a již měl předchozí zkušenosti s popravami na základě rozsudků válečného soudu. V tuto dobu ovšem ještě nebylo stanoveno datum exekuce.

V polovině října 1946 Spojenecká kontrolní rada pro Německo zamítla žádost o milost u odsouzených k trestu smrti. Hned poté bylo na zvláštním zasedání rozhodnuto, že popravy proběhnou 16. října 1946 a to počínaje nultou hodinou. Pořadí poprav bude stejné, jako pořadí, podle kterého byly souzeni. Dále bylo stanoveno, že popravy proběhnou ve vězeňské tělocvičně a bude u nich přítomno přesně 45 osob. U poprav byly přítomni 4 delegáti Spojenecké kontrolní komise, 8 novinářů, 4 fotografové a zbytek lékařů, spojeneckých důstojníků a stráže. Dále zde byly přítomni 2 Němci a to předseda bavorské vlády Wilhelm Hoegner a norimberský státní zástupce Friedrich Leistner. Dále bylo stanoveno, že průběh poprav má být tajný, což se ale nepodařilo dodržet, neboť v průběhu let jednotliví svědci promluvili (jinak by tento článek nikdy nevznikl).

Kat si pro spolupráci vybral celkem 5 pomocníků. V tělocvičně bylo postaveno lešení, jehož spodní část zakrývalo černé sukno. Před začátkem poprav byla zkontrolována pevnost oprátek a lešení a poté byly vpuštěni diváci. Na své místo se dostali také dva kněží, luteránský Henry Gerecké a katolický Sixtus OConnor. Odsouzení se přiváděli železnými vrátky od svých cel a byly střeženi vždy dvěma vojenskými policisty.
Jako první byl přiveden Ribbentrop (Göring byl v té době již po smrti, spáchal sebevraždu). Ribbentrop se dle svědků choval bázlivě. Po vyvedení na šibenici byl vyzván, aby pronesl poslední slova. Řekl: „Bůh spas Německo. Přál bych si, aby bylo Německo znovu sjednoceno a mír zavládl světu“. Poté luteránský kněz pronesl motlitbu a kat otevřel dvířka po Ribbentropovýma nohama.
Jako druhý byl přiveden Wilhelm Keitel. Byl oblečen v generálské uniformě s červenými lampasy, aby bez hodnostních odznaků. Dle svědků se choval velmi důstojně, hodný vojáka. Jeho poslední věta zněla „Prosím všemohoucího, aby se smiloval nad německým národem. Mnoho milionů lidí zemřelo mým přičiněním. Nyní jdu za svými syny. Ať Bůh chrání Německo.“ Jinak byla poprava stejná, jako v případě Ribbentropa.
Před třetím přivedeným prohlédli dva lékaři (americký a francouzský) tělo Ribbentropa, které stále viselo na laně. Bylo prohlášeno, že Ribbentrop je mrtev a byl odříznut. Dva zřízenci poté usmrceného odnesli do vedlejší místnosti, kde byly připraveny jednoduché rakve. Takto byly jednotlivý popravení odnášeni vždy před příchodem dalšího.
Další přivedený byl Ernst Kaltenbrunner. Ten byl katolík, proto přistoupil katolický kněz. Kaltebrunner byl dle svědků viditelně rozechvělý a také měl evidentně neupravený zevnějšek. Modlitbu si vyslechl, ale žádnou poslední větu nepronesl. Při jeho popravě došlo k zádrhelu, protože mechanismus otevírací dvířka pod jeho nohama selhal. Muselo být učiněno asi 10 pokusů, než se padací dvířka otevřeli.

A takto pokračovali popravy dále. Vyberu jen ty nejzajímavější.

Alfred Rosenberg měl na sobě hnědé sako z jelení kůže, ale zanedbanou košili a kalhoty. Jako jediný odsouzený odmítl kněze, choval se odměřeně. Divákům připadlo, že to chce mít co nejdříve za sebou.
U Hanse Franka a Wilhelma Fricka nedošlo k žádným komplikacím. Problém nastal s Juliusem Streicherem. Ten se při přivádění začal prát se stráží a byl k šibenici doslova donesen. Na otázku, jak se jmenuje neodpověděl, začal se hystericky smát a řvát, ať nechají té komedie. Poté byl urychleně pověšen.
Dalším, kdo se s stráží pral, byl Fritz Sauckel. Ten musel být k oprátce také donesen a před popravou vykřikl větu „Umírám nevinně. Ať Bůh chrání Německo a vrátí mu znovu sílu.“
Alfred Jodl se choval jako typický voják. Na nikoho ani nepohlédl a ihned po příchodu do místnosti pevným krokem zamířil na šibenici. Evidentně to chtěl mít celé co nejdříve za sebou.
Poslední odsouzený Artur Seyss-Inquart šel jako náměsíčný, lehce pokulhával. Katův pomocník mu sejmul brýle. Jako poslední větu pronesl „Doufám, že toto je poslední akt tragédie druhé světové války“. Oběšen byl v 02:48 h.
Kat Woods si průběh poprav chválil, neboť zvládl 10 lidí za 103 minuty, což by dle jeho názoru dobrý výkon.

Po ukončení poprav bylo k ostatním doneseno i Göringovo tělo. Rakve byly naloženy na nákladní automobil a za doprovodu džípu s kulometem a jedné limuzíny s důstojníky kolona vyrazila z města. Za ní se ihned připojil houf automobilů reportérů. Ti byly ovšem za hrozby použítí kulometu z džípu donuceni zastavit za městem. Těla byla převezena na letiště, odkud byla letecky transportována do Mnichova. Z letiště byla odvezena do Dachau, kde byla spálena v jednom z krematorií. Pec údajně zapálil bývalý vězeň tohoto tábora jménem Richard Wagner. Pec byla uhašena před polednem a popel byl vybrán do dvou velkých nádob. Poté byly obě odvezeny k řece Isar a zde vysypány do řeky. Přesné místo údajně není známo.

Poslední slova, které měli jednotlivý popravovaní pronést, se liší dle zdrojů. Já jsem použil ten, na který se odkazuji níže a je nejčastěji citován. V různých zdrojích je také možno nalézt, že poprava Ribbentropa se nezdařila a údajně se dusil asi 10 minut. Jinde je to popíráno.



Použité zdroje:

Doživotní ztráta svědomí, Cílek, Olomouc 2003
Odpovědět

Zpět na „Osobnosti, organizace, vojáci“