Blitzkrieg na Západě

Od Podivné války do vylodění v Normandii

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Blitzkrieg na Západě

Příspěvek od Lord »

Blitzkrieg na Západě

Německý Blitzkrieg spočíval v koncentraci, integraci a součinnosti tanků, letecké moci, dělostřelectva a motorizovaných pěších pluků. Vše muselo být velice dobře jednotlivě tak mezi sebou koordinováno, jednak rádio stanicemi a výkonným velením. Jak bylo možné odolat takovému přívalu? Jedině tak, že tento příval zastavíme, oslabíme nebo odřízneme také koncentrovanou vojenskou mocí. Rychle se pohybující formace si zpravidla vyhlédly úsek, kde byla obrana nejméně kvalitní a v tom místě ji prorazily. Vtip spočíval v počáteční iniciativě, jak se jednou prorazila linie, rozsévaly postupující jednotky zkázu.

Úspěch rychlého vítězství ve Francii spočíval mimo jiné v léčce, kterou vymyslel Erich von Manstein. Němci zaútočili v první fázi na Belgii a Holandsko. Francouzi a Britové se tedy začali přesouvat do Belgie. Týl měly krytý Maginotovou linií a Ardenským lesem … všeobecně se předpokládalo, že Ardenský les je nevhodný pro tanky a i kdyby mají poté obranu na řece Meuse. Tento bod se ukázal jako fatální.

Německá ofenzíva na Západ začala 10. května 1940 německými nálety na neutrální Belgii a Holandsko, následovaný parašutistickým výsadkem, který měl připravit půdu pro německé pozemní síly. Dva napadené státy se narychlo staly členy koalice, která zahrnovala Francii a Británii, ale to jen komplikovalo vydávání rozkazů. Beztak Belgie a Holandsko brzy kapitulovaly. Němci se zmocnili důležité belgické pevnosti Eben Emael odvážnou vzdušnou operací. A jejich síly pokračovaly rychle dál doprovázené brutálními nálety, v tom spočívala také obrovská psychologická výhoda.

Britská a francouzská vojska odpověděla na tento útok podle svého plánu a pokročila k řece Dyle v Belgii. Spojenci poslali do Belgie svoje nejlepší síly, včetně britského expedičního sboru.

Mezitím další německé síly překročily Ardeny až řece Meuse. Pancéřové divize a střemhlavé bombardéry zde potom překonaly francouzskou obranu, která byla složena z „béčkových divizí“. Vojenské příručky pravily, že po takovém průlomu se musí tanky před řekou zastavit a počkat na pomalejší dělostřelectvo a pomocí něho prorazit obranu na Meuse, jenže Němci disponovali velice rychlým dělostřelectvem, ale ne klasickým, nýbrž v podobě střemhlavých bombardérů. Štuky začaly ničit velice rychle francouzskou obranu na protějším břehu řeky a tanky jí vzápětí překročily.

Němci přešli řeku Meuse u měst Dinant, Montherne a Sedan. Za řekou se naskytla planina k rozvinutí tankových sil, Francouzům a Britům vpadly Němci do týla a začali vyvolávat všeobecný zmatek. V důsledku své vojenské doktríny a organizaci vojsk nebyli schopni rychle tento příval zastavit či alespoň významně oslabit protiútokem. De Gaulle se pokoušel 17. května odříznout německé postupující křídlo protiútokem k Moncornet, zaznamenal sice dílčí úspěchy, ale zdaleka neměl dostatek sil k něčemu významnějšímu, existovala i špatná koordinace s ostatními částmi armády.

Tři dny před německou ofenzívou byl plukovník de Gaulle informován o rozhodnutí, že se stane velitel čtvrté pancéřová divize (4. DCR), která měla být nejsilnější ze všech větších formací francouzských pozemních sil. Charles de Gaulle převzal velení nad jednotkou 11. května 1940. Divize však byla ještě v procesu utváření.

Svůj bojový křest prodělala divize pod vedením plukovníka de Gaulla, když zahájila počáteční útok s 80 tanky a snažila se odříznout spojovací komunikace německých pancéřových divizí. Po dosažení cíle, včetně města Moncornet byla nucena 4. DCR ustoupit kvůli nedostatku dalších sil tváří v tvář nepřátelským protiakcím. Divize byla poté sice spojena s další jednotkou a druhý útok byl zahájen se 150 tanky, ale po dosažení počátečního cíle byl útok odražen německým letectvem a dělostřelectvem. V průběhu dalších bojích ve Francii byl Du Gaulle dočasně povýšen na generála. Podařilo se mu zničit nepřátelskou kapsu jižně od řeky Somy blízko města Abbeville, ale město se mu dobýt nepodařilo.

Přetnout dalece roztažené německé zásobovací linie a odříznout tankové divize se pokusil také Gort svým pokusem o průlom na jih 21. května u Arrasu, kde se střetl s Rommelovou 7. tankovou divizí. Kdyby Francouzi byli schopni ve stejnou dobu napadnout Němce z jihu, mohl být celý německý postup ohrožen. Gortův pokus o průlom, byl nakonec odražen, mimo jiné také 88mm flaky, které dokázaly střílet i protipancéřové granáty.

Nakonec tedy Němci dorazili ke kanálu La Manche. Jádro spojeneckých sil bylo nyní obklíčeno v kotli odříznutého od zásobování a Britové se začali připravovat na evakuaci svých jednotek.

Původní německý plán

Původní německý plán (podobný Schlieffenovu plánu z první světové války) navrhoval zasadit „pravý hák“ vedený přes Nizozemsko a Belgii skupinou armád B pod velením Fedora von Bocka. Nizozemí měl překročit Armee-Ableilung N (odloučená jednotka - spíše však malá armáda vytvořená ze tří armádních sborů), zatímco tři armády pod Bockovým velením by napadly a porazily spojenecké síly v Belgii v prostoru Liege. K tomuto účelu mělo být Bockově skupině armád přiděleno osm z deseti pancéřových divizí a více než polovina sil, které byly k dispozici na Západě.
Ve stejnou dobu měla skupina armád A pod velením Gerda von Rundstedta krýt jižní křídlo těchto operací. K tomu měla mít k dispozici dvě armády a jednu pancéřovou divizi. Plán počítal s tím, že tyto síly by měly pouze malou naději proniknout dál než k řece Meuse. Skupina armád C pod velením Generalobersta Rittera von Leeba byla vyčleněna k držení Siegfriedovy linie. Přestože útok na Nizozemsko byl v průběhu příštích měsíců opakovaně zavrhován a znovu zvažován, podstata plánu zůstávala nezměněna.

Nejen Hitler, ale ani jeho velitelé armád však neměli v tento příliš velkou důvěru. Pokud by se totiž Němcům nepodařilo porazit Spojence přímo v Belgii, mohli by doufat jedině v to, že se jim podaří zatlačit protivníka k řece Somě (Somma) a obsadit pokud možno co největší část pobřeží kanálu La Manche, a tím zajistit potřebný prostor pro budoucí operace.
Co by následovalo potom, to nebylo zcela jasné, ale vypadalo to, že by tažení mělo pokračovat vyčerpávajícími a vleklými boji ve stylu první světové války, o kterých Němci z vlastní zkušenosti věděli, že je nemohou vyhrát. Pokud ale měla být válka na Západě proveditelná, muselo být dosaženo rychlého vítězství.


Skutečná realizace Schlieffenova v srpnu 1914 však selhala. Pravé křídlo nemělo dostatečnou sílu a nedokázalo Paříž obejít ze západu. Nejseverněji na pravém křídle postupovala 1. armáda, která byla po srážce s britským expedičním sborem u Monsu přinucena změnit směr svého postupu více na jih, aby neztratila kontakt s vedlejší 2. armádou. Nedokázala tedy svůj pravý bok přikrýt kanálem La Manche, ale naopak ho vystavila spojeneckým protiútokům.

Na scéně se objevuje Manstein

V říjnu 1939 se tento plán Fall Gelb do rukou generálovi von Mansteinovi, v té době náčelníkovi štábu skupiny armád A pod velením jeho starého šéfa von Rundstedta. Na Mansteina neudělal tento plán vůbec žádný dojem. Manstein, který jíž prokázal svoje schopnosti při zpracování plánu polského tažení, si ve svých pamětech poznamenal, jak byl hluboce znechucen tím, že generální štáb nebyl schopen vymyslet nic lepšího, než použít starý vzorec a přitom ještě v méně náročném měřítku: „Zdálo se mi bez přehánění, pokořující, že naše generace nebyla schopna udělat nic lepšího, než opakovat starý recept, a to i přesto, že byl vymyšlen takovým mužem, jakým byl Schlieffen. Do konce měsíce pak Manstein zpracoval zcela jiný plán.

Manstein byl toho názoru, že je nutné zajistit rozhodný výsledek tažení a ne pouze obsadit maximální možnou rozlohu území Belgie. Chtěl Spojence zcela porazit. Strategického překvapení, jehož nedostatek byl u Fall Gelb tak zřejmý, mohlo být dosaženo pouze útokem přes Ardeny. S těmito záměry na mysli potom navrhl předstíraný útok na severu přes Nizozemsko a Belgii, který měla provést skupina armád B tak, jak Spojenci nepochybně očekávali. Nové těžiště útoku mělo nyní ležet podél fronty skupiny armád A, posílené o zvláštní armádu, většinou pancéřovou.

Skupina armád C měla pokračovat v ohrožování Maginotovy linie a obsadit Siegfriedovu línii. Jakmile by byli Spojenci vylákání do Belgie, aby se tam postavili hlavní hrozbě Bockových armád, měla být odstartována druhá fáze, Rundstedtovy jednotky měly udeřit ve směru na řeku Meuse a po překročeni této překážky rychle postupovat směrem k pobřeží kanálu La Manche, čímž by přerušily komunikační a zásobovací linie Spojenců a uzavřely jejich nejlepší jednotky v obklíčení.

Manstein se radil s Guderianem, nyní velitelem XIX, pancéřového sboru. Ten byl na Hitlerův rozkaz převelen ke skupině armád A, aby provedl útok jižně od Liege, Guderian jej ubezpečil, že terén Arden není ve skutečnosti pro tanky ani zdaleka tak neprostupný, za jaký jej všichni seriózní vojenští poradci považovali.

Mansteinův pokrokový plán byl nakonec po dohodě s Hitlerem přijat a umožnil bleskové vítězství. Krátce řečeno, úspěch Blitzkriegu na Západě byl důkazem důvtipu, vynalézavosti a smělosti, které jsou někdy stejně důležité jako palebná síla. Němci během tažení na Západ zopakovali svůj drtivý úspěch z Polska, a to i přesto, že proti nim nyní nestál početně slabší nepřítel se zastaralou výzbrojí. Naopak, Spojenci dokázali přečíslit Němce téměř ve všech oblastech. Avšak jejich velení bylo zkostnatělé, jejich taktika ani strategie neodpovídaly požadavkům doby.

Organizace tanků ve francouzské armádě

Co se týče organizace francouzských tanků tak ty se rozdělovaly zpočátku do dvou později do tří skupin a sice na pěchotní tanky a jezdecké tanky, o něco později začali Francouzi vytvářet (inspirováni Německem) samostatné mechanizované a obrněné divize.

Jedním z mýtů, který panuje je ten, že Hitler měl velkou převahu. Přitom tomu bylo naopak. Němci měli při tažení do Francie k dispozici 2500 tanků, zatímco Francouzi 3250 a Britové 640 tanků. Spojenci tedy přečíslovali Němce o více jak 1000 tanků !

Panzery III a IV byly sice relativně dobře vyzbrojené, ale méně pancéřované oproti britským a francouzským tankům. Navíc Německo mělo jen 627 těchto tanků. Pancíř těchto tanků nebyl více než 30 mm silný a to bylo málo proti přímému zásahu. Další tančíky Wehrmachtu PzKwf II a I nebyly nic jiného než lehce pancéřovaná vozidla vhodné sice pro svou rychlost a průzkum, ale mající malou hodnotu oproti francouzským a britským tankům.

Francouzský B-1 bis měl 47 mm kanón v plně otočné věžičce a 75 mm kanón v korbě. Jeho pancéřování bylo v rozsahu od 40 m do 60 mm. Francouzi měly 800 těchto tanků. Ovšem velitel ve věžičce musel dávat příkazy k řízení tanku a ještě střílet. Naproti tomu u německých PzKwf III a IV zastávali tyto úkoly tři lidé.

Britské tanky byly rovněž silně pancéřovány. Matilda byl tank až 70 mm silným pancířem. Žádný německý tank nedokázal prorazit pancíř Matildy a málo se jich mohlo rovnat palebné síle Matildy.

Přesto, že spojenci měli početnější a kvalitnější techniku prohráli. Otázkou je tedy proč? Jejich tanky byly používány pro podporu pěších pluků. Ale spojenci již pozdě zjistili, že nemají žádnou odpověď na rychlý a soustředěný útok tankových divizí.

BCC ( Bataillons de Chars de Combat )

První skupinu tvořily jednotky do kterých byly zařazovány tanky pro účely podpory pěchoty. Tyto tanky byly sice silně pancéřované, ale zas pomalejší. K tomuto účelu byl zkonstruován tank B-1, byl to vskutku zajímavý stroj. V pravé přední části korby byl kanón ráže 75mm a kulomet Chatellerault ráže 7,5mm. Kanón měl omezenou elevaci. Představa byla taková, že tato zbraň měla být používána hlavně pro ničení nepřátelského dělostřelectva a opevněných palebných postavení. Pro boj s tanky sloužil 47mm protitankový kanón ve věži. Šlo o představu jakýchsi bitevních křižníků se silným pancéřováním. Až do konečného kolapsu Francie bylo vyrobeno asi 400 tanků B-1 bis. Podpora pěchoty nebyl tak špatný nápad. Němci zas měli problém s tím, když tanky ujely pomalejší pěchotě. Nejlepší, ale také nejdražší variantou byla motorizovaná pěchota.

DLM ( Divisions Legeres Mecaniques )

Tanky druhé skupiny byly zařazovány do samostatných jednotek jízdy. Jejich posláním byl průzkum, rychlý průnik na území nepřítele a případné vedení protiútoku. U těchto tanků byl hlavní důraz kladen na rychlost, méně již na sílu pancéřování (např. tank Hotchkiss H 35). V tomto případě se tedy jednalo o jakési samostatné tankové divize (ovšem tyto divize, spíše malé skupiny, neměli optimální velikost a koordinaci mezi sebou).
Tank Somua S-35 byla vydařená koncepce, která spojovala silné pancéřování a dostatečnou rychlost. Tank byl vybaven na svou dobu vynikajícím 47mm protitankovým kanónem. Co se týče vysílačky při konstrukci tanku S-35 se s ní počítalo, ovšem z důvodu jejich nedostatku jimi většina tanků nakonec vybavena nebyla.

DCR ( Divisions Cuirassees de Réserve )

Francouzi se sice rozhodli vytvořit také plnohodnotné samostatné mechanizované a obrněné jednotky, tzv. Division Cuirassée (DCR), ale v době německého útoku byly k dispozici jen tři kompletní a jedna ve stádiu utváření (4. DCR), což naprosto nemohlo stačit. Rovněž Britové se poučili a v závěru bojů ve Francii nasadili 1st Armoured Division (1. tankovou divizi), svůj způsob reakce na poznatky z bleskové války v Polsku. Tyto divize sice zaznamenaly úspěchy v boji proti Němcům, ale jejich počet již nemohl významně ovlivnit průběh celého tažení.

Z tažení ve Francii jasně vyplynula bojeschopnost samostatných obrněných kolon. Bylo nezbytné, aby každá moderní armáda měla k dispozici množství tankových divizí s rychlými tanky. Tanková divize se ovšem neskládala pouze z tanků, ale také z motorizované pěchoty, dělostřelectva, protiletecké obrany (88mm flak), z protitankového oddílu, ženistů ... vše motorizováno nebo taženo za nákladními auty, vzájemně koordinováno a spolupracující pod jedním velením tankové divize.
Obrázek
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Plán Schlieffen
Obrázek
Obrázek

Plán Manstein
Obrázek
Obrázek
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

...Blitzkrieg - 1. fáze
Obrázek
Blitzkrieg - 2. fáze
Obrázek
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Tažení na Západ se účastnilo všech deset tankových divizí, které Německo tehdy mělo. Německá tanková divize se v roce 1940 skládala ze dvou tankových pluků (Regiment). Každý tankový pluk se skládal ze dvou tankových praporů (Abteilung) o čtyřech rotách (Schutzenkompanie). Rota se dále dělila na čety (Schutzenzug).

Před tažením do Ruska vzniklo dvacet tankových divizí reorganizací. Divize měla pouze jeden tankový pluk (tedy síla divize se snížila), pluk se skládal ze tří praporů. Ovšem byl zvýšen počet pěších pluků na dva.

Na počátku války disponovala rota 14 až 22 tanky. V letech 1943/44 měla rota 17 strojů, tedy tři čety po pěti tancích plus dva velitelské tanky.

Počty tanků v divizi:

V letech 1939/1940 měla divize až 324 tanků
V letech 1941/1942 měla divize 150 až 200 tanků
V roce 1943 měla divize 170 tanků
V roce 1944 měla divize 120 až 140 tanků

Toto jsou papírová čísla, která nemusela odrážet skutečný stav frontových jednotek. Tanková divize měla asi kolem 12 až 15 tisíc mužů.

Například v roce 1939/40 počet tanků kolísal:

ČETA - Schutzenzug (platoon): 4-5 tanků

ROTA - Schutzenkompanie (company): 14-22

PRAPOR - Abteilung (battalion): 59-90

PLUK - Regiment: 90-190

DIVIZE - Division: 90-300+

Dále měla tanková divize 220 kulometů, 50 minometů, 100 obrněných vozidel, 1400 nákladních automobilů, 560 osobních automobilů, 1300 motocyklů a 700 sidecarů, 50 protitankových děl 37mm Pak, 28 houfnic a kanónů atd.

Motorizovaná pěší divize nedisponovala tanky za to měla více kulometů 500 kusů a 140 minometů, 48 houfnic a kanónů, 75 protitankových děl 37mm Pak, 1700 nákladních automobilů atd.

Při tažení do Francie měla tedy tanková divize čtyři prapory, přitom počet tanků kolísal od 59 do 90 tanků. Tuším, že to nebylo náhodné, ale že v tom Němci měli systém. Pokud se mýlím tak mě opravte. Zdá se, že jednotlivé tankové prapory měly různou sílu – tedy např. první prapor disponoval 60 tanky, druhý prapor 70, třetí prapor 80, a čtvrtý měl 90 tanků.

Ale jako pravděpodobnější se zdá, že spíše celé divize měly různou sílu tedy od 90 tanků až po silné o 300 tancích. Německé velení v tom mělo snad přehled … známo je též, že určité divize byly tzv. elitní, které měly prioritu v zásobování a dostávaly přednostně tanky Tiger apod., či zde byla snaha o kvalitní výcvik a doplňování stavu, obvykle divize SS. U Rusů byly zas tzv. gardové jednotky.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Daver
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1573
Registrován: 5/10/2004, 21:11
Bydliště: Plzeň

Příspěvek od Daver »

chtěl bych doplnit že Tankové divize SS měli ještě prapor raketometů Nebelwerfer
k tomu ještě bych chtěl říct že krutá zima 41/42 oslabila tankové divize natolik že se z nich v podstatě stali divize granátnické
Odpovědět

Zpět na „Pozemní boje 1939 - 1944“