Stránka 1 z 1

Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 15/7/2017, 10:48
od jarl
Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

aneb

Slavná kapitola z historie Schnellbootů

Obrázek

Němci založili první Schnellbooty počátkem třicátých let, a protože se tyto rychlé nosiče torpéd osvědčily, pokračovali v jejich stavbě až do konce války, přičemž vznikla řada modifikací typem S 1 počínaje a S 700 konče. V našem příběhu účinkující S 54 a S 61 patřily do typové řady S 30, která se realizovala v letech 1939 až 41. Tento typ vyvíjený původně pro čínské námořnictvo měl menší rozměry, nežli jeho předchůdci, pročež standardní výtlak dosahoval 80,2 tun a dřevěný trup měřil na délku 32,76 m, na šířku 5,06 m, přičemž střední ponor činil pouhých 1,23 m. K pohonu sloužila trojice 16válcových dieselových motorů o výkonu 3960 koňských sil, což stačilo k dosažení rychlosti 36 uzlů. Posádku tvořilo 24 mužů a původní vyzbroj sestávala ze dvou vrhačů torpéd o průměru 533 mm a jednoho automatu Rheimetall ráže 20 mm.

Obrázek
Torpédo na palubě Schnellbootu

Oba čluny sloužily zpočátku na Severním moři, kde dosáhly prvních úspěchů (1), ale krátce před útokem na SSSR se v rámci 3. flotily přesunuly na Balt. Koncem r. 1941 maskované jednotky z tohoto uskupení se souhlasem Vichistické Francie propluly sítí kanálů spojujících Rýn se Saônou na Středozemní moře, aby podporovaly italské námořnictvo, jehož stíhal jeden nezdar za druhým. Tento říční systém, jehož šířka na některých úsecích pouze nepatrně přesahovala pět metrů (!) a hloubka tři metry, neumožňoval proplutí větších jednotek, takže není divu, že vybrali čluny ze série S 30. Schnellbooty nesoucí insignie (2) 3. flotily se aktivně zapojily do bojů v celém centrálním Středomoří a nezahálely ani S 54 a S 61 podílející se na potopení hlídkového člunu ML 130 a remorkéru ALASIA. V boji zakalené posádky si vydobyly právo nosit odznak se vzpínajícím se rychlým člunem, za což ovšem zaplatily prolitou krví, jelikož pohřbily dva padlé kamarády.

Po vylodění Spojenců na Sicílii se čtveřice Schnellbootů přesunula na hlavní italskou námořní základnu, ale po náletu 26. srpna 1943 musely poškozené S 30 a S 33 odplout do Puly k opravám a v Tarantu zůstaly poslední bojeschopní mohykáni S 54 a S 61. Tou dobou už Italové ztratili víru ve vítězství Osy, a po svržení Mussoliniho režimu začala vláda maršála P. Badoglia za zády Němců hledat cestu k uzavření míru. Kapitulaci podepsali italští zplnomocněnci 3. září 1943, ale její zveřejnění odložili na příhodnější okamžik, takže se o ní svět dozvěděl teprve z Eisenhowerova rozhlasového projevu o pět dní později, když už jižní Itálii obsazovali vojáci generála Montgomeryho.

Obrázek
S 61 se znakem mořské pany

Řím se do poslední chvíle tvářil jako věrný spojenec Berlína a ministr námořnictva ještě 7. září maršála Kesselringa farizejsky ujišťoval, že italská flota co nevidět vypluje z La Spezie a svede s britským Středomořským loďstvem dlouho odkládanou rozhodující bitvu, ale silnějšího spojence neoklamali, tudíž jakmile Italové přiznali barvu, zahájili Němci operaci „Achse“, což bylo označení pro okupaci Apeninského poloostrova a italských držav v Řecku a na Balkáně. Odzbrojení italských vojsk prováděly divize maršálů Kesselringa a Rommela, a na ztrestání věrolomného spojence se podílela i Kriegsmarine, která dostala za úkol napadat italské lodě opouštějící zdejší přístavy.

Lakonický rozkaz od velitele 3. flotily „Proveďte Achse“ zachytily radiostanice v Tarantu ve večerních hodinách 8. září, načež nadporučík Klaus Degenhard Schmidt velící S 54 otevřel zapečetěnou obálku s instrukcemi a zjistil, že rychlé čluny a „Fährpram“ (3) MFP 478 se mají probít do severní oblasti Jaderského moře. Přísně vzato, měl malému odřadu velet kapitán-poručík (?) H. Winkler z MFP 478, jenomže tento „minér“ a „torpédista“ se moudře stáhl do pozadí a velení přenechal zkušenějšímu Schmidtovi, jenž se projevil jako muž na svém místě.

Obrázek
S 54

Třebaže jádro italského loďstva kotvilo v La Spezii, nalézalo se v Tarantu silné uskupení zahrnující bitevní lodě CAIO DUILIO a ANDREA DORIA, tři lehké křižníky s řadou menších jednotek a ponorek, takže Schmidtovi bylo jasné, že použitím síly nic nepořídí a nemůže ani nepozorovaně uniknout, jelikož plavební kanál na vnější rejdu přehrazovala síťová baráž na ochranu proti ponorkám. Navíc Schnellbooty procházely opravami motorů, pročež nemohly vyvinout maximální rychlost, na S 61 chyběl nemocný velitel, jehož zastoupil poddůstojník F. Blömker, a MFP 478 postrádal miny. Němci se tedy nalézali v nezáviděníhodné situaci, tím spíše, že nedostali povolení k vyplutí, a k Tarantu se blížily spojenecké válečné lodě mající za úkol obsadit tuto důležitou základnu.

Naštěstí velení Taranta do značné míry paralyzovaly organizační zmatky spojené s italskou kapitulací, o níž z důvodů utajení nebyla předem informována řada admirálů a vysokých důstojníků, a velitelství základny bylo zaměstnáno plněním bodu 4, jenž italským válečným lodím nařizoval odplout do spojeneckých přístavů, přičemž eskadra z Taranta měla zamířit na Maltu.

Obrázek
Admirál Brivonesi

Schmidt se neprodleně spojil s kontradmirálem B. Brivonesim, jemuž namluvil, že hodlá odplout do Řecka a slíbil, že během přesunu v italských výsostných vodách neprovede nic, co by bylo možné interpretovat jako nepřátelský akt vůči včerejšímu spojenci a zítřejšímu nepříteli, načež dostal povolení k vyplutí. Brivonesiho vstřícnost zašla dokonce tak daleko, že umožnil naložit na „Fährpram“ přes 20 magnetických min a nepřidělil Němcům žádný doprovod. Jednání italského admirála bylo pravděpodobně motivováno snahou co nejrychleji se zbavit nedávných spolubojovníků, ale vhledem ke známé neochotě Arijců dostát svým závazkům, šlo o trestuhodnou naivitu.

Němci již navečer naplnili palivové nádrže a v noci ze 8. na 9. září propluli na vnější rejdu zvanou Mar Grande, načež využili noční tmy a na vybraných místech skrytě nakladli miny a pak nerušeně zamířili jihovýchodním kursem k mysu Santa Maria de Leuca, zanechávaje za sebou podhladinové nástrahy čekající na svoji příležitost. Mar Grande proplouvala pozdě odpoledne 9. září italská eskadra mířící na Maltu, kterou záhy vystřídala spojenecká formace složená z bitevních lodí KING GEORGE V a HOWE, pěti lehkých křižníků, minonosky ABDIEL, půltuctu torpédoborců a několika pomocných plavidel, která zakotvila na vnější rejdě.

Obrázek
Minonosný křižník Abdiel

ABDIEL patřil ke stejnojmenné třídě rychlých minonosných křižníků vstupujících do služby od první poloviny dvacátých let. Jeho standardní výtlak činil 2650 tun, nesl primární výzbroj tvořenou děly ráže 102 mm, protiletadlové automaty a maximálně 156 min, přičemž díky dvojici soustav turbín systému Parsons dosahoval při plném výtlaku výtečné rychlosti 36 uzlů (za určitých okolností i 39 uzlů). Za války si počínal velmi aktivně, takže nakladl 2209 min, které přivodily zkázu mnoha italských válečných lodí (4), ale nyní měla posádka poznat platnost úsloví „s čím kdo zachází, tím také schází“.

ABDIEL převážel z Bizerty 435 vojáků a 150 tun nákladu včetně 6 děl, munice a 8 automobilů, které měli vylodit v Tarantu a vrátit se do severní Afriky. Vykládku naplánovali na druhý den, takže se po setmění většina posádky a všichni vojáci uložili ke spánku, přičemž námořní kapitán Orr-Ewing nařídil vypnout hlučné zařízení sloužící k demagnetizování lodního trupu. Z neznámého důvodu ABDIEL krátce před půlnoci změnil polohu, přičemž pod kýlem vybuchla nejméně jedna německá mina, načež došlo k rozervání trupu a ABDIEL během pouhých dvou minut zmizel pod hladinou několik set metrů od vplavu na vnitřní rejdu (5). Neštěstí si vyžádalo životy 6 důstojníků, 42 námořníků a možná až 120 vojáků (6), které zabila Brivonesiho důvěra v Schmidtovo čestné slovo. Během tralování Mar Grande šly navíc za velkých lidských ztrát ke dnu ještě italský remorkér SPERONE a britská minolovka MMS 70, takže zaminování vnější rejdy splnilo účel a přivodilo Spojencům citelné škody.

Obrázek
S 54

Činily se i posádky Schnellbootů. Němci krátce po poledni 9. září dostihli poblíž mysu Santa Maria de Leuca v italských teritoriálních vodách minolovku R 240, kterou potopilo komando vyslané z S 54, přičemž italská posádka odplula na záchranném člunu k blízkému pobřeží, odkud německé lodě neúspěšně ostřelovaly pobřežní baterie. Zpráva o útoku dorazila obratem k Brivonesimu, jenž se místo organizování štvanice věrolomných Němců, obával útoku na loď převážející do bezpečí prominentní osobnosti jako maršála Badoglia a krále Viktora Emanuela III.

K jejich doprovodu určili zbrusu nový lehký křižník SCIPIONE AFRICANO patřící k rychlé třídě CAPITANI ROMANI (7), který odpoledne v Otrantské úžině spatřili z unikajících Schnellbootů, a kdyby fregatní kapitán E. Pellegrini projevil více iniciativy, vedlo by se Němcům zle. Schmidt usoudil, že křižník vyplul z Taranta, aby pronásledoval jeho lodě, tudíž nařídil pomalý (8) „Fährpram“ potopit, načež se S 54 a S 61 podělily o jeho posádku, zvýšily rychlost a odpluly k albánskému pobřeží.

Obrázek
Lehký křižník Scipione Africano

Bohužel, krátkodobé přetížení motorů způsobilo úbytek vody v chladičích, takže se velitel rozhodl učinit zastávku ve Valoně, jenomže se ukázalo, že ostrůvek Sazan stále drží Italové, kteří Němce nevpustili do přístavu. K dovršení všeho zlého se Schnellbooty krátce poté zapletly do uvolněných barážních sítí, takže klející námořníci museli pod hladinu, aby uvolnili kormidla a lodní vrtule. Jakmile tuto namáhavou činnost ukončili, popřál Schmidt unaveným posádkám zasloužený odpočinek, a teprve po rozednění pokračovali v plavbě severním kursem.

Brzy zjistili, že Italové drží i boku Kotorskou, tudíž s nepořízenou zamířili k Dalmácii a modlili se, aby přehřáté motory nevypověděly službu dřív, než dosáhnou některého přístavu obsazeného Němci. 10. září odpoledne se před nimi objevil Dubrovník, nad nímž vlála rudá vlajka se svastikou, takže tu doplnili zásoby technické vody a ještě téhož dne malebné město opustili. Přisně vzato, mohli v Dubrovníku zůstat a čekat na instrukce, ale Schmidt chtěl splnit rozkaz a přivést svěřené Schnellbooty na severní Jadran.

Obrázek
S 61

Zpočátku se rychlé čluny držely na dohled Dalmatských ostrovů, přičemž se těsně minuly s bitevní lodí GIULIO CESARE a jejím doprovodem, ale poté, co navečer poblíž S 54 explodovala zbloudilá mina, změnili Němci kurs na severozápad a 11. září kolem 4. hod. ranní zaznamenali další úspěch. Tentokráte se jim na úrovni Ancony do rány připletl prastarý dělový člun AURORA plující z obsazeného Zadaru do Ancony. Schmidt jej ve tmě považoval za obyčejný parník, a když nereagoval na signál k zastavení, odpálil S 54 dvě torpéda, jež sice minula, ale vzápětí AURORU zasáhli z S 61 a dělový člun se po výbuchu kotlů potopil, přičemž zahynulo 22 osob.

Němci nezůstali k prosbám přeživších hluší, pročež vylovili trosečníky a oba nebezpečně přeplněné Schnellbooty pluly podél italského pobřeží k Benátkám. Panovalo krásné počasí a Schmidt využil dobré viditelnosti k lapání italských lodí unikajících z přístavů na severním Jadranu. S 54 a S 61 se držely vedle sebe, aby pročesaly co nejširší úsek, a už v 6:30 spatřili parník LEOPARDI (4572 BRT) přepravující z Rijeky množství vojáků a stovky civilistů prchajících z dosahu Němců, takže se podle některých zdrojů možná na palubě nalézalo až 1500 lidí.

Obrázek
S 54

Třebaže parník nesl děla, italský kapitán nechtěl riskovat životy tolika osob, tudíž poslušně zastavil, nařídil zničit lodní zbraně a nechal se i s několika důstojníky přemístit na S 61 jako rukojmí. Němci na ukořistěnou loď přelodili zajatce a kořistní posádku tvořenou jedenácti námořníky z MFP 478, načež se lodní vrtule znovu roztočily a parník doprovázený Schnellbooty směřoval poslušně k Benátkám jako zbloudilý kus hnaný do salaše ovčáckými psi.

Nadporučík Schmidt byl navzdory klesajícím zásobám paliva s dosavadním průběhem průlomu spokojen, jelikož centrum někdejší republiky sv. Marka již bylo téměř na dohled a dosažené úspěchy dávaly naději na udělení vyznamenání, a to netušil, že Fortuna svému oblíbenci dopřeje další triumf. Krátce po 16. hod. zaznamenali pozorovatelé proužek dýmu, načež S 54 změnil kurs a vydal se hlášení prověřit. Jednalo se o 62 (!) let starý pobřežní parníček PONTINIA (715 BRT), ale ještě než jej zkontrolovali, vynořila se na severu hrozivá silueta neznámého torpédoborce.

Obrázek
Torpédoborec Quintino Sella

Schmid se společně s malým ozbrojeným komandem vyšplhal na palubu PONTINIE, aby si z vyvýšeného velitelského můstku dalekohledem prohlédl blížící se loď. Podle dvojice komínů usoudil, že se jedná o jednotku exjugoslávské třídy BEOGRAD (9), ale ve skutečnosti šlo o QUINTINO SELLA mířící pod velením korvetního kapitána C. Cini z Benátek do Taranta. Italský torpédoborec sice kvůli poruše kotle nemohl vyvinout více než čtrnáct uzlů, ale zásah 120mm granátem mohl křehký Schnellboot roztrhat na kusy, tudíž se velitel S 54 namísto přímé akce uchýlil ke lsti.

PONTINIA se pomalu dala do pohybu původním kursem, kdežto S 54 se ukryl za jejím levobokem a námořníci čekali až jim kořist připluje před ústí torpédometů, zatímco LEOPARDI a S 61 se držely opodál, aby nevzbudily podezření Italů. Jakmile QUINTINO SELLA překřížil za zádí parníčku jeho kurs a dostal se do zorného pole Němců, Schmidt nařídil zvýšit rychlost, a po zaujetí útočné pozice odpálili dvě torpéda, která pleskla o hladinu a neomylně zamířila k cíli vzdálenému pouze 400 m. Pravda, Cini nařídil ostrý obrat vpravo a dělostřelci zahájili palbu, ale zatímco hbitý Schnellboot provedl ukázkový úhybný manévr, torpédoborec reagoval na otočení kormidelního kola příliš pomalu, takže se po hromové explozi ve středolodí rozlomil vedví a v 17:45 zmizel pod hladinou. Naštěstí zahynulo pouze 27 mužů a zbytek vylovili Němci a námořníci z PONTINIE.

Obrázek
S 61 v Benátkách

Protože S 54 už spotřeboval všechna torpéda, a na jeho souputníkovi zůstal poslední „úhoř“, byl nejvyšší čas najít bezpečné útočiště. Zajatí kapitáni tvrdili, že Benátky obsadili němečtí vojáci, ale navzdory tomu město stále držel silný italský garnizón a pánem námořní základny byl admirál E. Brent. Třebaže mnohé italské jednotky se Wehrmachtu postavily na odpor (10), Brent postrádal jejich odvahu, což hrálo do karet Němcům.

Nesourodá čtveřice se k Benátkám přiblížila navečer 11. září, a protože Němci nemohli sami překonat síťovou uzávěru, vytáhl Schmidt z rukávu své důstojnické uniformy další trik. Na S 54 spustili vlajku a námořníci se zamaskovali za Italy, takže když Schnellboot společně s LEOPARDI a PONTINIÍ požádal o povolení vplout do přístavu, bylo jim obratem vyhověno a nikdo z velitelství se o identitu neznámého rychlého člunu nezajímal. Schmidt se společně s Winklerem a skupinkou námořníků vydali na břeh, ale když zjistil, že město ovládají Italové, vrátili se na lodě zakotvené v odlehlé části rejdy, ke kterým se mezitím připojil i S 61.

Obrázek
S 61 před Dóžecím palácem v Benátkách

Mezitím maršál Kesselring jmenoval Schmidta svým benátský zmocněncem, ale bez vojenské podpory se jednalo o formální akt, a kdyby se Brent postavil na odpor, neměla by hrstka Němců šanci, jelikož v kasárnách byly tisíce ozbrojenců a v přístavu kotvily dva italské torpédoborce a řada menších lodí. Schmidt však měl pro strach uděláno. 12. září zašel na německý konzulát, kde sice našel pouze jednoho majora, ale přesto drze požadoval vydání Benátek, načež Brent pod pohrůžkou leteckého bombardování a připlutí dalších německých válečných lodí, podepsal bezpodmínečnou kapitulaci, a do starobylých Benátek následující den bez boje vstoupili vojáci Wehrmachtu.

Průlom pouhých dvou Schnellbootů z Taranta do Benátek prokázal, jak nebezpečnou zbraň představují tyto čluny v rukou odhodlaného velitele. S 54 a S 61 během několika dní připravily italské loďstvo o torpédoborec, dvě pomocné jednotky a dva civilní parníky (11), k čemuž musíme započítat i ABDIEL a dvě menší plavidla, které si na konto připsal „Fährpram“ MFP 478. Jistě, Němcům nahrála nerozhodnost a naivita Italů, kteří se chovali jako by pro ně válka podpisem kapitulace skončila, ale i tak zaslouží Schmidtovo počínání nejvyšší uznání. Není divu, že Berlín tento úspěch propagandisticky vytěžil a z velitelů S 54 a S 61 se stali hrdinové Kriegsmarine. Schmidt i Blömker nejprve obdrželi Německý kříž ve zlaté variantě, ale 22. prosince 1943 prvně jmenovaného dekorovali vysoce ceněným Rytířským křížem.

Obrázek
Odznak posádek Schnellbootů

Pravda, štěstěna je vrtkavá, takže Schmidt padl 23. prosince 1944 na palubě S 185 poblíž Dunqerque v beznadějném boji s britskou přesilou, načež jej in memoriam povýšili na kapitán-poručíka, ale pro velitele Schnellbootů zůstal až do konce války vzorem hodným následování.

Poznámky:
(1) S54 potopil v září 1940 malý britský parník EWELL (1305 BRT), zatímco S 61 poslal v březnu ke dnu podstatně větší BOULDERPOOL (4805 BRT).
(2) 3. flotila na Středozemním moři používala řadu insignií, jako tuleně, mořskou panu, krokodýla, kraba, tučňáka či žraloka.
(3) Celým označením Marinefährpram (MFP), což můžeme volně přeložit jako „námořní samohybný prám“.
(4) Např. torpédoborce CARLO MIRABELO a CORSARO.
(5) Jeho trup po válce vyzvedli a rozebrali na šrot.
(6) Tento počet uvádí L. Pacholski a S. Trubicyn, ale W. Holicki udává 108 obětí.
(7) Jednotky pojmenované podle slavných římských vojevůdců původně projektovali pro použití na Rudém moři, ale většina křižníků nebyla nikdy dokončena.
(8) MFP 478 dosahoval rychlosti pouze 10,5 uzlů, kdežto S 54 a S 61 dokázaly i na dva motory vyvinout 18-20 uzlů.
(9) Po porážce Jugoslávie připadly BEOGRAD a LJUBLJANA Itálií, kde sloužily pod jmény SEBENICO a LUBIANA.
(10) Do historie druhé světové války se zapsal masakr posádky na ostrově Kefalonia.
(11) Italská Wikipedia uvádí, že Němci na Jadranu zadrželi ještě parníky ALBATROS a QUARNAROLO, což odporuje ostatním zdrojům.

Použité zdroje:
Morze Statki i Okrety 2013/9 a 2009/2.
Kol. aut.: Атакуют "Шнелльботы". Германские торпедные катера Второй мировой войны. Vydala nakladatelství Коллекция, Яуза a ЭКСМО 2007.
J. Philippe, D. Labourdette: S-BOOTE; German E-boats in action 1939-1945.
J. Brož: Středomoří v ohni druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2006.
С. Трубицын: Сверхлегкие крейсера (1930-1970). Samara 2008.
http://s-boot.net/sboats-km-adriaticsea.html
Very Special Ships: Abdiel Class Fast Minelayers of World War Two
viewtopic.php?f=21&t=5548
http://www.wikipedia.org/

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 15/7/2017, 12:53
od Zemakt
Tomu říkám pořádné namotivování Jarle, dík :up: .

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 15/7/2017, 14:07
od jarl
Já tušil, že tě článek zaujme a těším se na tvé další práce.

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 15/7/2017, 17:59
od Hans S.
Článek se čte jedním dechem, díky za něj. Jen osobně preferuji nepřekládat hodnosti a nechat je v originálním znění.

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 15/7/2017, 18:37
od jarl
To je věc názoru, ale já tam kde existuje zavedená česká terminologie, preferuji její používaní. Nepíši odborné práce pro skupinku zasvěcenců, ale populárně historické články pro širokou veřejnost, kterým více řeknou termíny jako kontradmirál nebo nadporučík, než originální italský "contrammiraglio" či německý "oberleutnant zur See". O pokud bych originální hodnostní označení používal třeba v článcích o japonském nebo čínském námořnictvu, tak by to vyznělo hloupě a čtenář by z toho byl akorát zmatený. Ale jak říkám, je to věc názoru, a třeba používání dosti známých německých či britských hodností mně osobně nevadí.

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 16/7/2017, 07:35
od Hans S.
Chápu, jde hlavně o to, aby to pro čtenáře bylo "uchopitelné".

Já hodnosti definitivně přestal překládat ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že mají v různých armádách často zcela jiné kompetence a "rozsah moci". Tzn. někde vede "nadporučík" nebo "kapitán" standardně 1000 lidí a jinde stejné množství vede až "plukovník".

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 16/7/2017, 13:29
od Pátrač
Je to tradičně skvělé a poutavé čtení. No u námořníků se opět pěkně urodilo. :up: :up: :up:

Musím se polepšit.

Já se osel zamotal do slibu Aaronnovi a tak mi bude trvat dost dlouho než sem něco vložím. Ale slibuji, bude to stát za to.

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 16/7/2017, 13:41
od Aaron Goldstein
Pátrač píše:Já se osel zamotal do slibu Aaronnovi a tak mi bude trvat dost dlouho než sem něco vložím. Ale slibuji, bude to stát za to.

Na jednu stranu mě mrzí, že ti působím těžkosti.... Na druhou stranu se moooooc těším... Prostě takové smíšené pocity... Něco jako když tchyně padá do rokle ve vašem novém autě... :lol:

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 16/7/2017, 17:50
od jarl
Jsem rád, že se vám můj článek líbí. Bohužel jsem nenašel fotografii žádného z přímých aktérů, takže kdyby měl někdo fotografii nadporučíka Schmidta a nebo někoho z jeho podřízených, ať jí sem prosím vloží.

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 16/7/2017, 19:21
od Aaron Goldstein
Jediné, co jsem nalezl je Oblt.z.S. Karl-Degenh. Schmidt, dekorován 22.12.1943, Komandant in der 3. SFltl

Obrázek

zdroj: http://s-boot.net/sboote-kriegsmarine-ritterkreuze.html

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 16/7/2017, 22:09
od Hans S.
Dost dobře Aarone :up:

Re: Rytířský kříž pro nadporučíka Schmidta

PříspěvekNapsal: 16/7/2017, 22:40
od jarl
Děkuji, Aarone. Tahle (asi výřezová podobizna) je i v té ruské publikaci uvedené v použitých zdrojích a v časopise Morze Statki i Okrety 2013/9 je ještě jedna pořízená v létě 1942 v některém libyjském přístavu. Bohužel na internetu jsem nic nenašel, ale jak vidno, hledal jsem špatně.