XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 73.

Od Normandie po kapitulaci Německa

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 73.

Příspěvek od michan »

XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 73.

Mapa vylodění v Normandii od 6. do 12. června. Na mapě je ukázána i ta skutečnost,

Obrázek

že ke konečnému spojení všech oblastí pláží - UTAH, OMAHA, GOLD, JUNO a SWORD došlo až 12. června 1944 ráno, po dobytí a obsazení Isigny.

Jak vypadalo normandské bojiště?
K pochopení pomalého a těžkého postupu Spojenců za plážemi nám přispěje i seznámení se s rázem krajiny v Normandii. Pojďme a řekněme si něco o Normandii blíže.
Veškerá historická literatura říká (všichni historici popisující D – DAY se na tom shodují), že naplánování „Operace OVERLORD“ bylo vůbec tím nejpečlivějším, co kdy spojenečtí štábní důstojníci vytvořili. Štábní důstojníci při plánování kladli důraz na všechny možné i nepříznivé, nahodilé okolnosti, které by mohly nastat v období, kdy se budou výsadky na plážích Normandie vyloďovat. No jo, ale zrovna tak ti samí historici říkají, a to stejně jako i přímo důstojníci, kteří vylodění plánovali, zažili a byli přímými účastníky, stejně jako všichni vyšší velitelé ( ve svých memoárech), že největším opomenutím při plánování bylo, že nikdo nevěnoval zvýšenou pozornost problému, jak vlastně budou po vylodění, až se dostanou na pláže a za pláže, vojáci pokračovat v boji. Tady mají všichni na mysli, že nebyl totiž dobře prosondován terén v normandské oblasti. Nejvyšší velitelé zodpovědní za vylodění v Normandii a pak také štábní důstojníci, zvolili bojiště hlavně na základě požadavků na výsadkové pláže.
A protože věnovali malou pozornost terénu za plážemi, museli dělat jeden kompromis za druhým a brát terén takový jaký byl, a my za chvíli uvidíme, že museli brát i takový terén, který jim Němci nastražili, který jim Němci připravili( v podobě např. zatopených oblastí).
Totiž rozlehlé pláně mezi městy Caen a Falais, které se po vylodění otevřely před britskou 2. A, byly zvlněnou zemědělskou krajinou plnou pastvin. Půda v těchto místech byla suchá a pevná, čímž vlastně říkáme, že byla naprosto ideální pro tankové operace. No jo, ale Němci to také věděli a tak zde pro Spojence připravili všechno možné, aby jim postup znemožnili. Tak také pro odražení spojeneckých obrněných divizí hned v první den, od 6. června 1944 ráno, stahovali Němci ke Caen všechny vojáky, které kde mohli ušetřit. Ať již to bylo z Bretaně (Bretaň je jižně od amerických sektorů), dále pak také divize z jihu Francie, ale samozřejmě ke Caen i jednotky, ze severu Atlantického valu - z Holandska. A bylo to právě město Caen a jeho okolí, které se stalo základní spojnicí mezi německými silami v Normandii, německou 7. A a německou 15. A v oblasti severněji, v oblasti Pas de Calais( kde vlastně Hitler a celá německá válečná mašinérie čekala to „Hlavní vylodění). Museli mezi těmito svými dvěma armádami mít nepřerušený kontakt. Totiž kdyby bylo spojení přerušeno, mohla by pak 7. A a 15. A spolu operovat jen tehdy, až by po ústupu 7. A zase s 15. A navázala kontakt. A právě proto německé vrchní velení koncentrovalo své nejsilnější divize a také samozřejmě největší počet dostupných tanků právě sem ke Caen. Zde si musíme říci, že se tak Němcům k podařilo do konce června shromáždit u Caen 7 a ½ tankové divize, které zde měly podstoupit nejtvrdší boje o udržení tohoto důležitého města. I v počtu tanků je to vidět. V okolí Caen bylo shromážděno 150 tanků typu Tiger a Königtiger a 250 středních tanků (PzKpfw IV.), kdežto k obraně jižněji, proti americkým operacím, proti sektoru americké 5. (V.) as a 7. (VII.) as z americké 1. A, to bylo pouze 50 středních tanků a 26 tanků Panther, což vlastně odpovídá jen asi polovině tankové divize.
Němci si to mohli dovolit, neboť jakmile na jihu Američané opustili vyloďovací pláže, dostali se v Normandii do krajiny, která byla naprosto ideální pro obranu, do krajiny, která nedovolovala mobilní pohyb a vůbec ne již nasazení tanků.
Také při postupu z linie Caen-Falais směrem na západ se na levém křídle spojeneckého postupu charakter normandské krajiny rychle měnil. Ještě mezi řekami Orne a Vire se nacházel široký masiv pahorkatiny, malé kopce, údolí a nízké hřbety, které se pak postupně zvyšovaly směrem na jih.
Když se však postupovalo dál na západ, někde na úrovni poloostrova Cotentin, se rozkládaly močálovité nížiny, které byly často přetínané pomalými řekami, mezi kterými byly francouzskými zemědělci zbudované odvodňovací příkopy. No a tohle Němci využili. Všechny tyto široké plochy v oblasti zatopily (mnoho parašutistů z 82. vzdušně-výsadkové divize se zde dne 6. června 1944 v noci utopilo i s výstrojí). Veškeré přístupy do vnitrozemí v této krajině byly tak omezené jen na některé vyvýšené silnice, které snadno obránci ovládali. Ony silnice na vyvýšených náspech zatopenou krajinu křižovaly.
Největší překážkou však pro Američany v oblasti Cotentin a východně od Cotentinu způsoboval však jiný problém. Totiž za stovky let vtiskli francouzští farmáři zdejší krajině tradiční ráz právě v místě, kde měla postupovat americká 1. A na jih a východ. Krajina kam měli Američané postupovat byla známá jako „bocage“.
"Bocage“ je termín, který označuje normandskou krajinu s živými ploty.

Krajina "Bocage", letecký snímek, krajina, do které místy útočily jak Britové, tak především jednotky americké 1. A,


Obrázek


po svém vylodění v Normandii.


Obrázek


„Bocage“ – „ Živé ploty“ z pohledu pěšáka.

Tyhle živé ploty byly obvykle do poloviny své výšky tvořeny hliněným valem (místy proložené kameny) a z poloviny křovinami a rozdělovaly krajinu na jednotlivá pole.
Valy - ony hrozné meze – hliněné valy - okolo každého francouzského pole, tvořící „bocage“, měly různou šířku a to od 30 cm do 1,2 metru a na výšku byly od 0,9 metru do 3,6 metru. No a na vrcholku takové meze pak ještě rostly hlohy, ostružiní se svými trny a vinná réva, což vlastně zvyšovalo takto vzniklou hradbu, překážku, na výšku 4,5 metru a výš.
Všechna pole, která v normandské krajině francouzští farmáři měli, neměla žádné pravidelné čtvercové, nebo obdélníkové tvary, naopak to byly nečekané tvary, málokdy širší než 180 metrů a dlouhé 360 metrů. Takováto pole obehnaná valy až 4,5 m pak spolu sousedila, když spojena byla úvozy a polními cestami mezi poli zapuštěnými.
Cestami, které umožňovaly přístup k průjezdu v živých plotech, který dovoloval vjezd na pole.
Každému při tomhle popisu musí být z vojenského hlediska jasné, že to byl terén, který dával každému obránci nesmírné výhody.
Vždyť každé pole byla vlastně pevnost a propojením polí vznikala perfektní soustava organizovaná pro hloubkovou obranu. Tady přeci stačilo jenom nainstalovat protitankové kanóny pro krytí přístupu k polím – zamaskovat je na propojených silnicích, - přidat k tomu nějakého toho ostřelovače a kulomet a ochranu kulometu a bylo. A o účinnosti takovéhoto řešení se velice rychle přesvědčily tanky americké 1. A a nejen ony. Postup se v žádném případě, i přes „různé vychytávky“, které si za chvíli řekneme, neobešel bez těžkých ztrát. Tady totiž ani jízda přes takové meze nebyla řešením, neboť když tam tank najel, aby násep zdolal, odkrýval svůj spodek, který byl vždy slabší, než pancéř ostatního tanku. Je samozřejmé, že hustá vegetace, nejenže znesnadňovala pozorování, ale i palebné sektory a samozřejmě ztěžovala efektivní použití dělostřelectva. Když už Spojenci použili dělostřelectvo, snižovaly účinky palby hliněné valy, které tak chránily před výbuchy jednotlivých granátů obranu.
Takový boj v „bocage“ většinou znamenal, že musela být dobře připravená série útoků, která vždy vlastně, ale znamenala předehru k útoku na další obranné postavení, typu „ bocage“.
Američané měli z „bocage“ hrůzu a hovořili o něm prostě jako o, cituji:

" téhle zatracené krajině".

Nejhorší je, že „tahle zatracená krajina“ sahala v mnoha místech až do hloubky 80 km a zbavovala Američany jejich hlavní taktické výhody, kterou byla mobilnost. Američtí historici boj v „bocage“ přirovnávali k barové rvačce v omezeném prostoru. Důstojníci pak o „bocage“ tvrdili, že měly jen jedinou výhodu. To když se střetly americké tanky s německými a podmínky se změnily na stejné, nebo podobné. Totiž takový tankový boj se odehrával většinou na vzdálenosti 135 až 360 metrů, což mazalo dostřel německých tanků na 1 800 metrů a dávalo šanci pohyblivějším americkým tankům typu Shermann, kdy i jejich slabší kanón ráže 75 mm byl často účinný.
Jedním z řešení mobilnosti americké armády v „bocage“ pak bylo, když četař 102. lehké obrněné průzkumné eskadry Curtis G. Cullin, Jr., navařil na čelo Shermanna ocelovou konstrukci podobnou kose.


Obrázek


Tank s kosami narazil na mez a pak se vší silou protlačil skrz násep. S sebou si přitom odnášel část zeminy a vegetace, která ho vlastně maskovala. Na pole pak vjížděl střílejíc z kulometu i z kanónu. Dalším řešením bylo, že si tankisté navařili na předek tanku silný železný bodec, kterým tlakem narušily val, tank couvl a ženisté do takto vzniklé díry nacpali trhavinou a val, nebo valy, vyhodili do povětří a utvořili si tak několik průjezdů. Přestože nechal generál Bradley, velitel 1. A takto upravit, na popud velitele 2. pěší divize generála Waltera M. Robertsona, velké množství tanků, měli Američané i tak velké ztráty, ale americký útok v „bocage“ přece jenom pomalu nabýval na tempu.
Někteří štábní důstojníci, kteří plánovali „Operaci OVERLORD“zas naopak věřili, že to bude právě krajina typu „bocage“, která může Spojencům poskytnout možnost udržet se před očekávanými německými protiútoky, zatímco Britové budou postupovat se svými tanky přes Caen, a tak obtížnou oblast obejdou. V té době byli hlavní velitelé jako Eisenhower, Montgomery a Bradley tak zaujati problémem jak co nejlépe dopravit dostatečně silnou a zásobovanou armádu do Normandie, že nevěnovali krajině typu „bocage“ skoro žádnou pozornost. To přesto, že na ni ukazoval polní maršál sir Alan Brooke, náčelník generálního štábu Velké Británie, ale i náčelník štábu vylodění (COSSAC) a jeden z hlavních britských plánovačů „Operace OVERLORD“ generál Frederick E. Morgan, kteří varovali před vážnými obtížemi, se kterými bude v „bocage“ nutno počítat. Vyhodnocování bylo obtížné, neboť spojenecký útok po vylodění váznul z mnoha důvodů, tedy nejen kvůli živým plotům, zatopené krajině, ale i z důvodů tvrdé tankové obrany Němců v krajině kolem Caen. Vždyť i koncem července, tedy kolem dne D + 50, byly britské jednotky stále v místech, které měly být dobyty ke dni D + 5. Tedy všechny obtíže se nedaly svalovat jen na úpornost německé obrany a nebo jen na obtížnost terénu, bouři, ale v začátcích se jednalo o všechny okolnosti dohromady.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 73.

Příspěvek od michan »

XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 74.



Normandie, bojiště po 6. červnu 1944, s celkovým pohybem armád a s vývojem bojů až do


Obrázek


30. 6. 1944.


Vojenská situace po 6. červnu 1944 všeobecně.
Zde si nejprve řekneme vojenskou situaci večer 6. června 1944, abychom pak pokračovali dny dalšími.
Když padl večer 6. června 1944, a nad plážemi v Normandii - UTAH, OMAHA, GOLD, JUNO a SWORD padl soumrak, mohl mít ve Velké Británii generál Eisenhower důvod k určitému uspokojení. Přestál krizi na pláži OMAHA a „Operace NEPTUNE" v rámci "Operace OVERLORD“ zaznamenala do večera určitý pokrok. Vždyť se přeci americké, britské a kanadské výsadkové jednotky zachytily na plážích v pruzích o délce 97 km! Někde již byli muži i zásoby dopraveny v dalších vlnách na předmostí, což dávalo vylodění větší jistotu. Vlastně se dalo říci, že předmostí bylo v rukou Spojenců, když od západu se vylodil americký 7. as – na předmostí „UTAH“, který poměrně snadno překonal německý odpor a stál již večer 9,6 km ve vnitrozemí a také s mezerami stál až na východním okraji normandských pláží, kde byl britský 30. as dostatečně hluboko ve vnitrozemí a ohrožoval přístupy k městu Caen ( předmostí SWORD). Dokonce i v krizovém místě, ve střední části, kde při vylodění proběhly nejtěžší boje, byl i ten americký 5. as ( OMAHA), který zlomil německou obranu, a stál již na příkrých svazích nad předmostím OMAHA. Když spojenecké štáby s Eisenhowerem situaci hodnotili, viděli, že ve srovnání s tím, co potřebovali pro zásobování jednotek, měli již na plážích prostor 2x větší, než pro vyloděná vojska nutně potřebovaly - dle zajetých pravidel a dosavadních zkušeností. Nyní se ukazovaly 2 důležité cíle:

1) Generál Eisenhower chtěl nyní v Normandii dislokovat velký počet stíhacích bombardérů, které by postupujícím jednotkám Spojenců zajistily rychlou a zdrcující taktickou vzdušnou podporu.

2) Chtěl také rozvinout operace v oblastech, kde by bylo možno výhodně využít velkých tankových jednotek.


Pro oba tyto cíle add 1), 2) potřeboval nezbytně a velmi rychle dobýt oblast jižně a jihozápadně od Caen, neboť to bylo to, co nejvíce zaměstnávalo, jak zásobovače, tak i velitele všech tankových jednotek. Totiž právě tahle otevřená krajina, jižně a jihozápadně od Caen, byla naprosto ideální pro tanky a zároveň otevírala přímou trasu k řece Seině a odtud dál směrem na Paříž. Jednalo se o otevřená pole, kde by mohli Spojenci zároveň získat prostory pro výstavbu 27 letišť, tolik potřebných pro 62 perutí, které byly připraveny se sem do Francie přepravit, aby podporovaly vyloděné jednotky.
Caen bylo důležité také proto, že v něm byl, sice menší, ale důležitý přístav, který byl potřebný pro přísun zásob pro jednotky na pevnině.
Plán OVERLORD proto požadoval, aby britská 2. A rychle obsadila široké pláně na jih od Caen. Zároveň měl americký 5. as (z OMAHY) útočit do vnitrozemí, bok po boku s Brity a americký 7. as (z UTAHU) měl přetnout poloostrov Cotentin a obsadit přístav Cherbourg, aby tak bylo ulehčeno zásobování jednotek v Normandii.

Tohle byly nejbližší cíle vyloděných spojeneckých jednotek v Normandii.
Když se nejbližší cíle plánovaly, zpravodajský průzkum předpovídal, že to bude právě okolí Caen, kde budou probíhat nejtěžší boje, neboť se jednalo o oblast bezprostředně sousedící se silnými německými vojsky 15. A, kde Němci předpokládali, že proběhne to největší vylodění, tedy v oblasti Pas de Calais. Spojenci u Caen obtíže očekávali, chtěli však využít rychlost a překvapení z nečekaného vylodění, na nečekaném místě a rychle dobýt na východě Caen a na západě Cherbourg. Tím by si vytvořili podmínky pro širší operace na evropském kontinentě. Celkově samozřejmě Spojencům nahrávalo, že jádro, skoro 70% všech divizí Wehrmachtu a jejich satelitů, bylo nasazeno proti SSSR a německé velení vlastně Francii používalo na doplňování svých jednotek, které se zde v klidu připravovaly na Východní frontu. No a stíhací jednotky Luftwaffe rozmístěné ve Francii, byly samozřejmě rychle odvolávány k zoufalým obranným bojům nad Říší ( pro PVOS Třetí Říše), na kterou neustále nalétávaly, dle dlouhodobého plánu, dálkové bombardéry Spojenců, jako součást trvalé spojenecké bombardovací ofenzívy.
Počet německých divizí ve Francii a na Západní frontě byl vždy větší, než počet divizí, které na Západě Spojenci měli. Jenomže se jednalo většinou tabulková čísla, neboť německé divize neměly plné stavy, v některých případech v nich byly zařazeny dokonce jednotky Rusů, nebo dobrovolníků z jiných zemí, které byly vyzbrojeny směsicí zastaralých, druhořadých a kořistních zbraní. Jako jeden z příkladů uvádí historici, že dělostřelecké jednotky německých a cizími příslušníky doplněných divizí na Západě Evropy, byly vyzbrojeny tak, že měly celkem 30 typů děl a zásobovači Wehrmachtu to neměli jednoduché, aby pro všech 30 typů zajistili munici.
Německé divize 7. A, které bránily Normandii, měly na starosti 80 km obrany a tak ta „obranná skořápka“ nebyla nijak zvlášť pevná. Dalším problémem bylo, že Němci skutečně neustále čekali, že hlavní vylodění bude v Pas de Calais a tak i prvotřídní jednotky soustřeďovali u 15. A na sever od Normandie, nebo ty prvotřídní jednotky, jakož i tankové, soustřeďovalo nejvyšší velení daleko od pobřeží. A zde byl ten problém, že před vyloděním provádělo spojenecké letectvo tzv. „Transportation Plan“ – Systematické spojenecké bombardování, které naprosto rozrušilo francouzskou železniční a silniční síť. Rozbilo všechny železniční a silniční mosty ve směru do Normandie, čímž velice efektivně izolovalo německé obránce od rychlé podpory pro bránící jednotky i pro jejich zásobování.
Ještě jedna důležitá skutečnost se musí v souvislosti s dnem D říci.
Totiž 6. června 1944 odpoledne obdržel německý 155 protiletadlový pluk, kterému velel plukovník Max Wachtel ( pluk byl podřízen 64. /LXIV./ sboru generálporučíka Heinemanna) rozkaz, aby spustil ofenzívu jedné z „tajných zbraní Adolfa Hitlera“ - odpalování střel V – 1 na Londýn!
Přestože bylo mnoho základen pro odpalování z pobřeží předtím Spojeneckým letectvem zničeno, některé přece jen zůstaly. Problém byl, že střely V – 1 ( o problematice V - 1 hovoří na Palbě např. tento článek od Haness http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=136&t=617
) a materiál potřebný pro odpálení se nacházel ve skladech hluboko ve vnitrozemí a tak plukovník nahlásil, že je schopen střílet až za 10 dní. Do těchto chvil již Němci měly vyrobeno 12 000 ks V – 1, ale protože je musely chránit před spojeneckými nálety byly střely umístěny ve skladištích rozesetých po celé severní Francii, Belgii a Německu. No jo, ale skoro každá železniční trať v těch místech skladů byla „na šrot“ – totálně vyřazena z provozu… Přesto rozkaz pro plukovníka Wachtela zněl – ofenzíva musí začít v noci z 12. na 13. června 1944!!!
A útok skutečně začal těsně před půlnocí salvou 64 kusů střel V – 1 a jejich načasování bylo naplánováno tak, že všechny měly udeřit na střed Londýna ve stejný okamžik a také současně s náletem, které prováděly bombardéry Luftwaffe. A to měla být ještě o hodinu později, ze 64 odpalovacích stanovišť, vypálena další salva. Salvy měly pokračovat po každé hodině až do rozednění. Příkazy pro plukovníka Wachtela nebraly na vědomí, že většina stanovišť nebyla do 12. června ještě připravena k odpálení střel. Připraveno totiž bylo jenom 7 stanovišť a tak v noci z 12. na 13. června 1944 vzlétlo pouze 10 střel V – 1. To ještě se 6 střel odchýlilo od stanoveného kurzu a jen 4 ks V – 1 dolétly do Anglie. Jedna střela V – 1 dopadla v Gravesendu, jedna v Sussexu, třetí pak v Benthnal Green a ta čtvrtá poblíž Sevenoaks – zabily 6 osob a 9 lidí zranily. V dalších dnech pak německý 155. protiletadlový pluk při 24hodinových směnách ještě zkompletoval 55 odpalovacích ramp a v noci z 15. na 16. června 1944 se opožděná ofenzíva rozběhla. Prvních 24 hodin to bylo 244 střel, nikoli však v ničivých salvách, ale z důvodu častých poruch to bylo jednotlivě. Pomalejší náběh znamenal, že byla PVO v oblasti Londýna varována a urychleně zřizovala přehrady upoutaných balónů, soustředila okolo Londýna ohromné množství protiletadlových baterií dělostřelectva a perutě rychlých stíhaček. Někteří z britských stíhacích pilotů brzy dokázali střely nad anglickým pobřežím dostihnout, v paralelním kurzu se k nim přiblížit a křídlem letadla je vychýlit z letové dráhy. Spojenci okamžitě bombardovali místa odpalu V – 1, neboť je při odpalování odhalovaly jejich radary, když do konce června Spojenci nálety vyřadili 24 odpalovacích základen zcela a 18 jich poškodili. Přesto mrtví lidé a škody v Londýně v červnu byli. Dne 18. června 1944 jedna střela dopadla na kapli v londýnských wellingtonských kasárnách v době bohoslužeb a zabila 131 přítomných a 68 jich vážně zranila. Generál Eisenhower nařídil, aby až do odvolání měly německé operace namířené proti odpalovacím základnám přednost před vším, z výjimkou naléhavých požadavků souvisejících s bojovými akcemi invazních vojsk. Letectvo útočilo na zásobovací střediska a komunikace. Německé vlaky, které vozily střely V – 1 v upravených jídelních a osobních vagónech, musely používat malých okružních tras, objíždět rozbombardovaná nádraží a zdemolované mosty. Historie také zaznamenala, jako příklad, že jeden vlak plně naložený střelami V – 1 se tím zdržel na poškozeném seřazovacím nádraží poblíž Paříže dostatečně dlouho, aby francouzští partyzáni mohli podat zprávu do Londýna a přivolat spojenecké bombardéry. Celý náklad byl zničen. Vzhledem k popsaným potížím odpálili do konce června Němci pouze 2 000 letounových střel z nichž 661 jich bylo sestřeleno a přibližně 1 000 jich dopadlo na Londýn. V té době bylo vypočteno, že na jednu odpálenou V – 1 připadal jeden mrtvý, přesto to byl nápor na nervy Londýňanů. Začátkem července však bylo jasné (prý z těch důvodů, co všechno Londýňané prožili do té doby a co měli z dob "Bitvy o Anglii" již za sebou), že V – 1 nemohou ovlivnit válku, ale určitě vyvolávaly děs a paniku. Střely byly nepřesné a nesplnily naději německého vrchního velení, že ofenzíva letounových střel V – 1 přiměje Spojence změnit jejich plány (mimo jediného plánu, že ty nejrychlejší letouny musely zůstat u PVO Londýna). Již 18. června Winston Churchill ujistil Eisenhowera, že britsko-americká strategie nebude měněna z důvodu rychlého obsazení odpalovacích základen. To přesto, že to někteří spojenečtí velitelé navrhovali. Ještě jeden relativně pozitivní vliv mělo protiopatření – bombardování odpalovacích základen. Když se zvětšila četnost bombardování odpalovacích ramp, začali se Němci domnívat, že velmi brzy bude po 19. červnu 1944 spuštěna druhá vyloďovací operace, ta hlavní vyloďovací operace – v Pas de Calais.

Spojenecké letectvo také před dnem D zničilo radary, když z 92 radarových stanic jich zůstalo v nějakém méně poškozeném stavu jen 16 – ostatní byly zničeny úplně.

Německé jednotky již od začátku „Operace OVERLORD“, a ještě mnoho dní poté, musely vystačit jen s tím, co se jim podařilo shromáždit do 6. června 1944. Právě spojenecká nadvláda ve vzduchu prakticky znemožnila pohyb Němců v zázemí za denního světla a mnoho cenných tanků a SHD, jakož i kanónů určených k protiútoku, stejně jako opožďující se soustřeďování německých sil, bylo rozbito ze vzduchu. Německá hlášení, která zachytávala ULTRA, říkala, že britské a americké stíhací bombardéry „zadusily“ každý pokus o taktický manévr. Tady je na místě říci, že ULTRA a stíhací bombardéry si připsaly i jeden důležitý útok na německé hlavní velitelství, jak jsme u Letectva o něm mluvili.
Totiž německé Polní velitelství tankové skupiny Západ“ bylo 10. června 1944 umístěno v okolí zámku a na zámku Chateau-la-Caine 20 km jižně od Caen. Tady připravoval generál tankových vojsk, svobodný pán, Geyer von Schweppenburg svůj plán na protiútok, který měl zahnat Spojence zpět na pláže. Byla to Eningma a pak celková zpráva ULTRA z Bletchley Parku, která zachytila radiokomunikace mezi Schweppenburgem, Rommelem a Rundtsedtem a speciální zpravodajský systém ULTRA ( Eningma a všechny ostatní doplňkové průzkumy) určil naprosto přesně polohu „Polního velitelství tankové skupiny Západ“. Polohu ještě potvrdil i průzkumný letoun, který nalezl několik kancelářských přívěsů a štábních stanů s velkým množstvím antén.
Byl večer 10. června 1944, když celkem 40 letounů Typhoon
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3945
z perutí č. 181, 182, 245 a 247 odpálilo na zámek své rakety a poté 71 bombardérů North American Mitchell http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=549
z 98., 180., 266. a 320. perutě provedlo na tomto místě horizontální útok z výšky 3 600 metrů a shodilo velké množství 200 kg bomb. Velitelství bylo zničeno, velitel štábu generál von Dawans byl zabit, všichni štábní důstojníci byli buď zabiti, nebo zraněni, radiovozy zcela zničeny, stejně jako většina ostatních vozidel. Zabito tak bylo 17 důstojníků + náčelník štábu, kteří byli pohřbeni v jámě vyhloubené explozí spojenecké pumy. Jeden z účastníků náletu tvrdil, že nad nimi byl vztyčen kříž z dubového dřeva, který symbolicky vlastně označoval i „hrob nad Rommelovou nadějí na provedení tankového protiútoku v době, kdy ještě možná nebylo pozdě“. Samotný velitel, generál tankových vojsk Geyer von Schweppenburg, byl zraněn a se svými zbytky zdecimovaného „Polního velitelství tankové skupiny Západ“, se stáhl do Paříže, aby se vzpamatoval. A tak to byla opět ULTRA s Eningmou a vyhodnocovacím střediskem v Bletchley Parku, která pomohla paralyzovat nervové centrum úderných tankových sil. Bylo pozoruhodné, že nikoho z Němců nenapadlo, co bylo pravou příčinou devastujícího náletu. Německé prameny říkají, že všichni věřili, že velitelství tankové Skupiny Západ odhalil letecký průzkum. Nutno poznamenat, že služebně nejstarším velitelem v sektoru Caen byl oberstgruppenführer Sepp Dietrich, který se vzhledem k předchozím bojovým zkušenostem na místě stal velitelem a právě na základě svých zkušeností onen Schweppenburgův útočný plán odložil. K jeho rozhodnutí značně přispěly i události z 11. června 1944, kdy došlo především k spojeneckému bombardování města Caen a ke kanadskému diverznímu útoku z pláží oblasti JUNO, který se dostal do boku caenských uskupení (Němci mysleli, že kanadský útok je součást rozsáhlého útoku Britů na obchvácení Caen ze všech stran).
Nutno zde ještě říci, že do 13. června 1944 pokročily práce na prvních přistávacích plochách na předmostí Normandie a od tohoto data již perutě spojeneckých stíhaček a stíhacích bombardérů používaly takto dodělávaná letiště k doplňování paliva mezi jednotlivými misemi a uplynulo jen několik dní a na nových leteckých základnách se stíhací bombardéry - především pro blízkou podporu spojeneckých jednotek na bojišti - usadily natrvalo.
Neměli bychom zapomenout na to, že nejen v době vylodění, ale ještě mnoho dní po vylodění všechny spojenecké jednotky využívaly koncentrovanou palebnou podporu námořní flotily, když jejich děla svým dostřelem umožňovala překonat daleko ve vnitrozemí sebemenší odpor Němců, kteří se vrhali proti Bredleyovým, nebo Montgomeryho vojákům. Zprávy z Eningmy a radiový odposlech Němců řekly Spojencům, jaký paralyzující účinek má zdrcující dělostřelba lodních děl, která narušovala bojového ducha německé pěchoty a zastavovala takřka každý pokus o protiútok. Příkladem zde byl pokus o protiútok německé 12. td SS dne 7. června 1944 proti Britům. Ostřelování z moře a vzdušná nadvláda Spojenců byly tím hlavním, co zabraňovalo Němcům používat tankových a mechanizovaných jednotek ve velkém měřítku a co jim bránilo koordinovat útoky na předmostí. No a s těmi menšími protiútoky Němců se spojenecké jednotky dovedly vypořádat. Připomeňme si ještě jednu důležitou okolnost, že invaze Spojenců přišla totiž v okamžiku, který Němci nečekali, a to až tak, že mnoho vysokých německých velitelů odjelo ze svých velitelství na válečné hry, nebo domů (jako Rommel) a v prvních hodinách vylodění u německých jednotek vládl zmatek.
Ještě jedna důležitá okolnost hrála velkou roli v možnostech Němců.
Totiž tím jak Němci očekávali vylodění v Pas de Calais, rozhodlo nejvyšší velení, a to již v počátečních měsících roku 1944, že bude soustředěna většina zásob PHM právě severně od řeky Sieny, tedy v prostoru, který měla obsazen německá 15. A.
A i když se říká, že Hitler intuitivně „jako věštec“ těsně před vyloděním „náhle zřel“, že to bude Normandie, bylo již na přemístění PHM stejně pozdě. Němci tak museli spoléhat na to, že budou schopni předsunuté sklady PHM v Normandii doplnit dodávkami přivezenými v železničních cisternách z hlavního zásobovacího střediska poblíž Paříže. Z důvodů naprosté letecké převahy to v prvních dnech po vylodění nebylo vůbec možné, neboť silniční konvoje mohly jezdit jen v noci a nebyly schopny požadované množství přepravit. Mimo toho v samotném prostoru bojů bylo i to množství PHM, které tam bylo, možno rozdělovat jen velice špatně, neboť spojenecká letadla útočila na vše, co vypadalo jako cisterna, nebo skladiště nafty.
Právě proto ještě před 10. červnem 1944 trpěla německá 7. A nedostatkem pohonných hmot. V tento den musela být z důvodu nedostatku PHM zdržena příprava protiútoku, který chtěla německá tanková skupina Západ zahájit z Caen. Zdržen byl i příjezd divizí k uzavření průlomu, který se stále rozšiřoval - to jak Američané útočili směrem k Caumontu. Uzavřít prostor byl úkol 2. výsadkového sboru generála Eugena Meindla, který se musel ploužit se svými jednotkami po silnici z Bretaně (ještě bude blíže popsáno). Již ráno dne 10. června generál Meindl hlásil, že 3. výsadková divize musí být přisunována po částech vzhledem k nedostatku PHM, když jeden pluk byl již východně od St. Lö, ale hlavní části divize se stále ještě nacházely v Bretani. A v poledne toho dne dostala 7. A další tzv. „Jobovu zvěst“, která říkala, že předsunuté jednotky 17. (mot.) divize SS uvázly v oblasti St. Lö v důsledku nedostatku PHM.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 73.

Příspěvek od michan »

XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 75.


Po několika dnech již generál Eisenhower nepochyboval, že bude zajištěno několik minimálních cílů což bude znamenat, že OVERLORD bude úspěšný. Faktem je, že z počátku byl příliš optimistický a OMAHA jej trochu „zpražila“. Byla to totiž právě OMAHA, kde americký 5. as narazil na tvrdý odpor a kde se projevily i chyby v plánování, ale především chyby v provedení - například - úzkostlivé dodržení vzdálenosti při bombardování, které sebou přineslo naopak chybu, kdy letadla Spojenců bombardovala až ve vzdálenosti 4 až 5 km od pláží, to aby nebyly zasaženy vlastní vyloďující se jednotky. Většina tanků DD( obojživelné tanky s upravenou plachtou) byla ztracena, když byly vyloděny příliš daleko od pláží ( oproti UTAHU, kde místo 4,5 km se vyloďovaly tanky 1 700 m od pláží). Američtí vojáci prvního sledu se museli ve vlnách, ověšeni individuální výstrojí, vážící 27 kg, dostávat ke břehu. Přestože na plážích v oblasti OMAHA byl použit zkušený pluk z americké 1. pěší divize (5. as), zjistil velitel americké 1. A generál Bradley, že jeho vojáky omráčila těžká kulometná a dělostřelecká palba obránců, která je přibila na přílivové linii. Pluk měl těžké ztráty, prapory byly doslova vybity. V 11 hodin vznikla krize, kdy Bradley uvažoval, zda bude muset své jednotky z pláže OMAHA evakuovat. Nakonec se pomocí některých statečných nižších důstojníků a Rangers ( kteří měli být jinde) podařilo po poledni zahájit postup na strmé svahy nad pláží.
Americký 7. as, který se vylodil na pláži UTAH, byl mnohem úspěšnější a pod velením generála J. Lawtona Collinse získal pozoruhodné územní zisky.

Situace v Normandii 14. června 1944, - zvýrazněna je situace na poloostrově Cotentin, kde se

Obrázek


již do 14. června vylodil i americký 19. as.

Přesto i zde vojáci z UTAHU díky pomoci 82. a 101. vzdušně-výsadkové divize ( a dalších vyloděných divizí) dobyli přístav Cherbourg až v den D + 20 a nikoli D + 8, jak počítal OVERLORD (o zničení přístavu jsme již hovořili).
Co však bylo velkým zklamáním pro Eisenhowera, bylo město Caen, které měl generál Montgomery s britskými jednotkami ze své 21. Skupinou armád, v úmyslu obsadit již 6. června 1944, což měla být vlastně jen předehra k postupu britských tanků až k Falais. Němcům se již 6. června podařilo odrazit něco takového, co vypadalo jako slabý pokus o dobytí Caen a ještě zahnali Brity "skoro" na pláže.... Jen přilétávající další výsadek s kluzáky spojeneckých vzdušně-výsadkových jednotek, poslední tento den, provedený pak za městem Caen, odpoledne, zastavil tanky německé 21. td v postupu na pláže ( útok pro Němce znamenal ztráty 13 tanků). Také 7. června 1944 se německé obraně podařilo zastavit veškerý pohyb Britů směrem k městu Caen - ještě si boje blíže rozebereme při popisu bojů od 7. června. No a průběžně si říkáme, že prakticky již od vylodění, sem ke Caen, Němci stahovali divize odkud mohli (i z Polska sem byla přesunována 9. a 10. td SS, aby doplnila do konce června 2. ts SS. Postupně to bylo sedm a půl německých tankových divizí ). A tak vlastně až do konce června 1944 Němci drželi Brity a Kanaďany v zálivu a nedovolovali jim dobýt Caen. No a když už konečně 10. července 1944 Spojenci dobyli část Caen, stejně zůstávala vybraná místa pro letiště ( ona možnost dalších 27 letišť) mimo dosah Spojenců. Britové vlastně prolomili obranu u Caen až v souvislosti s americkým průlomem po 19. červenci u St. Lö a tak se vlastně nepodařilo nikdy Spojencům využít rychlého postupu (myšleno dle Plánu OVERLORD, ještě do konce června) jejich tanků ve směru k řece Seině, když to měl vlastně být manévr, kterým by se podařil obchvat oblasti Bocage, která byla tak ideální pro obranu Němců.
Po válce samozřejmě profesionální vojáci i historici probírali proč?
Jen z části se to mohlo svádět na terén, počasí a z toho plynoucí zdržení rozvinování zásobovací základny. Bohužel, všichni také dodávají, že spojenecké armády byly málo agresivní. Logickým důsledkem malé agresivity pak byla opatrnost, která vyústila až v nepohyblivost na bojišti. Vystihl to například generál William Simspson, velitel americké 7. A, který řekl a napsal, cituji:

„že velitelé nepošlou pěšáky na práci, kterou za ně mohou udělat dělostřelecké granáty.“

No a je jasné, že následovaly časové ztráty a zpomalení tempa postupu, když historik Russel Weigley napsal, že praxe Američanů v Evropě převrátila tradiční schéma – „Palba – manévr“ – kde palba držela nepřítele na místě, zatímco pěchota manévrovala k útoku.
Místo toho v Evropě Američané, americká pěchota, praktikovala schéma kdy manévrem vyhledávala nepřítele a poté užívala dělostřeleckou palbu k jeho zničení (mnozí, včetně mě, však tento druhý postup – vyhledat a palbou zničit - uznávají jako jediný správný a na konci si řekneme, že těch zastánců tohoto vyhledání a pak palbou zničení, byla u západních armád většina a že se z toho zrodila vojenská doktrína i pro pozdější 40., 50., 60. a další léta, prakticky ji západní armády preferují i v dnešní době).
V době Normandie, o které hovoříme, však Němci obecně uznávali materiální převahu Spojenců, uznávali skvělé americké dělostřelectvo a letectvo, ale zároveň říkali, že američtí vojáci jsou ustrašení a přicházejí o mnoho příležitostí v důsledku nedostatečné iniciativy.
Jeden z mnoha německých důstojníků řekl, že Spojenci nebyli „takticky dostatečně chytří“. Jiný německý generál Max Simon, účastník Normandie, jako velitel 13. ts SS pak řekl, že americká taktika byla, cituji:

„založena na myšlence zbourat zeď vytažením jedné cihly v pravý okamžik.“

Cena takové taktiky byla vysoká a ne všichni velitelé amerických divizí na to byli ještě v Normandii připraveni. I proto byly v Bocage typické tak vysoké ztráty. Ale když již boje v Bocage někteří američtí vojáci přežili, stali se z nich ostražití a ostřílení bojovníci, jenomže neustále pokračující boje nedávaly takovýmto britským a americkým vojákům moc příležitostí, aby mohli bojové zkušenosti předávat neustálému přílivu nováčků.
A že boje mezi živými ploty – „Bocage“ – byly skutečně draze zaplacené – tak o tom vypovídají i čísla u americké 4. pěší divize, která právě na Bocage ztratila 6 000 mužů, což je polovina celé divize. A obvyklá zkušenost amerického pěšího pluku v roce 1944 a 1945 byla, že obměnil veškeré své mužstvo za každých 90 dní. A tak se pak snadno stalo, že vlastně za čtvrt roku byla normálně bojem vyzkoušená americká divize, vlastně zase takřka nezkušená. Některé americké divize, třeba jako 79. a 90. pěší divize, si moc dobře v bojích nepočínaly, a jak říkají zápisy, tak s nimi Bradley i Eisenhower nebyli plně spokojeni. Odvolávání velitelů amerických divizí bylo v americké 1. A mnohem běžnější, než ve zbývající části Montgomeryho 21. Skupiny armád.
Ale nijak zvlášť dobrá nebyla ani situace u britských a kanadských vojsk. Také Montgomery měl potíže, i když se pro vylodění rozhodl použít, v Africe vyzkoušené, svoje krysy pouště“. Byla to 7. obrněná divize ( „krysy pouště“ z jeho 8. A z Afriky a vylodění v Itálii), byla to také hrdá 51. (Highland) divize, které měly prohloubit předmostí, a které zklamaly, když se ukázaly jako unavené a velice opatrné. Posudek o těchto dvou britských divizích vydal generál Brian Horrocks, velitel britského 30. as a generál G. L. Verneye, který velel v Normandii právě „krysám pouště“ – 7. obrněné divize, když do hlášení napsal, že „muži jsou unaveni, nepřipraveni na boj ve stísněných podmínkách francouzského terénu a že byli v bojích dost dlouho na to, aby obchvat zaměnili za opatrnost“.
Totéž platilo o 51. (Highland) divizi, která, jak Montgomery hlásil britskému náčelníku štábu Brookovi – byla neschopná boje a ostatní divize prý působily podobně.
Sem totiž vstupovala filozofie britského velení, když na úrovni 21. Skupiny armád bylo přijato rozhodnutí, že vůdčí myšlenkou musí být snižování ztrát. To přesto, že ve Velké Británii bylo v oné době celkem 100 000 příslušníků pěchoty nezařazených. V době 6. června 1944 byl vlastně u Britů zaznamenán nejvyšší stav vojáků určených pro Normandii, když u Američanů počty amerických jednotek také neustále stoupaly.
Přes všechna cvičení, přes všechny nácviky, vázla spolupráce pěchoty a tanků, neboť Britové pojímali stále tanky jako nezávislou sílu, kterou vysílali i bez podpory pěchoty.
Britští a američtí historici naopak v Normandii vysoce hodnotili Němce. Přes nedostatek mužstva, přes nedostatek dělostřelecké podpory, přes nedostatečnou mobilnost, špatné zásobování a především nedostatečnou vzdušnou podporu a s ohledem na obrovskou spojeneckou převahu ve všech těchto kategoriích, byla schopnost Němců v útoku a obraně úžasná, což se projevilo, jakým způsobem a na jak dlouho drželi Spojence v předmostí. Samozřejmě, že k tomu přispěl Hitlerův rozkaz, že všechny jednotky musí zůstat v Normandii na svých místech a bojovat tam, kde jsou. Všechno tohle co jmenuji pak vlastně plán OVERLORD na nějaký čas "vykolejilo".
Když se řekne A, musí se také říci B. Německé tzv. „hrdinství“, německá odolnost, rozkaz Hitlera – „Stůj a bojuj tam, kde jsi!“ – znamenala -, že na konci bitvy o Normandii byly zničeny nejen německé divize pobřežní obrany, ale i mnohé prvotřídní tankové a mechanizované divize.
Některá čísla jako důkaz:
Po 3 měsících, které uplynuly od vylodění, byli v Normandii schopni Němci postavit do boje 120 z 1 300 tanků a SHD, které na začátku bitvy nasadili. Stejně katastrofální byla i ztráta 15 000 dalších vozidel, což omezilo taktickou pohyblivost Wehrmachtu ( šli později za řeku Seinu pěšky).

Jakmile se Spojenci probili z Bocage a z předmostí, bylo právě tohle zničení německých td tím důvodem, proč nejen že dohonili časový plán „Operace OVERLORD“, ale dokonce jej předstihli, když již v září dosáhli německých hranic.

Pravdou je, že tento úspěch Spojenců nebyl dán nějakým taktickým, nebo bojovým uměním, ale dovolila to Američanům a Britům právě ta jejich převaha v dělostřelecké palbě po vyhledání nepřítele, materiální nadřazenost, spolu se zdrcující nadvládou ve vzduchu. Stejně jako v době dostřelu lodí to byla námořní dělostřelecká podpora.

A tady se právě dostáváme k tomu, že jedním z popsaných důvodů vítězství byla materiální nadřazenost a ta plyne právě z toho, jaký důraz kladli Spojenci na budování zásobovací základny na vyloděném území.

A již vzpomínaná dělostřelecká a letecká podpora v onom kritizovaném, ale jediném správném – „Vyhledej a znič palbou „– je to, co dopomohlo Spojencům minimalizovat ztráty. Totiž Spojenci si to mohli při americkém průmyslovém potenciálu prostě dovolit!
Dokonce Winston Churchill celou taktiku nazýval, že je to, cituji:

„jediné správné uplatnění převahy síly.“

A byly to právě pozemní bitvy v červnu a červenci 1944 v Normandii, které si budeme popisovat, a které skončily důležitým spojeneckým vítězstvím, a které bychom nikdy neměli snižovat ( přes všechny možné chyby). Byly to právě tyto bitvy, které daly základ celému postupu Spojenců až na německé hranice do konce září 1944, kterými vlastně splnil své slovo generál Eisenhower, když Churchillovi řekl, že bude ještě dříve než v zimě stát armáda Spojenců na německých hranicích!!!


Pro obtížnost a vojenskou specifičnost textu, jakož i z důvodů zachování vojenské terminologie, a také kvůli většímu zachování faktů, menší chybovosti v historické faktografii, jsem většinou od Č 73. až do těchto míst psal text, ze svých poznámek a osnovy celého tažení v Normandii, text mnou sestavený ( Osnovu viz zde na tomto odkaze v Úvodu:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=137&t=5236
) - dále pak jsem psal text z informací z historického pojednání Den D - Roger Cirillo, Stephen Badsey, Nigel de Lee - Boje v Normandii, Charles Kirkpatrick - Soustřeďování sil - místy pak použil informace pro text v článcích z historického pojednání - Miloš Hubáček - Invaze - což jsou podklady uvedené i u Č 75. na konci.
Všechen historický děj v článcích popisuji svými slovy. Pokud je uvedena citace, je vždy uvedeno odkud byla použita.
U některých historických dějů jsou informace použity z podkladů, které jsou uvedeny na konci posledního článku, zde u Č 75. - Použité podklady.
Obrázky a mapy jsou použity z volně uložených na zahraničních webech, umístěných zde na Palbě v - Album, nebo Fotoforum - odtud pak dle návodu vložených do mých článků.



Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Miloš Hubáček - INVAZE.
Charles Kirkpatrick - Spory o druhou frontu.
Stephen Badsey - Příprava operace Overlord.
Detlef Vogel - Německá obrana.
Edward Marolda - Operace Neptune.
Steven J. Zaloga - Den D 1944 Pláž OMAHA.
Roger Cirillo, Stephen Badsey - Den D.
Charles Kirkpatrick - Soustřeďování sil.
Alfred Price - Vzdušné boje.
Nigel de Lee - Boje v Ńormandii.
Nigel de Lee - Průlom.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Den D 1944 Pláž Omaha, Steven J. Zaloga, Howard Gerrard.
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu http://www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821
Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180
O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.
O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=137&t=67&start=100
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Pozemní boje 1944 - 1945“