Tragédie křižníku Juneau
Během druhé světové války došlo ke zničení mnoha amerických válečných lodí všemožných typů, ale málokterá událost vyvolala takovou pozornost jako zánik křižníku JUNEAU. Ne že by se jednalo o loď mimořádné hodnoty. Právě naopak. Lehké křižníky třídy ATLANTA představující jakýsi kompromis mezi klasickým lehkým křižníkem a vůdčí lodí torpédoborců nepatřily mezi nejzdařilejší konstrukce, neboť jejich primární výzbroj v podobě víceúčelových děl ráže 127 mm je předurčovala hlavně k úloze ochránců těžkých jednotek před vzdušnými útoky. Jenomže nešťastné okolnosti dodaly beztak hrůznému příběhu jeho potopení rozměr antické tragédie, kdy veřejnost neřešila samotnou ztrátu lodě, ale hlavně její lidskou stránku.JUNEAU pojmenovaný podle správního centra Aljašky námořnictvo převzalo na jaře 1942 a po krátké službě na Atlantiku a v oblasti Karibského moře byl křižník převelen k Tichooceánskému loďstvu. Během guadalcanalské kampaně se posádka nejprve v polovině září stala svědkem potopení letadlové lodě WASP japonskou ponorkou I-19, ale opravdový křest ohněm absolvovala až v bitvě u ostrovů Santa Cruz o měsíc později. Tehdy křižník odvedl dobrou práci při ochraně letadlových lodí HORNET a ENTERPRISE před zběsilými útoky japonského palubního letectva.
Křižník Juneau v New Yorku
Podstatně hůře si JUNEAU vedl v noci z 12. na 13. listopadu 1942 během tzv. první bitvy o Guadalcanal. Tehdy se poblíž ostrova Savo narychlo poskládaný svaz kontradmirála Daniela Callaghana utkal s nepoměrně silnější japonskou formací. Třebaže Američané nepříteli zmařili úmysl ostřelovat Hendersonovo letiště, za tento úspěch draze zaplatili ztrátou lehkého křižníku ATLANTA a torpédoborců CUSHING, LAFFEY, MONSSEN a BARTON, přičemž řada dalších lodí byla poškozena.
K nejhůře postiženým patřil i JUNEAU, jehož zasáhlo torpédo odpálené z torpédoborce AMACUKAZE. Výbuch rozerval levý bok na úrovni přední kotelny, kterou voda zaplavila s takovou rychlostí, že utonulo její kompletní osazenstvo, avšak vodotěsné přepážky vydržely a JUNEAU s hrozivě zanořenou přídí neztratil schopnost pohybu vlastní silou. Obtížně ovladatelná loď však přišla o centrální systém řízení palby, což v oboustranně divoce vedené noční bitce dost možná uchránilo další lehký křižník HELENA od vážnějších škod, neboť se nakrátko stal terčem pro kanonýry z JUNEAU.
HELENA tedy „přátelskou“ palbu přečkala bez úhony a jejímu veliteli námořnímu kapitánovi Gilbertu Hooverovi po smrti admirálů Callaghana a Scotta připadla nezáviděníhodná úloha „pastýře“ nad „stádem ovcí“ rozptýlených po střetu s japonskou „vlčí smečkou“ po celém zlopověstném Železném průlivu. Proto Hoover prostřednictvím radiofonu informoval velitele plavbyschopných lodí, že hodlá přes průliv Indispensable ustoupit na Espirito Santo v souostroví Nové Hebridy. Přesto když v 02:26 HELENA zamířila na severovýchod, držely se v její kýlové brázdě toliko těžký křižník SAN FRANCISCO a torpédoborec FLETCHER, k nimž se později přidaly JUNEAU a další torpédoborce STERETT a O´BANNON.
Námořní kapitán Lyman Swenson
Nejhorší škody si ze souboje s japonskými bitevními loděmi HIEI a KIRIŠIMA odnesl SAN FRANCISCO, jehož zdravotní personál si nevěděl rady s přívalem raněných, pročež velící důstojník na JUNEAU v 8 hod. poslal žádost o lékařskou výpomoc. A protože zranění na JUNEAU včetně potlučeného George Sullivana byli dávno ošetřeni, námořní kapitán Lyman Swenson prosbě ochotně vyhověl. Lodní člun tedy na SAN FRANCISCO přepravil doktora nadporučíka Rogera O´Neilla a tři ošetřovatele s nákladem zdravotnického materiálu, aniž by jmenovaní tušili, že jim tento rozkaz s pravděpodobností hraničící s jistotou zachránil život.
Hoover vyslal O´BANNON s poškozeným sonarem, aby zajistil spojení s velitelstvím oblasti jižního Pacifiku, zatímco zbytek uskupení zůstal pozadu, jelikož se musel přizpůsobit JUNEAU neschopnému po torpédování vyvinout větší rychlost než 18 uzlů. Za vedoucí HELENOU plul SAN FRANCISCO, po jehož pravém boku se držel JUNEAU, zatímco STERETT a FLETCHER pluly napravo respektive nalevo od Hooverova křižníku.
Ponorka I-26
Doktor O´Neill se mezitím přesunul do zdemolovaného apartmá patřícího do nedávna admirálu Callaghanovi a nyní přeměněného na improvizovaný operační sál a hbitě přiložil ruce k dílu. „Ihned mi bylo jasné, že nás čeká spousta práce,“ uvedl později. „Jako prvního jsem operoval mladého černého předáka jménem Jackson. Břicho měl rozervané natolik, že mu vyhřezly všechny vnitřnosti. A ten nešťastník s touto strašnou ranou ležel po celou noc na horní palubě, přičemž podobně zraněných jako byl chudák Jackson byla na SAN FRANCISKU spousta.“
Protože bylo známo, že v těchto vodách rejdí Hirohitovi žraloci, plula formace přerušovaným kursem a hlídky pátraly po vysunutém periskopu, či nedejbože blížících se torpédech. V 9:50 ohlásil sonar STERETTU kontakt (patrně falešný), načež inkriminované místo zasypala sprška hlubinných pum, jejichž exploze neunikly pozornost korvetního kapitána Minoru Jokoty velícímu ponorce I-26. Jokota si během předchozích plaveb připsal na konto dva parníky a vážné poškození letadlové lodi SARATOGA, a nyní mu váleční bohové dopřáli další tučnou kořist.
Hydrofon na Jokotově podmořském člunu zaznamenal nepřátelské lodě v 10:30 v poloze 20 mil na jihovýchod od ostrova San Cristobal a krátce před 11. hod. nechal velitel z předních vrhačů odpálit salvu tří torpéd určených jednotce správně identifikované jako těžký křižník třídy NEW ORLEANS. Ten po upozornění bdělých pozorovatelů snížil rychlost, takže smrtící doutníky neškodně propluly před přídí, ale jeden vzápětí zasáhl JUNEAU, jehož hlídkám trup těžkého křižníku zakrýval výhled a poškození radiofonu na SAN FRANCISKU znemožnilo předat včasnou výstrahu.
Korvetní kapitán Minoru Jokota
Posádka na JUNEAU po přestálé bitvě očekávala, že křižník co nevidět odpluje k opravám do Pearl Harboru, ale představy o vytoužené dovolence na hlavní základně Tichooceánského loďstva záhy ukončil krutý návrat do válečné reality. „Dlouhé kopí“ se zabodlo do levoboku křižníku pod velitelským můstkem a přivedlo k explozi muniční sklad. Na 720 m vzdálené SAN FRANCISCO se snesl déšť trosek, a jakmile vítr rozfoukal oblak dýmu milosrdně halící dějiště katastrofy, nebylo po JUNEAU ani vidu ani slechu. „Za necelou minutu se kouř zcela rozplynul, voda přestala vířit a vše, co zbylo z JUNEAU a jeho posádky, bylo pár trosek a olejových skvrn plovoucích na hladině. Byl to ten nejhroznější pohled, jaký se mi (kdy) v této válce naskytl.“ Líčil dělovod D. Huggard z FLETCHERU.
Hrůzou oněmělé posádky třeštily oči do míst, kde před chvílí plul 6000tunový křižník. Zákon moře velel poskytnout tonoucím kamarádů pomoc, pročež FLETCHER hbitě změnil kurs, ale ještě než manévr dokončil, ozval se z radiofonu rozkaz vrátit se na určenou pozici. Zbývající lodě tedy pokračovaly v plavbě původním kursem odsuzujíce většinu trosečníků k trýznivé smrti.
Hoover měl ke svému bezesporu tvrdému jednání racionální důvod. Ponorka, která potopila JUNEAU mohla pokusu o záchranu posádky využít k torpédování dalších lodí, a protože věděl, že v těchto vodách operuje hned několik nepřátelských podmořských člunů, usoudil že by se jednalo o neúnosné riziko. Svoji roli patrně sehrála i úvaha, že bleskovou zkázu lodě nemohlo přežít mnoho mužů, tudíž nehodlal kvůli hrstce trosečníků pokoušet osud. Protože nechtěl použitím radiostanice prozradit svoji polohu, a nad jeho uskupením právě přelétal bombardér B-17 pod velením nadporučíka R. Gilla, nechal mu Hoover signální lampou předal následující sdělení: „JUNEAU torpédován a potopen v pozici 10 stupňů 32 minut jižní šířky a 161 stupňů 3 minuty východní délky v 11:09. Ve vodě trosečníci. Hlaste veliteli oblasti jižního Pacifiku.“
Námořní kapitán Gilbert Hoover
Jenomže příjemce signál zkomolil, a protože Gill směl porušit rádiový klid jenom při odhalení japonských válečných lodí, podal hlášení o průběhu letu až pozdě odpoledne po přistání na Espiritu Santo. Bohužel Gillův nadřízený informaci o spatřených trosečnících nepředal na patřičná místa, ale toto pochybení ještě mohla napravit některá z pozdějších Hooverových relací. Velitel HELENY se však o trosečnících nezmínil, jelikož předpokládal, že jeho nadřízení jsou již o této záležitosti informování.
Proto se viceadmirál William Halsey teprve 15. listopadu při kontrole leteckých hlášení dozvěděl, že se JUNEAU potopil, aniž by námořní síly pod jeho velením zahájily pátrání po přeživších členech posádky. Toto zpoždění snad může vysvětlit fakt, že velitelství oblasti jižního Pacifiku tehdy zaměstnávala druhá bitva o Guadalcanal, ale pro laxnost projevenou v následujících dnech se těžko hledá omluva.
Torpédoborec MEADE, jenž teprve 17. (?) listopadu dorazil na místo katastrofy musel totiž pátrání pro nedostatek paliva záhy ukončit, a byrokratickou mašinerií k větší aktivitě nepřiměla ani další letecká hlášení o spatřených trosečnících. Zatímco se vinou řetězce nešťastných nedorozumění a zjevných pochybní zahájení plnohodnotného pátrání neustále odkládalo, nešťastní námořníci zažívali kalvárii srovnatelnou snad pouze s mnohem známějším příběhem trosečníků z těžkého křižníku INDIANAPOLIS potopeného na samém sklonku války.
Zleva bratři Joseph, Patrick, Louis a James Rogersové
Posádka JUNEAU čítala 698 (?) mužů včetně pěti bratrů Sullivanových z iowského města Waterloo. Přísně vzato nemohlo k něčemu takovému vůbec dojít, jelikož americké služební předpisy službu sourozenců na stejné lodi zakazovaly, ale přičinliví bratři George, Francis, Joseph, Madison a Albert k vlastní škodě našli způsob, kterak nařízení obejít. A nebyli jediní! Přidělení na JUNEAU si vymohli i bratři Joseph, Patrick, Louis a James Rogersové (dva později odešli na jinou loď) a na křižníku sloužilo několik dalších sourozenců, takže se nabízí otázka, zda toto rozumné opatření nebylo v celém námořnictvu soustavně porušováno stejně jako svého času (nerozumný) předpis zakazující černochům službu na válečných lodí.
K velkým ztrátám na životech posádky JUNEAU došlo již během opouštění tonoucí lodě, přičemž nechybělo mnoho, aby vrak stáhl ke dnu i mladičkého dělostřelce Allena Heyna, jemuž se zaklesla noha: „Vzdal jsem to. Prostě jsem si myslel, že nemám žádnou šanci, a všechno se mi honilo hlavou. A ve vodě jste mohli vidět všechny věci, všechny kamarády a vůbec všechno, a když už jsme byli pod vodou...ta železná deska, nebo co to bylo, se uvolnila a já mohl nohu vytáhnout.“ Heyena vzápětí vynesl na hladinu záchranný pás, takže mohl do pálících plic nabrat čerstvý vzduch a poté najít útočiště v nejbližším voru.
Nelze určit kolik členů posádky přežilo zkázu křižníku, ale podle všech údajů se jednalo o více než 100 osob (Gill dokonce uváděl 180), takže šlo o poměrně vysoký počet, k čemuž možná přispěla skutečnost, že posádka JUNEAU i během dopoledne onoho nešťastného pátku 13. prosince zůstala na bojových stanovištích.
Potopení křižníku Juneau
Podle svědectví přeživších, trosečníci Hooverovo rozhodnutí chápali, ale pochopitelně očekávali, že jakmile se na velitelství dozví o zkáze křižníku, učiní vše pro jejich záchranu. Tato potřeba byla o to naléhavější, že řada námořníků utrpěla zlomeniny, tržné rány či vnitřní zranění a k dispozici byly pouze tři malé prámy, takže mnozí museli vzít zavděk troskami či se spolehnout na plovací vesty, tudíž panovaly oprávněné obavy, že žraloci brzy ukáží, kdo ve vodním živlu stojí na vrcholu potravinového řetězce.
Zpočátku však trosečníky více než hladové paryby trápila vrstva paliva pokrývající místo katastrofy. Mazký topný olej po vniknutí do žaludku vyvolával silné dávení, přičemž námořníkům ve vodě způsoboval i ekzémy a nesnesitelné pálení v očích. Poslední z těchto potíží pomohly zmírnit vylovené roličky toaletního papíru, a později se velení ujal poručík John Blodgett, jenž trosečníky přesvědčil, že bez ohledu na strach ze žraloků, nemají jiné východisko, nežli se dostat na volné moře.
Nechal spojit všechny vory, přičemž do dvou přestoupili vážně zranění, zatímco třetí určený k vlečení ostatních obsadili zdraví námořníci s tím, že se budou pravidelně střídat s muži, na něž na vorech nezbylo místo. Blodgett trosečníky povzbudil sdělením, že se JUNEAU potopil pouze 20 mil od nejbližšího ostrova, k němuž se vydala karavana spojených vorů obklopených muži v plovacích vestách.
Poručík John Blodgett
Bohužel trosečníci postrádali vesla, pročež se pohybovali zoufale pomalu, takže bylo brzy zřejmé, že dosáhnout tímto způsobem pobřeží bude úkol nad jejich síly, avšak podařilo se jim alespoň dostat z oblasti pokryté topným olejem. Prámy se přesto držely pohromadě, jelikož Bloodget věřil, že organizovaná skupina má větší šanci na záchranu, ale to platilo pouze za předpokladu, že pomoc dorazí v horizontu několika dní. To se jak víme nestalo, pročež ranění námořníci padali jako mouchy, a když po dvou dnech záchranné vesty plněné kapokovými vlákny nasákly vodou natolik, že ztratily plovatelnost, dočkali se žraločí čelisti hojného přísunu lidského masa.
O Patrickovi a Louisi Rogersových víme pouze to, že jejich jména nebyla na seznamu přeživších, avšak osudy sourozenců Sullivanových se alespoň částečně podařilo rekonstruovat. Benjamínek Albert a nejstarší George našli útočiště ve stejném voru jako Heyn, kdežto prostřední Joseph byl údajně spatřen v dalším prámu. Je známo, že George dělal vše proto, aby našel mladší bratry a ještě v noci volal jejich jména. Albert ani zraněný Joseph nepřežili první kolo děsivé ruské rulety, ale George se odmítal smířit se skutečností, že jej kruté moře připravilo o všechny bratry a nadále zoufale vyvolával jejich jména.
Po několika dnech sice bylo ve vorech dostatek místa pro všechny přeživší, ale ti nyní trpěli hladem a zejména žízní. Pravda, součástí vybavení záchranných prámů byla i železná zásoba potravin a pitné vody, ale ta brzy došla, takže mnozí trosečníci spalovaní tropickým sluncem při pohledu na hladinu oceánu neodolali pokušení a napili se mořské vody, což jim kromě krátkodobé úlevy přineslo svalové křeče a halucinace. V následném deliriu někteří námořníci opustili vory a vydali se plavat k neexistující pevnině, kterémužto šálení smyslů podlehl i George Sullivan.
Křižník Juneau a bratři Sullivanové
Ne vždy se muselo jednat o fata morgánu, neboť nedaleko místa potopení JUNEAU se opravdu nalézalo několik ostrovů a ostrůvků. Proto, když hlídkující spojenecký letoun 14. listopadu přeživším shodil nafukovací člun s párem vesel, Blodgett souhlasil, aby se námořníci Joseph Hartney a Victor Fitzgerald společně s poručíkem Charlesem Wangem, jenž při potopení JUNEAU utrpěl zlomeninu nohy, pokusili dosáhnout nejbližšího kousku pevné země a přivolali pomoc.
Ta však stále nepřicházela. Naštěstí v noci z 16. na 17. listopadu dehydratované nešťastníky osvěžil vydatný liják, ale přesto počet mrtvých každou hodinu narůstal, stejně jako pocit beznaděje a frustrace. Šílenství nakonec 18. listopadu postihlo i poručíka Blodgetta, tudíž se velení ujal poddůstojník George Manter. Tehdy povolila vázací lana, pročež se dva rychlejší vory od „velitelského“ plavidla oddělily a Manterovi muži zůstali osamoceni.
Smrtka opět slavila žně, takže ráno 19. listopadu zůstali kromě Mantery naživu pouze námořníci Lester Zook, Wyatt Butterfield, Frank Holmgren a Henry Gardner. Tehdy naštěstí vory s trosečníky spatřila osádka Cataliny podporučíka McWilliamse, jenž zbídačeným krajanům shodil láhev s vodou, něco málo potravin a hlavně toužebně očekávaný vzkaz, že k nim míří torpédoborec BALLARD přestavěný na hydroplánovou loď. Butterfield odvážně opustil vor, aby získal tyto poklady, pročež povzbuzený Manter a jeho společníci uvěřili, že jejich příběh bude mít šťastný konec. To se potvrdilo ještě před setměním, když na hladinu dosedla Catalina poručíka Williamsona a dopravila je do nemocnice na ostrůvku Tulagi.
Poručík Charles Wang (uprostřed s berlemi) v r. 1945
Ráno 20. listopadu konečně dorazil BALLARD, jehož hlídky se jaly pečlivě prohlížet zdánlivě pustou mořskou pláň, přičemž v 8:38 a 10:45 bylo jejich úsilí korunováno úspěchem. I když úspěchem … naživu zůstali pouze námořník Arthur Friend a výše zmíněný Allen Heyn, jenž se po uzdravení v touze po odvetě přihlásil ke službě na ponorkách a později svůj příběh zveřejnil v časopise Coronet. Záchrany se dočkala i trojice vedená poručíkem Wangem, která se 19. listopadu vylodila na ostrůvku Santa Ana a byla létajícím člunem vyzvednuta o dva dny později.
Bohužel další pátrání k ničemu nevedlo, a jakmile bylo jisté, že potopení JUNEAU zdvojnásobilo americké ztráty v první bitvě o Guadalcanal, bylo nasnadě, že za viníka politováníhodného selhání bude označen námořní kapitán Hoover. Ten dostal brzy po připlutí na Espiritu Santo rozkaz dostavit se na velitelství jihopacifické oblasti, kde jej 16. listopadu čekal nepříjemný pohovor nejenom s Halseym, ale i admirály Turnerem a Calhounem. Impulzivní Halsey trojnásobnému nositeli vyznamenání Námořní kříž vytkl, že pod protiponorkovou ochranou zbytku svazu nezachránil trosečníky a nepodal rádiové hlášení, načež velitel HELENY odvětil, že většina jeho lodí byla poškozená a nemohl riskovat zastavení v operační oblasti nepřátelských ponorek a letadel.
Torpédoborec Ballard
Spor prozatím zůstal nevyřešen, ale téma rozhovoru a Halseyho tón Hooverovi naznačili, že na očekávané jmenování kontradmirálem může zapomenout a jeho doposud bezúhonná kariéra námořního důstojníka se ocitla v bodu zlomu. Hoovera se sice zastal velitel Tichooceánského loďstva admirál Nimitz, jenž jakožto bývalý ponorkář měl pro jeho počínání větší pochopení, ale „Býk“ Halsey si postavil hlavu a 21. listopadu jej odvolal z funkce velitele HELENY.
Velitele oblasti jižního Pacifiku údajně ovlivnil jeho náčelník štábu námořní kapitán M. Browning, a protože boží mlýny jak známo melou pomalu ale jistě, Browning byl o dva roky později zbaven velení na letadlové lodě HORNET s odůvodněním, že neposkytl pomoc námořníkovi spadnuvšímu přes palubu.
Hooverovo potrestání se jeví jako neadekvátní už z toho důvodu, že nikdo z nadřízených neřešil proč nebyla věnována patřičná pozornost leteckým hlášením o trosečnících, a veškerá odpovědnost byla hozena na jeho bedra, byť Hooverovi bylo objektivně vzato možno vyčíst nanejvýš to, že trosečníkům nezanechal žádné záchranné prostředky. K Halseyho cti budiž dodán fakt, že svůj názor později přehodnotil a ve svých pamětech vydaných krátce po válce označil Hooverovo odvolání za nespravedlivé a dodatečně dal svému podřízenému plně za pravdu. To však nic nemění na tom, že potupený Hoover se už na moře nevrátil a v r. 1947 odešel do civilu.
Velitel oblasti jižního Pacifiku admirál Halsey
Potopení JUNEAU představovalo bolestivou ránu na duši pro tisíce pozůstalých. Jak bylo v podobných případech obvykle, námořnictvo ztrátu křižníku zpočátku tajilo, pročež se krutou pravdu dozvěděli až po dvou měsících, byť náhlé přerušení písemné korespondence rodinným příslušníkům signalizovalo, že se mají připravit na nejhorší.
Největší pozornost samozřejmě upoutal osud bratrů Sullivanových. Svého času medializovaná snaha pětice ušatých sourozenců vymoci si službu na jedné lodi z nich učinila jeden ze symbolů boje amerického národa proti proradným „japončíkům“, tudíž nyní jejich rodiče, sestru Genevieve, Albertovu manželku i další příslušníky nešťastné rodiny zavalila doslova cunami kondolencí.
Obyvatelé Waterloo obrazně řečeno pokryli město černým suknem a účast pozůstalým projevily i známé osobnosti jako americký prezident Roosevelt či papež Pius XII. Ve snaze předejít podobným tragédiím začalo námořnictvo důsledně dodržovat předpis zakazující sourozencům službu na stejné lodi a v r. 1948 byl (i kvůli pozdější smrti čtyř bratří Borgstromů) v USA přijat zákon mající za cíl chránit příslušníky ozbrojených sil, jejichž sourozenci zahynuli při plnění služebních povinností.
Památník padlým členům posádky Juneau
Rodné město bratrů Sullivanových na jejich počest pojmenovalo ulici i další objekty a pozadu nezůstalo ani námořnictvo, které v r. 1943 vybralo pro torpédoborec třídy FLETCHER jméno THE SULLIVANS. Příznivci starších válečných filmů patrně znají snímek „The Sullivans“ uvedený do kin v r. 1944 a moderní poctou pětici bratrů je i píseň „Sullivan“ od rockové skupiny Caroline´s Spine. Nezapomnělo se ani na ostatní členy nešťastné posádky. Jméno jejího velitele nesl od r. 1944 torpédoborec třídy ALLEN M. SUMNER a jména všech padlých připomíná památník odhalený v hlavním městě státu Aljaška.
Reinkarnace se dočkal i JUNEAU, po němž byla pojmenována podtřída lehkých křižníků typu ATLANTA založených koncem druhé světové války a sloužící v Americkém námořnictvu několik desetiletí. V r. 2018 tým miliardáře Paula Allena objevil a prozkoumal vrak JUNEAU ležící na dně Tichého oceánu v hloubce 4200 m.
Použité zdroje:
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Морозов М., Грановский Е.: Гуадалканал Одна из переломных битв Второй мировой войны (2). Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Morze Statki i Okrety 2012-11.
Morze Statki i Okrety 1999-3.
http://militera.lib.ru/h/blond_g2/04.html
https://homeofheroes.com/heroes-stories ... -brothers/
https://www.stoplusjednicka.cz/tragedie ... u-juneau-2
https://www.history.navy.mil/research/h ... eau-i.html
https://whyy.org/articles/reflections-o ... ss-juneau/
https://www.doncio.navy.mil/chips/Artic ... px?ID=5750
http://www.navsource.org/archives/04/052/04052.htm
http://www.wikipedia.org/
