Detronizace Habsburků (1918)

Moderátor: Zemakt

Odpovědět
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Detronizace Habsburků (1918)

Příspěvek od Johan »

Tak moment :!: :!: :!: A teď bezesrandy:

Aniž bych se vyjadřoval k čemukoliv jinému; nikdy, opakuji NIKDY, jsem nebyl stoupencem absolutistické monarchie. Napsal jsem to zde již několikráte a budu to nepřetržitě opakovat. Já se považuji za kontitučního monarchistu.

A možná by jste se divili kolik pravomocí má v západní Evropě takový kost.monarcha a jak intensivně jich využívá.Ale pořád to je konst.monarchie-nikoliv absolutistická. Vím, že mi tohle mnozí podsouvají, ale absolutismus v jakékoliv formě opravdu není to pole politické šachovnice, které bych já hájil :!: :!: :!:
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Tak tady je avizovaný rozhovor s Otou Habsburským. Je z knížky jeho tiskové mluvčí Evy Eleonory Demmerle „Císař Karel I.“ (vydala Euromedia Group 2006, originál vyšel ve Vídni v roce 2004). Přepis je to doslovný, nic jsem nekrátil, jen jsem do textu doplnil autorčiny poznámky, které byly původně pod čarou. Místy jsem to původně chtěl glosovat taky, ale pak jsem si řekl, že vzhledem k faktu, že tenhle divnej týpek mohl být za určitých okolností dneska náš „stařičký mocnář“, nebudu glosovat nic. Názor na starého pána nechť si udělá každý sám. Já si ho koneckonců udělal taky a snad nikoho neovlivním když prozradím, že není příliš příznivý.

Jaké máte na otce vzpomínky?
Vlastně jich není mnoho. Bylo mi přece teprve deset let, když zemřel. Zůstalo mi v hlavě pár obrazů ze zážitků, které na mne jako na dítě silně zapůsobily. Významnou událostí z mého dětství byl pochopitelně pohřeb císaře Františka Josefa. Otec tenkrát rozhodl, že půjdu s ním a s matkou za rakví. Pro mne jako dítě to byl velmi pochmurný ceremoniál, orámovaný všemi těmi černými vysokými postavami dospělých.

O několik týdnů později jste z balkónu Matyášova chrámu v Budapešti sledoval otcovu korunovaci.
Korunovace na mne udělala mimořádně silný dojem. Ten obrovský dav lidí byl velmi působivý. I město pro mne bylo nové, poprvé jsem Budapešť vědomě zažíval. A pak ceremoniál v chrámu. Nepochytil jsem sice detaily, viděl jsem však dojetí lidí kolem a to zase udělalo hluboký dojem na mne. A pak celý ten obřad v kostele. Byla to pravděpodobně jedna z posledních velkých ceremonií v Uhrách, při níž byla demonstrována jednota tohoto státu. Takový obřad je čímsi jedinečným – naprosto zřetelně jsem si uvědomoval posvátnost okamžiku. Celou dobu jsem seděl vedle bulharského krále, což byl mimochodem velmi bystrý starý pán, který mi chtěl všechno vysvětlovat. Během korunovace rozpřádal hlubokomyslné filozofické úvahy o symbolickém významu jednotlivých úkonů. Samozřejmě jsem nerozuměl ani slovo, nudil jsem se, musel jsem však zdvořile poslouchat – byl jsem naučen chovat se ke starším lidem s úctou. Pokazilo mi to ale potěšení z celé té nádhery. Dobře si vzpomínám i na Istvána Tiszu, uherského ministerského předsedu. Utkvěl mi v paměti, protože zatímco všichni ostatní byli oblečeni do pestrých úborů, on jediný měl na sobě černé šaty. Tak žije dál v mých vzpomínkách tento muž, kterého potkal tak tragický osud.

Jak jste jako sourozenci prožívali válku? Uvědomovali jste si vzniklou situaci?
Ano, samozřejmě. Zaregistrovali jsme, že země utrpěla značné ztráty, že umírá mnoho lidí. Velmi zlá byla například zpráva o potopení vlajkové lodi našeho námořnictva – loď Szent Istvan byla zasažena torpédem. Dodnes se mi vybavují různé obrazy. Vzpomínám si na návštěvu letiště poblíž Vídeňského Nového Města. I zde jsem si uvědomil, byť jsem byl ještě malé dítě, jak obrovské oběti lidé přinášejí.

V Uhrách došlo k převratu dříve než v Rakousku. Dramatickou záchrannou akcí jste byli v říjnu 1918 dopraveni, Vy i Vaši sourozenci, z Gödöllö do Vídně.
Že došlo k převratu jsme zaregistrovali, v neposlední řadě proto, že se z různých míst, hlavně ovšem z Budapešti, ozývala střelba. Cítil jsem, že se situace stává stále nebezpečnější. Vzpomínám si ještě dobře na odjezd i na celou cestu. Bylo tam množství lidí a dvě nebo tři auta, v nichž jsme seděli my, děti. Následovalo auto řízené strýčkem Reném, které bylo naloženo benzinem. Kdyby nás pronásledovaly rudé gardy, bylo by auto zapáleno, aby se postup rudých zbrzdil. K tomu však naštěstí nedošlo. Strýčkova rozhodnost na mne udělala velký dojem. Jeli jsme do Prešpurku, kde vládl naprostý klid. Bylo jasné, že nemůžeme namířit z Gödöllö přímo do Vídně, kvůli gardám jsme museli jet oklikou. Do Vídně jsme dorazili pozdě večer, až za tmy. Rodiče měli pochopitelně velkou radost, že jsme v pořádku.

Jak se Vám uchovala v paměti situace z listopadu 1918?
Z Schönbrunnu uprchla zámecká stráž, celý dvůr se rozutekl – včetně prince Lobkowitze (princ Zdenko Lobkowitz, císařský vrchní hofmistr – pozn. autorky) a dalších lidí, které měl otec příliš dlouho ve své blízkosti. K některým lidem byl příliš laskavý, například Lobkowitze měl už dávno vyhodit. Pak ale přišli kadeti z Vídeňského Nového Města a převzali stráž. O něco později, 11. listopadu večer, jsme z Vídně odjeli. Také dvorní biskup Seydl odjel s námi. Těsně před odjezdem z Schönbrunnu do Eckartsau ještě sloužil mši. Na tuto poslední mši v Schönbrunnu si dobře vzpomínám. Bylo šero, protože některá světla nefungovala. Na nás, děti, to působilo velmi pochmurně.

Jaký byl pobyt na zámku Eckartsau?
Já i mí mladší sourozenci jsme se tam cítili velmi dobře. Bylo to krásné místo a rodiče na nás teď měli dost času. Ale otec brzy onemocněl, dostal španělskou chřipku. My, děti, jsme byly stále venku, hrály jsme si v parku. Bylo tam hodně zvířat, koroptve, kormoráni a mnoho jiných. Velmi zřetelně si vzpomínám i na plukovníka Strutta (britský důstojník, kterého král Jiří V. pověřil osobní ochranou císařské rodiny – pozn. autorky), vznešeného Angličana. To byl opravdový přítel. Ke mně se choval vždy velmi laskavě a také mí rodiče jej měli rádi.
Renner (Karl Renner, sociálně demokratický politik, 1918-20 kancléř, 1945 kancléř, 1945-51 prezident - pozn. autorky) pak naléhal na to, abychom ze země co nejrychleji zmizeli. Jednou dokonce přijel nečekaně k nám na zámek, mluvil však jen s otcovými pobočníky baronem Werkmannem a kapitánem Schontou. Rakušané se tak prostě schovali za Angličany, aby si vynutili náš odjezd. Ale Angličané, zvláště pak Jiří V., byli značně šokováni tím, co se stalo s rodinou ruského cara. Ze strachu, aby v Rakousku nedošlo k něčemu podobnému, na nás pochopitelně naléhali, abychom odešli. Otec vlastně Rakousko opustit nechtěl, byl k tomu však donucen.

Vzpomínáte si ještě na odjezd?
Ano. Odjeli jsme na nádraží v Kopfstettenu. Ještě před tím se konala mše. Bylo tam hodně lidí, skutečně věrných přátel, bylo to velmi dojemné. Pak jsme vyjeli. Na druhý den ráno jsme byli v Tyrolsku, odpoledne jsme přijeli do Švýcarska. Byl jsem z toho velmi smutný; i když jsem byl malý, chápal jsem, že musíme opustit vlast. Pochopitelně jsme ale tenkrát všichni věřili, že to není nadlouho.

Vaši rodiče se snažili vychovávat Vás bez pocitů hněvu – třebaže by k nim měli dost důvodů.
Ano, rodiče se nás snažili vychovávat bez pocitů hněvu a zatrpklosti a vůbec nás izolovat od všech zlých událostí. Ale samozřejmě jsme hodně věcí viděli, zažili, slyšeli. Vzpomínám si na všechny ministerské krize, protože v Rakousku i Maďarsku v té kritické době střídala jedna vláda druhou a každá byla horší než ta předešlá. Rodiče se však o nikom nevyjadřovali negativně, ani později ne. Věděli jsme, že je tam pár zloduchů jako Karl Renner a další. Ale proti obyčejným lidem, proti celé situaci, proti národu jako takovému rodiče nic neříkali. Nehovořilo se ani na téma Czernin, i když také on byl jistě velmi špatným elementem. Rodiče se vždy snažili vychovávat nás k náklonnosti k naší vlasti a jejím obyvatelům.

Zatímco jste žili ve Švýcarsku, připravoval Váš otec dvakrát restauraci v Uhrách. Po druhém pokusu byli Vaši rodiče dopraveni na Madeiru.
Bylo pro nás velkým zklamáním, že se restaurace v Uhrách nezdařila. Tři měsíce jsme pak žili bez rodičů. Hraběnka Kerrsenbrocková toho tenkrát pro nás hodně udělala. Byla nám jakousi náhradní matkou po celou tu dobu, kdy jsme byli od rodičů odloučeni.
V lednu jsme pak odjely na Madeiru i my, děti. Nejdřív jsme všichni bydleli v hotelu Reids, brzy to však na nás bylo moc drahé, docházely nám peníze. Všechny naše účty byly obstavené. Takže jsme se přestěhovali na Monte, které dal majitel otci zdarma k dispozici.
Pro otce byly předcházející měsíce pochopitelně nesmírně složitým obdobím. Ztroskotání pokusu v Uhrách bylo těžkou ranou. Takové psychické zatížení má samozřejmě vliv i na fyzické zdraví. Vidíme to často, že psychické faktory negativně ovlivňují zdraví některých lidí. Podobné to bylo u perského šáha – jakmile musel odejít do exilu, vypukla u něho rakovina.
V této době jsme s otcem strávili hodně času, i když to bylo jen na krátkou dobu, protože o tři týdny později onemocněl. Chodil s námi na procházky. Mám pocit, i na základě toho, co mi vyprávěla matka, že otec snad tušil, že mu už nezbývá mnoho času. Ale ještě jsme absolvovali několik skvělých výletů. Vždycky miloval dlouhé procházky, i když měl po nehodě na lyžích poraněnou nohu. Na procházky si vždycky také bral hůl. Během výletů, které podnikal se mnou a Adelheid, nám toho hodně vyprávěl. Už si však příliš nevzpomínám, co nám říkal – každopádně to bylo hodně o politice a o naší vlasti. Krátce nato onemocněl, stejně tak i někteří sourozenci.

Byl jste u toho, když Váš otec zemřel?
Dal si mne zavolat, když dostával poslední pomazání. Měli jsme svého duchovního, pátera Zsambókiho. Otcovo umírání pro mne bylo hrozné. Neumíral lehce, vše ale snášel statečně a odešel na onen svět v pokoji. Neměl naději na uzdravení. Tenkrát ještě neexistovaly léky, které jsou dnes naprostou samozřejmostí. Neexistoval penicilin ani nic jiného.
Několik hodin po otcově smrti mi matka řekla, že je nyní mým úkolem snažit se být svým národům tak dobrým knížetem jako můj otec.
Otcovo umírání na mne pochopitelně zapůsobilo velice silně. Všichni jsme byli deprimovaní. Korrfi (hraběnka Therese Kerssenbrocková – pozn. autorky) nám v těchto dnech hodně pomohla.

Jak dnes posuzujete svého otce jako císaře?
Nepochybně může sloužit mnoha lidem za příklad. Víte, celým naším dějepisectvím se táhne chyba, že jsou vyzdvihováni vůdcové, kteří válčili a vyhrávali bitvy, ne však ti, kteří usilovali o mír. Vzpomínám si na diskuzi v kruhu historiků, kde se probírala otázka, kdo byli největší mužové v době římského císařství. Byli jmenováni všichni možní císaři, až jeden mladý historik nečekaně nadhodil otázku: Co je vlastně s Antoniem Piem, který vládl 23 let? Na to odpověděl moderátor diskuze, že tento vládce není zajímavý, že za jeho vlády se nic nestalo. Přitom to bylo období, kdy bylo římské obyvatelstvo nejšťastnější. Protože to byla doba, kdy nedošlo k žádným velkým válkám, kdy se vládce válkám vyhýbal – plnil tedy to, co považuji za nejvyšší povinnost každého knížete, systému, parlamentu, obecně politických sil. Věřím, že z této perspektivy patří otec k velmi významným osobnostem dějin. To je asi také důvodem, proč jej blahořečil papež, který se rozhodl dát každému stavu resp. povolání určitou symbolickou postavu. Velice mne potěšilo, když papež svého času blahořečil jednoho muže romské národnosti. A dnes mám radost z toho, že se této cti dostalo mému otci. Znamená to, že je zde podtržena absolutní priorita hlavního úkolu každého vládce, totiž nést ve svém vysokém postavení zodpovědnost za to, aby obyvatelstvu své země zajistil v první řadě klid a mír.

Váš otec se stal císařem už v době, kdy se loď vlastně již potápěla. Známky tohoto procesu se zřetelně projevovaly už mnohem dřív. Uvědomoval si Váš otec, že monarchie spěje k zániku?
Tím jsem si naprosto jist. Byl jsem tenkrát pochopitelně příliš malý na to, abych si o tom udělal nezávisle vlastní úsudek. Avšak na základě rozhovorů s matkou jsem došel k tomuto přesvědčení. Svého času mi vyprávěla o tom, jak v den, kdy vypukla válka, přišly k Schönbrunnu davy lidí a provolávaly slávu. Otec tam tenkrát stál a řekl jí: „Ubozí lidé! Neuvědomují si, do jak hrozné situace se oni i jejich země dostali, protože válka nemůže skončit dobře.“

Existoval tenkrát nějaký způsob, jak by bylo možné monarchii nebo dunajský prostor v tehdejším rozsahu zachránit?
Ano, musela by k tomu však napomoci celá řada faktorů, a tyto faktory nebyly k dispozici. Tento stát se dal zachránit jen v mírových dobách, tedy bez války. Takové podmínky však nebyly dány. Když začal panslavismus za součinnosti dalších podobných hnutí a za podpory určitých cizích mocností vystupovat proti monarchii, nedalo se vlastně už nic zachránit. Je samozřejmě obtížné vyslovovat retrospektivně soudy o situaci, existující před mým životem, myslím ovšem, že Ruskem podněcovaný panslavismus byl jedním z rozkladných elementů.

Byl Váš otec spíš politickým realistou nebo vizionářem?
Byl to vizionář. Chtěl bych však říci, že právě vizionáři jsou v politice největšími realisty. Realisté udržují minulost, vizionáři připravují budoucnost. Příkladem politika tohoto typu je hrabě Coudenhove-Kallergi (zakladatel Panevropské unie – pozn. autorky).

Měl Váš otec pocit, že je vládcem z Boží milosti?
Ano, absolutně. Měl ale poněkud jinou představu o Boží milosti, než jakou přinášejí určitá karikaturní vysvětlení, podle nichž si dynastie namlouvají, že jsou Bohem vyvolenými atd. Pokud věříme, že dějinám vládne Bůh, musíme se za své činy odpovídat jedině Bohu. A já jsem přesvědčen, že tento pocit zodpovědnosti před Bohem je pravděpodobně tou nejjistější zárukou občanů, že zákony a pořádek a především jejich osobní svobody budou respektovány. Myslím, že milost Boží je ohromnou brzdou pro případ, že se někdo pokouší prosadit něco jiného, něco podstatně autoritářského. Milost Boží je tedy spíš zárukou pro obyvatelstvo než výhodou pro vladaře.

Dokážete si představit, že by se Váš otec, při jiném průběhu událostí, dokázal spokojit s čistě reprezentativními funkcemi?
Ne, tomu nevěřím. Proti tomu hovoří skutečnost, že se velmi aktivně podílel na přípravě následnictví Františka Ferdinanda. Že udržoval skutečně intenzívní kontakty s osobami, které tvořily následníkův poradní sbor a připravovaly budoucí vládní program. Navíc se, na rozdíl od Františka Ferdinanda, pravidelně stýkal i s uherskými politiky. To souviselo také s tím, že mluvil plynně maďarsky. Jemu vděčím za to, že jsem se jako druhou mateřskou řeč naučil maďarštinu. To byl ohromný dar, který jsem dokázal ocenit až o mnoho let později. V tomto ohledu byl tedy můj otec pokrokovější než František Ferdinand, který byl také ze starší školy a zcela zjevně koketoval s tím, že své demokratizační plány prosadí v Uhrách silou. Otec sázel víc na diplomacii.

Na jaře roku 1914 se objevila řada hrozeb, také František Ferdinand o nich věděl. Přesto nebyl ochoten zrušit plánovanou návštěvu Sarajeva.
Kdo zastává tak vysoké a odpovědné místo, nemůže výhružkám jednoduše ustoupit. Myslím, že měl naprostou pravdu, když šel dál důsledně svou cestou, ačkoli věděl, že je to spojeno s velkým rizikem. Řekl si, že ustoupit by bylo zbabělé a nezodpovědné. A pak je tu ještě něco: Když se dívám na otcův život, uvědomuji si, že během dvou let svého panování byl jedinou hlavou státu, která osobně navštívila frontu. Ví Bůh, že i to bylo velmi riskantní. Bylo však naprosto správné, že to udělal. Bezprostředně zažít hrůzy a odpornost války je něco jiného než z dobře vyhřáté kanceláře udílet rozkazy. To otec v žádném případě nechtěl. Odtud také pramenila jeho absolutní touha po míru, která nebyla jen výsledkem politické kalkulace, ale i záležitostí srdce a citu. Viděl na vlastní oči muže, kteří padli, jejichž těla byla roztrhána granáty, kteří byli nadosmrti zmrzačeni. To jej pohánělo k větší snaze o mír, k ochotě hledat kompromisy, k důslednému úsilí dosáhnout dohody.

Často se říká, že v období od sarajevského atentátu do vypuknutí války nechyběl ve Vídni nikdo tak citelně jako právě zavražděný následník trůnu, jehož vliv a energie mohly dát běhu věcí lepší směr a vyústění.
To je určitě pravda. Je tu něco, co nacházíme v každém politickém systému. Každý politický systém si vytváří vlastní struktury. Děje se to v demokracii stejně jako v partitokracii (vláda jedné strany – pozn. autorky). A zde to byla monarchie. I v ní se vytvářela struktura, která odpovídala generačním představám té osoby, jež v rámci systému zaujímala nejvyšší místo. V daném případě to byl císař František Josef. Takže ta struktura byla velmi stará. To byl největší problém, když odhlédneme od toho, že hrozba blížící se války také zvyšovala tlak na různé reformní skupiny; značnou škodu nepochybně způsobily právě vojenské tlaky. Jinak byla armáda velice zdravá.

Je vlastně téměř politováníhodné, že se pohřeb arcivévody Františka Ferdinanda – při němž sehrál Váš otec velmi pozitivní roli, když porušil protokol a šel svému strýci prokázat poslední čest – konal v tak úzkém kruhu. Nebyl vystrojen státní pohřeb, k němuž by přijely všechny hlavy států a všichni monarchové Evropy.
Je samozřejmě smutné to dnes konstatovat, ale v dané situaci by to bylo výborné, rozhodně by to bylo prospěšné. Jinou otázkou je, zda by opravdu všichni přijeli. Nejdůležitější by byla přítomnost ruského cara, ale car byl slabou osobností, zcela pod vlivem svých ministrů, kteří chtěli válku. To historie prokázala. Francouzský dějepisec Alfred Fabre-Luce, kterého jistě nelze podezřívat z přílišných sympatií k Rakousko-Uhersku, doložil jednoznačně, že největším viníkem bylo Rusko. Při označování hlavních viníků války však musíme být velmi opatrní, jsou nalézány a zpracovávány stále nové historické prameny, na konečný úsudek si ještě chvíli počkáme. Ostatně určitou část viny nesou všichni, některé státy menší a některé větší; k těm druhým patří právě i Rusko.

Rusové podněcovali velmi cíleně panslavistické emoce, a to nejen u jižních Slovanů, ale i ve východních oblastech, především v Bukovině. Tamní ortodoxní kněží totálně inklinovali k Rusku. Rusové pochopitelně naočkovali i Srby. To vše se dělo s velkou intenzitou. Jakou roli sehrál císař Vilém?
Císař Vilém pravděpodobně sehrál pozitivnější roli, než se všeobecně předpokládá. Matka mi opakovaně říkala, že otec se o něm vyjadřoval velice kladně. Z toho je vidět, že císař Vilém viděl věci správněji a jasněji, než se mnozí domnívají, byl však pod silným vlivem Ludendorffa a lidí kolem něho, militaristů a členů kabinetu, kteří chtěli válku. Proto přešel pokaždé, když se vrátil domů, zase na druhou stranu. Nicméně není pochyb o tom, že mu nechyběla dobrá vůle.

Vašemu otci se nepodařilo přesvědčit ostatní o potřebě uzavřít mír; ani v Německu.
Otec byl jediný, kdo znal realitu na frontě, to se o mnohých generálech v hlavním stanu německé armády nedá říci. Existovaly ovšem výjimky, někteří byli i na frontě a pak se nechali oslavovat jako váleční hrdinové; to však byli vesměs hloupí lidé. Z těch inteligentních bohužel navštívil frontu jen málokdo – ti raději kultivovali svůj heroismus v zázemí. Existuje krásná malá básnička z první světové války, kterou složil jeden důstojník:
„Ano, tato válka je nebezpečná,
ne každý se cítí jako hrdina,
k čemu je ten, kdo vpředu padne
a vzadu je nepostradatelný.“
さようなら。
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Rozhovor s Otou Habsburským - pokračování

Monarchie proslula svou náboženskou tolerancí. Vyjádřil se otec někdy k tomuto tématu?
Ano, i když to už bylo po zániku monarchie. Na zámku Eckartsau nadával jednou u stolu jistý host na Židy. Tehdejší poválečná vláda se skládala většinou ze Židů. Otce to tehdy velmi rozzlobilo, protože měl úplně jiné osobní zkušenosti, a protože takové generalizující soudy by se neměly vyslovovat. Je také prokázanou skutečností, že v rakousko-uherské armádě bylo mezi vojáky vyznamenanými Řádem Marie Terezie velké procento Židů. Byli to odvážní a dobří vojáci. Bojovali se skutečným nasazením. Přitom se jim stále vyčítalo, že jsou zbabělí. Proč tomu tak bylo? V některých zemích se cítili jako cizinci a bylo s nimi tak zacházeno, takže nevěděli, za co by měli bojovat. V monarchii bojovali za svou zemi. Není, myslím náhodou, že v Izraeli existuje dodnes organizace, která má připomínat Františka Josefa.

Císař František Josef byl vlastně pozoruhodnou osobností, která je dodnes namnoze podceňována.
Nepochybně. Vládl velmi dlouho, od roku 1848 do roku 1916. Většina poddaných se v této době narodila, prožila v ní největší část života, ještě za jeho panování zemřela. Byl takříkajíc instancí. Příznačné pro něho bylo i to, že si potrpěl na čistotu ve veřejné správě, za jeho vlády korupce prakticky neexistovala. A lidé to věděli. „L´Austria fu un paese ordinato“ – Rakousko byl spořádaný stát, takový byl titul knihy, která vyšla zhruba před dvaceti lety v Terstu. A přesně tak to bylo.

Císař František Josef však nedokázal zabránit vypuknutí první světové války. Rakousko předložilo Srbsku velmi tvrdé ultimátum. Srbové poslali vcelku přijatelnou odpověď. K válce nemuselo nezbytně dojít.
Hodně jsem o tom mluvil s mužem, který se tenkrát vyjednávání zúčastnil, s rytířem Fredrichem von Wiesner. Byl to diplomat a objektivní, poctivý člověk. A ten mi řekl, že běh událostí se už nedal změnit. Koneckonců Srbové neustoupili v nejdůležitějším bodu, který se týkal účasti rakouských úředníků na vyšetřování atentátu.

Vašemu otci se vyčítalo, že byl slabým panovníkem. Ale když převzal vládu, udělal na základě vlastních zkušeností, které nasbíral u vrchního velení během své vojenské služby v Těšíně, jediné správné rozhodnutí: přeložil velení armády z Těšína do Badenu a osobně nahradil ve funkci vrchního velitele Conrada von Hötzendorf. To byl vlastně chytrý tah, kterým projevil sílu.
Docela určitě. To udělal skutečně velmi dobře, protože mohl pozorovat, co se tam děje. A viděl také určité slabiny. Nechci tu vlastně o Conrafdovi von Hötzendorf (císařem Karlem propuštěný náčelník generálního štábu – pozn. autorky) mluvit špatně, byl to nepochybně talentovaný muž; nicméně byl jedním z těch, kdo si nijak nelámali hlavu tím, jak by bylo možné omezit počet obětí. Při útocích prostě spotřebovábal lidi. To asi byla jedna z největších slabin. Druhá strana však dělala totéž, Rusové při Brusilovově ofenzívě, Francouzi taky. I oni lidmi jednoduše „přikládali do ohně“. Důsledky pocítili v roce 1940, když při Hitlerově útoku tak rychle zkolabovali. Francii prostě chyběli všichni ti vojáci, kteří padli na Sommě a u Verdunu.

Váš otec měl ještě jeden důvod, proč přeložit hlavní štáb do Badenu: jisté rozhovory mezi Rakušany a Němci o užším napojení Rakouska na Německo. Navíc existovaly v Německu plány na obsazení Rakouska jakmile válka skončí.
Ano, takové plány existovaly. Ne však ve všech hlavách. Otec vždy zdůrazňoval, že například generál Mackensen (německý polní maršál, řídil tažení proti Rumunsku – pozn. autorky) byl jednoznačně proti. Byl to jeden z nejloajálnějších spojenců. Otec s ním byl často v kontaktu.

Bezprostředně po převzetí vlády se Váš otec, za pomoci Vaší matky, pokusil navázat prostřednictvím švagrů Sixta a Xaviera kontakty s Francií.
Ano, to byla jediná možná cesta. Jednání probíhala vždy přes Švýcarsko, i později, když byl zprostředkovatelem jihoafrický ministerský předseda Smuts. To byl mimochodem velmi konstruktivní duch, bohužel přišel příliš pozdě. Bylo však logické, že se zkoušelo všechno možné. A protože strýček Sixtus udržoval politické kontakty s Paříží, tak se tato cesta přímo nabízela. Vedl slibně se vyvíjející jednání s Briandovou vládou (Aristide Briand, 1862-1932, několikrát předseda francouzské vlády, nositel Nobelovy ceny za mír z r. 1926 – pozn. autorky), v níž seděli opravdoví vlastenci, kteří také chtěli mír, protože viděli jak je jejich národ decimován. Mělo to naději na úspěch. Ale pak tu byli lidé, kteří to brzdili. Také Itálie byla proti a blokovala to tím, že si kladla nestydaté požadavky.

Jaký člověk byl Váš stýc Sixtus? Měl jste k němu zvlášť vřelý vztah.
Strýček Sixtus se stal poté, co tatínek tak brzy zemřel, vlastně mým druhým otcem. To mělo jeden důvod: vždy jsem ho velmi obdivoval. Byl to člověk s obrovským nasazením, neustále pracoval, rozvíjel nové vize budoucnosti. Měl na mne mimořádný vliv právě proto, že si život jasně naplánoval. Plánoval jednotlivé etapy. Prvním krokem bylo, že se musí finančně zabezpečit. To bylo nezbytné proto, že peníze po otci se v důsledku chybných investic prakticky rozkutálely. Starý vévoda Robert uměl investovat dobře. Kdyby ještě žil, nemuselo k tomu všemu dojít. Nyní se teprve strýček Sixtus dopracoval určitého majetku. Následovala druhá etapa, podle mého soudu naprosto geniální: podnikl četné cesty a expedice do zemí, které byly tehdy ještě koloniemi a byly málo známé. Kromě toho napsal řadu knih, především historických, čímž si připravil cestu do Francouzské akademie. Ta má ve Francii ohromnou prestiž, na rozdíl od akademií v jiných zemích. A strýček byl na nejlepší cestě stát se jejím členem, to mu bylo 41 nebo 42 let. Nakonec k tomu už nedošlo, protože zemřel. Jeho třetí životní etapou měl být vstup do politiky. Jistě by to dokázal. Byl to oslnivý řečník a skvělý spisovatel a ve Francii, která si na tyto kvality velmi potrpěla, by ho čekala velká budoucnost, o tom jsem přesvědčen. Podobně je tomu mimochodem i v Maďarsku. Na druhou stranu existují země, kde je člověk, který umí dobře mluvit a psát, podezřelou osobou. Ne však ve Francii a také ne v Maďarsku.

Byl to velký roajalista?
Ano, na rozdíl od některých jiných se však neupínal k symbolům. Byl ochoten dělat věci, se kterými staří tradicionalisté nesouhlasili.

Dá se o něm říci, že to byl francouzský nacionalista?
Myslím, že ano. Byl to přesvědčený Francouz. Zároveň si však uvědomoval, že Francie sama daleko nedojde, proto bylo důležité udržovat přátelské vztahy s dalšími zeměmi, například s Rakouskem, určité kontakty s Polskem a i s jinými zeměmi. V tom se hodně angažoval a počínal si velmi chytře. Zvlášť důležité podle něho bylo, aby po válce Francie získala v Rakousku spolehlivého partnera. Z Francie se měla stát silná, zdravá země, z Rakouska rovněž tak.

O Německu neměl valné mínění?
To nevím, tím si nejsem jist. Spíš si myslím, že určitým způsobem počítal i s Německem. Ale Rakousko pro něj bylo nejdůležitější, to bylo dáno už jeho výchovou a jeho minulostí (vyrůstal v Rakousku na zámku Schwarzau – pozn. autorky). A byly tu i geopolitické důvody.

Jakou roli v tom všem hrál Xavier?
Byl to věrný a naprosto spolehlivý člověk, neměl však ani zdaleka formát strýčka Sixta.

Mohla mít Sixtova mise naději na úspěch? Nebo jaké podmínky by musely být splněny, aby tuto naději měla?
Mohla mít naději na úspěch, kdyby se bývala nezměnila vnitropolitická situace ve Francii a kdyby nátlak Itálie nebyl tak silný.

Jakou roli hrála Anglie?
K tomu se nemohu jednoznačně vyjádřit, a to z následujícího důvodu: Ještě před několika lety bych tvrdil, že jednou z nejfatálnějších postav byl David Lloyd George (1863-1945, 1916-22 liberální ministerský předseda – pozn. autorky). Nedávno však byly zpřístupněny nové archivy, a na světlo se tak dostalo jedno přímo geniální memorandum Lloyda George, týkající se mírových smluv po konci první světové války. Memorandum jasně dokládá jeho snahu zabránit tomu, aby smlouvy byly podepsány v této podobě. To můj názor na Lloyda George změnilo. Ví se ovšem také, že to byl člověk velmi zbabělý, a tak stále znovu ustupoval Northcliffovi (britský tiskový magnát, za války ředitel propagandy – pozn. autorky) a dalším, kteří prosazovali své vlastní cíle.

Toho, že monarchie zanikla, litovalo později mnoho Angličanů – mezi jinými i Winston Churchill. Mluvil jste s ním někdy o tom?
Ne. Když jsme spolu jednali, hovořilo se o vybudování jednotné fronty proti Hitlerovi, později o Rakousku, poválečném uspořádání Evropy a nakonec o postupu vůči Sovětům.

Jak dnes posuzujete roli prezidenta Woodrowa Wilsona?
Wilson byl pochopitelně nástrojem v rukou jiných lidí, kteří určovali zahraniční politiku. Byl tu například onen plukovník House (zvláštní poradce prezidenta USA – pozn. autorky), který měl na prezidenta velký vliv a připravoval jeho plány. Wilson byl Američan, kterého Evropa v jádru duše nezajímala, na rozdíl od mnoha jiných Američanů. Dělal, co mu radili jeho poradci.

Byla americká vláda, která už tehdy argumentovala velmi idealisticky, příliš nezkušená v evropských otázkách?
Nepochybně, ale to platí i dnes!

Váš otec se považoval nejen za Habsburka, nýbrž také za Lotriňana.
Ano, to měl společné s Františkem Josefem.

Hrálo toto historické pozadí nějakou roli při Sixtově misi?
U Francouzů docela určitě. Jak je znám, věřím, že to pro ně mělo jistou váhu. Byl tu například významný spojenec v osobě maršála Lyautaye, který když hovořil o mém otci, říkal pokaždé „mon duc“, tedy „můj vévoda“. Byl loajální k Francii, nezapomínal však na své historické kořeny.

Dá se tedy hovořit o bonusu důvěry z rakouské strany?
Ano, ano, rozhodně. A Briand důvěřoval i Rakousku.

Jakou roli sehrál ministr zahraničí Czernin?
Osudovou. Když ho otec jmenoval do úřadu, neznal ho ještě dost dobře. Znal jej vlastně jen z písemných dokladů a z těch vyplývalo, že je to velmi inteligentní člověk. Navíc byl Czernin jedním z mála, kdo byli ochotni podporovat otcovu mírovou politiku. Teprve po jmenování ministrem začal obracet.

Co bylo podle Vašeho názoru příčinou toho, že všechny mírové iniciativy ztroskotaly?
To, že už na začátku války došlo k dohodám mezi jednotlivými zeměmi, které poskytly například Itálii velký vliv. Francie a Anglie chtěly vymanit Itálii z vlivu ústředních mocností, což se jim v roce 1915 také podařilo. Slíbily za to Italům všechno, o co si řekli. Když pak italští politikové viděli, že se rýsuje možnost míru, který by většinu jejich požadavků zhatil, zaujali neústupnou pozici. Odpor Italů k jakýmkoli ústupkům byl tak rezolutní, že Spojencům, speciálně Francii, nezbýval prakticky žádný prostor pro vyjednávání. Francie už neměla možnost nezávislého, svobodného rozhodování.


Byl Váš otec typickým představitelem dynastie?

Něco jako typický představitel dynastie vlastně neexistuje. Jsou tu určité charakteristiky, které jsou pro rod typické. Všichni naši představitelé měli mnoho tváří a byly to tváře velmi rozdílné.

Císař František Josef, jehož panování spadalo ještě do dob později zaniklého Německého spolku, se po celý život považoval za německého knížete. Platilo to i o Vašem otci?
Možná už ne v takové míře, protože pocházel z jiné doby. Skutečností však je, že i tuto tradici udržoval, byť ne v tak živých formách jako jeho předchůdce, císař František Josef.

Váš otec byl přesvědčený federalista. Ještě během posledních dnů a týdnů se pokoušel zachránit stát Říjnovým manifestem. Vzhledem k chaosu, který po válce ve střední Evropě zavládl, lze jen litovat, že se mu to nepodařilo. Předvídal tento vývoj?
Myslím, že ano. Jinak by nedělal řadu věcí, které dělal, například oba pokusy o restauraci.

Váš otec se vzdal účasti na řízení státu. Abdikace s tím jednoznačně nebyla spojena.
Na abdikaci neměl právo. Jako monarcha přísahal na ústavu a toho se musel držet. Není možné vzdát se po šesti stech letech panování koruny způsobem, jakým se nějaký jihoamerický potentát vzdává vlády.

Později, v době švýcarského exilu, se Váš otec pokusil o restauraci v Uhrách. Jak se slučovalo toto mírovými smlouvami značně okleštěné malé království s nadnárodní panovnickou ideou habsburského trůnu?
Byl by to výchozí bod. A všichni ti Masarykové a Benešové a další si určitě velmi dobře uvědomovali, že by s habsburskou monarchií nemohli dlouhodobě koexistovat, protože by jim lidé utekli. Nesmíme zapomínat, že Československo, které sehrálo při zabránění restauraci velmi důležitou roli, mělo problémy s početnou německou menšinou a také se Slováky. Smlouvou z Pittsburgu byli Slováci připojeni k Čechům, aniž se jich na to někdo ptal. Odpovídající dohoda mezi Masarykem a emigrací v USA byla uzavřena již dlouho před koncem války, nebyla to tedy spontánní záležitost. Ukázalo se také, že Slováci se v novém svazku necítí dobře, nikdy se z nich nestali Čechoslováci. Velmi mne potěšilo, že se Slovensko osamostatnilo. Vždy jsem měl v této zemi hodně přátel, už za války.

Co vedlo Vašeho otce k tomu, aby se pokusil o restauraci v Uhrách?
To, že byl povolán. A že složil velkou přísahu na korunu a toto asi byla jediná možnost.

Jak dnes posuzujete Horthyho?
Stejně jak jsem jej posuzoval odjakživa.

Omluvil se Vám někdy, jako se Czernin omluvil Vaší matce?
Ne, samozřejmě ne. Vysvětloval. Pokoušel se vysvětlovat. Dvakrát jsem se s ním sešel, v souvislosti s emigrací a s otázkou, jakým způsobem by se emigrace mohla zapojit do osvobozeneckého boje maďarského národa. Nemluvil ani dobře maďarsky. Pokoušel se vysvětlit své jednání tím, že si to okolnosti a doba žádaly. Omluva to nebyla.

Jako evropský politik jste v zemích bývalé dunajské monarchie nasbíral mnoho zkušeností a navázal mnoho kontaktů. Jak posuzujete současný vývoj? Před 86 lety se tento útvar rozpadl a nyní dochází k opětnému sjednocování.
Ten proces se uskutečňuje automaticky. I pro mne je to překvapivý vývoj, protože probíhá tak rychle a harmonicky a protože domnělá tradiční nepřátelství tak rychle mizí. Znovu jsem si to uvědomil, když jsem byl nedávno na maďarsko-rumunské hranici. Je neuvěřitelné, jak se lidi těšili na datum 1. května, kdy hranice zmizí. Těšili se stejně Rumuni i Maďaři.

Věříte, že je tu nějaká souvislost, když je císař Karel blahořečen právě v tom roce, kdy dochází k velkému rozšíření Evropy?
Bezpochyby to spočívá v logice vývoje. Ve zpětném pohledu se tento kruh uzavírá.

Má ve Vašich očích symbolickou hodnotu, že Váš otec je blahořečen právě v roce 2004?
Svým způsobem ano. Je to jako závěrečný akord pod celou vývojovou vlnou.

Čím se liší panovník z milosti Boží, jakým byl Váš otec, od moderního předsedy vlády?
Moderní předseda vlády neexistuje. Někteří mají smysl pro transcendentní aspekt politiky a pro život ve společenství, jiní jej nemají. To může být v republice zrovna tak jako v monarchii.

Jaké poučení si mohou vzít dnešní státníci ze života Vašeho otce?
Prvním a nejdůležitějším úkolem každé hlavy státu nebo ministerského předsedy je dělat vše pro to, aby byl zachován mír. Mír se nedá udržet tím, že se bude do omrzení žvanit o touze po míru. Mírové manifestace jsou tím nejhloupějším, co můžeme dělat. Ve skutečnosti je mír vždy jen důsledkem správné politiky, správně vedené linie, určité vize budoucnosti. Jako druhou věc bych uvedl, že je možné odbourávat nepřátelství a nedůvěru mezi národy. Musí se to prostě zkoušet. Někdy je k tomu zapotřebí velké trpělivosti a značné dávky pochopení, ale je to jeden z velkých úkolů budoucnosti.

Cítíte se jako dědic svého otce?
Přinejmenším v tom smyslu, že pochopitelně cítím závazky.

Dá se říci, že zbožnost Vašeho otce byla příkladná pro pověstnou habsburskou zbožnost, nebo ji určitým způsobem překračovala?
Je to přibližně totéž. Hluboká zbožnost je Habsburkům vlastní.

Jakým způsobem je pro Vás otec i vzorem v rámci rodiny?
Hlavně jsou to povinnosti, to je zásadní. Když má někdo tu čest být následníkem takové osobnosti, která toho tolik dokázala, musí tomu prostě přizpůsobit i své konání.

Co pro Vás znamená blahořečení? Máte z toho radost?
Ano, samozřejmě, to je jasné, že z toho má člověk radost. Je to ale v první řadě náboženská záležitost. Je naprosto nepochopitelné, že tomu mnoho lidí ještě stále podsouvá nějaké politické souvislosti. Jde přece o něco jiného, i když to určité politické důsledky může mít. Choval jsem se v této věci vždy velmi zdrženlivě, protože jsem nechtěl vzbudit podezření, že si od toho slibuji nějaké politické výhody. Je to skutečně náboženská otázka a tak k tomu musíme přistupovat.

Váš otec řekl krátce před smrtí: „Musím toho tolik vytrpět, aby k sobě národy opět našly cestu.“
Ano a tu cestu našly. To je na tom to pěkné. Nebylo to tedy nadarmo.

Obracíte se Vy sám na svého otce s prosbou o pomoc?
Ó ano.

Měl jste někdy pocit, že Vám v nějaké konkrétní záležitosti pomohl?
Speciálně v politických záležitostech někdy ano. V politice, pokud ji berete vážně, pomoc potřebujete, a jak. Někdy dospějete k bodu, že nevíte, která cesta je správná. Že pak člověk potřebuje i nadpřirozenou podporu je samozřejmě jasné.

V jakém směru může být blahoslavený císař Karel vzorem pro politiky?
V tom, že byl politikem, který své politické úkoly chápal jako skutečné poslání. Že udělal vše, co bylo v zájmu lidu, za který cítil zodpovědnost. Víte, pocit zodpovědnosti před Bohem má na člověka, který v Boha skutečně věří, ohromný dopad.

Máte pocit, že Váš otec byl šťastný?
Ano, věřím, že ano.

Pro většinu lidí je nepředstavitelné, že by jejich otec mohl blahořečen. Jevil se Vám otec, navzdory všem politickým problémům, které jej zatěžovaly, jako uvolněný a veselý člověk?
Ale ano, otec byl velmi nenucený. Vlastně jsem ho blíž poznal až v exilu, a tam byl naprosto uvolněný. Hodně jsme se nasmáli, otec byl skutečně velmi veselý člověk.

Váš otec zažil velká osobní zklamání, když pomyslíme například na Czernina nebo Horthyho. Jak dokázal nezahořknout?
Možná díky tomu, že chápal všechny tyto lidi jako součást svého úkolu. Ale s jistotou tu otázku nedokážu zodpovědět.

Váš otec zemřel, když mu bylo necelých 35 let. Můžeme i s ohledem na jeho velké osobní utrpení hovořit o dovršeném životě?
Rozhodně.

Splnil zde svůj úkol?
Tím jsem si absolutně jist.

Jak si lze představit jeho další život, kdyby zápal plic přestál?
Já si to představit neumím. Jeho úkol byl splněn, jeho život završen.
さようなら。
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Zajímavé, docela mě překvapuje jeho snaha potopit Czernina, když to byl zrovna jeden z mála velice schopných politiků válečného R-U. Je škoda, když už tu mluví o realismu Karla oproti svým vojákům, že nezmíní proč narozdíl od názoru Czernina, ukončil na jistou dobu začátkem roku 1918 tajné mírové akce, když se Rusko zhroutilo a ústřední mocnosti měli nejlepší pozici pro vyjednávání.
Škoda, že Wilsona nepropral víc, docela by mě zajímalo, co z něj ještě vypadne.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Destroyman - osobně děkuji za práci kterou jsi si s tímto přepisem dal. Stáhl jsem si to a vytiskl - mě se u počítače někdy špatně přemýšlí.

Každopádně je to luxusní a zajímavé. Jistě by se dalo mnoho rozporovat ale k ničemu by to nebylo. Ale pokud bych měl starého pána hodnotit podle tohoto rozhovoru, nemám z něj nevím proč dobrý pocit.

Dobrá práce pane kolego.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 20/1/2010, 09:34, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pátrač píše:Ale pokud bych měl starého pána hodnotit podle tohoto rozhovoru, nemám z něj nevím proč dobrý pocit.
Přesně o tomhle jsem taky dlouho přemýšlel a myslím, že jsem na to kápnul.
Johan mě za to asi sežere i s chlupama, ale mám takový dojem, že v případě, že by stará monarchie v nějaké podobě přetrvala do dnešních dní a pan Otto by jí šéfoval, české země by na tom byly de facto úplně stejně jak na tom byly v letech 1621-1918. Tedy něco jako ekonomická kolonie s nějakou mírou autonomie - nic víc, nic míň.
To by ovšem v praxi znamenalo, že by nám do našich věcí strkal rypák kdejakej pologramotnej rakouskej sedlák, kterej se naučil leda tak řídit traktor a je tak blbej, že si plete Temelín s Černobylem.
A snad se všichni shodneme na tom, že vlastních pitomců máme dost a importovat ze zahraničí je rozhodně nemusíme. :razz:
さようなら。
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17708
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Jediný kdo mohl přinést změnu, tak zemřel 28.června 1914. Kája už jen zachraňoval co se dalo. Nebo spíše nedalo.

P.S.: ze starého pána mám stejně špatný pocit jako vy dva ..
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Destroyman - ten můj pocit je asi podobný jako u Tebe. Starý pán v sobě celý život udržoval pocit křivdy a s ním i odejde na věčnost, pokud se už nestalo.
Svého otce si idealizuje.
Vinu za válku hodí na Rusko - to jsem jen zíral, jediný opravdový viník je právě monarchie a těsně za ní Německo.

Jeho vize jsou neslučitelné s 20. stoletím.

Prostě starý pán zamrzl ve století 19., i když se narodil v tom dalším. Ten rozhovor mě tak nějak srovnal s myšlenkou, že jak jsem uvedl ve svém poslední dlouhém postu zde, že monarchie se přežila a nedokázala v sobě najít impuls, který by ji přenesl do moderní doby.

To ale nic nemění na tom, že si myslím, že zde jistý potenciál byl, a že možná bylo lepší reformovat než bourat.

Destroymane - to co jsi sem dal má velkou hodnotu a hodně to otvírá oči. Ještě jednou díky a pokud narazíš na podobnou věc, ve mě najdeš vždy ochotného příjemce.

A o Johana se neboj, on to přežije. :rotuj: Já mu když tak pomůžu :twisted:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Pátrač píše: To ale nic nemění na tom, že si myslím, že zde jistý potenciál byl, a že možná bylo lepší reformovat než bourat.
To pochopitelně, jenže komu se chtělo, že. Představitelé R-U se k tomu před válkou moc neměli a opět jen bližící se porážka nutila k slibování změn, ovšem v tu dobu obyvatelé mocnářství už měli naprosto jiné cíle, jedni komunismus, druhý nacionalismus.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ahoj Cassiusi- nikomu se nechtělo. možná kdyby nebyla ta válka mohlo to jít. Ale to 4 roky trvající zabíjení a strádání lidi nedovedlo k tomu, aby viděli věci lepší ve starém kabátě. I když to tam bylo, lidi to neviděli a ti kdo viděli už byli rozhodnuti.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Pátrač píše:Ahoj Cassiusi- nikomu se nechtělo. možná kdyby nebyla ta válka mohlo to jít.
Jo přesně, kdyby raději místo expanze na Balkán a přitákávání Berlínské vládě, se soustředilo R-U na izolacionistickou politiku, pak si mohlo dále řešit svůj vnitřní slepenec národů a názorů. Když teda mluvíme o tom kdo nese hlavní vinu na rozpadu R-U, tak to není Dohoda, Masaryké, Kramářové, Czerninové atd., ale samotné předválečné R-U a jeho dvě vlády.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ne. Na rozpadu má hlavní vnější vinu Dohoda která se tak rozhodla v roce 1917. A neřešené a nevnímané vnitřní pnutí tomu napomohlo.
A nevěřím tomu, že by ti Masarykové, Kramářové a podobné existence neměly své vlastní ambice. Já na idealismus takového druhu nevěřím.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Pátrač píše:Ne. Na rozpadu má hlavní vnější vinu Dohoda...
A proč? Protože se ta Tisza, Stürgkh a Conrád s posvěcením od starého Procházky pustili do něčeho, co je pak sežralo, to co pak příšlo je jen už následek. Stejně jako v případě Hitlerova Německa, je zničení Německa spojenci jen následkem toho co si Německo s kamarády vyvolalo.

A k těm ambicím,, neznám normálního člověka co by je neměl.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Detronizace Habsburků (1918)

Příspěvek od Johan »

ad. Destroyman:

Nesežere. Resp.-jen nakousne :wink: U "starého pána" je nutno vidět zabšklost. Kdyby byl ve "jdoucí" politice zase by věci vypadaly jinak. A není náhodou, že spolupráce dinastie s našimi monarchisty, na 2.str., patří dnes k nejlepším v postsocialistických následnických zemích, a to včetně Maďarska.

To, za co nakousnu je hodnocení postavení Českých zemích (uváděno jako název státu-Habsb.nezpochybňovaného). Od 2.1/2 80.-ých let 19.st.jde prakticky o federanta.

Chceme-li se podívat na Ottu musíme vidět to, že vyrůstal (míněno politicky) v čistě rakouském prostředí. A tím se dostáváme k tomu, proč nesežeru.

Jak v Německu, tak v Rakousku je dogma:Válku šlo vyhrát. Pakliže by k tomu došlo, tak by slovanským národům bylo opravdu ouvej. Předně proto, že by :!: německý nacionalismus :!: (který do té doby R-U nebyl vlastní) začal být určující pro celou oblast severně od Alp a Rýna.

Já se ovšem nedomnívám, že válku bylo možno vyhrát a nesdílím toto dogma. Oproti jiným ovšem nezastávám ani názor, že nevyhraná válka musela se=pádu monarchie.

A tady už netřeba až tolik spekulovat. Budeme-li předpokládat úspěch separátního míru, pak by se říše prostě musela opírat o karlovu koncepci.

Pro spekulace by bylo mnohem zajímavější rozvyjet návrh GB ze Švýcarska 1917. Tedy R-U mírotvorcem Evropy sice ztrácí některá území, ale jako takový (mírotvůrce) získává kompenasace na dnešní Ukraině. Proč? Protože přetlak Slovanů by byl v rámci říše takový, že by diskusím začlo zřejmě podléhat postavení Němců. Tvrzení opět není "na vodě". Předně o to totiž GB šlo; to měl být recept jak Podunají odpoutat od Německa. Ale tohle jsou předpoklady počítající s nevyhranou válkou. Článek na mne působí dojmem: Jak bych/om to zmáčkli, kdybych/om vyhráli.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Johan Mierové rozhovory s GB boli v roku 1917 o ničom. 1. žiadne ukrajinské územie by sa nekonalo. Viem, že Briti su hajzlíci, ktorý radi daváju z cudzieho, ale v tomto prípade by si vzali priliš veľké sústo. Mám silné pochybnosti, či by pri tomto pláne Kerenský ešte zostal vo vojne. To by radšej uzatvoril separatný mier s Nemeckom a RU by odstavil na vedľajšiu koľaj. A USA ešte vo vojne neboli, aby ich nahradili. 2. akoby takáto oklieštenina - RU asi vyzerala - Tyrolsko, Sedmohradsko, Južné Uhry, Chorvátsko, Severné Uhry - Slovensko a Podkarpatie, Slovínsko a sever Moravy, Bukovina a možno ešte nejaké časti. To všetko by bolo z Rakúska preč. Ostalo by torzo v podobe Česko-Juho Moravského-Maďarsko- Rakúskeho zlepenca. Životnosť ? 70 ročné Československo by oproti tomu bolo dlhoročným staríkom.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Detronizace Habsburků (1918)

Příspěvek od Johan »

8-) :twisted: Vy Brity nehezky podceňujete :twisted: 8-) Rzhovory (před 2-ma/3-mi lety?) rozebíral časopis "Historický obzor", a to celkem podrobně.

Takže GB vycházela z toho, že It byla prakticky poražena a nemusí být dále zohledňována. Britové byli ochotni jí přiznat plnění v Tyrolích a Dalmácii (poz.: hlavně proto, aby R-U přišlo o Jadran :???: ), ale nic víc. Pakliže to na vás dělá dojem, že tohoto svého spojence chtěli hodit přes palubu, pak jste, myslím, celkem blízko.

Srbsko mělo být uspokojeno na východě Bosny. Diskuse by mohla jít i o Slavonii.

Rumunsko bylo považováno za stát zcela vyřazený. Britové nepředpokládali, že by se mělo diskutovat o čemkoliv jiném, než o jeho obnově.

O Rusku, zcela otevřeně a před diplomaty nepřátelské mocnosti, prohlásili, že jeho zhroucení očekávají. Ani na něj tedy nehodlali brát zřetel (mimochodem i proto, že USA ještě do války nevstoupily a potřeba uzavřít mír byla silná).

Za teritoriální ztráty mělo být ku prospěchu R-U postoupeno území západní Ukrainy na severu vymezené řekami Bug a Pripjať a na východě Dněprem. Mimochodem stejné severovýchodní a východní rozhraničení zavažovali i později pro to, co dnes nejčastěji označujeme jako projekt "Severoslávie". Žádné Polsko, ČSR a spol; žádné jiné územní ztráty R-U. Jo-v Londýně občas dělaj politiku oškliví chlapci :twisted: :!: :twisted:
Naposledy upravil(a) Johan dne 22/1/2010, 18:09, celkem upraveno 1 x.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Pekný projekt, ale v reálnej politike neuskutočniteľný. O tom sa páni v Londýne mohli presvedčiť už za pár mesiacov. Esa už mali v rukách iný. Ale inák verím, že si rakúskymi kolegami pekne zasnívali. :lej:
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Detronizace Habsburků (1918)

Příspěvek od Johan »

Kupodivu celkem reálný, nebo ... :!: To "nebo" je dost důležité. Už jsem to tady zmiňoval.

R-U nechtělo separátní mír. Idealisté vztahu s Německem již byli odstranění z vlády, ale šlo o něco jiného. R-U nemělo s Německem vojensky krytou hranici, nemělo jak (resp. čím) ji pokrýt a bálo se kudly do zad. S tím GB i souhlasila.

Jenže v tu chvíli byl potřebný stejně chladně kalkulativní přístup všech, tedy i Němců. A ti, v daném období, uvěřili v možnost vojenského řešení války ... :cry: Co dodat.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Pozrel som si detaily dohody a pekné svinstvo. Už viem na základe čoho postupoval Hitler v Mnichove. Teráz už iba čakám na podobnú konferenciu NATO - Rusko. Výsledok už poznám a idem sa rýchlo prihlásiť do zväzu priateľov Ruska. Pragmaticky. Expedičný zbor pre boj v púštiach a pralesoch ma veru neochráni.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Detronizace Habsburků (1918)

Příspěvek od Johan »

ad. jmodrak:

:twisted: Veru tak :razz: Už dlouho se snažím na Palbě vysvětlit, že právě takhle si, na Evropském pískovišti, hrajou velký kluci. A že NATO je (pro potřeby obrany středoevropských států) prakticky mrtvé.

Na R-U se mi líbí, že jsme to byli my, kdo takové dohody uzavíral (mimochodem-tuším, že i tyto rozhovory vedl šlechtic z Čech) a ne ti, o nichž byly uzavírány (jako tomu bylo následně) :evil: Jinak-nejpůvabynější je, že se stalo ve 2.1/2 roku 1917. Proč to připomínám. Pakliže se nepletu (a mohu :!: ), tak naši kmenoví náčelníci ... ééé ... zakladatelé státu tohle údobí 1.sv.v. uvádějí jako to, kdy již bylo o československé věci rozhodnuto. Inu, myslím, že od roku 1917 se postoj GB ke středoevropským státům nikterak zásadně nezměnil.
Naposledy upravil(a) Johan dne 22/1/2010, 18:14, celkem upraveno 3 x.
Odpovědět

Zpět na „ČESKOSLOVENSKO“