Vepříci v Alexandrii

Moderátor: jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
Martan
praporčík
praporčík
Příspěvky: 301
Registrován: 14/6/2005, 00:11
Bydliště: Domašín

Vepříci v Alexandrii

Příspěvek od Martan »

Na podzim 1941 zahájilo vrchní velitelství italského námořnictva přípravy na novou akci. Cílem se tentokrát měl stát přístav v Alexandii a akce měla být provedena osvědčenými Vepříky. Pro jejich přepravu byla opět vybrána ponorka Sciré, které velel fregatní kapitán kníže Borghese a která se již osvědčila při akcích v Gibraltaru. Přípravy a plánování operace s označením EA-3 řídil osobně přímo kapitán Borghese.
3. prosince 1941 vyplula Sciré z La Spezie a 9. prosince zakotvila v přístavu Porto Lago na ostrově Leros v Dodekanesském souostroví. 12. prosince přiletělo 5 osádek Vepříků a 6 mechaniků. Po důkladné kontrole vyplula Sciré 14. prosince z přístavu a zamířila k Alexandrii. Cestou kníže Borghese posádky Vepříků seznámil se situací v cílové oblasti – rozmístění minových polí, nástrah, přehrazení, hlídek apod. 16. prosince je zastihla silná bouře. Ponorka plula celou noc pod hladinou, aby nedošlo k poškození miniponorek v kontejnerech. 17. prosince po rádiové depeši se kapitán Borghese rozhodl akci uskutečnit v noci z 18. na 19. prosince. Brzo ráno 18. prosince se krátce vynořili a přesně stanovili svoji polohu. Zároveň celou ponorku důkladně vyvětrali. Měli před sebou 17 hodin plavby pod vodu v hloubce 17 metrů. Po 15 hodinách plavby se začalo zvedat dno. Podle propočtů již měli minout pásmo hloubkových minových polí a proto pro jistotu vystoupali do hloubky 15 metrů. Po zkušenostech z Gibraltaru, kdy téměř zachytili lano podhladinové miny, kapitán osobně zkontroloval celou ponorku a nařídil odstranit všechny nebezpečné výstupky a ke kontejnerům dal přivařit ochranná zábradlí. Přesto nikdo neměl dobrý pocit, když proplouvali zaminovanou oblastí. Po asi půl hodině plavby dosedli na dno a čekali na soumrak. Po setmění vystoupali na hladinu a kromě vyvětrání prověřili svoji polohu. Byli přesně v místě, kde podle navigátora měli být. Sciré nebyla vybavena gyroskopem a proto je možno tento výsledek po 16 hodinách plavby pod vodou považovat za přímo mistrovský kousek navigátora. Ve vzdálenosti asi 3 míle viděli světla obchodního přístavu a vlevo od něj osvětlené nábřeží Alexandrie. Válečný přístav samozřejmě osvětlený nebyl.
Na ponorce byl i nadporučík zdravotní služby Giorgio Spaccareli, který prošel úplným výcvikem jako potápěč i jako velitel Vepříka. Do akce byl přidělen jednak jako lékař a zároveň i jako velitel druhé náhradní osádky. Teď dostal příkaz zkontrolovat zdravotní stav všech 5 osádek, protože tentokrát sebou Sciré měla 2 náhradní. Po hlášení o výborném zdravotním stavu si dal kapitán zavolat 3 osádky, které byli vybrány do akce. Seznámil je s aktuální situací v přístavu a určil cíle:
Vepřík č. 1, velitel nadporučík Luigi Durand de la Penne, potápěč seržant Emilio Bianchi, cíl – bitevní loď Valiant, náhradní cíl bitevní loď Queen Elisabeth
Vepřík č. 2, velitel kapitán inženýr Antonio Marceglia, potápěč desátník Spartaco Schergat, cíl – bitevní loď Queen Elisabeth, náhradní cíl bitevní loď Valiant
Vepřík č. 3, velitel kapitán Vincenzo Martellota, potápěč desátník Umberto Marino, cíl – letadlová loď, jméno neznámé, náhradní cíl – největší ze tří tankerů u vnitřního mola.
Po položení náloží se měli dostat na určené místo na břehu, kde na ně bude čekat spojka. Druhou možností byla ponorka Zaffiro, která bude další dvě noci čekat na moři tři míle severně od ústí levého ramene Nilu.
Poté se potápěči za vydatné pomoci celé posádky převlékli do kombinéz a vydali se na palubu k Vepříkům. Vyndat Vepříky z kontejnerů jim pomáhali náhradní posádky. Asi za půl hodiny již byli všechny tři osádky na cestě ke svým cílům. Sciré se začala chystat na zpáteční cestu. Nemohli však nalézt doktora Spaccareliho. Feltrinelli tedy znovu vylezl na palubu a začal pečlivě prohledávat palubu. Při prolézání mezi kontejnery na zadní palubě šlápl na něco měkkého. Byl to Spaccareli, který zůstal zaklíněn mezi kontejnery a byl pravděpodobně v bezvědomí. Vyprostil jej a společně s kapitánem a prvním důstojníkem Ursanem jej spustili do ponorky. Položili jej na lůžka a okamžitě se pustili do oživování. Ponorka se mezitím ponořila a vydala se na zpáteční plavbu. Ani po deseti minutách oživovacích pokusů se stav doktora nezměnil. Obličej měl namodralý a puls nehmatný. Kapitán prohledal Spaccareliho zdravotnickou brašnu a našel v ní dvě ampule s nápisem „Pro povzbuzení srdeční činnosti“. Osobně je obě dvě píchl doktorovi do deltového svalu. Celou další hodinu se námořníci střídali v poskytování umělého dýchání. Pomalu už ztráceli veškerou naději, když se z jeho úst ozvalo zachroptění. Oživovací úsilí ještě zintenzivnili a po další hodině se začala měnit barva v obličeji a po chvíli se dostavilo i samovolné dýchání. K vědomí doktor Spaccareli přišel až v dopoledních hodinách. Vyprávěl, že se pokoušel zavřít víko kontejneru č. 2. To se ale vzpříčilo a tak s ním musel zápasit. Když se mu jej nakonec přece jen podařilo zavřít, pocítil tlak na prsou a v žaludku a dál už si na nic nepamatuje.
Sciré pokračovala pod hladinou v hloubce 60 metrů rychlostí dvou uzlů a až večer se vynořila a zamířila do přístavu Porto Lago. Doktora Spaccareliho do kapitán Borghese odvézt do vojenské nemocnice a Sciré pokračovala do domovského přístavu La Spezia, kam dorazila 29. prosince. Vánoční svátky tak oslavili pod vodou.
Obrázek
Uživatelský avatar
Martan
praporčík
praporčík
Příspěvky: 301
Registrován: 14/6/2005, 00:11
Bydliště: Domašín

Příspěvek od Martan »

Po opuštění Sciré pluly všechny tři osádky společně směrem na maják Ras El Tin. Moře bylo klidné a noc temná a tak se věnovali důkladnému pozorování hladiny a pátrání po překážkách a nástrahách. Vadila jim v tom však světla Alexandrie na levé straně, která je částečně oslňovala. De la Penne téměř přehlédl ocelové přehrazení. Nástražné lanko nenašel a tak všichni pokračovali dále. Opatrně se blížili k hrázi a čekali další přehrazení, na které však nenarazili. Asi 15 metrů od hráze de la Penne poznal, že jsou u krátké hráze, což znamenalo, že někde vlevo blízko nich je minové pole. Zamířili tedy vpravo a dál měli pokračovat jednotlivě s odstupem asi 10 minut. Sejít se měli zase až na konci druhé hráze. Pokud by se minuli, měl každý svůj úkol splnit samostatně.
První vyrazil de la Penne. Opatrně obeplul strážní stanoviště a pustil se podél kamenné hráze. Uslyšeli první výbuchy, které byli podle jejich odhadu asi míli daleko. K vjezdu do přístavu to měli mít asi tak půl míle. Opatrně se pohybovali asi 2-3 metry od hráze. Asi po hodině plavby uviděli strážní budovu, což jim signalizovalo konec hráze. Znepokojovali je výbuchy hlubinných pum, které se přiblížili. Velice opatrně obeplouvali strážní stanoviště, když tu se Vepřík začal propadat. Oba dva potápěče polil studený pot a začali usilovně pumpovat. Ruční pumpa naštěstí pomohla. De la Penneho napadlo, že to mohla způsobit sladká voda, která byla do přístavu přiváděna z jednoho ramene Nilu. K přehrazení jim chybělo asi 150 metrů. Přehrazení se skládalo ze dvou křídel a otevíralo se pouze při vplouvání lodí. Větší křídlo bylo široké 25 metrů, menší 15 metrů. Protože ve vjezdu do přístavu byl velký šum způsobený vlnami, zvýšil de la Penne rychlost a přiblížil se k přehrazení. Protože jej nemohl nalézt, poslal Bianchiho dopředu zjistit kde přesně se nachází. Asi sedm metrů od nich Bianchi našel sud, který byl součástí přehrazení. V tom se za nimi objevilo rozptýlené světlo a sud se začal vzdalovat. Pojednou se ozvalo zaskřípění a oba pochopili, že se do přístavu blíží loď. De la Penne se plnou rychlostí rozjel vpřed a nečekaně snadno se dostal do přístavu. Rychle se zorientovali a opatrně se přiblížili ke svému cíli. Užasle pozorovali kolos, který se tyčil nad nimi, když tu narazili na něco pružného. De la Penne okamžitě vypnul motor a Bianchi prozkoumal překážku. Zjistil, že je to protiponorková síť a proto jim nacvičenými pohyby prostříhal cestu. De la Penne se opatrně přiblížil k boku lodi a poslal Bianchiho nalézt vhodné místo pro upevnění nálože. Když se Bianchi dlouho nevracel, rozhodl se ponořit s Vepříkem pod kýl a samostatně hledat, kam nálož zavěsit. Jen však připustil trochu vody, začal se Vepřík neúměrně rychle potápět a navíc i vzdalovat od lodi. Veškeré pokusy o vyčerpání vody byly marné a tak netrvalo dlouho a dosedl s Vepříkem na dno. Protože pokusy o vyčerpání vody nepomohly, zkusil zapnout motor, ale Vepřík sebou pouze škubnul a všechny přístroje pohasly. Na lodním šroubu byl namotaný kus lana. Po jeho uvolnění se de la Penne na chvíli vynořil, protože se potřeboval znovu zorientovat. Byl asi 10 metrů od lodi. Bianchi se stále neobjevil. Vrátil se tedy k Vepříkovi a všemi možnými způsoby se jej pokoušel dostat blíž k lodi. Po půl hodině usilovné práce začal stoupat k hladině, aby si ověřil jak daleko se dostal. Cestou tvrdě narazil na kýl. Vrátil se zpátky k Vepříkovi a odpojil jej od nálože. Roznětku nastavil tak, aby nálož explodovala v 6 hodin. S Vepříkem chtěl odplout, ale ten se ani nepohnul. Náhle se mu zatočila hlava. Nechal tedy Vepříka vedle nálože a vystoupal k hladině. Sejmul dýchací přístroj a na chvíli si chtěl odpočinout u sudu, který byl nedaleko od něj. U vedlejšího sudu se něco pohnulo – byl to Bianchi. Byl velmi vyčerpaný a pokoušel se o něj kašel, který se mu nedařilo potlačit. Neobvyklé zvuky upoutali hlídku na lodi a za chvíli je našel světlomet , ke kterému se vzápětí přidaly další. Hlídka navíc pro výstrahu vystřelila dávku z kulometu. Než k nim dorazil motorový člun, podařilo se jim sundat a potopit dýchací přístroje a kombinézy. Bianchi zároveň řekl, že se mu při obhlídce lodi udělalo nevolno a víc si nepamatuje. Probral se až na hladině u sudu, kde jej našel de la Penne. Motorový člun je nejprve dopravil na loď, kde se nejprve vydávali za Francouze. Jeden z důstojníků je však oslovil plynnou francouzštinou a tak jejich vysvětlení hned prasklo. Při prohlídce u nich navíc nalezli průkazy italského válečného námořnictva a anglické libry. Odvezli je na břeh do cely vojenského vezení.
Kapitán Marceglia a desátník Schergat na druhém Vepříku vyrazili už za sedm minut. Opatrně obepluly strážní stanoviště a pravou polovinou kanálu zamířili k přehrazení. Byli sotva v polovině kanálu, když za sebou zaslechli hukot lodního motoru. Zezadu se k nim poměrně rychle blížila loď. Někde před nimi se ozvalo zaskřípění. Marceglia se dovtípili, že se přehrazení otevírá a proto plnou rychlostí vyrazil podél pravé hráze. Vlny vzedmuté projíždějící lodí jimi prudce zmítaly a sledovali přehrazení zda se nezačne zavírat. Vtom je zezadu osvítil paprsek reflektoru. Okamžitě byli pod hladinou. Mysleli si, že byli objeveni a očekávali reakci obrany, která se však nedostavila. Marceglia tedy zamířil k hladině. Byli již v přístavu a nikdo o nich nevěděl. Zamířili ke svému cíli, bitevní lodi Queen Elisabeth. Nemuseli překonávat žádnou ochranu a tak brzo dorazili ke středu jejího boku. Na hlavní a boční kýl upevnili svorky a mezi nimi napnuly lano. Nálož zavěsili tak, aby byla pod hlavním kýlem. Netušili, že dno bylo jen o dva metr níže a že si mohli celou práci ulehčit, kdyby nálož položili přímo na dno. Marceglia nastavil časovač a po odpojení nálože vypluli na hladinu. Kolem lodi ještě rozmístili zápalné granáty. Při zpáteční cesta narazili na protitorpédovou síť. Místo pracného prostříhání ji obepluli a snadno se dostali i přes přehrazení u vjezdu do přístavu. Pluli podél pobřeží západním směrem. Chtěli se tak dostat k místu setkání se spojkou. Na břehu však viděli postavy a před nimi bylo moře osvětlováno reflektory. Opatrně tedy přirazili ke břehu, sundali kombinézy a spolu s dýchacími přístroji je uložili ve Vepříkovi. Nastavili časovač pro autodestrukci a poslali Vepříka na volné moře. Noc přečkali mezi křovisky na břehu. Ráno se pokusili najít spojku, což se ale nepodařilo. Den se rozhodli přečkat ve městě a večer si chtěli opatřit loďku a dostat se na ponorku Zaffiro. Při náhodné kontrole je však zadržela egyptská policejní hlídka. Ještě ten večer byli předáni Angličanům a zbytek války strávili v britském zajateckém táboře.
Velitel třetího Vepříka Vincenzo Martellota si čekání na akci krátil příjemně – dopřál si kousek sýru a čokolády. V určený čas vyrazili a jejich cesta k vjezdu do přístavu probíhala klidně. Jedinou nepříjemností byly výbuchy hlubinných bomb, které ale brali jako nutné zlo. Na konci hráze jim nějaká loď posvítila na cestu. Využili příležitosti a odvážně se propletli mezi loděmi, které vplouvaly do přístavu. Šťastně se dostali do přístavu a hledali svůj cíl – letadlovou loď. Protože ji nemohli najít, rozhodli se zaútočit na náhradní cíl – tankery u mola. Cestou minuly nějaký křižník a chvíli váhali, zda nemají raději zaútočit na něj, ale nakonec poslechli rozkaz a zamířili k tankerům. U mola jich kotvilo pět a největší z nich seděl pěkně hluboko. Za ním byl menší, taky plně naložený tanker a před ním kotvil další, rovněž plně naložený a úctyhodně velký. Protože na tankeru je vždy plno možností, kam umístit nálož, byli za 20 minut hotovi. Plovoucí zápalné granáty načasovali tak, aby explodovaly několik minut po hlavní náloži a rozmístili je i kolem ostatních tankerů. Ve 3:35 se vydali na zpáteční cestu. Byli sice umazáni od nafty, ale zato je uspokojovala dobře provedená práce. Litovali pouze, že neuvidí její výsledek. Podél pobřeží zamířili k západu a pluli tak dlouho, dokud nenarazili na mělčinu. Sundali kombinézy a spolu s dýchacími přístroji je na Vepříkovi poslali na širé moře. Na břehu si chvíli odpočinuli a vydali se hledat spojku. Asi po sto metrech je však objevila egyptská pobřežní policie a odvezla je na policejní stanici. Báchorka o tom, že jsou Francouzi jim nebyla nic platná a při prohlídce sami předložili průkazy italského vojenského námořnictva. Za stanici mezitím dorazil britský důstojník a žádal jejich vydání. Během jeho dohadování s egyptskou policií se ozvala mohutná exploze a celá dřevěná budova policejní stanice se hrozivě zatřásla. Jen zázrakem se nevysypala okna. Angličan i policisté si nejprve mysleli, že to bylo bombardování, ale po chvíli zjistili, co bylo její příčinou. Nastalo další telefonování, během kterého dostali policisté příkaz zadržené vydat. Během psaní protokolu došlo k další obrovské detonaci. Třetí zaduněla, když byli odváženi na britskou válečnou základnu. Martellota i jeho pomocník byli spokojeni, protože všechny tři osádky splnili svoje úkoly. Zbytek války prožili v britském zajateckém táboře.
Obrázek
Uživatelský avatar
Martan
praporčík
praporčík
Příspěvky: 301
Registrován: 14/6/2005, 00:11
Bydliště: Domašín

Příspěvek od Martan »

Mezitím došlo k výslechu nadporučíka de la Penneho a seržanta Bianchiho. Když výslech nikam nevedl, odvezli je na Valiant ke kapitánu Moranovi. Ten se jich ptal, zda je pod lodí nálož. Po jejich záporné odpovědi je odvedli do podpalubí a zavřeli do kajuty asi uprostřed lodi. Asi po čtvrt hodině se dal de la Penne odvést ke kapitánovi. Cestou se jim naskytla nevšední podívaná – příď tankeru u vnitřního mola výhružně trčela vzhůru a pomalu klesala do moře. Záď vidět nebylo. Všude bylo plno zmatku. Námořníci teď na ně hleděli s lépe nebo hůře tajeným obdivem. I kapitán Morgan se tvářil jinak.
„It is very important, sir.“ pronesl de la Penne připravenou větu. „In two or three minutes ther will be a big explosion here.“
„Where are the explosive charge?“ zeptal se Morgan.
„Under this ship too, sir.“ odpověděl de la Penne.
„That's horrible...“ vzdychl velitel a dal je odvést. Z horní paluby mohli vidět Queen Elisabeth, na jejíž palubě panoval zmatek. Sotva za nimi zaklapl zámek dveří, došlo k ohlušující explozi. Podlaha je vymrštila ke stropu a světlo okamžitě zhaslo. V uších jim zvonilo a před očima měli rudé skvrny. Do kajuty vnikl dým a nutil je ke kašli. Lodí se ozývalo silné skřípění a praskání a paluba se s nimi naklápěla. Naklápění se zrychlovalo až pojednou ustalo. Nastalo hrobové ticho. Loď dosedla na dno. Na lodi byly zorganizovány záchranné práce a oba potápěče opět odvedli ke kapitánovi. Nejprve předvedli de la Penneho a chtěli vědět o dalších náložích. Jeden důstojník mu vyhrožoval zastřelením a de la Penne odvětil, že v tom případě odpovídat nebude. Vyvedli jej na horní palubu, Bianchi zůstal v kapitánské kajutě. De la Penne sledoval Queen Elisabeth a přemýšlel, zda se podařilo položit i třetí nálož. Pomalu už začal pochybovat, když v tom se uprostřed boku lodi zablesklo a celá loď nadskočila, jako by dostala kopanec do kýlu. Vzápětí vyletěl sloup dýmu a ještě vyšší a stále rostoucí sloup vody. Gejzír vody stále ještě stoupal, když k nim dorazila mohutná detonace provázená rachotem a praskáním. Ze středu lodě se vyvalil dým a na všechny strany se začala rozlévat tmavá olejová skvrna. Bitevní loď se začala naklánět na pravý bok. Mezitím se strážný vzpamatoval ze zděšení a odehnal je stranou. Její dosednutí na dno již neviděl. Důstojníci, kteří vyběhli na palubu, zděšeně pozorovali zkázu druhé lodě. Kapitán Morgan to po chvíli nevydržel a naprosto zdrcen přešel k de la Pennemu. Smutným hlasem, ale vyrovnaným hlasem se jej zeptal: „What can you tell me now? How many yet?“ Pohled na zdrceného velitele ještě nedávno hrdé lodě kazil de la Pennemu pomstychtivou radost z vítězství. Šeptem mu tedy odpověděl: That's all, sir.“ Kapitán mu stejně tiše odpověděl: „Thank you.“ a rázným krokem odešel do své kabiny. Hned na to přivedli Bianchiho a oba je odvedli do člunu. Při cestě ke břehu mohli vidět výsledek svého díla. Bok lodě byl pokřiven a těsně nad hladinou byl pancíř protržený. Ve větší vzdálenosti mohli porovnat poškození obou lodí. Queen Elisabeth byla nakloněna mnohem více – pravá strana její paluby se téměř dotýkala hladiny. Nový zmatek nastal, když se explozemi zápalných granátů vzňala rozlitá nafta kolem lodi. Odvezli je do vězení a odpoledne pak do zajateckého tábora. Cestou se setkali s Martellotou a Marinem. Zbytek války strávili v několika zajateckých táborech v severní Africe.
Po skončení válečného stavu mezi Itálií a Velkou Británií a návratu ze zajetí v roce 1944 byl de la Penne vyznamenán zlatou medailí „Za odvahu“, prokázanou při zničení bitevní lodě Valiant. Ironií osodu mu tuto medaili připevnil osobně vedoucí spojenecké námořní mise v Itálii admirál Morgan, bývalý velitel Valiantu.
Obrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Italové v tomto případě opět dokázali, že jsou mistři speciálních akcí. Ostatně tradice je dlouholetá. Již na konci WW1 se jim podařilo potopit Rakousko-uherskou bitevní loď Viribus Unitis. Možná se měli více zaměřit na speciální akce, protože jejich námořnictvo, ač dostatečně silné, se prakticky jen uzavřelo na základnách a pokud někam vyplulo, tak ihned i před mnohem slabším soupeřem prchalo.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo“