Stránka 1 z 1

XV. díl. Bitva o Ardeny 1944, 45. Č 37.

PříspěvekNapsal: 29/12/2014, 05:48
od michan
XV. díl. Bitva o Ardeny 1944, 45. Č 37.
V pravém dolním rohu mapy je vesnička či městečko Losheim a okolo je právě Losheimská

Obrázek

průrva, o které je v textu řeč, v období 16. až 19. prosince 1944.
Kdo se vojenstvím zabývá tak ví, že rozhraní jednotek příslušející k nějaké jiné vyšší jednotce, a to bylo v Losheimské průrvě rozhraní dvou sborů( americký 5. as a 8. as), bývá vždy to nejslabší místo obrany. Čím více velitelství je rozhraní nadřízeno tím horší. V druhé světové válce, tahle takřka poučka, bezezbytku platila jak na Východní tak na Západní frontě.
A Losheimská proláklina byla Američany v prosinci ještě vylepšena o jejich mentalitě odpovídající specifika... Obrana severní částí průrvy v podání Američanů znamenala, že tudy projížděly každou hodinu 2 vojáci v džípu...
Německý průzkum pracoval dobře a tak byly všechny zprávy o Losheimské průrvě pečlivě zapracovány hned do prvních úderů dne 16. prosince a pak i do 17., 18. a 19. prosince 1944.
Wacht am Rhein počítal s tím, že hranice mezi německou 6. TA SS a 5. TA bude probíhat až jižní částí Losheimské průrvy. To aby německá 1. td SS měla volnou cestu na Západ - viz "Bojová skupina Peiper" na Stavelot a Staumont s koncem v La Gleize.... A zároveň ono rozhraní umožňovalo dostatek operačního prostoru jednotkám 5. TA generála Manteuffela, aby hned po prvním dni obkličovaly 2 pluky americké 106. pěší divize, které byly vysunuty na Schnee Eifelu ( Sněžný Eifel).
V prostoru před německou 1. td SS z 1. ts SS z 6. TA SS, jak již bylo řečeno, tedy i v severní části Losheimské prolákliny otevírala cestu německým tankům 3. výsadková divize. Ta však narazila velice rychle, a to již ráno 16. prosince 1944, na nečekaně tuhý odpor amerických obránců, kteří se velmi rychle vzpamatovali po dělostřelecké přípravě. Němečtí výsadkáři byli posíleni i o samohybná děla, ale také proti nim stálo několik amerických čet a rot SHD, která se bránila velice urputně v hnízdech odporu, vytvářejíc boční a křížovou palbu. Výsadkáři sice k večeru prorazili, ale utrpěli v bojích dosti těžké ztráty.
A v té jižní části Losheimské průrvy útočily dva pluky Manteuffelovy 18. VGD, které byly, bez dělostřelecké přípravy, podporovány 40ti SHD. Německé pluky grenadýrů se v jižní části průrvy doslova vloupaly do amerických obranných pozic a po střelbě zblízka rozprášily (místy však došlo k tuhým bojům) několik čet ze 14. jízdní skupiny. Již během dopoledne se grenadýrům z 18. VGD, podporovaných SHD, podařilo obklíčit, nebo obsadit, prakticky všechny farmy, jakož i vesnice v Losheimské průrvě.
V celé americké 14. jízdní skupině došlo již v poledne a odpoledne 16. prosince, k velkým zmatkům, o kterých většina historiků říká - vznikl chaos. Zálohy, které měly posílit hnízda odporu 14. jízdní, nevěděly kam mají jít a hromadně začaly utíkat. Nejhorší na celé situaci bylo, že útěk začal s vědomím velitele americké 14. jízdní skupiny plukovníka Marka A. Devina. Prý mu selhaly nervy a bez jakéhokoliv rozkazu nadřízených opustil své velitelské stanoviště. Když jej konečně nalezli, a to ve změti a chaosu různých vozidel na ústupové silnici, začal vysvětlovat, že jede do týlu pro střelivo... Ve 14. jízdní byl neuvěřitelný chaos. Úkoly neplnil nikdo! Jeden z příkladů, že tomu tak bylo, uvedu z Grynera, cituji:

"Stal se takový případ, že jedna z rot napadená německou pěchotou a SHD, ztratila po první salvě 3 muže, ohlásila tento fakt rádiem na velitelství, a zbývajících 87 mužů se okamžitě vzdalo. Za soumraku se situace ještě zhoršila. Rozprášené a dezorientované jednotky podlehly celkové panice a hromadně opouštěly své pozice. Když se za úsvitu 17. prosince objevily německé tanky, zbytky obránců se vzdaly a otevřely tak cestu k obklíčení dvou amerických pluků ze 106. pěší divize na Sněžném Eifelu (Schnee Eifel).
Losheimská proláklina se tak vlastně stala jediným místem, kde se Němcům podařilo prolomit obranu tak, jak to určoval plán Wacht am Rhein.
Na Schnee Eifelu se tím schylovalo k dramatu, jehož výsledkem byla největší americká porážka na Západní frontě ve 2. světové válce. Nezkušené jednotky 106. americké divize netušily, že slabá clona německých jednotek, sporadicky útočících na dobře připravené pozice, nevěstí nic dobrého. Skutečné nebezpečí hrozilo na křídlech a velitel divize americký generál Jones, si to plně uvědomoval. Ze svého velitelství v St. Vith konzultoval tuto situaci, která vznikla zhroucením obrany 14. obrněné skupiny, s velitelem sboru generálem Middletonem.
Navrhoval ústup za Sněžný Eifel. Dodnes (Gryner 1994) není úplně jasné, co mu Middleton odpověděl. Po válce přiznal, že měl strach, aby ústup jednotek 106. pěší divize nezpůsobil paniku v řadách obránců a je i pochopitelné, že sám se nechtěl ukvapit, protože zprávy z předních linií byly kusé a neúplné. Faktem je, že Jones porozuměl jeho rozkazu tak, že má bránit současné pozice. Ani Jones se ovšem nechtěl unáhlit - vždyť po letech služby v armádě bylo toto jeho první bojové velení (do 19. prosince 1944 se v Losheimské průrvě vzdalo do rukou německého útočníka, - levé rameno kleští tvořil německý pluk grenadýrů z 18. VGD, - celkem 8 000 Američanů ze dvou pluků 106. pěší divize...!!! Některé historické prameny říkají, že těch, kteří se vzdali bylo jen 7 000, více historických pramenů, ale hovoří o čísle 8 000 amerických vojáků a důstojníků - má poznámka)."

Od Zalogy se potom dozvíme, že se obklíčením dvou amerických pluků ze 106. pěší divize utvořila v americké obraně velká díra, neboť americká 28. pěší divize, která byla v tomto místě Losheimské prolákliny také rozmístěna, nejprve moc nepomáhala. Totiž americká 28. pěší divize byla v Ardenách, či Eifelu, proto, že se měla vzpamatovat z těžkých listopadových bojů v Hürtgenském lese. Tím, že byly takto obklíčeny ony dva americké pluky, musela 28. pěší bojovat proti neobyčejné přesile. Pluky americké 28. pěší divize, když se však poměrně rychle vzpamatovaly, podporované americkým 707. tankovým praporem, vytvářely před Němci palebnou clonu a hodiny a hodiny kladly tuhý odpor. Podobně bojovaly i další americké tankové prapory v ardenské oblasti. Cituji ze Zalogy:

"Během čtyřech dnů (16., 17., 18. a 19. prosince 1944 - má poznámka) vybojovala americká 28. pěší divize, spolu se 707. tankovým praporem celou sérii tvrdých bojů a postupně se stahovala do městečka Bastogne. Dvě německé armádní tankové divize začaly rozšiřovat průlomy v americké obraně.
- 116. td směrem na Houfallize.
- 2. td směrem na Bastogne.
Obě německé tankové divize ( z 5. TA) nasadily na čele svého postupu divizní průzkumné prapory následované rotami tanků Panther.
Obětování americké 28. pěší divize umožnilo generálu Hodgesovi, veliteli americké 1. A, přesunout do tohoto sektoru posily. Jako první dorazila Bojová velitelství dvou obrněných divizí vyslaných na pomoc 106. pěší divizi. Bojové velitelství 'B' 9. obrněné divize se skládalo z obvyklé směsice jednoho tankového praporu, jednoho praporu mechanizované pěchoty a konečně jednoho praporu SHD. 14. tankový prapor, spadající pod toto Bojové velitelství, byl prvním útvarem vyzbrojeným tanky Sherman M4A3 (76 mm), který prošel v Ardenách delšími boji, Americká 7. obrněná divize se začala do oblasti přesouvat z Nizozemska a její Bojové velitelství bylo umístěno v St. Vith. Tyto útvary, spolu se zbytky 28. a 106. pěší divize držely(do) 23. prosince výběžek u St. Vith, jako 'Palec tlačící na německý krk'. Pro německé síly představoval tento úsek mezi 5. TA a 6. TA SS zásadní překážku, nedovolující koordinované využití průlomů v americké obranné linii.
Většina střetnutí v této oblasti se odehrála mezi americkými tankovými prapory a německou pěchotou, kterou občas podporovalo několik tanků, nebo SHD."

(Pro Č 37., 38. a 39. - Bitva o Ardeny, byly použity především mé dlouholeté poznámky za desítky let shromážděné, dále ověřená historická fakta z knih - Hitlerova armáda. Vývoj a struktura německých ozbrojených sil v letech 1933 - 1945 - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command - Philippe Masson - Historie německé armády 1939-1945, - James Lucas - Poslední rok Německé armády, Horst Scheilbert - Německé obrněné jednotky, Martin Gilbert - Druhá světová válka - úplná historie, Peter H. Gryner - Ardeny 1944, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak - Ocelová lavina, Leo Kessler - Ardeny: Operace Lítice, Otto Skorzeny - Mé velitelské operace, Janusz Piekalkiewicz - Tanková válka 1939 - 1945, Letecká válka 1939 - 1945, Steven J. Zaloga - Panther vs. Sherman a další historické prameny z: Použité podklady na konci článků. Použity byly také některé termíny i z dalších pramenů, jako ověřená fakta, která jsem našel pod heslem Ardeny na internetu.).

Je čas opustit boje Losheimské průrvě, kde probíhala hranice, nebo rozhraní mezi německou 6. TA SS generála Dietla a mezi Manteuffelovou 5. TA a věnovat se naplno bojům nejúspěšnější německé armádě v Bitvě o Ardeny - 5. TA.

Německá 5. TA generála Manteuffela, útoky přes řeku Our - 16. až 18. prosince 1944.
Mapa útoku německé 5. TA generála Manteuffela, dle plánu Wacht am Rhein, nám ukazuje (

Obrázek

řeka Our je podél německé hranice na této mapě), že bojové operace měly její sbory provádět 37 km jižně od Elsenbornského hřebene. Když se podíváme na mapu oblasti útoku 5. TA vidíme, že ve velké šíři nástupního prostoru byla vodní překážka - řeka Our...
Již několikrát bylo řečeno, že Manteuffel si u Hitlera vymínil, že ranní dělostřelecká příprava dne 16. prosince ráno bude zkrácena aby američtí obránci měli co nejmenší čas se vzpamatovat a místo v 10,00 dopoledne zaútočili němečtí vojáci úderných oddílů zaútočili již za úsvitu. K útoku byly využity světlomety, jejichž světlo se odráželo od husté oblačnosti v okolí řeky Our. Bojiště před útočícími údernými družstvy pěchoty tak vypadalo jako ve dne.

Re: XV. díl. Bitva o Ardeny 1944, 45. Č 37.

PříspěvekNapsal: 29/12/2014, 05:52
od michan
XV. díl. Bitva o Ardeny 1944, 45. Č 38.

Jak již bylo řečeno, proti německé 5. TA generála Manteuffela stála americká 28. pěší divize, jejíž tři pluky v obraně byly, od severu to byl 112. ppl. (ppl. - pěší pluk), ve středu obrany byl 110. ppl., a na jihu 109. ppl., které bránily úsek dlouhý o něco víc než 35 km.
Americká 28. pěší divize měla za sebou bojovou činnost v Normandii, kde se osvědčila. Pak se účastnila těžkých bojů o Hürtgenský les v podzimu roku 1944, kde v krvavých bojích utrpěla poměrně těžké ztráty. Když byl Hürtgenský les dobyt, byla divize přemístěna na klidnější úsek fronty, do Arden, aby tam doplnila stavy a aby si vojáci odpočinuli.
Divize měla tak trochu smůlu, neboť velitel německé 5. TA generál Manteuffel si noc před útokem, tedy noc z 15. na 16. prosince 1944, projížděl a procházel první linie podél řeky Our. Na místě zjistil, že Američané podél Our, na některých místech, vyklidili své hlídkové pozice a to těsně za řekou. Nechal proto ještě v noci z 15. na 16. přebrodit některé útočné oddíly za řeku Our, jako součást povolení Hitlera, že brzy ráno zaútočí bez dělostřelecké přípravy. Tak se stalo, že některé útočné oddíly Manteuffelovy 5. TA se infiltrovaly takřka přímo do obranných pozic Američanů.
Německá 5. TA v době útoku v Ardenách, v prosinci 1944, představovala to nejlepší, co mohl Wehrmacht poslat do útoku. Většina jednotek byla veterány bojů na různých frontách Východu i Západu, vždyť posuďme:
- Proti nejseverněji obraně stojícímu americkému 112. ppl. (28. pěší divize) stála z německého 58. ts (LVIII. ts) pod velením generála Krugera, který v prvé vlně útočil svou zkušenou 116. td a 560. VGD, do prostoru silnice Skyline Drive (viz. mapa silnice od jihu k severu), která sleduje hřeben stejného jména. Na severu se hned ten první den prorazit americkou obranu nepodařilo a postup německého 58. ts se tak zdržel o celých 24 hodin.
- Hlavní útok pak proti americkému 110. ppl. uprostřed, pak prováděl německý 47. ts (XLVII. ts) generála von Lüttwitze, který se skládal z 2. td a tankové divize Panzer Lehr, která byla přisunuta do prvého sledu ze zálohy generála Manteuffela, jeho 5. TA, a také 26. VGD.
- V jižní části mezi městy Vianden a Diekirch, proti americkému 109. ppl. úspěšně americký pluk zadržoval pomalý nástup německé 7. A generála Brandenbergera a pomalu ustupoval směrem na západ.
Hlavní útok, který směřoval na důležitou křižovatku do Bastogne, prováděný 57. ts, byl úspěšný a jak by také ne. Vždyť v prvém sledu útočící německá 2. td SS, tanková divize Panzer Lehr a 26. VGD měly dohromady více jak 50 000 důstojníků a vojáků, 143 tanků a více než 20 SHD. Problém vznikl jen u tankové divize Panzer Lehr, která ještě nebyla doplněna po ztrátách, které utrpěla v podzimních bojích s jednotkami Pattonovy americké 3. A a do útoku šla jen s 57 tanky. Dalším problémem bylo, že u všech těchto tří divizí chyběly mostní konstrukce. Ve výsledku to znamenalo, že sice ty lehké úderné oddíly, složené z pěchotních jednotek, řeku Our překonaly rychle, ale tankové a motorizované jednotky měly zpoždění. Tohle zpoždění tankových jednotek bylo tak trochu záchranou pro obranu amerického 110. ppl. z 28. americké divize, která v té době bránila linii dlouhou 22 km (opět, viz. mapa prostoru mezi 112. a 109., který přísluší právě pojmenovanému 110. ppl. uprostřed. Na mapě je vždy prostor vyznačen od severu 112/110, dále pak 110/109). Je jasné, že tak musel americký 110. ppl. svou obranu sestavit z opevněných bodů v síle roty, které většinou zatarasily silnici procházející prostorem a bránily výstupy z údolí řeky Our. V takto vytvořené obraně byly zvláště důležité cesty a vesnice Marnach a Hosingen, kudy probíhaly dobře udržované silnice směrem na Bastogne.
Poslechněme si, co o 16. prosinci 1944, prvním dnu útoku do obrany amerického 110. ppl., z 28. pěší divize, napsal v roce 1994 historik Gryner, cituji:

"Manteuffelova pěchota používala v útoku taktiku Hutierových přepadových jednotek z Velké války (I. světové války). Obcházela hlavní místa odporu a přenechávala jim vyčištění jednotkám druhého sledu. Za těžkých ztrát Němci dobyli prvního dne Marnach a obklíčili Hosingen (viz. mapa - má poznámka). Ženisté s potížemi dokončili kritické přechody přes Our u Dasburgu a Gemündu (viz. mapa - těsně na hranicích - má poznámka) a pancéřové jednotky se konečně začaly pohybovat po blátivých silnicích ven z údolí. Americká střediska odporu a opěrné body ve vesnicích padaly za oběť pronikajícím tankům jeden po druhém. (Americký - má poznámka) Protiútok směrem na Marnach byl rozprášen tanky německé 2. td. Američané ztratili během hodiny 21 lehkých tanků. Generálmajor Cota uvolnil poslední dvě záložní roty tanků, celkem 34 Shermanů M-4. Plukovník Fuller, velitel 110. ppl., je rozdělil na malé skupinky na podporu jednotlivých středisek odporu. Shermany sice na několika místech zadržely útočníky, ale dříve nebo později se staly snadnou kořistí zkušených tankistů německé 2. td."

Po těžkých bojích v obklíčení se americká posádka města Hosingen vzdala v poledne dne 17. prosince 1944. Ani americké velitelství plukovníka Fullera a jeho 110. ppl. umístěného v Clervaux nevydrželo dlouho. Zbytky velitelství, doplněné o záložní jednotky, bojovaly ještě celý den 17. prosince a až 18. prosince ráno ustoupily. Boj to byl nerovný, Němci měli převahu jak v tancích, tak v pěchotě. Zápisy amerického 110. ppl. říkají, že dokonce jedna četa v obraně ve vesnici Wahlhousen, aby zastavila "mraky" postupujících německých grenadýrů, požádala rádiem o dělostřeleckou palbu na své pozice. Taktika se nezdařila a z celé americké čety se zachránil jen jeden muž.
Dne 18. září, již v odpoledních hodinách, mohly tanky generála Bayerleina, jeho tankové divize Panzer Lehr, postupovat dál směrem na Bastogne. Stejně tak tanky německé 2. td, když dobyly Clervaux, mohly nerušeně postupovat na Houffalize, když rameno kleští této německé 2. td mělo za úkol obejít město Bastogne ze severu.

Ještě mapa pro celkový přehled bojů v Bitvě o Ardeny, od jejího začátku 16. prosince 1944 až

Obrázek

do 24. prosince 1944.

Průlom 5. TA do amerických pozic a útok do okolí Bastogne.
Již samotná dělostřelecká příprava, kterou ráno dne 16. prosince 1944 Němci spustili do prostoru předních pozic a poté v dopoledních hodinách na týlové cesty amerického 8. as generála Middletona znamenala ohromný zmatek. Na sbor generála Middletona docházely jen útržkovité zprávy o situaci. Velitelé nižších jednotek nevěděli nic, co se děje za hranicemi sektorů a ještě v odpoledních hodinách 16. prosince hlásili velitelé americké 28. pěší divize a americké 99. pěší divize - "Vše je pod kontrolou...!!!"
Snad jediný, kdo na prvé zprávy z prvních linií zareagoval nejlépe, byl později, v prvních dnech velice kritizovaný americký generál, velitel 1. A generál Hodges. Generál Hodges okamžitě uvolnil ze zálohy, a to již v poledne 16. prosince 1944, svou 9. obrněnou divizi. Poměrně dobře byl hodnocen i historiky také rozkaz velitele amerického 8. as (VIII. as) generála Middletona, který rozkázal, aby jednotky neustupovaly všude hned, ale své přední pozice bránily za každou cenu (v případě pluku 99. pěší divize ten rozkaz naprosto ideální nebyl, ale v dalších místech byl správný).
Když porovnáme zápisy, zjistíme, že důstojníci z americké 1. A, štáb armády se v prvních hodinách domníval, že Němci přešli do tzv. "Zdržovacího útoku". Útoku, který měl narušit připravovaný nástup americké 1. A na přehradu na řece Rúr. Proto chvíli váhali. Své chování v zápisech americké 1. A odůvodňují - že nechtěli nahrávat Němcům do ruky a proto nechtěli hned přisunovat jednotky na Ardenskou frontu. Až teprve v noci z 16. na 17. prosince se podařilo přece jenom vyanalyzovat celý německý útok probíhající od rána 16. V momentě, kdy bylo jasné, že se jedná o frontální německou ofenzívu v Ardenách, začali jednat i nejvyšší velitelé spojeneckých jednotek.
Generál Eisenhower okamžitě doporučil, ještě v noci z 16. na 17., aby se přesunula americká 7. obrněná divize ze severu a 10. obrněná divize z jihu na pomoc Middletonova 8. as (VIII. as), to vše po poradě s velitelem americké 12. Skupiny armád generálem Bradleym. Američanům zahrálo do ruky především to, že například Němci neměli dostatek mostních konstrukcí na přemostění řek. Obrana prostoru Rocherath-Krinkelt a další místa drobných odporů, které pro Němce znamenaly časovou ztrátu. Němci tak nedosáhli okamžitě plánovaného průlomu fronty a jejich zpoždění ze dne 16. prosince 1944 se tak stále každý den zvyšovalo a v celkovém kontextu znamenalo porážku německých vojsk v Ardenách.
První den 16. prosince 1944 byl snad jediný člověk na ardenské frontě, kterým byl velitel německé 7. A generál Brandenberger. Totiž jen jeho jednotky úplně bez problému, aniž by se nějak honily, překročily řeku Sauer na několika místech a donutily americkou 4. pěší divizi, aby požádala své nadřízené, zde velitele 8. as (VIII. as) generála Middletona, aby jim poslal posily.
Určitě spokojen nebyl generál Manteuffel, který útočil mezi německou 6. TA SS a 7. A, tedy ve uprostřed fronty, neboť jeho 5. TA nabrala prakticky jeden celý den - přesněji 24 hodin - zpoždění. U Manteuffela to byl neúspěch a americký odpor v jejich roztroušených hnízdech obrany. Neúspěch při dobývání Skyline Drive, pomalá výstavba mostu přes řeku Our, která držela tanky. Přesto Manteuffel doufal, že časovou ztrátu v dalších dnech dohoní.
Nespokojen byl i Dietrich, jehož 6. TA SS také nabrala ztrátu, nepřekonala odpor severní části fronty.
Pro Spojence bylo velice důležité, že obrana její severní části fronty vydržela. To z těch důvodů, že spojenecké posily tak mohly provádět přesuny od severu k jihu, což prakticky postupně rozhodlo v celé bitvě!!!
Jako naprosté fiasko byl hodnocen útok obou výsadkářských divizí (3. výsadkářská divize a 5. výsadkářská divize).
V konečném kontextu pak musel polní maršál Rundstedt hlásit Hitlerovi, že sice útok Spojence naprosto překvapil, ale že 6. TA SS frontu neprolomila a nedosáhla vytčených cílů a že tak plán "Operace Wacht am Rhein", se svým postupným 1. cílem - dosažením řeky Maasy - je vážně narušen.

Re: XV. díl. Bitva o Ardeny 1944, 45. Č 37.

PříspěvekNapsal: 29/12/2014, 05:57
od michan
XV. díl. Bitva o Ardeny 1944, 45. Č 39.

Jedním ze zásadních faktorů narušení časového harmonogramu německého plánu Wacht am Rhein byla dobře organizovaná a pečlivě prováděná obrana vesnic Krinkel-Rocherath v nejsevernější části fronty. Byla to právě ona silnice v Krinkel-Rocherath, kterou Američani drželi dlouho otevřenou a která pak sloužila jako jediná ústupová cesta pro americkou 2. a 99. pěší divizi. Obraně prostoru Krinkel-Rocherath tehdy velel americký generálmajor Walter Robertson, kterému se podařilo zastavit frontální útok tří německých divizí z 1. ts SS, když americká 2. pěší divize jistila obranu a americká 99. divize tak mohla ustoupit na nové obranné pozice, vytvořené na Elsenbornském hřebenu. Americká 2. pěší divize pak ( útoky

Obrázek

okolo Bastogne od 19. do 23. prosince 1944. A zde ještě obrázek předměstí Bastogne, kde

Obrázek

byla v obraně i těžší americká vozba v podobě Shermanu, někdy po 23. prosinci 1944, neboť je tam již sníh.), od 19. prosince 1944 ustoupila také do prostoru obrany 99. pěší divize. V nově vytvořené obraně amerických jednotek pak byla vedle obou jmenovaných divizí ještě příchozí posila, kterou byla jedna z nejzkušenějších amerických pěších divizí - 1. americká pěší divize (The Big Red One). Všechny tři divize v obraně pak posilovalo americké divizní a plukovní dělostřelectvo, když téhle obraně se podařilo útočící německé jednotky zastavit natrvalo. Německé jednotky z 1. ts SS se pak po těžkých ztrátách, které utržily po neustálých útocích, musely po 24. prosinci 1944 stáhnout do původních pozic. Tak se obrana generálmajora Robertsona natrvalo zapsala do Bitvy o Ardeny a historická literatura o téhle obraně hovoří - "Měla rozhodující význam na další průběh bitvy."
Německá 6. TA SS generála Dietricha neprorazila k řece Maase, americké jednotky obrannou linii udržely a německé útoky na severní části fronty definitivně skončily. Jak již bylo řečeno u "Operace GREIF", skončila tak i neslavná pouť Skorzenyho 150. tankové brigády - její útočné a diverzní plány, které měly končit na Maase obsazením 3 mostů se nekonaly.
O něco úspěšnější byl přece jenom Peiperův obrněný předvoj, vytvořený z německé 1. td SS - tzv. "Bojová skupina Peiper" ("Kampfgruppe Peiper"), který se převalil na západ přes Losheimskou průrvu. A podobně, nebo ještě více úspěšné pak byly Manteuffelova 2. td a 116. td, které se k Bastogne blížily v klešťové operaci. Zatímco Bojová skupina Peiper uhasla u La Gleize a Stoumontu, Manteuffelova 2. td a 116. td, které obkličovaly Bastogne, čekal těžký a nelítostný boj. Bylo 18. prosince 1944 a obě tyto německé divize z 5. TA stále ještě postupovaly.
Obrana Bastogne.
Město Bastogne bylo již od pradávna, prvé zápisy hovoří o 13. století, naplno pak od 19. století, důležitým tržním městem s neméně důležitou křižovatkou sedmi silnic, kterými se převáželo zboží na všechny světové strany (některé další údaje viz zde na Wikipedii:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bastogne
). I generální štáb OKW řízený Jodlem, již při plánování Wacht am Rhein, velmi dobře pochopil důležitost města Bastogne. I proto určil dobytí města Bastogne, jako jeden z důležitých postupných cílů ve svém plánu. Je s podivem, že ač plánovači OKW rozpoznali důležitost plánu dobýt Bastogne, nerozeznali jak velké jednotky mají tohle město dobýt. Udělali zásadní chybu, když rozhodli, že až se německé jednotky přiblíží k Bastogne, musí zjistit jak silná obrana tam je. Další směrnice pro 57. ts z 5. TA říkala, že pokud bude obrana Bastogne příliš silná, tankový sbor se útoku na město vyhne a bude pokračovat v postupu dál na západ. Město Bastogne pak měla dobíjet německá 26. VGD z 47. ts, viz. zde:
viewtopic.php?f=137&t=6449
, která se k městu měla dostat do třetího dne (do D + 3) trvání Wacht am Rhein a město za jeden den dobýt. Jak říkají některé historické prameny, byla by to "silná káva" i pro zkušenou divizi, která by předtím neplnila žádné další bojové úkoly. No a 26. VGD úkolů měla víc. Nejprve měla překročit a zajistit přechody přes řeky Our a Clerf. To ještě nic nebylo, ta divize měla ještě další úkol, kterým bylo bojem otevřít cestu pro obě tankové divize (2. td a 116. td) a pak pochodovat (nebyla motorizována) a bez jakékoliv podpory těžké techniky zaútočit na Bastogne a z chodu město dobýt...!!! Je jasné, že tohle prostě nešlo splnit.
I Američané si byli vědomi důležitosti města Bastogne, které museli udržet za každou cenu. No a počáteční situace se pro americkou obranu vůbec nejevila příznivě. Totiž již 17. prosince Manteuffel se svou 5. TA prolomil střed ardenské fronty a generál Hodges, velitel americké 1. A, musel již 17. prosince poslat do boje vše, co tehdy měl. Již na jiném místě jsme řekli, že velitel všech spojeneckých jednotek na Západě generál Eisenhower, reagoval z 16. na 17. také velice rychle a ač neměl ještě plně odpočinuté dvě vzdušně-výsadkové divize po bojích v Holandsku, poslal na frontu své zálohy vrchního velitelství - americkou 82. vzdušně-výsadkovou divizi a 101. vzdušně-výsadkovou divizi.
Začal závod s časem. Na jedné straně se německé tanky blížily k Bastogne, na druhé straně americká 82. a 101. jen tak nalehko v náklaďácích, kde nejtěžší zbraní byla Bazooka, ujížděly do prostoru Arden.
A spěchaly tam také další spojenecké posily. Když potom německé oddíly překročily řeku Clerf, rozkázal generál Middleton Obrněné skupině "R" vytvořené z americké 9. Obrněné divize - směr Bastogne! Obrněná skupina "R" tak dostala jeden neobyčejně důležitý úkol, či rozkaz - "Neprodleně obsaďte jedinou asfaltovou silnici vedoucí do Bastogne z východu! Vybudujte na silnici dvě centra odporu, která se budou opírat o silniční zátarasy a minová pole!"
Americká bojová skupina sice úkol splnila, ale nemělo to žádný velký význam, neboť ihned na začátku Panthery a Tigery odstřelily Shermany a ostatní pěšáci bez tanků podlehli panice a uprchli. Byl večer 18. prosince 1944 a německé 2. td nestálo nic v cestě do Bastogne.
Ale tady došlo k úplně závažné až tragické chybě u Němců. Plán 2. td říkal, že má neprodleně a urychleně postupovat na Západ a německý plukovník Lauchert v předvoji německé 2. td se dopustil chyby a poblíž Longvilly, vybírajíc mezi tím rychle na Západ a nebo dobýt Bastogne, si tehdy 18. večer vybral - "hurá na Západ"!!! Rozkázal svým tankům, aby otočily na sever, obešly Bastogne a urychleně ujížděly směrem k řece Maase...!!!
Podobně nesprávně si počínala i další německá pancéřová divize Lehr generála Beyerlina, která také nevyužila příležitost obsadit důležitou křižovatku Bastogne. Když se Beyerlinova Panzer Lehr vymotala z dopravní zácpy na konci údolí řeky Clerf, stála tehdy jen 9 km od města Bastogne. Generál Beyerlin měl tehdy také na výběr:
- Buď se stočit na jih a pokračovat po asfaltové silnici.
- A nebo se vyhnout předpokládané nepřátelské obraně a zátarasům (!!!), použít objížďku po měkké "okresní silnici".
A tady právě později Beyerlin přiznal, že jeho průzkum zapracoval špatně a on tehdy nevěděl, že ani jedna z těchto silnic není bráněna.
Tehdy vybral prostě tu "okresní silnici", aniž by tušil, že za pár kilometrů vjedou přímo do moře bahna. Beyerlinově koloně tanků pak trvalo více než 4 hodiny, než dorazila do Mageret. Tam se kolona zastavila, protože se od belgického farmáře dozvěděla, že tudy před chvílí projela jedna celá americká obrněná divize.... Beyerlin nechal zaminovat veškeré přístupy a rozkázal vyčkat do rána. Později všechny historické i vojenské prameny říkaly, že Beyerlinova opatrnost nebyl na místě a byla součástí chyb obou dvou tankových divizí. Poslechněme si, co o těchto faktech napsal v roce 1994 historik Peter H. Gryner, cituji:

"Bastogne bylo zachráněno kombinací náhod a chyb německých velitelů. Americké posily vyhrály závod o čas a 18. prosince, okolo 16ti hodin odpoledne dorazila do Bastogne čelní rota Obrněné skupiny 'A' z 10. americké obrněné divize pod velením plukovníka Williama Robertse. Jednotky této skupiny okamžitě obsadily všechny přístupy k městu a vyčkávaly příchodu dalších posil.
19. prosince měl Beyerlin poslední příležitost dobýt Bastogne před příchodem americké 101. vzdušně-výsadkové divize. V 5,30 ráno zaútočily jeho tanky na vesnici Neffe východně od města. Čelní jednotky dosáhly vesnice v 7 hodin a z neznámých důvodů se zastavily. Panzer Lehr promarnila svou velkou příležitost...!!!"

A do Bastogne ještě v noci spěchala americká 101. vzdušně-výsadková divize, která se tam dostala, jak již bylo řečeno, jen s Bazookami po celonoční jízdě s rozsvícenými světly. Zkušení výsadkáři si mohli rozsvícená světla dovolit, neboť bylo neletové počasí a tak nelítala ani Luftwaffe. Velitel americké 101. vzdušně-výsadkové divize okamžitě rozkázal svým zkušeným výsadkářům, aby zorganizovali po celém obvodu města Bastogne pevná obranná hnízda, která se budou vzájemně podporovat palbou. Bastogne byla zachráněna pro Spojence. Než však výsadkáři obranu vybudovali, museli se na různých místech rozvětvené silniční sítě utkat s postupujícími Němci a i když výsadkáři utrpěli již v začátku citelné ztráty, neustoupili a spolu s jednotkami obou Obrněných skupin "R" a "A" Němce vytlačili a vytvořili pro velitele 5. TA problém - Manteuffel musel řešit jak dál.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
viewtopic.php?t=1176,
viewtopic.php?t=1179
viewtopic.php?t=1193
viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Miloš Hubáček - INVAZE.
Válka v Normandii. Ode Dne D k St. Lo,
německýma očima - Vince Milano a Bruce Conner.
Charles Kirkpatrick - Spory o druhou frontu.
Stephen Badsey - Příprava operace Overlord.
Detlef Vogel - Německá obrana.
Edward Marolda - Operace Neptune.
Steven J. Zaloga - Den D 1944 Pláž OMAHA.
Roger Cirillo, Stephen Badsey - Den D.
Charles Kirkpatrick - Soustřeďování sil.
Alfred Price - Vzdušné boje.
Nigel de Lee - Boje v Ńormandii.
Nigel de Lee - Průlom.
Bernard Nalty - Invaze do jižní Francie.
Roger Cirillo - Pronásledování k Sieně.
John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě.
Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM.
Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944.
Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden (americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize).
Donald R. Burgett - CESTA DO ARNHEMU - Křičící orel v Holandsku.
Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek.
A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. ( The Forgotten Battle)
Peter H. Gryner - Ardeny 1944.
Leo Kessler - Ardeny: Operace Lítice.
Otto Skorzeny - Mé velitelské operace.
Steven J. Zaloga - Panther vs. Sherman.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Den D 1944 Pláž Omaha, - Steven J. Zaloga, Howard Gerrard.
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu http://www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
viewtopic.php?t=3463
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
viewtopic.php?t=3351
a Thór:
viewtopic.php?t=2936
viewtopic.php?t=2892
viewtopic.php?t=2821
Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
viewforum.php?f=153
Letectvo:
viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
viewtopic.php?t=1180
O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních viewforum.php?f=113
a u Ostatních viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.
O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=137&t=60&start=40