Stránka 1 z 1

Salvy nad atolem Nauru

Napsal: 30/10/2016, 13:34
od jarl
Salvy nad atolem Nauru

Obrázek

Ledová odysea
Pomocný křižník KOMET zůstává ve stínu svých slavnějších souputníků jako ATLANTIS, THOR či PINGUIN, ale přesto lze v jeho kariéře najít několik příběhů, které i po letech stojí za pozornost. Poprvé na sebe upozornil způsobem, jakým se dostal do přidělené operační oblasti. Zatímco jeho předchůdci a následovníci vesměs využívali buďto delší trasu kolem Islandu, a nebo se riskantně probíjeli kanálem La Manche, nejmenší korzár (1) pronikl na širé moře přes Severní ledový oceán! Důvodem proč se SKL rozhodlo pro nedávno zprovozněnou Severní mořskou cestu, byla v první řadě snaha vyzkoušet, zda by se touto trasou do Evropy nemohly vrátit německé obchodní lodě, které se po zahájení nepřátelství uchýlily do neutrálních přístavů na Dálném východě, a v Berlíně si pohrávali i s smyšlenkou navázat touto trasou spojení s Japonskem. To pochopitelně nebylo možné bez pomoci oficiálně neutrálního SSSR, takže německý námořní atašé v Moskvě fregatní kapitán N. von Baumbach, dostal za úkol zajistit spolupráci sovětských úřadů.

Obrázek
Komet zamaskovaný za sovětskou loď SEMJON DEŽNĚV.

Přepadová loď 45 zvaná Brity „raider B“ vznikla konverzí ze zánovní nákladní lodě EMS patřící před válkou rejdařství Norddeutscher Lloyd, a co je důležité, byla konstruována pro plavbu ve vodách zamořených ledem. Velením 1. prosince 1939 pověřili 47letého námořního kapitána Roberta Eyssena, přičemž dozajista zohlednili jeho zkušenosti s plavbou v polárních mořích (2). Korzár opustil 3. července 1940 Gotenhafen, při mezipřistání v Bergenu jej zakamuflovali do podoby sovětského ledoborného parníku SEMJON DEŽNĚV, načež 9. července vypluli z norského přístavu a vydali se k Nové zemi, kde se měli setkat s přiděleným ledoborcem.

Stalin s poskytnutím pomoci za částku 950 000 říšských marek (3) souhlasil, a jestliže měla „operace Fall Grün“ otestovat přístup tamějších úřadů k využívání Severní mořské cesty, ukázalo se, že přes oficiálně deklarované spojenectví má spolupráce mezi Moskvou a Berlínem povážlivé trhliny, takže od začátku čelili nejrůznějším obstrukcím, jejichž cílem pravděpodobně bylo odradit Němce od používání této námořní komunikace. Byť vrcholilo severské léto, dostal Eyssen instrukce kvůli nakupení ledových ker, zakotvit až do konce července v Murmansku, což odmítl a raději odplul k ostrovu Kolgujev, kde odstranili z lodních boků nápis „USSR“ a rudé vlajky se srpem a kladivem, neboť nyní se vydávali za německý parník DONAU. Pak se několik týdnů drželi mimo obvyklé lodní trasy, prováděli vojenská cvičení a čekali na svolení pokračovat v plavbě. Přesto KOMET spatřili ze sovětského trawleru ABREK, což mezi rybáři vyvolalo řadu dohadů o záměrech posádky „záhadné“ lodě.

Obrázek
Sovětský ledoborec Lazar Kaganovič

Teprve 13. srpna zachytila radiostanice pokyn, aby odpluli k průlivu Matočkin Šar, kde se měli setkat se konvojem doprovázeným ledoborcem LENIN. Sovětské lodě však na korzára nečekaly (!), takže na břehu pouze mávali lodivodi D. N. Sergijevskij a G. A. Karelskich, a proto museli u pobřeží Nové země zůstat až do 19. srpna. Další zastávku učinili 22. srpna u souostroví Severní země, kde jim náčelník západní části Severní mořské cesty M. I. Ševeljev přikázal čekat na přidělený ledoborec. Ten se objevil 25. srpna, tudíž ledová anabáze mohla pokračovat, třebaže ledoborce korzára nejednou opustily a Němci si museli poradit vlastními silami. Pomocný křižník byl údajně několikrát blízko ztroskotání a nejrůznější protivenství ze sovětské strany vyvrcholila 1. září, kdy se na palubu KOMETU dostavil náčelník východní části Severní mořské cesty A. P. Melechov, a šokovanému Eyssenovi sdělil, že se na příkaz z Moskvy musí vrátit do Německa, protože u Wrangelova ostrova spatřili neznámé válečné lodě a Američané střeží Beringovu úžinu.

Velitel ledoborce LAZAR KAGANOVIČ musel pokyny Kremlu respektovat, jenomže Eyssen měl instrukce postupovat podle vlastního uvážení, takže si postavil hlavu, a protože se KOMET mezitím dostal na volnou vodu, spolehl se na svoji šťastnou hvězdu, a rozhodl se pokračovat na vlastní pěst. Sovětům poděkoval za doprovod, vzal veškerou odpovědnost za neuposlechnutí na sebe, předal jim oba lodivody a 3. září se poblíž mysu Šelagskij rozloučili. Riskantní sázka Němcům vyšla, neboť bez potíží zdolali nástrahy Východosibiřského a Čukotského moře a 5. září již opět jako DĚŽNOV brázdili vody v Beringově úžině. Po jejím proplutí krátce zakotvili v Anadyrském zálivu, kde potápěči opravili kormidlo a zkontrolovali stav lodních vrtulí, a než je stačili kontaktovat Sověti, zátoku opustili.

Obrázek
Velitelský můstek Kometu během přesunu Severní mořskou cestou

10. září se Eyssen údajně rozhodl zamaskovat korzára za japonskou loď TOKYO MARU, načež se drze připojil ke čtveřici japonských tankerů (4), a jakmile usoudil, že nebezpečí pominulo, od konvoje se odpojil, načež vláda Země vycházejícího slunce podala proti jeho počínání formální stížnost. Pravděpodobně se jedná pouze o legendu, ale velitel KOMETU dal brzy Nipponu opravdový důvod k protestu.

Třebaže instrukce z SKL předurčovaly korzárovi jako prioritní operační oblasti jižní Pacifik, loviště velrybářů poblíž Antarktidy a jižní Atlantik, Eyssen hodlal destruovat nepřátelskou námořní přepravu v prostoru bývalých německých ostrovních kolonií, ale nejprve zkusil štěstí na trase mezi Vancouverem a Jokohamou. Několikatýdenní křižování k úspěchu nevedlo, jelikož potkávali výhradně lodě plavící se pod vlajkou se stylizovaným vycházejícím sluncem, ba utrpěli první ztrátu, když se 2. října při nehodě průzkumného hydroplánu ošklivě potloukl nadporučík Lindemann. Zranění bylo tak vážné, že jej raději odeslali na léčení do vlasti, přičemž transport umožnila blahosklonná neutralita uplatňovaná vůči Berlínu vládami Japonska a SSSR.

Obrázek
Komet zamaskovaný za japonskou obchodní loď

Nyní se velitel korzára rozhodl doplnit pohonné hmoty (5), takže si na 14. října u ostrůvku Lamotrek domluvili dostaveníčko se zásobovací lodí KULMERLAND, ze které přečerpali naftu a do 18. října čekali na pomocný křižník ORION. Eyssen a fregatní kapitán K. Weyher se domluvili na vzájemné spolupráci, jelikož uskupení 3 lodí (6) mohlo za dobré viditelnosti pročesat pás oceánu široký zhruba 100 námořních mil. Při pobytu ve zdejší laguně se v Eyssenově mysli zrodil smělý plán, ale jelikož k jeho provedení potřeboval pomoc ORIONU, realizaci odložil na neurčito, aby během následujících týdnů získal Weyherovu důvěru.

KOMET, ORION a KULMERLAND zamaskované jako japonské obchodní lodě (KOMET za MANYO MARU) své útočiště opustily 20. října a vydaly se k ostrovu Nauru, v jehož okolí Němci marně pátrali po lodích převážejících do britských, australských a novozélandských přístavů fosfáty, načež propluly kolem archipelagů Fidži, Nové Hebridy a ostrova Nová Kaledonie a začali křižovat na trase spojující Nový Zéland s Panamským průplavem.

Obrázek
Robert Eyssen - velitel Kometu

Bohužel kromě neutrálního amerického parníku CITY OF ELWOOD žádnou potenciální kořist neobjevili. Od vyplutí KOMETU z domoviny uplynulo skoro půl roku a navzdory podstoupenému úsilí, nezaznamenali žádný úspěch. Pravda, k boji s trudnomyslností před vyplutím naložili mj. 569 knih, 540 gramofonových desek a 127 filmů, ale navzdory tomu se posádka začala nudit a morálku srážely i opakující se problémy s pohonnou jednotkou na ORIONU. Za této situace Eyssen 24. listopadu svolal velitelskou poradu, a jakmile se kapitáni Pschunder a Weyher usadili v jeho kajutě, zabodl ukazováček do mapy západního Pacifiku a sebevědomě prohlásil: „Náš příští cíl, pánové.“
Fosfátový ostrov
Odlehlý korálový atol osídlili Polynésané, ale jeho moderní dějiny začínají r. 1798, kdy tu přistál britský velrybář J. Fearn, jenž jej kvůli příjemnému klimatu a přívětivým domorodcům nazval Pleasant Island (Příjemný ostrov). Toto označení mu vydrželo necelých 100 let, ale později jej v zeměpisných atlasech nahradilo pojmenování Nauru. Prvními Evropany, kteří se na tomto kousku pevné půdy ztraceném v Tichého oceánu usadili, byli ve třicátých letech 19. století uprchlíci z britské trestanecké kolonie na ostrově Norfolk, ale oficiálně jej v r. 1888 anektovali Němci, kteří jej zařadili do své koloniální říše, byť atol de facto vlastnila soukromá společnost Jaluit Gesellschaft.

ObrázekxxxObrázek
Těžba fosfátů na Nauru

Zatímco většina německých tichomořských držav se pro mateřskou zemi stala ekonomickou přítěží s mizivým ekonomickým potenciálem, vlastnictví Nauru do budoucna slibovalo nemalé zisky. Novozélandský prospektor A. Ellis tu na přelomu 19. a 20. století objevil obrovská ložiska fosfátů, která si v r. 1906 na 99 let pronajala (7) australská Pacific Phosphate Co. Ta na ostrov dopravila dělníky z Číny a okolních ostrovů, a po dokončení železnice umožňující transport vytěžené suroviny, začalo bezohledné drancování atolu, které někdejší tichomořský ráj za 100 let proměnilo v pustinu neschopnou uživit vlastní populaci. Těžba rostla raketovým tempem a v r. 1913 už dosáhla objemu 138 725 tun, jenomže odvoz fosfátů znesnadňovaly zdejší podmínky. Nauru má tvar oválu o rozloze pouhých 22 kilometrů čtverečních a postrádá přírodní přístav, takže nakládka byla i za dobrého počasí zdlouhavá a obtížná.

Obrázek
Železniční vlečka na Nauru

Tou dobou se už nad německou koloniální říší stahovala mračna a krátce po zahájení první světové války Nauru obsadili australští vojáci. Austrálie hodlala ostrov anektovat, ale Společnost národů jeho mandátní správou pověřila i vlády Nového Zélandu a Velké Británie, byť administrativně příslušel k Austrálii. Triumvirát založil společnost British Phosphate Commision (BPC), která za obrovskou sumu 3 500 000 liber vykoupila právo na exploataci fosfátů na Nauru od Pacific Phosphate Co. a pokračovala v těžbě (8). BPC si ve třicátých letech pořídila vlastní flotilu nákladních lodí (9) speciálně upravených pro převoz fosfátů a o dekádu dříve zainvestovala do stavby železobetonového nákladního terminálu na západním pobřeží.

Jeho zprovoznění sice představovalo obrovský pokrok, ale nakládka byla stále možná jenom za dobrého počasí, a jakmile Neptun uchopil svůj trojzubec, musely lodě odplout a čekat, až se vzduté moře utiší. Produkce zdejších fosfátů k radosti akcionářů BPC stále rostla a na přelomu třicátých a čtyřicátých let již dosahovala 900 000 tun za rok, takže zničení zdejší infrastruktury a dlouhodobý výpadek exportu, by pro Spojence znamenalo nepoměrně větší ránu, než pouhé lapání obchodních lodí.

Obrázek
Nákladní rampa na ostrově Nauru
První pokus
Pschunder s Weyherem nadšením pro riskantní akci nezahořeli, ale třebaže maličký KOMET vypadal vedle mohutného ORIONU jako David po boku Goliáše, velení „Východoasijské eskadry“ připadlo služebně staršímu Eyssenovi, jenž svoji ideu prosadil, takže trojice lodí změnila kurs a vydala se k Nauru. Ukázalo se, že odvážnému štěstí přeje, protože už následující jitro spatřili z KOMETU parníček HOLMWOOD (546 BRT) plující z Chathamských ostrovů na Nový Zéland. Kromě posádky a tuctu cestujících vezl ještě 1370 ovcí, 2 psy, 1 koně, 12 tun kusového zboží a náklad vlny. Protinožci bez odporu kapitulovali, takže Němci vyplenili jejich zásoby ovoce a zeleniny, načež na ORION a KOMET přemístili 292 živých ovcí, a Eyssen se rozhodl v rámci pozvednutí bojového ducha vyhlásit dělostřelecké cvičení a potopit HOLMWOOD plný bečících ovcí palbou ze 150 mm kanónů.

Obrázek
Kabotážní parníček Holmwood

Další úspěch zaznamenali v noci z 16. na 17. listopadu, když hlídky na ORIONU uviděly velký novozélandský RANGITANE (16 710 BRT) plující z Aucklandu do Velké Británie. Parníku velel L. Anton, jenž se navzdory faktu, že přepravoval 101 (?) pasažérů (10), rozhodl neuposlechnout výzvu nepoužívat radiostanici, takže sotva na ORIONU zablikala signální lampa, nesly se éterem znaky „QQQQ“ a poloha se jménem napadené lodě, načež Němci ve 3:12 zahájili palbu. Ostřelování sice trvalo pouze 12 minut, ale jak se přesvědčilo kořistní komando, posádka a cestující za svoji odvahu draze zaplatili, jelikož explodující granáty zabily nejméně 8 osob (11) včetně žen, takže není divu, že přeživší na své přemožitele vrhali vražedné pohledy: „Plno německých zarostlých, šklebících se tlam,“ napsal později cestující B. Baryla. „Piráti, pololidi, doopravdičtí piráti! To byl ve skutečnosti ORION a jeho proklatá podařená „rytířská“ posádka.“

Po evakuaci zajatců KOMET parník v 6:30 potopil torpédem v poloze 36 stupňů, 48 minut jižní šířky a 175 stupňů 7 minut východní délky a radost z nesporného sukcesu (12) jim nezkalilo ani v otevřené řeči vysílané varování spojeneckým lodím před řáděním německých „raiderů“, a z toho vyplývající jistota, že tuto oblast brzy začnou pročesávat nepřátelské válečné lodě a letouny. Trojice plula plnou parou na sever, a protože novozélandským pronásledovatelům nepřálo štěstí, mohl Eyssen pokračovat v přípravách útoku a 5. prosince s nimi seznámit velitele ORIONU a KULMERLANDU.

Obrázek
Parník Rangitane

Datum stanovili na 8. prosince. Na ostrově nebyla vojenská posádka, ale opatrní Němci hodlali nejprve nad cíl vyslal hydroplán z ORIONU, a pokud by start znemožnilo špatné počasí, měl průzkum atolu provést KOMET. Poté plánovali potopit lodě čekající na nakládku fosfátů, načež by se na břeh vylodil úderný oddíl čítající 185 hlav (z KOMETU 86 mužů) pod velením prvního důstojníka KOMETU J. Hunchenbetha, jehož úkolem bylo zničit zdejší radiostanici a s německou důkladností zdemolovat, přístaviště, těžební zařízení a veškerou ostrovní infrastrukturu. Jakmile by komando splnilo zadané úkoly, měli ostrovanům předat všechny zajatce a přesunout se do jiné operační oblasti dříve než se k Nauru přesunou pronásledovatelé. Načasování útoku bylo takřka dokonalé, neboť nejbližší spojeneckou válečnou lodí byl australský pomocný křižník MANOORA kotvící ve vzdáleném Darwinu, jenž však pro dvojici korzárů nepředstavoval rovnocenného soupeře, takže riziko bylo minimální a zdálo se, že operaci nemůže nic překazit.

Obrázek
Komet a Orion na Tichém oceánu

Eyssen odhadoval, že se podaří připravit Spojence přinejmenším o roční produkci fosfátů, ba optimisticky doufal, že by nepřátelé mohli vývoz této suroviny obnovit až po několika letech. Plán útoku Pschunder a Weyher schválili, ale velitel ORIONU už dříve nesouhlasil s propuštěním kvalifikovaných námořníků bílé pleti, takže Eyssen přistoupil na kompromisní řešení a na Nauru měli zanechat pouze „barevné“ členy zajatých posádek.

O tom, že se blíží k cílovému ostrovu se přesvědčili 6. prosince, když po dlouhé honičce dostihli parník TRIONA (4413 BRT) patřící BPC a vezoucí na Nauru přes 1000 tun potravin a zásob. Němci jej vzali do křížové palby, ale TRIONA (14) přesto vysílala volání o pomoc, které však účinně rušil radista na ORIONU, a stroje zastavila teprve poté, co na ní zařádily 150mm projektily. V boji padli 3 námořníci zatímco zbytek (71 osob) upadl do zajetí a Němci loď potopili torpédem (13) v pozici 5 stupňů 12 minut jižní šířky a 165 stupňů 39 minut východní délky, když se nejprve zmocnili vybraných lahůdek jako čerstvé ovoce a tabák.

Obrázek
Loď k přepravě fosfátů Triona

Jakmile se nad britským plavidlem zavřela voda, vydal se KOMET na průzkum a večer 7. prosince spatřili několik mil od zdejšího kotviště driftující zánovní parník VINNI (5181 BRT) patřící norskému rejdařství Ditlev-Simonsen, Halfdan and Co. a pronajatý BPC k odvozu fosfátů. Loď pod vedením kapitána H. Henriksena vyplula 21. listopadu z novozélandského Dunedinu a nyní čekala poblíž Nauru až počasí umožní nakládku. Norové se po krátké honičce podrobili nevyhnutelnému, a jakmile byla 32členná posádka přemístěna do bezpečí, Němci loď potopili odpálením demoličních náloží v podpalubí a odpluli na setkání s ORIONEM.

Protože skučící vítr a vzduté moře znemožnilo provedení výsadku, Eyssen s Weyherem se rozhodli útok odložit na druhý den, a raději pátrat po lodích spatřených poblíž přístaviště a čekajících až se psí počasí umoudří. KOMET měl ostrov obeplout ze severu, zatímco ORION zamířil na jih. Štěstí korzárům přálo a v noci ze 7. na 8. prosince se zmocnili dalších 3 parníků, aniž by vzbudili podezření pracovníků BPC na břehu. KOMET po několika přesných salvách zadržel a následně potopil novozélandskou KOMATE (3900 BRT), na jejíž palubě se zmocnili tajných dokumentů. Pravda, parník stačil odvysílat volání o pomoc, které zachytila pobřežní stanice, ale německý radista dokázal obsluhu přesvědčit, že se jedná o „zkoušku signálů“, takže pouze informovala zdejší velitelství Královského námořnictva, že v blízkosti ostrova zaznamenali 2 japonské obchodní lodě, ale poplach vyhlášen nebyl!

Obrázek
Norský parník Vinni

Fortuna přála i ORIONU. Hlídky spatřily několik mil od pobřeží TRIADIC (6378 BRT) a TRIASTER (6032 BRT) patřící BPC. Jako první přišel na řadu TRIADIC, jehož zasáhlo několik granátů, a třebaže se námořníkům podařilo uniknout v záchranných člunech, byli později zajati KOMETEM a KULMERLANDEM, zatímco těžce poškozený TRIADIC prozatím ponechali jeho osudu a pronásledovali TRIASTER, jenž přinutili zastavit, načež byl potopen odpálením náloží, kterýžto osud Němci brzy připravili i jeho sesterskému plavidlu. Pokud výbuchy zaznamenali na břehu, nevzbudily žádné podezření, jelikož na atolu probíhala soustavná těžba a zvuky explozí nikoho nepřekvapovaly.

Obrázek
Loď Triaster

Po rozednění se korzáři opět setkali 20 mil severně od ostrova, ale protože se počasí nezlepšilo, Eysssen útok odvolal a „Východoasijskou eskadru“ rozdělil. Během několika dní se v okolí Nauru zmocnili 5 lodí o souhrnné prostornosti 25 905 BRT, takže mohli být s dosavadními výsledky spokojeni a pokusit se zmizet v nekonečných oceánských dálavách, ale Eyssen nebyl příznivcem polovičatých řešení a hodlal se k ostrovu 13. prosince vrátit a výsadek realizovat stůj co stůj. Tak jako jej neodradilo nebezpečí osamocené plavby Severním ledovým oceánem, byl ochoten podstoupit riziko, že si Spojenci dají zmizení svých lodí v okolí Nauru do souvislosti s oněmi spatřenými „Japonci“, a připraví mu náležité uvítání.

Zatímco ORION zamířil ke Karolínským ostrovům, KOMET doprovázený KULMERLANDEM odplul doplnit zásoby k atolu Ailinglapalap, ale k setkání s ORIONEM došlo kvůli bouři a dalším komplikacím teprve 16. prosince asi 250 mil severně od Nauru. Bohužel počasí jim stále nepřálo, takže útok znovu odvolali a celá formace odplula k Bismarckovým ostrovům, aby se alespoň zbavili zajatců, kterých se na německých lodích nashromáždilo 675 (15), z čehož 58 připadlo na ženy a děti. Němci se o ně vzorně starali, o čemž svědčí fakt, že zajatí důstojníci si mohli ponechat drahé navigační přístroje a námořníci ve volném čase vyráběli dětem hračky, takže není divu, že Eyssen od zajatých kapitánů obdržel písemné poděkování.

Obrázek
„Východoasijská eskadra“ u ostrova Emirau

Jenomže starost o tolik osob zatěžovala posádky, nehledě na fakt, že tito strávníci svým hostitelům ujídali z tenčících se zásob potravin. Zdaleka se nejednalo pouze o bělochy, protože většinu nekvalifikovaných prací na tehdejších civilních parnících vykonávali „barevní“ námořníci, kterých Němci zajali 173, přičemž se většinou jednalo o Indy, Číňany, Filipínce a domorodce z nejrůznějších tichomořských ostrovů.

Je třeba zdůraznit, že SKL před časem zakázala vysazovat zajatce v Japonsku, takže měli zadržené osoby nalodit na některý ze zásobovacích parníků, a poslat na dlouhou a riskantní plavbu do okupované západní Francie. Proto je zajímavé, že Eyssen, jehož Baryla dozajista také řadil mezi „opravdové piráty“ a „pololidi“, se je na vlastní odpovědnost rozhodl ušetřit této anabáze a propustit na svobodu, přičemž se spokojil s písemným závazkem, že se nezapojí do válečných operací proti Německu. Jedinou výjimkou se stali zajatí vojáci a dobrovolníci určení ke službě v Královském námořnictvu.

Obrázek
Kurt Weyher- velitel Orionu

K tomuto účelu vybrali ostrůvek Emirau ležící na 1. stupni 39. minutě jižní šířky a 150. stupni západní délky, kde žila skupinka kolonistů ochotných ke spolupráci, ale Eyssen se kvůli záměru propustit všechny osoby dostal do sporu s Weyherem. Ten chtěl osvobodit jenom „barevné“, evropské ženy, děti a muže nevhodné ke strojní službě, přičemž tvrdil, že bílí námořníci a strojníci mají pro nepřítele stejnou cenu jako potopené lodě a navrhl poslat je do Francie na parníku WESERLAND, jenž měl co nevidět opustit japonské břehy.

To velitel KOMETU odmítl, takže 21. prosince na břeh vysadili 516 osob (16), ale je třeba zdůraznit, že na ORIONU zůstalo 183 (?) Evropanů, které Weyher odmítl propustit. Němci „robinsonům“ kromě materiálu na výrobu stanů zanechali nejenom zásoby potravin, ale i kupř. benzínu a cigaret. Dokonce dostali zbraně, plachetní člun a navigační pomůcky, takže pro skupinku zdatných mořeplavců bylo snadné doplout do nedalekého Kaviengu, odkud k Emirau obratem poslali plachetnici se zásobami a lékařem, načež všechny cestující a námořníky 29. prosince vzal na palubu australský parník NELLORE a dopravil je do Townsville.

ObrázekxxxObrázek
Posádky z lodí Vinni (vlevo) a Holmwood na Emirau

Osvobození mořští vlci sdělili nepřátelům řadu poznatků o vzhledu, rozměrech a maskovaní obou pomocných křižníků, stejně jako o používané taktice, doplňování paliva a německo-japonské spolupráci, a protože základní povinností každého velitele je starost o bezpečí posádky a svěřené lodě, z vojenského hlediska se jednalo o hrubou chybu. Á propos zachycené depeše Němcům brzy prozradily, že zachráněné námořníky vytěžili spojenečtí zpravodajci, načež kající se velitel v lodním deníku přiznal svoje pochybení, načež 10. února 1941 obdržel pokárání z SKL, které dalo plně za pravdu Weyherovy a vydalo nařízení zakazující velitelům pomocných křižníků propouštět zajatce. Spojenci také posílili bezpečnostní opatření a pro obchodní lodě zavedli nové šifry, takže Němcům ztížili získávání informací. Britové navíc podali protest proti porušování japonské neutrality, což zkomplikovalo vztahy mezi Berlínem a Tokiem.

Jakmile ukončili vyloďování, Eysssen „Východoasijskou eskadru“ rozpustil, načež se ORION vydal k Lamotreku provést opravy a předat zajatce na WESERLAND, KULMERLAND odplul do Japonska a KOMET zamířil k ostrovu Nová Británie. Jako důvod se uvádí nekončící problémy s pohonným agregátem ORIONU, ale nelze vyloučit, že roli sehrál i názorový rozpor ohledně nakládání se zajatci.
Útok
KOMET přepravoval torpédový člun zvaný METEORIT a 30 min, kteréžto bojové prostředky hodlal Eyssen použít při útoku na Rabaul. Pomocný křižník měl na velkou distanci ostřelovat přístav z lodních děl a v nastalém zmatku by METEORIT pronikl na rejdu a nakladl miny (17), jenomže 23. prosince na něm odhalili neopravitelnou poruchu motoru, načež Eyssen odvážnou akci odvolal a soustředil se na provedení útoku na Nauru. Náladu jim o 2 dny později pozvedla depeše z SKL. Velitelství ocenilo dosavadní úspěchy udělením vyznamenání Železného kříže 1. třídy veliteli, zatímco posádka si rozdělila 50 Železných křížů 2. třídy. To povzbudilo morálku, protože se v případě úspěchu zamýšlené akce, dala očekávat další vyznamenání.

Obrázek
Poloha ostrova Nauru a rozmístění důležitých objektů

Po odloučení ORIONU neměl Eysssen dost lidí k provedení výsadku, takže se musel spokojit s ostřelováním ostrova, a snad proto, že nechtěl kazit vánoční atmosféru proléváním krve, rozhodl se ušetřit životy civilistů bez ohledu na vlastní bezpečnost. KOMET zamaskovaný jako japonská obchodní loď se k Nauru přiblížil v noci z 26. na 27. prosince 1940, a jakmile kolem 3. hod. ranní rozeznali na temném pozadí přístaviště, vyvěsili válečnou vlajku a vyslali na břeh parlamentáře (18), jenž úřady informovali, že dojde k ostřelovaní přístavních zařízení, skladů a palivových nádrže, takže zaměstnanci BPC mají vyklidit ohrožené oblasti. Eyssen dokonce velkoryse slíbil, že pokud během útoku nebudou používat radiostanici, ušetří jí, aby si mohli obratem přivolat pomoc.

Ostrované souhlasili, takže Němci v 5:45 zahájili palbu. Na ostrov se za hromového rachotu sneslo krupobití granátů. Obsluhy 150mm děl se obořily na nákladní rampu a těžební zařízení, 37mm kanóny pálily na zásobníky paliva, zatímco 20mm automaty se zaměřily na přístavní bóje. Němci nešetřili municí, tudíž během 73 minut vypálili 126 granátů ráže 150 mm, 360 ráže 37 mm a 719 střel z 20mm zbraní, přičemž šlehající plameny a oblaka kouře dokazovaly, že vyslané projektily našly cíl.

Obrázek
Hořící palivové tanky

Díky varování nikdo nezahynul, ale materiální škody byly značné. Spojenci přišli o 13 000 tun ropy, přičemž hořící palivo znehodnotilo i 12 000 tun uskladněných fosfátů. Nákladní terminál byl vážně poškozen, takže hrozilo jeho zřícení, a zničeny byly i přístavní světla a navigační bóje, stejně jako jeřáby, dílny a další zařízení. Po nedávné ztrátě 3 speciálně upravených lodí utrpěla BPC další těžkou ránu, jelikož vývoz fosfátů byl obnoven teprve 6. března 1941, ale jejich produkce stoupala pomalu a do japonské okupace se zdaleka nepřiblížila objemu před německým útokem.

Odvážné akci se na několik týdnů dostalo celosvětové publicity nesrovnatelné s dosavadním řáděním německých korzárů na Pacifiku, takže znepokojení protinožci požadovali zlepšení ochrany námořních komunikací, v důsledku čehož i zde zavedli konvojový systém, na Nauru instalovali dělostřeleckou baterii a z Evropy na Tichý oceán převeleli několik australských válečných lodí včetně lehkého křižníku SYDNEY. To sice později vedlo ke ztrátě německého pomocného křižníku KORMORAN, ale protože jedním z úkolů přepadových lodí bylo odlákat nepřátelské jednotky z hlavního válčiště, lze i tento přesun zařadit mezi klady Eyssenovy operace.

Obrázek
Automobil zničený při německém bombardování Nauru

Po zastavení palby zamířil KOMET na sever, aby zmátl pozemní pozorovatele, a jakmile pobřeží Nauru zmizelo za obzorem, změnili kurs na jihovýchod a vydali se ke Gilbertovým ostrovům, jejichž součástí byl i Banaba, kde rovněž BPC těžila fosfáty, jenomže Eyssen nehodlal pokoušet štěstěnu a archipelag nařídil obeplout v uctivé vzdálenosti. Němci ještě nějaký čas pozorovali husté sloupce kouře navozující dojem, že se v nitru Nauru probudil spící vulkán, aniž by tušili, že další sopka brzy vybuchne ve vzdáleném Japonsku. Co sopka, hotová Krakatoa!

Jakmile tiskové agentury vychrlily do světa zprávu o ostřelování Nauru, akci v Berlíně ostře odsoudil japonský velvyslanec a německý námořní atašé v Tokiu kontradmirál P. Wenneker měl co vysvětlovat. Oficiálním důvodem zloby Nipponu byl fakt, že Němci při útoku zničili i fosfáty koupené Zemí vycházejícího slunce, a také skutečnost, že se KOMET maskoval za japonskou loď, ale v Berlíně uměli číst mezi řádky a znali pravou příčinu protestu. Japonci považovali západní Pacifik za svoji zájmovou oblast a nebylo jim po chuti, že Němci zdemolovali infrastrukturu ostrova, na nějž si sami brousili zuby.

Obrázek
Kouř nad ostrovem Nauru

Protože Tokio vyhrožovalo ukončením podpory německých pomocných křižníků a zásobovacích lodí, Wenneker ujistil asijského spojence, že velitel KOMETU svévolně porušil obdržené instrukce a všichni korzáři do budoucna dostali zákaz útočit na území nalézající se pod mandátní správou Společnosti národů. O skutečném postoji Berlína však svědčila depeše z SKL z 1. ledna 1941 o povýšení Eyssena „za zvláštní zásluhy před říší i německým národem“ na kontradmirála, což byla hodnost jaké už žádný velitel pomocného křižníku nedosáhl.

Posádka zakamuflovala KOMET za japonskou loď RYOKU MARU a všem byla jasné, že musí změnit operační oblast. Eyssen za nejvhodnější loviště považoval okolí Galapážských ostrovů, ale velitelství bylo jiného názoru a poslalo korzára na Indický oceán, kde měl pátrat po spojeneckých velrybářských lodích, ale úspěchů srovnatelných s působením v západním Pacifiku už nedosáhl a 26. listopadu 1941 zakotvil ve francouzském Cherbourgu.

Poznámky:
(1) Komet dosahoval maximální délky 115,4 m, výtlak činil 7500 tun a hrubá prostornost dosahovala 3287 BRT.
(2) Během první světové války se jako důstojník na pomocném křižníku METEOR dostal na Bílé moře, kde nakladli miny a v letech 1935 - 37 velel stejnojmenné hydrografické lodi plavící se v Arktidě.
(3) V přepočtu zhruba 130 000 dolarů, či 80 000 liber šterlinků.
(4) Uvádí to pouze Kašejev.
(5) KOMETU původně přidělili tanker ESSO, jenomže ten ještě v norských vodách uvízl na mělčině a kvůli poškození nemohl absolvovat náročný přesun Severní mořskou cestou, a zásobovací loď WESER, se kterou se měly setkat na Tichém oceánu, zajal kanadský pomocný křižník PRINCE ROBERT.
(6) Eyssen je nazýval „Východoasijská eskadra“, na počest hraběte. M. von Spee, jenž na Tichém oceánu s Východoasijskou eskadrou křižníků působil během Velké války.
(7) Za pronájem zaplatili 2000 liber šterlinků a společnost vyplácela určenou sumu za každou vytěženou tunu fosfátů.
(8) BPC působila i na jiných ostrovech (Banaba), ale největší objem dosahovala těžba na Nauru.
(9) Jejich jména začínala písmeny „Tri“, což symbolizovala triumvirát vlastníků BPC; konkrétně se jednalo o lodě TRIONA, TRIASTER, TRIENZA a TRIADIC.
(10) Na RANGITANE cestovalo i 27 polských námořníků a stevardek, většinou propuštěných pro kázeňské prohřešky z posádky lodě BATORY.
(11) Většinou se uvádí, že 5 osob zahynulo v boji a 3 později podlehly zraněním, ale Galynja uvádí 10 obětí a W. Holicki dokonce 16.
(12) RANGITANE se stal největší obchodní lodí potopenou v tomto konfliktu pomocnými křižníky a navíc převážel cenný náklad; kromě množství potravin (mj. 1698 tun masa, 3122 tun másla, 591 tun sýra) ještě 54 tun kakaových bobů, 1055 tun vlny a hlavně 45 stříbrných prutů v hodnotě 2 milióny liber!
(13) SKL to považovalo za plýtvání drahými torpédy.
(14) ORION tuto loď marně pronásledoval již 10. srpna poblíž Brisbane.
(15) Konkrétně KOMET nesl 153 osob, ORION 265 a KULMERLAND 257.
(16) Tento počet uvádí Holicki, ale např. Galynja udává 514 osob.
(17) SKL pro kladení min předem vytipovalo řadu cílů (Auckland, Sydney, Hobart, Durban Kapské město), ale Rabaul mezi nimi nebyl.
(18) Takto předání ultimata podává V. Voroběv, ale většinou se uvádí, že Němci k tomuto účelu použili radiostanici, což by ovšem znamenalo nebezpečí zachycení nezašifrované depeše nepřátelskou válečnou lodí.

Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net

Použité zdroje:
Галыня В.: Рейдеры Гитлера; Вспомогательные крейсера Кригсмарине. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2009.
Кащеев Л.: QQQ...неизвестное судно приказывает мне остановиться. Vydala nakladatelství НПО-АТФ "Ф.Поли" 1998.
Pejčoch I.: Němečtí korzáři; Pomocné křižníky první a druhé světové války. Vydalo nakladatelství ARES 2005.
Perepeczko A.: Bouře nad Atlantikem (2). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2007.
Brézet F.: Historie německého námořnictva 1939-1945. Vydalo nakladatelství DEUS 2003.
Morze Statki i Okrety 2010/12.
Okrety Wojenne numer 11.
Okrety Vojenne 1993/3.
Гангут 16 a 19.
https://www.bismarck-class.dk/hilfskreuzer/komet.html
http://www.e-reading.club/book.php?book=1004824
http://www.warsailors.com/raidervictims/vinni.html
http://www.janeresture.com/nauru_history/
http://ww2diario.blogspot.cz/2010/12/el ... es-de.html
http://nzshipmarine.com/nodes/view/1046
http://www.oocities.org/bobcarmich/nauru_1.html
http://www.wikipedia.org/

Re: Salvy nad atolem Nauru

Napsal: 1/11/2016, 12:40
od Zemakt
Zajímavé, díky. Snad nebude vadit, když si drobet přihřeji polívčičku :wink:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=21&t=6650

Re: Salvy nad atolem Nauru

Napsal: 2/11/2016, 16:19
od jarl
Přidám ještě obrázky související s vysazením zajatců na ostrově Emirau:

ObrázekxxxObrázek
Ostrov Emirau a skupinka propuštěných zajatců

Obrázek
Zachránění zajatci na palubě parníku Nellore

Re: Salvy nad atolem Nauru

Napsal: 12/11/2016, 18:00
od jarl
Podle toho, co píše Daniel Butler v knize Noc, kdy se potopil Titanic, nepatřilo velení lodí převážejících vytěžené fosfáty, ledek nebo guáno, mezi vážená zaměstnání:

„Stanley Lord strávil posledních patnáct roků své kariéry jako kapitán lodí dopravující ptačí trus bohatý na nitráty, nahromaděný na ostrovech podél pobřeží Chile, do různých přístavů Britského impéria. Byla to samozřejmě poctivá, počestná a dokonce nezbytná práce; avšak pokud jde o prestiž, nacházela se až na samotném dolním konci žebříčku, a pro člověka, jenž kdysi usiloval o nejprestižnější velení na velkých lodích v severním Atlantském oceánu, znamenala smutný úpadek."

Re: Salvy nad atolem Nauru

Napsal: 1/7/2017, 10:37
od jarl
jarl píše: Stalin s poskytnutím pomoci za částku 950 000 říšských marek (3) souhlasil, a jestliže měla „operace Fall Grün“ otestovat přístup tamějších úřadů k využívání Severní mořské cesty, ukázalo se, že přes oficiálně deklarované spojenectví má spolupráce mezi Moskvou a Berlínem povážlivé trhliny, takže od začátku čelili nejrůznějším obstrukcím, jejichž cílem pravděpodobně bylo odradit Němce od používání této námořní komunikace.
Za těmi sovětskými obstrukcemi možná bylo podezření, že plavba Kometu není jenom bojová ale i špionážní, protože Němci se snažili získat co nejvíce poznatků o Arktidě, které by později mohli využít při očekávaném střetu se SSSR. O tom, že se nejednalo o tuctovou korzárskou plavbu svědčí nejenom to, že posádku před vyplutím na dvě hodiny navštívil velkoadmirál Raeder, ale hlavně schůzka Eyssena s Dönitzem a německým námořním atašé v SSSR von Baumbachem, který kvůli tomu počátkem července 1940 přiletěl do Gotenhafenu. Na Kometu také sloužilo šest radistů ovládajících ruštinu a velel jim specialista na dešifrování nepřátelských kódů přezdívaný Wunder-Willy. Němci během přesunu po Severní mořské cestě ve velkém odposlouchávali a dešifrovali komunikaci sovětských letadel, lodí a polárních stanic, fotografovali co se dalo a prováděli hydrografická měření, takže není divu, že jim Sověti nedůvěřovali a nakonec se pokusili Komet odvolat zpět.

Re: Salvy nad atolem Nauru

Napsal: 23/9/2017, 12:00
od jarl
jarl píše: Korzár opustil 3. července 1940 Gotenhafen, při mezipřistání v Bergenu jej zakamuflovali do podoby sovětského ledoborného parníku SEMJON DEŽNĚV, načež 9. července vypluli z norského přístavu a vydali se k Nové zemi, kde se měli setkat s přiděleným ledoborcem.
Němci pomocí plátěných kulis a dalšího speciálního vybavení přizpůsobili siluetu Kometu Semjonu Dežněvovi a na paluby měli i odpovídající lodní doklady nejenom pro tento parník ale i např. pro japonskou loď Tokio Maru. Nechyběla ani zařízení, která měla mást pozorovatele měněním výšky stěžňů, tvaru a velikosti komínů a výložníků. Vstříc Němcům vyšli i Sověti, kteří pro tuto plavební sezónu změnili plavební trasu skutečného Semjona Dežněva, který se měl původně plavit mezi Murmanskem a Špicberkami, ale protože na této frekventované trase hrozilo nebezpečí, že si někdo dá do správných souvislostí výskyt lodí se stejnými jmény současně na dvou místech, převeleli Semjona Dežněva na Karské moře, kde tohle nebezpečí nehrozilo.

Re: Salvy nad atolem Nauru

Napsal: 16/5/2020, 01:54
od Kouzelnik
jarl píše:
jarl píše:Korzár opustil 3. července 1940 Gotenhafen, při mezipřistání v Bergenu jej zakamuflovali do podoby sovětského ledoborného parníku SEMJON DEŽNĚV, načež 9. července vypluli z norského přístavu a vydali se k Nové zemi, kde se měli setkat s přiděleným ledoborcem.
Němci pomocí plátěných kulis a dalšího speciálního vybavení přizpůsobili siluetu Kometu Semjonu Dežněvovi a na paluby měli i odpovídající lodní doklady nejenom pro tento parník ale i např. pro japonskou loď Tokio Maru. Nechyběla ani zařízení, která měla mást pozorovatele měněním výšky stěžňů, tvaru a velikosti komínů a výložníků. Vstříc Němcům vyšli i Sověti, kteří pro tuto plavební sezónu změnili plavební trasu skutečného Semjona Dežněva, který se měl původně plavit mezi Murmanskem a Špicberkami, ale protože na této frekventované trase hrozilo nebezpečí, že si někdo dá do správných souvislostí výskyt lodí se stejnými jmény současně na dvou místech, převeleli Semjona Dežněva na Karské moře, kde tohle nebezpečí nehrozilo.

Je-li správný můj předpoklad, že Komet plul se zamaskovanou výzbrojí, tak mi připadá silně nevěrohodné líčení jakési obavy, že si kdosi čehosi všimne. Což míním vzhledem k existující základně Kriegsmarine v tomto regionu (ležící na území SSSR), odkud/kam vyrážely nacistické lodě. Provoz národně-socialistické základny na území (národně-)socialistického Sovětského svazu právě skončil nebo se chýlil ke konci - myslím v období plavby Kometu touto oblastí. Totiž po invazi do Norska (na které měla podíl i část Kriegsmarine dislokovaná na této základně) totiž ztrácela na využitelnosti tato základna - pramalý zájem myslím z pohledu Třetí říše - netuším jestli SSSR měl zájem aby pokračoval provoz základny KM a tím získávat přístup k německým lodním/přístavním technologiím (asi to nebylo nic extra ani za plného provozu KM základny)
https://de.wikipedia.org/wiki/Basis_Nord


jarl píše: (...)KOMET doprovázený KULMERLANDEM odplul doplnit zásoby k atolu Ailinglapalap, ale k setkání s ORIONEM došlo kvůli bouři a dalším komplikacím teprve 16. prosince asi 250 mil severně od Nauru. Bohužel počasí jim stále nepřálo, takže útok znovu odvolali a celá formace odplula k Bismarckovým ostrovům, aby se alespoň zbavili zajatců, kterých se na německých lodích nashromáždilo 675 (15), z čehož 58 připadlo na ženy a děti.
(...)
K tomuto účelu vybrali ostrůvek Emirau ležící na 1. stupni 39. minutě jižní šířky a 150. stupni západní délky, kde žila skupinka kolonistů ochotných ke spolupráci, ale Eyssen se kvůli záměru propustit všechny osoby dostal do sporu s Weyherem. (...)
Dokonce dostali zbraně, plachetní člun a navigační pomůcky, takže pro skupinku zdatných mořeplavců bylo snadné doplout do nedalekého Kaviengu,(...)
Vysadit zajatce na ostrově pod (teoretickou) kontrolou britského Impéria/Dominia (konkrétně pod australskou kontrolou) je zvláštní. S ohledem na to, že na Wallis-Futuna (=jižně od Nauru) vládli lidé věrní hlavním vichystickým frakcím.



jarl píše:Odvážné akci se na několik týdnů dostalo celosvětové publicity nesrovnatelné s dosavadním řáděním německých korzárů na Pacifiku, takže znepokojení protinožci požadovali zlepšení ochrany námořních komunikací, v důsledku čehož i zde zavedli konvojový systém, na Nauru instalovali dělostřeleckou baterii a z Evropy na Tichý oceán převeleli několik australských válečných lodí včetně lehkého křižníku SYDNEY. To sice později vedlo ke ztrátě německého pomocného křižníku KORMORAN, ale protože jedním z úkolů přepadových lodí bylo odlákat nepřátelské jednotky z hlavního válčiště, lze i tento přesun zařadit mezi klady Eyssenovy operace.


Nemám pocit, že by došlo k oslabení lodí britského Impéria/Dominia na "hlavním válčišti", bo HMAS Sydney se prohodil se sesterským HMAS Perth
https://www.naval-history.net/xGM-Chrono-06CL-Perth.htm

O předislokování HMAS Hobart bylo, zdá se, rozhodnuto již před akcí proti Nauru

Obecně bych předpokládal, že kdyby fakt byl nějaký výrazný zájem pokrýt část Pacifiku (bez letišť/hydroplánových základen) proti akcím národně-socialistických pomocných křižníků, tak asi nejjednodušší by bylo převelet hydroplánovou loď s 6x Walrus, která v již dříve sloužila i v Pacifiku a to konkrétně ve službách RAN:
https://www.naval-history.net/xGM-Chron ... atross.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/710_Naval_Air_Squadron



Obecně k závěru článku, že akce Kriegsmarine "naštvala" Japonce, bo chtěli Nauru okupovat a používat, což v Berlíně chápali... Pak by se nabízelo neútočit na Nauru, nýbrž zaútočit na (povrchové) doly, tedy spíše lomy na nikl nacházející na francouzské Nové Kaledonii (představuji se že nejzranitelnější by byly dopravníky a případně i těžební traktory/mechanizace- jestli takové vybavení se nacházlo na tomto ostrově) či jinou diverzní akci na tomto ostrově, nota bene, když se na ostrově pod (teoreticky) jednotným velením věrným de Gaullovi nacházeli rovněž početní přívrženci některých vichystických frakcí.

Podobně by šlo podpořit případné vichystické stoupence/zaútočit na de Gaullisty či jiné protivichystické členy ve Francouzské Polynésii při zpáteční plavbě z Indického oceánu Pacifikem k jižní Americe

Holt, to se těžko vybírá cíl útoku, když si (šikmo-ocí) spojenci nepřejí, aby útok byl příliš úspěšný, bo cíl útoku chtějí okupovat.


IMHO nejvíc přínosnou eventuelní akcí Kometu proti cíli na souši by bylo vysazení špionů s vysílačkami u východo-australských či u novozélandských přístavů (Sydney, Brisbane,...), aby hlásili případné odplutí konvojů s australskými/novozélandskými vojáky na středomořské/východoafrické válčiště. Ale rozhodnutí o vysazení špionů by muselo padnout mnohem dřív - již v průběhu příprav přímo v Třetí říši, aby stihli doškolit špiony a aby je stihli nalodit než Komet vyrazil z Gdyně.