Xa. díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 16.

zásobování Malty, Tarent, potápěči v Alexandrii...

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Xa. díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 16.

Příspěvek od michan »

Xa.díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 16.

Mapa útoků praporů 3. parašutistického pluku ze 7. LETECKÉ DIVIZE (dále jen 7. letecká divize) dne 20. května 1941v okolí prostoru Galatas:

Obrázek

Předsunutou jednotkou 3. parašutistického pluku ze 7. letecké divize byl jeho III. prapor pod velením majora Heilmanna, který dostal rozkaz seskočit 20. května 1941 v 7 hodin ráno v určeném prostoru – dobýt a připravit místo pro seskok ostatních praporů pluku, s kterými měl pak zaútočit na Galatas, Chánii a záliv Suda (skupina Mitte – Střed).
Parašutisté III. praporu na Krétu odstartovali o něco dříve – když, startovali bylo na letištích v Řecku ještě noční šero.
V čele tohoto odřadu III. praporu letěla přes Středozemní moře 9. rota i s velitelem III. praporu majorem Heilmannem.
Když se letouny Ju 52/3 blížily k zálivu Suda, rozeznávaly osádky letadel plavidla britské Royal Navy, jejichž protiletadlové kanóny vytvářely palbou pro přibližující se německá letadla protiletadlovou stěnu.
Z prostoru seskoku se ještě valila oblaka dýmu – následek to druhé vlny bombardování, které zde od 6 hodin 45 minut prováděl 8. letecký sbor. Bylo vidět, že před chvílí zde odvedly svou práci Ju 87 Stuka.
První parašutisté z bojové skupiny přilétali nad ostrov Kréta ze západu a ještě než provedli seskok – slyšeli ze země střelbu z kulometů a pušek. Když letadla nalétla nad cíl seskoku, začala britská palba ze země ještě zesilovat.

Obrana Britů v prostoru Galatas dne 20. května 1941.

Obrázek


Mezi prvními, kteří na Krétu seskočili byl i major Heilmann. Major Heilmann do svého zápisu poznamenal, že bránící se Novozélanďané ostřelovali místo doskoku velmi dobře mířenými střelami. Zároveň hned vedle poznamenal, že jedna bránící se řecká rota se jim při seskoku okamžitě vzdala. Parašutisté, někteří z nich, ještě neměli své pušky z kontejnerů a tak se někteří bránili pistolemi a granáty, jiní, ti šťastnější, se bránili samopaly M.P. 38 viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3437
Již krátce po seskoku, i jednotlivě, útočili parašutisté na okolní vyvýšeniny. Takto se jim podařilo bojem zblízka vyřadit ve svém okolí všechna obranná postavení Britů.
Major Heilmann, velitel III. praporu, nyní postupoval jako pěšák v čele 9. roty. Když se dostali do nějakého úvozu, našli tam raněného četaře z 9. roty a raněného Novozélanďana jak si navzájem obvazovali svá zranění.
Při postupu však major Heilmann zpozoroval skupinu Novozélanďanů, která se kryla za stromy na mírném svahu. Major přešel vzpřímeně s jedním svobodníkem přes novozélandské linie, neboť se mu zdálo, že se Novozélanďané chtějí vzdát. Když však Novozélanďané zjistili, že celá ta tzv. „bojová skupina Němců“ jsou vlastně jen 2 muži, zahájili palbu.
Major upaloval na vrchol, když za sebou zaslechl výkřik. Svobodník, který běžel za ním totiž padl zasažen k zemi, ale i okolo majora létaly kulky. Vtom uviděl přicházet hlubokým úvozem od Galatas k vrcholu skupinu 20ti Novozélanďanů. Zároveň viděl zprava útočit na výšinu svého pobočníka, který pomocí ručních granátů zničil novozélandské kulometné hnízdo a zleva pak přibíhal v čele svých mužů i velitel 9. roty. Velitel 9. roty byl těžce zraněn pod olivovníkem, ostatní v čele s rotmistrem proběhli okolo a dokončili akci. Když se vraceli poznali velitele 9. roty, kterého vzali s sebou.
V době největšího nebezpečí, když se zdálo, že Novozélanďané od Galatas dobudou kopec zpátky, podařilo se Němcům dostat na vrchol kulomet, který Novozélanďany zahnal.
Na vrchol kopce pak přibíhali další a další parašutisté.
Z hlášení pak také vyplývá, že sotva 200 m za bojovým postavením, které bylo na vrcholu kopce, si zřídil vrchní lékař 7. zdravotnické roty své obvaziště.
Když se potom 9. rota pokoušela postoupit dál na sever – na Galatas – dostala se do palby obránců zezadu a utrpěla těžké ztráty.
Celé 2 hodiny trval urputný boj – parašutisté v čele s majorem Heilmannem a s 9. rotou, dobyli vrchol jižně od Galatas.
Podívejme se nyní kam se poděly ostatní roty III. praporu.
Majoru Heilmannovi se podařilo navázat spojení s velitelstvím 3. parašutistického pluku, odkud mu velitel pluku plukovník Heidrich přikázal, aby udržel dobytý vrchol a začal se připravovat k útoku na Galatas.
Bylo odpoledne 20. května 1941, když Britové začali své protiútoky.
Novozélandský 19. prapor, rozložený u Karastosu, útočil nyní na Němce bez přestání.
Major Heilmann neměl stále spojení se svou 10., 11. a 12. rotou. Své těžce dobyté pozice tak musel bránit s oslabenou 9. rotou. Ale tato hrstka parašutistů do večera 20. května 1941 své pozice udržela.
Byl večer prvního dne útoku a od Novozélanďanů se ozývaly silné zvuky motoru. Bránícím se parašutistům z 9. roty docházela munice. Všechny kontejnery, tedy i s jídlem, které německé letouny shazovaly odpoledne na padácích dopadly do pozic nepřítele.
V zápise pak ještě stojí, že v předních liniích zemřel na obvazišti těžce zraněný velitel 9. roty.

Plukovník Heidrich – velitel 3. parašutistického pluku, kterému se podařilo se svými muži obsadit káznici Agya, nechal v noci výšinu vyklidit, aby se jeho pluk mohl držet pohromadě a mohl druhý den odrazit případný protiútok. K zajištění před těmito protiútoky nechal na vrcholu jen skupinu parašutistů, kteří v noci odráželi výpady Novozélanďanů.

Ale co se stalo s parašutisty z 10., 11. a 12. roty z III. praporu majora Heilmanna?
Kde zůstali tito muži a proč se neprobili ke svému praporu?
Večer 20. května 1941 došly první zprávy o uvedených rotách a v zápise o nich stojí:
Nejprve tedy 11. rota:
Tak 11. rota byla vysazena hluboko v horách a probila se z nepřátelského obklíčení k I. praporu. Pouze její velitel, který byl se svým velitelským družstvem jako jediný vysazen správně na silnici do Galatas, k I. praporu nedošel. Podle rozkazu postupoval s několika parašutisty po silnici. Nikdy nebyl zjištěn přesný osud a v zápise stojí, že parašutisté zřejmě narazili na vojáky nepřítele, kteří na ně nastražili léčku. Později totiž němečtí vojáci našli velitele i jeho muže mrtvé. Leželi tam jeden za druhým jak v zástupu šli po okraji silnice.
Parašutisty z 12. roty pak stihl strašlivý osud.
Parašutisté 12. roty vyskočili přímo nad přehradní nádrží. Mnozí z nich se nedokázali včas osvobodit z padákových popruhů a utopili se.
Parašutisté 10. roty byli vysazeni u Daratsosu doprostřed nepřátelského obranného postavení. Bojovali beznadějný boj proti obrovské přesile. Jen jedné četě se podařilo proniknout do oploceného tábora obránců, kde získali 400 zajatců.
Jenomže, když je chtěli odvést směrem k silnici, dostali se do silné kulometné a minometné palby z okolních výšin, které měli obránci dobře obsazené. Novozélanďané takto palbou zlikvidovali takřka celou 10. rotu. Parašutisté, kteří přežili, byli vyzváni, aby se vzdali. Kdo tak učinil, dostal se jako zajatec do tábora.
V těchto bojích byl těžce zraněn i velitel 10. roty, když se chtěl zvednout a odvést své muže do bezpečí, trefila jej další kulka, která byla smrtelná. Osud 10. roty byl zpečetěn.

S II. praporem (3. parašutistický pluk, 7. letecká divize) majora Derpy seskočil u Chanie i plukovník Heidrich. Jejich úkol zněl – Dobýt Galatas!
Plukovník Heidrich rozkázal okamžitě zahájit útok na blízkou opevněnou výšinu. Při tomto útoku padl velitel II. praporu major Derpa.

Úkol 7. ženijního parašutistického praporu majora Liebacha, který seskočil podle plánu u Alikianosu v týle 3. parašutistického pluku, byl - krýt pluku záda. Vojáci 7. ženijního praporu svůj úkol splnili.

Parašutisté z I. praporu pod velením kapitána von Heydteho (3. parašutistického pluku 7. letecké divize) měli startovat jako 2. bojová skupina, jen o něco málo později než III. prapor majora Heilmanna.
Úkol I. praporu byl seskočit poblíž káznice Agya, zablokovat silnici z Alikianosu do Chanie a obsadit výšiny na jih od ní. Severně od káznice Agya měl stát II. prapor a zajišťovat místo seskoku, aby všechny bojové skupiny 3. parašutistického pluku mohly postupovat přímo na hlavní město Kréty – Chánii, které měly dobýt útokem ze všech stran.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Xa.díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 17.

Některé části I. praporu (velitel kapitán von der Heydt) z 3. parašutistického pluku ze 7. letecké divize seskočily poblíž káznice Agya. Parašutisté se shromáždili a ke svému veliteli poslali z jednotlivých čet a rot spojky a zároveň bylo navázáno vzájemné radiové spojení.
Pak začal I. prapor postupovat.
Neurazil ani 100 m a zastavila ho britská kulometná palba. Krytý postup parašutistů pak musel postupovat olivovým hájem. Při přechodu Cladisa (údolí mezi horami) musel I. prapor prokličkovat – a to s 2. rotou v čele – přes celou šířku tohoto údolí. Nadporučíkovi Knochovi se podařilo s jeho 2. rotou dobýt prostor pro přistávání. Vedle nich pak vybojovávala prostor 3. rota pod velením nadporučíka Straehler-Pohla.
Náhle se při postupu objevila nějaká budova. Velitel I. praporu kapitán von der Heydte nechal tím směrem vystřelit, ale nikdo neodpovídal a tak zavelel:
„Do útoku. – Přískoky – vpřééd!“
Parašutisté vyrazili do útoku a když vyrazili do budovy bylo přesně 10 hodin 30 minut – již 3 hodiny byly na krétské půdě. V boji 2. rota nadporučíka Knocha vyřadila 2 britské kulomety a přivedla první zajatce – Řeky.
V té době se 1. rota dostala do britské palby a musela zalehnout. Velitel I. praporu kapitán von der Heydte předal velení svému pobočníkovi poručíku Laukemu a vydal se k 1. rotě, aby zjistil co se stalo. Svou 1. rotu našel asi za hodinu v otevřeném terénu, kde ji držely na zemi pod palbou 2 britské kulomety, mezi silnicí po levici a hlubokým zářezem v údolí Cladisa.
Velitel I. praporu kapitán von der Heydte vyslal rychle radiogram ke 4. rotě, které přikazoval, aby vyřadila z boje oba britské kulomety za pomoci jejich minometné skupiny. Již po několika minutách od vydání rozkazu se objevili 2 minometčíci a za chvíli další, kteří umístili své minomety do postavení. Kapitán von der Heydte se s velitelem 4. roty začal plížit dopředu, aby rádiem přesně poslal minometčíkům koordináty obou kulometů.
Jenomže, jak jenom trochu vystrčili hlavu do volného prostoru – okamžitě se z protějšího olivového háje ozvala prudká britská palba z dalších ukrytých kulometů a ručních zbraní, která je přinutila k návratu. Hustá palba si vybírala daň mezi parašutisty. Směrem odkud se ozývala palba začaly pálit i německé minomety. Jak začaly pálit, spustili Britové těžkou přehradnou palbu z děl. Dělostřelecká palba Britů byla tak hustá, že německý I. prapor nemohl postoupit ani o krok.
Velitel I. praporu kapitán von der Heydte to stále zkoušel, až se mu konečně podařilo zahlédnout Brity na svahu šikmo vlevo před praporem, poblíž nějakého stavení. Osobně pak navedl palbu minometů na zjištěné cíle. Velmi rychle německá minometná palba dopadla přímo doprostřed skupiny Britů a po 4 salvě už nebylo nikoho vidět.
Také k veliteli I. praporu kapitánu von der Heydtemu se však dostávaly špatné zprávy. Hned ta první zpráva předávaná od muže k muži hlásila, že velitel 4. roty je těžce raněn a po chvíli přišla další, která říkala, že zraněn je i velitel 2. roty. Další nepříjemností bylo, že britské dělostřelectvo svou palbu ještě zesílilo.
Do toho přišla dobrá zpráva, kterou hlásil svobodník od minometné skupiny, cituji:

„Přímý zásah na dům pane kapitáne!“

Objevil se spojovací důstojník, který oznámil, cituji:

„Musíme se dostat do kontaktu s III. praporem, pane kapitáne.“

V tom se objevil britský tank, který za několik minut parašutisté zničili.
K veliteli praporu pak dorazil nadporučík Hagl s jednou četou 2. roty. Byl to velice ceněný mohutný člověk, jak vyplývá ze zápisu - kapitán von der Heydte, si ho velice cenil. Nadporučík Hagl se totiž na důstojnickou funkci vypracoval z prostého vojína.
Tak tomuto člověku svěřil kapitán von der Heydte obranu celého úseku I. praporu, neboť jak zapsal - nadporučík Hagl byla ta správná osoba a velení obrany praporu bylo v dobrých rukou.
Potom odešel kapitán von der Heydte od 1. roty směrem na své velitelské stanoviště praporu.
Na velitelské stanoviště praporu pak přicházela hlášení od jeho rot.
Úderné družstvo z 1. roty proniklo až k vesnici Peribolia a hlásilo odtud - silná nepřátelská postavení jihozápadně od našich pozic.
Hlášení od 3. roty vzápětí znamenalo velmi důležitou informaci, že se jí podařilo dobýt výšinu se středověkou zříceninou a pevně se tam usadit.

Ploché pobřeží Chanie (s hlavním městem Kréty) nyní leželo na východ od „hradního vrchu“ v jednom z bočních údolí. Za ním se až k horám táhla hustě zarostlá skalnatá rozsedlina. Řecké jednotky (viz na mapě vpravo), které bránily toto území, 3. rota pod velením nadporučíka Straehler-Pohla zajala.

Asi 100 m za velitelským stanovištěm I. praporu pak zřídil vrchní lékař nadporučík dr. Petritsch obvaziště. Druhý lékař pak odešel s 2. rotou poskytovat první pomoc přímo na bojiště.
Zápis pak dále hovoří o tom, že vrchní lékař, který právě operoval pod šikmou střechou z větví, dostal návštěvu. To na obvaziště dorazil kolem poledne kapitán von der Heydte velitel I. praporu. Na obvazišti v té době leželo 12 těžce raněných, když ty lehčí případy zranění, schopné přepravy, byly posílány do polního lazaretu, který měl 3. parašutistický pluk zřízen u káznice Agya.
O této zprávě v německém zápise se zmiňuji také kvůli rozhovoru, který na obvazišti proběhl.
Když totiž kapitán von der Heydte velitel I. praporu přecházel od jednoho zraněného muže ke druhému, řekl každému z nich nějaké slovo útěchy. Tak se také dostal k těžce zraněnému anglickému vojákovi, kterého sem němečtí zdravotníci dopravili (tento Angličan měl štěstí – mnoho těžce zraněných Britů takové štěstí nemělo – byli většinou zastřeleni, nebo byla celá skupina těžce zraněných likvidována několika granáty, neboť Němci - němečtí parašutisté - neměli zdravotnické kapacity a nechtěli mít svázané ruce pro další postup – samozřejmě tohle v zápisech neměli – to je z britské historické literatury).
Těžce zraněný Angličan kapitánu von der Heydtovi řekl, cituji:

„Pane, tato válka pro mne skončila. – Doufám, že brzo skončí i pro vás a vaše vojáky.“

Když bylo 15 hodin odpoledne dne 20. května 1941, rozprostírala se před I. praporem do hloubky členěná silná britská obrana. Tato silná britská obranná fronta byla „prošpikována“ dělostřelectvem v krytých postaveních. Bránila německému I. praporu v průlomu do chanijské roviny. Vznikla frontová linie.


Náhle se před 2. a 3. rotou objevily světlice. Britové začali útočit.
Nejprve se pokoušeli projít kolem obrany 1. roty, směrem ke svahu, ve kterém se zakopala 2. a 3. rota. Při postupu se Britové dostali hodně blízko a začali boje muže proti muži. Ztráty měly obě strany a brzy hodně veliké. Němcům začalo docházet střelivo. Bylo velkým štěstím pro německé parašutisty, že v době, kdy střelivo docházelo – zastavili Britové útok.

Jak dále říká německé hlášení – bylo pozdě odpoledne dne 20. května 1941, když se podařilo navázat radiové spojení s III. praporem.
Z plukovního rozkazu vyplývalo, že další útok bude krýt III. prapor tím, že odcloní případnou aktivitu nepřítele od obou stran cesty Chania – Alikianos a II. prapor zůstane jako pohyblivá rezerva u velitelského stanoviště 3. parašutistického pluku, které bylo zřízeno poblíž káznice Agya. Ženisté pak měli krýt severní a západní křídlo v oblasti přehradní nádrže a I. prapor měl připravit obranné pozice vpravo od Cladisa. S tímto rozkazem přišla také pro kapitána von der Heydta zpráva o smrti velitele 7. letecké divize generálporučíka Süssmanna.

Co se stalo?
Kluzák DFS 230 s velitelem 7. letecké divize generálporučíkem Süssmannem se zřítil nad skalnatým ostrovem Aigina, když letící svaz míjel bombardér He 111. Vzdušný vír totiž strhnul kluzák s generálem do vývrtky.

Velení 7. letecké divize pak převzal plukovník Heidrich (velitel 3. parašutistického pluku), který si zároveň ponechal velení svého pluku.

Odpoledne pak přišla ještě zpráva, že zemřel těžce zraněný velitel 4. roty z I. praporu.

Když začala přicházet na Krétu tma k večeru dne 20. května 1941, ustala i na úseku I. praporu britská palba. Velitelské stanoviště I praporu bylo přemístěno do bočního údolí Cladisa, lemovaného vinicemi. Končil první den na Krétě pro I. prapor 3. parašutistického pluku.

Frontová linie u Galatas – před prapory 3. parašutistického pluku - ráno dne 21. května 1941.

Obrázek
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Xa.díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 18.

Na pozadí události, kdy parašutisté 3. parašutistického pluku, v čele se svým velitelem plukovníkem Heidrichem, seskočili ráno 20. května 1941 u Alikianosu a dobyli káznici Agya, čímž získali výborné velitelské stanoviště pluku, se udála ještě jedna dramatická událost.

Celý tento seskok parašutistů, takřka jako nějaké úžasné, ale pro něho dramatické divadlo – pozoroval z okna jednoho venkovského domu u silnice do Alikianosu, řecký král Jiří II.

Obrázek

, se svým ministerským předsedou a doprovodem.
Že to bylo dramatické, o tom svědčí ta skutečnost, že parašutisté se ze svých padáků uvolňovali z popruhů, brali zbraně a vinicemi útočili směrem na východ – ale pozor – jen 100 m od oken, ze kterých král se svým doprovodem celou scénu pozoroval.
Zvuky bojů, výbuchy granátů a střelba ohlašovaly další místa seskoku, dalších skupin parašutistů.
Rychlost německého postupu, naštěstí východním směrem, určovala směr kam mohl král Jiří II. s doprovodem utíkat.
Na jih!
Ani ne 10 minut trvalo králi a doprovodu, aby se sbalili, opustili dům a s několika důstojníky doprovodu prchali pěšky do tehdy ještě volného Alikianosu. Měli jediné štěstí, že němečtí parašutisté měli své starosti. Krále a jeho doprovodu si nikdo nevšímal. Všude byl slyšet rachot motorů letadel Ju 52/3 a rachot výstřelů a bylo vidět jak parašutisté na svých padácích klesají k zemi. Celý prostor až po Galatas a hlavní město Chanii (tedy severně a východně) se zachvíval od výbuchů leteckých bomb.
Celé hodiny pak pospíchala tato nesourodá skupina s řeckým králem Jiřím II., směrem k jižnímu pobřeží. Král tak prožíval se svým doprovodem prudkost útoku ze vzduchu – útoku z III. dimenze – jeho rychlost a z toho vyplývající útrapy rychlého pěšího pochodu.
Celkem 2 dny a 3 noci se královská skupina prodírala napříč ostrovem Kréta, až se jí podařilo bez vážnějších incidentů dorazit do malé rybářské vesničky Rumeli. Ve vesničce Rumeli se pak řecký král Jiří II., v noci na 24. května 1941, nalodil na palubu britského torpédoborce, který ho i s jeho doprovodem odvezl do Egypta.
V Káhiře pak řecký král Jiří II. vydal prohlášení, kterým vyzval krétský lid k partyzánské válce (samozřejmě němečtí historici říkají zákeřné válce banditů, neboť i Řecko prý se přidalo k Haagské konvenci, která zakazovala činnost snajperů – kdo však byl bandita? – Ten co zemi a ostrov napadl, nebo ten, který se bránil a byl okupován? To zase říkají spojenečtí historici).

Druhá vlna parašutistického útoku na Krétu.

Ještě okolo poledne 20. května 1941 na velitelském stanovišti 11. leteckého sboru všichni napjatě čekali na hlášení z Kréty.
Do té doby nic!
Ani nejmenší zprávička!

(Proč?
No prostě proto, že jediné výkonné 80ti a 200 wattové vysílače ležely zničené v řečišti Tavronitis po nárazu nákladního kluzáku na zem.).
Nyní si řekneme ještě některé věci, které jsme si již řekli pod článkem Č 10 – „všeobecně“ zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4307
a ještě to vše rozšíříme o další nové údaje.
Ten nový údaj je, že generál Student velitel 11. leteckého sboru, protože neměl celé dopoledne údaje z Kréty – poslal ještě dopoledne do Malemesu ze svého štábu podplukovníka Snowadzkého s jedním Ju 52/3. Podplukovníkovi dal rozkaz, aby přistál na letišti Malemes, kde měl vytvořit letištní velitelství, ze kterého měl koordinovat starty a přistání letadel, kterými měli na Krétu přilétnout vojáci 5. horské divize.
Náčelník štábu 11. leteckého sboru se ze svých kanálů o situaci nedozvěděl zatím nic. Stejně tak málo věděl i Ia. štábu podplukovník Trettner od svých špionů, také operační důstojník 11. leteckého sboru kapitán Mors, sborový zpravodajský důstojník, ze svých kanálů nevěděl nic.
Všechny zdroje 11. leteckého sboru dopoledne dne 20. května 1941 mlčely. Na štábu vládla nejistota.
Konečně se z Kréty vrátil podplukovník Snowadzki.
Jeho zprávy působily zdrcujícím dojmem:

Letiště Malemes je dosud v rukou obránců!
Žádný německý stroj nemůže na letišti přistát!


Sám podplukovník Snowadzki to potvrzoval ze své vlastní zkušenosti.
Pilot jeho Ju 52/3 sice přistál, ale již při rolování si všiml, že letiště Malemes je dosud obsazeno nepřítelem a tak rychle zvedl svůj poškozený letoun a v těžké anglické palbě odstartoval. Podobně se vedlo i doprovodnému letounu Ju 52/3, který vezl první letištní personál na své palubě. Také tomuto druhému doprovodnému letounu se podařilo znovu vznést a oba stroje se v pořádku vrátily zpět do Athén.
Stále zatím platilo, že z 493 ks Ju 52/3, které byly na Krétě nasazeny, jich bylo ztraceno jen 7 (pozor narazil jsem u dalšího pramene, že nasazeno bylo 502 Ju 52/3. Kdo vydrží číst dokonce celé série, tak se dozví, že z celkově na Krétě nasazených 493, nebo 502 Ju 52/3 jich nakonec Němci ztratili celkem více jak 271 ks, které byly buď úplně zničeny, nebo poškozeny tak těžce, že byly uvedeny na listině ztrát).

Říkejme tedy, že ze 493 ks Ju 52/3 se jich vrátilo pro II. vlnu vrátilo 486 letadel, která chtěla co nejrychleji natankovat palivo a znovu letět na Krétu - s druhou vlnou parašutistů.
Jenomže.
Jak jsme si řekli, situace vypadala špatně.
Spojovací důstojník 11. leteckého sboru podplukovník dr. Weyland nedokázal navázat radiotelegrafický styk ani se západní (West), ani se střední (Süd) skupinou. Radisté na štábu 11. leteckého sboru ladili své vysílačky, ale marně. Odpověď se neozývala.
Do toho přišla zpráva o dalším problému. První letadla Ju 52/3, která se vrátila mezi 9 a 10 hodinou ranní, nemohla na letištích doplňovat palivo jinak, než nouzovými ručními pumpami přímo ze sudů.
Bylo jasné, že start II. vlny, který byl stanoven na 13 hodin, nemůže být za žádných okolností dodržen. A do toho přišel další problém – telefonické spojení mezi transportními svazy navzájem a velitelským stanovištěm nefungovalo – bylo zničeno britskými špiony, jak jsme si řekli již při všeobecné situaci.
Tak nešlo také zabránit tomu, aby bombardovací nálety německého 8. leteckého sboru, které byly naplánovány před II. výsadkovou vlnou byly odvolány, nebo příslušně posunuty.
Bylo 15 hodin 15 minut odpoledne dne 20. května 1941, když se nad Krétou – nad Rethymnonem a Heraklionem rozkvílely sirény Ju 87 Stuka a střemhlavé bombardéry se řítily na své cíle. K nebi se zvedly gigantické detonace. Cíle zasaženy byly.
Ale.
Parašutisté, kteří zde měli seskočit a využít momentu překvapení demoralizovaných obránců – nikde.
Němečtí parašutisté II. vlny v té době seděli ve svých letounech na polních letištích v Řecku a čekali na odlet…..



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.

Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=206&start=20
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Námořní a vzdušné operace ve Středomoří“