Stránka 1 z 24

OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:21
od kacermiroslav
OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ
Říjen 1938




Obrázek

„Mezi většinou národnosti, které jsou v tomto státě utlačovány, se nachází také 3,5 milionů Němců, to je přibližně tolik lidi naši rasy, kolik obyvatel má např. Dánsko (…) Chtějí je zlikvidovat. Po lidské stránce jsou utlačováni nesnesitelným způsobem a je s nimi zacházeno tak, že to postrádá veškeré důstojnosti (…) Já však mohu zástupcům těchto demokracii vzkázat, že nám to není lhostejné, a že pokud tato týraná stvoření sama nenaleznou svého práva a své pomoci, tak oboji obdrží od nás.(…) Němci v Česko-Slovensku nejsou ani bezbranní ani opuštění. To nechť je vzato na vědomí (…)“
(Projev Adolfa Hitlera v Norimberku na závěr 10. Parteitag Groβdeutschland, dne 12.9.1938)

Přijetím Mnichovského diktátu nastal pro československou vládu zásadní problém a to již hned od 1. října 1938 v podobě okupace českého pohraničí. V důsledku dohody překročily první německé jednotky pod velením generálplukovníka Wilhelma von Leeba hranice Československé republiky hned 1. října 1938. Nejprve tyto jednotky začaly obsazovat jihočeské a pošumavské oblasti. Jejich postupu nikdo nebránil tak, jak bylo přijetím dohody odsouhlaseno. Z těchto území se muselo českoslovenští vojáci stáhnout.

(1) Vyklizení začne 1. října
(2) Spojeného království, Francie a Itálie se shodly, že vyklizení území bude dokončeno do 10. října, aniž by byla zničena jakákoli zařízení, která se na území nacházejí, a že Československá vláda bude odpovídat za provedení vyklizení bez poškození uvedených zařízení
(3) Podrobnosti vyklizení budou stanoveny mezinárodní komisí složenou ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa
(4) Obsazování převážně německého území německými jednotkami začne 1. října. Čtyři oblasti vyznačené na připojené mapě budou obsazovány německými vojsky následovně:
Území označené číslem I 1. a 2. října; území označené číslem II 2. a 3. října; území označené číslem III 3., 4. a 5. října; území označené číslem IV 6. a 7. října. Zbývající území převážně německého charakteru bude neprodleně zjištěno výše uvedenou mezinárodní komisí a bude obsazeno německými jednotkami do 10. října
(5) Mezinárodní komise uvedena v odstavci 3 určí oblasti, ve kterých se bude konat plebiscit. Tyto oblasti budou do zjištění jeho výsledků obsazeny mezinárodními jednotkami. Stejná komise stanoví způsob, jakým se hlasování bude konat, vycházejíc ze Saarského plebiscitu. Komise také stanoví datum jeho konání, ne pozdější než konec listopadu
(6) O konečné podobě hranic rozhodne mezinárodní komise. Tato komise bude také oprávněna dporučit čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii v určitých výjimečných případech menší úpravy v přísně etnograficky určovaných oblastech, které mají být připojeny bez plebiscitu
(7) V oblastech připadajících Německu bude zaručena možnost příchodu a odchodu, které bude moci být využíváno v šesti měsících od data podepsání této dohody. Německo-Československá komise bude určovat podrobnosti této možnosti, berouc ohledy na ulehčení otázek přemisťování obyvatelstva a usazování vyvstávajících z uvedeného odevzdání území
(8) Československá vláda ve lhůtě čtyř týdnů po podepsání této dohody propustí ze svých vojenských a policejních sil jakéhokoli sudetského Němce, který si to bude přát, a Československá vláda ve stejné lhůtě propustí sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají trest za politické zločiny
Mnichov, 29. září 1938




Aby nedocházelo ke střetům mezi československými a německými jednotkami, byla již 30. září 1938 v Berlíně uzavřená dohoda o volném pohybu jak pro prvního října, tak i pro následující dny. Dle této dohody se dodržovala tříkilometrová zóna odstupu, neutrální pásmo mezi ozbrojenými silami obou států. Dohoda také umožňovala, aby malé odloučené jednotky, ke kterým informace nepronikli, mohly ustoupit ke svým vyšším jednotkám. I když dělo se tak již za dohledu německých vojáků. Do 10. října došlo vcelku za klidných okolností k úplnému obsazení všech územních pásem v Čechách i na severní a jižní Moravě. Na průběh obsazení Sudet dohlíželi i zahraniční pozorovatelé z Francie, Anglie a Itálie. Ti pak měli za úkol informovat o průběhu berlínský mezinárodní výbor a československou vládu. Páté okupační pásmo mělo být dle Mnichovské dohody určeno mezinárodním výborem. Úkolem výboru bylo určit, na jak velkém území se má do konce listopadu 1938 uskutečnit lidové hlasování o přičlenění k Říši, nebo setrvání v rámci Československé republiky. Výbor pravidelně zasedal již od 30. září. Jeho jednání řídil státní tajemník německého ministerstva zahraničí Erich von Weizacker. Za Velkou Británii ve výboru seděl Neville Henderson, Francii zastupoval Francois Poncet, Itálii zastupoval Bernardo Attolico. Za Československo se jednání účastnil berlínský vyslanec Vojtěch Masný. Výbor měl pod sebou tři podvýbory, které museli ihned od prvního října řešit mnoho problémů s obsazováním oblastí. Již po dvou dnech se diplomatická nóta ze strany Německa změnila v kategorické požadavky, které se drželi Hitlerových směrnic. Jinými slovy, měli ze zmrzačené republiky uchvátit co největší část území pro Třetí říši. Večer 4. října 1938 sdělil Hitler Erichu von Weizackerovi a ministru zahraničí Ribentropovi, že ohledně pátého pásma bude nadále již jen platit německé hledisko. Ribentrop o tom ihned spravil zahraniční vyslance Francie a Velké Británie. A jelikož oba někdejší naší „spojenci“ nechtěli s Německem vyvolávat konflikty, tak i na tyto dodatečné podmínky přistoupili. Ani následná rychlá demise prezidenta Edvarda Beneše a československé delegace u výše uvedených zemí, na jejich druhé zradě, nic nezměnilo. Vojtěch Masný informoval Prahu, že Němci uplatňují extrémní vojenské řešení a pomoc západních vyslanců je naprosto chabá a neúčinná. Vláda premiéra Syrového tak měla ultimátum 24 hodin na to, jestli se německým požadavkům podvolí. Bohužel nic jiného, než přijetí těchto dalších požadavků, naše vláda bez podpory západních mocností, udělat nemohla. Hitler pak ani nenaléhal na plebiscit, protože tímto nátlakem a se souhlasem Francie a Velké Británie, dostávala Třetí říše větší část „koláče“, než jaký byl původně odsouhlasen.

Tímto ultimativním nátlakem si Německo nad rámec Mnichova, přičlenilo více než sto vesnic na Jilemnicku, Českodubsku a na Chodsku. Bylo to tak neoficiální „šesté“ pásmo. Argumenty v podobě národnostní, jazykové mapy, statických čísel atd. se ukázali u Francie a Velké Británie, zbytečné. V důsledku záboru i „šestého“ pásma byla dne 20. listopadu 1938 mezi vládou Německou a Československou sepsána nová smlouva o hranicích. Druhý den byla nová hranice schválená berlínským mezinárodním výborem. Nicméně i přes tyto smlouvy a úpravy hranic, docházelo nadále k neoprávněným záborům a to zejména na Litoměřicku, Znojemsku, Lounsku, Ratibořsku. Takto byla třeba ukradená Chrastava na jižní Moravě, Stádlo u Šternberka, nebo území Trnávky, Lazy u Jevíčka, či český hrot na Turnovsku.

Když to uzavřu, obsazením československého pohraničního území došlo k přervání historických hranic, které se v rámci evropských dějin téměř deset století neměnili!!! Nová hranice se pak stala velice problematickou pro hospodářství i dopravu. O velkém ekonomickém dopadu na zbytku československého hospodářství ani nemluvě. Podle historiků žilo na tomto území kolem 700-800 tisíc Čechů, kteří se najednou škrtnutím pera ocitli v jiné zemi. V zemi, která utvářela nové hranice, které nerespektovali ty staleté v rámci Zemí Koruny české. Ale především v zemi, kde najednou platili Norimberské zákony z roku 1935, kde se prosazoval pouze německý vplyv. V zemi, kde pro Čechy místo nebylo. Ano, starousedlíci mohli zůstat, ale znamenalo by to pro ně ekonomickou sebevraždu, nebo rovnou by jim šlo o život. Někteří to vzdali hned a odešli, co nejrychleji to šlo, než je Němci připraví o vše. Někteří to zkusili, ale i tak nakonec museli po pár týdnech, nebo měsících odejít.

Dle Zdeňka Radvanovského bylo nuceno z pohraničí v pohnutém roce 1938 odejít k 3. prosinci 1938 celkem 151 997 uprchlíků, z čehož bylo „125 425 (83,7 %) Čechů, 14 925 (11,23 %) Židů a 11 647 (8,75 %) německých antifašistů“. Tento údaj se velmi blíží číslům Jaroslava Šímy, po Mnichovu pracovníka Ústavu pro péči o uprchlíky. Šíma měl mimo jiné za úkol shromažďovat údaje o nich. V již citované publikaci z roku 1945 uvádí počet přesídlenců z území odstoupených po Mnichovu Německu, Polsku a Maďarsku a ze Slovenska k 1. červenci 1939. Podle tohoto přehledu do poloviny roku 1939 přesídlilo z území zabraného Německem 141 707 Čechů, Slováků a Ukrajinců, 10 496 Němců, 18 673 Židů a 581 lidí jiných národností. Od 70. let minulého století se těmito otázkami podrobně zabýval historik Josef Bartoš. Již v roce 1978 a od té doby několikrát uvedl na základě svých výzkumů, že po Mnichovu se z Německem obsazeného pohraničí vystěhovalo do počátku roku 1939 přes 150 tisíc osob, z toho 122 tisíc Čechů, 13 tisíc Němců a 15 tisíc Židů. Předválečný československý úředník odpovědný za shromažďování dat o vystěhovalcích a uprchlících a dnešní český historik se ve svých číslech v podstatě shodují. Tehdejší oficiální statistika, vypracovaná sekretářem Ústavu pro péči o uprchlíky Jaroslavem Šímou uvádí, že k 1. 7. 1939 bylo evidováno celkem 171 401 uprchlíků z pohraničních oblastí do vnitrozemí, z toho 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů. Statistika nezahrnuje aktivní státní zaměstnance, kterých bylo přibližně 50 tisíc. Někteří z těch, kteří zprvu uprchli, se pak vrátili zpět, naopak v některých případech docházelo k vyhánění i v pozdější době. Dle těchto informací, bylo postupně z pohraničí nuceno z různých důvodu odejít, nebo bylo odsunuto včetně státních zaměstnanců, kolem 220 tisíc Čechů. Podle sčítání obyvatelstva německou správou dne 17. května 1939, žilo v někdejším zabraném pohraničí 291tisíc ještě Čechů. V důsledku válečných let, kdy německé obyvatelstvo muselo nastoupit například vojenskou službu, se český vliv zase do pohraničí vracel, přestože původně již od podzimu 1938 se německá správa snažila dělat vše proto, aby Češi úplně odešli.

Co se následných válečných událostí týče a poválečného odsunu Němců týče, tak to nelze zcela s touto situací z roku 1938 srovnávat. Rok 1938 znamenal umělé rozbití hranic, které existovali téměř tisíc let bez větších změn! Ten kdo v těchto hranicích bydlel, musel respektovat naše zákony, naše pravidla. Od října 1938 se ale hranice uměle změnili a pravidla, která zde panovala staletí, byla pošpiněná. Rok 1945 pak následoval návrat k přechozímu stavu.

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:23
od kacermiroslav
Vyhnání z Čech - svědectví
***
V roce 1929 jsem se s rodiči přistěhoval do Nové Bystřice, městečka těsně na hranici s Rakouskem. Bylo mi pět let. Obec měla asi 2 500 německých obyvatel, Čechů zde bylo v té době asi 300. Do roku 1936 bylo soužití Čechů a Němců bezproblémové. Česká menšina zde žila velmi čilým kulturním životem. Byl tam Sokol, Národní jednota pošumavská, hudební a pěvecký kroužek. Byl zde postaven i český kulturní dům, prostě vše bylo velmi krásné. Koncem roku 1936 a 37 se vše začalo měnit. Mladí Němci dostávali z Německa „školení“ a své vlastní soukmenovce šikanováním nutili, aby Čechy nenáviděli a na každém kroku jim dělali nepříjemnosti a násilí. Kteří Němci tak nejednali, bylo jim vyhrožováno, že až přijde Führer, pomstí se jim. A tak i ti slušní Němci se nám začali vyhýbat a bát se. Vše vyvrcholilo v osmatřicátém, kdy mladí Němci prchli z republiky, vytvářeli bojové oddíly „freikorps“ a ty přepadaly naší armádu a Stráž obrany státu (SOS). Zůstali tam jen staří lidé a děti. Vrcholem bylo září 1938, kdy jednoho dne, to mi bylo čtrnáct let, přišel otec a řekl matce. „Připrav jen to nejnutnější, odpoledne přijede vojenské auto a všechny Čechy odvezou do vnitrozemí.“ To se již čekal vpád německé armády. A tak jsem prchali jen s ruksakem, všechno ostatní jsme tu nechali. Ti, co včas neprchli, pocítili od německých „nadlidí“ „lásku“ k Čechům; když to dobře dopadlo, tak bitím a nucením, aby se dali k Němcům, dále šikanováním a vězněním, v mnoha případech i fyzickou likvidací. A tito lidé si nyní stěžují, že v roce 1945 museli z tohoto území odejít za stejných – já si myslím, že slušnějších – podmínek než v roce 1938 my. Němci určitě tenkrát způsobili našim lidem nohem více utrpení, a to, co se jim stalo, bylo přece jejich přáním – „Heim ins Reich“ – Náš Führer poroučí, my posloucháme“ atd.
Jiří Beneš, tehdy Nová Bystřice

***

Narodil jsem se v Třebíči v roce 1914. K finanční stráži jsem nastoupil dne 5.4.1938, a to na oddělení v Artolci (inspektorát Nová Bystřice). Správce oddělení byl vrchní respicient Fr. Svoboda, bývalý legionář a čestný člověk. Od 21.5.1938, kdy byla zřízena Stráž obrany státu, až do 10.10.1938 jsme měli stálou pohotovost. Sousední oddělení finanční stráže, Romava, zřídilo ve Staré Huti hlídku, kam jsem často večer vodil několik vojáků jako posilu. Někdy jsem tam i sám zůstal.Tato hlídka byla několikrát přepadena ordnery. Ti byli organizováni z našich uprchlých Němců. Měli dva těžké kulomety, automatické zbraně, granáty a byli ve velké přesile. Bylo jich až 120. Nás na hlídce bylo stálých sedm a na noc ještě šest vojáků. Sám jsem zažil tři přepadení. Nevím přesné datum, kdy ordneři napadli oddělení Romava – jednoposchoďovou budovu v vrchem ze dřeva. Granáty budovu zapálily a kolegové byli nuceni uprchnout. Jiná úniková cesta nebyla, než plavat přes rybník na Starou Huť. Na druhé straně jsme je tahali z vody. Ve vysokých botách nelze dobře plavat. Sám jsem byl při návratu ze Staré Huti jedné noci napaden střelbou. Obec Artolec byla do žní celkem klidná. Pak se vylidnila. Většina německých obyvatel utekla do Rakouska. Obilí na polích nikdo nesklízel, to vzrostlo a zčernalo. Jednoho dne jsem si šel koupit nějaké jídlo do Nové Bystřice. Když jsem na kole projížděl k náměstí, někdo po mně střelil. S kolegou od četnictva jsem udělal kontrolu, ale pachatele se nám nepodařilo zjistit. Tehdy byl v Nové Bystřici otevřen jen jeden obchod. Koupil jsem si salám a po cestě zpět jsem kousek snědl. Při příchodu na oddělení se mi udělalo špatně. Zjistilo se, že salám byl otráven. Kolegové ihned jeli do nové Bystřice, ale obchodník již prodejnu zavřel a taká utekl do Rakouska. Dne 10.10.1938 jsme opustili oddělení spolu s kolegy z Nové Bystřice a členy četnické stanice z Nové Bystřice jsem podle nařízení ustupovali do Jindřichova Hradce. Za první obcí za Novou Bystřicí již jely německé tanky. Jak nás Němci dojeli, obklíčili nás, namířili na nás zbraně, ptali se, co jsem zač a žádali odevzdat zbraně. Náš správce jim je odepřel vydat a upozornil, že podle dohody měli ještě více než dvě hodiny se záborem počkat. Poté nám nabídli, abychom si sedli na tanky, že nás dále zavezou, což jsme odmítli. Já měl s sebou kolo, které jsem po tomto zajetí Němci půjčil našemu správci, protože nám měl v Jindřichově Hradci zajistit ubytování. Dále jsem šel s ostatními pěšky, ale známí z Jindřichova Hradce nám jeli naproti, aby nás odvezli. Mne vzal na motorku učitel Tichý, který často chodil pomáhat na hlídky. V Horní Pěně, blízko Jindřichova Hradce, vítali Němci vojsko, které nás okupovalo. Jak uviděli na motorce naši uniformu, hodili nám do cesty suchý stromek. My jsem zabalancovali a upadli asi 50 cm od pásu tanku. Měl jsem pušku na zádech, ta mě při pádu udeřila do hlavy; jak jsem vstával, cítil jsem v pravé noze bolest. Sundával jsem pušku a snad bych do té hordy střílel, ale tanky zastavily, voják ve věži tanku mi pušku sebral a udeřil mě přes hlavu, takže jsem znovu upadl. Pan Tichý zatím narovnal blatník motocyklu a měli jsme štěstí, že jsme mohli odjet. Tři dny jsem sloužil v Jindřichově Hradci, ale noha otékala a v nemocnici mi ji dali do sádry; měl jsem přeražený pravý bérec. V jindřichohradecké nemocnici jsem se sešli tři zranění, jeden kolega ze Staré Huti, jeden záložník také z Huti a já. Druhý den mě kolega Fr. Forejtar odvezl na vlak, nemocnice v Jindřichově Hradci byla přeplněna, a tak jsem jel do třebíčské nemocnice. Byl jsem asi měsíc nemocný a pak jsem nastoupil na své oddělení finanční stráže v Jarošově nad Nežárkou, kde jsem byl až do konce října 1938. Naše oddělení finanční stráže bylo napadeno jednou a tento přepad jsme snadno odrazili. Nikdo při něm nebyl raněn. Druhé připravované přepadení bylo odvráceno tím, že rakouský kolega pohraniční stráže, jehož předci pocházeli z Čech, nás zavčas upozornil a my jsem žádali o posilu na praporu Stráže obrany státu. V Jindřichově Hradci. Přijelo asi třicet lidí, zůstali dva dny a k útoku na naše oddělení tím pádem už nedošlo. Na oddělení finanční stráže v Artolci nás bylo třináct a tři záložní vojáci jako pomoc Stráže obrany státu. Vzpomínám si, že ti civilisté, kteří ustupovali později, byli surově zmláceni a o vše okradeni. Mladý závodčí četnictva Baloun, který dělal spojku, byl při jedné cestě přepaden ordnery a zajat. Vezl 30 000 Kč, rozvážel po odděleních doplatky. Vzali mu všechny peníze i motorku a zmlátili ho. Vrátil se až po záboru, kdy nám předávali větší počet zajatých, které označovali jako zločince.
František Křivánek, tehdy Artolec

***

Při záboru byla polovina obce Německé u Suchdola n. Lužnicí zabrána německým vojskem. Na zabrané půlce jsme měli domek. Protože můj otec byl členem Sokola, Národní jednoty pošumavské atd., musel ze zabrané části uprchnout, jelikož mu hrozilo zatčení. V domku zůstala jen má matka. Já v té době studoval v Třeboni a bydlel v Suchodole n. Lužnicí. 10. listopadu 1938 se do našeho domku přistěhoval německý celník s rodinou. Matku, která si sebou mohla vzít jen několik drobností, vyvezli za hranice do okleštěné republiky.
Ing. MUDr. František Drnek, tehdy Německé

***

Byla jsem vyhnána se dvěma dětmi ve věku 8 a 11 let, jenom se dvěma uzlíky a s tím, co jsme měli na sobě. Bydleli jsme v hájovně, měli jsme dvě kravky, kozu, slepice, kachny, prasátko, nábytek do kuchyně a světnice a také 20 m3 dřeva. Musela jsem tam všechno nechat, manžel narukoval do Brna a já jsem s dětmi jela do Kardašovy Řečice, kde jsem měla tetu. U ní jsem nechala děti, sama jsem jela do Jemčiny a tam jsem pracovala v lese, abych mohla tetě dávat na děti peníze. Děti přišly na neděli domů a druhý den jsem je zase dovedla do Řečice. Po půl roce jsme dostali byt a mohli si děti vzít domů. Tam jsme bydleli celou válku. Muž jezdil s koňmi a pracoval v lese jako já. Po válce jsme se vrátili domů na Markétu, koupili si nějaký nábytek a mohli žít zase jako lidi. Už bych nechtěla zažít to, co jsme zažili za těch šest roků.
Ema Růžičková, tehdy Markéta

***

Rodiče žili od roku 1921 v Českých Velenicích, kde otec pracoval. České Velenice měly v té době asi 5 000 obyvatel a spolků byla řada – Sokol, DTJ, Orel, Junáci volnosti, skauti, sportovní kluby a zejména hudební soubory. Železničářská dechovka jezdívala pravidelně na všesokolské slety. Dále zde působily pěvecké soubory, ochotnické soubory i baráčnické spolky. V městečku byla jak obecná, tak i měšťanská škola. České Velenice byly téměř stoprocentně české, takže situace nebyla nikdy tak vyhrocená jako v jiných místech. Konala se různá shromáždění s projevy odhodlání bránit vlast, neopouštět území. Zejména tradiční lampiónový průvod k svátku Mistra Jana Husa byl veden ulicemi viditelnými z blízkého rakouského, od března 1938 však již německého Gmündu. Pamatuji se, že hlavním řečníkem byl poslanec JUDr. Neuman, pozdější ministr. V Českých Budějovicích, kam jsem denně dojížděl do učení, bylo možno pozorovat rychle narůstající drzost příslušníků početné německé menšiny. Rovněž ve vlaku byly jejich sebevědomé stále zřetelnější, zvlášť Němců z Nových Hradů (panství, které požaduje zpět tehdejší majitel Buquoy). V září 1938 mi otec řekl, že se v dílnách rozebírají stroje a odvážejí s dalším důležitým materiálem do vnitrozemí. V té době také někteří občané začali stěhovat cenné předměty i nábytek k příbuzným. Ubezpečování představitelů města a státu již nikdo nevěřil, ovšem daleko více než zabrání území se očekávalo vojenské střetnutí. Tomu nasvědčovalo horečné budování pevnůstek, lidově „řopíků“, v pásmu asi 10 km od hranic. Také matka odjela s několika zavazadly k příbuzným do Kozárovic, asi 10 km od Mirovic. S ní odjela i sestra, která po svém sňatku v roce 1937 bydlela nedaleko od nás. Po odjezdu matky a sestry jsme zůstali s otcem sami v rodinném domku, postaveném v roce 1932, a čekali, co se bude dít. Jednoho dne přišel otec se zprávou, že k večeru odjede do vnitrozemí poslední vlak, takže jsme sbalili zavazadla a odvezli je na nádraží. Prostor před nádražím byl plný vozíků, kočárků, trakařů apod., velké nádraží bylo přeplněné, ale lidé se chovali velmi ukázněně, na nějaké scény se nepamatuji. Švagr přenesl cennější věci do našeho domku v očekávání, že budou lépe zabezpečeny, bohužel však byly ukradeny. Konečně se dal vlak do pohybu směrem České Budějovice. Lokomotiva však neutáhla dlouhý vlak ve stoupání hned za nádražím, takže se celá souprava vrátila zpět a po chvíli se znova rozjela. Kulisou těchto dramatických chvil byly hořící haldy uhlí vedle výtopny, tmavý kouř zahaloval oblohu. Do Českých Budějovic jsme dorazili za tmy, nějaké pomocné skupiny nás dopravily k přespání do škol. Odtud jsme odjeli za matkou do Kozárovic, ne na dlouho, neboť otec byl přeložen do Jihlavy, švagr do Trnavy. Tam nacionální Slováci Čechy do dílen vůbec nepustili, zaměstnali je kopáním zákopů, takže jsme nakonec zakotvili v Plzni, v dílnách ČSD. Já jsem se vrátil zpět do Českých Budějovic, obsadil jsem pokoj bratra, který byl v té době mobilizován. Záhy jsem zjistil, že nepravidelným spojením se mohu vrátit zpět do Českých Velenic, což se mi podařilo a zůstal jsem tam několik dnů až do odjezdu poslední soupravy vlaku s posledními obyvateli města, hlavně železničáři. Druhý den vstoupila nacistická vojska do zcela opuštěných Českých Velenic – bylo to 8.10.1938. Byl to otřesný pohled – pětitisícové město téměř bez lidí, po zahradách se proháněli králíci, slepice, psi, u plotu ještě zůstávaly přivázané kozy, u nádraží snad stovka různých dopravních prostředků. Nejhůře působilo zlověstné ticho a očekávání, co vlastně přijde.
František Krpálek, tehdy České Velenice

***

Patřím také k vyhnaným v roce 1938. Narodil jsem se v roce 1921 a až do roku 1938 žil v šestičlenné rodině v jižních Čechách v Českých Velenicích. Hitler zabral Sudety, ale České Velenice, které byly téměř bez Němců, zabrány nebyly a pouliční ampliony stále ujišťovaly, že zabráni nebudeme, abychom zůstali na svých místech. V Českých Velenicích byly tehdy velké železniční dílny a opravny ČSD, kde byla zaměstnána možná více než polovina obyvatel města. ČSD však nečekaly, až Němci přijdou, ale celé dílny i se zaměstnanci přestěhovaly do vnitrozemí. Někteří dobře situovaní si objednali stěhováky a zavčas se i s majetkem vystěhovali. My jsme zůstali s maminkou a čekali jsme , co se bude dít. A dočkali jsme se. Jednou v noci městem běžel hasič, troubil na trubku a volal: „Lidi utečte, Němci jdou“. To už jsme neměli čas na nic jiného, než se obléci a utíkat na nádraží, kde čekal poslední vlak, do kterého se museli vejít všichni, ale s holýma rukama. Maminka nesla kufřík, ve kterém byly naše doklady, ale vše ostatní jsme museli nechat doma. A tak jsme přišli o všechno, co stačili rodiče za dvacet let nahospodařit.
Josef Benda, tehdy České Velenice

***

Jsem jednou z těch, co byli v roce 1938 vyhnáni henleinovci z pohraničí. Narodila jsem se v roce 1920 v Rudolfově, okres České Budějovice. Můj otec byl zaměstnán u ČSD a v roce 1926 byl přeložen do Horního Dvořiště, kde ve strážním domku bydlela naše čtyřčlenná rodina (starší sestra se narodila v roce 1918). Chodily jsme do místní školy. Byla postavena po válce, a to základní a čtyři třídy měšťanské. Můj otec jako úpravčí trati měl přiděleno na práci kolem 50 mužů, převážně německé národnosti, a pro svou rozvážnou povahu byl mezi zaměstnanci oblíben. V roce 1935 byl služebně přeložen do Omlenic, okres Kaplice. Já se setrou jsme dojížděly do školy dále do Horního Dvořiště. Moji rodiče tvrdě pracovali – hospodařili na kousku půdy, která k domku patřila. Vedlo se nám dobře, měli jsme malé hospodářství, několik krav, drůbež a malou mechanizaci. Do roku 1937 vše probíhalo v klidu a pořádku, než Henlein zfanatizoval sudetské Němce. Ti se pak k nám chovali nepřátelsky, docházelo ke střetům jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Vyvrcholilo to v září 1938, kdy nám Němci vyhrožovali pověšením na telegrafní tyče, a my jsme jen s několika osobními věcmi odjeli na Včelnou. Tatínek zůstal s několika Čechy s nákladním vlakem mezi Certlovem a Loučovicemi. V Mertlově vytrhali Němci na trati koleje a za týden, až henleinovcům zchladly hlavy a trať bylo možno opravit, přijel otec za námi. V té době byl v poštovním voze zabit listonoš a listonoška. Odškodněni jsme nikdy nebyli.
Růžena Větrovcová, tehdy Omlenice

***

Po obsazení českého pohraničí jsem musela nuceně opustit se svými rodiči místo, které mi bylo domovem. Žila jsem v Dolním Dvořišti, kde otec pracoval jako zaměstnanec ČSD. V těch smutných dnech, kdy Němci zabrali naše pohraničí, byla naše česká rodina násilně vystěhována – museli jsme opustit domov pouze s nejnutnějšími věcmi. Byla jsem v této době ještě dítě a pamatuji jen na některé okamžiky, které jsem byla schopná vnímat, ale zůstaly mi v paměti celý život. Mé dětské duše se tehdy nejvíce dotklo, že jsem si nemohla sebou vzít své hračky. Výraz vystěhování asi není ten správný, protože nebylo co stěhovat. Moji rodiče již nežijí. Jistě by se smutnou vzpomínkou popsali naši cestu v nákladním vagonu, jehož část nám byla přidělena na umístění několika kusů nábytku a oblečení. Zachovala se mi z této doby jen jediná fotografie, která mi stále připomíná pár let prožitých v radostném a pěkném domově. Po odchodu z pohraničí jsme nějakou dobu bydleli u babičky a za čas nám dobří lidé pronajali jednu místnost v nedalekém Jarošově nad Nežárkou. Otec začal pracovat na železniční stanici v Jindřichově Hradci, kam z místa bydliště dojížděl. Později jsme v tomto městě dostali byt. Z této doby si již pamatuji, jak těžce a dlouho jsme doplňovali naši chudou domácnost věcmi, které musely zůstat v zabraném Dvořišti.
Marta Zímová, tehdy Dolní Dvořiště

***

Otec byl železničář a bydleli jsme ve strážním domku u Dolního Dvořiště. Když byla založena henleinovská strana, byl již strach tam žít. Po podepsání mnichovské dohody k nám přišel traťmistr a oznámil nám, že ve 20.00 hod. jede poslední vlak do Českých Budějovic.. Věci jsme dali do kufrů nebo je zavázali do prostěradel. To bylo vše, co jsme si mohli vzít. Takhle jsme byli doopravdy vyhnáni.
Marie Šlechtová, tehdy Dolní Dvořiště

***

Přibližně v roce 1933 se rodiče přestěhovali do Horního Dvořiště, kde jsme bydleli do roku 1938. Otec byl vyučený truhlář, ale protože nenašel ve svém oboru místo, nastoupil k ČSD jako dělník, kde pracoval až do důchodu. Matka byla v domácnosti. Otec byl ve spolku baráčníků. Počátkem října, den si již nepamatuji, přišel otec z práce a řekl mamince, že musíme okamžitě odjet, poslední vlak že jede za hodinu. Pamatuji se jen na zmatek a maminčin pláč. Myla právě nádobí po obědě, ale práce zůstala nedokončená. Odjížděli jsme jenom s příruční taškou. Otec zůstal ještě asi týden v Horním Dvořišti vzhledem k zaměstnání a pak přijel za námi. Nesměl však již nic odvážet, protože bylo vše zabaveno Němci. Nevzpomínám si, že by nám někdo vyhrožoval nebo ubližoval. Jak se to jevilo mně, probíhal odjezd v klidu. Rodičům byla nabídnuta také jiná volba, a to přihlásit se k Němcům a pak bychom mohli v Horním Dvořišti zůstat. Na tuto možnost rodiče nepřistoupili. Náš majetek nebyl nijak výrazný; měli jsme celkem slušně zařízený byt, na dvorku drůbež, prase a kozu. Bydleli jsme v tzv. drážním domku. Nevím, kdy rodiče obdrželi vyrozumění, že si mohou do Horního Dvořiště dojet pro věci, které jsme tam nechali. Pamatuji se, že jela maminka, ale vrátila se s prázdnou, už se nic nenašlo.
M.S., tehdy Horní Dvořiště

***

Narodila jsem se roku 1927 v Českém Krumlově. Rodiče si tam postavili moderní rodinný dům. Do roku 1937 jsme žili vedle Němců tak nějak normálně. Mého otce, tajemníka Národní jednoty pošumavské, nejvíce zlobilo, že všude na lepších místech byli Němci. Otec jako ruský legionář byl velký vlastenec a snažil se nabádat Čechy , aby své děti posílali do českých škol, a staral se, aby Češi měli dobrá zaměstnání. Práce se mu dařila, ale v roce 1937, hned po smrti našeho pana prezidenta T.G. Masaryka, se vše změnilo. Německé děti nám začaly nadávat, fyzicky nás napadaly, nemohly jsme bez doprovodu starších lidí chodit ani do školy. Dospělí Němci pořádali manifestace, byli agresivní a vždy v přesile. My Češi jsme žili celý rok ve strachu. V srpnu 1938 odešel můj otec bránit naše hranice a nám řekl, abychom čekali doma, že kdyby bylo zle, přijede pro nás a odstěhuje nás. My jsme bohužel poslechly, maminka, moje šestnáctiletá sestra a já – jedenáctiletá. 20. září 1938 napadla naši Masarykovu školu ozbrojená horda německých deseti- až čtrnáctiletých kluků. Utekli jsme zadním východem do svých domovů a již jsme nemohli vycházet. Kdoví, který z nich je dnešním členem sudetoněmeckého landmanšaftu. České rodiny začaly z Českého Krumlova utíkat, pokud měly ve vnitrozemí příbuzné nebo známé. My jsme neměli nikoho a zoufale jsme čekali na tatínka. Dne 27. září nám skupina německých ordnerů začala střílet do oken, maminka, sestra a já jsme ležely na zemi; bylo to strašné! Na štěstí nějaký soused – Němec – ordnery zahnal. Potom se ale přiblížil do našeho domu přednosta stanice pan Fiala a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak a že náš otec již nemůže přijet. Maminka nám v rychlosti navlékla svetry a kabáty, vzaly jsme si každá pokrývku a tašku, zamkly jsme dům s vystřílenými okny a já nikdy nezapomenu na pohled mé maminky, když jsme z domu plného našich krásných věcí odcházely. Hlavně však prosila Boha, aby se tatínkovi nic nestalo. Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté Koruně nás zastavili Němci a vlak se musel vrátit do Českého Krumlova. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhou stranu nádraží a „honem utíkejte pryč!“ A tak jsme šly. Nechci vypisovat cestu plnou utrpení a nebezpečí, byla noc a my jsme se schovávaly do křoví před každou německou hlídkou. Došly jsme až do Kremže a odtud jsme jely vlakem do Českých Budějovic. Tam na nás Češi křičeli „Co utíkáte a necháváte pohraničí Němcům?“ Dovedete si představit naše zoufalství? Neměly jsme kam jít a neměly jsme tátu! Maminka měla jen adresu našich známých, kteří utekli již dříve do Horusic a odtud nám do Českého Krumlova psali, že bydlí u příbuzných a že jsou to velice hodní lidé. A tak jsme v zoufalství jely za nimi. Spaly jsme ve stodole, jejich pes prokousl mé mamince ruku, to si nikdo nedovede představit, v jaké bídě jsme se octly během jedné noci! Já jsem začala Němce nenávidět, ale naše zlatá věřící maminka skládala naše těžké břímě do rukou Božích a nepřestávala se modlit za tatínka. Ráno nám naši známí řekli, že nás vezme do hájovny paní hajná, byla tam sama, její manžel šel také bránit naše hranice a ona čekala rodinu. Byla to vzácná žena a moc nám v naší bídě pomohla. Maminka hledala tatínka, tatínek hledal nás a koncem října jsme se šťastně sešli. V listopadu jsme odešli do Českých Budějovic, kde tatínek pracoval. Žili jsme v jedné studené podkrovní místnosti a nic jsme neměli. Spali jsme na dvou vypůjčených slamnících pod pokrývkami a hřáli jsme se jeden od druhého. Měli jsme čtyři plechové hrnečky a jeden větší hrnec. Já jsem těžce onemocněla zánětem močového měchýře a dodnes nesu následky. Když se českokrumlovská záložna přestěhovala do Kremže, mohli jsme si vyzvednout nějaké peníze a koupit to nejnutnější. Do Českého Krumlova jsme nemohli. Lidé sice si tam začali jezdit pro svůj nábytek, ale na otce byl vydán zatykač. Až po nešťastném březnu 1939 dostala moje maminka povolení odvést si z našeho domu nábytek. Zůstaly tam jen těžké kusy, knihovna, prázdné skříně, vše poničené. Všechno oblečení, peřiny, ložní prádlo a veškeré věci nám Němci rozkradli. Tatínkovy vzácné vlastenecké knihy byly v kuchyni na hromadě ohořelé. Maminka přijela úplně zničená. Nikdy jsme nedostali žádné odškodnění a ani nás nenapadlo chtít nějakou náhradu při pomyšlení na utrpení našich nevinných lidí v koncentračních táborech, na plynové komory, na utrpení dětí, mučení a bezdůvodné zabíjení. Nemohu zapomenout, jak gestapáci mého otce zmlátili před našima očima. Moji rodiče se již nikdy v životě nevzpamatovali z utrpení a ze ztráty materiálních hodnot a všeho svého majetku. Dožili svůj život ve skrovných poměrech. My Češi jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území. Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití. Nás, žijících pamětníků, je již málo, a proto píši, aby se nezapomnělo na hoře a utrpení našeho českého národa.
Noemi Bláhová, tehdy Český Krumlov

***

V roce 1938 byl otec převelen do Českého Krumlova. Sudetští občané zfanatizovaní Henleinem ztrpčovali zde žijícím Čechům život. Ve škole např. při svých demonstracích vymlátili kamením okna, nadávali nám „české svině“ a podobně. Napadali nás fyzicky cestou do školy a zpět domů. Museli jsme spát u zdi pod okny, neboť to bylo trochu bezpečnější místo před kameny a někdy i před střelbou. Při ranních nástupech policistů na náměstí chodili henleinovci kolem, plivali na ně a nadávali jim a oni nesměli proti nim zakročit. V roce 1938 jsme museli jako jiní prchnout do vnitrozemí, neboť násilí sudeťáků se stupňovalo. Otec zůstal až do německého záboru. Tuto hroznou dobu, kterou jsem prožil jako desetiletý kluk, mám stále v paměti.
Vladimír Lukšan, tehdy Český Krumlov

***

Narodil jsem se a vyrůstal v Českém Krumlově (1915) v rodině hraničářského pracovníka. Otec pracoval ve funkci náměstka starosty města za spojené české strany a ve více než dalších deseti funkcích v českých spolcích, zejména v Národní jednotě pošumavské. Jako nejstarší syn nájemce mlýna jsem byl zaměstnán u otce a od 18 let jsem byl zapojen do veřejné činnosti. Většina mých rostenců musela rodné město opustit, protože němečtí podnikatelé pro ně neměli práci, přestože živnost i obchod ve městě byly značně závislé na zákaznicích z českých vesnic (jazyková hranice tu byla totožná se severní hranicí katastru). Zásobování záviselo na české „straně“, německé vsi živilo dobytkářství, ostatní produkce byla převážně samozásobitelská. Hned v prvních dnech října 1938 jsem potkal v Českých Budějovicích známou Němku, která mi řekla, „ co jste vy, Češi, odešli, je z města vesnice“. Platilo to v hospodářské i společenské oblasti. Naše rodina byla postižena ihned po okupaci Rakouska neúprosným bojkotem. Po vyhnání zabral mlýn komisař, který to měl za svou činnost v SdP slíbeno už předem. Byl to syn českého otce, svůj rodný mlýn prohospodařil. Za okupace ovšem snadno hospodařil na našem pro sebe. Za týden po útěku zemřel následkem neschopnosti adaptace třiadevadesátiletý dědeček a za pár dní otcův bratr, farář v šumavské vsi Ondřejov. Zbili ho ordneři, protože na faře byla v mobilizaci čs. vojenská jednotka. Ztýraného ho vláčeli od Horní Plané přes okresní vězení v Českém Krumlově do „minikoncentráku“ ve Václavském sklepení na českokrumlovském zámku Z tamní nemocnice jej přivezl náš styčný důstojník, polomrtvého. Za tři dny pak strýc skonal. Dnes se najdou čeští lidé, kteří se neostýchají napsat, že Němci neměli v ČR rovná práva. Bylo tomu naopak, v mém rodném městě nebyla jediná česká střední škola, až v roce 1937 začínalo gymnázium primou. Na radnici se úřadovalo samozřejmě německy, i když tam seděli Prohazka, Pataczek atd. Jediným Čechem ve „vyšších“ službách tam byl český polír Bárta.
Jan Jakeš, tehdy Český Krumlov

***

V září 1938 jsme byli nuceni opustit Český Krumlov před německými ordnery jen s batohy na zádech a s klecí s kanárem. Jako děti jsme před záborem našeho pohraničí v polovině září 1938 utíkali s naší vychovatelkou a za 10 dnů po nás pak naši rodiče. Otec měl od roku 1932 v Českém Krumlově v nájmu jediný český hotel Růže. Ten patřil Českokrumlovské záložně, ale otec jej byl nucen komplexně vybavit novým zařízením ze svých vlastních prostředků. Celkové zařízení hotelu, jeho sklady a náš osobní majetek si po nuceném opuštění otec cenil na 1 milion předválečných Kč. Po válce byl hotel značně zdevastován a náhradu jsme žádnou nedostali.
Vladimír Švarc, tehdy Český Krumlov

***

Vyhnáni z našeho domova jsme byli celkem dvakrát, ponejprv v roce 1938 z České Kubice do Starého Plzence, kde jsme bydleli na spilce pivovaru a spali na slámě. Zhruba nás tam bylo 300, včetně dětí. Podruhé pak to bylo v roce 1939, a to definitivně, byli jsme bezdomovci, nikde nás nechtěli. Asi v roce 1940 jsme získali domovské právo v Petrovicích, okres Domažlice. Pak jsme až do konce války bydleli v Domažlicích. Když jsme se po válce dostali do České Kubice, zjistili jsme, že náš domek byl tak v dezolátním stavu, že jsme se mohli vrátit až v roce 1946. Celou dobu od skončení války jsme jej dávali do pořádku.
Jiří Schleiss, tehdy Česká Kubice

***

Od roku 1926 žila naše rodina ve Vimperku, kde byl otec cestářem. Zprvu byly poměry mezi Čechy a Němci normální, ale během roku 1938 se vyhrotily tak silně, že Němci například otci vyhrožovali smrtí, že bude „jeho hlavou flastrována silnice“. Proto jsme na místě nemohli zůstat. Nevěděli jsme do poslední chvíle, kudy povede demarkační čára, nakonec byl náš dům posledním v Říši a ne prvním v nezabraném území. Proto jsme dům opouštěli mezi posledními, spolu s odcházejícím českým vojskem. Při tom spěchu se v mansardě převrhla zapálená svíčka, naštěstí oheň včas uhasila po našem odchodu teta. Na ruční vozík a káru jsme naložili jen nejnutnější věci. Přišli jsme o rodinný domek se zařízením, který otec svépomocí stavěl v letech 1926 až 1929 a kde bydlela naše šestičlenná rodina a ještě rodina tety a strýce, také šestičlenná.
Odjeli jsme, vlastně jenom odešli, do nejbližší vesnice, která nebyla zabrána. Žili jsme pak odděleně v různých rodinách na třech místech. Později bylo umožněno matce (otec měl zákaz) odvézt nějaký nábytek, abychom měli v čem bydlet. Teta s rodinou se později musela vystěhovat do Smrčné. Do Vimperka jsme se vrátili až v říjnu 1945. Domek byl totiž obsazen Němci a my museli půl roku čekat, než ho uvolnili.
Miluše Peková, tehdy Vimperk

***

Před válkou jsme bydleli v Nýrsku na Šumavě. Velmi jasně si vzpomínám na postupně se měnící názory, přicházející z tehdejšího Německa. Přestože Nýrsko bylo převážně sociálně demokratické, poměrně silně se i zde začaly rozvíjet nacistické myšlenky. Vzpomínám na projev Henleina, který řečnil z okna rohové restaurace pod kopcem. Prostranství sice nebylo přeplněné posluchači (táhla je spíš zvědavost jako nás), ale svých přívrženců přece jen našel dost. Myslím, že to byl výrazný okamžik, který způsobil zvlnění dosud celkem poklidné hladiny společného života.My děti jsme spolu kamarádily bez ohledu na to, kdo byl Čech a Němec, ale pomalu se i zde začaly projevovat různice. My jsme Němcům začali překážet a bylo vidět, že se náš vztah zhoršuje. I když celkem nepochopitelně, protože podle tehdejších začínajících projevů to vypadalo tak, že my zůstaneme a Němci odejdou. Protože jejich hlavním mottem bylo „Heim ins Reich!“ Říše se jim jevila v první řadě jako vlast, kam se chtěli vrátit. I když teď předbíhám, myslím, že to bylo to pravé, co jim nakonec bylo umožněno po válce. Návrat domů, do vlasti.Vím z vlastní zkušenosti (i po válečném procitnutí Němců), že to nakonec pro ně nebylo také jednoduché, ale byl to přirozený důsledek – a vlastně splnění jejich přání. Nebyl to tudíž žádný „vyhazov“, i když – v rámci spravedlnosti – ne všichni si to přáli. Ale zase – jaké spravedlnosti? A co my? My jsme ve třicátém osmém roce nevolali, že chceme domů, doma jsme se cítili tam, kde jsme bydleli. A museli jsme odejít. A naráz! Bez toho, co si smíme vzít nebo co ne – byl to skutečný, život zachraňující útěk. Vzpomínám si na tuto situaci přesně. Jako děti jsme byly samozřejmě normálně ve škole. Chodil jsem tenkrát do prvního ročníku měšťanské školy. Najednou se rozlétly dveře, vstoupil pan ředitel a rozčíleným hlasem nás vyzval, abychom okamžitě odešli domů, že dochází k záboru. Do nás jako když střelí. V ulicích došlo během několika dopoledních hodin k úplné změně. Strategická místa byla obsazena našimi vojáky, vytvořena kulometná hnízda, obrněné vozy – jako ve filmu. Doma už nás čekali rodiče. (Bylo nás pět dětí.) Maminka sice měla připravený oběd, ale ten jsme již nestačili sníst. To proto, aby nám neujel poslední ohlášený vlak, který sbíral lidi od Železné Rudy. Nejnutnější věci jsme naložili na vozík – nádobí, šatstvo, prádlo, peřina – a v ulicích jsme se již setkávali s dalšími, kteří také takto vybaveni spěchali k nádraží. Zde jsme ale několik hodin čekali. Panoval již všeobecný strach, co se děje, ale nakonec vlak přijel. Byl hlídán ozbrojenými dobrovolníky a uvnitř plno lidí – pouze v pracovním, tak, jak stačili doběhnout – např. přímo z polí. Pamatuji si na jednu plačící paní s motyčkou v ruce. Tam nahoře už šlo skutečně o život. Tam se střílelo a lidé zachraňovali pod ochranou našich vojáků holé životy. Podařilo se nám všem (myslím) dostat se do vlaku i s našimi vozíky a odjeli jsme do Klatov, kde bylo sběrné středisko. V té době tenkrát určitě Němci neviděli, příp. nechtěli vidět, tu tragedii, zoufalství a bídu tisíců Čechů, kteří nevěděli, co s nimi bude. Neviděli, a proto se dnes nemohou rozpomenout. Později jsem pochopil význam slova solidarita. Přicházeli jednotlivci, organizace, které přebíraly celé rodiny do přechodné péče. Můj otec byl ruský legionář. A tak jeho kolega-legionář si vzal nás a ještě další k sobě. Byl to železničář – bydlel ve Švihově na „vechtru“, kde se nás v jedné místnosti tísnilo deset. Teprve zde jsme se trochu uklidnili, porozhlédli. Viděli jsme další tisíce, jak prchají, rozjíždějí se do nejrůznějších stran. Za nějaký čas rodiče sehnali samostatnou místnost ve Švihově, kde jsme se trochu zařídili. Otec dostal práci v Klatovech, potom v Plzni, kam jsme se asi po roce přestěhovali. Já jezdím do Německa a nikde jsem se nesetkal s problematikou sudetských Němců. Naopak spíš s pochopením pro náš osud předcházejících let politického komunistického útlaku. Vytvořil jsem si i své přátelské vztahy, které je teď třeba upevňovat, rozvíjet a postarat se o to, aby na základě problémových životních zkušeností naší starší generace vyrostla generace nová. Neříkám, že úplně bezproblémová, to ani nejde. Ale svobodná, schopná nacházet vždy jen to nejlepší ve vzájemných vztazích. Ve vztazích dobrých sousedů, ve vztazích rovného s rovným. A to je pro nás – a hlavně pro ty po nás – nejdůležitější.
Josef Horák, tehdy Nýrsko

***

Naše rodina žila od roku 1932 v Nýrsku. Otec byl obchodníkem a výrobcem konfekce a prádla. Vystavěl zde dům pro potřebu živnosti a rodiny a také prostory pro čs. poštu, která dříve byla v nedobrých nájemních podmínkách. Když čs. poštu přebírala říšská pošta, převzala do vlastní správy i celý dům. Ačkoliv dříve bylo soužití obou národností přijatelné, po aktivitě Konráda Henleina byla většina německých občanů zfanatizována a život pro nás se stal utrpením. Zůstat v Nýrsku nebylo možné, český živnostník neměl naději na přežití a my bychom museli navštěvovat německou školu. Věřili jsme v ujišťování vlády, že nedojde k postoupení území, a tak k vlastní škodě jsme odešli až bezprostředně před příchodem německé armády. Na poslední den prožitý zde mám také kuriózní vzpomínku. Ráno 6.10.1938 se sice ještě otevřela pošta, ale nebylo pro koho úřadovat, vše bylo připraveno k vojenskému obsazení, a tak byly vydány několika málo občanům vzpomínkové kartony s čs. známkami a vůbec posledním razítkem čs. pošty. Pak se jen čekalo na příchod německé armády. Asi hodinu před jejím příchodem jsme odjeli. Poštmistr, který v úřadě setrval, aby předal úřad německému nástupci, při vlastním předávání skonal, neboť neunesl tíhu potupy a poroby národa. My jsme odjeli, jeho však rodině přivezli v rakvi. Byla to snad první oběť způsobeného násilí, ale ani zde se nijak o této záležitosti neví. V důsledku rychlého spádu událostí zůstalo v Nýrsku vybavení dílny a prodejny. Žili jsme pak u otcova bratra v Klatovech, spali jsme na zemi a asi po roce jsme si našli malý byt.
Jiří Treml, tehdy Nýrsko

***

Můj děd Vojtěch Ret, narozený 25.2.1900, bydlel se svou rodinou – manželkou a dvěma malými dětmi ve stáří osm let a čtrnáct měsíců – ve Kdyni, kde byl zaměstnán na berním úřadě. Byl členem Stráže obrany státu a ještě s ostatními muži byl jako desátník v záloze nasazen o obraně našich státních hranic. Jejich úkolem bylo střežit oblast u Všerubského průsmyku u obcí Nová Ves, Hyršov a Všeruby. Dne 7. října 1938 dostala četnická stanice Kdyně, kde bylo příslušné velitelství SOS, rozkaz k vyklizení stávajících stanovišť na základě mnichovské dohody o postoupení našeho území Německu a k zaujetí nových pozic. Naši se stáhli do Nové Vsi, německé stanoviště bylo v Hyršově, vzdáleném asi 4 km. 8. října večer nastoupila do služby hlídka složená ze štábního strážmistra Slípky a mého dědečka. Když hlídkovali na silnici asi 400 m za Novou Vsí směrem k Tyršovu, byla na ně z Němci obsazeného území zahájena prudká palba. Hlídka se dala na ústup do Nové Vsi. Tam však štábní strážmistr Slípka zjistil, že se s ním nevrátil můj dědeček. Ihned po něm pod vedením štábního strážmistra Loudy zahájili pátrání. Když přišli na místo, kde byla předtím naše hlídka napadena palbou, došlo k opětnému prudkému palebnému přepadu z německé strany a přitom byl štábní strážmistr Louda zastřelen. Hlídka se tedy musela stáhnout do Nové Vsi, aniž zjistila, co se mým dědečkem stalo. Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že byl při německé střelbě zasažen do nohy, při ústupu dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu „Na spáleném“ k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá “Prosím vás, nezabíjejte mne, mám doma dvě malé děti!“ Mrtvého pak odtáhli na kraj lesa nad Novou Vsí směrem k Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný kříž. Ráno 9. října zajel náš styčný důstojník na německé velitelství do Všerub k vyjasnění celého konfliktu. Bylo mu řečeno, že desátník Ret je mrtev a jeho tělo bude ve 13.00 předáno na demarkační čáře u Nové Vsi. To se také stalo. Paradoxem je, že vůz, na kterém Němci převáželi mého umučeného dědečka, doprovázela čestná jednotka SS a při předání těla našim vojákům vzdali Němci na rozkaz svého důstojníka čest zbraní. Zohavené tělo mého dědy pak protokolárně prohlédl za účasti anglického pozorovatele, našeho styčného důstojníka a starosty města místní lékař a vydal pitevní nález. Bylo konstatováno roztříštění spodiny lebeční, bodné a řezné rány do levé části hrudi, zlomení a rozdrcení 5. až 10. žebra, střelná rána do nohy, pravá ruka uchycena jen na kousku kůže. Anglický pozorovatel byl tímto bestiálním činem na raněném bezbranném vojákovi zdrcen. Bylo totiž zjištěno, že ze zbraně, kterou Němci spolu s tělem vrátili, nebylo vůbec vystřeleno. Slíbil také, že vznese okamžitý protest na příslušném německém velitelství. Můj dědeček byl pohřben ve Kdyni a štábní strážmistr Louda v Klatovech. Babičce bylo tehdy 39 let a ta osmiletá holčička byla moje matka. Blízko místa, kde byl umučen v roce 1938 můj dědeček, desátník v záloze Vojtěch Ret, stojí dnes kamenný památník.
Marie Růžková, tehdy Kdyně

***

Moji rodiče si koupili v roce 1922 hotýlek v Železné Rudě na Šumavě, který zvelebovali, přestavovali, stavěli nové budovy. Hotel a pension Praha byl v roce 1938 na úrovni (park, tenisové kurty, koupaliště atd). Naše klientela byla stálá, byli zde i hosté ze zahraničí – z Anglie, Belgie, Austrálie apod. V pohnuté době roku 1938 byly evakuovány děti a ženy do vnitrozemí. Moje maminka však do poslední chvíle vařila finanční stráži. Když byl oznámen finanční stráži vpád Němců do Železné Rudy, odvezli maminku s sebou. Byli ještě v městě a již se střílelo. Přijeli do Klatov a tam již byli ranění četníci ze Železné Rudy. Naši o vše přišli, začínali znovu. V roce 1945 se chtěli vrátit, nemohli. Němci hlavní provozní budovu zničili, nebyla vůbec provozuschopná.

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:25
od kacermiroslav
J.J., tehdy Železná Ruda
***
Můj otec byl v roce 1938 přednostou stanice Ronšperk, dnešní Poběžovice, na trati Domažlice - Bělá nad Radbuzou, celá naše rodina, rodiče, sestra a já, jsme bydleli v nádražní budově. Já jsem v té době chodil do školy, bylo mi 16 let. Poběžovice byly převážně německé a na podzim se Němci začali shromažďovat a provokovat. Chodili kolem nádraží, hlavně mladí, heilovali a hrozili. Začali jsme se bát, otec byl však rozhodný, nebál se. Jednoho večera, kdy již všude Němci provokativně útočili, zaútočili také na nádraží s kameny a holemi. Začali vytloukat okna, utekli jsme tehdy na půdu. Otec, ač bezprostředně ohrožován kameny, ještě stačil zavolat do Horšovského Týna o posilu vojska na obranu nádraží. Posila vojáků přijela, tuším na koních, a Němce rozehnala. Druhý den jsme se, zatím bez otce, stěhovali do Domažlic. Co se potom v Poběžovicích dělo, nevím.
Antonín Bělenský, tehdy Poběžovice

***

Tehdy jsem bydlela s rodiči a bratrem v obci Blížejov, okres Horšovský Týn. Tatínek byl zedník a postavil tam domek o dvou obytných místnostech a s krámkem se smíšeným zbožím. Jednou mu spadla na hlavu cihla, což mělo trvalé následky, V důsledku toho byl stále bez práce, a tak krámek zkrachoval. Maminka měla vážnou srdeční vadu. Mně bylo 18 roků a příležitostně jsem pomáhala v zemědělství. Bratrovi bylo 15 let a učil se v Domažlicích. Převážně nás živila naše koza. Za její hnůj jsme si směli na „panském“ zasázet řádek brambor. Také nám dovolili vyžínat některé meze a za trávu jsme pak museli dělat tři dny na polích. Prostě jsme měli v první republice velikou bídu. Jednu říjnovou neděli v roce 1938 ráno přišla zpráva, že ve dvě hodiny odpoledne přijedou naši obec zabírat Němci. Otec se z toho nervově zhroutil. Chudák maminka doslova běžela hodinu cesty do Lštění, kde měla sestru, vyprosit dva vozy s koňmi a kočím. Já s bratrem zatím balila skromný majetek, který jsme pak rychle nakládali na vůz. Stačili jsme naložit jeden odvezli ho na trať, kde hlídal bratr, a rychle jsme se vraceli pro druhý. Jenže ten už jsme nestačili naložit. Přesně ve dvě hodiny začali vjíždět do vsi po zuby ozbrojení němečtí vojáci. Postavili dělo na železniční přejezd, zavřeli závory, a tím byla nová hranice uzavřena. Lidé plakali, lomili rukama, místní Němci si vyřizovali účty s Čechy, vítali vojáky s kyticemi apod. Byl to hrozný mumraj. My jsme zatím naložili druhý vůz, mečící kozu uvázali za něj a prosili velícího důstojníka o přechod na druhou stranu, kde smutně stál u závor můj bratr. Ale důstojník odmítl, že prý musíme mít povolení z Horšovského Týna. V první republice nejezdily nikde žádné autobusy. Tak jsem si sedla na vypůjčené kolo a šlapala do kopce víc než 4 km do Týna. Tam jsem pomocí tlumočníka prosila německého velitele o povolení k přechodu. Po dlouhém vysvětlování jsem povolení dostala. Ale blížejovský důstojník odmítl pustit koně. Jen prý osoby. Místní starosta byl Němec. Když viděl naše zoufalství, u důstojníka se přimluvil, takže nás nakonec propustil. A tak jsme za tmy, vyčerpaní, dojeli k tetě do Lštění. Tam nám zemědělci nechali naložené vozy ve stodolách a my jsme nocovali dílem u tety a dílem u sousedů. A maminka pak každý den chodila dvě hodiny přes les do Domažlic hledat byt. Trvalo to celý týden, než se to povedlo. Byl to byt maličký, bez vody, se společným záchodem i chodbou. Kozu jsme museli dát řezníkovi; seno, brambory, slepice i jiné věci zůstaly v zabraném území. Maminčina srdeční choroba se těmi útrapami natolik zhoršila, že nám brzy umřela.
M.K., tehdy Blížejov

***

Rodiče žili s mou sestrou od roku 1930 ve Vejprtech, později v Lískové (Haselbachu), kde jsem se roku 1936 narodila. Otec tam byl vrchním respicientem finanční stráže. Z vyprávění rodičů vím, že před nástupem Hitlera k moci byly sousedské vztahy mezi Čechy a Němci celkem dobré. Vše se však změnilo po prvních projevech K. Henleina. Když v roce 1938 ordneři zastřelili člena finanční stráže Röhlicha, byla naše evakuace nevyhnutelná. Pamatuji si, že nás v noci odváželi vojáci a že jsem si nemohla vzít ani svoje hračky.To jsem tehdy považovala za největší křivdu. Museli jsme tam nechat skoro všechny věci, odjeli jsme jen s nejnutnějším vybavením. Žádnou náhradu jsme však nikdy nedostali.
Jiřina Kučerová, tehdy Lísková

***
Naše rodina žila do roku 1934 ve Vejprtech a pak v Haselbachu (nyní Lísková), okr. Domažlice. Otec tam byl vrchním respicientem finanční stráže.V roce 1934 byla situace ve Vejprtech neúnosná, matka se tam bála, tak otec požádal o přeložení. Zpočátku bylo soužití obou národností v Haselbachu celkem bezproblémové. I styky s německými finančníky byly dobré. Vzájemně se navštěvovali, hráli spolu karty, někdy na našem celním úřadě, jindy na německém. Ještě si dělali legraci a říkali: „Jestli ty na mě budeš střílet, budu tě v noci strašit.“ Chodila jsem jim pro pivo. Časem však začali řádit ordneři a němečtí finančníci říkali, že už nemohou přijít, že by měli potíže. Původně jsme žili na celnici. Po střelbách na členy finanční stráže jsme byli vojáky přestěhováni do Domažlicích. Nakonec se situace vyhrotila tak, že člen finanční stráže Röhlich byl ordnery zastřelen (má dnes pomník u celního úřadu Lísková) a byl postřelen člen finanční stráže Engl, rovněž v Lískové. Při stěhování jsme odvezli jen nutné ošacení a potřeby pro domácnost, neboť všude byly již zátarasy a stěhování bylo nemožné. Většina věcí tam tedy zůstala. Pak jsme žili na různých místech. Otec sloužil na nové hranici a po zrušení finanční stráže dostal místo na obecním úřadě v Zahořanech, okres Domažlice, kde jsme byli až do konce války.
Januše Blahutová, tehdy Lísková

***

Narodil jsem se v roce 1934 v Žihli, dnešní okres Plzeň – sever. Při obsazování našeho pohraničí nacistickým Německem v oce 1938 museli rodiče s námi dětmi urychleně opustit svůj byt, a to v důsledku bezohledné výzvy tamějších Němců: okamžité opuštění obce občany české národnosti. Otec pracoval v cihelně a matka byla dámskou krejčovou. Oba museli narychlo sehnat povoz a naložit jen to nejnutnější. Matka měla v Kožlanech bratra s rodinou. Ti se nás ujali. Bydlelo nás tehdy ve dvou místnostech osm lidí. Po roce velkého odříkání a trápení obou rodin se vším, co k takovému „životu“ patřilo, i po stránce obživy, sehnal otec ve svém rodišti (Radnice u Rokycan) jednu místnost v dělnickém domě. Celkem jsem se stěhovali za dobu války z různých důvodů pětkrát. Otec pracoval v Radnicích na šachtě, jiná možnost nebyla, a matka také pracovala, aby sehnala obživu pro nás čtyři děti. Tehdy při útěku z Žihle jsme byli Němci kamenováni a já – pětiletý – byl těžce zraněn do hlavy. Dodnes mám na hlavě jizvu! V obci byli všichni Češi přinuceni opustit své domovy, pokud se nechtěli dát poněmčit. Panoval tehdy velký strach a obavy z toho, co bude dál. Veškeré podrobnosti mi rodiče vyprávěli. Pro ty, kdo uprchli ze svých domovů, nebyly tehdy žádné možnosti finanční úhrady či podpory. Na tato léta zbyla jen smutná vzpomínka a hlavně pro naše rodiče trpká zkušenost z násilných činů sudetských Němců, kteří se tehdy roztahovali nejen v pohraničí, ale v celé naší vlasti.
M.T., tehdy Žihle

***

Naše rodina žila v pohraničí od nepaměti, a to v Dobřanech.u Plzně. Otec byl zedník, matka v domácnosti, babička byla pradlena, strýc byl v učení a já byla v té době školačka. Báli jsme se henleinovců, kteří nám vyhrožovali, a proto jsme museli po Mnichovu odejít do Prahy k příbuzným. Přišli jsme skoro o vše. Ještě dnes vidím ty nešťastné tváře, když jsme utíkali jen s kufry v rukou. Všechno ostatní jsme tam museli zanechat. I když mi tehdy bylo deset let, mé zážitky z té doby jsou otřesné. Bylo to velké neštěstí a na nás všech to zanechalo následky. Stále jsem vzpomínala na naše rodiště.
V.S., tehdy Dobřany u Plzně

***

Naše rodina žila od roku 1918 V Dobřanech u Plzně, které byly v roce 1938 zabrány Němci. Otec tam byl zaměstnán v ústavu pro choromyslné. Celá rodina byla v místním Sokole. Průmyslovou školu stavební jsem absolvoval v Plzni. Situace v našem městě byla poměrně klidná. Až během roku 1938 se někteří Němci veřejně angažovali jako příslušníci Henleinovy strany. První den po příchodu německé armády byli zajišťováni mnozí mladí lidé – moji kamarádi. Já sám jsem o této akci dostal včas zprávu a okamžitě jsem přes blízké hranice utekl do města Přeštic. Otec musel v zaměstnání zůstat ještě týden. Při vystěhování rodiče jen to zařízení, které se vešlo na nákladní auto. Zbytek majetku zůstal na místě. Dočasně jsme se nastěhovali do Přeštic, kde jsme naštěstí měli příbuzné. Rodina se později odstěhovala do Prahy, kde otec dostal zaměstnání. K odškodnění nedošlo. Celý akt vyhnání Čechů z jejich domovů cítím dodnes jako velkou křivdu. Nejde ani tak o škody na majetku, i když ani to nebylo zanedbatelné, ale vyhnání mělo za následek roztržení rodiny, která se již po válce z různých důvodů nikdy nesešla ve společném domově.
Josef Hrádek, tehdy Dobřany u Plzně

***

V roce 1938 jsme bydleli s rodiči a bratrem v Újezdě nad Mží u Plzně. Otec pracoval jako hajný u lesa v hájence jako hajný, bydleli jsme u lesa u lesa v hájence. V den vpádu nacistického vojska do Újezda jsme byli všichni na návštěvě ve vesnici u p. Paška, odkud jsme viděli příjezd německých obrněných vozidel na nádvoří zdejšího zámku. Protože otec uměl dobře německy, zaslechl německého důstojníka, který dával vojenské hlídce a ordnerům s páskami na rukávech rozkaz, aby na místě zastřelili otce, a to jako ruského vyzvědače, a celou rodinu zajistili ve sběrném táboře. Po vyslechnutí jejich rozmluvy odešel otec s námi do hájovny, kde vzal pouze kazetu s rodinnými dokumenty a jen s tím, co jsme měli na sobě, jsme utíkali již za šera z domu do lesa. Ještě jsme zahlédli přijíždějící vojenská auta s Němci. Utíkali jsme kolem chatových kolonií u řeky Mže (pod dnešní přehradou Hracholusky). Dvakrát musel otec s námi dětmi i matkou přebrodit Mži. Museli jsme se dostat přes asfaltovou silnici, která tvořila demarkační čáru mezi okupovaným územím. Na silnici stály německé stráže ve vzdálenosti asi 50 m, aby znemožnily útěky k Plzni. Než jsme se k této silnici dostali, museli jsme se blížit za tmy přes pole a louky, po kterých přejížděly kužely světla světlometů a ve chvíli, kdy nás objevily, rozštěkaly se kulomety. Nikdo z nás však nebyl raněn, doplazili jsme se těsně k silnici, kde otec vyčkal chvilky, kdy se stráže od sebe co nejvíce vzdálily, převedl nás přes silnici do neobsazeného území. Dostali jsme se do Plzně ke známým, kteří nás ubytovali ve sklepní místnosti. Druhý den nás děti otec odvezl vlakem na Moravu do Žabčic k matčiným rodičům, kde jsme zůstali asi rok, než rodiče dostali práci a trochu se zajistili. Asi za čtrnáct dní po našem útěku poslal otec matku s přáteli nákladním autem pro náš majetek. Celý dům včetně veškerého zvířectva byl místními Němci vykraden. Při zpáteční cestě prázdným autem odvedli ordneři matku na obecní úřad, kde ji zmlátili, zavřeli do sklepa a nechali bez jídla a vody asi dva dny, dokud jim nepodepíše, že si vše v pořádku odvezla. Tak pod nátlakem podepsala. Pak ji odvezli na hranici okupačního pásma, odkud musela jít až do Plzně pěšky.
Hubert Hoger, tehdy Újezd nad Mží

***

V roce 1938 jsme bydleli v Liticích na Plzeňsku, mně bylo deset let. Jednoho říjnového dne se objevili němečtí vojáci a my děti jsme byli u všeho, co se dělo. Viděla jsme, jak ti Němci, kteří v Liticích pokojně žili, se najednou změnili; na každém domě visel německý prapor a německé vojáky vítali jako osvoboditele. Byla jsem u toho, když místní hostinský a řezník vyvalil sudy piva a přinesl salámy a hostil vojáky vším možným. Místní Němci snášeli československé vlajky na náves a tam je spálili. Od Plzně přicházel náš čs. Voják a oni se na něho vrhli, trhali mi knoflíky na uniformě, až ji celou zničili a já, celá vyděšená, jsem se na to dívala. Naše parta dětí si řekla, že se musí něco udělat, že se budeme bránit. Tak jsme si nakoupili naše vlaječky a všem Němcům jsme je zastrkali do oken. U domu, kde jsem bydlela, byla stodola, a tam ubytovali německé vojáky. Za domem byla louka s kompostem a my děti jsme si z něho udělali bunkr s pozorovacím okénkem. Ale dlouho jsme se z něho netěšili. Za naši maminkou, která uměla německy, přišel německý důstojník a řekl, že je to provokace, že to nebude trpět, vytáhl pistoli, jinak že nás zastřelí. A že to myslel vážně, jsem poznala z toho, jak dlouho ho maminka přesvědčovala, že jsme děti, takže z toho nemáme rozum. I když jsme byly jenom děti, přece jen jsme chápaly, že se v té době děje něco strašného. Pak se jednoho dne u nás objevil obecní policajt s nařízením, že se musíme do 24 hodin vystěhovat.
Blažena Šebková, tehdy Litice

***

Patřím mezi Čechy vyhnané v roce 1938. Bydleli jsme tehdy v Nýřanech. Mně bylo třináct let, sestře devět let. Otec byl tehdy mobilizován a někde na hranicích. Takže se sama maminka musela s námi do večera, tj. do 24 hodin, vystěhovat. Bylo to hrozné. Dobře si to pamatuji. Přeji si, aby to již nikdy nikoho nepotkalo!
J.J., tehdy Nýřany

***

Také naše rodina se musela v roce 1938 vystěhovat. Bydlela jsem tehdy s rodiči v Nýřanech. Bylo mi sice jen devět let, ale dodnes si vše dobře pamatuji. Můj otec byl v té době na vojně a maminka byla se mnou a mou sestrou v Nýřanech, když přišel rozkaz vystěhovat se, a to do 24 hodin. Pamatuji se ne ten zmatek, kdy nebylo k sehnání auto, které by nás odstěhovalo. Pak přijel můj otec, který sehnal autobus, ovšem všechny věci jsme do něj přece jen dát nemohli.
Pamatuji si na to, jak lidé vezli jen několik nutných věcí na vozíčku a v nejbližších obcích za zabraným územím prosili dům od domu o ubytování.
Radomíra Lišková, tehdy Nýřany

***

Naše rodina – rodiče a my čtyři dcery – žila od roku 1933 v Nýřanech. Otec byl vedoucím prodejny firmy Baťa a mé dvě starší sestry tam byly prodavačkami. Mně bylo v roce 1938 šestnáct let a studoval jsem, nejmladší sestra byla osmiletá. Do zabrání se v Nýřanech žilo pokojně a přátelsky, dá se říct, že v sousedské úctě. Nerozlišovalo se, kdo je Čech a kdo Němec. Němci uměli česky, měli své německé školy a všude byly česko-německé nápisy. Takže se jim žilo velmi dobře v naší zemi. My jsme je ctili jako rovnocenné spoluobčany se všemi jejich právy – to nemohou popřít! Provinili se na nich až Hitler a Henlein, kteří je zfanatizovali svými projevy o nadřazené rase a jejích právech. Já osobně jsem žasla, s úžasem zírala na jejich proměnu a nechápala, jak je možný takový zvrat v jednání. Dříve normální slušní sousedé přestávali být „lidmi“. Svět cti a slušnosti se zbortil. Nejhorší to bylo v září 1938. Všichni Češi v Nýřanech žili v panice. Nikdo jim nedovedl říct, kde bude hranice, zda před městem, v polovině Nýřan nebo až za nimi. Baťa to však přesně věděl – včas zachraňoval svůj majetek; museli jsme všechno zboží a inventář zabalit a odeslat. Jedna vzpomínka z mé mysli snad nikdy nevymizí. Tenkrát byl v Nýřanech sraz henleinovců ze západočeského kraje. Nejdříve ukřičené, fanatické projevy a pak lampionový průvod. Ta hrozná masa lidí valící se ulicí, zfanatizovaná a hrůzná, vyřvávající hesla, vyvolávala děs, strach a pobouření v mé mladé mysli. Proč dělali sraz v Nýřanech, kde bylo jen pár německých rodin? To, aby u demarkační čáry prezentovali svou moc a sílu a nahnali nám strach?Po příchodu německého vojska docházelo k dalším projevům nenávisti. Henleinovci povalili pomník horníků, postavený před radnicí. Proč? Čím se tito mrtví horníci provinili? Pak byla na řadě židovská synagoga. Zprvu se ozývaly rány a hřmot, jak v ní házeli na hromadu lavice, knihy, historické obrazy atp., vše pak polili a zapálili. Synagoga vzplála, plameny šlehaly do výše a praskot se mísil s křikem Němců.A jaká byla moje reakce na zabrání? Nosila jsem čepici „masaryčku“ a nad štítkem trikoloru. Provokativně jsem se v í producírovala a „zviditelňovala“ tak své češství. Od maminky, která žila v mládí ve Vídni, jsem se naučila „řeči“ určené německým vojákům. Jako – jakým právem jsou ono zde, tady je naše česká země a my Češi jsme tu doma. No a moje „Ich bin stolz darauf, das ich Tschechin bin“ mně utkvělo dodnes v paměti. Později následoval trest – odebrání propustky a „kenkarty“ na dojíždění do školy v Plzni. Jaký byl důvod?Byl zákaz převážet české noviny. Samozřejmě, že jsem měla v tašce český časopis Kino. U kontroly jsem hlásila, že to nejsou noviny, ale jsou tam jen ukázky z filmů a herci, a to i němečtí, američtí atp., ale zbytečně. A tak mne, šestnáctiletou, ještě německá kontrolorka pokořila rozkazem vysvléci se ze šatů. Tím také skončilo moje dojíždění za studiem do Plzně.V té době jsem byla i po nějakou dobu sama doma jen s osmiletou sestrou; naši už byli v Plzenci a zařizovali možnost vystěhování. Přišel další šok. Jednou v noci rána a bušení na domovní dvéře. Přišli němečtí vojáci. Pamatuji ty boty šlapající po neonových písmenech firmy Baťa, rozložených v prázdné prodejně. Slyším dodnes to chrupající sklo pod jejich nohama a tu hulákající němčinu. To nebyli lidé, lidé by viděli ten děs v dětských očích a zen otazník proč, proč jen to všechno. My byli bez šance, bezbranné proti hulvátství fanatiků. V obsazených Nýřanech jsme nemohli zůstat. Baťova prodejna byla zrušena a otec a sestry přišli o zaměstnání. Odstěhovali jsme se tedy do Starého Plzence, kde otec sehnal opět místo vedoucího prodejny fy Baťa.
Emilie Železná, tehdy Nýřany

***

Narodila jsem se v roce 1924 v Sulislavi, okres Stříbro. Tato vesnička zůstala českým ostrůvkem i za protektorátu. Oba moji rodiče pocházejí ze Sulislavi, a pokud vím, i jejich předkové. Můj otec byl vyučený tesař, pracoval na různých místech, pak ve Stříbře. Když se oženil, postavil si ve Stříbře domek a veškeré práce ze dřeva si udělal sám. V roce 1928 jsme se stěhovali do našeho nového domku, kam přibyli ještě bratr a sestra. Po čase se kolem nás rozrůstaly další domky, sousedé i kamarádi byli Němci. Velice dobře jsme s nimi vycházeli Nikomu z nich nevadilo, že jsme chodili do české školy a do Sokola. Můj otec byl organizován v sociálně demokratické straně a v odborech, byl členem Národní jednoty pošumavské a nikomu to nevadilo. To se však změnilo, když se objevil Henlein. Německé děti se nám začaly posmívat, přestaly s námi kamarádit, někdy i na příkaz rodičů. Stalo se mi, že otec mé kamarádky na mne plivl. Bylo mi tehdy čtrnáct let. Henleinovci se začali srocovat, s křikem táhli městem a házeli kameny do oken Čechů. Kolikrát jsme nemohli jít spát, stáli jsme v kuchyni s uzlíčky nejnutnějších věcí a čekali, budeme-li muset utéct, nebo počkat, až se henleinovci vyřvou a odejdou. V té době už otec dostal místo na poště ve Stříbře, a tak když se zabíraly Sudety, odešel s poštovním úřadem do Plzně.Jelikož jsme neměli kam jít, zůstali jsme zatím ve Stříbře a otec slíbil, že nás co nejdříve odveze do Plzně. V den, kdy Němci okupovali Sudety, jsme šli do Sulislavi k babičce a s hrůzou jsme se vraceli domů. Avšak několik dní nás Němci nechali na pokoji. Jednoho dne ráno asi v 7 hodin přišlo gestapo s místním výrostkem, my děti byly ještě v posteli. Řvali na maminku, celý barák prohledali, nás z postele vyhnali a nakonec chtěli mluvit s tátou. Maminka mluvila německy špatně, a tak musela vyslechnout mnoho hrubostí a nadávek. Táta přišel z Plzně v sobotu večer, maminka ho prosila, aby se zase hned do Plzně vrátil, ale on odmítl, že nikomu nic neudělal. Hned druhý den v pravé poledne přišlo gestapo znovu a otce sebralo. Pár dní byl ve vězení ve Stříbře a pak ho převezli do Asmberku.O naši rodinu se nikdo nestaral, maminka byla bez prostředků, pomáhala nám babička, která měla malé hospodářství. Můj bratr a sestra museli jít do německé školy, protože česká byla zrušena. Všude námi pohrdali. Na Štědrý den dopoledne se nám táta vrátil, úplně zničený. Pamatuji si, že bratr utíkal do lesa pro stromek a snad to byly naše nejkrásnější vánoce!
Hned v lednu se otec vrátil do Plzně, byt pro nás sice neměl, ale nastěhovali jsme se k našemu strýci, který také s rodinou utekl ze Sulislavi. Strýček měl tři děti a obýval jednu místnost, kam jsme přibyli i my, tři děti a rodiče. Spali jsme na zemi, tísnili jsme se, ale byli jsme šťastni. Ze Stříbra jsme si odstěhovali nábytek, jinak jsme domek opustili. V domku, kde jsme ve strýčkově místnosti nějaký čas žili, otec udělal ze stáje také jednu místnost, a tam jsme byli až do konce války. Zavedl si tam elektřinu, ale vodu jsme do bytu nosili.Moc hezky nás místní lidé nepřivítali. Když maminka slyšela, jak hubují, cože tady ti uprchlíci chtějí, proč nejsou doma, tak se rozplakala. Když jsme se po válce vraceli do Stříbra, tak zase plakaly sousedky, že nás ztrácejíDo našeho domku ve Stříbře jsme se vrátili asi v červenci 1945 (do té doby tam byli američtí vojáci). Nikdy nemohu zapomenout na to, co jsme vytrpěli.
A.J., tehdy Stříbro

***

Od roku 1934 jsme žili v obci Číhaná, tehdy okres Stříbro. Moje matka byla majitelkou zemědělské usedlosti a cca 15 ha půdy, na které hospodařila. Otec pracoval jako revident Čsl. obilní společnosti.Navštěvoval jsem v Číhané českou jednotřídku, kterou s velikými obtížemi udržovala Národní jednota pošumavská. Řídící učitel, český vlastenec Antonín Rill, měl ve škole asi 10-12 žáků, z toho 2-3 Němce. Ti měli v obci vlastní německou obecnou školu nejméně s 80 žáky. Farní římsko-katolický kostel spravoval německý farář z řádu tepelských premonstrátů. Kaplan, rovněž z tohoto řádu, učil náboženství na naší české škole. Byl to Němec z české matky, přátelsky nakloněný Čechům, a mluvil perfektně česky. Starý farář byl hodný člověk, obřady však byly v němčině.Moje rodina nemá žádné zkušenosti se soužitím Čechů s Němci v období do nástupu Hitlera k moci, protože jsme se přistěhovali do pohraničí až v roce 1934. V naší obci jsme až asi do roku 1937 nezažili výraznější výstřelky domácích Němců. Starosta, Němec, prý sociální demokrat, zemědělec, byl v celku loajální. Výraznější henleinovci (až na dva) v obci také nebyli. V Číhané tehdy žilo něco přes 200 občanů, z toho českých rodin bylo jen několik (my, řídící učitel, cestář, poštmistr, dva četníci, kočí). Pak tu byly ještě dvě smíšené rodiny (muž Němec), které po Mnichovu v obci zůstaly. Všichni Češi byli vyhnáni. Větší problémy měl tehdy pouze český řídící učitel, upřímný vlastenec, organizátor různých akcí, jako zapálení hranice k výročí umučení Mistra Jana Husa, vzpomínka k 85. Narozeninám TGM apod. Vím, že jej mladí henleinovci několikrát napadli a zpolíčkovali. V roce 1938 bylo proti četnické patrole (chodili ve dvojici s nasazeným bajonetem) jednou vystřeleno. Naštěstí nedošlo ke zranění Já jsem se tehdy kromě několika českých kamarádů stýkal i s německými hochy. Ti nemluvili česky (mám dojem, že se v jejich německé škole asi čeština nevyučovala), takže jsme byli nuceni se spolu dorozumívat německy. Docházelo samozřejmě k obvyklým klukovským rvačkám, ale nedalo se říci, že jejich příčiny tkvěly v národnostní problematice.V roce 1937 přijel na prázdniny mladý student z Karlových Varů v krátkých kožených kalhotách, bílých podkolenkách, ozdobený chrpou, který v několika dnech strhl na sebe pozornost německých vesnických chlapců, kteří se od té doby od nás distancovali. Od samého začátku však bylo znát, že Němcům příliš nevyhovuje, že mají v obci jediného českého hospodáře. Jejich chování bylo v té době ještě „v normě“. Horší a daleko nebezpečnější bylo, že ve styku s úřady a bankami jsme nenacházeli větší porozumění. Převážná většina úředníků byli Němci, jejichž cílem bylo vrátit náš majetek do rukou Němců (hospodářství jsme zakoupili od Němce).Matce se podařilo získat autodopravce z Plzně, který byl ochoten odvést ve stanovené lhůtě naše svršky. Cestou (poslední den lhůty) nás zastavil zoufalý dělník se svou početnou rodinou a prosil o naložení jejich skromného majetku, neboť jeho dopravce na poslední chvíli odmítl. Matka přemluvila našeho autodopravce, aby žadateli vyhověl.Po celou dobu války jsme neměli z našeho majetku žádný příjem. Po jejím skončení jsme nalezli hospodářství vyplundrované, bez dobytka a zásob, pole zanedbaná. Vyčíslit škody vůbec nedokáži.
Ing. Miroslav Zahrádka, tehdy Číhaná

***

Poprvé byla matka s mým otcem vyhnána v roce 1918 z Temešváru, kde tehdy žili. Maďaři tenkrát vyhnali všechny, kdo nebyli Maďary. Moji rodiče tedy odešli do Čech, kde měli své rodiny. Podruhé vyhnali matku (otce jsem už neměl) henleinovci z Plané u Mariánských Lázní, kde od roku 1929 spravovala hlavní sklad kuřiva pro tehdejší okres Planá. V den, kdy vstoupila německá armáda do města, vyhnali funkcionáři NSDAP matku z trafiky a ze skladu kuřiva (ve skladu bylo za 25 000 Kč zásob, v trafice pak jen za nábytek a denní zásobu činila škoda 5 000 Kč). Nedostala žádné finační vyrovnání, ačkoli tyto položky musela složit jako kauci při převzetí trafiky. Šla domů s prázdnýma rukama – postup tedy byl stejný jako při zabavování židovského majetku. Jako Češka neměla možnost dovolat se spravedlnosti. V té době obnos 30 000 Kč nebyl zanedbatelný, ale bylo to „právo vítězů“. Další život pak bylo šikanování, dokonce ani na pozdrav jí dříve dobří sousedé neodpovídali. Pak jsem našel možnost přestěhovat ji do Čech. Hůře dopadli rodiče mého kamaráda a spolužáka Karla Filípka, kteří v Mariánských Lázních postavili ubytovací lázeňský dům naproti ruskému kostelu (pozdější Balneologický výzkumný ústav Mariánské Lázně). Ten soukmenovci pana Neubauera obsadili, majitele vyhnali, ponechali jim v bance dluhy, které vznikly při výstavbě domu, kdežto výnosy z provozu inkasoval někdo z oněch „čestných“ Němců. Takových podobných případů byla nekonečná řada.
J.K., tehdy Planá u Mariánských Lázní

***

Narodil jsem se roku 1912 v pohraničí, ale vyrostl jsem a od svých dětských let i bydlel v Žatci a až do poloviny září 1938 pak v Chebu. Po Hitlerově projevu v Norimberku 12. září 1938, ve kterém ostře napadl ČSR a prezidenta Beneše, provedli henleinovci v Chebu puč, a tak jsem musel s rodinou ještě v noci město opustit.
Otto Hrádek, tehdy Cheb

***

Otec žil od roku 1930 v Chebu, kde pracoval jako úředník v České záložně, matka byla v domácnosti. Češi žili odděleně od Němců. Pro Čechy byl český obchod, záložna a holič ve státním domě; české divadlo bylo v jedné ze dvou hospod. Zpočátku bylo soužití s Němci celkem dobré. Po štvavých projevech henleinovců však docházelo k provokacím a násilnostem.
Při opouštění Chebu doprovázel mě a maminku otec na nádraží. Musel v Chebu ještě zůstat a likvidovat materiály České záložny. V blízkosti nádraží se již střílelo a my jsme se hrozně bály. V Chebu jsme vlastnili polovinu rodinného domku, který naši v roce 1933 koupili za 45 tisíc korun. Ten byl při náletu částečně zničen a byt byl neobyvatelný. Do Chebu jsme se vrátili v r. 1945, koupili jsme si jiný rodinný domek, ale i ten byla poničený, a tak jsme ho museli opravovat.
Marta Samková, tehdy Cheb

***

Moji rodiče bydleli v Chebu asi od roku 1920. Já i můj o šest let mladší bratr jsme chodili do české školy, měli jsme kamarády z českých, německých i smíšených rodin, nakupovali jsme v českých i německých obchodech, měli jsme řadu přátel. Otec byl státní zaměstnanec. Vše bylo normální do doby, než Henlein a Hitler své soukmenovce vyškolili. Naši kamarádi se změnili v zuřivé bestie. Naši nás museli do školy vodit. Celé noci nám henleinovci vyřvávali pod okny, házeli kameny , vyhrožovali a my, ve své vlasti ponižovaní a opovrhovaní, utíkali do vyšších pater domu a třásli se o život. Němečtí obchodníci najednou Čechům nic neprodali, byť se předchozí roky mohli úctou přetrhnout. Moje hezká, mladá maminka onemocněla z toho, když na ní řezník zařval „česká svině“. Věčné ječení „Heim ins Reich“. Proč nejsou teď spokojeni s tím, co tolik chtěli? Kde je tedy jejich domov? Máme snad ještě dnes klást našim dávným panovníkům za vinu, že v rámci osídlení našich pohraničních oblastí sem pozvali německé řemeslníky jako hosty a ti se nám v roce 1938 tak „královsky“ odměnili? Rozbili nám republiku, nás hnali za nepředstavitelného řevu, střelby a kopanců jako divou zvěř. My děti jsme s matkou utíkali na nádraží, ona v té vřavě, kdy kolem nás pleskaly kulky, odhodila malý kufřík s našimi věcmi. K babičce jsme přijely jen s tím, co jsme měli na sobě. Otec se ze služby vrátil do bytu, který byl vykradený. Byli jsme žebráci, stále vyděšení, pomalu odvyklí normálnímu životu.
Jarmila Volicerová, tehdy Cheb

***

Od roku 1924 žila naše rodina – rodiče, dva bratři, sestra a já v Chebu, kde otec byl zaměstnán ve výtopně ČSD. Byl zapojen do všech hraničářských spolků, nejvíce však pracoval v Sokole, kam celá rodina chodila cvičit do nově postavené české školy. Bydleli jsme v drážních domech, obydlených dalšími českými rodinami, takže jsme žili v kolektivu a v pohodě. Při cestě do školy jsme byli často napadáni nadávkami a útoky německých výrostků, což se nástupu Hitlera k moci stupňovalo. V roce 1936 bylo už útočení na Čechy velmi ostré, přičemž henleinovci hlásali do světa vymyšlené zprávy o útocích českých vojáků nebo policistů na „ubohé Němce“.
V září roku 1938 zasáhla střelba z hotelu Welzel na nádražní budovu dva české železničáře. Pak byla situace taková, že některé rodiny hledaly záchranu ve vnitrozemí.Koncem září jsme s maminkou odjeli do Mirotic k otci známého četaře, kde jsme nějaký čas pobývali. Otec se vrátil do Chebu předávat služební věci a zařizovat přestěhování bytu. Nechtěla bych něco takového znovu prožít.
Květoslava Kučerová, tehdy Cheb

***

V roce 1936 jsem byl v Chebu na vojně. Už tehdy jsme měli co dělat s ordnery a henleinovci. V roce 1938 jsem byl jako strážmistr u Stráže obrany státu v Tachově, Aši a Kraslicích, kde byl velitelem major František Helvín. Zde jsme zažili útoky henleinovců, u druhé čety byli například zastřeleni dva vojíni při střežení stanice. Byl jsem na hranicích po celou dobu mobilizace. Stěhovali jsme naše lidi ze Sudet, takže jsem dobře poznal, jací Němci jsou.
Antonín Procházka, tehdy Cheb

***

Narodila jsem se v roce 1921 a jsem ze smíšeného manželství – matka byla Němka a otec Čech. Prožila jsem ve svých sedmnácti letech pohnuté doby s henleinovci. Kdyby landsmanšaft raději mlčel a netahal na světlo Boží, co bylo. Bydleli jsme ve Svatavě, pár kilometrů od Habartova, kde henleinovci řádili obzvlášť krutě. Pamatuji se dobře na to, když vykřikovali „Heim ins Reich“, nebo Eins zwei drei, nieder mit der Tschechei“. Ten večer po Hitlerově řečnění byli soukmenovci na koni, ihned vyrazili v bílých podkolenkách a chovali se arogantně. Všichni Němci však nebyli stejní.Byly tady dva tábory – henleinovci a pak Češi s německými sociálními demokraty a komunisty. Scházívali jsme se jednou týdně v české hospodě, zde se společně hrály všelijaké hry.Bylo to myslím v září, když nás němečtí antifašisté upozornili, že kdo chce odjet, musí hned do Falknova (dnes Sokolova), kde jsou přistaveny vlaky. Vzali jsme si to nejnutnější a sedli do vlaku. Vlaky byly přeplněné, ti staří seděli a my mladí jsme stáli na plošinkách mezi vagóny. Nás vyložili v Nížboru u Berouna, kde jsme dostali na zámku ubytování a pohoštění – bílou kávu a suchý chléb. To však byla pro nás ta nejlepší hostina. Asi tři rodiny na zámku zůstaly a ostatní se časem rozjeli k příbuzným, žijícím ve vnitru republiky. Také jsme pocítili lidskou nenávist, že mamka byla Němka. U nás se však převážně mluvilo česky, protože mamka češtinu dobře ovládala. Měli jsme jen české školy a já se cítila jen jako Češka. Když jsem po válce nadávala na Němce, maminka se slzami v očích řekla: „Miluško, vždyť já za to nemohu“, ale já ji uklidňovala, že ji mezi ně nepočítám. Všechno maminčino příbuzenstvo bylo též vystěhováno. Nějaký rok po válce přijel na návštěvu maminčin bratranec a řekl: „Češi nám nic lepšího nemohli udělat, my se teď máme moc dobře, i když jsme měli těžké začátky.“
Miluše Šiková, tehdy Svatava

***

Jako příslušník Sboru finační stráže jsem byl zařazen na oddělení finanční stráže v Siberbachu, nyní Stříbrná, okres Sokolov. Ubytování jsem měl privátní v domě německé rodiny. Normální hraniční službu jsem vykonával až do doby ohrožení nacistickými bojůvkami a vyhlášením stanného práva. Často jsme byli napadáni skupinami dobře vyzbrojených henleinovských ordnerů a museli se bránit i zbraněmi. Naše stanice byla přepadena a vypálena, takže jsme potom užívali stanici místního četnictva. V této době jsme byli všichni zařazeni do Stráže obrany státu a podléhali velení v Kraslicích, kam jsme byli později přemístěni a ubytováni. Hájili jsme svou vlast před nájezdy místních, ale i z druhé strany hranic přicházejících nacistických hrdlořezů. Po přepadení četnické stanice a stanice finanční stráže a zajetí jejich příslušníků ve vedlejší obci Schwaderbach (nyní Bublava) dostalo naše třináctičlenné družstvo příkaz zajaté osvobodit a stanice opět zprovoznit. Pod rouškou noci jsme se doplazili až ke stanici, kde měli být uvězněni. Velitel vrchní strážmistr Novák rozdělil družstvo na dvě obchvatné skupiny a s výkřikem „Hände hoch!“ jsme vyrazili ke vchodu budovy. Těsně poté se rozpoutalo hotové peklo.Prostor byl ozářen světelnými raketami, z oken budovy dopadaly granáty, z okolních domů po nás stříleli ze samopalů a kulometů. Těsně před velitelem vybuchl granát a on vlastně svým tělem zachránil můj život, jelikož jsem byl dva kroky za ním. Současně při této akci padl další člen družstva a kamarád četnický strážmistr Josef Brčák. Spolu s příslušníkem četnické školy Farberem, který byl zákeřně zabit již odpoledne, mají v Bublavě pomník. Několik z nás zbylých utrpělo různá zranění, což se u mne později projevilo ztrátou zraku levého oka. Prožili jsme mnoho přepadových útoků ze strany sudetoněmeckých ordnerů, včetně masakru v Anenském údolí mezi Kraslicemi a Jindřichovicemi. Tehdy nám bylo ve večerním rozkaze oznámeno, že v obci Habezbirg (Habartov) byla ordnery přepadena četnická stanice, její příslušníci zavřeni do sklepa, kam byla napouštěna voda, a ti, kteří se chtěli zachránit před utopením a vylézali okénkem u stropu, byli rozkopáváni krumpáčem. Jejich ženy byly údajně voděny nahé na provaze z jednoho konce vesnice na druhý. Sám jsme však toho svědkem nebyl. Uložený úkol osvobodit zajaté příslušníky ve Schwadenbachu jsme nesplnili, ti byli totiž již dříve zbiti a odvlečeni na druhou stranu hranic do Sachsenbergu. Samotná obec byla obsazena mnoha dobře vyzbrojenými ordnery. Od vypuknutí tohoto zběsilého honu henleinovců po všem, co bylo české, jsem se již do svého bydliště nedostal. Zůstalo mi pouze to, co jsme měl v poli na sobě. O veškerý majetek jsem tak přišel.
K.H., tehdy Stříbrná

***

Jsem jednou z mnoha, kdo museli opustit Sudety, přestože se nám tam dobře žilo i s Němci.Bylo to ve Falknově - nyní Sokolov. Chodila jsem do Sokola, ráda vzpomínám na pěkné slavnosti, na besídky. Češi stále něco pořádali. Žili jsme tam 13 let. Táta byl voják z povolání, bydleli jsme ve státním u kasáren. Po obecné škole jsem jezdila do Karlových Varů do gymnázia, ale když jsem byla v tercii, tak začali henleinovci s provokacemi. Tátův pluk byl přemístěn do Myjavy, doma zůstaly ženy s dětmi. Bály se, protože se situace přiostřovala. My s mámou, každá s menším kufříkem, jsme odjely do Prahy k tetě, jinak jsme tam všechno nechaly. Když Němci „Sudety“ zabrali, dovolili, aby si máma pro věci a nábytek dojela. Jela ještě s jednou ženou, plná strachu. Nábytek a věci byly vystěhovány ve sklepě, to lepší bylo samozřejmě vykradené, nábytek rozbitý, takže se matka rozmýšlela, má-li to vůbec naložit.Byla to hrozná doba, byl to konec mých nadějí a plánů, život se úplně změnil. Vinou Němců nemám opravdu dobré vzpomínky na mládí, stejně jako mnoho mých vrstevníků, a tak mi není dobře, když slyším, že jsme Němce ze „Sudet“ vyhnali. Vzpomínám si, jak vykřikovali, že chtějí do reichu.
V.R., tehdy Sokolov

***

Před válkou jsme bydleli ve Falknově (dnešní Sokolov). Můj otec tam pracoval na nádraží jako hradlař. Na stejném hradle s ním střídali další tři železničáři, jeden Čech a dva Němci. Vzpomínám si, jak otec v době okupace i po válce říkával, jací to byli všichni dobří kamarádi, jak si rozuměli a chápali jeden druhého. To bylo do doby, než začal působit v Karlových Varech a Chebu Konrád Henlein.V tu ránu se přátelství a kamarádství Němců změnilo v nenávist, ponižování a šikanování. To trvalo až do doby, kdy jsme byli nuceni domov opustit. Tady snad ještě poznámku, že jsme Falknov proti jiným vyhnancům opouštěli alespoň trochu kulturně. Protože byl otec železničář, bylo mu umožněno odjet s veškerým zařízením, když byl přistaven nákladní vagón, do kterého se vešly věci naší rodiny a ještě jednoho železničáře. Vůbec nejhorší vzpomínku mám na to, co jsme zjistili po válce, když jsme se z vnitrozemí jeli podívat do Sokolova. V roce 1936 mi ve věku tří let zemřel bratr Karel. Byl pohřben na falknovském hřbitově a pochopitelně po dobu okupace jsme neměli možnost se na hrobeček jet podívat. To jsme mohli až asi koncem června 1945.Bylo velmi obtížné rozházené zbytky hrobu na hřbitově vůbec najít a pak hrobeček znovu sestavit. Vzpomínám na pláč mé matky, otce, ale i na svůj. Tenkrát jsem ještě moc nechápal, co se to vlastně kolem mne děje. Teprve později jsem pochopil, že sudeťákům nebyly svaté ani hroby českých lidí, a to bez ohledu na to, zda to byl hrob dospělého člověka či dítěte, jak to bylo v našem případě. Všechny české hroby byly zdemolovány a zbytky rozházeny po hřbitově.
Vladimír Fišer, tehdy Sokolov

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:26
od kacermiroslav
***

Rodiče žili od roku 1927 napřed ve Svatavě u Falknova (dnešní Sokolov), potom přímo ve Falknově, kde byl otec četnickým strážmistrem. Starší sestra a já jsme chodily do české obecné školy, obě jsme cvičily v Sokole, jako žákyně jsme se účastnily různých sokolských nebo školních vystoupení, také sletu ve Falknově, a jako rodina jsme chodili do českého katolického kostela.Bydleli jsme u náměstí v nájmu u německé majitelky domu, vdovy a její starší dcery. Byly to slušné osoby, politika je nezjímala, byly hluboce věřící a k nám hodné. Pro nás to byla babička a slečna domácích a kdykoli jsme se sestrou chtěly, směly jsme k nim přijít.Byla jsem malá a rodiče před námi nikdy nemluvili o politice. Že se děje něco vážného, to jsme pochopily i jako děti, ale nerozuměly jsme tomu. Od nás bylo na náměstí blízko a slyšely jsme, že se tam stále častěji shromažďují Němci, halasí, něco provolávají, někdy zvonily i zvony. Četníci měli stále častěji pohotovost a tatínka jsme doma moc neviděly. Největší rozruch nastal, když přijel do Falknova Henlein nebo jiný předák sudetských Němců. To stáli četníci celé hodiny v řadě v naší ulici, chladno-nechladno, déšť- nedéšť. Museli být v pohotovosti. V ty dny maminka pořád vařila hrnce čaje a četníci, stažení z celého okolí, byli vděční, že se trochu zahřáli. Stále více se v ulicích objevovaly Němky v dirndlech, občas na nás heilovali zvednutou pravicí, nebo vyplázly jazyk, ale my jsme věděly, že si nemáme ničeho všímat. Chlapci chodili v kožených kalhotách a všechna mládež v bílých podkolenkách. Už se s námi nekamarádili.O prázdninách 1938 jsme byli jako každoročně ve vesnici na Přešticku, kde jsme měli malý domek. Jednu místnost pro sebe, nájemník měl kuchyň a pokoj. Vrátili jsme se do Falknova koncem prázdnin a začala zase škola. Někdy počátkem října nás poslali ze školy domů s příkazem se cestou nikde nezdržovat, nenechat se nikým vyprovokovat. Došla jsem domů v pořádku. Potom přišel tatínek ze stanice a řekl, ať maminka co nejrychleji sbalí do kufru nejnutnější věci, že je třeba, abychom odjely. Většina českých rodin že už je stejně pryč. Maminka váhala. Potom přišel tatínek ještě jednou pro nějaké teplejší oblečení a podivil se, že tam ještě jsme. Řekl, že už se o nás nebude moci starat, protože všichni četníci budou někam odveleni, ale nevěděl kam. Před polednem se u nás zastavil jeden český železničář, že kolem poledne pojede z Falknova poslední vlak vypravovaný českými železničáři do Plzně. Co bude potom, nikdo neví, ale že máme určitě odjet.Maminka složila do kufru nějaké věci, my jsme dostaly příkaz, že musíme jít pořád před ní, aby na nás viděla, a nejkratší cestou na nádraží. Tam byl nevídaný ruch a shon. Český výpravčí mamince potvrdil, že ten vlak má skutečně přijet, má už velké zpoždění a je přeplněný, ale že se do něj dostaneme, protože připojí nějaký vagón. Do vlaku jsme se dostaly. Sestře udělali místečko lidé na lavici, já jsem seděla na kufru a maminka stála v uličce, protože jinam se nemohlo. Vlak všude postával, měli jsme všichni hlad a žízeň. Ve stanicích vybíhali lidé alespoň pro vodu. Do Plzně jsme dojeli kolem půlnoci, a protože se nádraží zamykalo, postávali lidé kolem svých kufrů nebo ranců před nádražím. Do toho trochu pršelo. Neměly jsme v Plzni nikoho, tak jsme byly připravené vydržet až do prvního ranního vlaku směrem na Klatovy. Nakonec nám jeden plzeňský občan pomohl do starobince – chudobince. Na postel se tam sice lehnout nedalo, ale byly jsme vděčné alespoň za střechu nad hlavou. Nevěděly jsme, jestli je tam pitná voda, tak jsme měly žízeň dál. Asi dvě hodiny nato nastal na chodbě ruch a přišlo mnoho lidí, někteří ani nebyli pořádně oblečeni, a šli do 1. patra. Zřejmě zase odněkud přijeli. Byla nám zima a byly jsme rády, když jsme se dočkaly rána a znovu jsme šli na nádraží. Odjely jsme na Přeštice. Ubytovali jsme se v našem vesnickém domku a brzy jsme zjistily, co nám všechno chybí, protože jsme odcházely z falknovského bytu tak nakvap. Asi po dvou dnech nás maminka přihlásila do místní školy. O tatínkovi jsme nic nevěděly. Maminka nám navařila na několik dní jídlo, přikázala nám jít vždy ze školy rovnou domů a rozhodla se jet hledat tatínka. Když přijela do Falkonova, potkal ji nějaký slušný Němec a řekl jí, ať se snaží, aby ji nikdo nepoznal a aby co nejrychleji odjela, protože jména celé naší rodiny jsou uvedeny v seznamu Čechů, kteří mají být popraveni. Maminka pak postupovala podle míst, kam byla četnická stanice postupně překládána, až se dostala do Rakovníka a odtud do posledního místa, do Pavlíkova. Tuto vzdálenost už ušla pěšky a dověděla se, že falknovská četnická stanice byla rozpuštěna.Jeden den přišel domů tatínek a druhý den po něm i maminka. O co jsme přišli, nedokáži odhadnout, Tatínek ještě stačil předat klíč od bytu někomu od českého vojska. Vojáci přišli do bytu, naložili, co viděli a jak uměli, a patří jim za to uznání. Za několik týdnů jsme dostali avízo z dráhy v Přešticích, abychom si odvezli nábytek. Na nějaké škrábance a podobně jsme samozřejmě vůbec nehleděli.Bydleli jsme sice ve vlastní chaloupce na vesnici, ale 4 osoby v jedné místnosti. Trvalo nějakou dobu, než se tatínkovi podařilo najít pro nájemníka náhradní byt. Musel mu ještě zaplatit odstupné, stěhování a myslím, že dopředu nájemné v novém bytě.
Odškodnění jsme nikdy žádné nedostali. O tom, jak Němci zacházeli v září 1938 s Čechy, svědčí fotografie, kterou přivezl tatínek – rakve s tělesnými pozůstatky českých četníků zavražděných Němci.
E.V., tehdy Sokolov

***

Nerada vzpomínám na pobyt v bývalých Sudetech, zvláště pak na ty hrozné poslední měsíce, které jsme tam prožívali od anšlusu Rakouska. Pracovala jsme ve Falknově n. Ohří jako poštovní zaměstnankyně. Opouštěli jsme pracoviště 30. září 1938, odjížděli jsme posledním vlakem, nechali jsme tam vše, měli jsme jen nejnutnější věci v příruční kabelce. Běda těm, kteří se tam museli vracet pro nábytek, ti si něco zažili. Vždyť už poslední měsíc - září - jsme se báli jít do bytu, spali jsme na podlaze v ústředně. Nejhroznější dny byly po 20. září. Stále vidím těch sedm rakví vystavených v bývalé české škole v Chebské ulici. Sedm zavražděných četníků z okolí, někteří měli vytrhané nehty. Nejhorší boje byly v Habartově. Měli jsme stálé spojení s kolegy z Aše. Ti si také zažili svoje. Právě ve dnech po 20. září přepadli ordneři poštu, zaměstnance vyhnali, cestou k nádraží po nich plivali, fackovali je, odvezli do Selbu. Celé dva měsíce byli nezvěstní. Mezi ordnery byli také naši němečtí spoluzaměstnanci. Bylo toho mnohem víc, ale ty nejohroženější zážitky jsem tu vypsala. Můžeme odpustit, snad i zapomenout, ale rozhodně se nemusíme omlouvat, neboť víme, že Němci vše vyvolali. Nikdy ať se nevrátí, protože za pár let by se mohlo to opakovat ještě hůře.
A. Knopfová, tehdy Sokolov

***

Naše rodina žila ve Falknově n. Ohří, kde byl otec vlakvedoucím.V době, kdy se v Německu dostal Hitler k moci, nastala změna i v chování našich německých spoluobčanů, např. nás začaly napadat německé děti, když jsme šly ze školy. V paměti mi uvízl obrázek naší školní tělocvičny, kde byly vystaveny rakve s těly našich četníků, zavražděných henleinovci při útoku na četnickou stanici v Kynšperku. Tehdy byla také zavražděna jedna těhotná žena, manželka jednoho četníka. Na tento zážitek z dětství nemohu nikdy zapomenout.
L. B., tehdy Sokolov

***

Jsem vyhnanec z Nového Sedla u Lokte. V roce 1938 jsme byli - moje maminka a mí sourozenci – vyhnáni z našeho domova. Nelze ani vylíčit, co vše jsme tehdy zažili. Ve dne v noci henleinovci bubnovali a na české občany řvali „český psi“, „české svině“. Urážky našeho národa mi ještě dnes , když si na to vzpomenu, zní v uších. Nemohu také zapomenout na jejich vyřvávání „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ a „Wir möchten heim ins Reich“. Tohle bylo na denním pořádku, tak co vlastně chtějí? Jsou doma v reichu!
Václav Pecka, tehdy Nové Sedlo

***

Bydleli jsme v Sedlci u Karlových Varů ve strážním domku, neboť otec dělal traťového pochůzkáře u ČSD.Asi v polovině září 1938 jsme museli uprchnout před Němci a odstěhovat se do jižních Čech. Pamatuji se, že jsem si vzal s sebou pouze tříkolku. Matka nesla v náručí mého dvouměsíčního bratra. Otec jako zaměstnanec ČSD v Sedlci zůstat. Přijel za námi až později. Veškeré zařízení ve strážním domku zůstalo, nemohli jsme si odvést vůbec nic. Rodiče začínali v Českých Budějovicích, opět znovu. Nedostali také žádné odškodnění.
Zdeněk Jarolímek, tehdy Sedlec u Karlových Varů

***

Rodiče žili v Karlových Varech od dvacátých let. Otec, právník, byl zaměstnán u celní a později finanční správy. Matka pracovala v mezinárodní telefonní ústředně v Karlových Varech.Jako záložní důstojník čs. armády bránil otec v září 1938 hranice Československa na Dunaji proti útokům Maďarů. Ze služby se vrátil až po okupaci v březnu 1939. Matka by byla v v září zajišťována nacisty jako rukojmí, později byly propuštěny.Rodiče optovali pro ČSR, a proto byli donuceni Karlovy Vary opustit. Mezitím mne odvezl strýc do Plzně, potom do Velkých Popovic a rodina se shledal v Českém Brodě.Vzpomínám si, jak vypadalo řádění henleinovců. Kolonáda trvale ověšen0a rudý prapory s hakenkrajzem, podupaly parádemarš za zvuků bubínku a píšťal nablýskané holinky oddílů SA. Provázel je nadšený křik.. Nacistky ječely „Es lebe uns´a Fuja!“. Děsili nás pochodňové průvody zfanatizovaného davu, který řval svoje vyznání: Weg mit Tsechen und Juden! Heim ins Riech! Wir wollen Krieg!:Henleinovci útočili na silnice, policejní stanice, přepadali vojenské stráže., tloukli a vraždili svoje odpůrce: Čechy, Židy a německé sociální demokraty. Odvlékali rukojmí. Tuto Henleinovu nacistickou stranu volila převážná část německých obyvatel.To všechno bylo pro mne těžké trauma znásobené válečnými a utvrzené pozdějšími událostmi.
Ing. Vladimír Valenta. tehdy Karlovy Vary

***

Můj otec dostal v roce 1936 definitivu jako okresní lékař do Karlových Varů. Bydleli jsem, rodiče a my dvě dcery ve vile Titania u židovské rodiny a tatínek se hned účastnil českého života. Z a tu krátkou do roku 1938 byl dokonce zvolen starostou Sokola, my se sestrou jsme navštěvovaly českou školu. Ještě před zabráním pohraničí náš tatínek poslal s osobními věcmi do Prahy, ale on jako pravý Čech a člen Sokola zůstal na místě až do odjezdu posledního vlaku, kterým opouštěli Češi Karlovy Vary. Dokonce ještě poslední noc hlídal s ostatními muži železniční most před útoky Němců. Utíkali jsme pochopitelně jen s osobními věcmi, bez nábytku. Potom dostal tatínek od Němců povolení, že si mohl odvézt, co se vešlo do jednoho stěhovacího vozu. Musel předem předložit seznam věcí, do domu už nebyl vpuštěn, sporné kusy nábytku mu ukazovali oknem. Celou dobu stál vedle něho Němec a čas naložení byl pouze od rána do večera.Němci měli hlavně strach, aby otec neodvezl také nábytek domácích, kteří jako Židé už předtím dům opustili a byli také, jako my, v Praze. Nějakou věc se podařilo převézt, ale moc toho nebylo.
Alena Pašková, tehdy Karlovy Vary

***

Jsem rovněž jeden z mnoha lidí, kteří bylo vyhnáni z pohraničí, neboť jsme byli nuceni při vpádu nacistických vojsk utéci do vnitrozemí. Celá naše rodina utíkala z městečka Perník u Karlových Varů, kde jsme bydleli po několik let u železniční stanice. Při útěku jsme zanechali na místě veškerý majetek, ošacení, zařízení ve třech místnostech atd. Na cestu neznámo kam jsme si vzali pouze uspořené peníze a nejnutnější potraviny. Útěk se uskutečnil posledním možným nákladním vlakem ve vozech vystlaných slámou, aby každý z prchajících mohl ležet na zemi, neboť v té době se na vlaky s uprchlíky střílelo. Po dlouhých útrapách jsme několik měsíců bydleli u tety v Oseku u Hořovic, než nám byl přidělen byt v Kařízku u Rokycan.
Milan Hůla, tehdy Pernink

***

Žili jsem v Nových Hamrech, kde byl můj tatínek na české škole řídícím učitelem. Maminka učitelka ručních prací, objížděla české školy, tj.v Horní Blatné. Perninku, Jelení, Nejdku, Nové roli, Staré Roli a v Nových Hamrech.Jezdila jsem do Karlových Varů do měšťanské školy: Tenkrát ještě jezdila parní lokomotiva.. První vagón za lokomotivou byl obsazen děvčaty, druhý chlapci. Obě národnosti jezdily vždy společně. Německá mládež jezdila do německých škol. Když jsme se to zářijové odpoledně vraceli, chlapci v Nejdku přestoupili do prvního vagónu mezi nás děvčaty. Mezi Nejdkem a Vysokou pecí jsou dva tunely. Ten první ještě v Nejdku. Přes tímto tunelem trať přetíná silnici. Po řečnění Konráda Henleina z ochozu Becherovka V Karlových Varech, pokřikovali z oken domů v ulici před tunelem Němci s pravicemi zdviženými k nacistickému pozdravu: „Sieg Heil“. Náš vláček se v těchto místech ještě rozjížděl.. Stalo se, že němečtí chlapci z otevřených oken již ze stanice v Nejdku vykřikovali „Sieg Heil“. K Němcům v ulici před tunelem však naši chlapci vykřikli „Heil Moskau“. Z oken po nich Němci házeli květináče.Další dny byl mezi chlapci již průvodčí a okna byla zavřena. Má škola byla v Rybářích. Jednoho dne si ještě před vyučováním pozval náš pan ředitel všechny třídy do kreslírny. Tam nám oznámil,, že předešlý den měli učitelé ve sborovně školy schůzi.. Ten den právě zase řečnil do rádia Adolf Hitler.. Tenkrát nebylo ještě v každé domácnosti rádio, a tak Němci tento projev poslouchali shromážděni u nás v Nových Hamrech pod amplionem před německou školou. Ale v noci po projevu pochodovali zase Němci v Karlových Varech městem, stejně jako u nás v Nových Hamrech, za hlasitého provolávání „Sieg heil“, Heil Hitler“. Bydleli jsme na kopečku, takže jsme na pochodující Němce z oken dobře viděli. Pamatuji na ženy v modrých šátcích uvázaných na „babku“. Ten ryk jistě probudil každého.Když v Karlových Varech Němci uviděli v české škole ozářená okna, pokřikovali před školou a vymlátili okna kameny. To nám náš pan ředitel řekl a ještě dodal, že učitelský sbor uslyšel rozbitými okny křik a pláč dítěte. Byl to německý chlapec, náš spolužák, který se vracel z lékárny, nesl léky nemocné mamince. Pochodující němci ho poznali, u naší školy ho dohonili, hlavu mu otloukali o zeď školy. Učitelé chlapce zachránili a ve sborovně ošetřili. Ráno nám pan ředitel ukázal zeď zalitou krví našeho německého spolužáka.V září 1938 jsme školu navštěvovali jen čtrnáct dní. Dobře se pamatuji na ten poslední den. Bylo to v úterý. Ten den učila naše maminka v Nové Roli a odpoledne ve Staré roli. Jezdila v prvním školním vagóně. Nejmladší sestra jezdila do prvního ročníku právě otevřené měšťanské školy v Nejdku, prostřední sestra do 2. ročníku gymnázia v Karlových Varech,.Vycházeli jsme tesy všichni společně z domova na nádraží. Tatínek šel také již do své školy v Nových Hamrech.V ulici pod kopečkem jsme potkali německého cyklistu, dělníka slévárny dnešního Metalisu Nejdek. Zastavil se a řekl, že se dnes nepracuje a ani se nebude vyučovat. Tatínek však rozhodl, že tuto zprávu má školám oznámit školní inspektor, takže jsem do škol všechny jely.V první zastávce, tj. ve Vysoké Peci, na děti ve školních vagónech čekal snad sám ředitel místní papírny, jehož dcera navštěvovala rovněž gymnázium. Ředitel gymnázia mu telefonoval, aby čekal u vlaku ve Vysoké Peci a poslal děti zpátky domů, že je v ulicích v Karlových Varech nebezpečno. Zastávka ve Vysokých Pecích je v lesích.Dojeli jsme tedy do další stanice, tj. do Nejdku. Tma jsme na nádraží čekali na vlak křižující se v Nové Roli s vlakem, ze kterého jsme vystoupili. Za nádražím v Nejdku je fotbalové hříště. Tam jsem viděl, jak Němci honili člověka, který před nimi utíkal. Kdo to byl, nevím.Když jsem se jednoho rána probudili, stráně kolem nás byly obsazeny ukrytými vojáky Stráže obrany státu.Ten poslední den odpoledne šla jsem s tatínkem ulicí pod naším kopečkem.Před námi skupina vojáků a mezi vojáky a námi hlouček chlapců v krátkých šedých nohavicích, v bílých podkolenkách s dýkou na opasku. Všichni hromadně na naše vojáky plivali. Tatínek mi řekl: „ Vidíš, ti se nesmějí ani otočit, aby nevyvolali incident“. Odpoledne jsme pak navštívili v našem sousedství rodinu lesníka Málka.. Na protějším kopci okopávala políčko německá žena. Kolem ní proběhli ordneři.. Po chvíli se u ní zastavili naši četníci. Ptali se jí – pravděpodobně – po skupině ordnerů, avšak ukázala jim na opačnou stranu.Druhý den ráno pro nás přijeli a nákladním autem vojáci z Nejdku. Měly jsme připraveny školní brašny se všemi učebnicemi, oblečeny jsme byly do dvojích šatů, kabátů, v rukách uzlíčky. Z Nejdku jsme jely jen s maminkou vlakem do Karlových Varů. Dojely jsme vlakem do Chodova, tam nás připojili k rychlíkové soupravě z Chbu do Prahy. Cílem našeho útěku bylo rodiště naší maminky v Běcharech u Českého ráje.V Nových Hamrech zůstal náš prastrýček, bratr našeho dědečka. Ten náš nábytek a věci, které se podařilo zachránit, za námi později odeslal. Bylo mu 81 roků. Do vnitrozemí se pak po roce musel s manželkou také odstěhovat.A mé dnešní zkušenosti? Dialog s mými bývalými spoluobčany by asi byl těžký. Byla jsem jimi poučena, že koncentrační tábory neexistovaly, že to byly pouze tábory pracovní!
Anděla Ponešová, tehdy Nové Hamry

***

Jsem jednou z těch, kteří byli v roce 1938 vyhnáni Němci ze svého rodiště a bydliště v Žatci. Také můj otec se narodil v pohraničí. V roce 1938 mi bylo deset roků, a tak jsem si vše velmi dobře pamatuji.Vzpomínám i na to, jak ještě v přespolním věku bylo jedno, kdo je Čech a kdo Němec. Nebyly žádné vyhrocené rozdíly. Až později, když nastoupil v Německu k moci Hitler a začala fungovat nacistická propaganda, ať rozhlasem, či „spanilými jízdami“ po českém pohraničí nacistickými propagandisty v čele s Henleinem, nastalo dělení a později i napadání českých dětí německou mládeží. Hlavně organizovanou mládeží – turnery v hnědých košilích, v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách. Když např. při oslavách šel někdo v českém kroji, byl fyzicky napadán. Také při českém odpoledním divadelním představení Fidlovačky vnikli turneři do hlediště a napadli české děti.Po anšlusu Rakouska a mnichovské dohodě došlo k vyhrocení situace a začalo se střílet. Rodiče mne odvezli do vnitrozemí k babičce a za pár dní přijeli také.Nemohu popisovat vše, co se tehdy dělo. Je toho příliš a je to velmi smutné. Viděla jsem matky s plačícími, hladovými dětmi, tak jak to teď vidíme z Jugoslávie; sedících na rancích na lounském nádraží, se zavázanýma rukama – neboť jim Němci, než je vyhnali, strhali nehty. Také si pamatuji na rodiny, které i rok žily v odstavených vagónech, v ratejnách, pastouškách, neboť nebylo kam tyto utečence umístit, a to nemluvím o jejich pracovním zařazení.Pak přišel březen 1939 a protektorát. Do Žatce jsem přijela až po válce, a to začátkem června 1945. Celá rodina se šla podívat, zda je možno se vrátit do svých domovů.Žatec byl strašně poničen. O tom teď nikdo nemluví, že Němci na konci války ze msty zničili, co mohli, i když tam při ústupu zanechali německé obyvatelstvo. Koupaliště vyhodili do vzduchu., tenisové kurty rozryli, stromy v parku porazili.
K.Š., tehdy Žatec

***

Pocházím ze smíšeného manželství. Otec byl Čech a matka sudetská Němka. Rodiče žili skromně a v pohodě od roku 1919 v Měcholupech u Žatce, kde si otec otevřel malířskou živnost. Matka pocházela z velmi chudé devítičlenné německé rodiny a po provdání se vždy a ve všem hlásila k československému státu. Moje sestra, narozená v roce 1921, chodila v Měcholupech do české školy, mně bylo v roce 1938 šest let.Až do doby uchopení moci nacisty v Německu žily obě národnosti celkem v pohodě. Pak se vše postupně zhoršovalo. Sudetští Němci, zfanatizovaní Henleinovým štvaním, začali vše české bojkotovat. Také němečtí obyvatelé naší obce byli henleinovskými letáky nabádáni, aby bojkotovali živnost mého otce. Z pohraničí jsme tedy byli doslova vyštváni. Sotvaže si rodiče za těžkých podmínek dostavěli rodinný domek, byli nuceni jej ještě částečně zadlužený opustit. Za dočasný pobyt si zvolili Slaný.
L. L., tehdy Měcholupy u Žatce

***

Také moje rodina musela v roce 1938 při okupaci pohraničí opustit svůj domov. Dne 26.11.1938 byl manžel říšskoněmeckou správou závodu z práce propuštěn. Pracoval třináct let v Ervěnické elektrárně. Já s dvouletým synkem jsem musela opustit bydliště hned po oznámení, že Němci obsadí pohraničí, a odešla jsem k rodičům, kteří měli ještě tři školou povinné synky. Když manžel konečně dostal práci u Elektrických podniků pražských, opět jsme v Praze byt nesehnali a já byla stále s chlapcem u rodičů. Celé zařízení bytu jsme zanechali v Ervěnicích. Časem nám bylo přestěhováno do Panenské Týnice a uskladněno v sokolovně. Když jsme si je konečně měli kam přestěhovat, notnou část věcí jsme již vůbec nenašli. Byl to neradostný úsek života.
Jarmila Pejřilová, tehdy Ervěnice

***

Bylo mi tenkrát sice devět let, avšak hanebné vyhnání a nucené opuštění domova se hluboce vrylo do mé paměti. Na to nelze zapomenout!Utíkal jsem se svými rodiči a se svým mladším bratrem z Krásného Dvora u Podbořan, kde jsme museli zanechat všechny věci, protože nám normální odstěhování nebylo umožněno. Vzali jsme si pouze to nejpotřebnější k životu, co jsme mohli unést.Odjeli jsme k rodičům mého otce do Chotěšova u Stodu. Zde jsme se však dlouho nezdrželi, jelikož sem rovněž přišli Němci a toto území zabrali. Takže jsme se opět octli v hrozné životní situaci. Ještě dnes po tolika letech vidím, jak Němci při svém příchodu začali zatýkat naše lidi a na nákladním autě je odvážet. Utekli jsme do našeho vnitrozemí a ocitli se opět bez přístřeší, opravdu skoro v beznadějném životním strádání, což ještě více zformovalo moje vlastenecké cítění.
K. H., tehdy Krásný Dvůr u Podbořan

***

Naše rodina žila v Petrohradě u Podbořan od r. 1914. Otec tam byl úředníkem na panství hraběte Czernina. V roce 1922 jsme se přestěhovali do vesnice Brody u Podbořan. V červnu 1927 otec náhle zemřel. Matka z toho vážně onemocněla a byli jsme s bratrem na všechno sami. Pro nás se poměry hodně změnily, zvlášť po stránce finanční.V roce 1938 jsem jezdila do obchodní školy, bratr byl na vojně v Rakovníku.Před záborem začalo velké stěhování všemi možnými prostředky, jak se dalo, auty, traktory. Měli jsme slíbený podnájem u tety v Praze, ale nepodařilo se nám sehnat dopravu. Tak nás 6. Října okupovala německá armáda.Za pár dní nás přišli ordneři přemlouvat, abychom neoptovali pro ČR. Tedy matku, neboť mně bylo teprve šestnáct let. Ne, řekla jsem mamince, přece jsme Češky. Tak nám oznámili, že se musíme vystěhovat. Teta v Praze nám sdělila, že byt už je obsazený. Bratr v Rakovníku nám však našel nouzový jednopokojový byt v Kněževsi u Rakovníka, a tam jsme žili až do konce války.
Melánie Dolejšová, tehdy Brody u Podbořan

***

Rodiče žili v pohraničí od roku 1909, nejprve v Petrohradě, pak Sedčicích a nakonec v Podlesicích . Otec byl hospodářským správcem u hraběte Czernina v Petrohradě, měl gymnázium a čtyřletou hospodářskou akademii, matka měla měšťanskou školu v Táboře.V Podlesicích, kde si rodiče zakoupili zbytkový statek, jsme byly jen tři české zemědělské rodiny. Německá škola byla v místě, ale my jsme chodili od 1. třídy 4 km pěšky do české menšinové školy do Vilémova u Kadaně.Situace se zradikalizovala v roce 1938. Po záboru území vtrhli Němci na statek, kde zůstal jen otec, protože matku a sestru poslal již do Račiněvse u Roudnice ke vzdáleným příbuzným. Já jsem tehdy studovala v Plzni. Jeden místní slušný Němec se postavil k otci a řekl, že mu nesmějí zkřivit ani vlas na hlavě.Přišli jsme tak o statek ve výměře přes 110 ha, na kterém pak po dobu války hospodařila Deutsche Ansiedlungsgesellschaft se sídlem v Hamburku. Zabrala jej v říjnu, takže tam zůstala celá úroda toho roku, mimo několik metráků máku a chmele, která otec dodal již dříve do Hospodářského družstva v Lounech. Z utržených peněz pak rodiče žili, než si najali statek v Nechybě na Sázavě.Matka se sestrou odjely z Račíněvse k matčině sestřenici do Divišova u Benešova, kam se pak přestěhoval i otec. Směli si odvést nábytek, který uskladnili ve stodole, a žili v této rodině asi půl roku, než v obci dostali jednopokojový byt. Tam pak žili do září 1940.
Milada Nebeská, tehdy Podlesice

***

V září roku 1929 jsem nastoupila jako učitelka domácích nauk v Prunéřově u Kadaně.Do roku 1935 jsem žila klidně. Pak začali Němci vlivem Hitlera, Henleina a Franka provokovat a po zabrání Rakouska vystupovali už zcela nepřátelsky. Příkaz z Prahy zněl: Buďte na svých místech, neprovokujte. Chodili jsme tedy „po špičkách“. 14. září 1938 po Hitlerově projevu nás Němci přepadli na nádraží – utíkali jsme do strání podél řeky a trati do Klášterce n. Ohří. Stříleli, řvali „Heil Hitler“, Heim ins Reich“ apod.Za několik dní jsme posledním vlakem – již ostřelováni – jeli od 6 do 24 hod. do Rakovníka. Těžko všechno vylíčit, zbyl mi jen strach a strašná nedůvěra. Museli jsme znovu začínat, nikdy jsme nic nežádali, byli jsme vděční, že jsme vyvázli s holým životem.
M. D., tehdy Prunéřov

***

Narodil jsem se ve Spořicích roku 1914 a když jsme vyšel ze 4. ročníku měšťanské školy, chtěl jsem se učit v huti Poldi v Chomutově elektrikářem, ale nebyl jsem přijat. Zde v Chomutově bylo německé gymnázium a Češi jezdili do gymnázia v Teplicích. Němcům se jejich gymnázium nelíbilo, tak jim stát postavil nové a Češi jezdili dál do Teplic. Na vojně jsem byl v letech 1936 – 1938. Naše rota byla v roce 1938 nasazena v Krkonoších na stavbu lanovky z Pece na Výrovku. U našeho pluku bylo hodně Němců, a ti většinou zběhli s plnou polní přes hranice do Německa.. Protože věděli, kde ležíme a hlídkujeme, tak po nás stříleli.Když k nám vtrhl wehrmacht a my museli vyklidit Krkonoše, obce, kterými jsme ustupovali, již byly ozdobeny jejich prapory a obyvatelé nám hrozili klacky, košťaty a častovali nás nadávkami. Byl to smutný a bolestný pohled. Já, narozený v tzv. Sudetech, jsem 14.10.1938 ukončil vojenskou službu. Když jsem přišel domů, můj bratr Josef, který byl strojvůdcem ČSD, byl již v Kralupech n. Vltavou a druhý bratr Karel byl zatčen gestapem.Tehdy jsem se dozvěděl, co se zde vše událo. Henleinovci chodili po vesnici a přetírali české nápisy. Tehdy hlídkovali v noci po dvou osobách Češi, aby zabránili Němcům v jejich počínaní. Toho dne měl hlídku můj bratr ještě s p. Černým a chránili českou školu, ale henleinovci ho tak ztloukli, že měl na hlavě tři tržné rány. Musel se ukrývat na půdě v seně. Když mu rány začaly hnisat, šel k lékaři, a to až do Horní Vsi. Cestou se stavil u známého naproti kadaňské škole, ale tam už však byli Němci a hned se ptali, jak se jmenuje. Když jim řekl své jméno, už ho nepustili, protože ho měli na seznamu, a tak ho odvezli do Chemnitz v Německu a potom do koncentračního tábora v Dachau. Domů se vrátil až asi za dva a půl roku. A musel se pak dvakrát týdně hlásit na obecním úřadě- Rodiče chtěli evakuovat, ale neměli kam. Němci měli v úmyslu jejich majetek zkonfiskovat, ale oni je předešli a vše předali dceři, která byla provdána za Němce.V roce 1939 jsem s rodiči optoval u Okresního soudu v Chomutově pro české občanství. Potom jsem v roce 1940 odešel do Pardubic.
Vilibald Rus, tehdy Spořic

***

Jako ruský legionář dostal otec v roce 1927 půjčku 260 000 Kč a bylo mu přiděleno 17 ha pozemků bez budov v Pesvicích u Chomutova, kam jsme se přestěhovali. Trvalo to dva roky, než jsme postavili obytné budovy a hospodářskou část.V roce 1937 jsem narukoval do československé armády. V roce 1938 jsem byl z armády propuštěn a vrátil se opět do svého bydliště do Pesvic u Chomutova. My, co jsme se vrátili z československé armády, jsme museli znovu do Chomutova k německé odvodní komisi. Jelikož jsem se hlásil jako Čech, byl jsem propuštěn.Do roku 1939 jsme hospodařili v Pesvicích, odtud jsme ale byli Němci vystěhováni bez náhrady. Vše jsme zde museli zanechat, mohli jsme si vzít pouze nábytek. Na naše hospodářství dosadila německá osídlovací společnost Němce, který tam hospodařil až do května roku 1945. Já jsem se navrátil hned 5. Května 1945. Hospodářství však bylo zcela prázdné. Tehdejší uživatel, Němec, rozprodal co mohl a odstěhoval se do Německa. Žádnou náhradu jsem nedostal a protože za války Němec žádné splátky na půjčku neplatil, narostly mi výlohy i o úroky. Začal jsem znovu hospodařit vlastně z ničeho.
Jan Bernášek, tehdy Pesvice u Chomutova

***

Bydleli jsme v Chomutově na Kodaňské ulici, takže jsme viděli, co se dělo v dílnách ČSD. Pamatuji se, jak Masarykova škola volala o pomoc. Chlapi v dílnách ČSD popadli do rukou, co se dalo, a běželi škole na pomoc; ta byla obklíčena ordnery, kteří měli v rukou řetězy a vyzbrojeni byli vším možným. Policie na vše sama nestačila.Ordneři přepadali osamělé chodce, věšeli je na stromy, rozpárali jim břicha. Nebo vypichovali oči, to si budu pamatovat do smrti. Já sám jsem jednou vyběhl z bytu, ale dole pod schody jsem byl chycen za rameno, dostal jsem ránu přes ucho, naletěl jsem na zeď a padl na zem. Pomalu jsem vstal. Nikdo tehdy nebyl doma, matka i otec byli v práci. Šel jsem tedy pomalu za otcem, na vrátnici jsem ale zvracel. Hned zavolali otce. Ten mě ještě s dvěma svými kamarády odvedl domů. Němec, který mne tak praštil, tam už samozřejmě nebyl.Byl jsem značně otřesen, zprvu jsem nemohl ani mluvit. Koktání mi už zůstalo. Se sluchem to bylo ještě horší. Dostával jsem pak deset dní v nemocnici injekce a dalších deset injekcí doma. Od té doby jsem měl ve škole potíže, špatně jsem slyšel, vyslovování mi dělalo obtíže. Když jsem nemohl vyslovit odpověď a naznačil, že to napíši, dostával jsem pětku, přestože jsem to uměl.Pak jsme museli Chomutov opustit. Otci byl v poledne přidělen otevřený vagón a hned začali s matkou vozit na dvoukoláku naše věci. Muselo se objíždět až do města, teprve pak se dostali na nákladové nádraží. Nakládali až do půlnoci, ráno že to doloží. Když ráno přijeli, vagón už byl pryč. Během tří týdnů, co byl vagón na cestě, byl vykraden, navíc vše bylo promočené, tak toho moc nezbylo. Takže jsme skoro o vše přišli a nikdy žádnou náhradu nedostali. Já pak mám na ordnerské řádění památku na celý život!
Ladislav Skalický, tehdy Chomutov

***

V pohraničí jsem se narodila a žila tam s rodiči a všemi příbuznými, naposled v Chomutově. Lidí, kteří dnes Sudeťáky a jejich odsun litují, by měli vědět, jak jsme my, Češi, ve vlastní republice byli ubozí a jak trpěli nadvládou Němců, kteří byli na všech vlivných místech, jak jsme museli chránit svá obydlí, aby nám Němci neházeli do oken ruční granáty a kamení, jak jsme opouštěli své domovy – nábytek v otevřených železničních nákladních vagónech (jak asi vypadal klavír po dešti a několikatýdenní cestě!!)Nechci se dál podrobně rozepisovat, co všechno jsme zažili, nerada na to vzpomínám, bude mne to bolet do konce života. Kromě materiálních škod jsem ani nemohla dokončit gymnaziální studium, protože ve vnitrozemí, kde byly školy přeplněné, jsem nebyla přijata.Veřejnost by se měla o uvedených skutečnostech dozvědět víc. Jsem již stará (70 let) a nás pamětníků z té doby je již málo. Všichni by měli vědět, jak páni Němci, kterým bylo v Sudetech tak „ubližováno“, museli požádat Hitlera, aby je „vysvobodil“ a zabral, jak zbili po záboru české občany, kteří z existenčních důvodů museli v Sudetech zůstat, např. horníci na Mostecku, pro které nebyla ve vnitrozemí práce. O této razii na Čechy málokdo ví. Škoda, že naši příbuzní, kteří to zažili, jsou již mrtví a nemohou to dosvědčit.
Libuše Bartušová, tehdy Chomutov

***

V roce 1938 mi bylo dvacet let, byla jsem svobodná, učitelka a žila jsem s rodiči a bratrem v Chomutově. Můj otec byl v roce 1937 přeložen z Kladna do Chomutova jako správce policejního úřadu a jeho expozitur.Celá naše rodina byla v září 1938 vyhnána z Chomutova (s bytovým zařízením vezeným na otevřeném nákladním autě) do Kladna, kde jsme se dočasně ubytovali u známých. Nábytek, zčásti odcizený a poškozený, byl uložen ve skladišti. Otec podle nařízení ministerstva vnitra opustil Chomutov s celým policejním sborem a se spisovým materiálem až jako poslední.Na dobu svého ročního pobytu v Chomutově v roce 1938 se dobře pamatuji, a to hlavně na histerické běsnění sudetských Němců a na jejich napadání Čechů tam žijících.
V. K., tehdy Chomutov

***

Narodila jsem se v lednu 1938 v Chomutově, kde moji rodiče v té době bydleli. Otec byl obvodním inspektorem státní policie v Chomutově I. Z vyprávění rodičů vím, že jsme se v září 1938 museli z Chomutova vystěhovat a náš byt obsadili henleinovci. Vystěhovali jsme se do Strakonic u Loun, kde v té době měl otcův bratr mlýn. Zde žila celá rodina čtyři měsíce bez bytu, než byl otec přeložen do Náchoda. Za věci zanechané v Chomutově jsme neobdrželi žádné odškodnění.
Antonie Kočlíková, tehdy Chomutov

***

Otec byl havířem na dole v Mostě. Bydleli jsme v Braňanech u Mostu. V říjnu 1938 jsme byli v noci vyhnáni. Vzít jsme si mohli to, co jsme uvezli na vozíčku (tři osoby celkem 70 kg, a to jen nejnutnější prádlo a peřinu). O vše ostatní jsme přišli. Spolu se dvěma dalšími rodinami jsme se dostali do Mirošovic, odkud nás naše armáda odvezla na Ranou u Loun. Zde se nás pak ujal řídící učitel Richtr, který jako státní zaměstnanec odešel čtyři dny před námi, a zajistil nám prozatímní ubytování u své sestry v Opočně u Loun. V jedné místnosti bydlely tři rodiny. Spali jsme na zemi na slámě. Jakmile otec sehnal práci na malodole v Přerubenicích na Slánsku, přemístili jsme se do Kroučové, kde jsme žili po celou okupaci.Nebudu se rozepisovat, jak jsme žili, když jsme si museli znova vše zařizovat od toho nejzákladnějšího, byli jsme bez prostředků, ve strachu atd. Díky tomu, že jsme žili vesměs mezi dobrými lidmi, kteří se nám snažili pomáhat, jsme přežili. Nikomu jsme nic neudělali a museli jsme odejít, protože táta se otevřeně hlásil k Čechům a hájil zájmy české menšiny jak v obecním zastupitelstvu, tak na závodě.
Václav Rendl, tehdy Braňany

***

Ve svých dvaceti letech jsem se také stal obětí nacistického vpádu do našeho pohraničí. Již od počátku září 1938 začali i v mém rodišti v Louce u Litvínova a v Mostu řádit henleinovci. Pořádali různé srazy, přepadávali české úřady i občany. Naši četníci, většinou starší lidé, nestačili v mnoha případech udržovat klid a bránit české občany. Od školních let jsem cvičil ve Střelecké jednotě v Louce. Naše jednota měla krásný, hedvábím vyšívaný prapor: na jedné straně sokol s rozevřenými křídli držící terč se dvěma zkříženými puškami a lipovými listy, na druhé straně heslo – Pravda vítězí. V mobilizaci v září 1938 byli naši bratři požádáni místní četnickou stanicí o spolupráci v zákrocích proti henleinovským provokacím. Spolu s námi se zúčastnili akcí i členové Sokola. Také jsme dělali na lesních silnicích stromové zátarasy, ale jak se ukázalo, bylo to zbytečné. Rodiče a mnoho českých občanů se připravovalo s malými ručními vozíky, naloženými přikrývkami a s nádobím, na odchod do vnitra Čech, ale nebylo kam. Tak naši zůstali na místě. 2. listopadu 1938 v noci mezi 1-2 hodinou někdo silně zabouchal na dveře našeho bytu (bydleli jsme v hornických koloniích, otec i můj starší bratr byli horníci). Otec otevřel a do bytu nám vtrhlo šest ozbrojených esesmanů s napřaženými puškami s bodáky. Začali nám převracet náš skromný jednopokojový byt a obrázek našeho T. G. Masaryka shodili ze zdi a rozšlapali. Hned se ptali otce „Wo ist ihr Sohn?“ Já jsem již nespal, probudil mě jejich kravál. Otec se mě snažil bránit, ale odstrčili ho. Jen jsem stačil si vzít boty a blůzu a již mi dali želízka na ruce. Krátce jsem se rozloučil s matkou a otcem a hned mě spoutaného odvedli k obecnímu úřadu, kde již stáli další bratři čelem ke zdi a s rukama nad hlavou. Za chvíli přivedli i mého staršího bratra Jana, který byl již ženatý a nebydlel s námi. Za námi stálo několik esesmanů se samopaly. Potom jsme byli donuceni nasednout asi do tří vojenských nákladních aut, vždy po šesti vedle sebe, a za námi a před námi asi tři esesmani v dlouhých vojenských pláštích a v rukou samopaly.Odvezli nás do mostecké věznice na náměstí. Sem sváželi také židovské občany i německé sociální demokraty (říkali jim Atusáci). Byli to většinou starší lidé.
V malé cele, kde jsem byl, nás bylo dvanáct. Němečtí dozorci nám hned zakázali, abychom mezi sebou mluvili česky. Zvlášť byl uvězněn tajemník naší obce Louka. Dali ho do tmavé komory asi 1,5 x 1,5m, jen s trochou slámy na zemi. Chodili jsme okolo jeho cely na dvůr na hodinu na vzduch. Museli jsme chodit v kruhu, bez opasků a přidržovat si kalhoty. Jeden den se na schůdkách věznice objevilo asi pět vysokých důstojníků wehrmachtu a dívali se po nás. Najednou dozorci zavolali jednoho německého sociálního demokrata a on vešel na schůdky, kde ho jeden z důstojníků hned objal. Byl to jeho bratr, a tak ho museli hned propustit.Postupně nás volali k výslechu, kde sedělo asi šest hodnostářů SS. Židovští občané byli pak odváženi do terezínské pevnosti. V naší cele byli dva Židé. Jeden hodně starý, ředitel cukrovaru, nepamatuji si už jeho jméno, a druhý jménem Kohn, velmi bohatý velkoobchodník z Mostu. Zaměstnával jen německé občany.Mezi sebou jsme moc nemluvili, byli jsme všichni zaraženi a čekali to nejhorší. Jen jsme mysleli na naše nejbližší doma. Můj starší bratr byl v jiné cele, bylo to asi ve 2. patře. V listopadu byla velká demonstrace henleinovců na náměstí v Mostě, kde měli tribunu umístěnou hned pod věznicí. Dozorci nám dali na vědomí, že se nikdo nesmí objevit v okénku (velikost asi 30 x 40 cm), jinak že bude zastřelen. Dále že bude mluvit Rudolf Hess, nevím už jak ho titulovali. My jsme to vyřešili tím, že jsme asi 1,5 m od okénka nastavili na sebe dvě postele (železné s prkny) a kdo měl odvahu, podíval se na ten hluk venku, kde bubnovali a nadávali Čechům. Byl to asi skutečně Rudolf Hess, když jej vyvolávali vedle jiných jejich řečníků. Kdyby tenkrát otevřeli vrata věznice, tak nás určitě zmlátili, že by z nás nic nezbylo, jak byli zfanatizováni. Protože naši rodiče žili v převážně německé obci, kde byly staré selské rody, a než nastoupil Hitler a henleinovci, velice dobře se Němci s Čechy snášeli, obrátil se otec na jednoho sedláka, jehož syn byl advokát. Ten svým vlivem (byl od začátku v Henleinově straně) vymohl, že mě a bratra Jana propustili z vězení. Měli jsme se však každý týden hlásit na gestapu. Já byl propuštěn koncem listopadu, bratr Jan až za dva měsíce.Po jeho propuštění jsme uprchli do Čech. Přeběhli jsme u obce Lenešice do Loun. Spali jsme několik dnů v altánu v lounském parku, kam nám nosil jídlo městský strážník pan Kratochvíl. Po několika dnech jsme se pěšky vydali na Kladno hledat práci.Bratr se tam usadil v Libušíně u Kladna, kam se za nim dostala i jeho žena. Já jsem pak odešel hledat zaměstnání do Mnichovic u Říčan, kam byl jako železničář přemístěn švagr.
Karel Švamberg, tehdy Louka

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:27
od kacermiroslav
***

Před válkou jsem s manželem a dvěmi dětmi žila v Dolním Jiřetíně na Mostecku, tedy v bývalých Sudetech. Manžel pracoval jako horník na šachtě. Již tehdy byl členem KSČ, pracoval v tělovýchovné jednotě a byl předsedou závodní rady na dole Centrum v Dolním Jiřetíně. Zažili jsme tedy z první ruky ono dnes tak „nevinné“ jednání sudetských Němců. Manžel byl v té době na vojně. Když byl demobilizován a zjistil, že se po něm Němci již ptali na šachtě, rozhodl se utéci. Musel reagovat rychle a tak ihned odjel na kole do Doks u Kladna, kde měl tehdy domovskou příslušnost. Já jsem s dětmi odjížděla za ním až za nějakou dobu, kdy se mu podařilo sehnat místnost k bydlení. Ani to naše stěhování se neobešlo bez problémů. Podařilo se mi sehnat nákladní auto, které jsem mohla zaplatit jen s pomocí příbuzných. Vážnost situace dokresluje i to, že s námi utíkal i otec švagrové, komunistický a dělnický funkcionář, v té době již jednonohý invalidní důchodce, kterého jsme při přejíždění hranic ukryli do převážené skříně. Tenhle převoz se na štěstí podařil. Samotnou válku jsme pak prožívali v obci Družec u Kladna. Manžel pracoval na šachtě v Libušíně a já jsem dělala u sedláků.
Anna Šímová, tehdy Dolní Jiřetín

***

Maminka pocházela z Dolního Jiřetína u Mostu. Žili tam její rodiče i celý náš rozsáhlý rod. Dědeček pracoval od patnácti let až do důchodu v místním uhelném dole jako kovář, pak ve strojovně. Po záboru zůstali na místě, ale optovali jako Češi. Perzekuce Čechů začala v roce 1941 a postihla krutým vyhnáním dědečka a babičku. Dostali tzv. pasy a foto označené hákovým křížem. Že byli těžce nemocní, byli deportováni k nám do Rokycan. Směli si vzít do 20 kg věcí, každý jedno převlečení, peřinu a polštář. Jinak vše museli zanechat v bytě Němcům, kteří se tam nastěhovali. Prarodiče byli patrně vyhnáni proto, že proti jejich bytu byl umístěn zajatecký tábor, a tak asi nebylo vhodné, aby bylo vidět, jak krutě se zachází se zajatci. Byty také potřebovali pro hlídající Němce. Dědeček a babička přišli o veškerý majetek – leštěný nábytek, prádlo, vybavení bytu, broušené sklo a porcelánové figurky, kterých si babička velmi vážila, koberce, knihy atd.
J. S. za prarodiče Hudecovi z Dolního Jiřetína

***

Můj otec byl zaměstnán jako vlakvedoucí ČSD v Mostě. Bydleli jsme v Konobrži, kde otec působil jako starosta obce a zakladatel Sokola a byl také zvolen i jeho starostou. Na podzim roku 1938 jsme museli opustit tzv. Sudety. Byly jsme tři dcery, nejmladší bylo 10 dnů. Spaly jsme ve stodole ve Vrbičanech do doby, než nás otec našel a zajistil pro nás přístřeší. Bydleli jsme pak v Praze na Letné v sokolovně ve skladu nářadí, po krátkém čase se dík členům Sokola našlo pro nás slušné ubytování.
Emilie Knopová, tehdy Konobrž

***

Byli jsme dva kluci v rodině železničáře, já měl třináct roků, bratr o tři méně a bydleli jsme v Lomu u Mostu. S německými sousedy jsme žili v dobré pohodě a s jejich dětmi se běžně stýkali. S některými dokonce kamarádili, třebaže jsme s nimi nechodili do školy; Němci totiž měli vlastní školu. Když se schylovalo k roku 1938, němečtí chlapci se od nás začali odtahovat a vznikaly mezi námi rozbroje. Tomu jsme nerozuměli a ani jsme to nebrali vážně. Brzy se však jejich postoj změnil v úplné nepřátelství. Němečtí kluci nás provokovali nadávkami a začali na nás házet kamení. Protože jsem měl školu v Horním Lomu, nemohl jsem chodit přes náměstí, a proto jsem raději obcházel po polích. Chodil jsem také do Sokola, kde nás cvičil bratr Hlas, v civilu horník, později skončil v německém koncentráku. Poučoval nás o Henleinovi a jeho záměrech a nabádal nás, Abychom se nebáli, ale s Němci se neprali, aby neměli důvod si stěžovat. Nebylo to však moc platné, agresivita Němců se stupňovala, po městě chodily tlupy ordnerů v bílých punčochách, napadaly naše občany, židovským obchodníkům pomalovaly výkladní skříně hákovými kříži. Řádění henleinovců ukončil až příchod naší armády. To však netrvalo dlouho.Jednoho dne přišel otec ze služby s tím, že musíme rychle odejít, protože naše kraje obsadí sousední Německo. Pamatuji se, že jsme všechno nechali ve svých domovech, každý měl jen to nejpotřebnější – pouze to, co jsme unesli. Šlo nás tisíce, dospělí lidé plakali. Po strastiplné pěší túře se nám podařilo dostat se do přeplněného vlaku, který nás odvážel do vnitrozemí. Jeli jsme dlouho, já s ranečkem na zádech, několikrát přestupovali, až jsme dorazili do Pacova, do domovské obce, kde se otec narodil. Tam se nás ujali cizí lidé a já znovu začal chodit do školy. Po dvou měsících jsme se přemístili do Modřan u Prahy, a to už natrvalo. Tam nás zastihla okupace zbytku republiky a začala pro nás druhá světová válka. Takové jsou vzpomínky z mého dětství na sudetské Němce, které ani za víc než půl století nemohou vymizet.
Jiří Zábranský, tehdy Lom u Mostu

***

Až do roku 1936 jsme žili v Dolním Litvínově u Mostu, kde byl otec nájemcem statku. Již od roku 1934 začali ordneři provokovat české a židovské občany. Každou sobotu táhli za rachotu bubínků, řvaní a s pochodněmi v rukou přes Dolní Litvínov, Růžodol a Kopisty do Mostu, a to z Horního Litvínova, někdy až z Janova. V roce 1937 začali ordneři vytloukat Čechům okna a toho, kdo se jim postavil, zmlátili. A to se stalo osudným i mému otci. Při jednom takovém tahu ordnerů se otec zastal rodiny českého kočího, který byl u tatínka zaměstnaný. Co se pak stalo, se mi velmi těžce popisuje. Otce zbili, zkopali a polomrtvého hodili do potoka. Maminka s bratrem ho našli až pozdě v noci, zavolali lékaře, který ho ošetřil. Otec si velice dlouho poležel, než byl schopen vůbec chodit. Vedle nás byl obecní úřad i četnická stanice, všichni odmítli proti ordnerům něco podniknout, ačkoliv byl znám jejich vůdce, který se hlavně podílel na násilnostech na mém bezbranném otci. Byl to štajgr (důlní) Lapaczek z dolu Neptun. Otec se rozhodl, že z Litvínova odejdeme, protože ordneři byli stále zpupnější. V roce 1937 jsme se nejdříve my tři děti přestěhovali k bratrovi mé matky do Chodouně u Zdic. Otec s maminkou pak za námi utíkali velmi brzy, zanechali doma skoro vše, přijeli v noci jen s tím, co mohli naložit do bryčky. Když se totiž ordneři dozvěděli, že otec rozprodává dobytek a koně, začali mé rodiče tak tyranizovat a provokovat, že nebylo možné v Dolním Litvínově zůstat.
Otec zemřel za půl roku poté na následky zranění způsobených ordnery.
Ladislav Velan, tehdy Dolní Litvínov

***

Bylo mi deset let, když jsme utíkali před Hitlerem, a na tyto události si dobře pamatuji, neboť se nedají nikdy zapomenout. Narodila jsem se v r. 1928 v Dolním Litvínově, kde naše rodina bydlela až do našeho útěku. V obci s 2/3 Čechů a 1/3 Němců měli Němci svoji německou školu. Němci se od Čechů vždy distancovali a chovali se nadřazeně. Hned po záboru Sudet všem Čechům vytloukli okna a po mém strýci, který byl starostou Sokola, stříleli. To jsme se dověděli od babičky, která v Litvínově s dědou zůstala a přijela nás později navštívit. Vzhledem k tomu, že otec byl železničář, dostali jsme pro ubytování tří rodin železničářů k dispozici jeden poštovní vagón, s sebou jsme měli pouze nejnutnější věci. Jiní toto štěstí neměli. Vagón jsme obývali asi jeden měsíc, z toho jsme stáli v Senohrabech na slepé koleji asi tři týdny. Po mnoha dalších strastech jsme si našli byt v Uhříněvsi. V Dolním Litvínově jsme bydleli v rodinném domku s babičkou a s dědečkem, na kterých jsem velmi lpěla. Domek patřil mému strýci, dědečkovu synovi. Ostatní příbuzní a přátelé bydleli v nejbližším okolí a scházeli jsme se s nimi převážně u nás. Zpívalo se, chodilo na výlety a jinak společensky žilo. To všechno zničil nesmyslný fanatismus sudetských Němců a následující válka. Velice jsme toužili opět uvidět prarodiče a ostatní příbuzné, kteří v Sudetech zůstali. Veškerá námaha byla marná, povolení k překročení hranic protektorátu se získávalo jen na pohřeb přímého příbuzného. To jsme dostaly s matkou až v roce 1941, kdy mi zemřela babička, pak už jsme se tam nedostaly.
Marta Wagnerová, tehdy Dolní Litvínov

***

Celá naše rodina bydlela v malé pohraniční obci Světec u Bíliny, okres Teplice. Tam jsem se také narodil. Otec zde pracoval jako dělník na dolu Ruday II. Působil jako funkcionář Sokola, některé období byl i v zastupitelských orgánech obce.Pohraničí jsme opustili s matkou na podzim roku 1938 bez nároku na majetek, který nám byl zabaven. Otec byl v té době jako voják mobilizován. Odstěhovali jsme se do Kladna, kde měli naši své příbuzné. Byli jsme živi z jejich laskavosti a z podpor celostátních sbírek- Oba rodiče prakticky začínali celý život znovu, neboť o všechno v minulém bydlišti přišli.
Jindřich Janda, tehdy Světec

***

Můj otec byl horník a od roku 1918 jsme žili v Hostomicích n. Bílinou. Češi většinou pracovali v uhelných dolech a tvořili největší skupinu nezaměstnaných. Mezi německou a českou mládeží začaly potyčky, někdy dost prudké. Všichni jsme chodili do Sokola a pěveckého spolku Hlahol. Již po první světové válce vznikly spory o školu. Byly tam dvě a Němci museli jít do té menší, protože jich bylo méně než Čechů. V místě byla sklárna a cihelna, ta už tehdy byla doménou Němců. Když se ustavila Henleinova strana, tak se situace přiostřovala. V roce 1935 jsme měli v Duchcově veřejné cvičení Sokola, avšak nesměli jsme uspořádat žádný průvod městem, aby to prý nepobuřovalo Němce. Za rok pak bylo župní cvičení v Chomutově, a tam se průvod městem prosadil. Když jsme procházeli, tak po nás Němci plivali, řvali protičeská hesla a házeli po nás různé předměty. Zůstali jsme v Hostomicích, neboť ve vnitrozemí jsme nikoho neměli a mysleli jsme si, že když Hitler dostane pohraničí, tak už bude pokoj. Jak jsme pak žili, to už bylo horší. Já jsem se učila švadlenou, ale paní mistrová utekla s rodinou před Němci do Čech a bylo po učení. V německém krejčovství mě nevzali, že prý Čechy nesmějí zaměstnávat. Ještě horší to bylo s mým bratrem. České školy se zrušily, učitelé a vůbec všichni státní zaměstnanci ze spořitelny, pošty a dráhy utekli do Čech. Jak se s mým bratrem a ostatními českými dětmi v německé škole zacházelo, na to vzpomínám nerada. Těch ran, co dostal, když učitelce neodpověděl německy, a on moc neuměl; jednou o něho přerazila rákosku. To se dělo po celou dobu jeho školní docházky. Tak byla česká mládež šikanována při každé příležitosti. Jednou nám bratra přivedli, ležel v příkopu zbitý a pomlácený a jeho kolo bylo rozbité na kousky. A nikam jsme si nemohli jít stěžovat. Do učení Čecha nikde nebrali, mohl jít jedině do dolů. Němci říkali, že Češi jsou „knechtvolk“ a patří na Sibiř. Tak nás stále uráželi. Nejhrůznější zážitek jsme měli ze 14. Na 15. Březen 1939. Tu noc se staly z Němců hyeny. Tušili jsme, že se bude něco dít, protože německé vojsko bylo soustředěno na silnici ku Praze a Němci velmi provokovali. Když se večer setmělo, tak to začalo. K našemu domu přišla horda SAmanů, sekerou rozsekali domovní dveře, rozbili okna a našeho domácího zbičovali a zkopali do bezvědomí. Pak se hnali po schodech nahoru – kdo neutekl půdou nebo nevyskočil oknem, byl zbit. Já v té době sloužila v Teplicích, neboť jsem jinou práci nesehnala, ale tam to nebylo o nic lepší. Kde zůstal ještě nějaký český obchod nebo hostinec, tak byly zdemolovány a lidé se rozutíkali na všechny strany. Měla jsem kamarádku, její otec také utekl a stále se nevracel. Pak ho našli oběšeného – nebyl schopen dále žít. Také u nás v Hostomicích si několik lidí vzalo život. Tu noc Němci čekali na české horníky, kteří šli z odpolední směny, a zbili je. Potom začalo zatýkání. V naší obci zatkli šest mužů, možná, že jich později bylo víc, ale na ty první si dobře pamatuji. Všichni zahynuli v koncentračním táboře. Pro našeho domácího přišli později. Když byly zavedeny potravinové lístky, tak my Češi jsme dostali menší příděly než Němci a bez lístků nám nikde nic neprodali; ani ovoce pro děti, to prý je jen pro děti německé. Příděly byly malé a dost lidí mělo hlad. My jsme měli kousek políčka, takže pár brambor a zrní jsme měli, to zrní jsme mleli na ručním šroťáku – tajně, to se nesmělo a Němci stále špehovali. Z toho mletého zrní se daly dělat jen takové placky, které jsme jedli s omáčkou nebo se sirobem, který jsme vařili z cukrové řepy. Můj bratr byl stále hladový, tak si umyl pár bramborů a jen tak je upekl v troubě na sucho a snědl. Chodili k nám známí a prosili alespoň o pár brambor. Někdy jsme měli štěstí, že ve mlýně byl jen starý mlynář, ten nám obilí vyměnil za mouku. To byly hody, protože mouku nám zase pekař vyměnil za chleba, kterého byl také nedostatek. Byl-li ve mlýně přítomen mladý mlynář, tak nás hnal s nadávkami ven. Naše pole o rozloze 17 arů jsme si nechali vždy orat, ale po zabrání se němečtí sedláci vymlouvali, že už orat nesmějí. Tak můj otec, matka a bratr pole zryli ručně. Dnes by nikdo neuvěřil, že je to možné, ale hlad byl hlad. Také s mlácením obilí byla potíž, ty prvé roky se muselo mlátit jen s cepy, až později otcův známý sehnal starou ruční mlátičku, kterou spravili, a navzájem si pomáhali. Byla to všechno velká dřina, ale věřili jsme, že to skončí dobře.Němci provokovali stále. Otec mé kamarádky vyšel jednou z domu a viděl, že jde nějaká skupina Hitlerjugend a rychle se vrátil. Ale to už ho zahlédli a jeden za ním skočil do chodby, tam mu nafackoval a vytáhl ho ven, kde musel vzdát poctu německé vlajce. Když jsme byli nuceni jít na úřad, tak jsme museli zvednout pravou ruku a říci „Heil Hitler“. Stále nás hlídali, zda neposloucháme cizí rozhlas. Také můj strýc musel s rodinou narychlo utíkat, vzít si mohli, jen co unesli. Byl vedoucím dělnického konzumu a náčelníkem DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty). Byl upozorněn jedním známým Němcem, že SA mají seznam Čechů, které budou zatýkat, a on je mezi nimi. Tak v noci odjel a skutečně za pár dnů ho hledali. Všichni Němci nebyli zlí, ale museli mlčet, nebo by na to doplatili. Také někteří němečtí majitelé domů vypovídali české nájemníky. Majetek Čechů, kteří utekli, samozřejmě Němci zabavili.Já jsem později pracovala v Teplicích v pekárně, ale v roce 1942 nás Češky přeložili do Velvět u Ústí n. Labem do muniční továrny, kde se plnily bomby (nyní se tam vyrábějí spreje a laky na vlasy Lybar). Tato práce byla nejen nebezpečná, ale i značně nezdravá. Po čase byl každý přiotráven, zmodraly mu rty a špatně se mu dýchalo. Tak nás poslali pracovat na pole, které také patřilo k továrně, a když se náš stav zlepšil, musely jsme zpět do továrny. Byli tam nasazeni i chlapci z protektorátu a zajatci – Francouzi a Jugoslávci. Se všemi se však špatně zacházelo, i Za domnělé přestupky se zle trestalo. Až do konce okupace jsem tam však nezůstala, měla jsem štěstí, že potřebovali větší počet děvčat na úklid do rodin úředníků, lékařů a všech vedoucích, kteří si přivezli z Říše rodiny. Byla jsem také vybrána.Hned jak bylo po válce a naši vojáci obsadili továrnu, šla jsem si pro osobní doklady, které jsme musela při nástupu odevzdat. Dozorčí důstojník měl v kanceláři asi dvacet dokladů, ale mé mezi nimi nebyly. Než prý Němci utekli, všechno spálili. Tak pro mě skončila okupace našeho domova v pohraničí.
B. V., tehdy Hostomice nad Bílinou

***

Ačkoliv mi byly v roce 1938 pouze dva roky, znám celou situaci této doby od svých rodičů. Celá naše rodina žila tehdy v Bílině. Otec tam pracoval u ČSD. V roce 1938 musela celá naše rodina opustit svůj domov a přestěhovat se do vnitrozemí. Podle vyprávění rodičů jsme se s sebou nemohli vzít moc věcí, pouze pár kousků nábytku a oblečení. Naložili jsme vše do přistaveného otevřeného vagónu a dojeli až do Dolních Kralovic u Vlašimi.Otec – železničář začal pracovat na nádraží jako skladník. Museli jsme však týden čekat, než se starostovi městečka podařilo nás všechny nějak umístit, sehnat pro nás práci a bydlení. Během celé 2. Světové války jsme nedostali povolení k návštěvě staré babičky – matčiny matky, ani její sestry. Bylo nám umožněno navštívit je pouze jednou na hranicích Sudet v Lounech. A to ještě jenom na dvě hodiny. Po válce se v roce 1946 opět celá naše rodina vrátila do Bíliny.
Dagmar Miháliková, tehdy Bílina

***

V říjnu 1938 jsme byly s mladší sestrou jako studentky gymnázia vyhnány z Duchcova. Můj otec, nájemce dvora v Ohníči u Bíliny, byl vězněn gestapem; v 9 hod. dne 31. prosince 1938 byl v Bílině z vazby propuštěn s tím, že do dvanácti hodin musí být na hranicích. Vše zůstalo na místě; rodiče opouštěli s holýma rukama majetek, který v roce 1938 právě splatili. Jsem přesvědčena, že je nutné mnoha lidem dnešní společnosti objasnit tragedii těchto let, aby si o ní dokázali vytvořit správný obraz.
Bohuslava Nováková, tehdy Bílina

***

Narodila jsem se v roce 1918 ve Vražkově. V roce 1935 jsem se přestěhovala do Bíliny s rodinou, u níž jsem sloužila jako pomocnice v domácnosti. V roce 1938 jsem se provdala za sladovnického dělníka tamního pivovaru. Odešla jsem ze služby a věnovala se vlastní domácnosti.V Bílině se poměry a národnostní spory přiostřily až v roce 1938. Příslušníci nacistických korporací provokovali naše lidi a vyvolávali potyčky. Češi pak omezovali vycházení z domů jen na nezbytné případy. Během roku 1938 se nacistické provokace stupňovaly a nacistické vedení pořádalo častější srazy s průvody městem a vyhrožovalo nám, Čechům. K naší obraně měli příslušníci české policie a armády jen omezené možnosti. Také můj manžel byl povolán do armády, a proto k nám přijela matka z Vražkova. Sílící nenávist většiny německého obyvatelstva nás přesvědčovala, že nám nezbývá, než opustit pohraničí a odejít do vnitrozemí. Někdy koncem září – počátkem října jsem se náhodou dověděla, že již o půlnoci nás obsadí německá armáda. Odpoledne jsem zahlédla nákladní auto, které – částečně naložené – se chystalo k odjezdu do vnitrozemí. Obrátila jsem se na řidiče, a ten byl ochoten odvést i naše bytové zařízení. Naložili jsme je a má matka jela s nimi, já musela ještě něco zařídit a odjela jsem pak posledním vlakem v noci. Jeli jsme k mým rodičům, kde jsme pak pobyli až do roku 1941.
Marie Balatá, tehdy Bílina

***

Od narození v roce 1925 až do vyhnání jsem žil v městě Hrob (dříve okres Duchcov, nyní Teplice). Tehdy tam žilo 3500 obyvatel, z toho asi čtvrtina Čechů. Odtud jsme odjeli jen s taškami v ruce a na poslední chvíli, neboť rodiče věřili na slibovaný plabiscit. Ze zážitků té doby mi zůstal v paměti nástup a ústup naší armády z hranice, postupné zfanatizování Němců a jejich masový přechod pod prapory Henleinovy strany (SdP), a to včetně části sociálních demokratů, z nich mnozí se z obavy před tím, co přijde, odmítali s českými sousedy i zdravit. Mladí nacisté nás při našich návratech z cvičení v Sokole přepadali a jednomu z nás zlomili ruku. Hlavně však nemohu zapomenout na neblahý osud českého pekaře, který se choval stejně uctivě k českým i německým zákazníkům, nikdy nezdůrazňoval své národní cítění a přesto ho na půdě jeho vlastního domu, kam se ukryl, mladí nacisté zmlátili a zkopali tak, že na následky zranění v lounské nemocnici zemřel.
S. K., tehdy Hrob

***

Jsem narozen v roce 1924 v Hrdlovce, bývalý okres Duchcov. Po záboru pohraničí byl náš otec po demobilizaci ihned zatčen. Při zatýkání byl surově zbit hrdlovským henleinovcem Karlem Wolfem a odvezen na gestapo do Duchcova. Matka, já a mladší bratr jsme od obecního úřadu dostali ultimativní výpověď k vystěhování ze Sudet, a to do 48 hodin.Vzali jsme to nejnutnější a p. Šenfela nás malým nákladním autem stěhoval do vnitrozemí. Nevěděli jsme, kam pojedeme, až jsme se na něčí radu dostali do Pcher na důl Kréta. Zde jsme našli jednu místnost u p. Frolíka. Po šesti měsících byl otec propuštěn z vězení, celý potlučený – následky nesl až do své smrti – a přijel za námi do Pcher. Našel zaměstnání na dole Anna v Rynholci. Tam jsme se pak odstěhovali a bydleli do května 1945. Ihned po válce jsme se opět vrátili do Hrdlovky, neboť se nám stýskalo po našem krásném kraji v pohraničí.
Vlastimil Rambousek, tehdy Hrdlovka u Duchcova

***

Otec byl funkcionářem obce legionářské v Duchcově. Co nám tam v roce 1938 dělali henleinovci, to všichni jistě dobře víte! Otec byl mezi prvními, kdo museli utéci, byl na něho vydán zatykač. Matka mí dva bratři a já jsme utíkali před řádícími henleinovci dva dny poté v noci, pouze se dvěma ranci, kde jsme měli jen to nejnutnější – peřiny a prádlo. Všude byl zmatek, neboť nás vyhnaných bylo mnoho. Otec byl zaměstnancem ČSD, v Praze jej zařadili pracovně do Kolína, kde tři týdny spal na nádraží. Než sehnal malou světničku, žili jsme ve Světlé n. Sázavou u příbuzných. Za pár dnů za námi přijela sestra se čtyřčlennou rodinou. Byli také vyhnáni z pohraničí.
Růžena Marková, tehdy Hrdlovka u Duchcova

***

Narodil jsem se v roce 1924 v severozápadních Čechách v Ledvicích, tehdy okres Duchcov (nyní Teplice). Mé téměř pětitisícové rodiště bylo bydleno zhruba stejným počtem Čechů a Němců. V té době na mne nejvíce působil otec s matkou, parta kluků, sokolská jednota, skautský oddíl, učitelé a profesoři na školách. Otec se do Ledvic přistěhoval v roce 1903 z Dobrohostova na Českomoravské vysočině. Pronajal si obchod se smíšeným zbožím. V silné konkurenci s českými a německými obchodníky, vytvořil prosperující rodinný „podnik“. V něm pracovala jeho první manželka, která brzy zemřela, a po ní druhá – má matka, bratr Miroslav (nar. 1905), dále učeň nebo příručí. Po deseti letech otec koupil dům, ve kterém byl obchod.Otec od samého počátku svého pobytu v Ledvicích pracoval v českých spolcích a při vzniku Československé republiky v r. 1918 se stal prvním místním předsedou národního výboru. Své vlastenectví vyjádřil již daleko dříve členstvím v Sokole (od r. 1903). Přesto mezi jeho zákazníky bylo i hodně Němců, V představenstvu okresního obchodního grémia v Duchcově dobře vycházel s jeho německými členy. Vztahy mezi mnou a mladými Němci jsem dlouho vůbec nevnímal. Neměl jsem s nimi žádné konflikty. O velikonocích jsem s nimi chodil, když „odletěly“ zvony, po obci v průvodu a „řehtáním“ jsme občanům oznamovali čas. Nevím, co o mé účasti na těchto průvodech rozhodlo, zda otcovo přání, aby neztratil německé zákazníky, nebo že jsem každý rok dostával novou ruční klapačku či „řehtající“ trakař.Bitky „indiánů“ a „kovbojů“ jsme sváděli mezi partami českých kluků u různých míst v Ledvicích, nikdy ne s německými. Osobně jsem pocítil kardinální změnu ve vztazích občanů české a německé národnosti v Ledvicích až v osmatřicátém roce. Na jaře jsem poprvé viděl místní henleinovce v akci. Otec jako známý člen Sokola se stal, mimo jiné české občany, středem jejich pozornosti. Za výklad otcova obchodu sloužila i okna ložnice. Na noc se zakrývala dřevěnými okenicemi. Dvakrát jsme byli vzbuzeni tlučením do nich a řvaním Heim ins Reich. Než otec s dospělým bratrem a příručím vyběhli před dům, po henleinovcích nebylo ani vidu, ani slechu. Poté mám v paměti cvičení před IX. všesokolským sletem, které se konalo v roce 1938 v Ledvicích. Našim patronem byla sokolská jednota z Braníku. Někteří sokolové z Prahy byli ubytováni v místních rodinách. Větší část přespávala v sokolovně. Zde umístěné sokolské prapory z Braníku a dalších jednot – vzhledem k napjaté situaci – hlídali skauti, také já jako rádce jedné družiny. Henleinovci si však na žádnou akci netroufli. V září jsme se setkávali v Ledvicích a Duchcově s odhodláním bránit republiku a se zjevným strachem, aby nás Západ nenechal ve „štychu“ v konfliktu s nacistickým Německem. Od mise anglického lorda Runcimana, který měl navrhnout mírovou dohodu Čechů s henleinovským hnutím, si otec s matkou – stejně jako většina Čechů, a to nejen v pohraničí – moc neslibovali. Důvěřovali jsme však stále Franci, stejně jako Malé dohodě, a zvláště královské Jugoslávii. Zářijové týdny mi v paměti splývají v jeden černý den. Ráno jsem stával s nadějí, že nás Západ přece nemůže zradit. Tato víra byla posílena perfektně provedenou mobilizací, jak se tehdy říkalo, se souhlasem Francie i Anglie. Tenkrát mi řekl kamarád ze školy, že i Sovětský svaz je připraven zasáhnout tisíci letadly. Naději na zahraniční pomoc však nahlodávaly jiné zážitky. Místní henleinovci si znovu troufli několikrát zabouchat na rolety obchodu a dokonce jednou vystřelili na náš dům. Vystoupení henleinovců byla součásti jejich pokusu o puč, který měl být předehrou k vojenskému zásahu hitlerovského Německa proti Československu. A pak Chamberlain a Daladier za asistence Mussoliniho podepsali v Mnichově dohodu „o nás bez nás“. Už nevím přesně, který den koncem září přijel bratranec z Kostelce n. Č. Lesy a odvezl mne do Kolína k tetě, abych pokračoval ve studiu. Ani jsem se nemohl rozloučit se spolužáky a s ledvickými kamarády. Na silnicích jsem na vlastní oči viděl nepřetržitý řetěz utečenců z pohraničí. Někteří táhli jen malé čtyřkoláky, jiní měli jen ruksaky na zádech. Mnozí Češi však neměli kam utéci. Poslední den před obsazením pohraničí přijeli pro mé rodiče a pro malou část zařízení jeden náš bývalý příručí s náklaďákem. Odvezl je do Kostelce n. Černými lesy, kde měla otcova sestra obchod a hostinec. Můj bratr Miroslav zůstal v Ledvicích, pravděpodobně hlavně proto, aby zachránil obchod, než se zase vrátíme. Stálo ho to skoro život. Místní henleinovci uspořádali něco jako malou „bartolomějskou“ noc. Nejen v Ledvicích. Horda několik desítek bývalých občanů Československa – Němců, zaútočila na obchod a dům, ve kterém bydlela bratrova rodina. Vyvrátili pevné domovní dveře a za křiku „Tschechischer Hund raus …raus!“ vytáhla bratra ven, henleinovci tehdy už naci, ho bili už v chodbě, hnali ho uličkou hrůzy ven, kde ho předhodili soukmenovcům. Nejzuřivější byla sousedka z vedlejšího domu, která si přinesla na bratra sekeru. Účelem zřejmě nebylo bratzra zabít, ale dát Čechům „na vědomí“, že by měli z Ledvic odtáhnout. Bratr zůstal ležet na prahu domu celý zakrvácený, přičemž řada „nadlidí“ plenila obchod. Pan doktor Havlíček ho v Kostelci léčil několik týdnů. Brzy k nám přišla jeho žena Anna s dcerkou Aničkou. Stejně jako bratr jen s malým kufříkem a ruksakem. Stejný osud potkal víc než desítku místních Čechů a mnoho ostatních, kteří zůstali v zabraném pohraničí.
Kolik Čechů „opustilo“ pohraničí před Mnichovem a po něm a po „divokém“ vyhnání ze své československé vlasti, snažilo se spočítat mnoho českých historiků v řadě studií a knih. Čísla 130 000 – 170 000 nepokládám za odpovídající – zdají se mi příliš nízká.
Jan Moravec, tehdy Ledvice u Duchcova

***

Na Mostecku či v Duchcově jsem byl jen asi 10 týdnů před započetím školního roku 1938. Za tuto krátkou dobu jsem tam toho viděl dost a dost. Večerní nájezdy ordnerů byly vždy nebezpečné. Byla to německá mládež, převážně ve věku od čtrnácti do dvaceti let, vedená nějakým starším mužem. Mlátili vše, co jim přišlo do cesty. Odnesly to výklady obchodu Čechů a české domy. Tam vytloukali okna a rozbíjeli dveře. Bylo to hrozné a jejich brutalita se postupně stupňovala. V září 1938 to snad bylo nejhorší. Mně nezbylo nic jiného, než si rychle sebrat pár svých věcí a začátkem října 1938 jsem z Duchcova uprchl pěšky do Loun.
[/i]O. P., tehdy Duchcov[/i]

***

Můj strýc bydlel se svou rodinou až do roku 1938 v Želénkách u Duchcova. V témže domě bydlel jeho syn i jeho provdaná dcera se svým manželem. Strýc pracoval 38 let u německé strojírenské firmy Berndt v Malém Újezdě u Teplic zprvu jako dělník, později jako dílovedoucí. Jeho dcera byla čtrnáct let u téže firmy jako sekretářka. Syn se zde vyučil. Všichni vždy žili s Němci v míru. Strýcův zeť byl v Želénkách starostou. Když byly zabrány Sudety, vnutili mu zdejší Němci nacistickou vlajku s hákovým křížem, aby ji vyvěsil na svém domě, jinak že ho zastřelí. Protože ji vyvěsil na nepatřičném místě (ze záchoda), přišli si v noci pro něho s lehkým kulometem a osobními zbraněmi. Tou dobou však již byl na cestě do Prahy. Přišel k nám jen s aktovkou a požádal mého otce o přístřeší, než si najde pro sebe a svou manželku podnájem. Brzy nato jsme obdrželi vzkaz, že Němci nutí i staré rodiče jeho manželky, aby se vystěhovali z domku, na nějž šetřili celý život.
Za Josefa Bublíka, tehdy Želénky u Duchcova, ing. Jan Kratochvíl, synovec

***

Narodila jsem se pod Krkonošemi, kde v některých vesnicích i městech bylo Němců hodně, a můj manžel byl z Teplic v Čechách. Vzpomínám si, jak začínali henleinovci vystrkovat rohy, najednou se jim zdálo, že jim ubližujeme, přestože měli svoje školy, řeč i kulturu. Začali se scházet a volat po připojení k Německu a Hitler byl pro ně vším. Dobře si pamatuji, jak naši lidé museli opustit své domovy, s čím přišli do vnitrozemí, co na této cestě prožili a kolik z nich to zaplatilo životem. Lidé, co zůstali v obsazeném území, byli vedeni jako méněcenná rasa „Češi a cikáni“, dostávali menší příděly, měli zvláštní potravinové lístky růžové barvy. Co jsme prožívali úpo obsazení celé republiky, nemusím psát, ale přesto na to do konce svého života nezapomenu.
Marie Šindlerová, tehdy Teplice

***

Bylo mi 17 let, když jsem s rodiči a bratrem prchali před zfanatizovanými hordami henleinovců. Opustili jsme všechen náš majetek na menším hospodářství. Byli jsme šťastni, že se nám nic horšího nestalo. Podle sdělené mé sestřenice, která zůstala v zabraném území, rota ordnerů vytřískala všechna okna v našem domku za řvaní: “Ty český pse, dobře že jsi utekl, my bychom tě zabili!“ To platilo mému otci. Já jsem pak v protektorátu na základě nařízení kladenského oberlandrátu musel na zvláštní práce – na polomy v lánských lesích, do šachty „Anna“ a hned nato jsem byl totálně nasazen do reichu. Po jednom náletu, který jsem šťastně přežil, jsem s kamarády utekl do Čech ke svým rodičům.
Václav Hříbal, tehdy Košťany u Teplic

***

Jsem ročník 1922 a myslím, že mám velmi dobrý přehled jak o problematice uprchlíků a vyhnanců z roku 1938, tak i o roce 1945. Odsun sudetských Němců jsem prožil v nynějších Chemických závodech v Záluží, kam jsem byl v roce 1942 totálně nasazen a zůstal tam ještě v květnových dnech 1945. V okolních táborech jsem přijímal tisíce občanů německé národnosti a zařazoval je na odklizovací práce v závodě. Naše rodina (rodiče a čtyři synové) musela opustit Sudety již 14. září 1938. Den předtím se ve večerních hodinách narodil můj třetí bratr, takže matka musela jít šestnáct hodin po porodu 7 km pěšky ze Mstíšova do Teplic. Uprchli jsme do domovské obce Libeň, okres Jílové, protože jsme v nočních hodinách byli napadeni henleinovci. 8. Prosince 1938 jsme se přestěhovali do Libochovic, kde jsme skoro čtyři roky bydleli v malé podkrovní místnosti.
Bruno Pašek, tehdy Mstišov

***

Na naše vyhnání ze Sudet se pamatuji moc dobře. Můj otec byl dost politicky angažovaný. Byl velitelem CO atd. Večer před záborem měl schůzi, něco zapomněl a náhodou se vrátil, když zrovna v rádiu hlásili, že přijdou Němci. Honem s maminkou hodili do kufrů oblečení a otec šel na vlak do Proboštova. Byl to poslední vlak, co projel.Hned v noci asi v 1 hodinu někdo bouchal na dveře. „Aufmachen.“ Přišli henleinovci v dlouhých gumových kabátech. Museli jsme všichni z postelí ven (bylo nás šest dětí). Všechno nám rozházeli a řvali. Když však tátu nenašli, vzali sebou bratra, kterému tehdy bylo dvacet let. Za dva dny ho pustili a zakázali mu mluvit o tom, kde byl a co se dělo. Nám pak hlídali dům, zahradu, kontrolovali poštu. Stěhovali jsme se za pár dní na Roudnicko.Pocházím ze smíšeného manželství. Nedávno nás navštívil příbuzný, narozený v roce 1953, tedy dávno po válce, a německy řekl „Tady stejně bude zanedlouho Německo“. Hrozně jsem se rozčílila. Z toho je vidět smýšlení mladých Němců. Tehdy volali „Heim ins Reich“, dostali, co chtěli a co si zasloužili!
Helga Žižková, tehdy Dubí

***

V pohraničí jsem žil s rodiči od narození roku 1922 až do vyhnání v roce 1938, a to ve Vyklicích a Řehlovicích v okrese Ústí n. L. Otec žil v pohraničí od svého narození v roce 1901 a matka od roku 1921. Zaměstnán jsem byl jako laborant ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. L. Byl jsem členem Sokola a Junáka. Otec byl zaměstnán jako železniční zřízenec na nádraží v Ústí n. L. a matka příležitostně vypomáhala u sedláků. Matka i otec byli členy národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Oba měli základní školní vzdělání. Protože však v té době nebyla v místě a okolí česká škola, musel otec navštěvovat školu německou. Období před nástupem Hitlera k moci se vyznačovalo dobrým vzájemným soužitím Čechů s Němci. S mnohými jsme byli přáteli, jeden druhého respektovali. Od dětského věku jsme si společně hráli, sportovali atd., aniž by nám vadil jiný jazyk. Byly případy, kdy české děti měly více kamarádů mezi německými dětmi a opačně. I když byli čeští občané proti německým v menšině, ovládalo více českých dětí němčinu než německých češtinu. Nedomnívám se, že by důvodem byla averze k českému jazyku, ale přičítám to tomu, že němčina byla světovým jazykem. I tak docházelo k výměnám dětí z českých a německých rodin, aby se naučily druhé řeči. Protože Němci patřili k sociálně silnějším a lépe situovaným vrstvám, a Židé, kteří se tehdy převážně národnostně hlásili k Němcům, vlastnili s Němci převážnou část průmyslu, byla lépe placená místa obsazována Němci. Díky českému kapitálu Živnobanky, reprezentované dr. Preisem, se podařilo ke konci první republiky v letech 1937-1938 získat kapitálovou majoritu nad některými koncerny v pohraničí. Od Petschků koupila Severočeské uhelné doly, atak se jedním rázem kdysi německá doména v pohraničí zhroutila a pozice, o které česká menšina usilovala, se tak v Duchcově, Mostu, Litvínově, Bílině, Teplicích a Ústí n. Labem dostaly pod český vliv. Živnobanka také získala majoritu ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n.L., kam dosadila za generálního ředitele doc. Dr. Basche a centrálního ředitele dr. Ing. Ettela, kteří se zasloužili o zaměstnávání Čechů. I já jsem patřil mezi ty šťastné, kteří se dostali do Spolku, kam jsem byl přijat jako laborant do koloristického oddělení. Němci si neměli nač stěžovat, měli všechna občanská práva, veřejné nápisy byly dvojjazyčné, měli německé školy, zastoupení v obecních, městských a okresních úřadech (kde měli často většinu), kromě toho měli zastoupení v parlamentě a ve vládě. Přesto bylo podle mého otce již od vzniku čs. státu několik německých politiků, kteří nelibě nesli své začlenění do státu s českou převahou a vyvíjeli snahu přivtělit německé regiony k Rakousku a Německu. Jako příslušníci bývalé mocenské a hospodářské elity se cítili národně, kulturně a sociálně nadřazeni Čechům. Toho po nástupu k moci využil Hitler k ovlivňování Němců u nás, kterých použil jako revoluční organizaci proti našemu státu. Většina Němců u nás bezvýhradně přijala nacistický program a ideologii, která zahrnovala i genocidu českého národa. Strana sudetských Němců (SdP) se tak ve spojení s Berlínem cílevědomě podílůela na rozbití Československa. K tomu měly sloužit i ozbrojené záškodnické a teroristické akce henleinovských ordnerů a sudetoněmeckého „freikorpsu“ se potom rekrutovali příslušníci wehrmachtu, gestapa, SS atd.
Pod rouškou tělovýchovného spolku byla pro branné složky na několika místech v republice připravována ve velkém počtu Henleinova mládež. Jedním takovým místem branného výcviku mládeže s nacistickou a protičeskou výchovou se stal i statek a zámek p. von Voszáka v Hliňanech – Řehlovicích. Pro členy Henleinovy strany se stal nacismus náboženstvím a Hitler s Henleinem se stali božstvem pro většinu německých žen, které to dávaly veřejně najevo nošením medailonů s fotografiemi Hitlera a Henleina.Perzekuce Čechů Němci se datuje od pronikání nacismu k nám a vyvrcholila v roce 1938. Ordneři naše lidi napadali, byli je a ničili jejich majetek. Častým jevem bylo vytloukání oken kameny, dále se poškozovaly státní budovy, mosty atd. To nás donutilo organizovat k ochraně bezpečnosti našich lidí, jejich, ale i obecního majetku, v obci noční hlídky po dvou lidech na úsek. I přes uvedené opatření se otec musel z obav o svou bezpečnost dva týdny před příchodem německých vojsk skrývat v Ústí n. L. Důvodem bylo, že byl Čech a funkcionář národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Vzhledem k nebezpečí, které otci hrozilo, jsme nezůstali v obsazeném území a rozhodli se pro evakuaci do vnitrozemí. V době vyhlášení mobilizace jsem byl odveden k vojenské pracovní povinnosti, kde jsme s nadšením kopali zákopy, stavěli protitankové zátarasy a drátěné překážky. Nezapomenutelné jsou a zůstanou mé vzpomínky na to ohromné nadšení našich lidí bránit svou vlast. Avšak většina sudetských Němců se v té době čs. státní příslušnosti dobrovolně zřekla s tím, že chtějí „Heim ins Reich“, a to i za cenu použití síly. Z velkého nadšení došlo k ohromnému zklamání, když nám byla čtyřmi velmocemi vnucena ostudná Mnichovská dohoda. Nastalo období nejistoty, ponížení, napětí, strachu o vlastní bezpečnost, o ztrátu zaměstnání a majetku, o rozdělení rodin atd. Tato psychická traumata připravovala Čechům většina sudetských Němců. Nařízené likvidace zákopů, drátěných překážek a protitankových zátarasů jsem se již nezúčastnil. Využil jsem tohoto období k tomu, abych společně s matkou odvezl své dvě sestry, nejnutnější oblečení a prádlo k příbuzným do Záp u Brandýsa n.L. Obratem jsem se s matkou vrátil, abych nastoupil do zaměstnání a připravoval se s rodiči na evakuaci. Po návratu do zaměstnání jsme zjistil, že došlo ke dvojí dělbě práce. Zatímco němečtí pracovníci chystali slavnostní uvítání německých okupačních vojsk přípravou praporů s hákovým křížem, tak se čeští pracovníci zabývali balením a stěhováním části laboratorního zařízení a laboratorních potřeb s popisem místa určení Pečky. Bydleli jsme v té době v železničářském strážním domku v Řehlovicích, odkud jsme také evakuovali. Otec sehnal otevřený vagón, do kterého jsme s matkou za účinné pomoci našich vojáků, střežících vojenská opevnění, naložili nábytek a peřiny. S matkou jsme odjeli do Ústí n. L. a vyhledali otce. Spolu jsme ještě prošli ulicemi naplněných atmosférou radosti německých občanů. Poté jsme se odebrali na nádraží, kde v čekárně a restauraci panoval pláč, smutek a vzdor odjíždějících českých občanů. Tam jsme se také od našich železničářů dozvěděli, jaké úsilí museli vyvinout, aby zabránili německým zřízencům zdržovat vagóny a zásilky do vnitrozemí tak dlouho, až by se po příchodu okupantů staly jejich kořistí.Před našim odjezdem přistoupilo z vlaku od Chomutova několik německých sociálních demokratů z Falknova, kteří stačili utéct jen ve spodním prádle. Odjížděli jsme z Ústí n. L. předposledním vlakem a henleinovci na nás ze železničního mostu stříleli. Někteří pracovníci Spolku, kteří v Ústí n. L. zůstali až do příchodu německé správy, mi po svém příjezdu do vnitrozemí vyprávěli, co se pak dělo. Hned v prvních dnech došlo k zatčení Židů a později i angažovaných Čechů. Zatčení byli internováni, Němci se na nich dopouštěli fyzického násilí, nutili je pít z plivátek apod.V pohraničí jsme museli nechat veškeré domácí zvířectvo. Z nábytku po více než měsíčním putování v otevřeném vagónu zůstalo jen dřevo na topení a z peřin nic. Žádná škoda nám však nikdy nebyla uhrazena. Při jedné z mých návštěv v SRN jsem se seznámil s dvěma odsunutými Němci. Při rozhovoru s nimi ani jeden nepřipustil, že zhoršování vztahů mezi Čechy a Němci způsobil nastupující fašismus, který henleinovci přijali za ideologii. Oba zastávali názor, že veškeré zlo pochází od Čechů.
Vratislav Chládek, tehdy Řehlovice

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:28
od kacermiroslav
***

Dětství a obecnou školu jsem prožil v dnes již vybagrovaných Ervěnicích u Mostu. Od roku 1935 jsme bydleli v Ústí nad Labem. Jak šly měsíce, narůstaly provokace a posléze i teror henleinovců. Pořádali okázalé srazy s vlajícími prapory, s girlandami a hlavně s ordnery v rajtkách, vyleštěných holinkách a „dohodách“ přes bílé košile. Přibývalo i auditoria namnoze v „tyroláckém“ oblečení s dirdly a bílými podkolenkami. Kolosové parníky Českosaské paroplavební společnosti, která provozovala pravidelnou linku Drážďany – Litoměřice, jezdily asi pětkrát denně. Byly plné říšskoněmeckých výletníků, na zádi vládla vlajka s hakenkreutzem. Tu naši „loajální“ němečtí spoluobčané zdravili zdviženou pravicí a voláním „Heil Hitler“. Když byl Střekov – dnes součást města Ústí – povýšen na město, byla u radnice vztyčena nepříliš povedená socha TGM. Jedné noci byla Němci „obohacena“ o lucernu v ruce a tlumok na zádech. Za českým řezníkem Houdkem, který velkým nákladem přestavěl svůj závod, přišli nedlouho před obecními volbami sudetoněmečtí „demokrati“, aby závod ozdobil vlaječkou Henleinovy strany. Jinak bojkot. Němci v předválečném Ústí představovali 80 % obyvatel, česká menšina by Houdka neudržela, jistě byl zadlužen. Tak se jednoho dne ve výkladní skříni objevila mísa škvařeného sádla a v ní zapíchnutá vlaječka SdP. Hokynář Sieber musel přestoupit ze strany německých sociálních demokratů do SdP. Ani jeho by při bojkotu Němců těch pár českých rodin v okolí neuživilo. Na jaře 1938 přijel do Střekova Henlein. Seběhly se Němky z okolí, na pohled docela obyčejné ženské z domácnosti, a líbaly vůdci ruce, ba i stupátko auta, kam vkročila noha Osvoboditele Utiskovaného Sudetoněmeckého Lidu. Před jarními volbami organizovali místní Němci ve Střekově hon na Čechy.- Na různých místech města se shromažďovali ordneři, ordnerské spojky na motocyklech se míhaly sem a tam. S úzkostí jsme čekali, co se bude dít. Dělo se. S hukotem po silnici z Litoměřic přijely obrněné vozy naší armády a náklaďáky s pěchotou v přilbách a s nasazenými bodáky. A opět se míhaly henleinovské spojky – akce se odkládá na neurčito. Bylo to mobilizace čs. armády 21. Května 1938. Vojáci obsadili všechny důležité body ve městě na labských mostech umístili nálože, chodci se na mostě nesměli zastavovat. Pěší družstvo bylo ubytováno v elektrárně na Masarykově zdymadle. České rodiny nosili vojáčkům z vděčnosti buchty a jiná vylepšení menáže, což ovšem goebbelsovská propaganda interpretovala tak, že vojáci mají mizernou stravu, takže se musí přiživovat u obyvatel.Pak přišly komunální volby.Svobodné, demokratické, tajné. Henleinova strana v pohraničí získala nejvíce hlasů. Kdo ji asi volil? Češi? Ne, to devadesát procent sudetských Němců se zcela svobodně rozhodlo pro rozvrat republiky, pro Hitlerův nacismus, pro úlohu páté kolony v tomto státě! Po odchodu českých vojáků byl sice klid, ale napětí trvalo. Počátkem září pronesl Hitler svůj známý projev na Parteitagu strany v Norimberku. Poslouchal jsem jej s tátou, já tehdy uměl německy nevalně, táta dobře. Najednou se táta rozesmál: „Víš, co povídal: - Pak přišel bubeník, a to jsem byl já!“ Tedy demagog, kašpar, s nímž se omylem zacházelo jako se státníkem. Té noci uspořádali henleinovci v Ústí velkou demonstraci. Mnohatisícový průvod táhl ke Krásnému Březnu za provolávání slávy Hitlerovi, za pokřikování protistátních hesel, mezi nimiž nechybělo ani okřídlené „Wir wollen heim ins Reich!"“A žel, i za střelby, jíž padli za oběť dva lidé -–jeden Čech a jeden Němec.Za rostoucího napětí nás táta v půli září odvezl k babičce do Kutné Hory. Tam jsem zažil Mnichov, rozhodnutí vlády jsem poslouchal na ulici z rádia. Ženy plakaly, večer byla ve městě demonstrace, muži volali „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“Bylo jasné, že se do Ústí nevrátíme a táta začal odesílat naše zařízení. Sám musel zůstat v Ústí, kde s několika zaměstnanci předávali Němcům elektrárnu. Když přišli okupanti, chovali se rezervovaně, netrpěli štvanice. Přišli do elektrárny, vytáhli plány a hned se ptali, kde je jeden z transformátorů, ten nejnovější. Generální ředitel jej dal dopravit před několika týdny do Prahy. Stroj se musel vrátit, připojit, přezkoušet. Češi zůstali v elektrárně do zaškolení nového personálu. Táta za námi směl jet jednou za pár týdnů, pro propustky si chodil na gestapo. Natrvalo se vrátil až v létě, a to již do protektorátu.Pár týdnů po záboru se konečně pár českých zaměstnanců elektrárny odvážilo do místní hospody na pivo. Místním Němcům nadšení viditelně opadlo: výnosná místa obsadili soukmenovci z Říše, popřípadě nevyšší špičky henleinovské strany. Ti dole museli do práce jako dřív, po demokratické volnosti, kdy si každý říkal, co se mu zachtělo, si čím dál víc museli dávat pozor na jazyk. Přesto návštěvníci kritizovali kdeco. Debatu uzavřela hostinská ironickou poznámkou: Zwanzig Jahre ist uns Unrecht geschehen, jetzt geschiet uns Recht! – Tatínek to pokládal za malé, ale hřejivé zadostiučinění.
Jiří Vavřina, tehdy Ústí nad Labem

***

Narodila jsem se v obci Předlice (nyní předměstí Ústí n. L.) v roce 1924. V roce 1938 musela celá naše rodina uprchnout do vnitrozemí. Otec byl v té době povolán k vojenské službě. Proto jsme utíkaly jen s matkou a s oběma sestrami posledním vlakem vypraveným z Ústí n. L. Na tento vlak ordneři stříleli a první zastávka byla ve Všetatech, kde se spalo na rancích v přeplněné čekárně, restauraci apod. Další den se pokračovalo směrem na Lysou n. L., kde jsme opět hladoví čekali na další cestu. Pak jsme jeli na Nymburk, kam měl být otec přeložen, protože pracoval jako dělník v depu ČSD. Od prosince jsme společně s otcem bydleli u vzdáleného bratrance (cestář) v osadě Drahno, patřící k obci Chleby. Podařilo se nám sehnat deputátní byt u sedláka. Tam jsme byli až do 12. Května 1945, kdy jsme se s otcem vraceli zpět do Ústí n. L.Od této doby se celá rodina zase usídlila v Předlicích. Byl nám přidělen malý rodinný dům, který do května 1945 obýval vysoký důstojník SS.
Věra Kvízová, tehdy Ústí n. L.

***

Můj dědeček žil a pracoval v cukrovaru v Ústí n. L. od začátku 90. let minulého století – rodina žila v Žehuni. Jeho čtyři synové pracovali u ČSD, v pohraničí se oženili a založili rodiny. Já jsem přišla do Ústí n. L. jako jedenáctiletá v roce 1935 a chodila jsem tam do měšťanské školy. Žila jsem v rodině svého strýce, který byl vlakvedoucím ČSD, členem sociálně demokratické strany. V roce 1937 se politická situace velmi zhoršila. Nejdříve Němci napadali Židy a německé antifašisty. Mnoho židovských i německých dětí přešlo do českých škol. V mé třídě jich bylo asi deset. Přestože strýček vlastnil ve Střekově domek a velkou zahradu, odešla celá jeho rodina i já s ní do vnitrozemí. Odjeli jsme vlakem 14. Září 1938 do Žehuně. Strýček jako zaměstnanec dráhy dostal vagón a mohl odstěhovat veškeré zařízení – nábytek, osobní věci. Zde žila celá rodina až do konce války. Hned v květnu 1945 se celá strýčkova rodina vrátila do Střekova do svého domu. Byla to brutální, šovinistická politika nacistického Německa, která vyvolala nejprve okupaci našeho pohraničí a později obsazení celých Čech a Moravy. Štvavá národnostní nenávist byla tím hlavním podnětem henleinovců k vyhnání Čechů, dávno v pohraničí usazených. A vlastní Hitlerovy plány s celými Čechami byly mnohem dalekosáhlejší, a to vystěhování obyvatel celých Čech a Moravy až někam na Sibiř. Při odjezdu z Ústí n. L. nám to také Němci dávali jasně na srozuměnou. Na jejich nenávistné výkřiky si nerada vzpomínám.
Anežka Řípová, tehdy Ústí n. L.

***

Jsem jeden z tisíců, kteří se svými rodiči museli nedobrovolně opustit svůj domov, rodné město Ústí n. L. – Krásné Březno. I když mi bylo tehdy čtrnáct let, plně jsem chápala všechno to zlo, které nám přivodila tehdejší SdP. Je zbytečné popisovat, co vše jsme jako Češi v té zlé době od roku 1937 až do konce války prožili.
Jaroslav Janata, tehdy Ústí n. L.

***

Rodiče žili od roku 1925 v Rosbachu u Aše a asi v roce 1933 se přestěhovali do Ústí n. L. Otec byl celní úředník, matka v domácnosti, oba byli členy Sokola, otec v něm měl nějakou funkci. Snad byli v národně socialistické straně, tak jako po válce. Podle vyprávění rodičů bylo soužití s Němci v Rosbachu bez problémů, ne tak v Ústí n. L. Sama se pamatuji na některé střety asi od roku 1937, např. při národním svátku vychrstli z oken německého bytu na průvod splašky. V roce 1938 jsem si nesměla sama hrát venku, protože mě honili němečtí kluci a chtěli mě zbít. Otec měl problémy s henleinovci, někdo nám jednou střelil do okna, ale to vím jen z vyprávění svých rodičů.V noci těsně před obsazením nás někdo přišel varovat, že naše rodina je na seznamu osob s „nepřátelským vztahem k Německu“. Byla jsem sama doma s matkou – otec byl jako záložní důstojník mobilizován. V noci mě vzbudila a řekla, že musíme utéct. Dostala jsem jako zavazadlo na cestu jakýsi „chlebník“ přes rameno, ve kterém byla má plynová maska. Při odchodu matka plakala a já jsem jí řekla: „Mami, nebreč, my se sem někdy vrátíme.“ Na cestu vlakem k příbuzným se již nepamatuji. Rodiče se neodvážili po obsazení vrátit do Ústí n. L., nechali jsme tam veškeré zařízení třípokojového bytu, ale nějaké oblečení jsme snad prostřednictvím známého dostali.Napřed jsme bydleli u různých příbuzných v okolí Prahy, pak jsme dostali byt na Letné a po třech měsících v Holešovicích. První třídu jsem navštěvovala postupně v pěti školách, nebyla jednotná metodika výuky, takže to nebylo snadné. Učitelky však pro mne měly pochopení. Otec dostal místo jako celní tajemník v Praze 7, kde pracoval celou válku až do zpětného přeložení do Ústí n. L. v roce 1945. Odškodnění za ztracený majetek jsme nikdy nedostali.
Marie Krejčová, tehdy Ústí n. L.

***

Můj strýc Karel Pech byl po první světové válce jako strojvedoucí přidělen do Ústí nad Labem, tam se oženil a bydlel se svou rodinou. Po dlouhá léta první republiky žili Češi a Němci vedle sebe, kamarádili spolu, děti si spolu hrály a chodily do školy. Nástupem Hitlera k moci a vinou Henleinovy strany se všechny přátelské vztahy přetrhaly, dospělí i děti spolu přestali mluvit. Netýkalo se to však německých sociálních demokratů, ti se chovali normálně. Nejhorší to bylo ve městech, v některých místech na venkově byla situace přece jen mírnější. Nikdy nezapomenu na horký červencový večer, kdy jsem byla u strýce na návštěvě. To tehdy byl ve Vratislavy sjezd německých žen a mluvil k nim Hitler. Všechna okna v městě byla otevřená, v nich radiopřijímače a z nich se po dobu dvou hodin ozýval Hitlerův řev a dlouhotrvající skandování německých žen „Heil Hitler!“ Po zádech mi až běhal mráz. A proti tomu nemohla naše policie nic dělat.Často se tvrdí, že Hitlera podporovali jen lidé s nízkým vzděláním. To však není pravda. Stýkala jsem se s jednou německou dívkou, abych se zdokonalila v němčině. Pamatuji se na rozhovor s jejím otcem, který obhajoval Hitlerovy názory, a to byl velice inteligentní člověk!Každý týden přijížděli do Ústí autobusy plné říšských Němců, nahrnuli se do řeznictví pana Matouschka, aby se pořádně nacpali českými uzenkami. Lodníci, kteří jezdili po Labi do Hamburku, říkali, že se Hitler již od roku 1933 připravoval na válku, že v Německu mají jen „dřevěné máslo“, čímž mysleli margarín. Známý je též výrok německých představitelů „Kanóny místo másla!“Po podepsání dohody v Mnichově musel také můj strýc s celou rodinou utéci a s sebou si mohli vzít jen to nejnutnější.
Za Karla Pecha, tehdy Ústí nad Labem, neteř L. Č., Praha

***

V roce 1931 se naše rodina přestěhovala z Kolínska do pohraničí. Otec dostal zaměstnání s bytem v Ústí n. L. – Pětidomech. V této kolonii bydleli vedle Čechů také občané jiných národností. Nejvíce bylo Němců a smíšených manželství. Žilo se nám relativně dobře. Jako děti jsme si společně hrály, chodily do školy v Předlicích a cvičit do Sokola. Na návštěvu přijel také pan prezident Masaryk. Zpráva, že zemřel, nás velice zarmoutila. Na to snad Hitler s Henleinem čekali. Němci i ze smíšených manželství podléhali sílící propagandě. To se pochopitelně také přenášelo na děti. O nadávky „ty česká svině“, du tschechische Sau“ nebyla žádná nouze. Později došlo i na fyzické násilí. Rvačky, bitky, různé provokační akce, průvody s hákovými kříži, bílé podkolenky, bubínky, hajlování, srazy ozbrojených ordnerů a sabotáže. Psal se rok 1938. Byli i ranění a mrtví.Pro udržení pořádku po částečné mobilizaci přijelo naše vojsko. To se spojilo s českou domobranou a ochranou železnice a zařízení ČSD. Jedinou zbraní, ač velmi účinnou, byly pendreky, vyrobené z vagónových hadic. Jednou ráno jsme se probudili a mezi domy byly položeny hákové kříže vyrobené z prken. Situace se přiostřila tak, že jsme raději odjeli, abychom nepřišli o holé životy. Nedalo se nic pěkného čekat. Narychlo jsme odcestovali do vnitrozemí jen s tím nejnutnějším. Přišli jsme skoro o všechno a nikdy jsme žádnou náhradu nedostali.
Josef Vokáč, tehdy Ústí n. L.

***

Žila jsem s otcem a matkou do září 1938 v Ústí n. Labem. V září 1938 jsme musely s maminkou během dvou hodin v noci opustit náš domov a odjet jen s malým kufříkem. Tatínek zůstal v Ústí n. L. až dokonce září a potom za námi přijel do Prahy. Velmi dobře se pamatuji, jak sudeťáci v našem pohraničí vyváděli.
Libuše Komperová, tehdy Ústí n. L.

***

Rodiče mého otce žili v Křešicích, kde otec vychodil německou školu. Celý svůj život tedy prožil v pohraničí. Matka pochází od Mladé Boleslavi. Otec byl průvodčí vlaků a matka v domácnosti. Do roku 1937 nebyly mezi námi a Němci problémy. Vím, že se rodiny stýkaly. Až s nástupem Henleina a vyhrocováním situace se začali Němci oddělovat. V roce 1938 jsme chodili do školy v Děčíně. S narůstajícím časem jsme však museli chodit ve skupinkách, protože jsme jako Češi byli zprvu napadáni německými dětmi a později i dospělými. Agresivita postupně rostla – nejdříve jen slovní urážky a později i fyzické napadání. Museli jsme chodit postranními cestami a pak nám museli chodit rodiče ke škole naproti. To samé bylo i v místě bydliště, ale v menší míře, neboť jsme žili za městem v domě, který byl majetkem ČSD a bydlelo tam 72 rodin, takže jsme tvořili určitou komunitu.V polovině září 1938 (asi 13. Nebo 14.) jsme doslova ze dne na den opustili domov. Matka vzala peřiny a do tašek jen nejnutnější věci. Pamatuji se, že ten den pršelo a my jsme jeli malým žebřiňáčkem naloženým peřinami a několika taškami na nádraží. Dodnes vidím, že když jsme jeli pod železničním mostem, potkali jsme Němce a ti se nám smáli, i nějaké nadávky padly. Nezapomenu na pohled z vlaku, když mi maminka říkala: „Podívej se naposled, kde jsme bydleli.“ Také nezapomenu, když jsme se válce vraceli zpět. Již dlouho jsem stál u okna a čekal na pohled, který jsem si pamatoval, když jsme utíkali.Otec zůstal jako průvodčí do poslední chvíle. My s matkou jsme našli útočiště u mé tety v Krpech u Kropáčovy Vrutice. Přestože měli jen dvě místnosti, tak přijali nás i mou babičku a tetu, takže nás ve dvou místnostech bylo deset.
Jiří Dvořák, tehdy Křešice u Děčína

***

Otec žil od roku 1925 v Děčíně, kde pracoval jako pomocný skladník u ČSD. Matka byla v domácnosti. Po nástupu Adolfa Hitlera roku 1933 v Německu k moci stupňovali sudetští Němci v českém pohraničí své požadavky. Od roku 1936 se situace radikálně zhoršila. Zvyšoval se však agresivita Němců vůči Čechům. České děti byly napadány Hitlerjugend. Sama jsem to prožívala. Velmi dobře si pamatuji na 1. Máj 1938. Němci provolávali slávu Hitlerovi, celé město bylo zaplaveno prapory s hákovými kříži. Němci pochodovali hlavní třídou; byly jich tisíce z celého okolí. Čeští pořadatelé vedli český průvod postranními ulicemi, aby nedošlo ke střetu. Němci chtěli český průvod napadnout. Tato doba byla plná hrůzy a strachu, co bude následovat. V českých domech muži drželi již celý měsíc ve dne i v noci hlídky. V noci se nesmělo rozsvítit ani na chodbě, aby Němci dům nenapadli. Zprávy z hranic od finanční stráže informovaly české obyvatelstvo o pohybu Němců na hranicích. Vypadalo to na válku.V obsazeném území jsme nezůstali. Moje rodina i všichni sousedé utíkali jen v tom, co měli na sobě. Rodiče měli u sebe doklady a něco málo peněz, jinak nic. Nebyl čas něco si zabalit. Všechen majetek zůstal v Děčíně. – zařízený byt, sklep plný zásob na zimu, pěkná chata se vším potřebným, nářadí na zahradu. Za tyto věci jsme nedostali žádnou náhradu.Otec pracoval v Brodě u dráhy. Každý den ráno chodil 10km pěšky tam a večer zase 10 km zpátky. Matka od rána do noci pracovala u bratra a švagrové na polích a ve chlévě z vděčnosti, že nám poskytli střechu nad hlavou. Oni sami neměli nic, čím by nám pomohli.
Marie Kučírková, tehdy Děčín

***

Můj otec byl přeložen v roce 1922 do železničních dílen ČSD v Podmoklech (nyní součást Děčína) a v témže roce se za ním přestěhovala celá naše rodina – matka, starší sestra a já – z Dobronic u Chýnova, okr. Tábor, a zde jsme žili až do našeho odchodu v roce 1938. Jelikož v té době nebyl ještě dostatek vhodných bytů, byli jsme ubytováni prozatím u jedné německé rodiny v podnájmu. Zde jsme, podle vyprávění mé matky, měli jednu světnici, kde bylo vlhko a pod postelemi rostla houba. Toto prostředí se pak podepsalo na mém zdraví. Domácí na nás pohlížel jako na vetřelce. Po nějaké době se otci podařilo zajistit pro nás byt v tříposchoďovém domě zvaném „Tereza“. Otec byl členem sociální demokracie, byl rovněž pokladníkem „Gentského systému“ v dílnách ČSD. Pamatuji se to proto, že za ním do našeho bytu přicházeli dělníci propuštění z práce na dráze. On jim pak vydával určitou částku jako podporu. Rodiče měli svoji vlast velmi rádi a hájili ji proti pomluvám a nepravostem. V tomto duchu nás též vychovávali. Chodil jsem do DTJ, kde jsem cvičil i hrál divadlo.Soužití Čechů a Němců bylo podle mne dobré. Ovšem tato „pohoda“ trvala jen do doby, než začal svou kampaň Konrád Henlein, tj. do roku 1933. Předtím se některé české a německé rodiny přátelily, navštěvovaly a podobně. Pamatuji si, že rovněž moji rodiče podnikali výlety s jednou německou rodinou a dokonce moje mladší sestra učila jejich dceru česky.Po roce 1933 a pak po volbách 1935 troufalost a zpupnost jednotlivých členů SdP stoupala, a to hlavně vůči Čechům, které již tehdy začali považovat za méněcennou rasu. V Podmoklech byly tři velké německé školy, dvě byly ve středu města u náměstí a třetí s technickým zaměřením pak na vršku nad městem. Česká menšina měla jen jednu školu, a to mimo střed města. K této škole jsme museli procházet uličkou mezi ploty. Stávalo, že jsme se zde setkávali se žáky německé školy, a tehdy docházelo k různým neshodám a později i k napadání českých dětí. Hřiště DTJ bylo za městem na kopci a muselo se k němu jít kolem kostela „Jánská kaple“, kde pak v letech 1937 – 1938 docházelo k přepadům českých občanů zfanatizovanými členy různých německých bojůvek. Na cvičení jsme proto chodili vždy ve skupině, neboť na větší počet lidí si tito „hrdinové“ nedovolili zaútočit. Abychom se mohli bránit, udělali jsme doma z gumových hadic pendreky, které jsme pak nosili s sebou.Při zvolení dr. E. Beneše prezidentem ČSR v roce 1935 se večer na náměstí sešlo tak málo Čechů, že to bylo až bolestné. Neúčast lze vysvětlit velkými obavami Čechů před sudetskými Němci. Ti totiž nevynechali žádnou možnost, aby nenapadli nějaké shromáždění Čechů a německých sociálních demokratů a přitom nevyvolali nějakou rvačku. O německých sociálních demokratech je nutno říci, že jejich oddíly RW (Republikanische Wehr) byly velmi agilní a dovedly tvrdě republiku proti násilníkům bránit. Otec mi jednou vyprávěl, že členové RW při naší květnové mobilizaci odešli mezi prvními na hranici a pomáhali ji až do příchodu posil střežit.Ve městě byla městská policie složená z Němců. Rovněž tak starosta byl Němec. Stalo se ku příkladu, že Němci pořádali různé demonstrace, ale naše česká státní policie byla proti nim bezmocná, neměla od vlády povoleno, aby mohla zakročit. Když však tento demonstrační průvod přišel před radnici, vyšel starosta a prohlásil asi toto: „Nadělali jste rámusu už dost, jděte domů“, a celá demonstrace se v klidu rozešla. Jednou jsme šli ze hřiště DTJ domů a v prvních obydlí jsme zastihli asi jedenáctiletého hocha, který v uniformě a s obnaženou dýkou hlídal domy, neboť starší Němci opět řádili ve městě. On prý hlídal, aby nikdo z jejich domů nic neukradl. Stalo se též, že při jedné potyčce byli napadeni čeští policisté. Jeden henleinovec povalil českého policistu, namířil na něj svůj půllitr se slovy: „Tak mě uhoď, nesmíš, že?“ Aby měli Němci, tj. henleinovci, hodně hlasů, tak k volbám v roce 1935 přinášeli na nosítkách nemocné, nechali je odvolit a pak je nechali ležet na chodbách, takže členové volební komise museli zajišťovat jejich odvoz domů. To jsem se dověděl od svého otce, který byl členem volební komise. V novinách z té doby bylo hodně článků o tom, že zfanatizovaní Němci napadli četnickou stanici nebo úřadovnu celní a pasové kontroly. Výsledkem pak byli mrtví a ranění z řad četníků, policie, celní a finanční stráže. Němci, a to hlavně mladí, odcházeli do Německa, zde se vycvičili a vyzbrojili, aby pak mohli v republice přepadávat české obyvatelstvo i české úřady. Rovněž do Československa pašovali zbraně, munici a trhaviny, maskované jako potraviny (v plechovkách, pytlích apod.), aby pak mohli u nás provádět různé sabotáže. Hodně členů SOS (Stráž obrany státu – složená z četníků, policie, celní a finanční stráže) bylo zabito nebo zraněno právě těmito německými bojůvkami vycvičenými v Německu. Nebylo by správné, aby se na ně zapomínalo, neboť si zaslouží úctu. Tito lidé byli vlastně prvními mrtvými a raněnými ve válce, která vypukla později.V roce 1936 jsem ukončil školní vzdělávání, tj. vychodil jsem 4. Ročník měšťanské školy. Měl jsem jako učeň nastoupit do továrny, kde pracovala má starší sestra, ale oni učně nepřijímali, prý proto, že tam nějaký učeň něco ukradl. Byl jsem tudíž doma bez práce. Až teprve začátkem roku 1937 se mému otci podařilo pro mne sehnat práci. Dne 15.3.1937 jsem byl přijat jako učeň – mechanik šicích strojů v továrně na šicí stroje Böhmische Clemens Müller Werke A.G. v obci Bynov u Podmokel. Zde jsem se měl učit řemeslu do 14.3.1940 V této továrně pracovali samí Němci, jen já a ještě třu učňové jsme byli Češi. Snad tím chtělo vedení dokázat, že přijímá také Čechy. Všichni němečtí zaměstnanci byli členy SdP, kdo nebyl členem, nemohl zde být zaměstnán. Věřím tomu, že někteří byli členy jen proto, aby měli práci, neboť se ke mně chovali celkem slušně.Jako učeň jsem jednou až dvakrát týdně docházel do české pokračovací školy. Asi tak 20. nebo 21. září mi v továrně jeden dělník řekl „Zítra půjde všechno Heil Hitler!“ Já mu nevěřil, ale 22. září se to stalo. Dívali jsme se z oken školy na město a tu jsme zpozorovali, že se všude objevuje mnoho červených praporů s hákovým křížem. Náš učitel Jakeš ihned ukončil vyučování a poslal nás domů. Když jsem přeběhl náměstí před náš dům, tak jsem se zhrozil. Po celém náměstí plno rozvášněných Němců, někteří oblečení do černých rajtek, s hákovými kříži na rukávech a roznášeli další prapory k vyvěšení. Z německé školy na náměstí každou chvíli za velkého smíchu a křiku vylétl z oken chuchvalec roztrhaného papíru – byly to roztrhané české knihy. Po celém náměstí se rozléhalo jejich „Heil Hitler!“. Naši českou ani německou policii jsem neviděl. Do celého tohoto dění nazasahovali: Němci nechtěli a Češi nemohli, neboť měli instrukce „neprovokovat, nezasahovat, nedávat záminku ke stížnosti atd.“ Je třeba podotknout, že tehdy ještě existovala Československá republika, bylo to před Mnichovem!Jelikož hrozilo nebezpečí, že rozvášnění Němci vniknou do našeho domu, rodiče rozhodli, že nás otec odvede na nádraží a my pojedeme k příbuzným na Táborsko, kam jsme už nějaký čas před našim odjezdem poslali bednu s našim lepším oblečením. V přeplněném vlaku bylo hodně těch, co odjížděli ze stejného důvodu jako já s matkou a se sestrou – též prchali před Němci.U příbuzných v Ratibořicích (okres Tábor) byli jsme dobře a s pochopením přijati. Když jsme s matkou a sestrou odjeli, musel otec v Podmoklech ještě zůstat. Když pak za námi přijel do Ratibořic, tak se slzami v očích vyprávěl, co vše se v Podmoklech a hlavně v dílnách ČSD dělo při stěhování strojů. Museli se bránit přepadům ozbrojených a zfanatizovaných německých bojůvek, které používaly i zbraně. Tehdy jsem otce viděl poprvé a naposled v životě plakat.V listopadu 1938 odjeli otec a má mladší sestra do Podmokel pro náš nábytek a zařízení bytu. Museli se tam hlásit na městském úřadě, do místních novin dát inzerát, že se hodláme odstěhovat, za to zaplatit pak 50,- Kč. Dále se musel pořídit česky a německy seznam věcí, které si odvezou. Tento seznam musel být na městském úřadě potvrzen. Dále zde museli asi týden počkat, zda se nepřihlásí někdo, komu jsme něco dlužní, a teprve potom se mohl nábytek a zařízení nakládat. Vagóny přidělila česká dráha.I když jsme nepřišli o žádný majetek, strádali jsme duševně a morálně, neboť všichni jsme naši republiku milovali. To dokazuje i to, že jsem se ještě v Podmoklech, stejně jako mnoho jiných českých mladíků, dobrovolně přihlásil do oddílů na obranu republiky. Vojáci nás cvičili ve zbrani, ale pak k našemu nasazení již nedošlo a oddíly byly před našim odjezdem z Podmokel rozpuštěny.
Josef Bednář, tehdy Podmokly nad Labem

***

Protože Němci patřili k sociálně silnějším a lépe situovaným vrstvám, a Židé, kteří se tehdy převážně národnostně hlásili k Němcům, vlastnili s Němci převážnou část průmyslu, byla lépe placená místa obsazována Němci. Díky českému kapitálu Živnobanky, reprezentované dr. Preisem, se podařilo ke konci první republiky v letech 1937-1938 získat kapitálovou majoritu nad některými koncerny v pohraničí. Od Petschků koupila Severočeské uhelné doly, a tak se jedním rázem kdysi německá doména v pohraničí zhroutila a pozice, o které česká menšina usilovala, se tak v Duchcově, Mostu, Litvínově, Bílině, Teplicích a Ústí n. Labem dostaly pod český vliv. Živnobanka také získala majoritu ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n.L., kam dosadila za generálního ředitele doc. Dr. Basche a centrálního ředitele dr. Ing. Ettela, kteří se zasloužili o zaměstnávání Čechů. I já jsem patřil mezi ty šťastné, kteří se dostali do Spolku, kam jsem byl přijat jako laborant do koloristického oddělení.Němci si neměli nač stěžovat, měli všechna občanská práva, veřejné nápisy byly dvojjazyčné, měli německé školy, zastoupení v obecních, městských a okresních úřadech (kde měli často většinu), kromě toho měli zastoupení v parlamentě a ve vládě. Přesto bylo podle mého otce již od vzniku čs. státu několik německých politiků, kteří nelibě nesli své začlenění do státu s českou převahou a vyvíjeli snahu přivtělit německé regiony k Rakousku a Německu. Jako příslušníci bývalé mocenské a hospodářské elity se cítili národně, kulturně a sociálně nadřazeni Čechům. Toho po nástupu k moci využil Hitler k ovlivňování Němců u nás, kterých použil jako revoluční organizaci proti našemu státu. Většina Němců u nás bezvýhradně přijala nacistický program a ideologii, která zahrnovala i genocidu českého národa. Strana sudetských Němců (SdP) se tak ve spojení s Berlínem cílevědomě podílela na rozbití Československa. K tomu měly sloužit i ozbrojené záškodnické a teroristické akce henleinovských ordnerů a sudetoněmeckého „freikorpsu“ . Z členů „freikorpsu“ se potom rekrutovali příslušníci wehrmachtu, gestapa, SS atd.Pod rouškou tělovýchovného spolku byla pro branné složky na několika místech v republice připravována ve velkém počtu Henleinova mládež. Jedním takovým místem branného výcviku mládeže s nacistickou a protičeskou výchovou se stal i statek a zámek p. von Voszáka v Hliňanech – Řehlovicích. Pro členy Henleinovy strany se stal nacismus náboženstvím a Hitler s Henleinem se stali božstvem pro většinu německých žen, které to dávaly veřejně najevo nošením medailonů s fotografiemi Hitlera a Henleina.Perzekuce Čechů Němci se datuje od pronikání nacismu k nám a vyvrcholila v roce 1938. Ordneři naše lidi napadali, byli je a ničili jejich majetek. Častým jevem bylo vytloukání oken kameny, dále se poškozovaly státní budovy, mosty atd. To nás donutilo organizovat k ochraně bezpečnosti našich lidí, jejich, ale i obecního majetku, v obci noční hlídky po dvou lidech na úsek. I přes uvedené opatření se otec musel z obav o svou bezpečnost dva týdny před příchodem německých vojsk skrývat v Ústí n. L. Důvodem bylo, že byl Čech a funkcionář národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Vzhledem k nebezpečí, které otci hrozilo, jsme nezůstali v obsazeném území a rozhodli se pro evakuaci do vnitrozemí.V době vyhlášení mobilizace jsem byl odveden k vojenské pracovní povinnosti, kde jsme s nadšením kopali zákopy, stavěli protitankové zátarasy a drátěné překážky. Nezapomenutelné jsou a zůstanou mé vzpomínky na to ohromné nadšení našich lidí bránit svou vlast. Avšak většina sudetských Němců se v té době čs. státní příslušnosti dobrovolně zřekla s tím, že chtějí „Heim ins Reich“, a to i za cenu použití síly.Z velkého nadšení došlo k ohromnému zklamání, když nám byla čtyřmi velmocemi vnucena ostudná Mnichovská dohoda. Nastalo období nejistoty, ponížení, napětí, strachu o vlastní bezpečnost, o ztrátu zaměstnání a majetku, o rozdělení rodin atd. Tato psychická traumata připravovala Čechům většina sudetských Němců.Nařízené likvidace zákopů, drátěných překážek a protitankových zátarasů jsem se již nezúčastnil. Využil jsem tohoto období k tomu, abych společně s matkou odvezl své dvě sestry, nejnutnější oblečení a prádlo k příbuzným do Záp u Brandýsa n.L. Obratem jsem se s matkou vrátil, abych nastoupil do zaměstnání a připravoval se s rodiči na evakuaci. Po návratu do zaměstnání jsme zjistil, že došlo ke dvojí dělbě práce. Zatímco němečtí pracovníci chystali slavnostní uvítání německých okupačních vojsk přípravou praporů s hákovým křížem, tak se čeští pracovníci zabývali balením a stěhováním části laboratorního zařízení a laboratorních potřeb s popisem místa určení Pečky.Bydleli jsme v té době v železničářském strážním domku v Řehlovicích, odkud jsme také evakuovali. Otec sehnal otevřený vagón, do kterého jsme s matkou za účinné pomoci našich vojáků, střežících vojenská opevnění, naložili nábytek a peřiny.S matkou jsme odjeli do Ústí n. L. a vyhledali otce. Spolu jsme ještě prošli ulicemi naplněných atmosférou radosti německých občanů. Poté jsme se odebrali na nádraží, kde v čekárně a restauraci panoval pláč, smutek a vzdor odjíždějících českých občanů. Tam jsme se také od našich železničářů dozvěděli, jaké úsilí museli vyvinout, aby zabránili německým zřízencům zdržovat vagóny a zásilky do vnitrozemí tak dlouho, až by se po příchodu okupantů staly jejich kořistí.Před našim odjezdem přistoupilo z vlaku od Chomutova několik německých sociálních demokratů z Falknova, kteří stačili utéct jen ve spodním prádle. Odjížděli jsme z Ústí n. L. předposledním vlakem a henleinovci na nás ze železničního mostu stříleli. Někteří pracovníci Spolku, kteří v Ústí n. L. zůstali až do příchodu německé správy, mi po svém příjezdu do vnitrozemí vyprávěli, co se pak dělo. Hned v prvních dnech došlo k zatčení Židů a později i angažovaných Čechů. Zatčení byli internováni, Němci se na nich dopouštěli fyzického násilí, nutili je pít z plivátek apod.V pohraničí jsme museli nechat veškeré domácí zvířectvo. Z nábytku po více než měsíčním putování v otevřeném vagónu zůstalo jen dřevo na topení a z peřin nic. Žádná škoda nám však nikdy nebyla uhrazena. Při jedné z mých návštěv v SRN jsem se seznámil s dvěma odsunutými Němci. Při rozhovoru s nimi ani jeden nepřipustil, že zhoršování vztahů mezi Čechy a Němci způsobil nastupující fašismus, který henleinovci přijali za ideologii. Oba zastávali názor, že veškeré zlo pochází od Čechů.
Vratislav Chládek, tehdy Řehlovice

***

Dětství a obecnou školu jsem prožil v dnes již vybagrovaných Ervěnicích u Mostu. Od roku 1935 jsme bydleli v Ústí nad Labem. Jak šly měsíce, narůstaly provokace a posléze i teror henleinovců. Pořádali okázalé srazy s vlajícími prapory, s girlandami a hlavně s ordnery v rajtkách, vyleštěných holinkách a „dohodách“ přes bílé košile. Přibývalo i auditoria namnoze v „tyroláckém“ oblečení s dirdly a bílými podkolenkami. Kolosové parníky Českosaské paroplavební společnosti, která provozovala pravidelnou linku Drážďany – Litoměřice, jezdily asi pětkrát denně. Byly plné říšskoněmeckých výletníků, na zádi vládla vlajka s hakenkreutzem. Tu naši „loajální“ němečtí spoluobčané zdravili zdviženou pravicí a voláním „Heil Hitler“. Když byl Střekov – dnes součást města Ústí – povýšen na město, byla u radnice vztyčena nepříliš povedená socha TGM. Jedné noci byla Němci „obohacena“ o lucernu v ruce a tlumok na zádech. Za českým řezníkem Houdkem, který velkým nákladem přestavěl svůj závod, přišli nedlouho před obecními volbami sudetoněmečtí „demokrati“, aby závod ozdobil vlaječkou Henleinovy strany. Jinak bojkot. Němci v předválečném Ústí představovali 80 % obyvatel, česká menšina by Houdka neudržela, jistě byl zadlužen. Tak se jednoho dne ve výkladní skříni objevila mísa škvařeného sádla a v ní zapíchnutá vlaječka SdP. Hokynář Sieber musel přestoupit ze strany německých sociálních demokratů do SdP. Ani jeho by při bojkotu Němců těch pár českých rodin v okolí neuživilo. Na jaře 1938 přijel do Střekova Henlein. Seběhly se Němky z okolí, na pohled docela obyčejné ženské z domácnosti, a líbaly vůdci ruce, ba i stupátko auta, kam vkročila noha Osvoboditele Utiskovaného Sudetoněmeckého Lidu. Před jarními volbami organizovali místní Němci ve Střekově hon na Čechy. Na různých místech města se shromažďovali ordneři, ordnerské spojky na motocyklech se míhaly sem a tam. S úzkostí jsme čekali, co se bude dít. Dělo se. S hukotem po silnici z Litoměřic přijely obrněné vozy naší armády a náklaďáky s pěchotou v přilbách a s nasazenými bodáky. A opět se míhaly henleinovské spojky – akce se odkládá na neurčito. Bylo to mobilizace čs. armády 21. května 1938. Vojáci obsadili všechny důležité body ve městě na labských mostech umístili nálože, chodci se na mostě nesměli zastavovat. Pěší družstvo bylo ubytováno v elektrárně na Masarykově zdymadle. České rodiny nosili vojáčkům z vděčnosti buchty a jiná vylepšení menáže, což ovšem goebbelsovská propaganda interpretovala tak, že vojáci mají mizernou stravu, takže se musí přiživovat u obyvatel.Pak přišly komunální volby. Svobodné, demokratické, tajné. Henleinova strana v pohraničí získala nejvíce hlasů. Kdo ji asi volil? Češi? Ne, to devadesát procent sudetských Němců se zcela svobodně rozhodlo pro rozvrat republiky, pro Hitlerův nacismus, pro úlohu páté kolony v tomto státě! Po odchodu českých vojáků byl sice klid, ale napětí trvalo. Počátkem září pronesl Hitler svůj známý projev na Parteitagu strany v Norimberku. Poslouchal jsem jej s tátou, já tehdy uměl německy nevalně, táta dobře. Najednou se táta rozesmál: „Víš, co povídal: - Pak přišel bubeník, a to jsem byl já!“ Tedy demagog, kašpar, s nímž se omylem zacházelo jako se státníkem.Té noci uspořádali henleinovci v Ústí velkou demonstraci. Mnohatisícový průvod táhl ke Krásnému Březnu za provolávání slávy Hitlerovi, za pokřikování protistátních hesel, mezi nimiž nechybělo ani okřídlené „Wir wollen heim ins Reich!"“A žel, i za střelby, jíž padli za oběť dva lidé -–jeden Čech a jeden Němec.Za rostoucího napětí nás táta v půli září odvezl k babičce do Kutné Hory. Tam jsem zažil Mnichov, rozhodnutí vlády jsem poslouchal na ulici z rádia. Ženy plakaly, večer byla ve městě demonstrace, muži volali „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“Bylo jasné, že se do Ústí nevrátíme a táta začal odesílat naše zařízení. Sám musel zůstat v Ústí, kde s několika zaměstnanci předávali Němcům elektrárnu. Když přišli okupanti, chovali se rezervovaně, netrpěli štvanice. Přišli do elektrárny, vytáhli plány a hned se ptali, kde je jeden z transformátorů, ten nejnovější. Generální ředitel jej dal dopravit před několika týdny do Prahy. Stroj se musel vrátit, připojit, přezkoušet. Češi zůstali v elektrárně do zaškolení nového personálu. Táta za námi směl jet jednou za pár týdnů, pro propustky si chodil na gestapo. Natrvalo se vrátil až v létě, a to již do protektorátu.Pár týdnů po záboru se konečně pár českých zaměstnanců elektrárny odvážilo do místní hospody na pivo. Místním Němcům nadšení viditelně opadlo: výnosná místa obsadili soukmenovci z Říše, popřípadě nevyšší špičky henleinovské strany. Ti dole museli do práce jako dřív, po demokratické volnosti, kdy si každý říkal, co se mu zachtělo, si čím dál víc museli dávat pozor na jazyk. Přesto návštěvníci kritizovali kdeco. Debatu uzavřela hostinská ironickou poznámkou: Zwanzig Jahre ist uns Unrecht geschehen, jetzt geschiet uns Recht! – Tatínek to pokládal za malé, ale hřejivé zadostiučinění.
Jiří Vavřina, tehdy Ústí nad Labem

***

Narodila jsem se v obci Předlice (nyní předměstí Ústí n. L.) v roce 1924. V roce 1938 musela celá naše rodina uprchnout do vnitrozemí. Otec byl v té době povolán k vojenské službě. Proto jsme utíkaly jen s matkou a s oběma sestrami posledním vlakem vypraveným z Ústí n. L. Na tento vlak ordneři stříleli a první zastávka byla ve Všetatech, kde se spalo na rancích v přeplněné čekárně, restauraci apod. Další den se pokračovalo směrem na Lysou n. L., kde jsme opět hladoví čekali na další cestu. Pak jsme jeli na Nymburk, kam měl být otec přeložen, protože pracoval jako dělník v depu ČSD. Od prosince jsme společně s otcem bydleli u vzdáleného bratrance (cestář) v osadě Drahno, patřící k obci Chleby. Podařilo se nám sehnat deputátní byt u sedláka. Tam jsme byli až do 12. května 1945, kdy jsme se s otcem vraceli zpět do Ústí n. L. Od této doby se celá rodina zase usídlila v Předlicích. Byl nám přidělen malý rodinný dům, který do května 1945 obýval vysoký důstojník SS.
Věra Kvízová, tehdy Ústí n. L.

***

Můj dědeček žil a pracoval v cukrovaru v Ústí n. L. od začátku 90. let minulého století – rodina žila v Žehuni. Jeho čtyři synové pracovali u ČSD, v pohraničí se oženili a založili rodiny. Já jsem přišla do Ústí n. L. jako jedenáctiletá v roce 1935 a chodila jsem tam do měšťanské školy. Žila jsem v rodině svého strýce, který byl vlakvedoucím ČSD, členem sociálně demokratické strany. V roce 1937 se politická situace velmi zhoršila. Nejdříve Němci napadali Židy a německé antifašisty. Mnoho židovských i německých dětí přešlo do českých škol. V mé třídě jich bylo asi deset. Přestože strýček vlastnil ve Střekově domek a velkou zahradu, odešla celá jeho rodina i já s ní do vnitrozemí. Odjeli jsme vlakem 14. září 1938 do Žehuně. Strýček jako zaměstnanec dráhy dostal vagón a mohl odstěhovat veškeré zařízení – nábytek, osobní věci. Zde žila celá rodina až do konce války.Hned v květnu 1945 se celá strýčkova rodina vrátila do Střekova do svého domu.Byla to brutální, šovinistická politika nacistického Německa, která vyvolala nejprve okupaci našeho pohraničí a později obsazení celých Čech a Moravy. Štvavá národnostní nenávist byla tím hlavním podnětem henleinovců k vyhnání Čechů, dávno v pohraničí usazených. A vlastní Hitlerovy plány s celými Čechami byly mnohem dalekosáhlejší, a to vystěhování obyvatel celých Čech a Moravy až někam na Sibiř. Při odjezdu z Ústí n. L. nám to také Němci dávali jasně na srozuměnou. Na jejich nenávistné výkřiky si nerada vzpomínám.
Anežka Řípová, tehdy Ústí n. L.

***

Jsem jeden z tisíců, kteří se svými rodiči museli nedobrovolně opustit svůj domov, rodné město Ústí n. L. – Krásné Březno. I když mi bylo tehdy čtrnáct let, plně jsem chápala všechno to zlo, které nám přivodila tehdejší SdP. Je zbytečné popisovat, co vše jsme jako Češi v té zlé době od roku 1937 až do konce války prožili.
Jaroslav Janata, tehdy Ústí n. L.

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:29
od kacermiroslav
***

Rodiče žili od roku 1925 v Rosbachu u Aše a asi v roce 1933 se přestěhovali do Ústí n. L. Otec byl celní úředník, matka v domácnosti, oba byli členy Sokola, otec v něm měl nějakou funkci. Snad byli v národně socialistické straně, tak jako po válce. Podle vyprávění rodičů bylo soužití s Němci v Rosbachu bez problémů, ne tak v Ústí n. L. Sama se pamatuji na některé střety asi od roku 1937, např. při národním svátku vychrstli z oken německého bytu na průvod splašky. V roce 1938 jsem si nesměla sama hrát venku, protože mě honili němečtí kluci a chtěli mě zbít. Otec měl problémy s henleinovci, někdo nám jednou střelil do okna, ale to vím jen z vyprávění svých rodičů.V noci těsně před obsazením nás někdo přišel varovat, že naše rodina je na seznamu osob s „nepřátelským vztahem k Německu“. Byla jsem sama doma s matkou – otec byl jako záložní důstojník mobilizován. V noci mě vzbudila a řekla, že musíme utéct. Dostala jsem jako zavazadlo na cestu jakýsi „chlebník“ přes rameno, ve kterém byla má plynová maska. Při odchodu matka plakala a já jsem jí řekla: „Mami, nebreč, my se sem někdy vrátíme.“ Na cestu vlakem k příbuzným se již nepamatuji. Rodiče se neodvážili po obsazení vrátit do Ústí n. L., nechali jsme tam veškeré zařízení třípokojového bytu, ale nějaké oblečení jsme snad prostřednictvím známého dostali.Napřed jsme bydleli u různých příbuzných v okolí Prahy, pak jsme dostali byt na Letné a po třech měsících v Holešovicích. První třídu jsem navštěvovala postupně v pěti školách, nebyla jednotná metodika výuky, takže to nebylo snadné. Učitelky však pro mne měly pochopení. Otec dostal místo jako celní tajemník v Praze 7, kde pracoval celou válku až do zpětného přeložení do Ústí n. L. v roce 1945. Odškodnění za ztracený majetek jsme nikdy nedostali.
Marie Krejčová, tehdy Ústí n. L.

***

Můj strýc Karel Pech byl po první světové válce jako strojvedoucí přidělen do Ústí nad Labem, tam se oženil a bydlel se svou rodinou. Po dlouhá léta první republiky žili Češi a Němci vedle sebe, kamarádili spolu, děti si spolu hrály a chodily do školy. Nástupem Hitlera k moci a vinou Henleinovy strany se všechny přátelské vztahy přetrhaly, dospělí i děti spolu přestali mluvit. Netýkalo se to však německých sociálních demokratů, ti se chovali normálně. Nejhorší to bylo ve městech, v některých místech na venkově byla situace přece jen mírnější.Nikdy nezapomenu na horký červencový večer, kdy jsem byla u strýce na návštěvě. To tehdy byl ve Vratislavy sjezd německých žen a mluvil k nim Hitler. Všechna okna v městě byla otevřená, v nich radiopřijímače a z nich se po dobu dvou hodin ozýval Hitlerův řev a dlouhotrvající skandování německých žen „Heil Hitler!“ Po zádech mi až běhal mráz. A proti tomu nemohla naše policie nic dělat.Často se tvrdí, že Hitlera podporovali jen lidé s nízkým vzděláním. To však není pravda. Stýkala jsem se s jednou německou dívkou, abych se zdokonalila v němčině. Pamatuji se na rozhovor s jejím otcem, který obhajoval Hitlerovy názory, a to byl velice inteligentní člověk!Každý týden přijížděli do Ústí autobusy plné říšských Němců, nahrnuli se do řeznictví pana Matouschka, aby se pořádně nacpali českými uzenkami. Lodníci, kteří jezdili po Labi do Hamburku, říkali, že se Hitler již od roku 1933 připravoval na válku, že v Německu mají jen „dřevěné máslo“, čímž mysleli margarín. Známý je též výrok německých představitelů „Kanóny místo másla!“Po podepsání dohody v Mnichově musel také můj strýc s celou rodinou utéci a s sebou si mohli vzít jen to nejnutnější.
Za Karla Pecha, tehdy Ústí nad Labem, neteř L. Č., Praha

***

V roce 1931 se naše rodina přestěhovala z Kolínska do pohraničí. Otec dostal zaměstnání s bytem v Ústí n. L. – Pětidomech. V této kolonii bydleli vedle Čechů také občané jiných národností. Nejvíce bylo Němců a smíšených manželství. Žilo se nám relativně dobře. Jako děti jsme si společně hrály, chodily do školy v Předlicích a cvičit do Sokola. Na návštěvu přijel také pan prezident Masaryk. Zpráva, že zemřel, nás velice zarmoutila. Na to snad Hitler s Henleinem čekali. Němci i ze smíšených manželství podléhali sílící propagandě. To se pochopitelně také přenášelo na děti. O nadávky „ty česká svině“, du tschechische Sau“ nebyla žádná nouze. Později došlo i na fyzické násilí. Rvačky, bitky, různé provokační akce, průvody s hákovými kříži, bílé podkolenky, bubínky, hajlování, srazy ozbrojených ordnerů a sabotáže. Psal se rok 1938. Byli i ranění a mrtví.Pro udržení pořádku po částečné mobilizaci přijelo naše vojsko. To se spojilo s českou domobranou a ochranou železnice a zařízení ČSD. Jedinou zbraní, ač velmi účinnou, byly pendreky, vyrobené z vagónových hadic. Jednou ráno jsme se probudili a mezi domy byly položeny hákové kříže vyrobené z prken. Situace se přiostřila tak, že jsme raději odjeli, abychom nepřišli o holé životy. Nedalo se nic pěkného čekat. Narychlo jsme odcestovali do vnitrozemí jen s tím nejnutnějším. Přišli jsme skoro o všechno a nikdy jsme žádnou náhradu nedostali.
Josef Vokáč, tehdy Ústí n. L.

***

Žila jsem s otcem a matkou do září 1938 v Ústí n. Labem. V září 1938 jsme musely s maminkou během dvou hodin v noci opustit náš domov a odjet jen s malým kufříkem. Tatínek zůstal v Ústí n. L. až dokonce září a potom za námi přijel do Prahy. Velmi dobře se pamatuji, jak sudeťáci v našem pohraničí vyváděli.
Libuše Komperová, tehdy Ústí n. L.

***

Rodiče mého otce žili v Křešicích, kde otec vychodil německou školu. Celý svůj život tedy prožil v pohraničí. Matka pochází od Mladé Boleslavi. Otec byl průvodčí vlaků a matka v domácnosti. Do roku 1937 nebyly mezi námi a Němci problémy. Vím, že se rodiny stýkaly. Až s nástupem Henleina a vyhrocováním situace se začali Němci oddělovat. V roce 1938 jsme chodili do školy v Děčíně. S narůstajícím časem jsme však museli chodit ve skupinkách, protože jsme jako Češi byli zprvu napadáni německými dětmi a později i dospělými. Agresivita postupně rostla – nejdříve jen slovní urážky a později i fyzické napadání. Museli jsme chodit postranními cestami a pak nám museli chodit rodiče ke škole naproti. To samé bylo i v místě bydliště, ale v menší míře, neboť jsme žili za městem v domě, který byl majetkem ČSD a bydlelo tam 72 rodin, takže jsme tvořili určitou komunitu.V polovině září 1938 (asi 13. nebo 14.) jsme doslova ze dne na den opustili domov. Matka vzala peřiny a do tašek jen nejnutnější věci. Pamatuji se, že ten den pršelo a my jsme jeli malým žebřiňáčkem naloženým peřinami a několika taškami na nádraží. Dodnes vidím, že když jsme jeli pod železničním mostem, potkali jsme Němce a ti se nám smáli, i nějaké nadávky padly. Nezapomenu na pohled z vlaku, když mi maminka říkala: „Podívej se naposled, kde jsme bydleli.“ Také nezapomenu, když jsme se válce vraceli zpět. Již dlouho jsem stál u okna a čekal na pohled, který jsem si pamatoval, když jsme utíkali.Otec zůstal jako průvodčí do poslední chvíle. My s matkou jsme našli útočiště u mé tety v Krpech u Kropáčovy Vrutice. Přestože měli jen dvě místnosti, tak přijali nás i mou babičku a tetu, takže nás ve dvou místnostech bylo deset.
Jiří Dvořák, tehdy Křešice u Děčína

***

Otec žil od roku 1925 v Děčíně, kde pracoval jako pomocný skladník u ČSD. Matka byla v domácnosti. Po nástupu Adolfa Hitlera roku 1933 v Německu k moci stupňovali sudetští Němci v českém pohraničí své požadavky. Od roku 1936 se situace radikálně zhoršila. Zvyšoval se však agresivita Němců vůči Čechům. České děti byly napadány Hitlerjugend. Sama jsem to prožívala. Velmi dobře si pamatuji na 1. máj 1938. Němci provolávali slávu Hitlerovi, celé město bylo zaplaveno prapory s hákovými kříži. Němci pochodovali hlavní třídou; byly jich tisíce z celého okolí. Čeští pořadatelé vedli český průvod postranními ulicemi, aby nedošlo ke střetu. Němci chtěli český průvod napadnout. Tato doba byla plná hrůzy a strachu, co bude následovat. V českých domech muži drželi již celý měsíc ve dne i v noci hlídky. V noci se nesmělo rozsvítit ani na chodbě, aby Němci dům nenapadli. Zprávy z hranic od finanční stráže informovaly české obyvatelstvo o pohybu Němců na hranicích. Vypadalo to na válku. V obsazeném území jsme nezůstali. Moje rodina i všichni sousedé utíkali jen v tom, co měli na sobě. Rodiče měli u sebe doklady a něco málo peněz, jinak nic. Nebyl čas něco si zabalit. Všechen majetek zůstal v Děčíně. – zařízený byt, sklep plný zásob na zimu, pěkná chata se vším potřebným, nářadí na zahradu. Za tyto věci jsme nedostali žádnou náhradu. Otec pracoval v Brodě u dráhy. Každý den ráno chodil 10 km pěšky tam a večer zase 10 km zpátky. Matka od rána do noci pracovala u bratra a švagrové na polích a ve chlévě z vděčnosti, že nám poskytli střechu nad hlavou. Oni sami neměli nic, čím by nám pomohli.
Marie Kučírková, tehdy Děčín

***

Můj otec byl přeložen v roce 1922 do železničních dílen ČSD v Podmoklech (nyní součást Děčína) a v témže roce se za ním přestěhovala celá naše rodina – matka, starší sestra a já – z Dobronic u Chýnova, okr. Tábor, a zde jsme žili až do našeho odchodu v roce 1938. Jelikož v té době nebyl ještě dostatek vhodných bytů, byli jsme ubytováni prozatím u jedné německé rodiny v podnájmu. Zde jsme, podle vyprávění mé matky, měli jednu světnici, kde bylo vlhko a pod postelemi rostla houba. Toto prostředí se pak podepsalo na mém zdraví. Domácí na nás pohlížel jako na vetřelce. Po nějaké době se otci podařilo zajistit pro nás byt v tříposchoďovém domě zvaném „Tereza“. Otec byl členem sociální demokracie, byl rovněž pokladníkem „Gentského systému“ v dílnách ČSD. Pamatuji se to proto, že za ním do našeho bytu přicházeli dělníci propuštění z práce na dráze. On jim pak vydával určitou částku jako podporu. Rodiče měli svoji vlast velmi rádi a hájili ji proti pomluvám a nepravostem. V tomto duchu nás též vychovávali. Chodil jsem do DTJ, kde jsem cvičil i hrál divadlo.Soužití Čechů a Němců bylo podle mne dobré. Ovšem tato „pohoda“ trvala jen do doby, než začal svou kampaň Konrád Henlein, tj. do roku 1933. Předtím se některé české a německé rodiny přátelily, navštěvovaly a podobně. Pamatuji si, že rovněž moji rodiče podnikali výlety s jednou německou rodinou a dokonce moje mladší sestra učila jejich dceru česky.Po roce 1933 a pak po volbách 1935 troufalost a zpupnost jednotlivých členů SdP stoupala, a to hlavně vůči Čechům, které již tehdy začali považovat za méněcennou rasu. V Podmoklech byly tři velké německé školy, dvě byly ve středu města u náměstí a třetí s technickým zaměřením pak na vršku nad městem. Česká menšina měla jen jednu školu, a to mimo střed města. K této škole jsme museli procházet uličkou mezi ploty. Stávalo, že jsme se zde setkávali se žáky německé školy, a tehdy docházelo k různým neshodám a později i k napadání českých dětí. Hřiště DTJ bylo za městem na kopci a muselo se k němu jít kolem kostela „Jánská kaple“, kde pak v letech 1937 – 1938 docházelo k přepadům českých občanů zfanatizovanými členy různých německých bojůvek. Na cvičení jsme proto chodili vždy ve skupině, neboť na větší počet lidí si tito „hrdinové“ nedovolili zaútočit. Abychom se mohli bránit, udělali jsme doma z gumových hadic pendreky, které jsme pak nosili s sebou.Při zvolení dr. E. Beneše prezidentem ČSR v roce 1935 se večer na náměstí sešlo tak málo Čechů, že to bylo až bolestné. Neúčast lze vysvětlit velkými obavami Čechů před sudetskými Němci. Ti totiž nevynechali žádnou možnost, aby nenapadli nějaké shromáždění Čechů a německých sociálních demokratů a přitom nevyvolali nějakou rvačku. O německých sociálních demokratech je nutno říci, že jejich oddíly RW (Republikanische Wehr) byly velmi agilní a dovedly tvrdě republiku proti násilníkům bránit. Otec mi jednou vyprávěl, že členové RW při naší květnové mobilizaci odešli mezi prvními na hranici a pomáhali ji až do příchodu posil střežit.Ve městě byla městská policie složená z Němců. Rovněž tak starosta byl Němec. Stalo se ku příkladu, že Němci pořádali různé demonstrace, ale naše česká státní policie byla proti nim bezmocná, neměla od vlády povoleno, aby mohla zakročit. Když však tento demonstrační průvod přišel před radnici, vyšel starosta a prohlásil asi toto: „Nadělali jste rámusu už dost, jděte domů“, a celá demonstrace se v klidu rozešla. Jednou jsme šli ze hřiště DTJ domů a v prvních obydlí jsme zastihli asi jedenáctiletého hocha, který v uniformě a s obnaženou dýkou hlídal domy, neboť starší Němci opět řádili ve městě. On prý hlídal, aby nikdo z jejich domů nic neukradl. Stalo se též, že při jedné potyčce byli napadeni čeští policisté. Jeden henleinovec povalil českého policistu, namířil na něj svůj půllitr se slovy: „Tak mě uhoď, nesmíš, že?“ Aby měli Němci, tj. henleinovci, hodně hlasů, tak k volbám v roce 1935 přinášeli na nosítkách nemocné, nechali je odvolit a pak je nechali ležet na chodbách, takže členové volební komise museli zajišťovat jejich odvoz domů. To jsem se dověděl od svého otce, který byl členem volební komise. V novinách z té doby bylo hodně článků o tom, že zfanatizovaní Němci napadli četnickou stanici nebo úřadovnu celní a pasové kontroly. Výsledkem pak byli mrtví a ranění z řad četníků, policie, celní a finanční stráže. Němci, a to hlavně mladí, odcházeli do Německa, zde se vycvičili a vyzbrojili, aby pak mohli v republice přepadávat české obyvatelstvo i české úřady. Rovněž do Československa pašovali zbraně, munici a trhaviny, maskované jako potraviny (v plechovkách, pytlích apod.), aby pak mohli u nás provádět různé sabotáže. Hodně členů SOS (Stráž obrany státu – složená z četníků, policie, celní a finanční stráže) bylo zabito nebo zraněno právě těmito německými bojůvkami vycvičenými v Německu. Nebylo by správné, aby se na ně zapomínalo, neboť si zaslouží úctu. Tito lidé byli vlastně prvními mrtvými a raněnými ve válce, která vypukla později.V roce 1936 jsem ukončil školní vzdělávání, tj. vychodil jsem 4. ročník měšťanské školy. Měl jsem jako učeň nastoupit do továrny, kde pracovala má starší sestra, ale oni učně nepřijímali, prý proto, že tam nějaký učeň něco ukradl. Byl jsem tudíž doma bez práce. Až teprve začátkem roku 1937 se mému otci podařilo pro mne sehnat práci. Dne 15.3.1937 jsem byl přijat jako učeň – mechanik šicích strojů v továrně na šicí stroje Böhmische Clemens Müller Werke A.G. v obci Bynov u Podmokel. Zde jsem se měl učit řemeslu do 14.3.1940 V této továrně pracovali samí Němci, jen já a ještě tři učňové jsme byli Češi. Snad tím chtělo vedení dokázat, že přijímá také Čechy. Všichni němečtí zaměstnanci byli členy SdP, kdo nebyl členem, nemohl zde být zaměstnán. Věřím tomu, že někteří byli členy jen proto, aby měli práci, neboť se ke mně chovali celkem slušně.Jako učeň jsem jednou až dvakrát týdně docházel do české pokračovací školy. Asi tak 20. nebo 21. září mi v továrně jeden dělník řekl „Zítra půjde všechno Heil Hitler!“ Já mu nevěřil, ale 22. září se to stalo. Dívali jsme se z oken školy na město a tu jsme zpozorovali, že se všude objevuje mnoho červených praporů s hákovým křížem. Náš učitel Jakeš ihned ukončil vyučování a poslal nás domů. Když jsem přeběhl náměstí před náš dům, tak jsem se zhrozil. Po celém náměstí plno rozvášněných Němců, někteří oblečení do černých rajtek, s hákovými kříži na rukávech a roznášeli další prapory k vyvěšení. Z německé školy na náměstí každou chvíli za velkého smíchu a křiku vylétl z oken chuchvalec roztrhaného papíru – byly to roztrhané české knihy. Po celém náměstí se rozléhalo jejich „Heil Hitler!“. Naši českou ani německou policii jsem neviděl. Do celého tohoto dění nazasahovali: Němci nechtěli a Češi nemohli, neboť měli instrukce „neprovokovat, nezasahovat, nedávat záminku ke stížnosti atd.“ Je třeba podotknout, že tehdy ještě existovala Československá republika, bylo to před Mnichovem!Jelikož hrozilo nebezpečí, že rozvášnění Němci vniknou do našeho domu, rodiče rozhodli, že nás otec odvede na nádraží a my pojedeme k příbuzným na Táborsko, kam jsme už nějaký čas před našim odjezdem poslali bednu s našim lepším oblečením. V přeplněném vlaku bylo hodně těch, co odjížděli ze stejného důvodu jako já s matkou a se sestrou – též prchali před Němci.U příbuzných v Ratibořicích (okres Tábor) byli jsme dobře a s pochopením přijati. Když jsme s matkou a sestrou odjeli, musel otec v Podmoklech ještě zůstat. Když pak za námi přijel do Ratibořic, tak se slzami v očích vyprávěl, co vše se v Podmoklech a hlavně v dílnách ČSD dělo při stěhování strojů. Museli se bránit přepadům ozbrojených a zfanatizovaných německých bojůvek, které používaly i zbraně. Tehdy jsem otce viděl poprvé a naposled v životě plakat.V listopadu 1938 odjeli otec a má mladší sestra do Podmokel pro náš nábytek a zařízení bytu. Museli se tam hlásit na městském úřadě, do místních novin dát inzerát, že se hodláme odstěhovat, za to zaplatit pak 50,- Kč. Dále se musel pořídit česky a německy seznam věcí, které si odvezou. Tento seznam musel být na městském úřadě potvrzen. Dále zde museli asi týden počkat, zda se nepřihlásí někdo, komu jsme něco dlužní, a teprve potom se mohl nábytek a zařízení nakládat. Vagóny přidělila česká dráha.I když jsme nepřišli o žádný majetek, strádali jsme duševně a morálně, neboť všichni jsme naši republiku milovali. To dokazuje i to, že jsem se ještě v Podmoklech, stejně jako mnoho jiných českých mladíků, dobrovolně přihlásil do oddílů na obranu republiky. Vojáci nás cvičili ve zbrani, ale pak k našemu nasazení již nedošlo a oddíly byly před našim odjezdem z Podmokel rozpuštěny.
Josef Bednář, tehdy Podmokly nad Labem

***

Otec přišel do Podmokel v roce 1918 a pracoval zde v dílnách ČSD jako kovář. Navštěvoval jsem zdejší novou, v roce 1924 otevřenou Masarykovu obecnou a měšťanskou školu. Provizorní třídy s českým vyučováním byly po roce 1918 zřízeny v nevyhovujících prostorách, jedna třída byla i v jedné ze zdejších německých škol. V Děčíně byla situace obdobná, ale od roku 1924 mohly české děti navštěvovat novou školu v Podmoklech. V Děčíně byla česká obecná i měšťanská škola a také gymnázium otevřeny až 6.8.1936. V žádném případě nelze tudíž hovořit o nějakém zavírání nebo omezování německých škol a o útlaku. Naopak rodiče často dávali své děti alespoň na rok do druhé školy, aby se zdokonalily v gramatice druhého jazyka. Pro zaměstnání ve státní službě byla totiž nutná potřebná znalost obou jazyků.Umět německy bylo zde důležité vzhledem ke složení zdejších obyvatel, z nichž se mnozí ani nesnažili naučit česky, zřejmě z traumatu, že jim nevyšlo to „Deutsch Böhmen“. Postupně se hroty otupovaly, i když třeba obchodník v ulici až do roku 1938 označoval ceny za výlohou v Kr (Kronen), řezník nás nechával čekat na konci fronty, aby naše čeština nepobuřovala německé zákazníky a podobně. Na druhé straně ne všichni Češi zase hovořili dobře německy, a tak když se ve městě začali usazovat postupně čeští řemeslníci a obchodníci, chodilo se nakupovat k nim. Většina nákupů se však realizovala v Železničním konzumu.Protože docházelo k růstu zdejšího průmyslu, lodní a železniční přepravy, byly Pomokly přelidněným městem. Již jen získat podnájem byl velký problém, zvláště po roce 1918 pro Čechy. Bytová tíseň se nakonec vyřešila ustavením družstev nebo pomocí státních subvencí a půjček na výstavbu rodinných domků. Do roku 1938 jsme však bydleli u německého domácího ve čtvrti Chrást. Až do roku 1936 jsme měli jedinou místnost, než se uvolnil sousední byt 1+1. Byty zde byly bez sociálního zařízení, voda na chodbě, stejně tak společný suchý WC pro tři byty, prádelna ve sklepě, kůlna na uhlí a dříví na dvoře.V Podmoklech bylo několik tělocvičných a sportovních spolků: Sokol, DTJ a Orel, SK Podmokly – Děčín. Bylo zde fotbalové i sokolské hřiště. Obdobná zařízení byla i v Děčíně, kde měli svůj stadion i vojáci zdejší posádky. Vedle sokolovny bylo i tenisové hřiště. DTJ Podmokly dostala v roce 1925 od hraběte Thuna pozemek, kde byla do roku 1938 postavena budova nejen se sálem, jevištěm a zázemím, ale i loutkové divadlo, hudební pavilon a zřízeno hřiště pro házenou, atletiku, ale i pro tělocvičná vystoupení, dětské dny, národní poutě atd. Vše postavili pouze členové DTJ, stejně tak jako si své zařízení vybudovali sokolové. Rovněž zdejší Němci měli svá tělovýchovná zařízení, nikdo jim je nebral a ani jinak je neomezoval. Henleinovci pak měli zejména Turnhale s různými názvy, tak jak se měnily názvy jejich organizací. Zdejší němečtí sociální demokraté měli „ATUS“ v různých čtvrtí města s menšími a skromněji vybavenými hřišti. Mezi fotbalovým hřištěm I. ligového Sportverein Bodenbach a sokolským hřištěm se nacházelo další prostranství, nazvané Florian Platz. Zde se konala velkolepá shromáždění henleinovců, kde i za svitu pochodní pronášeli své štvavé projevy jejich představitelé. V Podmoklech byla dvě kina, kde mimo jiné byly promítány i z Německa zapůjčené premiérové filmy. České filmy se v Podmoklech ani v Děčíně nepromítaly, zřejmě z obavy malé návštěvnosti. První český film byl uveden v kinu Labe v roce 1938, a to Bílá nemoc. V českém Národním domě v Podmoklech byly občas promítány české filmy starým hlučícím projektorem. Ve zdejším městském divadle bylo uvedeno první české představení rovněž v roce 1938 – Jízdní hlídka.Vzhledem k převážné části německého obyvatelstva vyžadovala politická situace – zejména v období ohrožení zájmů republiky množícími se akcemi henleinovců – spolupracovat s německými sociálními demokraty a občany, kteří zůstali loajální naší republice. Proto i za podpory českých voličů zůstal ve své funkci starosta Fritz Kessler, německý sociální demokrat, i v období po prohraných volbách v roce 1935 a 1938. Okresní hejtman – na rozdíl od Děčína – nepřipustil nástup nacistického starosty v Podmoklech.Tento stručný rozbor životních podmínek a prožitků ve městě a pohraničí nemůže pochopitelně vystihnout vše, co zdejší občané v daném období prožívali, je pouze pokusem o lepší pochopení podmínek, jistě odlišných třeba od jiných měst a pohraničních oblastí v různých časových obdobích, shodných však v roce 1938 svými důsledky.Vztahy mezi zdejšími Čechy a Němci byly dány jednak schopnostmi přizpůsobit se zvykům a požadavkům těch druhých s ohledem i na ekonomické možnosti a závislosti, a dále pak byly přímo ovlivňovány politickými událostmi v dané době.Po uklidnění národnostních emocí zkrachováním požadavků jakési samostatnosti nebo odpoutání území „Deutsch Böhmen“ ze svazku vzniklé ČSR došlo k vystřízlivění, neboť poválečné poměry nikde neskytaly záruku prosperity a pomoci, když všude bylo nutno napravovat důsledky válečných událostí. Docházelo k tomu postupně, když bylo již zřejmé, že ČSR dokázala oživit a rozšířit průmyslové podnikání, zlepšit zásobování a hospodářství, což se promítalo i do života a povědomí obyvatel zdejšího města. Velkou zkouškou bylo období nezaměstnanosti ve 30. letech, kdy nacistická propaganda již pod taktovkou henleinovcl vytvářela tlak na zaměstnavatele zdejších podniků, aby zaměstnávali pouze u nich organizované členy. Postupnou proměnou vzájemných vztahů jsme prožívali současně při různých „bitkách“ mezi našimi a německými chlapci. Pokud si pamatuji, nikdy jsme to nebrali nějak národnostně – i přes nadávky „český pes“ a „deutsche Maus“; německé protivníky jsme rozlišovali na ty naše a na henleinovce neboli nácky. Pak už docházelo i na boule, nějaká ta zranění, něco potrhaného, docházelo i k houfování roztroušeně bydlících Čechů do part, které si chodily v jednotlivých čtvrtích nebo ulicích pomáhat. Vše drželi na uzdě městští strážníci, v Podmoklech jich bylo celkem 6. Když jsme něco provedli nebo si někdo stěžoval, otcové se to dověděli tentýž den. Nikdy jsme si nedovolili rozbíjet okna nebo ničit majetek. Později se situace již přiostřovala. Ve městě se objevovaly stále častěji skupiny krojovaných příslušníků „turnvereinu“. Vybíralo se na různé akce s kasičkami, na „winterhilfe“, „nothilfe“ atd.; z toho si kupovali uniformy a hradili pořádání průvodů. Mladíčci v krátkých kalhotách s bílými podkolenkami začali nosit dýky za pasem a docházelo k provokaci českých chodců. Rostl počet a mohutnost pochodňových průvodů, shromáždění a henleinovských projevů úměrně k tomu, jak rostla jejich podpora ze sousední Říše. Masovost pochodů městem za doprovodu fanfár a bubnů byla zajišťována svozem jejich příznivců z okolí. Ten, kdo se těchto akcí zúčastňoval, získával příslib zaměstnání, odměny, uniformy a další výhody. Nebylo výjimkou, že se zpívaly nacistické písně, i Horst Wesel Lied, se vztýčenými pažemi, za frenetické podpory německých žen. Docházelo i k fyzickým napadáním odlišně smýšlejících nebo kritizujících občanů. Tato situace pochopitelně vyvolávala nesouhlas německých sociálních demokratů a ostatních demokraticky smýšlejících Němců, kteří pak zejména před volbami organizovali akce, lišící se jak uniformami, tak i provolávanými hesly. Pokud docházelo k potyčkám, tak jsme těmto našim spoluobčanům podle svých možností pomáhali. Ani Češi pochopitelně nemohli za této situace zůstat nečinní, a tak docházelo ke spontánním společným akcím bez ohledu na politické smýšlení a společenské postavení. Využívalo se různých výročí a příležitostí k dětským dnům , národní pouti, oslavám výročí Mistra Jana Husa s lampiónovým průvodem a pálením hranice na břehu Labe, tělocvičným a okresním vystoupení zdejších tělocvičných jednot. Za účasti hostů a delegací z jiných měst; dříve oddělené májové průvody se konaly manifestačně společně atd. V průvodech se objevovaly národní kroje, sokolové a DTJ ve svých cvičebních úborech, v roce 1938 dokonce orlové přijeli na koních. Poslední „národní pouť“ se uskutečnila v červnu roku 1938. Je pochopitelné, že ani volby se neobešly bez různých šarvátek a srážek mezi stoupenci jednotlivých stran, ponejvíce henleinovských s demokratickými Němci, kterým jsme samozřejmě pomáhali. Jedni vylepili své plakáty a postavili hlídky, další přišli, hlídku přepadli, plakáty strhli, vylepili své vlastní, a tak to šlo až do půlnoci před volbami. Volby z roku 1935, a zejména následné v roce 1938, nebyly doprovázeny jen potyčkami, ale docházelo i k použití „boxerů“, obušků, tzv. zabijáků, skládaných z několika pérových částí zakončených olověnou kuličkou; také se objevovaly bodné zbraně. Henleinovci byli zásobováni těmito „pomůckami“ většinou z Říše, my jsme si pomáhali samovýrobou z gumových plněných hadic apod. Vůbec jsme za této situace nemohli pochopit, jak mohla naše vláda povolit 14.5.1938 legalizaci pořádkové služby henleinovců s právem nosit osobní zbraň, údajně pro udržení pořádku při jejich schůzích. Nechápali jsme, co se děje, když jsme najednou viděli projíždět po městě auta s ordnery v uniformách; chtěli zřejmě ve městě „udržovat pořádek“, ale ten jejich! Jako protiváha působila ve městě německá sociální demokracie, která měla tak možnost rovněž vycvičit a legalizovat své pořádkové síly (Republikanische Wehr). Ty se pak staly oporou při udržování pořádku, zejména při střežení hranic. V důsledku zhoršující se politické situace, vyvolané zejména enormními požadavky Henleina, iniciovanými a podporovanými z Říše, byla nucena naše vláda nakonec rovněž reagovat, a proto byl 1.7.1937 přijat zákon o povinné branné výchově. Okresní úřad v Děčíně nařídil 18.1.1938 městským úřadům vyhotovit seznam obyvatel od 14 do 30 let, na něž se vztahovala povinnost účastnit se cvičení. Prodělal jsem základní pořadový výcvik v DTJ Podmokly, kde jsem získal další odbornosti, a pak jsem byl zařazen k vojenskému výcviku u zdejší posádky v Děčíně. Bylo to období, kdy se situace rapidně přiostřovala agresivním chováním henleinovských bojůvek a vycvičených oddílů. Den 9.9.1938 bylo nutno do města dokonce povolat vojenské oddíly až z České Lípy k pacifikaci pouličních střetnutí, která hrozila přerůst v otevřenou bitvu mezi účastníky manifestační schůze v Lidovém domě na Teplické ulici a připravenými ozbrojenými henleinovci, kteří se předtím soustředili nedaleko v tzv. Hnědém domě. Jak se blížili osudové mnichovské dny, slušní občané raději ani nevycházeli z domů. V oknech se začali objevovat nacistické vlajky, obrazy Henleina i Hitlera. Ordneři měli na rukávech pásky s hákovými kříži. To už se jednalo o okupačních pásmech, z dílen ČSD se stroje vozily do Ústí, odkud pak zase do Kralup. Když bylo vše podepsáno, tak se stroje zase musely vracet zpět. Do poslední chvíle jsme hlídali Národní dům a domy s českými obyvateli, také litinovou tabulku na domě Tereza s názvem náměstí T.G.Masaryka. A tak přišel i poslední den našeho pobytu v Podmoklech. Protože bylo diktátem stanoveno předání pásma wehrmachtu na 2.10.1938, bylo na velitelství SOS rozhodnuto odevzdat zbraně do připravených nákladních aut naší armády a odjet posledními vlaky 1. října. Z města odjížděli rovněž němečtí spoluobčané, kteří s námi chránili nedotknutelnost hranic naší republiky nebo se jinak angažovali pro ČSR. Každý měl jen příruční zavazadlo s nejnutnějšími svršky a dokumenty, nábytek jsme zde nechali. Při odjezdu z nádraží v Podmoklech po nás již henleinovci stříleli z rozestavěné budovy pošty. Po cestě přistupovali do vlaku další běženci, a tak jsme se nakonec dostali do Prahy.
Emil Ovčáček, tehdy Podmokly nad Labem

***

Dnes nikdo ani nepochopí, co to bylo tehdy za křivdu. Brzy po záboru pohraničí nám zavřeli českou školu. Rodiče okamžitě vyhnat nemohli, neboť hospodářství (13 ha), které jsme vlastnili, nešlo likvidovat ze dne na den. Teprve až Němci ustavili jakousi „Saskou osídlovací společnost“, kam svedli hospodářské zvířectvo do společné stáje, byli jsme vykázáni, a to jen s bytovým zařízením. Měli jsme štěstí, že moje babička, maminčina matka, měla tak velký byt, že nás mohla ubytovat.Ještě bych chtěla dodat, že otce dvakrát vyslýchalo gestapo kvůli poslechu zahraničního vysílání, což bylo zakázáno. Pravděpodobně to bylo na základě udání. Nic mu však nedokázali, tak ho pustili.Museli jsme se stěhovat v lednu, kdy bylo 20 stupňů mrazu, rodiče si museli hledat nová zaměstnání, já jsem jeden rok navštěvovala českou školu, abych získala vysvědčení, neboť jsem končila proti své vůli ve škole německé, na závěrečném vysvědčení mám poznámku – rodiče jsou české národnosti. V nás všech však byla víra, že se zase vrátíme domů.Návrat v roce 1945 byl spíš smutný než veselý, neboť dům byl vyrabován, dveře a zámky vylámané, zahrada, která byla chloubou mého tatínka, zarostlá pláňaty a kopřivami, že se tam nedalo ani vstoupit, a na dvoře to nebylo o nic lepší. , protože tam žádný hospodářský provoz nebyl. Údajně tam bydlela Němka z vybombardovaného území z Říše s dětmi a ty se zase podepsaly na kachlových kamnech kuchyně a dlažbě kolem, kde se pravděpodobně štípalo dříví. Byl to těžký nový začátek. Ze zvířat, které jsme před odchodem předali, nezbyla ani polovina, místo páru koní byl jen jeden a jiné to nebylo ani s hospodářskými stroji a nářadím. Vyžadovalo to hodně silnou vůli začít znovu. Odškodnění jsme žádné nedostali.
Libuše Nováková, tehdy Březno

***

Byli jsme ze svých domovů skutečně vyhnáni a někteří (od Liberce, Chebu) utíkali doslova jen s tím, co měli na sobě. Pamatuji se, jak nás tatínek naložil ve 22 hod. do posledního vlaku spolu s maminkou a bratrem, sám zůstával ve službě. Celou noc jsme jeli do Chlumce nad Cidlinou, odkud rodiče pocházeli a kde se nás ujali příbuzní. Tu noc totiž přišlo hlášení, že se henleinovci chystají k přepadu nádraží na trati Děčín – Všetaty a po odjezdu vlaku skutečně obsadili nádraží ve Střekově. Narodila jsem se ve Velkém Březně, kde byl můj otec zaměstnancem ČSD. I když jsem byla tehdy dítě, dobře si události z té doby pamatuji. Zprvu bylo soužití s Němci celkem normální, jakmile však sílilo henleinovské hnutí, nebyl život s Němci žádná idyla. Po plotech byly nápisy „Heim ins Reich“, „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ německé děti před námi nadávaly na prezidenta Masaryka a pošklebovaly se říkankou „Lieber Führer mach´uns frei von der Tschoslowakei“. Na nádvoří velkobřezenského zámku (vlastnil ho hrabě Chotek) slavili vždy henleinovci za asistence ordnerů slunovraty, ale my, děti, jsme se tam přece jen dostaly a všechny štvavé projevy slyšely.
Libuše Kučerová, tehdy Velké Březno

***

Narodil jsem se v obci Ploskovice, okres Litoměřice, odkud jsme museli odejít s příchodem Němců. Tatínka poslali na práce do Německa a mě s maminkou na tatínkovo domovskou obec Sloupno u Nového Bydžova, kde jsem s maminkou bydlel v obecní pastoušce do konce války.
Václav Zmítko, tehdy Ploskovice

***

Naše rodina žila do roku 1935 ve Velemině, okres Litoměřice, pak přímo v Litoměřicích. Žili jsme tenkrát s Němci v míru a pokoji při vzájemném respektování. Až teprve Henlein začal rozbroje. Svou touhou „Heim ins Reich“ způsobili sudetští Němci takovou lavinu událostí a neštěstí, že by to měli uznat a odčinit, a ne klást další nehorázné požadavky. Hospodařili jsme na cca 23 ha půdy, pak jsme pro otcovu nemoc pole pronajali a odstěhovali se do Litoměřic. Otec při mobilizaci narukoval a my jsme posledním vojenským náklaďákem před záborem odstěhovali nejnutnější věci do Terezína.Naši rodinu sudeťáci fyzicky nenapadli. Bylo nám však jasné, že chceme-li dále chodit do českých škol, musíme pryč. 0djeli jsme přes řeku do Terezína, tam jsme byli zprvu ubytování v kasárnách v obrovské místnosti, kde byly rodiny odděleny pouze skříněmi; klosety byly společné s vojáky. Později jsme dostali přidělené podkroví, kde byly štěnice, pak kuchyň a pokoj v přízemí a ložnici v 1. patře.V důsledku záboru Terezína pro židovské ghetto jsme se stěhovali do Brňan, kde rodiče zůstali do konce války. Přitom jsme měli stále někde uskladněný nábytek, stále se něco ztrácelo a věci se ničily. Ve válce jsme žádný výtěžek ze statku nedostávali a tak otec, který měl těžkou srdeční chorobu, žil s matkou z úspor.Po válce se rodiče s bratrem vrátili do zpustlého statku. Žádnou náhradu jsme nedostali.
Věra Votočková, tehdy Litoměřice

***

Od roku 1924 jsme žili v Želechovicích, okres Litoměřice. Vlastnili jsme tam hospodářství o výměře 125 ha, otec byl starostou obce, předsedou SK Viktorie Čížkovice, starostou čížkovického Sokola, členem celé řady českých spolků a hlavně podporovatelem různých akcí – besídek, divadelních představení, akademií, plesů, šibřinek atd. Prosadil stavbu české školy v Čížkovicích s podporou předsedy vlády pana Malypetra, jehož byl přítelem.Těžko se dá vylíčit nenápadná práce českých nadšenců v pohraničí a bylo zarážející, že někteří lidé v neobsazené části Čech komentovali náš příchod slovy „Kdybyste se k nim chovali přátelsky, tak jste tam mohli zůstat“. I tito lidé později dospěli k názoru , že se s těmi „hodnými“ Němci velice těžko vychází.Až do příchodu Henleina do politiky bylo soužití s Němci bezproblémové, neboť v naší obci žilo 5-6 německých rodin, z nichž v té době ještě ne všechny věděly, zda jsou praví Němci. Např. v sousedních Úpohlavech nebyl v době sčítání ani jeden Němec, zato v Čížkovicích, kde byla cementárna v německých rukou, bylo 50 % Němců, ale zase polovina z české mámy. Želechovice zabrali Němci, ale všechna pole zůstala v neobsazené části. Asi po týdnu se německé vojsko stáhlo a nato povolali místní Češi české vojáky z Úpohlav. Ti se ještě ani nezabydleli a již tu byli němečtí vojáci z Čížkovic, kteří bez upozornění začali do českých obránců střílet. Ti se s mým otcem kryli ve stodole, ale neubránili se několikanásobné přesile a můj otec a tři vojáci padli. Matka utekla do Siřejovic, odkud ji dovezl jeden známý do Nučniček, kde měla rodiče, my děti jsme byly už předtím odvezeny k Českému Brodu, k otcově neteři.S vydáním otcovy mrtvoly dělali velké potíže, jen zásluhou MVDr. Nádvorníka, který v tu dobu sloužil na vojně a ovládal perfektně němčinu tak, že postavil do pozoru i německé důstojníky, byla tato záležitost vyřízena. Čížkovický pohřebák okradl otce i o jeho zlatý zubní můstek.V Želechovicích jsme zanechali všechen živý a mrtvý inventář včetně zásob a z 15 ha nesklizené řepy. Živý inventář činil 70 ks krav, 4 páry koní, 3 páry volů, 30 ks prasat a drůbež. Když jsme se v květnu 1945 vrátili, nebylo zvířat ani polovina a zásoby žádné. Samozřejmě, že všechny osobní věci byly rozkradeny. . Během války byla matka několikrát volána na kladenské gestapo, kde ji nutili, aby statek prodala, ale zřejmě to bylo nějak zamotané, neboť od roku 1940 nám byl statek gestapem zkonfiskován. Odškodnění jsme nedostali žádné, byli jsme však rádi, že při vyhnání po nás nestříleli.Do Želechovic jsme se vrátili po osvobození. Na statku byla velká skupina Němců z Východního Pruska (cca 5 osob), ti chtěli odjet do Německa, ale museli se zase vrátit, neboť jim Rusové sebrali koně. Ještě bych uvedl, že za války žil na našem statku s rodinou nějaký Suhren , a ten zřejmě neunesl porážku, tak zastřelil manželku, dceru, psa i sebe. Tak to bylo v mnoha případech, kdy Němci tvrdí, že byli Čechy zastřeleni. Neznám případ z dalekého okolí, že by někdo sudeťáka zastřelil, i když oni by v roce 1938 nejraději postříleli polovinu Čechů, jak byli Henleinem zfanatizováni. Oni se vždy cítili nadlidmi, a těžko to pochopí ten, kdo to neprožil.
O.N., tehdy Želechovice

***

V roce 1928 se rodiče odstěhovali z Bohušovic do Žitenic. Moje maminka tam byla školnicí v české škole a tam jsme ve dvou místnostech bydleli.Byla to jednotřídka s jednou další třídou, kde byla školka. V budově bydlel i řídící učitel se svou rodinou. V Žitenicích byla ještě německá škola, větší, měla tři třídy. To proto, že zde bylo více Němců než Čechů. Tatínek pracoval v asi 7 km vzdáleném terezínském mlýně, kam jezdil za každého počasí ze Žitenic na kole. Pracoval na tři směny, tedy i na noční. Nás bylo celkem pět a jeho plat nebyl velký. Když jsme vychodily – já i obě mé sestry – pátou třídu žitenické školy, chodily jsme do měšťanky v Litoměřicích. Aby nás rodiče uživili, musela maminka chodit pomáhat sedlákům na pole nebo prala bohatším lidem prádlo. Sama si vařila mýdlo i sušila škrob, který se dělal z brambor. To bylo hodně práce, ale maminka tím ušetřila, a tak jí zbyl celý obnos, který za vyprání prádla dostala.Každý rok jsme také chodily s maminkou česat chmel do Ploskovic. Již od svých pěti let jsme se svými staršími sestrami každý den odcházela do této vsi v pět hodina ráno. Maminka nás za peníze, co jsme si vydělaly, oblékala.Starší sestra dochodila měšťanku a šla se učit řeznicí. Druhá sestra se po škole učila šít prádlo. Když jsem já dochodila čtvrtou třídu, přemlouval pan řídící tatínka, aby mě dal na gymnázium, ale to bohužel nešlo, nebyly peníze.
To už bylo v roce 1938. Do té doby bylo ještě všechno v pořádku, Žitenice stále žily pokojně. Pak se k nám ale najednou začali Němci chovat velmi nepřátelsky. Bez důvodů nám třeba rozbíjeli okna, ba dokonce jsme my, Češi, museli spát v Žitenicích v zámku, abychom byli v bezpečí. Nakonec přišel Mnichov a také naše rodina musela utéci. Když jsme vezli to nejnutnější autem, vypůjčeným ze Splavových mlýnů, kde otec pracoval, házeli po nás žiteničtí Němci při odjezdu kameny.Prvním našim bydlištěm se pak znovu staly Bohušovice n.O, kde nám poskytla přístřeší v jediné volné místnosti rodina Koptova. Protože nás bylo pět a místnost byla jen asi 16 m2 velká, dovolil ředitel mlýna, abychom bydleli nakonec v Terezíně., v domě mezi Malou pevností a městem. Tam jsme jako rodina prožili celých šest let války a okupace, já až do svých 18. narozenin.V Terezíně jsem dokončila měšťanku a začala se učit švadlenou. Do kasáren, které opouštělo naše vojsko, se stěhovali lidé ze zabraného pohraničí. Mohla jsem tam navštěvovat spoustu svých spolužáků. Bylo to kruté, v každé kasárenské místnosti spalo mnoho rodin s dětmi. Tito lidé měli jen nejnutnější věci, které si mohli odvézt ze svých původních domovů.Ovšem později, ještě před polovinou války, začali Němci náhle celý Terezín vystěhovávat a postupně tam umísťovali obyvatele židovského původu. Od dětí až po starce. Ještě v době, kdy se do Terezína smělo, jsme všichni byli svědky toho, jak se tam na kárách stále vozily dřevěné rakve. Terezín Němci velmi rychle vystěhovali, uzavřeli a udělali z něho židovské ghetto. My jsme bydleli šest let „volně“ přímo mezi ghettem a Malou pevností. Denně jsem viděla zástupy vězňů, kteří odcházeli kolem našeho bydliště do práce a večer se opět do Malé pevnosti vraceli. Zpět už šli jen utahaní, zbití lidé. Za domem, kde jsme bydleli, postavili Němci prádelnu, tam chodili prát Židé z ghetta – a ty jsem měla rovněž každý den na očích. Za šest let je možné prožít velmi mnoho. Od svých dvanácti do osmnácti let by toho bylo na otřesný, varovný román.
Ludmila Špecingerová, tehdy Žitenice u Terezína

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:30
od kacermiroslav
***

Jsem jedním z těch, kteří museli v roce 1938 utéci ze svého rodiště. Narodil jsem v roce 1928 a spolu se svými třemi staršími sourozenci jsme žili ve Štětí. Otec byl Němec a matka Češka; při optování se otec přihlásil k české národnosti, protože my, všechny jeho děti, jsme navštěvovaly české školy. Nelze popisovat všechny zážitky a pocty, které od té doby celá naše rodina zažívala. V roce 1938 odvezli známí mě a mé dva sourozence do Prahy, kde jsme byli umístěni v různých rodinách. Rodiče zůstali ještě ve Štětí, protože doufali, že se vše nějak vyřeší. Jelikož se situace nadále zhoršovala a dozvěděli se, že se Němci na otce chystají, tajně v noci utekli přes Labe jen v tom, co měli na sobě, a bez dokladů.

***

Matka zůstala v Praze a otec se dostal na Vysočinu. Tam sehnal zaměstnání a ubytování. Po delší době se celá rodina sešla. Celou válku jsme to neměli lehké, protože nikdo z nás neměl doklady.V roce 1945 jsme se vrátili zpět do Štětí a nedostali jsme žádnou náhradu za majetek, který jsme tu zanechali. I když jsme byli chudí, zůstal zde nábytek, zásoby, oblečení, prádlo, prostě vše. Nikdy nemohu zapomenout na lidi, s kterými jsme žili léta ve shodě, a oni se ze dne na den změnili tak, že se chovali hůře než zvěř. Jak asi tito lidé vychovávali své potomky? A tito lidé by se dnes chtěli vracet a žít mezi námi?
Emil Hille, tehdy Štětí

***

Dne 28. září 1938 mi přinesl velitel četnické stanice Chlumín tento telegram: „Četnické stanice Buryně nad Ohří telefonuje, vyrozumte ihned snoubenku Miladu Živnůstkovou, že strážmistr Ladislav M. byl zavražděn a pohřeb se bude konat dne 30. září ve 14 hodin v Břežanech u Budyně nad Ohří“. Byl zavražděn při výkonu služby v Pavlově Studenci, okr. Tachov. Nebyl sám, kdo chránil naše občany v pohraničí, aby stačili utéci před ordnery. Tolik našich četníků bylo zavražděno a dnes je vše zapomenuto! Při projevu soustrasti mi pan ing. Schiler řekl: „Byl jsem na svůj národ vždy hrdý, ale dnes se stydím, že jsem Němec.“ Rovněž jedna Němka mi při odsunu v roce 1945 řekla: „Viděla jsem pochod smrti a vím, že za to musíme být potrestáni.“ Mému pozdějšímu již zesnulému manželovi zastřeli v Habezbirku ordneři kamaráda se třemi jinými českými četníky. V roce 1938 sloužil u pohotovostního oddílu Cheb a zajisté by lépe o všech hrůzách, které se tady v pohraničí děly, mohl podat své osobní svědectví.
M.P., tehdy Štětí

***

Jako začínající učitel jsem dostal místo na trojtřídní menšinové škole v Žalhosticích na Litoměřicku. Po roce jsem jako zatímní učitel dostal na starost jednotřídku v budově dvojtřídní německé školy, pak jednotřídku na Kamýku a poslední rok v Encovanech. Práce jsem měl stále dost. Pomáhal jsem nezaměstnaným, pracoval jsem v Sokole, dělal jsem divadlo a muziku, pomáhal při sčítání obyvatelstva, při obecních volbách apod. V letech 1929 – 1932 bylo soužití s Němci dost dobré, pak stále horší. Henleinovci, turneři, ordneři, pak i „freikorps“ nám činili život nesnesitelný.Na začátku října 1938 jsme jeli s manželkou směrem k Roudnici, abychom se dověděli, co se děje (rádio jsme totiž museli odevzdat). V Lounkách, což byla první česká vesnice, jsme chvíli pobyli u známých, ale nic nového jsme se nedověděli. Při návratu nás u textilky v Křešicích zastavili henleinovci – „Halt!“ Jeden z nich nás poznal a pustil.Když jsme se dověděli datum obsazení, rychle jsme začali balit nové zařízení a dva dny před zabráním jsme jeli do Roudnice. V tamní škole jsem uložil úřední spisy encovanské školy. Byli jsme rádi, že jsme v „Čechách“, neboť zprávy o násilnostech v různých místech byly zlé.V Roudnici jsme složili nábytek se vším ostatním v nádražní hale a odjeli do Modřan u Prahy, kde žili manželčiny rodiče.
K.N., tehdy Křešice – Encovany

***

Žili jsme v Oldřichově a Mistrovicích u Kamenického Šenova. Byl to sklářský kraj. V naší obci žili čeští i němečtí brusiči a rytci skla. Ve dvacátých letech, v době nezaměstnanosti, odjel můj otec, také brusič skla, do Austrálie, a později i můj o pět let starší bratr. Zůstala tu matka se mnou, narozenou v roce 1916, a s mým o pět let mladším bratrem. Byli jsme chudí, a přesto se maminka o nás dobře starala. V naší obci žilo málo Čechů a pamatuji se, že německé děti měly vše, velkou školu, my malou temnou třídu v přízemí. Žádné německé dítě nemluvilo česky, ale my, české děti, jsme znaly oba jazyky. Žili jsme přesto mezi sebou dobře, až po roce 1933 jsem já, už starší, cítila jejich větší zášť vůči nám. V pohraničí nebyl s henleinovci lehký život.V roce 1937 jsem nastoupila do rodinné školy v Humpolci a v roce 1938 se najednou u mne v internátě octla matka s rancem peřin a trochou prádla. Vyhnali ji z našeho pěkného domu, protože se věnovala české mládeži. V noci přišel i bratr, kterému hrozili zastřelením. Po krátkém čase jsme našli ubytování v přízemí továrny.Po válce se bratr vrátil do rodného Oldřichova a nastoupil v Benešově n. Ploučnicí základní vojenskou službu. Při propustce odjel 24. ledna 1946 do našeho od Němců vykradeného domu, kde se chtěl později usadit a žít. Bohužel někdo ho zákeřně zastřelil. Byla to pro mne, a hlavně pro matku, hrozná rána.
Marie Čechová, tehdy Oldřichov

***

Narodil jsem se v České Lípě ještě v době rakousko-uherské monarchie v roce 1913. Češi tvořili jen malou část tamějšího obyvatelstva. Teprve po vzniku republiky sem nastal příliv českých lidí. Česká škola až do roku 1919 nebyla, a tak tehdy děti byly nuceny navštěvovat školu německou.Sám jsem měl to štěstí, že od 1. třídy obecné školy jsem již chodil do české školy. Němčinu však v tehdejší době ovládal snad každý Čech. Naše tolerantnost však umožňovala a podporovala rozpínavost Němců, a ti neměli ani snahu učit se naší řeči. Bylo to patrné i v kamarádských vztazích, kdy se např. ve skupině čtyř Čechů a dvou Němců mluvilo jen německy. Od vzniku republiky byla úřední řeč sice česká, ale úřadovalo se ve dvou jazycích. Úřední doklady byly dvojjazyčné a já sám vlastním dokonce některé doklady (dom. list apod.) německo-české. Takovým způsobem „trpěl“ německý národ pod vládou Československé republiky.Přesto probíhal život až do třicátých let bez konfliktů. Majetní byli jenom Němci, vlastnili veškeré obchody, výrobny a továrny. Češi pak většinou byli dělníci a později zaměstnanci ve státních službách – ČSD, pošt a úřadů. Jelikož tato kategorie byla většinou pod definitivou, uzavíralo se oboustranně mnoho smíšených manželství, a tím byl postoj těchto Němců loajální.V třicátých letech, kdy nastala světová hospodářská krize, začaly prvé střety. Němečtí podnikatelé zaměstnávali v prvé řadě Němce, čeští, kterých bylo poskrovnu, zase své lidi. Začal tím nejen existenční boj, ale i národnostní třenice, zvláště po politických událostech v sousedním Německu. Majetná německá vrstva okamžitě uvítala své vůdce, a to Henleina a Franka, začaly provokace. Německá rozpínavost rostla a vrcholila v požadavcích směřujících k samosprávě, jejíž uskutečnění Němci spatřovali v připojení k říši.Přátelské vztahy mezi Němci a Čechy začaly mizet a u většiny Němců se projevilo národnostní uvědomění a sounáležitost s německým národem. Třenice se stupňovaly v pranice, nenávist a nadávky. To byl konec ideálního soužití obou národností. Provokační manifestace se střídaly, docházelo k vzájemnému napadání slovnímu, někdy i k fyzickému. Nemohu nezapomenout na komickou událost při jedné manifestaci, kterou pořádali Češi. Průvod procházel městem byl s chodníků sledován obyvatelstvem a provázen kladným i záporným ohlasem, a tu se vynořila německá soukmenovkyně malého vzrůstu, zato mohutného řevu, měla s sebou stoličku, na níž vystupovala, aby ji bylo vidět, a křičela po celou dobu, než průvod přešel. Pak vzala stoličku a poklusem průvod předbíhala a provolávala: Nieder mit der Gummiknittelregierung! Státní policie přihlížela pobaveně, ale byl to úkaz, jak se nechali Němci zfanatizovat. A v té době jsem byl povolán k vojenské službě, ze které jsem se již domů do České Lípy nevrátil. Rodiče a sourozenci mě o dalších událostech informovali při náhodné návštěvě o dovolených. Potyčky se stupňovaly a vztahy se sousedy, které kdysi byly přátelské, zanikly, neboť jejich krédo nyní bylo: nejdříve jsem Němcem, pak partajník a pak teprve ostatní. Byla vyhlášena branná pohotovost státu. Byl jsem odvelen na hranice a služební povinnosti pak již nedovolovaly další návštěvy rodičů. Jak probíhala evakuace naší rodiny, jsem se dověděl teprve až mnohem později. Znalost němčiny mě připoutala služebně do posledního sledu a ústupu z hranic. Otec, který pevně věřil, že se budeme bránit, otálel se stěhováním přes výhrůžky a napadání ordnery. Tak v poslední chvíli vojáci ustupující z hranic naložili naši rodinu i s nejnutnějším šatstvem a peřinami, a to bylo také vše, co jim zůstalo. Tím jsem i já přišel o své civilní svršky a po demobilizaci jsem pak byl nucen chodit nějaký čas do zaměstnání ve stejnokroji. Zaměstnání jsem našel v Libochovicích n. Ohří, kde jsem zakotvil již natrvalo.
Jindřich Smolík, tehdy Česká Lípa

***

Narodil jsem se v České Lípě roku 1930. Do školky chodily české i německé děti společně a bez jediného rušivého jevu. Naše česká učitelka se chovala ke každému z nás naprosto stejně. I mimo školu jsme si všichni hráli společně. Dnes už nevím, jak jsme se dorozumívali. Ani když jsem začal chodit do české školy, která byla postavena v roce 1932, nedocházelo kromě běžných klukovských šarvátek k žádným závažnějším incidentům. Navštěvovali jsme i různé slavnosti, ať již byly pořádány českou či německou částí obyvatelstva. My, Češi, jsme se scházeli na sokolském hřišti a Němci pak na „Ptačí louce“. Do nedalekých Holan na slavnosti pořádané německými antifašisty jsme chodili průvodem společně. Také tatínek jako strojvedoucí ČSD neměl připomínek k chování ostatních zaměstnanců německé národnosti. Vše se změnilo po projevu Konráda Henleina. Ten dokázal sudetské Němce tak zfanatizovat, že se pro nás, Čechy, stal život v pohraničí téměř nesnesitelný. Došlo i k pořezání naší „lípy svobody“. Cesta do školy a zpátky domů byla pro nás čím dál tím větším rizikem, že při ní utržíme nejeden šrám. Také otec to ve službě neměl nijak lehké. Z německých přátel se najednou stali nepřátelé. A pak přišla chvíle, kdy jsme museli náš právě dostavený rodinný domek narychlo opustit. Mohli jsme sebou vzít jen něco málo věcí, jež se vešly do malého vozíku. Za spílání zfanatizovaných sudeťáků jsme utíkali k poslednímu vlaku jedoucímu do vnitrozemí. Za zanechaný majetek jsme žádnou náhradu nikdy nedostali.
Jaroslav Anders, tehdy Česká Lípa

***

Naše rodina žila na severu Čech od roku 1922, převážně na Žatecku. Rodiče byli zemědělci. Byli jsme velmi chudí, později, když otec již zemřel, se naše chudoba ještě zvětšila. Když naši ves zabrali Němci, zůstala naše rodina na místě, protože neměla kam odejít. Zůstalo tam tehdy asi devět rodin, nás nejchudších, a rodin s mnoha dětmi.Já jsem se učila v obchodě, avšak jako Češka jsem nebyla připuštěna ke zkouškám. V osmnácti jsem přijala zaměstnání v České Lípě, odkud jsem byla v roce 1941 vyhnána jenom proto, že jsem promluvila česky. Musela jsem město opustit do 24 hodin.
V.Š., tehdy Česká Lípa

***

O tom, jak jsme museli jako Češi v roce 1938 opustit vlastní území i majetek, v některých částech pohraničí jen s ranci na zádech, se moc nemluví. Nemělo by se na to ale zapomínat.Soužití Němců a Čechů bylo zpočátku i u nás vcelku dobré. Později však Němci nebyli spokojeni s přibývajícím českým živlem, což byli hlavně železničáři, zaměstnanci pošt a úřadů. Henleinovým příchodem a jeho činností se začala nespokojenost měnit až v nenávist proti Čechům. V té době jsme chodili do české školy ve městě a Němci do jedné z německých škol ve Svárově. Když jsme se potkávali, házeli po nás kamení a řvali o českých psech. Nemohli to mít sami ze sebe. Nikdo z Němců se nás nezastal. Chodil jsem tehdy do 3. třídy. Nedlouho po zahájení školního roku jsme jako ostatní odjeli vlakem s matkou k její sestře do vnitrozemí. Otec byl mezitím přeložen do Trnavy. Matce se potom podařilo s obtížemi odstěhovat nábytek z našich dvou místností. Po vzniku „slovenského štátu“ se otec vrátil, ale do zaměstnání musel daleko dojíždět. V květnu 1945 se otec do pohraničí a našeho domku vrátil. Když se situace trochu uklidnila, vrátili jsme se i my. Němci uvádějí vysoká čísla úmrtí svých lidí po válce a při odsunu. Asi nechtějí započítat (podle tisku) těch 190 000 padlých německých vojáků ze Sudet, 30 000 usmrcených při bombardování a další tisíce mrtvých vězňů. U nás v ulici se oběsil nacista, sám z rodiny. Říkalo se tehdy, že neunesl porážku Německa. Přestřelky a provokace trvající po válce ke klidu nepřispěly. V Ústí n. L. – Krásném Březně vybuchl sklad munice. Následky výbuchu byly strašné. Byli jsme se tam podívat. I když se to později neprokázalo, byla v tu dobu velká většina našich lidí přesvědčena, že vše připravili Němci. Tam bylo podle novin opravdu zle. Stalo se to v době, kdy vycházely najevo otřesné skutečnosti z koncentračních táborů a dalších zvěrstvech nacistů. Naše rodina nezná případ, že by byl někdo z Němců před odsunem nebo při něm zraněn či dokonce zabit. Proti nám bydleli antifašisté a ti se dali také odsunout, byli však zvýhodněni. Co by se stalo, kdyby Němci válku vyhráli? Takový napůl Němec, který tady po odsunu zůstal, řekl mému otci do očí, že oni, Němci, nás podruhé nepoženou jen k Mladé Boleslavi, ale až na Sibiř. Už zemřel ve věku více než 90 let.
Jiří Doležal, tehdy Česká Lípa

***

Rodiče žili od roku 1928 v České Lípě, já od svého narození. Otec byl zaměstnancem ČSD, maminka se starala o domácnost a o nás dvě dcery. V roce 1929 si zde postavili domek. S německými sousedy rodiče vycházeli dobře, my jsme si hrály s německými dětmi. Až do března 1938 bylo soužití obou národností celkem dobré. Pak se stávalo problematické. Po Mnichovu jsme museli opustit vlastní dům se vzrostlou zahradou a menším hospodářstvím. Maminka se s námi dcerami narychlo odstěhovala v nákladním autě do vesnice blízko Jičína, otec pak za námi přijel posledním vlakem.Po květnu 1945 jsme se vrátili do svého skoro zcela zničeného domu v České Lípě. Odškodnění jsme žádné nedostali.
Květa Kliková, tehdy Česká Lípa

***

Otec pracoval jako železničář – výhybkář ve Varnsdorfu, kde jsme bydleli ve strážním domku na samé hranici s Německem – Grossschönau. Jsem ročník 1931 a jako tehdy sedmiletá mám dodnes v paměti ohromné oslavy na počest Henleina – vyzdobené domy a girlandy tažené z okna do okna přes ulici.Z doby obsazování sudetského území Němci vím jen tolik, že maminka musela se mnou prvním vlakem odjet a vše opustit. Otec pomohl zabalit a naložit nejnutnější vybavení a během několika hodin také opustit Varnsdorf. Malé hospodářství – několik slepic, koza, králíci, vše muselo zůstat na místě. Dnes je to zpráva na několik řádků, ale jak asi bylo rodičům, dovedu si představit.
Jarmila Janošková, tehdy Varnsdorf

***

Otec pracoval od roku 1928 ve Varnsdorfu, kam se matka přivdala v roce 1932. Byl staničním dělníkem ČSD, ruským legionářem, matka byla v domácnosti a oba se zúčastňovali podniků českých spolků. Už v roce 1933 začali sudetští Němci napadat české akce nejen nadávkami, ale i házením kamení. Němců byla ve Varnsdorfu většina. Protože se matka sama doma bála, odjela rodit do vnitrozemí. V německých obchodech přestaly prodavačky rozumět česky a česky mluvící zákazníky neobsluhovaly. Matka musela chodit na nákupy přes celý Varnsdorf do českého konzumu. Pokud se mezi Němci vyskytlo pár slušnějších lidí, tak se neodvážili s Čechy mluvit, protože je ostatní šikanovali; zejména mladí byli jako utržení ze řetězu. Vzhledem k tomu, že se situace neustále zhoršovala, požádal otec o přeložení. Po záboru se rodiče vrátili do Chuchelny, odkud oba pocházeli. Nesouhlasím s názorem, že po válce šli do odsunu nevinní lidé, zejména děti a ženy, protože jak ženy, tak i děti byly natolik zfašizovány, že se velice aktivně účastnily všech akcí Henleinovy strany. Sudetští Němci pro sebe halasně požadovali sebeurčení, ale při záboru si přivlastnili i naprosto české obce a o možnosti českých škol se tam nikomu ani nesnilo.
Jaruška Pelantová, tehdy Varnsdorf

***

Narodil jsem se v Dolním Gruntě, okres Varnsdorf. Otec byl železniční zaměstnanec. V roce 1938 jsme bydleli na hlavním nádraží Varnsdorf. Bylo mi deset let, dobře si pamatuji události, které jsme prožívali. Byla to dramatická doba a těžko se dá zkráceně popsat. Už v roce 1936 začali sudeťáci vyvádět, snažili se české obyvatelstvo různými způsoby perzekvovat. Měli v rukou průmysl různých odvětví a tedy mnoho pracovních příležitostí. Nechtěli dvojjazyčné nápisy. Začaly různice, které jsem jako chlapec ani tak nevnímal, ale v rodině se o nich hovořilo. Dnes se mi vybavují různé příhody a vzpomínky na tu dobu. Po Mnichově bylo stanoveno datum předání českého pohraničí. V naší rodině bylo jasné, že se odstěhujeme do Čech. Otec byl legionář a od Němců nemohl očekávat žádné slitování. Předem odeslal náš nábytek do železničního skladu Dymokury. Na stanici měl jen nejnutnější věci. Ordneři již řádili jako utržení ze řetězu a běhali ozbrojeni po Varnsdorfu. Byli jsme již čtrnáct dní u příbuzných na Mladoboleslavsku. Poslední den jsme s matkou a bratrem jeli pro otce, území mělo být po půlnoci předáno. Odjížděli jsme odpoledne kolem 15. hod., byl to poslední vlak z Varnsdorfu. Otec musel zůstat na stanici, protože železniční zaměstnanci měli ještě s polední lokomotivou a vagonem do večera dojet do vnitrozemí.Naše souprava byla zcela přetížena, lidé byli i na střechách vagónů. Vlak byl doslova ověnčen lidmi s ranci na plošinkách. Jel pomalu, aby náklad cestou neztrácel. Za stanicí Dolní Grunt, za závorami, byla benzinová stanice. Když jsme okolo ní projížděli, leželi tam tři celníci i s čerpadlářem mrtví a na zemi se válely jejich motorky. Později jsem se dověděl, jak k této tragédii došlo: Před čerpací stanicí byl železniční násep, za nim bylo schováno několik ordnerů s puškami. Čeští celníci byli na odjezdu a nakupovali benzin. Od Dolního Gruntu jel proti ním výrostek na kole s pistolí v ruce. Celníci se zřejmě připravovali k obraně, a v tom okamžiku byli ordnery zastřeleni i s čerpadlářem, který byl jedním z mála loajálních Němců. Dnes tam mají tito lidé pomník.Náš vlak pokračoval v jízdě, téměř na každé stanici někdo přistoupil. Doufám, že takový vlak snad již nikdy nepojede. Když jsme přijeli do stanice Heida – Bor, bylo tam velké srocení ordnerů. Nastal zmatek, bylo oznámeno, že vlak dál nepokračuje. Všichni museli vystoupit, nahnali nás do tělocvičny blízko nádraží. Někteří cestující, kteří neměli tolik zavazadel, se rozutekli, ale my s matkou jsme zůstali. Tělocvična byla plná. Samozřejmě henleinovkyně nabízely „eintopf“, který si však málokdo vzal. Po všelijakých zmatcích nás vyhnali na náměstí v Novém Boru. Bylo ověšeno rudým plátnem a na budovách visely vlajky s hákovými kříži. Bylo tam i velké promítací plátno. Na náměstí stála nákladní auta a plno rozjařených ordnerů. Nacpali nás na korby aut a přikázali, že musíme zhlédnout film, který nám promítnou. Jako správný rošťák jsem se nechtěl dívat na Hitlera a jeho soukmenovce. Přes protesty matky jsem z auta utekl, ale byl jsem ordnerem nakopnut a zpět vyšoupnut na korbu auta k úlevě své matky. Byla již skoro tma, dvě hodiny jsme „čučeli“ na různé přehlídky, projevy Hitlera a jeho potentátů, včetně olympiády v Berlíně. Protože bylo chladno, cvakali jsme zuby. Měli jsme na voze také rodinu, jedna jejich dcera měla angínu a horečku. Později nám její matka napsala, že dcera po té kalvárii zemřela. Po zhlédnutí filmu ordneři nastartovali náklaďáky a odvezli nás do Bělé pod Bezdězem. Konečně jsme měli od nich pokoj. Byl již pozdní večer, lidé se rozešli a pro nás byl připraven nocleh, již si přesně nepamatuji kde, myslím, že to bylo v místním kině. Byli jsme všichni uondaní a promrzlí. Ráno nás matka vzbudila, ptali jsme se, jestli přijel otec. Matka nám s pláčem řekla, že tátu odvezli do Německa. Bylo to proto, že u něho našli pistoli, na kterou měl sice řádné doklady, ale kterou prý nesměl mít.Den nato jsme dojeli k tetě do obce na Chrudimsku, kde jsme si pronajali malý domek. Matka jezdila každý týden do Hradce Králové urgovat, aby byl otec propuštěn. Otec se nám vrátil asi po šesti týdnech, velmi vyhublý. Protože byl přeložen na Mladoboleslavsko, tak jsme zase harcovali dál. Nám klukům se velmi líbilo v malé obci Broukalka u Vápenného Podola, ale stěhovali jsme se ještě dvakrát. Potřetí zpět do obce Těchlovice n. Labem.
Jan Šindler, tehdy Varnsdorf

***

Můj manžel byl příslušníkem finanční stráže a od roku 1933 sloužil ve Varnsdorfu. Bydleli jsme v bezprostřední blízkosti hranice ještě s dalšími rodinami příslušníků finanční stráže. Jelikož v září 1938 byla ve Varnsdorfu – tak jako v celém pohraničí – situace napjatá a pro českou menšinu se stávala stále nebezpečnější, byl můj manžel i ostatní příslušníci finanční stráže téměř stále ve službě.Vzhledem k sudeťáckému řádění jsem se rozhodla, že odvezu dvouletou dcerku k mým rodičům do Kopidlna. V noci z 21. září na 22. září se situace ve Varnsdorfu opět přiostřila, na hranicích se střílelo a všichni z domu, ve kterém jsme ve Varnsdorfu bydleli, museli být celou noc ukryti ve sklepě. Časně ráno mi manžel volal do Kopidlna, abych sehnala nákladní auto a co nejdříve přijela pro nábytek i další osobní věci a odvezla je k rodičům. S velkými problémy se mi nakonec podařilo sehnat nákladní auto od místní dřevařské firmy. V této době docházelo totiž k hromadným přesunům českého obyvatelstva z pohraničí do vnitrozemí, a proto bylo obtížné dopravní prostředky sehnat. Nákladním autem jsme ihned jeli do Varnsdorfu. Jela se mnou moje mladší sestra a šofér se závozníkem. Do Varnsdorfu jsme dojeli dobře, nábytek jsme naložili, a když jsme chtěli jet zpět do Kopidlna, přihnala se k našemu domu skupina ordnerů s holemi. K autu nás již nepustili a všechny Čechy zajali, včetně mé sestry, šoféra i závozníka a samozřejmě i všech příslušníků finanční stráže z příslušného oddělení. Odvedli nás do nedaleké hospody, která byla pouze několik desítek metrů od hranic v Seifhennersdorfu v Německu. Přiváděli tam postupně i další Čechy žijící ve Varnsdorfu. Brzy poté byly ženy odvezeny do jedné menší obce (název si již nepamatuji), kde jsme přespaly na slámě v místní tělocvičně. Muže odvezli na jiné místo. Druhý den nás vezli do věznice do Budyšína. Stály jsme dlouhou dobu v řadách na chodbě, hrubě s námi jednali a vyhrožovali nám, že nás postřílí. Při dlouhém stání na chodbě jsem omdlela a nikdo se ke mně nesměl sehnout a pomoc mi. V Budyšíně ve věznici jsme spaly jednu noc v celách, jejichž stěny byly potřísněny krví. Z Budyšína nás vezli do věznice v Drážďanech. Cela byla pro čtyři osoby, ale nás tam bylo osm. O manželovi jsem se teprve později dověděla, že byl s ostatními muži z Varnsdorfu odvezen do Magdeburku. Byli tam ubytováni v jakési budově v sále, kde jich bylo asi 600. Strava, kterou dostávali, byla velmi špatná, ale vymohli si alespoň to, že dostali nějaké potraviny a jídlo si připravovali sami. Bylo pro ně pro psychické stránce lepší, že je nechali pohromadě. To mne nenechali na cele ani s mou sestrou. Asi po měsíci nás postupně propouštěli domů. Uzavřeným vězeňským autem nás odvezli k zvláštnímu vlaku a z Drážďan jsme se vlakem dostaly do Ústí nad Labem. Z Ústí nad Labem jsme se pěšky přesunuly přes Lovosice do Terezína. Tam jsme přenocovaly a ráno jsme vlakem odjely do Prahy. Z Prahy jsme se rozcházely již individuálně. Já jsem jela k rodičům do Kopidlna, kde jsem měla dvouletou dcerku. Asi za týden přijel můj manžel a ještě později moje sestra a šofér se závozníkem, kteří byli ve Varnsdorfu při nakládání našeho nábytku na auto také zajati.Nákladní auto s nábytkem stálo po našem odvlečení do Německa asi týden v zahradě. Potom byl nábytek vyložen do chodby domu, kde jsme bydleli. Cennější věci se z naloženého auta v době naší nepřítomnosti ztratily. Auto ordneři odvezli a používali podle své potřeby. Do Varnsdorfu jsem pro nábytek po návratu z Německa jela já, protože manžel již sloužil na hranici v Sychrově u Turnova. Po velkých komplikacích se mi podařilo získat auto a naše zbylé osobní věci převést do Radimovic u Turnova, kde jsme v tu dobu bydleli.
Jarmila Kořenářová, tehdy Varnsdorf

***

Můj strýc Jan Kubát bydlel s rodinou v Rumburku. Nestačili opustit město, když přišla německá armáda. Všechny české muže, kteří pracovali u ČSD, strýce také, odvezli Němci do Magdeburku a zavřeli je do vězení. Řekli jim, když nebude vysloven souhlas s mnichovskou kapitulací, budou všichni popraveni. Jeho manželka z té hrůzy, co prožila, ve svých pětadvaceti letech do rána zešedivěla.
Za Jana Kubáta, tehdy Rumburk, neteř Marie Kačírková

***

Bydlela jsem s rodiči, pěti sourozenci a s dědou v Hrádku n. Nisou. Tatínek sloužil u SOS. Maminka s dědou a mými dvěma sourozenci utíkala pěšky do Starých Hradů u Libáně, kde měl děda sestru. Mé ostatní sourozence i celou českou školu (asi 200 dětí) odvezli do barákového tábora u Sychrova. V den našeho odjezdu pohřbívali tatínkova bratrance Emila Zárybnického, který sloužil jako voják československé armády na hranicích, kde ho henleinovci zastřelili. Co jsme zažili za celou válku, nelze ani popsat. Můj muž se narodil v Ústí n. L. , Předlicích a musel s rodiči a dvěma bratry také utéci před Němci. I on zažil mnoho zlého a za války byl totálně nasazen v Německu.
Anna Nožičková, tehdy Hrádek n. Nisou

***

I když mi v roce 1938 byly teprve čtyři roky, velmi dobře se na tuto hrůznou dobu pamatuji. Bydleli jsme v Lomu u Mostu. Tatínek byl horník, maminka švadlena, bratrovi byly dva roky. Vzpomínám si, jak nás tenkrát v roce 1938 zfanatizovaní mladí hitlerčíci, tato privilegovaná německá mládež, strašně tloukli. Nás, malé děti. Házeli po nás kamením, byli nás klacky a sprostě nám nadávali. A to jen proto, že jsme byli Češi. Chodili jsme domů zkrvavení a potlučení. A celé naší rodině bylo jasně řečeno, že jak nás Hitler zabere, půjdeme všichni do koncentráku. Maminka nás už potom ven samostatně vůbec nepouštěla.Celou naši rodinu ovládl hrozný strach. Všichni němečtí občané (až na malé výjimky) včetně dětí se chovali vůči Čechům velice agresivně a sprostě. Rodiče se tedy domluvili, včetně babičky a tety, která u nás také bydlela, že musíme odejít, a to co nejrychleji. Teta odešla první. Šla se svým snoubencem jakoby na procházku, aby se už nikdy nevrátila. Tatínek odjel do Čech hledat práci. Nás děti maminka a babička v noci naložily na dětskou sedačku spolu s jednou peřinou, s batůžkem a jídlem a šly jsme. Potajmu, aby nás nikdo neviděl. Nikdy nezapomenu na tu hroznou cestu pěšky, protože vlaky už nejezdily. Z Lomu až do Loun, které už byly české. V Lounech nás naložili do vlaku a rozváželi do domovských obcí. Lidé měli sebou jen to nejnutnější. Nemluvňata plakala a matky jim neměly co dát pít ani jíst. Všichni mi tenkrát připadali moc nešťastní, zbědovaní, uštvaní. Trvalo tři dny, než jsme se dostali do Kladna, a pak ještě dvě hodiny pěšky do obce Jemníky u Slaného. Tam nás dali do obecní pastoušky, protože jiné bydlení nebylo. Byl tam rozvrzaný stůl, jedna židle, stará almara a z prken stlučená postel se slamníkem plným blech. Prostě hotová apokalypsa, na kterou je lepší zapomenout. Tatínek byl ve sběrném táboře a my neměly zhola nic. Všechno zůstalo tam, odkud jsme utekli. Domek, veškeré zařízení, drůbež, tetiččina výbava. S ničím jsme se už nikdy neshledali. Sudetští Němci si rozebrali, co kdo potřeboval. Proto když čtu a slyším o nárocích sudetských Němců vůči Čechům, týkajících se majetku, nestačím se divit. To spíše my bychom si měli nárokovat to, co nám ukradli.Byla jsem u toho, když Němci byli odsouváni z pohraničí, protože jsme se v roce 1945 vrátili. To, co se dnes píše a říká o jakémsi vyhnání, není pravda. Každý z nich včetně kojenců si mohl s sebou vzít 50 kg majetku. Odváželi si ohromné rance, kufry a veliké batohy. Prostě vše cenné, co měli. A jednalo se s nimi velice slušně. K vlaku je vezli auty, takže nemuseli udělat ani krok pěšky. Maminka s otcem uměli dobře německy a znali se s rodinou antifašistů, kteří, i když nemuseli odejít, odešli také. Ta paní měla v Německu sestru, tak odjížděli k ní, a mamince říkala. „musíme odejet, protože bychom se museli stydět za všechno, co naši spoluobčané Čechům udělali“. Potom nám ještě z Německa psala, že dojeli v pořádku a že se mají dobře. Oni totiž všichni Němci odjet nemuseli. Antifašisté mohli zůstat a mnoho jich také zůstalo. Odešli většinou jen ti, kteří se podíleli na vyhlazování našeho národa. Ti, co odcházeli, vyhrožovali: „Však my se jednou vrátíme a pak uvidíte! My si to s vámi ještě vyřídíme!“
Blanka Rubická, tehdy Jiříkov

***

Od roku 1929 jsme žili v pohraničí – dva roky v Jablonné pod Ještědem a sedm let v Dlouhých Mostech u Liberce. Můj otec byl zaměstnanec ČSD, já jsem v té době navštěvovala jednotřídní obecnou školu v Heřmanicích. V září roku 1938 jsem přecházela do 1. ročníku reálného gymnázia v Liberci. Měla jsem o sedm let mladší sestru. V době před záborem bylo soužití s Němci celkem klidné. Do školy jsme chodili společně. Pamatuji si, že se podnikaly různé besídky, hlavně před vánočními svátky. Nám dětem byly rozdávány různé dárky, hlavně oblečení. Ale naprostý zvrat nastal v dobách, kdy se politická situace přiostřovala. To nás henleinovci velmi sužovali. V posledních dnech před obsazením se otec dověděl, že bude nádraží obklíčeno. Celou noc jsme stěhovali do nákladního vagónu, co se dalo. Byly to pouze základní věci a nejdůležitější nábytek. V té době jsme obývali pět místností, ale naložit jsme stačili pouze nábytek ze tří pokojů. Ostatní nábytek a mnoho drobných věcí tam však zůstalo. My se sestrou a maminkou jsme odjely posledním osobním vlakem. Otec musel zůstat na místě. Byly to tak krušné chvíle, že i když mi bylo jedenáct let, mám na tu dobu velice tesklivé vzpomínky. Měly jsme velké obavy o tatínka. Ten se za námi dostal o nějaký den později. Z vyprávění rodičů vím, že dráha byla obklíčena ozbrojenými henleinovci, kteří měli v plánu všechny zaměstnance dráhy postřílet. Tatínek naskočil do posledního nákladního vlaku, a tak se dostal pryč. V Turnově přestoupil do osobního vlaku, a přijel za námi.Usadili jsme se v Čáslavi. Moje maminka odtamtud pocházela a měla tam příbuzné. Předem bylo dohodnuto, že by nám mohli uvolnit dvě místnosti. Ale situace se pro nás stala složitější. O ty dvě místnosti se zajímala jiná rodina. Jelikož byla mimořádná doba, bylo nám řečeno, že kdo bude mít dříve nábytek na místě, ten tam bude bydlet. To čekání kdy a kdo bylo hrozné. Na štěstí náš vagón dojel ráno, té druhé rodině ten den odpoledne. Tak jsme bydleli celý rok v jedné místnosti a ve druhé bylo skladiště nábytku a všeho ostatního. Tatínek dostal místo v Mnichově Hradišti a k nám občas dojížděl. Byl to krušný rok. Byli jsme jako rodina rozděleni, válka přede dveřmi a my nijak finančně zajištěni. Ono se v pohraničí žilo po finanční stránce jinak než ve vnitrozemí. Za rok byl otec přeložen do Dobřenic a tam byl přednostou stanice.
Dagmar Bienová, tehdy Dlouhé Mosty u Liberce

***

V roce 1935 se naše rodina (otec, matka, sestra a já) odstěhovala do pohraničního městečka Mimoň u České Lípy, kde byl otec pověřen vedením místního finančního úřadu. Bydleli jsme ve služebním bytě v jednoposchoďové vilce se zahradou. V přízemí byly úřadovny , v 1. poschodí jsme měli krásný byt. Nakupovat jsme chodili naproti přes ulici do koloniálu, jehož majitelé byli Němci. Pokud si vzpomínám, chovali se před rokem 1938 k Čechům vlídně a ohleduplně, stejně se k nám choval i personál zahradní restaurace „Unter den Linden“ poblíž našeho bydliště. Rovněž úředníci podřízeni mému otci byli laskaví lidé , ale u některých došlo ke změně chování koncem roku 1937 a v roce 1938. Kontakty s Němci ochladly. Němci jednali odměřeně, s odstupem a bohužel někdy i drze a provokativně. Ale ne každý Němec byl stejný. Vzpomínám v této souvislosti na dva německé úředníky, pana Horna a Kaubeho, z nichž Horn se k nám choval až do poslední chvíle taktně a laskavě. Kaube však nadutě až výhrůžně. V našem prostředí se objevily i provokativní akce, např. když šel otec s matkou k volbám, mladý henleinovec, syn mimoňského majitele textilní továrny, jim nadával a na maminku dokonce plivl. Mezi našim domem a hostincem „Unter den Linden“ bylo staveniště, kde se jednoho rána objevilo kolečko s emblémem naší republiky, což mělo značit, že „ČSR se veze“. Prvního září 1938 jsem začal v Mimoni chodit do české menšinové školy dr. Edvarda Beneše. Jaké bylo naše rozhořčení, když jsem jednou při cestě do školy viděli, že na základním kameni školy je český lev přelepen hákovým křížem! Těchto incidentů byla celá řada a já uvádím jen ty, které se mi natrvalo zafixovaly v paměti.Koncem září 1938 po mnichovském diktátu musel otec úřad uzavřít a zařídit naši evakuaci. Maminka měla v každé ruce kufr, já se setrou školní brašny, a tak jsme odjeli s otcem do České Lípy, kde jsme přesedli na vlak do Prahy, Nikdy nezapomenu na ten děsivý večer na českolipském nádraží, přeplněném uprchlíky, z nichž každý měl s sebou jen to, co unesl. Šlo převážně o matky s malými dětmi, vládl zde chaos, lidé křičeli, čeští vojáci pomáhali dětem a starým lidem do přecpaných vagónů, prostě byl to pro mne první příznak války a velký zlom v mém životě. Otec zůstal sám v Mimoni ještě asi týden, přemístil se do opevněné četnické stanice, hájené našimi lidmi střelbou ze zbraní před útoky ordnerů. Mezitím jsme žili s matkou v Plzni u jejích rodičů, kam za námi otec začátkem října přijel. Z pohraničí otec přepravil do vnitrozemí jen část nábytku a vybavení bytu; transfer byl organizován z Plzně a vím jen, že si osádka vozu musela cestu do Mimoně doslova prostřílet.
Rudolf Barcal, tehdy Mimoň

***

Narodila jsem se v roce 1919 v Liberci – Horním Růžodole (dnes Liberec 7). Bylo to samostatné město, povětšinou české, měli jsme českého starostu, až po měšťanku jsme tu měli české školy a do vyšších škol jsme chodili do města, jak se Liberci říkalo. Můj otec zde žil už za Rakouska a matka se sem v roce 1918 přivdala. Můj otec byl mistr krejčí a mí rodiče byli národnostně velmi uvědomělí, což se přenášelo i na nás děti. Byli členy Jednoty severočeské, církve československé, já i můj bratr jsme byli v Sokole, cvičili na sletech, naši byli v národně socialistické straně a já v organizaci mládeže této strany. Z toho mála, co měli, podporovali rodiče různé české akce. Bratr se po studiích stal učitelem na Podkarpatské Rusi a odtud musel i s rodinou utéci. Já jsem ukončila školu v roce 1938. Oba jsme měli jen české školy. Potyčky s německými dětmi jsme měli od mládí, protože jsme měli určitý čas pro obě národnosti společnou školní budovu, avšak od roku 1937 se situace přiostřovala. S Němci v okolí jsme se nestýkali. V místě, kde jsme tehdy bydleli, jich ani moc nebylo, ale i ti pak najednou, hlavně však po mobilizaci, začali nadávat, ať vypadneme, nebo že nám ukáží, jak se s námi vypořádají.
Naši mě poslali k příbuzným do vnitrozemí a sami, jakož i jiní sousedé, sháněli odvoz, což bylo velmi těžké. Otci na úřadě už nechtěli dát povolení (už tam byli Němci) a nakonec řekli, že nebudeme-li do dvou hodin na hranici v Boskovicích, zaberou i auto. Tak rodičům zbývalo jen to, že z bytu nahodile naložili nábytek. Co bylo na půdě, v kůlně a jinde, to tam zůstalo.Nábytek podle toho vypadal. Známí nádražáci dostali jeden vagón pro čtyři rodiny a spoustu věcí také museli nechat na místě, protože by se jim tam nevešly.Naši se pak ve vnitrozemí nastěhovali do Slaného a pak do Zlonic. Většinou jsme byli přijati dobře, i když se našli lidé, kteří říkali, proč jsme v pohraničí nezůstali, že kdybychom Němcům nic nedělali, že by nás tam nechali a že je tady vyjídáme. Ovšem těchto lidí bylo málo, ale bohužel byli.Manžel, za kterého jsem se provdala až za války, sloužil před záborem u jednotek SOS na hranicích. Ordneři, tedy vlastně naši Němci, utíkali do Německa, tam byli vojensky vycvičeni a vyzbrojení. Pak přepadali vysunuté hlídky SOS, které se skládaly z policistů, četníků, finančníků a celníků. Zrovna v městě, kde sloužil, byli při jednom přepadu dva členové hlídky těžce zraněni. Ordneři přepadali i obydlí českých lidí, kradli dobytek apod. Říkám naši Němci, protože „Sudety a sudeťáci“ – ta slova jsme prakticky neznali. Znali jsme výraz pohraničí a vnitrozemí. Nevím, proč se pořád teď mluví o Sudetech. To, že Němci byli vystěhováni, je naprosto správné, vždyť řvali, že chtějí „Heim ins Reich“, tak šli. Můj manžel, který bohužel už dvacet let nežije a jenž byl při jejich odsunu, by nejlépe mohl podat nezaujaté svědectví, že se s nimi zacházelo docela slušně a k žádným výstřelkům ve sběrném táboře v Liberci nedocházelo.
Marie Kubíčková, tehdy Liberec

***

Otec se narodil v roce 1900 v Liberci, až do roku 1936 žili rodiče v Horním Růžodole, pak si postavili v Horním Hanychově rodinný domek, kde s námi žili i otcovi rodiče (Růžodol i Hanychov jsou dnes součástí Liberce).Otec byl skladníkem v Severočeském konzumním družstvu a matka úřednice ve velkoobchodě textilem fy Strass a.s. v Liberci. Otec absolvoval pět tříd české obecné školy a německou měšťanku (česká v Liberci nebyla), matka měla českou obchodní školu v Novém Bydžově. Oba byli členy různých českých spolků. Od roku 1937 dostávali rodiče výhružné dopisy s textem: „Dieser tschechische Gesindel muss hängen“. V Horním Hanychově žilo pět českých rodin. Česká jednotřídka a škola však byly v Dolním Hanychově a tam nás, děti, musel doprovázet někdo z dospělých, protože nás místní výrostci bili.Persekuce Čechů v Liberci byla již za Rakouska. Děda se musel asi pětkrát stěhovat, protože nechtěl dát děti do německé školy. Ještě v roce 1922, když matka přišla do Liberce za prací, nemohla se policejně přihlásit a musela zde bydlet „načerno“, protože magistrát nechtěl, aby počet Čechů dosáhl čísla, které umožňovalo umístění české policie ve městě.Otec byl v době mobilizace v armádě. Matka těsně před záborem sbalila několik kufrů a jeden známý nás odvezl autem do vnitrozemí. Po těch výhružných dopisech nebylo rozumné zůstat doma. Děda s babičkou tam zůstali asi tři měsíce, místní henleinovci se jim pokoušeli vytlouci okna, ale narazili už na říšské vojáky, letce, kteří mezitím obsadili náš opuštěný byt. Matka se snažila dostat do Prahy, kde měla matku, dvě sestry a bratra, ale před Prahou jsme byli zastaveni hlídkou a cesta do Prahy nám nebyla povolena. Jeli jsme proto do Chuchelny u Semil, kam matka jezdila služebně do místní textilky. U majitele této továrničky jsme bydleli asi týden, než se matce podařilo sehnat byt. Babička s dědou optovali pro české občanství a začátkem roku 1939 se přestěhovali do vnitrozemí. Museli prodat rodinný domek za méně než desetinu skutečné hodnoty.
Jaroslav Pelant, tehdy Liberec

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:31
od kacermiroslav
***

Naše rodina žila od roku 1935 v Horním Růžodole, což byla část Liberce. Otec byl železničář, matka v domácnosti, já jsem v té době chodil do obecné školy. Situace se vyostřila v roce 1938. V té době henleinovci řvali po ulicích, v noci se střílelo. Pamatuji se na noc, kdy jsme se sešli s ostatními nájemníky na chodbě domu a rodiče dávali do oken bytu peřiny proti případným střelám. Po těchto událostech nezbylo, než se z Liberce odstěhovat. Rodiče měli v Přepětích vlastní domek, takže jsme měli kam jít, a i několik našich známých rodin vzali rodiče do našeho domku. Co se týče spolužití německých a českých obyvatel v Liberci, tak to bylo celkem dobré, dokud nenastoupil Henlein. Pak se z dosavadních přátel stali přes noc nepřátelé. Němečtí občané byli zfanatizováni Hitlerem a Henleinem.
Jaromír Picek, tehdy Liberec

***

Narodila jsem se v Liberci, kde byl otec od roku 1921 policejním inspektorem. Byli jsme všichni členi Sokola. V Liberci byla silná sudeťácká nacistická SdP. I když jsem se narodila v třicátém roce, pamatuji si dobře nacistické pochody na hřiště vedle domu, kde jsme bydleli, jak nacisté fanaticky nepřetržitě řvali „Sieg heil!“ A jejich noční srazy s pochodněmi v rukou! Běsnili kolem voleb, a když ve volbách uspěli, rozmohl se mezi Čechy strach. Němci, se kterými jsme se dříve stýkali, nás najednou neznali, na svých srazech stále řvali : „Heim ins Reich“ apod.Od otce jsem slyšel o rvačkách v hospodách, o vytloukání židovských obchodů, o přendávání hraničních kamenů, o šarvátkách na hranicích. Obyvatelé shromáždění v noci na chodbě u rozhlasového přijímače prožili mnoho hrůz. S novými a novými informacemi o řádění sudeťáků se strach Čechů stupňoval. Velké obavy měla matka o otce, který se domů jen přišel občas najíst, neboť policie měla stálou pohotovost. Přišli jsme hlavně o domov. Z Liberce jsme odjeli jen s kufrem. Vzhledem k neustálému stěhování jsme již nikdy nezakotvili jako „doma“. Rodina byla násilně rozdělena. Domov jsme tak ztratili navždy.
Anna Červinková, tehdy Liberec

***

Rodina žila v Liberci již od poloviny minulého století. Můj děda pekl a prodával chléb a pečivo, otec byl prokuristou textilní továrny Ludwig Löwidt, zakladatelem SK Slávie Liberec Rapidu, jednatelem Národní gardy, členem České besedy a jiných českých spolků. Radikalizace situace nastala v roce 1938 a projevila se i mezi dětmi. Napadání německými školáky bylo na denním pořádku, jmenovitě na předměstích Pavlovice a Růžodol. Nejinak tomu bylo mezi dospělými. Uklidnění, alespoň částečně, přinesla květnová mobilizace pohraničních jednotek a vznik Stráže obrany státu.Perzekuce českého obyvatelstva, které neopustilo pohraničí, nastala okamžitě po záboru pohraničních oblastí Němci. Do té doby nevím, že by v Liberci docházelo k fyzickým násilnostem. Respekt snad budily policie a vojsko, i když nezasahovaly. Liberec jsme opustili na podzim roku 1938. Vzhledem k činnosti otce nebylo setrvání možné, pokud rodina chtěla přežít.Otec byl po mobilizaci na hranici ve Vejprtech, matka příkazem pověřena přestěhováním továrny zaměstnavatele, já jako desetiletý kluk jsem vagónoval náš nábytek. Živě si připomínám jednu příhodu. Zastavil mne jednou dospělý velký chlap, vzal mne za rameno a řekl “Tam se podívej, kluku, vidíš ten strom? Tam budeš brzy viset vedle svýho táty.“ Při záboru Pavlovic, což je předměstí Liberce, čekali ordneři na mého strýce, až se vrátí z práce. Čekali se želízky. Díky varování se strýc domů z nádražních dílen již nevrátil a celá rodina rychle utekla do Hradce Králové. Podle dispozic zaměstnavatele mého otce se celá továrna stěhovala do Brna. A s ní i moje rodina.
Milan Vondrák, tehdy Liberec

***

Narodil jsem se v roce 1932 v Jablonci n.N., kde byl otec zaměstnancem civilního soudu. Matka byla v domácnosti. V roce 1938, kdy jsem začal chodit do školy a otec jako mobilizovaný voják stavěl v Jizerských horách (Kristiánov) bunkry, přišlo to osudné rozhodnutí – do 24 hodin opustit „Sudety“.Matka sehnala malý náklaďáček a tak jsme s oběma babičkami, dědou, tetou a strýcem vyrazili bez konkrétního cíle do vnitrozemí. Pozdě večer jsme sehnali nocleh ve starém obchodě na náměstí v Dolním Bousově. Tento „jediný nocleh“ se pak protáhl asi na čtvrt roku, během kterého nás nalezl i demobilizovaný otec. Sehnal si místo v Čáslavi, kam jsme se také hned přemístili.V Jablonci n. N. zůstal náš kompletně zařízený byt a po babičce s dědou rovněž byt. S sebou jsme vzali pouze přikrývky, trochu ošacení, nějaké nádobí a v rohu náklaďáčku vezli trochu uhlí.
[/]Ing. Lexa Viktora, tehdy Jablonec n. Nisou[/i]

***

Mimo naši babičku Annu Rösslerovou jsme se všichni narodili v Jablonci nad Nisou a žili tam až do září 1938. Byli jsme tehdy členy Sokola, já jsem byl desetiletý, můj bratr třináctiletý a stávalo se nám, že jsme po ulicích šli v sokolských krojích s obavami, že nás napadnou henleinovci.Náš tatínek měl tenkrát nástrojařskou dílnu s několika zaměstnanci, mezi nimiž byl i německý nástrojař p. Schämer. Ten před koncem září 1938 tatínkovi řekl, že jeho soukmenovci chtějí tatínka oběsit, protože vyráběl nástroje pro pražskou firmu Letov, a řekl, že bylo pro nás lepší, kdybychom se co nejrychleji odstěhovali.Tatínek okamžitě zareagoval a během dvou dnů s pomocí zaměstnanců a dobrých známých nás přestěhoval do vnitrozemí. Nestačil však přestěhovat do vnitrozemí všechen majetek, část zařízení zůstala v dílně. Sám odjížděl z Jablonce až za tmy ve svém autě Praha-Alfa (druhé takové měl tehdy jeden taxikář z Maršovic na Jablonecku). Na hranicích Jablonce tatínka zastavili ordneři, jeden z nich mířil pistolí na tatínkovu hlavu. Najednou prý některý z nich zavolal: „Nechte ho jet, to je ten druhý“, a to tatínkovi zachránilo život..V nejhorších prvních dnech se nás ujali dobří lidé a příbuzní. Bydleli jsme v Ohařích u Kolína a na Bačálkách u Dětěnic v jičínském okrese, než se tatínkovi podařilo v Libáni u Jičína sehnat jak dílnu, tak i byt pro naši pětičlennou rodinu. Bylo tehdy dost lidí, kteří pro nás měli pochopení, ale našli se i takoví, kteří nás nazvali přivandrovalci, co je přišli vyjídat, než poznali, že jim vlastně přišel nový zaměstnavatel.
Vladimír Najman, tehdy Jablonec nad Nisou

***

Narodil jsem se v roce 1927 v Jablonci n. Nisou, kde byl můj otec zaměstnán na poště. Vynechávám všechna násilí páchaná německými nacisty před rokem 1938, kdy jsme společně s matkou a mladší sestrou narychlo opouštěli město. Po několik nocí před tím byl náš dům, kde jsme bydleli ještě s dalšími českými rodinami, obléhán henleinovci. My, děti, jsme musely chodit spát oblečené, abychom byly lépe připraveny k úniku při bezprostředním nebezpečí. Po několika přechodných ubytováních našla naše rodina po útěku z Jablonce trvalé ubytování u jedné židovské rodiny, která později zahynula v plynových komorách. Otci se podařilo zachránit nejnutnější věci a za pomoci naší armády je odvést v otevřeném uhláku.
Ing. Vladimír Lukeš, tehdy Jablonec n. Nisou

***

Naše rodina žila ve Mšeně n. Nisou od roku 1920. Oba rodiče byli textilní dělníci u fy Mautner, byli odborově organizováni a účastnili se půlroční stávky textiláků v roce 1935. Týdenní výdělky rodičů stačili jen na skromné živobytí. Otec byl členem Národní gardy, kterou vedl řídící učitel měšťanské školy v Jablonci n. Nisou pan Hýča. Naše čtyřčlenná rodina bydlela v dělnickém domě 1+1, bez sociálního vybavení. V domě bydleli též němečtí dělníci. Do roku 1936 bylo soužití s německými občany, zejména z řad dělnictva, bezproblémové. Avšak němečtí úředníci a hlavně obchodníci námi Čechy opovrhovali. Němci tvořili většinu obyvatelstva, a to jak v Mšeně, tak zejména v Jablonci. Nikdy jsem nepoznal, že by Němci neměli stejná práva jako Češi. Na úřadech se dokonce mluvilo německy. V samotném Jablonci byla již v té době silná SdP, odkud se postupně šířila i do Mšena. Němečtí výrostci začali nosit bílé podkolenky a nás, Čechů, si zpočátku nevšímali, ale později jsme byli pro ně „tschechische Hunde“. Také v samotné továrně se rapidně zhoršovaly vztahy mezi českým a německým dělnictvem.V době voleb do NS a obecních úřadů již Němci začínali slovně napadat Čechy. Zatímco u dospělých občanů žádné facky nepadaly, tak nás děti počali němečtí výrostci fyzicky napadat a slovně urážet. Někteří němečtí občané se s našimi rodiči přestali stýkat a hovořili jen německy, i když češtinu ovládali. Mého otce začali slovně napadat za jeho členství v Národní gardě. Otec takové psychické násilí nevydržel, onemocněl a ve věku 45 se stal invalidním. To již Němci otevřeně řvali „Sieg heil“ a českým občanům vyhrožovali příchodem Hitlera. V Jablonce dokonce Čechy fyzicky napadali a české obchodníky bojkotovali. Situace se tady pro českou menšinu stávala stále složitější. Ještě před Mnichovem došlo k obsazení státních úřadů a policejních stanic v Jablonci, kde na domech již viseli německé prapory a davy lidí vyvolávaly „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“. České obyvatelstvo bylo nuceno nevycházet z domu.Ordneři začali provádět u českého obyvatelstva domovní prohlídky. Do našeho bytu vešlo asi 5 ordnerů a hledali u nás zbraně, křičeli, že už přišel čas, abychom táhli, odkud jsme přišli. V našem bytě sice nic nenalezli, ani na půdě či ve sklepě, ale jejich počínání nám nahnalo hodně strachu o otce, který pro ně byl „tschechischer Soldát“. Otci se velmi přitížilo a musel do nemocnice. Teprve přivolané české vojsko obnovilo v Jablonci pořádek a Němci se stáhli, někteří utekli do Říše. Po těchto událostech provokace Němců na čas ustaly, ale napětí a strach nás provázely až do doby vystěhování do vnitrozemí.Po obsazení území německým wehrmachtem v říjnu 1938 jsme setrvali ve Mšeně až do listopadu 1938. Neměli jsme možnost se vystěhovat dříve, jednak z důvodu otcovy nemoci a dále proto, že jsme nesehnali povoz ke stěhování. Až za pomoci matčiných příbuzných se nám podařilo odstěhovat se. Do té doby byla již většina Čechů pryč, a tak se pozornost Němců soustřeďovala na zbývající Čechy. Museli jsme snášet stálé pokořování. Když se otec vrátil z nemocnice, vyprávěl nám, jaké tam musel snášet příkoří. Stále naléhal na matku, aby mu umožnila odjet do jeho rodiště ještě dříve, než se budeme stěhovat. Těžce snášel neustálé dotazy Němců, kdy se odstěhujeme a uvolníme byt. Dokonce mu nabízeli, ať se přihlásíme k Němcům, že se nebudeme muset stěhovat.Při průjezdu Mšenem a Jabloncem jsme byli terčem posměchu i objektem pro spršku kamenů a nadávek. Také na demarkační čáře nám ordneři vyhrožovali, zatímco němečtí vojáci se k nám chovali celkem slušně.
Josef Kynský, tehdy Mšeno nad Nisou

***

Naše rodina žila od roku 1932 v Jablonci n. Nisou, pak až do roku 1938 v Harrachově, kde otec pracoval v továrně jako tkadlec. V roce 1937 začali henleinovci a ordneři řádit, přepadávali nás, stříleli po nás a strhávali nám v bytech obrazy prezidenta Beneše apod. Museli jsme opustit svůj domov. Vzali jsme si jen to nejnutnější. Před střelbou ordnerů jsme se zachránili tím, že jsem si lehl na podlahu nákladního auta, kde jsme měli pár kusů nábytku. Bylo mi tenkrát osmnáct let a měl jsem pocit, že se živý do vnitrozemí už nedostanu.
Ladislav Bureš, tehdy Harrachov

***

Do září roku 1938 jsme bydleli v Oldřichově v Hájích, okr. Liberec. Otec byl zaměstnancem ČSD jako strážný tratě. Byly jsme čtyři děti, já, dva bratři a sestra.Do doby, než zde ovlivnil lidi Henlein, vycházeli jsme s Němci celkem dobře. Poměry se však zhoršily na jaře 1938. V září těsně před záborem přijela v noci lokomotiva asi s dvěma nákladními vozy, abychom co nejrychleji odjeli, že nám Němci jsou v patách. Vzali jsme si jen to nejnutnější. Sestra měla šestinedělní děcko, její muž však byl mobilizován. Když jsme přijeli do Liberce, již tam byli Němci. Zacházeli s námi jako se štvanou zvěří. Všechny muže (otce a nejstaršího bratra) sebrali jako trestance. Trnuli jsme hrůzou, co s nimi bude. Já s matkou a mladším bratrem jsme jeli do Borohrádku n. O., to bylo naše rodiště.Sestra s děckem jela do Sobotky. Chlapeček krátce nato zemřel. Byli jsme bez domova a bez prostředků a zima přede dveřmi. Tatínek se vrátil za tři týdny vyčerpaný a nemocný. Všude na úřadech vládl chaos a nervozita. Nemohly zvládnout tisíce vystěhovalců. Mnozí lidé, zvláště mladí, nevědí nic o životě Čechů v pohraničí. Německé školy měly výstavné dvoupatrové budovy, ale české školy byly většinou ve starých barácích o jedné místnosti. Udržovala je Severočeská matice školská. Tomu se říkalo utiskování Němců!
Antonie Brandová, tehdy Oldřichov v Hájích

***

Narodil jsem se roku 1922 v rodině soudního zaměstnance okresních soudů. Žili jsme nejdříve v Novém Městě pod Smrkem a potom ve Frýdlantě v Čechách. 28. září 1938 jsme s matkou utíkali vlakem s peřinami a nejpotřebnějšími svršky do českého vnitrozemí. Otec musel zůstat, a proto byl německými úřady internován až do prosince 1938. Veškerý majetek zůstal ve Frýdlantě včetně nábytku a nedostali jsme žádné odškodnění.
Ing. Josef Jánský, tehdy Frýdlant v Čechách

***

Naše rodina žila v pohraničí od roku 1928. Otec byl přeložen na poštovní úřad v Raspenavě. Než se mu podařilo opatřit pro rodinu slušné bydlení (bylo to tehdy pro Čecha dost problematické), vystřídali jsme různá místa – Vratislavice, Rochlice, Mildenava a naposled Raspenava. Otec pracoval na raspenavské poště jako listonoš. V Raspenavě jsem chodil se sestrou do české jednotřídky a do měšťanské školy ve Frýdlantě jsme pak dojížděli vlakem. Po ukončení měšťanky jsem se vyučil v letech 1935-1938 ve Frýdlantě strojním zámečníkem. V dílnách byli samí Němci, pouze jeden Čech. Po celé tři roky mého učení byly vzájemné vztahy mezi mnou a mými německými kolegy dobré. Vyskytli se mezi nimi také někteří zfanatizovaní jedinci, ale nedávali to nijak ostentativně najevo.Ovšem v Raspenavě, kde jsme bydleli, byl můj otec spolu s četníky na četnické stanici ohrožován zfanatizovanými henleinovci a ordnery. Četníci museli nečinně přihlížet jejich řádění. Měli přísný zákaz cokoli podniknout. Ordneři se formovali pod rouškou tělovýchovného spolku Turnverein (jejich symbolem byla čtyři F ve formě hákového kříže). Tyto německé jednotky byly cvičeny a vyzbrojovány z Německa.V září 1938 opouštěla matka se sestrou Raspenavu posledním přeplněným vlakem. Vagóny byly nacpány uprchlíky a zmobilizovanými muži. Utrpení lidí bylo nepředstavitelné. Otec musel až do poslední chvíle zůstat na raspenavské poště. Přijel za týden za rodinou do Plánice k matce mé matky. Pak byl přeložen do Jičína a posléze do Prahy. V raspenavském bytě zůstalo zařízení a nábytek dvoupokojového bytu, zásoby paliva, potraviny, prakticky skoro všechno. Odškodněni jsme za tyto věci nikdy nebyli.Pokud jde o německou menšinu v pohraničí, mohu klidně prohlásit, že jsme spolu léta vedle sebe žili ve vzájemné shodě, zájmech i starostech až do doby nástupu henleinovské SdP. My děti jsme si společně s německými dětmi hrály. Mám v živé paměti velikonoční svátky, když jsme společně chodili koledovat po vesnici a byly jsme stejně odměňovány jako němečtí spolukoledníci. Do české měšťanské školy ve Frýdlante docházely též německé děti. Nebyly výjimky smíšených manželství.Sudetští Němci se nechali zfanatizovat Henleinem, zradili republiku a pomohli Hitlerovi k její likvidaci. Oni se nám mají omluvit za napáchané křivdy a utrpení.
František Brůha, tehdy Raspenava

***

Pocházím z Tanvaldu a jako osmnáctiletá jsem tam prožila řádění henleinovců. Otec jako poštovní zaměstnanec byl ustanoven místo vojenské služby hlídat poštu, protože Němci přepadávali státní úřady. Po celou dobu jednání velmocí jsme spali oblečeni, matka, já a dva sourozenci, u postele batohy s tím nejnutnějším, protože jsme nevěděli, jestli budeme muset utíkat. Jednou večer přišel otec domů a řekl: „Balte, ráno jede poslední vlak.“ Co jsme stačili, jsme zabalili. Byl říjen, sklep plný uhlí, dřeva a zásob na zimu – to vše jsme tam museli nechat. I v bytě jsme zanechali méně potřebné věci. Ráno byl strašný zmatek, nebyly k sehnání povozy, věci se naložily bez ladu a skladu do vagónů a jeli jsme neznámo kam. Když přijel vlak do Plavů, houkaly již v Tanvaldě sirény na uvítání říšského vojska. Později jsme se dozvěděli, že otce přišli zatknout, protože byl na „černé listině“. Odpojili nás v Železném Brodě a otec byl přidělen na zdejší poštu. Jeden jeho kolega nám poskytl nocleh a chodili jsme asi deset dní po městě jako bezdomovci. Potom otec sehnal nuzný byt na vesnici, neboť vše bylo obsazeno těmi, kteří mohli utéct dříve. Nevím, proč dnes Němci říkají, že tady mají domy, když tenkrát křičeli „Heim ins Reich“.
Z.V., tehdy Tanvald

***

I když jsem byla v roce 1938 dítě školou povinné – jsem ročník 1929 – přesto je hodně věcí, které si z té doby pamatuji tak, jak se sběhly u nás V Krkonoších - ve Františkově u Rokytnice nad Jizerou. Již v roce 1936 v Mostě mi zavraždili ordneři strýce. Potom to rychle spěchalo ke katastrofě, ale pro nás děti to nebylo přímo tak patrné, alespoň u nás. Ještě v roce 1937 na Vánoce jsme si s německými dětmi hrály a hlavně na horách společně lyžovaly. Bylo pro nás šokem, když jsme po květnové mobilizaci musely do české školy chodit pod ochranou sousedovic hocha, který byl starší a Němec. Němci měli v té době v Rokytnici n. J. svoji obecnou školu, měšťanku a dokonce tkalcovskou školu, což bylo tenkrát na úrovni průmyslové školy textilní. My Češi jsme měli jen jednotřídku, postavenou v roce 1928 v Horní Rokytnici; do té doby se učilo pro české děti po domech. To ještě zažila i moje maminka. Nikdo nemůže popsat tehdejší elán našich vojáků po mobilizaci na jaře. Maminka byla švadlena a vojáci si k ní nosili upravit uniformy, aby se prý Hitlerovi „líbili“. 30. září 1938 byl pro mne nejsmutnější den, když jsme všechny děti stály u školy a škola byla zavřená, z hranic se stěhovali naši vojáci a se slzami v očích nás posílali domů. Cituji větu, kterou si dodnes pamatuji: „Děti, jděte domů, teď se hned tak učit nebude.“ Druhý den asi v 10 hodin dopoledne jsem na západě viděla tři letadla, která měla asi na zadní části německé vlajky a oblétávala naši hranici. Asi za půl hodiny pro nás přišla teta ze sousední vesnice Buřany a odvedla nás k nim. Podotýkám, že jsme byli s maminkou samy, protože tatínek byl v září mobilizován a náš domek hlídali henleinovci, takže se neodvážil jít domů. Maminka naštěstí uměla německy, neboť se narodila ve Františkově, a tak si přece jen na ni tolik nedovolili. Navíc tam bydlel dědeček s babičkou a sousedi měli před nimi celkem respekt.Teta přišla s nůší a do ní to nejnutnější maminka naskládala. Otec potom odjel, dlouho jsme se neviděli, vánoce toho roku jsme prožili každý někde jinde. Za několik dní byla zabrána i obec Buřany.
Oluše Mittelbachová, tehdy Františkov u Rokytnice n. Jizerou
***

Od roku 1934 jsem žila v Hostinném a studovala v Trutnově. Přítelkyně německé národnosti se mnou okamžitě po zhoršení politické situace přerušily přátelství. Když jsme byli nuceni uprchnout, polovina bytového zařízení zůstala v bytě, protože železniční zaměstnanci po naložení dokumentů ČSD musili zůstat na stanici (otec traťmistr i přednosta stanice s ostatními) a byli střeženi. Jako uprchlíci jsme žili u babičky a dědečka a vzpomínali jsme, jak rázem němečtí spoluobčané zapomněli na dobré vztahy.
Vlasta Houžvičková, tehdy Hostinné
***

Bydleli jsme v Humburkách, dnes Bojiště u Trutnova. Už můj otec byl rodák z toho kraje. V roce 1921 probíhalo sčítání lidu a mně byly dva roky. Tenkrát můj otec volil českou národnost, byl Čechem. Nebylo těžké uhodnout, kdo se za Čecha hlásil, byl totiž jediný v obci. Také již v tomto roce nám Němci vytloukli okna, zničili dveře a okenní křídla rozvěsili po stromech. A 28. října vždy sedláci dělali nejhorší práci, vyváželi močůvku, záchody, hnůj. Otce jako živnostníka bojkotovali, takže měl perný život. I já jsem trpěl; chodili jsme do české školy až do Trutnova. Také zde jsem prožíval samé rvačky a přepady od Němců. Byly to těžké chvíle, způsobené pobuřováním proti nám, Čechům, Konrádem Henleinem. Ten dostával finanční pomoc od Hitlera, i henleinovci a ordneři byli vyzbrojováni z Německa. Také našich hraničářů hodně padlo, byli zavražděni a jiní vyhnáni. To čekalo i mne, protože jsem byl v Sokole. V roce 1938 mi bylo přes 19 let a měl jsem dva německé kamarády, kterým jsem mohl důvěřovat. Před zabráním pohraničí jsem se jim svěřil, že odejdu. Oni mě ujišťovali, že se nám nic nestane, že jsme žádnému neublížili a že stojí za mnou. Pak přišla ta hrozná doba. Byli jsme všichni zoufalí. Dne 8. října překročila v Královci německá vojska hranice. Už v této době jsme zjistili, že nás sledují, Domluvili jsme se, že rodiče a bratr zůstanou doma, já, protože jsem byl členem Sokola, jsem měl odjet přes Starý Roketník do Úpice. To však už nešlo. Kroužil jsem tedy na kole kolem domu a po silnici, jako že nic nevíme. Tak jsem se přibližoval k Trutnovu a přes Poříčí se dostal do Úpice ke strýci. Ale hned v podvečer byli okupanti v Poříčí. Chtěli mě stavět, stačil jsem však ujet a za mostem byli už naši ustupující vojáci, a to mě zachránilo.Druhý den, v neděli 9. října, došli němečtí vojáci do naší obce Humburky. Ráno v pět hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře, okna a sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo. S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi, kde že je ten sokol, a šťouchali vidlemi do sena. Rodiče a bratra ztloukli a ve spodním prádle je hnali 2 km do Trutnova na gestapo. Zde byli zase ztlučeni a vyslýcháni. Když byli propuštěni a vrátili se domů, opět je zadrželi a opět byli vyšetřováni gestapem. Později se rodičům podařilo odstěhovat se i s mým mladším bratrem do České Skalice, kde jsme se všichni na vánoce sešli.
Antonín Rosa, tehdy Humburky u Trutnova

***

Otec byl profesor českého reálného gymnázia v Trutnově (obor latina, francouzština). Byl činný v Národní jednotě Severočeské, za českou menšinu byl druhým náměstkem starosty a v září 1938 dokonce starostou.Mé dětské vzpomínky jsou neúplné a v podstatě jsou vzpomínkami rodičů. Poměry se zradikalizovaly v letech 1934-35, po vystoupení K. Henleina v Trutnově. Bylo mi tehdy sedm let. První rodiči nezprostředkované dojmy byly z voleb v květnu 1938, kdy na všech rozích byla kandidátka SdP, německé děti běhaly s nafukovacími balónky, označenými číslem 12. Můj čtrnáctiletý bratr jeden takový balónek propíchl špendlíkem, a ten německý kluk si pak k nám domů přišel stěžovat. V září 1938 po útěku nacistického starosty města a po zajištění prvního náměstka starosty, Němce dr. Kellnera, českou policií, převzal otec funkci starosty. Funkci problematickou, v níž měl přispět k uklidnění situace ve městě. Vzhledem k tomuto postavení ve vedení města a vzhledem k vývoji mezinárodní situace jsem se cítili velmi ohroženi. Bezprostřednímu opuštění domova předcházela zářijová noc (datum si již přesně nepamatuji),kdy nikdo z rodiny nespal. Z okna bytu v českém družstevním domě, vedoucího na náměstí, jsme se dívali na řvoucí zfanatizovaný dav Němců, skandujících nacistická hesla. Němci si vynutili vstup do kostelní věže, uprostřed noci zněly zvony, čeští policisté měli zákaz zasahovat. Náš odjezd ranním vlakem po oné noci byl kvapný. Jela jen maminka, bratr a já, s nejnutnějšími věcmi, které jsme uvezli. Jeli jsme k babičce do Lázní Bělohradu a jela s námi také čtyřčlenná rodina tatínkova kolegy, prof. Mudrocha, která jinou možnost neměla. Asi měsíc jsme žili s nejasnými představami o budoucnosti. Dvě rodiny ve stísněných poměrech malé vilky v Lázních Bělohradě. Mezitím bylo české gymnázium z Trutnova přemístěno za nepředstavitelných potíží do Úpice. Město Úpice poskytlo školu i byty českým profesorům. Čtyři z nich byli ubytováni v objektech židovských továrníků, kteří stačili emigrovat. Ve mně více než faktické vzpomínky zůstaly po letech dojmy z psychózy tohoto času. Strach o tatínka, strach z toho, co bude. Po 15. březnu 1939 nařídily německé úřady vrátit veškeré sbírky a inventář českého, tehdy vlastně nového a dobře zařízeného gymnázia zpět do Trutnova a konečně koncem roku 1940 zrušili okupanti gymnázium v Úpici vůbec. Většina žáků a profesorů začala dojíždět do Jaroměře. Dojíždění bylo složité. Časně ráno Úpice – Svatoňovice autobus, pak více než hodinu cesta vlakem, v zimě vymrzlým, skoro neosvětleným a zatemněným. Při tehdejší zásobovací situaci bylo dojíždění tří lidí z jedné rodiny (otec, bratr a já) od rána od večera neúnosné. Pak se nám podařilo přestěhovat se do Jaroměře. Události roku 1938 hodnotím jako tragické. Soužití Čechů s Němci bylo před nástupem nacismu obstojné a korektní, i když víme, že po staletí bylo čas od času problematické.
PhMr. Jarmila Kočvarová, tehdy Trutnov

***

Můj otec učil jako profesor od roku 1925 v Trutnově na nově založeném menšinovém gymnáziu. Matka se za ním přestěhovala s mou starší sestrou a se mnou o rok později. Trutnovské gymnázium bylo oporou české menšiny v Podkrkonoší. Čeští dělníci – textiláci pracovali ve zdejších textilkách už před první světovou válkou, ale státní úředníci, železničáři, poštovní zaměstnanci, učitelé atd. sem většinou přišli až po vzniku Československa. Velice dobře se rozpomínám na trutnovskou henleinovskou demonstraci – přesně datovat už ji ale nemohu. Na demonstraci se sjeli Němci z dalekého okolí, byli sem sváženi autobusy. (Jeden z autobusů se zvláště bojovně naladěnými účastníky přijel z místa mého nynějšího bydliště, České Lípy.) Mám živě před očima valící se průvod zfanatizovaných žen v krojích a v dirndlech, mužů v koženkách s „padacím mostem“, kamizolách s knoflíky vyřezávanými z jeleních parohů, se zelenými tralaláčky s typickou štětkou. Všichni měli bílé podkolenky. Nesli mnoho transparentů se štvavými hesly, provolávali zejména „Heim ins Reich“ a „Heil Hitler“. (My mládež jsme kontrovali voláním „drei Liter“.) Průvod přešel celým středem města do areálu hostince Na nivách. Tehdy byl obecně znám pod německým názvem Augarten a byl hlavní baštou henleinovců. Rodiče nás pak až do večera nepouštěli ven, protože po skončení projevů procházely městem až do tmy hlučné skupiny rozvášněných účastníků srazu a nebylo radno se s nimi potkat. Pamatuji, že po trase průvodu bylo rozestaveno hodně policistů a četníků, zřejmě sem byla přivolána posila. Chovali se však naprosto pasivně a proti výrazně protistátním projevům nezasahovali. Vzpomínám si, že někteří z nich, zřejmě Němci, projevovali demonstrantům dokonce své sympatie. Od demonstrace zůstala ve městě trvale rozjitřená nálada. Již v prvních zářijových dnech 1938 nám nacistická bojůvka vytloukla večer okna a vyhrožovala zapálením domu, oběšením apod. Otec byl vyzván, aby svou rodinu dopravil do 24 hodin do bezpečí. Matka přes noc sbalila nejpotřebnější věci a odjela s námi dvěma dětmi z Trutnova k otcovu bratru do vesnice Jelčany na Kolínsku. Byly jsme všichni tři psychicky tak vyčerpány, že jsme do vsi vzdálené 5 km od železniční zastávky pozdě večer s těžkými zavazadly stěží došly. Matka s pláčem padla před strýcem na kolena a prosila, aby nás přijal. Byly jsme přijaty s otevřenou náručí. Horší bylo přijetí na kolínském gymnáziu, kam jsme musely se sestrou dojíždět. Gymnázium bylo přeplněné, z nás vyhnaných z pohraničí byly vytvořeny samostatné třídy. Učilo se ve stísněných podmínkách. Byly jsme zde přijaty velice nevlídně. Ředitel ústavu byl nepříjemný člověk fašistického zaměření a nadával nám do přivandrovalců, kteří způsobili zábor pohraničí svými provokacemi vůči Němcům. Náš odjezd z Trutnova byl, jak se ukázalo, naštěstí včasný. Večer po pověstném protičeskoslovenském Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP 12. září se v Trutnově znovu objevily bojůvky, henleinovci nám znovu vytloukli okna a poškodili nábytek. Otec naštěstí nebyl zraněn, balil právě až do noci menšinovou knihovnu, aby mohla být také odstěhována. Většina profesorů trutnovského gymnázia odjela začátkem září s rodinami. Otec zde zůstal a stěhoval gymnázium do Úpice (sbírky, knihovny, nábytek atd.). Měl štěstí, že nebyl doma, když ho přišlo gestapo zatknout v první vlně trutnovského zatýkání. Byl právě v Úpici, do Trutnova se již vrátit nemohl. Náš byt tedy stěhovali dva studenti – oktaváni – na nákladním autě. Jeden z nich, Antonín Bunzl, padl za války jako letec v Anglii. Hoši už ale nestačili odvézt všechno, při poslední jízdě na ně bylo v blízkosti bohuslavického tunelu stříleno, museli střelbu opětovat. V Trutnově zůstala mj. bohužel i velká hromada knih z otcovy knihovny. Šlo většinou o odbornou literaturu, která se už nedala koupit, a o knihy v uměleckých vazbách, jež byly otcovým koníčkem.
Olga Šindlauerová – Procházková, tehdy Trutnov

***

Narodil jsem se v roku 1929 v Trutnově, Dolní St. Město. Měl jsem pět sourozenců. V Trutnově jsme žili vcelku dobře, skromně, ale vždy někdo z nás měl práci. Soužití s Němci bylo ucházející. Horší situace nastala tehdy, když se k moci dostal Hitler. Nastala vzájemná nevraživost, nenávist. Rok 1938 byl pro nás katastrofou. Buď zůstat a sympatizovat s Němci, nebo se vystěhovat. K vystěhování však nedošlo, ale k vyhnání. Odjeli jsme posledním vyhraženým vlakem, který byl k tomu účelu přistaven. Odvezli jsme nějaké drobnosti a trochu oblečení. Azyl jsme našli u našich příbuzných v Koldíně u Chocně. Poskytli nám jednu malou místnost, kde jsme pak přežívali válečná léta.
Jaroslav Řehák, tehdy Trutnov

***

Manžel žil v Trutnově asi od roku 1925. Zprvu jako učeň jedné německé firmy, kde byl až do záboru. U firmy byli jen dva Češi – prokurista a můj muž. Tím více jsem si ho vážila, že v německém prostředí, kde neměl žádné rodinné zázemí, zůstal Čechem. V Poříčí (nyní Trutnov III) založil s profesorem Krausem z českého gymnázia Sokol, byl členem Čs. obchodnické besedy atd.Já jsem žila v Úpici a v letech 1934 – 1936 jsem dojížděla do německé obchodní školy v Trutnově. Stejně nás byla polovina Češek, takže německy se mluvilo jen při vyučování. Profesoři se k nám chovali normálně, ale některé německé spolužačky už občas dávaly svou národnost najevo. Dříve klidné soužití se začalo měnit v letech 1937 a 1938. Se svým pozdějším manželem jsem se seznámila v únoru 1938 na sokolských šibřinkách. V létě byl v Národním domě sjezd České obchodnické besedy. Při otevřených oknech jsme s chutí zpívali „Hej, Slované“, naštěstí k žádnému incidentu nedošlo, i když už se čas pomalu naplňoval. Že Němci tajně pracovali, se můj pozdější manžel nečekaně dozvěděl v Žacléři, kde mu majitel tamního obchodu předložil tajný seznam členů NSDAP. Jaké bylo jeho překvapení, když mu manžel řekl, že je Čech. Pak manžel nastoupil vojenské cvičení, byla mobilizace a on jako četař-účetní musel likvidovat a předávat vojenský materiál, takže propuštěn byl až koncem roku 1938. Neměl kde bydlet, ani zaměstnání, a nebylo lehké nějaké slušné sehnat. Čechy a Morava byly přeplněny vysídlenci. Neměl ani peněžní prostředky, rodiče byli chudí, na vojně byl delší dobu a veškeré úspory do našeho předpokládaného manželství zůstaly ve spořitelně v Trutnově.Sehnal místo až v Praze, horko těžko i podnájem. Dojížděl za mnou do Úpice. Až po dvou letech přešel kvůli bytu do Čelákovic, kde jsme po sňatku konečně založili rodinu.V roce 1938 před záborem jsme se se známými z Úpice byli podívat na kraj poněmčené obce Radeč. Vítací transparenty byly velké, hlavně ten „My chceme domů – do Říše“. Když se to Němcům v roce 1945 splnilo, tak ještě po padesáti letech nám to chtějí vyčítat jako zločin!
Helena Rejmontová, tehdy Trutnov

***

Otec byl zaměstnancem okresního úřadu v Broumově, zde také naše rodina žila až do vyhnání v roce 1938. Na německou nadřazenost si už naříkali mí prarodiče, ale ta se v poslední době prudce stupňovala.. Všechny podniky, které Němci vlastnili nebo které řídili, poskytovaly výhodné zaměstnání jen svým soukmenovcům a Češi, pokud tam chtěli být zaměstnáni, mohli vykonávat jen práce, které Němci nechtěli dělat. Češi měli omezené nebo dokonce zakázané svačinové přestávky a platy měly mnohdy až o 50 % nižší než Němci.Drzost Němců byla úžasná. V Broumově hned proti okresnímu úřadu byla značně velká budova, v té si Němci zřídili jakési své velitelství. Sem se beztrestně a v poslední době téměř denně převážely zbraně a další vojenský materiál. Naše armáda, policie ani žádný jiný orgán nedostal souhlas tuto budovu obsadit. A zde dostávaly německé polovojenské oddíly pokyny, jak Čechům znepříjemňovat život. Moc práce jim to nedalo, už jejich uniformy vzbuzovaly hrůzu. Německá arogance se čím dále tím více stupňovala, jako by neměla hranic. V německých obchodech nás neslyšeli, přehlíželi, Češi byli z německých podniků propouštěni a všelijak perzekvováni a v poslední době už byl problém jít na ulici pro nutný nákup. Byly tedy stanoveny hodiny, kdy armáda ve městě zesílila hlídky, a toho se pak využívalo k nákupu. Žel to netrvalo dlouho. Armáda se začala přemísťovat přímo na hranice a ve městě se musela vytvořit tzv. domobrana (SOS), kterou Němci zpočátku moc neuznávali. Bylo to pochopitelné, nebyla tak vyzbrojena. Domobraně velel můj otec. Stavěly se barikády okolo správních českých budov, hlavně okolo okresního úřadu, pošty, nádraží, bank a škol.Když už drzost Němců dosáhla vrcholu, stalo se, že byl na ulici zastřelen jeden český voják. Česká strana uspořádala pohřeb, jehož se zúčastnili snad všichni čeští občané. Každou hodinu se očekávalo hrozné krveprolití. Armáda i domobrana byly opravdu v plné polní. Němci, kteří si nebyli jisti vítězstvím, se stáhli a domobrana dokonce obsadila německou střelnici ve středu města. Byly také zakázány noční průvody Němců městem. Jevilo se, že česká strana zvládla situaci a Němci nehodlají vstoupit do vojenské konfrontace. Nastalo údobí ticha před bouří, ale všem bylo jasné, že k bouři brzy dojde.Arogance Němců ještě více zesílila a žádný se netajil tím, že je ozbrojen a absolutně přesvědčen o likvidaci Čechů. Důvod je nezajímal. „Češi musí pryč.“ Nejhorší byly noci, kdy české domy i byty byly obléhány skupinami zfanatizovaných Němců, kteří dávali najevo, že jsou schopni čehokoli.Nikdo si nebyl jist ani svým majetkem, ani svým životem. Pak nastala nejhorší situace, když přišla zpráva, že pohraničí bude přivtěleno k Německé říši. Němci uspořádali na Čechy úplný hon. Nastalo přímé vyhnání Čechů z tohoto území. Z pohraničního města Broumova jsme odjížděli jako předposlední, mimo otce, který tam zůstal do poslední chvíle. Po nás již pak odcházela jen armáda. Bylo to strašně smutné a stále jsme se ptali, co jsme komu udělali. Hrozná byla také otázka, co dál. S sebou jsme si vzali jen to, co se vešlo do tašek, ale většinou jen potraviny. Škoda každého vyhnance byla veliká. My jsme ztratili veškeré vybavení celého třípokojového bytu, veškeré zásoby jídla, topiva atd. Nikdo nám naši škodu nenahradil.Chtěl bych poznamenat, že jsme se později mnohokrát pozastavovali nad tím, že jsme se při útěku nikdy a nikde nesetkali s panikou. Vlaky jezdily do poslední chvíle na čas, byly sice plné smutných a vystrašených lidí, kteří měli s sebou i trochu hlíny ze svých zahrádek, ale panika žádná. V našem turnusu se ještě navíc objevili lidé, kteří se snažili všechny utěšit. Byli jsme jim vděčni za každé laskavé slovo, ale matka se připojila k těm, kteří se nahlas modlili, my v duchu s ní. Přes tu hroznou situaci ani maminka nevěřila, že už Broumov nikdy nespatří. Po válce se naši rodiče do Broumova ani nepodívali, natož aby měli zájem se tam odstěhovat. Zážitky byly příliš hrůzostrašné a nechtěli si ani oživovat vzpomínky na tyto události.
Jiří Bárta, tehdy Broumov

***

Narodil jsem se v roce 1916 v Lomech s německou osadou Mnichová, okres Nové Město n. Metují, kde bylo asi 30 popisných čísel a na 170 obyvatel. Byly tam dvě školy, česká a německá.
Od roku 1930 jsem žil u své sestry v Dobrušce, tam jsem se vyučil a pak i pracoval. Domů jsem jezdil na soboty a neděle. V dubnu 1938 jsem nastoupil vojenskou službu v Liberci a absolvoval poddůstojnickou školu v Litoměřicích. Po návratu do Liberce jsem hned v září odjeli na pohraniční opevnění u Trutnova. Dne 8. října jsme je v ranních hodinách museli opustit, odjeli do kasáren v Jaroměři a pak v Josefově. Zde jsem obdržel dopis od sestry, že Lomy budou asi také zabrány. Když se mi podařilo dostat dovolenku, ihned jsem se vypravil za našimi do Lomů. Tam už jsem viděl německé vojáky, kteří kolíky vytyčovali nové hranice. Doma jsem se zdržel jen chvíli, zatím co mi matka do uzlíku dala nějaké prádlo. Přešel jsem přes pole do sousední obce k své další sestře a po uplynutí dovolenky jsem se vrátil k svému útvaru.V zabraném území zůstala má matka a čtyři ženatí bratři s rodinami. Tři z nich měli své hospodářství, která nemohli opustit, tak jako i ostatní čeští hospodáři. Kromě toho se jednalo o tom, že tato česká obec bude vyňata ze záboru a vyměněna za jiný úsek. Přišel však 15. březen a byl konec všem nadějím.Po rozpuštění armády jsem se vrátil do Dobrušky. Do Lomů jsem se tajně podíval v polovině války, kdy služeb na hranicích ubývalo a bylo možno projít. Všichni moji bratři i příbuzní optovali pro protektorát a celou válku přežili.
Metoděj Kučera, tehdy Lomy

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:33
od kacermiroslav
***

Naše rodina bydlela od roku 1923 v Sedloňově, okr. Rychnov nad Kněžnou. Otec byl zaměstnán na pile Colloredo Mansfelda, později na polní pile při výstavbě opevnění, matka byla dělnicí v textilní továrně. V rodině nás bylo devět dětí. V místě pracovala Národní jednota severočeská, která pořádala za pomoci Spolku přátel Novoměstska z Prahy vánoční nadílky. Z německé strany docházelo k provokacím hned zpočátku. Např. při našem přestěhování přišel matce vyhrožovat Němec Jarosch, který v domku bydlel před námi: „Vy tady né dlóho být, vy musíte pryč!“ Také na školní děti, které byly s učitelem na vycházce, již koncem dvacátých let házeli Němci kamení, aniž by byli potom stíháni.S nástupem Hitlera k moci se zhoršila situace i v našem pohraničí. Vůdce sudetských Němců Henlein si demagogií postupně získával pozice i v našem nejbližším okolí. Přitom měli Němci stejná práva jako Češi. Dokonce na německých obchodech a na německé škole byly jenom německé nápisy. Přestože národnostní třenice byly i předtím, nyní se stále více zostřovaly. Bitky mezi Čechy a Němci se stávaly častějšími, i když mezi námi dětmi měly zpočátku ráz dětských pranic. Skutečné nebezpečí však ukázaly všeobecné volby v roce 1935.Vnitropolitické i mezinárodní události jsem již tehdy sledoval velmi pozorně, i když dosti jednostranně. Doma i ve škole jsme byli vychováváni k vlastenectví, k hrdosti na získání samostatnosti po 300 letech poroby. Od roku 1936 se začalo v pohraničí intenzivně budovat opevnění. Přišli sem vojáci, i když zatím jenom na ochranu objektů, které budovala firma Skorkovský. Několikrát přišel na inspekci i generál Kutlvašr, který celé akci velel.Hmotně se nám vedlo stále lépe, ale válka se neúprosně přibližovala. Henleinovci stále více vystrkovali růžky, bitky mezi Čechy a Němci se zostřovaly. Čech již nemohl sám vyjít ven, protože při setkání s henleinovci to znamenalo výprask. Nejhorší byli ordneři, jakási pořádková služba henleinovců. O krutosti Němců svědčí i tato příhoda: V dřevařské boudě na Sedloňském vrchu se skrýval brusič skla, antifašista a komunista Josef Urban, který uprchl z Německa před pronásledováním. Říšské úřady na něj vypsaly odměnu 1000 RM. Henleinovci ho vypátrali a za pomoci říšských Němců ho v noci z 8. na 9. listopadu 1936 přepadli a odvlékli do Německa. Zůstala jen rozházená bouda, zkrvavené hadry, nůž a revolver, svědčící o urputném zápasu. O jeho dalším osudu již není nic známo.21. května 1938 nás ráno čekalo velké překvapení. Kolem nás pochodovala jedna kolona vojáků za druhou s plnou výzbrojí na hranice – byla vyhlášena částečná mobilizace (asi jeden ročník) a obsazeny pohraniční pevnosti. Prakticky to znamenalo, že ve všech pohraničních obcí byly zřízeny posádky, k čemuž byly využity hostince, sokolovny, ale i stodoly apod. Spolu se Sedloňovem to v nejbližším okolí byly posádky v Dobřanech, v Bystrém, v Olejnici a v Deštné. Kromě obsazení již hotových pevnůstek budovali vojáci zátarasy na silnicích a dělostřelecká palební postavení.Henleinovci byli v té době připraveni na příchod hitlerovských vojsk. Jak jsme se pak dověděli, měli všichni Němci 21. května v oknech rozvícené svíčky, aby bylo hned jasné, že je to německé stavení. Ale rychlý zásah našich vojsk jim všechno zhatil.Situace přesto spěla k pádu republiky a Hitler byl za podpory Angličanů a Francouzů stále troufalejší a Němci drzejší. Střelba byla na denním pořádku. Ordneři zahájili aktivní teroristické akce. V červenci vyhořela Bartoňova chata s kancelářskými firmami, která stavěla opevnění, když den předtím byl vypuštěn blízký rybník. Aktivita ordnerů se zvýšila v září 1938, kdy docházelo již k celé řadě ozbrojených přepadení. Tak např.: 13.9. byla v Rokytnici nad Orlicí napadena palbou z pistole hlídka u skladiště zbraní, 20.9. byl přepaden celní úřad v Kunštátě, téhož dne před půlnoci bylo přepadeno ručními granáty oddělení finanční stráže v Nové Vsi u Rokytnice v Orlických horách, 21.9. byl proveden pokus o přepadení polního krytu u Bartošovic, 22.9. byl v Bartošovicích vypálen finanční úřad.Největší útok nacistů se však uskutečnil 21. září. Ve 4.25 hodin zaútočila skupina příslušníků Sudetoněmecké strany, kteří předtím utekli do Německa, na Masarykovu chatu na Šerlichu. Teroristé hodili několik granátů do okna spíže a zničili zařízení kuchyně. Na chatu vrhli zápalné láhve, avšak založený požár příslušníci SOS v zárodku uhasili. Útok zřejmě směřoval na byt nájemce chaty Václava Kříže, jemuž teroristé zapálili osobní automobil a zničili značnou část zařízení. Po prvních detonacích zahájili na útočníky palbu přední stráže SOS z Velké Deštné. Při přestřelce bylo zraněno osm Němců a tři českoslovenští vojáci. Útokem na chatu byly ohroženy životy devíti osob – nájemce, jeho manželky a personálu.Na výzvu Hitlera opouštěli Němci houfně své domovy a utíkali přes hranice. Hitler tím chtěl dokumentovat útlak německé menšiny, která pod nadvládou Čechů nemůže v pohraničí vydržet. Ve vylidněných vesnicích řval dobytek hlady a bolestí z nevydojeného mléka, a tak jej vojáci museli krmit a dojit.Sprcha však přišla již 30. září hanebnou Mnichovskou dohodou. Tehdy navečer byl otec poslouchat u Grulichů zprávy, Domů přišel bledý, chvěl se mu hlas a tekly slzy. Takového jsem ho nikdy neviděl. Jen stačil říci: „Mámo, Němci nás budou zabírat!“V tu chvíli prokázala maminka svoji energii. Okamžitě jsme začali balit a tatínkovi nařídila, aby šel shánět povoz. Ten se k tomu neměl, stále ještě zbývala jiskřička naděje, že nás nezaberou, vždyť v dolním konci Sedloňova bydleli samí Češi, kromě dvou Němek ze smíšeného manželství. Ale musel jít, jen prohodil: „Jestliže nás nezaberou, tak tě ukřižuju!“ I to svědčí o tom, jak se nám z pohraničí nechtělo, vždyť jsme tam strávili plných 14 roků. Tak zatímco otec sháněl povoz, my jsme připravovali vše na stěhování. Potíž byla v tom, že to bylo všechno moc najednou. Prominentní osoby, jako příslušníky finanční stráže, státní zaměstnance, hajné, poštmistra atd., odstěhovali vojáci, ale na nás si nikdo ani nevzpomněl a otec také povoz nesehnal.Naši obec Sedloňov obsazovalo nacistické vojsko hned 1. října. Českoslovenští vojáci opouštěli obec a vzápětí za nimi přicházeli němečtí. Na kostele již vlála vlajka s hákovým křížem a také domky Němců byly patřičně vyzdobeny. Němečtí vojáci si hned šli prohlédnout opevnění, v nichž někde ještě hořelo dřevěné bednění, které naši vojáci při odchodu zapálili. Na některých bunkrech bylo napsáno: „V roce 1939 se vrátíme!“ Ovšem trvalo to skoro sedm let. Utěšovali jsme se, že existuje nějaká dohoda, podle které budou hranice 2 až 3 dny volné. Protože hranici tvořil potůček vzdálený jen asi 100 m a všechny okolní vesnice na západ již byly v Čechách, odváželi jsme na vozíku svoje věci ke strýci Sedláčkovi do Sněžného a k prastrýci Machovi do Dobřan. Ale na ruční vozík se toho moc nevešlo a těžké kusy nábytku pak už vůbec ne, a také – kolikrát jsme se za den mohli otočit, snad čtyřikrát. A to ještě byla plná půda sena, kolem plno dříví, na dvoře hospodářské zvířectvo a na poli brambory. Kromě toho jsme na to byli, kromě rodičů, jen já a sestra.Již dříve zmíněný Jarosch nečekal, jestli se hodláme stěhovat nebo ne, a provokativně od prvního dne vozil svoje věci a skládal je na louku vedle domku. Počítal zřejmě s tím, že mu všechno spadne do klína. Otec byl ale jiného mínění: „Než to nechat Jaroschovi, tak to raději rozdám!“ Z dolního Sedloňova jsme se prakticky vystěhovali jen my a p. Grim. Zůstali tu Mlynářovi, i když se p. Mlynář zpočátku snažil najít nějaký byt, ale brzy to vzdal. Zůstali i Ptáčkovi, kteří zde měli domek – pí Ptáčková byla také Němka – dále Tylšovi a Grulichovi, kteří zde měli textilku. Baškovi a Syrovátkovi sice zůstali, ale později se jim nějakým záhadným způsobem podařilo, že byli vyjmuti z katastru Sedloňova.Hned první den se ptal jeden důstojník matky, proč se stěhujeme, že nás nikdo nevyhání, že se děti naučí německy a mohou tam s nimi žít. Matka pobouřená takovou drzostí se neovládla a odvětila: „My jsme Češi!“. Tímto skončilo.Po dva dny jsme horečně odváželi na ručním vozíku, co se dalo. Otci se konečně druhý den (2.10.) podařilo vypůjčit koňský potah a chtěl projet přes demarkační linii, ale už ho nepustili. Režim začal přituhovat, a proto jsme s matkou 2.10. večer přešli přes hranici a zůstali již v Dobřanech. Ke konečné likvidaci našich věcí zůstali ještě v Sedlonově otec s mou sestrou.Později přišel otec s mou sestrou za námi do Dobřan a sháněli pro nás byt. Podařili se mu to poměrně brzy v Dobrém u Dobrušky. Byly to pouhé dvě malé místnosti bez příslušenství. Abychom se vešli, každý večer jsme přenášeli slamníky a spali na nich. Ráno jsme je zase uklízeli.Nastaly smutné časy. Počáteční solidarita rychle pominula, každý se hlavně staral sám o sebe a z nás, uprchlíků, se postupně stali přivandrovalci
Rudolf Langer, tehdy Sedloňov u Rychnova nad Kněžnou

***

Od roku 1934 sloužil otec u finanční stráže v Kunštátě v Orlických horách, dnešním Orlickém Záhoří. V roce 1937 – 1938 se postupně zvyšovala agresivita zejména mladých Němců, která přerostla v otevřené teroristické akce – vypalování čs. celnic, přestřelky. Po Mnichově byla státní hranice posunuta, což pro nás znamenalo násilné vystěhování z domova.Všichni členové pohraniční i celní stráže a správy byli s rodinami vystěhováni do nových pohraničních obcí. V našem případě do Pěčína. Protože nebyl náhradní byt, pouze ubytování v zařízené místnosti, stěhovali jsme nábytek k rodičům mého otce do Skalice u Benešova, kde byl „uskladněn“ v části stodoly, čímž mimořádně utrpěl. Za ostatní věci, které jsme museli nechat na místě, jsme nikdy nedostali žádné odškodnění. Naše vyhnání bylo provedeno v době míru jako důsledek německé expanze vůči sousedním zemím a bylo vlastně jednou z prvních válečných akcí německého fašismu.
Lumír Kovář, tehdy Kunštát

***

Moji rodiče pocházeli z malé vesnice na Českomoravské vysočině. Otec se vrátil z války v roce 1918 jako válečný invalida. S matkou se brali v roce 1922 a zaměstnání našli ve Svitavách, otec v Tabákové továrně a matka v textilce svitavského továrníka p. Bondyho jako dělnice v soukárně.Tehdy byl asi příliv českých občanů do Svitav větší, proto tam bylo založeno „první dělnické bytové stavební družstvo“ a rodiče, kteří se tam přihlásili, museli těžce nastřádat na členský podíl. Na tehdejší poměry jsme získali slušný byt. Obyvatelé domu byli Češi a smíšené rodiny. Nevím přesně, kolik domů bylo postaveno, ale byla tam i česká škola a český obchod s potravinami, takže družstevní. Čtvrti se říkalo a asi dodnes říká Česká čtvrť. Společensky bylo ve Svitavách živo, ve čtvrti bydleli samí mladí lidé, založili Sokol, DTJ, divadelní soubor dospělých i dětí, loutkové divadlo, kapelu.Během první republiky jsme s Němci žili v dobré pohodě., ale jen do roku 1938 (podle mých vzpomínek).V té době starší bratr navštěvoval německou textilní školu, kde začínaly různé potyčky s německými spolužáky. Já si pamatuji, že při oslavách 1. máje 1938 se na kostele rozezvučely zvony právě v okamžiku, kdy s projevem vystoupil první český řečník. Shromáždění se konalo na náměstí, blízko kostela.Jednou v říjnu 1938 přijeli naší vojáci, otec i matka přispěchali ze zaměstnání a začalo rychlé stěhování. Vzali jsme jen to nejnutnější. Nábytek, peřiny, vše co bylo na půdě, ve sklepě a ve dřevníků, ale některé věci v bytě zůstaly. Jelo nás mnoho, zůstaly tam jen některé smíšené rodiny. Jeli jsme vlakem v noci, nejprve do Jihlavy, kde měl být otec zaměstnán zase v Tabákové továrně. Tam jsme byli dobře přijati, „tabačka“ byla připravena“, spali jsme v suterénu továrny, jídlo jsme dostávali ze závodní jídelny. Všechny uprchlíky továrna zaměstnat nemohla, a proto jsme asi po třech dnech putovali dál, a to do Českých Budějovic
M.H., tehdy Svitavy

***

Manžel byl správcem české jednotřídky a já učitelkou v v Mlýnickém Dvoře u Špilberku, nyní Štíty. Bydleli jsme ve školní budově. Koncem září 1938 byla vyhlášena mobilizace. Manžel hned odhodlaně prohlásil: „Tak jdeme hájit vlast“ a hned se chystal na cestu. Vzal si nejlepší oblek, trochu jídla na cestu, rozloučil se a spěchal na vlak. Jeho pluk byl v Jičíně. Ráno všude visely vyhlášky, že branci se mají dostavit k svému velitelství v pracovním obleku, se zásobou jídla na tři dny. Žáci přišli jako obyčejně do školy. Bylo jich vždy kolem třiceti. Musela jsem je poslat domů. Šli smutně, jak z pohřbu. Já jsem dostala z inspektorátu příkaz zabalit cennější školní pomůcky. V budově jsem zůstala sama. Dvouletého synka mi maminka odvezla do Olomouce. Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství.Jednou ve čtyři hodiny ráno někdo strašně tloukl do dveří s křikem: „Otevřete rychle! Nesu vám rozkaz od státní policie. Do deseti hodin opustíte území!“Vzala jsem rozkaz a šla hned vzbudit souseda, aby mi přišel pomoci sbalit věci. Soused volal: „Už to víme, jsme prodáni:“Přišel mi s hochem pomoci, hlavně jsme přenášeli naše knihy, které jsme měli ve školní kanceláři.Někdo mi přišel vyřídit úřední vzkaz, že v 11 hodin odjíždí poslední autobus, který mě doveze k vlaku do Zábřeha. Musela jsem všeho nechat, nemohla jsem si vzít ani jídlo na cestu, jen úřední papíry.Do Zábřeha jsme přijeli pozdě a tam byla hrůza! Všude plno lidí, všude zmatek. Vlaky plné vojáků, na peróně rodiny s ranci peřin. Mně se už tam hladem dělalo mdlo. Vtlačila jsem se do restaurační kuchyně. Prodali mi pár buchet.Do Olomouce jsem se dostala po půlnoci. Uprosila jsem taxikáře, aby mě odvezl na předměstí Nový Svět k mým rodičům. Ve dne k nám přišla s pláčem rodina mého strýce se čtyřmi dětmi. Museli rychle opustit Obědnou u Libiny. Do půlky otevřeného vagónu si mohli složit nejnutnější věci. Leccos se jim začalo ztrácet. Tatínek jim nabídl, aby složili nábytek na dvůr. Nechali si jej přivést, spali u nás na půdě. Na štěstí byl pěkný, suchý podzim. Strýc byl železničář, po čase sehnal práci a byt ve Vratimově.Ke konci října mohl můj manžel převést nábytek do Olomouce a uskladnit jej v pronajaté místnosti.
A.H., tehdy Mlýnský Dvůr u Štítů

***

Naše rodina se v roce 1924 přestěhovala na severní Moravu, do Šilperku, dnešní Štíty, bývalý okres Zábřeh, dnes Šumperk. Bydleli jsme v nádražní budově, neboť otec byl zaměstnán u ČSD jako strážník trati. V roce 1934 jsme se přestěhovali o 10 km dále ke hranicím Německa na zakoupené zemědělské hospodářství do převážné německé obce Bílá Voda. Otec byl zaměstnán u ČSD, matka v domácnosti, odrostlé sestry odešly do služeb. Celkem nás bylo osm sourozenců. Vychodili jsme školu ve Štítech, kde Němci měli také menší převahu, avšak veškeré průmyslové závody v okolí byly v jejich rukou a měli ve středu městečka velkou školu, kdežto my jen starou přízemní menší budovu, než pak byla s pomocí českých spolků postavena nová škola, tehdy měšťanská, též pro okolní české obce. Já, nejstarší ze synů, jsem po ukončení čtvrté třídy měšťanské školy šel do učení v místě.Jako početná rodina jsme žili velmi skromně a najímáním pozemků a chovem hospodářského zvířectva jsme si vylepšovali životní úroveň, ovšem při pracovním využití všech členů rodiny, a to od útlého mládí. Dbalo se též na využití možnosti co nejvíce se vzdělávat. Rodiče byli členy různých členů spolku. Naše postavení, zvláště v obcích s menšinami Čechů, se podstatně zhoršovalo od let 1934-1935, kdy nám Němci neustále vytýkali, že jsme přišli počešťovat německé území. Na obecním úřadě byl v obecním zastupitelství jen jeden český zástupce, v jednání vyžadovali němčinu a rovněž veškerá oznámení i obecní vyhlášky publikovali jen v němčině.Ve vedlejších obcích Moravský Karlov – s českou menšinou – byla česká obecná škola umístěna v soukromí. Začínalo již docházet k různým šarvátkám mezi Čechy a Němci, protože některé sousední obce byly ryze české a při vzájemných návštěvách, hlavně při zábavách mezi omladinou, se naši bránili německému násilnému chování.Na počátku roku 1938 se situace v celém československém pohraničí velice vyhrotila, a to jak ve vzájemných vztazích, tak i na všech úsecích společného života. Urychlené budování pohraničního opevnění s přílivem českých pracovníků nebylo Němcům vhod a reagovali na to místy až zuřivě. Sám jsem je viděl, jak se pod záštitou jejich „turnvereinu“, později „freikorpsu“, na německých pozemcích cvičili ve střelbě. Množili se také útěky henleinovců přes hranice. Němci nás stále více ohrožovali a neustále provokovali všemi způsoby. Od května se pak situace stala nesnesitelná. Otevřené napadání našich vojáků, neboť v sousední obci byla dostavěna vojenská kasárna, střílení na stráže u vojenského opevnění a ohrožování všeho českého bylo na denním pořádku. Mnohdy museli ustoupit i čeští vojáci s ostatními ze šarvátek s henleinovci, kteří proti neozbrojeným používali železné tyče, péra a hole, býkovce aj., takže sotva stačili zachránit raněné. Sám jsem jednou zavolal naše místní četníky, avšak ti byli rádi, že se mohli bez úhony vzdálit. Byl jsem totiž již druhým rokem zaměstnán u ČSD a v době zvýšeného ohrožení republiky (jak se tehdy říkalo) od května 1938 povolán s otcem a jinými spolehlivými zaměstnanci do strážního útvaru ČSD při hranici. Byli jsme sice ozbrojeni, ale hodnotili jsme to jako formalitu, neboť jsme měli příkaz použít zbraně zásadně jen při prokazatelné sebeobraně; byly nám stále kontrolovány náboje apod. Ve skutečnosti, i když na nás henleinovci často ze zálohy stříleli, báli jsme se střelbu opětovat, abychom neměli nepříjemnosti. Celá situace se zhoršovala, až se stávala pro nás neúnosnou. Majitelé závodů, převážně Němci, propouštěli české zaměstnance, vyžadovali od nich, aby posílali děti do německých škol, mluvili jen německy apod. V těchto obcích vládli němečtí starostové, kteří také uplatňovali přednostní právo Němců při veškerých sporech či jednáních. Rozrůstalo se veřejné napadání českých vlastenců, zvláště když byla vyhlášena všeobecná mobilizace, docházelo i k vraždám, zakládání požárů a k sabotážím.Pro neustále vyhrožování fyzickou likvidací naší rodiny se rodiče rozhodli evakuovat spolu s československými vojáky. Jelikož veškeré dopravní prostředky, hlavně nákladní vlaky, byly přetíženy, naložili nejnutnější věci na hospodářské vozy, zapřáhli tažný dobytek a jeli před naší ustupující armádou do vnitrozemí.Protože jsem jako nejstarší ze synů (tehdy necelých devatenáct roků) zůstal s domácím zvířectvem na usedlosti, byl jsem při záboru ordnery přepaden a odvlečen do vojenských kasáren ve vedlejší obci, zbit a zavřen do vojenského vězení s tím, že po přivedení dalších budeme pro výstrahu oběšeni. Po několika dnech týrání s výslechy – bez jídla, ale i bez vody – gestapem (které jsem však tehdy ještě neznal) došlo k převzetí kasáren německou armádou. Přišli i na mě, byl jsem ve zuboženém stavu, již s vysokou teplotou, neboť jsem byl jen lehce oblečen, uvězněn v malé cele s vlhkou betonovou podlahou a bez pryčny. Byl jsem předveden k veliteli a po kratším rozhovoru (znám němčinu) mi oznámil, že se ještě přesvědčí o mém provinění a potom se podle toho rozhodne. Dali mi napít, jíst jsem nemohl. Za dva dny mě opět dal předvést, oznámil mi, že žádné vážné důvody proti mně nemají, takže mě v noci propustí, ale další bezpečnost mi zaručit nemůže. Tak jsem se v noci dostal domů, zvířectvo zatím opatřili čeští sousedé a s jejich pomocí jsme se pomalu zotavoval. Velmi mi pomáhali naši lidé, místní i z blízkého okolí a mladí hoši i dívky ze zabraných českých obcí, kteří pracovali u německých sedláků a u mě se o nedělích scházeli. Jelikož se v sousedních českých obcích začaly již organizovat skupinky vlastenců a můj mladší bratr k nám přivezl z Č –SR optovací formuláře, které jsme rozdali a opět posbírali, tak jsme opět byli henleinovcům trnem v oku. Německých antifašistů zbylo jen málo, a ti byli rovněž pronásledováni.Takže cokoliv se v našem okolí stalo a bylo zaměřeno k povzbuzování Čechů, bylo přisuzováno nám, hlavně mně. Když mi opět hrozilo zatčení, utekl jsem k rodičům, kteří mezitím dosáhli uvolnění vlastního domku v domovské obci Oseku n. B. Tam se po strastiplné cestě (dobytek v zápřahu pochopitelně nevydržel) podařilo rodině dojet v nákladním vlaku.Částečně jsem již popsal, jak jsme dříve žili společně. Češi a Němci. U nás, ale snad i jinde v pohraničí, jak jsem se později doslechl, to rozhodně nebylo takové, jak to dnes prezentují některé sdělovací prostředky – tj., že se Němcům křivdilo.Opak je pravda. Byli jsme to my, zvláště kde nás byla menšina, kdo trpěli jejich nadřazeností a rozpínavostí. Když došlo v Německu k nástupu nacismu, začali jej propagovat i u nás; zakládali SdP a stupňovali své nepřátelské chování vůči nám. Těsně před Mnichovem neznalo pak již řádění henleinovcům proti všemu českému žádné meze. Docházelo k zakládání požárů, sabotážím i vraždám. Pachatelé vždy pochopitelně utekli za hranice do Německa. Takže takové lži nebo polopravdy, které dnešní „informátoři“ rozšiřují, nás, kteří jsme tu dobu v pohraničí tehdy prožili, notně pobuřují. Po záboru v říjnu 1938 nastala pro Čechy velmi těžká doba pronásledování, každý projev vlastenectví byl trestán koncentračním táborem a mnohdy veřejnou popravou. Oni začali s námi jako první. Takže to byly jen slabší důsledky jejich předchozích násilných činů, jestliže došlo někde v pohraničí k odplatě .U koho se to naši lidé naučili, kde to viděli? O tom dnes landsmanšaft neví, nemluví a už vůbec nepíše. Sudetští Němci se chovali ještě hůře než říšští. Já sám jsem vždy po válce, i ve funkci předsedy správní komise, zabraňoval každému případu násilí, i když jsem si byl vědom, že by naši měli důvody k odplatě. Jak mnoho jiných různě poškozených nemohu na tuto dobu nikdy zapomenout a jsem proto velmi vděčen všem, kteří jakkoli brání pravdu o chování Němců k českým občanům v našem pohraničí.
Václav Smrček , tehdy Bílá Voda

***

Moje maminka se narodila v Šumperku, otec se tam přestěhoval po roce 1918. Žili jsme tam až do roku 1938. Můj otec byl soudní úředník, maminka v domácnosti, bratr navštěvoval vojenskou akademii, já chodila do obchodní školy. Všichni jsme byli aktivními členy Sokola. Situace se radikalizovala v letech 1935-1936. Od té doby se část Němců přestala chovat přátelsky, stranila se všech českých společenských událostí. Při průvodech sokolských slavností byla německá okna zatažená (dříve nám mávali). Německý „turnverein“ začal být politicky velmi aktivní. Turneři se počítali za nacistický předvoj. Nezůstali jsme v obsazeném území. Počítali jsme s odchodem, pro státního úředníka to bylo samozřejmé. Otec si musel obstarat v blízké české vesnici v okrese Zábřeh prozatímní ubytování (nábytek se uskladnil u sedláka). Když jsme přijeli koňským povozem na místo, volali na nás lidé, abychom jeli dále, Zábřežsko že je rovněž zabrané. Přesto jsme tam zůstali, nebylo kam jít. Byla to čistě česká vesnice, a tam jsme s maminkou zůstali, než byl otec z prostějovského provizoria přemístěn k soudu do Zdounek u Kroměříže. Vcelku se nám podařilo zařízení přestěhovat, a to dík hodným lidem v této české vesnice. Přišli jsme jen o veškeré úspory v městské spořitelně. Ve Zdounkách se nám žilo v této době celkem dobře, bylo tam několik rodin z pohraničí, které se spřátelily. Dostali jsme jakýsi služební byt, otec místo u soudu a já po přerušení studia na obchodní škole se rozhodla jít do Kroměříže do rodinné školy. V létě roku 1939 pak bratr uprchl do zahraničí.
Nemohla bych přesně zhodnotit, jak probíhalo vyhnání Čechů z pohraničí, poněvadž to nebylo všude stejné. Nejhorší to bylo přímo u hranic, kde žilo Čechů málo. V okresním městě nám bezpečnostní sbory poskytly přece jen větší ochranu; jen na nádraží Němci odjíždějící vlaky kamenovali a někdy i někoho zranili. Větší poznatky mám z odsunu, poněvadž přece jen měli strach, že se nyní budou muset zodpovídat za všechna zvěrstva nacistického režimu
E.P., tehdy Šumperk

***

Bydlel jsme s rodiči v Šumperku na severní Moravě, kde jsem v roce 1938 začal chodit do školy a pamatuji se na to, jak se k nám Čechům zfanatizovaní sudetští Němci chovali před Mnichovem i po Mnichovu. Pamatuji, jak jednou mladí henleinovci napadali i dospělé české občany. Jednou jsem dostal kamenem do hlavy, a tak mne musela matka z bezpečnostních důvodů každý den vodit do školy i pak domů. 15. října 1938 jsme museli Šumperk opustit a všechno tam nechat. Mohli jsme si vzít jen to nejnutnější z bytového zařízení. To jsme ale dopadli celkem dobře, protože někteří opouštěli svoje domovy jen s rancem na zádech.
Jaromír Kober, tehdy Šumperk

***

Můj otec byl nájemce a podílník Družstvu Národního domu v Šumperku. V roce 1938 jsme museli utéci jen s nejnutnějšími věcmi na dodávkovém autě, které pro nás poslal strýc z vnitrozemí. Když příští den chtěl otec ještě něco odvést, byl zadržen a několik dní uvězněn. Pak ho pustili s tím, že se v Šumperku již nesmí objevit. Dům již byl obsazen německými vojáky a vše bylo zabaveno, veškeré zásoby, co v hotelu byly. Vše šlo velmi rychle, museli to mít všechno již předem dobře naplánované. Co jsme tam po Mnichovu ještě před záborem od Němců zažili, nebudu vypisovat, bylo toho napsáno již dost. Němci měli v Sudetech větší moc než my, a naše policie na ně nesměla. U nás měli svoje divadlo, dvě kina, dva velké kostely atd. My Češi nic. Veškerá naše kultura se odehrávala v kasárnách, kde nám naši vojáci propůjčovali sál.
Vlasta Melíšková, tehdy Šumperk

***

Jen stručně chci ukázat na to, že jako první jsme byli postiženi a poškozeni my Češi, kteří žili do roku 1938 v pohraničí. Naše rodina, rodiče a pět dětí, žila až do října 1938 v Dešné, okr. Litovel. Od května jsme byli vystaveni útisku a násilí ze strany německých dětí, občanů a posléze ordnerů. Když nám koncem září 1938 znemožnili chodit do školy a v noci vytloukali okna a vyhrožovali, byli jsme nuceni odejít z rodinného domku a opustit pohraničí. Přestěhovali jsme se do otcova rodiště a bydleli až do konce války v Hrochově, okr. Prostějov, v jedné místnosti 3 x 4 m. V této místnosti nás žilo sedm a ještě tam otec šil jako domácký krejčí. V těchto nelidských podmínkách jsme žili až do konce války, zatímco se v našem domku usadila německá pohraniční stráž. Za celou dobu nebyla naší rodině poskytnuta náhrada za užívání našeho soukromého majetku Říší. Žili jsme v chudobě a těžkých podmínkách. Trpěli jsme i psychicky a žili jsme ve strachu. Pocítili jsme, jako další statisíce Čechů, důsledky obsazení našeho pohraničí. Měli jsme jen štěstí, že naše rodina neskončila po vzniku protektorátu v některém německém koncentračním táboře. My jsme z pohraničí nechtěli odejít, ale museli jsme, zatímco sudetští Němci chtěli „Heim ins Reich!“. To se jim také po roce 1945 po právu splnilo.
František Jurka, tehdy Deštná

***

Moji rodiče žili v Dolní Lipové, okr. Jeseník, od roku 1930; otec zde byl zaměstnán na dráze. V roce 1938 jsem chodila do první třídy a v tomto roce jsme museli také domov opustit. Pamatuji si, že maminka velmi plakala a vzala s sebou jen kufr s oblečením. Otec, který ještě zůstal, měl za námi vše ostatní poslat. Nábytek a jiné věci naložil sice do otevřeného vagónu, ale ten nikdy nedojel. Otec chodil stále na nádraží zjišťovat, kde se vagón nachází, ale marně.
Maminka byla s otcem domluvena, že pojedeme do Olomouce, odkud otec pocházel. Ujala se nás paní Lepoříková, která vyklidila komůrku, kde měla brambory, a tam jsme prozatím bydleli. Opět začala starost o bydlení, a tak maminka chodila s námi dětmi – mám ještě o tři roky mladšího bratra – hledat byt. Bytů bylo dost, ale páni domácí chtěli rodiny bez dětí. Nevím už, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se jeden domácí nad námi smiloval, a tak jsme pak bydleli na Bělidlech v Libušině ulici. Dlouho jsme spávali na slamnicích na zemi. Maminka chodila po úklidech, prala lidem prádlo. Tak pomalu vydělávala na nábytek a oblečení. Otec byl dlouho nezaměstnaný a chodil pomáhat mamince při úklidech. To byla ta nejhorší doba v mém životě. Žádné odškodnění jsme nikdy nedostali. Rodiče už nemám, ale vzpomínám stále, jaká to musela být pro ně těžká doba, když museli začínat se dvěma dětmi od začátku.
Zdena Pechalová, tehdy Dolní Lipová

***

Než se rodiče odstěhovali do pohraničí, bydleli v Brníčku, okr. Šternberk. Tam byl nedostatek pracovních míst, proto otec odepsal na inzerát a přijal zaměstnání v pohraničí. Rodiče se odstěhovali v roce 1925 do Bernartic u Javorníka, okr. Jeseník, kde žili až do roku 1938. Tam jsem se v roce 1927 narodil.Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů. Otec většinou pracoval jako pacholek u sedláků a později skončil jako zřízenec ČSD. Maminka vypomáhala u sedláků jako děvečka. Tatínek si vzal mou matku jako vdovec s se třemi dětmi a nakonec nás bylo dohromady šest dětí – tři kluci a tři holky. Bydleli jsme přímo na nádraží, kde tatínek sloužil jako staniční skladník a závorář, maminka se starala o malé hospodářství a v létě vypomáhala u sedláka. Zpočátku jsme žili hodně skromně, ale že to bylo v pohraničí a oba rodiče pilně pracovali, za pár let jsme byli na tom celkem slušně, i když měl tatínek malý plat. Na vesnicích kolem nádraží a kolem trati bývá dost pozemků; s dovolením přednosty stanice si rodiče pořídili větší zahradu, kde jsme pro domácnost pěstovali zeleninu a brambory. Nakonec se rozšířilo i naše malé hospodářství. Navíc kolem trati bylo dost ovocných stromů, a když to otci dovolili, začal se o ně starat a výtěžek jak za ovoce, tak z domácího hospodářství přispíval k zlepšení naší životní úrovně. Kolem toho všeho bylo tolik práce, že jsme i my děti byly do ní plně zapojeny.Bernartice byla německá dědina, pár minut od německých hranic (od nás vedla trať do Německa), s krásnou velkou školou, ale německou. Čechů bylo v Bernarticích málo – financové, železničáři, četníci, řídící učitel a učitelé. Jako česká škola sloužila menší vilka, v jejíž jedné části bydlel řídící školy se svou rodinou a v druhé byla česká jednotřídka, ve které jsme vychodili pět tříd obecné školy. Řídícím školy byl Karel Chromý a jeho manželka měla na starosti školku.Přes chudobu jsme v Bernarticích prožili krásné dětství. Nějak to přišlo, že se všichni Češi scházeli u nás. K nám chodili pro všechny Mikuláš s čertem a andělem, u nás se dralo peří, slavily se svátky, prodiskutovávaly se nejdůležitější záležitosti a vyprávěly různé příběhy ze života. . Bylo to krásné. Navíc k nám chodili také nemocní na TBC. Podle lékaře prý na ně čerstvě nadojené kozí mléko má blahodárný vliv. Pro nás děti bylo krásné, když tatínek měl volno a vypravil se s námi na pěší túru do javornických lesů nebo na houby. Bývaly u nás krásné jarmarky, májové průvody s alegorickými vozy, různé poutě aj.Když mi bylo asi osm let, koupili mi rodiče housle, a tak jsem chodil k soukromému německému učiteli hudby. Byl jsem hudbou tak nadšen, že se rodiče domluvili a po konzultaci ve Frývaldově (Jeseníku) se rozhodlo, že mě umístí k vojenské hudbě do posádky ve Frývaldově. Bohužel jsem na to musel čekat až do roku 1945, kdy jsem si sám vydělal na hudební nástroj a na učitele hudby.Dosti dlouho nás mezinárodní události neznepokojovaly, byli jsme mladí, a ani nás nezajímaly, zvlášť proto, že nám rodiče vytvářeli takové podmínky, abychom byli uchráněni všech starostí. Když už i v Bernarticích to začalo bouřit a Němci začali být agresivní, nepřátelští, děti byly nevraživé, více a více nás napadaly a nadávaly nám, sami jsme si počínali uvědomovat, co se děje. Stále častěji jsme se dozvídali, že financové objevují ve vozech s obilím či senem ukryté zbraně (polnosti statkářů oboustranně sahaly i přes státní hranice) a že Němci v Bernarticích se začínají vYzbrojovat, vyvolávat nepokoje, že se hlásí k Henleinovi a snaží se, aby pohraničí připadlo k Velkoněmecké říši. Nejstarší sestra se v roce 1937 vdala do Olomouce, nejstarší bratr si po vojně našel zaměstnání na dráze až ve Valašském Meziříčí a druhý bratr šel do učení za pekaře do Litovle, a tak jsme zůstali doma pouze sestry a já.V září 1938 jsem jezdil se starší sestrou do Frývaldova do měšťanky, nejmladší sestra ještě chodila v Bernarticích do obecné školy.Němci byli stále agresivnější, takže kromě docházky do školy jsme nevycházeli z domu. Když nepokoje vyvrcholily, takže třeba ve Frývaldově házeli henleinovci kameny do školních oken a nás stále častěji napadali, tak se rodiče domluvili a maminka nás v půli září odvezla k babičce do Police u Úsova, okr. Zábřeh. Maminka se hned druhý den vracela k tatínkovi do Bernartic, ale nedojela tam. Někde kolem Vidnavy – Žulové Němci vytrhali koleje. Když ale přesto chtěla jít do Bernartic pěšky, tak ji nepustili, poněvadž se tam střílelo a bojovalo. Proto se musela vrátit do Police. Na počátku prosince 1938 se najednou v Polici objevil tatínek, a tak jsme se dozvěděli, co se v Bernarticích dělo. Když si večer zašel do hospody na pivo, němečtí „kamarádi“ vyvedli z chléva hostince osla a tam tatínka zavřeli. Potom posbírali zbývající Čechy (finance, četníky, železničáře a řídícího učitele). Od nich se dozvěděl, že pašování zbraní z Německa řídil přednosta stanice Gettlicher a že zbraně byly schované na nádraží pod rampou. Pak všechny uvězněné Čechy odvlekli do Cottbusu v Německu, kde je zavřeli. Po celou dobu, co jsme žili u babičky v Polici, jsme vůbec nevěděli, zda tatínek žije, kde je a jak mu je. My děti jsme chodili do školy do Úsova, zatímco maminka vypomáhala u sedláků. V Polici také jsme viděli vracet se naše vojáky z hranic: byli zoufalí, házeli pušky do potoka a poprvé v životě jsem viděl dospělé chlapy plakat. Teprve počátkem prosince 1938 tatínka a ostatní zavřené Čechy deportovali nazpět do naší republiky. Ovšem pod pohrůžkou, že budou o všem mlčet, a měli možnost vybrat si pouze dvě města – Olomouc a Brno. Tatínek si vybral Olomouc, kde si našel byt a zaměstnání na nádraží a odjel si pro nás. Z vězení se bohužel vrátil s podlomeným zdravím, onemocněl a 10. ledna 1939 zemřel v náručí maminky. Ani jsme se nedozvěděli, na co tatínek zemřel. Stačil nám jen říci, že při deportaci do Cottbusu směli jít pouze po silnicích, zatímco Němci stáli s klacky na chodnících, plivali po nich, nadávali jim a tloukli je. Maminka mezitím sehnala menší nákladní auto a s potížemi zajela do Bernartic, zda tam aspoň něco z našeho majetku nezůstalo. A tak z dvoupokojového bytu zachránila aspoň manželské postele, dvě skříně, židle, stůl, kredenc, nějaké nádobí a pár peřin. To bylo vše. Veškerý nábytek zmizel i s nářadím, jízdními koly; celá tatínkova dílna i s nářadím byla rozbitá a vykradená. O co vše jsme přišli a v jaké ceně, jsme u nás nikdy nemluvili a dávno jsme na vše zapomněli. Po tatínkově smrti pro nás nastaly zlé časy. Maminka dlouho nemohla najít žádné zaměstnání. Důchod po otci byl tak malý, že naprosto nestačil ani na nejnutnější obživu. Asi jednou za měsíc jsme se scházívali na hranicích s babičkou, která nám občas něco málo přinesla k jídlu. Někdy jsme zajeli ke známým a vzdáleným příbuzným do Střelic u Červenky, poněvadž na vesnici se žilo přece jen lépe a dalo se něco laciněji sehnat. V Července jsme také někdy navštívili naše spolužáky z Bernartic – jejich otec byl u finanční stráže a byl s našim tatínkem také zavřen v Cottbusu. Hitlerovské Německo postupně zmanipulovalo německou menšinu a vyzbrojilo zfanatizované henleinovce zbraněmi, aby se mohli aktivně podílet na rozbití našeho státu. V září 1938 pak odvlekli všechny Čechy z Bernartic do vězení do Německa. Tak se sudetští Němci vzdali československého občanství a dobrovolně se přihlásili k Velkoněmecké říši.
Květoslav Krejčí, tehdy Bernartice

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:34
od kacermiroslav
***

Od roku 1933 jsem byl trvale zaměstnán jako celní úředník střídavě u celních úřadů v Českém Těšíně, Vidnavě ve Slezsku a v Prostějově. Během toho jsem vypomáhal na úřadech v Bohumíně, Šumperku i jinde. V době, kdy jsem sloužil v Českém Těšíně, kde jsem pracoval 4,5 roku, jsem se oženil, získal jsem zde i pěkný byt, měl jsem zajímavé a vcelku dobré finanční podmínky a mohl jsem i sporadicky vypomáhat rodičům. Vykonal jsem příslušné odborné zkoušky, cvičil jsem v Sokole, zajímal se o českou kopanou na Těšínsku, a tak jsem se snažil i kulturně a sportovně vyžít. Pro dovršení radosti se nám narodila dcerka, a tak jsme užívali plnými doušky krásy života. Tři měsíce po narození dcery jsem dostal dekret na přeložení do Vidnavy ve Slezku na místo vedoucího celnice. Ač jsem byl teprve novopečený adjunkt a místo bylo pro celního tajemníka s minimálně desetiletou praxí, byl jsem nucen příkaz respektovat. Byl to pro mne „danajský dar“.Ve Vidnavě jsem převzal železniční a silniční celní úřad a mým zástupcem byl vrchní rescipient finanční stráže. Vidnava měla tehdy asi 4 000 obyvatel a z nich jen asi 65 bylo české národnosti. Kraj byl převážně zemědělský, dobře prosperující, včetně známého šamotového závodu, v pracovním obvodu jsme měli mimo jiné i hukovický lihovar a na náměstí asi 4 hospody, kam ze sousedního Německa zajížděli často hosté i na kolech, zejména v neděli, kdy měli možnost v některých obchodech nakupovat.Do obsazení Rakouska bylo všechno celkem normální, ale pak byla do rána polepena všechna okna plakáty SdP, neboť Henlein přešel rázně do útoku. Věděli jsme, že ji delší dobu řada mladých mužů odjíždí do Německa na týden či dva, podrobují se zde vojenskému výcviku a domů se vracejí značně unaveni. Zakročit však nebylo dost dobře možné, i když se o tom všeobecně vědělo a hlásilo se to. Cítili jsme nebezpečí, atak jsme dobrovolně zajišťovali i v noci pozorování. Najednou však přišel příkaz pro členy SOS (Stráže obrany státu), aby zaujali předem určená palebná postavení.V tu dobu se také podařilo jednomu mladému dozorci finanční stráže, když konal službu u závory hraničního přechodu a dělal důkladnou kontrolu pytlů s obilím vezeným do mlýna k semletí, nalézt v některých pytlech ukryté zbraně se střelivem. Došlo k zatýkání a převozu k výslechu, tuším do Ostravy. Události však běžely rychle dál a celá případ nemohl být řádně se všemi důsledky ukončen.Dostal jsem se tak do nepříjemné situace, neboť jsem byl mladý, jediný celník, a dále zde byli pouze příslušníci finanční stráže, kteří podléhali vlastnímu inspektorátu a s celním úřadem spolupracovali jen v určitém směru. Zodpovědnost ležela zcela na mých bedrech a nebylo se absolutně s kým poradit. Určitým vysvobozením pro mne bylo povolání na mimořádné vojenské cvičení do Jelšavy. Vzal jsem tedy manželku a roční dcerku a odvezl je do Čelčic u Prostějova k manželčiným rodičům. Klíče od bytu jsem předal finanční stráži. – příslušníkům SOS, kteří nedaleko silničního hraničního přechodu měli svoje palebné postavení. Tímto řešením se dostali za říčku Vidnavku a současně doufali, že budou mít usnadněnou ústupovou cestu k nádraží a celnici. Věděli jsme, že na druhé straně hranic se soustřeďují sbory SS, SA a „freikorps“ z uprchlých sudetských Němců, neboť oni to dávali na každém kroku najevo. Já jsme v tu dobu už byl asi týden u své posádky v Jelšavě, ale co se děje ve Vidnavě, jsem netušil. 23. září 1938 byl v 11 hod. vyhlášen poplach a mobilizace, a tak jsem již ve 14 hodin odjížděl s četou do předem stanoveného palebného postavení asi 4,5 km od maďarských hranic. Velitelem byl mladý aktivní poručík a já jsem byl prvním důstojníkem. Tehdy jsem obdržel zprávu, že jak můj otec, tak má žena byli při stěhování zařízení našeho bytu zastřeleni. Tato zpráva se později ukázala jako nepřesná. Zabit byl jen můj otec. Manželka útok ordnerů přežila, byla odvozena jako rukojmí s ostatními do reichu a později byla propuštěna. Ale to bych předbíhal událostem. V té době jsem se však domníval, že nežije.Ihned jsem se tedy snažil dostat do vesnice, kde bylo velitelství našeho oddílu, a tam jsem po předložení dopisu byl ihned uvolněn z vojenské služby, abych mohl pátrat po rodině. Po zdolání všech možných překážek se mi podařilo dostat se domů. Později jsem zajel do Brna na Zemské finanční ředitelství a setkal jsem se tam s komisaři, kteří mne přeložili do Vidnavy. Źádal jsem je, aby mi umožnili přeložení do Prostějova, neboť jsem ztratil ženu, dcera je v péči manželčiny matky a vybavení bytu zůstalo ve Vidnavě. Dlouho se radili, namítali, že v Prostějově není místo atd. Dobře to však dopadlo.Dostal jsem dekret o přeložení do Prostějova a začal jsem shánět zprávy, co se ve Vidnavě stalo.Dne 22.9.1938 se kolem 12. hodiny soustředilo u hraničních závor mnoho ozbrojených ordnerů, kteří se dostali do sporu se dvěma příslušníky finanční stráže. Finančníkům, ač byli obklíčeni, se podařilo utéci, a přestože po nich ordneři stříleli, doběhli na svá stanoviště a hlásili to svému veliteli. Velitel družstva inspektor finanční stráže Josef Novák a dozorce František Pospíšil chtěli s Němci vyjednávat, ale byli zákeřně zvražděni. V tu dobu bylo také zjištěno,že úseky, kterými se mělo v případě nouze ustupovat, byly obsazeny ordnery se čtyřmi kulomety. Proto se vedení SOS rozhodlo použít vlaku, který stál ve stanici připraven k jízdě do Hukovic.Když vlak vyjel z nádraží, stříleli na ně ordneři, ale asi po 2 km byla trať zahražena kameny a ze zahrad, chráněni zděnými ploty, zahájili na vagóny prudkou palbu. Kdo nebyl raněn, vyskočil z vlaku na druhou stranu, a utíkal polem směrem do Hukovic. Ve vagóně, kde byl můj otec, manželka, výpravčí Boháč, železničář Sýkora, dozorci finanční stráže Martínek a Schiller, to bylo nejhorší. Oba finančníci silně krváceli. Manželka nedbala na střelbu a snažila se jim zastavit krvácení. Že sama dostala zásah do klobouku, zjistila až později. Zatím můj otec ležel s p. Sýkorou pod oknem, kde se kryli. Když palba na chvíli ustala, otec vstal, aby se podíval, zda se naši probili. V tom však padla rána, kterou otec dostal přímo do hlavy. Asi po 20 letech mi to p. Sýkora vyprávěl, že si přesně Pamatuje na ten okamžik a že zahlédl kulovnici s dálkovým zaměřovačem. Ten měl ve Fojtově Kraši jedině Erik (jméno jsem již zapomněl), syn velkého sedláka. Při jedné instruktáži v Brně mi říkal jeden člen finanční stráže z Vidnavy, který byl také v tom vagóně, že si přesně pamatuje na mého otce, který je před bojem žádal, aby mu dali pušku, že půjde s nimi. Říkali mu „pane Dadák, my máme každý jen jednu“.Panu Sýkorovi se podařilo uprchnout, mou ženu, zraněné a mrtvé vzali s sebou do Vidnavy.Potom je odvezli do říšského Otmachau, Breslau a Cottbusu. Zranění Martínek a Schiller byli převezeni do nemocnice v Otmachau. Později se všichni zatčení, a také moje manželka, mohli vrátit domů.Otec byl pochován ve společném hrobě na místním hřbitově. Po válce jsme jeho tělo exhumovali a převezli do Čelčic. Inspektor Novák byl převezen ještě před vypuknutím války. Zdraví běženci byli díky panu Sýkorovi, který jako mladý voják sloužil ve Frývaldově a terén dobře znal, převedeni různými stezkami až na místo, kde již byla naše armáda. Náš byt ve Vidnavě, resp. Ve Fojtově Kraši, odcházející příslušníci SOS sice uzamkli, ale dozvěděl jsem se, že v domě byl po dobu čtrnácti dnů ubytován „freikorps“. Z Vidnavy jsem pak dostalod místního knihkupce pana Endra dopis, abych si přijel pro nábytek. Proto jsem před vánocemi 1938 zadal firmě Fiala v Prostějově (která se zabývala utečeneckým stěhováním) zakázku na převoz věcí, které ve Vidnavě zůstaly. Nábytek byl dovezen kompletně, ale další věci chyběli. Byli jsme sice pojištěni, ale pojišťovna to neuznala, neboť se to prý stalo za výjimečných podmínek.Přesto jsem však něco podnikl. Napsal jsem ještě před 15. Březnem 1939 vyslanectví Německa v Praze, že mi zastřelili otce, který se pokoušel evakuovat moje věci, a maminka že je zcela bez zajištění. Odpověď jsem dostal téměř obratem: „Váš otec zemřel při neodborném zacházení se zbraní.“
Viktor Dadák, tehdy Vidnava

***

V pohraničí žil a působil můj otec jako četnický strážmistr od roku 1920. Nejdříve to bylo na Těšínsku, později – od roku 1934 – na severní Moravě, v Městečku Trnávka na Moravskotřebsku, kde sloužil jako velitel četnické stanice, v roce 1938 také jako velitel jednotky Stráže obrany státu. To byla formace složená z aktivních četníků, policistů a vojáků, kteří měli zastavit německý útok do okamžiku, než se zmobilizuje armáda. Stáli v pohraničních lesích od května 1938.Situace se u nás radikalizovala od začátku roku 1938, protože v místě žil poslanec Henleinovy strany Hodina. Na četnickou stanici docházely zprávy o ozbrojování Němců pašovanými zbraněmi, byl přiveden třináctiletý kluk s půlmetrovou dýkou, četnickou stanici přepadlo 50 ozbrojených ordnerů pod záminkou, že jdou „přebírat pořádek“, a to ještě dříve než byla podepsána Mnichovská dohoda. Také v nedaleké Moravské Chrástavé byla četnická stanice přepadena ordnery. Utíkali jsme dvakrát. Protože Městečko Trnávka nebylo uvedeno v okupovaném pásmu a žilo zde pouze 19 % Němců, vrátili jsme se tam. Po intervenci poslance Hodiny v Berlíně, že „jeho celoživotní dílo je v troskách, má-li zůstat v Čechách“ byli jsme v listopadu přece jen zabráni, a tak vyhnáni podruhé.Otec byl někde ve službě, já s maminkou jsme utíkali v noci. Přijel pro nás otcův kolega ze sousedního okrsku se třemi žebřiňáky, na něž se vše, co se dalo, prostě vysypalo. Utekly jsme pouze těsně za hranice v naději, že nejde o definitivní řešení. Získaly jsme velice provizorní přístřeší. Otec s celníky odešel jiným směrem – mohli jsme se pak navštěvovat jednou za čas po několikahodinové cestě lesem; komunikace byly okupací přerušeny.Všichni jsme museli optovat pro Říši, protože i ryze česká obec, kam jsme měli po otci domovskou příslušnost, byla na Bruntálsku a byla Němci zabrána; tím jsme automaticky nabývali říšské občanství, o něž jsme pochopitelně nestáli.
PhDr. Zdena Němcová, tehdy Městečko Trnávka

***

V pohraničí jsme žili celkem pět let, a to v Dobešově u Oder, kam jsme se v roce 1933 přestěhovali za prací. Mí rodiče byli zaměstnáni na zemědělském statku Matice opavské, alespoň si tento název takto pamatuji. Otec pracoval s koňmi na poli a matka ve chlévě u krav a kolem hospodářství. Museli jsme pomáhat i my děti (bylo nás celkem osm), jednak abychom se uživili, a pak že bez naší pomoci by se tam rodiče asi dlouho neudrželi.V Dobešově u Oder jsme měli českou jednotřídku a náš učitel Tuček byl čestný člověk a bojovník proti německé zvůli, a proto ho chtěli henleinovci v roce 1938 zabít. Musel odtamtud utéci, aby si zachránil život. Situace se radikalizoval již od doby, kdy jsme se do Dobešova u Oder přistěhovali, protože to bylo po nástupu Hitlera k moci, a to již Němci nás Čechy začali pronásledovat. Docházelo k slovnímu a fyzickému napadání ze strany německých občanů a dětí. Samozřejmě, že tam žili i dobří Němci, kteří se snažili nás chránit, ale co to bylo platné, když byli v menšině. Vzpomínám si, že otec nesměl ani do hospody na pivo, protože by tam nevydržel pro slovní urážky, od nichž nebylo ani daleko k fyzickému napadení. Žilo tam tehdy jen asi pět českých rodin, a tak si Němci na nás troufali. My děti jsme byly denně, hlavně při cestě do školy a domů, napadány staršími německými dětmi. Jednoho dne v říjnu 1938 nám přišli ordneři říci, že moc nad pohraničním územím přebírá jejich vůdce Adolf Hitler, že dáme-li se k Němcům, můžeme tam zůstat (to znamenalo požádat německé úřady o německé státní občanství), nebo že nás z vesnice vyženou jako zvěř. Rodiče ale prohlásili, že jsme se jako Češi narodili a Čechy také zůstaneme. Když to otec řekl (uměl německy vše nám dětem překládal), to jste neviděli tu zběsilost, jakou tito lidé vůči nám projevovali. Prohlásili, že jejich rase se nesmí nikdo protivit a že si to, než odejdeme, ještě s námi vyrovnají. Když k nám ordneři přišli, hledali hned pana učitele Tučka, který bydlel u nás ve dvoře a kterého považovali za svého úhlavního nepřítele, protože nás Čechy celá léta chránil. Když se nám děla nějaká křivda, vždy volal české četníky, aby udělali pořádek, ale pořádek se nikdy neudělal. Když jsme utíkali do vnitrozemí, ordneři po nás dokonce stříleli. Že jsme byli u nich české svině, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Mohli jsme si sebou vzít jen to nejnutnější, něco na sebe a nějaké to nádobí. Jinak jsme tam museli všechno nechat, protože nás nikdo nechtěl odstěhovat.
Jaroslav Koleček, tehdy Dobešov u Oder

***

Můj otec dostal umístění jako průvodčí vlaků do Rýmařova na severu Moravy koncem léta 1935. V Rýmařově, tehdy okresním městě se zhruba 4,5 tisíci obyvatel, byla poměrně malá česká komunita, asi 50 – 60 rodin. Byli to vesměs státní zaměstnanci. Toto okresní město mělo všechny státní instituce a jejich vedoucí pracovníci byli vesměs Češi. Střední a nižší personál byli Němci. Radnice se starostou byla čistě německá. Znalost němčiny byla pro úřední jednání nepostradatelná a většina českého úřednictva tomuto požadavku vyhovovala. Soužití v té době bylo dobré a k žádným významnějším střetům nedocházelo. Jako desetiletý kluk jsem byl nadšen prostředím. Blízké hory, lesy, potoky plné ryb, čistý vzduch a příroda – to vše upevnilo mé zdraví. Často jsem se toulal po okolí a poznával svět. Skamarádil jsem se s chlapcem stejně starým, který bydlel se svou německou matkou a sestrou nedaleko našeho bytu. Jeho otec – Čech – byl středoškolský profesor, avšak zemřel brzy po Kurtově narození. Kurt byl chlapec živý, vnímavý a kamarádský. Učil jsem se od něho německy a on zase ode mne česky. Byli jsme nerozluční kamarádi téměř dva roky. Tím více mě udivily na podzim a v zimě roku 1937 jeho stále častější výmluvy, že nemá čas, že se musí učit, až konečně mi jednou řekl, že se se mnou nesmí stýkat, protože mu to matka zakázala. Jarní události roku 1938 mne pak přesvědčily o tom, jak hluboko pronikla do povědomí německých obyvatel nacistická propaganda. Jednou k ránu přišel můj otec domů příšerně zbitý. Tehdy jsem poprvé uviděl, co dokáže „boxer“ v ruce německého fanatika na obličeji člověka. Vyšetřování nic neodhalilo a bylo odbyto tím, že se jednalo o obyčejnou hospodskou rvačku. Ve skutečnosti byl otec napaden, když šel domů z města, a několik hodin ležel v noci na ulici v bezvědomí, než se dobelhal domů.Potyčky byly stále častější, a také já jsem si „užil“.Při jedné výpravě do lesa jsem potkal partu německých chlapců. To již jsem věděl, že se německá mládež organizuje v jakési odnoži turnvereinuv a koná bojová cvičení v terénu. Stejnokroje, dýky a vzduchovky, zpěv bojových písní a různé soutěže se jí velice zalíbily. Jednou jsme ve skrytu pozoroval takové shromáždění ve starém kamenolomu nad městem a poznal jsem, že hlavní součástí této činnosti je nacistická propaganda. Jejich vedoucí z řad ordnerů se činil velmi aktivně. Vracím se ke svému setkání s partou německých chlapců. Tato parta vedená tehdy osmnáctiletým mladíkem, kterého jsem znal a často vídával, si usmyslela mě vytrestat. Po úvodních nadávkách jako „tschechische Sau, Schwein“ atd. došlo na kamení. Zbitého a zraněného mě nechali ležet na poli a zbaběle utekli. Velmi těžce jsem se doplazil ke kolejím nedaleké trati. Ve večerním šeru si mě ležícího u kolejí naštěstí všiml strojvedoucí a zastavil. Dovezli mě do nemocnice, kde jsem byl ošetřen. Vyšetřování uvízlo na nedostatku důkazů. Bylo odbyto tím, že se jednalo o klukovskou rvačku. „Začal si ten Čech, který napadl našeho kamaráda,“ tvrdili všichni shodně. „Přece jsme ho museli bránit, ne?“ To, že jich bylo pět a já sám, nikoho neudivilo. No, vylízal jsem se z toho, i když nějaká ta jizva by se našla i dnes. Oslavy 1 máje 1938 byly velkolepé. Sudetoněmecká strana zorganizovala celookresní sraz všech pravověrných Němců. Nikdy před tím, kromě vzpomínek na oslavy 1. máje v Ostravě, jsem neviděl tolik lidí pohromadě. Několik hodin pochodovali Němci, mladí, staří, zdraví i nemocní, patřičně ustrojení s vlajícími prapory městem a řvali : „Sieg heil! Heim ins Reich!“ a dokonce i „Heil Hitler!“ Tribunu sociálních demokratů na náměstí rozbili a demonstrující rozehnali. Vyklizení náměstí pak dokončila česká policie a četnictvo. Demonstrace a pochody ve dne i večer se řvoucími ordnery trvaly do květnové mobilizace. Teprve když projelo městem pár vojenských vozidel a dva lehké tanky, vše velmi rychle utichlo.Školní prázdniny jsem v roce 1938 trávil s bratrem na jižní Moravě u příbuzných a o dění v pohraničí jsem se dovídal málo. Řeč Adolfa Hitlera v září jsem slyšel z rozhlasu a musel jsme poslouchajícím občanům aspoň něco přeložit, protože ve vsi nikdo německy neuměl. Tísnivý pocit po návratu do Rímařova koncem srpna nás již neopouštěl. Náš dům připomínal pevnost. K oknům se přisunovaly skříně se šatstvem a peřinami, hlavně na noc. Večerní pochody se zapálenými pochodněmi a řvaní ordnerů bylo stále častější. Naši muži dostali zbraně a v noci hlídali jak železniční stanici, tak i náš činžák. Policie a četnictvo byly byly v opevněných domech s pytli písku a kulomety, připravenými k palbě.Nástup do školy 1. září 1938 v Bruntále, kde byla měšťanská škola, byl dramatický. Již na nádraží jsme byli napadáni německými studenty a často jsme chodili do školy s vojenskou nebo policejní asistencí. Jednoho rána, když vlak projížděl železničním viaduktem před bruntálským nádražím, jsme viděli tratoliště krve na prknech mostu, kde byl v noci zastřelen neznámým teroristou československý voják, střežící viadukt. Bezprostřední nebezpečí smrti na nás děti dolehlo velmi tvrdě. Nebezpečí války znásobené mobilizací hrozilo každým dnem. Mobilizační povinnost zmenšila německé nebezpečí, ale nenávist těch, kteří zůstali, se nezmenšila, spíše naopak. Čekali jsme to nejhorší a byli připraveni na všechno. Na ten den, kdy jsme kolektivně poslouchali projev prezidenta dr. Edvarda Beneše, nezapomenu nikdy. U jediného radiopřijímače byla shromážděná celá česká komunita nádražáků. Venku procházeli skupiny Němců se zapálenými pochodněmi a řvaly nám pod okny „Raus mit den Tschechen!“ „Heim ins Reich!“ „Heil Hitler!“ atd. Byla noc. Poslední vlak odjížděl kolem 22. hodiny. Již jsme nečekali na nic. Matka nám sbalila nejnutnější šatstvo a většina žen a dětí odjížděla z domova do vnitrozemí. Muži zůstali na svých místech posíleni policisty i četníky až do příchodu wehrmachtu. Báli jsme se, jestli se nám otec vrátí. Mnichovským aktem se však situace uklidnila natolik, že již k žádným excesům nedocházelo. Všem požadavkům německého obyvatelstva bylo vyhověno. Češi byli vystěhováni. Jejich byty a domky obsadili Němci. Vzali si, co se jim hodilo. Otec zachránil nezbytný nábytek, který měl možnost jako železničář poslat vagónem. Civilní obyvatelé, zejména na vesnicích, to měli podstatně horší, protože zachránili často jenom to, co unesli na zádech.Na závěr chci uvést několik vzpomínek na náš život v pohraničí. . V Rýmařově nás do jednotřídní obecné školy s českým vyučovacím jazykem chodilo asi třicet dětí. Třída byla umístěna v sále místního českého hostince s názvem Národní dům. Třída byla vybavena tabulí a několika prastarými lavicemi, zvanými „škamna“.Od výčepu byla oddělena pouze tenkou dřevěnou stěnou se sklem. Žáci byli rozděleni po lavicích podle postupných ročníků 1. Až 5. Obecné školy. V tomto sále se odbýval veškerý kulturní a společenský život české komunity. Podmínky to byly tvrdé a lze jenom poděkovat panu učiteli Ferdinandu Bartákovi za jeho obětavost a vlastenecké úsilí. Rýmařovští nacisté na něj nezapomněli a na základě jejich udání byl za okupace zatčen a umučen v koncentračním táboře Mauthausen. Dnes je po něm v Rýmařově pojmenována jedna ulice. Německá komunita měla zcela jiné podmínky. Měla k dispozici v okresním městě velkou školu, jak obecnou, tak měšťanskou. Dále bylo v místě reálné gymnázium, církevní škola a odborná textilní škola s německým vyučovacím jazykem. Na vesnicích byla pouze síť německých škol a pokud tam žili Češi, museli své děti posílat do okresního města. Měšťanská škola s českým vyučovacím jazykem byla v Bruntále, kam jsme všichni ze širokého okolí dojížděli. Lze tedy konstatovat, že německé obyvatelstvo mělo veškeré výhody a nebylo nijak omezováno. Ve městě fungovaly mnohé německé spolky a korporace. Sportovní, hudebné i divadelní život zde jenom kvetl. Spolužití Němců s Čechy bylo slušné a dokonce až do roku 1935 s námi chodilo několik německých žáků do české školy. Pak teprve začala působit nacistická ideologie Konráda Henleina, živená Hitlerovým nacismem. My děti jsme se o tyto věci příliš nezajímaly, a tím hůře na nás dopadla tvrdá realita Mnichova, který byl začátkem poroby našeho národa.Toto je stručný popis událostí a názorů mých a mé rodiny, která byla v roce 1938 vystěhována z domova. Vím, nejsou to nijak zvlášť dramatické zážitky, ale jsou pravdivé a nezkreslené žádnou nacionální nenávistí. Mám v Německu celou řadu přátel, se kterými si pravidelně dopisuji a které navštěvuji. Vzájemně si sdílíme radosti i starosti, které život přináší. Jsme zkrátka lidé!
František Viktora, tehdy Rýmařov

***

Jsem pamětníkem událostí, jež spoluvytvářely vývoj česko – německých vztahů v naší zemi v posledních zhruba 60 letech. Také jsem aktivním účastníkem hnutí odporu vůči hroznému zlu, jež postihlo a nadlouho poznamenalo nejen naši, ale i další generace – hnutí odporu proti dvěma despociím.Ve svém mládí jsem žil s rodiči ve dvou moravských pohraničních městech: ve Znojmě (to je mé rodiště) a pak v Rýmařově. Velmi dobře si pamatuji, že zde Češi a Němci žili v dobrých a přátelských vztazích. Moje rodiče mluvili dobře německy. Od chlapeckých lez mi zůstalo v paměti, jak se moje maminka srdečně zdravila často po ránu „guten Morgen“ (mně se to zafixovalo trochu zkomoleně a z dialektu jako „gmorn“) a někdy se zastavila na kus přátelské řeči se sousedy. Smíšená manželství nebyla také nic neobvyklého (také můj strýc měl takové). V lednu 1938 jsme se stěhovali do Rýmařova, kam byl otec přeložen. Také zde byly mezi Čechy a Němci dobré vztahy. Musel jsem zde pokračovat na německé Oberrealschle (česká střední škola v blízkosti nebyla, na vydržování na studiích na české škole v jiném městě neměli rodiče peníze). Zpočátku bylo vše dobré i zde, skamarádil jsme se i s německými spolužáky. I v městě byly dobré vztahy.Kardinální obrat v chování Němců nastal po anšlusu Rakouska v březnu 1938. Demagogická propaganda Konráda Henleina slavila triumfy. Naprostá většina německých obyvatel u nás byla doslova zfanatizována, nacistická strana sudetských Němců SdP (Sudetendeutsche Partei) nabývala na síle jak co do kvantity, tak co do troufalosti akcí vůči našemu státu i co do nenávisti vůči českému obyvatelstvu v pohraničí. Čím dál tím víc mohutněl na jejich demonstracích sborový křik (nápisy na transparentech): „Heim ins Reich! – čímž volali po rozbití našeho státu a připojení Sudet k nacistickému Německu. Organizovali ozbrojené bojůvky (zbraně jim byly pašovány z Německa), jejich ordneři se dopouštěli vůči Čechům násilností. Hned po začátku září 1938 jsem musel přestat chodit do německé reálky, bylo to pro mne už nebezpečné. Zažil jsem bezpočet nejenom nadávek do „českých sviní“, ale také bití. Na škole jsem měl jediného německého příznivce, byl však z jiné třídy, byl přesvědčený sociální demokrat, nesouhlasil s nacismem a sám prožíval své. Jak víme, sudetští Němci ve svém nacistickém fanatismu dělali dobrou a věrnou službu Hitlerovi ke společnému cíli: rozbití naší republiky a připojení sudetského území k reichu. Byl jsem s rodiči mezi těmi, co museli utíkat z pohraničí začátkem října 1938. Odjížděli jsme posledním vlakem jen s nejnutnějšími věcmi. Většina Čechů zde musela zanechat veškerý svůj majetek, nebyl ani čas, ani prostředky ke stěhování věcí. Situace se stala nebezpečnou, na mnoha místech docházelo k násilnostem vůči Čechům. Druhou světovou válku a zčásti i první vyvolali Němci a nesou plnou odpovědnost za následky, zejména té druhé, která rozsahem hrůz ďábelské nelidskosti byla nejhroznější válkou v historii lidstva.Do našeho povědomé se zaryly dva výhružné pojmy: „Lebensraum“ a „Endlösung“. Mladší generace už asi neznají obsah těchto pojmů, týkajících se naší existence. Náš národ nejen že byl urážen, ale v případě vítězství nacismu bylo v plánu „konečné řešení“ – tzn., že by byl odsouzen k národnímu i fyzickému vyhlazení (konkrétně: „kteří se dají poněmčit, ty poněmčit, ostatní vyvézt na Sibiř!“). Motiv k tomu: Němci potřebují pro sebe „životní prostor““!Je k politování, že u zrodu té druhé války stáli jako důležití spolutvůrci přípravy válečného konflliktu a spolutvůrci následných zločinů na našem národě sudetští Němci, i mnozí ti, kteří zůstali v protektorátě. Jistě, mladší generace na tom všem nenesou vinu. Nicméně tíha viny jejich otců a dědů doléhá i na ně. I na nich spočívá ještě díl práce na mravní očistě od minulého zla.
Ing. Bohumír Kuba, tehdy Rýmařov

***

Po mém narození se naše rodina odstěhovala do Valšova u Bruntálu., kde jsme pokojně žili až do příchodu německých okupantů. Otec pracoval u dráhy jako posunovač a matka se doma starala o naše malé hospodářství. Měli jsme drůbež, králíky, kozy, vepře, vlastnili jsme pole a zahradu. I když v této oblasti byly české rodiny v menšině, žili jsme zde ve shodě a pokoji až do doby, kdy vstoupila na toto území německá armáda. A zde začínají .útrapy naší rodiny.Do 24 hodin jsme se museli vystěhovat do vnitrozemí – k domku byl přistaven nákladní vagón a co jsme stačili pobrat a sbalit, jsme si vzali, zbytek zůstal na místě. Do oblasti, kde žila babička a celá rodina, Třebovice u Ostravy, jsme rovněž nesměli, bylo to také zabrané území. A tak jsme jezdili od města k městu a hledali střechu nad hlavou, hladoví, zmrzlí. První zastavení bylo v Bystřici pod Hostýnem, kde jsme v jedné mokré místnosti, komoře za stodolou, žili rok. Pak si otec našel místo v Olomouci, kde jsme se třikrát stěhovali, abychom žili aspoň trochu slušně.
Věra Navrátilová, tehdy Valšov

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:34
od kacermiroslav
***

Narodil jsem se v Bruntále, kde můj otec nastoupil na policejním úřadě v roce 1937 jako strážník. Od srpna 1938 byl příslušníkem Stráže obrany státu a aktivně se zúčastnil bojů s henleinovci. V Bruntále jsme měli zařízený byt, který jsme museli po mnichovském diktátu opustit, a to jen s peřinami. Ostatní nám bylo ukradeno.
Vlastimil Schildberger, tehdy Bruntál

***

Jsem nejmladší z devíti dětí. Až do roku 1938 žila naše rodina v Andělské Hoře u Bruntálu. V té době zde bylo 45 českých rodin a zbytek obyvatel byli občané německé národnosti.Doslova ze dne na den jsme my, Češi., museli opustit své domovy, zanechat veškerý majetek a s sebou jsme si mohli vzít jen nejnutnější věci. Vše ostatní zabrali Němci. Pan starosta pomohl sehnat auto, a to nás odvezlo do Hulína. V jedné hospodě nás zde bydlelo několik vyhnaných rodin pohromadě až do roku 1945.Po válce se naše rodina vrátila do pohraničí a usadila se v Bruntále.
Marie Ticháčková, tehdy Andělská Hora u Bruntálu

***

Přepadení bývalé četnické stanice Třemešná, okr. Krnov, líčím zevrubně, neboť jsem při tomto přepadu ordnery od prvopočátku byl a celé je prodělal.Dne 22. září 1938 kolem 15. hod. (byla to doba snad stanovená pro přepady všech četnických stanic v Osoblažském výběžku) vtrhlo na četnickou stanici a dvůr stanice v Třemešné asi 20 – 30 a snad i více ordnerů ve stáří od šestnácti do padesáti roků, ozbrojených pistolemi a puškami a na rukávech měli hákové kříže. Někteří měli i lovecké pušky a žádali vydání zbrání, které jim byly na příkaz okresního úřadu v Krnově odebrány a odvezeny do Krnova. Jednalo se o zbraně lovecké i o pistole. Byl jsem na stanici ještě s třemi četníky. Jelikož jsme něco podobného předvídali, byli jsme všichni vyzbrojeni a připraveni k zákroku. Vyšší velitelství však zakázalo použít zbraně, jen v případě napadení střelbou, a není-li jiné možnosti zákrok likvidovat.Byli jsme tedy ozbrojeni my a byli ozbrojeni i ordneři, povstalci. Jeden starší ozbrojený ordner jménem Kirchner mne vyzval, že nesmíme použít střelné zbraně, neboť jinak budeme zastřeleni všichni, až musíme vyčkat rozhodnutí. Připadalo mě to tak, jako by čekali na někoho, kdo má další jednání rozhodnout. Asi po 5 až 15 minutách se přihnala tlupa asi 10 až 15 ordnerů ozbrojených ponejvíce pistolemi. (Zdálo se mi, že měli na rukávech s hákovými kříži ještě něco jako umrlčí hlavy.) Ti se na nás vrhli se slovy: „Die Waffen hergeben“ a trhali z nás zbraně i s opasky. Zbraně se na žádný pád použít nedalo, neboť jsme byli naprosto zbaveni akční volnosti (stanice byla plná ordnerů) a každý ordner, který každého z nás odzbrojoval, byl ještě chráněn dvěma ordnery s napřaženými pistolemi, že na nějakou obranu nebo rozkaz k odporu nebylo prostě pomyšlení.Po našem odzbrojení mi nařídil jeden starší ozbrojený ordner, že četníci z mé stanice (Vydomus, Rejthar a Rozínek) mohou odjet vlakem a že já tu musím zůstat jako rukojmí. Odeslal jsem četníky do Krnova k okresnímu četnickému velitelství a zůstal jsem na stanici. Po jejich odjezdu mě jeden „s umrlčí hlavou“ vyzval, že musím zařídit, aby skupina četníků umístěná na stráni nad nádražím v Třemešné (jednalo se o družstvo SOS v bunkru) odevzdala ihned všechny zbraně a náboje. Pak že mohou odejet. Neodevzdají-li zbraně, že budou obklíčeni a postříleni. Řekl jsem mu, že tato skupina spadá pod jiné velitelství, které je v Bruntále a že jim bez povolení tohoto velitelství nemohu dát žádný rozkaz. Umožnil mi telefonické spojení s hlavním velitelstvím SOS v Bruntále (pplk. Šitina), neboť telefonní linka z Třemešné až po Město Albrechtice u Krnova byla obsazena ordnery. Hlásil jsem pplk. Šitinovi nastalou situaci a žádal o rozkaz, jak se mám v dané situaci zachovat.Velitel SOS mi sdělil, že družstvo SOS nad nádražím v Třemešné obdrželo již patřičné rozkazy, jak se má zachovat v případě napadení střelnou zbraní ze strany kohokoliv. Ostatně, že nemá námitek, abych šel za nimi na stanoviště a sdělil jim, aby nepoužívali střelné zbraně, nebudou-li napadeni. Toto jsme řekl zmíněnému ordnerovi a on mi nařídil, že musím jít na stanoviště k družstvu SOS s nimi a použijí-li proti nim střelné zbraně, budu já první, který bude ordnery zastřelen, a pak ti ostatní.Byla toho dne již značná tma, když jsme se odebrali ke stanovišti družstva SOS. Já jsem musel jít první a u nádraží v Třemešné čekala již spousta ozbrojených ordnerů. Věděli jsme, že se vojenské zbraně (pušky i pistole) pašují v noci z Německa, neboť státní hranice byla místy jen přes potok nebo říčku. Stanoviště družstva SOS bylo dobře vidět, neboť příslušníci SOS tam měli pod rovnou střechou krytu pověšenou rozžatou formanskou svítilnu. Jeden z ordnerů (asi velitel) dával pak polohlasem shromážděným ordnerům rozkaz, jak budou postupovat k družstvu na stráni. Mně pak jeden z ordnerů připevnil do knoflíkové dírky u blůzy rozžatou malou železničářskou svítilnu. Udělal to asi proto, že jakmile příslušníci SOS uvidí blížit se světlo, zahájí palbu a já bych byl v tom případě zastřelen.Šel jsem tedy na rozkaz vedoucího ordnera před rojnicemi ozbrojených ordnerů po stráni ke stanovišti SOS, kde jsem viděl světlo. Stráň byla dosti příkrá, takže se po ní těžko šlo. Já sám jsem už byl značně nervově i tělesně vyčerpán. Někdo z ordnerů mně nasadil hlaveň pušky do zad a tlačil vzhůru slovy „Vorwärts, schnell“. Volal jsem, aby mne příslušníci SOS slyšeli. Už jsme byli na dosti krátkou vzdálenost ( v noci se to nedalo odhadnout). Slyšel jsem, jak velitel ordnerů dává polohlasně rozkazy a nabádá k opatrnosti před event. střelbou ze strany SOS.Asi tak po půl hodině jsem se přiblížil k osvětlenému stanovišti SOS. Nepozoroval jsme žádnou reakci na náš příchod. Ordner, který mne tlačil puškou do zad, zmizel, a tu se za malou chvíli ozvalo hromadně: „Hurá, hurá …“ a stanoviště bylo obklíčeno ordnery, kteří vnikli dovnitř s voláním: „Hände hoch!“ Stanoviště však členové SOS opustili, ale rozžatá svítilna visící v bunkru ordnery oklamala. Velmi zuřivě prohledali bunkr a našli pouze asi devět vojenských pušek a tři kulomety, ovšem bez závěrů.Ordneři byli rozzuřeni, že členové družstva SOS zmizeli a zbraně, že jsou bez závěrů. Napadli mě sprostými nadávkami, že jsem já sám to zavinil, že jsem šel velmi pomalu, čehož využili členové SOS k odstranění závěrů z pušek a kulometů a k opuštění krytu.Chtěli mě na místě zastřelit za nepodařený podnik, ale našel se jeden z nich, který prohlásil, že každý nepřítel využívá za války všech možných lstí, aby druhému nepříteli způsobil škodu, což se stávalo za první světové války denně. Tak od mého zastřelení opustili, vzali všechny pušky a kulomety bez závěrů i bedny s ostrými náboji a odnesli vše do Třemešné. Já jsem pak byl odveden na četnickou stanici v Třemešné, kde byla v mé nepřítomnosti prováděna jinými ordnery domovní prohlídka. Ve skříni kanceláře velitele nalezli tři náhradní hlavně do lehkého kulometu a v bedničkách ostré náboje do pušek a kulometů.Byla to pro mne zase těžká situace a tentokrát jsem si stoprocentně myslel, že mě odpraví, jelikož se pořád kolem mne točili s pistolemi v rukou a byli rozzuřeni, jen stisknout spoušť. Pak se šli radit ven a já už jsem se v duchu loučil s manželkou a dětmi, protože jsem byl přesvědčen, že jak se ordneři vrátí, bude můj osud zpečetěn a já budu někde na dvoře odpraven, jak se stalo v Liptani.Za hodnou chvíli se vrátili a nařídili třem ordnerům, kteří mě střežili, abych byl pod bodákem zaveden na nádraží. Stěží jsem na nádraží došel, jak jsem byl fyzicky i nervově vysílen. Na nádraží mne posadili v kanceláři do kouta a střežili tři ordneři. Byl jsem hodně zpocen v obličeji a sahal jsem rukou do kapsy pro kapesník. Tu jeden ordner po mně skočil a já myslel, že mi ruku vykroutí. Vůl, myslel, že tam mám nějakou zbraň. Prosil jsem o trochu vody, ani tu mi nedali.Nato přijel do Jindřichova vlak – poslední vlak toho dne – a ordneři mě doprovodili až k němu. Nasedl jsem a jak jsme přijížděli do nádraží Město Albrechtice, viděl jsem, že je rovněž obsazeno ordnery a hákovými kříži na rukávech. Pušky, kterými byli ozbrojeni, byly každopádně pašované z Německa. Při příjezdu do Krnova bylo nádraží obsazeno našim vojskem a já jsem pak za doprovodu několika vojínů odešel k okresnímu velitelství, kde jsem se hlásil zástupci okresního četnického velitele, vrchnímu strážmistru Sokolovi. Druhého dne jsem pak ještě vykonával službu s místními příslušníky četnictva při vylepování mobilizačních vyhlášek. Další den jsem byl odeslán do Bruntálu, kde jsem byl přidělen na četnickou stanici k výkonu služby. Situace byla velmi napjatá, v noci se střílelo ze střech téměř každého domu po chodcích a do oken státních úřadů. Ve dne byly podezřelé osoby shromažďovány v budově okresního soudu a okresního úřadu. Pak nastalo začátkem měsíce října 1938 předávání Sudet po etapách.
Antonín Šváb, tehdy Třemešná

***

Četnická stanice v Liptani byla přepadena ordnery jako stanice v Třemešné kolem 15. hod. dne 22. září 1938.Pokud jsem mohl zjistit, spojka dvou příslušníků finanční stráže vezla veliteli stanice v Liptani hlášení. Když dojeli ke stanici, bylo tam mnoho ozbrojených ordnerů. Došlo tam pravděpodobně k oboustrannému vyjednávání. Spojka se domnívala, že je stanice napadena ordnery, tak hodila mezi vzbouřence ruční granát. Přitom byl jeden ordner usmrcen a několik zraněno. Ordneři zastřelili oba finančníky hned před stanicí, a za odplatu vyvlekli všechny finančníky a četníky ze stanice na zahradu, postavili ke zdi a postříleli. Mrtvé pak prý ještě týž den odvezli do Německa do Hlubčic a tam snad také pochovali.

V Liptani byli zastřeleni:
1. vrch. strážm. Rudolf Mokrý
2. vrch. fin. resp. Ludvík Svoboda
3. strážm. četn. Vilém Léher
4. fin. resp. Vítězslav Hofírelk
5. fin. resp. František Čech
6. fin. resp. Inocenc Dostál
Antonín Šváb, tehdy Třemešná

***

Můj manžel byl od 1.8. 1936 do 31.8. 1938 velitelem četnické stanice Liptaň, okr. Krnov. Byl to čistě německý kraj v Osoblažském výběžku.Když tam nastoupil a nastěhovali jsme se tam, chovali se Němci celkem dobře. Manžel uměl perfektně německy.Brzy se však situace změnila. Henleinovci řádili v pohraničí, dělali schůze a všechny Němce tak zfanatizovali, že utekli do Německa, tam se ozbrojili a napadali naše četnické stanice a celnice. Ve vesnicích zůstali jen staří lidé a děti.Začalo to hned 20. Května, kdy se na stanici do Liptaně dostavil vrch. fin. resp. Ludvík Svoboda, který ve dne v noci seděl u telefonu a přijímal zprávy. Ještě tuto noc přijela moje maminka z Litovle najatým osobním autem, aby mne a naše dva syny odvezla do bezpečí. Maminka se dozvěděla, co se děje, jelikož tam, kde bydlela, bydlel i četnický strážmistr, který byl také okamžitě odvelen na hranici.Manžel zůstal na stanici v Liptani a já jsem za ním často jezdila. Jednou však přišel, že musím okamžitě odjet , že přišlo nejhorší „heslo“.Jelikož starší kluk měl nastoupit po prázdninách do školy a v Liptani byla jen německá škola, žádal manžel o přeložení někam, kde bude alespoň menšinová česká škola. Byl tedy k 1.9. 1938 přeložen do Třemešné a velitel z Třemešné do Liptaně. Nábytek jsme odváželi v srpnu. Nikdo již nechtěl pro něj jet. S námahou jsem sehnala menší nákladní auto. Naložili jsme, co se vešlo. Tak podobně utíkal můj bratr, profesor z Opavy. Nábytek se skládal do garáží, do chodby, jak to šlo. Musím říct., že nám byli nápomocni dobří lidé.
Svatoslava Švábová, tehdy Třemešná

***

Od roku 1928 bydleli moji rodiče v Krnově. Otec tam byl zaměstnancem ČSD, celá rodina byla silně sokolská – maminka vedla v Krnově žákyně a působila v osvětě. Já jsem studovala v Opavě na učitelském ústavě. Rodiče neměli vysokoškolské vzdělání, ale daleko převyšovali tehdejší průměrnou vzdělanost. Cestovali se mnou po celé Evropě, uměli německy a všichni jsme se učili francouzsky. V politice otec působil jen nakrátko, ale nebyl jí nakloněn.Na prvního máje 1938 jsem já a ostatní čeští žáci byli na nedělním korze zbiti a bylo na nás stříleno (jen nad hlavy). Rodičům Němci vytloukli okna, do zahrady házeli granáty. V Opavě, kde jsem studovala a bydlela, mě vyhnala Němka z bytu. Zůstaly tam peřiny, osobní výbava, učebnice, jídlo a šatstvo. Na učitelském ústavu, jehož polovina byla česká a polovina německá, začaly bitky. Němci nás byli po nohou olověnými pruty, my jsme jim stříkali z plnících per na bílé podkolenky inkoust. Jinak jsme se nemohli bránit! Také se rozpadly vzájemné přátelské návštěvy mezi Sokolem a „turnvereinem“. Po cestě do nás mladí henleinovci vráželi, často jsme byli zbiti, a proto jsme do školy chodili a jezdili ve skupinách. Naše rodina se rozpadla v září 1938. Otec pálil v bruntálských lesích úřední listiny a byl dlouho nezvěstný, pak se vrátil se žaludečním vředem do nemocnice v Prostějově. Maminku pomohli odstěhovat asi sousedé. Vím jen, když do Prostějova dorazil vagón s nábytkem, mnoho věcí chybělo, velké cenné kusy nábytku zůstaly v bytě, byly příliš těžké. Já jsem na autě s důstojníky opavské posádky přijela do Krnova jen s tenisovou raketou a dvěma míčky, bez kabátu, a našla prázdný byt – jen tam hrálo rádio a stály tři kusy nábytku. Matce se podařilo v Prostějově náhodou sehnat jednopokojový byt nedaleko nádraží, kam do jedné místnosti složila nábytek, ostatní uskladnili příbuzní.Mezitím jsem našla babičku a pak i maminku. Když jsme neměly žádné zprávy o otci, vydaly jsme se s matkou zúpět do Krnova. To byla chyba. Již tam nebyl ani jeden Čech. A nyní to začalo: Stříleli po nás, ale úmyslně nás netrefili, neboˇnaší rodiny si vážili i Němci, kteří také obývali nádražní dům – chtěli nás jen vystrašit. Dva dny jsme neměly nic v ústech, jen jsme pily vodu ze studně a pak zase jely v noci zpět do Prostějova. Po cestě jsme musely v Bruntále vystoupit a ordneři nás chtěli zavraždit. Výpravčí v Bruntále nás zachránil, protože znal moji maminku. Naložil nás do nákladního vozu a v noci jsme jely se strašným strachem domů. Nikdy na to nemohu zapomenout!Nedovedu vyčíslit hodnotu našich ztrát, ale byly na dobu značné. Nemuseli jsme tak dopadnout, ale byli jsme posledními Čechy, kteří opustili Krnov. Žádné odškodnění jsme nikdy nedostali.
Věra Borovková, tehdy Krnov

***

Po Mnichovu jsem s rodiči a bratrem utíkal z Krnova ve Slezsku. Protože otec plnil funkční úkoly do poslední chvíle a zajišťoval i odjezd ostatních českých rodin, evakuovali jsme až na poslední chvíli těsně před odchodem vojenské posádky. Proto také většina našeho majetku zůstala v Krnově.
Ing. Dušan Polián, tehdy Krnov

***

Rodiče a my dvě děti jsme bydleli v Krnově, kde pracoval náš otec jako topič ČSD. Dne 10. Října 1938 se stra, matka a já jsme z Krnova byly vyhnány, odjely jsme do Buku u Přerova. Po týdnu za námi přijel náš otec. S ním se k nám do Buku přistěhovali další vyhnanci (čtyři osoby). Při útěku naše rodina přišla o všechen majetek (celé zařízení domácnosti, zahrádku s ovocnými stromy). Náhradu jsme nikdy žádnou nedostali.
L. K. , tehdy Krnov

***

Rovněž já musím potvrdit, že až do nástupu Henleina nebyly celkem žádné národnostní problémy. . S některými spolužačkami německé národnosti, které chodily do české školy, udržuji kontakty dosud. Po návratu z ruských legií nastoupil tatínek v roce 1920 službu u finanční stráže. Nejprve v Javorníku, pak v Krnově, Městě Albrechticích a naposledy ve funkci vrchního respicienta finanční stráže v Úvalně. Odtud jsme museli utéci před Němci, kteří zabírali naše pohraničí a museli jsme zde zanechat téměř všechen majetek.Tatínek ,velký vlastenec, se nemohl smířit s osudem své vlasti – brzy zemřel.
Marie Štursová, tehdy Úvalno

***

Rodiče žili od roku 1919 v Píšti, kam otec nastoupil po návratu z první světové války (z Francie jako francouzský legionář) k finanční stráži na nově zřízenou celnici. Otec pracoval nejprve jako řadový celník, později jako velitel celnice, matka byla v domácnosti. Mám ještě mladší sestru, obě jsme chodily v Píšti do školy, já jsem pak až do roku 1938 navštěvovala reálné gymnázium v Hlučíně. Situace v okolí našeho bydliště byla zhruba asi až do roku 1936 klidná, teprve stupňováním nacistického vlivu v letech 1937 až 1938 docházelo ke kontraverzím s německými obyvateli. Poměry se začaly vyhrocovat tím, že převážně mladí fanatici, kteří se hlásili k německé národnosti, po výtržnostech utekli do Německa, odkud později podnikali teroristické výpady do Píště a okolí. V posledním období to byly ozbrojené přepady, především právě proti české celnici v Píšti, při nichž se běžně střílelo. Terorizování českých obyvatel ozbrojenými skupinami sudetských Němců spolu s říšskými Němci bylo poněkud utlumeno po obsazení strategických bodů u hranice naší armádou za první a druhé mobilizace, ale přestřelka trvaly dále. Otec zůstal v Píšti jako velitel celnice až do oficiálního odsunu celníků, četníků a armády do vnitrozemí. Já s matkou a nemocnou mladší sestrou jsme krátce před zabráním Sudet odjely vlakem jen s nejnutnějšími potřebami. Veškeré bytové zařízení apod. jsme nechaly v Píšti. Pokud si pamatuji z osobních poznatků do doby opuštění Píště a z pozdější omezené korespondence se známými, kteří zůstali v Píšti, tak tuto obec při anexi opustili prakticky jen zaměstnanci státních orgánů, z ostatních obyvatel pravděpodobně nikdo. Pro místní obyvatele nebylo vystěhování několika českých rodin nějak zvlášť vzrušující , pro nás všechny, kteří jsme se museli vystěhovat, to byla tragédie. Ve svém dvoupokojovém bytě v Píšti jsme zanechali veškeré bytové zařízení, kromě ošacení a osobního prádla jsme nic jiného nestačili odvézt. Odškodnění za zanechané věci jsme nedostali. Odjely jsme tehdy vlakem do Čáslavi, kde jsme v našem rodinném domku měly k dispozici jednu podkrovní místnost (užívanou v létě pro dovolenou). Delší dobu, něž nám nájemník uvolnil celý domek (celkem čtyři místnosti vč. podkroví), jsme obývaly tuto jednu malou místnost. O otci jsme delší dobu neměly žádné zprávy, nevěděly jsme, kde vůbec je. Po odvolání z celnice v Píšti byl otec přidělen zemským celním velitelstvím na různá pracoviště celních úřadů v oblasti Moravy. V době, kdy jsme museli nuceně opustit Píšť, bylo mi patnáct let, nedovedla jsem tedy v plné míře chápat širší souvislosti mezinárodní politiky nebo hloubku zrůdnosti nacismu a nakonec i všeobecně mezilidské vztahy. Toto všechno jsem začala postupně chápat později. Prožité strasti, jako např. obavy o otce při přestřelkách na hranici, odkud se někdy nedostal domů po 24 hodinách služby, nebo i moje vlastní potíže při denním dojíždění na kole z Píšti do hlučínského gymnázia přes vojenské drátěné zátarasy (jiná doprava nebyla) atd., sice v průběhu 50 let dalšího života ztrácely na ostrosti a intenzitě, ale trvale mi zůstává v paměti neradostné a negativní posuzování všech proč a proto, vztahujících se k okupaci Sudet v roce 1938 včetně dnešní sudetoněmecké otázky.
Jiřina Janáčková, tehdy Píšť

***

Od roku 1931 jsme bydleli v Třebovicích u Ostravy, kde otec stavěl tamější elektrárnu a později se stal jejím ředitelem. Po okupaci otci na gestapu oznámili, že buď okamžitě elektrárnu opustí, nebo bude zatčen. Koncem roku 1938 jsme se tedy přestěhovali do Přerova, kde otci nabídla zaměstnání sesterská elektrárna, ale po okupaci celé republiky musel odejít i odtamtud.
Ing. Jiří Macků, tehdy Třebovice

***

Jsem poslední žijící člen kdysi pětičlenné rodiny, která byla v roce 1938 vyhnána ze Slezska, konkrétně ze Stonavy. Již tehdy jsme měli slušně zařízený byt a otec vlastnil malířskou živnost. Při vyhnání v roce 1938 jsme si odnesli jen nejnutnější věci v ranečcích. V uzavřených nákladních železničních vozech (dobytčácích) jsme s ostatními vyhnanými opustili svůj domov a odjeli k otcovým rodičům do Hrabenova, okr. Šumperk. Doposud se nám nikdo ani neomluvil, ani neposkytl žádnou náhradu za ukradený majetek.
Jan Markovský, tehdy Stonava

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:34
od kacermiroslav
***

Narodil jsem se v Mostech u Českého Těšína v roce 1930.Matka byla Slezačka a otec sloužil jako voják v Českém Těšíně. Pocházel z obce Poličná na Valašsku. Po vojně se přiženil do Chotěbuzi. Jako Čech dobrovolně vykonával službu ve Stráži obrany státu, což bylo sudeťákům trnem v oku. Vyhrožovali mu oběšením. Na poslední chvíli nás odvezli vojáci, jinak bychom už asi nebyli mezi živými. Odvezli nás do otcovy rodné vesnice Poličná. Tady jsme žili zpočátku s jeho rodinou. Když se situace trochu uklidnila, dostali jsme v sousední vesnici – Byníně – v obecním domě světničku 3x4 m a zde jsme vydrželi až do konce války.
Jaroslav Jadrníček, tehdy Chotěbuzy

***

Můj muž učil v Milíčovicích u Znojma. Nemohu říci, že bychom v normální době byli nějak od Němců pronásledováni. Jiné to bylo v čase, kdy měly být Milíčovice zabrány a manžel musel narukovat na vojnu. Tehdy jsem ve škole zůstala sama se dvěma malými synky. Měla jsem strach z ordnerů a jednou nám někdo házel do okna kamení.Den před zabráním Milíčovic si manžel vzal volno a na kravském potahu nás odstěhoval do vedlejší vesnice Žerutek. Po návratu z vojny dostal umístění v Mikulovicích.Tajemníkem v Mikulovicích byl kolaborant Květoň. Brzy se tam na pokyn pana hejtmana a Květoně začala zřizovat německá škola. Vybrali si naše dva syny, aby se jako první do této německé školy přihlásili. Nátlak na manžela dělali několik měsíců. Mně pan hejtman ohmatával lebku a rozhodl, že jsem německý typ, a proto musí synové chodit do německé školy. Já se narodila ve Štěpánově u Olomouce z českých rodičů, Když pak manžel rázně odmítl dát děti do německé školy a zdůvodnil to tím, že je český učitel a že děti do německé školy nedá, okamžitě byl ze zaměstnání propuštěn a ředitelství mělo příkaz nevydat dětem vysvědčení, aby nemohly být někde přijaty do české školy.Byli jsme pak dlouhou dobu bez prostředků. Psali jsme do Prahy na různé instituce, jaké bezpráví se nám přihodilo, ale nedostali jsme nikdy žádnou odpověď. Po několika měsících byl manžel konečně umístěn do Želatovic u Přerova.
Jaromíra Šofrlová, tehdy Milíčovice u Znojma

***

Od roku 1930, kdy se otec stal dílovedoucím na stavbě údolní přehrady ve Vranově n. Dyjí, jsme žili v Šumvaldě (dnešní Šumná). První slova, která jsem od přistěhování od Němců uslyšel, byla „böhmischer Hund“. Bydleli jsme u Němky Kroutilové, vdovy po lesním správci, a při nejbližší příležitosti jsme se od ní kvůli její zášti proti všemu českému odstěhovali do jiného bytu. Všichni členové naši rodiny chodili do Sokola. Absolvoval jsem měšťanskou školu, obchodní školu a pak učitelský ústav v Brně.Šumvald s českou většinou byl ohniskem češství mezi okolními německými vesnicemi /zřejmě kdysi poněmčenými). Stavba údolní přehrady český živel v tomto kraji velice posílila, začal jeho regenerace, po dokončení stavby však dolehla tím více hospodářská krize s nedostatkem pracovních míst, kdy německé firmy pro Čechy práce neměly.Velký poněmčující vliv zde měli tzv. němečtí letňáci z Rakouska, kteří sem jezdili od jara do podzimu, protože zde bylo lacino, například jen zdejší sklo jim prodejem doma pobyt u nás zaplatilo. Od prvního dne jsme se přesvědčovali, jak neradi zde Němci Čechy trpí, zejména okolní české jednotřídky jim šly velice proti srsti. Do naší měšťanky se sjížděli žáci až od Jaroměřic, protože se zde nemuselo platit školné. Naše škola byla újezdní, nová, dávaly se zde zdarma přesnídávky (mléko, kakao a polévky), pořizované především z výtěžku kulturních akcí školy a Sokola. Bruslit jsme jako kluci chodili na rybník ke Štítarům, většinou ve skupinách. Do štítarské mlékárny jsme chodili pro lacinější výrobky s rizikem, že po mně budou němečtí kluci střílet z praků kamením či dokonce maticemi šroubů, posbíranými na přehradě. Přes Onšov do Vranova k německému zubaři jsem chodil také jen v krajní nutnosti. Lékař mě záměrně nechával čekat až do setmění.Od roku 1935 se Němci zjevně aktivizovali snahou pronikat do českých spolků a do obecního zastupitelstva. Českým hraničářům pomohla stavba pohraničních pevnůstek, především psychicky. Nejvýraznější silou paralyzující německou nadřazenost byly sokolské jednoty s nejširší kulturně uvědomovací činností a podpůrná činnost hraničářské Národní jednoty.Jezdil jsem do obchodní školy do Znojma, jež bylo hlavním stanem henleinovců na jižní Moravě. Z oken školy, kam jsme chodili z nádraží kolem hříště německého „turnvereinu“, jsme denně měli přehled o rojení protistátně vychovávané německé mládeže (byla to doba bílých punčoch, dirndlů a především provokativně nošených dýk, a to i dětmi předškolního věku). V 1. Ročníku obchodní školy ve Znojmě roku 1936 – 1937 seděl se mnou v poslední lavici Němec Höl a ten si na konci školního roku téměř denně při vyučování hrál s ostrými náboji tak, že nožem uvolňoval střely. Jeho okolí trnulo hrůzou, kdo to nakonec odnese! Už v roce 1937 nám náš ředitel doporučil, abychom do školy chodili oklikou, ne kolem německého hříště, a to byla ve městě troje kasárna!Když jsme v roce 1938 jeli na ověnčených žebřiňácích do Znojma na nácvičnou k sokolskému sletu, byli jsme ve Vracovicích přepadeni a kamenováni německou mládeží, ale náčelník nám zakázal bránit se. Museli jsme projet bez protestu, abychom nezavinili na Znojemsku nějaký incident.Jako student učitelského ústavu jsem bydlel ve Znojmě v sokolské rodině úředníka pojišťovny Cyrila Zbořila, čelného funkcionáře národně socialistické strany. Vedle bydlel důstojník „zvláštních služeb“, pověřil mne, abych posledním vojenským vlakem převezl velký kovaný kufr do Brna. Do vlaku jsme si sebou mohli vzít na osobu pouze jedno zavazadlo. To okované dopravila služba důstojníka do vagónu na zadní plošinu posledního vozu, nikdo víc se do přeplněného vlaku nevešel. Po odsunu jsme žili v Bosonohách u Brna.Vzpomínám si na zastřelení poručíka Otmara Chlupa, zpravodajského důstojníka čs. armády a známého sportovce, kterého zabila u Hnanic na Znojemsku zákeřná henleinovská kulka, vypálená od hraničního mezníku číslo 32 v prvních hodinách čtvrtka 22. září 1938.
Vratislav Bauer, tehdy Šumná u Znojma

***

Jsem jedním z těch, kdo byli nucení opustit svá bydliště v pohraničních oblastech v roce 1938. Žili jsme v pohraniční vesnici na Znojemsku, v Šumvaldě – moji rodiče, má sestra a teta.Opustit svá bydliště jsme museli proto, poněvadž německá menšina v obci i celém okolí ještě před Mnichovem stupňovala svou agresi proti Čechům, vyvolávala srážky i rvačky a ozbrojené střety, takže po záboru sudetského území nebylo možno zde dál žít bez obav z perzekuce nebo strachu o život.Naštěstí jsme měli na Chrudimsku příbuzné, takže jsme se měli kam uchýlit. Sbalili jsme vše, co se nám vešlo do tašek a kufrů, a odjeli. Samosebou, že drtivou většinu movitého majetku jsme pobrat nemohli a museli jsme ho zanechat na místě. Už nikdy v životě jsme se s ním neshledali. Také žádnou náhradu jsme nedostali.
Miloslav Benda, tehdy Šumná u Znojma

***

Narodil jsem se roku 1924 ve Znojmě a do roku 1938 jsem s rodiči bydlel ve Vranově n. Dyjí. Otec byl vesnický krejčí, matka švadlena. Ve Vranově jsme měli malý domek o dvou místnostech. Od roku 1937 se množily výzvy a nátlak, abychom opustili Vranov. V noci k nám na dvorek přicházeli neznámí lidé, bušili na okna, svítili do místnosti baterkami a vykřikovali, abychom odešli. Později jsme nacházeli na dvorku listy s německým textem „Táhněte pryč, zde nemáte co pohledávat“.Matka odešla s mladším bratrem a se mnou dva dny před záborem do Moravských Budějovic, kde jsme našli nocleh u pí. Řídké. Otec za námi přišel v noci, která předcházela záboru. Byl celý zkrvavený, s roztrhanou košilí a porvaným sakem. Přivezl s sebou nejnutnější nábytek a peřiny. Přestěhovali ho ustupující vojáci, kteří mu také poskytli ochranu před běsnícími ordnery. Za několik dní jsme se přestěhovali do skladu s kamennou podlahou, za nímž byla malá místnůstka na spaní. Teprve po třech letech jsme našli ubytování ve dvou místnostech ve vedlejším domě.Asi po měsíci chtěla matka z Vranova přivézt některé potřebné věci, které jsme tam museli nechat. Byla však vyhnána s tím, že ve Vranově nemá co pohledávat. Teprve v dalších letech, kdy bývalí ordneři byli odvedeni na vojnu, jsme mohli náš domek na propustku občas navštívit. V domě bydlela cizí žena a děda ve svém výměnku.Z Vranova se před záborem prakticky všichni Češi museli odstěhovat (asi 100 osob). Pouze dvě rodiny zůstaly. Jejich synové byli v prvních dnech záboru surově do krve zmláceni.
Také moje manželka a její sestra musely opustit svůj domov ve Vilémově u Kadaně. Tchán zde byl přednostou stanice. Tamní učitelé přespávali v posledních týdnech ze strachu před Němci na stanici. Z Vilémova odešli před okupací všichni Češi.
Karel Jirka, tehdy Vranov n. Dyjí

***

Otec žil ve Znojmě od roku 1916, kde žili již matčiny rodiče. V letech 1927-1938 pracoval jako zahradník v městském hřbitovním zahradnictví. Po záboru zůstal otec ještě nějaký čas v obsazeném území. Matka odešla se mnou dříve za nové hranice ČSR. Vzpomínám si, že otec několikrát (jednou i s matčiným otcem a její sestrou) přešel v pozdních večerních hodinách tehdejší hranice a po návštěvě se časně ráno opět vracel do Znojma. Výnosem městského úřadu ve Znojmě ze dne 3.11.1938 byl však otec propuštěn ze zaměstnání a my se přestěhovali do Brna.Krátce po osvobození jsme se samozřejmě vrátili do Znojma. Nejprve otec sám – nastoupil u správy městského zahradnictví a městských hřbitovů. Matka se mnou se přestěhovala zpět ještě před koncem tehdejšího školního roku.Materiálně ani finančně naše rodina odškodněna nebyla. Nikdo ani nemohl vrátit zdraví mé matce, která pak zemřela v červnu 1947, a nikdo nemohl vrátit život mému strýci, matčinu bratru, který jako majitel zámečnické dílny mohl po Mnichově zůstat ve Znojmě, ale jako Čech přestal mezi prvními dostávat inzulín, takže na svou těžkou cukrovku zemřel již v prosinci 1941 ve věku 34 let.
H.V., tehdy Znojmo

***

Pocházím ze Znojma, kde jsem žil s rodiči a třemi bratry. I jako malý chlapec si velmi dobře pamatuji na tamní spokojený život za doby 1. Republiky až po ony pohnuté události v roce 1938, na které se nedá jen tak lehce zapomenout.Do roku 1937 bylo soužití obyvatelstva klidné a mezi Čechy a Němci nedocházelo k žádným vážnějším střetům, a to také proto, že oslavy a manifestace se konaly odděleně a v jiném prostoru. K nepokojům začalo docházet v polovině roku 1938, zejména pak v září 1938, a to vlivem činnosti vůdce SdP Konráda Henleina, připravujícího ozbrojený puč.Vzpomínám si, jak čs. rozhlas vybízel občany k setrvání u přijímačů, až došlo k vyhlášení mobilizace. Dva ze straších bratrů téže noci ihned odešli ze Znojma. Následně jsme také my v panice utíkali do vnitrozemí k dědovi do Dřevohostic u Přerova. Tam jsme však dlouho nepobyli, neboť na rozhlasovou výzvu k obraně čs. pohraničí jsme se s otcem vraceli do Znojma. Jako štábní rotmistr v záloze byl otec velitelem skupiny ochrany železničního viaduktu „Červený most“ a po několik dnů jsme spolu s matkou a bratrem v noci donášeli obráncům jídlo.Později, když se situace zhoršovala, se rodiče rozhodli opět utéci do Dřevohostic. Na tu noc nikdy nezapomenu, kdy jsme s malým rancem a jen s tím, co jsme měli na sobě, odjížděli směrem na Hrušovany n. Jev. – Mikulov – Břeclav. Trať v pohraničí vedla územím obsazeným henleinovci. S obavami, jak projedeme, seděli jsme beze slova,jen tlumené světlo blikalo u stropu vagónu. Netrvalo však dlouho a za ostřelování vlaku zhasla žárovka docela a my jsme již přikrčeni leželi na podlaze vagónu. Slyšeli jsme jen výstřely a sledovali jejich záblesky. Projeli jsme však, atak jsme se znovu ocitli v bezpečí vnitrozemí. Jako uprchlíci jsme nic neměli, a tak se asi po čtrnácti dnech rodiče rozhodli, že se opět vrátíme do Znojma s nadějí, že se snad podaří z našeho majetku něco zachránit.Zprávy o situaci v pohraničí byly rozdílné. Otec myslel, že to vyjde. Ovšem velmi se mýlil, rychleji přišel zábor a nám se již nepodařilo vrátit se ze Znojma do vnitrozemí. Jen starší bratr utekl kanalizací do Přímětic, které ještě byly ne nezabraném území.Po příchodu německých vojsk v říjnu 1938 bylo mnoho znojemských Čechů internováno do zajateckých táborů, někteří z nich až do Dachau. Z dříve „dobrých“ Němců se téměř všichni stali fašisty a tlupy organizovaných henleinovců a ordnerů prováděly mezi občany čistky. Byl jsem očitým svědkem, jak zajali starostu Sokolské obce, starého pána se šedivou hlavou a bradkou, za kterou ho uvázali na provaz a vodili po ulicích města. Sám jsem mnohokrát musel vyslechnout nadávku „böhmischer Hund“ a neutekl-li jsem zavčas, dostal jsem i nějakou tu „nakládačku“. V té době jsem jako kluk zažil i příjezd Adolfa Hitlera do zabraného Znojma, jeho vystoupení v sále Německého domu a jeho jízdu v otevřeném automobilu ulicemi Znojma. Od té doby se všichni Němci projevovali jako nacisti a členové NSDAP bez výhrady.Otci několikrát byla nabízena spolupráce, poněmčení a moje umístění do německé školy, což odmítl, a proto se jako politicky nespolehlivý musel denně hlásit na policii. Do poloviny listopadu 1938 jsme nemohli dostat výjezdní povolení ze Znojma. Až před vánoci 1938 jsme mohli odjet. S sebou zas jen ranec, kolik kdo stačil unést. Už bych ani nespočítal, kolik na mne matka stačila navléci osobního prádla, košil, trenýrek, svetrů a kabátů; byl jsem pěkně zaoblený. Odjížděli jsme přes Citonice do Olbramkostela, kde byl hraniční přechod a německá celnice. Před příjezdem uschovali rodiče u mne nějaké cennosti a zbytek peněz v domnění, že bez úhony projdu prohlídkou. V posledním okamžiku si to však matka rozmyslela a vše mi odebrala. A snad to bylo vnuknutí, protože právě mne při kontrole vysvlékli a prohledali, zatímco matka kontrolou prošla bez úhony. To byl všechen majetek, se kterým jsme z domova odešli.Ztratili jsme domov a majetek, a nikdo nám nic, kromě obnošených šatů a obuvi od Českého srdce v roce 1939, nedal. Smířili jsme se s tím, že to všechno byla válečná daň, aniž bychom se dočkali toho, že by se nám někdo z viníků omluvil.
Dalibor Roháč, tehdy Znojmo

***

Byli jsme vyhnáni (já jako desetiletý a matka jako vdova) ze Znojma a byli nuceni tam zanechat většinu bytového zařízení a ostatních věcí. Dosud se nám nikdo ze SRN neomluvil, ani neprojevil snahu o odškodnění. Ba naopak, sudeťáci dnes vyslovují nehorázné požadavky na své vlastní odškodnění, což je nutno rozhodně odmítnout.
Ing. Oldřich Svoboda, tehdy Znojmo

***

Naše rodina, rodiče, o dva roky starší sestra a já, bydlela od roku 1921 ve Znojmě. Otec byl průvodčí vlaků ČSD, členem sociální demokracie, my se setrou jsme chodily do české obecné školy, měšťanské školy a gymnázia. Obě jsme byly členkami Sokola a účastnily se sokolských sletů. Situace se zradikalizovala v polovině roku 1938, i když předtím jsme se s německými občany stejného politického smýšlení stýkali a celkem dobře s nimi vycházeli.Pamatuji se, že již v roce 1936 začali být někteří Němci nepřátelští, scházeli se v Německém domě a při svých shromážděních nám nadávali, házeli po nás kamením, zvláště naši mladí vrstevníci. Zaháněli nás z náměstí a ulic, kde konali svoje srazy a manifestace.Ze Znojma jsme se musely s matkou a sestrou vystěhovat, ale nebylo nikoho, kdo by nám, třem ženám, pomohl. (Otec v té době sloužil na přerovském železničním uzlu při převážení našich vojsk, která musela opustit hranice. V září 1938 jsme delší čas o něm neměly žádné zprávy a byly jsme úplně bez peněz.) Maminka stála dva dny a dvě noci v kasárnách a prosila, aby nám vojenské auto převezlo pár věcí z našeho zařízení na nádraží.Konečně začátkem října 1938, kdy už nacistická vojska byla na okraji města, nám naši vojáci odstěhovali veškeré zařízení do nákladního vagónu na nádraží s tím, že už je to poslední vlak, který je ze Znojma vypraven. Do vagónu jsme naložily veškeré zařízení i s naším malým hospodářstvím, kozou, králíky a slepicemi. Vlak nás pak odvezl do Okříšek, a tam nás odstavili na slepou kolej. V tom vagóne jsme bydleli dva měsíce (to už byl otec s námi), protože jsme nikde nemohli najít ani jednu místnost k bydlení – vše bylo obsazeno uprchlíky. Ve vagóne se nesmělo topit ani vařit, tak jsme se stravovali u projíždějících čs. vojsk. Po dlouhém hledání jsme pomocí známých v Moravských Budějovicích našli ubytování u hodných, nábožensky založených lidí. Byla to jedna místnost bez jakéhokoli sociálního zařízení. V této jedné místnosti jsme všichni čtyři provizorně bydleli. Veškerý dobytek jsme dali k tetě do Pokojovic. Z vagónu jsem chodila do školy do Okříšek a má sestra jezdila do gymnázia v Brně. V Moravských Budějovicích jsme pak chodila do měšťanské školy a má sestra od pololetí 1939 do gymnázia.Ve Znojmě jsme měli rodinný domek, který po našem odchodu obsadila Němka. V domku v mansardách jsme nechali zařízení dvou dětských pokojů. Domek jsme sice v roce 1945 dostali zpět, ovšem zcela devastovaný a bez jakéhokoli zařízení.
Marie Nekulová, tehdy Znojmo

***

V roce 1938 mi bylo jedenáct let a mé sestře tři. Živě si pamatuji, jaký strach prožívali moji rodiče, co s námi bude. Otec byl vrchní respicient finanční stráže a bydleli jsme v Hnanicích u Znojma na celním úřadě. V té době někteří financové a vojáci, mezi nimi i můj otec, tábořili v lese a střežili naše hranice. Napadali je ordneři a příslušníci německého „freikorpsu“. Při jedné přestřelce byl náš známý poručík Chlup zastřelen. Pochován je v Brně.Jednoho dne přišel otec domů a sdělil nám, že musíme okamžitě pryč. Odjely jsme tedy s maminkou k babičce na Hanou, kde jsme bydlely několik měsíců. Za pár dní se maminka vrátila do Hnanic, aby odvezla nábytek a bytové zařízení. Prádlo, kožich a nábytek v kuchyni tam tatínkovi ponechala. Ten den, co maminka byla v Hnanicích, hlásili v rádiu, že Němci v noci hodili na celní úřad do sklepů granát, protože se domnívali, že tam jsou schované všechny rodiny českých financů., Prožívala jsem hrozné chvíle, neboť jsem si myslela, že rodiče na úřadě spali.Odpoledne jsem maminku přece jen čekala, a jaká byla moje radost, když se vrátila. Maminka i všechny rodiny odjely a spaly ve Znojmě. Vše, co zbylo na celním úřadě, bylo pryč a věci uschované ve Znojmě ve stodole byly ukradené nebo rozbité. A tak jsme museli začínat znovu.
Věra Blažková, tehdy Hnanice u Znojma

***

Také já patřím mezi vyhnané v roce 1938 z našeho pohraničí, a to ze Šatova. Bylo mi devět let, ale pamatuji se, jak mě musel otec vodit do školy, protože nás Čechy bili henleinovci klacky, házeli po nás kameny a nadávali nám. Nemohu uvádět ta slova, která na nás volali. Utíkali jsme jen s tím nejnutnějším, každý nesl svůj uzlík. Nábytek a všechno zařízení jsme ve vlastním domku nechali a utíkali jsme k matčině sestře do Pavlic. Odtud jsme šli všichni do Okříšek a pamatuji se, že když nám matka jakž takž uvařila, že jsme jedli na bedně a seděli na zemi. Byli jsme tři kluci a rodiče nad námi stáli a plakali. Po čase nám známí půjčili nábytek, než jsme si něco pořídili. Otec pracoval na dráze v Okříškách.V roce 1945 hned po osvobození se šel otec s mým bratrem podívat na náš domek. Jaké však bylo jejich překvapení – podlahy vytrhané, na půdě vyřezané trámy. Němka, co tam bydlela, říkala, že neměla čím topit, takže to vyřezala. Náš nábytek tam také nebyl, no prostě nic. Museli jsme celý domek opravovat, aby nám nespadl na hlavu, a nikdo nám nedal ani korunu. Nemohu na to všechno nikdy zapomenout.Ještě bych chtěl připomenout, že bratr byl při odsunu Němců na vojně a jezdil s transporty, které vezly odsunuté Němce. Nikdy však neříkal, že by se s nimi špatně nakládalo.
A.P., tehdy Šatov

***

Můj strýc Bohumil Čech žil s rodinou od roku 1923 nejprve v Dolenicích u Moravského Krumlova a od roku 1928 pak v Bezkově u Znojma. Byl řídící učitel na jednotřídce, ppor. Ruských legií, člen Sokola, ČSČK, hasičů a skautský vedoucí. Bezkov byla ryze česká obec a kdyby nebylo naprosté blízkosti hranice (asi 5 km) a budování pevnůstek v roce 1937, ani bychom nevěděli, že se něco děje. Od ledna 1938 ale i sem dolehla nervozita a zprávy o henleinovských provokacích v blízkých německých obcích.Po zabrání poněmčených obcí (Podmolí, Lukov a další) byly zabrány i obce české, a tím byl Bezkov odříznut od republiky a spojen s ní jen jednou lesní cestou. Strýc byl na této cestě zatčen a odvlečen do Znojma, kde byl vězněn přes protesty, že byl vlastně unesen z čs. území. Teprve po čtyřech dnech byl propuštěn. Po opravách hranic získal Bezkov přijatelné spojení s republikou.Druhý můj strýc, Oldřich Olejník, žil od roku 1930 v Břeclavi. Byl ředitelem pobočky Králopolské spořitelny, členem Sokola a SK Břeclav (Stadion ředitele Olejníka) a vůbec to byl společensky významný člověk. Německé provokace začaly hned v oce 1933, od roku 1935 se stupňovaly a od konce roku 1937 již byly zcela neúnosné. V Břeclavi byli např. Češi shazováni s chodníku, protože prý dobytek musí chodit po silnbici! Rodina ještě před příchodem německé armády odešla do Bystřice úpod Hostýnem, strýc sám zůstal ve spořitelně, byl však okamžitě henleinovci zatčen, byt byl vykraden a zapečetěn. Asi po dvacetidenním věznění byl strýc vyhoštěn do vnitrozemí.Za Bohumila Čecha, tehdy Bezkov u Znojma, a Oldřicha Olejníka, tehdy Břeclav, Vladimír Valeš, synovec, tehdy Moravský Krumlov

***

V pohraničí žili rodiče od svého narození. Otec se narodil v Bohuticích a matka o několik vesnic dále. Do Moravského Krumlova jsme se z Bohutic odstěhovali asi v roce 1935, protože otec tam dostal práci a byt. Otec pracoval příležitostně v zemědělství a potom dělal staničního dělníka v Moravském Krumlově. Matka měla náhodné zaměstnání. Já jsem v Moravském Krumlově začal chodit do školy. Bydleli jsme na konci nádraží, ve strážním domku. Měli jsme domácí zvířectvo, otec pracoval, aby nás uživil.Situace se zradikalizovala vyhlášením mobilizace. Otec byl odveden a do zabírání pohraničí Němci se domů nevrátil. Byl v nějaké vlastenecké organizaci, a proto se ukrýval.Byli jsme vyzváni, abychom odešli. Matka naložila na trakař nějaké svršky a my čtyři děti jsme s ní šly pěšky přes zabrané území do Bohutic, které zůstaly v republice. Bylo to asi 10 km daleko.Pamatuji se, že v Rakšicích již byla na silnici německá kontrola. Když uviděli matku s trakařem a malými dětmi, tak nás po delším domlouvání propustili a my jsme se šťastně dostali do Bohutic.Zanechali jsme v Krumlově veškeré bytové zařízení, včetně domácího zvířectva. Náhradu za zanechané věci jsme nikdy nedostali.Protože nás bylo více děcek, měli jsme potíže s bydlením. V Bohuticích jsme se zdrželi krátce. Odtud jsme odjeli do Újezdu u Luhačovic, a to již s otcem. Ubytovali nás na nádraží. Občané této vesnice nám nosili jídlo a ovoce. Po několika měsících jsme se odstěhovali na Hlínu, to bylo u Dolních Kounic. Tam jsme dostali byt. Odtud byl otec poslán nucené práce do Německa, a proto jsme odešli zpět do Bohutic. To byla naše domovská obec. Tam nám starosta dal byt, kde jsme zůstali až do konce války. Všude, kde jsme po dobu okupace bydleli, nás lidé litovali. Měli jsme velkou bídu.
Josef Petrů, tehdy Moravský Krumlov

***

Ve svých deseti letech jsem opustila s maminkou a bratrem Pohořelice, což je obec asi hodinu cesty autobusem na jih od Brna. Tam můj otec dostal v roce 1936 práci na poště. Protože ale ten nešťastný rok 1938 přišel po dvou letech našeho příchodu do Pohořelic, neměli naši možnost našetřit dostatek peněz na pořízení nějakého malého domku, jak to tam už měli mnozí Češi – většinou učitelé, obchodníci atd. Takže jsme nepřišli o majetek nemovitý, ale o kus domova, kde jsem se cítila dobře.Jeli jsme nákladním autem do neznáma, matka vedle řidiče a my dvě děti na korbě – na otomaně obstaveném skříněmi. Polovina zařízení však tam zůstala, také osázená zahrada. Otec jako přednosta pošty s námi nemohl jet, musel předat úřad.Přijeli jsme k příbuzným do vnitrozemí, které jsme dříve neviděli, pak se otec konečně objevil. Rok jsme byli přechodně v Novém Městě na Moravě, pak jsme se dostali do Brna.
Květa Wernerová, tehdy Pohořelice

***

V roce 1938 jsem bydlel s rodiči v Pohořelicích. Otec byl v květnové mobilizaci povolán do armády. Někdy potom (asi v říjnu) dostal dovolenku, aby mohl rodinu přestěhovat, neboť to bylo pro matku s třemi dětmi již v Pohořelicích neudržitelné.Celou rodinu otec přestěhoval do Židlochovic, dopravní prostředek bylo jen jeho kolo, takže skoro celý skromný majetek zůstal v Pohořelicích. Náhradu za něj jsme nikdy nedostali.
Julius Krejčí, tehdy Pohořelice

***

Ač mi bylo v roce 1938 teprve pět let, velmi živě si vzpomínám na dobu, kdy i já s mámou a bratrem jsme v noci utíkali z Mikulova a na strýcův náklaďáček stačili pobrat pouze část majetku. Ještě dnes mi zůstalo v paměti, jak mi strachem bušilo srdíčko. Jeli jsme ke střence do Rakšic u Moravského Krumlova, která nám poskytla azyl. Otce zavřeli spolu s kolegy, zmlátili a přemlouvali, aby se dal k Němcům. Musím podotknout, že můj otec byl u policie a v roce 1936 byl převelen z Brna do Mikulova, kam za ním šla celá rodina. V prvních letech žily mezi sebou obě národnosti normálně a bez větších problémů. Později Němci Čechy neustále napadali, hanlivě po nás pokřikovali a dokonce nás – děti – bili.
Soňa Suská – Bartošová, tehdy Mikulov

***

Můj otec byl vyšší úředník na poště v Mikulově. Utíkali jsme tehdy rodiče, sestra a já. Mně bylo jedenáct let a začala jsem právě chodit do primy na mikulovském gymnáziu. Dobře si na všechny okolnosti a s tím spojené útrapy pamatuji.Přála bych si, aby si naši sousedé v Německu uvědomili, že nás bylo mnoho, kdo tehdy museli opustit svoje domovy, a že náš odchod nebyl lehký.
Drahomíra Nestrojílová, tehdy Mikulov

***

Narodila jsem se v roce 1932 v Poštorné, okr. Břeclav, kde jsme zůstali i po Mnichovu. Žila jsem zde se svými sestrami a matkou. Matka 16. listopadu 1939 zemřela. Po její smrti se o nás staral matčin bratr a má nejstarší sestra, které bylo tehdy patnáct let. Začátkem roku 1940 (přesně si nepamatuji, ani sestry) přišel policajt ke strýci s tím, že se musí dostavit se mnou a s mou sestrou Věrou, narozenou roku 1930, k soudu v Břeclavi. Soud určil, že já a sestra Věra budeme vychovávány sociální péčí v německé rodině. Od soudu si nás odvezla sociální pracovnice. Strýc jel domů bez nás. Starosta Pavlák z Poštorné řekl naší nejstarší sestře, že nás odvezli do zabraných Milovic na Břeclavsku. Zde jsme byly dány každá zvlášť do jiné německé rodiny na výchovu. Nejstarší sestra nás nemohla navštěvovat, protože musela pracovat u Němců až do jejich odsunu v roce 1945. Hned, jak to bylo možné, jela pro nás do Milovic, ale tam nás nenašla. Předseda NV sdělil, že rodiny a s nimi i my byly vystěhovány do Pulschtefu nebo Mistelbachu. Sestra se svým snoubencem odjela do Mistelbachu v Rakousku. Tam nás objevili, když jsme vycházely z kostela. Vedla nás Němka. Sestra Ludmila nás oslovila a řekla, že pro nás přišla. To víte, to bylo shledání. Po pěti letech! Šla jsem hned k sestře, ale sestra Věra (v té době jí bylo patnáct let), řekla, že ji Češi vyhnali, takže do ČSR nepůjde. Tak zůstala v Rakousku, kde žije dosud.V době tzv. výchovy v německé rodině v letech 1940 – 1945 jsem si přišla na své – od nejposlednější práce v hospodářství (bylo mě v té době osm až třináct let), až po to, že jsem po návratu do ČSR neuměla česky. Do německé školy jsem byla posílána, jen když nebyla v hospodářství práce. Nenajít mě sestra Lída, tak jsem přišla o národnost a o vlast.
Vlasta Sýkorová, tehdy Poštorná

***

Naše rodina žila do okupace pohraničního území ve vlastním jednopatrovém rodinném domě v Poštorné u Břeclavi. Blízko nás v několika rodinných domcích bydlely rodiny státních zaměstnanců, převážně železničářů, kteří pak jako my museli odejít do okleštěné republiky. V okolních obcích se hlásilo k německé národnosti jen málo rodin, většinou židovských podnikatelů – některé z jejich dětí se ihned objevily v krojích Hitlerjugend. Většina z nich však sdílela osud Židů z Němci okupovaných zemí.Na zanechaný majetek, válečnými událostmi dosti poškozený, jsme se vrátili v červenci 1946. Občany, kteří zůstali v obsazeném území jižní Moravy, Němci nazývali „Böhmische Kroboten“ (tj. Kroaten, Charváti).
M.V., tehdy Poštorná

***

Patřím mezi děti, které spolu s rodiči musely opustiti v roce 1938 Břeclav. Bylo nás pět, nejstarší sestra byla nemocná. Mně bylo třináct let. Mladší sourozenci si mnoho nepamatují. Nás odvážela maminka na žebřiňáku s peřinami a nejdůležitějším šatstvem ke své matce do Pohořelic, brzy však přišli Němci a bylo další stěhování. Potom přišel protektorát a i když z mých blízkých příbuzných nebyl nikdo v koncentráku, cítila jsem se všemi více postiženými a snažila jsem se vždy jim pomoci, stejně jako můj otec, který byl italským legionářem.I jejich jména, ač již nežijí, mohu napsat: je třeba dialogu, ale Němci nás nesmějí vydírat a už vůbec nevznášet územní požadavky. Na to, co jsme prožili, se nikdy nedá zapomenout!
Ludmila Šimková, tehdy Břeclav

***

Dětství jsem prožil na jižní Moravě. Do roku 1935 jsme bydleli v Břeclavi, kde otec byl zaměstnán jako železničář. Pak byl přeložen do nedalekého Lanžhotu, odkud jsem jezdil do Břeclavi do gymnázia. Pamatuji se na řadu událostí, jako skautík a sokol, než Němci zabrali jižní Moravu, kupř. jak po záboru zdevastovali naše gymnázium. Břeclav byla zabrána, i když to bylo české město (důležitá křižovatka), nepatrná menšina německy mluvících občanů byli spíše Židé. My studenti jsme pak museli jezdit do střední školy do Hodonína přes „slovenský štát“. Když gestapo zatklo mého otce, přednostu stanice, museli jsme se vystěhovat i z Lanžhotu. Otec byl zastřelen v koncentráku Mauthausen v roce 1941. Do našeho rodného domku v Napajedlech, tj. rodiště rodičů, byla nastěhována Němka jako tzv. treuhänder. Já jsem zbytek války prožil ve Zlíně.
Ing. Břetislav Sova, tehdy Lnažhot

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 28/2/2018, 23:36
od Franz Trubka
Absolutne bez urazky.Myslis,Miro,ze to nekdo cele precte?

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 1/3/2018, 07:59
od Martas2411
Mě toto zajímá,sice to budu číst postupně,ale k ránní kávičce proč né.Má babička taky patřila k vyhnaným.A popisovala mi to podobně jako ve vzpomínkách Kačer Mira.Babička byla vyhnána někde z oblasti Třemešné,jelikož vlastně můj praděda byl státní úředník na železnici.Taky byla "česká svině" a dokonce svého života nemohla Němce ani cítit.Když o tom mluvila,tak se ji vždy zvedl tlak a udělalo se jí špatně.Takže jsem ani moc nevyzpovídával,i když by mě zajímalo víc.Bohužel už se to nedozvím.Ještě bych chtěl říct,že z pohraničí vyháněli Čechoslováky i Poláci a Madaři.To ale asi všichni víte.

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 1/3/2018, 10:36
od Polarfox
kacermiroslav píše:Rok 1938 znamenal umělé rozbití hranic, které existovali téměř tisíc let bez větších změn! Ten kdo v těchto hranicích bydlel, musel respektovat naše zákony, naše pravidla. Od října 1938 se ale hranice uměle změnili a pravidla, která zde panovala staletí, byla pošpiněná. Rok 1945 pak následoval návrat k přechozímu stavu.

Jen taková drobnost - Češi byli národnostní menšinou (byť největší) ve vlastním státě a na historických českých územích byl každý třetí Němec (ostatně proč se najednou tak kamarádili Češi a Slováci, že?). Kdyby někdo při tvorbě států v roce 1918 vzal v potaz národnosti, tak hranice mohly vypadat také zcela jinak. A rok 1945 znamenal možná návrat k "předchozímu" stavu co se týká hranic, ale následně došlo k absolutnímu rozbití národnostní struktury státu, která tu fungovala po X staletí.

Je dobré připomínat zvěrstva a špatnosti Druhé světové války, ale přijde mi dost fatální stavět se k jiným částem své historie jako by neexistovala. Jako kdyby odjakživa byly české země nějakou národnostně homogenní entitou jako dnes (což je vyloženě umělý konstrukt). Dnes se snažíme z mysli zcela vytěsnit, že jsme tu X staletí s Němci/Rakušáky a bůhvíkým ještě žili na jedné kupě. S tímhle ahistorickým a zabedněným přístupem (kdy popíráme část vlastní identity a snažíme se ji nahradit něčím "hezčím") se vždycky musím smát, když třeba spousta lidí teskní po Rakousku-Uhersku a nebo Československu...uvědomují si totiž ti dotyční, že bychom museli opět žít a fungovat s jinými národnostmi, těmi fuj fuj, kteří do obrazu českých zemí a historie nepatří? :)

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 1/3/2018, 13:36
od kenavf
Polarfox píše:
kacermiroslav píše:..
Je dobré připomínat zvěrstva a špatnosti Druhé světové války, ale přijde mi dost fatální stavět se k jiným částem své historie jako by neexistovala...

Samozrejme je to dobré pripomínať čo sa dialo na oboch stranách.Žial my tu lietame z extrému do extrému.Za komančov nám "historici" a média stále hovorili ako tí nemci robili zle,po roku 1989 sa to zase obrátilo a zase "historici" a média popisujú aké boli češi potvory že si dovolili po vojne vyhnať chudákov nemcov.A vzájomnú mieru násilia pomaly dávajú na tú istú úroveň a nezohľadňujú že nemci to robili systémovo a organizovane a mali na svedomi tisíc krát viac životov čechov. Dostať sa k vyvváženej správe nejakého historika je problém,pretože v súčasnej dobe aj tak nevieme či mu máme veriť.Už len z toho dôvodu že je podivné že väčšinou sa spracúvajú témata kde boli ublížení nemci, ale na témata kde je spracovaná otázka odsunu čechov z pohraničia na to asi neexistuje politická objednávka,asi by sa to chudákov nemcov mohlo dotknúť.

A preto človek zároveň pozerá s nedôverou keď tu niekto zrazu začne tvrdiť "ako nemci vyplácali dividendy čechom odsunutým do vnútrozemia".Na to by sem musel posunúť aj nejaké dôkazy ako sú kopie dokladov a podobne.

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 1/3/2018, 14:40
od Zemakt
No zaplať Pán Bůh, že toto téma je zde toho co píše Polar prosto.

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 1/3/2018, 15:58
od Ataman
Polarfox píše:Jen taková drobnost - Češi byli národnostní menšinou (byť největší) ve vlastním státě

Nic neobvyklýho, takových států je...

Polarfox píše:A rok 1945 znamenal možná návrat k "předchozímu" stavu co se týká hranic, ale následně došlo k absolutnímu rozbití národnostní struktury státu, která tu fungovala po X staletí.

To je sice pravda, jenže je to důsledek toho průseru, kterej pár let předtím rozjela parta vyšinutých pomatenců okolo ulízanýho malíře.

Polarfox píše:...že jsme tu X staletí s Němci/Rakušáky a bůhvíkým ještě žili na jedné kupě.

A žili bysme úplně normálně dál, kdyby nebylo tý malířovo party.

Takže rok 1938 znamenal umělé rozbití hranic státu, kde češi byli národnostní menšinou (byť největší) a ve kterém žili s Němci/Rakušáky a bůhvíkým ještě. Už v tomhle roce ale započalo ono rozbití národnostní struktury státu, která tu fungovala po X staletí. Kdyby toho nebylo, na pokus o nápravu pár let na to, dělaný stylem nebyl čas ptát se kdo je kdo, by vůbec nedošlo. Tak už to ale ve válkách a po válkách chodí, že to vždycky nejvíc odnesou ti, kteří s tím mají nejmíň co společnýho.

Re: OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ 1938

PříspěvekNapsal: 1/3/2018, 17:06
od kacermiroslav
Polare. To neni pravda jak pises. Musis rozlisovat zeme sjednocene pod personou habsburskeho vladce s zeme historicke. V ramci ceskeho kralovstvi jsme tu vzdy dominovali my Cesi a Moravane. To ze v dusledku svatebni politiky nakonec na cesky trun nastoupil Rakusak,je jina vec.