Peklo jménem Durmitor

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Peklo jménem Durmitor

Příspěvek od jarl »

Peklo jménem Durmitor
Parník PLUTARCH postavila v r. 1913 loděnice Russel & Co v Glasgow pro rejdařství Lamport & Holt. Jednalo se o nákladní loď určenou k přepravě tovaru mezi Velkou Británii a Brazílií. Její délka činila 129 m, šířka 17 m a hrubá prostornost dosahovala 5613 BRT. První světovou válku PLUTARCH přečkal jako zásobovací jednotka pro britské ponorky, ale v r. 1931 o něj projevilo zájem rejdařství Dubrovačka parobrodarska plovidba (DPP). Tato akciová společnost vznikla v r. 1909 (1) se základním kapitálem 1 200 000 rakousko-uherských korun a ze skromných počátků se vypracovala na druhé největší jugoslávské rejdařství. V lednu 1930 však DPP utrpěla velkou ztrátu, když se v Biskajském zálivu potopil parník DAKSA (4364 BRT) a stáhl s sebou pod hladinu 38 námořníků. Za vyinkasovanou pojistku zakoupili PLUTARCH, který přejmenovali na DURMITOR a s úspěchem provozovali ke komerční nákladní přepravě.

Obrázek
Parník Plutarch

V r. 1939 společnost vlastnila 24 lodí o souhrnné tonáži 52 171 BRT, jejichž hodnota se odhadovala na 200 miliónů dinárů, ale v září vypukla druhá světová válka, což pro majitele znamenalo jak možnost tučných zisků, tak ztráty pravidel. Jugoslávie sice vyhlásila neutralitu, ale zkušenosti z Velké války napovídaly, že samotná červenomodrobílá vlajka nebude představovat dostatečnou ochranu, a každý z přibližně 3000 mužů sloužících u jugoslávské obchodní flotily, musel počítat s rizikem, že se stane obětí válečného běsnění.

Majitelé DPP využili nečekané konjunktury a na nevytíženost svých lodi si stěžovat nemohli. O tom, že se vždy nemusí jednat o dobrý obchod, se na jaře 1940 přesvědčila i posádka DURMITORU. Na parník v červnu naložili poblíž Cardiffu tamější vyhlášené uhlí, které měli přepravit do alžírského Oranu. Jenomže mezitím Francie kapitulovala a její kolonie zůstaly většinou pod kontrolou vlády ve Vichy, stejně jako válečné loďstvo. To vedlo 3. července k útoku britského Královského námořnictva na základnu Mers el Kebír poblíž Oranu, k němuž došlo pouhý den poté, co DURMITOR vyložil náklad a přístav opustil. Pro tentokrát vyvázli bez úhony, aniž by tušili, že tato plavba pro ně bude později mít neblahé následky.

Obrázek
Část posádky Durmitoru. Španělsko 1940.

Parník zamířil do španělského přístavu Torrevieja, kde podle kontraktu uzavřeného se společností Bussan převzali 8200 tun soli určené pro odběratele v Hirošimě na japonském ostrově Honšú. Kapitán I. Bego s lodí zamířil k Gibraltaru, kde učinili krátké mezipřistání, a brzy již brázdili hladinu Atlantického oceánu. DURMITOR byl přetížen, tudíž nákladová značka zmizela pod hladinou, což však jeho veliteli dělalo menší starosti, než německé ponorky číhající na spojenecké i neutrální obchodní lodě. Naštěstí nebezpečnou oblast nechali brzy za sebou a po obeplutí mysu Dobré naděje zakotvili v přístavu Lourenco Marques v Portugalské východní Africe, odkud pokračovali do Batávie, kde měli obdržet další instrukce.

Bohužel špatná údržba a pobyt v teplých vodách si vybraly daň v podobě obrostlého trupu, netěsnících kotlů a opotřebených strojů, takže když portugalskou kolonii opouštěli, nedokázal starý a přetížený „parobrod“ vyvinout víc než ubohých sedm uzlů. Ani začouzené nástavby a rezavé boky nebyly pro posádku dobrou vizitkou. Kromě kapitána Bega jí tvořilo 36 důstojníků a lodníků, mezi nimž dominovali Chorvati, ale nechyběli ani příslušníci dalších národností tvořících tehdejší Jugoslávii, ba našel se i Španěl J. Torregrossa. Ať už pocházeli odkudkoliv, jedno měli společné. Víru, že nejhorší část plavby mají za sebou a v Indickém oceánu nebezpečí nehrozí. Ano, i v těchto končinách příležitostně lovili němečtí korzáři, ale tentokrát žádný kontraband nevezli a cílové Japonsko vyhlásilo neutralitu.

Bego udržoval kurs k Sundskému průlivu, a když je od Batávie dělilo necelých 200 námořních mil, spatřili 22. října 1940 neznámou loď plující pod norskou vlajkou. „Nor“ se rychle přibližoval a ve chvíli, kdy lodě od sebe dělilo toliko 3000 m, vystoupala na stožár zástava Kriegsmarine, a o chvíli později už šokovaní Jugoslávci hleděli do ústí děl a torpédometů. Bogami! Isukristu! Německý korzár!

Obrázek
Parník Durmitor

Pomocný křižník ATLANTIS opustil pod velením námořního kapitána Berharda Roggeho 11. března 1940 Kiel a po průlomu na Atlantik úspěšně narušoval spojeneckou námořní přepravu, za což velitelství posádce udělilo desítky Železných křížů. Jako první 3. května potopili britský parník SCIENTIST a do 20. září se zmocnili dalších 8 lodí, takže jejich skóre narostlo na úctyhodných 65 598 BRT. Byla mezi nimi i norská loď TIRANNA, kterou Rogge osadil kořistní posádkou pod velením poručíka Waldmanna a poslal s poštou a zajatci do Francie. Bohužel těsně před cílem se parník 22. září dostal před ústí torpédometů britské ponorky TUNA a po třech zásazích se během necelých dvou minut potopil. Neštěstí si vyžádalo 87 životů (2), mezi nimiž nechyběl ani člen kořistní posádky Karl Sieger. Když se tuto tragickou zvěst dozvěděli 27. září na ATLANTISU, zavládla na pomocném křižníku ponurá nálada a kapitán se rozhodl dopřát posádce odpočinek.

Až do 1. října se držel mimo hlavní plavební trasy, ale pak zvítězil smysl pro povinnost a ATLANTIS se vydal k Sundskému průlivu, aby obnovil korzárské akce. Třebaže se v této oblasti protíná několik jindy rušných námořních komunikací, zůstával obzor čistý a jediné rozptýlení pro jeho muže představoval lov žraloků. Na pomocném křižníku se už opět tísnily stovky zajatců a Rogge musel omezit příděly pitné vody na přibližně litr denně, načež unavená posádka začala reptat. Množily se i stížnosti zajatců a hrozilo nebezpečí, že se dosud příkladná disciplína uvolní a kapitán bude čelit vzpouře. Rogge nepovolil, ale rozhodl se potíže odstranit tím, že se reptajících „pasažérů“ při nejbližší příležitosti zbaví, čímž by vyřešil i problém s nedostatkem vody a potravin.

Obrázek
Odmaskovaná děla Atlantisu

Vysvobození přišlo 22. října, když pozornost hlídek upoutala lodní silueta vystupující z ranního oparu. Bojový poplach! ATLANTIS - zakamuflovaný jako norský parník TARIFA - zahájil pronásledování, a protože moře bylo klidné, rychle se k neznámé lodi, kterou Rogge zpočátku kvůli bílým nástavbám považoval za nizozemský parník, přibližoval. Brzy už kapitán dalekohledem rozeznal jugoslávskou vlajku vyvedenou na boku plavidla. K čertu, neutrál! Stíhání ale nezastavil, neboť doufal, že „jugoslávec“ převáží kontraband a bude jej možné zabavit a použít k odvozu zajatců. ATLANTIS odsignalizoval příkaz zastavit stroje a nepoužívat radiostanici, načež DURMITOR v poloze 8 stupňů 40 minut severní šířky a 102 stupňů 30 minut východní délky opravdu stanul, ale současně začal vysílat, takže Rogge nařídil odmaskovat zbraně, načež se radiostanice odmlčela.

Němci spustili motorové čluny, do nichž nastoupilo přepadové komando vedené poručíkem Ulrichem Mohrem, ale ještě než odrazili od boku korzára, znovu ožila radiostanice na DURMITORU (3) a zmlkla teprve poté, co ATLANTIS znovu vydal signálním reflektorem příkaz nevysílat. Mohrova skupina parník bez odporu obsadila (4), nechala si předložit lodní doklady a zkontrolovala náklad. Žádný kontraband sice neobjevili, ale Rogge si nemohl dovolit DURMITOR propustit, takže si pomohl citacemi několika článků (5) z Kořistních pravidel a parník zabavil s odůvodněním, že Jugoslávci při předchozí plavbě přepravovali náklad přes nepřátelský přístav (Cardiff) a nedodrželi příkaz nepoužívat radiostanici.

Obrázek
Námořní kapitán Bernhard Rogge

Záminka to byla věru ubohá, neboť mezinárodní právo nezakazovalo lodím neutrálních států navštěvovat přístavy válčící země a DURMITOR nevysílal proto, aby prozradil polohu korzára. V této souvislosti je vhodné připomenout, že paragrafy šermující Rogge naopak zamlčel, že nasazení maskovaných přepadových lodí odporuje ustanovením VII. haagské konvence z r. 1907, ale za války platí právo silnějšího, tudíž Begovy protesty přehlušilo cvaknutí závěru samopalu.

DURMITOR měl 15 tun pitné vody, 20 tun vody užitkové určené k mytí a potraviny pro původní posádku na 80 dní. Uvést do chodu letitý parní stroj dalo Němcům zabrat, ale s pomoci jugoslávských strojníků si nakonec poradili. Množství paliva v uhelných bunkrech odhadli na 450 až 500 tun, což mělo i při jeho nízké kvalitě stačit na několik týdnů, načež se na parník přesunula 14člená kořistní posádka, které velel poručík Emil Dehnel. Podle rozkazu měl DURMITOR 200 mil na jih od Vánočního ostrova do neděle 26. října čekat na setkání s ATLANTISEM, neboť Rogge doufal, že se mu mezitím podaří získat potraviny pro zajatce, které chtěl odeslat do Mogadiša v Italské východní Africe.

Obrázek
Odznak posádek německých pomocných křižníků

Bohužel žádnou další kořist neobjevili a morálka upadla natolik, že kapitán 25. října nechal mužstvo nastoupit na palubu a prohlásil, že jejich nespokojenost chápe, jenomže je válka a každé porušení disciplíny tvrdě potrestá. Zároveň jim v duchu taktiky „cukru a biče“ slíbil pravidelné volno a zvýšení přídělů vody a jídla, jakmile zajatci přestoupí na DURMITOR, a námořníky potěšil i vidinou Vánočních svátků strávených na souši (6). Jakmile obnovil kázeň, vydal se ATLANTIS k Vánočnímu ostrovu, kde již čekal DURMITOR.

Rogge si byl vědom toho, že se starý parník k přepravě 260 zajatců nehodí, což poctivě přiznal i jejich kapitánům a důstojníkům, kteří přesto s přesunem souhlasili, jelikož usoudili, že několikatýdenní nepohodlí bude lepší, než další měsíce strávené na přeplněném pomocném křižníku, na který mohly kdykoliv zaútočit spojenecké válečné lodě nebo letouny. Rogge jim pohrozil, že Dehnel může k vynucení disciplíny sáhnout i k drakonickým opatřením a vyžádal si závazek, že nebudou své podřízené podněcovat ke vzpouře, což všichni rukoudáním slíbili. Bohužel na pomocném křižníku zbývala už jenom třetina původního množství potravin a vody, takže mohli posádce a „cestujícím“ DURMITORU poskytnout pouze nejnutnější zásoby.

Rogge byl obdivovatelem fregatního kapitána Karla von Müllera, jenž se v r. 1914 proslavil jako velitel lehkého křižníku EMDEN. Ten byl znám ohleduplným přístupen k vedení korzárské války a mohl se pyšnit tím, že při nich nepřišel o život nikdo z posádek dohodových obchodních lodí. Velitel ATLANTISU se jej pokoušel napodobit, jenomže brzy zjistil, že způsoby námořního válčení se kvůli moderním komunikačním prostředkům změnily, a při jeho akcích nejednou zaburácela děla a paluby napadených parníků zkrápěla krev. Přílišné ohledy je navíc mohly přijít draho, a proto i nyní slevil ze svých zásad, neboť potraviny a vybavení poskytnuté zajatcům na DURMITORU, mohly později chybět jeho mužům.

Obrázek
Poručík Ulrich Mohr

Přesun tolika osob trval až do večera 26. října, kdy se obě lodě v poloze 12 stupňů 75 minut jižní šířky a 102 stupňů východní délky od sebe oddělily; pekárna na ATLANTISU pracovala v uplynulých dnech naplno, aby kořistní posádka a zajatci dostali chléb alespoň na 2 týdny, třebaže neočekávali, že by do Mogadiša dorazili dříve než za 19 dní! Také množství vody vypočtené na osobu a den (1 kvart tj. 1,14 litru) bylo nedostatečné, ale vzhledem k tomu, že se měli plavit v tropických vodách, předpokládali, že si nachytají dešťovou vodu.

Pro zajatce vyčlenili „lágr“ v předolodí, oddělený od zbytku parníku ostnatým drátem, a měli volný přístup do skladišť č. 1 a 2, z nichž Němci v uplynulých dnech vyházeli do moře část nákladu. Nedostali žádné spací hamaky ani přikrývky, a matrace měli toliko muži starší 50 let, kdežto ostatní se museli spokojit s kusem plachty rozložené na hromadách nezpracované soli. „Spánek na takovém „loži“ nepřinášel odpočinek, ale bolesti po celém těle, jenomže s tím se nedalo nic dělat,“ napsal po letech Mohr, z čehož je zřejmé, že životní podmínky pro těchto zhruba 300 osob byly drsné, ale Němci na tom nebyli o mnoho lépe a dostávali stejné příděly jídla a vody jako zajatci.

Obrázek
Durmitor

Že za této situace dojde ke konfliktům bylo nabíledni, a proto v podpalubí rozmístili výbušniny a Dehnel namontoval na velitelský můstek kulomet a nechal do moře vypálit dlouhou dávku, aby všem potenciálním nespokojencům demonstroval, že odpor nestrpí. Brzy se ukázalo, že nejsou na lodi sami, neboť z nejrůznějších děr v podpalubí vylézaly krysy, šváby a štěnice, a přiváděly osazenstvo parníku k zoufalství, ale největší problém představovala převážená sůl lepící se na zpocená těla a vyvolávající nesnesitelné svědění a ekzémy. A mělo být hůř!

Ledva si posádka a zajatci na „pekelnou loď“ jakž takž zvykli, přiběhl k veliteli vystrašený námořník a oznámil mu, že v uskladněném uhlí našli obrovskou vzduchovou kapsu, načež jim bleskový přepočet prozradil, že nemají dost paliva, aby překonali Indický oceán maximální 7uzlovou rychlostí. Řešením by bylo snížení rychlosti, jenomže v tom případě by zase došly zásoby ještě před dosažením Mogadiša. Uniknout ze začarovaného kruhu mohli jedině snížením rychlosti a drastickým zmenšením přídělů. V praxi to znamenalo, že každá osoba dostávala pouze jeden šálek vody denně, takže brzy všichni trpěli žízní, neboť obloha zůstávala prvních sedm dní plavby jako vymetená a toužebně očekávaný déšť vyhlíželi marně. Zoufalí zajatci otevírali kohouty u parovodu a chlemtali rezavou vodu, aniž by jim v tom Němci mohli zabránit.

Obrázek
Mapa dnešního Somálska-cíle plavby Durmitoru

Konečně osmého dne začalo pršet; všichni radostně vyběhli na palubu, smyli ze sebe vrstvu soli, svlažili vyprahlá hrdla a naplnili nádoby dešťovou vodou. Bohužel jakmile se vyčasilo a muži se vrátili do podpalubí, zjistili, že voda pronikající do skladišť otevřenými jícny vytvořila v horní vrstvě nákladu slaná jezírka, čímž se jejich trápení ještě zvětšilo. Agresivní roztok nejenže vysušoval oči a dráždil nosní sliznici, ale i leptal kůži natolik, že způsoboval otevřené rány, eventuálně hnisající boláky, takže se zajatci začali bouřit.

Rozšířila se fáma, že zatímco oni hladoví, Němci debužírují slaninu, čerstvé ovoce a kávu, ale Dehnel byl dobrým žákem kapitána Roggeho. Aby předešel hrozícímu masakru, využil skutečnosti, že se na obzoru jako na zavolanou ukázal sloupec kouře, a s bohorovnou suverenitou oznámil, že je to ATLANTIS, který povolal proto, aby vzpouru potlačil už v zárodku. Zabralo to, a jakmile se zajatci s přispěním vlastních důstojníků uklidnili, umožnil jejich zástupcům zkontrolovat spižírnu a přesvědčit se, že Němci dostávají stejně hubené příděly.

Na 11. listopad připadlo 22. výročí uzavření příměří mezi Dohodou a Německem, čehož velitel DURMITORU využil a svolal na palubu posádku i zajatce. Po dvouminutovém tichu k uctění památky obětí Velké války, vypálil oddíl námořníků čestnou salvu, což naštěstí byly jediné výstřely které během této anabáze zazněly. Utrpení pokračovalo, ale kupodivu nikdo vážněji neonemocněl (7) a Dehnel chtěl zajatce povzbudit tvrzením, že plují na Madagaskar ovládaný Vichystickou Francií, kde budou propuštění. Jenomže námořníky není snadné obelhat ohledně kursu; druhý důstojník z parníku KEMMENDINE si zhotovil primitivní sextant a poručík musel s pravdou ven.

Obrázek
Kapitán Bego (vlevo) a dva členové jeho posádky po propuštění ze zajetí

DURMITOR se nyní ploužil na západ rychlostí nanejvýš 5,5 uzlů. Proto posádka v noci mezi komínem a hlavním stožárem napínala improvizovanou plachtu, aby využili monzumový vítr, ale jakmile vyšlo slunce, museli plachtu sundat, jelikož tato „ozdoba“ mohla přilákat nežádoucí pozornost nepřátelských válečných lodí. Dny plynuly jeden za druhým a uhlí v podpalubí pomalu docházelo. Proto se Němci rozhodli prohnat kotly veškeré dřevěné vybavení parníku. Nejprve spálili všechny bečky, poklopy, dveře, ostění a nábytek, ale později došlo i na obložení paluby a takeláž. Bohužel na DURMITORU byla pouze jedna ruční pila, ale Němci se do práce pustili s elánem, jako by se „pekelné lodi“ chtěli pomstít za utrpení, které jim způsobila.

Bohužel, ze zachycených zpráv vyplynulo, že Mogadišo nedávno ostřelovaly britské křižníky, takže velitel nařídil změnit kurs na Warsheik. Tlak v kotlích však neustále klesal a DURMITOR se vlekl rychlostí pouhých 2-3 uzlů. Když došlo dřevo, pustili se do výroby „briket“ ze směsi uhelného mouru, oškrábané barvy, pilin, vazelíny a bůhví jakých dalších přísad, jenom aby nezůstali trčet uprostřed oceánu. Komíny - jakoby na znamení protestu nad těmito metodami - vydávaly hustý ohavně páchnoucí dým vyvolávající nevolnost, což způsobilo mezi zajatci paniku (8), ale vzdálenost k cíli se přece jenom zkracovala a v noci z 22. na 23. listopadu zazněl toužebně očekávaný výkřik: „Země na obzoru“! Třikrát hurá!

Warsheik byl malý rybářský přístav ležící několik desítek mil severně od Mogadiša, a protože neměli žádné mapy zdejší oblasti, pokoušel se Dehnel kontaktovat velitelství přístavu, aby jim poslalo lodivoda. Marně. Jakmile se rozednilo ztratil poručík trpělivost a rozhodl se vplout do přístavu na vlastní odpovědnost, neboť na moři strávili 29 dní a nehodlal prodlužovat jejich utrpení kvůli liknavosti zdejších úředníků. Na parníku už totiž nebyla žádná voda, v proviantním skladu zůstalo toliko 300 kg fazolí a v bunkrech posledních 180 kg uhlí. Mocně dýmající DURMITOR zamířil na přístavní rejdu, jenomže brzy uvízl na korálovém útesu.

Obrázek
Mogadišo ve třicátých letech 20. století

Teprve nyní Italové zareagovali a z přístavu vyplul motorový člun plný ozbrojenců, kteří „nepřátelskou“ loď obsadili a zajali všechny osoby na její palubě. Bohužel zafungovala jazyková bariéra, takže všech zhruba 300 unavených a na nejvyšší míru rozkacených mužů nahnali na korby 8 nákladních automobilů a odvezli do Mogadiša, kde je nechali pochodovat ulicemi pod pražícím sluncem, aby místním předvedli „vítězství“ Mussoliniho zbraní. Konečně se trapné nedorozumění vysvětlilo a všichni se vrátili do Warsheiku. Kromě omluvy Italové poskytli svým spojencům lodivoda, živobytí a trochu uhlí, a když se DURMITOR podařilo uvolnit, Němci s úlevou nechali nepřívětivé městečko za sebou a vydali se na jih (9).

Bohužel velitelství Mogadiša jim nedovolilo zakotvit v přístavu z obavy, že připlutí neznámé lodě bude pro Spojence důvodem k dalšímu ostřelování města, takže útočiště našli až v odlehlém Kismayu ležícím 246 mil od hranic s britskou kolonií Keňa, kterou tehdy částečně okupovali Italové. Teprve tady se zakončila jejich strastiplná odysea; zajatce převezli do italského zajateckého tábora, zatímco o Dehnela a jeho muže se postaral německý styčný důstojník, jemuž předali úřední poštu z ATLANTISU a vyprávěli svůj podivuhodný příběh.

Obrázek
Tři námořníci z Durmitoru po osvobození zajateckého tábora

Poručík Dehnel si za své počínání zaslouží uznání. Pravda, mezi zajatci si nekompromisní důstojník přátele nezískal, ale náročný úkol, navzdory všem protivenstvím, splnil a dovedl svěřenou loď do cíle bez ztráty jediného muže. Všech 14 německých námořníků se později nalodilo na zásobovací loď TANNENBERG a v únoru 1941 vrátilo na ATLANTIS, s nimž prožili další dobrodružství včetně potopení a slavného návratu do vlasti v ponorkách, ale ani tato anabáze nemohla z jejich paměti vytěsnit vzpomínky na „pekelnou loď“ DURMITOR. Hůře se vedlo zajatcům. Podmínky v táboře byly tvrdé, takže kvůli nedostatečné zdravotní péči čtyři zemřeli a desítky dalších vážně onemocněly. Po dobytí Italské východní Afriky Spojenci, byli propuštěni a odvezeni do Keni.

A jaké byly další osudy DURMITORU? Italové jej přesunuli do Mogadiša, kde kotvil do února následujícího roku, kdy se jej zmocnila posádka britského těžkého křižníku SHROPSHIRE. Angličané ukořistěnou loď přejmenovali na RADWINTER a využívali jako transportní plavidlo. Po válce jej vrátili Jugoslávii, kde starý parník provozovala společnost Jugoslavska Oceanska Plovidba, takže Mohr mohl ve svých pamětech s údivem napsat, že jej poručík Fehler „nedávno viděl na klidných, modrých vodách Středozemního moře.“ Ano, starý DURMITOR se po mořích a oceánech plavil ještě mnoho let a do šrotu putoval teprve v r. 1963.

Poznámky:
(1) Její předchůdce se námořní přepravě věnoval už od r. 1880 a nástupce v této činnosti pokračuje dodnes.
(2) Tyto počty uvádí J. Slavick; další autoři udávají odlišná čísla.
(3) DURMITOR sdělil svoji totožnost a cílový přístav, načež chtěl vědět, jaká loď jej zastavila a údajně odvysílal i signál SOS, ale bez udání polohy, takže Němci nezahájili palbu.
(4) Přepadová komanda bývala ozbrojena samopaly, pistolemi a granáty, takže klást odpor nemělo smysl.
(5) Jednalo se např. o článek 39, odstavec 3 a článek 40, odstavec 1.
(6) K tomuto účelu vybral odlehlý ostrov Kerguelen, ale ATLANTIS narazil na útes a opravit se jej podařilo jenom s velkými obtížemi.
(7) Během plavby se však nakazili úplavicí, která naplno propukla až v italském zajateckém táboře.
(8) Vyděšení muži se obávali, že došlo k požáru.
(9) Ještě předtím znovu uvízli na mělčině, ale tentokrát uvolnili loď vlastními silami.

Tento článek byl poprvé publikován na fóru Vojna.net

Použité zdroje:
Слэйвик Дж.: Одиссея рейдера Атлантис. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Мор У., Селлвуд А.: Летучий голландец Третьего рейха. История рейдера Атлантис. 1940–1941. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2006.
Рогге Б.: Рейдер Атлантис. Самый результативный корабль германского ВМФ. 1939-1941 гг. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2006.
Hoyt E.: Přepadová loď 16. Vydala nakladatelství Beta - Dobrovský a Ševčík 1999.
Pejčoch I.: Němečtí korzáři. Pomocné křižníky první a druhé světové války. Vydalo nakladatelství ARES 2005.
Okrety Wojenne 93/1.
http://www.bismarck-class.dk/hilfskreuzer/atlantis.html
http://www.e-reading.club/book.php?book=1004824
http://www.e-reading.club/book.php?book=103296
http://www.v2.hrvatski-vojnik.hr/hrvats ... rmitor.asp
http://www.clydesite.co.uk/clydebuilt/v ... p?id=17975
http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=& ... xVwNiflq8g
http://www.paluba.info/smf/index.php/topic,7964.15.html
http://www.wikipedia.org/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11407
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Peklo jménem Durmitor

Příspěvek od Zemakt »

Opět mi nezbývá než poděkovat za zajímavý příběh. Jenom bych se rád zeptal na ten parobrod, to ty sám? To je dobré toto :D
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Peklo jménem Durmitor

Příspěvek od jarl »

To jsem rád, že se ti ten příběh líbí. A parobrod znamená v chorvatštině (a nejspíš i v donedávna existující srbochorvatštině) parník.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Peklo jménem Durmitor

Příspěvek od jarl »

Našel jsem na internetu informaci, že velitel pomocného křižníku Atlantis Bernhard Rogge měl židovského dědečka, což mu po nástupu nacistů k moci zkomplikovalo kariéru. Pokud je to pravda, muselo se jednat o předka z matčiny strany, protože Roggeho děd z otcovy strany byl známý lutheránský kněz, který napsal několik náboženských spisů. Nevíte o tom někdo nějaké podrobnosti?
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Boje v Indickém Oceánu“